Teri Širůčková cvakla řetěz svého prvního 9áčka dne 2. srpna 2026. Poprosili jsme ji o krátkou vzpomínku. Z českých lezců mají tuto konkrétní cestu vylezenou Adam Ondra, Kuba Konečný a Pepa Šindel. Francouzské 9a před Teri Širůčkovou zapsala z našich lezkyň zatím jen Gábina Vrablíková (rok 2019), psali jsme tady, pozn. red.

______________________

O cestě Hades jsem věděla už déle, jenže se nikdy všechno nesešlo tak, abych rakouský Nassereith navštívila. Až teď. V regeneračním týdnu mezi závody, což znamenalo čas pro skály, ale k tomu také období šílených veder. Výběr míst, kde bude v tomto horku vůbec možné lézt, se dosti zúžil. Nicméně volba konečně padla na Nassereith.

Už v autě po cestě tam jsem v sobě měla vnitřní boj. Jedno moje já říkalo: ‚Máš jen tři dny, je pekelné horko. Dej si radši onsighty nebo nějaké pěkné denní ticklisty.‘ Jenže pak tu bylo to druhé já. Ten nenasytný chtíč, co mě žene dál. Otázka, jestli na to mám, jestli to půjde. A taky to „hloupé“ číslo 9a, které mi v hlavě rezonovalo daleko víc, než bych chtěla. Řekla bych, že mě to až pohlcovalo, na což pyšná vůbec nejsem.

Bralo to ze mě to, o čem si myslím, že skály jsou. Ne o čísle, ale o té kráse a rozmanitosti kroků. Cítila jsem na sobě, že se nedokážu jen tak uvolnit a jít si skály prostě užít. Klasa 9a pro mě byla od doby, co jsem začala lézt, něčím absolutně fascinujícím a nedotknutelným. Sen malého trpaslíka. Postupně ten pocit přešel do fáze: ‚Možná někdy… Opravdu bych se tomu mohla přiblížit…?‘ A to mi dalo odvahu konečně do nějakého nalézt. A bylo neskutečně motivující, když jsem zjistila, že jsem schopná 9a zkrokovat. Že si ten sen možná jednou fakt splním. Což ten chtíč uvnitř mě ještě zesílilo.

Jasně, že nakonec vyhrál můj hlásek: ‚Dobrý den, pane Hádés.‘ Ráda do všeho dávám maximum. I když jsem do toho šla spíše s mindsetem, že pokud to v téhle nepodmínce aspoň zkrokuju, tak to v podmínce prostě musím vylézt!

Zkrokovala jsem to hned prvním nálezem a nadšení ze mě úplně sršelo. Zbožňuju mluvit o pocitech z kroků, úchopů a přemýšlet nad možnostmi bety.

ROZTÁHNOUT KŘÍDLA

Cesta začíná lehčí vytrvalostní pasáží. I když musím přiznat, že mi přišla fakt nepříjemná. Byly tam sice dobré chyty, ale hrozně daleko od sebe, což mi přišlo šíleně vyčerpávající. Říkala jsem si: ‚Jestli je tohle lehčí start, tak chci vidět ten boulder!‘

Pak přichází prvních pár náročnějších kroků: zved z kolene do spoďáku. Sedím v presce a koukám: „Fíííha, to je dálka!“ Ze spoďáku se jde delší krok do poměrně dobré poličky, ze které začíná hlavní crux. Dáš pravé koleno a z něj rozpažka do spoďáku. Následuje velký plác do sklopené lišty, kde jsem měla trochu jinou betu než většina lidí. Ti většinou poskakují levou rukou dál a naskakují do takové „lepší“ lišty. Já použila kozu a nahoru do malého zoubku šla pravou, nadkřížila další špatný zoubek levou, zvedla koleno na přidržení a šla do té „lepší“ lišty. Tady se dalo aspoň trochu nadechnout.

Následně přichází dlouhý fix do lišty, přidat lištu vedle, fix do trojprsťáku, který je hrozně vyjetý. V další části se pak používá jako stup, takže zrcadlo. Přidání spoďáku a delší přepad do backhandu, který je součástí takového křídla, kde se dá aspoň trochu zastavit a spravit. Odtud se sice říká, že už nemůžeš spadnout, což mi tedy ale nepřišlo… Spíš naopak.

Chytneš nejvyšší část křídla, přidržíš spoďáček a přijde totální rozpažka na délku jedné Terezky. Ani o centimetr dál bych nedosáhla! Tou se trefuje ostrá pozitivní lišta a pak další dlouhý plác do dobrého. Odtud zbývá už jen pár kroků zakončených nejistým dlouhým krokem do spoďáku, který konečně považuju za „real rest“. A pak už jen techničtější dolez po menších chytech. V tomhle horku mi přišel dost příšerný, protože se mi brutálně potily prsty, tak mi to dost popojíždělo.

Byla jsem nadšená a motivovaná, že mám zkrokované úplně všechno. Překvapilo mě, že mě v hlavě nestrašil nejvíc ten klíčový crux, ale právě ta obří rozpažka do lišty.

ŘEV AUTOPILOTA

Další lezecký den jsem chtěla zkusit spojit boulder. Před zkoušením jsem se pokusila o OS 8b, což se povedlo, a já si odškrtla svůj úplně první 8b OS a mohla jít plná motivace na to. Extrémně jsem se překvapila. Boulder jsem nejen spojila, ale dolezla až do své obávané rozpažky. Spadnout v ní mě sice zamrzelo, ale ten nával motivace byl silnější. Mluvila jsem jen o cestě a přemýšlela, co udělat příště líp. Ještě ten den jsem dala další pokus o podobný link a tentokrát jsem to dolezla. Hrozně mě ten boj bavil. Ke konci dne jsem si už jen doladila spodek.

Zbýval poslední, třetí den… Přišlo mi logické vyzkoušet, jak se budu cítit v boulderu, když půjdu od země. Spadla jsem v dlouhém nátahu na začátku cruxu, ale byla jsem spokojená. Cítila jsem sílu, jen jsem měla pomalé nohy. Rezerva tam byla. Odpočinula jsem si a šla do dalšího ostrého pokusu s pocitem, že do toho dám všechno a uvidíme, kam až mě to pustí. Vnitřně jsem malinko věřila, že když všechno klapne, šance tu je, ale radši jsem to neříkala nahlas.

Dolézám do boulderu a cítím se silná. Začíná crux… Trefa! Dlouhý krok, z něj malý zobáček, který nechytám úplně nejlíp, ale bojuji. V posledním kroku boulderu si už myslím, že padám, ale držím to! V křídle se snažím trochu rozdýchat a spravit, ale vím, že mě čeká TEN krok. Musela jsem být v totálním flow – Klofi (Petr Klofáč) mi později říkal, že jsem u toho mega řvala, o čemž jsem neměla ani tušení! Vylézám z křídla.

Nátah do rozpažky… ‚DRŽÍM TO! JÁ TO DRŽÍM!‘ Překvapilo mě, že mě překonání tohohle mého „fear kroku“ nevypnulo z koncentrace. Dostala jsem se do restu, i když v tom nejistém kroku do spoďáku mě solidně zamrazilo. Konec už jsem si pohlídala. Drželo to daleko líp a byla jsem na sebe neskutečně pyšná, že jsem udržela stoprocentní koncentraci až úplně do konce. Prostě jsem nepodcenila nic.

Třetí den v cestě, mým druhým ostrým pokusem a osmým celkově jsem si cvakla řetěz svého úplně prvního 9a. Brečela jsem jako želva. Nečekala jsem, že člověk, co si právě splnil svůj sen, vypadá jako posoplené červené rajče.