Stalo se, že jsem se na své lezecko-zenové pouti Evropou dostal až do Finale Ligure, proslulé lezecké oblasti v severozápadní Itálii. A když jsem si hned prvního dne procházel místní jeskyně a krásné vápencové masívy, pod jedním z nich jsem potkal Petra Čermáka alias „Bobuláče“.

Na výsost příjemné setkání! Člověku se nestává každý den, aby se v italských horách seznámil s českou lezeckou legendou. V tu chvíli jsem ho ještě neznal. I to jméno mi bylo neznámé. Prostě starší pán, co si přijel do Itálie trošku zalézt. Ovšem stačil jediný telefonický dotaz na kamaráda: „Prosim tě, řiká ti něco nějakej Bobuláč?” aby má lezecká negramotnost byla velmi rychle smetena do vln Janovského zálivu. 

„Bobuláč“ má za sebou v Čechách přes 40 prvovýstupů. Ale hlavně to byl pravděpodobně první Čech, který přelezl francouzské 8béčko (Cestu „Tabou zizi“ ve francouzském Boux, psal se rok 1991, pozn. red.). Původně reprezentant Československa v judu a přeborník v plavání, později naplno horolezcem (v reprezentaci mezi lety 82–92). Lezec z generace „Prcase“ a „Špeka“, kterému se někdy přezdívá „Mistr”. (Tato přezdívka vznikla po roce 1984, kdy s Tomášem Čadou vylezli ve Verdonu cestu „Mission Impossible“ 7b, v bačkorách, jako zřejmě první Češi a vyšel z toho později článek „Mistři skal“, pozn. red.) Ovšem, ne že by byl z téhle druhé přezdívky dvakrát nadšený. Skromnost má ve své základní charakterové výbavě.

Jak vlastně vznikla ta první přezdívka, která se mu za ty roky stala vlastní? „Dělal jsem judo, takže jsem byl dost udělanej. K tomu ne moc vysokej. Proto mi kluci začali řikat Bobuláč.” A je pravda, že ani dnes by se s ním člověk, už od prvního pohledu, rozhodně prát nechtěl…

V běžném životě je „Bobuláč“ řemeslník zabývající se výškovými pracemi. Chodí si přitom zalézt hlavně na Panťák, kam to má ze svého turnovského domova kousek. A čas od času vyrazí se svou přítelkyní Ivanou na nějakou tu lezeckou dovolenou za hranice. Jako třeba sem do Finale.

Padli jsme si do oka, a tak se stalo, že jsme po celý následující týden lezli společně. Prošel jsem s nimi řadu sektorů a krásných míst, do kterých bych se sám pravděpodobně vůbec nedostal. Bez průvodce a bez znalosti terénu bych tato místa dost možná úplně minul.

Svůj primát u mě přitom drží unikátní Grotta dell’Edera, jeskyně s dávno propadlým stropem (teď tedy jakýsi kolmý kráter), jejíž stěny se pnou až do výšky 25 metrů.

Úžasné genius loci a skvělá akustika! (Poslechni si Ondrovu skladbu níže, pozn. red.) A k tomu nádherné a pestré lezení. Ligurský vápenec je prostě chytovatý skvost. Skály samotné, v jeskyních i mimo ně, přitom šíří po okolí celého Ligure veselou a přívětivou energii. A kdo se nabaží jejich vertikální společnosti, tomu hned na pobřeží otevírá svou horizontální náruč mořský příboj.

Pomalá svěží rána, odpolko skály a večer západ Slunce na pláži. Ideální harmonogram dne!

Lezli jsme cesty v rozmezí obtížností 5c a 6b+. Pro mě s Ivčou to bylo tak akorát. Ale člověk si možná řekne, jestli to nebylo málo na „Bobuláče“. Jestli se s námi přeci jen maličko nenudil…

Prý ne. Tahle česká hvězda sice kdysi přelézala nejtěžší existující cesty, ale pak přišly roky, pár pádů a operací, a s nimi odešla značná část sil, elánu i morálu. Těžko se divit tělu s datem výroby 1962, které prošlo zlomeninami obou kotníků i holeně a které s sebou teď musí navíc nosit umělý kyčelní suvenýr. Když k tomu ještě začnou zlobit prsty a drobátko se zaozývá i nějaká ta životní skepse, člověk prostě trošku sníží svoje mety a začne brát víc v potaz opatrnost, odpočinek, pohodlí a citlivost k vlastnímu tělu. 

V té souvislosti jsem se ptal „Bobuláče“ na jeho nejhorší pády. Odpověděl: „Jednou jsem letěl obloukem směrem ke skále, chycen kruhem. Bylo to v pohodě, hezky po nohách. Padat jsem uměl. Ale při nárazu chodidly na skálu to nevydržela holeň a rupla. Divný, kotníky voba v pohodě, ale holeň to prostě nezvládla.“

Druhý nejhorší pád se mu přihodil při slanění. „Proklouzlo mi tehdy lano a pár metrů jsem letěl. Tentokrát to ty kotníky nevydržely a ruply oba.”

Ovšem ani jeden z pádů prý rozhodně „Bobuláčovi“ páru ani kuráž nesebraly. To spíš přeci jen až ty roky…

Ale skončit s lezením? To ani nápad! „Bobuláč“ leze přes čtyřicet let a za tu dobu se mu z téhle aktivity a z blízkosti skal stala potřeba. Prostě, kdo v sobě jednou probudí hlas spojení s hlubinou vlastního těla a s vibracemi kamenných kostí planety, toho už tenhle hlas nenechá usnout a znovu a znovu ho volá do skal.

Takže, i když lehčí cesty a třebas i na druhém, důležité je tam být. Důležité je lézt a nechat ten hlas, ať někde hluboko zazpívá svou písničku svobody. Probírali jsme to spolu. Říkal jsem mu o duševním rozměru skal, který má schopnost probouzet v člověku jeho hlubší podstatu a krmit jeho přirozenou potřebu klidu, uzemnění a vnitřní rovnováhy. Poslouchal se zaujetím a nakonec k tomu měkce a tiše poznamenal: „Tak teď už vím, proč pořád lezu…“

Sledovat přitom „Bobuláče“ v akci, to byla ohromná inspirace a škola. Ta elegance pohybu! Ta jistota, klid a pevná rozvážnost! Prostě profík. Náhle jsem si přišel na skále jen jako nějaká kostrbatá nemotorná potvora. A k tomu slabá. Ono, udělat shyb na malíčku jedné ruky, jak to kdysi zvládnul tenhle namakaný „stařík“, o tom si opravdu můžu nechat jenom zdát. Klobouk dolů.

„Ale to bylo jen chvilku,“ dodával k tomu skromně Bobuláč, „na vrcholu sil. Pak to odeznělo a najednou jsem to už zas nezvládnul.“ Zvláštní, tyhle oscilační vlny života…

Po odpoledním lezení následovala večerní posezení v lesích pod skalami a na okrajích cest. Povídat si bylo o čem. Samozřejmě ale zase hlavně o lezení.

Z „Bobuláčových“ úst přitom často zaznívala nostalgie zašlých sportovních výkonů minulosti. Já mu zas líčil možnosti hlubší vnitřnější budoucnosti a principy zenového přístupu k lezení. Přítelkyně Ivanka to zatím příjemně balancovala svým přítomným ženským pohledem na věc. 

A pak spát. Do svých postelí na čtyřech kolech, při houkání sov, dýchaje přitom vůni skal a vlhký mořský vzduch.

Zkrátka, byli jsme, myslím, moc fajn lezecká banda. Vzniklo nové přátelství. A já jsem díky Petrovi a Ivaně poznal lezení ve Finale Ligure snad tím nejpříjemnějším možným způsobem.

Takže, díky, Cesto, za další skvělý dárek! Kam to bude dál?

O lezení a dění kolem něj se aktivně zajímám už delší dobu. Šikovná parta nadšenců pořádá u nás v Blansku každoroční cestovatelský festival. Vždy mne iritovalo sledovat akční fotky a filmy z hor a skal celého světa, když z milovaného Moravského krasu se vždy objevovaly jen krápníkové jeskyně, jeskyně a zase jeskyně! O lezení ani zmínka. Proto jsme se my, ryzí amatéři, pokusili vytvořit toto dílo.

Byli jsme omezeni délkou videa (maximálně patnáct minut) a nulovou praxí s jakoukoliv audiovizuální činností. Psal se rok 2009 a naše přístrojové vybavení tomu odpovídalo. O digitální technice, stabilizátorech, dronech a jiných vychytávkách dnešních tvůrců jsme neměli ani tušení. Při vymýšlení scénáře jsem myslel i na nelezeckou část diváků cestovatelského festivalu a jejich malý zájem o lezeckou činnost. Je jasné, že několikaminutové záběry na lezce, bez ohromující expozice velkých stěn a nebezpečných pádů, jsou pro nezasvěcené docela nuda. Na vážné umění jsme si samozřejmě netroufali, proto jsme se snažili spíš o vtipné vyjádření tématu. 

Obsah byl celkem jasný. V začátcích našeho lezení nás muselo zajímat nejen číslo obtížnosti, ale také název cesty, doba jejího vzniku a autor výstupu. Jištěním byly mnohdy staré rezavé skoby a cesta končila většinou u stromu na vrcholu skály. Následovalo slanění nebo pěší sestup. Nebyla možnost lezení na „top rope“ a většího nacvičování. O pádech do skob nemluvě. Údaje kolem cest však mnohé napověděly. Názvy jako „Pádová“, „Jednoskobová“, „Přidržte se chytu z mýdla“, „Mechový kout“ a jméno autora (hlavně jeho pověst) dávaly tušit náročnost výstupu. Dnešní preferované číselné vyjádření obtížnosti občas borcům z překližky připraví nejednu zapeklitou situaci. 

Jeden zážitek kamaráda za všechny případy. V Adršpachu je (Kokšova, pozn. red.) cesta s názvem „Hubařská“. Řekl si: „To asi autor šel z hub a spára mu padla do oka.“ Že je to úplně jinak, mu došlo až po pátém pádu na „hubu“ a nastlaná hromada chvojí pod nástupem začala také dávat smysl. 

Do filmu jsme vybírali cesty s ještě lezoucími autory, aby mohli objasnit vznik názvů. A to nebylo tak snadné. Ono historek je spousta, ale při zhlédnutí filmu nesmí být ohrožena mravní výchova mládeže! Cesty jako „Papala lulu“, „Ojížděč mrtvol“, „Menses“ a jim podobné byly hned na začátku vyloučeny. I když některé, např: „Chci srát venku“, „WC zvon“, „Toi-Toi párty“, „Utržené splachovadlo“, „Spláchnutí naprázdno“ mají historické opodstatnění, neboť pod příslušnou skálou stávaly kadibudky. 

Nakonec vše dobře dopadlo a natáčení se zúčastnily i některé legendy krasového lezení. Jak se dílo podařilo, nechť ohodnotí svým shovívavým pohledem samotný divák. Ohlušujícího aplausu se nám nikdy nedostalo, ale hlavně, že nás to i dnes po letech stále baví!

___________________________

Abychom Kras na eMontaně tolik nezanedbávali, zkoušíme teď každý měsíc něco málo z této světové oblasti přinést. První díl byl Štěpán Volf, druhý meteo-okénko, třetí varianty „Kašpárkova hrobečku“, čtvrtý příběh „prvního českého babského 8B“, pátý Sportovní milníky, které posouvaly klasifikaci., šestý „Brandlemoucha“ 10-, sedmý „Epita“ – nejlehčí devítka v Krase.

Při svojí druhé návštěvě Adršpaško-Teplických skal jsem se vydal kam jinam než na slavné „Prásknutí bičem“. Žába na Smícháči už mi držela, rukavičky z tejpky celkem taky a čtyři kruhy dodaly odvahu.

Přijíždíme večer a skoro běžíme do skal. Vzrušení nám pomáhá překonat překvapivé stoupání a po chvíli začínáme okukovat okolní spáry. „Neni to tahle? Na fotce to možná vypadalo jinak, ne?“ „Vždyť jsou tam jen dva kruhy.“ Pokračujeme dál. „Takhle daleko to určitě nebude, zkusíme to tady doleva.“ Odbočujeme do rokle a se západem Slunce scházíme nepříjemným porostem zpátky k autu. Nedá se nic dělat, nenašli jsme – musíme pro radu do Kalírny. „Že tam je turistickej přístřešek? A tys to dneska lezla?“ Tak to bychom mohli najít (a hlavně měli vylízt, když to lezou i baby).

Ráno už vzlínám nahoru příjemnou odjištěnou žabkou. Pod převisem půl hodinky pauza na založení několika smyček různé kvality a jde se na to. Napřed to celkem jde, žába drží. S každým tempem se ovšem stává moje žába méně jistou a metr pod kruhem už se mi třesou nohy i ruce. Jistič rychle shání kamarádku s foťákem, aby mu neunikl osudový moment. K velkému zklamání početného publika ovšem s vypětím všech sil udělám poslední krok a cvaknu kruh. Yeees! Tak teď už tady můžu lézt všechno. Připadám si jako spárovej král.

Je už celkem pozdě, a tak vyrážíme jen na procházku po Ádru. Další den jsem se chystal na „Iljův odkaz“, a tak se zastavujeme na vyhlídce na Starostovou. Čert v tom ale byl, že můj zrak upoutal snad nejmenší kvak, co Mocan kdy otloukl. Nese název „Metro“ a vedou na něj dvě krátké širočiny. „Náhorní“ za III a „Údolní“ za IV. Jenže na Smíchači euroširiočinu neměli…

Dlouho neváhám a s menšími problémy zdolávám „Náhorní“. Jdu se tedy pustit do asi osm metrů vysoké údolky. Pochybnou dvojžábou překonávám první metr, následně nasazuji hlubokou pěst a začínám vzdychat. Kůže z pěsti pomalu mizí, na kotnících se objevují krůpěje krve, předloktí jsem si sedřel, jako kdyby ho někdo vzal bruskou. Košile i kalhoty pomalu získávají nový střih. Hluboká pěst se rozšíří a do stěny se opře Slunce. Koleno se i přes rostoucí námahu odmítá pohnout ve spáře. Těžko říct, zda ztrácím víc potu nebo krve. Začínám ukrutně nadávat. Připadám si jako moucha chycená do pavučiny – čím víc se snažím, tím hůř pro mě. Strach z pádu se umocňuje strachem ze smrti vyčerpáním. V panice náhodně zatínám všechny svaly v těle a třepu končetinami. Každý centimetr je ovšem vykoupen bolestivým sklouznutím, až nakonec síly docházejí. „Potřebuju pomoct!“ volám asi po hodinovém souboji. Spolulezec naštěstí vyleze „Náhorní spáru“ a háže mi lano.

Do hospody přicházím ve stavu podobném člověku, co vypadl z vlaku. „Cože, tys vypad z toho ‘Prásknutí’?“ „Ale ne…“ vypravím svůj příběh. Pocity posluchačů se různí, ale nakonec převládne klasická škodolibost. „To až řeknu Mocanovi, že jsi vylez ‘Prásknutí’ a pak skoro chcípnul ve čtyřce. To se posere!“ Po pár pivech ještě vyrážíme trénovat euroširočiny na Radnici, ale nijak zvlášť to nefunguje. „Iljův odkaz“ a spousta dalších projektů se tak kvůli pytli na „Metru“ odkládá. A kdo ví, možná mi tenhle pytel i zachránil život. Z „Metra“ se tak stala moje referenční širočina a k druhému – úspěšnému pokusu jsem se odvážil až o pár let a mnoho širočin později.

Článek se umístil na 8. místě v naší letní soutěži „Můj největší pytel“.
Nejlepší vybrané texty shromažďujeme sem.

Na rozvěšování pytlů jsem expert. Jejich počet plyne především z mojí touhy objevovat a zkoušet cesty, na které mé síly mnohokrát ještě nestačí. Pokud bych tedy měla spočítat ty rozvěšené presky, majlonky, karabiny, co jsem kde nechala, asi bych se nedopočítala. Nepředstavuj si v každém případě nějaké vele horské cesty, častokrát se jedná i jen o sportovní jednodélky.

Mým klukem a taky častým spolulezcem je „Kuža“, velký nadšenec silniční cyklistiky, trailového běhu a především zimního splitboardingu (viz jeho článek, pozn. red.). Ano, tohle jsou sporty, ve kterých je „Kuža“ k nezastavení a k mé smůle právě lezení je pro něj okrajovou záležitostí a, jak sám říká, „bere to na pohodu“. Je to vlastně úplně v pohodě, až na fakt, že pokud se chci podívat do nějaké pro náš těžší cesty, musím se navázat na první konec lana a být jak se říká za celou věc zodpovědná, a právě tohle nahrává těm pytlovacím úspěchům.

Dva roky zpátky jsme v listopadu vyrazili do jordánského Wadi Rum (viz Příběh cesty Dvě holky ve velké stěně, pozn. red.). Ten rok jsem s lezením po vlastním vlastně začala a před odjezdem jsem si nezkušeně představovala dokonalé spáry, takové ty co znám z fotek z amerického Indian Creek. Kdo byl ve Wadi Rum, tak ví. Leze se tu na „tvrdém“ písku po vlastním jištěním (naštěstí friendy a vklíněce). První rozlézací dny mě vracejí do reality a zjišťuji, jak moc ten „tvrdý“ písek může být měkký, sypký a neodjistitelný.

Kupodivu v tu chvíli nebylo nic, co by mě v mém rozletu zastavilo a celý týden v průvodci pokukuji po známé cestě „Lionheart“, jež je často uváděna jako jedna z nejlepších spárových cest oblasti. O co jde? Osm dýlek (4+, 6a, 6b, 6a, 6a, 6b, 6a plus jedna dolezová, pozn. aut.), 350 metrů lezení. Předposlední den našeho výletu se do cesty vydává Simon s Péťou a já přesvědčuji „Kužu“, že to zkusíme taky. Všechny partnerovy „ALE“ vyvracím, a tak valíme pouští za rozbřesku pod nástup. První délky lezení jsou super, všechno je náročné, ale vesměs dobře odjistitelné. Simon s Péťou se střídají před námi a já se snažím s nimi držet krok, což mi dodává odvahu, že tam nejsem sama, a kdyby něco, tak mi přece hodí fous. Lezení je vyčerpávající nejen pro mě, ale hlavně i pro „Kužu“, který na tyhle silové sokolíčky netrénoval a ani ve snu se mu o nich nezdálo. Jen co doleze, tak hned valím dál, v tu chvíli už mají Simon s Peťkou dost slušný náskok.

A pak to přijde, předposlední délka, přelézám nejtěžší spodní část a zjišťuji, že spára v koutě se dál rozšiřuje až tak, že se do ní dá vlézt. Říkám si: „Jé, to je super!“ ale jen do chvíle, než mi dojde, že tohle nepůjde odjistit. Psychické vyčerpání se dostavuje a hlava začíná protestovat. Z poslední poličky, kde se dá odpočinout, zkouším do širšího úseku několikrát nalézt a vrhnout se do zhruba osmimetrového nezajištěného odlezu. Zpětně nutno dodat, že se jednalo o úsek obtížnosti asi tak za IV. Avšak v tu chvíli mi v hlavě začnou běhat černé scénáře:

Co se stane, když hodím 15metrovou tlamu?
Co když se zraním v poušti, kde není signál a nelétají helikoptéry?
Proč jsem nikdy nejela do Ádru trošku potrénovat tyhle rozměry?

Začínám natahovat a volám dolů na „Kužu“, že tohle nezvládnu a že nevím, co mám dělat. Poslední frend, ten největší, jsem založila až pod policí. Přece z něho neslaním a nenechám ho tu? Navíc v tu chvíli nemám důvěru už vůbec v nic, natož ve vlastnoručně založený frend do pískovcové skály. Moje vzlyky se mění v hysterický brek. „Kuža“ neví, jak mě uklidnit, a tak volá: „Nebreč, uklidni se… Až budeme dole, koupím ti zmrzlinu!“ Nezbývá mi tedy, než klepajíc se počkat na zachránce, kteří se mezitím blíží ke konci poslední délky a z našeho křiku jim dochází, že dál nepolezu. Simon s Peťou mě vyzvednou ze slanění, a tak díky nim zachráníme všechen matroš.

Zmrzku večer ve vesnici si už užívám a pociťuji několik ponaučení.
I. I když je fyzických sil stále dost, morál může dojít.
II. Začala jsem jezdit do Ádru a vymetat na druháka všechny možné i nemožné širočiny.

_________________________________

Tento příspěvek jsme bohužel dostali těsně po uzávěrce velké letní soutěže. Když už se tedy nezúčastnil, doufáme, že udělal radost alespoň tobě, pozn. red.

Hledám zápisky o téhle cestě, ale nic jsem si před pěti lety nenapsala. Možná nebyl po návratu k náročné práci v Anglii čas. Možná v tom hrála roli ješitnost: vždyť jsme ji nedolezli. Ale ze všeho nejspíš ještě hlouběji za ní skrytý stud: že tenkrát, v červenci 2015, necelých sto metrů pod vrcholem, jsem na něj ani dolézat nechtěla.

Fakta tak dohledávám zpětně. Severozápadní stěna Olanu má přes kilometr. Do její historie se zapsali mimo jiné Desmaison, Moulin, Gervasutti; lezci, jejichž význam, přesahující lokální měřítka, nám při návštěvě Dévoluey a Dauphinských Alp po večerech vtloukali a přes den prakticky přibližovali naši kamarádi a hostitelé Marianna s Martinem.

Lovíme povědomá francouzská slovíčka v nespočtu knih v jejich bohatě zásobené lezecké knihovně. V jedné z nich také nacházíme topo téhle cesty: „Directe de gauche“, ED, 6c na l’Olan 3 564 m n. m. Čeká nás 600 metrů podstavcem k hlavní stěně a tou 500 metrů na samotný vrchol.

Z hlavy si dnes nepoetický název (Přímo zleva!) nevybavím. Zato chuť koňaku a čokoládového dortu, které doprovázely listování v knížkách a průvodcích, vůni právě vypraného prádla nebo jinou, zvláštní vůni Marianiny jógamatky, na které jsem se po návratech z lezení protahovala, si vyvolám snadno. Z  minulosti se nejdříve vynořují příběhy složené ze smyslových zážitků, vůní, zvuků, světel, pocitů. Jiskření vodopádů, pach rohatých koz, kolem kterých se na rozdíl od místních turistů bojíme projít. Teplo. Žízeň. Hlad. A dva hlavní pocity. Hrdost a strach. Hodně strachu, ze kterého se svíral žaludek. Bála jsem se, že nedokážu jistit. Bála jsme se, že selžu na druhém konci lana.

Někde v polovině na cestě mezi pocity a fakty jsou fotky. Prohlížím je. Z paměti se vynořuje krásná krajina hluboko zařízlého údolí Valjouffrey s řekou La Bonne. Olan se tyčí na konci údolí, cestou na Refuge de Font Turbat překonáváme skoro tisíc výškových metrů. Z chaty pozorujeme stěnu a naši cestu. Přímá, jasná linka, skála vypadá celistvě, směr se v ní dobře čte.

Fotky zachycují i sněhové pole, kterým začal samotný výstup. Při jejich prohlížení znovu pocítím závan příjemného chladu v teplém dni, i kousavou zimu při dotyku. S pocity se vrací další zasunuté vzpomínky. Sněhové pole je relativně krátké, ale delší než jedno lano a především strmé, takže řešíme logistiku. Petr („Jony“ John, pozn. red.) pole vybíhá s cepínem a mačkami, pak mi obojí posílá k úschově pod stěnou a já bruslím nahoru v jeho stopách nalehko, na obou svázaných lanech. Po vyřešení tohoto kvízu následuje druhý: nekonečný půl den hledání cesty pod hlavní stěnu. Trochu jsme se v tom hledání ztratili; dnes na camtocamp.org čtu zápisky dvojek, kteří sokl přeběhli za tři hodiny. My zatím pět let zpátky vymotáváme další a další lanovou délku v nekončícím sledu trav, suti, ale i náhodných bloků skály, kde je třeba nejištěně lézt, protože jištění prostě založit nejde. Občas s potěšujícím překvapením nalézáme nějaký důkaz předchozího průstupu.

Se soumrakem hledáme místo na bivak. Chtěli jsme být výš, už nad žlabem, který ústí pod hlavní stěnou, ale těší nás aspoň, že nad námi se ukazuje série polic. Ovšem vždy, když na polici dolezeme, zmizí, místo se svažuje směrem dolů, plné suti a kamení. V zapadajícím Slunci kopeme v šikmé suti plácek sotva na šířku a délku jedné karimatky. Skládáme se do hlíny, jištění za pár frendů v kousku pevnější skály nad námi. Načervenalá krajina západu slunce. Hřejivé teplo, intenzivní barvy. A pak tma. Světlo dole v chatě. Pes. Zdá se nám, že světlo s námi komunikuje, bliká. Pes štěká. Jsme sami. Jsme svobodní a silní. Zítra začne opravdové lezení.

Ráno dobíráme ve žlabu po kapkách vodu, dobrá zpráva. Tou horší je hlad. Vzala jsem málo jídla, špatná matematika. A pak jsme pod hlavní stěnou. V tu chvíli víme, že lepší místo na bivak jsme v noci mít nemohli. Tady bychom spát nechtěli. To není volné kamení. To jsou volné skalní bloky, naskládané na sebe jako stavebnice v rukou malého dítěte. Zpětně se dovzdělávám o tom, že „významné klasické cesty v severozápadní stěně Olanu jsou lezecky náročné a špatná kvalita skály s četnými pády či sesuvy kamenů i půdy je činí objektivně nebezpečnými“. Tady a teď zbývají pocity a obrazy.

Typický štand skládající se z frenda a staré skoby. Tvary volných bloků. A naše malé postavy mezi nimi. Mám sevřený žaludek. Bojím se jistit. Bojím se tam vůbec být. Nemám čas zkoumat ten strach, a tak se ho pokusit překonat. Protože důvody ke strachu jsou tu pořád, není čas se nadechnout a zanalyzovat to v terénu, kde mizí i jistota štandů. Většinou, když dolezu a vidím, z čeho Petr jistí a v čem budu jistit já jeho, sevře se mi stažený žaludek ještě víc.

Jasně, jde o praxi. Pro mě je to v tu chvíli nová zkušenost. Nejenže mě centrální stěna děsí, ale ani v ní nevidím směr kudy jít, zblízka se ztrácí nadhled a linie cesty mizí pod změtí kamenných kvádrů. Tady teprve oceňuju Petrův cit pro orientaci. V momentech, kdy propadám panice, občas narazí na nějaké z minima erárního jištění; jde neomylně dobře. Je jasné, že jako první poleze on. Snažím se tedy zabrat a soustředit aspoň na druhém konci. Nejtěžší 6c délku lezu čistě a se zátěží na zádech si toho cením; v několika 6a zato vyčerpaně sedám a není to jen batohem. Lezení je místy technické, jindy však těžké a silové, což v terénu, kde je třeba brát jakýkoli kus skály do rukou s největší opatrností, relativizuje jakoukoli obtížnostní klasifikaci.

Blížíme se k vrcholu. Ochlazuje se a do údolí pod námi se hrnou mraky. Na výhledy je to úchvatné. Ale jen do chvíle, kdy nás obklopí mlha. Cítíme, jak vzduch vlhne a najednou mrholí. Právě tohle je onen pamětí zasunutý moment: se studem ho vnímám jako objektivní příležitost k vysvobození z obav a nejistoty v rozbité stěně. Vidíme sotva pár metrů před sebe. Kde budeme nahoře spát v dešti? V bouřce? Vrchol je jen hromada kamení. Petr mi nechává rozhodující slovo – cítím, že by dokázal lézt dál. Uhýbáme doleva na hranu. Opouštíme linku čtyři délky pod vrcholem. Z toho tři poslední délky lezení v kompaktní skále, jak zjišťujeme pohledem do stěny druhý den, i později na fotkách v průvodci. Traverzujeme tři délky doleva na hranu, až se překulíme do přívětivější, ale stále rozbité severní stěny. Mlha se v tu chvíli opět rozptyluje. Stmívá se. Slaňujeme a slézáme v linii vůdci oblíbené severní hrany.

Máme: krásný bivak s výhledy.
Nemáme: co jíst a co pít, tyčinka na osobu a půlden.

Jediná cesta vede dolů.

Ráno. Sestupujeme několik hodin. Nohy se mi motají, jsem unavená a neobratná i v trojkovém terénu. Severní cesta, prostoupená už v roce 1880, vede pod hranou v linii široké spáry, která se táhne jako šrám přes celou střední část hory. Zdálky opět jedinečné přírodní dílo. Zblízka nekonečné kličkování. Musím se maximálně soustředit. A pak vše končí. Jsme zpět v údolí. Koupeme se v potoce a chladná voda nám vrací ztracenou energii. Už když opouštíme Valjouffrey, se Olan stává vzpomínkou. Vzpomínkou složenou ze dvou hlavních pocitů. Z hrdosti, jak vysoko jsme byli. Ze strachu, že se sem hned tak nevrátíme a tenhle výstup nejspíš nedokončíme.

Článek se umístil na 7. místě v naší letní soutěži „Můj největší pytel“.
Nejlepší vybrané texty shromažďujeme sem.

PODZIM 2019
„EPITU“? TRAPNÉ…

Je notoricky známá svým atletickým charakterem, tak netypickým pro Vaňousovy díry. Slýchám o tom, že je nakloněna provést lezce bez újmy až k řetězu. Na to, že je to devítka.

Vím o ní, ale nechystám se do ní. Vše má svůj čas, a když mám přelézt první devítku, chci poctivý kousek. Ne cestu, kterou musím jmenovat s mávnutím ruky a pokrčením ramen. Odposlechnuto:

„Yes! Moje první devítka! Teda ještě mám Epitu, ale to není devítka, že jo…“

Ano, řeč je o legendární „Epitě“ (zhruba dvacetimetrová cesta od Tomáše „Sviště“ Pilky z roku 1987, pozn. red.) Na podzim 2019 do ní přes to všechno poprvé nalezu. Aniž bych to plánoval, aniž bych to zvlášť chtěl. Přesvědčuje mě spolulezec. „To ti půjde, je to po dobrých, dlouhý tahy!“ Moje dosavadní skóre činí pár osmiček a čerstvě poslaný „Nejdelší den“ 8+/9-.

Mám v takové cestě co dělat? Neměl bych raději rozvíjet pohybové schopnosti sbíráním desítek dalších sedmiček a osmiček a nechat sám sebe do vyšších obtížností dospět? Pozdě, už krokuju. A opravdu to jde. Za chvilku je vyřešeno a já se nemohu dočkat, až to příště přijedu spojit.

Naiva. Zakrátko uskutečněná návštěva Vaňousů přináší spíš frustraci, když mám problém hned s první ze tří kratičkých sekvencí, které stojí za tím číslem, se kterým je „Epita“ spojována.

JARO 2020
TRAGÉDIE POHYBU

Ocitám se v ní znovu. Přece už mám v Krase něco naboulderováno a jsem silnější než na podzim. Umím ale lézt?

Pokud nekončím v prvním těžkém dvojkroku, couvám s vidinou nepříjemného pádu z kroků navazujících. Stávám se tak prvním člověkem, kterého jsem viděl nebo o kterém jsem slyšel, že pokus ukončil právě tam. Hýbu se strašně. Lezu pomalu, nepřesně, trhaně. Cesta mi dnes k srdci nepřiroste.

PODZIM 2020
„EPITU“? PROČ NE

Majíc z většiny za sebou kalendářní rok, kdy maximum pokusů věnovaných jedné cestě na laně nepřekračuje dva, jedu na „Epitu“ znovu. Je přece rozdělaná, ne? Už ji nepodceňuji. Naopak, proplout těžkou pasáží se mi ze země jeví téměř nereálné. Přesto hned v prvním rozvzpomínacím pokusu padám až z nejtěžšího kroku, po kterém lezení výrazně zlehkne. V dalších třech pokusech podzimu 2020 celý těžký úsek proplouvám jako nic. Celkem jednou si zařvu, jinak přesně umisťuji nohy, vnímám tenzi v těle, bodám pažemi. Padám z velkých chytů pár kroků před koncem. Vlastně se pouštím. Chybí vytrvalost nebo vůle dostat ze sebe zbytek sil. Zvednout nohu a vykopnout se z police do madla vnímám na skále a na zemi s rozdílnou mírou uskutečnitelnosti.

A přelez? Stále nula. Ale lezu! Lezu a je to požitek, cítím, že mám nárok v cestě být. Že její těžké kroky vlastně pro mě vůbec těžké nejsou. Samotný přelez není v danou chvíli tak důležitý. O co jde? Jednou se hecnout, mít trochu štěstí, prostě to dobojovat po velkých.

Nemohu si pomoci a docházím k závěru, že jsem s „Epitou“ o rok předbíhal. Nejsme opravdu tak soustředěni na sportovní aspekt hry, že zkoušení i za hranicí aktuálního osobního maxima je považováno za žádoucí – sexy? Že občas po cestě ke skalám ztratíme trochu soudnosti? Nenabídnu řešení otázky, co je ještě v pořádku, a co už ne. Vyzývám k posouzení rozhodnutí opakovaně brousit lákavou linku na top rope a podobných nápadů. Že na ni zatím nemám? Nevadí, to je součást života. Když se rozhodnu počkat, alespoň se chyty a stupy dochovají dalším generacím v trochu lepším stavu.

___________________________

Abychom Kras na eMontaně tolik nezanedbávali, zkoušíme teď každý měsíc něco málo z této světové oblasti přinést. První díl byl Štěpán Volf, druhý meteo-okénko, třetí varianty „Kašpárkova hrobečku“, čtvrtý příběh „prvního českého babského 8B“, pátý Sportovní milníky, které posouvaly klasifikaci., šestý „Brandlemoucha“ 10-.

Pravda, není úplně největší. Vlastně je docela malý, nedůstojný, pro zasmání. Na výšku měří ona věž sotva pět metrů a dostat se na její vrchol se významem rovná zdolání údolního Bažináče. Prostě takový typický skalácký kvak, na který lezou jen magoři. Z mého pohledu má ovšem tento pytel dimenzi nekonečna, protože pokud vím něco úplně jistě, tak to, že ho určitě už nikdy nepůjdu sundat. Ať si tam klidně visí. Ani to, že jedním z autorů cesty je Joska Smítka, mě neobměkčí. Fakt nemusím mít ve sbírce všechno.

Přede mnou teď leží úplně jiné výzvy, jako třeba vydržet sedět u kompu dostatečně dlouhou dobu na to, abych si mohla zasoutěžit na eMontaně o nejlepší story. Na vozejku se sešroubovanou pánví to není zrovna velkej komfort.

Vynechám jak, kdy, co, proč, to je celkem nuda. Když držíš jednou rukou ledabylou žábu, natahuješ se druhou rukou za roh, kde tušíš dobrej chyt, kterej ti snad v příštím kroku pomůže cvaknout kruh, a usmeknou ti obě nohy, je celkem jasný, jak to dopadne. I já jsem dopadla.

Zajímavé je teprve to potom.

„To bude určitě jenom naražený, za chvíli to rozchodím.“ „Aha, tak asi ne. Ale paráda, hejbu oběma nohama.“

O pár hodin později na liberecké chirurgické ambulanci klepe službukonající lékař do počítače přijímací zprávu a oznamuje mi: „Tak vás si tady necháme.“ Nic překvapivého, jen to, co tuším, je podloženo výsledky několika rentgenů a cétéček. „Ještě něco nepříjemného, musíme vás vycévkovat a pojedete si už nahoru lehnout.“ Ha, prý že nepříjemné cévkování. Mám pocit, že když jsem přestála několikanásobné překlady z pojízdného lehátka na rentgen a zpátky, je to pokus o vtip. Smysl pro humor tady ale nutně musejí mít, jinak se to asi nedá přežít. Takovejch blbců sem vozí! Jednoho za druhým.

„Dejte ho zatím vedle tý paní, co spadla ze skály. Bude to asi něco podobnýho. Ten spadl z višně.“ Pán je taky v pracovním, jen je zaneřáděný ze zahrady a já z lesa. A jemu praskl krček, mně ne, heč! Ještě si totiž neuvědomuju, co je horší.

Všechno tu jde dá se říci ráz na ráz, přesto se pokouším některé procesy vylepšit. Na rentgenech řvu jako tur, protože otočit se na bok, to fakt nedám.

„Omlouvám se, že tak vyvádím, nic mi do toho není, ale nebylo by lepší mi třeba předtím něco píchnout proti bolesti?“ Naštěstí mám ještě i bouli na čele, takže si dvě obsluhující lékařky jen vymění rozpačitý pohled. Přece jen vyloudí úsměv, když vyzvídám dál: „A kdepak se schovávají kolegové?“ Překládat pacienty je docela silová disciplína. Ještě že nevážím sto kilo!

A to se mi hodí i jinak. Následující den se konzilium rozhoduje, že jsem dostatečně vhodná osoba na operaci a aplikaci tzv. vnějšího fixátoru. „Asi chcete mít možnost se i posadit, že?“ vtipkuje lékař. Jásám. V duchu jsem se už připravovala na nejhorší variantu osm týdnů jen ležet nehybně na zádech. Externí fixátor ze mne rázem činí kyborga. To je věc! Solidní kus nerez oceli, šroubky, matky, taková hrazda trčící od boku k boku. Začíná mi pracovat fantazie. Mohla bych si na ni věšet utěrky a nebo kolem ní dělat veletoče.

Na oddělení traumatologie trávím celý týden, než mne osmý den vypoklonkují. I tak už jsem tam mazák, na moje místo se neustále tlačí jiní. Chirurgové a ortopedi běhají po chodbě non stop na operační sál, protože na heliport, nad kterým je náš pokoj, neustále přistávají nové a nové vrtulníky. Taky sestry mají dost, protože jich samozřejmě není dost. Se vší úctou k jejich náročné práci jsou však některé zážitky opravdu nezapomenutelné.

První noc. Na pokoji jedna sousedka mlčí, až mám strach, že je mrtvá, druhá neustále mluví. Trvá mi skoro dvě hodiny, než pochopím, že je chuděra totálně zmatená a že opravdu nemá smysl s ní konverzovat. Zvoním na sestru. „Prosím vás, nemohla byste mi dát špunty do uší?“ „Bohužel, to nemáme, ale když mi dáte dvacet korun, přinesu vám z automatu.“ Dvacku mám, ale jsou to vyhozené peníze. Paní non stop mluví celé následující tři dny i noci, než ji utlumí jako v Přeletu nad kukaččím hnízdem.

První ráno. Na pokoj vtrhává jako Rychlá rota trojice sester. Lavory na umytí, výměna podložek v posteli, pozor vizita. „Tak se otočíme na bok, no vy jste šikulka,“ zbyde čas i na pochvalu paní, která není mrtvá, ale čerstvě po operaci kyčle. Jsem na řadě. Já nejsem šikulka. Zkouším se vzepřít systému. „Já se na bok asi neotočím, to hrozně bolí. Ale mohla bych se chytit za tu hrazdu nahoře a celá se nadzvednout, to není problém.“ Ale je. „Ne, my to musíme udělat takhle, otočte se,“ rázem upadám v nemilost, a to tím více, čím více padá z postele jehličí.

Nazítří mám po operaci a sešroubované kosti už bolí daleko méně, takže mi nedělá potíže přizpůsobit se Systému. Osazenstvo kolem mne se pomalu mění a já na konci pobytu mohu sečíst výsledky svého výzkumu. Takže:

Pořadí nebezpečných sportů:
1. Pád z výšky při domácích pracích
2. Chůze v kroksech
3. Horolezectví

Poslední ráno už umím všechno potřebné, přesednout si z postele na vozík a zpátky, převázat si ukotvení hrazdy a píchnout si injekci do břicha, tudíž se mohu přesunout do Domácí péče. Můj úkol je nyní vytrvalostní, to znamená vydržet se hýbat co nejmíň a srůstat co nejvíc. Jsem připravena na všechno, ale jeden z telefonátů mne přece jen malinko rozhazuje.

Volá Vilo, můj letitý kamarád a spolulezec z Popradu. Něco zaslechl a zajímá ho, odkud že jsem to spadla. Chvíli mlčí a pak povídá: „Aha, takže taký bouldrík?“

Článek se umístil na 5. místě v naší letní soutěži „Můj největší pytel“.
Nejlepší vybrané texty shromažďujeme sem.

Většina lezců by v tom nevlídném počasí raději zůstala doma. Když Vojta Trojan začátkem října vylezl své první české 9a, na Krkavce u Semil prý pršelo. Ještě, že je tenhle sportovní mordor tak převislý a dá se tam lézt „za každýho“. Když na to tedy člověk má.

Zpráva o Vojtově přelezu se rychle roznesla a tři dny na to si z téhle rulové desky odvezl přelez také bouldrový specialista Martin Stráník. Pro něj to bylo vůbec první 9a na laně, které v životě vylezl. Jaká tedy cesta vlastně je? A jak to šlo? Přečti si krátké povídání s oběma borci.

Proč ses téhle cestě rozhodl věnovat své úsilí?
Vojta: Na podzim jsem měl upřímně úplně jiný plány. Asi nikoho nepřekvapí, že to byly těžký projekty ve Frankenjuře. Ale jak se to tak sešlo s momentální situací, kdy se člověk do Jury prostě nedostane, tak to byla logická volba. Dost k tomu taky přispěl Adamův první přelez po vylomení chytu v klíčovém boulderu, takže člověk najednou věděl, že to jde a že mám hodně těžkou cestu skoro za barákem – z Liberce jsem na Krkavce asi za 30 minut.

Martin: Úsilí jsem se rozhodl jí věnovat po přelezení lehčí varianty – „Kompletace“ (8c+ od Vaška Šatavy, první RP Adam Ondra, pozn. aut.). Vlastně se to mělo tak, že v září bylo vedro na bouldering, a tak jsem zmobilizoval Kubu Jedličku, že bych rád omrknul Krkavku. Ten den se mi podařilo rychle vylézt zmiňovanou „Kompletaci“, což po vylomení chytu byla nezopakovaná cesta, a hned jsem věděl, že v budoucnu budu muset zkusit i druhou, o něco těžší variantu, „Senzaci“ – tu mezitím vylezl Adam Ondra s tím, že si myslí, že po vylomení chytu je to 9a. Takže vznikla velká motivace pro mě.

Kolik jsi jí dal pokusů?
V: Upřímně jsem to vůbec nepočítal. Myslím, že to bylo tak šest dní, a dával jsem dva až tři pokusy/nálezy v jednom dni.

M: „Senzace“ mně zabrala dva dny pokusování a jeden den jsem lezl „Kompletaci“, která má společný crux. První den jsem si prolezl úvodní kroky a dal pět pokusů, ale bylo dost vedro a neměl jsem moc šancí na přelez. Druhý den bylo mnohem lépe a třetím nálezem se mi podařilo vše správně trefit a přejít přes úvodní boulder… Zbytek byl za odměnu.

Jak bys ze svého pohledu popsal klíčový krok?
V: Je to úplně jednoduchý. Cesta začíná desetikrokovým bouldrem, který má být údajně za 8B/B+ (pokud by to byl samostatný boulder) pak už následuje sekce po větších chytech, kde člověk musí vyklepat a udržet klidnou hlavu před závěrečným bouldříkem, který není nijak těžký v porovnání s tím, co už má za sebou, ale na kusovku může ještě potrápit – děláš tam ještě vrchní boulder z cesty „River Raid“ 8b+.

M: „Senzace“ je těžká hned od úvodu, na začátku tě čeká čtyřkrokový cca 7C+ boulder po velmi malých chytech, těžké cvakání a následuje druhý silový boulder za cca 8A+/B, který je společný s „Kompletací“. Druhý boulder se točí okolo stisku, což je můj oblíbený úchop.

V čem je „Senzace“ specifická ve srovnání s těmi v podobné obtížnosti, co už máš za sebou?
V: Nikdy jsem nelezl cestu, kde by bylo klíčové místo takhle krátké/bouldrové, takže už to samo o sobě byla dost výzva. V samotném boulderu bylo dost zajímavé to, že asi třetí krok je za umělou lištu, která je neskutečně ostrá, a já neumím zalamovat, takže to mě hrozně potrápilo, i když ostatním ten chyt nedělá tolik problém. Potom následuje sekce za stisky a bočáky, které člověk svírá proti sobě a hrozně moc záleží na tření – na tom, jak moc drží kůže. Obecně se v těch deseti krocích nedá vůbec namágovat. Takže ve finále bylo u mě klíčem k přelezu vyladit kůži tak, abych zvládl celou sekci bez zpocených bříšek.

M: Specifická je svým bouldrovým charakterem a pro mě je to první 9a, takže nemám moc s čím srovnávat.

Motivuje tě přelez k tomu, abys v Česku zkusil ještě těžší sportovky? Jaké případně? (Třeba něco z Adamovy tabulky?)
V: Určitě to má svou hodnotu, přelízt takhle těžkou cestu u nás. Ale upřímně mě to pořád táhne spíš ven. Jenže vzhledem k tomu jaká je situace, nám pravděpodobně nic jinýho nezbyde. Takže je dost možný, že se podívám třeba na Roviště atd. Kras mě zatím vůbec neláká, asi taky kvůli vzdálenosti. Ale i to se může změnit.

M: Jasně, motivuje, ale namotivovanej jsem stále hlavně na bouldery, těch liníí je spousta, co je potřeba vylézt. S lanem bych rád vyzkoušel „To tu ještě nebylo“ XIIb v Labáku nebo 9a v Krasu, na takovýho „Kostěje“ asi brzy přijde řada. A pak zkusit si posunout laťku na 9a+, ale těch moc v ČR není, takže asi někde za hranicema.

________________________

Poznámka Vaška „Šatavise“ Šatavy:
Chtěl bych uvést na pravou míru jednu důležitou informaci, aby se o tom vědělo.
Na Krkavce nejsou žádné umělé chyty – vše, co tam je, je původní, tedy až na jednu jedinou výjimku v horním sektoru, kde se jednomu lezci ulomila lišta, která vypadala neulomitelně, a dotyčný tam pak nalepil kostičku zhruba původní velikosti, jelikož ta lišta spadla někam do lesa a už se bohužel nenašla.
Takže akorát některé ty původní chyty jsou hodně oblepené sikou, a to působí dojmem, že jsou umělé, což je zrovna případ i té ostré lišty v „Senzaci“. Je dost možné, že takových „opravených“ chytů bude v budoucnu patrně na Krkavce přibývat, jelikož její materiál je relativně lámavý. Ale je dobré vědět, že cesty jsou nyní ještě v původním stavu krom toho podlepování, což je věc dnes běžná a tolerovaná, na rozdíl od úmyslného modelování chytů, pokud tedy nebereme v úvahu nějaké lomy apod.

Z nenápadného pobřežního městečka Mallaig už jeden z cílů naší skotské expedice vidíme. S parťákem Tomášem míříme na masiv An Sgùrr (393 m n. m.), nacházející se na ostrově Eigg ve Vnitřních Hebridech (mapa). Původně jsme měli v úmyslu se na ostrově jen porozhlédnout v duchu ostrovní turistiky, jenže během plánování cesty jsme tu (bohužel) objevili netušené lezecké terény.

Již druhý den vyrážíme pod mohutné, přes sto metrů vysoké čedičové sloupce, přírodou poslepované v jeden spanilý skalní masiv. Bez řádného průvodce, jen s výčtem nemnoha lezeckých cest z internetu, prozkoumáváme spodní část rozsáhlé jižní stěny. Tuto etáž Tomáš od pohledu poněkud sarkasticky nazývá „cvičnou plotnou“. Zpočátku jen hádáme možnosti, jak prostoupit systémem žlábků a drobných puklin ve středu zhruba padesát metrů široké a třicet metrů vysoké skalní plotny. Jenže, ještě než vybalíme věci pod skálou, Tomovi se podaří strhnout si na nohu asi půlmetrový čedičový sloupek. Chvíli to vypadá na konec veškerých lezeckých ambicí, ale po základním ošetření krvavé díry v holeni se oba uklidňujeme a oblékáme sedáky.

Volím výstup koutem v pravé části plotny, který naoko volá po hojné zásobě „kamarádů na sedák“. Terén ve spodní části je snadný, přesto brzy hledám, kam založit první jištění. V této bohem a mobilním signálem zapomenuté krajině je člověk vděčný i za jedničkový vklíněnec v mělké spárce pár metrů nad zemí. Při dolezu ke koutové spáře však zjišťuji, že do stavebnice volných balvanů snad ani nic zakládat nechci. Pokračuji se dvěma chabými vklíněnci hluboko pod sebou na konec plotny, která přechází z ukloněného terénu do kolmého kouta. Zpočátku vypadá výstup jednoduše, už pomýšlím na založení tutového frenda do široké pukliny přede mnou. Při bližším ohledání však mé nadšení plynule přechází ve zděšení – v cestě je blok dva na dva metry, složený z několika poslepovaných, volně ložených sloupků. Raději balvan obezřetně oblezu zleva, pomyslím si.

Jenže, jak se záhy ukazuje, tady je zas lokrů jak v kamenolomu! Začínám panikařit: „Co teď?!“ Nakonec nezbývá než slézt o kus zpátky dolů, něžně obejmout volně položené čedičové sloupky a se zatajeným dechem přelézt doprava. Zbývají mi dolézt asi tři metry na zarostlou polici. Nakonec chci na obhození použít zdánlivě tutový hrot, který se však mým dotykem stává spíše zdánlivým, než tutovým. Dolézám to raději bez jištění. Zatímco ve vřesovišti chytám dech, teprve mě napadá, co jsem to za idiota a kam lezu. Až zpětně mi dochází, že mám za sebou alespoň svůj první prvovýstup! Podle všeho tudy ještě nikdo před námi nelezl. Proč asi? – Po nekonečných minutách pobíhání od keříku k lokru a od lokru ke keříku nakonec zakládám jeden pofidérní frend do mělké spáry a přidávám o něco obstojnější vklíněnec. Štanduji několik metrů od hrany, po severoirském způsobu tak, jak mě to učili lezci z Mourne Mountains.

Po Tomově dolezu a pár selfíčkách ve stěně hledáme sestup. Traverzujeme vřesem asi padesát metrů po polici do rokle, jíž jsme předešlého dne sestupovali při obhlídce z vrcholu An Sgùrr. Přiznávám, trochu se mi stýská po slaňování.

Tomáš volí svůj prvovýstup středem „cvičné plotny“ s minimem jištění. Tak trochu ho podezírám, že mě nahoře stejně dobere z jednoho obhozeného vřesu a čoku ve spáře za lokrem. Nejsem daleko od pravdy.

Obě přelezené cesty odhadujeme obtížnostně někde kolem britského VD až HVD (pětka na písku, pozn. red.). Sektor s našimi nikde nepublikovanými prvovýstupy na jinak neznámém ostrově Eigg, někde na okraji Atlantiku, skromně pojmenováváme „Berounská plotna“ na počest oddílu, který bychom zapsali ke jménům do chybějící vrcholové knížky. Každé další šílence, kteří by kvůli skládačce čedičových sloupků mínili s lanem a železy urazit oněch patnáct set kilometrů, můžu s klidem ujistit, že si zde, jako všichni tradiční lezci, přijdou na své!

No, je už to nějaký pátek, a i přesto se mi vzpomínky na tento pytel vybarvují ve všech barvách, naprosto čistě a jasně. Byl to jeden z mých prvních Ádrů. Každý si ty začátky určitě pamatuje, co? Přijedeš, vletíš do skal a najednou máš z těch obrovitánských věží dušičku tak malou, že by se vlezla do krabičky od sirek. Nevíš, do čeho nalézt, a tak se raději jen tak motáš kolem, dokud někoho nepotkáš a ten ti nevyradí nějakou „parádní klasiku“ pro začátečníky.

Jednou jsme takhle s kamarády vyrazili k Zrzkovi. Kamarád martin tam měl doporučenou jakousi hezkou stěnovku a já s Márou jsme si řekli, že i nějaká spára se tam pro nás najde. A taky že našla.

Většinou člověka odradí pohled do zamešené, zašmelené mokré spáry, ale mě to už od začátku tak nějak přitahuje. Naházel jsem na sebe co nejvíc smyček a dal jsem se do dobíjení vrcholu! Spodek přijemné měkké žáby v mechu, pak se ale lezení začalo vyostřovat. Smyčky byly moc malé na to, aby se vešly do takového rozměru (myslím, že to byl nějaký vyflusávající „chickenwing“) a pocity z pádu se mi motaly někde mezi „jestli hodim, tak se polámu“ až po „sakra, já tady nechci umřít“. V tu chvíli jsem si ale vybavil jednu fotku z tištěné Montany. Přilbu založenou jako postupové jištění. Tenkrát jsem s přilbou ještě lezl, a tak jsem se pokusil o reprízu této jistící techniky… Nevyšla! Po chvilce hraní si se zakládáním přilby jsem ji raději zahodil do doliny a místo přelezl. Řekl bych, že to byla moje první širočina. Na její konec jsem dolezl nejen s kotníky prolezenými do krve, ale i s odřenou půlkou obličeje. Používal jsem totiž tzv. headjam.

To ale není ještě nic zajímavého. Přede mnou se totiž neobjevil vrchol, ale další pokračování komínem. Na to už jsem neměl, a tak jsem začal splétat plány. Vzdát jsem to nechtěl… Rozhodl jsem se tedy, že doberu Máru. V tu chvíli přišel ale trochu problém. O co ho mám sakra dobrat? Měl jsem spoustu smyček, ale ty mi byly k ničemu. Najednou mi svitlo. Lezečky! Když je omotám smyčkou dost pevně, budou fungovat jako vklíněnec! No, nebyl to úplně top nápad, ale co by kdo čekal od šestnáctiletého kluka vyděšeného k smrti.

„Máro! Zruš a polez, vystřídáš mě tady!“
„A za co tam jistíš, volééé?!“
„V klidu kámo, je tu kruh jak na bejka!“

Heh, měli jste vidět Márův obličej, když ke mně dolezl a zjistil, že jsem si to s tím kruhem trochu vymyslel. Trochu mi vynadal. Nebo spíš hodně a začal svou část cesty. Ta ale rychle skončila. Na mokrém mu trochu smeklo a v tu chvíli se i jeho pohár s morálem vylil. Měli jsme ale štěstí. Dole stáli kamarádi s pořádnýma koulema, které jsme si vytáhli nahoru a slanili za ně.

Byl to můj první takhle velký úprk z cesty. Slaňování za smyčku pro mě bylo snad ještě horší, něž jištění za lezečky. Celkově mám cestu spojenou nejen s velkým pytlem, ale i se spoustou poprvé… Třeba i s prvními kalhotami prolezenými na prdeli. Až na kůži! (směje se)

Článek se umístil na 4. místě v naší letní soutěži „Můj největší pytel“.
Nejlepší vybrané texty shromažďujeme sem.

Kuba Steklý se před šesti lety vydal na poznávací výlet na Západní pobřeží Ameriky – lákal ho hlavně sníh. U nás v Česku patřil mezi širší freestylovou špičku, takže se k němu brzy dostaly zvěsti o množství prašanu, který tu za zimu spadne. Odjet domů už se mu nepovedlo a nakonec zdomácněl v městečku Revelstoke.

Jak se žije na úpatí Skalnatých hor? Při pohledu zvenčí vypadá všechno jako nádherná pohádka, ale místo k životu si tu člověk musí tvrdě odpracovat. Kuba si nesnáze nepřipouští a naplno si užívá zimní metry prašanu a v létě nekončící kilometry bikových trailů.

Jak se to semlelo, že jsi se takhle ocitl v Kanadě?
Začalo to nevinně. Vyrazil jsem na sólo výlet za lyžováním do Kalifornie. Nakonec mi ale západní pobřeží Ameriky učarovalo natolik, že jsem musel zůstat a objevit víc.

Takže jsi neplánoval od začátku, že bys tam zůstal?
Vůbec ne. Kanada ani Revelstoke nebylo nic, co bych předem plánoval. Všechno, jak to tak bývá, byla souhra náhod a okolností. „Já v Kanadě rozhodně žít nebudu,“ prohlašoval jsem i po příjezdu do lyžařské mekky Whistleru. Nicméně životní styl, příroda a hlavně úžasná možnost kombinace volného času a práce se staly hlavním důvodem, proč jsem se nakonec rozhodl tady zůstat.

Z ničeho nic najednou přesunout svůj život o tisíce kilometrů jinam zní ve tvém podání naprosto banálně. Bylo to vážně tak jednoduché?
Byrokratické problémy byly obrovské – asi těžko pochopitelné pro někoho, kdo to nezkusil. Kdybych mluvil o podrobnostech a systému získávání víz, tak to nikomu nic neřekne. Každopádně první tři roky jsem tady byl na turistu. Celkově to byl těžký proces – získání trvalého pracovního víza trvá dlouho. V podstatě je to asi můj největší systémový úspěch v životě, vážím si toho víc než studia vysoké školy v Česku. (směje se)

Napadá tě něco, co máš u sebe v Revelstoku, a nám to u nás v Česku chybí?
Když jsem tuhle otázku položil pár kamarádům kolem mě, odpověď vždycky zněla jasně: průměrný úhrn sněhových srážek deset metrů za sezónu. Ale není to jen o tomhle. Místo vždycky tvoří lidi, kteří tam žijí. Revelstoke rozhodně není vysněná lokalita, pokud nejsi zapálený do outdoorových aktivit. Na druhou stranu zároveň není moc lepších míst pro život, pokud naopak jsi. Tohle samozřejmě přirozeně vyselektuje lidi, kteří opravdově žijí pro hory a čas strávený v nich. Není těžké kdykoliv najít parťáka pro jakoukoliv akci a nemusíš kvůli tomu cestovat dálky. Ideální kombinace.

Co ti tam naopak chybí?
Kromě rodiny, která za mnou může kdykoliv dorazit, stejně jako kamarádi, není asi nic, co by mi chybělo. Kdyby to bylo naopak, rozhodl bych se pro život jinde. Z hmotných věcí mi asi nechybí nic. Rohlík i chleba si upeču a pivo mají lepší tady. Jinak jediné, co mě napadá, že mi trochu chybí, je náš český disrespekt vůči systému založený na naší historii (směje se).

Jak je těžké se tam uživit?
Stejnou otázku pokládám směrem do Čech. Jak už jsem naznačil, hlavní důvod, proč tu žiju, je poměr volného času a práce. Snažím se vždycky pracovat pár měsíců v létě a pak lyžovat celou zimu. Jelikož mám obě ruce zdravé, tak to není takový problém.

Sehnat obstojné bydlení na zimu naopak problém být může. Revelstoke je zimní středisko založené na sezónních pracovnících, kterých je ale víc než míst na bydlení. S přicházejícím podzimem se na komunitních stránkách rozjíždí lidská verze pořadu Chcete mě?. Když máš štěstí a tvými hlavními koníčky jsou úklid a vaření pro ostatní, můžeš získat pokoj v ceně 800 $ až 1000 $ na měsíc. Výplata tu chodí každých 14 dnů, z čehož většinou první půlku měsíce vlastně jen pracuješ na pokrytí nákladů.

Na druhou stranu, dá se tu žít i hodně levně, funguje tu dobře systém re-use věcí a second hand oblečení, občas může člověk zajít zalovit do kontejneru za obchod a bydlet se dá celé léto v camperu nebo dodávce. Je to jen o tom, jaký životní styl si člověk nastaví.

Je jasné, že pro tebe je hlavní lákadlo zima a lyžování. Co děláš v létě?
V létě vyrážím na kolo kdykoliv to jen jde. V Britské Kolumbii je velké množství trailů, díky kterým objevuji neustále nová místa. Taky rád zajdu na ryby nebo po práci s kamarády na frisbee golf. Léto v Kanadě pro mě bylo mnohem větším překvapením než zima. Každý si asi umí představit, že je tu hodně sněhu a velké hory, ale když přijde léto, je tu fakt vedro. Víceméně vše mezi horama podél západního pobřeží a Revelstoke má blíž k poušti než k modrým jezerům a nekonečně zeleným lesům.

Jak bys popsal vztah s místními? Cítíš se tam jako cizinec?
Kromě původních obyvatel – Indiánů, není v Kanadě nikdo místní. Každý vlastně odněkud přišel. A když ne on, tak jeho rodina v průběhu dvou minulých století určitě. To je důvod, proč je tady společnost vůči cizincům hodně otevřená. Je to hodně příjemný pocit, který člověku otevírá spoustu možností a hodně mu usnadňuje život.

Chystáš se třeba někdy vrátit? Co by tě k tomu vedlo?
Nikdy neříkej nikdy, ale návrat v plánu nemám. Jsem tady spokojený a nemyslím si, že člověk musí prožít svůj život v místě, kde se narodil. To neznamená, že bych na Čechy zanevřel. Naopak s větším odstupem člověk víc docení, co máme a v čem jsme dobří.

PSČ POD NÁSTUPEM
Dočítáš první článek naší nové rubriky „PSČ“. Chceme v ní představovat lidi, kteří se rozhodli poslechnout své vnitřní volání, opustili město a přestěhovali se do blízkosti hor nebo skal, kde se cítí doopravdy doma. Plánujeme střídat české a zahraniční díly, pozn. red.

Seš součástí celku. Patříš do procesu. Sdílíš, hrotíš nebo jen stojíš opodál. Zdánlivě je vše jen o tobě – ty volíš směr, styl a hloubku záklonu. Ačkoliv často seš v tom sám, je to i o lidech, jenž tvé paže následují.

Jednou za čas střetneš squadru biancu. Víš, že to není každý den, ale o to tě to víc těší. Záklon zpočátku víc než chceš, obzvláště nedokážeš-li cvaknout první. To tě nebude bolet jen za krkem, ale i na prdeli. Točíš se v těch pár metrech jak na obrtlíku, ale někdy, než uděláš postup o metr vzhůru, je třeba probít pár metrů „nepotřebných“ kroků vpravo a pak zas zpět.

Je to o akceptaci nebo respektu? Řekněme o úctě. Máš-li sílu, klidně povinné směry a traverz vynechej, ale bavíme se pak o jiném levelu. A technika? To je převlečená žízeň. Na zlomek sekundy ti může pomoci, ale nakonec stejně musíš zabrat. Ostatně dojde-li ti ve džberu voda, taky se musíš sehnout do studně pro novou.

Rozradostněnost ohřívala vzduch, ba co víc, chvíle utkvívala v paměti téměř magicky. Jako tečka za sezónou ideál! Zjevilo se však i jisté prozření, pro některé se totiž završení „Brandlemouchy“ stalo pomyslným závěrem, koncem jedné kapitoly. Je potřeba jen hrotit? Nápredovať se přeci dá i jinými způsoby. V čems měl Polda pravdu, ostatně stejně jako onehdy Pavel pod „Jelínkovou“ – cesta na přelez, ale najednou je to vše malicherné – další pokus už (nikdy) nebude. I tak někteří odkládají své lezečky na hřebík. Každá hra má svá dějství, toto byl pro oba konec jedné z kapitol.

A my další? Klidně se v poklidu nadechněme a opět hurá zpět… Hajde, idemo!

Redakční poznámka: Cestu „Brandlemoucha“ udělal Tomáš „Svišť“ Pilka v roce 1992. Má klasifikaci 10- (8a) a najdeš ji ve Žlebech. Ke dnešnímu dni má pravděpodobně osm přelezů. Jde o převislou linku s obtížným prvním cvakáním. Ono první jištění vzbuzuje emoce v nejednom krasovém lezci – přelezení cesty na RK sice zvýší bezpečnost cesty, na druhé straně sníží její klasifikaci. Autor textu přelezl cestu spolu s Honzou „Poldou“ Poláškem stylem PP s bouldermatkou (podzim 2018). Druhý jmenovaný ji bere jako zakončení své lezecké životní etapy.

___________________________

Abychom Kras na eMontaně tolik nezanedbávali, plánujeme každý měsíc něco málo z této světové oblasti přinést. První díl byl Štěpán Volf, druhý meteo-okénko, třetí varianty „Kašpárkova hrobečku“, čtvrtý příběh „prvního českého babského 8B“, pátý Sportovní milníky, které posouvaly klasifikaci.

Dělím věci do škatulek a pak je z nich zase pracně vyndávám. Snad je to v povaze. Ráda plánuji a pak trpím, když se věci ubírají jinudy. Tedy jak stárnu, tak to utrpení ustupuje nadhledu, takže se čím dál lehčeji pohybuji ve světě lezení po vlastním na písku, kde pouhopouhé plánování a z něho plynoucí možné očekávání není nejfunkčnějším přístupem k věci.

A jaké kategorie pytlů se v mém světě vyskytují? První, zcela zásadní dělení je „pamatuju si ho“ a „nepamatuju si ho“. Mám hodně děravou paměť, takže toto dělení samo o sobě má velký potenciál udržet člověka ve stavu pohody a nevědomosti, protože si může říct (a i tomu věřit), že zase tolik pytlů nemá.

Toto dělení láskyplně narušuje můj přítel a lezecký parťák Bobr Obročník, který má paměť jako slon… aspoň na lezení a na pytle. Pak tedy zažívám scénky, kdy jedeme do Skaláku a přemýšlíme, co budeme lézt a ozve se:
„Si můžeš odpytlit tu údolku na Mariáš.“
„Co? Tam žádný pytel nemám?!“ brání se všemi prostředky zapomnění má paměť.
„Ale máš.“ A následuje detailní popis, jak jsem to zapytlila a proč. Mlhy v mé hlavě se pomalu rozestupují. Sakra, já ho tam fakt mám. Teda co už, jde se odpytlovat.

Ve chvíli, kdy si pytel pamatuji, dělení ještě zcela nekončí. Mám barvy jako na semaforu. Červená značí pytel, který budu mít navždy nebo méně ultimátně řečeno, kam až si dovedu představit svou lezeckou budoucnost na základě systematického, až vědeckého pozorování sebe sama v čase a prostoru. Jsou to pytle, u jejichž zavěšování se ze mě linou nepříliš libé věty: „Kur*a, tady je to fakt špatný! Tady prostě nevím, co jako. Támhle se budu fakt bát.“ Vidím, že je pro mě postup nemožný, vysoko nad hranicemi mých schopností.

Někdy to pak lezu na druhém s očima navrch hlavy a žaludkem, který kvílí, že tam nechce být. Zelený pytel většinou vznikne kvůli počasí nebo nějakému momentálnímu mentálnímu či fyzickému omezení, které se za pár dní vypaří, a pytel může být snadno sundán. Čím se vyznačuje oranžový pytel, si už jistě hravě doplníš.

A jak vlastně takový systém rozdělení vznikne? Spousta dní na laně, námahy při usebrávání se, přátelství, odhodlání a přijetí. Zážitky, které už kromě mé chabé paměti nic nesmaže, pocity a emoce, které si musím porovnávat. Vděk za plnost a rozmanitost života, a také obrovský vděk za to, když se pytli můžu vyhnout díky obětavému parťákovi (díky, Andrejko Obročníková), který mě u kruhu vystřídá, doleze na vršek a já mohu do kroniky ve své hlavě psát „střídání“ místo „pytel“. Ten vděk je ryzí a pytle (i střídání) jsou prostě plné zážitků.

PŘÍKLADY MÝCH PTYLŮ VE VŠECH BARVÁCH:

ČERVENÝ: „Zlomky života“ VIIc, Jindřich Sochor, Kozlov
ORANŽOVÝ: „Turkey crack“ 8a, Sean Villanueva, Cadarese
ZELENÝ: Ať přemýšlím, jak přemýšlím, žádný mě nenapadá. Půjdu se zeptat Bobra.

Článek se umístil na 2. místě v naší letní soutěži „Můj největší pytel“.
Nejlepší vybrané texty shromažďujeme sem.

Na úvod pár čísel:
31 lidí se zúčastnilo (rekord),
5 lidí porotcovalo
a 13 vyhrálo. Jak se dařilo tobě? Podívej se níže.

V letní soutěži eMontany, která měla téma „Můj největší pytel“, se umístili:

1. Michaela Sládková (38 bodů)

s mnohonásobnou retrosondou do lezeckého života v Liberci v 80. a 90. letech. Publikovali jsme zatím jen dva příspěvky (Podmokelská, přehrada), ale Míšin materiál zřejmě vydá ještě na velký článek.

2. Alena Bedrníková (33 b.)

s originální kategorizací pytlů, která zpřehlední orientaci všem pytlícím. Ája rozlišuje červené, oranžové a zelené pytle.

3. Jáchym Srb (32 b.)

se stylisticky vyšperkovaným literárním dílem, které pojednávalo o jeho pokusu v severní stěně Eigeru.

4. Šimon Janošec (29 b.)
5. Alena Čepelková (27 b.)
6. Filip Bříza (25 b.)
7. Pavlína Binková (18 b.)
8. Kuba Kácha (18 b.)
9. Mikuláš Heger (17 b.)
10. Vašek Krejčí (16 b.)
11. Viktor Sylla (13 b.)
12. Petr Melichar (12 b.)
13. Eva Krchová (10 b.)

Vítězům gratulujeme a přejeme, ať si z našich cen vyberou to, co se jim bude hodit. Budeme je brzy kontaktovat.

Není pytel jako pytel. Ocenění dostanou i Kristýna s Míšou, které nám poslaly fotky svých uklizených pytlů odpadků. Odměnou jim bude taška na opakované použití od neziskovky Trash Hero.

Za poskytnutí výher do soutěže děkujeme firmám Rafiki, Pivovar Rohozec, Namche, Climbing Technology, Vertical Trade, EC Store, Ocún, Singing Rock, Hudy, Hanibal, Zebra Trade, Mountain Equipment a Lowe Alpine.

Vítězné příspěvky a další, které uznáme za vhodné, ještě časem publikujeme v rubrice „200 slov“ a doplníme odkazy na tuto stránku.

Díky za tvoji účast a třeba zase příští rok!

Je 3:30 a Adam púšťa k skromným raňajkám hudbu z mobilu, ktorá zvýrazňuje už tak silnú atmosféru. Do steny naliezame ešte po tme. Lezieme súbežne na jednom skrátenom ½ lane – s priemernými odlezmi cez 10 metrov som permanentnej v no-fall zóne. Nie je tu moc priestoru na chyby, aj keď vypadnúť sa tu dá veru všade. Batohy na chrbte nás poriadne zohrievajú, tieto ťažítka si dnes asi celkom užijeme.

Tragický štýl tento fast & light: človek si snaží pobaliť „len to potrebné“, ale aj tak je ten batoh podozrivo ťažký. Po necelých dvoch hodinách už stojíme pod výrazným 45metrovým kútom, odkiaľ začíname s regulárnym ťahaním. Stena je naozaj strmá a o každú dĺžku tu treba pekne bojovať. No tá skala je perfektná a kompaktná. Len na pár miestach pod „jammed block-om“ je to celkom slušný legoland, kde sa dá vyletieť s kadečím.

Na poludnie už stojíme pod legendárným 90metrovým kútom, ktorý preškolí aj dlhoročných kútových hercovníkov. Celkom nám to vyťahalo paprče, ale dávame to na OS a celí natešení sa ocitáme pod hakovacím traverzom, ktorý je tou pravou čerešničkou na torte. Istenia tu vypovedali svoju službu už pradávno a dnes majú skôr odstrašujúci ako užitočný charakter.

Opatrne sadám do 3–4 mm hrdzavých driekov s polámanými karabínami, no zážitok… Ale to staré železo nás nejakých spôsobom udržalo a my sa ocitáme na bivakovej polici na severnej hrane Petit Dru. Vyliezli sme „Ameriku“! Od vrcholu nás ešte oddeľuje 10 dĺžok normálky „Allain – Leininger“, v ktorej sme ešte pekne dostali po prstoch.

Slnko sa pomaly stráca za horizontom. Posledné pasáže sú skôr povinná a boľavá jazda mokrou a rozsypanou žulou ako to pôvabné lezenie v západnej stene. S príchodom noci aj my prichádzame na samotný vrchol. Vyšlo to, dnes to bol sakra záhul!

Po 17 h intenzívneho lezenia si dávame final-high-five s Panenkou Máriou, zaliezame do spacákov a pomaly začíname vstrebávať všetky dnešné zážitky. Pod nami sa týči sen každého dobrodruha – nebezpečná, západná stena Petit Dru. Po posledných „kozmetických úpravách“ sa celkom drasticky zmenila jej lezecká mapa a z obrovskej palety legendárnych a úplne šialených línií nám stena zanechala už iba hŕstku master-kúskov. Dnes sme vyliezli „American Direct“, jednu z posledných žijúcich ikon tohto žulového giganta…

„AMERICKÁ DIRETKA“
American Direct alebo „Americká diretka“ (6c A1, 1100 m, ED1, vrchol 3733 m n. m.) bola prvý krát vylezená yosemitskými lezcami Royalom Robbinsom a Garym Hemmingom počas jednej z ich prvých návštev masívu v lete roku 1962 (24–26. 7. 1962). Royal Robbins si túto stenu naozaj obľúbil, o tri roky sa opäť vracia a spolu s Johnon Harlinom prelieza ešte priamejšiu líniu „American Direttissima“, hodnotenú ako ED3. „Americká diretka“ si drží aj slovenské prvenstvo a to prvý zimný prelez, vytvorený A. Belicom a I. Kollerom 28. 2.–5. 3. 1975.

Masívne skalné zosuvy medzi rokmi 1997 a 2011 vymazali polovicu lezeckej mapy celej steny a eliminovali tak širokú paletu lezenia na viac menej – tri cesty. Ani naša diretka už nie je kompletná a od kyvadlovej dĺžky sa už viac nelezie (aj keď pokusy tam boli). Pokusy boli dokonca aj v obrovskom výlome! Každopádne, kvalita skaly v tejto stene je perfektná, skala je čistá a kompaktná a ponúka super lezenie.

NAŠA LIGHT & FAST VÝBAVA
Batoh + spacák 0,9 kg + 1/2 decathlon karimatky 4mm + ľahká goráčka + polartecová vesta + 2 ks lyofilizované jedlo + sušené mäso + 6 ks tyčinky + 2 l vody + BCAA/MG/IONT + hygienické vreckovky + mačky + čakan + mobil + 1 MSR Windburner a 100g plynu.

Hardware: 2x 60m laná + 10 expresiek + set čokov + mikrofriendy a friendy po modrého BD, po zeleného zdvojené + ballnuty + slučky + rollnrock/ropeman/tibloc

Hned na začátek musím podotknout, že se nepovažuju za žádného zdatného lezce, natož člověka, který by dokázal identifikovat všechna pískařská „moudra“ od opravdových rad. Třeba už věta „z komínu se nepadá“ zní jako fakt, který se po bližším autorském přezkoumání mění jen v další špatný doslova odřený vtípek z písku.

Po krátké rozcvičce, která z vlaku vedla rovnou do Království: „Dáme si nějakou klasiku na rozlez.“ Jenže, brzy pociťujeme blížící se lezecký Fesťák. Čekat někde fronty na cesty, když jedeš do Ádru pět hodin vlakem, není zrovinka snově strávený čas, takže vybíráme menší kvak na protažení a měníme plány.

Věřím úsudku starších a zkušenějších lezců, kteří tvrdí že i nelezci jako já se na Starostovou dostanou. Když přelezeme zábradlí turistické cesty, na vrcholek stejně nevidím, a tak mi ani nic jiného, než důvěřovat, nezbývá. Jako třetí v pořadí nazouvám lezky a jdu. Hned v prvních metrech zjišťuju, že jsem si možná ty dlouhé kalhoty přece jenom vzít měla. Nevadí, trocha škrábanců ještě nikoho nezabila. Až ale dolezu za klukama, co tuhle cestu vybrali, tak se to možná změní. Těsně před první kruhem zírám na „díru“ ve skále. Spára. Spára je prý „jeden velkej chyt“… Já žádný chyt nevidím.

Naštěstí dostávám pomocnou ruku a za chvíli už s úlevou sedám do odsedky. Na konci druhé délky lituju volby kraťasů o něco více, ale už skoro umím lézt lopatkama, což za to stojí. Slaňování odhalí další nevýhodu mnou zvoleného úboru. Z komfortu mě v tuhle chvíli nevyvádí pouze výška nebo chladné počasí ale i to, že oběma spolulezcům dole ukazuju kvůli vyhrnutým kraťasům celý zadek. Vypadají, že je moje slaňování baví o něco víc než mě. Až když jsme všichni dole, zjišťuju, že to nebyla zrovna klasa pro nás nelezce („Stará cesta“ VIIa, pozn. red.). Nezeptat se, co to vlastně lezeme, byla chyba, kterou příště neudělám.

Pomstu naplánuju až na druhý den, kdy míříme do Tepliček. Cíl je „Průkopnická cesta“ na Sfingu („Oblíbená varianta“ VI, pozn. red.). Aby to kluci se mnou neměli moc lehké, tak se pro jistotu rozbrečím už u nástupu. Ačkoli jsem včera trénovala, s dalším komínem znovu zápasím. Konejším samu sebe, že je vlastně dobře, že se vegani v Teplicích nenajedí, protože jinak bych se sem nevešla. (Doporučená hudba k videu zde, pozn. red.)

Po vylezení komínu první délky mám všeho plné zuby. Jak se dostat dolů? „Odtud se ještě slanit nedá,“ dozvídám se s velkou lítostí. To už vzdávám veškeré projevy nesouhlasu, nadávky si nechávám pro sebe a jen odevzdaně přijímám svůj osud se slzami v očích. Druhá délka nabízí odměnu v těchto krajích nečekanou. Sem tam se objevují chyty nebo stupy, takže se s překvapením dostávám až na vrchol. Vítězoslavný pocit je mi hned vzápětí odepřen při pohledu na protější stěnu. Ta je o něco málo vyšší, oproti našemu rajbásku má opačný sklon, a přesto si to po ní štráduje člověk s nohou ve fáči.

Na závěr bych ještě chtěla zmínit dvě věci. Ono místo, ze kterého se nedalo, dle slov mých spolulezců, po úvodním komínu slanit, byla police u slaňáku. Přála bych všem vidět ten kolotoč, když jsem k němu přistála… Po šťastném návratu na pevnou zem mi bylo vysvětleno, jak úžasnou linku, a ještě užasnější sympaťáky v ní, jsem mohla z vrcholu vidět. Prý to byla nějaká „Kalamárka“, o kterou se pokoušelo jedno pirátské duo. Na ostrém konci byl kapitán Hook (Zdeněk „Háček“ Hák, pozn. red.) a hned za ním si to štrádoval Mára Holeček se svojí „dřevěnou“ nohou.

Mluvil jsi někdy se skálou? Mně se to stalo v roce 2018, když jsem byl po mnoha letech v Tisé a uviděl první tamější skálu, na které jsem byl napsaný ve vrcholovce – někdy v polovině osmdesátých let. Bylo to, jako když potkáš starou známou lásku. Dávno jste se rozešli, dlouho se neviděli, každý už máte někoho jiného, a stejně si vyměníte pár slov. Čistě z nostalgie a po mnohaleté lezecké pauze jsem se rozhodl, že se nahoru vydám. Stejnou cestou jako kdysi.

K tomu jsem se odhodlal až rok poté. Kdysi v těch osmdesátých, jak si matně pamatuju, to byl takový etalon aktuální formy, když jsem tam s otcem jezdil: „Když nevylezeš trojku na Medusu, tak nic jiného nebudeme ani zkoušet.“

Kolem hrudníčku smyčku, pěstičky zaražené ve spáře a ječím: „Tati, já spadnu!“ Otec lakonicky odpovídá: „No, tak to poletíš dolů.“ Nezbylo nic jiného než zabrat a dolézt to, už snad jen proto, že jediným jisticím bodem byly zcela miniaturní hodiny, spíš hodinky, které by určitě neudržely ani kočku, kdyby do nich spadla…

De facto jsme asi s otcem udělali i prvovýstup… Tedy spíš prvopřeskok… Zkrátka jsme jednou odkudsi skočili na nějaký vršek v Tisé. Vše bez problému. Až na jeden detail – hned po doskoku se jal otěcko hledat kruh. Dodnes si pamatuji památnou a stručnou větu: „Ty vole, tady nic není.“ Slanili jsme to tehdá tak, že otec hodil lano přes vršek. Ovšem hned jak ho přehodil, tak se na nás spustila průtrž mračen – jak když někdo nahoře otevře všechny kohouty. No, a v tomhle slejváku jsem slaňoval. Kdo by to v sedmi letech nepovažoval za dobrodružství…

Stejně jako mi přišlo, a dodnes přijde, dobrodružný zavzpomínat na simultánní přeskok v Ádru – na jaký vršek? To už by se asi dnes nerozpomněl ani otec. Mně se zkrátka nějak zrovinka nechtělo udělat ten jediný nejdůležitější krok. Tak mě otec vzal za ruku a počítá: „Tři, dva, jedna…“ A pak už to samozřejmě nešlo zastavit. Patrně si otec řekl, že mě nechce zabít, když mě pustí, a mně se zase urputně nechtělo se rozmáznout, když se pustím já, tak jsme prostě přeskočili držíc se za ruku…

Abych se vrátil k tomu znovuvylezení na Medusu. Obul jsem lezečky a šel na to. Připomínám, že jsem to skoro 20 let nedělal. Kromě lezeček jsem měl ještě další důležité části výbavy – kraťasy, košili a přes rameno ledvinku s telefonem. Byla to jen trojka. Jak se dostanu dolů, jsem řešil až cestou dolů… Dolů jsem se hodlal dostat tou etalonovou spárkou. Školácká chyba – došel jsem k ní čelem. Ucítil jsem knedlík v krku a dohnalo mě známé brnění a tuhnutí v kolenou…

A co jako dál? Nikde nikdo. Instinktivně jsem zvolil traverz ke kruhu. Mám přece přes rameno ledvinku s telefonem, tím se to určitě vyřeší. Od kruhu nebo spíš kolem něj pár mini kroků stěnkou dolů. Přestal jsem si vidět na nohy, situaci zachraňuje pravá ruka v tutové kapse. No, nezbylo nic jiného, než si to dobře vyměřit a hupsnout na bezpečné místo. Doskok na obě nohy v lezečkách je taky dobrodružný a zapamatovatelný moment. Ve světlých vteřinách jsem si vzpomněl na první úsloví, co mě otec naučil: „Nahoru nepoletíš a dole tě vždycky někdo najde.“

Hořkosladký moment nastal nahoře u vrcholovky… Do původní krabice nateklo a knížka zcela shnila k nepoznání. Spolu s ní i všechny mé předchozí záznamy. Kdybych se byl rozhoupal už v roce 2018, ještě bych ji viděl…

„Šup, šup, pojď lézt.“ Povzbuzuje mě spolulezec a dívá se do průvodce. „Chci už lézt jen na pohodu!“ před chvilkou jsem dal pro mě hodnotnou cestu. Jistič se opět dívá do průvodce: „Tak si dej tady tu vpravo.“ Cesta vypadá převisle. „Hele, já si chci už odpočinout a ne se úplně fyzicky zničit.“ Jsem přesvědčován, že cesta je lehká, přitom dotyčný uklízí rychle knížku s popisem cest do baťohu.

Nastupuji a hned po počátečním výšvihu začínám zabírat. U čtvrtého jištění je jasné, že jsem byl podveden! Prskám, že mě naschvál nahnal do těžké cesty. Ta je tedy moc hezká, a tak se snažím o onsight přelez, i když mě spolulezec poslal minimálně do obtížnostně něčeho podobného, co jsem před chvíli lezl a stálo mě to všechny síly. Blížím se k temeni skály. Kyselina mléčná se ve svalech začíná projevovat, bandasky natékají. Ke konci cesta začíná být čím dál těžší, převislejší. Tělo, pociťující únavu, začíná vibrovat, ale jsem pět pohybů před hranou masivu. Vidím závěrečné chyty, úspěch na dosah, a hlavně právě hodlám zabořit ruku do spásné spáry – žábovice. To už mě mnohokrát zachránilo.

„Vrrrrrrrrrrrr!!!“ Málem mě trefil šlak. Ze spáry na mne vrčí malé zvířátko, které puklinu z velké části vyplňuje. Plch! Vibrace těla se zvyšuje.

„Padám!!“ oznamuji. Zdola se ozývá: „Už to dolez, přece nevzdáš hodnotný onsajt.“ Ano, byl jsem podveden! Hodnotný onsajt! „Je tu plch, nemůžu dál!“ Vrčení zesiluje.

Jistič, se stoickým klidem člověka stojícího na zemi, dává rady a lidová moudra; vyhnat plcha, oblézt místo jinak, dát ruku do spáry, neboť mě určitě zvířátko nekousne či dokonce uteče. Vibrace těla, při snaze udělat něco jiného, než narvat ruku k plchovi, se mění v klepaturu.

„Vrrrrrrrr,“ ozývá se stále ze spáry silněji a silněji, zvláště jakmile se moje ruka přiblíží k puklině, respektive k plchovi, který ještě k tomu viditelně zatne více svoje tělo a drápky ve skalní spáře, jak lezec v širočině. Zvířátko očividně odmítá poslechnout dobře míněné rady mého jističe a nechat se vyhnat.

„Huš! Huš! Vypadni! Kšá!!“ je však tvorem hluboce ignorováno a plch reaguje svým obligátním „vrrrrrr“. Možná moje „hush“ nemá správný německý přízvuk a plch tak nerozumí.

Ruce se mi pomalu otevírají. Dělám už druhý zoufalý pokus o dynamický pohyb ve snaze dosáhnout na vrcholové chyty přímo, ty však neberou, jako na potvoru se zužují dolů. K tomu plch ve spáře. Síla a vytrvalost jsou na dně, už nemůžu, jdu vabank. Šáhnu vysoko a ruka na chviličku svírá a následně klouže po zužujícím se chytu na stisk. U mého břicha se přitom ozývá neutuchající vrčení.

Gravitace vítězí. Letím dolů. Houpu se na laně, řvu naštváním a bolestí z kyseliny mléčné v rukou. Zdola jsem pobízen, abych to aspoň dolezl. Nemám náladu, ale plch mě štve. Přitáhnu se ke spáře. Zkouším vyhnat ho expreskou, ale zvířátko se nehýbe. Horolezecká pomůcka k němu asi nedošáhne.

„Vrrrrrrrr!“ zuřím. Řvu na plcha. Ten ale zaujímá stále stejné stanovisko. Jsem už úplně vyšťaven, k tomu si všimnu shromažďujících se diváků, kteří udiveně sledují, proč někdo na celý les nadává skalní spáře a kloktá v ní expreskou.

Vzdávám se, nemůžu a slaňuji. „Siebenschläfer,“ oznamuji čistě německému obecenstvu, které sledovalo moji estrádu. Přitakávají, že v tomto skalním sektoru jich je plno.

Mám toho také plno, respektive plné zuby. Jsem fyzicky vyřízený. Jistič je spokojen – teď bude lézt on, ale v jiném sektoru, a balí na přesun. Plch je také spokojen, zůstává ve spáře a viditelně nebalí nic.

____________________________

Tento text (s mírnou redakční úpravou) patří do naší letní soutěže „Můj největší pytel“. Pokud máš také nápad, o co se s námi podělit, tak pravidla a ceny najdeš tady. Uzávěrka se blíží, posílej do 31. srpna!

„Hned jsem psal kamarádovi z Prahy, jestli tu náhodou není,“ vysvětluje španělskou angličtinou další z místních lezců. „Jó, vy jste ti Češi? To je super, viděli jsme dole vaši káru.“ Dodávka s nápisy „Czech Climbing Team“ poutala pod horami pozornost. Možná by místňáci byli raději, kdyby z ní vyskočil Adam Ondra a na onsajt si dal cestu „Orbayu“ (8c, 500 m), ale i tým mladých alpinistů se v horách severozápadu Španělska činil.

Sokolíci nejprve vynesli své materiální a gastronomické zásoby pod patu Naranjo de Bulnes (nebo také Picu Urriellu) – tyhle dva názvy patří pětisetmetrovému vápencovému špalku, který tu jako by nic vyrůstá mezi ostatními horami. Okolní hory vypadají normálně, až podprůměrně, zato Naranjo připomíná přerostlou pískovcovou věž – leze se na něj ze všech stran a koupíš na něj samostatného tištěného průvodce, co má skoro 200 stran. K večeru se jeho nejvyšší – západní stěna zbarvuje do oranžova, proto „Naranjo“.

Vylézt si nějakou přímou linku v téhle stěně znamená, že bys měl zvládat s přehledem lézt francouzské 7b a výš. Sokolíci se do Českého BC dostali začátkem srpna a postupně se podívali do většiny zdejších prásků. Největší zářez? Určitě „El norte oculto“ – cesta za 7c+, která měří 455 m a klíčová délka na tebe čeká až ve vrchní třetině. „Nejtěžší a nejkomplexnější skalní vícedélka, co jsem kdy lezl,“ hodnotil Lukáš Ondrášek, který tuhle napůl tradiční cestu probojoval společně s Eliškou „Bětkou“ Vlčkovou stylem „tým PP“, tzn. jeden ze dvojky vždy leze čistě, druhý se s batohem může přitáhnout za jištění. Lukášovo a Bětčino počínání se podařilo zdokumentovat také formou videa, takže časem se můžeš těšit na jeden zahraniční Příběh cesty.

Většina lezců si jako svůj cíl západní stěnou volí cestu „Murciana 78“ (7c+, 550 m). Za pěkných dní se jich tam od rozbřesku tvoří celkem štrúdl. Proč? Tahle půlkilometrová cesta má jen jednu těžkou délku, která je navíc poměrně dole. Takže borci se rozhodnou ji vyhákovat za francouzských 6b+ a pak valí dál nahoru. Linie jištění navíc vede občas mimo lezeckou cestu, takže se „prasení“ nabízí.

Sokolíci však přijeli z eticky přísných oblastí (Písek a Kras), kde jde hlavně o styl, takže se i „Murcianu 78“ pokusili vylézt volně. Lukáš Ondrášek poslal klíčovou délku, která má v topu obtížnost 7c+/8a, na druhý pokus a společně se Šimonem Janošcem cestu dolezli v čistém stylu „tým PP“. To se v „Murcianě 78“ jen tak nevidí – tím jak je linka často v obležení davů, není tam moc prostoru pro nacvičování. Navíc odpoledne se do stěny opře Slunce, a to už je člověk raději přimáčknutý k velkému kameni lovící stín (případně mobilní data z údolí)…

O letošním počínání Sokolíků se na eMontaně ještě dočteš. Brzy se pustíme do zpracovávání zmíněného Příběhu cesty – přelezu „El norte oculto“. Tým mladých alpinistů se v půlce srpna přesunul ještě do žulového království Chamonix – fotky a vyprávění můžeš čekat buď na eM nebo v tištěné Montaně.

_____________________

Sokolíci jsou projekt Českého horolezeckého svazu a jeho hlavním partnerem je firma Mountain Equipment.

Červánky již líbají travnaté stráně Lauberhornu a nádražáci si na stanici Eigergletscher dávají poslední cigárko a těší se, až si dole v Grindelwaldu natáhnou nohy ke kamnům a zahřejí prsty o šálek horké ovomaltiny. Bělavý dým, který stoupá od úst mladého eléva, opíše elegantní oblouk kolem jeho placaté čepice a pak stoupá výš, až se spojí s mlhovitými cáry lemujícími jako bílá krajka východní úbočí Eigeru a ústí tunelu. Mladý nádražák zašlapuje špaček do vápencového štěrku, roluje svoji placatou čepici a s pracnou nedbalostí, kterou dlouho odkoukával od svých starších kolegů, si ji zasouvá pod nárameník železniční uniformy. Dneska mu padla.

Ve stejnou dobu se dvě postavy, obrysy rozpité v počínající tmě a mlžném oparu s neznatelnou příměsí tabáku zaměstnanců společnosti Jungfraubahn AG, prosmýkají podél kolejí do nitra hory. Těžký tahací pytel, o který se střídají, prudký sklon stoupání a tušená možnost průjezdu servisního vlaku, jehož okraje ponechávají jen pár desítek centimetrů širokou mezeru ke stěnám tunelu, směřují představivost dvou druhů daleko od železniční idyly. Přesto se nic zvláštního neděje, a tak po necelých dvou hodinách šlapání dosahují štoly, která je nazítří pustí přímo doprostřed stěny. Před pátou ranní otevřou bytelná dřevěná dvířka a studený průvan je konečně probudí a rychle jim zmrazí špičky prstů spolu s jakýmikoli náznaky přehnaného nadšení. Tma, zima, mokro, suť a led. Tahle stěna patří k těm, které si člověk užije až po návratu do tepla domova.

Chvíli je sleduj.

Sedíš na terase v Grindelwaldu a líně kreslíš špičkou jazyka obrázky do mléčné pěny na ranní kávě. Jak zkoumáš svůj výtvor, přes okraj hrníčku se ti rýsuje potemnělá stěna uzurpující dobrou třetinu horizontu. Eiger – Obr. Náhle tvůj zrak padne na malou tečku uprostřed dvousetmetrové oranžové plotny Roteflüh, která sama na obří stěně působí sotva jako poštovní známka nalepená na pohlednici. Malé smítko prachu, na fotce by tečka vydala sotva za pixel. Může to být horolezec? Klouzáš zrakem níž, a než můžeš své pozorování ověřit, plotna se halí do mlhy. Vracíš se zpět ke kávě. O chvíli později zaujme tvou pozornost pavouk, který se spouští na tenkém bílém vlákně z vyřezávaného zábradlí lemujícího terasu. Jak důmyslná hříčka přírody.

Odpoledne pokročilo. Dvě postavy mezitím dolézají do výklenku v horní části plotny, kde si sedají na úzkou skalní římsu krytou mohutným převisem. S lačností hledí na zásobu čokoládových tyčinek a plechovek coca-coly, které si tu zavěšené v pytlíku nechávají místní horští vůdci pro své ultrarychlé výstupy, jimiž udivují světovou lezeckou veřejnost. V průvodci se píše „Hotel Rotefluh“. Klouby mají sedřené, svaly bolí, však museli dvě těžké lanové délky opakovat. Do rozhodnutí se nikomu nechce. „Tak asi dáme sváču, co?“ navrhuje první postava, zatímco si zamyšleně prohlíží obsah pytlíku. „No jo, už jsem to chtěl sám navrhnout,“ opáčí druhá. Otvírají tahačák a vytahují salám a sýr. Jsou ze slušného kraje. Po jídle už není záminky dál věc odkládat. Blíží se večer a čekají je poslední dvě těžké délky. „Tak já to zkusím, no, a když to nepůjde, tak si to asi necháme na příště, co?“, předkládá první svůj návrh, který zjevně neobsahuje žádný skutečný kondicionál. „Tak dobře,“ s úlevou chápe druhá. První na sebe poctivě věší karabiny, smyčky, vklíněnce a frendy a se znovu nabytým odhodláním člověka, který ví, že jeho snažení je marné, se pouští do boje. O pár metrů výše odskakuje do lana.

Dole v Grindelwaldu se prostírá k večeři, můžeš sledovat číšníky, jak leští okraje sklenic, ve kterých se odráží majestátní horské panorama přetnuté nově postavenou lanovkou. Pavouk hoduje na mušce, která se zachytila v jeho sítích. Dvě smítka prachu, dva pixely, které se pohybují Roteflühem směrem dolů, tu nikoho nezajímají.

„Hele, takhle věší pytle Švýcaři a takhle my,“ volá svůj pokus o žert první postava na druhou, čekající o štand níže, zatímco slaňuje kolem pytlíku švýcarských dobrot. Vlažné „haha“, které mělo přijít v odpověď, bere vítr postavě na štandu rovnou od úst a posílá je podél stěny někam ke vzdálenému vrcholu.

Oba se dalšího dne probouzí u ústí tunelu; paprsky slunce vytlačují kužely páry z jejich splihlých spacáků. Nádražáci se opodál chystají do práce, někteří pokuřují, jeden pohodí rukama směrem k nepatřičně umístěným nocležníkům. Žádný velký povyk.

A tak to tu chodí. Dnes už si na Eigeru horolezec nevybírá mezi triumfem a tragédií, špalírem se slavobránou na náměstí v Grindelwaldu, nebo černým rámečkem v novinách. Když se to povede, vypadá to tak samozřejmě, jako srolovaná nádražácká čepice pod nárameníkem. Když ne, je to jenom jeden další pytel v téhle velké stěně.

____________________________

Jáchym Srb se se svým příspěvkem ze zkoušení cesty „La Vida es Silbar“ (7c+, 900 m) zúčastnil naší letní soutěže „Můj největší pytel“. Pokud máš také nápad, o co se s námi podělit, tak pravidla a ceny najdeš tady. Uzávěrka se blíží, posílej do 31. srpna!