„200 slov“

Moje první kroky na horské lajně. A vyšlo to rovnou na Tre Cime

26. 09. 2022, Denisa Krásná

Když Luky Černý mezi řečí zmínil, že chce tahat highline na Tre Cime di Lavadero, rozbušilo se mi srdce. „Luky, a myslíš, že bychom se mohli s Peňou přidat?” ptám se opatrně a těch pár sekund, kdy čekám na odpověď, mi přijde jako věčnost. Je srpen 2021 a já chodím lajny teprve pár měsíců. Trénuji ale poctivě – namotivovaná vidinou krásných horských směrů.

Pro highline jsem se nadchla, když jsem na outdoorovém festivale v mém rodném Přerově poprvé slyšela Dannyho přednášet o jeho horských projektech. Mluvil s jiskrou v očích o highlinách, kterými spojil skalní věže v Tatrách, francouzských Alpách i Dolomitech. Nic estetičtějšího jsem ještě neviděla; tohle je moje představa umění, o kterém jsem dosud neměla ponětí. Další přednášky jsem už nebyla schopná vnímat a odešla jsem z festivalu předčasně, abych si doma hned pustila všechna Lukyho videa. Tehdy mě ani ve snu nenapadlo, že bych takové lajny mohla někdy taky chodit.

Luky souhlasil a k mému nadšení nás přibral do týmu. Na lajnu měl ale vyhrazený jen jeden víkend. Pokud nevyjde počasí, nic se tahat nebude. Celý týden před plánovanou akcí jsem se nutila nesledovat každou hodinu předpověď počasí. V Dolomitech zrovna hodně pršelo a já se raději začala smiřovat s myšlenkou, že si na svou první horskou lajnu ještě chvíli počkám. „Vypadá to docela dobře, zítra bychom se tam mohli přemístit a další den tahat,“ usoudí ale nakonec Luky po porovnání několika modelů. Nadšení už ten den nezvládám krotit a těžko se mi žije přítomností. Když pak na parkovišti pod Tre Cime rozdělujeme matroš na další den, vypadá to, že nás už nemůže nic zastavit. Ledaže…

Tre Cime – levá věž je Piccola, kde jsme tahali lajnu. (foto: Jiří Krásný)

„Nechcete jít ještě někdo spát do auta?“ volá Halfi do skalního tunelu, který vykopali vojáci za první světové války, a ve kterém se teď čtyři z nás schováváme před bouřkou, která se večer přihnala. Nabídku s díky odmítáme, ale přesouváme se alespoň hlouběji do tunelu. Bouřka pár hodin neustává a já se bojím, že nás mokrá skála další den nahoru nepustí. Vstáváme ve čtyři ráno a snídáme v mlze, která po nočním dešti zavalila údolí. Předpověď ale vypadá příznivě, a tak brzy vyrážíme pod nástup cesty. Je nás celkem sedm, takže polezeme ve třech skupinkách.

Na Cimu Piccolu (2875 m n. m.), nejmenší ze tří věží, jsem před rokem vylezla krásnou vícedélkovou klasikou s názvem „Žlutá hrana/Spigolo Giallo“ (VI+, 350 m, pozn. red.). Tentokrát jsme se chystali na věž dostat normálkou (IV+, 350 m, pozn. red.), kterou poprvé vylezli Michele a Johann Innerkofler už v roce 1881. Průvodce a recenze na internetu slibovaly i přes lehkou klasu zábavné exponované lezení, my si ale cestu vybrali jako nejrychlejší způsob, jak se dostat na věž zatíženi vybavením na lajny. V sedmi lidech se ale matroš pěkně rozdělil a batohy máme vlastně docela lehké.

Dlouhý nástup žlabem nám dává asi nejvíc zabrat, když se v suťovisku snažíme shazovat co nejméně kamení. První čtyři délky nakonec lezeme nejistění, a dost si tak šetříme čas. Když už mi začíná být pohled dolů trochu nepříjemný, tak se navazujeme a pokračujeme dál ve svižném lezení, které si na laně hned více užívám. Někde jsem četla, že jde o technicky nejnáročnější normálku v celých Dolomitech, tak možná proto mě tak baví. Na předvrchol se dostáváme už okolo deváté hodiny ráno a stále ještě v husté mlze zde bez výrazných komplikací taháme 53 metrů dlouhou lajnu nazvanou „Elysium“. Je to přesně 10 let od chvíle, kdy ji tady vůbec poprvé natáhli Reinhard Kleindl a už zesnulý místní highliner Armin Holzer. (Viz článek, pozn. red.)

Taháme 53 metrů dlouhý směr „Elysium“. Denisa na lajně (foto: Jarda Adam)

Lajna vede z nižšího vrcholu do stěny hlavního vrcholu, od kterého nás dělí jedna délka, a na který si během dne všichni postupně dolezeme. Když jde Halfi jako první na lajnu, sotva vidíme její konec a trochu se klepeme zimou. Atmosféra je v téhle husté mlze sice jedinečná, ale chodit v ní po lajně je ukrutně těžký. Tedy ne pro Halfiho, který ji posílá na onsight v obou směrech. Jenže tenhle kluk chodí highliny i poslepu (v létě 2022 Halfi přešel poslepu 440 metrů dlouhou highline, pozn. aut.). Peňa, Standa a Luky to ve stížených podmínkách taky zvládají a všichni doufáme, že se mlha brzy rozplyne, i kvůli fotkám a videu. Naše přání je vyslyšeno zrovna ve chvíli, kdy na lajně sedím já a připravuji se na své první kroky na vysněné horské highlině. Strach nemám ani z té hluboké propasti pode mnou a výjimečně ani z neúspěchu. Nedělám si vysoké nároky, na první highline jsem stála teprve v dubnu, což jsou čtyři měsíce. Lajnu si chci jen užít a to se mi daří. Na druhý pokus ji přejdu dokonce jen s jedním pádem, za což vděčím naprostému uvolnění, kterého jsem poprvé dosáhla až tady. 300 metrů nad zemí, na vrcholku jedné z nejhezčích skalních věží na světě.

Každý si lajnu ještě jednou užíváme ve slunečném počasí a Kačka nakonec přidává další přechod. Tahle holka taky nechodí dlouho, ale jde jí to náramně. Z věže slaňujeme spokojení po vydařeném dni a vlastně nejsme ani moc vyčerpaní. Jak moc smrdíme, si uvědomuju až po příjezdu domů. Moje první horská highline mě rozhodně nezklamala. Ba naopak. Ještě ten den začínáme s Kačkou dávat dohromady tým na slovenskou klasiku – highline na Ihlu v Ostrve.

Díky za highline na Cime patří především Lukymu Černému – za nápad a organizaci, ale taky všem dalším členům týmu. Byli to: Halfi, Standa, Kačka, Peňa a Jarda.

Večerní momentka s Cimou Piccolou vpravo (foto: Jiří Krásný)

„Můj strážný anděl nosí červené ponožky.“ Nekonečné dny v severce Scheidegg Wetterhornu 1989

20. 09. 2022 | Michal Coubal
A možná žijí andělé.Myslím, že se v životě mnoha lidí vyskytlo období naplněné překotnými událostmi, štěstím i smůlou. Ale i jedinci, pro které existence ufonů není právě životní filozofií, mohou v takovýchto časech znejistět, jestli se jedná jen o škádlení sedmiček a třináctek, nebo je v tom přece jen něco víc. V mém případě se toto zvláštní období pojí s létem 1989. # Na měsíc […]

Sedmičková literární soutěž končí. Vyhrál opět Michal Coubal

19. 09. 2022 | redakce eMontany
Na úvod pár čísel:28 lidí nám poslalo své texty,7 lidí porotcovalo (přečetlo 80 normostran)a 13 vyhrálo. Jak se dařilo tobě? Podívej se níže. Odkazy na texty postupně doplníme. V letní soutěži eMontany, která měla tentokrát téma „Sedma“, se umístili: 1. Michal Coubal (54 bodů) porotu (stejně jako v loňském roce) dostal svým pábitelským uměním. Tentokrát zavzpomínal na záchrannou akci poblíž vrcholu Scheidegg Wetterhornu, […]

Výprava na skalní hřib naproti Marmoládě, kde tleje vrcholová krabička z roku 1956

12. 09. 2022 | Lukáš Ondrášek
Fungo d´Ombretta, to jest kvak hřibovitého tvaru hned vedle kilometrové jižní stěny Marmolády. Nikdy by mě nenapadlo, že se budu sápat na tento bezvýznamný vrcholek naproti nejvyšší hoře Dolomit. Po přelezení „Cesty přes rybu“ s týmem Sokolíků bylo těžké hledat další cíle, protože vítězství bylo naše. Přišel pocit jakéhosi prázdna a zadostiučinění, že už nikam nemusíme. Máme […]

„Míra mi řekl: 'Vezmu tě do Himálaje'. Cože?“ Fotograf Jiří Havel o jednom tvůrčím přátelství

05. 09. 2022 | Lenka Nechvátalová
Žije ve vile na kopci Trutnova. Je posazená tak, že z jejího okna v horním patře fotografuje křivky Sněžky. Do kopců už dnes nechodí. Rozjímá ve svém křesle a v jednadevadesáti letech sype záblesky paměti na Mount Everest, hnusnou čočku v basecampu, špatné dýchání nad hranicí pěti tisíc metrů nad mořem a na jedno z klíčových setkání jeho života, které za tím […]

The Chief. Místo, které vytesali skalní bohové... Jsem jim vděčná za procházku

01. 09. 2022 | Denisa Krásná
Je sobota 16. dubna 2022, 6 hodin ráno a společně s mojí americkou kamarádkou a lezeckou parťačkou Alenou projíždíme v rekordním čase prázdným centrem Vancouveru. Míjíme Stanley Park a za mostem Lion’s Gate odbočujeme na BC Highway 99 směr Squamish. Probouzíme se u starého alba Fleetwood Mac, a když z repráků zazní slavné „Listen to the wind blow, Watch the sun rise“ jsme […]

Chris Sharma si sáhl na písek v cestě „R.A.F.“

29. 08. 2022 | Standa Mitáč
V pátek Chris usnul hned po nástupu do auta v Praze – prý měl za sebou náročný lezecký týden na své stěně (a taky trochu zapařil na svatbě kamaráda). V pátek tak do skal v rámci své návštěvy teplického Fesťáku nevyrazil, což se ukázalo jako taktická chyba. Po noční bouřce jsme v sobotu bohužel nenašli jiný kus skály, který by nebyl mokrý, […]

„Luna Nascente“. Vícedélková kráska, která tě vtáhne do svitu čelovek a Měsíce

22. 08. 2022 | Vašek Krejčí
Když jsem po šesti letech jel opět do Bergellu, mé největší horolezecké lásky, v koutku duše jsem měl dva sny. „Via Cassin“ (6a, 800 m, pozn. red.) na Piz Badile, o ní třeba někdy jindy, a „Luna Nascente“ (6b, 300 m, pozn. red.) – největší populárka v údolí Val di Mello s krásným mystickým názvem, který mě sám o sobě táhl […]

Faraon na Zbirohu. Tady je snad všechno za sedm!

18. 08. 2022 | Olga Hušková
Hurá, slavíme! Děti jsme odevzdali na tábor, konečně zase na pár dní můžeme okusit opojné lezecké svobody. Zbývá volné odpoledne, co takhle rychlý Panťák či Krkavku? Zatraceně… nějak jsem se zapomněla. Muž je přece klasik, na sportovky ho tak snadno nedostanu. Teplota venku navíc zatraceně stoupla, rychle vzdávám předem prohraný boj. Tak co třeba… ale […]

Nejstarší desítka na písku „Alter Traum“ zažila další pytel a způsobila „nové trauma“

09. 08. 2022 | Standa „Sany“ Mitáč
Zatím to neklaplo. Už nějakou dobu se snažíme natočit Příběh cesty „Alter Traum“ Xa, RP Xb na Oybině v Žitavských horách. Tahle zhruba 50metrová linka se totiž podle našeho zjišťování zdá být nejstarší desítkou na písku vůbec. Werner Schönlebe, po kterém zahajujeme pátrání, ji udělal v listopadu 1981, a předběhl tak nevědomky Bernda Arnolda, který svoji první desítku prostoupil až […]

Když prvolezci nezvedají telefon. Poprvé na ostrém konci lana – „podělanej až za ušima“

25. 07. 2022 | Jan Růžička
Bylo krásné letní sobotní odpoledne a skály vyloženě volaly naše jména. Sportovkář by nad podmínkou opovrhoval nosem, ale pro mě to bylo idylické. Teplo, sluníčko, písky. Naším stylem bylo jít cestou nejmenšího odporu – na vrchol a tam si užívat výhledu a prohřát kosti. Více netřeba. Tedy, až na jeden nepodstatný detail. Nikdy jsem nic netahal! Ne, že […]

Walkerův pilíř na Grandes Jorasses. Vsadili jsme na styl: „No tomorrow“

18. 07. 2022 | Lukáš Ondrášek
Smíchej trochu kamene, vody a máme materiál pro horu. Poté vlož prototyp alpinisty pod kopec a vyčkávej. Je to jako past, kde nezkušení lezci sednou na lep, který někdo důmyslně vyprojektoval ještě před vznikem člověka. Nuže, stojíme (s parťákem Lukášem Klingorou, pozn. red.) pod stanicí Montenvers v Chamonix a naše zraky směřují do údolí, kde se nachází náš cíl. […]

Lezecké hospody: Místo v převisech sprintujeme po kuchyni. Refíčko v Tisé

14. 07. 2022 | Standa Mitáč
Věděli, co obnáší mít lezeckou hospodu, a proto se do toho moc nehrnuli. Tuhle práci si vyzkoušeli v německé oblasti Pfalz, kde lezci zakládají frendy do růžového pískovce. Pět let tam Jindřich a Pavlína Benešovi makali ve velké restauraci… „Jeden týpek uvnitř ukazoval, jak se leze na sokolíka, a převrhl celou vitrínu plnou koláčů,“ vzpomíná Pavlína na jednu ze […]

„Ono to ve tmě nejde.“ Jak jsme probděli noc ve „Via dell'Ideale“. Těsně pod lanovkou

06. 07. 2022 | Láďa Šembera
Koncem léta 1993 sedím v autě spolu s Jirkou Plockem, Pepou Voděradským a Petrem Čížkem. Projíždíme Brenerským průsmykem a míříme k nejvyšší hoře Dolomit – Marmoládě 3 343 m n. m. V Malé Kapele zanecháváme auto a stoupáme dolinou Ombreta pod mohutnou jižní stěnu Marmolády. Kolmá stěna na nás působí úchvatným dojmem. Připomíná mi severní stěnu Triglavu. Je však daleko kompaktnější a svojí […]

„Pro někoho odpad, pro druhého poklad.“ Věnuj nepotřebné vybavení na dobrou věc

29. 06. 2022 | Standa Mitáč
„To je škoda, to kdybych věděl, tak přinesu svůj starý expediční batoh.“ Když lidé loni chodili kolem stanu s použitými věcmi během teplického Fesťáku, často ještě projekt „Na druhýho“ neznali. Čemuž se nedá divit, jelikož minule proběhl teprve pilotní ročník. O co jde? Nápad je jednoduchý a je win-win na obě strany. Ty se díky horobazaru „Na druhýho“ […]

Jak soudruh Nikititěnko o výkonnostní třídu přišel. Zápis z výjezdního soustředění ve Skaláku

20. 06. 2022 | Ivo Šimurda
Místo: Hrubice, PanťákÚčastníci: soudruzi Michalenko Brychčov, Nikititěnko Kubikovič, Ivanič ŠimurdajevÚčel: propagace socialistického sportu a zejména „Vysočinské metodiky OPK“ (ojebeme přes kruhy), dále pak splnění vytyčených výkonnostních tříd Sobota započatá vlastenecky na Dračím zubu „Českou hranou“, neb v „Kauschkově hraně“ nás stopli sršáni. Následuje zřídka lezený Sarkofág a na něj zřídka navštěvovaná Chlumova „Vysněná cesta“ (RP VIIc, pozn. red.) […]

Voláme druholezeckou poradnu! Jak nás zachránila od výprasku na ádrovské Radnici

15. 06. 2022 | Pepa Little
„To vypadá jako procházka růžovým sadem,“ popisoval zdola Franta Bulička moje lezení cestou „Ukřižování“ (VIIIa, pozn. red.) na Radnici v Ádru. Nahoře jsem zaštandil za velikánský blok, o kterém nás informovala adršpašská poradna Zbyšek Černohous, a Franta se prošel nahoru za mnou. Procházka ovšem nahoře nekončila. Z hlavní věže na nás koukal slaňák a mezi ním a námi zela nevinně vypadající […]

Zkouškové období ve světě, který nás přesahuje. Malá česká expedice na Monte Cevedale

07. 06. 2022 | Šárka Plhalová
Nádech. Výdech. Jsem Doma. Pod teplou peřinou. S mírně omrzlým palcem na noze. A vstřebávám zážitky z posledních čtyř dnů. Nebo kolik že to v našem lidským světě a chápání vlastně bylo? Vnímání času je obecně dost obdivuhodná věc. Na horách je to věc ještě obdivuhodnější. Při výpravě na Monte Cevedale (3769 m n. m., horská skupina Ortles, Itálie, pozn. […]

Trekování v zemi, kde pěšky chodí jenom blázni. Výstup na nejvyšší sopku Bali

31. 05. 2022 | Jakub Freiwald
„Ty tu chceš chodit pěšky? Tak na to zase honem rychle zapomeň,“ oznámil mi před pár lety s úsměvem kamarád. Tou dobou jsem do Indonésie přiletěl poprvé a celoasijský koncept ježdění na motorce, klidně i na vzdálenosti do 50 metrů, mi byl ještě neznámý. S odstupem pár let mu musím dát za pravdu. Jednak je to dost návykové a člověk […]

Lezecké hospody: „Na srdce neklepej – pojď rovnou dál.“ U Tošováka v Ádru

23. 05. 2022 | Terka Ševečková
„Stůl plný přeživších pobudů po lezeckém dni hned poznáš – ruce mávají nad hlavou, žáby a ropuchy sténají v otevřených spárách, klíče vyjíždějí, hodiny nejdou provázat, bórky ne a ne se kousnout…“ popisuje klasický večer u Tošováka Honza „Tatuš“ Žwak, vrchní hudebník a podstatná součást adršpašského kulturního života. „Všichni vytlemení, jak se kdekdo málem zabil, půllitry cinkají…“ U vedlejšího stolu večeří […]
1 2 3 30