Severovýchodní stěna Rumanova štítu (2428 m n. m.). Na zimní podnik opravdová věc, dle mého názoru. Jedno odkud jdeš, odevšad daleko a pak nemalá stěnka.

Láká mě už dlouho. Letos nás plánování na poslední chvíli, plnost chat a naše chuť poslat to pod širák tak nějak přirozeně nasměrovala Bielovodskou dolinou do kempu Polana pod Vysokou. Ač nerozumím pojmenování, neb okolo žádná Vysoká není, spíš by se hodilo „pod Mlynárem“, ale čert to vem, najde to každej. „Jóóó, semka dotáhnout v létě na tejden celej oddíl, to by byl Camp 4 vibe raz dva,“ říkám si. Je to jen tři hodiny strašně nudný procházky, chlast a kytary by musely asi na trakač bo jinak nevím. Ale úplně vidím to úspěšný vyjednávání s TANAPem… Po cestě nás lustrovali a nebylo jednoduchý uhájit to jen na občanku a čhsku vyfocenou v mobilu. (Ber radši kartičky do kapsy, pozn. aut.). Zkrátka lokalita nocležnická vedla přímo k myšlenkám na onu stěnu a Matěj (Nešťák, pozn. red.) kluk šikovná a nebojácná byl hned pro.

První den nástup a rychlý výpad na Tažky/Čášky led. Vršek pro sichr dvakrát, do tmy ještě moc času. Večer v zimě čo robiť, oheň děláš, nejdřív vyudit komplet všechny krámy, ať nás kdyžtak najdou po čuchu. Nakonec se povedl a v erár ešusu jsme navařili čaje zásobu – speciální chuťová směsice darjeelingu a prdelačky, kroupy žádný, ale ten hrnec přeuzenej jak na zabijačce. Pak začalo nehezky fučet, takže sem se nacpal pod podlážky, co tam mají zrobené na stany, místa málo, ale zase občas čouhaj hřebíky. Ještě, že máme skobovací kladivo.

Ráno zahřát, zavlažit, rozehřát, přebalit a mazat. Po cestě zjišťujeme, že Zelené pleso má nějaký termální pohon. Můžeš se do něj propadnout a pičovat pak na namrzlé botky, kochat se bublinkama varu na hladině a přeopatrně se napít z okrajové díry v ledu. Zkoušíme všechno a je to príma. Dál už se terén začíná zvedat. Hrabavý nástup pod stěnu je takový opruz, že mě nebaví o tom ani psát. Zanedlouho nastupujeme do cesty Narovnání korýtka (Szyz na tatranském webu). Kupodivu vše trefujeme napoprvé.

Připomíná mi to hlášku z filmu Sám doma:
„Harry, jdu do Rumaňáku!“

První délka překvapivě ozajstně vyledněná, končí krásným rampoucho-štandem. Druhá začíná hodně poctivým traverzem. Netrefujeme správnou výšku, takže Matěj musí zapojit veškerý „drajvtůl“, co v sobě dokáže vydolovat. „Drajvtůl“ je složenina pojmů „drive“ a „drytool“, kdyby to někdo nerozklíčoval. Nesměj se, čtenáři milý, až jednou budeš mít jeden cepín na spoďák, jeden mačky zub na miniliště, druhou nohu na hovno a druhej cepín ještě zbytečnější, tak si na tyto řádky vzpomeneš a tvoje drajvtůlová křivka bude muset strmo stoupat (my milovníci Sklepáků říkáme eskalátorovat, pozn. aut.). Mocně povzbuzuju, ale znáš to, na štandu je člověk dycky víc nad věcí. Ovšem zakrátko mi dochází, že to je ten typ lanové délky, která je spravedlivá k oběma koncům lana a najednou taky drajvtůluju jak magor. Dál nějáké sněhy a občas ledu kus nás vedou k další velmi poctivé délce. Matěj probíjí srdnatě, lano nestačí, takže na zaštandování čekám v kolmým ledíku, ale varuju laiky – tato forma zahřívání sebe sama nefunguje na periferie horních končetin. Jako vůbec teda!

Vrchní část délky je takovým sběrným místem celého Vyšného Rumanova priechodu (sněhová lávka tvořící „W“, viditelné z dálky přes celou stěnu, pozn. aut.). Z toho, co se mi v tom nejužším místě navaluje za límec, bych postavil sněhuláka v životní velikosti. To ještě nevím, že jako stejná sběrnice funguje celá další délka. Mnohými faktory jest limitován objem sněhu za límcem. „Vé“ rovná se plocha límce přímo úměrná jeho rozhalení na výšku a podílu tepla vydávaného krkem a bradou, jež sníh rozpouští, onen po změně skupenství odtéká dolů do funkčních vrstev, kde vyčkává v podobě vlhkosti, čímž zároveň uvolňuje další místo sněhu v hornějších partiích límcového sektoru. Tímto jednoduchá rovnice začíná připomínat onu obávanou slovní úlohu o nádobách, kam voda jedním kohoutem přitéká a druhým nestejným tempem vytéká… Opravdový matematicko-sněhologický virtuóz by mohl namítat, že je třeba v kontextu brady brát v úvahu koeficient vousatosti. Měl by pravdu, nicméně tímto by odbornost našeho pojednání vzrostla nad únosnou mez.

Dolézáme poslední sněho-hrabárnu pod vrcholovou stěnu. Tam to vychází na krásný bivak. Celou dobu, co dobírám, ani náznak vločky, ani vánek se o mě neopřel. „To bude super nocleh,“ povídám Matějovi. Jen se zakopeme a začneme kuchtit véču, nějací žertéři pouští nahoře sněžný dělo a namíří ho přímo na nás. Jen tak na dva okruhy, takže napůl chčije vodu. Tomuhle vtípku porozumí asi jen čtenáři políbení trochou teorie o umělém zasněžování. Proud sněhu na nás směřující je zkrátka dost mokrý. No jéje, v tom se krásně bivakuje. Matěj, nezmar jeden, s sebou táhne ještě karimatku a nouzovej žďárák, za což mu zde veřejně děkuju! Nicméně pseudo-adiabatický děj v praxi zřejmě ničím netrumfneš, tím se dá jen provlhnout až do rána. Sedíš si tak v té kalužince, kterou si pracně vyhříváš a bojíš se každého pohybu, při kterém ti dovnitř nateče neohřátá voděnka. Ale nehni se těch x hodin, kdy je v únoru tma.

Ráno, ač se v noci shodujeme, že už nic, se přece jenou kousneme a lezeme dál. Nicméně po třech délkách musíme stejně zařadit zpátečku. Matěj bojuje výrazně srdnatěji než já, ale nakonec dospějeme k rychlé shodě. Bojový duch velmi utrpěl, drajvtůlová křivka leží na zemi a my se pro ni ani nedokážeme shejbnout. „Eskalátorovat? Leda houby, já chcu jedině eskalátor až navrch!“ Sme holt ještě čajíčkové, hlavně já, musíme trochu potrénovat to nocležníkování a návazné lezení. Ústup je spořádaný, máme to pod kontrolou. Moc bordelu po nás nezbylo – skoba, jedna repka, zbytek poladěn z abalaků.

„Jestli to naše generace ještě umí vůbec se takhle kousat,“ běží mi hlavou, když slízáme. Ty Kuchařovy věty z Deseti stěn alá: „Vyždímali jsme svetry a čekal nás nádherný bivak,“ mi najednou zní o dost syrověji. Inu, třeba ještě někdy vyzveme pana Rumana…

Tímto počinem byla oficiálně ustanovena První bitevní horská peruť TJ Vysočajna, internally known as „Mokrý banditi“. Coming soon on Netflix. V podtitulkách běží: Jejich vrcholy zůstávají nedobyty! Péřáky ztěžkly o šest kilo! Skoby, repky a čoky hyzdí horstva coby němí svědci jejich rafinovaných ústupů!