PODZIM 2019
„EPITU“? TRAPNÉ…

Je notoricky známá svým atletickým charakterem, tak netypickým pro Vaňousovy díry. Slýchám o tom, že je nakloněna provést lezce bez újmy až k řetězu. Na to, že je to devítka.

Vím o ní, ale nechystám se do ní. Vše má svůj čas, a když mám přelézt první devítku, chci poctivý kousek. Ne cestu, kterou musím jmenovat s mávnutím ruky a pokrčením ramen. Odposlechnuto:

„Yes! Moje první devítka! Teda ještě mám Epitu, ale to není devítka, že jo…“

Ano, řeč je o legendární „Epitě“ (zhruba dvacetimetrová cesta od Tomáše „Sviště“ Pilky z roku 1987, pozn. red.) Na podzim 2019 do ní přes to všechno poprvé nalezu. Aniž bych to plánoval, aniž bych to zvlášť chtěl. Přesvědčuje mě spolulezec. „To ti půjde, je to po dobrých, dlouhý tahy!“ Moje dosavadní skóre činí pár osmiček a čerstvě poslaný „Nejdelší den“ 8+/9-.

Mám v takové cestě co dělat? Neměl bych raději rozvíjet pohybové schopnosti sbíráním desítek dalších sedmiček a osmiček a nechat sám sebe do vyšších obtížností dospět? Pozdě, už krokuju. A opravdu to jde. Za chvilku je vyřešeno a já se nemohu dočkat, až to příště přijedu spojit.

Naiva. Zakrátko uskutečněná návštěva Vaňousů přináší spíš frustraci, když mám problém hned s první ze tří kratičkých sekvencí, které stojí za tím číslem, se kterým je „Epita“ spojována.

JARO 2020
TRAGÉDIE POHYBU

Ocitám se v ní znovu. Přece už mám v Krase něco naboulderováno a jsem silnější než na podzim. Umím ale lézt?

Pokud nekončím v prvním těžkém dvojkroku, couvám s vidinou nepříjemného pádu z kroků navazujících. Stávám se tak prvním člověkem, kterého jsem viděl nebo o kterém jsem slyšel, že pokus ukončil právě tam. Hýbu se strašně. Lezu pomalu, nepřesně, trhaně. Cesta mi dnes k srdci nepřiroste.

PODZIM 2020
„EPITU“? PROČ NE

Majíc z většiny za sebou kalendářní rok, kdy maximum pokusů věnovaných jedné cestě na laně nepřekračuje dva, jedu na „Epitu“ znovu. Je přece rozdělaná, ne? Už ji nepodceňuji. Naopak, proplout těžkou pasáží se mi ze země jeví téměř nereálné. Přesto hned v prvním rozvzpomínacím pokusu padám až z nejtěžšího kroku, po kterém lezení výrazně zlehkne. V dalších třech pokusech podzimu 2020 celý těžký úsek proplouvám jako nic. Celkem jednou si zařvu, jinak přesně umisťuji nohy, vnímám tenzi v těle, bodám pažemi. Padám z velkých chytů pár kroků před koncem. Vlastně se pouštím. Chybí vytrvalost nebo vůle dostat ze sebe zbytek sil. Zvednout nohu a vykopnout se z police do madla vnímám na skále a na zemi s rozdílnou mírou uskutečnitelnosti.

A přelez? Stále nula. Ale lezu! Lezu a je to požitek, cítím, že mám nárok v cestě být. Že její těžké kroky vlastně pro mě vůbec těžké nejsou. Samotný přelez není v danou chvíli tak důležitý. O co jde? Jednou se hecnout, mít trochu štěstí, prostě to dobojovat po velkých.

Nemohu si pomoci a docházím k závěru, že jsem s „Epitou“ o rok předbíhal. Nejsme opravdu tak soustředěni na sportovní aspekt hry, že zkoušení i za hranicí aktuálního osobního maxima je považováno za žádoucí – sexy? Že občas po cestě ke skalám ztratíme trochu soudnosti? Nenabídnu řešení otázky, co je ještě v pořádku, a co už ne. Vyzývám k posouzení rozhodnutí opakovaně brousit lákavou linku na top rope a podobných nápadů. Že na ni zatím nemám? Nevadí, to je součást života. Když se rozhodnu počkat, alespoň se chyty a stupy dochovají dalším generacím v trochu lepším stavu.

___________________________

Abychom Kras na eMontaně tolik nezanedbávali, zkoušíme teď každý měsíc něco málo z této světové oblasti přinést. První díl byl Štěpán Volf, druhý meteo-okénko, třetí varianty „Kašpárkova hrobečku“, čtvrtý příběh „prvního českého babského 8B“, pátý Sportovní milníky, které posouvaly klasifikaci., šestý „Brandlemoucha“ 10-.

Pravda, není úplně největší. Vlastně je docela malý, nedůstojný, pro zasmání. Na výšku měří ona věž sotva pět metrů a dostat se na její vrchol se významem rovná zdolání údolního Bažináče. Prostě takový typický skalácký kvak, na který lezou jen magoři. Z mého pohledu má ovšem tento pytel dimenzi nekonečna, protože pokud vím něco úplně jistě, tak to, že ho určitě už nikdy nepůjdu sundat. Ať si tam klidně visí. Ani to, že jedním z autorů cesty je Joska Smítka, mě neobměkčí. Fakt nemusím mít ve sbírce všechno.

Přede mnou teď leží úplně jiné výzvy, jako třeba vydržet sedět u kompu dostatečně dlouhou dobu na to, abych si mohla zasoutěžit na eMontaně o nejlepší story. Na vozejku se sešroubovanou pánví to není zrovna velkej komfort.

Vynechám jak, kdy, co, proč, to je celkem nuda. Když držíš jednou rukou ledabylou žábu, natahuješ se druhou rukou za roh, kde tušíš dobrej chyt, kterej ti snad v příštím kroku pomůže cvaknout kruh, a usmeknou ti obě nohy, je celkem jasný, jak to dopadne. I já jsem dopadla.

Zajímavé je teprve to potom.

„To bude určitě jenom naražený, za chvíli to rozchodím.“ „Aha, tak asi ne. Ale paráda, hejbu oběma nohama.“

O pár hodin později na liberecké chirurgické ambulanci klepe službukonající lékař do počítače přijímací zprávu a oznamuje mi: „Tak vás si tady necháme.“ Nic překvapivého, jen to, co tuším, je podloženo výsledky několika rentgenů a cétéček. „Ještě něco nepříjemného, musíme vás vycévkovat a pojedete si už nahoru lehnout.“ Ha, prý že nepříjemné cévkování. Mám pocit, že když jsem přestála několikanásobné překlady z pojízdného lehátka na rentgen a zpátky, je to pokus o vtip. Smysl pro humor tady ale nutně musejí mít, jinak se to asi nedá přežít. Takovejch blbců sem vozí! Jednoho za druhým.

„Dejte ho zatím vedle tý paní, co spadla ze skály. Bude to asi něco podobnýho. Ten spadl z višně.“ Pán je taky v pracovním, jen je zaneřáděný ze zahrady a já z lesa. A jemu praskl krček, mně ne, heč! Ještě si totiž neuvědomuju, co je horší.

Všechno tu jde dá se říci ráz na ráz, přesto se pokouším některé procesy vylepšit. Na rentgenech řvu jako tur, protože otočit se na bok, to fakt nedám.

„Omlouvám se, že tak vyvádím, nic mi do toho není, ale nebylo by lepší mi třeba předtím něco píchnout proti bolesti?“ Naštěstí mám ještě i bouli na čele, takže si dvě obsluhující lékařky jen vymění rozpačitý pohled. Přece jen vyloudí úsměv, když vyzvídám dál: „A kdepak se schovávají kolegové?“ Překládat pacienty je docela silová disciplína. Ještě že nevážím sto kilo!

A to se mi hodí i jinak. Následující den se konzilium rozhoduje, že jsem dostatečně vhodná osoba na operaci a aplikaci tzv. vnějšího fixátoru. „Asi chcete mít možnost se i posadit, že?“ vtipkuje lékař. Jásám. V duchu jsem se už připravovala na nejhorší variantu osm týdnů jen ležet nehybně na zádech. Externí fixátor ze mne rázem činí kyborga. To je věc! Solidní kus nerez oceli, šroubky, matky, taková hrazda trčící od boku k boku. Začíná mi pracovat fantazie. Mohla bych si na ni věšet utěrky a nebo kolem ní dělat veletoče.

Na oddělení traumatologie trávím celý týden, než mne osmý den vypoklonkují. I tak už jsem tam mazák, na moje místo se neustále tlačí jiní. Chirurgové a ortopedi běhají po chodbě non stop na operační sál, protože na heliport, nad kterým je náš pokoj, neustále přistávají nové a nové vrtulníky. Taky sestry mají dost, protože jich samozřejmě není dost. Se vší úctou k jejich náročné práci jsou však některé zážitky opravdu nezapomenutelné.

První noc. Na pokoji jedna sousedka mlčí, až mám strach, že je mrtvá, druhá neustále mluví. Trvá mi skoro dvě hodiny, než pochopím, že je chuděra totálně zmatená a že opravdu nemá smysl s ní konverzovat. Zvoním na sestru. „Prosím vás, nemohla byste mi dát špunty do uší?“ „Bohužel, to nemáme, ale když mi dáte dvacet korun, přinesu vám z automatu.“ Dvacku mám, ale jsou to vyhozené peníze. Paní non stop mluví celé následující tři dny i noci, než ji utlumí jako v Přeletu nad kukaččím hnízdem.

První ráno. Na pokoj vtrhává jako Rychlá rota trojice sester. Lavory na umytí, výměna podložek v posteli, pozor vizita. „Tak se otočíme na bok, no vy jste šikulka,“ zbyde čas i na pochvalu paní, která není mrtvá, ale čerstvě po operaci kyčle. Jsem na řadě. Já nejsem šikulka. Zkouším se vzepřít systému. „Já se na bok asi neotočím, to hrozně bolí. Ale mohla bych se chytit za tu hrazdu nahoře a celá se nadzvednout, to není problém.“ Ale je. „Ne, my to musíme udělat takhle, otočte se,“ rázem upadám v nemilost, a to tím více, čím více padá z postele jehličí.

Nazítří mám po operaci a sešroubované kosti už bolí daleko méně, takže mi nedělá potíže přizpůsobit se Systému. Osazenstvo kolem mne se pomalu mění a já na konci pobytu mohu sečíst výsledky svého výzkumu. Takže:

Pořadí nebezpečných sportů:
1. Pád z výšky při domácích pracích
2. Chůze v kroksech
3. Horolezectví

Poslední ráno už umím všechno potřebné, přesednout si z postele na vozík a zpátky, převázat si ukotvení hrazdy a píchnout si injekci do břicha, tudíž se mohu přesunout do Domácí péče. Můj úkol je nyní vytrvalostní, to znamená vydržet se hýbat co nejmíň a srůstat co nejvíc. Jsem připravena na všechno, ale jeden z telefonátů mne přece jen malinko rozhazuje.

Volá Vilo, můj letitý kamarád a spolulezec z Popradu. Něco zaslechl a zajímá ho, odkud že jsem to spadla. Chvíli mlčí a pak povídá: „Aha, takže taký bouldrík?“

Článek se umístil na 5. místě v naší letní soutěži „Můj největší pytel“.
Nejlepší vybrané texty shromažďujeme sem.

Většina lezců by v tom nevlídném počasí raději zůstala doma. Když Vojta Trojan začátkem října vylezl své první české 9a, na Krkavce u Semil prý pršelo. Ještě, že je tenhle sportovní mordor tak převislý a dá se tam lézt „za každýho“. Když na to tedy člověk má.

Zpráva o Vojtově přelezu se rychle roznesla a tři dny na to si z téhle rulové desky odvezl přelez také bouldrový specialista Martin Stráník. Pro něj to bylo vůbec první 9a na laně, které v životě vylezl. Jaká tedy cesta vlastně je? A jak to šlo? Přečti si krátké povídání s oběma borci.

Proč ses téhle cestě rozhodl věnovat své úsilí?
Vojta: Na podzim jsem měl upřímně úplně jiný plány. Asi nikoho nepřekvapí, že to byly těžký projekty ve Frankenjuře. Ale jak se to tak sešlo s momentální situací, kdy se člověk do Jury prostě nedostane, tak to byla logická volba. Dost k tomu taky přispěl Adamův první přelez po vylomení chytu v klíčovém boulderu, takže člověk najednou věděl, že to jde a že mám hodně těžkou cestu skoro za barákem – z Liberce jsem na Krkavce asi za 30 minut.

Martin: Úsilí jsem se rozhodl jí věnovat po přelezení lehčí varianty – „Kompletace“ (8c+ od Vaška Šatavy, první RP Adam Ondra, pozn. aut.). Vlastně se to mělo tak, že v září bylo vedro na bouldering, a tak jsem zmobilizoval Kubu Jedličku, že bych rád omrknul Krkavku. Ten den se mi podařilo rychle vylézt zmiňovanou „Kompletaci“, což po vylomení chytu byla nezopakovaná cesta, a hned jsem věděl, že v budoucnu budu muset zkusit i druhou, o něco těžší variantu, „Senzaci“ – tu mezitím vylezl Adam Ondra s tím, že si myslí, že po vylomení chytu je to 9a. Takže vznikla velká motivace pro mě.

Kolik jsi jí dal pokusů?
V: Upřímně jsem to vůbec nepočítal. Myslím, že to bylo tak šest dní, a dával jsem dva až tři pokusy/nálezy v jednom dni.

M: „Senzace“ mně zabrala dva dny pokusování a jeden den jsem lezl „Kompletaci“, která má společný crux. První den jsem si prolezl úvodní kroky a dal pět pokusů, ale bylo dost vedro a neměl jsem moc šancí na přelez. Druhý den bylo mnohem lépe a třetím nálezem se mi podařilo vše správně trefit a přejít přes úvodní boulder… Zbytek byl za odměnu.

Jak bys ze svého pohledu popsal klíčový krok?
V: Je to úplně jednoduchý. Cesta začíná desetikrokovým bouldrem, který má být údajně za 8B/B+ (pokud by to byl samostatný boulder) pak už následuje sekce po větších chytech, kde člověk musí vyklepat a udržet klidnou hlavu před závěrečným bouldříkem, který není nijak těžký v porovnání s tím, co už má za sebou, ale na kusovku může ještě potrápit – děláš tam ještě vrchní boulder z cesty „River Raid“ 8b+.

M: „Senzace“ je těžká hned od úvodu, na začátku tě čeká čtyřkrokový cca 7C+ boulder po velmi malých chytech, těžké cvakání a následuje druhý silový boulder za cca 8A+/B, který je společný s „Kompletací“. Druhý boulder se točí okolo stisku, což je můj oblíbený úchop.

V čem je „Senzace“ specifická ve srovnání s těmi v podobné obtížnosti, co už máš za sebou?
V: Nikdy jsem nelezl cestu, kde by bylo klíčové místo takhle krátké/bouldrové, takže už to samo o sobě byla dost výzva. V samotném boulderu bylo dost zajímavé to, že asi třetí krok je za umělou lištu, která je neskutečně ostrá, a já neumím zalamovat, takže to mě hrozně potrápilo, i když ostatním ten chyt nedělá tolik problém. Potom následuje sekce za stisky a bočáky, které člověk svírá proti sobě a hrozně moc záleží na tření – na tom, jak moc drží kůže. Obecně se v těch deseti krocích nedá vůbec namágovat. Takže ve finále bylo u mě klíčem k přelezu vyladit kůži tak, abych zvládl celou sekci bez zpocených bříšek.

M: Specifická je svým bouldrovým charakterem a pro mě je to první 9a, takže nemám moc s čím srovnávat.

Motivuje tě přelez k tomu, abys v Česku zkusil ještě těžší sportovky? Jaké případně? (Třeba něco z Adamovy tabulky?)
V: Určitě to má svou hodnotu, přelízt takhle těžkou cestu u nás. Ale upřímně mě to pořád táhne spíš ven. Jenže vzhledem k tomu jaká je situace, nám pravděpodobně nic jinýho nezbyde. Takže je dost možný, že se podívám třeba na Roviště atd. Kras mě zatím vůbec neláká, asi taky kvůli vzdálenosti. Ale i to se může změnit.

M: Jasně, motivuje, ale namotivovanej jsem stále hlavně na bouldery, těch liníí je spousta, co je potřeba vylézt. S lanem bych rád vyzkoušel „To tu ještě nebylo“ XIIb v Labáku nebo 9a v Krasu, na takovýho „Kostěje“ asi brzy přijde řada. A pak zkusit si posunout laťku na 9a+, ale těch moc v ČR není, takže asi někde za hranicema.

________________________

Poznámka Vaška „Šatavise“ Šatavy:
Chtěl bych uvést na pravou míru jednu důležitou informaci, aby se o tom vědělo.
Na Krkavce nejsou žádné umělé chyty – vše, co tam je, je původní, tedy až na jednu jedinou výjimku v horním sektoru, kde se jednomu lezci ulomila lišta, která vypadala neulomitelně, a dotyčný tam pak nalepil kostičku zhruba původní velikosti, jelikož ta lišta spadla někam do lesa a už se bohužel nenašla.
Takže akorát některé ty původní chyty jsou hodně oblepené sikou, a to působí dojmem, že jsou umělé, což je zrovna případ i té ostré lišty v „Senzaci“. Je dost možné, že takových „opravených“ chytů bude v budoucnu patrně na Krkavce přibývat, jelikož její materiál je relativně lámavý. Ale je dobré vědět, že cesty jsou nyní ještě v původním stavu krom toho podlepování, což je věc dnes běžná a tolerovaná, na rozdíl od úmyslného modelování chytů, pokud tedy nebereme v úvahu nějaké lomy apod.

Z nenápadného pobřežního městečka Mallaig už jeden z cílů naší skotské expedice vidíme. S parťákem Tomášem míříme na masiv An Sgùrr (393 m n. m.), nacházející se na ostrově Eigg ve Vnitřních Hebridech (mapa). Původně jsme měli v úmyslu se na ostrově jen porozhlédnout v duchu ostrovní turistiky, jenže během plánování cesty jsme tu (bohužel) objevili netušené lezecké terény.

Již druhý den vyrážíme pod mohutné, přes sto metrů vysoké čedičové sloupce, přírodou poslepované v jeden spanilý skalní masiv. Bez řádného průvodce, jen s výčtem nemnoha lezeckých cest z internetu, prozkoumáváme spodní část rozsáhlé jižní stěny. Tuto etáž Tomáš od pohledu poněkud sarkasticky nazývá „cvičnou plotnou“. Zpočátku jen hádáme možnosti, jak prostoupit systémem žlábků a drobných puklin ve středu zhruba padesát metrů široké a třicet metrů vysoké skalní plotny. Jenže, ještě než vybalíme věci pod skálou, Tomovi se podaří strhnout si na nohu asi půlmetrový čedičový sloupek. Chvíli to vypadá na konec veškerých lezeckých ambicí, ale po základním ošetření krvavé díry v holeni se oba uklidňujeme a oblékáme sedáky.

Volím výstup koutem v pravé části plotny, který naoko volá po hojné zásobě „kamarádů na sedák“. Terén ve spodní části je snadný, přesto brzy hledám, kam založit první jištění. V této bohem a mobilním signálem zapomenuté krajině je člověk vděčný i za jedničkový vklíněnec v mělké spárce pár metrů nad zemí. Při dolezu ke koutové spáře však zjišťuji, že do stavebnice volných balvanů snad ani nic zakládat nechci. Pokračuji se dvěma chabými vklíněnci hluboko pod sebou na konec plotny, která přechází z ukloněného terénu do kolmého kouta. Zpočátku vypadá výstup jednoduše, už pomýšlím na založení tutového frenda do široké pukliny přede mnou. Při bližším ohledání však mé nadšení plynule přechází ve zděšení – v cestě je blok dva na dva metry, složený z několika poslepovaných, volně ložených sloupků. Raději balvan obezřetně oblezu zleva, pomyslím si.

Jenže, jak se záhy ukazuje, tady je zas lokrů jak v kamenolomu! Začínám panikařit: „Co teď?!“ Nakonec nezbývá než slézt o kus zpátky dolů, něžně obejmout volně položené čedičové sloupky a se zatajeným dechem přelézt doprava. Zbývají mi dolézt asi tři metry na zarostlou polici. Nakonec chci na obhození použít zdánlivě tutový hrot, který se však mým dotykem stává spíše zdánlivým, než tutovým. Dolézám to raději bez jištění. Zatímco ve vřesovišti chytám dech, teprve mě napadá, co jsem to za idiota a kam lezu. Až zpětně mi dochází, že mám za sebou alespoň svůj první prvovýstup! Podle všeho tudy ještě nikdo před námi nelezl. Proč asi? – Po nekonečných minutách pobíhání od keříku k lokru a od lokru ke keříku nakonec zakládám jeden pofidérní frend do mělké spáry a přidávám o něco obstojnější vklíněnec. Štanduji několik metrů od hrany, po severoirském způsobu tak, jak mě to učili lezci z Mourne Mountains.

Po Tomově dolezu a pár selfíčkách ve stěně hledáme sestup. Traverzujeme vřesem asi padesát metrů po polici do rokle, jíž jsme předešlého dne sestupovali při obhlídce z vrcholu An Sgùrr. Přiznávám, trochu se mi stýská po slaňování.

Tomáš volí svůj prvovýstup středem „cvičné plotny“ s minimem jištění. Tak trochu ho podezírám, že mě nahoře stejně dobere z jednoho obhozeného vřesu a čoku ve spáře za lokrem. Nejsem daleko od pravdy.

Obě přelezené cesty odhadujeme obtížnostně někde kolem britského VD až HVD (pětka na písku, pozn. red.). Sektor s našimi nikde nepublikovanými prvovýstupy na jinak neznámém ostrově Eigg, někde na okraji Atlantiku, skromně pojmenováváme „Berounská plotna“ na počest oddílu, který bychom zapsali ke jménům do chybějící vrcholové knížky. Každé další šílence, kteří by kvůli skládačce čedičových sloupků mínili s lanem a železy urazit oněch patnáct set kilometrů, můžu s klidem ujistit, že si zde, jako všichni tradiční lezci, přijdou na své!

No, je už to nějaký pátek, a i přesto se mi vzpomínky na tento pytel vybarvují ve všech barvách, naprosto čistě a jasně. Byl to jeden z mých prvních Ádrů. Každý si ty začátky určitě pamatuje, co? Přijedeš, vletíš do skal a najednou máš z těch obrovitánských věží dušičku tak malou, že by se vlezla do krabičky od sirek. Nevíš, do čeho nalézt, a tak se raději jen tak motáš kolem, dokud někoho nepotkáš a ten ti nevyradí nějakou „parádní klasiku“ pro začátečníky.

Jednou jsme takhle s kamarády vyrazili k Zrzkovi. Kamarád martin tam měl doporučenou jakousi hezkou stěnovku a já s Márou jsme si řekli, že i nějaká spára se tam pro nás najde. A taky že našla.

Většinou člověka odradí pohled do zamešené, zašmelené mokré spáry, ale mě to už od začátku tak nějak přitahuje. Naházel jsem na sebe co nejvíc smyček a dal jsem se do dobíjení vrcholu! Spodek přijemné měkké žáby v mechu, pak se ale lezení začalo vyostřovat. Smyčky byly moc malé na to, aby se vešly do takového rozměru (myslím, že to byl nějaký vyflusávající „chickenwing“) a pocity z pádu se mi motaly někde mezi „jestli hodim, tak se polámu“ až po „sakra, já tady nechci umřít“. V tu chvíli jsem si ale vybavil jednu fotku z tištěné Montany. Přilbu založenou jako postupové jištění. Tenkrát jsem s přilbou ještě lezl, a tak jsem se pokusil o reprízu této jistící techniky… Nevyšla! Po chvilce hraní si se zakládáním přilby jsem ji raději zahodil do doliny a místo přelezl. Řekl bych, že to byla moje první širočina. Na její konec jsem dolezl nejen s kotníky prolezenými do krve, ale i s odřenou půlkou obličeje. Používal jsem totiž tzv. headjam.

To ale není ještě nic zajímavého. Přede mnou se totiž neobjevil vrchol, ale další pokračování komínem. Na to už jsem neměl, a tak jsem začal splétat plány. Vzdát jsem to nechtěl… Rozhodl jsem se tedy, že doberu Máru. V tu chvíli přišel ale trochu problém. O co ho mám sakra dobrat? Měl jsem spoustu smyček, ale ty mi byly k ničemu. Najednou mi svitlo. Lezečky! Když je omotám smyčkou dost pevně, budou fungovat jako vklíněnec! No, nebyl to úplně top nápad, ale co by kdo čekal od šestnáctiletého kluka vyděšeného k smrti.

„Máro! Zruš a polez, vystřídáš mě tady!“
„A za co tam jistíš, volééé?!“
„V klidu kámo, je tu kruh jak na bejka!“

Heh, měli jste vidět Márův obličej, když ke mně dolezl a zjistil, že jsem si to s tím kruhem trochu vymyslel. Trochu mi vynadal. Nebo spíš hodně a začal svou část cesty. Ta ale rychle skončila. Na mokrém mu trochu smeklo a v tu chvíli se i jeho pohár s morálem vylil. Měli jsme ale štěstí. Dole stáli kamarádi s pořádnýma koulema, které jsme si vytáhli nahoru a slanili za ně.

Byl to můj první takhle velký úprk z cesty. Slaňování za smyčku pro mě bylo snad ještě horší, něž jištění za lezečky. Celkově mám cestu spojenou nejen s velkým pytlem, ale i se spoustou poprvé… Třeba i s prvními kalhotami prolezenými na prdeli. Až na kůži! (směje se)

Článek se umístil na 4. místě v naší letní soutěži „Můj největší pytel“.
Nejlepší vybrané texty shromažďujeme sem.

Kuba Steklý se před šesti lety vydal na poznávací výlet na Západní pobřeží Ameriky – lákal ho hlavně sníh. U nás v Česku patřil mezi širší freestylovou špičku, takže se k němu brzy dostaly zvěsti o množství prašanu, který tu za zimu spadne. Odjet domů už se mu nepovedlo a nakonec zdomácněl v městečku Revelstoke.

Jak se žije na úpatí Skalnatých hor? Při pohledu zvenčí vypadá všechno jako nádherná pohádka, ale místo k životu si tu člověk musí tvrdě odpracovat. Kuba si nesnáze nepřipouští a naplno si užívá zimní metry prašanu a v létě nekončící kilometry bikových trailů.

Jak se to semlelo, že jsi se takhle ocitl v Kanadě?
Začalo to nevinně. Vyrazil jsem na sólo výlet za lyžováním do Kalifornie. Nakonec mi ale západní pobřeží Ameriky učarovalo natolik, že jsem musel zůstat a objevit víc.

Takže jsi neplánoval od začátku, že bys tam zůstal?
Vůbec ne. Kanada ani Revelstoke nebylo nic, co bych předem plánoval. Všechno, jak to tak bývá, byla souhra náhod a okolností. „Já v Kanadě rozhodně žít nebudu,“ prohlašoval jsem i po příjezdu do lyžařské mekky Whistleru. Nicméně životní styl, příroda a hlavně úžasná možnost kombinace volného času a práce se staly hlavním důvodem, proč jsem se nakonec rozhodl tady zůstat.

Z ničeho nic najednou přesunout svůj život o tisíce kilometrů jinam zní ve tvém podání naprosto banálně. Bylo to vážně tak jednoduché?
Byrokratické problémy byly obrovské – asi těžko pochopitelné pro někoho, kdo to nezkusil. Kdybych mluvil o podrobnostech a systému získávání víz, tak to nikomu nic neřekne. Každopádně první tři roky jsem tady byl na turistu. Celkově to byl těžký proces – získání trvalého pracovního víza trvá dlouho. V podstatě je to asi můj největší systémový úspěch v životě, vážím si toho víc než studia vysoké školy v Česku. (směje se)

Napadá tě něco, co máš u sebe v Revelstoku, a nám to u nás v Česku chybí?
Když jsem tuhle otázku položil pár kamarádům kolem mě, odpověď vždycky zněla jasně: průměrný úhrn sněhových srážek deset metrů za sezónu. Ale není to jen o tomhle. Místo vždycky tvoří lidi, kteří tam žijí. Revelstoke rozhodně není vysněná lokalita, pokud nejsi zapálený do outdoorových aktivit. Na druhou stranu zároveň není moc lepších míst pro život, pokud naopak jsi. Tohle samozřejmě přirozeně vyselektuje lidi, kteří opravdově žijí pro hory a čas strávený v nich. Není těžké kdykoliv najít parťáka pro jakoukoliv akci a nemusíš kvůli tomu cestovat dálky. Ideální kombinace.

Co ti tam naopak chybí?
Kromě rodiny, která za mnou může kdykoliv dorazit, stejně jako kamarádi, není asi nic, co by mi chybělo. Kdyby to bylo naopak, rozhodl bych se pro život jinde. Z hmotných věcí mi asi nechybí nic. Rohlík i chleba si upeču a pivo mají lepší tady. Jinak jediné, co mě napadá, že mi trochu chybí, je náš český disrespekt vůči systému založený na naší historii (směje se).

Jak je těžké se tam uživit?
Stejnou otázku pokládám směrem do Čech. Jak už jsem naznačil, hlavní důvod, proč tu žiju, je poměr volného času a práce. Snažím se vždycky pracovat pár měsíců v létě a pak lyžovat celou zimu. Jelikož mám obě ruce zdravé, tak to není takový problém.

Sehnat obstojné bydlení na zimu naopak problém být může. Revelstoke je zimní středisko založené na sezónních pracovnících, kterých je ale víc než míst na bydlení. S přicházejícím podzimem se na komunitních stránkách rozjíždí lidská verze pořadu Chcete mě?. Když máš štěstí a tvými hlavními koníčky jsou úklid a vaření pro ostatní, můžeš získat pokoj v ceně 800 $ až 1000 $ na měsíc. Výplata tu chodí každých 14 dnů, z čehož většinou první půlku měsíce vlastně jen pracuješ na pokrytí nákladů.

Na druhou stranu, dá se tu žít i hodně levně, funguje tu dobře systém re-use věcí a second hand oblečení, občas může člověk zajít zalovit do kontejneru za obchod a bydlet se dá celé léto v camperu nebo dodávce. Je to jen o tom, jaký životní styl si člověk nastaví.

Je jasné, že pro tebe je hlavní lákadlo zima a lyžování. Co děláš v létě?
V létě vyrážím na kolo kdykoliv to jen jde. V Britské Kolumbii je velké množství trailů, díky kterým objevuji neustále nová místa. Taky rád zajdu na ryby nebo po práci s kamarády na frisbee golf. Léto v Kanadě pro mě bylo mnohem větším překvapením než zima. Každý si asi umí představit, že je tu hodně sněhu a velké hory, ale když přijde léto, je tu fakt vedro. Víceméně vše mezi horama podél západního pobřeží a Revelstoke má blíž k poušti než k modrým jezerům a nekonečně zeleným lesům.

Jak bys popsal vztah s místními? Cítíš se tam jako cizinec?
Kromě původních obyvatel – Indiánů, není v Kanadě nikdo místní. Každý vlastně odněkud přišel. A když ne on, tak jeho rodina v průběhu dvou minulých století určitě. To je důvod, proč je tady společnost vůči cizincům hodně otevřená. Je to hodně příjemný pocit, který člověku otevírá spoustu možností a hodně mu usnadňuje život.

Chystáš se třeba někdy vrátit? Co by tě k tomu vedlo?
Nikdy neříkej nikdy, ale návrat v plánu nemám. Jsem tady spokojený a nemyslím si, že člověk musí prožít svůj život v místě, kde se narodil. To neznamená, že bych na Čechy zanevřel. Naopak s větším odstupem člověk víc docení, co máme a v čem jsme dobří.

PSČ POD NÁSTUPEM
Dočítáš první článek naší nové rubriky „PSČ“. Chceme v ní představovat lidi, kteří se rozhodli poslechnout své vnitřní volání, opustili město a přestěhovali se do blízkosti hor nebo skal, kde se cítí doopravdy doma. Plánujeme střídat české a zahraniční díly, pozn. red.

Seš součástí celku. Patříš do procesu. Sdílíš, hrotíš nebo jen stojíš opodál. Zdánlivě je vše jen o tobě – ty volíš směr, styl a hloubku záklonu. Ačkoliv často seš v tom sám, je to i o lidech, jenž tvé paže následují.

Jednou za čas střetneš squadru biancu. Víš, že to není každý den, ale o to tě to víc těší. Záklon zpočátku víc než chceš, obzvláště nedokážeš-li cvaknout první. To tě nebude bolet jen za krkem, ale i na prdeli. Točíš se v těch pár metrech jak na obrtlíku, ale někdy, než uděláš postup o metr vzhůru, je třeba probít pár metrů „nepotřebných“ kroků vpravo a pak zas zpět.

Je to o akceptaci nebo respektu? Řekněme o úctě. Máš-li sílu, klidně povinné směry a traverz vynechej, ale bavíme se pak o jiném levelu. A technika? To je převlečená žízeň. Na zlomek sekundy ti může pomoci, ale nakonec stejně musíš zabrat. Ostatně dojde-li ti ve džberu voda, taky se musíš sehnout do studně pro novou.

Rozradostněnost ohřívala vzduch, ba co víc, chvíle utkvívala v paměti téměř magicky. Jako tečka za sezónou ideál! Zjevilo se však i jisté prozření, pro některé se totiž završení „Brandlemouchy“ stalo pomyslným závěrem, koncem jedné kapitoly. Je potřeba jen hrotit? Nápredovať se přeci dá i jinými způsoby. V čems měl Polda pravdu, ostatně stejně jako onehdy Pavel pod „Jelínkovou“ – cesta na přelez, ale najednou je to vše malicherné – další pokus už (nikdy) nebude. I tak někteří odkládají své lezečky na hřebík. Každá hra má svá dějství, toto byl pro oba konec jedné z kapitol.

A my další? Klidně se v poklidu nadechněme a opět hurá zpět… Hajde, idemo!

Redakční poznámka: Cestu „Brandlemoucha“ udělal Tomáš „Svišť“ Pilka v roce 1992. Má klasifikaci 10- (8a) a najdeš ji ve Žlebech. Ke dnešnímu dni má pravděpodobně osm přelezů. Jde o převislou linku s obtížným prvním cvakáním. Ono první jištění vzbuzuje emoce v nejednom krasovém lezci – přelezení cesty na RK sice zvýší bezpečnost cesty, na druhé straně sníží její klasifikaci. Autor textu přelezl cestu spolu s Honzou „Poldou“ Poláškem stylem PP s bouldermatkou (podzim 2018). Druhý jmenovaný ji bere jako zakončení své lezecké životní etapy.

___________________________

Abychom Kras na eMontaně tolik nezanedbávali, plánujeme každý měsíc něco málo z této světové oblasti přinést. První díl byl Štěpán Volf, druhý meteo-okénko, třetí varianty „Kašpárkova hrobečku“, čtvrtý příběh „prvního českého babského 8B“, pátý Sportovní milníky, které posouvaly klasifikaci.

Dělím věci do škatulek a pak je z nich zase pracně vyndávám. Snad je to v povaze. Ráda plánuji a pak trpím, když se věci ubírají jinudy. Tedy jak stárnu, tak to utrpení ustupuje nadhledu, takže se čím dál lehčeji pohybuji ve světě lezení po vlastním na písku, kde pouhopouhé plánování a z něho plynoucí možné očekávání není nejfunkčnějším přístupem k věci.

A jaké kategorie pytlů se v mém světě vyskytují? První, zcela zásadní dělení je „pamatuju si ho“ a „nepamatuju si ho“. Mám hodně děravou paměť, takže toto dělení samo o sobě má velký potenciál udržet člověka ve stavu pohody a nevědomosti, protože si může říct (a i tomu věřit), že zase tolik pytlů nemá.

Toto dělení láskyplně narušuje můj přítel a lezecký parťák Bobr Obročník, který má paměť jako slon… aspoň na lezení a na pytle. Pak tedy zažívám scénky, kdy jedeme do Skaláku a přemýšlíme, co budeme lézt a ozve se:
„Si můžeš odpytlit tu údolku na Mariáš.“
„Co? Tam žádný pytel nemám?!“ brání se všemi prostředky zapomnění má paměť.
„Ale máš.“ A následuje detailní popis, jak jsem to zapytlila a proč. Mlhy v mé hlavě se pomalu rozestupují. Sakra, já ho tam fakt mám. Teda co už, jde se odpytlovat.

Ve chvíli, kdy si pytel pamatuji, dělení ještě zcela nekončí. Mám barvy jako na semaforu. Červená značí pytel, který budu mít navždy nebo méně ultimátně řečeno, kam až si dovedu představit svou lezeckou budoucnost na základě systematického, až vědeckého pozorování sebe sama v čase a prostoru. Jsou to pytle, u jejichž zavěšování se ze mě linou nepříliš libé věty: „Kur*a, tady je to fakt špatný! Tady prostě nevím, co jako. Támhle se budu fakt bát.“ Vidím, že je pro mě postup nemožný, vysoko nad hranicemi mých schopností.

Někdy to pak lezu na druhém s očima navrch hlavy a žaludkem, který kvílí, že tam nechce být. Zelený pytel většinou vznikne kvůli počasí nebo nějakému momentálnímu mentálnímu či fyzickému omezení, které se za pár dní vypaří, a pytel může být snadno sundán. Čím se vyznačuje oranžový pytel, si už jistě hravě doplníš.

A jak vlastně takový systém rozdělení vznikne? Spousta dní na laně, námahy při usebrávání se, přátelství, odhodlání a přijetí. Zážitky, které už kromě mé chabé paměti nic nesmaže, pocity a emoce, které si musím porovnávat. Vděk za plnost a rozmanitost života, a také obrovský vděk za to, když se pytli můžu vyhnout díky obětavému parťákovi (díky, Andrejko Obročníková), který mě u kruhu vystřídá, doleze na vršek a já mohu do kroniky ve své hlavě psát „střídání“ místo „pytel“. Ten vděk je ryzí a pytle (i střídání) jsou prostě plné zážitků.

PŘÍKLADY MÝCH PTYLŮ VE VŠECH BARVÁCH:

ČERVENÝ: „Zlomky života“ VIIc, Jindřich Sochor, Kozlov
ORANŽOVÝ: „Turkey crack“ 8a, Sean Villanueva, Cadarese
ZELENÝ: Ať přemýšlím, jak přemýšlím, žádný mě nenapadá. Půjdu se zeptat Bobra.

Článek se umístil na 2. místě v naší letní soutěži „Můj největší pytel“.
Nejlepší vybrané texty shromažďujeme sem.

Na úvod pár čísel:
31 lidí se zúčastnilo (rekord),
5 lidí porotcovalo
a 13 vyhrálo. Jak se dařilo tobě? Podívej se níže.

V letní soutěži eMontany, která měla téma „Můj největší pytel“, se umístili:

1. Michaela Sládková (38 bodů)

s mnohonásobnou retrosondou do lezeckého života v Liberci v 80. a 90. letech. Publikovali jsme zatím jen dva příspěvky (Podmokelská, přehrada), ale Míšin materiál zřejmě vydá ještě na velký článek.

2. Alena Bedrníková (33 b.)

s originální kategorizací pytlů, která zpřehlední orientaci všem pytlícím. Ája rozlišuje červené, oranžové a zelené pytle.

3. Jáchym Srb (32 b.)

se stylisticky vyšperkovaným literárním dílem, které pojednávalo o jeho pokusu v severní stěně Eigeru.

4. Šimon Janošec (29 b.)
5. Alena Čepelková (27 b.)
6. Filip Bříza (25 b.)
7. Pavlína Binková (18 b.)
8. Kuba Kácha (18 b.)
9. Mikuláš Heger (17 b.)
10. Vašek Krejčí (16 b.)
11. Viktor Sylla (13 b.)
12. Petr Melichar (12 b.)
13. Eva Krchová (10 b.)

Vítězům gratulujeme a přejeme, ať si z našich cen vyberou to, co se jim bude hodit. Budeme je brzy kontaktovat.

Není pytel jako pytel. Ocenění dostanou i Kristýna s Míšou, které nám poslaly fotky svých uklizených pytlů odpadků. Odměnou jim bude taška na opakované použití od neziskovky Trash Hero.

Za poskytnutí výher do soutěže děkujeme firmám Rafiki, Pivovar Rohozec, Namche, Climbing Technology, Vertical Trade, EC Store, Ocún, Singing Rock, Hudy, Hanibal, Zebra Trade, Mountain Equipment a Lowe Alpine.

Vítězné příspěvky a další, které uznáme za vhodné, ještě časem publikujeme v rubrice „200 slov“ a doplníme odkazy na tuto stránku.

Díky za tvoji účast a třeba zase příští rok!

Je 3:30 a Adam púšťa k skromným raňajkám hudbu z mobilu, ktorá zvýrazňuje už tak silnú atmosféru. Do steny naliezame ešte po tme. Lezieme súbežne na jednom skrátenom ½ lane – s priemernými odlezmi cez 10 metrov som permanentnej v no-fall zóne. Nie je tu moc priestoru na chyby, aj keď vypadnúť sa tu dá veru všade. Batohy na chrbte nás poriadne zohrievajú, tieto ťažítka si dnes asi celkom užijeme.

Tragický štýl tento fast & light: človek si snaží pobaliť „len to potrebné“, ale aj tak je ten batoh podozrivo ťažký. Po necelých dvoch hodinách už stojíme pod výrazným 45metrovým kútom, odkiaľ začíname s regulárnym ťahaním. Stena je naozaj strmá a o každú dĺžku tu treba pekne bojovať. No tá skala je perfektná a kompaktná. Len na pár miestach pod „jammed block-om“ je to celkom slušný legoland, kde sa dá vyletieť s kadečím.

Na poludnie už stojíme pod legendárným 90metrovým kútom, ktorý preškolí aj dlhoročných kútových hercovníkov. Celkom nám to vyťahalo paprče, ale dávame to na OS a celí natešení sa ocitáme pod hakovacím traverzom, ktorý je tou pravou čerešničkou na torte. Istenia tu vypovedali svoju službu už pradávno a dnes majú skôr odstrašujúci ako užitočný charakter.

Opatrne sadám do 3–4 mm hrdzavých driekov s polámanými karabínami, no zážitok… Ale to staré železo nás nejakých spôsobom udržalo a my sa ocitáme na bivakovej polici na severnej hrane Petit Dru. Vyliezli sme „Ameriku“! Od vrcholu nás ešte oddeľuje 10 dĺžok normálky „Allain – Leininger“, v ktorej sme ešte pekne dostali po prstoch.

Slnko sa pomaly stráca za horizontom. Posledné pasáže sú skôr povinná a boľavá jazda mokrou a rozsypanou žulou ako to pôvabné lezenie v západnej stene. S príchodom noci aj my prichádzame na samotný vrchol. Vyšlo to, dnes to bol sakra záhul!

Po 17 h intenzívneho lezenia si dávame final-high-five s Panenkou Máriou, zaliezame do spacákov a pomaly začíname vstrebávať všetky dnešné zážitky. Pod nami sa týči sen každého dobrodruha – nebezpečná, západná stena Petit Dru. Po posledných „kozmetických úpravách“ sa celkom drasticky zmenila jej lezecká mapa a z obrovskej palety legendárnych a úplne šialených línií nám stena zanechala už iba hŕstku master-kúskov. Dnes sme vyliezli „American Direct“, jednu z posledných žijúcich ikon tohto žulového giganta…

„AMERICKÁ DIRETKA“
American Direct alebo „Americká diretka“ (6c A1, 1100 m, ED1, vrchol 3733 m n. m.) bola prvý krát vylezená yosemitskými lezcami Royalom Robbinsom a Garym Hemmingom počas jednej z ich prvých návštev masívu v lete roku 1962 (24–26. 7. 1962). Royal Robbins si túto stenu naozaj obľúbil, o tri roky sa opäť vracia a spolu s Johnon Harlinom prelieza ešte priamejšiu líniu „American Direttissima“, hodnotenú ako ED3. „Americká diretka“ si drží aj slovenské prvenstvo a to prvý zimný prelez, vytvorený A. Belicom a I. Kollerom 28. 2.–5. 3. 1975.

Masívne skalné zosuvy medzi rokmi 1997 a 2011 vymazali polovicu lezeckej mapy celej steny a eliminovali tak širokú paletu lezenia na viac menej – tri cesty. Ani naša diretka už nie je kompletná a od kyvadlovej dĺžky sa už viac nelezie (aj keď pokusy tam boli). Pokusy boli dokonca aj v obrovskom výlome! Každopádne, kvalita skaly v tejto stene je perfektná, skala je čistá a kompaktná a ponúka super lezenie.

NAŠA LIGHT & FAST VÝBAVA
Batoh + spacák 0,9 kg + 1/2 decathlon karimatky 4mm + ľahká goráčka + polartecová vesta + 2 ks lyofilizované jedlo + sušené mäso + 6 ks tyčinky + 2 l vody + BCAA/MG/IONT + hygienické vreckovky + mačky + čakan + mobil + 1 MSR Windburner a 100g plynu.

Hardware: 2x 60m laná + 10 expresiek + set čokov + mikrofriendy a friendy po modrého BD, po zeleného zdvojené + ballnuty + slučky + rollnrock/ropeman/tibloc

Hned na začátek musím podotknout, že se nepovažuju za žádného zdatného lezce, natož člověka, který by dokázal identifikovat všechna pískařská „moudra“ od opravdových rad. Třeba už věta „z komínu se nepadá“ zní jako fakt, který se po bližším autorském přezkoumání mění jen v další špatný doslova odřený vtípek z písku.

Po krátké rozcvičce, která z vlaku vedla rovnou do Království: „Dáme si nějakou klasiku na rozlez.“ Jenže, brzy pociťujeme blížící se lezecký Fesťák. Čekat někde fronty na cesty, když jedeš do Ádru pět hodin vlakem, není zrovinka snově strávený čas, takže vybíráme menší kvak na protažení a měníme plány.

Věřím úsudku starších a zkušenějších lezců, kteří tvrdí že i nelezci jako já se na Starostovou dostanou. Když přelezeme zábradlí turistické cesty, na vrcholek stejně nevidím, a tak mi ani nic jiného, než důvěřovat, nezbývá. Jako třetí v pořadí nazouvám lezky a jdu. Hned v prvních metrech zjišťuju, že jsem si možná ty dlouhé kalhoty přece jenom vzít měla. Nevadí, trocha škrábanců ještě nikoho nezabila. Až ale dolezu za klukama, co tuhle cestu vybrali, tak se to možná změní. Těsně před první kruhem zírám na „díru“ ve skále. Spára. Spára je prý „jeden velkej chyt“… Já žádný chyt nevidím.

Naštěstí dostávám pomocnou ruku a za chvíli už s úlevou sedám do odsedky. Na konci druhé délky lituju volby kraťasů o něco více, ale už skoro umím lézt lopatkama, což za to stojí. Slaňování odhalí další nevýhodu mnou zvoleného úboru. Z komfortu mě v tuhle chvíli nevyvádí pouze výška nebo chladné počasí ale i to, že oběma spolulezcům dole ukazuju kvůli vyhrnutým kraťasům celý zadek. Vypadají, že je moje slaňování baví o něco víc než mě. Až když jsme všichni dole, zjišťuju, že to nebyla zrovna klasa pro nás nelezce („Stará cesta“ VIIa, pozn. red.). Nezeptat se, co to vlastně lezeme, byla chyba, kterou příště neudělám.

Pomstu naplánuju až na druhý den, kdy míříme do Tepliček. Cíl je „Průkopnická cesta“ na Sfingu („Oblíbená varianta“ VI, pozn. red.). Aby to kluci se mnou neměli moc lehké, tak se pro jistotu rozbrečím už u nástupu. Ačkoli jsem včera trénovala, s dalším komínem znovu zápasím. Konejším samu sebe, že je vlastně dobře, že se vegani v Teplicích nenajedí, protože jinak bych se sem nevešla. (Doporučená hudba k videu zde, pozn. red.)

Po vylezení komínu první délky mám všeho plné zuby. Jak se dostat dolů? „Odtud se ještě slanit nedá,“ dozvídám se s velkou lítostí. To už vzdávám veškeré projevy nesouhlasu, nadávky si nechávám pro sebe a jen odevzdaně přijímám svůj osud se slzami v očích. Druhá délka nabízí odměnu v těchto krajích nečekanou. Sem tam se objevují chyty nebo stupy, takže se s překvapením dostávám až na vrchol. Vítězoslavný pocit je mi hned vzápětí odepřen při pohledu na protější stěnu. Ta je o něco málo vyšší, oproti našemu rajbásku má opačný sklon, a přesto si to po ní štráduje člověk s nohou ve fáči.

Na závěr bych ještě chtěla zmínit dvě věci. Ono místo, ze kterého se nedalo, dle slov mých spolulezců, po úvodním komínu slanit, byla police u slaňáku. Přála bych všem vidět ten kolotoč, když jsem k němu přistála… Po šťastném návratu na pevnou zem mi bylo vysvětleno, jak úžasnou linku, a ještě užasnější sympaťáky v ní, jsem mohla z vrcholu vidět. Prý to byla nějaká „Kalamárka“, o kterou se pokoušelo jedno pirátské duo. Na ostrém konci byl kapitán Hook (Zdeněk „Háček“ Hák, pozn. red.) a hned za ním si to štrádoval Mára Holeček se svojí „dřevěnou“ nohou.

Mluvil jsi někdy se skálou? Mně se to stalo v roce 2018, když jsem byl po mnoha letech v Tisé a uviděl první tamější skálu, na které jsem byl napsaný ve vrcholovce – někdy v polovině osmdesátých let. Bylo to, jako když potkáš starou známou lásku. Dávno jste se rozešli, dlouho se neviděli, každý už máte někoho jiného, a stejně si vyměníte pár slov. Čistě z nostalgie a po mnohaleté lezecké pauze jsem se rozhodl, že se nahoru vydám. Stejnou cestou jako kdysi.

K tomu jsem se odhodlal až rok poté. Kdysi v těch osmdesátých, jak si matně pamatuju, to byl takový etalon aktuální formy, když jsem tam s otcem jezdil: „Když nevylezeš trojku na Medusu, tak nic jiného nebudeme ani zkoušet.“

Kolem hrudníčku smyčku, pěstičky zaražené ve spáře a ječím: „Tati, já spadnu!“ Otec lakonicky odpovídá: „No, tak to poletíš dolů.“ Nezbylo nic jiného než zabrat a dolézt to, už snad jen proto, že jediným jisticím bodem byly zcela miniaturní hodiny, spíš hodinky, které by určitě neudržely ani kočku, kdyby do nich spadla…

De facto jsme asi s otcem udělali i prvovýstup… Tedy spíš prvopřeskok… Zkrátka jsme jednou odkudsi skočili na nějaký vršek v Tisé. Vše bez problému. Až na jeden detail – hned po doskoku se jal otěcko hledat kruh. Dodnes si pamatuji památnou a stručnou větu: „Ty vole, tady nic není.“ Slanili jsme to tehdá tak, že otec hodil lano přes vršek. Ovšem hned jak ho přehodil, tak se na nás spustila průtrž mračen – jak když někdo nahoře otevře všechny kohouty. No, a v tomhle slejváku jsem slaňoval. Kdo by to v sedmi letech nepovažoval za dobrodružství…

Stejně jako mi přišlo, a dodnes přijde, dobrodružný zavzpomínat na simultánní přeskok v Ádru – na jaký vršek? To už by se asi dnes nerozpomněl ani otec. Mně se zkrátka nějak zrovinka nechtělo udělat ten jediný nejdůležitější krok. Tak mě otec vzal za ruku a počítá: „Tři, dva, jedna…“ A pak už to samozřejmě nešlo zastavit. Patrně si otec řekl, že mě nechce zabít, když mě pustí, a mně se zase urputně nechtělo se rozmáznout, když se pustím já, tak jsme prostě přeskočili držíc se za ruku…

Abych se vrátil k tomu znovuvylezení na Medusu. Obul jsem lezečky a šel na to. Připomínám, že jsem to skoro 20 let nedělal. Kromě lezeček jsem měl ještě další důležité části výbavy – kraťasy, košili a přes rameno ledvinku s telefonem. Byla to jen trojka. Jak se dostanu dolů, jsem řešil až cestou dolů… Dolů jsem se hodlal dostat tou etalonovou spárkou. Školácká chyba – došel jsem k ní čelem. Ucítil jsem knedlík v krku a dohnalo mě známé brnění a tuhnutí v kolenou…

A co jako dál? Nikde nikdo. Instinktivně jsem zvolil traverz ke kruhu. Mám přece přes rameno ledvinku s telefonem, tím se to určitě vyřeší. Od kruhu nebo spíš kolem něj pár mini kroků stěnkou dolů. Přestal jsem si vidět na nohy, situaci zachraňuje pravá ruka v tutové kapse. No, nezbylo nic jiného, než si to dobře vyměřit a hupsnout na bezpečné místo. Doskok na obě nohy v lezečkách je taky dobrodružný a zapamatovatelný moment. Ve světlých vteřinách jsem si vzpomněl na první úsloví, co mě otec naučil: „Nahoru nepoletíš a dole tě vždycky někdo najde.“

Hořkosladký moment nastal nahoře u vrcholovky… Do původní krabice nateklo a knížka zcela shnila k nepoznání. Spolu s ní i všechny mé předchozí záznamy. Kdybych se byl rozhoupal už v roce 2018, ještě bych ji viděl…

„Šup, šup, pojď lézt.“ Povzbuzuje mě spolulezec a dívá se do průvodce. „Chci už lézt jen na pohodu!“ před chvilkou jsem dal pro mě hodnotnou cestu. Jistič se opět dívá do průvodce: „Tak si dej tady tu vpravo.“ Cesta vypadá převisle. „Hele, já si chci už odpočinout a ne se úplně fyzicky zničit.“ Jsem přesvědčován, že cesta je lehká, přitom dotyčný uklízí rychle knížku s popisem cest do baťohu.

Nastupuji a hned po počátečním výšvihu začínám zabírat. U čtvrtého jištění je jasné, že jsem byl podveden! Prskám, že mě naschvál nahnal do těžké cesty. Ta je tedy moc hezká, a tak se snažím o onsight přelez, i když mě spolulezec poslal minimálně do obtížnostně něčeho podobného, co jsem před chvíli lezl a stálo mě to všechny síly. Blížím se k temeni skály. Kyselina mléčná se ve svalech začíná projevovat, bandasky natékají. Ke konci cesta začíná být čím dál těžší, převislejší. Tělo, pociťující únavu, začíná vibrovat, ale jsem pět pohybů před hranou masivu. Vidím závěrečné chyty, úspěch na dosah, a hlavně právě hodlám zabořit ruku do spásné spáry – žábovice. To už mě mnohokrát zachránilo.

„Vrrrrrrrrrrrr!!!“ Málem mě trefil šlak. Ze spáry na mne vrčí malé zvířátko, které puklinu z velké části vyplňuje. Plch! Vibrace těla se zvyšuje.

„Padám!!“ oznamuji. Zdola se ozývá: „Už to dolez, přece nevzdáš hodnotný onsajt.“ Ano, byl jsem podveden! Hodnotný onsajt! „Je tu plch, nemůžu dál!“ Vrčení zesiluje.

Jistič, se stoickým klidem člověka stojícího na zemi, dává rady a lidová moudra; vyhnat plcha, oblézt místo jinak, dát ruku do spáry, neboť mě určitě zvířátko nekousne či dokonce uteče. Vibrace těla, při snaze udělat něco jiného, než narvat ruku k plchovi, se mění v klepaturu.

„Vrrrrrrrr,“ ozývá se stále ze spáry silněji a silněji, zvláště jakmile se moje ruka přiblíží k puklině, respektive k plchovi, který ještě k tomu viditelně zatne více svoje tělo a drápky ve skalní spáře, jak lezec v širočině. Zvířátko očividně odmítá poslechnout dobře míněné rady mého jističe a nechat se vyhnat.

„Huš! Huš! Vypadni! Kšá!!“ je však tvorem hluboce ignorováno a plch reaguje svým obligátním „vrrrrrr“. Možná moje „hush“ nemá správný německý přízvuk a plch tak nerozumí.

Ruce se mi pomalu otevírají. Dělám už druhý zoufalý pokus o dynamický pohyb ve snaze dosáhnout na vrcholové chyty přímo, ty však neberou, jako na potvoru se zužují dolů. K tomu plch ve spáře. Síla a vytrvalost jsou na dně, už nemůžu, jdu vabank. Šáhnu vysoko a ruka na chviličku svírá a následně klouže po zužujícím se chytu na stisk. U mého břicha se přitom ozývá neutuchající vrčení.

Gravitace vítězí. Letím dolů. Houpu se na laně, řvu naštváním a bolestí z kyseliny mléčné v rukou. Zdola jsem pobízen, abych to aspoň dolezl. Nemám náladu, ale plch mě štve. Přitáhnu se ke spáře. Zkouším vyhnat ho expreskou, ale zvířátko se nehýbe. Horolezecká pomůcka k němu asi nedošáhne.

„Vrrrrrrrr!“ zuřím. Řvu na plcha. Ten ale zaujímá stále stejné stanovisko. Jsem už úplně vyšťaven, k tomu si všimnu shromažďujících se diváků, kteří udiveně sledují, proč někdo na celý les nadává skalní spáře a kloktá v ní expreskou.

Vzdávám se, nemůžu a slaňuji. „Siebenschläfer,“ oznamuji čistě německému obecenstvu, které sledovalo moji estrádu. Přitakávají, že v tomto skalním sektoru jich je plno.

Mám toho také plno, respektive plné zuby. Jsem fyzicky vyřízený. Jistič je spokojen – teď bude lézt on, ale v jiném sektoru, a balí na přesun. Plch je také spokojen, zůstává ve spáře a viditelně nebalí nic.

____________________________

Tento text (s mírnou redakční úpravou) patří do naší letní soutěže „Můj největší pytel“. Pokud máš také nápad, o co se s námi podělit, tak pravidla a ceny najdeš tady. Uzávěrka se blíží, posílej do 31. srpna!

„Hned jsem psal kamarádovi z Prahy, jestli tu náhodou není,“ vysvětluje španělskou angličtinou další z místních lezců. „Jó, vy jste ti Češi? To je super, viděli jsme dole vaši káru.“ Dodávka s nápisy „Czech Climbing Team“ poutala pod horami pozornost. Možná by místňáci byli raději, kdyby z ní vyskočil Adam Ondra a na onsajt si dal cestu „Orbayu“ (8c, 500 m), ale i tým mladých alpinistů se v horách severozápadu Španělska činil.

Sokolíci nejprve vynesli své materiální a gastronomické zásoby pod patu Naranjo de Bulnes (nebo také Picu Urriellu) – tyhle dva názvy patří pětisetmetrovému vápencovému špalku, který tu jako by nic vyrůstá mezi ostatními horami. Okolní hory vypadají normálně, až podprůměrně, zato Naranjo připomíná přerostlou pískovcovou věž – leze se na něj ze všech stran a koupíš na něj samostatného tištěného průvodce, co má skoro 200 stran. K večeru se jeho nejvyšší – západní stěna zbarvuje do oranžova, proto „Naranjo“.

Vylézt si nějakou přímou linku v téhle stěně znamená, že bys měl zvládat s přehledem lézt francouzské 7b a výš. Sokolíci se do Českého BC dostali začátkem srpna a postupně se podívali do většiny zdejších prásků. Největší zářez? Určitě „El norte oculto“ – cesta za 7c+, která měří 455 m a klíčová délka na tebe čeká až ve vrchní třetině. „Nejtěžší a nejkomplexnější skalní vícedélka, co jsem kdy lezl,“ hodnotil Lukáš Ondrášek, který tuhle napůl tradiční cestu probojoval společně s Eliškou „Bětkou“ Vlčkovou stylem „tým PP“, tzn. jeden ze dvojky vždy leze čistě, druhý se s batohem může přitáhnout za jištění. Lukášovo a Bětčino počínání se podařilo zdokumentovat také formou videa, takže časem se můžeš těšit na jeden zahraniční Příběh cesty.

Většina lezců si jako svůj cíl západní stěnou volí cestu „Murciana 78“ (7c+, 550 m). Za pěkných dní se jich tam od rozbřesku tvoří celkem štrúdl. Proč? Tahle půlkilometrová cesta má jen jednu těžkou délku, která je navíc poměrně dole. Takže borci se rozhodnou ji vyhákovat za francouzských 6b+ a pak valí dál nahoru. Linie jištění navíc vede občas mimo lezeckou cestu, takže se „prasení“ nabízí.

Sokolíci však přijeli z eticky přísných oblastí (Písek a Kras), kde jde hlavně o styl, takže se i „Murcianu 78“ pokusili vylézt volně. Lukáš Ondrášek poslal klíčovou délku, která má v topu obtížnost 7c+/8a, na druhý pokus a společně se Šimonem Janošcem cestu dolezli v čistém stylu „tým PP“. To se v „Murcianě 78“ jen tak nevidí – tím jak je linka často v obležení davů, není tam moc prostoru pro nacvičování. Navíc odpoledne se do stěny opře Slunce, a to už je člověk raději přimáčknutý k velkému kameni lovící stín (případně mobilní data z údolí)…

O letošním počínání Sokolíků se na eMontaně ještě dočteš. Brzy se pustíme do zpracovávání zmíněného Příběhu cesty – přelezu „El norte oculto“. Tým mladých alpinistů se v půlce srpna přesunul ještě do žulového království Chamonix – fotky a vyprávění můžeš čekat buď na eM nebo v tištěné Montaně.

_____________________

Sokolíci jsou projekt Českého horolezeckého svazu a jeho hlavním partnerem je firma Mountain Equipment.

Červánky již líbají travnaté stráně Lauberhornu a nádražáci si na stanici Eigergletscher dávají poslední cigárko a těší se, až si dole v Grindelwaldu natáhnou nohy ke kamnům a zahřejí prsty o šálek horké ovomaltiny. Bělavý dým, který stoupá od úst mladého eléva, opíše elegantní oblouk kolem jeho placaté čepice a pak stoupá výš, až se spojí s mlhovitými cáry lemujícími jako bílá krajka východní úbočí Eigeru a ústí tunelu. Mladý nádražák zašlapuje špaček do vápencového štěrku, roluje svoji placatou čepici a s pracnou nedbalostí, kterou dlouho odkoukával od svých starších kolegů, si ji zasouvá pod nárameník železniční uniformy. Dneska mu padla.

Ve stejnou dobu se dvě postavy, obrysy rozpité v počínající tmě a mlžném oparu s neznatelnou příměsí tabáku zaměstnanců společnosti Jungfraubahn AG, prosmýkají podél kolejí do nitra hory. Těžký tahací pytel, o který se střídají, prudký sklon stoupání a tušená možnost průjezdu servisního vlaku, jehož okraje ponechávají jen pár desítek centimetrů širokou mezeru ke stěnám tunelu, směřují představivost dvou druhů daleko od železniční idyly. Přesto se nic zvláštního neděje, a tak po necelých dvou hodinách šlapání dosahují štoly, která je nazítří pustí přímo doprostřed stěny. Před pátou ranní otevřou bytelná dřevěná dvířka a studený průvan je konečně probudí a rychle jim zmrazí špičky prstů spolu s jakýmikoli náznaky přehnaného nadšení. Tma, zima, mokro, suť a led. Tahle stěna patří k těm, které si člověk užije až po návratu do tepla domova.

Chvíli je sleduj.

Sedíš na terase v Grindelwaldu a líně kreslíš špičkou jazyka obrázky do mléčné pěny na ranní kávě. Jak zkoumáš svůj výtvor, přes okraj hrníčku se ti rýsuje potemnělá stěna uzurpující dobrou třetinu horizontu. Eiger – Obr. Náhle tvůj zrak padne na malou tečku uprostřed dvousetmetrové oranžové plotny Roteflüh, která sama na obří stěně působí sotva jako poštovní známka nalepená na pohlednici. Malé smítko prachu, na fotce by tečka vydala sotva za pixel. Může to být horolezec? Klouzáš zrakem níž, a než můžeš své pozorování ověřit, plotna se halí do mlhy. Vracíš se zpět ke kávě. O chvíli později zaujme tvou pozornost pavouk, který se spouští na tenkém bílém vlákně z vyřezávaného zábradlí lemujícího terasu. Jak důmyslná hříčka přírody.

Odpoledne pokročilo. Dvě postavy mezitím dolézají do výklenku v horní části plotny, kde si sedají na úzkou skalní římsu krytou mohutným převisem. S lačností hledí na zásobu čokoládových tyčinek a plechovek coca-coly, které si tu zavěšené v pytlíku nechávají místní horští vůdci pro své ultrarychlé výstupy, jimiž udivují světovou lezeckou veřejnost. V průvodci se píše „Hotel Rotefluh“. Klouby mají sedřené, svaly bolí, však museli dvě těžké lanové délky opakovat. Do rozhodnutí se nikomu nechce. „Tak asi dáme sváču, co?“ navrhuje první postava, zatímco si zamyšleně prohlíží obsah pytlíku. „No jo, už jsem to chtěl sám navrhnout,“ opáčí druhá. Otvírají tahačák a vytahují salám a sýr. Jsou ze slušného kraje. Po jídle už není záminky dál věc odkládat. Blíží se večer a čekají je poslední dvě těžké délky. „Tak já to zkusím, no, a když to nepůjde, tak si to asi necháme na příště, co?“, předkládá první svůj návrh, který zjevně neobsahuje žádný skutečný kondicionál. „Tak dobře,“ s úlevou chápe druhá. První na sebe poctivě věší karabiny, smyčky, vklíněnce a frendy a se znovu nabytým odhodláním člověka, který ví, že jeho snažení je marné, se pouští do boje. O pár metrů výše odskakuje do lana.

Dole v Grindelwaldu se prostírá k večeři, můžeš sledovat číšníky, jak leští okraje sklenic, ve kterých se odráží majestátní horské panorama přetnuté nově postavenou lanovkou. Pavouk hoduje na mušce, která se zachytila v jeho sítích. Dvě smítka prachu, dva pixely, které se pohybují Roteflühem směrem dolů, tu nikoho nezajímají.

„Hele, takhle věší pytle Švýcaři a takhle my,“ volá svůj pokus o žert první postava na druhou, čekající o štand níže, zatímco slaňuje kolem pytlíku švýcarských dobrot. Vlažné „haha“, které mělo přijít v odpověď, bere vítr postavě na štandu rovnou od úst a posílá je podél stěny někam ke vzdálenému vrcholu.

Oba se dalšího dne probouzí u ústí tunelu; paprsky slunce vytlačují kužely páry z jejich splihlých spacáků. Nádražáci se opodál chystají do práce, někteří pokuřují, jeden pohodí rukama směrem k nepatřičně umístěným nocležníkům. Žádný velký povyk.

A tak to tu chodí. Dnes už si na Eigeru horolezec nevybírá mezi triumfem a tragédií, špalírem se slavobránou na náměstí v Grindelwaldu, nebo černým rámečkem v novinách. Když se to povede, vypadá to tak samozřejmě, jako srolovaná nádražácká čepice pod nárameníkem. Když ne, je to jenom jeden další pytel v téhle velké stěně.

____________________________

Jáchym Srb se se svým příspěvkem ze zkoušení cesty „La Vida es Silbar“ (7c+, 900 m) zúčastnil naší letní soutěže „Můj největší pytel“. Pokud máš také nápad, o co se s námi podělit, tak pravidla a ceny najdeš tady. Uzávěrka se blíží, posílej do 31. srpna!

Neuplynuly ani čtyři dny, je deštivá sobota a my už zase kroutíme volantem u Bodensee. Po čtyřech stech kilometrech špekulování nad předpovědí a podmínkou volíme nakonec opět odbočku na Chamonix, odkud jsme se v úterý vrátili. Ještě před měsícem naprosto nemyslitelný, ale teď si připadáme jako děti v cukrárně, který si nemůžou vybrat, na čem si pochutnají.

Volba padá na Peuterey Integral, nejdelší hřeben v Alpách, který vede z jižní italské strany na Mont Blanc. Převýšení mezi výchozím bodem v Peuterey a posledním kopečkem zmrzliny je asi 3000 metrů. Na hřebeni je ale zhruba 40 slanění a nějakej ten sestup k tomu, celkové převýšení tak pomalu atakuje hodnotu, kterou nasbíráš, pokud vyrazíš na Blanc od moře (4500 metrů).

Ueli Steck na hřeben 14. srpna 2013 potřeboval 16 hodin (včetně sestupu!), čtyři müsli tyčinky, pět powergelů a 60 metrů šestkový repky na slanění. Ve svém reportu popisuje, jak moc nepospíchal, užíval si panoramata, fotil, bloudil a moc si to užil. Na webu na nás ale vypadly i jiný reporty – pět dnů, krušný bivaky, nedostatek jídla a neustálé bloudění. Na celý hřeben, který dohromady zahrnuje čtyři čtyřtisícový vršky, jsme minulou sobotu koukali z lanovky na Pointe Helbronner (3 462 m n. m.). Vypadalo to skvěle.

Cesta ale splňuje naše společné parametry. Kuba si odškrtne další dvě čtyřtisícovky a já si ji zapíšu do túrberichtu. Motivace je, aklimatizace z posledního výletu (Tour Ronde NF, Aiguilles du Diable) je z říše snů. Vyrážíme busem do Itošky, citrónová zmrzka v Courmayeuru a po hodině šlapání v úmorným vedru už nadáváme, jak máme těžký bágly. 

Nástup na chatu Borelli po turistický je už samo o sobě celkem slušný lezení. Chata punková, je tu asi pět lednic, osm mokakonvic a žádná elektrika. Erárním dalekohledem nakoukáváme úvodní délky hřebene Aiguille Noire a v sedm jdem na kutě.

Noc je teplá a neustále se budím, nervozita. Po čtvrtý ráno vylézáme z chaty a mlhou kličkujeme pod stěnu. Věšíme na sebe železo, batoh konečně trochu lehkne. Úvodní délky jsou „tatranský“. Drny, mokro, všechno volný a směr dost nejasnej a už některý „trojkový“ kroky jsou v pohorkách s dvacetimetrovym odlezem dost infarktový. Čeká nás 50 délek. Dneska to bude dlouhej den.

Nějak tímhle ranním peklem ale protančíme. U Pointe Bifide vylézá puňťa, žula začíná být kompaktní. Nálada stoupá. Lezení těžkne a čas letí, je deset.

Za Punta Welzenbach končí hrdinství, přezouváme do lezeček (i Ueli je měl), začínají pětkový dýlky. Ty jsou celkem technický a je v nich i pár skobek. Jdeme do finále. Přilézám pod nejtěžší 5céčkovou. Převislý koutek, říkám si: konečná. Nějak se v tom ale rozkročím a zaklíním batohem a přelízám čistě. Kuba na druhým taky. Ještě pár set metrů na průběh a ke konci sólo a konečně vrcholíme na Aiguille Noire de Peuterey (3773 m n. m.). Je sedm večer a začíná sněžit. Kontrolujeme rychle aktuální předpověď (která není nic moc) a rozhodujeme se pokračovat.

Následuje asi 400 metrů abseil severní stěnou Noire. V prvních slaněních se nám několikrát seká lano a nejde stáhnout, začínáme být sprostí. V rámci urychlení značíme střed lana tejpkou. Před devátou stojíme v sedle pod Les Dames Anglaises. Stmívá se a biváknout by tady šlo s přehledem. Rozhodujeme se ale narvat to až do bivaku Craveri (měly by to být dvě až tři hodiny), nešťastný rozhodnutí.

Asi po půl hodině mi seká a přecházím na autopilota. Za další půlhodinu seká i autopilotovi. Je tma, sólujeme na hřebeni hrozný psycha, pořád se něco sype a vůbec nevíme, kam lezem. Kuba je ale hustej a nějak nás tím protahuje. Slanění, traverzy, volný šutry, sníh. Usínám u toho. Bivakovat absolutně není kde. Tak maximálně se o sebe opřít a počkat do rána. Najednou je před náma plechová spací krabice. Je půlnoc.

Pět hodin pokusu o spánek a začínáme tam, kde jsme skončili. Všechno okolo se sype a nevíme pořádně kudy dál. Jediný pořádný rozdíl oproti včerejšku je v tom, že jsme úplně na kaši. Svítí ale sluníčko a výhledy na Maudit, Tacul, Ronde, Gigante jsou peckovní!

Oblézáme Punta Gugliermina a sen se stává skutečností. Konečně jsme na sněhu. Nazujeme mačky a po firnu to přeběhneme až do Chamonix, říkám si. Houby. Na hřebeni je to jeden skalní práh za druhym, různý věžičky, žlábky a bouldry. V ultralight turistických mačkách od Petzlu žádná sranda. 

Přecházíme hřeben Aiguille Blanche de Peuterey (4112 m n. m.), první čtyřka v kapse. Asi šest až osm slanění do sedla Col de Peuterey, boj s odtrhovkou a začínáme stoupat na Grand Pilier d’Angle (4243 m n. m.). Tenhle úsek si budu pamatovat asi navždy. Vedro, mokrej volnej sníh, nejasnej směr a Kuba v turbomódu. Nemá to konce a každý další krok je dost na hraně. Je to těžký a ne úplně bezpečný. Sólujeme to, chceme být rychlí a dolízt to třeba ještě letos.

Konečně jsme zase na sněhu. A dokonce je i celkem zmrzlej! Čeká nás kuloárek na Mont Blanc de Courmayeur (4748 m n. m.), který je prý v dobrý podmínce celkem snadnej a rychlej. Stopy před náma nějaký vyšlapaný jsou, to bude brnkačka, určitě. Je už odpoledne, výška přibývá, kyslík ubývá a Kuba mačká tlačítko nitro. Nevidím ho. Zatahuje se a fest sněží. Má tu někde být „amazing snowy ridge“, nic takovýho nevidíme, tak maximálně přední hroty maček.

Dolézám Kubu, který montuje štand ze šroubů před nehezky vypadajícím vyledněným traverzem. Když už ho brzdím, tak to alespoň zkusím probojovat na prvním. To naštěstí celkem jde a za chvilku jsme na štandu ve friendu za tímhle zpestřením. Kuba nabízí, že smotá lano a já jdu už dál. Jsem několik desítek metrů nad ním a najednou se z mlhy valí šutr velikosti minicoopra směrem ke Kubovi. Křičím na něj (a popravdě už se s ním pomalu loučím). Naštěstí ho to ale doslova o pár metrů míjí (letí to traverzem, který jsme cca pět minut předtím lezli, klika!).

Rozdýcháme infarkt a valíme dál. Sněží a fouká víc a víc a přichází další vypečenej mixík, všechno volný a nezajistitelný, odhadem skotský III-IV obtížnosti. Přelízám a kdyby nezůstalo lano u Kuby, tak ho i odjistím. Nějak mu to alespoň vyradím a valíme (on valí, já trpím) dál. Jakmile se leze, tak je to dobrý, to Kubovi stačím, možná mám i navrch, ale když přijde taková ta alpinistická dupárna v řídkým vzduchu, tak je pekelně rychlej! Má na mě víc jak 40 vylezených čtyřek náskok, je to prostě čtyřková mašina…

Nemá to konce, deset metrů, minuta pauza. Tempo jak bejk. Jsme na Courmayeuru (4748 m n. m.). Rychlý vaření vody a jdeme do finále. Záverečný metry na Blaníka jsou nekonečný, fouká jak na Nevisu a viditelnost je taky podobná. Orientujem se podle GPSky a počůranýho sněhu – kde je to nejvíc žlutý, tam usuzujem, že jsme na nejvyšším vršku Evropy.

Je sedm večer, kde jsou ty známý davy? Selfie a čus, je tu fakt hnusně! Chvilku bádáme nad směrem skrz mlíko, až trefujeme dálnici směr Valotka. Tu kolem osmé otevíráme. Padáme na matrace a hekáme vyčerpáním a radostí zároveň. Polákům, kteří tu jsou, hrajeme slušný divadlo.

Ráno je hezky a jsme z nejhoršího venku, těla nám ale naprosto nefungujou. 1800 metrů dolů normálkou na vláček přes Gouter a Tête Rousse opět na autopilota. Myslím, že ale i v aktuálním stavu vypadáme líp a v lepší formě než většina dobrodruhů, kteří stoupají proti nám.

Je 14:00 a po čtyřech dnech jsme zpátky u auta v Chamonix. Máme za sebou nejdelší hřeben Alp. V průvodci psali „get ready for a few big days“ a rozhodně nekecali.

O hřebeni Peuterey Integral jsme na eMontaně už jednou psali. Jestli tě tenhle výstup zajímá z ženského pohledu, mrkni na článek Na hřebeni Peuterey Integral jsem visela na vláscích jádra.

Chodila jsem na střední školu textilní, kde ve třídě byla jedna lezkyně (Monča), která mě přivedla do horolezeckého oddílu TJ Lokomotiva Liberec. Škola zcela náhodou stojí dodnes téměř naproti sokolovně TJ Lokomotiva. Tehdy se lezci mezi sebou poznali i podle toho, že nosili na krku lanovici (červenou slabou šňůrku, která by měla teoreticky udržet snad 400 kg, ale prakticky jsme za ni jednou dokonce i slaňovali). To se nosilo na krku a byla to jasná nálepka a identifikační znak, říkající: „Já jsem lezec/horolezec.“

V naší holčičí třídě (bylo tam jen pět kluků, 19 holek) začaly oťukávat skály a lezení i další holky. Jednou z nich byla Iva. S Ivou jsme se o přestávce mezi hodinami dohodly, že donesu z domova šňůru koupenou u Kutila, jeden vlastnoručně vyrobený a ušitý sedák z hasičských hadic a bezpečnostního pásu z auta a jištění (osma a velká Walterovka se zámkem). Po hodině jsme o přestávce vyrazily ze školy k přehradě, kde na nás čekala přehradní zeď, vysoká v nejvyšším místě 13,5 metru. Dole jsme se k patě hráze dostaly bez přelézání plotu, šlo to běžně, tam se jedna z nás oblíkla do sedáku a druhá z hráze hodila šňůru nadvojato na navázání a jištění. Po vystouplých žulových kamenech jsme lezly nahoru na hráz, kde chodili lidi a koukali na nás, co blázníme. Nám bylo sladkých 17 a svět nám ležel u nohou, tak jsme se ho snažily využít do mrtě a dělaly, co nás baví, tj. lezení.

Lezlo se tehdy po všem, co šlo. Po domech, po zdech ve městě, po železničních mostech, po hradbách… A každou volnou chvíli jsme se snažily využít právě lezením – po něčem. I liberecká přehrada měla díky své výšce své kouzlo. Nikdo z nás tehdy netušil, že by to někomu mohlo vadit. No a tak jsme s Ivou chtěly zkusit přímou linii v tom nejhlubším/nejvyšším místě hráze, kam nám ještě stačila naše šňůra. Iva vyřešila problém s nástupem a byla asi tři metry nad zemí, když v tom se otevřely s rámusem dveře domečku u hráze. Hrázný vyletěl ven a něco hulákal. Že by to byl přátelský pozdrav, to rozhodně ne. A tak jsme na nic nečekaly. Ivu jsem spustila dolů a vzala nohy na ramena.

První nápad, že slaním také dolů, jsem zavrhla s přibližujícími se kroky, a tak jiná z variant nepřicházela v úvahu. Sešly jsme se dole pod ubytovnou Mongolů, kteří pracovali pro Textilanu a smály jsme se. Klepala se nám kolena strachy, ale byla to nakonec dobrodružná výprava s napínavou vsuvkou do poklidného odpoledne dvou studentek. U Kutila se koupila nová šňůra a lezlo se dál, ale popravdě musím říct, že na přehradu jsme se už nevrátily. Takže jsme tam opravdu nechaly pytel, který už nikdy neodpytlíme. Samy ani dodnes netušíme, co by nám hrázný udělal, ale spíš se o nás tehdy bál a přeci jen, jde o stavbu přehradní nádrže, dost vysokou, stát se tehdy mohlo cokoliv. Ale vzpomínka na tuto naši výpravu zůstane už navždy.

Takhle jsme po Liberci znali všechny „lezitelné“ zdi, kde jsme měli i oklasifikované cesty a linie, které jsme zkoušeli. Na sloup u dálničního mostu navrtal tehdy někdo i chyty, ale dobrodružné bylo vylézt také na železniční viadukt, kde právě projížděl vlak. No byla to doba jiná, řekněme, kde kameny i ve městě nestihly chytit mech, neb jsme jim nedali žádnou šanci. Potom později už i v pracovním procesu jsem místo oběda odbíhávala lízt zeď třeba na Králově háji, která měla asi 5-6 metrů, prostě nám to za to stálo se sejít a zablbnout, něco nového zkusit a tak. Akorát oblbnout vrátného a píchačky, to bylo na bobříka odvahy.

Nejlepší na tom je, že v této době se nemohlo oficiálně lézt po hrázi přehrady, ale mohla jsem jít s kamarádkou do liberecké ZOO (kamarádky maminka tam pracovala) a mohly jsme si vzít černou pumu na vodítku na procházku. To dodnes nechápu, že bylo tehdy možné a jsem ráda za jednu jedinou fotku, která se mi z toho netradičního výletu povedla. Pamatuji si, že puma se jmenovala Akim a myslím, že brzy zemřela. ZOO již 30 let nenavštěvuji, tak tento příběh do konce přesně neznám…

____________________________

Michaela Sládková se se svými několika texty zúčastnila naší velké letní soutěže „Můj největší pytel“. Nedávno jsme publikovali její článek Dívčí družstvo na údolních Podmoklech. Pokud máš také nápad, o co se s námi podělit, tak pravidla a ceny najdeš tady.

„Vy blázni, kdy Vás tohle napadlo?“, zeptal jsem se svých dvou přátel, zatímco jsme všichni tři seděli na mém narozeninovém dárku a pili pivo. Přestože mám narozeniny v květnu, na svůj doslova největší dárek jsem si počkal až do července. „Hned jak se zavřely hranice,“ ušklíbl se na mě Mára, který mě ještě před sedmnácti lety namísto tahání do skal zkoušel z biologie na gymplu. „Přesně takhle jsme si to představovali,“ dodal ještě o dva roky mladší spolužák Ivan z téže instituce a cvakl se do štandu.

S uzavřením hranic na jaře se nadobro rozplynuly šance na naši expedici Makalu 2020, kam jsme se chtěli pokusit vyhopsat pod vedením našeho guru Honzy Trávy. Namísto Himálaje jsem tak trávil letošní jaro všemožně, včetně popolízání v těch našich krásných českých skalkách s přáteli. Mára s Ivanem, kteří sledovali veškeré expediční přípravy, tak pro mě připravili „záplatu“, na kterou už asi nikdy nezapomenu.

Vraceli jsme se zrovna s rodinou z Alp, když se mi rozsvítil displej telefonu. „Můžeš v neděli?“ Nic víc, nic míň. Na moje otázky kam, kde, proč a jak se mi nedostalo odpovědí. Prý mě čeká jen cesta, která by se bezesporu mohla jmenovat „Pískařem snadno a rychle“, neboť v ní zakusíme takřka všechno, co pískařina obnáší. A tak jsem sedl v šest ráno na kolo a dojel do Holic, kde už mě naložili kluci do auta, abychom za chvíli přesedli do dalšího společného auta a za chvíli seděli ve vlaku do Adršpachu. Expediční začátek jak ze žurnálu – namísto auta na letiště kolo, namísto letadel s přestupem v Kataru dvě auta s přestupem v Mechově, a namísto expedičních džípů polský vlak, který s námi po starých teplických kolejích drncal úplně stejně, jako ty prastaré landrovery v Himálaji.

Bylo mi jasný, že to dneska nebude Křižák, ale moje první lezení v Ádru. V tom Ádru, kam se každej lezec, co mu nekoluje místo krve v rukách a v hlavě písek, bojí. Když jsem se snažil otevřít mapy, abych se podíval, proč stoupáme úplně stranou hlavních ádrovských cest, kluci mi zabavili telefon. Pořád se jen smáli a napínali mě. První se do cesty pustil Mára. Vylezl sokolem a spárkou na předskalí a začal hlasitě odfukovat. Čekal ho symbolicky zajištěný překrok do hlavního skalního masivu, do traverzu římsou, prakticky bez nohou. Dal to, vylezl ke kruhu a začal se smát. „Teď ty!“, zamával.

Už jsem stál před odvážným krokem, ze kterého se mi točila hlava, když se tu pode mnou objevila druhá, stejně početná partička. „Kokos, to jste odvážní, tam dáte asi horezdárek!“, ozvalo se zdola. Zastavil jsem se. Ivan začal na týpka pokřikovat, ať mi nic neprozrazuje, že nevím co lezu a tak vůbec. „Jasné jasné. Ty voe, no tak ukaž, jak tam houpneš!“, hecovali mě neznámí příchozí zdola a tak jsem houpnul.

Po sokolu, žábách ve vertikální i horizontální spáře, po traverzu a překroku nás všechny u kruhu čekala premiéra další z pískařských technik. Stavění. Diskuse o tom, kdo bude ten dole, neproběhla. Mára cestu vymyslel, já musím fotit a Ivan jako jediný z nás má bicepsy jako my dva nohy. Koleno, rameno, dřep a ruka. Nejistými pohyby se Mára skutečně objevil u něčeho, čeho se mohl přidržet a pustil se ukloněnou plotnou s pseudoškrapy ke druhému kruhu. Porno. Následoval jsem jej hned, jak se Ivan oklepal, aby se pak jako třetí za námi vytáhl za lano.

Od kruhu nás už čekala poslední délka. Rajbas. Ten mi kluci nechali na prvním a já se u knížky strašně rozesmál. Právě jsem s nimi vylezl na Makalu! Ve fotobatohu ještě studené vrcholové pivko chutnalo jako nikdy. Chvíli po nás příchozí partička stanula na vrcholu Annapurny a já pochopil, proč mi kluci zabavili telefon. Tahle část Ádru se jmenuje Himálaj. Takovýhle dárky k narozeninám, to člověk nedostane každej rok. Díky kluci!

PS.: Když už bylo po všem, kluci otevřeli telefon a začali mi nahlas číst komentáře naší právě vylezené cesty „Po Galerii“ VI na Pejskařích. Řechtali jsme se všichni.

Staník, 2010: Pěkná cesta. Začátek je trochu morálový – na bloky lze sice dát dobrou smyčku, ale je to jištění typu „schwebe“ – vodorovně jdoucí lano k prvolezci. Římsa je však docela ostrá, nesolí a drží v ní i vodorovná žába.
Nosíček, 2011: Cesta hezká. Přepad dost straší tím, že už to po odlepení asi nepůjde zpět, ale není se čeho bát, římsa bere a spára je potom taky v pohodě. Stavění je potom taky v klidu a ještě by se dalo možná zmatkovet těsně pod druhým kruhem, ale to je jen o klidné hlavě. Doporučení hodná. (směje se)
Špajda, 2015: Takhle vychválený zmrdstvo už jsem dlouho neviděl!

Psal se rok 1989 a my jezdily do Skaláku každý víkend od pátku do neděle. Dříve jsme se nevracely večer domů, neměly jsme auta, takže v pátek vlakem do Sedmihorek, pak pěšky přes kemp, kde jsme potkávaly už plno známých a přímo do skal. Tentokrát jsme přijely později, ale chtěly jsme ještě něco vylézt. Tak jsme šly k Podmokelské a že dáme rychle „Údolku“. Nikdy jsem jí netahala, ale na druhém lezla mockrát, tak co by ne. Je to jiné – lézt to na prvním nebo druhém? Myslela jsem si, že to vyběhnu jako vždy na druhém, a tak jsme do toho šly.

Nutno ještě podotknout, že jsme byly dvě, dvě holky. Holek tehdy spolu moc nelezlo. Většinou dělaly jističe klukům. Ale občas se to sešlo, že jsme vyrazily bez kluků, protože jsme na ně stejně někde narazily. Tak jsme se usalašily dole pod skálou, kde je za rohem nástup do „Údolky“. Vzala jsem si s sebou potřebné smyce a karabiny a vyrazily jsem vstříc vrcholu. U druhého nebo u třetího kruhu jsem Evku dobrala. To už Slunce zapadlo a mezi skalami se setmělo. Když dolezla, šla jsem dál k dalšímu kruhu. Měly jsme tehdy buď bačkory, nebo podlepené kopačky s odříznutými špunty, to už nevím, i když občas jsme lezly i bosy. Bylo to jiné lézt bos. Tenkrát jsem snad nějaké boty měla, ale už nevím. Rozhodně to o botách nebylo.

Cvakla jsem třetí nebo čtvrtý kruh a šla dál, mírně doleva, ale tam jsem se nějak sekla. Nahoru jsem se bála, nevím proč, udělat krok a dolů to nešlo. Váhu bych nepřenesla dobře a byla jsem si jistá, že bych vylítla. Představa, že spadnu, totálně se otluču o skálu, neb by pád nebyl do vzduchu, a přistanu Evině asi na hlavě, nebyla příjemná. A pokud si myslíš, že čím déle stojíš, tak něco vymyslíš nebo se to nějak samo vyřeší, tak se mýlíš. Prostě stojíš, jsi čím dál víc vystresovaný, potíš se jako prase, ruce už ti kloužou i tam, kde jsi dřív bral chyt jako kráva, ale je to prostě spíš čím dál horší. Slaňování za svitu měsíce ze Zlaté vyhlídky, když dole běhali divočáci – to už jsem měla za sebou, ale tady jsme nebyly ani nahoře. Takže jsme na sebe s Evkou povykovaly, co dál.

Já byla s morálem totálně v háji a ona byla spíš vycukaná z celé té situace – tma a my ve stěně… Naštěstí šel kolem nějaký lezec (možná se teď v článku pozná), nevím už, kdo to byl, tipuji, že někdo neznámý. S ním jsme se dohodli, že dojde ke Slávině do hospody a najde tam někoho, kdo nás ze skály dostane. Nakonec dorazil Honza P., se kterým jsme se znaly. Vytáhl své lano a bez jištění se musel dostat k Evině, která ho dál pak už jistila ke mně. Myslela jsem, že nám pomůže slanit dolů a zdárně se tomu dole zasmějeme. Ale to by nesměl být Honza Honzou. Honza mě nadlezl a dostal se raz dva přes ty kroky, kterých jsem se bála jak čert kříže, ke kruhu. Tam se měl logicky cvaknout, zajistit a všichni jsme měli slanit dolů. Ale Honza mě odjistil k němu a já si sedla ke kruhu a těšila se na konec naší akce slaněním do údolíčka.

To jsem se ale spletla. Honza dál pokračoval až na vrchol. Když dolezl za svitu měsíce nahoru, zajistil se a odjistil Evku, která dolezla ke mně ke kruhu. A odtud začalo tandemové lezení na vrchol. Nevím, zda zvládnul jištění na dvou lanech najednou, nebo jsme byly obě na tom jednom laně, každopádně jsme obě nahoru vylezly stejně. Za tmy jsme slanili dolů a u Sláviny se o ničem jiném dlouho nepovídalo. To byla ještě doba, kdy jsme se všichni lezci znali, jezdilo se vlakama a nebyl problém vyrazit sám a k někomu se přidat. Spaní se neřešilo, spalo se všude možně, často u ohně v kempu Sedmihorky, nebo v prázdné budově pod Hrubicí, kdy nám klíč půjčoval Radovan Kuchařů, a domů se jezdilo až pozdě večer.

____________________________

Dočítáš část příspěvku Michaely Sládkové, která se zúčastnila naší velké letní soutěže „Můj největší pytel“. Pokud máš také nápad, o co se s námi podělit, tak pravidla a ceny najdeš tady.

V Moravském krase najdeš to nejtěžší sportovní lezení u nás. V pohodě obstojí i ve srovnání se světem. Nebude snad od věci podívat se na konkrétní krasové linie a jejich autory, kteří ve své době posouvali výkonnostní hranice (podobný článek ze světového pohledu najdeš tady, pozn. red.). Dalo by se diskutovat, na jaké obtížnosti s přehledem milníků začít. Obtížnost 10- (ani 9+/10-) neměla v Česku obdoby, a to ani na písku, kde už cesty srovnatelné s devítkami UIAA byly. Samozřejmě se to velmi těžce porovnává, ale pro tenhle zásadní přelom si v Krase zaslouží být úvodním milníkem v tomto přehledu první desetmínuska. (Nejstarší 9+ u nás byla „Rekonstrukce“ od Tomáše Pilky, 1985, pozn. red.)

Onou první 10- (8a) je holštejnská „Hradní spára“. Volný přelez původní hákovačky z roku 1969 udělala krasová legenda Tomáš „Svišť“ Pilka v roce 1987, čímž se stal prvním Čechem, který kdy dosáhl dolního desátého stupně UIAA. Na pohled krásná estetická cesta, navíc na Kras dlouhá, by klasického spáraře nejspíš zklamala – leze se spíš po chytech. To je možná pro značnou část potenciálních přelezců pozitivní, nicméně ohlasy na krásu samotného lezení jsou často rozporuplné. Navíc jsou v cestě tři nohandy, takže navzdory délce cesty nečekej zrovna vytrvalostní nářez.

Na jaře 1992 přelezl Svišť „Čarodějova učně“ 10+ (8b+) a znovu předehnal dobu. Je záhodno podotknout, že kdyby uměle nezasáhl do cesty, prvním přelezcem být nemusel. Nevylezený projekt na Vaňousových dírách na Holštejně měl údajně slušně rozdělaný třeba Tonda Páleníček. Svišť však upravil některé stupy/chyty, prý protože byl přesvědčený, že to poleze tím těžším způsobem. Cesta tak ztěžkla i pro delší lezce, kteří to předtím měli snazší. Jak známo, na sekání se toho času pohlíželo jinak než dnes. Nicméně v devadesátých letech (nejen) v Krase sekání leckdy korelovalo s určitou rivalitou mezi lezci. Kolmá až mírně převislá cesta po mikrochytech do dneška nasbírala pouze dvě opakování, od Tufiho a Adama Ondry. Podle Adama by si „Učeň“ zasloužil spíš klasifikaci 11-. (Zkoušel ji také Jakub Konečný, viz Příběh cesty, pozn. red.)

Ve druhé polovině devadesátek to vypadalo, že je na světě další milník v podobě přiseklé „Kudlanky“ na Holštejně (1996) s původně navrženou klasifikací 11-. Autorem, na Kras poměrně technické záležitosti, byl opět „Svišť“. O rok později se postarali o první dvě opakování Pavel „Pólo“ Kořán s Rosťou Tomancem. Cestu shodili na 10+/11- a dnes se její obtížnost ustálila na 10+.

Během přelomu tisíciletí jezdila krasová elita za těžkými cestami na Slovensko do Višňového, možná i proto se čekání na krasové 11- trochu protáhlo. Tomáš „Mráza“ Mrázek by na 11- v Krase nejspíš měl. Velmi blízko k nové nejtěžší cestě byl „Glutaman“ 10+, to se psal rok 2004. S dalším čistě výkonnostním posunem si však v Krase lezci počkali deset let, do roku 2006, kdy „Pólo“ Kořán zřetězoval „Pohádkové sny“ 11- (8c+) ve Sloupské jeskyni. Ve stejný rok třináctiletý Adam Ondra přelezl „Výměnu manželek“ 11- a tenhle mladý student začal být v Krase čím dál aktivnější. Začal sbírat prvopřelezy a v následujících letech nevídaným způsobem v dokončoval nevylezené projekty, narovnával starší cesty, nebo vytyčoval úplně nové směry.

Jakýmsi mezistupněm krasových milníků byl „Kostěj nesmrtelný“ – dříve 8c/c+. V cestě však došlo k vylomení důležitého chytu, což z ní udělalo dnešní 9a (11 UIAA). K původnímu projektu Karla „Blacka“ Černého se váže kontroverzní přelez Rosti Štefánka, který ho měl vylézt velmi rychle v nepříliš příznivých podmínkách roku 1999. Jak tomu bylo doopravdy, zůstává otázkou, nicméně krasové autority považují za první přelez „Kostěje“ ten Adamův z konce března 2007. Ten samý rok se Adamovi podařilo zapsat první krasové 9a – „Perlu východu“, jejíž část se leze již zmiňovanou „Hradní spárou“.

O čtyři roky mladší „Perlorodka“ je logickým narovnáním „Perly východu“, a zároveň prvním 9a+ (11+ UIAA) v Česku. Přímá linie s borháky v převislé hladké desce vizuálně zaujme každého, kdo navštíví Lidomornu. Nejtěžší místo obsahuje dvanáctikrokový 8B+ boulder. Sám Adam si o ní roky myslel, že nepůjde vylézt. I po navrtání mu dle jeho slov přišel jeden krok příliš těžký, což následně vyřešil mírným úhybem doprava.

Zatím nejtěžším krasovým milníkem zůstává „Vasil Vasil“ 9b+ (12 UIAA) z roku 2013 ve Starých skalách ve Sloupu. Tady se pro změnu jedná o velmi krátkou a na pohled nevýraznou cestu. Klíčem je tříkrokový boulder za 8B+, z něhož jeden krok je 8B. „Vasil Vasil“ vznikl v době, kdy byly na světě jenom dvě cesty se stejnou obtížností, které jsou podle Adamových slov nesrovnatelné kvůli jejich odlišným charakterům.

O tom, kdo bude autorem dalšího milníku, asi není pochyb – žijeme v Age of Adam Ondra. Za jak dlouho někdo zopakuje Adamovy cesty za 9a a víc, to je záludnější otázka. Vždyť lezci se nehrnou ani do téměř třicetiletého „Čarodějova učně“, který je „jenom za 10+“. Každopádně se nedá říct, že by v Krase nebylo co zkoušet.

___________________________

Abychom Kras na eMontaně tolik nezanedbávali, zkoušíme teď každý měsíc něco málo z této světové oblasti přinést. První díl byl Štěpán Volf, druhý meteo-okénko, třetí varianty „Kašpárkova hrobečku“ a čtvrtý příběh „prvního českého babského 8B“.