„200 slov“

Lezecké hospody: Pod Císařem, Ostrov. Kde se od roku 1925 mísí klid skal s divočinou večírků

23. 03. 2023, Standa Mitáč

„Budu v Ostrově, tak se mi asi nedovoláš.“ A pro jistotu telefon ještě vypnout nebo dát do režimu „letadlo“, protože Němci prý ze severu posílili svůj vysílač. Potom vypnout i svoje starosti a tak trochu se zašít před okolním světem… Aspoň na chvíli. Dopřát si pohodu, za kterou sem jezdili už průkopníci pískovcového lezení před stovkou let. Ať už to byli Češi nebo Němci. V téhle slepé uličce to bylo vždy trochu speciální – Ostrov je sice český, ale leží na opačné straně hraničního hřebene, jakoby vystrčený směrem k Severnímu moři… Soužití tu nebylo vždy lehké a na člověka tu kromě přírodní izolovanosti dolehne i svérázná historie, kterou se nemůže pochlubit žádná jiná česká lezecká hospoda.

Když člověk přichází blíž, roubená pohledová strana s podstávkovou konstrukcí napovídá, že tenhle dům už něco zažil… Jaká v něm byla atmosféra? Kdo se dovnitř chodil bavit? Dali si tam pivo i prvovýstupci Kořenáče, první vylezené věže v Ostrově roku 1906? Nechme na úvod trochu vyprávět pamětníka Gerta Tschunka (*1935) z Dubí.

„Pamatuju si, když se hospoda ještě jmenovala U Lébla (Gasthaus Löbel, pozn. aut.). Scházeli se tam ti staří lezci, a dokonce tam chodili i Němci načerno přes hranice, když to ještě nebylo tak nebezpečné. Spousta mých, dnes už často nežijících kamarádů tam svého času měla horolezeckou základnu. Udála se tam spousta věcí. Velký zážitek se stal kolem roku 1953, když kluci Wolf (hromotluk Wolfgang Bruch, viz foto níže v galerii, pozn. aut.) a další hráli na kytaru a přišla na ně posádka péesáků – pohraniční stráže. Vojákům se to nelíbilo, protože oni chlapi taky občas zpívali německy. Péesáci měli řeči, ať okamžitě přestanou hrát. Wolf toho největšího křiklouna zhvízdal a vrazil mu pár facek.

V tu chvíli se to semlelo a rozpoutala se obrovská bitva mezi civilem a tou pohraniční stráží, přímo v hospodě. Péesáci to prohráli a dokonce přišli o osobní zbraně. (směje se) Hospoda zůstala dost zdemolovaná… Druhý den šli lidi okolo: ‚Tady to je zavřený, nebo se to nedoplňuje?‘ Nakonec došlo ke smíru – přišel velitel péesáků a všechno to urovnal. Zbraně dostal od kluků zpátky a vojáci to všechno zaplatili. To byla v Ostrově velká událost,“ vzpomíná Gert na původní éru hospody, která byla spjatá s rodinou Löblových.

Předválečná pohoda – hostinec s nápisem Luft-Bad Eiland a romantický rybník s budkou na převlékání. (foto: Peterswald.org)

Tahle rodina v Ostrově podle místní kroniky žila od roku 1730 a zmíněný Gasthaus vznikl původně v hospodářské budově, protože rodina Löbelových se živila zemědělstvím. Hospodu založil Otto Löbel kolem roku 1925. V té době fungovalo v Ostrově zhruba šest hospod a hotelů. Dobové pohlednice lákají k návštěvě místa, které se nachází „v půvabném chráněném kotlinovém údolí s balzamickým a kořeněným lesním vzduchem bohatým na ozón.“ (In einem atmutigen geschutzten Kesseltale gelegen, mit ozonreicher balsamisch würziger Waldluft, pozn. aut.) Tehdy se Ostrovu vznosně říkalo Luftkurort Eiland, v překladu „vzdušné lázně Ostrov“.

Ale marketingu se nedalo věřit ani tehdy – místní dění mělo k pohlednicové romantice daleko. Kromě léčby vzduchem se tu dařilo pašeráctví. Pokračuje Gert: „Po nástupu Hitlera k moci v Německu se pašerácká činnost na zdejší hranici přeměnila na politickou a začala být velmi nebezpečná. Zdejší hlavní středisko antifašistů, českých i německých, byl Lidový dům v Tisé. Uchovávaly se v něm zbraně pašované z Německa a také zbraně získané od československé armády. České četnictvo zde občas konalo velmi dramatické razie. Část zbraní, ale i tiskoviny a letáky byly přechodně umístěny U Löbla v hospodě, která se tak stala druhým střediskem antifašistického hnutí. V roce 1934 Němci hospodského Löbela zatkli a uvěznili.“ Jaký byl jeho další osud, se neví.

„Hospoda U Löbla se po Lidovém domě v Tisé stala druhým střediskem antifašistického hnutí.“



Vypukla válka, která všechno změnila. Nicméně, hospoda fungovala i během Říše a také po roce 1945, kdy se údolí Ostrova vylidnilo. Zůstali mu věrní pouze zbývající členové horolezeckého klubu „Lindenbrüder“ (Lipoví bratři, spolek německy mluvících lezců, kteří žili na obou stranách hranic, pozn. aut.). Jezdili sem jezdili na víkendy – respektive na neděle, protože v sobotu se ještě pracovalo. Občas k nim tajně přes hranici, která ještě nebyla zabezpečená, přicházel starý pašerák a výborný lezec Manti Lexa z Krupky-Unčína. I toho chytili a uvěznili v Ústí nad Labem. Zůstal tam pár dní a pak ho vysídlili do Německa.

Co se stalo po válce s Löbelovými? „Vím jen, že jim komunisti celou hospodu i s pozemky sebrali v roce 1947 a posledního Löbela vysídlili do českého vnitrozemí, kde pracoval v JZD. Co se s celou rodinou dělo dál, se nepovedlo zjistit,“ říká Josef „Pepíno“ Nežerka, který v „Autokempu pod Císařem“, jak se dnes místo oficiálně jmenuje, pracuje jako provozní.

V letech po válce začalo pro Ostrov těžší období – vygradovalo vznikem pohraničního oplocení, které část obce oddělilo od Tisé ostnatým drátem. Podél něj vedly pruhy se signálními světlicemi, které se spouštěly při zavadění o drát nízko nad zemí. Spouštěla je tedy i zvěř, což způsobovalo časté plané poplachy. Tou dobou, začátkem 60. let, jela naplno Turistická chata v zatáčce nad Tisou. O sobotách hrály kytary a bylo veselo alespoň tady. Po vybudování Berlínské zdi už nemělo takový smysl těmito lesy a přes metro v Berlíně prchat do Západního Německa, a tak se ochrana hranic začala pomalu uvolňovat. Dráty mizely a lezci začali dělat nové prvovýstupy.


V období normalizace následovaly komunistické nápady, jak bývalý hostinec U Lébla využít. Celý areál byl nejprve přidělen Sklo Unionu Teplice (1957), podniku s 15 000 zaměstnanci, a později se z něj stala ubytovna, respektive rekreační osada ROH. V 70. letech také proběhla „přestavba“ rybníka na současné betonové koupaliště – původně ho obložili růžovým mramorem… Z areálu se nakonec stal pionýrský tábor.

Obrat k současné podobě má na svědomí skupina lezců (Mirek „Mžoura“ Mžourek, Josef Nežerka starší, Jirka Janiš a další, pozn. aut.), která areál koupila brzy po revoluci. Hospodu otevřeli v roce 1991. „Už tenkrát se řídili myšlenkou, že to bude místo pro normální lidi a žádný drahý hogo fogo zařízení,“ říká Pepíno. V 1993 tu proběhl festival Ostrov čarodějů… Chlapi spolčeně s Jirkou „Prcasem“ Slavíkem a dalšími sehnali velké kapely a odehrálo se tu setkání, které by si deset let předtím nikdo nedokázal představit. Kultovní film asi znáš a možná už i víš, že akce se letos po 30 letech zopakuje – poslední víkend v dubnu (eMontana plánuje Ostrov čarodějů 2023 mediálně podpořit, pozn. red.) Z lidí, co se na duši tohoto místa podíleli, by bylo fér zmínit ještě Milana Černého. Toho sem kolem roku 1996 přivedl Mžoura. Milan tu pracoval jako provozní a společně postavili přístavbu střechy a hospodu víceméně dovedli do současného vizuálního stavu.

A jaký je kemp Pod Císařem po roce 2010? V sezóně živý. Jezdí sem lidi, kteří si místo oblíbili a pravidelně se vrací. Možná vzpomínáš třeba na Jirku „Taxise“ Svobodu, který měl Ostrov jako svoji letní oázu, po večerech se seznamoval s lezci, vyprávěl historky a prodával jim svoje Paměti. (Zemřel 11. ledna 2023, pozn. aut.) Štamgastů, co tu tráví týden v roce, je spousta. Občas už ani kapacita 250 lidí v kempu nestačí. Konají se tu různé lezecké tábory pro děti nebo highlinové akce třeba pouze pro ženy – to by páni průkopníci koukali, až by jim fajfka z pusy vypadla.


Existují nějaké nápady, kam tohle místo dál posunout? „Vize máme samozřejmě velký. Ale pořád řešíme, co si můžeme dovolit, abychom se nedostali do žádnýho finančního průšvihu. Vlastně neustále se tu něco řeší, opravuje… Nedávno třeba nová střecha na sociálkách… Z technickýho hlediska zbytečná věc – kontejner střechu nepotřebuje, ale vypadá to parádně,“ říká Pepíno, který tu kroutí už 19. sezónu.

Další věc, co se tu poslední roky hodně řeší, je množství odpadu, co návštěvníci vyprodukují a nechají v kempu. „Do budoucna by to mohl být problém – podnikatelé nebudou moci produkovat komunální odpad. Musí vše třídit a své zákazníky to naučit… Už teď je to boj. Do Ostrova jezdí popeláři jen jednou za dva týdny, což v létě, při 250 lidech v kempu, znamená slušnou hromadu odpadu. Kdyby si lidi část odpadků odvezli domů nebo je alespoň vytřídili v našich kontejnerech, hrozně moc by nám to pomohlo.“

Poslední otázka se nabízí sama: „A Pepíno, co tě na tom vlastně nejvíc baví?“ „Práce s lidma. To mě nabíjí. Sice jsem na podzim už často unavenej, ale je strašně fajn, že sem jezdí samý bezvadný lidi. Málokdy sem přijede někdo ‚rozcapenej‘, s kým by byly problémy. Ti sem přijedou maximálně jednou a víckrát už ne. Ti bezvadný lidi, co to tady znají, sem berou jenom svoje kamarády, o kterých vědí, že se jim to tady bude taky líbit. A když se sem vracíš, tak dopředu víš, do čeho jdeš – že to tady máme trochu v punku.“


TŘI REFERENCE OD LEZECKÉHO LIDU

Ondra
Vždycky to bylo divoký. Většinou jsme tam šli večer na jedno, skončili jsme na deseti a odcházeli ve tři ráno. (směje se) Když nikdo nehrál, tak jsme zahráli my na ten klavír, co tam vždycky byl. Občas jsme tancovali i Němcům na stole – jedni přišli na pár skleniček vína a trochu se tam rozšoupli. Skočili jsme jim na stůl bosí, špinaví… Říkali nám něco německy, čemuž jsem vůbec nerozuměl. Pár z nich se smálo a pár z nich asi nebylo úplně štěstím bez sebe. Ale koukli se po okolí a pokrčili rameny, že to je tady asi normální. (směje se) Strávil jsem tam mnohokrát i týden nebo čtrnáct dní. Spali jsme před hospodou na parkovišti a vždycky jsme tam šli večer na pívko nebo na oheň za hospodou. Záchody s mušličkama – jedna odtejká, jedna neodtejká, byly taky legendární. Vždycky tam bylo co vidět a co zažít. Párty byly vždycky vydařený a nikdy jsem se tam nenudil.

Tomáš
Místo pěkný, ale na mě to je až moc velkej chaos. Přijde mi, že si jedou vlastní bugy, večírky pro úzkou skupinu a člověk si tam může připadat „trochu navíc“. V hospodě jsem byl v sezóně párkrát – u jednoho člověka jsem si objednal, druhej to udělal, třetí to přinesl a čtvrtej se mě ptal, jestli už mám zaplaceno. Na můj vkus to je punk až moc, tak jsem tam přestal jezdit. Ale je možný, že pokud se s těmi lidmi z hospody znáš osobně, budou se k tobě chovat líp.

Martin
Hospoda si myslím, že je relativně dražší, ale to je asi tím, že leží blízko hranic. Co se ale určitě vyplatí, je ubytování, když si vezmeš, že tam máš chatičku za nějaký čtyři stovky na noc pro čtyři lidi. Máš k tomu sociálku a teplou vodu, což je za mě super. Když nejsi místňák, tak se to vyplatí a vyjde to na pohodovou cenu. Od Pepína pak už všude můžeš chodit pěšky, pokud teda nechceš do Labáku nebo do Saska. Necháš auto týden u chatičky a máš tam pro sebe celej Ostrov, Rájec, Tisou v dochozí vzdálenosti…

Přes zimu se odpočívá. Otevřeno je nejpozději od Velikonoc. V roce 2023 se otevírá 31. 3. a zavírá na konci září. V říjnu proběhne plánovaná rekonstrukce. (f: Pavla Nežerková)

TVRDÁ DATA

Nejbližší skalní objekt:
305 metrů vzdušnou čarou

Možnost zapůjčení, či zakoupení lezeckého průvodce:
Ano.

Otevírací a zavírací doba:
Hostinec je v dubnu a květnu otevřen o víkendech a svátcích, od června
do konce srpna denně. Kemp denně od Velikonoc do konce října (v roce 2023 jen do konce září).

Cenová dostupnost nejžádanějších komodit:
Klášter 12° 49 Kč
Česnečka 79 Kč
Hlavní jídla kolem 150 Kč

Lezecké fotky na zdi / Lezecká literatura volně k prohlížení:
* (max počet hvězdiček = 5)

Možnost přespání:
Kemp nad hospodou. Aktuální ceník najdeš tady.

Aktuální informace a webovky:
web a facebooková stránka

______________________________

V seriálu LEZECKÉ HOSPODY bychom rádi představili hospody, které si v Česku zaslouží čestný přívlastek „lezecké“. Formou tohoto cyklu chceme těmto „našim místům“ poděkovat, že se do nich můžeme po svých výkonech ve skalách bezpečně stahovat. Držte se!

Zároveň trvá naše malá čtenářská soutěž – kdo jako první dodá důkazy (fotky nebo účtenky), že od začátku roku 2022 navštívil minimálně pět lezeckých hospod v Česku, dostane od eMontany její příští kalendář. Piš na [email protected]

„Flauto Magico“ M9 – ve správný čas na správném místě. Visící rampouch, na který nezapomenu

20. 03. 2023 | Vašek Krejčí
Psal se rok 2020 a já díky našemu bezva sociálnímu systému a naší Madlence přemýšlím: Jak trávit otcovskou dovolenou? Samozřejmě bych chtěl být se svými holkami, ale když mě furt vyhánějí někam lézt, tak co se dá dělat, něco se vymyslet musí… Co takhle jet do Dolomit na ledy? Jo, to zní dobře… Pohybujeme se na ledech […]

„Ritorni Notturni” (8a+, 250 m). Vyrazili jsme těžit švýcarské nerostné bohatství

12. 03. 2023 | Jáchym Srb
Po zimě strávené střídavě nasáváním prachu na pražské překližce a v ordinaci ORL s chronickým zánětem krku konečně přišel čas zahájit venkovní sezónu na laně. S iniciativou přichází Matěj a nebyl by to on, kdyby pro rozlezení netahal z ambiciózního košíčku. Los tak padá na cestu „Ritorni Notturni” (8a+, 250 m, topo) ve švýcarském údolí Verzasca. Raději nedomýšlím, co slibuje název […]

„Ani ty šrouby se mně nechtějí vrtat, jak je to krásný.“ Na ledech v Dolomitech

06. 03. 2023 | Dan Podráský
„Máš pravdu, to všechno u nás jsou jen cvičný skály,“ hlesne Zdenda. Po tom, co jsem ho z dalekého severu vylákal na čistě jihočeskou výpravu na jih, se nestačí divit. Já taky ne. Když Herman Buhl líčí Dolomity jako „čarokrásnou říši“, tak totiž vůbec nepřehání. Čekají nás dva lezecké dny. Normálně bych takový frmol asi odmítl. To […]

„To počasí je tady horší než v Himálaji.“ S nepálským kámošem v zimních Krkonoších

01. 03. 2023 | Honza „Tráva“ Trávníček a Mirka „Miri“ Jirková
Mít dva domovy je výhoda. Naše druhé doma je v Nepálu. To „doma“ není jen o délce času, který tam strávíš pracovně i nepracovně, ale i o lidech, se kterými tam jsi. Subin Thakuri je nejen náš parťák přes hospodu Czech Pub v Káthmándú a majitel místní agentury 14summits, se kterou společně zajišťujeme treky i expedice na menší i vyšší kopce, ale hlavně je […]

„Radost z pádlování nezávisí na tom, co jedu, ale jak to jedu.“ Kajaking ve španělských peřejích

21. 02. 2023 | Eda Skalický
Je konec ledna a jako by se opakoval scénář z minulého roku. Touha vydat se za pádlováním do zemí tropických plodů, divokých řek a pašeráků koksu je vysoká. Ovšem to se dá jen s těží říci o stavu našich bankovních účtů. Náš hledáček potenciálních pádlovacích destinací se tedy znovu přesouvá na evropský kontinent. Minulý únor jsme zamířili s Michalem do Skotska. […]

Naháči v Yosáči: Modrá erárka a hořkosladký úspěch ve „Freeriderovi“

15. 02. 2023 | František „Albert“ Bulička
Každý výstup velkou stěnou se nakonec smrskne do jednoho klíčového momentu. Možná i do jednoho kroku, jednoho pádu, který rozhodne o úspěchu, či neúspěchu. Pravda, když se stěna leze pět dní jako v našem případě „Freerider“ (5.13a, 9+ UIAA, 7c+ fr., cca 33 délek, 880 m, pozn. red.), dá se těch momentů najít víc, ale pro mě ho […]

Rozbalit nylonovou vstupenku do nebes a prostě letět. S paraglidem na Novém Zélandu

07. 02. 2023 | Juraj Koreň
Hory, tie krásky ťažko dostupné, neskrotné a divoké. Plné prekvapení a neistôt. Haliace sa do závojov oblakov, ako dievčence, ktoré sa tak trošku hanbia za svoje inak krásne krivky. Poznáte to. Radi ich objavujeme, obchytkávame, pozorujeme, dobýjame, pripadne aj odpaňujeme. Stále ale hovorím o horách, jasné! Tie ich tajomstvá, korenené radosťou zo tichého sledovania ich príťažlivej, no zároveň […]

Filip Zaoral završil svůj vztah s cestou „Drobkův strop“. Dal ji stylem Greenpoint

30. 01. 2023 | Filip Zaoral
„To není možný, takovej převis. Tam se dá jako vylézt?“ Asi takto vypadal můj úžas, když jsem se poprvé objevil pod klenbou Býčí skály. Psal se rok 2009 a já jsem s kamarádem chtěl zkusit hákování, které jsem si týden před chystaným výjezdem nacvičil na stropě tělocvičny na naší oddílové stěně. Vybrali jsme si cestu „Drobkův strop“, […]

Naháči v Yosáči: „Misty Wall“. Proč se vyplatí nepodceňovat nástupy

23. 01. 2023 | František „Albert“ Bulička
Nastavuju budík na půl čtvrtou a jdu spát. Ve čtyři ráno mě budí Pavel, který za námi před pár dny dorazil v roli fotografa a kameramana. Spal jsem tak tvrdě, že mě budík nevzbudil… Nebo ani nezvonil? Chystáme se lézt na masiv Sentinel cestou „Misty Wall“, kterou jako první prostoupili Royal Robbins a Dick McCracken v roce 1963 […]

„Táto, táto, táto! Nechali tu piškotky!“ Pohádka o sedmi ostašských trpaslících

17. 01. 2023 | Anežka Krejčová
Náš taťulín je tak trochu trdlo. Přijde z práce a hned se ptá, kdo s ním půjde do skal. No, co nám zbývá. Vždycky někdo jde. Ale většinou jdeme všichni. To je totiž tak. Napřed si mamka s taťkou dají kafe, pak se baví, co je potřeba udělat za práci a pak taťulín řekne, že pozítří bude už určitě pršet, […]

Česká premiéra: Přihlas se na kurz komerčního stavění boulderů pro holky -PR-

12. 01. 2023 | tým LANO
Když boulder staví holka, znamená to automaticky, že je pro holky? Je vůbec rozdíl mezi holčičím a klučičím stavěním? Jak se může holka stát profi stavěčkou? A vyrovnají se holky v téhle práci klukům? Rok 2023 přináší jednu novinku – a to vůbec první kurz stavění komerčních boulderů PRO HOLKY. První tedy alespoň tady u nás v Česku. Bude se konat […]

„Když se nebojíš, kašli na metodiku.“ Vytáhl jsem dva horské vlky na jejich první vícedélku

09. 01. 2023 | Honza „Vorel“ Obročník
Do Pákistánu jsem vyrazil v rámci charitativního projektu „Česká lezecká škola v Arando“ (o jejím vzniku jsme psali tady, pozn. red.) pod taktovkou Diny Štěrbové, která v jednom zapomenutějším údolí provozuje nemocnici. A krom toho tam dělá mnoho jiného. Mimo bohulibou činnost, která tam na nás čekala, jsem se ještě poohlížel po nějakém lezeckém cíli. A zjistil jsem, že asi den […]

Naháči v Yosáči: „Technique is my protection!“ Pár slov o americké klasifikaci

02. 01. 2023 | Pepa Little
Vždycky jsem si myslel, že JPK (jednotná pískovcová klasifikace, pozn. red.), je tak absurdní, že mě ve skalách už nemůže nic překvapit. Když jsem například lezl širočinu za III na Konvalinku v prachovském Babinci, chtělo se mi z vyčerpání zvracet, močit a tlačit výkaly zároveň… Tehdy jsem si řekl: „Tohle už je opravdu dno.“ Nebudu lhát – přesně […]

PF 2023

31. 12. 2022 | redakce eMontany
„Pevnou vůli za všech situací přeje redakce eMontany.“ I když se všechno nevyvíjí tak, jak čekáš… I když jsou stupy trochu víc zamešené a jištění není zrovna po metru… Nevzdávej se – ty na to máš. Přejeme všem našim čtenářům, ať se nebojí jít za svým a ať jim je dopřáno mnoho neopakovatelných okamžiků ve skalách i v horách. K tomu se […]

RP „Příklepu“ není pro mě. Krátké ohlédnutí Dušana „Stoupy“ Janáka

30. 12. 2022 | Dušan „Stoupa“ Janák
(Pro doplnění nového rozhovoru s Adamem Ondrou jsme poprosili o pohled ještě Dušana „Stoupu“ Janáka, který začal „Příklepový strop“ volně zkoušet jako první, pozn. red.)Klenba Macochy představuje prazvláštní útvar Moravského krasu. Lezení v klenbě svým charakterem připomíná spíš bigwallové lezení než skalkařinu, se kterou je Kras spojován. Kolem osmi délek technického lezení ve velkém převisu spojených s haulováním materiálu, […]

Dá se z hákovací hrůzy vyrobit elegantní sportovka? S Adamem Ondrou o „Příklepovém stropu“

28. 12. 2022 | Terka Ševečková, Standa Mitáč
„Ač je to dobrodružství, zima, špína… Tak je to překvapivě krásná cesta – logická linie středem klenby. Je to prostě: ‚Wau!’“ Dokonce i když na dno propasti Macocha přišel Adam Ondra, očima pátral za světlem a zkoumal, kudy ta linie vede, říkal si: „No tak tohle snad fakt nejde volně vylézt. To není možný!“ Linie v převisu se sklonem […]

Naháči v Yosáči: Zatmění na Rostrum Tower. „Čelovku ti nepošlu! Použij mobil!!!“

18. 12. 2022 | František „Albert“ Bulička
„Konečně máme spacáky!“ zalykáme se v euforii při rozbalování ztracených zavazadel. Několikrát se mi o nich i zdálo. Vedeme debilní kecy o tom, že tímhle nově nabytým komfortem výlet trochu ztratí charakter. „Pomysli! Teď už máme stan, karimatku, luxusní péřový spacák, oblečení a další. Co budeme dělat?“„Mno, mohli bychom třeba konečně vylézt nějakou vícedélku, když na to máme materiál…“ Shodli […]

Sice sportovky, ale odspodu a navrtané „pakiakuvrtačkou“. Češi otevřeli nový sektor v Pákistánu

15. 12. 2022 | Martin Dědek
Potkám takhle někdy v létě 2019 Vorla (Honza Obročník, pozn. red.) a že prý organizuje sbírku „matroše“ pro Dinu Štěrbovou do Pákistánu pro horolezeckou školu… A že by se tam možná mohlo taky jet. Ufff, Pákistán, zajímavý! Tam jsem ještě nebyl, navíc dělat doprovod legendě českého výškového horolezectví a jako bonus k tomu udělat dobrý skutek? Proč ne, jdu do […]

Úvod tatranské sezóny: „Prsty přemrzají a vítr nás tlačí do doliny.“ „Martinka“ na Gerlach

12. 12. 2022 | Jan Rosecký
„Tak dopředu to nepůjde, tam je strom. A dozadu, to bych se bál – stačí se do něj jen trochu opřít a je na střeše. Musíme to vzít za přední a zadní kolo a tahat bokem. To je teda horolezecký lano, jo? Tak to snad vydrží.“ Kyselá chuť kafe na patře mísící se se supr miso polívkou, co uvařila […]
1 2 3 31