V každé sportovnější oblasti lezci po vyčerpání určitého potenciálu začnou vymýšlet různé kombinace a varianty už vylezených cest. Samozřejmě to musí umožňovat struktura skály a výkonnost tamějších lezců. Občas nad některými kombinacemi zůstává rozum stát – fantazie lezců nezná hranic. Pravdou však je, že varianty neodmyslitelně patří k Moravskému krasu, o němž je tato rubrika.

Věnovat se smysluplnosti variant nebo teoretizovaní, která kombinace už je zbytečná, není cílem tohoto textu. Na to si musí každý udělat svůj názor. Nicméně u variant zůstáváme, konkrétně těch, které má „Kašpárkův hrobeček“ na Lidomorně. Všeobecně známá cesta z roku 1996, která je považována za etalon čisté desítky. Autorem je Tomáš Sedláček, který v druhé polovině devadesátých let sklízel z určitých stran kritiku za to, že je uměle vytvořená. Dokonce se uvažovalo i o zrušení cesty, což by byla velká škoda. Atletické pohyby v podobné obtížnosti v Česku jen tak nenajdeš. Kdysi jsem od někoho slyšel, že v Krasu se nepočítají pokusy do cest, ale sezony v nich strávených. A právě varianty Hrobečku jsou několikaročními projekty nejednoho krasového nadšence.

Na úvod tedy o původní cestě za 10 UIAA – „Kašpárkův hrobeček“ originál. Vstupenkou je prstový boulder po malých lištách, pak „zbývá“ vydržet nějakých dvacet silově vytrvalostních kroků, které samostatně nejsou těžké a někomu by možná mohly dát falešnou naději na brzký přelez. Při ostrém pokusu (většinou) záhy přijde rychlé vystřízlivění. Často se padá lehce nad polovinou, kolem „hrotu“. Ale neměj obavy, že by cesta začala nudit. Po určité době začne Hrobeček překvapovat, kde všude se dá spadnout. Dříve či později začneš padat blíž a blíž k řetězu, až ho třeba jednou cvakneš.

Pokud se na čistou desítku necítíš, stačí nastoupit kousek vlevo – „Němou barikádou“ 9+/10-, načež se nad druhou preskou odpojíš vcelku plynule doprava do Hrobečku, čímž vznikne „Kašpárkův hrobeček soft“ 10-. Nedisponuješ-li velkou výškou, je dost pravděpodobné, že Soft pro tebe bude lezitelnější než zmiňovaná Barikáda, přestože je papírově o kousek lehčí. Tahy v Barikádě jsou totiž o poznání delší. Samozřejmě se v Softovi opět jedná o atletickou silovou vytrvalost. Rozdíl je v již zmiňovaném začátku, který je navzdory své snadnosti záhodno dobře vymyslet, odšlapat a ušetřit co nejvíc sil do zbytku. Za mě se jedná díky své konzistentnosti a tvaru chytů o hezčí variantu, než je „Němý kašpárek“ popsaný níže.

V další hrobečkové variantě je situace opačná. Nedělají-li ti problémy dlouhé tahy, „Němý kašpárek“ čeká na tebe. Začneš boulderem z Hrobečku, načež v úrovni třetí presky odlezeš doleva do Barikády, ze které už neuhneš. Stěžejní je udělat boulder z přilepeného chytu, tzv. květáku a vydržet do konce. O co jsou bouldery tvrdší, o to jsou lepší odpočinky v průběhu cesty. Pozor na specifikum v podobě zakázané špičky nahoře vlevo ve spáře. Obtížnost je stejná jako Soft, tj. 10-.

V momentě, kdy už popsané cesty máš přelezené a jezdit na Lidomornu tě stále baví, není úplně od věci dát si „Němaj boj“ 10. Podle průvodce je prvním přelezcem Martin Fojtík, který v roce 2000 spojil to (čistě krokově) nejtěžší z Hrobečku, tj. úvodní boulder a nejtěžší z Barikády, tj. boulder z květáku. Jinými slovy, lezeš „Němého kašpárka“, s tím rozdílem, že u poslední presky Barikády uhneš šikmo doprava k řetězu Hrobečku. Přidá se tvrdý lištový dolez, kde pořádně nateče.

A to zdaleka není vše, jak by řekl Horst Fuchs. Variant této cesty existuje mnohem víc. Zmínil jsem ty nejznámější a nejčastěji lezené, u kterých panuje konsenzus na jejich smysluplnosti a najdeš je i v oficiálním průvodci. Další kombinace se pohybují od 10-/10 nahoru. Lezou je především tréninkově místní bušiči a ty nejtěžší má na svědomí (ano, tušíš správně) Adam. Najdou se zde i takové kuriozity jako „Kašpárkův hrobeček blind“ (poslepu) za 11.

Adam také zkoušel „Kašpárka natural“ – tedy bez použití sekaných chytů. K tomu ale sám poznamenává: „Myslím si, že ‘Kašpárkův hrobeček natural’ nejde – zaprvé je těžké rozlišit, které chyty jsou úplně přírodní a stejně bez některých jasně seklých to asi nepůjde. Muselo by se lízt trochu jinak (vedle) a stejně je to s velkým otazníkem.“

V dalších tréninkových cestách se Hrobeček různě klikatí, nebo je součástí nějakého brutálního kolečka napříč jeskyní. Dalo by se pokračovat, ale věřím, že popsaných variant bylo celkem dost, vezmeme-li v potaz, že se všechny týkají jedné cesty.

______________________

Abychom Kras na eMontaně tolik nezanedbávali, plánujeme teď každý měsíc něco málo z této světové oblasti napsat. První díl byl Štěpán Volf, druhý meteo-okénko.

Nedávno jsme na eMontaně publikovali pravděpodobně nejstarší barevný film o lezení na českém písku. Najdeš ho dole pod článkem. Společně s Radanem Kuchařem v něm leze černovláska a „zemědělská inženýrka“ Sibylla Šindelářová. Povedlo se nám ji kontaktovat a film jí přehrát, jelikož v Česku se nikdy nevysílal:

„To snad není možný, to je 50 let! Neskutečný! Pošlu to i Daniele (také vystupuje ve filmu, pozn. red.). Aspoň se uvidí mladá. Teď už jsme starý báby nad hrobem. Je to strašně milý a udělá to spoustě lidem radost – naši známí se budou bavit. Mně bylo 25 let! O 50 let mladší, o 20 kilo lehčí…“

Sibylla si pamatuje, že film natáčel slavný německý horolezec Lothar Brandler, jehož cestu společně s Dietrichem Hassem v severce Tre Cime asi budeš znát: „Hasse-Brandler“ 8+, Alex Huber ji má free solo. Na saský Falkenstein pak Lothar udělal třeba cestu „Südwand“ VIIIb. (…) „Brandler byl z mnichovský televize, byl takovej malej a hezkej,“ vzpomíná na něj Sibylla. „Když jsme s ním jeli točit druhou půlku filmu do Tater, tak to ten vůl Brandler nakouřil do nějaký strašidelný kaluže – vlítli jsme do ní a tehdy jsem poprvé a naposledy v životě zažila aqua planning. To jsme se mohli pěkně rozsekat.“

Výsledný film z písků a Tater pak nikdy neviděla. „U nás to televize nevysílala. Dávali to v Německu. Měla jsem tetu v Mnichově, tak jsem jí psala, aby koukala. Ona mi pak odpověděla: ‘Ten kluk, co lezl s Radanem Kuchařem, se mi moc líbil.’ Jenže to jsem byla já. To mě teta pěkně naštvala!“ (směje se)

Jak vzpomínáš na to natáčení?
Předcházel tomu rok 1965, kdy se u nás poprvé točilo lezení na písku (více tady, pozn. red.). Jenže jak to udělat, aby laik poznal, že je to těžký nebo lehký? Tak Česká televize tenkrát vymyslela, že tam dají někoho, kdo je dobrej, a potom nějaký střevo – to jsem měla být já. Že se tohle natáčení chystá, o tom se psalo i všude v novinách.

Jenže, dopadlo to trochu jinak a dodneška to moc lidí neví… Tou dobou jsem ještě chodila na vysokou. Můj táta byl shodou nešťastných náhod v hospodě a tam na něj nějaký frajer: „Josef, to seš pyšnej na svoji holku, co? Zejtra ti leze Kápla v televizi.“ Měl to totiž být přímej přenos… Jenže, a u nás doma pak nastal takovej cajmrsk: „Nikam nepojedeš! Musíš se učit!“ Nakonec to dopadlo tak, že tam místo mě na poslední chvíli lezla Eva Mařanová, ale televizáci už to v úvodních titulkách nestihli změnit, takže tam zůstalo moje jméno. Přitom já jsem jen seděla doma u televize a plakala. (Film „Setkání s Kapelníkem“ je k vidění tady, pozn. red.)

Takže ta legendární historka o rozřízlém zadku při slaňování údolky Kápla se tě netýká?
To byla právě ta Eva. Donutili ji slanit na dülfera po jednoduchým špagátu, protože ta stěna je dlouhá. A ona se chudák bála, že ji po celou dobu slaňování zabírá kamera – tak jela dolů jako namydlenej blesk. Přistála na zemi tak hrozně spálená, že musela zasahovat sanitka a holka skončila ve špitále.

Co německé video z roku 1970, které jsme nedávno objevili?
K tomu dalšímu natáčení jsem se dostala díky Radanovi a taky díky tomu, že jsem se domluvila německy. Když jsme lezli ten údolní Blatník, tak už jsem byla dospělá, nezávislá na rodičích a navíc mi táta poslední rok na výšce zemřel. Tak už do toho neměl co mluvit. Do Skaláku jsme tehdy jezdili hodně. Mimochodem, Daniela, co je v tom filmu, tak ta nelezla vůbec. Jezdila s námi, protože ve Skaláku byla dobrá parta.

Jaký byl Radan Kuchař jako spolulezec?
Lezli jsme spolu hodně. Byl super. V tahání jsme se střídali. Když jsme lezli něco „jó těžkýho“, tak šel on. Já jsem třeba neuměla spáry – tam jsem hodně nadávala. Jednou jsme lezli něco směšnýho ve Skaláku, nebylo to moc velký… Vím, že jsem měla červenou bundu, červený kalhoty, lezla jsem jako první a schrastila jsem. Viděl to i Lothar Brandler a od tý doby mi říkal „Rote Blitz“ (červený blesk, pozn. red.). Jinak s Radanem jsme lezli asi dvě sezóny. Nemůžu o něm říct jedinou ošklivou věc. Někteří mladý lidi tehdy docela pařili. To my né, protože ráno jsme šli lízt…

Máš ještě nějaké vzpomínky, co se vážou k té době?
Pamatuju si, jak jednou Radana přijel navštívit v „Osadě Rudý říjen“ i Ota Pavel. Vyprávěl také o sobě a o tom, jak celá jeho židovská rodina skončila v koncentráku… On tomu jedinej nějak unikl. Pak byl v Innsbrucku na olympiádě jako sportovní novinář. A jak tam pořád slyšel jenom němčinu, tak mu nějak přeskočilo a zapálil tam nějakej statek. Pak skončil v blázinci. Strašně smutný…

Ty jsi po roce 1970 ještě lezla?
Pak jsme šli do oddílu „Uranové doly“, tak jsme ještě sem tam lezli. Časem jsme začali mít jiný zájmy – běžky, sjezdovky… Ale spoustu lidí u toho zůstalo, třeba Alena Stehlíková (Čepelková, viz článek „Holku magor nezastavíš“, pozn. red.) – její táta byl šéfem uranových dolů, tak náš oddíl protežoval proti fotbalistům. Dál tam byl Vašek Širl, Mirek Šmídů, Jirka Janiš… Samý jména. Tenkrát se dávalo každýmu, kdo něco vylezl, titul mistr sportu.

Můžeš prosím popsat příběh téhle fotky?
To je moje první fotka z lezení, když mi bylo patnáct. Úplně sedřená. Kdybys mě viděl, dáš mi dvacku. Vypadám jako žebravej student. Jednou jsem ji vzala do práce. Kolega ji tajně zvětšil, a když jsem pak šla do důchodu, tak mi ji manžel dal za sklo a pověsil to nad stůl, kde jíme. „Ty seš vůl, co to tady má bejt?“ ptala jsem se ho a on odpověděl: „Každý ráno, když vstanu, umeju se a jdu snídat, tak se musím smát.“ Není to nádhera?

Ale taky zestárnete, děti, nebojte! Takže hlavně si užívejte, abyste na starý kolena měli na co vzpomínat!

„Co děláte?“
„No, … My se máme rádi.“

Kluci jsou ještě malí. Jsou věci, které jim úplně nevysvětlíš. Drrr… Hard disk se roztočil. Ty také přemýšlíš. Jestli jsi neměl říct něco jiného. Ale znáš lepší odpověď? Srozumitelnější pro tříleté dítě? Určitě na nějakou později přijdeš. Jenže reagovat jsi musel hned.

Genetická informace není tou jedinou, kterou si od nás děti odnesou. Určitě převezmou i část našeho vidění světa. Co jim řeknu o lezení? A budu je vůbec učit lézt?

Popravdě řečeno s tím už pomalu začínám. Lezení považuji za něco krásného a nechci je o tu zkušenost ochudit. A mám pocit, že by lezení mohlo posloužit i jako výchovný prostředek. I když nedávno jsem se na dané téma bavil s Atomem a ten prohodil něco v tom smyslu, že před závislostmi by měl rodič své děti spíše chránit. Že ho napadá, jestli třeba kuřáci učí své děti v pubertě kouřit, ale myslí si prý, že se to ti holomci s největší pravděpodobností naučí na střední škole, jako všichni. Krabičku cigaret u táty v kapse pak používají jako argument k ospravedlnění své nové záliby a jako zdroj, když dojdou peníze na obědy.

Nevím, do jakého citlivého místa jsem se trefil. Nejenže utekl malinko jinam, ale dokonce u toho i zvýšil hlas! Výchova dětí zjevně nebude jednoduchá. Jestli to mělo něco společného s jeho dcerami, jsem se raději neptal. Každopádně nekouří ani jedna a lezou obě.

Lezení může být nebezpečné. Budu se o kluky bát? Určitě! Proto je to chci naučit sám. Budu klidnější, když na vlastní oči uvidím, že se umí správně navázat a jistit. Jednou je to jistě přestane s rodiči bavit a půjdou lézt sami. Minimálně někam za roh, aby od nás konečně měli na chvíli klid. Upřímně se mi ta myšlenka docela zamlouvá, mohli bychom mít klid i my od nich…

„Co děláte?“
„No, …“

Bojím se ale trochu i o sebe. Abych ustál, kdyby jim lezení šlo, ale nebavilo je. Abych je kromě osmičky, slaňování a tak dále, naučil lásce k lidem, přírodě a pohybu. Aby byli dobří parťáci, nebáli se mravenců a vlastního potu. Mám prostě z té výchovy respekt. Rád bych, aby pochopili, že lezení je hlavně zábava, čas strávený s přáteli, aktivita na čerstvém vzduchu, způsob, jak se udržet v kondici a teprve až potom výkon ohodnocený číslem.

Je to výzva a doufám, že až kluci dorostou do věku, kdy je duše hladová a schopná okouzlení, lezení mi s tím pomůže. Že jednou přijde den, kdy se rukou odřenou do krve zapíší do vrcholové knížky, a pak budou líně a spokojeně dlouhé minuty pozorovat skalní labyrint zalitý odpoledním Sluncem. Kdy tenhle zážitek bude silnější než to, že jsme šli do kiosku na hranolky s kečupem.

„Bože, jak já miluju hranolky s kečupem! Co tvůj langoš?“
„Super, ale možná si pak ještě dám ty hranolky.“
„To já si pak dám toho langoše. A zkusím toho višňovýho Rohozce…“

Atom tvrdí, že občas je dobré dívat se na život jako na divadlo. Lenský umírá, vztekáš se – vždyť to bylo tak zbytečné! Ale vlastně se tě to vůbec netýká. Už ve frontě u šatny se dokážeš bavit o něčem úplně jiném. Dojmy ti zůstanou, jinak si ponecháváš odstup. Je to jenom hra a člověk by si měl hledět hlavně své role.

Mojí rolí na chvíli bylo psát tuhle rubriku. Děkuji, že jsi ji četl. Opona padá. Těším se, kdo přijde na scénu po mně.

_____________________________

Právě dočítáš závěrečný díly rubriky „Papa lezec“. (Minulé jsou tu:
Když je hezky, vezmeš je do zoo.
Osmičku ke třicetinám? Přiznám se, že to nevyšlo,
Co pro mě znamená lezení. Přemítání na konečné stanici Kotlářka.)

Adam Ondra tvoří z toho, co se momentálně nabízí. Minulou středu přelezl kombinaci několika cest na Vltavské žule – vyzobal ty nejtěžší kroky sektoru Hafty a přelezl novinku „Bohemian Rhapsody“ (9a+, 11+ UIAA). Těžší sportovku v Čechách nenajdeš, to už musíš na Moravu do Krasu na desetimetrovou cestu „Vasil Vasil“ (9b+, 12 UIAA).

„Bohemian Rhapsody“ jsi udělal na Rovišti. Jak bys popsal proces vymýšlení cesty za 9a+ v 20metrové stěně, kterou všichni znají padesát let?
Ano, v téhle stěně se sice leze 50 let, ale veškeré obtíže nové cesty se koncentrují do části mezi „Kamasutrou“ (10- UIAA) a „Haftym“ (9 UIAA), kde se neleze moc dlouho. Tahle část zahrnuje klíčové místo „Peace of Mind“ (8c, které s dvěma nýty vymyslel Martin Spilka, pozn. aut.). Já jsem na tuhle cestu přijel tuším v roce 2014 a zkoušel jsem na ni napojit i vedlejší „Tritium“ (10+ UIAA) a skončit třeba variantou „Wave Direct“ (10-/10 UIAA). Tahle kombinace mě napadla už první den.

V roce 2015 jsem strávil další den na Rovišti a povedlo se mi vylézt „Peace of Mind“ do „Wave Direct“ – varianta za 8c+ nazvaná „Peaceful Mind“. (První přelez „Peace of Mind“ bez vrchní varianty měl loni Martin Jungling, pozn. aut.)

Od té doby jsem na Rovišti nebyl. Až do letoška. Takže ten projekt jsem měl v hlavě docela dost dlouho. Schovával jsem si ho jako takovou třešničku na dobu, až se budu cítit ve formě a bude podmínka – že tam přijedu a hned to vylezu. Nakonec se to ukázalo být trochu složitější.

Jak to probíhalo letos?
Letos jsem byl první den docela odpočinutý, ale bylo poměrně teplo. Cestu jsem si tedy znovu prolezl. První den jsem dal pět pokusů. Padal jsem buď v cruxu „Peace of Mind“ nebo o pár kroků dál. Jednou už jsem téměř držel první chyt z „Haftyho“, ale nějak jsem z něj vypadl. Poslední dva pokusy už jsem dával s čelovkou, kdy už byly daleko lepší podmínky. Potom jsem asi deset dní počkal a teď ve středu se mi to podařilo na třetí pokus vylézt. Počasí se střídalo jako na houpačce – v průběhu odpoledne asi pětkrát pršelo.

Jaké cesty tedy tahle novinka kombinuje?
Vyleze se všechno těžké z „Tritia“, což je 8b+, ale podle mě by tomu spíše slušela klasa 8A boulder. Přetraverzuje se přes jeden malý bouldříček navíc doprava do „Kamasutry“, udělá se nejtěžší místo z „Peace of Mind“. Výsledek je, že prvních 20 kroků je absolutně bez odpočinku – téměř bez možnosti namágovat (levou ruku dvakrát a pravou jednou). Charakterizoval bych to jako 8A boulder do 7C boulderu do 8A boulderu. Je to hodně intenzivní a hodně to šťaví. Tím pádem to ten morfo crux „Peace of Mind“ dělá úplně jinou cestou.

Dále pokračuješ doprava do „Haftyho“ (viz starší Příběh cesty, pozn. aut.), uděláš horizontální traverz „Odtučňovací kúrou“ (9 UIAA), tam se člověk trochu spraví a dorazí do jediného lepšího restu – šuplíčku (v místě, kde se „Nové koření“ spojuje s „Chilli“) a pokračuje se dál do dolezu „Kečupem“, což je desítka koncentrovaná jen a pouze na dvou krocích, což z toho všeho dělá velkou peprnost. V tomhle místě jsem v předposledním pokusu spadl.

Jsou tam nějaké povinné, resp. zakázané chyty?
Jediný zákaz, který tam je, platí i pro „Peace of Mind“ – když se opouští „Kamasutra“, tak se neberou dva poměrně dobré chyty vlevo. Když se pak leze traverz „Odtučňovací kúrou“, tak se pochopitelně nesmí stoupnout na velký balkón, který je pod tebou.

Jak vidíš porovnání s „Predátorem“ v Srbsku? (O přelezu „Predátora“ jsme psali zde, pozn. aut.)
Je to o mega těžší než „Predátor“. „Predátor“ je 9a/a+, toto je 9a+ hard.

Můžeš popsat nejfikanější kroky? Nebo krokosled, který ti dělal největší problémy?
Cesta je poměrně technická a náročná na přesnost. Myslím, že samotný boulder z „Tritia“ už je poměrně vykutálený. Pak je problém vylézt samotné „Tritium“ tak, aby tě to co nejmíň unavilo. Musíš jít do velkého rizika, abys to rychle přefrčel. Nesmíš tam ve spoďácích spálit zbytečně moc síly. No, a crux „Peace of Mind“ je bohužel morfo jaksepatří – takže z jediného stupu a spoďáčku se musíš natáhnout hodně vysoko do velmi oblé lišty. Já jsem tam i se svojí výškou tak natažený, že lištu musím vzít na otevřený úchop. Pak je tam ještě takový „karate kick“ při přechodu do „Haftyho“ – jdeš téměř do rozštěpu, po kterém následuje brutální fix přes pravou kozu do dalšího chytu v „Haftym“ – krok, který jsem docela podcenil. I samotný „Kečup“ je dost morfo.

Často to vypadá, že tě zamrzí, když se projekt po tvém přelezení ukáže být za 9a+ namísto 9b…
No, já jsem vlastně od začátku počítal s tím, že tohle bude 9a+, ale nakonec se to ukázalo výrazně vytrvalostnější, než jsem si myslel. Uvažoval jsem, že by to mohlo být 9a+/9b. Rozhodně by to bylo 9b pro kratšího lezce. Kdo nemá aspoň 182 cm, tak je pro něj crux „Peace of Mind“ téměř nelezitelný.

Trochu s nadsázkou – nejsi v poslední době až moc silný, že jsi ztratil objektivitu ohledně klasy?
Vzhledem k tomu, že jsem poslední rok a půl strávil hlavně na překližce, tak jsem do určité míry mohl ztratit objektivitu. V poslední době jsem se cítil velmi dobře. Rád bych si zajel někam do zahraničí, abych si tu objektivitu spravil a znovu cítil v rukou, jak vypadá 9a+, 9b… Momentální situace to ale bohužel neumožňuje, tak uvidíme, kdy to bude dovoleno.

Během přípravy rozhovoru s Berndem Arnoldem se nám dostalo do rukou video o lezení v Československu, které tu v červnu 1970 natočili Němci. Nejspíš se u nás nikdy nevysílalo, a tak jsme Bernda poprosili, zda tenhle poklad z jeho archivu můžeme oprášit a připravit k němu titulky. „Ano, budu rád. S českými titulky to bude pro mladší publikum určitě velmi poučné,“ odepsal.

Časem jsme tedy video, které dokumentuje zejména skalácký víkend horolezce Radana Kuchaře, přeložili a nyní se na něj můžeš dole pod článkem podívat. S žádostí o doprovodnou vzpomínku na legendární chatovou osadu, kde se krátký film odehrává, jsme se obrátili na Drahoše Machaně – ve svých 91 letech mu stále slouží zdraví a pamatuje si spoustu detailů.

PŘEHLÍDKA CHAT V „OSADĚ RUDÝ ŘÍJEN“

(z vyprávění Drahoše Machaně)

Nejprve jsme měli názor, že si nikdy žádnou chatu stavět nebudeme. Byli jsme proti tomu. Ale časem jsme zjistili, že nám přibývají léta a chtěli jsme si koupit pozemek. Na nápad stavět si na okraji Skaláku chaty přišel asi Radan dohromady s Boganem Svatošem a se mnou. Byli jsme taková trojice. Časem se k nám přidal ještě Olda Kopal.

Chtěli jsme je původně stavět na druhé straně směrem k semdihorskému nádraží. Byla to taková šikmá stráň s pohledem na silnici Turnov–Jičín. Ale na místě proběhl nějaký geologický průzkum a dozvěděli jsme se, že svah se sesouvá.

Později někdo přišel na to, že se prodává pivovarská zahrada, která byla za první republiky upravená jako park. Když byla na prodej, byla strašně zanedbaná a nikdo ji nechtěl. Prodával ji zřejmě národní výbor. Založili jsme takové nepsané družstvo, ve kterém byl Olda Kopal, Bohouš Svatoš, Radan Kuchař, Jirka Jech, Erich Kudrna a já. Po jednání s pozemkovým fondem jsme stráň dostali přidělenou.

Následně proběhla určitá diskuse o tom, kdo si vybere kterou parcelu. Svatoš trval na tom, že musí být na samém vršku a Radan říkal: „Jednou budu starej a budu rád, když budu dole u silnice.“ Tak si zabral místo nejníž, aby nemusel chodit do kopce. Já jsem potom odjel dlouhodobě do Austrálie a trochu jsem z toho vypadl.

Časem se mi naskytla příležitost koupit chatu přímo nahoře u zámku Hrubá Skála. Přesunul jsem se tam a moje parcela ve stráni byla na prodej. Byl o ni velký zájem. Velký nátlak na mě dělal Gusta Ginzel – ten o ni moc stál. „Ježíš marjá, to by za ním chodila spousta Němců!“ říkali chlapi a nechtěli, abych mu to prodal. Nakonec si ji koupil Karel Cermanů z Lomnice, který si v té Lomnici mezitím postavil vlastní pílí barák. S radostí jsem mu to prodal za cenu, za kterou jsem to kdysi koupil. Poslední si tam postavil chatu Jirka Mašek, který se do naší party postupně také dostal. Postavil si chatu dole vedle Radana.

Všichni chlapi si tam nechali dovézt montované chaty (připravené z výroby, pozn. red.). Nejméně montovanou ji měl Svatoš, jelikož to byl všeumělec a sám si ji dodělal. Jedinou výjimkou byl Karel Cerman, který si tu chatu postavil úplně sám – svými mozoly. Radan Kuchař měl vždycky extrémní názory a prohlašoval: „Chci tu nejmenší, která se vyrábí.“ Byla to taková malá chatička, která měla jenom jednu místnost a spalo se nahoře (viz začátek videa, pozn. red.). Pak už ale zjistil, že potřebuje větší a přestavěl si ji – dnes je to vlastně takový malý rodinný domek.

„Chci tu nejmenší chatu, která se vyrábí.“ Radan Kuchař

Radan Kuchař měl, jako známý sportovec, přidělený byt v Liberci na Králově háji. Ale tam jsi ho skoro nezastihl, jelikož byl skoro pořád ve Skaláku. I všichni ostatní měli svoje bydliště, ale přes léto bývali hlavně v chatách.

Vzpomínám si na naši tradici „opékání kuřat“ – konala se nahoře mezi chatou Kopala, Svatoše a Cermana. Tam jsme měli místo na společné ohně pod staletým dubem. Ten se nakonec musel porazit, protože hrozilo, že nám rozbije chaty. U toho ohně jsme sedávali. Všichni společně i s manželkami, to už byl každý z nás ženatý. Pravda, Radan si tam často vozil svoje dámské kontakty.

Tahle chatová osada (mapa), kterou jsme kdysi z legrace nazývali „Osada Rudý říjen“, funguje dodnes. Jezdí tam na volné dny naši potomci. Ze všech dětí vyrostli lezci a chodí pořád do skal. Teď už i s vnoučaty.

Osobně mám s tím místem spojený velký kus života. Byli jsme pevná parta kluků po vzoru Rychlých šípů, vedeni myšlenkami Jaroslava Foglara…

V Moravském krasu se dá lézt prakticky celoročně. Dalo by se říct, že za každého počasí – pokud víš, kam jít. Zatímco pískovcová sezóna naplno odstartovala teprve před nedávnem, krasoví lezci díky teplé zimě pokusovali své projekty už v průběhu února.

PÁR RAD HNED ZE STARTU:
› Vápno v Krasu nejlíp drží při teplotách mezi pěti až deseti stupni.
› Pokud prší, najdi si cestu na Býčí skále nebo ve Sloupu.
› Na oklouzané cesty pomáhá lehká vlhkost. Nasliň si ruce. Pak se tření skrze magnézium zvýší (tip Štěpána Stráníka).

Na konci zimy se krasovému lezci otevírají první skalní oblasti. Je-li bezvětří, pak se tento tvor vydá do Rudice. Cesty jsou orientované na jih až jihovýchod a Slunce tady svítí celý den. Z celého Moravského krasu se nejdříve zahřívají právě tamní stěny. Problém přichází ve chvíli, kdy se venkovní teplota sice pohybuje kolem nuly, ale duje studený vítr. Rudice se nachází na otevřeném prostranství a před větrem tě neochrání.

V takovýchto podmínkách je načase vyrazit na Vaňousovy díry na Holštejně (tzv. Vaňousy). V únoru ještě nejsou stromy zarostlé listím, a tak se může natěšený lezec hned z rána vyhřát na sluníčku. Této části ranní přípravy by měl lezec věnovat dostatečný čas, protože se slunko v průběhu dopoledne schová za kopec.

Vaňousy nabízejí závětří a jejich orientace na východ přináší jistou výhodu v chladnějším počasí. Cesty jsou lehce převislé, takže si tady zalezeš i v případě, že přes noc trochu pršelo. Rok se pomalu posouvá a přichází léto. Místní stromy pokrylo listí a najednou jsou cesty kryté celodenním stínem. Zkrátka a dobře na Vaňousovy díry platí rčení nejmenovaného lezce:

„Ať je léto nebo zima, Vaňousy jsou vždycky príma.“

Holštejn je díky všudypřítomnému stínu pro léto značka ideál. Jak se ale říká, výjimka potvrzuje pravidlo. A touto výjimkou je známá jeskyně Lidomorna. Stěny Lidomorny v létě kondenzují, vysněné varianty „Kašpárkova hrobečku“ (těš se na další krasový článek, pozn. red.) tedy musejí počkat. Ani takového Starobrna („Starobrno“, 8- ) tu v letní den nedosáhneš, to už spíš v některé ze zdejších hospod. Příjemné letní lezení nabízejí Žleby, okolí jeskyně Macochy. Najdeš zde například sektory Henryho stěna a Saxifraga, které lezcům nabízejí pěkné cesty v rozpětí šestek až desítek. Díky místnímu údolnímu mikroklimatu je tady o pár stupňů míň než ve zbylých lezeckých lokalitách Moravského krasu. Nižší teplota a stín jsou v parných letních dnech příjemnou kombinací.

Pokud jsi spíše ranní ptáče a v létě po obědě si dáš radši siestu než lezecký projekt, pak je pro tebe vhodným sektorem Býčí skála. Dopoledne jsou cesty ve stínu, slunko začne svítit až po obědě. Býčí skála je převislá, a tak si můžeš zalézt i za deštivého počasí. Za deště můžeš vyrazit také do Starých skal ve Sloupu. Místní jeskyně ti nabídnou lezecké zázemí. Má to jen jeden háček. Při lezení v jeskyních musí lezec počítat s možnou kondenzací. Pokud venkovní vzduch dosahuje vyšších teplot, ale jeskyně zatím není vyhřátá, pak mícháním vnitřního chladného vzduchu s teplým venkovním vzduchem vzniká ona nechtěná kondenzace. Jednoduše – skála je mokrá. Chemické reakce jsou neúprosné, a tak se kondenzace týká všech jeskynních sektorů. Každá jeskyně s lezeckými cestami má však svá období, kdy si v ní skvěle zalezeš. Například na Starých skalách Sloupu je ideální čas pro lezení tehdy, kdy je teplota přes den podobná jako teplota v noci. Případně v létě, kdy už je skála teplá.

Léto je na sklonku a pomalu se přelévá do babího léta. Teploty klesají až k deseti stupňům Celsia a zároveň je bezvětří – konečně přichází ten správný čas na pokusy na Lidomorně! Hledáš správnou podmínku, kdy poslat projekt v tomto sektoru? Cesty na Lidomorně jsou pro lezce nejpříznivější, když se teplota pohybuje mezi pěti až patnácti stupni a nefouká. Zároveň přicházejí podmínky do Rudice. Dobře se tam leze ve dnech, kdy teploty nepřekročí deset stupňů. Nad tuto teplotu se totiž skála na Slunci až příliš vyhřeje.

Rok se chýlí ke svému konci a teploty se pohybují kolem nuly. I teď se dá v Moravském krasu lézt. Stačí si vzít lezky, bouldermatku a vyrazit do jeskyně Jáchymka v Josefském údolí. Na Jáchymku musí být sucho. V dešti nebo při tajícím sněhu má tendenci protékat. Nebo Býčí skála, ta je lezcům otevřená až do konce prosince. Bez stranu z omrzlin si tu s radostí můžeš vylézt například „Drobkův strop“ za 8+/9-. Až vystřílíš všechny zmíněné možnosti, ale stále nebudeš mít dost, vzpomeň si na nejmenovaného lezce a vrať se na Vaňousy!

______________________

Text vznikl za pomoci Štěpána Stráníka a Jakuba Bechného. Abychom Kras na eMontaně tolik nezanedbávali, plánujeme teď každý měsíc něco málo z této světové oblasti napsat. První byl Štěpán Volf.

VŠE JE NOVÉ

Čekám za pár lezci ve frontě na jakýsi „komín“, a říkám si, co to tak může být ten „kýbl“, díky kterému se později dostanu dolů. Samozřejmě je to směr, který mě v tu chvíli, asi díky mé intenzivní fóbii z výšek, nejvíc zajímá a nechápu, jak mohu držet lano a ještě sestupovat ze skály s nějakým kbelíkem v ruce. 

No, ale už jsem tu, jakýsi „opasek“, který mi vlastně přijde docela šik, mám na sobě, a s velkou důvěrou v to, že nahoře jsou zkušení lezci, kteří ten uzel dobře zavázali. Utěšuje mě taky Blanička, která to, co já doprovázím hysterickými výkřiky, vyskakuje s ladností kamzíka.

INSPIRACE, ALE JEN NA CHVILKU

Sleduju zkoušenou lezkyni Terku, která se během pár minut bez problému vyhoupla nahoru a najednou mi to přijde docela jednoduché. 

Ovšem až asi do třetího kroku, kdy začínám proklínat komíny a své, pro tyto případy velmi nešikovné cvičení v posilovně, protože mám pocit, že všechny mé svaly jsou pro tyhle pohyby naprosto nepoužitelné. Mysl ale rozumí výšce velmi dobře a signalizuje mi aktuální polohu neustálým třesem, který se dere odněkud zevnitř.

JSEM TAM?

Nakonec ani nevím jak, ale prolezla jsem tím zatraceným komínem. No ne, že by to bylo tak rychlé… (směje se)

Stále ale nevěřím, že může Blanička stát vedle mě, bez lana a se stálepřítomným uklidňujícím úsměvem na rtech. Ještě před tím, než se v horní části komínu otáčím a „píďalkuju“ ho po zádech, se těším, že už bude konec. Brzy ale zjišťuji, že tohle není všechno.

Ještě jedna skála. Prý má stupeň (2? 3? 4?), ale já myslím, že je to regulerní převis, navíc naprosto hladký. Naštěstí kámoši nahoře mají pochopení pro poseroutku začátečníka a srandu si ze mě dělá jen moje mysl. Tak jo, ještě kousek… Hlavně se nedívat dolů. Za tím „kopečkem“ je totiž něco tak hlubokého, že třes v tělě naprosto mění můj srdeční rytmus. Jdu ještě pár krůčku vzhůru, nechápu, jak je možné, že ty malé kousky skály lidi udrží, protože jediné, čemu teď věřím, je lano. Všichni křičí, že je napevno dobrané, a že spadnu maximálně 5 cm. I to mi ale přijde na tyhle poměry docela dost.

POSLEDNÍ METRY JAKO INVALIDA

Pomocí rukou a velké síly prvolezců, kteří zvrchu lano vytahují, se jako „vý-tahem“ na „hej-rup“ dostávám nahoru. Prý už je to tu rovné a mohu si stoupnout, ale to mi nikdo nevysvětlí. Stále ležím na břiše jako rozpláclá žába, držím se všemi čtyřmi a modlím se k Bohu, jestli by mi nenadělil ještě jednu končetinu pro větší stabilitu. Nakonec si s vypětím všech sil sedám a plazím se pomalinku do strany, abych dala prostor dalším. A přestože mi všichni tvrdí, že je tu krásný výhled, nemohu se rozhlédnout. Stále se třesu a docela se těším dolů. I když nevím, jak se dostanu ten metr k tomu kruhu, který mě prý má udržet…

HURÁ DOLŮ, UŽ VÍM, CO JE KÝBL!

Dolů se hrnu mezi prvními, protože i přes radost, že jsem něco vylezla, mě toho asi ještě hodně čeká. Je to asi metr, ale stoupnout si ke kruhu není snadné. Nakonec se tam doškrábu, asi díky té touze stát už zase na zemi.

Nahoru těžko, ale dolů to jede jako po másle. Ani mi nevadí, že jsem se protočila a práskla sebou do skály. Kdyby teď ta skála měla 3 kilometry, vůbec mi to nevadí. Pojedu dolů jakkoli daleko, protože to je nepopsatelně skvělý pocit. 

To nejlepší nakonec. S Kubou jsme se vsadili, že když to vylezu, půjde se mnou na hodinu aerobiku. Tak jsem na něj zvědavá.

A ZÁVĚREM?

Poznala jsem, jak jsou lezci skvělá parta. Mohli tam stát a mému totálně tupému výrazu i občasným nadávkám, lezecké svalové atrofii a dalšímu koktejlu marnosti se vysmívat, ale oni mě i mého spolunovolezce Michala celou dobu motivovali. A dali jsme to díky nim oba…

Text vznikl v rámci oslav pátých narozenin eMontany. Popisuje zážitky z našeho Redakčního odsedání, které proběhlo na podzim 2019 v Sasku. Dojmy webmastera Michala najdeš tady.

Když nastal den odjezdu, bylo to, jako když jsem poprvé deployoval novou aplikaci na AppStore – zkrátka jsem nevěděl, jestli to dopadne dobře, a cítil jsem nervozitu.

Setkání se Standou a Kubou však bylo jako přidání nových balíčků do vendoru přes composer, takže vše klaplo, a myslím, že jsme si skvěle sedli. Vyrazili jsme na výšlap do skal v Saském Švýcarsku a hned v tu chvíli jsem si připadal jako Pentium 4 vedle osmijádrových i7, zkrátka jsem byl kilometry pozadu. Navíc jsem si svůj batoh sbalil na základě neznámých proměnných. (Níže – najdi jeden rozdíl, pozn. red.)

Tři noci pod širákem byly osvěžující, jako bych objevil nový programovací jazyk – nejdřív jsem nevěděl, jestli je dobrý, ale po několika dnech jsem se s ním naučil pracovat a přišlo mi to úžasné.

Deadline se ale blíží a mě čeká první lezení na skálu se složitostí číslo 3. V půlce už probíhajícího programu jsem si přál zmáčknout „CTRL-C“ v příkazové řádce, abych vypnul běh programu a mohl se vrátit.

Naštěstí mi ostatní uživatelé poskytli funkci „help“ a při vyhodnocení podmínky, jestli umřu nebo ne, začala převažovat druhá možnost.

Z pohledu testera to zprvu vypadalo, jako když se ti zasekne obrazovka a ty čekáš, jestli se rozeběhne… Šance na debugování však byla větší a větší. Harddisk ve mně se najednou rozběhl a já zdárně dokončil zadanou úlohu – vylézt nahoru.

Pro tak pomalý a nevýkonný procesor, jako jsem já, to byl neskutečný počin. Něco jako stihnout projekt před termínem.

Text vznikl v rámci oslav pátých narozenin eMontany. Popisuje zážitky jejího programátora Michala z tzv. Redakčního odsedání, které proběhlo na podzim 2019 v Sasku.

Je to jako déjà vu. Za šest let od našeho prvního pokusu se vesnička Mazeri téměř nezměnila. Přibylo pár set metrů nového asfaltu, jinak nic. Opět nás vítá nízká oblačnost s vydatnou porcí srážek, které už pár dní snižují pravděpodobnost našeho úspěšného a bezpečného průstupu stěnou.

Zvolna stoupáme do mlhy a kousek za vesnicí potkáváme horského záchranáře na koni, který se snaží naši nahlodanou morálku definitivně podlomit: „Возвращайся. Условия не хорошие.“ Chvíli bilancujeme naše možnosti. Zkusit severní vrchol normálkou? Vypečený sněhový hřeben, kde Tomovi visí dva pytle, Leonovi jeden a v rámci oddílu evidujeme cca 10 neúspěšných pokusů. Navíc máme jen tři šrouby, dvě sněhové kotvy a podmínky na Ušbinském ledovci jsou rok od roku horší… Prostě blbost. Nic jiného v záloze nemáme, takže se držíme původního plánu – vylézt na Jižní vrchol Ušby cestou Gabriela Khergianiho (5B ruské stupnice = několikadenní nářez, pozn. red.).

Sílící déšť nás nutí k bivaku v pasteveckém přístřešku a na morénu pod jižní stěnou přicházíme až následující den. Zlepšující se počasí nám vrací alespoň část optimismu zpět. Celá stěna je sice omítnutá 30centimetrovou vrstvou nového sněhu, nicméně předpověď slibuje čtyři pět dní relativně stabilního počasí bez srážek. Další den chytáme bronz za hudebního doprovodu skupiny The Avalanche, jedoucí jednu pecku za druhou.

Čtvrtý den brzy ráno konečně vyrážíme. Svižně stoupáme lehkým mixem na ledovec a tancováním mezi trhlinami směřujeme přímo pod nástup. Cesta začíná širokým sněhovým eskalátorem, který přechází do strmější stěnky na rampu. Skála připomíná spíše rozsypané Lego, ale s tím jsme počítali. Dál pokračujeme úzkým skalnatým vhloubením, které nás vyplivne kousek nad větším sněhovým platem.

Kousek slaňujeme, přelézáme pár lehčích mixů a vyčištěným tobogánem nabíráme další metry. Okolo jedné odpoledne kopeme plošinku pro stan. Šlo to dobře, možná až moc dobře. Přeci jen 1200 výškových metrů, které jsme od rána nastoupali, začíná tlačit v hlavě a nám nezbývá než si užívat výhledy a lít jeden čaj za druhým. Uléháme do nesmyslného čínského stanu a jen doufáme, že tentokrát se bouřka nedostaví.

Ráno nastupujeme firnovým žlabem pod headwall, kde poprvé vytahujeme lana pro pohyb vzhůru. První délka nás přivádí pod klíčový kout. Na jednu stranu položený, na druhou převislý, částečně vyskobovaný bez významnějších poruch. Tentokrát bych se docela rád podíval, jak v tom bojuje někdo jiný. Ovšem po chvíli licitování, ověšen železem, vyrážím vzhůru. Volně ulezu pár metrů a pak chtě nechtě sedám a přecházím do hákování. Odsejpá to líp než minule – na hlavu mi neteče vodopád, ale pořád je to poctivá lopota. Směrem nahoru se spárka uvnitř koutu nepatrně otevírá, takže poslední metry jsou za docela slušné cepy. Štanduji ve změti skob a starých smyc v místě, odkud jsme promočení zdrhali minule.

„Dál už to vypadá lehčí. To už se ani nebudem převazovat,“ vyvlíkají se kluci. Nu což, tahám dál.

Po pár metrech je jasné, že lehčí to nebude. Hákovat není za co a lízt taky ne. Díky erárce ve frendu a kapilární elevaci se vyhlemzám výš, krok přes převísek za lokr (vypadává až s Tomem) nikde nic a pak štand.

Leon, šetříc své vypadávající rameno, provádí mentální klystýr jumarováním na jednom prameni 7,5milimetrového lana. Nepřeřezal. Nějak se probíjíme i třetí délkou, kde už toho mám dost. Lezu pomalu, třepu se na monohrotech, mám křečky zakousnuté v předloktích a spastickou rukou zoufale cvakám volnou skobu pod výlezem. Pár morálových kroků v plotně a štand. Sláva. Crux je za náma, já se zařazuji na konec vláčku a zbytek tahají kluci. Hřeben je nekonečný, sem tam se docela i leze a počasí se mění každou chvílí. Jasno, mlha, fekál – opakuje se pořád dokola.

Míjíme zlatou plaketu a za západu Slunce stojíme vrcholu Jižní Ušby. Heuréka. Gratulace, focení do Playboye a hurá dolů.

Kus scházíme a hledáme cokoliv vhodného na bivak. „Támhle to vypadá na super plošinu!“ Slaňujeme z hřebene dvě délky do jižního svahu. „Aha, tak nic no…“ Kopeme ve sněhu intimní trojsedačku a jistíme se lany z předchozího štandu. Počasí se uklidnilo. Skoro spíme. (foto z bivaku)

Za východu Slunce stoupáme zpět na hřeben a slaňujeme do C1. Na headwall stačí kupodivu jedna délka, zato pěkně luftem. U stanu jsme odpoledne, ale dolů už bychom to nestihli. Zítra je taky den.

Vstáváme celkem brzy a od vrcholu tobogánu slaňujeme prakticky celou stěnu. Sestup je pro fajnšmekry. Poučeni z minula máme slaňovací smyčky na obstojných hrotech nakoukané už z výstupu, což nám šetří spoustu času. Zkušeně jej promrháváme v nekonečném rozmotávání lan. Bohužel směrem dolů ubývá jak stanovišť, tak sněhu. Odhalená nástupová rampa se ukazuje jako systém vymytých ploten pokrytý drobným kamenivem. Každé stahování lana doprovází salva projektilů všech velikostí.

Najít další hrot, či spárku pro skobu, je úkol hodný Sherlocka Holmese a nepříjemně prodlužuje expozici vůči dárečkům ze stěny. Stopám kamenné laviny křižující sestupovou linku už raději ani nevěnujeme pozornost. Po dvanácti hodinách slaňování stojíme na ledovci. Po sněhu není ani památky, takže několika skoky dalekými opouštíme toto minové pole. Do BC na moréně dorážíme prošití jak deky. Sestup z C1 nám trval více než dvojnásobek času výstupu do stejného místa. 

Máme radost. Z úspěšného návratu, z vrcholu a hlavně, že už sem znovu nemusíme.

Hotovo. Šmitec.

_______________________

„Khergianiho cesta“ na Ušbu 4710 m n. m. (5B ruské klasifikace, ED, 3–4 dny, lezení v headwallu M5+ A2, kuloáry 65°, převýšení 1700 m, objektivně nebezpečné kvůli pádu kamení. Prvovýstup zabral v roce 1937 pět dní, pozn. red.)

Martin „Lesko“ Leskovjan, Tomáš „Tom“ Horský a Petr „Leon“ Novosad cestu vylezli v červenci 2019. Foto použitého materiálu.

Jelikož moje domácí oblast je Adršpašsko-Teplicko a podmínky jsou tomu stále příznivé, pokusil jsem se realizovat jednu myšlenku, která mne dlouho dráždí. Přenést alpský trend, kde se lezci pokouší zdolávat dlouhé klasické cesty v zimě, také k nám. Jako vhodný cíl jsem zvolil „Starou cestu“ variantou „Přes fichtli“ na Milence. Větší klasickou dominantu by totiž člověk na českých píscích těžko hledal.

V brzkých ranních hodinách jsme se spolulezcem nastoupili do této slavné cesty. První délka začíná širočinou, která je i v létě velkou výzvou. Daří se mi kombinovat klasické širočinové chmaty (chicken wing, pata špička, levitation, ass jam, pozn. aut.) s vlnkami v pravé stěnce, na které nohy překvapivě drží jako přibité. Mimoděk objevuji pravděpodobně jako první na světě nový spárový chmat se zbraní, který jsem později pojmenoval po vynálezci jako Taylor’s jam. Spočívá v podstatě na podobném principu jako chicken wing jen s tím rozdílem, že místo vzpírání lokte proti dlani se vzpírá rukojeť cepínu proti hrotu… V jednoduchosti je síla. Jsem zvědavý, co na to řekne třeba taková Innes Papert nebo Lucka Hrozová, až to zkusí. Velice ladně našahuji první kruh a následuje nebezpečný traverz bez nohou doleva ke štandu první délky.

Navzdory obavám z této pasáže jsem se dvěma paragány a pár jistými záseky maček přímo do měkčích míst skály dostal ke štandu. V létě je to asi druhá nejtěžší pasáž po výlezu na vrchol. Zatímco v případě nejtěžší pasáže jsem tušil, že to půjde urvat silou, ohledně druhé části první délky jsem vůbec neměl představu – byly to kroky do neznáma.

KLASIFIKAČNÍ ÚSKALÍ

Jak jsem zjistil při lezení se zbraněmi na písku, klasifikace nelze jen otrocky přepočítat z běžné letní klasy. V rajbákách mají lezečky i ruce dobré tření, zatímco monohrot má velmi malou styčnou plochu, takže o nějakém tření vůbec nemůže být řeč. Pokud je pískovec tvrdý, lze lézt pouze po dírkách a jiných nerovnostech. Pokud je měkčí, lze lézt podobně jako v ledu. V tu chvíli obtíže mírně klesají, ale míra nejistoty kroků je stále obrovská. V případě cesty „Přes fichtli“ najde lezec hodně míst, kde je pískovec celkem měkký – v těchto délkách v podstatě můžeme mluvit o normálním ledovém lezení. Jedná se převážně o komínové délky uprostřed nebo o již zmíněný traverz v první délce.  Je to vlastně zajímavý fenomén. Alpinista sice leze po skále, ale obtížnost více vystihuje WI klasifikace než M, protože reálně zakopává mačku nebo zasekne cepín tam, kde to potřebuje.

Postupujeme tedy dále komíny, často pomocí právě vynalezeného Taylor’s jam, až dosahujeme známé police s borovicí. Zde, vzhledem k délce této cesty, uvažujeme o bivaku. Nakonec pouze sníme tyčinku a dáme trochu čaje z termosky a v souladu s doktrínou „fast and light“ pokračujeme dále.

Cesta pokračuje úzkými komíny. Dolézáme ke štandu a před námi je poslední délka headwallu. Jedná se vlastně o nejtěžší délku z celé cesty – je to žába za rovných VI JPK tedy v přepočtu cca 5+ UIAA (4c+/5a pro teplomilné, pozn. red.). Nastupuji do ní s respektem. Cepíny páčím ve spáře do skrutu vlevo. Hroty na nohách skřípají o skálu a nenacházejí žádnou oporu. Už mám pocit, že spadnu, a v tu chvíli, kdy už křičím na nejmenovaného spolulezce: „Bacha, pudu!“ se mi podaří jeden náhodný zásek pravé mačky do měkčího místa – slabiny stěny. Následuje ještě pár rychlých kroků na hraně pádu a už se vyhupuji na vrchol. „Zrůůš!“ křičím hluboko pod sebe (minimálně sedm metrů pod výlezovou hranu) na svého nejmenovaného spolulezce. Jsem v naprosté euforii.

Následuje tak trošku nešikovné škrábání-se nahoru mého kamaráda. (Který si, mimochodem, opravdu nepřeje být jmenován. Nepodařilo se mi zjistit proč, pravděpodobně je velmi skromný, pozn. aut.) a pak už jen vrcholová kochačka s tradičním rituálem: čaj z termosky + sušenka. Nahoře nám ani nedochází, jaký milník v historii pískovcového lezení se nám právě podařil…

PIOLET D’TOŠ

To si uvědomujeme až mnohem později. Rychle slaňujeme a už za tmy se dostáváme k úpatí údolní stěny, kde je nástup slavné „Letecké“ od Kokši. Za svitu hvězd přemýšlíme, jestli bychom do toho příští zimu nešli… Kdo ví.

Bez komplikací stíháme pivo u Tošováka. Zvažujeme, že bychom rovnou zde v hospodě seznámili lidi s naším jedinečným výkonem. Vládne zde živelná atmosféra – všichni vypadají jako lezci a sedí tam jen jeden nepřizpůsobivý. Bohužel, zrovna, když jsme přišli, tak se na nás jeden divný chlápek podíval a nedopatřením mu spadl půllitr piva na zem. Od toho okamžiku se vrcholové flow ztratilo – všichni se začali dívat nepřátelsky. Střídavě na naše obličeje a pak na naše naše mokré batohy s cepíny. Nechápu, o co jim šlo. Za to, že nějaký chlápek – prý to byl salám, šunka, nebo tak něco, omylem rozbil půllitr, my přece nemůžeme.

No nic. Nakonec si svůj úspěch necháváme pro sebe. Pro zveřejnění takové významné lezecké události bychom si představovali slavnostnější prostředí. Hodíme do sebe tedy rychle jedno pivo a jdeme domů…

______________

Cesta: „Přes fichtli“, Milenci, Adršpach, M5+, WI 4, AF, 5 h (bez bivaku a výškových táborů)

Vybavení: cepíny Crivit Comic, mačky Singing Rock Rambočert, 3x krátké šrouby do ledu, 1x dlouhý na abalaikovy hodiny. Hardshell a softshell (od bundy až po trenky) poskytla firma Lidl.

Kdyby autor článku shodou okolností pod skalnatým Vrabincem rok nebydlel a nechodil na něj čas od času lézt, asi by ho tohle dílo zasáhlo méně. Ale náhody se dějí…

Jak ferratový příběh začal? Obyčejnou procházkou. Po roce na oblíbeném místě. Obhlídka Střední věže, na kterou vede pár pěkných cest… A najednou přišel zásah drátem do oka. „Co to tady je?“ Chvíli tam stojí a nemůže uvěřit tomu, co vidí. Skála vypadá jako dívka se zdravými zuby, kterou někdo bezmyšlenkovitě zadrátoval rovnátky kolem dokola hlavy.

Novou změť kotev, roxorů, borháků a kramlí spojuje lesklý drát. Dříve nedotčené místo, kde se prolínala atmosféra čedičových vyvřelin a zříceniny středověkého hradu, je teď obehnané ocelovým lanem. Proč měl někdo potřebu dělat ferratu právě tady? Vždyť nevede ani na vrchol, ale nepochopitelně kolem dokola kopce…. Kvůli výhledům? To asi těžko. Na vrchol Vrabince už přeci jedna turistická, řetězy zajištěná, cesta vede. Z nejvyššího bodu se navíc člověku nabízí neomezený kruhový výhled – proč tedy přidělávat okružní ferratu, která vede z bodu A zpět do bodu A?

Autor článku se nemohl vzpomínky na zadrátované skály zbavit, a tak se ze zvědavosti ozval s dotazy na Správu CHKO České středohoří, která má oblast na starosti. Postupně se dozvídal nové překvapivé informace. Například to, že na Vrabinci (mapa) mají existovat ještě další tři ferratové směry v jeho 80metrové údolní stěně (v ní vede zhruba šest lezeckých cest, třeba „Direttissima“ VI ze 60. let od Jaroslava Uhra, pozn. aut.). Kam se tedy zmíněné ferraty mohly vejít? Křižují stávající cesty?

Před pár týdny přišla informace, že se objevila další černá ferrata. Stalo se tak na Kozím vrchu u Ústí nad Labem (mapa). Někdo ji vytvořil v těžko přístupném terénu západního úbočí. Kdyby na ni lidé teď chodili, přímo by ohrozili letošní hnízdění sokola stěhovavého.

Největším výsměchem však je, že obě ferraty se nachází na území přírodních rezervací a vznikly ilegálně – bez vědomí a souhlasu Správy CHKO České Středohoří. Jsou to tedy „černé stavby“, které nyní, podle zákona, už v podstatě jen čekají na své odstranění…

A k tomu by dojít skutečně mělo – nejde ani tak o stavby samotné, ale spíše o zabránění precedentu. Kdyby speciálně tyto dvě ferraty zůstaly bez povšimnutí, byl by to signál, že úřady nekonají a v Česku všechno projde. Za chvíli by si každý mohl drátovat všude, kde se mu zlíbí. Co by přišlo příště – Jeptiška v Labském údolí, nebo Milenci v Adršpachu?

Lidé si naštěstí všímají. Podobný případ se odehrál loni v Kokořínsku. Zde navrtal do pískovce ferratu Karel Bělina a nazval ji „Hadriánův oblouk“. V Roklici (údolí Loubenského potoka) však narazil na neústupný odpor místních lezců. „Samozřejmě jsme o plánech na ferratu nevěděli, Karel se nikdy nikoho neptá,“ říká Vladislav Svítek, jeden ze skupiny dobrovolníků, co iniciovala odstranění ferraty, a pokračuje ve vyprávění: „Správcem území jsou tu Lesy ČR. Ty poslaly Bělinovi doporučený dopis, do kdy má být ferrata odstraněna. Karel tvrdí, že ho nikdy nedostal. Pár dní před koncem lhůty však někdo sundal z ferraty ocelové lano – to je její nejdražší část, která se dá znovu použít jinde.“ Zbylé kotvení a kramle zůstaly ve skále. Místní lezci tedy kusy železa odstranili a místo za asistence policie uvedli víceméně do původního stavu. (Viz Montana 4/19, pozn. aut.)

Kdo má na svědomí nové ilegální ferraty na Vrabinci a na Kozím vrchu? A jak to vypadá s jejich budoucností? Přečti si rozhovor s Ing. Petrem Křížem, ředitelem Správy CHKO České Středohoří. S ohledem na složitost případu jsme se rozhodli jeho výpověď redakčně nekrátit a nechat v původním znění.

PŘESTUPKOVÉ ŘÍZENÍ UŽ PROBÍHÁ

Měli jste dopředu nějaké indicie o tom, že se výstavby ferrat na Vrabinci a Kozím vrchu chystají?
O výstavbě ferrat jsme nebyli předem informováni. Veřejnost byla o jejich existenci obeznámena skrze sociální sítě a to až ve chvíli, kdy byly hotové. Při standardním projednání předem by vznikl prostor se s věcí blíže seznámit, prostudovat podklady a následně projednat možnosti a alternativy, jinou lokalitu. Takto se před lety postupovalo v případě ferrat v Děčíně. V obou přírodních rezervacích jsou horolezecké aktivity omezeny bližšími ochrannými podmínkami. V případě Vrabince je lezení nyní zakázáno od 20. dubna do 20. června. Na Kozím vrchu je lezení zakázáno celoročně, stejně jako vstup mimo značené stezky. Tyto podmínky vychází z bližších ochranných podmínek vyhlášek jednotlivých maloplošných chráněných území. Přísnější režim v rezervacích je praktickým opatřením, jehož cílem je zajistit klid a příhodné podmínky pro místní cenné druhy. V případě obou rezervací jsou předmětem ochrany i geologické jevy a skalní útvary. Ty jsou ferratami výrazně negativně ovlivněny, stejně jako společenstva rostlin a živočichů, která na nich žijí. Ferraty představují problém zejména pro ptáky, které provoz na ferratách ruší při hnízdění. Aktuálně je tak významně ohroženo hnízdění kriticky ohrožené sokola stěhovavého na Kozím vrchu. Na Vrabinci je dotčeno hnízdiště výra velkého, krkavce velkého a potencionálně sokolů stěhovavých.

Víte, kdo je má na svědomí? Resp. kdo nese právní zodpovědnost?
Pokud jde o ferratu na Kozím vrchu, Agentura ochrany přírody a krajiny ČR je prozatím ve fázi shromažďování podkladů pro zahájení řízení s konkrétní osobou. V případě ferraty v přírodní rezervaci Vrabinec již bylo řízení o přestupku zahájeno. Dokud však nejsou uzavřená všechna šetření, nechceme předjímat ani poukazovat na konkrétní osoby. Každopádně odpovědnost za neoprávněné zásahy v rezervacích nese subjekt, který je provedl.

Ferraty vznikly v přírodních rezervacích bez vašeho souhlasu. Může to tedy v této fázi dopadnout jinak, než že budou časem odstraněny?
Oběma případům se nyní intenzivně věnujeme. Otázka možnosti a případného způsobu odstranění bude řešena v samostatném řízení o odstranění následků neoprávněných zásahů dle § 86 zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny, v platném znění. V tomto řízení bude posuzováno, zdali je možné uvedení do původního stavu, či zdali bude třeba přistoupit k náhradním opatřením k nápravě. Ta osoba, která činnost poškozující část přírody a krajiny vykonávala, je povinna svoji činnost odstranit, je-li to možné. Na odborné úrovni se proto snažíme najít ideální řešení, které zabrání nelegálním aktivitám a bude mít co nejmenší dopady na přírodu obou význačných lokalit. Problémem ferraty na Vrabinci je fakt, že pro část její trasy bylo využito zabezpečení turistické stezky. Umístěné prvky ferraty esteticky výrazně narušují vzhled této krajinné dominanty a zároveň zasahují do pozůstatků středověkého hradu, který zde stával. Ferrata na Kozím vrchu přímo ovlivňuje hnízdiště sokolů, je tedy nutné ji odstranit.

Kdy odhadujete, že k tomu dojde?
K případnému odstranění dojde co nejdříve po nabytí právní moci rozhodnutí podle zákona. K tomu ale dojde teprve poté, kdy bude jasně prokázáno, kdo ferraty nainstaloval a jakým způsobem negativně působil na přírodu a krajinu. Tedy až po nabytí právní moci rozhodnutí o přestupku. Pořádková lhůta pro vydání rozhodnutí činí šedesát dní, pro zvlášť složité případy pak devadesát dní. Je ale samozřejmě možné, že dojde k odvolání některého z účastníků řízení a poté dojde k protáhnutí celé věci. Přesný termín proto není možné určit, ale AOPK o této věci bude informovat. Nyní je nutné se intenzivně věnovat zamezení využívání ferraty v přírodní rezervaci Kozí vrch. Nástupní místo je aktuálně vyznačeno páskou a označeno informační cedulí. Zároveň došlo k dočasné uzavírce částí Kozího vrchu poblíž hnízdiště. Tato uzavírka potrvá do 30. června 2020. Důrazně všechny žádáme, aby toto omezení bylo respektováno.

Uvítáte případně pomoc z řad dobrovolníků během jejich odstraňování?
Odstranění zajišťuje primárně subjekt, který ferratu vytvořil, avšak vzhledem ke specifičnosti případu oslovíme patrně odbornou veřejnost, zda by navrhla, či dozorovala, jakým způsobem dojde k nápravě. Na případné zásahy budou také dohlížet pracovníci Agentury ochrany přírody a krajiny ČR. U ferraty na Vrabinci jsme také dříve komunikovali s Národním památkovým ústavem a budeme řešit, jakým způsobem si se zmíněnou ferratou poradit, aby nebyla ohrožena zřícenina hradu.

Proč je podle vás dobré nepřipustit precedent, že někdo svévolně postaví ferratu a správa CHKO nebude ve věci konat?
Agentura ochrany přírody a krajiny ČR rozhodně nehodlá blokovat rozvoj sportovních aktivit v chráněných územích. Sportovci nezřídka velkou měrou přispívají k aktivní ochraně významných lokalit. Je však třeba, aby své záměry konzultovali a realizovali v souladu se zákony a dle odborných doporučení. V důsledku však nejde jen o ferraty, jakýkoliv neoprávněný zásah do chráněných území představuje problém pro místní cenné druhy. Nedodržování legislativy a pravidel může vést k jejich ztrátě a tak k ochuzení celku české krajiny. Poškození krajinných dominant vede ke snížení jejich atraktivity pro návštěvníky. To se může dotknout okolních obcí, které často těží z turismu. Někdy jsou tyto dominanty také součástí jejich kulturního života, či přímo jejich symbolem. 

_________________

(Pokračuje autor článku.)
Doufejme, že koncem tohoto příběhu bude odstranění obou ferrat. Bez ohledu na to, kdo je vytvořil – to je teď vedlejší. Jak případ dopadne, tě budeme dál informovat. Pokud předem víš, že si dokážeš udělat čas na případnou (podzimní?) brigádu ve skalách a máš chuť pomoci s odstraňováním ferrat, napiš na [email protected]. Ruce se budou možná hodit. Zn. Namáhavá práce v těžko přístupném terénu. Odměna: dobrý pocit.

„Ty nemiluješ Tatry nadevšetko?“ Wiesław Stanisławski

Už je tomu dávno, co jsme tomu propadli… Malému, sevřenému, divokému pohoří na severu Slovenska. To, co Tatry dokáží nabídnout v zimě, je prostě nádhera, a i proto opakovaně skládáme nesložitelný hlavolam: rodina, počasí, práce, forma. Když se to podaří, ze severu Čech míříme po osvědčené trase s erzetami u Kolárovic a Strečna do Vysokých Tater.

Začátky jsou tvrdé a chvilku trvá, než si tady tu svou cestičku vyšlapeš, ale krása Vysokých Tater v zimě ti vložené úsilí mnohonásobně vrátí…

Vedle zimních klasik ve východní stěně Vysoké „Dobrucki-Pierschalanka“ a „Drogy Motyky“ byla zajímavá východní stěna Dračího štítu mezi Vysokou a Ošarpanci a její zimní potenciál. Předchozí fotky byly využity k představě volných směrů. Ty pak přes naši tajnou slovenskou spojku a prostudováni Puškáše schváleny jako potenciální prvovýstupy. Vše se stihlo dosáhnout ještě letos, kdy vznikly dva nové směry ve východní stěně Dračího štítu. Společně s cestami na Vysokou a jejich podobným charakterem tak rozšiřují portfolio zimních výstupů na Dračí štít a Vysokou z Rumanovy dolinky.

Jako první vznikla 250metrová linie na Dračí kôpku – vrcholek mezi Dračí jehlou a Ošarpancem. Cesta je logická, drží směr, nepřekročí pátý stupeň obtížnosti a kvalita skály je dobrá. Klíčové nebo spíš morálové místo je oblez skalního bloku ve čtvrté délce na konci hřebene pod nálezem do štítové stěny. Cesta končí v pravé části vrcholu, odkud lze lehce slanit na západ, nebo při horší lavinové situaci čtyři slanění směr východ zpět do Rumanovy dolinky. Pro mě a pro Jirku Doubravu to byla první cesta po návratu z Huandoye (viz článek na eMontaně, pozn. red.) a po naší rekonvalescenci – název byl jasný: „Zpátky ve hře“. Víc nám počasí tento víkend nedovolilo.

Jako druhá vznikla 350metrová cesta ve východní stěně Dračího štítu, vedoucí na jeho hřeben. V půldenním okénku a plně obsazeném Popradském nastupujeme ráno z parkoviště, po snídani na Popradském a zlomiskové tortuře po jedné délce stojíme pod klíčovým místem – otevřeným koutkem za M7. Koutek pouští a my se dostáváme do lehčích horních pasáži, pod tlakem sněhové vánice, vichru a krátkých dnů míříme nahoru, cesta však ještě nabízí další varianty… Konec výstupu je na hřebenu Dračího štítu, odkud lze opět sejít směrem na západ, nebo zvolit pět slanění směr jihovýchod do Rumanovy dolinky, kde se po dvou slaněních dostaneme na sestup z Dračí kôpky. Pak už jen opakování zlomiskové tortury ve tmě a mlze a třikrát „Tatra tee“ a pivko s pastou na Majláthově chatě. Cestu jsme lezli 29. února 2020, proto název „Den navíc“.

Z dřívějších přelezů lze ve východní stěně Vysoké doporučit ze zimních cest „Dobrucki-Pierschalnku“, nebo „Drogu Motyky“ (lezeno s Danem Jizbou), cesty jsou díky poloze dobře dostupné z Popradského plesa, a ačkoli nedosahují monumentálnosti cest jako severky Vysoké, Ganku, nebo Kežmaráku, stojí za přelez a končí na jednom z nejkrásnějších vrcholů Tater, což to Vysoká bezesporu je.

Cesty jsme zakreslili do starého Puškáše, snažili udělat topa a zmapovat tak východní stěnu Vysoké a Dračího štítu. Velký dík patří Vilovi Jakubcovi za konzultaci našich představ – slibujeme, že jeho telefonáty do Polska k potvrzení prvovýstupu splatíme při nejbližším setkání.

Nové prvovýstupy 2020:

„Zpátky ve hře“ M5, 250 m, V  UIAA, (Dračí kôpka, východní stěna Dračího štítu) P. Šochman, T. Thér, J. Doubrava, P. Ehl. 9. 1. 2020 (Kreslené topo, fotka)

„Den navíc“ M7, 350 m (Dračí štít, východní stěna) J. Doubrava, P. Šochman, J. Hušek ml. 29. 2. 2020 (Kreslené topo, fotka)

Jaro brzy propukne v plné síle, a tak je ta nejlepší doba připomenout si pár věcí ohledně pohybu ve skalách v tomto čase. Bývalý lezec Vašek Sojka, vynikající ornitolog a fotograf, také poví, jaké jsou letos v Labských pískovcích novinky nebo popíše trendy, které se týkají živé přírody.

Například už je to další rok, kdy se na české straně oblasti úspěšně vylíhlo více sokolů než na německé. Vypadá to, že u sousedů mají menší krizi. Loni a předloni jim za rok přežila v průměru jen čtyři mláďata, kdežto dříve jich Němci mívali kolem třiceti za rok.

Čím si úbytek sokolů u sousedů vysvětluješ?
Myslím, že pokles je daný vzrůstající návštěvností NP Saské Švýcarsko. Nerad bych, aby to vyznělo špatně proti Němcům, nicméně poslední roky už hnízda také nehlídali tolik ostražitě jako my. Zpočátku jsme to byli my Češi, kdo se od nich učil. Po opětovném návratu sokola do volné přírody v Sasku (1987, pozn. red.) jsme jejich způsoby okoukávali a postupně je dovedli skoro k dokonalosti. Náš učitel mezitím trochu zaspal. Ale už si to uvědomují – letos tam bude hnízdění myslím přísněji hlídané.

Když se budeme bavit o české straně… Během loňského roku se v NP České Švýcarsko úspěšně ujala jen tři sokolí mláďata, kdežto v přilehlé CHKO Labské pískovce (Labák, Ostrov, Modřín, Tisá, Rájec) se jich uchytilo hned třináct. Proč tomu tak bylo?
Tady se mohu jen domnívat, ale mám silný pocit, že za to může zvyšující se turistická návštěvnost v národním parku. Třeba v roce 2018 přišlo do soutěsek 300 000 lidí a v roce 2019 už jich bylo 400 000 (plavba na lodičkách na řece Kamenici, pozn. red.). To je obrovský nápor na poměrně malé území.

Takže sokoli se přesouvají do oblastí, kde je menší turistický ruch? Někam, kde se třeba jenom leze?
Oni se moc nepřesouvají. Hnízdí pořád na svých místech – jenže na některých, kde jsou rušeni, se jim to nepovede. V národním parku to může být náhoda, ale vzhledem k tomu, co se děje v Sasku, to vypadá spíše na trend, který se budeme snažit pochopit a něco s ním udělat. Další věc je, že obecně ubývají ptáci – evropská příroda je hodně poškozená. Je možné, že některá hnízdění nedopadla i z důvodu nedostatku potravy. Ale to jsou zase spekulace.

Ohrozí počet hnízdících párů sokola také spoušť, kterou v Labských pískovcích způsobil kůrovec?
To určitě ne. Naopak to bude pro sokoly časem lepší, protože potřebují volný prostor. A ty volné prostory, které vzniknou, pak z větší části zarostou břízou a mladým lesem. Tenhle mladý les bude pro člověka daleko hůře průstupný, bude v něm klid a daleko více ptáků než ve smrkových monokulturách. A to je také dobré pro sokoly – vznikne jim větší potravní nabídka. Přirozené lesy jsou daleko úživnější než smrkové sterilní monokultury.

Jaké druhy se v Labských pískovcích ještě chrání? Jsou nějaké novinky?
Poměrně nová věc je, že v Labáku se začal vyskytovat orel mořský (foto). On tam tedy zalétal vždycky, ale loni byl nějaký aktivnější. Zřejmě má poblíž hnízdo. Samec touhle dobou krmí samici, která je na hnízdě. Takže pokud tam teď zahlédneš orla, tak to bude určitě samec. Máme navíc podezření, že loni zlikvidoval hnízdění čápa černého na jednom nedostupném skalním balkónu. Viděli jsme několikrát, jak orel na čápa útočil a je možné, že mu později vyplenil hnízdo s mláďaty – viděl kusy masa a měl navrch. Čáp se ubrání jestřábům i krkavcovi, ale na mořského orla sílu nemá. To je příroda.

Jak se dařilo sovám?
Loni bylo hodně myší, a tak to byla sezóna výrů. Měli jsme jich poměrně hodně a letos to vypadá také dobře.

Vidím dobře, že na další fotce má výr do sebe zamotanou nějakou erární smyčku?
Ano, je to hnízdící samice výra, které se na křídlo zamotala lanová smyčka. Kde to vzala, ví bůh. Naštěstí se toho dokázala zbavit a úspěšně vyhnízdila.

Mimochodem, jaký máš vztah ke kroužkování ptáků?
Osobně zkoušky pro kroužkovatele složené nemám. Ani je nechci. Zajímá mě hlavně ochrana ptáků. Kroužkování je něco, co úplně nevyhledávám, ale respektuji. Je dobré pro shromažďování informací – kdyby bylo sokolům hůře, mohou tato data pomoci. Pro nás kroužkování dělá nadšený profesionální sokolník Václav Šena z Letiště Václava Havla (jeho dravci tam čistí vzdušný prostor, pozn. red.). Navíc jsme přátelé, tak společným kroužkováním spojíme příjemné s užitečným.

Rád vzpomínám na jedno z prvních kroužkování hnízdícího sokola v Labáku v roce 1998. Byl u toho významný český ornitolog Tomáš Bělka. Slanil ke mně k hnízdní dutině v převislé údolní stěně Ústecké věže. Lano ani náhodou nedosahovalo na zem… (foto) A pak se mě zeptal: „Jak se po tom laně leze nahoru? Nikdy jsem to nedělal.“ (směje se)
.
.

Jaká jsou podle tebe klíčová pravidla pro soužití lezců s ptáky v přírodě?
Jako první bych řekl: dívat se, kam lezu, a co se tam kde hýbe. Jasně, že z žádného lezce nebude přes noc ornitolog, ale stačí jen vnímat. Když se mi stane, že vlezu do nějakého obsazeného hnízda, tak co nejrychleji, při zachování bezpečnosti, místo opustím. Ochrana přírody nemůže být všude… Spousta hnízd nám samozřejmě unikne. Pak je to v rukách lezců, jak se zachovají. (Hnízda můžeš hlásit sem: Vašek Sojka – ornitolog a strážce NPČŠ: 737276858, nebo Jeník Pleticha – předseda OVK Labské pískovce: 604459641, pozn. red.)

Nejdůležitější pravidlo pak podle mě je, že pokud vidím pásky a informační tabule, tak prosím o respektování. Také je dobré mít na paměti, že pásky někdy strhne vítr nebo třeba procházející jelen či magor. Platí tedy i páska ležící na zemi.

Další věc, která může zajímat lezce/návštěvníka. Park nedávno zrušil „první zóny“ a namísto nich zřídil „klidové zóny“. Co se tedy mění?
Tohle byl částečně politický krok a zřejmě to má nějaký smysl. Dohromady jsou teď čtyři zóny. Je obtížně vyznat se v tom i pro mě, natož pro laika. Nicméně základní režim zůstává stejný – do „klidových zón“ se smí vstupovat pouze po značených stezkách nebo horolezci po pěšinách ke skalám po uplynutí každoroční uzavírky. Trochu mě na tom štve, že dvacet let jsme učili lidi, kam nechodit, a najednou se to pustí. Ubyla třeba zóna na Bílém potoce. Dříve se v „prvních zónách“ mohlo lesnicky zasahovat, ale teď se v „klidových zónách“ nesmí. To byla trochu komplikace v souvislosti s kůrovcem, ale teď už je to jedno. Co mohl, to sežral.

Takže si myslíš, že letos už nebude pokračovat?
Bude pokračovat, ale v menším rozsahu… Trochu se opět začíná rýsovat přirozená tvář lesů naší krajiny. Zajímavé je to třeba v soutěskách Kamenice, kde je chladno a vlhko – tam smrky přežívají velice dobře. V parku jsou tedy určitá místa, kde se smrkům daří odolávat. Na náhorních plošinách kolem Mezní Louky je ale kůrovec hromadně zlikvidoval. Myslím, že to nejhorší už je za námi. Teď bude kůrovec jen dožírat zbytky a začne se tvořit mladý přirozený les.

Aktuální taktika parku je nechat nemocné stromy stát, nebo dřevo odtěžit?
V parku teď můžeš vidět obrovské holiny… Když v roce 2018 kůrovec nastoupil, tak jsme se ho ve druhých zónách snažili zastavit. A to brutálním způsobem. Nechtěli jsme být zdrojem nákazy pro ostatní – nechtěli jsme, aby se to od nás šířilo do zdravých lesů. Použili jsme veškerou dostupnou techniku a snažili jsme se ty stromy kácet a odkloňovat, abychom ho zlikvidovali. Vznikaly tak holiny velké několik desítek hektarů. Po půl roce marného snažení jsme uznali, že šíření nákazy nezastavíme… Po těchto zkušenostech jsme se rozhodli, že těžit budeme jen těsně kolem hlavních cest, aby suchý strom nespadl třeba na projíždějící autobus. Ve zbytku území už tomu necháváme volný průběh.

_____________________________

Tento článek je volným pokračováním velkého tématu „Nerušit hnízdím“, které jsme publikovali v roce 2015. Aktualizujeme ho každý sudý rok.

Pokud při závodech na laně zjistí, že se dostal špatnou rukou do dvouprstovky, bez sebemenších pochyb ji přebere a pokračuje směle dál pro vítězství. Štěpán je třiadvacetiletý kluk z Valašského Meziříčí a lezec, který splňuje označení „krasový nadšenec“.

Na Moravě se narodil, působí zde celý život a na vápně přelézá neskutečné prásky. Bydlí v Brně. Když zrovna netrénuje, nepracuje nebo nespí, tak se učí být správným „fitnessákem“. Blbne na hrazdách nebo otravuje spolubydlící, aby s ním dělali stojky…

Jak dlouho lezeš v Moravském krase?
Pokud si dobře pamatuji, už to bude pět let. Jako první cestu v Krase vůbec jsem si zkusil „Němou barikádu“ za 8a. Na pohled se mi cesta hodně líbila, když jsem do ní ale vlezl a zjistil, že je sekaná, docela mě to odradilo. Další návštěvy naštěstí první dojem spravily.

Proč lezeš v Krase a co tě na něm láká? Čím je pro tebe specifický?
Kras je pro mě blízko, cest i bouldrù všech obtížností je tam hafo, převisy, kolmáče, stropy. Najdeš tady kolmáček, který musíš urvat, a na druhou stranu pak i ladičku ve stropě, zkrátka je tady všechno.

Která z oblastí v Krase ti je nejbližší?
Vlastně žádná… nebo spíše všechny? Na každé krasové oblasti najdeš něco pěkného, co tě zaujme. Z pohledu lanaře bych asi nejvíce ocenil Vaňousy. Z pohledu bouldristy Sloup. Sice zde bouldry nevypadají tak pěkně, zato krokově je to naprostá bomba. No, a Lidomorna bude takový zlatý střed.

Jaká je tady tvá nejvyšší vylezená obtížnost?
V Krase mám vylezených pár bouldrù okolo 8B. Je to dáno ale spíše tím, že mi tohle specifické krasové lezení až na nějaké výjimky docela pěkně sedí. Už jsem byl nabádán, abych jel do zahraničí a tam lezl tyhle obtížnosti jednu za druhou, ale já se obávám, že by to bylo spíše naopak. Cestou si nejsem tolik jistý, jestli 8c+ nebo 8c? Někdo by ještě musel potvrdit obtížnost. „Superklikatý hrobeček“ (varianta „Kašpárkova hrobečku“, kde jsme točili sestru Adama Ondry Kristýnu, pozn. red.) je určitě to nejtěžší, co jsem kdy na laně vylezl. Mimochodem, moc klikaté to ve skutečnosti ani není. Jelikož ale nemám v tomto obtížnostním stupni žádné jiné zkušenosti, možná to bude jen 8c.

Proč jsi tedy zatím nikam do zahraničí bouldrovat nejel a jsi stále v Krase?
Popravdě docela nerad daleko cestuji, i to je jeden z hlavních důvodů, proč je Kras můj favorit. Letos bych už se ale taky rád podíval do nějaké pěkné zahraniční oblasti. Problém je, že když už se má jet do zahraničí, tahá mě to spíše na cesty a výhledy, kterých se ti dostane, když něco pěkného vylezeš. (Štěpán mezitím vyrazil na svoji první zimní cestu za lezením – do Siurany a Margalefu. Vylezl tam 8c+, pozn. red.)

Jsi spíš bouldrista nebo lanař?
Rozhodně obojí. Poslední dobou je mě vidět snad pouze bouldrovat, ale je to dáno spíše tím, že nejsem na nikoho vázaný. S nikým se nemusím domlouvat na složitých časech, prostě si před školou nebo po škole sbalím věci a odjedu. Za nějaké čtyři hodinky jsem zpátky na bytě, zničený, zpocený, odřený… No, zkrátka vlastně spokojený. Když už se ale začneme skupinově domlouvat na nějaké lezení, volím spíše lano a cesty.

Co bys doporučil lidem, co do Krasu přijedou poprvé?
Myslím, že každý si tady najde to svoje. Při první návštěvě bych rozhodně doporučil vzít si jedny tvrdé a jedny měkké lezečky. Na každý boulder to chce trochu jinou tvrdost. Z mých zkušeností se obecně lépe leze ve Sloupu s tvrdšími a na Holštejně s měkčími.

______________________

Ano, Moravský kras jsme poslední dobou na eMontaně zanedbávali. Jdeme ale do sebe a plánujeme teď každý měsíc něco málo o Krasu napsat, tak nám drž palce – rádi bychom tuhle světovou oblast trochu rozproudili, pozn. red.)

Předpověď vychází a v dálce se začínají kupit černá mračna. Slaňujeme. Ve čtyři, když se začíná zvedat vítr, jsme dole. Balíme a vracíme se do stanu. Tou dobou už je tma a brzy začne sněžit. Vaříme večeři a diskutujeme, kudy sestoupíme. Nástupovou cestu zavrhujeme. Nechce se nám vláčet s plnými batohy měkkým sněhem ve žlabu. Zbývá tedy sjezd a sestup přes ledovec Mer de Glace. To zní mnohem jednodušeji, až na to, že nevíme přesně kudy. Takže s návratem raději čekáme na světlo do druhého dne.

V noci sněží a silně fouká. Stan se prolamuje a šustí pod nápory větru. Při nejsilnějších poryvech se prohýbá až na nás. Podle předpovědi mají rychlost přes 100 km/h. Raději si uvnitř sedáme a stěny stanu podpíráme zády.

HROT UPROSTŘED VODOPÁDU

Ráno už nesněží a vítr zeslábl. Rychle balíme, připínáme lyže a jedeme. V tu chvíli padá hustá mlha. Není poznat, kde je nahoře, kde dole, zda jedeme, či stojíme. Beztížně plaveme v moři bílého éteru. Ale jak klesáme, mlha řídne. Po chvilce jsme s úlevou venku. Sjezd pokračuje mírným svahem až k první kosodřevině. Kličkujeme mezi keři až k poslednímu stromku, kde svah přechází ve strmou stěnu ledovcového koryta. Dolů nevidíme, ale podle protější strany soudíme, že by mohla mít tak 100 metrů. „To je blbý. První to obhlédne na dvou lanech a v nejhorším vyprusíkuje. Lana pak svážeme a slaníme na jednoducho,“ domlouváme se, že špagáty případně obětujeme. Přiděláváme lyže na batoh a slaňujeme ze stromku.

Jedu první. Lana pode mnou mizí za zlomem a konce nejsou vidět. Nedočkavě vyhlížím zem, abych zjistil, zda nám lana vystačí. Ale za zlomem je další zlom a pak další. Slanil jsem už hodně hluboko a začíná mi být jasné, že lano nemůže vystačit. Vyhlížím nějaký hrot, který by se dal obhodit. Jeden vidím, ale je uprostřed vodopádu. Smůla. Hledám dál. Pode mnou je velká římsa a napadá mě, že bych na ní mohl najít trhlinky pro skoby. Sjíždím až k ní a s úlevou stoupám zase na nohy. Slaňování je namáhavé. Těžký batoh mě převažuje celou dobu dozadu. S krajní nedůvěrou nakukuji za hranu římsy.

Konečně, zaraduji se! Dvacet metrů pod ní je Zem (velké „Z“ není překlep, pozn. red.). Lana nestačí, ale já už chci být dole, takže i přesto jedu dál. Když mám konce těsně pod prusíkem, sundávám ze zad batoh a pouštím ho z deseti metrů na sníh pod stěnou. To je úleva! Konečně sedím zase v rovnováze. Kousek vedle je hrot. Pouštím lana a obvazuji ho smyčkou. Mám hotovo. Než do něj ale stihnu odsednout, konce lan, kterých jsem si při vázání nevšímal, mi projedou prusíkem. Naštěstí jsou pode mnou malé římsy, a než si uvědomím, že padám, na jedné z nich stojím. Doskok za deset bodů. Klika, že už jsem neměl na zádech batoh. Lano je stejně pryč, takže slézám po římsách dolů. S radostí zjišťuji, že odsud se dá na Mer de Glace už sejít. Když slaní i Jarouch, smotáme lana a jdeme.

BONUSOVÁ STOPÁŽ

Tady by naše vyprávění mohlo normálně skončit. Kdo to tam zná, ví, že z ledovce lze vystoupat a napojit se na značené cesty scházející až do Chamonix. My to ale neznáme a nevíme, takže míjíme ledovcové jezírko a podle potůčku stékajícího z ledovce míříme cestou nejmenšího odporu – do široce rozevřeného chřtánu skalnaté soutěsky. V ústí potkáváme kamenné mužiky, které nás utvrzují, že jdeme správně, a nám se ulevuje, že budeme za chvilku sedět na pivu ve městě.

Vcházíme do soutěsky. Ubylo světla a ze stran střídavě vystupují skalní pilíře jako řady zubů obří čelisti. Za první řadou narážíme na skalnatý práh. Obhazujeme oblý balvan lanem a slaňujeme. Práh je úplně hladký a pod balvanem stéká vodopád ledové vody. Rád bych se mu vyhnul, ale bojím se, že když uhnu stranou, sklouzne obhozené lano. Ještě, než do vodopádu vjedu, zahlédnu od hlavy až k patě zmáčeného Jaroucha a je mi jasné, že mě to čeká taky.

Pohorky máme plné vody a mokré batohy ztěžkly ještě víc, ale pořád věříme, že za pár hodin si budeme vychutnávat teplé jídlo v restauraci, takže si z toho neděláme hlavu.

Míjíme další záhyb soutěsky, ale za ním se objevují další záhyby. Za každým se soutěska zužuje, přibývá vody a ubývá kamenů. Nakonec docházíme do místa, kudy už se nedá pokračovat. Tou dobou se šeří. Dnes bylo dobrodružství dost, říkáme si, a tak se rozhodujeme v soutěsce přenocovat a stavíme si stan. Pivo bude muset počkat.

Před spaním jdu na záchod. Nacházím si útulné místo chráněné převisem. Dělám dřep. Jak tam sedím, konečně se po hektickém dni uvolňuji a užívám si samotu a klid noční soutěsky. Je mi vlastně docela dobře. Jsem v přírodě, máme vylezenou životní cestu. Ze snění mě ale vytrhává divný pocit v klíně. Koukám dolů a zjišťuji, že jsem si počůral trenky. Ach jo, to je den.

Je nad nulou a v noci prší. Jen pár metrů od nás hučí potok a Jarouch vypráví historku o otci s dcerou, kteří se v něm kdysi za silného deště utopili. Do toho je slyšet odstřely lavin a rány o zem tříštícího se ledu odtávajícího ze stěn soutěsky nad námi. Vyplaví nás voda? Honí se mi hlavou, nebo nás dřív trefí kus ledu? Spím s helmou. Nafukovací kruh nemám.

Jsme mokří a navíc mi od první noci nejde zapnout spacák, takže moc nespím a ráno vstávám brzy i bez budíku. Nalehko prozkoumáváme situaci za další zatáčkou. Tudy určitě ne, zjišťujeme. Nezbývá nám, než se vrátit soutěskou nahoru.

Jsme zpět u prahu. Máme kliku, je tu pověšené fixní lano. Asi nejsme první, kdo sem zabloudil. Prusíkujeme po něm a za sebou vytahujeme postupně batohy a lyže.

Vše zas hodíme na záda a stoupáme zpět k jezírku a pak dál svahem, kde by měla být podle mapy vyhlídka. Konečně! Ulevuje se mi, když se z ní koukáme na masiv Mont Blancu.

Z vyhlídky scházíme po pěšině do Chamonix:

„Tak co,“ bilancuje Jarouch, „bude to letos na Výstup roku stačit?“
„Nevím, jestli na výstup“, odpovídám, „ale na Sestup roku určitě!“

_______________________

(Pokud ti unikla, tak první část vyprávění najdeš tady, pozn. red.)

„Loni ta severka Eigeru na Výstup roku nestačila,“ plánujeme s Jarouchem, co polezeme letošní zimu.
„Hm, letos bychom si to měli pojistit, tak co navrhuješ?“
„Severní kuloár na Les Drus?“
„Direkt?“ (M8, 800 m, vrchol 3 754 m n. m. pozn. red.)
„Jasně!“

BARÁK BEZ LAN

Jak se z hlavy se vzdalující se Prahou vytrácí běžné starosti a s přibližujícími se Alpami přibývají ty lezecké, řešíme poslední detaily. „Kudy se nastupuje?“ ptám se při řízení Jaroucha (Jarda Pírko), který už na Drus lezl. „Lanovkou do tří tří na Grands Montets a pak už jen traverzovat, úplná pohoda,“ odpovídá s jistotou v hlase Jarouch, „na popis ještě kouknu do článků na lezci.“

„Připadá mi to tu jiné, než si pamatuji“, říkám Jarouchovi, když se mi mlhavě vybavuje krátká, několik let stará, návštěva Argentière. Jarouch to nechává bez odpovědi a jde rovnou k pokladně. Nepatří mezi nejvýmluvnější a bez zbytečných řečí poroučí pokladní: „Dvakrát na Montets.“ „Na Montets nejezdíme,“ nenechá se Francouzka zaskočit. Cože, pomyslíme si oba. V tom mi to dochází – vždyť z toho baráku nevedou žádný lana.

To nebude velký problém, říkáme si, když se za pár minut po tom uklidňuje houpání lanovky, kterou nám pokladní navrhla jako alternativu. Vystupujeme a nad prudkými svahy černých sjezdovek vidím opuštěnou stanici Grands Montets, dobrých 500 výškových metrů nad námi. „Kudy teď? Doufám, že ne nahoru?“ říkám Jarouchovi. Jak nešťastně koukáme kolem sebe, všimla si nás místní Češka Lucka a radí kudy.

Nezní to tak strašně a její varianta nám zlepšuje náladu. Vysvlečeni do triček stoupáme na lyžích na Bochard. Ani ne za hodinu stojíme nad žlabem, kterým z něj máme sestoupit. Koukáme dolů a přemýšlíme, co dál. Jsme houby lyžaři – co jde, to sejdeme. Bez diskuzí připevňujeme lyže na batoh a děláme čelem vzad. Vrchní, první strmou část slaňujeme a zbytek scházíme. Sníh je mokrý, měkký a klouže po zmrzlém podkladu – nemám v něj důvěru. Po puštění konců lan na Jaroucha nečekám a co nejrychleji scházím dolů. Cestou dolů mě párkrát vyleká zezadu přicházející zvuk sesouvajícího se sněhu. Když se otočím, s úlevou zjišťuji, že je to jen sníh padající ze Sluncem rozpálených stěn žlabu. Přesto přidávám do kroku a zastavím se až dole na kraji laviniště pod žlabem. Co mohlo, to už asi sjelo před námi, uklidňuji se zpětně.

Změna plánu nás trochu zdržela, takže jdeme až do noci. Je ale úplněk – světlá noc nám usnadňuje hledání vhodného místa pro stan a šetří nám baterky v čelovkách, které se nám příští noc budou určitě hodit.

VZHŮRU DO PŘEVISLÉHO KOMÍNA

Ráno ze stanu vyrážíme až se svítáním. Včera, před setměním, jsme si nestihli najít cestu mezi příkopy trhlin a hradbami séraků, takže nespěcháme. Stojíme v zákopu vytvořeném malou trhlinou poslední metry od stěny připraveni k útoku. V deset hodin, vyzbrojen cepíny, překračuji odtrhovou trhlinu a boj začíná.

První délky se nám nezdají dost vysněžené a radši je jistíme. Plánovaně se zpožďujeme za plánem, a tak teprve ve 12 hodin stojíme v úpatí úzkého skalního komína, kde začíná přímá varianta kuloáru. Helmy se nám zařezávají do krků, když koukáme, co nás čeká. Komín se postupně napřimuje a až v klíčovém závěru přechází do mírného převisu. S přibývající výškou navíc ubývá sněhu a konec komína, kde bývá led, je suchý jako troud.

Když jsme v půlce komína, Slunce už zapadlo za zubaté hřebeny, ale světla je pořád dost, takže čelovku na další délku ještě nechávám u Jaroucha v batohu. „Pět,“ hlásí Jarouch poslední metry lana a já v šeru nevidím žádný štand. S posledními zbytky světla nacházím dobré místo. Sedám si do dvou vklíněnců a volám: „Zruš!“ Pro jistotu vyndávám mobil, svítím na ně a ještě je kontroluji. To byla blbost, nadávám si, když čekám ve tmě na Jaroucha.

Následuje poslední těžká délka. V horní části komína ubylo dobrých chytů i stupů a v závěru se leze už jen za lišty a krystaly. Při každému kroku čekám, kdy uklouznu. Ale nějakým zázrakem to všechno drží a já po nějaké době zase chytám madlo. U něj komín končí a přechází v položenější kuloár plný sněhu.

Dáváme pauzu a rozehříváme sníh. Myslím při tom na zítřejší příchod špatného počasí, a že tímhle tempem nestíháme dolézt a být včas dole. „Jak jsi na tom, pokračujeme?“ ptám se nuceným pozitivním hlasem Jaroucha a částečně doufám v negativní odpověď. „V pohodě,“ odpovídá Jarouch s překvapující energií v hlase, „pokračujeme.“

Dál se žlab postupně vyplňuje křehkým ledem a pestré mixové lezení přechází v otravnou rutinu. „Cepín, nohu, cepín, nohu,“ odříkávám si v hlavě monotónní rytmus. Ztrácím pojem o čase a jasná noc vzbuzuje pocit, že se rozednívá. Na štandu kontroluji hodiny. „Ještě ne,“ říkám zklamaně, ukazují teprve půlnoc. Metry teď ale rychle přibývají a druhou půlku cesty ukrajujeme po plných délkách. Na štandech vypínám čelovku, abych si pošetřil světlo na lezení. Tma se mísí s únavou, při jištění opírám čelo o štand a mezi dobíráním na mě přicházejí mikrospánky. Když usnu na delší dobu, probudí mě Jarouchovo: „Dober!“ Když pak lezu, vrací se mi to, když občas zatahá lano. Zasukované, napadá mě. Chvilku počkám, až Jarouch suky rozváže, a pak lezu dál.

Kuloár pomalu končí a s ním i noc. S prvním ranním světlem se na obzoru místo dalších tmavých skal objevuje jasná obloha. Dolézáme do sedla a pak i dál na vrchol Petit Dru. Užíváme vrcholu. Je dvanáct hodin, jsme zpět v sedle, tavíme sníh a připravujeme se na sestup. Slunce nás plní energií a já se Jarouchovi odhodlávám přiznat k usínání na štandech. „To nevadí,“ odpovídá k mému překvapení, „já taky usínal.“ Jo, to byly ty suky, dochází mi a jsem rád, že jsem to nevěděl.

_______________________

Předpověď vychází a v dálce se začínají kupit černá mračna. Slaňujeme…

(Tak jak to v horách bývá, největší dobrodružství kluky tou dobou ještě čekalo. Dokončení příběhu čti brzy v dalším díle, pozn. red.)

_______________________

(Druhou část vyprávění najdeš tady, pozn. red.)

Jsem snílek. Vyrostl jsem na knížkách vonících dálkou. Obracel stránky pokryté rampouchy, šustící jako vítr na arktické pláni a vlnící se jako oceán. Ve škole jsem si při hodinách nudy listoval atlasem a přemýšlel, jak to na všech těch místech s nepravděpodobnými názvy asi vypadá. Ulaan-Uul a Kropáčova Vrutice dráždí mou zvědavost dodnes.

Jenže od dob hrdinů z těch knih se svět malinko změnil. Nebudu soudit, zda k lepšímu, nebo k horšímu, prostě to tak je. Družicemi jsme nafotili celý zemský povrch, a pokud budeš chtít, na druhý konec světa můžeš odletět ještě dnes odpoledne. K čemu je teď dobrá třeba výprava na severní pól?

Možná, když už nezbyla žádná bílá místa na mapách, slouží jako připomínka toho, že i přes obezitu, bolavá záda a další civilizační neduhy jsme jako lidstvo pořád schopni vydat se do nejistoty, kde i s nejmodernějším vybavením od sponzorů může jít o život. A možná také proto, abys při pohledu do nekonečné mrazivé prázdnoty zjistil něco o sobě. Věci, které jsi už nějakou dobu tušil, najednou vyplavou na povrch, abys je ve světle čistého a nekompromisního polárního dne buď zahodil, a nebo jim začal věnovat větší pozornost.

Ale to jenom hádám. Ještě jsem na žádném takovém výletě nebyl. Jen na pár zimních čundrech. Snad jsem se tam tomu aspoň přiblížil. V zasněžených Jizerských horách jsem vyháněl lezavý chlad ze spacáku, vařil čaj z čerstvého prašanu a doma pak zažíval silný pocit uspokojení, že jsem to zvládnul. Podobný, jako když vylezeš odpudivou širočinu, nebo na první pohled absolutně hladkou stěnu.

Jenže dnes nechci psát o světě vertikál. Chci ti říct něco o tom, proč občas putovat za horizontem. Dá se to dělat různě.

„Vážený pane,
na základě Vašeho dotazu Vám sdělujeme, že dle zákona č. 114/1995 Sb. ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákon) je na sledovaných vodních cestách dopravně významných plavba samotíží zakázána. Mezi tato plavidla patří i vor, který využívá ke svému pohybu sílu říčního proudu.
Pokud by jste chtěl takovou plavbu uskutečnit, bylo by nutné ji předem projednat se Státní plavební správou a podat žádost o zvláštní přepravu, kterou lze vykonat jen na základě povolení plavebního úřadu.“ (Taková byla odpověď plavební správy, když jsem se informoval o možnosti plutí na voru po trase Praha–Hamburk)

Drž se chůze! Je nejsvobodnější. Nikoho se nemusíš na nic ptát, zabouchneš dveře a jdeš. Nic na ni nepotřebuješ. Nemusíš se bát, že píchneš, ztratíš pádlo, nebo dojde lano. Krajina je stavěná na pohyb pěšky. Jen pomalé tempo umožňuje vnímat všechny detaily a vůně. Nohy ti řeknou, kudy jsi harcoval. Kopce je unaví jinak než údolí velkých řek.

„To jsme takhle seděli na kládách u cesty, svačili a šla kolem nějaká pani s dítětem. Chápeš, vedle sebe inženýr, docent a houslista. No a ta paní na nás tak opovržlivě kouká a povídá tomu dítěti: ‘Vidíš, takhle dopadneš, když se nebudeš učit!’“

Úplně Atoma vidím. Dlouhé vlasy, odřená usárna, kovbojský klobouk, to vše nasáklé kouřem z vlhkého dřeva, lžíce zastrčená v kanadách. Do přírody začal jezdit v časech, kdy ještě nikdo neznal slovo „outdoor“. Ale kdyby znal, možná by se už tenkrát ujalo. Anglická slovíčka prý připomínala nedostupný Západ a byla symbolem nenávisti k režimu. Jednou mi Atom hrdě ukazoval starou kytaru s namalovaným nápisem „Coca-cola“ – omamný nápoj západních imperialistů, to je přece něco! Bílá místa na mapách možná došla, ale jinak naše doba není tak zlá.

Když jsem začal chodit do školy já, soudružky učitelky byly už jenom učitelkami. Jen móda z armádních výprodejů byla na vandrech ještě běžná, náš turistický oddíl nevyjímaje. Naštěstí jsme brzy přišli na to, že je mnohem pohodlnější strávit deštivý víkend v membránovém oblečení, než v „pláštěnce“ z vodou nacucané celty. Krok za krokem jsme se od veteránů východní fronty začali přesouvat k horolezcům. Začít s lezením bylo vlastně logickým vyústěním toho všeho.

Proč o tom vlastně píšu? Protože jsem nakonec pro samé lezení na krásu obyčejné chůze zapomněl. Stal se ze mě konzument adrenalinu. Jenže s narozením dětí ho najednou bylo nějak moc. Učení na nočník v pronajatém bytě plném koberců je jako první seskok padákem. Od určitého momentu už nejde vzít zpět. Musíš vydržet až do konce. A když máš štěstí, nemusíš prát spoďáry.

Nevýhodou rodičovství i lezení je, že se pořád s někým na něčem domlouváš. Na výchově, na hlídání, do jaké oblasti se pojede, nebo v kolik se bude vyrážet. Obojí je podřízené počasí a do jisté míry i společenskému tlaku. Časem jsem toho měl plné zuby, hledal nějakou formu úniku a na zkoušku na víkend vyrazil do těžkými mraky zahalených Lužických hor. Jel jsem sám. Nikde nikdo – déšť neodradil jenom mě a pár německých důchodců. Šel jsem, kam se mi chtělo, vstával, kdy se mi chtělo, kochal se nádherou podzimních lesů.

„Nefunguje polovina zásuvek, páč naše nebezpečná vykloktaná to konečně dokázala – zničila evidentně celý obvod, jsme bez wifi (tragédie) a dnes jsme zjistili, že v kuchyni nechladí lednice. Co se světla týče, je to nepodstatný luxus. Čekám na záchranný tým z Budějovic, který se na to má během odpoledne přijet podívat.“

…adrenalin jsem nakonec nechal doma Amélii. Od té doby jezdím v rámci duševní hygieny častěji.

_____________________________

Právě dočítáš předposlední díl rubriky „Papa lezec“. (Minulé díly: Když je hezky, vezmeš je do zoo. Osmičku ke třicetinám? Přiznám se, že to nevyšlo. Co pro mě znamená lezení? Přemítání na konečné stanici Kotlářka)

Po zimní přípravě se Martin Stráník vrátil ve velkém stylu. Přelezení svého desátého boulderu za 8C a výhra na Hangar Masters mezi jmény jako Adam Ondra nebo Zan Sudar Lovenjak ze Slovinska. Tak vypadá Martinův start do roku 2020.

Ve švýcarském Ticinu se mu podařilo přelézt problém „Primitivo“ 8C a nejspíš to vůbec nebyl špatný trénink na následující závody, ve kterých porazil Adama Ondru doslova na jeho „domácím hřišti“. (200 slov z loňských Hangar Masters najdeš zde, pozn. aut.)

Jak sis závody v narvaném brněnském Hangaru užil?
V kvalifikaci jsem se necítil nejlépe, tam byly hodně těžké bouldery a bojoval jsem o každý chyt. Ve finále byla skvělá atmosféra – ta mi vždy pomáhá v lezení. Od prvního boulderu se mi dařilo, jel jsem na vlně a užíval jsem si lezení, respektive celé finále. Nakonec rozhodlo velmi málo, ale to k boulderingu patří a vítězství si velmi cením.

Co bys poradil lezcům, kteří chtějí porazit Adama?
Můj recept na Adama? Trénovat 23 let a pak mít jednou trochu štěstí. (směje se)

Z posledního výpadu do švýcarského Ticina sis odvezl cestu „Primitivo“ za 8C, doplnil jsi tak svoji první desítku boulderů v této klase. Jaká z nich jsou pro tebe nejhodnotnější?
Mezi nejhodnotnější 8Céčka řadím „The Story of Two Worlds“ v Crescianu a první přelez „Ghost Ridera“ ve Sloupu, na těchto boulderech jsem strávil nejvíce času – daly mi nejvíce zabrat. Hodně vysoko řadím i „Patu ledovce“ – tenhle krasový boulder už jsem poprvé zkoušel možná před deseti lety, ale tehdy jsem hned několik kroků neudělal. V průběhu dalších let jsem se moc nezlepšoval, až loni se mi povedlo udělat všechny kroky a následně to i vylézt.

Mimo jiné jsi se také pokoušel o legendární „Dreamtime“ (první 8C světa vylezl Fred Nicole v roce 2000, pozn. aut.), který tě však zatím nepustil. Plánuješ se do Ticina pro další pokus vrátit?
Určitě, byl jsem velmi blízko přelezu, takže až příště pojedeme do Švýcarska, „Dreamtime“ bude první na řadě.

Čím je lezení v Crescianu speciální?
Oblast je charakteristická tím, že je zde celkem těžké trefit dobrou podmínku – teplotu. Jedná se o téměř jižní svah a celý den zde svítí slunce. Třeba na „Dreamtime“ jsme teď zimě jeli brzy ráno ještě za tmy, bylo 6,5 °C a už jsem cítil, že to nedrží, jak by mohlo. Obecně se tu teď těžký prásky lezou hodně v noci.

Také u nás každý rok otevíráte spoustu nových bouldrových problémů. Máš už na letošní sezónu nějaké projekty v hlavě?
Projektů je stále spousta, ty hodně těžké hlavně v Moravském krasu, velký potenciál je stále i v Labáku. Bohužel nemám tolik času se věnovat otevírání nových linií, protože zároveň trávím spoustu času na závodech a tréninkem.

„Čím mažete?“ ptají se nás pořád dokola. Kamarád vytahuje z klokaní kapsy flašku rumu a nechává kolovat: „Jasně, že na dřevo patří jedině Skare.“

Na startu Jizerské padesátky, legendárního závodu v klasické technice stojí tisíce nažhavených běžců, kteří se chystají podat svůj životní výkon. Tento ročník Memoriálu expedice Peru 70 je výjimečný. Brzy totiž uplyne padesát let od neštěstí na úpatí Huascaránu.

Epická scéna začíná. Hřmot hudby a hlasy lidí okolo vyvolává podivné pocity nejednomu plachému tvorovi. S partou kamarádů horolezců zahajujeme tuto masovku s úsměvem na tváři a v čistém stylu. Stříďákem do kopce i z kopce brousíme stopy, až se za náma práší. Držíme tempo po druhý kilometr, kde si vybavení ze sedmdesátých let žádá zvláštní péči. Technika je vesměs tradiční a problémy se nevyhnou ani ostříleným lyžníkům.

Je to trochu morálovka, takže navozujeme příjemné pocity našemu vybavení postupným přimazávání stoupacího vosku. Víme, že následující kilometry budou bitka. Střetáváme se na Kneipě, kde chlapci doplňují mazadlo. Popravdě je to rum a vidina párků, které udržují morálku v celém družstvu. Začíná boj za použití veškeré techniky. Onsight nám kazí zlomená bambuska, kterou nahrazuje hliník. Nevzdáváme se a jdeme si za svým cílem.

Zlomovým bodem je občerstvovačka na Smědavě. Díky přilepenému kelímku na skluznici málem padá jeden člen hubou přímo na zem. Rozhrnujeme tato mračna červeného odpadu a míříme směrem na Čihadla. Během stoupání se ukáže, kdo na to má. Stopa postupně mizí pod lyžemi šmatlajících lyžníků a na třicátém pátém kilometru už bojuje každý sám se sebou. Lyže „Visu Extra“ ukazují svoje kvality a zahajujeme předjížděcí manévry.

Poslední vrchol je za námi a sjíždíme do nížin. Nepříjemný pocit v tříslech se stupňuje – stejně jako sílící vítr. Závodníci padají ve sjezdech k zemi jako hrušky a je cítit, že jsme na chvostu startovního pole. Čísla souputníků, kteří nás předjeli, jsou už hrubě přes čtyři tisíce. Dostáváme strach, že párků nebude dostatek.

„Už nemám žádné náhradní boty,“ hlásí vrchní nosič Borek. Všechny rezervy jsou vyčerpány. Naštěstí dorážíme k poslednímu záchytnému bodu. Občerstvovačka Hřebínek skýtá vysněné párky a dostatek dobré nálady pro závěrečné kilometry. Týmového ducha utvrzujeme během jízdy společnou rozpravou na témata kvality dobového vybavení. Rázem kilometry začnou ubíhat a u cedule „KILOMETR DO CÍLE“ jásáme. Čeká nás závěrečný sprint cílovou rovinkou a na setiny stejně projíždíme pospolu slavobránou.

Pohyb znamená život a touto akcí vzpomínáme na horolezce a další tisíce obětí, které zahynuli po zemětřesení na úpatí milovaných hor. Mějte se tam, kamarádi, pěkně a hlavně nezapomeňte na heslo: „Kdo maže, ten jede.“ Skol.

Aby bylo hned ze startu jasno, závody nesnáším. Vůbec nechápu, proč bych se měla s kýmkoli porovnávat. Jenže když máš doma závodníka, je to všechno trochu jinak. Michal (Krysta, rozhovor s ním jsme dělali tady, pozn. red.) mi to umí říct hezky: „Čekal jsem to horší,“ zní jeho největší pochvala na jakýkoli sport (běhání, plavání, lezení, lyžování…), který spolu zkusíme.

Na skialpech jsem stála asi devětkrát v životě. Koupit si rovnou závodní lyže nebyl tak docela plán. Jenže co naděláš, když jsou ty prkýnka zrovna nejlevnější volbou…

Procházka nad Pecí

O Noci tuleních pásů jsem nevěděla nic. Michal mi závody v Peci pod Sněžkou představil celkem jasně: „Je to jenom taková procházka. Hezky si to spolu užijeme. Bude se ti to líbit.“

Jediný můj trénink spočíval v tom, že jsem od Nového roku přestala pít alkohol a začala pravidelně běhat s naším psem Matym. Do diáře jsem si 18. 1. 2020 poznamenala jako „PEKLO NOC“ a tajně doufala, že nám do toho „něco“ vleze. Nevlezlo. Naopak jsme na úplně vyprodaný závod nakonec sehnali i startovné.

500 lidí, 250 dvojic, muži, ženy a mixy. Už jen představa toho, že si před všemi těmi závodníky budu muset obout ty předražený přeskáče a nejlehčí skialpy na trhu, mi v rámci mé fyzičky a technické neznalosti skialpování přišlo šíleně trapný.

Den D

Na start přicházíme ve tři čtvrtě na pět. Legíny, tričko, softshellka, helma, čelovka, batoh a mobil. Nesměju se. Vlastně ani nemluvím. Přemýšlím nad tím, co si tady mám jako užívat. Sundávám péřovou bundu. Tři, dva, jedna… běžíme.

Tak jo, dobře… běžím asi tak dvě minuty, pak přestávám dýchat. Nemůžu se dodechnout. Přijde mi, že mě moje helma úplně škrtí. V rychlém tempu, kdy nás předchází asi tak milion závodníků, přicházíme ke sjezdovce. Před námi je první kopec a já sotva dýchám. Nahoru se nedívám. Mlčím. Šetřím síly. Dýchám, jak nejvíc můžu. Obratným hmatem sundávám z batohu lyže. Levá, pravá. KLIK – KLIK.

Dostávám karabinu a šňůru. Tentokrát mě nebude táhnout Maty, ale Michal. Poslední cvak a vyrážíme vzhůru. Vyflusávám hleny, které se mi zachytávají na bradě a na pravé ruce. Moje myšlenky se točí okolo jediného slova: „Přežít“. Všechno ostatní mi je úplně jedno.

Předjíždíme závodníka za závodnicí a svět kolem se temní. Nemůžu. Zvedám hlavu a přede mnou vidím vyhlídkovou věž – naše otočné místo. Srdce mi zaplesá. Zrychlujeme. Brzdíme. Sundáváme pásy. Michal udělá dva škuby a může vyrazit. Já potřebuji na každou lyži škubnout dvakrát. KLIK – KLIK a následuje vytoužený sjezd. Lano necháváme našponované – i z kopce jsem pomalejší… Moje ego instruktorky lyžování dostává zabrat.

Noční krajina, větříček a sjezd mi dělají dobře. Jenže pak je tu další kopec. Lepíme pásy. KLIK – KLIK, karabina s lanem a jedeme vzhůru. Zpomaluji. K dalšímu otočnému bodu přijíždím ve stavu, kdy si přeji jediné: Ať už to peklo skončí! Nemůžu. Michal mi nabízí vodu a odporný přeslazený gel, který mám chuť okamžitě vyblít.

První pád přichází společně s první křečí do lýtka. Sjíždíme po sjezdovce a před námi je závěrečný kopec. Už nemám sílu vzdorovat. K poslednímu otočnému bodu přicházím s křečí v lýtku, chodidle, levém vnitřním stehně a už hodinu bez rukavic. Odřené prsty ze dvou pádů nevnímám. Michal mi sundává pásy a dává jasný povel: „Jeď!“. A tak jedu. Zaklekávám do vajíčka a svištím dolů, do cíle.

„Už nikdy víc,“ říkám si usoplená a v křečích v cíli, zcela neschopná alespoň sundat lyže. Od prvního místa nás dělí závratná půlhodina. „To není tolik,“ říká mi Tomáš, extrémní triatlonista, který minulý rok společně s Michalem skončil v závodě na druhém místě. „Do první pětky by vám stačilo jen zlepšit depa,“ dodává a mrká na Michala, který souhlasně kývá. Koukám se z jednoho na druhého a nevěřím svým uším. „On to opravdu nikdo nechápe… Tohle byl můj poslední závod, ever!“

Jenže pak mi to v hlavě začíná šrotovat: „Deset minut na první pětku v mixech, jo?“