Když Sean před dvěma lety poprvé vkročil v Ádru do hospody, lidi si hned začali šuškat: „Hej, to je ta bigwallová legenda! Nebo ne? A co tady dělá sám?”

Dala se s ním do řeči Anička Havelková. Stěžoval si, že natrefil na nějaké spolulezce, ze kterých byl trochu v šoku. Prý během jištění popíjeli a všechny cesty s lanem mu připadaly spíš jako sólování. Aničce došlo, že shání lepší parťáky a řekla nám: „Zítra lezete se Seanem!“ Tak jsme šli – bylo to jednoduchý. Přestože bylo mlžné dopoledne, vyrazili jsme do Teplic a odpoledne zkusili „Bod zlomu“ (Xc). Nechápal jsem, jak vysoko se dostal během svého onsajtového pokusu. Bylo inspirující ho sledovat. Byl jsem si jistý, že druhým pokusem to nekompromisně smahne. (Tak se také po týdnu stalo, pozn. red.)

O dva roky později se mi Sean ozval, že se vrací zpátky do Adršpachu. Zrovna v tu dobu se mi to moc nehodilo, musel jsem být v práci. A tak jsem se snažil sehnat co nejvíc lidí, kteří by mu mohli ukázat ty nejlepší cesty. Nakonec se mi povedlo dorazit do Adršpachu ve stejný čas jako jemu a lezli jsme spolu spoustu cest celý týden jenom s jedním rest dayem.

Jaké jsme vybírali cesty? Znáš Adršpach – je to jedno velké bludiště skalních věží. Na první pohled vypadají všechny cesty pekelně těžce. A to je taky důvod, proč je dost náročné vybrat si cestu, kterou chceš lézt. Víš, že se s velkou pravděpodobností budeš bát v každé cestě, do které se pustíš.

Nakonec jsme vyrazili do sektoru Himálaj. Neměl jsem ponětí, kam přesně půjdeme. A tak jsem dal dohromady cesty, které mám rád, s těma, co jsem ještě nelezl nebo nedolezl. Další podmínka pro výběr cest byla jasná: držet se co nejdál od turistické stezky. Žádné speciální plánování neproběhlo. Sean je tak přizpůsobivý a nadšený do lezení, že je dost náročné vybrat cestu, která by se mu nelíbila.

První dva dny byl v Ádru spolu se Seanem taky jeho známý – kameraman Johan. Točili jsme záběry z cesty „Rohová“ (VI) na Annapurnu. Byl jsem přesvědčený, že takové stavění Sean ještě nezkoušel. Hlavní důvod, proč jsme si vybrali tuhle věž, ale byla cesta „Prckova porucha“ (IXa). Sean ji úspěšně vytáhl, ale řekl bych, že si v ní dost zabojoval… Pak se ukázal Matěj Svojtka a já byl přesvědčený, že najde něco dobrého. Šli jsme do Jelení rokle. Tahle oblast se v poslední době hodně rozvíjí. Najdeš tam například nádhernou cestu „A jde se na pivko“ (Xc). No není to poetický název? Než ji Matěj se Seanem vylezli, dali jsme si ještě dvě nové cesty: „Fenkám“ a „Hovado z lesa“ (IXb), které jsou taky na Johanových záběrech. Poté kluci udělali první a druhý volný přelez cesty „A jde se na pivko“, v současnosti je to jedna z nejnáročnějších linek v téhle oblasti.

Další den nás čekala jedna širočina – to byla celkem náhoda. Jednou jsem se procházel v dešti a všiml jsem si jí. Nakonec se právě ta zapomenutá širočina stala výzvou pro náš další lezecký den. To taky uvidíš na videu. Umíš si představit, že staří klasici udělali prvovýstup téhle cesty ve svých šedesáti letech? Mohli bychom se od nich učit.

Později jsme vylezli cesty jako „Memento Mori“ (VIIIa), „Mrtvička“, „Lvíčata“ (VIIIa), „Vabank“, „Smrtonoška lahodná“ (IXa), „Bílý mustang“, „Bludný kořen“ a „Pražský výběr“. Spolu se Smolem jsme udělali prvovýstup na věž Střelci a Sean naši cestu pojmenoval „Robin Hood“ – stále čeká na RP. 

Nedokážu říct, která z těch cest se Seanovi líbila nejvíc. Z každé vypadal nadšeně, ale měl jsem pocit, že ty bizarní a náročné cesty celkem pracovaly se Seanovou psychikou. Měli jsme opravdu co dělat, abychom se znova pustili do širočiny „Olověný hřebík“ IXa, kterou můžeš v krátkém filmu taky zahlédnout. Další bizár, co jsme lezli, byl „Obstarožný strašák“ – sypající se převislá spára s pekelným dolezem v širočině. Po téhle cestě musíš jít na nějaké sportovky, abys začal mít lezení zase rád.

Jednou ráno jsme vyrazili lézt s mým kamarádem. Ubalil si pořádného jointa, kterého sám stáhl, a hned poté jsme se šli rozehřát do Xb-c. Přemýšlel jsem, co si tak asi Sean myslí. Řekl mi: „Vy šílení Češi a ty vaše rozlezovky…“ Ten den jsme si hodně užili. Zadky nám nakopala pětková širočina – musel jsem se nechat zachránit ze svého sólo pokusu a Sean z toho také slezl. Nakonec jsme poslali cestu „V hašišovém rytmu“ (Xa), kterou dal Sean na flash, jako kdyby to byla procházka.

Přišel jeho poslední den. Řekl bych, že jsme mu ukázali spoustu novějších cest a trochu jsme šetřili s opravdovými starými klasikami. Jeden z parťáků měl skvělý nápad, abychom si dali „Přízemní komplikaci“ (VIIIa). Ve chvíli, kdy ji Sean lezl, na nás volal: „To je nádhera! Chce se mi z toho brečet. Hej chlapi, myslíte, že můžu brečet?“ Řekl to několikrát za sebou už v průběhu lezení. A tehdy mi došlo, jaké máme štěstí, že tohle místo – Adršpach – máme.

Od téhle Seanovy návštěvy na něj vzpomínám jako na klidného, pokorného a trpělivého člověka s vášní pro lezení, hudbu a legraci.

______________________

Text vznikl jako volné doplnění Článku měsíce:
Sean Villanueva. Lezeckou vášeň musíš cítit ve své hrudi

Moje maminka od nás dostala k letošním sedmdesátinám dárek na přání – výlet osobním automobilem, a to kamkoli, kam se sama nedostane veřejnou dopravou. Podmínkou této objednávky byl z naší strany výběr destinace, kde si budeme moci zalézt. Na začátku června přišla k mému překvapení s tím, že by se ráda v rámci objednaného víkendového výletu podívala do Ostrova u Tisé.

Do auta přibíráme naši lezeckou kamarádku Romču a v sobotu ráno konečně vyrážíme na společnou cestu do Rájce. Ještě před Roudnicí zjišťujeme, že se stávajícím obsahem nádrže a při dané četnosti zpomalovacích zúžených úseků nedojedeme ani do Ústí, a tak máma bude muset na vyhlášeném ústeckém nádraží čekat ještě asi hodinu navíc. Cestou z Ústí nás pak Romča častuje historkami z dob svých studií, kdy jinou brigádu než vykládání kamionu tady na severu nesehnala. Alespoň si tak vysloužila, dětmi z kroužků často zneužívanou, přezdívku „Kamioňák“.

Kemp v Ostrově praská ve švech. Němci prý slaví nějaký svátek, takže už v sobotu dopoledne není ani kde postavit stan. Ubíráme se k plánu B, necháváme maminku vyložit věci v rezervovaném pokoji, kde v noci zůstane na pospas okolní kempové vřavě, načež vyrážíme vegetovat do Rájce s výhledem na klidnější zítřky.

Před polednem přijíždíme na parkoviště u chalupy Lesní zátiší, kde maminku vypouštíme na dlouhou procházku o holi do Ostrova, zatímco sami se jímáme vyrazit lézt k Pilátově věži. Přicházíme pod Rumcajse, jehož třicetimetrový „Jižní komín“ (III) mě od našeho prvního střetnutí volá a já vím, že bez jeho vylezení nebudu moci odjet. Nejprve však začínáme snadnými výstupy na Hlásného a rozežraně pokračujeme na Rumcajsovi. Zkouším se prodrat sympatickou dvojkou, náhorní „Starou cestou“ nahoru (sóluji navázaná na lano). Romče jsme vyhlídli krásnou čtyřku se zevrubným popisem. Nástup vypadá lezitelně, spárkou na sokola, přes převísek, mírně vpravo ke kruhu a výraznou šikmo ubíhající spárou vzhůru. Romča si nástupovou spáru užívá, o to méně už převis a provazování hodin pod převisem, které našla kdesi vlevo za hranou. Z té výšky nikdo padat nechce, a tak po nějaké době uzlování, hekání a shybování v převisu vítězoslavně dosahuje prvního kruhu. S úlevou, a jakoby žádajíc o povolení, si na chvíli do kruhu i sedá.

„Přísná čtyřka,“ konstatuji, když povoluji lano a hmatám po průvodci.„Starou cestou do nejvyššího bodu náhorní stěny a odtud sokolíkem na konec. Traverz doprava do SZ stěny a tou n. v., nebo je to: Vlevo v Z stěně spárou přes převis na balkón (K) a spárou šikmo doprava n. v.?“ čteme s Tomášem v průvodci.

„To vypadá…“
„…jakože je to jiná…“
„…nic jí neříkej, nic jí neříkej, ona to dá!“ tlačím na Toma a mísí se ve mně pocity neovladatelného smíchu spolu se zděšením.
„Co si to tam šuškáte!?“ volá Romča od kruhu.
„Ale nic, našli jsme popis té cesty, ale je to cajk, to dolezeš!“ uklidňujeme lezkyni a vracíme se k jištění.

Romča je princezna bojovnice a její kuráž v pětihvězdičkové „Karčiho spáře“ za VIIa s vědomím toho, že leze čtverku, by jí onoho sobotního odpoledne mohla závidět i Xena! Krůček po krůčku se naše hrdinka plazí položenou mělkou spárou, kam zakládá jediný, až jedinečný mikrouzlík. Nad spárou už je snadné lezení za odměnu. Kámen ze skály nespadl, za to ten z našich srdcí ano. Odvážně se pouštím na druhém za Romčou a děkuji za znalost techniky vklíněného kolene, kterou ve spáře obratně zužitkovávám. Cesta je více než pětihvězdičková, ale na tahání, to chce kuráž, nebo se alespoň ještě týž večer v hospodě řádně opít…

Nabuzena Romčiným výkonem v podvečer konstatuji, že mě čeká „Jižní komín“ na Rumcajse a bez něho jít pít nemůžeme. Na písku moc netahám, vlastně obecně moc netahám, ale když mě volá pěkný komín, tak se prostě neudržím… Při pohledu na věž je mi jasné, že mým prvním jištěním bude vklíněný balvan asi osm metrů vysoko. Když se k němu dostávám, zjišťuji, že je v opravdu úzkém místě. Je dokonce v tak úzkém místě, že abych na něj dosáhla, mám hlavu otočenou a zaklíněnou na jednu stranu. Abych hlavou otočila, musím komínem o kus slézt do širšího, hlavu otočit a zas vylézt nahoru. Pro kolemjdoucího to může být celkem komické. Pro mě v té výšce fakt ne. A tak se tam mrcasím tak dlouho, než smyčku přes balvan konečně přehodím a můžu konečky prstů stáhnout její konec k sobě. Vítězoslavně cvakám první jištění a vylézám z komína oblézt tohle zúžení. Následuje útulná police s božími hodinami a dále cestou vzhůru jistím, kde se dá. Romča s Tomem dolézají za soumraku: „Tohle bychom už teď nechtěli tahat.“ U srdce mě hřeje pocit z dobře vylezeného komína, stejně jako pozorování západu Slunce z vrcholku věže. Připomínáme si, proč jsme kdy začali lézt a proč to pro nás nikdy nebylo, není a nebude o číslech.

Slaňujeme za tmy. Z písčitého plácku pod námi večerem znějí tklivé melodie kytary jediné opuštěné dvojice široko daleko a my tu máme po celodenní lezbě, na rozdíl od kempu v Ostrově, boží klid.

Teď už nezbývá nic jiného, než se jít trochu opít. Přicházíme k autu u Lesního zátiší – ze dveří i oken září úsměvy bavících se lidí. Za okny se ve světle lamp blýská pípa a uvědomujeme si, že nám značně vyžíznilo. Nejprve jdeme dovnitř na záchod natočit vodu do lahví s tím, že ji odneseme do auta a pak se stavíme na pivko. Ale chyba lávky! Romča sice proklouzla, ale mě s Tomem zastavuje cestou ven podnapilý mladík: „Kdo vás pozval?“ Knedlík v krku nemůžu ani polknout. Hájíme se tím, že jsme si sem přišli natočit vodu a pak jsme si chtěli dát tady v hospodě akorát pivo.

„Tady ale není žádná hospoda. To je soukromá chata! Lidi tady mají normálně věci a jak jako můžeme vědět, jestli jste nás sem nepřišli vykrást? Taky můžeme zavolat policii!“ „To klidně zavolejte, páč jsme si vážně přišli jen natočit vodu a chtěli si dát pivo po lezení,“ obhajuji nás, zapřená ve dveřích. „Oukej, oukej, tak běžte za ostatními a koukejte se jim omluvit!“ Pokračuje opivený borec s cigaretou u úst.

Při výměně pohledů s Tomem usuzujeme, že nám vlastně ani nic jiného nezbývá. Přicházíme do „výčepu“ a narušujeme šum veselých lidí u stolů, pod stoly, u baru i za barem. „Ahoj všichni, my jsme vám sem přišli ukrást vodu a páč jsme si mysleli, že je tu hospoda, chtěli jsme si dát pivko. Všem se tímto omlouváme, nevěděli jsme to,“ odvážně rozřezávám zurčení hovorů. Přítomným lidem cukají koutky, načež borec za barem vážně konstatuje: „Tak to si musíte to pivo dát, ale jenom malý, protože už narážíme poslední sud!“

Nutno dodat, že z jednoho malého piva byla piva tři, nejmíň sedm velkých boroviček a z toho plynoucí nekonečný noční pochod v podnapilém stavu do skal, kde jsme pod nejbližší kapradinou padli naznak do písku. Ráno nás probudila odrzlá veverka s uřvanou pěnkavou, čímž byl více než slavnostně završen náš lezecký počin předešlého dne.

Natáčíš kamarády v situacích, kdy zažívají velké dobrodružství. Jednou rukou jistíš a jednou rukou držíš kameru. Kámoš trpí a ty jásáš, protože emoce stříkají. Ty šťavnaté záběry si publikum žádá a radost v basecampu u malé obrazovečky tě naplňuje chtíčem zase držet kameru.

Je krásné ráno a nacházím se pod věží Petit Clocher du Portalet ve Švýcarsku. Jako člen skupiny lezců mám za úkol držet krok s týmem ve zdejších spárách. O to složitější je ukojit moji touhu držet kameru a dokumentovat dění okolo.

V hlavě mám ducha a ten stále vymýšlí, jak to udělat. Při natáčení v civilizaci se věnuji naplno jednomu úkolu. Ale co tady? Dneska jdeme lézt cestu „État de Choc“ (7a, 280 m). Peru se s vnitřním hlasem, který šeptá, že odvyprávět příběh pohledných spár by byla paráda. Plaším ducha v hlavě a soustředím se na jištění parťáka.

Lezec: „Pojeď Zbyšku, pořádně podoj tu spáru a budeš v dobrým.“
Vnitřní hlas: „Teď to udělej, vyfoť to!“
Lezec: ,, Jsi v pohodě?!“

Pocity za kamerou se liší od toho, jestli hraji úlohu spolulezce, nebo jen kameramana. Viset na fixním laně poblíž prvolezce je daleko náročnější, než když jsme lezecký tým. Chudák prvolezec má odlezeno nad frendem a dochází mu. On vypadá klidně, ale ve mně to vře. Co když se pohnu a on sletí? Mám mu podat pomocné lano, nebo ho nechat zahučet dolů pro efekt?

Zamýšlím se nad filmem Free solo, kde Alexe natáčeli v nejtěžších pasážích stacionární kamery, které mu nepomůžou. Když natáčíš z lana, tak lezce ovlivňuješ svou přítomností. Bylo by etické pomoct jako přihlížející fotograf lezci v nesnázích, nebo je lepší ctít etiku výstupu a nechat ho napospas osudu?

Psychický doping? Podle mě existuje, protože přítomnost fotografa může lezci v psychicky náročné cestě pomoci. Většinou se natáčí crux cesty z fixních lan a lezec může nabýt pocitu bezpečí, že přinejhorším mu někdo pomůže. Prvolezec to zvládne a hrdinně se kření do kamery.

Najednou se mnou někdo cuká a já otevřu oči. Zbyšek tahá za lano: „Zruš mě!“ Uf, to byla filozofická chvilka, až jsem zapomněl, kde jsem. Dolézám na vrchol žulové věže k sošce Madony a podávám parťákovi ruku. Emoce se uklidňují až v základním táboře, kde koukáme na fotky. Tyto obrázky alespoň trochu přiblíží dění okolo, které chceš ukázat ostatním. Tak co, bereš kameru zase příště?

___________________

Pokud si chceš poslechnout i živé vyprávění, doraž na víkendový festival Bye Bye Summer na Velký Rabštejn. Sokolíci tam odvyprávějí svoje zážitky a podělí se o obrázky – i prostřednictvím výstavy. Více o lezení na Portalet se dočteš také v Montaně 5/2019

Začněme čísly:
24 lidí se zúčastnilo,
4 lidi porotcovali
a 10 vyhrálo! Jak se dařilo tobě? Podívej se níže.

V letní soutěži eMontany, která měla téma „Je hlad nejlepší kuchař?“, se umístili:

1. Markéta Syllová (26 bodů)

s Ódou na Bear Can (originální báseň, inspirovaná nádobou pro uchovávání potravin před medvědy) 

2. Olga Hušková (20 b.)

s článkem S chutí do skal (aneb základem úspěchu je volba správné kuchařky) 

3. Alena Čepelková (19 b.)

s jídelníčkem pro Himálajskou expedici na Dhaulágiri v roce 1984 

4. Ludvíka Fialová (17 b.)
5.-6. Honza Bořil (15 b.)
5.-6. Barbora Sojková (15 b.)
7. Víťa Kopecký (11 b.)
8.-9. Víťa Dubec (9 b.)
8.-9. Vojta Sýkora (9 b.)
10. Filip Zaoral (5 b.)

Vítězům gratulujeme a přejeme, ať si z našich cen vyberou to, co se jim bude skutečně hodit. Budeme je brzy kontaktovat.

Za poskytnutí výher do soutěže děkujeme firmám Rafiki, Pivovar ROHOZEC, Climbing Technology, Vertical Trade, Singing rock, Hudy, Hanibal, Rock Empire, Mountain Equipment a Lowe Alpine.

Zaujali nás, ale pod čarou se umístili:

Daniel Svoboda (4 b.)
Eva Siegelová (4 b.)
Jan Tauchman (4 b.)
Eliška Válková (3 b.)
Jonáš Gaigr (2 b.)
Josef Pelán (2 b.)

Vítězné příspěvky a další, které uznáme za vhodné, ještě časem publikujeme v rubrice „200 slov“.

Díky za tvoji účast a třeba zase příští rok!

Často na stěnách slýchám povely jističů ke svým lezcům: „Dýchej!“
Čím to, že někteří lezci přestávají dýchat už v krocích kolem 60 % svého maxima, a proti tomu někdo je schopen i v krocích kolem 95 % svého maxima snadno dýchat? Vše vychází z nastavení hrudníku.

Jak jsem psal v předchozích článcích, lidské tělo se pohybuje po páru stojných a kročných opor v křižném vzoru, s čímž je spojená rotace žeber a úklon bederní páteře.

Pokud mozek při pohybu špatně rozeznává oporu horních končetin, musí opřít horní část těla někde jinde. Použije tedy jako oporu páteř. V takovém případě dochází při pohybu k omezení rotace hrudníku, dále pak k jeho zatuhnutí a zvětšení v předozadním směru (čímž se dostáváme k dalšímu negativnímu vedlejšímu efektu core trainingu). Když se podíváš na nejšikovnější lezce nebo sportovce obecně, mají většinou velmi široký hrudník ve směru mezi rameny, ale velmi úzký v předozadním směru – jako třeba Rishat Khaibuillin. Je to proto, že svaly hrudníku jim pracují ke správným oporám (tedy rukám) a modelují hrudník do této pozice. V opačném případě, tedy při nastavení nevhodných opor, vytváří hrudník mírný odpor dechu, který v těžších krocích stačí k tomu, aby člověk přestal dýchat. A i přes upozornění, že má lezec dýchat v dalším těžkém kroku, dýchat přestane.

Pokud tedy někdo má ve spodní části uzavřený hrudník (jeho tělo vypadá jako přesýpací hodiny, s velkou křivkou mezi pánví a hrudníkem) nebo přeposilovaný přímý břišní sval, nebo hrudník zbytnělý v předozadním směru, bude se mu pravděpodobně hůř dýchat a jeho celková vytrvalost bude horší.

Pokud chceš při lezení lépe dýchat, doporučuji pravidelně cvičit cvik v leže na zádech s pokrčenýma nohama a nebo vkleče (viz obrázky). Vleže zatlač prsty na nohou do podložky, tak aby se napřímila pánev a chytni si ukazovák a prostředník jedné ruky rukou druhou a táhni lokty po zemi od sebe. Snaž se uvolnit hrudník co nejníže – ideálně, abys měl hladký přechod mezi posledním žebrem a břichem, i když máš přímý břišní sval uvolněný.

Když klečíš, protahuješ prsty na nohou a na rukou do dálky, tělem se chceš protáhnout za hlavou ve směru, kam se díváš, a dýcháš do boku hrudníku, zhruba do místa, kde je půlka pažní kosti, když přitiskneš ruce k hrudníku.

Mimochodem, když ležíš na zádech a zatneš břicho, dýchá se ti lépe? Asi ne. Posilováním přímého břišního svalu dolů ale spěješ k takovému stavu. Doporučuji projít cviky, kterými pravidelně trápíš své tělo a pozorovat, jestli se ti v nich dobře dýchá. Pokud ne, zaděláváš si na problém. V józe se dá poznat správně provedená pozice tak, že i když máš ucpaný nos rýmou, rozšíří se ti dýchací cesty a můžeš volně dýchat.

_______________

Tady najdeš předchozí díly rubriky. První – řetězec. Druhý – 11 pohybových rad. Třetí – opory. Čtvrtý – flexibilita. Pátý – core training. Šestý – zapojení svalů. Nový díl publikujeme opět koncem příštího měsíce.

Mám pocit, že poslední dobou přibývá hodně mladých lidí, kteří mají představu, že pobyt v přírodě znamená tzv. „výzvu“. Nejen, že všechno musí být výzva, ve všem musí být dávka neskutečného adrenalinu. Závody na dlouhé kilometry, výstupy na nejvyšší hory kontinentů, počty kilometru uběhnutých, nachozených a ujetých…

Ale nějak jsme zapomněli, že přežití v oné přírodě je přece něco, co má být pro nás celkem přirozená věc. Tady máš výzvu – uč se nebýt neschopný pobytu v přírodě. Nauč se pohodlně přespat, užít si ten čas a nenechat u toho za sebou žádné stopy.

S tímhle vším souvisí také tak populární cestování. Já také ráda občas poznám zase jiný kus země. Ale hodně přemýšlím nad tím, jestli tam opravdu chci a potřebuju. Proč? Protože cestování je super. Ale už není tak super pro tu naši méně a méně zelenou planetu.

Rozhodně tím nemyslím – necestujme. Myslím tím – přemýšlejme nad tím, jak cestujeme.

Takže chceš výzvu? Ok, tak cestuj nebo závoď. Dá se to i pěkně spojit. Co třeba takhle dojít do toho Španělska pěšky? A co takhle výzva, která je nějakým způsobem smysluplná?

Co třeba prostě jít a postavit vlastními silami školu na Lomboku v Indonésii, snižovat znečištění světových oceánů nebo žít co nejvíc udržitelně. Způsobů, jakými se můžeš zapojit, je hodně.

To je úplně něco jiného, než když vysoce postavený manažer prostě musí dojít na nějakou pětitisícovku a výš. Vážně člověk miluje cestování, když letadlem doletí kdykoli kamkoli, tam se zavře do resortu hotelu a zbytek týdne tráví v baru u bazénu?

Nebudu tvrdit, že já sama létání nemiluju. Obrovská letadla prostě zbožňuju. Jsem jeden z těch geeků, kteří by se mohli na oblohu koukat donekonečna a pozorovat, co tam právě letí nebo přistává. Čím větší stroj, tím lepší. Jo, zvláštní fascinace, sama ji nedokážu zdůvodnit.

A ano, také jsem letěla Airbusem A380 (největší dopravní letadlo světa, pozn. red.) a bylo to naprosto fanaticky boží. Ale bylo to dvakrát za celý můj život…

Česká krajina skýtá neuvěřitelné krásy a tajemství. Poznejme svůj domov. A naši sousedé také nemají špatné hory a ty obrovské louže. Tam dojedeme i jakýmkoli autem nebo vlakem. Přemýšlej o tom, kam a jak skutečně potřebuješ jet.

A ještě jedna věc mi vlastně přijde hodně důležitá. Věci, co dělám, nedělám pro nějaké výzvy. To mi připomíná chování dětí ve školce nebo na prvním stupni. Ve smyslu, kdy máš máš potřebu dokázat ostatním, že jsi lepší a soutěžit.

Dělejme věci prostě proto, že nás baví. Jistě, někoho baví překonávat sám sebe, zkusit, co dokážu. Neříkám – nemějte své sny. Určitě ano. Tyhle sny jsou většinou velmi smysluplné činnosti. Někoho dalšího k něčemu inspirují. Vytváříme krásné nové věci, děláme něčím radost ostatním, děláme radost sobě a štěstí pak můžeme rozdávat dál.

Pokud ale chceme sobě nebo někomu jinému jen něco dokázat a daná činnost nás vlastně nezajímá, nebaví, rozhodně nemá žádný smysl.

Možná si říkáš, že jsou to slova člověka, který nikdy ničeho nedosáhne. Ano, možná… Proto mi je třeba úplně jedno, jaké úrovně jsem schopna například v lezení dosáhnout. Lezu to, na co mám. Prostě mě to jen baví.

Zkrátka nevidím smysl v tom, když se člověk řítí někam dopředu, dosahuje jednoho cíle a pak hned dalšího. Vidím smysl v tom, dělat věci, co mě baví a přemýšlet, jestli je můžu dělat lépe a s ohledem na naši planetu. Aby tady taky po nás něco z té krásy zůstalo…

10. 6. 2019
23:45
budíček v trhlině pod východní stěnou Huandoy norte, 5150 m

Oklepáváme ojíněný stan, zapínáme čelovku, dále následuje pár automatismů v oblékaní, trocha čaje, sušenka a ven ze stanu. Je jasno. Teplota hluboko pod nulou, ale nefouká. Ideální start.

11. 6. 2019
01:00

Sestupujeme z trhliny na ledovec a míříme k 600 metrů vysokému kuloáru vedoucího do sedla mezi severní a východní Huandoy. Jsme čtyři a minimalizujeme vybavení. Nejprve volíme souběžný postup na jednom laně. Dvě třetiny kuloáru mají sklon cca 60 stupňů. Čím výše jsme, tím sklon trochu narůstá (tak o 10 stupňů), navíc přibývá palba kamení seshora. Čelovky se řadí pěkně pod sebe a tma umocňuje lehké napětí. Ale tma je jen faktor strachu, který vše zkresluje. Využíváme kotvy a píďalkovitě valíme dál…

06:00
5750 m

Do sedla nám zbývají dvě délky se sklonem okolo 80 stupňů, skrz klasické peruánské návěje. Kotva na štand a odlez. V poslední délce dokonce lze zavrtat jeden šroub a s vidinou pohodlného sedla, jak je psáno v peruánském průvodci (col-possible to bivy), do něj dolézáme. Místo pohodlné plošiny za chvíli sedím obrkočmo v ostrém sedle, držíce se, aby mě neodfouklo, a přes cepíny dobírám ostatní. „Gently boys, gently,“ říkám si v duchu.

06:45
sedlo mezi S a V Huandoy, 5800 m

Svítá, výhoda východní scény, za šest hodin jsme dali 600 výškových metrů… Dobrý začátek!!! Nyní stojíme na začátku 600 metrů dlouhého hřebene. Dalších pět délek je na prd. Ostrý skalní hřeben s nafoukaným sněhem a převějemi na obě strany. Možnost jištění více než intimní… Po této pasáži upouštíme od myšlenky návratu stejnou cestou. Nastává plán B: Dolů tedy už jen přes vrchol….

10:00
velký sérak v SV stěně, 6100 m

Už v dalekohledu to vypadalo jako jedno z klíčových míst dalšího postupu… V naší podmínce nelze sérakem projít do SV stěny, místo toho nás čekají dvě délky v pravé části hřebene do obtížnosti M4. Od tohoto místa zpomalujeme. Intervaly mezi dechovými cvičeními a kousky technického pohybu se prodlužují. Další tři nekonečné délky ve firnu a jsme u obrovské trhliny táhnoucí se opět přes celou šířku SV stěny. To znamená jediné – opět na hřeben. Tentokráte zleva. Celou východní stěnu severního Huandoye (1500 m vysokou) máme teď pod sebou. Tři vzdušné ledovo-firnové délky nás dostávají přes hřeben zpět do závěru obrovské SV stěny. Po dalších dvou délkách stojíme seřazeni pod vrcholovou skalní pyramidou…

15:00–18:00
vrcholová pyramida 6300 m, vrchol Huandoy norte 6397 m

První délka traverzu podél pyramidy a nacházíme výlezový skalní kuloár. 30-40 metrů skalního lezení okolo IV. stupně UIAA, poslední kroky trochu těžší… Leze Jiřan, trochu ho proklínám, ale maximálně obdivuju…. Dobrou chvíli trvá, než lano cukne. Napjatou atmosféru umocňuje tekoucí čas a přicházející bouře. Prolézám kolem Jiřana a v po pás hlubokém nestabilním sněhu dolézám na vrchol. Na jásání není pomyšlení. Vichřice sílí… Kluci postupně udatně dolézají, a tak se už všichni čtyři za tmy, za svitu čelovek a s kyselými obličeji můžeme vyfotit na vrcholu.

20:00
bivak 6250 m

Vichřice odchází a obloha se vyjasňuje do hvězdného nebe – to nám umožňuje alespoň nasadit plánovaný směr ledovcové plató mezi S, Z a J Huandoy. Začínáme se proplétat jednou trhlinou za druhou, až definitivně kolem 20. hod nejsme schopni dalšího pohybu. Sestoupili jsme necelých 200 metrů… Chvíli ještě bojujeme – bivakovat se nikomu nechce, ale dál to nejde… Začínáme kopat sněhový záhrab a nálada je doslova pod bodem mrazu. Jsme prošití – věřili jsme, že dokážeme sestoupit ještě dnes. Čtyři lidi čeká ve dvou žďárácích předlouhá mrazivá noc. Východ Slunce po bivaku je krásná věc, ale i tak víme, že nás čeká spousta práce a že jsme na hraně. Noc je zlom. Jediná myšlenka je: „Dolů, dolů, dolů.“ Po hlubokém regeneračním spánku chvíli trvá, než chytneme tempo. Kolem 10. hodiny jsme na platu a daří se nám najít rampu vedoucí zpět pod východní stěnu Huandoy. Po šesti slaněních jsme pod východní stěnou a začínáme traverz ledovcem zpět ke stanům….

DÁLE JIŽ JEN HESLOVITĚ

„Tatarku, hodně tatarky!“ doktor (autor článku, pozn. red.)
„Nemáš něco na bolest?“ nejmenovaný člen výpravy
„Neordinuju, dnes neordinuju.“ Jan Werich
„Cerveza uno mass.“ nejmenovaný člen výpravy
„Jedeš dolů s námi nebo bez nás?“ členové výpravy vs. řidič kolektiva
„Máš ty prsty fialový nebo černý?“ Dan Jizba, WhatsApp – ČR
„No checo on Huandoy.“ Rusula, hostel Gledel, Yungay

DOPLŇUJÍCÍ INFORMACE

lezli: Petr Šochman, Jiří Doubrava, René Scholze, Jan Westfal
cesta: „SV pilíř“ na Huandoy norte, 1300 m převýšení, D/TD
výbava: 4x poloviční lano, 2 kotvy, 4 šrouby, 4 frendy, 4 vklíněnce, 4 skoby
čas: 19 hodin lezení, 10 hodin bivak (mnozí nespali), 11 hodin sestupu

Pozn. autora: Chtěli bychom poděkovat našemu kamarádovi Bouďákovi, který nás stáhl z morény. Výstup bych chtěl věnovat mému narozenému synkovi Ondrovi, manželce Míše a Laďasovi.

Marek Novotný se vysokým horám začal věnovat před jedenácti lety. Za tu dobu vylezl třeba Gasherbrum I a II, Broad Peak, Cho-Oyu nebo Dhaulagiri. Pokoušel se i o Everest a K2, ale jelikož leze výhradně bez kyslíku, skončil u obou hor kousek pod vrcholem. Na tom mu prý ale zase tak moc nezáleží.

Letos v červenci se opět vypravil do Pákistánu. Ani napotřetí nestanul na vrcholu druhé nejvyšší hory světa, chybělo mu asi 300 výškových metrů. „Vím, že to není ten top summit, ale udělal jsem to ze srdce, jak jsem chtěl, a za to jsem neskutečně šťastný,“ říká Marek v rozhovoru, který vznikal v základním táboře pár hodin po sestupu.

Už jsi na K2 strávil dost času. Čím tě pořád přitahuje, co je na ní tak speciálního?
Čhogori je nádherná. Když k ní přicházíš, tak tě prostě musí vzít za srdce, to jinak není možný. A když pak lezeš – vždycky si vyberu „Česenův pilíř“, to je nádherně strmá technická cesta, žádné prostoje, kde bys mohl jít s hůlkou, nádherné lezení… A podívat se seshora na okolní svět, to je něco nezapomenutelného.

Jak to letos probíhalo?
Jsem tu potřetí a přijde mi, že pokaždé se to nějak stupňuje. Poprvé jsme se nedostali v podstatě nikam, taková první zkušenost a seznámení se s K2. Podruhé už jsem zabojoval hodně, to jsem tam nahoře zůstal hodně dlouho a nechtěl jsem to vzdát. Letos to byla úplně odlišná situace, protože vloni jsem šel celého „Česena“ (Česenův pilíř vede jižní stranou hory, pozn. aut.) úplně sám a teď je tady spousta komerčních expedic. I tak se nám podařilo s klukama s Tomášem a s Lupim (Tomáš Petreček a Pavol Lupták, pozn. aut.) vytáhnout jedničku a dvojku. Pak dál se ukázalo, že i při tom počtu lidí není vůbec nemožné si šlápnout sám trojku, z trojky do čtyřky a potom ve čtyřce těžký boj. Příroda nakonec zvítězila, protože bylo strašně moc sněhu.

Můžeš popsat vrcholový den?
Ráno v pět hodin při východu Slunce jsem nastoupil do Bottlenecku a viděl jsem, že za mnou jdou další kluci, tak jsem si říkal, že to budou šerpové nějaké komerční expedice, ti mě doženou a pomůžeme si. Tak se i stalo. První dvě tři hodiny jsem šel sám a pak jsme začali. Sníh se stupňoval, to bylo neuvěřitelné, skoro do půl pasu, a přelézt nějaký úsek trvalo neskutečně dlouho. Střídali jsme se, nakonec jsme se sešla taková skupina sedmi lidí – tři lezci a čtyři výškoví šerpové s kyslíkem a se spoustou materiálu. Nechtěli se s tím sami tahat, tak nás poprosili, abychom něco vzali a musím říct, že to byl záhul, v Bottlenecku nést další stovku lana na zádech. Ani nevím jak a najednou po osmi hodinách jsme byli na konci Bottlenecku, což bylo fantastický.

V tu chvíli jsem myslel, že končíme, už tak to bylo dost nebezpečný, protože den před tím tam spadla lavina, která smetla jednoho šerpu. Jak jsme byli pod těma sérakama – pod těma největšíma sérakama, co jsem kdy viděl, se jeden z šerpů odhodlal jít do traverzu. Tam nebyl vůbec žádný led a opět hrozně moc sněhu. On ale předvedl fantastický výkon, dal to a my jsme ho následovali. Při výstupu z traverzu se utrhla lavina, která smetla jednoho lezce, ten se skutálel dolů, odhadem 50–60 metrů a paradoxně se zastavil o skálu, která byla hluboko ve sněhu, a naštěstí se mu nic nestalo. To mám pořád v hlavě, to jsem takhle naživo ještě neviděl. Všichni jsme toho chlapa chtěli chytit a naštěstí ho chytilo lano. Potom jsme se jednomyslně rozhodli, že půjdeme dolů, protože to nebezpečí bylo už dávno obrovské. I tak jsme makali ve stěně neuvěřitelných 11 hodin.

Letošní sněhové podmínky byly podle všeho na K2 extrémní…
Myslím, že všichni akreditovaní horští vůdci a záchranáři by nám dali na pr*el za tohle, ale je to K2. Zkusili jsme to, se štěstím vyvázli. Nevím, jestli jsem se někdy v životě setkal s takovým extrémním množstvím sněhu, ještě k tomu ve svahu. Místo pro další krok sis dělal klidně 10 nebo 15 minut. Do toho musíš nějak naplnit plíce kyslíkem a najít v sobě tu sílu udělat další takový krok, i když víš, že se to pod tebou bude bořit. V Bottlenecku mi přišlo ještě dobrý, i když asi hodně na hraně, ale pak ten traverz… Všichni říkají, že v traverzu je vždycky led a tam nebylo po ledu ani památky. Jenom sníh, až po prsa. Co tam ten šerpa předvedl, jak tam visel jako pavouk v kolmé stěně a pořád jenom sypal sníh pod sebe, klobouk dolů. Pak přišla ta lavina a možná jsem snad i rád, že to ukončila. Nedovedu si představit, že bychom v tomhle šli dalších 300 metrů.

To by kluci, co dělají lavinové kurzy, koukali. Jak oni ukazují nový sníh, který nedrží, ale tady těch desek bylo tolik, že jsi nevěděl, jak to vyhodnotit. To bylo normální bombardování celou dobu a pořád to padalo. Jednou větší kusy, jednou menší a furt to bez přestání jezdilo. A mezitím mikrospánky. Třeba jsem zívnul, pak jsem se vzbudil a to je blbý, když nevíš, kde jsi a máš před sebou zapíchnutý cepín.

Není trochu zvláštní, že jsi fixoval společně se šerpama vršek?
Myslím si, že jsme jim všichni tři nemálo pomohli. Je to zajímavý, být součástí toho, když máš pocit, že jsi jim pomohl. Neplánoval jsem to, ale jsem za to rád. A klidně neskromně řeknu, že jsem poprvé snad i doufal, že jsem byl dost trpělivý na to, aby to ti kluci zmákli, abych se svezl na tu jistotu. (směje se)

Nemrzí tě, že jsi skončil takový kousek pod vrcholem?
Když jsem sestupoval, tak si vzpomínám, že došlo i na slzy. Bylo mi to hodně líto, ale takhle zpětně když se otočím, tak jsem horolezecky zabojoval, úplně čistě. S kamarády, se kterými jsme se dali dohromady přímo ve stěně. Lezl jsem bájný Bottleneck, prostě paráda. Nedoufal jsem vůbec, že bych pokračoval dál a až při výstupu na vrcholovou pyramidu jsme to ukončili. Vůbec mi to nevadí, takhle zpětně vůbec necítím lítost. Při tom sestupu na tebe ty pocity dolehnou, že jsi tam strávil neuvěřitelných 12 hodin, i ta situace s lavinou se mi pořád přehrává. Ale teď jsem dole a jsem úplně spokojený a šťastný. Vím, že to není ten top summit, ale udělal jsem to ze srdce, jak jsem chtěl, a za to jsem neskutečně šťastný. To už se mi nejspíš nikdy nepodaří, vzhledem k vzrůstající komerci v horách. Myslím si, že už to nepůjdu zkusit. Nemyslím, že bych potřeboval dolézt těch 300 výškových metrů. Po nějaký horolezecký stránce to pro mě bylo etický, srdeční, úplně duševní – asi nejvíc, co jsem kdy zažil.

Vážně výstup nechceš dokončit? Hodně lidí to vnímá tak, že pokud jsi nebyl na vrcholu, tak jsi to nevylezl a ty už jsi K2 zkoušel třikrát…
Klidně řeknu, že před pár lety jsem to měl úplně stejně. Potřeboval jsem být všude první, co nejrychlejší a všem ukazovat, jakou mám sílu. Dneska už to je úplně jinak. Za ty roky v horách to tak mám. Už jsem to ukázal jednou na Everestu, že jsem to otáčel 150 metrů pod vrcholem. Vevnitř to ve mně nekouše, že bych musel na to místo a udělat těch pár kroků, už to tak nemám.

Lezeš bez kyslíku. Proč?
Horolezectví jako takové někdo vnímá jako sport. Já si myslím, že sám sobě jsem si to posunul někam ještě výš, než že bych za to chtěl dostat medaili, když přijedu domů. Spíš je to hodně osobní. Je to pro mě a není to pro ty lidi tam. Je hezké jim o tom vyprávět a oni jsou za to strašně vděční, protože se sem sami nedostanou, takže za mě je to taková srdeční záležitost.

A proč nelezu s kyslíkem? Je to strašně složitá věc. Pokud já osobně si myslím, že na to nemám to vylézt tak, jaký jsem, tak to zastavím ve výšce, do které dokáže tělo fungovat. A ono zatím dokáže fungovat pořád hodně dobře. Když jsem tam nahoře v osmi tisících, necítím se nějak špatně. To tělo dostává záhul, cítím, že jde svalová hmota dolů a že nemůžu moc jíst a pít, ale těším se na to, co přijde další den. Že půjdu a zkusím to nějakým způsobem vyjít až na vrcholek a když to nevyjde, tak je mi to chvíli líto, ale když si uvědomím, co jsem tam nahoře dokázal pro sebe, tak je to fantastický.

Letos Ama Dablam a K2. Oba kopce jsi otočil kousek pod vrcholem, ale já z tebe mám pocit, že ti to je úplně jedno a jsi těžce vysmátej…
Chtěl jsem moc i na Ama Dablam, kam jsem jel s Honzou Trávníčkem. Tam to bylo po lezecké stránce taky neskutečně fantastický, krásně exponovaný. Vůbec jsem nedoufal, že něco takovýho na takový hoře bude a bylo. Zase jsme tam byli v podstatě sami a už jenom to, že nějakých sedm expedic před námi to otočilo už avizovalo, že to tam nahoře nebude dobrý. Oni otáčeli ve dvojce a my jsme se dostali úplně těsně pod vrchol. Sněhové podmínky ale neumožňovaly další výstup a na K2 se situace v podstatě opakovala. Už jenom díky výšce to bylo daleko těžší a možná že ani tak technicky, jako tím množstvím sněhu. Pro mě to byly na obou kopcích vrcholy, to bylo fantastický. Já vím, že spousta lidí to třeba považuje za neúspěch, že nevylezeš, ale takhle jsem ještě nikdy neuvažoval. (směje se)

Místo povídání u stolu oba skončili na koberci. Bylo jim to tak příjemnější. Setkání probíhalo v jednom bytě uprostřed Brna, konkrétně v dětském pokoji. Přestože zima 2014/2015 byla vlhká a sychravá, večerní rozhovor se nesl ve vřelém duchu…

Černá stužka vedle loga na naší stránce visí už několik týdnů, ale teprve teď se objevila síla napsat něco víc. Asi se za této situace sluší trochu vysvětlit, jaké byly vlastně počátky eMontany a jakou roli v nich hrál vydavatel Montany Tomáš Roubal.

„E-M-O-N-T-A-N-A. To jo pěkné znělé slovo, co? Je v něm spousta samohlásek,“ přemýšlel nahlas Tomáš, proti kterému na zemi seděl jeden mladý lezec a student novinařiny ze severu Čech. Oba měli nezávisle na sobě vizi o doplnění papírového časopisu také na internetu. Během tohoto večera, jenž se protáhl do noci, dali dohromady obrysy nové spolupráce… „eMontana“ byla tehdy pouhé slovo – prázdná doména, kterou před lety Tomáš pro jistotu zaregistroval na své jméno.

„Buďto web založím, seženu peníze a zaměstnám tě, nebo si všechno vezmeš na svoje triko,“ zněla ve zkratce jeho nabídka. Návštěvník zvolil větší dobrodružství – možnost číslo dvě. Během několika týdnů na něj Tomáš převedl doménu. Udělal tak zadarmo. Pouze na základě důvěry z předchozí spolupráce s Montanou. Žádná procenta, žádné podepsané závazky. Vše zastřešovala gentlemanská dohoda, že se bude striktně oddělovat obsah, aby bezplatná eMontana neuškodila placenému časopisu. Svobodně si přislíbili, že se projekty budou vzájemně podporovat a každý bude společné hodnoty rozvíjet na svém vlastním bitevním poli – Montana na papíře a její sestra eMontana na internetu.

A jaké ty hodnoty vlastně jsou? Beru si k ruce tři papíry ručně psaných poznámek, které jsem si z toho brněnského večera schoval. Jsem zvědavý, na čem se mé oko zachytí po necelých pěti letech, které uplynuly od Tomášova nevídaného gesta důvěry:

> Radost a pořád stejný příběh.
> Dělat články, které bych sám chtěl číst.
> Být svěrákovsky laskaví.
> Předpokládaná znalost slangu a reálií.
> Neříkat čtenářům, jaký si mají koupit sedák – nepodceňovat je.
> Věříme si, tykáme si.
> Nebereme lezení pouze jako sport.
> Nešlapeme nikomu na lano.
> Udělat něco navíc pro lidi – vytrácí se to.
> Snaha kultivovat prostor.

(…)

Zhruba v polovině diskuse jsme se přesunuli do kuchyně, kde jsem dostal od Tomášovy ženy jednoduchou, ale výbornou večeři. Tuším, že jako příloha byly brambory. Kolem se míhaly děti a táta jim pomáhal s přípravou na kroužky. Během jídla seděli všichni společně u stolu. Přemýšlel jsem o tom, že kariéra lezeckého novináře člověku pravděpodobně nepřinese úspěch v podobě finančního přebytku. Každopádně se mi na Tomášově přístupu líbilo něco těžko uchopitelného – něco renesančního, co mi vždy přišlo obdivuhodné. Šel unikátní cestou. Jako kdyby věděl, že zeď konvencí systému se zdá neporazitelná, a přesto skrz ní chtěl projít se svou vizí a časopisem.

Do postupné práce na eMontaně, kterou si nedovedu představit bez kamaráda Jakuba Freiwalda, už Tomáš nezasahoval. Vždy jsme však cítili jeho pohled ze zálohy, který se projevoval hlavně v reakcích na naše nejčtenější články. Tomáš měl vždy nějakou připomínku. Protelefonovali jsme spolu nekonečné hodiny, ale nikdy nechválil. Šéfredaktor Montany Martin Stolárik později vztah obou lezeckých médií pojmenoval takto: „Je to spolupracující konkurence.“ A ten vztah se mi líbí. Připomíná citát Tomáše Garrigue Masaryka: „Kritika z lásky musí býti tvrdou.“

eMontana 2.0

Zpátky do září 2019. Kritiku by si zasloužila i eMontana posledních pár měsíců. Ač to tak možná nevypadalo, řešili jsme velké problémy s administrací webu. Několik let jsme velký zásah oddalovali záplatováním děr, ale uznali jsme, že tudy cesta nepovede. Dopravní zácpa už byla nesnesitelná. Za poměrně velkou finanční částku jsme se tedy rozhodli nechat si eMontanu postavit od základů znovu a osekat ji od zpomalujících pluginů a scriptů. Jako čtenář asi moc velké změny nezaznamenáš, ale svižné uživatelské rozhraní nám autorům dodá chuť do další práce. Moc nás rozčilovalo po měsíci přípravy článku zmáčknout tlačítko „Publikovat“ a pak si, společně se čtenáři, prohlížet šedou obrazovku s červeným nápisem „500 – Internal Server Error“.

V průběhu letních prázdnin jsme v podstatě nevydali žádný kvalitní velký článek. Z části kvůli tomu, že jsme raději soustředili energii na přípravu nového webu. A také z důvodu otřesu, který později způsobil Tomášův odchod.

Přesto se na pozadí odehrávaly velké věci. Naši nejlepší autoři se vydali do terénu, aby ulovili skvělé rozhovory. Takže pokud vše dobře půjde, můžeš se těšit na podzim ve jménu legend. Tedy správněji – Legend.

eMontana 2.0 chce být médiem nové doby. Nezávislá, sebevědomá a pracující jako služba přímo pro své čtenáře. Ano, jemná změna přístupu si bude žádat i větší zapojení čtenářů a komunity. Nás však baví tvořit pro lezeckou komunitu – už několikrát nám projevila svoji důvěru a jsme jí za to vděční. Víc jak polovina lidí například poslala za kalendář více, než musela. Chápeme, že vše se dnes plíživě zdražuje a člověk nemusí mít tisíce na rozdávání. Věř ale prosím, že i malý obnos může lehce zajistit pokračování našeho příběhu. Když ho pošle dostatek lidí. Jinými slovy, budeme teď více připomínat, že na původní obsah se sluší přispět… „Nezlob se – zapoj se.“

Právě dočítáš posledních „200 slov“ staré eMontany. Nově se potkáme snad už v příštím týdnu na testovací verzi 2.0. A začneme rovnou velkým rozhovorem, který tě doufám inspiruje nejen pro lezení, ale třeba i obohatí tvůj životní pohled.

Jak už asi víš – věříme, že lezení není jenom o lezení. A budeme se snažit mít na paměti vybrané body, které zachytil papír během jedné zimní brněnské noci.

Tome, máš naše slovo.

Zaprášený pakl expresek nebo párkrát použité lano se dnes válí ve skříni mnoha sportovních zvědavců, kteří si lezení chtěli jen tak zkusit… Pak už nebyl čas, nebo je prostě začalo bavit zase něco jiného.

Vlastnit matroš v padesátých letech a mít ho ve skříni – to asi nešlo. Konopné lano a hasičské karabiny musely pro tehdejší lezce představovat až posvátné předměty. Poskytovaly jim vzácnou vstupenku do skal. Atmosféru těchto dob můžeš přijet nasát do Turnova, kde se v sobotu 7. září ve 14 hodin otevře první stálá expozice horolezectví u nás. Vypadá to, že milovníci historie pískovcového lezení se konečně dočkají – první myšlenky na horolezecké muzeum vznikaly už v 70. letech, kdy chvíli existovala pískařská expozice na hradě Valdštejn. Pak ji zavřeli a o plnohodnotném muzeu se už roky jen mluvilo.

Na co se tu tedy v Turnově můžeš těšit? Organizátoři slibují až 500 předmětů, které souvisejí s lezením na písku a také s érou prvních himálajských expedic. „Nejcennější, co tu máme, je asi osobní kompas Josky Smítky a jeho vrcholová knížka, kterou ručně zhotovil i s krabičkou,“ říká jeden z autorů scénáře expozice David Marek, který na přípravě muzea nechal mnoho svého času. „Můj oblíbený exponát je pak ještě bivak od Petra Placheckého – nebo spíš taková houpací síť, kterou používali do stěny.“ Díky Petrovu kow-how dokázali českoslovenští horolezci vydržet tři týdny v severní stěně Eigeru. (Viz článek o Sylvě Kysilkové, pozn. aut.)

Úplně nejoblíbenější sekcí Davida Marka je pak vitrína „samo-robo“. Můžeš si v ní prohlédnout věci ze 70. let, kdy věrnostní program Decathlonu ještě neběžel, a tak si lezci vyráběli matroš sami doma na koleni. Prý se můžeš těšit na různá kladiva, cepíny, bundy a další „výtvory“. Na interaktivním panelu také budeš mít možnost zalistovat si starými vrcholovkami.

Všechno tohle materiální svědectví dob minulých má tu čest, že pro něj byla postavena nová třípatrová budova. Její stavbu provázela nevšední komplikace – dříve na místě nového muzea stála galerie. A v ní visel jeden velký obraz Mikoláše Alše, který se nesměl přesouvat, a tak na obvodové zdi po celé dva roky zůstal zakrytý. Teď bude součástí expozice. Mimochodem, jedná se o jeden z největších obrazů v Evropě (10 x 8,5 m) a jmenuje se „Pobití Sasíků pod Hrubou Skálou“. Stylová pozvánka i pro lezce ze sousední země.

Doplňující informace
> Oficiální otevření začíná ve 14 hodin. MAPA. Po slavnostní ceremonii návštěvníky čekají komentované prohlídky, večer proběhne v atriu koncert a program skončí ve 21 hodin.
> Kdo nestihne vernisáž, může se přijít podívat od úterý do neděle (9 –17 h). Od října pak od 9 do 16 hodin. Mimořádně bude otevřeno také příští pondělí – 9. 9.

„Tak Peťo, co to bude dnes dobrého?“ „Těstoviny s masem ve vlastní šťávě.“
Aha. Zírám na podivně vypadající plechovku s asijskými písmeny. „Díky za nabídku, já si udělám něco svého.“ Tak začíná večeře na parkovišti po celodenním lezení.

Genderově poněkud nevyvážená skupinka, kde představuju jediný ženský element, začíná chystat večeři. Sice jsem tajně doufala, že se mi podaří vyžebrat kus žvance, ať nešpiním ešus, ale naše chutě se zjevně diametrálně odlišují. Zatímco škrábu zeleninu a přemýšlím, jak velkou chybu jsem odmítnutím večeře udělala, po očku sleduju přípravu pokrmů ve vedlejších ešusech. Kruci, já se tu pachtím s nějakou zeleninou a tady kolega jen vykydne směs do ešusu a je vymalováno. Mé pochyby však mají život jepičí.

„Hele ono se ti to nějak nechce vařit,“ koukám na beztvarou hmotu na vedlejším vařiči.
„Jen počkej, to bude za chvíli, to bude mňamka, ještě si ráda dáš se mnou.“

Po chvíli nakouknu znova. „No a hele Peťo, nebylo tam toho masa na začátku trochu víc?“ 
„Hm, jo, možná jo, ale to bude ta vlastní šťáva, to se asi trochu vyvařilo.“ Místo zeleniny v mém ešusu je pozornost rázem upnutá k ešusu sousednímu, neb se začínají dít věci!

„Hele Peťo, a to maso je kde?,“ tázavě hledím na svého parťáka. Jestli doteď panovaly pochyby o mém rozhodnutí odmítnout pozvání na večeři, teď jsou všechny nenávratně pryč. „Nooo, to nevím, to se celé asi rozpustilo,“ překvapeně pronese parťák a se slovy „to bude sračka jak bič“ leje obsah ešusu se ztraceným masem (rozuměj stoprocentní tuk) na těstoviny. Popřeju dobrou chuť a hbitě hledám co nejvzdálenější místo pro bezpečné nocování.

__________

(Text je součástí letní gastrosoutěže eMontany. Pošli nám také svůj příspěvek – více tady.)

Pamír, třetí nejvyšší pohoří světa, leží v pomyslném stínu zájmu za navštěvovanějším Himálajem a Karákoramem. Přitom si tu můžeš užít parádní lezení, při kterém navíc často budeš úplně sám. Tom Cimr a Víťa Dubec si vybrali Pik Patkhor (6083 m.n.m.). Víťa popsal své dojmy v krátkém rozhovoru.

O Patkhoru se nedá najít moc informací. Čím vás tak zaujal?
Dá se říct že právě tím, že je o něm málo informací (směje se). Nechtěli jsme žádný moc frekventovaný kopec v obležení expedic, kde už nemusíš moc řešit otázky logistiky, protože už tam je všechno zaběhlé a funguje. Chtěli jsme si to zažít od A do Z. Pokud si dobře vzpomínám, upozornil nás na Patkhor zhruba před třemi lety kamarád Martin Ksandr a od té doby byl v našem hledáčku. Až letos se nám to povedlo zrealizovat. Je to nádherný dominantní kopec, nejvyšší vrchol Rushanského hřbetu, který je navíc poměrně dobře přístupný. BC jsme měli cca 25-30km od vesnice Patkhur, takže jen jeden dlouhý den cesty.

Jaký byl výstup nahoru?
Bylo to hodně o hledání bezpečné cesty. Nejdřív v šíleném ledovci a pak stěnou. Od 5000 m to přestal být choďák. V horních pasážích až 70° ledový svah v kuloáru, kterým přes den létaly projektily a posledních cca 300 výškových metrů i jednodušší mixové lezení do 6000 m. Až na první nevydařený pokus o vrchol, kdy jsme vybrali špatnou cestu a dostali se do skály, která se doslova rozsypávala pod rukama, jsme nepotkali nic neřešitelného. Původní plán byl lézt západním hřebenem, kterým údajně lezl Abalakov se svou výpravou v roce 1946 během prvovýstupu, ale nakonec se nám ten profil moc nezdál a dali jsme přednost větší porci ledu a firnu před rozchrastanou skálou.

Byl tam někdo další nebo jste měli kopec sami pro sebe?
Kopec byl celý náš! Je to opravdu místo, kam moc lidí nemíří. Původně jsme si mysleli, že bychom mohli mít první evropský zářez, ale místní tvrdili, že tu a tam nějací alpinisti přijdou. Místňák s býkem, kterého jsme potkali cestou do BC, říkal, že poslední horolezci mířili k Patkhoru v roce 2006 a byli to údajně Němci nebo Poláci. Těžko říct jak důvěryhodný zdroj to byl (směje se). Na vrcholu jsme ale žádné stopy nenašli a cestou k hoře taky nebyly vidět žádné známky předešlých výprav. My jsme po sobě nechali mužika a zápis.

Lezete spolu s Tomem často? Měli jste na Patkhoru nějakou krizi?
Před expedicí jsme se snažili spolu lízt, co to šlo a myslím, že se docela dobře doplňujeme, ale jinak máme oba i jiné parťáky. Neřekl bych, že jsme měli nějakou větší krizi, ale občas bylo cítit lehké pnutí. Bylo krásné pozorovat, jak to z nás opadlo, když bylo po všem. Myslím, že jsme se oba snažili emoce držet na uzdě. Nějaká ta ostřejší výměna názorů sice proběhla, ale to je asi přirozené, když strčíš dva chlapy na několik dní do prťavého stanu a nutíš je jíst otřesnou ovesnou kaši ve čtyři ráno v místech, kde by si člověk nevychutnal ani šťavnatý steak (směje se).

Láká vás Tádžikistán a střední Asie víc než třeba Nepál?
Tohle byla naše první expedice a padla volba na Tajik, ale nedokážu říct, jestli nás láká víc. Pamír jsme brali jako takovou vstupní bránu do světa velkých hor a musím říct, že potenciál lezení do 6000m je tam obrovský.

Víc informací o expedici najdeš tady. Víťu s Tomem můžeš potkat osobně v Expedičním klubu v Brně.

Od letních olympijských her v Tokiu nás dělí necelý rok. Zatímco snad každý lezec v Česku drží palce Adamovi, který na nich nesmí chybět, jeden česky mluvící lezec se na ně už na posledním „svěťáku“ v japonské Hačiódži kvalifikoval. A rovnou ze třetího místa, čímž si zároveň odnesl bronzovou medaili z mistrovství světa v lezecké kombinaci. U jeho jména však ve výsledkové tabulce místo tradičního CZE svítí KAZ.

Rishat Khaibullin je kazašským reprezentantem sportovního lezení, ale dost možná jsi ho potkal v Praze v BB nebo na jiné boulderovce. Studuje totiž ČVUT a už pár let o sobě dává znát v lezeckých pohárech a závodech všeho druhu.

Rishate, moje první otázka je logická, jelikož dělám rozhovor s kazašskou lezeckou celebritou v češtině, kde ses tu vzal? Proč ses rozhodl studovat zrovna u nás?


Poslali mě sem rodiče na studium, hodně jsme o Čechách slyšeli a spousta mých známých tu studuje. Do Čech jsem přijel v roce 2015, nejdřív jsem rok studoval češtinu a od té doby studuju technickou univerzitu. Teď ale zvažuju, že na rok studium přeruším, protože se chci hodně soustředit na trénink na olympiádu.

Stihl jsi už bydlet v Brně a teď jsi „Pražák“. V obou městech tě znají jako extrémně talentovaného lezce. Hádám, že závodit v lezení jsi začal už doma v Kazachstánu?
Je to tak, můj taťka je alpinista, kdysi reprezentoval Sovětský svaz, takže už když mi bylo asi šest let, tak mě a moje sestry zapsal do tréninkové lezecké skupiny. Začal jsem hodně lézt a brzo jsem začal i vyhrávat. Postupem času jsem vyhrával úplně všechno a začal jsem jezdit ven skrz repre. Dokud jsem byl doma v Kazachstánu, reprezentoval jsem nás na světácích v Číně a v Kanadě jsem skončil osmý na juniorském světovém poháru. Od té doby, co jsem v Čechách, je to trochu problém. Jelikož nemám české občanství, tak nemohu reprezentovat Čechy a na druhou stranu bych musel dojíždět na kvalifikační závody domů do Kazachstánu.

To ti ale nebrání vyhrávat různé tuzemské závody. Pamatuji si tě třeba z Water Boulder Games, Urban Boulder Race nebo z Českých pohárů v boulderingu i obtížnosti. V roce 2017 jsi taky vyhrál Akademické mistrovství ČR v lezení. Z toho je vidět, že jsi hodně univerzální lezec, dalo by se tedy říct, že ti nynější olympijský model „trojboje“ v kombinaci vyhovuje?
V tom mám trochu dilema, protože ten model mi nepřijde šťastný. Jsem si vědom, že to lezce znevýhodňuje. Vynikající rychlostní lezci nemají šanci v obtížnosti a boulderu, naopak silní boulderisti nezvládají rychlost. Samozřejmě na druhou stranu, pro mě je to výhoda, protože nemusím být ve všech disciplínách nejlepší, stačí když budu ve všech hodně dobrý.


Když jsme u toho, jakou disciplínu vnímáš u sebe jako nejsilnější a jakou naopak nejslabší?

To taky není úplně jednoduché, protože rychlost se mi vůbec nelíbí. Daleko víc mě baví obtížnost a boulder, ale rychlost mě nakonec dostala na bednu, protože jsem v ní skončil sedmý. Ta disciplína je ale děsně nudná, ničíš si prsty, nehty, pořád dokola běháš jednu a tu samou cestu, ale zase ti dodá pocit rychlosti.

Překvapil tě výsledek svěťáku nebo jsi měl od začátku ambice se dostat takhle daleko?
Můj plán byl dostat se do té dvacítky nejlepších a pak už šlo jen o to, udělat co nejlepší čas v rychlostní disciplíně. Když se mi to podařilo, tak jsem věděl, že to nesmím pokazit, protože mám velkou šanci se kvalifikovat. Rychlostní lezení vlastně trénuji odjakživa a u nás se běžně závodí ve všech třech disciplínách, takže tenhle model pro mě není zase tak nový.

Kdybys měl srovnat českou a kazašskou lezeckou scénu, jaké jsou u vás podmínky?
No, nechci aby to vyznělo nějak špatně, ale stěny u nás nejsou zrovna moc na úrovni. V podstatě tam nejsou struktury, a chyty jsou všude stejné. Velká madla a tím to končí.

Vy nemáte struktury a dobré chyty, ale my zase nemáme závody v rychlolezení. To jste skoro víc připraveni na olympiádu než my…
Ta rychlostní stěna teda rozhodně není „stantardizovaná“, ale jinak v podstatě jo. Tu trojkombinaci znám odmala, akorát to vždycky byly samostatné disciplíny, dohromady jsem je lezl až před dvěma lety na mistrovství v Kazachstánu. No a vyhrál jsem to.

Jaká byla na tvůj výkon doma odezva? Je z tebe sportovní celebrita?
Rozhodně to tak vypadá. Já byl vždycky ve všem první a všechno vyhrával, ale to zajímalo jen lezeckou komunitu. Teď o mně ale začal psát olympijský výbor, sdíleli videa a fotky z Japonska a dělají se mnou rozhovory. Pro Kazachstán by to mohlo znamenat komerční boom pro lezení, začne se o něj zajímat daleko víc lidí než dosud.

Zmínil jsi, že hodláš pozastavit studium kvůli tréninku. Sehnal sis i nějakého profi trenéra? Předpokládám, že se budeš připravovat u nás.
No, trenéra zatím nemám. Doma mě trénoval táta, takže teď budu shánět někoho, kdo mi pomůže zlepšit techniku, abych tomu dal maximum. Možná se přestěhuju zase zpátky do Brna. (směje se) Adam mi nabídl, že bychom se mohli připravovat spolu, když se přestěhuju.

Máš velké ambice?

Když se mi podaří zapracovat na té obtížnosti, tak bych se mohl umístit na bedně.

Tak to míříš vysoko, doufám že ti to vyjde, ale pořád nejsi náš, takže ti zase tak moc fandit nebudu. (smích)
Když o tom mluvíš, tak bych chtěl moc poděkovat trenérovi české repre Tomáši Binterovi, který mi v té kombinaci obrovsky fandil a povzbuzoval mě na boulderu i v obtížnosti. Slyšel jsem ho z toho davu a v tu chvíli mi to fakt pomohlo.

Jaké jsou tvoje zkušenosti s outdoorovým lezením? Byl jsi někdy třeba na písku?
(směje se) Na písku jsem byl jednou a lezl jsem tam nějaké pětky. Nemám moc rád, když cesta není jištěná. Pořád se bojím, že někde spadnu, zraním se a nebudu moct trénovat, takže jsem spíš sportovec než „tradiční lezec“. Na druhou stranu mě hodně lákají velké hory. U nás doma je spousta alpinistických výstupů (nejvyšší hora Kazachstánu Chan Tengri měří 7010 metrů, pozn. red.), takže až skončím „profesionální kariéru“, chtěl bych se věnovat alpinismu, i přesto s překližkou nepřestanu asi nikdy.

Každý člověk vnímá jídlo asi trochu jinak. Myslím, že většina se však shodne na názoru, že kvalitní a dobré jídlo musí být zároveň náležitě servírováno. A že čím kvalitnější suroviny a pečlivější příprava, tím lepší výsledný pokrm.

V lezecké komunitě se však často setkávám se zajímavým paradoxem. Lidé si v prachu a špíně na malém vařiči a neumyté pánvi kuchtí vyloženě pětihvězdičkové pokrmy. Druhá strana mince vypadá tak, že ve stěně nebo po celodenním treku kdesi vysoko na hřebeni člověku stačí ke štěstí úplný blivajz. Při jeho přípravě, a hlavně následné konzumaci však autorovi mnohdy přijde, že by za svůj kulinářský výkon měl obdržet minimálně jednu michelinskou hvězdu. Co tyto podivné skutečnosti zapříčiňuje, opravdu nevím. Myslím, že odpověď bude někde mezi potřebou alespoň zdánlivého luxusu a stavem totálního vyhladovění, kdy je člověk schopen do sebe nacpat téměř cokoli.
.

Každý pokrm si svého strávníka nakonec najde (f: Filip Zaoral)

.
První situace představuje koncept „lezec – punker“. Partička v dodávce na měsíčním roadtripu ve Španělsku vaří na plynovém vařiči pozdně odpolední obědovečeři. U přípravy hyper zdravého pokrmu ze samých biosurovin divoce gestikulují bílými konečky prstů a předvádějí kolegům klíčové pasáže svých projektů. Jídlo se jí zásadně z pánve nebo hrnce. Nezřídka kdy je k dispozici pouze dřevěná vařečka či míchací špachtle. Menu je složeno převážně z pořádných bílkovin doplněných nějakou zeleninou či lehce sacharidovou přílohou.

Druhá strana mince by šla asi nejlépe charakterizovat nálepkou „lezec – dobrodruh“. Po celodenní makačce ve stěně, kdy nebylo čas na víc, než na pár tyčinek a vodu z lahve, rychle vaří v bivaku pokrm nevalné kvality. Většinou pouze něco, co se zalije horkou vodou a hurá na to. Kýžené jídlo by však nevyměnil ani za milión a v danou chvíli si nedokáže představit větší blaho, než je onen aluminiový pytlík s kašovitým obsahem uvnitř.

Tyto dva scénáře za mě k lezení neodmyslitelně patří a neumím si bez nich žádnou lezeckou akci představit.

__________

(Text je součástí velké letní gastrosoutěže eMontany. Pošli nám také svůj příspěvek – více info tady.)

Jediné důležité kritérium – kvantita (f: Filip Zaoral)

 

WBG je hlavně o setkání, ideálně s pivem v ruce (f: Matěj Pohorský)

.
Milan Salaš a jeho tým z „Lezu v Mezu“, kteří pořádají Water Boulder Games již pátým rokem, zvolili druhou variantu. A dobře udělali. Průtrž mračen sice přišla, hned s východem slunce, ale naštěstí postupně odezněla až do občasných přeháněk. Někteří tak lezli v ostrém slunci, jiní s deštěm za krkem, ale na náladě to nikomu neubralo, protože WBG není tolik o vítězství, jako o pravidelném setkání se u vody s hudbou v zádech a pivem v ruce.
.

.
Na netradiční závod pravidelně jezdí i Domča a Karin – dvě „boulder-matky“ (psali jsme o nich tady, pozn. red.). Karin odložila nosítko s šestitýdenním Edou a dolezla si pro páté místo v závodě. Domča obhajovala své dvojnásobné vítězství a nezklamala ani tentokrát, vyhrála již potřetí. Loňská vítězka závodů Áďa Bajerová se proto musela letos spokojit s místem druhým a třetí se umístila Hanka Štorkánová – „holka z plakátu“.
.

 

Karin odložila kočárek a dolezla si pro páté místo (f: Matěj Pohorský)

.
Mužské finále mělo favoritů hned několik, ale na nejvyšší stupeň bedny se nakonec probojoval Martin Dvorský, druhé a třetí místo obsadili bratři Jirka a Matouš Bradáčovi. Jirka tak stejně jako Áďa v ženském finále těsně minul opakování loňského vítězství.
.

 

Tradiční placák z topu stěny letos neproběhl (f: Matěj Pohorský)

.
V rámci akce proběhla i tradiční soutěž ve skocích do vody z topu stěny, ačkoli při ní k všobecnému smutku publika tentokrát nikdo nepředvedl placáka z devíti metrů. Finále se díky počasím přerušovanému harmonogramu protáhlo až do tmy a následnou after party podpořili jen ti nejotrlejší, kteří vydrželi být od rána na nohou.

eMontana je mediální partner závodů

 

Zasloužená radost z vítězství. Tak zase za rok (f: Matěj Pohorský)

S lezeckým tréninkem jsi začínala, pokud dobře vím, kvůli sobě samé… Jak moc rozdílné to je – trénovat sebe a trénovat někoho jiného?
To jsou úplně odlišné disciplíny. Občas i neúspěšný nebo méně úspěšný závodník může být špičkový trenér. Většinou to tak je. Jde i o pedagogický a osobní přístup k lidem. A naopak se stává, že hodně úspěšným sportovcům trénink někoho jiného nejde. Je třeba trpělivost a jít zase zcela od začátku.
Trenéři jsou u nás rozděleni dle třídy A, B, C, kde nejvyšší trenérská třída je A a tu mají, pokud se nemýlím, aktuálně tak 4 lidi v České republice. Na Slovensku myslím nikdo. Je to tak, že nemáme kde školit, jedině u nás by se měli kde školit. A k třídě A náleží to, že musíš mít vysokoškolské vzdělání sportovního zaměření – nějaká tělovýchova nebo sport.

Co tahle práce vlastně všechno obnáší? Co do ní patří?
Trenér sám by se samozřejmě měl udržovat ve formě a být příkladem. Nemůže vážit 100 kilo a něco vykládat ostatním. Když má vzdělání, tak je to skvělé. Každý trenér se posuzuje podle toho, jaké má výsledky. To je vlastně to největší kritérium pro klienty.

Myslíš výsledky v trénování, že?
Ano, když má vzorky – ať už dospělé nebo děti – tak tvoje výsledky generují další potenciální děti a klienty.
.

Tvoje výsledky generují další potenciální děti a klienty (f: archiv Helči Lipenské)

.A není to nefér – můžeš být někdy sebelepší trenér a stejně to závisí hodně na tom trénovaném jedinci…
Nojo, tak to je. Ale když se bavíme o trénování těch dobrých, tak je to tak, že špatné vzorky se k placeným trenérům ani nedostanou. Anebo jsou hobíci a tam to končí, u nich nikdo nic nepředpokládá. Když se tedy ti opravdu dobří jedinci podrobí dobrým tréninkovým plánům a mají dobrého trenéra, tak za 4-5 let jim trenér může říct třeba: „Ty budeš jenom ve finále republiky“ nebo „ty bys mohl být mistr světa.“ Ale tam je miliarda aspektů, na kterých záleží. V podstatě jsou to psychické a fyzické vlastnosti toho člověka.
Já trénuji vždycky více lidí. S dětmi začínám někdy opravdu brzy. Člověk je pozoruje, trénuje a čeká, co se z toho vyloupne. Tam je odpad skoro 100%. Většinou skončí tak v těch 16-17 letech. Ještě se mi nestalo, že by to někdo překonal.

Jak vypadá takový tvůj klasický den?
Přijdu na boulderovku – většinou chodím dřív, tak o čtvrt nebo půlhodiny, abych měla klid. Pak přijdou svěřenci, rozcvičí se a pak už se několik hodin nezastavím. Já nemám ráda takové to sezení a to, že bych si mezitím dělala něco jiného. Takže z nich vytáhnu maximum – což je zatížení jejich těla do určitého režimu, co já potřebuji. Nebo je naučím něco k technice. Oni jsou spokojení a já také.

A kolik hodin tohle všechno trvá?
Mám teď míň hodin, protože mám malé dítě. Ale je třeba den, kdy mám čtyři hodiny po sobě a tam si tak odskočím na toaletu a dejme tomu pět minut nějakého odpočinku. Z toho se pak vzpamatovávám celý další dva dny. (směje se) Je to asi proto, že do toho chci dávat všechno.
Spousta trenérů, kteří jsou dobří, tak mají problém udržet dlouhodobě takové nasazení. Já už děti trénuji asi 11 nebo 12 let. A předtím tam byl ještě Tomáš Mrázek. Každý může být trenérem, ale vydržet dlouhodobě takové nasazení není jednoduché.
.

Vydržet dlouhodobě takové nasazení není jednoduché (f: archiv Helči Lipenské)

.Jak moc je to fyzicky a psychicky náročná práce?
Fyzicky to není náročné. Většinou tam jen tak pobíhám a komentuju bouldery. Někdy je samozřejmě fajn ukázat někoho, kdo leze technicky dobře, protože svěřenci jsou schopni toto odpozorovat a dostat to pak i do svého pohybu. Někteří závodníci mají své tréninkové plány, podle kterých jedem.

Dá se touto prací v pohodě uživit?
Je tam hodně rozdíl mezi tím, jestli je trenér muž nebo žena. Žena musí být ve všech sportech tak o 100 % lepší než muž. To tak prostě bohužel je, zvlášť když neděláme zrovna ženský sport, jako je třeba gymnastika nebo tak. Ale dá se to. Teď je to olympijský sport a i svaz hodně podporuje, má i placené různé trenéry a hodně se to zlepšilo.

Trénovala si také svého životního partnera Tomáše Mrázka. Jak je to s vlastně s touto prací a osobním životem, jde to dohromady?
Jo, to je úplně bez problému. S Tomášem jsme byli takový zvláštní vzorek, kdy já jsem lezla, Tomáš lezl, pak jsme lezli dohromady a on trénoval ještě někoho přede mnou. Říkával, že nejhorší, co může být, je když jsou spolu takhle partneři i pro sportovní lezení. Říkal tehdy, že to půjde dolů, že potřebuje chlapa na tréninky. A vyvíjel na to i docela velký tlak. Ale nakonec jsme to přesto zkusili a myslím, že tohle Tomáše nastartovalo, protože při tomhle sportu jsou potřeba dva. Potřebuješ prostě pořád někoho po ruce jako jističe. A jde to vidět i teď ve světě. Když si vezmu světové úspěšné páry jako Adama Ondru a Ivu Vejlmolovou, Domen Škofic a Janja Garnbret a další… Takže ono to není špatné spojení a z dlouhodobého hlediska asi jediné, proto, aby to došlo někam daleko, když to tak řeknu.
.

Spojení pracovního a osobního života funguje bez problému (f: archiv Helči Lipenské)

Nestalo se ti někdy, že by se ti z oblíbené činnosti (lezení) stalo něco jako povinnost/rutina?
Ne, to ne.

Takže nemyslíš, že je lepší mít „normální“ práci a pak mít klid na lezení?
No, je pravda, že když mi někdo řekne, že v neděli by si chtěl zalézt nebo tak, tak mu řeknu: „Hele já fakt nechci být furt na té stěně,“ ale jinak ne. Bylo mi 10 nebo 11 let, když jsem začala chodit do sportovní školy, to byla lehká atletika a mně se všechno z toho tak líbilo od těch našich učitelů a trenérů, že jsem si řekla, že chci být učitel tělocviku nebo trenér. A tak jsem si za tím šla, vystudovala jsem vysokou školu a samo se to tak přelouplo v to, že prostě dělám práci svých snů. Takže jsem velmi spokojená, stále mě to baví a těším se na to.

Kdybys měla popsat hlavní výhody a nevýhody této práce, které by to byly?
Začnu nevýhodami. (směje se) Ty jsou takové, že trenérům není nikdy nikdo vděčen. Tam není vděčnost, je to kruté, ale je to tak a musí se s tím počítat. Je třeba si nechat tu práci také správně zaplatit. A když nějaký opravdu talentovaný člověk nebo dítě odchází, tak je potřeba se jen nadechnout, vydechnout a nechat to být. První odchod je samozřejmě vždycky nejtěžší pro trenéra.
Další nevýhoda je, že člověk pracuje v prašném prostředí. To je na dýchací cesty fakt hrozné. Není to jen maglajz, ale prach se vším možným a člověk je v tom furt.
Výhody jsou samozřejmě to, že prostě dělám, co mě baví a děti se na mě těší. Chtějí to dělat. Je to práce s lidmi, kteří si to vybrali. Trénuješ někoho, kdo chce být trénovaný. Učitel ve škole musí naučit i toho, kdo to nechce.

Jaké to je – mít lezení jako hlavní součást příjmů? V této původní rubrice eMontany se na to ptáme lidí, kteří o tom mají co říci. Nový díl najdeš každý měsíc v rubrice 200 slov. Předchozí rozhovory: „Stoprocentní horský vůdce neexistuje.“ Juráš Šefl, „Stavění je placená fyzická morda!“ Ríša Pařil, Sekretářka ČHS Boženka Valentová – Igelit na tiskárnu už dávat nemusíme, Připravit jim týden, na který nezapomenou. Honza Zozulák.

Dělám, co mě baví (f: archiv Helči Lipenské)

Někdy chytneš vlnu, kdy ti vyjde všechno, na co sáhneš. Roger Schaeli a Stephan Siegrist v červenci dokončili svůj projekt ve stěně Rotbrätt na švýcarskou čtyřtisícovku Jungfrau. Elegantní nová linka ve sportovnějším duchu má 350 metrů a případné zájemce čeká klíčová délka za 8a+ (TOPO 1, TOPO 2, pozn. red.).

Stephan Siegrist s Giovannim Quiricim započali přípravy této cesty v roce 2009, loni se do ní Stephan vrátil už s Rogerem Schaelim – probojovali se poprvé nahoru, a letos, po deseti letech zrání a po týdnu práce se cesta dočkala prvního RP přelezu. Štěstí a cit pro vedení směru stálo při autorech – „Silberrücken“ vede jedinou částí stěny, která zůstává suchá i během tání sněhu nahoře. Letos s nimi ve trojici byl ještě Frank Kretschmann, který popisuje svoje dojmy.
.

Stěna Rotbrätt na čtyřtisícovku Jungfrau (f: Frank Kretschmann)

.
Pokud se nepletu, ty jsi měl při tomto výstupu roli hlavního dokumentaristy a šéfkuchaře… Co jsi klukům vařil?
Ano, byl jsem ten, který se staral o všechno kolem. Přebývali jsme v krásné bivakovací chatě „Silberhornhütte“, která se nachází asi 30 minut od paty stěny a máš v ní všechen luxus, co si umíš představit: oheň, vařiče, teplé postele… Vařil jsem typická švýcarská jídla jako třeba bramborové rösti s velkým množstvím sýra a večer těstoviny. Měli jsme s sebou jídlo na jeden týden, takže pokaždé bylo velké čerstvé jídlo. Žádné sušené.

Na fotce ze stěny vidím portaledge. Spali jste na ní vůbec?
Vzali jsme si ji jen na to, abychom si na ní přes den trochu odpočinuli. Rozumnější bylo vracet se každý den na bivak. Se spaním na portaledge máme všichni hodně zkušeností a víme, že spát tam by znamenalo o moc více práce a samozřejmě: horší jídlo. (směje se)
.

Stephan Siegrist na začátku headwallu (f: Frank Kretschmann)

.
Výstup vypadá skoro idylicky. Stalo se tam něco neplánovaného?
Haha – Roger a Steph říkali, že tohle byl jeden ze vzácných prvovýstupů v jejich životě, kdy všechno běželo prostě perfektně. Perfektní tým, perfektní počasí, perfektní podpora… Povedlo se jim vytvořit jednu z nejkrásnějších alpských sportovních cest jejich života – a to vše v podstatě za rohem od našich domovů.

Ty jsi také spokojený se svými fotkami? Jaká se ti líbí nejvíc?
Tentokrát jsem byl docela nadšený, že můj dron si skvěle poradil i s létáním ve výšce 3500 metrů. Nefoukal moc vítr, a tak jsem se mohl dostat poměrně blízko k lezcům a získat tak skvělé úhly záběru. Takže jako nejlepší bych vybral záběr z dronu, jelikož ukazuje ten prostor okolo.

Tahle perspektiva se mi líbí asi nejvíc. (f: Frank Kretschmann)

Smutná zpráva, kterou už možná něktěří zachytili, zasáhla také naši redakci. Než začneme opět tvořit dál, musíme se z téhle rány trochu vzpamatovat… Největší soustrast patří rodině a nejbližším. Více o Tomášovi v textu od Martina Stolárika…

Jsou lidé, kteří byli vyvoleni k tomu přijít na svět, aby žili své sny. A ty sny žijí i přesto, že jsou si vědomi určitého vystoupení z proudu, z komfortní zóny. Realizují pak své sny, i když ví, že jim to nějakým způsobem znesnadňuje rodinný, ekonomický nebo třeba sociálně-společenský život. Ale přesto si za svými sny stále a cílevědomě jdou, protože vnitřně cítí, že jen tak mohou svůj čas zcela naplnit.

Tomáš patřil mezi ně. A je úplně jedno, jestli to bylo vydávání jediného nezávislého československého lezeckého časopisu Montana, nebo plnění si vytyčených lezeckých cílů. Rozhodně však Tomáš nebyl člověk, který by šel do jakéhokoliv objektivního rizika, protože nade všechny svoje sny miloval hlavně svou rodinu, svou ženu a své tři děti. Nešťastná náhoda tomu však chtěla a Tomáš se svým lezeckým partnerem zahynul po pádu ze stěny Trollveggen v Norsku 25. července 2019.

Pokud chcete nějak pomoct lidem, kteří na tomto světě zůstali bez Tomáše, tak si vzpomeňte na nějakou pěknou příhodu nebo zážitek, který jste s ním prožili, sepište ho ať už rukou na papír nebo do e-mailu a pošlete mi ho prosím. Rád vše předám těm, kterým to moc pomůže překonat tohle těžké období.

Martin Stolárik
Dobratice 63
739 52
[email protected]
.

Komentář Petra -Pepeho- Piechowicze k portrétu:
„Tahle fotka se mi moc líbí, ale nemám ji správně zaostřenou.“
No a vadí to snad někomu? Vždyť Tomáš byl tak úžasně a krásně rozevlátý…

Kdyby člověk spadl na písku pod prvním, asi by to taková legrace s potleskem nebyla. Ve Velkém Meziříčí ale své tělo naprogramuj na něco jiného – na absolutní riziko a na animální přístup, díky kterému doskočíš tlačítko časomíry v devíti metrech. Příští sobotu se chystá pátý ročník Water Boulder Games – o co jde, vysvětlí hlavní organizátor Milan Salaš.

Má se člověk závodu bát, když neleze bomby? Je ta akce jenom pro profíky?
Když jsem začátečník a lezu šestky/sedmičky na stěně, určitě si vydatně zalezu. Dvě kvalifikační cesty na závody mají obtížnost 6 UIAA – nejsou tam žádné extra těžké kroky, ale přeci jen se to odehrává devět metrů nad vodou. Něco mezi bouldrem a cestou. Tyhle dvě vstupní linky můžeš lézt několikrát – i před samotným závodem, než půjdeš naostro. Na samotný měřený přelez máš pak čtyři pokusy.

Podle času se pak vybere, kdo půjde dál?
Ano, třicet dva nejlepších časů postupuje do pavouka. Stejně to mají holky, ale ty chodí do pavouka zpravidla skoro všechny.

Na co se lidi mohou těšit kromě hlavního závodu?
Máme postavenou novou stěnu pro děti – nižší a menší. Bude na ní probíhat závod dětí a pak stěnu otevřeme pro veřejnost. Do toho tam bude lanovka, plovoucí kola, exhibice bikových skoků – borci na kolech tam budou házet šílená salta na skokáncích… Nakonec, jako každý rok, uspořádáme sranda závod ve skocích do vody. Člověk si bude moct vybrat, jestli bude skákat z deseti metrů nebo z pěti…

Na posouzení skoků máte nějakou porotu?
Minule jsme měli jednoduchou porotu – čím víc řvali lidi, tím lepší. (směje se) Letos do poroty možná z legrace někoho nominujeme.

Velké Meziříčí leží na D1, což je určitě nejnepřátelštější „dálnice“ u nás. Máš nějaké tipy, jak se na ní nezaseknout?
Když pojedeš v sobotu ráno, tak se dá předpokládat, že doprava nebude úplně hrozná. Jinak je to úplně na houby. Spravují se u nás všechny pruhy dálnice, takže provoz často stojí kompletně. Je to šílené – příjezdové silnice jsou u nás také rozkopané a do toho nám zbourali most přes dálnici. Plánujeme na web udělat grafiku, jak se k nám co nejlépe dostat. A na závěr – poslední kilometr se jede lesem – polní cestou. (směje se) Jakmile to ale probojuješ, tak už tu můžeš být v klidu celý víkend. Místa na spaní máme na louce dost – za to se neplatí, člověk může vzít i karavan a užívat si pohodu.

eMontana je mediální partner závodů

Do pavouka postupuje 32 lezců. Ríša Pařil na fotce loni skončil třetí. (f: Lukáš Bíba)

V pět docvičí posledního pacienta, převlékne se a vyrazí na trénink. Přestože Gábina Vrablíková během prvního červencového pátku jako první Češka vylezla sportovní cestu klasifikace 9a („Sever the Wicked Hand” ve Frankenjuře, pozn. red.), není to profi lezkyně ve smyslu, že by si svými výkony vydělávala peníze. Má svoji běžnou práci, ve které se musí hodně otáčet. „Tak jsem se najedla a mám hotovo,“ hlásí spokojeně po jedenácté večerní, na kterou přesouváme domluvený rozhovor.

Jak přesně vypadá tvůj běžný den? Ten dnešní je možná dobrý příklad, nebo ne?
To je pravda, dnešek byl dlouhý a docela typický. Od rána jsem v práci – dělám na ambulanci v Uhříněvsi jako fyzioterapeutka. Chodí ke mně lidé nejčastěji s bolestí zad, krku, ramen nebo nějakými úrazy – kolena, zlomeniny po bouračkách… Jim se tam věnuješ a cvičíš s nimi 45 minut, což je ještě docela fajn, někde mají na pacienta jen půl hodiny. Takhle většinou udělám devět lidí denně.

Musíš je často sama polohovat, nebo spíš cvičí sami podle toho, co jim zadáš?
S tím mám právě často problém. Když mi přijdou lidi, kteří se sebou chtějí něco dělat, tak je to fajn a cvičíme s nimi… Ale když si někdo myslí, že půjde na masáž a celý život nic nedělal, je to vždycky trápení pro nás oba. Bohužel, většinová část lidí nechce dělat nic, což mě psychicky docela vysává.

Jak to potom funguje, když po takových pacientech máš v sobě vydolovat motivaci jít na trénink?
V práci je to doopravdy záhul psychický i fyzický – pracuješ s pacienty rukama… Přiznávám, že někdy přijdu na trénink a musím si před rozcvičkou chvíli lehnout na zem. No, a u toho třeba na deset minut usnu. (směje se) Někdo mě ale vždycky vzbudí. Teď trénuji úterý, středa, čtvrtek a o víkendu vyrážím na skály.

Jak trénuješ?
Většinou v Boulder Baru. Na lano chodím jenom zhruba jednou za tři týdny, není podle mě tak efektivní, jelikož na bouldrovce do tréninku nacpeš objem a intenzitu mnohem snáz.

Chodíš sama, nebo tě v tréninku někdo vede?
Tréninky mi kompletně píše Petr „Klofi“ Klofáč pod firmou Andrle sport. Připravuje mi kondiční i lezecký trénink. Jelikož máme kvůli mojí práci ve zdravotnictví hodně málo času, tak se snažíme kondici i lezení spojovat a cílit na největší slabiny třeba přímo ke konkrétním cestám.
.

V cestě „Sever the Wicked Hand” 9a strávila Gábina dohromady 15 dní. (f: Petr Klofáč)

.
Jaké jsou tvoje slabiny?
Já nemám slabiny, že jo. (směje se) No, popravdě, moje slabina je asi pořád celková síla v těle. Oproti holkám, které lezou 9a, třeba neudělám jednoruční shyb. Pro ně to je standard, pro mě výzva.

Stíháš v tomhle tréninkovém shonu řešit i stravu?
Ano, stravu řeším dost. Snažím se si vařit. Každé ráno před tréninkem mám palačinky. Když nemám trénink, tak si dám třeba jáhlový nákyp. K svačině mám ráda štrúdl, ale dělám si ho sama bez cukru. Už jsem si na to tak zvykla, že když si ho někde koupím, udělá se mi z něj špatně. Na oběd mám vždycky maso, zeleninu a třeba brambory jako přílohu. Během tréninku mám často připravený mošt nebo nějakou ovocnou šťávu, tyčinku…

Máš nějaký „deadline“ na večeři?
Nemám. Teď jsem dojedla a kolik máme? Půl dvanácté večer. (směje se) Dala jsem si maso, čočku a mrkev. Jídlo mám hodně pořešené. Za poslední dva roky jsem to úplně změnila. Jím teď maso průměrně dvakrát denně.

Když člověk vidí tvoje pracovní, tréninkové a jídelní nasazení, napadne ho otázka: Máš teď nějaký projekt, ke kterému svoje snažení směřuješ?
Mám, určitě. A už jsem na něm začala pracovat. Ráda bych vylezla cestu „Silbergeier“ (sportovní vícedélka za 8b+ a součást tzv. Alpské trilogie, pozn. red.), zatím mám vylezenou první délku (foto z místa od Jakuba Jedličky) a uvidíme, jak často se tam dostanu a co počasí. Zatím mi to přišlo těžší, než jsem čekala. Musím se na to připravit i technicky – minule jsem tam třeba poprvé v životě jűmarovala. (směje se)

Naštěstí mě vždycky někdo vzbudí. (f: Petr Klofáč)