Počasí se začíná kazit, což je pro českou kotlinu signál vyrazit na pořádné výstupy. Lokálové zalézají k peci a správný český dobrodruh se dává všanc nemilosrdné alpské přírodě. Bude to Mordor!

Supové na sítích čekají, až jim někdo nahraje do karet a poustne onu vytouženou aktuální fotku ledů v podmínce. To se ale nedělá, protože v ten moment naběhne do poklidného údolí u Bad Gastein horda lufťáků a tupými zbraněmi rozseká zdejší ozdoby.

Po dlouhé tři roky vyčkáváme s Filipem na tento okamžik, nakládáme valašky, mačky a jiné ostré hračky. Vyrážíme za končící podmínkou na nejepičtější vlhké sny ledolezců do ledové arény. Mám rád tu atmosféru nedůvěry, která se k večeru s příjezdem na parkoviště stupňuje. K snídani mají být tousty a mrazivá temnota. Skupinovou blaženost umocňuje pohled na ledopády v dálce a pocit, že jsme se nemýlili.

Ještě za šera začínáme kout do tvrdého ledu první délky „Mordoru“ WI5 (315 m, pozn. red.) – ledolezecká maturita současného mainstreamu. Po delší době zkoumání zjišťuji, že i malému kousku zmrzlé vody se dá věřit a dokonce na něm štandovat. „Jen tak dál,“ říkám si a naše vyhořená lýtka upalují skrze ledové délky. Při prvním pohledu na protější led „Supervisor“ (270 m, pozn. red.) vidíme odvážnou dvojku posunujíc se ladnými pohyby vstříc v nejtěžší délce. To nás ale nezajímá, protože je to fakt děsivé. Hledíme si své zábavy, abychom házeli co nejméně ledu na dobrodruhy pod námi. Ti to ve čtvrté délce z nejasného důvodu otáčí a my máme celý led jen sami pro sebe. Cítíme se hrdě, jako somálští piráti, kteří obsadili plný tanker.

Na vršku duje jako ze sloní… ale už je to pohodový laláč pod převísek se štandem v opravdové skále. Za šest hodin od první délky stojíme dole na pevné zemi. Uffff, a co zítra?

Přesvědčení v teamu lézt ten škaredý led naproti se rozmělňuje. K večeru je vždy nálada více zbabělá, takže vyčkáváme do rána a s odhodláním kariérního postupu stojíme pod „Supervisorem“ WI6. První kolmá délka s menším množstvím ledu pěkně zahřívá propálená lýtka. Je -9 °C a parťák mlátí zmrzlé medúzy hlava nehlava, až se začíná trochu bát. Nojo, kdyby tady nelezli včera ti dva, tak třeba nejsme takové ovce a pěkně si ještě chrupkáme v teple spacáku.

Plánovaně na mne vychází nejdelikátnější rampouchová délka. Nasazuji útočné rukavice, dáváme kousek čaje a vzlínám vzhůru. Je to úchvatný pohled, sledovat protější „Mordor“ a na něm dva přišpendlené ledolezce. Ještě úchvatnější je ale viset za jednu ruku v převislém ledu a vrtat šroub z pozice Utkatasana (jógová poloha, pozn. red.). Led je jakoby napružený a pěkných pár minut mi nejde zavrtat šroub. Najednou slyším křup a od šroubu se line horizontální prasklina. Fámy o praskajícím ledu se potvrzují a se staženým ohonem pokračuji opatrně dále. Naštěstí led tvoří pěkná hnízda, takže se dají zbraně jen zlehka zavěšovat.

Parťák dolézá na štand se slovy „nic mi neříkej“, ale prý si to dost užil a bylo to pěkné lezení. V pozici jističe si užívám poslední délku, kdy z květáku nad štandem stříká voda, která okamžitě mrzne na lanech a vytváří na mně plátovou zbroj. Folklor zdejšího slaňování respektujeme a za obvázané stonky nějakého keře sestupujeme ke skále se štandem. Výhledy na protější impozantní ledy jsou náramné a vychutnáváme si ten okamžik. Jsme rádi, že utrpení přicházející po promrznutí končetin již dnes nebudeme zažívat a dole v autě se nadlábneme něčím nezdravým.

Dalšího jitra se projeví opravdový charakter a Fil mi přenechává první délku „Höhkarfall“ WI3 (150 m, pozn. red.). Tma, zima, husté sněžení… prostě opravdové Skotsko. Naši osamělost v dolině umocňuje moje nejistota při lezení po medúzách a bublající voda pod ledem. Vše máme samozřejmě pod kontrolou a s hrdinským zvoláním „jistím“ obsazuji štand. Parťák už je v tu chvíli u prvního šroubu a užívá si podle něj impozantní 3D lezení. Krásné dvě délky nás dovedly za ještě hustějšího sněžení a zvuku lavin v dáli k majestátní slaňovací borovici. Důvěru ve vlastnoručně navrtané abalaky prohlubujeme a vrtáme je i do zásoby pro další generace.

Dáváme sbohem tomuto nebezpečnému a drahému sportu s pocitem, že naše životy nebyly na chvíli tak obyčejné. Vděčně házíme poslední pohledy uspokojení na tento amfiteátr. Konečně jsme vychytali podmínku, propluli nepřátelskými vodami a zdárně vždy bezpečně slanili na pevnou zem. Teď už jen vytopený kanclík, kafíčko a nohy v teple. Anebo radši počkat, až se zase naskytne další příležitost uniknout do světa vertikál.