„Ty jo, to je prvně, co polezu v Jizerkách, aniž bych před tím běžel na Tišinu.“ „No jo.“ Šouráme se z bivaku najít ve větrném dni své místo pod sluncem. To naštěstí svítí. Vzhledem ke zmláceným stehnům, celkové vyjetosti a zuřící skoro-vichřici to však zase takový med není. Ondra to trefil zcela přesně. Do Jizerek totiž jezdíme výhradně na podivné akce, které jsou svým principem lezecké, ale samotné lezení je v nich zastíněno jinými a silnějšími okolnostmi. Já je řadím do kategorie „kulturně-sportovně devastační“. Narážka na Tišinu odkazuje ke strategii dvaceti dvouhodinového závodu Jizerskohorský Qaker. Ten byl před dvěma týdny (28. října, pozn. red.). A předevčírem jsme vyhráli Rudolfovského Crackera. Cože? Qaker, Cracker či snad Kraken? Přesně takhle to motal i kamarád Ivo. Podobné názvy, lokace a krátký časový rozestup.

Sotva, co jsem se vyhrabal z následků Qakera, se už totiž zase deru jizerskohorskou bučinou kamsi vzhůru. Pozornost se snažím dělit mezi došlap a mobil s navigací v ruce. „Stejně ten novej displej zase rozsekám,“ předbíhám v duchu okolnosti. Vydýchávám první soutěžní pivko. Rudolfovský Cracker je sice dle parametrů mírnější, než jeho starší bráška Qaker, ale pakárna je to taky.

Zhruba poloviční délka je totiž vyvážena podmínkou konzumace lahvového piva na vrcholu každé vylezené věže. Prázdná flaška rovná se jeden bod. Aby toho nebylo málo, soutěžící dvojice se tak nepotýká pouze s volty v krvi, nýbrž i s prázdnými lahváči v batohu. Ty musí donést do cíle k sečtení. Třeba ne všechny v celku, ale musí. Náhodný kolemjdoucí, či normální běžec, tak dříve, než závodníky spatří, je stoprocentně uslyší. Nastává situace jako ve známém filmu Na samotě u lesa. Namísto důstojného pana Lorenze na invalidním vozíku se však konvenčnímu návštěvníku rudolfovských lesů zjeví klusající dvojice s roztodivně sbalenými batohy a nedopitým lahváčem v ruce. Po chvíli zase mizí v lese a ve vzduchu zůstává pouze pomalu se rozpouštějící alkoholový odér. Nevídané.

Nevídané, ale poslední tři roky se pravidelně opakující. Podzim 2020 se totiž nevyvíjel, dle údajů orgánů ochrany veřejného zdraví, vůbec dobře. Vyvíjel se dokonce natolik špatně, že riziko spojené s qakeřením v Jizerkách se ukázalo jako příliš vysoké. Byl proto zrušen i Jizerskohorský Qaker. Naštěstí se pár chytrých hlav dalo dohromady a řekli: „Dost!“ A není náhodou, že pár těchto chytrých hlav se sešlo na rudolfovské Hájence.

„Hospody jsme sice oplakali, ale podezřele rychle jsme si zvykli. Když však přišla zpráva, že bude zrušen i Qaker, stali se z nás rázem nespokojení občané a skřípaje zuby tloukli jsme do stolu. Tak to teda ne! My si toho Qakera uděláme klidně sami! Pivo dalo pivo a závod byl naplánován a připraven. Jaké lákadlo jsme vytvořili, jsme zjistili, když svou účast v závodě potvrdila i dvojice zaměstnaných Mudrů – Žwak a Kácha, neboli Tatuš s Ratlikem,“ vzpomíná Matěj, chytrá organizační hlava. Asi by ho nenapadlo, že za dva roky, bude mít tato náhrada větší účast než samotný Qaker.

Ať už 22 hodin Qakera s „čistou hlavou“, nebo třeba českorájský Skalní muž s hlavou zamženou, principy jsou vesměs stejné. Jen pro pořádek – po 15 hodinách ve srázech Jizerských hor se i přes absolutní abstinenci pojem „čistá hlava“ jeví jako značně problematický. Vždy je třeba podat nevšední sportovní výkon, přežít poněkud nestandardní situace a vše pak sdílet na společném večírku, který v různě zničených stavech vždy s jistotou proběhne. Z pohledu sportovního se jedná o vážnou přípravu do hor, přesně jak říká Háček: „Vylézt pětku, ale mokrou, potmě, po večírku a hodněkrát.“ Je to taková celostní tréninková dávka, která nejenže zocelí tělo (trochu sporné), ale hlavně upevní přátelství. Zkrátka alpinismus se vším všudy. Lepší představu jistě poskytne rozhovor s úspěšnou závodnicí Terkou Ševečkovou.

Terko, mohla by ses na úvod podělit o důvody, které doženou inteligentní a perspektivní psycholožku k účasti v takovém závodě?
Na letošní ročník Crackera mě přivedlo hned několik důvodů. Zaprvé mě zlákala účast kamarádů, která byla letos opravdu hojná – zkrátka skvělá příležitost, jak se se všemi potkat, ještě si u toho zalézt a večer pokořit hájenkovskou stropní spáru a taneční parket. Zadruhé to byla výzva v podobě závodu – rozhodli jsme se s Edou závodit společně, a propojit tak jeho soutěživost a moje požitkářství z akcí podobného druhu. A do třetice jsem byla hodně motivovaná a těšila jsem se na poctivých sedm hodin lezení na rudolfovských kvacích. Motivovala mě kvalitní konkurence, která proti nám stála.

Mohla bys ve zkratce přiblížit tvoji letošní účast? Co se povedlo a co bys případně udělala lépe?
Šlapali jsme jako hodinky. V první hodině závodu jsme si vybrali dobrou strategii a nejtěžší z našich přelezů jsme zvládli hned ze začátku. V žádné cestě jsme se nezdržovali moc dlouho, pravidelně jsme doplňovali hladinu vitamínů i minerálů a držela se nás dobrá nálada. Cítili jsme naději na úspěch. Bohužel se nám nepovedla koncovka závodu. V sedmé hodině jsme chytli obzvlášť dravou náladu a v průběhu pětadvaceti minut jsme vybušili tři cesty. A pak se nám vybil telefon, navigace odešla a s ní i naše naděje na dobré umístění. Lehce dezorientováni a dostatečně podpořeni poctivou dávkou vitaminu B jsme seběhli na špatnou stranu kopce. Nezachránili nás ani dva stopy, z nichž jeden nás zavezl do Liberce a druhý to s námi do Rudolfova vzal přes Janov nad Nisou. Do cíle jsme dorazili s padesátiminutovým zpožděním. Pokud do příště vylepšíme náš navigační systém a přidáme power banku do batohu, mají se soupeři čeho obávat!

Mnohé čtenáře jistě při čtení napadne otázka bezpečnosti. Přeci jen – alkohol a nejištěné lezení po skalách, navíc pod časovým tlakem…
Důležitým aspektem bylo mít s sebou vodu a dostatek jídla. V pravidelných intervalech jsme si dávkovali obojí, a tak jsme se až do úplného finále vlastně moc nenacamrali. Samozřejmě, bezpečnost je na prvním místě. A i když to na první poslech zní zvláštně, musím říct, že se mi během závodu opravdu dobře soustředilo na každý lezecký krok. Trocha alkoholu pomohla uvolnit se a nepotřebný zbytek jsme vyběhali cestou mezi jednotlivými skalkami.