Malta měla být pohodová destinace se snadno přístupnými lajnami. Pojedeme „nalehko“, bez vrtání. Low cost, bez půjčení auta. Na divoko, bez ubytka. Protože divokost, autostop a bezstarostnost mi v mateřství chybí.

Dala jsem si od highline tři roky nucenou pauzičku. Těhotenství a pak dva roky cvičení na zatažení mezery mezi břišními svaly – diastázy. Lajneři, se kterými jsem dřív chodila, jsou teď už jinde, výkonnostně nebo zeměpisně. A tak jsem oslovila mladou krev. Ty, nad jejichž fotkami jsem poslední tři roky slintala, současný top český slacklinerky Silvii Doležalovou a Kačku Zíkovou. A ty, kteří prošli mými highline kurzy s raketovým progresem, Dana Černocha a Lukáše Janka.

Nalehko nevyšlo. Vezli jsme přibližně 500 metrů popruhů a nakonec, kvůli zprávám o zrezlých nýtech, i vrtačku. Když jsem na sebe hodila své dva bágly, napadlo mě, jestli na to už nejsem trochu stará. Podruhé mě to napadlo, když jsme zjistili, že Malta nemá zdroj vody, a deset petek ti tam doma nikdo nenapustí. Takže k našim naducaným batohům přibylo 25 litrů vody. Chtěla jsem jít od autobusu do zátoky nadvakrát, ale zbytek týmu si rozložil vodu, jídlo a dokonce i pytlík se železem z mého báglu, abych se dostala na 20 kilo. Mé ego emancipované ženské skučelo, ale pořád míň než mé koleno, co jsem si kdysi rozflákala v Ádru.

Foukalo. První den tak, že ani nešlo napínat. Dalších několik dní tak, že nešlo chodit. Teda mně nešlo chodit. Ostatní to dávali celkem slušně. Čtvrtý den večer jsem propadla trudnomyslnosti. Fakt upřímně jsem se snažila. S každým pokusem jsem hloub a hloub dolovala svou odvahu. Po každém pádu jsem pocit zklamání přetavovala v naději a sílu znovu se zvednout. A přes to jsem nebyla schopná přejít 140 metrů s pády. Vždy jsem nakonec musela cvaknout kladku. Připadala jsem si tak strašně vzdálená od bodu, ve kterém jsem lajny před třemi lety opustila. Dva roky jsem denně cvičila, abych tu mohla být. A teď mi přišlo, že dalších deset let budu jen padat, než se zas podívám na dvoukila a pětikila…

Tým je nejvíc! Můžeš být na nejkrásnějším místě na světě, ale když ti nesednou lidi, bude to peklo. A můžeš být v největrnější zátoce Malty s krizí raných středních let a nechat se nakazit dobrou náladou těch čtyř lidí, kteří jsou spolu prvně na výletě, ale cítí se, jako by se znali roky (foto).

Den na to vítr ustal. Nevím, s kolika pády jsem to přešla, ale byly tam ty momenty, kvůli kterým po lajnách chodím. Klid, radost a spojení s místem, nad kterým kráčím….

PS. Obrovský dík Kwjetovi, mému muži. Jsi nejvíc hustej chlap, protože se ničeho nebojíš – ani týdne s naším mrnětem.