„Čím mažete?“ ptají se nás pořád dokola. Kamarád vytahuje z klokaní kapsy flašku rumu a nechává kolovat: „Jasně, že na dřevo patří jedině Skare.“

Na startu Jizerské padesátky, legendárního závodu v klasické technice stojí tisíce nažhavených běžců, kteří se chystají podat svůj životní výkon. Tento ročník Memoriálu expedice Peru 70 je výjimečný. Brzy totiž uplyne padesát let od neštěstí na úpatí Huascaránu.

Epická scéna začíná. Hřmot hudby a hlasy lidí okolo vyvolává podivné pocity nejednomu plachému tvorovi. S partou kamarádů horolezců zahajujeme tuto masovku s úsměvem na tváři a v čistém stylu. Stříďákem do kopce i z kopce brousíme stopy, až se za náma práší. Držíme tempo po druhý kilometr, kde si vybavení ze sedmdesátých let žádá zvláštní péči. Technika je vesměs tradiční a problémy se nevyhnou ani ostříleným lyžníkům.

Je to trochu morálovka, takže navozujeme příjemné pocity našemu vybavení postupným přimazávání stoupacího vosku. Víme, že následující kilometry budou bitka. Střetáváme se na Kneipě, kde chlapci doplňují mazadlo. Popravdě je to rum a vidina párků, které udržují morálku v celém družstvu. Začíná boj za použití veškeré techniky. Onsight nám kazí zlomená bambuska, kterou nahrazuje hliník. Nevzdáváme se a jdeme si za svým cílem.

Zlomovým bodem je občerstvovačka na Smědavě. Díky přilepenému kelímku na skluznici málem padá jeden člen hubou přímo na zem. Rozhrnujeme tato mračna červeného odpadu a míříme směrem na Čihadla. Během stoupání se ukáže, kdo na to má. Stopa postupně mizí pod lyžemi šmatlajících lyžníků a na třicátém pátém kilometru už bojuje každý sám se sebou. Lyže „Visu Extra“ ukazují svoje kvality a zahajujeme předjížděcí manévry.

Poslední vrchol je za námi a sjíždíme do nížin. Nepříjemný pocit v tříslech se stupňuje – stejně jako sílící vítr. Závodníci padají ve sjezdech k zemi jako hrušky a je cítit, že jsme na chvostu startovního pole. Čísla souputníků, kteří nás předjeli, jsou už hrubě přes čtyři tisíce. Dostáváme strach, že párků nebude dostatek.

„Už nemám žádné náhradní boty,“ hlásí vrchní nosič Borek. Všechny rezervy jsou vyčerpány. Naštěstí dorážíme k poslednímu záchytnému bodu. Občerstvovačka Hřebínek skýtá vysněné párky a dostatek dobré nálady pro závěrečné kilometry. Týmového ducha utvrzujeme během jízdy společnou rozpravou na témata kvality dobového vybavení. Rázem kilometry začnou ubíhat a u cedule „KILOMETR DO CÍLE“ jásáme. Čeká nás závěrečný sprint cílovou rovinkou a na setiny stejně projíždíme pospolu slavobránou.

Pohyb znamená život a touto akcí vzpomínáme na horolezce a další tisíce obětí, které zahynuli po zemětřesení na úpatí milovaných hor. Mějte se tam, kamarádi, pěkně a hlavně nezapomeňte na heslo: „Kdo maže, ten jede.“ Skol.

Aby bylo hned ze startu jasno, závody nesnáším. Vůbec nechápu, proč bych se měla s kýmkoli porovnávat. Jenže když máš doma závodníka, je to všechno trochu jinak. Michal (Krysta, rozhovor s ním jsme dělali tady, pozn. red.) mi to umí říct hezky: „Čekal jsem to horší,“ zní jeho největší pochvala na jakýkoli sport (běhání, plavání, lezení, lyžování…), který spolu zkusíme.

Na skialpech jsem stála asi devětkrát v životě. Koupit si rovnou závodní lyže nebyl tak docela plán. Jenže co naděláš, když jsou ty prkýnka zrovna nejlevnější volbou…

Procházka nad Pecí

O Noci tuleních pásů jsem nevěděla nic. Michal mi závody v Peci pod Sněžkou představil celkem jasně: „Je to jenom taková procházka. Hezky si to spolu užijeme. Bude se ti to líbit.“

Jediný můj trénink spočíval v tom, že jsem od Nového roku přestala pít alkohol a začala pravidelně běhat s naším psem Matym. Do diáře jsem si 18. 1. 2020 poznamenala jako „PEKLO NOC“ a tajně doufala, že nám do toho „něco“ vleze. Nevlezlo. Naopak jsme na úplně vyprodaný závod nakonec sehnali i startovné.

500 lidí, 250 dvojic, muži, ženy a mixy. Už jen představa toho, že si před všemi těmi závodníky budu muset obout ty předražený přeskáče a nejlehčí skialpy na trhu, mi v rámci mé fyzičky a technické neznalosti skialpování přišlo šíleně trapný.

Den D

Na start přicházíme ve tři čtvrtě na pět. Legíny, tričko, softshellka, helma, čelovka, batoh a mobil. Nesměju se. Vlastně ani nemluvím. Přemýšlím nad tím, co si tady mám jako užívat. Sundávám péřovou bundu. Tři, dva, jedna… běžíme.

Tak jo, dobře… běžím asi tak dvě minuty, pak přestávám dýchat. Nemůžu se dodechnout. Přijde mi, že mě moje helma úplně škrtí. V rychlém tempu, kdy nás předchází asi tak milion závodníků, přicházíme ke sjezdovce. Před námi je první kopec a já sotva dýchám. Nahoru se nedívám. Mlčím. Šetřím síly. Dýchám, jak nejvíc můžu. Obratným hmatem sundávám z batohu lyže. Levá, pravá. KLIK – KLIK.

Dostávám karabinu a šňůru. Tentokrát mě nebude táhnout Maty, ale Michal. Poslední cvak a vyrážíme vzhůru. Vyflusávám hleny, které se mi zachytávají na bradě a na pravé ruce. Moje myšlenky se točí okolo jediného slova: „Přežít“. Všechno ostatní mi je úplně jedno.

Předjíždíme závodníka za závodnicí a svět kolem se temní. Nemůžu. Zvedám hlavu a přede mnou vidím vyhlídkovou věž – naše otočné místo. Srdce mi zaplesá. Zrychlujeme. Brzdíme. Sundáváme pásy. Michal udělá dva škuby a může vyrazit. Já potřebuji na každou lyži škubnout dvakrát. KLIK – KLIK a následuje vytoužený sjezd. Lano necháváme našponované – i z kopce jsem pomalejší… Moje ego instruktorky lyžování dostává zabrat.

Noční krajina, větříček a sjezd mi dělají dobře. Jenže pak je tu další kopec. Lepíme pásy. KLIK – KLIK, karabina s lanem a jedeme vzhůru. Zpomaluji. K dalšímu otočnému bodu přijíždím ve stavu, kdy si přeji jediné: Ať už to peklo skončí! Nemůžu. Michal mi nabízí vodu a odporný přeslazený gel, který mám chuť okamžitě vyblít.

První pád přichází společně s první křečí do lýtka. Sjíždíme po sjezdovce a před námi je závěrečný kopec. Už nemám sílu vzdorovat. K poslednímu otočnému bodu přicházím s křečí v lýtku, chodidle, levém vnitřním stehně a už hodinu bez rukavic. Odřené prsty ze dvou pádů nevnímám. Michal mi sundává pásy a dává jasný povel: „Jeď!“. A tak jedu. Zaklekávám do vajíčka a svištím dolů, do cíle.

„Už nikdy víc,“ říkám si usoplená a v křečích v cíli, zcela neschopná alespoň sundat lyže. Od prvního místa nás dělí závratná půlhodina. „To není tolik,“ říká mi Tomáš, extrémní triatlonista, který minulý rok společně s Michalem skončil v závodě na druhém místě. „Do první pětky by vám stačilo jen zlepšit depa,“ dodává a mrká na Michala, který souhlasně kývá. Koukám se z jednoho na druhého a nevěřím svým uším. „On to opravdu nikdo nechápe… Tohle byl můj poslední závod, ever!“

Jenže pak mi to v hlavě začíná šrotovat: „Deset minut na první pětku v mixech, jo?“

Severná stena Malého Kežmaráku, niekedy označovaná aj za „slovenský Eiger“, to je 900 metrová výzva, najvyššia v Tatrách, ktorá z neho robí horolezecký pojem prvej kategórie. Zimné výstupy sú podľa niektorých zdrojov tou najlepšou prípravou na veľké, svetové steny. Takéto šťavnaté označenia sa podsúvajú z viacerých strán.

Bisťu, to by bolo, vyštverať sa takouto stenou, pohrávam sa s myšlienkou už od konca minulej „lezeckej“ sezóny. Stále sa cítim viac pilot ako horolezec, nakoľko aj to lezenie beriem ako doplnkový šport na hlavne mentálny ale aj telesný rozvoj, prípravu na letné preteky, či sólo bivakové prelety veľhorami.

Zima, to je moje, zbrane, mačky, laď v očiach, mráz poza nechty… A obzvlášť keď je to nie len lezecky, ale aj logisticky náročné, keď sa vo vylezení na vrchol musí spojiť nie len umenie pohybu vo vertikálach, ale aj znalosť počasia, či navigácia v neznámom teréne, dlhé nástupy i zostupy. Slovom boj na viacerých frontoch.

A tento rok to udrelo, v severoch vraj podmienka desaťročia. Rozkríklo sa to, overil som si to v severke Vysokej, následne oddýchol a spolu s Robom Lubym sme v piatok 24. 1. vyrazili na Brnču s jasným plánom, vyliezť „Weberovku“ celú až na vrchol Malého Kežmarského štítu.

Nástup v tme sa nezaobíde bez zaváhania, správne naliezame až za brieždenia. Spodná časť je pomerne jednoduchá, snehy, ľady. Veľmi si to užívam a ťahám priebežne štvorkovú a dve päťkové dĺžky. Potom už dochádza matroš, tak štandujem pod kľúčovou. Nastupuje zase Robo a drtí šestku. Mne osobne prišiel kútik za V ťažší ako oblez šutru za VI, ale to asi preto, že som už nemal čo založiť a aj pressky už došli, slušné odlezy robili šarapatu, do toho priebežné lezenie 100m dĺžky. Po nej pokračujeme v snehoch a ľadových prahoch až na Nemecký rebrík opäť priebežne. Niečo zjeme, pozrieme sa z výšky asi 350m prvý krát do doliny Zeleného plesa, sme v polovici a je niečo okolo jedenástej, do tmy je ešte šesť hodín. To hádam stihneme!

Stena nad nami dáva tušiť, že zadarmo to nebude. Obrúsená, svetlá skala dáva tušiť rajbasy. Ťahám prvú, kútom, akýmsi zlomom a ďalej do bledých, rajbasových platní traverzom. Rukavice dolu a hybaj po studenej skale. Aj by som niečo založil, aj nemám kde. Dosť sa vytrápim, dvadsať metrov ideme priebežne, pretože nie je možné zaštandovať. Zišli by sa skoby, tristo hrmených! Keď nájdem miestečko na štand, naozaj som rád.

Nastupuje zase Robo, ktorý lezie cez čerstvo odlomenú platničku a traverzuje doprava. Je ticho ale vidno že bojuje. Po chvíli mlčky štanduje a ja leziem za ním. Zase holými rukami po mrazivej skale, pod riťou šluchta, chyty oblé, stupy tiež, mačky už zatupené a hroty na nich po besnení posledného mesiaca v horách, krátke. Na druhom s batohom mám dosť, bojujem, neverím. V lezkách s tým už mám skúsenosti ale toto, to je novinka. V štande riešime čo ďalej, Slnko sa klopí k západu, do mysli sa mi vkrádajú silné pochybnosti, nestihneme to prebiť za svetla, stratíme sa… Únava sa prejavuje.

Nad nami sa týči slušný kút, povedal by som že aj maličko previsnutý, motykami to moc nepôjde. Robo, zvyknutý liezť rukami to drtí hore jedna radosť, i keď sa mi zdá, že prekonáva isté psychologické limity. Som aj rád, že sa na to podujal, lebo ja som morálne unavený z platní a popravde toto je momentálne mimo moje schopnosti. Očami ho tlačím hore. Keď to nejde stredom komína, preskočí do špáry v jeho pravej stienke. Vykrúca sa a baletí. 

Posledný úsek, trochu previslý. Bojuje. V momente keď zabije zbrane za hranu do snehu a ľadu, vydá víťazný, suchý proslov typu: „Konečne.“ Keď zahlási, že istí, idem ja, snažím sa drytoolovať a celkom postupujem, ale po čase sa prejaví únava a musím sadať. A nie raz. 

Týmto sme doliezli na baštu, ktorá sa týči nad Nemeckým rebríkom (v direkt smere na vrchol) a preberám štafetu, máme 50 minút do západu slnka, treba makať aby sme sa dostali čo najvyššie a trafili to. Mažem hore ako najatý, sú tu už ľahké maximálne trojkové-štvorkové terény, metre rýchlo pribúdajú. Dve dĺžky sme fukli za 40 minút. Zore sa červenajú, nad hlavou sa týčia vrcholové previsy Malého Kežmaráku, vyzerajú blízko. No zdanie klame…

Čelovka mi svieti tuho, zo zadu bliká na červeno, môžu nás ľahko sledovať z teplej, suchej, prítulnej a bezpečnej jedálne Brnčali. Mordujem sa cukrovými snehmi, ťažko zaistiteľnými a lokrovými pasážami v tme, ale stále verím, cítim že to proste hore dáme. Po troch hodinách doslova utekania vidím vrchol kúsok pred sebou. To je úľava, tisíctristo tatranských hrmených!

Zhasínam čelovku, sedím opretý o špicatý monolit a v nočnom tichu doberám Roba. Zakopané žiari tak silno, že sa dajú rozoznať základné tvary skál, Spiš zaliaty hmlou len letmo tlie, tlmený bielou prikrývkou. Je to tak fantastické. Dokonalé. 

Sedíme v tom nočnom tichu, na lanách, delíme si posledný čaj, tyčinky i sušené mäsko, sme hore. Najvyššou stenou v Tatrách, v zime! Voláme chatárovi Tomášovi, ktorý sa o nás trochu obával, kvôli blikajúcemu červenému svetielku na mojej čelovke. Vysvetľuje nám zostup a rozhodneme sa ísť cez Svišťovku. Bivak po diskusii zavrhujeme a po stopách zostupujeme hrebeňom, jednu platňu zlaňujeme a mojou chybou aj motám lano jak truľo, no nič, vidno, pilot, houby horolezec. 

O pol jedenástej, po 17 hodinách nonstop akcie, s otlačenými, mokvajúcimi nohami, hladní, smädní a unavení, otvárame dvierka do Brnčalky, do raja, do tepla, do omamnej vône kapustnice…

Ďakujem v prvom rade parťákovi Robovi Lubymu, za to že sa rozhodol ísť do tohto krásneho podniku so mnou, a vďaka ktorému sa nám to podarilo, chatárovi Tomášovi, Sise i osadenstvu Brnčalovej chaty, ktoré nám maximálne vyšlo v ústrety, pomohlo kde sa dalo, i tam kde sa nedalo. Ďakujem však najmä Tatrám, našim najmilejším veľhorám, že nám dali takúto výbornú podmienku a možnosť si vyskúšať niečo poriadne, zoceliť myseľ i telo, nezradili nás, prijali i prepustili zo svojich krásnych žulových, mrazivých a strmých stien bez ujmy na zdraví. Veľmi si to vážim.

Na záver si dovolím zas a znovu poctiť najmä (no i mnohých iných) Stanislawského, ktorého cestu sme znova liezli, ktorý nielen liezol, ale o tom čo v stenách prežíval aj písal. Prečo? Lebo svoje pocity si nemohol nechať len pre seba, myslím si. Či to tak pocítili aj iní, neviem, ale mňa rozhodne priviedol k túžbe, bojovať sám zo sebou a zažívať podobné pocity ako on. Písať, fotiť, chodiť trepať do telky je skôr oštara ako o potrebe robiť zo seba hrdinu, istotne nie kvôli potrebe imponovať ostatným, či za cieľom materiálneho zisku. Za svoje činy nežiadam uznanie, ani neočakávam pochopenie. Satisfakcia je kdesi hlboko v duši, v mojej duši a nie je vyjadriteľná slovami a ona je mernou hodnotou.

„V hľbke srdca každého horolezca je neoddeliteľný spoločník všetkých súbojov, vášeň. Voláme to rôzne: emócia, radosť z dobývania… Je to zvláštny pocit, kvôli ktorému sa oplatí veľa obetovať i vytrpieť. Tí, ktorí ho v sebe niekedy ucítili, vedia o čom hovorím…“ Wiesław Stanisławski

_______________________

Pozn. aut: Vyliezli sme „Weberovku“, neboli “Stanislawského cestu”, (VI) a v druhej dĺžke nad Nemeckým rebríkom sme si to nechcene traverzli kvôli čerstvému výlomu do „Plškovej cesty“ (VI) vyliezli jednu jej dĺžku kútom a znova sa napojili na „Weberovku“ až na vrchol Malého Kežmarského štítu.

„Když budeš hodný, dostaneš od Mikuláše samé dobroty. Když ale budeš zlobit, tak dostaneš cibuli a uhlí.“
„Uhlí? To počebuju! Mašinky papaj uhlí. Tak já budu zlobit!“

Děti jsou bezva. Jsou bezprostřední, upřímné, umí se radovat z maličkostí a dát ti najevo lásku. Jsou otiskem tvých genů, ale najdeš v nich i své rodiče a prarodiče. Podle mého jsou děti naplněním podstaty života. A teď nemám na mysli odpověď na otázku, proč život existuje a jaká je v něm role člověka, ale čistě technicky důvod toho, že mám mezi nohama pindíka a od puberty nemůžu dostat z hlavy činnosti vedoucí k reprodukci. Podstatou života je prostě jeho pokračování a všechno na téhle planetě je tomu podřízeno. Od dělení buněk přes koloběh vody až po páteční diskotéky a sociální systém. Do svých dětí investuješ čas, energii, peníze a nikdo tě k tomu nemusí nutit. Jednoduše je miluješ a dělá ti to radost.

Jenže děti bohužel také umí ničit drahé předměty. Porušovat dobře míněné zákazy, být nebezpečné, a to nejen sami sobě, umí ohrnovat nos, být vypočítavé a vůči sobě navzájem kruté. Dokáží se vztekat, kňourat, courat a v tom lepším případě počůrat. Ale stejně je máš rád. Stačí udělat roztomilý kukuč a vše je odpuštěno. Mateřská láska je mocné pouto…

Moji kluci mě sice mají v hrsti a udělal bych pro ně první poslední, ale jednu věc bych asi nedokázal. Vzdát se kvůli nim lezení. Když si vzpomenu, jaké to bylo, držet čerstvě narozeného Sebastiána v náručí a jaké bylo třeba vylézt první vícedélku, nedokážu určit, ve který moment jsem byl šťastnější. Možná je to špatně, ale prostě to tak je. V obou případech jsem zažíval okouzlení, pocity uvolnění, naplnění a věděl jsem, že se jedná o zlomový okamžik. Obojí jsem chtěl mít už napořád.

Ale nemyslím si, že by lezení bylo podstatou života. Tam mají děti navrch. Lezení je něco jiného.

„Pepku, ty strašně moc kouříš.“
„Pche, vy víte houby, co je to vášeň a sport!“

Jeli jsme s Atomem na Kotlářku. Na první pohled je to nenápadná skalka v lesíku u konečné tramvaje, ale jinak je to lezení jak v Himálaji. Všude spousta odpadků po předchozích expedicích a na vrcholku pilíře narazíš na stany výškového tábora, ve kterých tu žijí horolezci bez domova.

Dvě hodiny mezi prací a tmou jsme strávili na skládce plné umouněných tváří a oba jsme si to užili. Díky zhruba deset metrů vysokému kusu šutru, po kterém jsme se ještě nesápali.

Lezení je sport. Nepochybně. Dosažení určité úrovně vyžaduje trénink, pořádají se v něm závody a má své hvězdy. I jako rekreační lezec musíš občas zabrat, zpotíš se a večer pak cítíš příjemnou únavu. Podobně jako když si jdeš zahrát třeba badminton. Pokud ti to takhle stačí, je to v pohodě. Nemám s tím problém. Jen jsem nikdy neslyšel, že by si někdo chodil pinkat do pokáleného háječku. A přesně tam jsme s Atomem byli.

Pro mě je lezení něco víc. Podstatou života sice není, ale určitě ho svým způsobem odráží. Úspěch nebo pád. Potěšení i bolest. Vyžaduje důvěru v partnera. Je potřeba osvojit si určité dovednosti a můžeš se v něm vydat různými směry. A dokáže budovat ducha člověka. Protože je v něm přítomná smrt.

Je to prosté. Chceš být lehčí? Naordinuj si střídmost. Do dlouhých cest přidej skromnost. Některé věci nemůžeš mít hned. Trpělivost! Začni den cvičením a zachováš si pružnost. Sněhové pole bez maček je zkušenost. Važ si zdraví, vůně borovic, dobrých knih a přátel, pamatuj na vděčnost. Pak ti lezení bude přinášet radost. Je skvělé, když tě něco doopravdy baví. Vášeň plus vytrvalost rovná se houževnatost. A houževnatostí můžeš dosáhnout čehokoliv.

Buddhismus hlásá, že světský život je neuspokojivý a obsahuje mnoho utrpení. A že meditace je prostředkem, jak z toho ven. Tedy pokud to správně chápu. Každopádně lezení je takovou mojí meditací. Protože lezu, mám život rád a vidím věci, díky kterým ten svůj pokládám za naplněný.

P. S. Chtěl bych poděkovat Markétě. A to nejen za ilustrace, ale dnes i za inspiraci.

_____________________________

Právě dočítáš třetí díl rubriky „Papa lezec“. (Minulé díly: Když je hezky, vezmeš je do zoo. Osmičku ke třicetinám? Přiznám se, že to nevyšlo.) Rádi bychom nový kousek publikovali vždy koncem měsíce ve 200 slovech. Takový je plán – pokud zrovna nebude múza, nezlob se na nás. Tohle není psaní na povel…

Je chladné a sychravé lednové ráno. Noční mlha už dávno spadla a liduprázdné pražské ulice pokryla bílým závojem, jako by naznačovala příchod tak dlouho očekávané zimy. Do úsvitu zbývají necelé dvě hodiny a já po rychlé snídani hážu předem sbalené cajky do auta a vyrážím na sever vstříc novému dni ve výškách. Krátce po svítání přijíždím do Liberce, házím bágly do Lukyho dodávky a společně hurá do hor! Vytoužená sněhová nadílka je bohužel skromná, ale i tak jsme naprosto nadšení z každého centimetru, který během posledních dní napadl. Že jsme sníh náležitě ocenili, bylo možné doložit nejen naší jím podmíněnou přítomností, ale i běžkami, které na nás v autě čekají. Zkrátka, Jizerská sto sedmdesátka se chodí zásadně a pouze v zimě. A pokud o ní dnes slyšíš poprvé, tak čti pozorně. Zakládáme totiž tradici!

Po příjezdu zbytku týmu rychle stejpujeme lajnu, připravíme kotvení a napnuto máme cca do hodiny a půl. Tom Valenta dává první úspěšné jízdy na slackboardu. Celé údolí se rázem zahalí do nepropustné bílé tmy a my již nejsme schopni dohlédnout dále než pár desítek metrů před sebe. Lajna najednou vede do neznáma. Jako kdyby mi tím chtěla něco říct.

„Kam to vlastně kráčíš?“

Když už jsme u toho, přesně před rokem touhle dobou, kdy jsem poprvé vlezl na highline, by mě rozhodně nenapadlo, s kým, kde a co budu za rok chodit. Život je samé překvapení, napadá mě, když si navazuji odsedku. Zkouším to poprvé naboso, což se po pár desítkách metrů ukázalo jako špatný nápad.

Polet! Visím v odsedce. Srdce buší na plné obrátky, tělo nabité adrenalinem se potí. Nohy už dávno necítím, a tím pádem chybí tak potřebná citlivost chodidla na popruhu. Vyhoupnu se zpět nahoru a rukama nahmatávám ledovou krustu, která celou lajnu nenápadně pokrývá. Po dochodu lajny si ještě chvíli užívám fakt, že si můžu sněhem běhat naboso a vůbec nic mě nestudí. Nicméně se v zájmu zachování zdraví po chvíli raději obouvám do mokrých bot.

Kluci, ve snaze pořídit záběry, mezitím dvakrát havarují se svými drony – na jejich vrtulkách se také okamžitě tvoří ledová krusta. Rozjíždíme pátrací akce po údolí a oba drony nakonec nacházíme v pořádku, avšak kýžené natáčení se dnes zřejmě konat nebude. Postupně se trochu rozjasňuje a další pokusy už dáváme v barefootech, které si pro dnešek nemůžeme vynachválit.

Před západem Slunce začínáme unavení a promrzlí sundávat lajnu. Zhruba po hodině se přicházíme ohřát a občerstvit do knajpy. Den bere za své, zbytek party se vydává na cestu domů a já s Lukym nasazujeme čelovky – vyrážíme na okruh. Nezastaví nás ani moje zlomená hůlka, vybitá čelovka, ani fakt, že přesně nevíme, kam jedeme. Pár kusů klacku z lesa jako dlaha a tejpa jakožto povinná výbava každého highlinera mi zachraňuje krk. Po zhruba patnácti svižných kilometrech se vracíme a já, naprosto příjemně unaven, cítím zadostiučinění. Svůj poslední den vánočních prázdnin v České republice před návratem do ciziny jsem strávil naplno.

Dostává se k tobě jakýsi „podpultový dokument“, který se pokouší hutně shrnout, co se povedlo na českém písku v loňské sezóně. Na úvod se sluší ujasnit vymezení přehledu – půjde o tradiční výstupy, které splňují pravidla ochrany přírody; víceméně o klasické cesty lezené bez magnézia. (Ne že bychom na eMontaně byli odpůrci lezení s Mg tam, kde se používá například od 80. let, o tom třeba jindy, pozn. aut.)

Článek nemá ambice vybrat nejlepší výkon – to ani nejde a hlavně to není potřeba. Zdroje informací dle žurnalistické etiky držíme v utajení… Pravý pískař je bytost plachá a nerada se vystavuje na obdiv. To poslední, co potřebuje, je chlubit se svými přelezy na internetu.

Seznam je tedy určitě nekompletní. Tím pádem budeme rádi za upřesnění/doplnění informací na [email protected] – do článku není problém zasáhnout a něco upravit.

Labské pískovce

Kdysi tady vznikaly přelomové cesty světa, ale momentálně tu je ze strany českých lezců (k nepochopení autora článku) podivný klid. V desítkových obtížnostech ho narušuje jen pár světlých výjimek.

Honza „Makak“ Makovička se loni probojoval stropem Nebelturmu v Sasku – „Star Wars“ AF Xb. V cestě byl prý kdysi přidělaný chyt, který ale zase upadl, tak je opět čisto. Makak si nejvíc váží onsightů, a to z loňska například cesty „Engelflügel“ IXb od Bernda Arnolda na saský Doppelturm nebo opomíjené „Letenky do pekla“ IXa na Zlomiskovou věž – Pravý břeh Labáku.

S Alešem „Alešákem“ Procházkou vylezli oba AF „Tokáňskou spáru“ IXc od Bernda Arnolda na Tetřeví stěnu v NP České Švýcarsko a povedl se jim parádní prváč na saský Frienstein – cesta „King of Swing“ Xa s vydatně převislým úsekem.

Alešák si udělal radost zejména AF přelezy koutu „Teufelei“ Xb na Teufelsturm nebo stinnou stěnovkou „Toleranzbereich“ Xa na Lehnriff (obojí od B. Arnolda, pozn. aut.) a prvním opakováním novější cesty „Headshot“ Xa, což je přímý dolez cesty „Sniper“ Xa na Conradturm. Fotka dole je z další cesty jeho dlouhého loňského tick listu – „Grosse Schlacht“ Xa na Friensteinwächtera.

V nedalekých Žitavských horách se udála také dobrá pecka – Ondřej „Plagát“ Sojka vylezl novou cestu „Flipper“ XIa na věž Wetterhaube. Klasa je stejná pro RP i AF.

Na závěr jedna rarita. Jirka „Piškot“ Chocholoušek objevil menší věž. Povedlo se mu něco, co by se v roce 2019 mohlo v Labáku, který je prorentgenovaný pohledy, jevit jako nemožné. Našel ji v roklích Levého břehu nad Madloněm a pojmenoval Miliduch. Pořád je co objevovat.

Český ráj

Co se dělo v dalším pískařském centru? Lionel Burgr vzpomíná ze sezóny 2019 na cestu „Easy rider“ Xa, kterou se mu podařilo vylézt stylem AF. Vede na věž Ocún vlevo vedle oblíbeného „Fifanova sokolíku“, je z roku 2000 a čeká tě v ní asi 45 metrů křehké skály. Nepovedlo se zatím zjistit, jestli má tahle cesta od bratří Meierů ještě nějaké jiné opakování.

Z dalších přelezů je tu třeba Martin Klemsa a „Sisyfos“ Xa na Knihu stylem PP. Skvělý zářez je určitě cesta „Climbing naprudko“ IXc z roku 1996 na Ministranta od Petra „Špeka“ Slaniny se Standou Šilhánem. Tuhle řachu ve Skaláku vylezl na kusovku Matěj „Měřák“ Měřička.

Danny Menšík v „Climbing naprudko“ smekl ve výlezovém rajbáku, ale povedlo se mu volně vylézt jinou pecku v trhlinkách: „Nešikovné prsty“ IXc na Šavlovnu od Špeka. Vítek Lachman vylezl na RP „Prstomlejn“ IXc od Špeka s Jirkou „Prcasem“ Slavíkem z roku 1994 v Klokočkách. V cestě jsme ho s Jakubem točili – těš se na příští Příběh cesty…

Za zmínku stojí také cesta „Dost brutál“ Xa na Durango od bratří Meierů z roku 1998. Loni zažila nebývalý nápor. V jednom kuse ji vylezli Měřák a Lionel. Popadali, ale probojovali se k vrcholu: Martin „Paďas“ Paděra, Eliška „Bětka“ Vlčková a Martin „Magnusek“ Klonfar, který ale stejně na RPéčka nehraje. Loni si vylezl slavnou „Pulp Fiction“ AF Xb od Špeka a Standy Šilhána. (Špek nikdy vyšší hodnocení než Xb žádné své cestě nedal, pozn. aut.)

Kuba Cicvárek, který už většinu zmíněných cest vylezl před nějakými dvaceti lety, s Magnuskem udělali novou cestu „Hnůj jaksepatří“ IXb v masivu Sluj Českých bratří v Klokočkách. První opakování měl Špek: „Tak to byl největší zážitek minulýho roku,“ pronesl s odstupem po přelezu. Je to stropová spára s výlezem do komína a pod cestou mají čundráci ohniště, takže to klouže, jak je skála očouzená. Cesta zároveň vede celkem nízko nad zemí – Špek na její opakování použil jen sedák a odsedku na těžší chvíle kolem kruhu…

Špek měl dobrou sezónu. Veřejně se tím nechlubí, ale splnil si osobní cíl, který si na minulý rok stanovil – 3000 výstupů. „Ne za cenu čtyřek,“ jak prohlásil v hospodě. V rámci těch tří tisícovek (8,2 cesty na den) se mu povedlo udělat přes stovku nových cest, včetně několika IXcéček. Například s Italem Matteo Pasquetto to byl prváč „Špagetti Vestern“ na Jiříka v Tepličkách. (Matteo stihl během návštěvy Česka vylézt také „Nešikovné prsty“, pozn. aut.). Nejtěžší cesty udělal Špek na domácích Klokočkách, například: „Sušenej čas“ IXc nebo „Putovní vidle“ IXc.

Broumovsko

Z prvovýstupů na Broumovsku se nám doneslo několik vydařených počinů. Z dílny Míry Macha „Vydělaná kůže“ na Mošnu poblíž adršpašských Milenců za IXc, je to prý spárová pecka! Ze stěnového lezení se v Broumovkách povedla „Třešňovice“ IXc na Vánoční Hvězdu – rovněž od Míry Macha.

Na prvovýstupy v Sasku už není moc místa, a tak se v posledních letech vydává Alešák dělat cesty sem. A daří se mu nacházet logické linky i na známé věže. Loni se mu povedla například cesta „Křehká krása“ IXb na Starostovou – spojka „Iljova odkazu“ a „Arnoldovy“. S Vítkem Lachmanem pak udělali novou cestu v temné stěně Karlíka pod slaněním – „Továrna na čokoládu“ IXc soustavou sokolíků schovanou před letním Sluncem. Žertovná bude určitě i cesta „Parkour“ VIIIb na Pacholka a její ležatý rozporný komín.

Co se týče přelezů, tak na Broumovsku je konečně více zvěstí i o aktivitě něžného pohlaví. Pavlína Binková vytáhla například „Starou cestu“ VIIIa od Herberta Richtera na Skříň, stejně tak Anča Šebestíková. Na jednom laně vylezly „Vodní žínky“ VIIIa na Vodníka. Také nezávisle na sobě vylezly „Hasseho spáru“ VIIc na Mravenčí horu nebo „Slunovrat“ VIIc na Starostu – Ančin přelez jsme točili pro Příběh cesty. Anča dále moc ráda vzpomíná na přelez převislé širočiny „Revmatické lázně“ VIIc na Medusy od Standy „Cikána“ Lukavského. Ženský přelez od Pavlíny taky zaznamenal „Sokolík“ VIIIa na Mravenčí horu v Ádru nebo „Spára světlonoše“ VIIIa na Lucifera v Broumovských stěnách.

Z mužských přelezů se sluší zmínit Karla Nováčka, který si odškrtl „Prvotřídní klepáč“ za Xa na Gigola v Ádru. Magnusek přelezl stylem AF ultravzdušné „Klekání“ Xa na Chrámové stěny v Teplicích. U toho jsme také byli – materiál je ve frontě na zpracování. O další skvělý počin se postaral Vojta Přibyl, když čistě přelezl „Modrou spáru“ VIIIc na Goliáše – bez nacvaknutí prvního kruhu, což před ním skoro nikomu nepovedlo. O epesní tlamu v cestě „Orel nebo panna“ VIIc, která oblétla svět, se postarali Danny Menšík, Matěj Svojtka a Vítek Lachman.

Královským výkonem je pak nápad, jak se odpravit během jediného dne. Petr „Jony“ John s Karlem Nováčkem si dali za cíl vylézt 12 cest na Radnici v Ádru za 24 hodin (Napsali o tom článek tady, pozn. aut.). Vtip je v tom, že vylezení jakékoliv cesty/širočiny z výběru by byl pro průměrného pískaře výkon roku (v případě širočin výkon života, pozn. aut.). A určitě by si chudák nevybral nic ze tří vykřičníkových linek za VIIIb „Těžké okovy“, „Přátelství s ďáblem“ nebo „Boží soud“. Jony a Karel však ukázali svoje pískařské mistrovství. „Tenhle počin mi přijde jako něco, co snese ty nejpřísnější měřítka s velkým přesahem. Fyzicky i psychicky,“ komentoval Zdeněk „Háček“ Hák, který podobný projekt dokáže porovnat s himálajskými útrapami.

Do konca výjazdu nám ostávajú ešte dva týždne a sme úplne zničení. Fyzické aj psychické zásoby sú na nule. Niet sa čomu čudovať – už takmer dva mesiace lezieme cesty, ktoré sú na hranici našich možností a niekedy aj výrazne za hranicou.

Cítim, že ak budeme ďalej takto pokračovať, domov pôjdeme ako úplné trosky. Pravdepodobne aj s nejakým pekným vleklým lezeckým zranením. Potrebujeme sa odtiaľto dostať!!! Ale ako? Problém je v tom, že sme (určite pre nás) v lezeckom raji. Toto údolie je neskutočné. Skaly sú nádherné a úplne všade, kam sa človek pozrie.

Aj najhoršie cesty, ktoré tu sú, by boli považované za totálne skvosty kdekoľvek inde na svete. Jednodĺžky, krátke, dlhé, megadlhé viacdĺžky a aj bouldre. Všetko tu je. Kemp je síce zaprášený ako vždy, ale teraz sú tu takmer všetci lezci a ešte k tomu naša krvná skupina. Ak sa chceš odtiaľto dostať, ani škaredé počasie ti nepomôže. Za posledné dva mesiace pršalo asi pol dňa a predpoveď na najbližšie dva týždne ukazuje iba slniečka.

Téma viacdňového oddychu sa tu pri večernom ohni proste nepreberá. Ak sa chceme odtiaľto na pár dní dostať, potrebujeme naozaj silnú motiváciu. Jediné, čo ma napadá, je, že ešte som nevidel Grand Canyon. Každý rok si vravím, keď budem unavený, pôjdeme si pozrieť Grand Canyon. Ešte sme tam neboli, ale tentokrát to musí vyjsť. Je to šialene ďaleko a cesta tam a späť s trochou turistiky medzitým nám musí zaručiť aspoň štyri dní lezeckého oddychu.

Pol dňa presviedčania samého seba a Mišky, že to stojí za to, a sme na ceste. Vidina oddychu je pred nami. Z nerozvážnosti sa zastavujeme na lúke, na päť minút pozrieť, čo sa lezie. Do kelu, to sme nemali vidieť. Lezie sa všetko, „Salathe“, „Golden Gate“, „El Corazon“, „Magic Mashroom“. Preboha, niekto dokonca skúša voľne „Changing corners“. Vyzerá to, že všetci sú tu a je to podmienka. Z piatich minút je pekná hodinka, ale s vypätím všetkých síl prekonávame pokušenie ostať. Prinútime sa nasadnúť do auta a vyraziť smer Grand Canyon.

Cesta je však plná nástrah ako napr. nádherné žulové dómy na Tuolumne Meadows. Tie sa dajú bez zástavky obísť len keď je človek lezecký analfabet, alebo má strašne silné odhodlanie nezastaviť. Naše odhodlanie sa ukazuje ako dostatočne silné a hrdinsky nezastavujeme.

Ďaľšia nástraha je snáď ešte nebezpečnejšia. A aj si to uvedomujem. Bishop. Nezastaviť tam sa jednoducho nedá. Naša jediná možnosť, ako sa prebiť cez Bishop a nepodľahnúť závislosti, je priblížiť sa k nemu v noci. Vtedy tie skvostné bouldre nie je vidno a pred prvým slnečným lúčom byť späť na ceste. Tento parádny plán dostáva prvú trhlinu, keď stretávame kamošov, ktorí chcú ísť s nami do baru okoštovať miestne pivko. Smrteľnú ranu nášmu plánu ale zasadzuje nečakaný záškodník mesiac. Je práve spln. To sme nedomysleli. Aj keď sa v noci snažím tie balvany v Buttermilks nevidieť, magicky ma priťahujú a za splnu snáď vyzerajú ešte lepšie ako za dňa.

Hovorím si, že zajtra si dám iba jeden dva bouldríky a ide sa ďalej. Ráno sa snažím Mišku presvedčiť, že dva bouldríky na chuť nám nemôžu zaškodiť, ale pridávajú sa k nám aj kamoši bez bouldermatky. Tak ich v tom nemôžeme nechať. Z dvoch bouldríkov je celé parádne doobedie. V zápätí rovnako krásne poobedie na vynitovanej žule v Pine Creeku. Večerná kúpačka v prírodných horúcich prameňoch v strede púšte a nakoniec ďaľší deň v Bishope a okolí na najkrajších bouldroch tejto planéty.

Po ceste späť do Yosemitov sa pre zmenu zastavujeme v iných horúcich prameňoch, cez Tuolumney Medows prechádzame za tmy a po dva a pol dňoch schádzame späť do Údolia. Som zmierený s osudom. Oddychovať tu nie je možné. Kým sme tu, budeme liezť čo to dá, domov pôjdeme ako úplné trosky a Grand Canyon asi nikdy neuvidím… Ale aspoň som to skúsil.

Začátek nového roku je nejlepším časem k ohlédnutí se za tím uplynulým. Připravili jsme pro tebe výběr témat, ze kterých jsme měli loni největší radost. Najdeš je dole – seřadili jsme je abecedně, proto je Adam zase první. Jaké články utkvěly v paměti tobě?

ADAM ONDRA S R. O.

Víš, jaký je rozdíl mezi „dobrým dnem AO“ a „špatným dnem AO“? V ten špatný netrénuje šest, ale jenom pět hodin. Možná proto je nejlepší na světě a musela se z něj stát menší firma. Jak si brání svůj čas na lezení?

BERND ARNOLD. CESTA NAHORU JE ZÁROVEŇ CESTOU DO VLASTNÍHO NITRA

Pětkrát otevřel nový stupeň obtížnosti a v srdci Východního Německa vytvářel cesty světového formátu. Přečti si rozhovor s legendou.

JÍT SI ZABĚHAT PO PRÁCI. ZE SNĚŽKY NA GERLACH ZA SEDM DNÍ

Týden volna a velká porce odhodlání. To je všechno, co potřebuješ k tomu, abys zvládl dojít pěšky ze Sněžky až na Gerlachovský štít. Vzdálenost? 520 kilometrů.

LEZECKOU VÁŠEŇ MUSÍŠ CÍTIT VE SVÉ HRUDI. SEAN VILLANUEVA

„Čím je Sean jedinečný? Svojí motivací a nadšením. Tím, jak k lezení přistupuje – jde do toho naplno! Zároveň působí uvolněně a nikdy ho nevidíš nějak se nervovat…“

LYNN HILL: „POŘÁD TO JDE, KLUCI!“

Procházíme s Lynn a jejím psem okolo terárka s hadem do strohé pracovny s výhledem na hory. Vytahuji plechovky kokosové vody a krabičku borůvek. Nabízím sváču, otevírám poznámky a zapínám diktafon…

MÍSTO DĚSŮ – 10 PŘÍHOD Z UMĚLÉ STĚNY, KTERÉ NEVYMYSLÍŠ

Tady si lezení užijí úplně všichni. Začínáš? Nevadí. Tady se ti nemůže nic stát. Lezeš už dlouho a nechceš jít ven? V Chrámu lezby jsi v bezpečí… Jen se tu občas odehraje něco, co tě překvapí.

PATŘÍME K SILNICI. STOPEM DO MONGOLSKA NAVZDORY PŘEDSUDKŮM

„Se zabouchnutím dveří rodného domu mě začíná naplňovat vzrušení z nadcházejícího dobrodružství. Stopování je pro mě ideální způsob přepravy. V ničem jiném necítím tak obrovsko usvobodu, otevřenost vůči zemi, krajině a lidem.“

PETER HILLARY – SYN HIMÁLAJE. ZE STÍNU SVÉHO OTCE DO SVĚTLA VELEHOR, KTERÉ JAKO PRVNÍ PŘEŠEL

I když Peter ve svém životě vykonal vizionářské počiny, veřejnost ho celý život vnímá jako „Hillaryho syna“. Jak se s tím žije? Proč se ke svému příjmení jednu dobu nehlásil? A jakou výchovu mu táta dopřával?

TOMÁŠ ČADA. NEMĚL GRAVITAČNÍ KOMPLEXY A DOVEZL NA PÍSEK ZÁPADNÍ MÓRESY

Z lezecké scény sice zmizel před 20 lety, mnozí však (třeba nevědomky) jeho sportovní odkaz pořád sledují. Tomáš Čada, který k nám zavlekl RP.

VŽDYCKY MŮŽEŠ STOPNOUT JEŠTĚ HORŠÍ PLACHETNICI. BEZ MOTORU KOLEM SVĚTA

„Když jsem si řekl bez motoru, tak jsem nemohl ani letadlem. Prostě celou zeměkouli bez motoru. Jak to dopadlo?“

Děkujeme za čtenářskou přízeň a těšíme se, co přinese rok 2020.

Dostatek smyček pro každou příležitost
– hodně štěstí v roce 2020.

Konec prosince, jak už to bývá, vybízí nejednoho člověka k zastavení, zamyšlení a bilancování nad uplynulým rokem. Lidé také mají často sklon pořizovat sobě či osobám blízkým věci neobvyklé a často zbytečné, nebo dokonce tíhnou k tomu konat jinak, než jak bylo doposud jejich zvykem. Zkrátka vše tak nějak směřuje ke snahám o změnu v povětšinou nudném plynutí života.

V lezeckém světě – neprcháš-li v době vánoční zbaběle do teplých krajin – často koncem roku míříš za posledním zlezením nejbližší polomokré skály, nebo alespoň za posledním slaněním, je-li podmínka spíše mokrá, než polomokrá. I v pojetí této tradice však člověk může kolikrát udělat drobné změny. Například nemusíš jako vždy slaňovat o páteční noci s partou z oddílu a přespávat v jeskyni pod křížkem, abyste pak za halasného pění, pití, až pěnění naplnili údolí od Jána k Hostimi nepublikovatelnými skřeky. Proč tentokrát neslanit v pátek přes den, tiše a pokorně, zatímco se polední Slunce opírá do kolejnic úzkorozchodné dráhy Solvayových lomů, a nad polem u Bubovic krouží v celé své kráse draví ptáci? Proč nevyrazit jen s nejbližšími lezeckými parťáky, kteří sice k tvojí nevoli vytáhnou ve dvě odpoledne na štandu u jeskyně placatku s rumem, ale cucnou si jen symbolicky? Proč to tentokrát neudělat jinak?

Třešničkou na dortu může potom být i nevinný čundr, jako za dob mládí tvé maminky, kdesi na Kokořínsku, i přestože má podle předpovědi na Štědrý večer prachsprostě lít jak z konve. A když je tvůj vyhlédnutý Kostelíček už v pět večer plný, nemusíš věšet hlavu. Rozsvítíš čelovku, která ti naposledy posloužila na výpravě v Alpách, abys bezpečně po kluzkém bahně sešla do údolí a schovala se před deštěm pod sice skromnější, ale o to útulnější převis. Z voštin se na tebe sypou zrníčka druhohorního písku, z kapradin nad hranou převisu začínají stékat první čůrky štědrovečerního deště a ty se těšíš do vyhřátého spacáku. V meníčku je dnes špekáček s hořčicí, no a trocha whisky – toť vzpomínka na květnové skotské lezení jaksepatří! V hlavě přitom trochu nostalgicky vzpomínáš na povinné rodinné večeře s kaprem a smrtelnou hrůzou ze zapíchnutých kostí v krku. Tady tě píchá jenom zrnko písku za uchem – to jak šmidláš hlavou o nízký strop převisu, zatímco se kolem ohně natahuješ pro placatku.

Ani ten příšerný déšť a lezavá zima, která na Boží hod přichází, tě nepřesvědčí, abys na příští rok dělala pořád tu samou nudnou věc dokola – seděla v paneláku a ládovala se cukrovím, rybou a salátem (a zítra to šla rozlézt na překližku). Vždyť ta jedna ušmudlaná rumová kulička pod převisem ti chutnala mnohem víc, než tvůj oblíbený „Aurelius – výběr z bobulí“, který jsi naposledy okoštovala ve vinném sklípku za svých studentských let. A těch patnáct kilometrů na autobus v dešti taky nechodíš každý den (navíc spálíš i tu včerejší rumovou kuličku). Takže tohle je ten jiný, ryze sváteční zážitek!

Proč neudělat něco jinak – nejen když se rok chýlí ke konci?

Nevím, jestli to náhodou nebyl první příznak krize středního věku, ale když mi bylo třicet, rozhodl jsem se, že ten rok vylezu osmičku na skalách. Deset let před tím už se mi to jednou povedlo a říkal jsem si, že to k tomu mému jubileu bude super dárek. Mimochodem, od té doby jsem si nechal propíchnout ucho, pořídil si nové bicí a zatoužil po skateboardu, takže opravdová krize asi propukne co nevidět. Ale zpět k tématu.

V těch dvaceti se mi to nezdálo zase tak těžké. Chodil jsem lézt třikrát týdně, každý druhý víkend jel někam ven a to vlastně stačilo. Že by nejlepším tréninkem na lezení opravdu bylo samotné lezení? Ve třiceti už to bylo horší. S Amélií se nám narodil druhý syn, na stěnu jsem se dostal maximálně čtyřikrát do měsíce, na skály skoro vůbec a občas mě i někde něco zabolelo. Svému cíli jsem v tu chvíli byl hodně daleko a bylo potřeba se zamyslet, jak ho alespoň polechtat na chodidlech, když už se mi nedařilo skočit mu rovnou po krku. Přiznám se ti, že mi to nevyšlo. Tak jako spousta jiných předsevzetí. Ale teď už asi vím, co jsem udělal špatně.

„Atome, kolik uděláš shybů?“
„Já shyby nedělám. Nepamatuju se, že bych nějakou cestu nedolezl, protože jsem nebyl schopnej udělat shyb. To už se dřív neudržíš prstama. Nebo ti smekne noha. Nebo se z toho prostě poděláš.“

Už jsem říkal, že jsem táta. Jenomže to není všechno. Ještě před pár týdny jsem byl táta na rodičovské dovolené. Mezi námi, slovo „dovolená“ tam prosadil nějaký státní úředník bez fantazie, který nemohl přijít na jiný výraz pro období, kdy nechodíš do zaměstnání. Osobně si pod tím pojmem představuji něco jiného. Schválně si to zkus!

Ale jinak je ta rodičovská bezva doplňkový sport. Hlavně když jsi skoro dvoumetrový chlap. To se pak lidi moc nehrnou pomoct ti s kočárkem do tramvaje. Kočárek váží patnáct kilo, roční mrňous deset, k tomu taška plná plenek, náhradního oblečení, pití a nákup. Docela slušná činka, ne? Tím jsem se uklidňoval vždycky, když jsem šel okolo balkny nad dveřmi dětského pokoje.

Moje první rada. Přesvědč svou Lásku, že třeba takový Beastmaker je ze dřeva, a jedná se tedy o vážně pěkný a stylový bytový doplněk. Takže určitě může viset i jinde. Protože až konečně sebereš rytíři meč, dohoníš jeho koně a dáš je oba v osm spát, budeš mít potřebnou půlhodinu času. Jenže do jejich království už raději nepůjdeš, abys náhodou nevzbudil draka. Na balknu bude sedat prach a ty nebudeš mít prsty silné, ale mastné od chipsů, které místo toho budeš chroupat u „Age of Ondra“.

„Normálně jsem zvednul Kristiána a v tom mi tady něco přeskočilo. Prý jsem si pohmoždil úpon bicepsu, či co. Je klika, že mám kámošku na rehabilitačním.“
„Hele, ty si poslední dobou vlastně pořád jenom na něco stěžuješ a hledáš si nějaký výmluvy. Tak choď zatím třeba běhat. Jestli ty nebudeš prostě línej.“
„Jak to teď říkala ta paní v tramvaji: Líní Pražáci, to není jak my Ostraváci. Já vám to říkám otevřeně. Já už tu žiju deset let a to je něco hrozného…“
„A první, co jsi v práci udělal, bylo, že jsi to dal jako status na facebook. Ty určitě víš, co je to prokrastinace.“
„Jo, ale nebyl si náhodou první, kdo mi to olajkoval?“

A co ty? Kolik času strávíš nějakou nepodstatnou činností? Nebylo by lepší dát si místo toho trochu do těla? Pokud chceš náročný work-out, zkus hodinu dělat přesně to, co dělají malé děti. Můžeš začít tím, že doma všude polezeš po čtyřech. Vsadím se, že to vzdáš po deseti minutách. Rada číslo dvě. Vem si staré tepláky. Těch pár minut stačí na to, aby ti koberec na tvých krásných kalhotách na jógu od Prany prodřel kolena. A pokud se ti nechce plazit po bytě ve stylu Meresjeva, kup si libovolnou stavebnici a na tu hodinku si k ní sedni na bobek. Pro moje kluky je to běžná věc, já musím po chvíli změnit pozici. Přitom v Číně to prý zvládají i důchodci. A nebudou tak ve formě proto, že stejně jako Alexej Petrovič byli komunisté. Prostě to dělali celý život. Neproseděli tisíce hodin na židli u počítače a nemusejí se tak znovu učit hýbat. Vím to. Přečetl jsem o tom na internetu spoustu článků.

Atom má pravdu. Trénink je ta věc, která z tebe dělá drtiče těžkých cest a ze mě „softmovera.“ Hlavní chyba byla, že jsem tomu nakonec moc nedal. Uklidňuje mě jediné. Že pořád lezu vyšší čísla než on.

_____________________________

Právě dočítáš druhý díl rubriky „Papa lezec“. (Minulý díl je tady.) Rádi bychom nový kousek publikovali vždy koncem měsíce ve 200 slovech. Takový je plán – pokud zrovna nebude múza, nezlob se na nás. Tohle není psaní na povel…

Ovesná kaše je zvláštní věc. Ne snad svou konzistencí (i když tou teda trochu taky), ale svou chutí. Ta totiž na rozdíl od většiny jiných jídel není konstantní, ale mění se relativně v čase. My jsme se o téhle univerzálně platné poučce zas a znova poučili během tří týdnů v Kyrgu.

1. V první fázi je to delikátní pokrm. Konečně jsme vypadli ze školy/práce a symbolizuje nám všechnu tu svobodu, kterou v horách máme a které jsme se nemohli dočkat. Je radost přemýšlet, jestli si k ní dáme kafe nebo čaj. Na sušeném ovoci si ještě nevylámeme zuby a granko se nám ještě nepřejedlo.
   
2. V té druhé je to v pohodě. Ne úplně v pohodě, spíš „rajče ve Finsku“, „těstoviny v Česku“ nebo „chleba jinde než v Česku“ – level pohody. Není problém, ale někde uvnitř už víme, že to není úplně vono.
   
3. Třetí fáze už je krizová. Čaj už došel, granko a/nebo cokoliv jiného taky. Nechuť jíst ji ještě jednou vede v posledních dnech až k heroickým výkonům – třeba ujití 30 km za den. Hlavně usínat s vidinou jakékoli jiné snídaně.
   

Ačkoli apetit prý roste s únavou, ve skutečnosti je to podle nás spíš s výškou. Dělal bys stejnou kaši jako na horách i v Brně? Ne, protože Brno je prostě moc nízko. Taky teda možná proto, že můžeš pro cokoliv jiného do obchodu, ale hlavně ta výška.

Obědy a večeře mají veskrze podobný osud, jakkoli variace chleba se sýrem/salámem, respektive těstoviny/kuskus s tuňákem nebo něčím jiným skýtají mnohem větší dobrodružství. V Kyrgu člověk bohužel nemá ani u místních moc na výběr. Kurut ochutná jednou (doslova jednou), kumys ho zradí taky jen jedenkrát. Počáteční vteřiny chutnají jako mléko řízlé kefírem, pak ale přijde ocásek, kdy je najednou největší starostí, jak neurazit hostitele, a přitom si ponechat alespoň základní lidskou důstojnost.

Jíst tři týdny to samé je zkrátka moc. Půlka naší šestičlenné výpravy to odnese různými zažívacími potížemi, mně nepomůžou ani závěrečné dvoudenní hody v Oši a úplně zkolabuju na letišti v Biškeku. Do dna a ještě dál – tak to má být.

Článek se umístil na 5.–6. místě v naší velké letní gastro-soutěži. Titulek je redakční. Výsledky a ostatní texty budeme postupně přidávat sem.

Demografie univerzitního města Oxfordu je pro randění nepříznivá. Angličani začínaj s vysokou školou dřív než my z kontinentální Evropy, a protože mají na krku školný, tak se neflákaj a dřív s ní i končí. V mém okolí je všem 24, a to jsou taky doktorandi – a pokud je jim tolik jako mně, už jsou ženatí. A když ne, tak je problém, že člověk leze a dal si jako předsevzetí do roku 2019 nejen konečně vytáhnout E2, ale taky si najít partnera, kterýmu nebude vadit, že každý jídlo o víkendu se bude jíst v ešusu pod skalou a ne ve slovutných londýnských restauracích. Po roce a půl života v Anglii tak konečně přichází zjištění, že v knihovně nebo na stěně jen tak někoho nepotkám. Rozhodnu se následovat své britské kamarády, nainstaluju si Tinder a svým spolubydlícím sdělím, že rozhodně nebudu randit s někým, kdo by nelezl. Co bych asi dělala o víkendech? Chodila do kina?

Za pár týdnů kluk jménem Ali okomentuje na oné neslavné sociální síti moji fotku, na který lezu na prvního Armorican, klasický tříhvězdičkový plotnový VS na pískovcových mořských útesech na severu Pembrokeshire. Napíše mi jen název cesty s otazníkem, a tak je celkem jasný, že ji buď musel přelézt, anebo okolo ní aspoň jít a vědět, co je vklíněnec. Začneme si psát a když přijde víkend, zeptá se, co budu dělat v sobotu, kdy má být hezky. „Nejela bys lézt? Nikdy jsme se neviděli, tak je to možná trochu moc… ale nebude pršet!“ V sobotu nemůžu, ale co neděle? Musím využít víkendu bez deště. Ani mi nedojde, že jet na skály s klukem, kterýho jsem nikdy neviděla a znám ho z Tinderu, možná není nejlepší nápad. „Co když neumí jistit, je úplně nudnej, anebo nějakej úchylák?“ ptají se mě večer kamarádi na boulderu, když jim o plánu vyprávím. Pokrčím rameny: „Kdyžtak se z toho nějak vyvlíknu.“

Sobota, večer před rande. Jsem na house party, kterou uspořádal univerzitní lezecký klub k příležitosti odjezdu Emmie, mojí lezecké partnerky, zpátky do Chicaga, odkud je. „Počítáš s tím zítra?“ ptá se Ali ve zprávě. Počítám, ale nemám svačinu pod skálu, sakra! A to mi vlak jede v půl osmé ráno a ještě nemám sbaleno. Už je po půlnoci, osazenstvo party se odebírá k odchodu, a tak si pod bundu tajně strkám půl bochníku zbylého banánového chlebíčku, který upekla Emmie, a odplížím se, aby mě nikdo neviděl. Zítra přijde vhod.

Ráno nasedám na první vlak do Bristolu. V batohu vařič, čaj, mlíko, dvojitý lana, sadu frendů a vklíněnců a banánovej chlebíček v alobalu. Ali mě vyzvedává na nádraží a jedeme lézt do vápencového Wye Valley v jižním Walesu. Přístup pod skálu Shorn Cliff vede krásným dubovým lesem, ještě svítí Slunce, ale předpověď počasí je dneska nejistá. Vylezeme tři cesty, a když začne pršet, dělám zrovna štand na vrcholu jednoho z místních HVS. Doberu Aliho, rychle slaníme ze stromu dolů, oblečeme nepromokavý bundy, bez nichž se v Anglii nevyráží ani na nákup, a schováme se do jeskyně, kde si vaříme v ešusu čaj s mlíkem a já z batohu vítězoslavně vytáhnu ukradený chlebíček. „Jé, banana bread, ten mi máma dělala k narozeninám místo dortu!“ Myslím, že svačinu jsem vybrala správně. A za dva měsíce už nám během prodlouženého víkendu v Lake District připravuju v dodávce sandwiche na horské vícedélky.

Na banana bread podle Emmie, skvělé lezkyně z Chicaga, potřebuješ:

3 velmi zralé banány
1 velké vejce
80 ml kokosového oleje (roztaveného)
180 g hladké mouky
65 g hnědého cukru
60-80 ml javorového sirupu
lžičku vanilkového extraktu
lžičku sody
špetku soli
skořici, muškátový oříšek, drcený hrebíček

Rozmačkej zralé banány na kaši, vmíchej do nich vejce, olej, cukr a sirup. Přidej zbylé ingredience kromě mouky a dobře promíchej. Úplně nakonec jemně vmíchej mouku. Peč zhruba 50 minut na 350 °F (cca. 180 °C).

Článek se umístil na 5.-6. místě v naší velké letní gastro-soutěži. Titulek je redakční. Výsledky a ostatní texty postupně přidáváme sem.

O návštěvě Špeka v metropoli by se psalo snadno (z digitální tmy do pražské MHD…), rádi bychom za redakci zmínili také křtění našeho pískařského kalendáře nebo premiéru Příběhu cesty „Egyptská hrana“ – jednoho skaláckého vzpomínání.

Ale darmo mluvit a lákat na nedostupné – kluci ze Sherpafestu už zahlásili „vyprodáno“ na všechny bloky kromě prvního. Takže nemáš-li přístup na černý trh, zbývá ještě přednáška Gábiny Vrablíkové dohromady s filmem the Pathan Project.

Pokud čteš náhodou o Sherpafestu poprvé až teď, tak se nermuť – zdá se, že i první blok bude stát za to. Gábina nedávno zveřejnila informace o přelezu bouldru „S hlavou v oblacích“ za 8A+/B. Když člověk náhodou narazil na její výpověď v Blesku, musel se pousmát. Ale vtípky stranou – Gábina letos doopravdy bombí a co se týče čísel, zažívá svojí nejlepší sezónu. Určitě bude fajn dozvědět se, jaká je cesta k francouzským devítkám. A něco třeba okoukat a použít o pár stupňů níže.

Po přednášce se bude promítat film the Pathan Project. Tohle dílko rezonuje v duchu muzikálně-lezecké free vlny, kterou na eMontaně nedávno rozehrál Sean Villanueva. Partička jeho kamarádů se jako první vypravila do úplně nově zpřístupněného údolí Thagas v Pákistánu. Sean tedy tentokrát zůstal doma (nebo byl zrovna za horami v Ádru), a tak ve filmu polezou například Nico Favresse nebo Mathieu Mayandier. Během tohoto výjezdu se týmu zkušených bigwallových lezců povedlo vystoupit na dvě panenské šestitisícovky, avšak zmíněný Mathieu dostal zásah kamennou lavinou a se štěstím ho Pákistánci zachránili vrtulníkem. Asi bude na co se koukat…

Během expedice vznikly dvě nové cesty:

„The Pathan pillar“ 6b, A1, 900 metrů (prvovýstup na Panthan peak +- 6000 m n. m.) Mathieu Maynadier, Carlitos Molina, Jean-Louis Wertz a Nicolas Favresse.

„Panthani“ 6a, M6, 600 metrů (prvovýstup na Pathani peak +- 6000 m n. m.) Carlitos Molina a Nicolas Favresse.

Pokud se ti podařilo sehnat permici už dříve, tak je to v pořádku. Za eMontanu se na tebe budeme těšit během druhého bloku od 15.00, kdy pokřtíme náš kalendář a později pustíme nový Příběh cesty.

Zbývající vstupenky na Sherpafest 14. prosince (1. blok) najdeš tady. Tak v sobotu v Prague!

eMontana je hrdým mediálním partnerem festivalu

Možná to taky znáš. Ten tvůj je vyznáním pískař a jakmile není podmínka, není s ním kloudná řeč. V sezóně se dá těch pár dní ještě vydržet, ale co teď v zimě?

Je to tu, zavírá se Skalák. Je mrzutej, protože se letos do Kacanov kvůli práci ani nestihl podívat. A to je jenom začátek. Další dny jen leje, a když ne, je za okny šedá hnusota. Puchýře i opálení pomalu mizí a o rozpálenejch rajbákách a výhledech si můžeš nechat jenom zdát.

Co naplat, když už to s ním šije a dostavují se první abstinenční příznaky, vezme tě aspoň ještě párkrát na Sušky. Vytrápí jednu cestu a popohání tě, ať děláš, že je mu nahoře zima. A pak místo romantické kochačky, na kterou jsi zvyklá, upaluje do nejbližší hospody, aby se místo pivem „svlažil“ teplou polívkou. Do prvního sněhu to s kamarádama zkusí ještě párkrát, ale vrátí se snad ještě naštvanější.

Co s ním? Víš, že „konvertovat“ nehodlá a mačky s cepínama k Vánocům ho z letargie nevytrhnou. Je smutný, nevrlý, bez nálady, ztratil cíl, bezmyšlenkovitě se toulá po bytě, nemá v sobě kousek života a tváří se, jako by mu někdo hodil hračky do kanálu. Asi desetkrát denně zabrblá: „Už aby bylo léto!“ Ty ho v podstatě nezajímáš, slintá jen nad videem s Bojsou nebo Špekem a říká, že romantický gesta se v jiným ročním období dělat nedaj.

Jediné, čím se ti pochlubí a co tvoří poslední dny jeho jedinou činnost, je seznam cest, který si chce další sezónu vylízt. Jindy zničehonic pronese: „Představ si, že možná budeme mít na léto čas od času k dispozici chatu v Ádru!“

Co teď? Abys ho trochu probrala k životu, provokativně po večerech listuješ vaším společným lezeckým deníkem a průvodcem. „Hmmm, vrrr, už zhasni.“ Marné.

Nezlepší se to, ani když napadne. Sníh ho nezajímá, nedaří se ti ho přesvědčit na běžky, lyže ani skialpy, prej že na tom neumí a je přeci pískař. Po nátlaku zabrblá, že běžky prej zkusí za rok, ale jen soupaž, aby posílil ramena. Jak přituhuje, už pookřává i na tý zpropadený překližce. Prohlašuje totiž, že aspoň za tu (mimo)sezónu natrénuje lišty.

Když přijde obleva, vytáhne tě na žulu. Celý zkrvavený pak prohlašuje, že to není vončo, že je přeci pískař a ne masochista.

Sezóna v nedohlednu a ty si jen říkáš, co ještě přijde…

A co vy, ženy pískařovy, jaké to je přes zimu s tím vaším?

„Prostě nejdřív jsem musel pro staršího do školky, pak s mladším na očkování, nakoupit, uvařit oběd na zejtra a jo, večer jsem sice šel lízt, ale jenom proto, že to jinej den nešlo a byl jsem z toho všeho tak hotovej, že mi dělalo problém vylézt pětku. To se pak zastavíš a říkáš si, že ti život vlastně lajnujou okolnosti a kde je něco, co jsi udělal ze svobodný vůle?“

„Ty sis aspoň ze svobodný vůle pořídil ty děti. To já třeba u prvního takový štěstí neměl…“

Atom vždycky ví, co říct. Někdy mám dojem, že by neměl dělat zeměměřiče, ale kněze. To je možná věc, která mě k němu táhne nejvíc. Jeho nadhled a moudrost, která není vyčtená, ale pramenící ze zkušenosti. A ornát by mu určitě slušel. Má prošedivělý plnovous. Vlastně mě teď napadlo, že ho poprosím, jestli by k nám nechtěl v prosinci přijít za Mikuláše.

Já mám dva malé kluky, on dvě už dospělé dcery. Jsem přesvědčený, že Atoma mi osud poslal do cesty, abych se z toho všeho nezbláznil. Abych viděl, že to jde. Vychovat děti a u toho nezapomenout žít. A to všechno bez ztráty důstojnosti. Ten večer jsme řešili čas.

Den má jednoduše 24 hodin a šmitec. Do nich musíš nacpat všechno to, co „musíš“, nějaký ten spánek a při troše dobré vůle ti zůstane pár hodin na to, co „chceš“. Tahle složka se dá docela dobře vyměnit za spánek a opačně, ale když do sebe v půl desáté ráno leješ třetího turka, dojde ti, že to tak nemůžeš dělat donekonečna. Navíc s malými dětmi je to ještě o trochu zábavnější. Kromě toho, co „musíš“ ty, je tam potřeba začlenit i věci, které „musí“ ony. Pětiletého kluka nepošleš tramvají do školky samotného. A když je máš aspoň trochu rád, šoupneš tam i něco, co tvoje děti „chtějí“. Třeba se cestou z nákupu stavíte na chvíli na hřišti. Nebo je v sobotu, když je hezky, vezmeš do zoo. Kolik času ti pak zbyde na lezení? A to nemluvím o tom, že třeba máš ještě nějaké jíné koníčky.

„Ještě musím zajet do Modřan, ale od šesti by to šlo.“
„To už je na mě pozdě, já můžu už od tří, ale maximálně do té šesté…“
„Volové, takhle tu Portu nevyhrajeme!“

Čas nezastavíš a jestli to někdo ví nejlépe, pak je to tvoje tělo. Stárne a nikdo s tím nic neudělá. Prostě se to děje. Vteřinu za vteřinou se pomalu blížíš do bodu, kdy se něco pokazí. Může to být tvoje stařecké srdce, ale také třeba počasí v horách. Máš sny? A budeš mít v padesáti kondici na RP přelez „Regular Northwest Face“ na Half Dome?

Je podzim, krásné počasí, na písku ideální tření, Atom chce jet zítra do Ostrova, já nemůžu. Kamarád má svatbu, bere si jednu úžasnou holku a moje Amélie jí jde za svědka. Shánějí pozemek na stavbu ekologické dřevostavby, plánují rodinu. On také leze. Bude na to ještě mít čas?

„Víš co je zajímavý? Že Bible nezná pojem štěstí. Si to vem, Izraelité chodili čtyřicet let po poušti, až se konečně doplahočili do země zaslíbený. A nikde se tam nedočteš, že pak byli šťastný. A asi bejt ani nemohli, protože jim sice ta země byla zaslíbená, ale museli o ní stejně válčit. A když později třeba zažívali blahobyt, nikde se nepíše, že byli šťastný. Tohle slovo tam prostě není. My to pořád skloňujeme, naše společnost chce být šťastná, ale co když o to vůbec nejde? Nebo se na to dá ještě koukat z druhý strany – jako by se nepočítalo s tím, že když máš všemohoucího boha, že můžeš být nešťastný. Jak říkám, je to zajímavý.“

„Ty vole, já to tvrdim furt, že jsi měl bejt kněz…“

Čas. Věci je potřeba brát tak, jak jsou. Jsem táta a nemám tolik času na lezení, kolik bych si přál. Musím se tedy zamyslet nad tím, jak ho co nejlépe využít. Jaké jsou moje ambice a jestli mohu dojít k jejich naplnění. Jak mohu v omezeném čase efektivně trénovat. Jak najít rovnováhu mezi lezením a rodinným životem. Do čeho investovat peníze. Pojďme se na to všechno postupně podívat.

_____________________________

Právě dočítáš úvodní díl rubriky „Papa lezec“. Rádi bychom ji publikovali vždy koncem měsíce ve 200 slovech. Takový je plán – pokud zrovna nebude múza, nezlob se na nás. Tohle není psaní na povel…

Do očekávaného odjezdu zbývají tři dny. Nadšení a očekávání nových zážitků vrcholí. Poslední nákupy a počítání snídaní, svačinek, večeří, kolik se toho ještě do batohu vejde a bez čeho neodjedu ani za nic. O jídle přemýšlím hodně – jednak kvůli bezlepkové dietě, tak i kvůli zdravému životnímu stylu. Nevzdávám se však a myslím, že zdravé jídlo lze uvařit i na horách.

Požadavky na jídlo do hor jsou poměrně náročné. Chceme, aby jídlo bylo co nejlehčí, mělo maximální trvanlivost a vznikl minimální odpad po vaření. Zároveň máme omezené možnosti vaření, proto musí jídlo splňovat jednoduchou přípravu s minimem přidaných surovin. Přesto si chceme jídlo užít, je to naše odměna po celodenní námaze.

Do terénu na puťák nebo do hor se většinou bere sušené jídlo. Určitě je dobré myslet i na variantu nedostatku vody a nespoléhat se pouze na dehydratované potraviny. Stejně to platí pro absenci vařiče nebo nemožnost rozdělat si oheň.

Já spoléhám na dobré vlastní zásoby a mým nejlepším pomocníkem je sušička potravin. Má spousty výhod – uděláš si vlastní kvalitní jídlo (místo předraženého) a navíc tak efektivně zpracuješ přebytky ze zahrádky.

Přidávám pár tipů, co všechno usušit na cesty. Na doporučení kolegyně jsem připravila domácí sušené maso. Je to velká dobrota, neváhej ani minutu. Skvělá a skladná je potom sušená zelenina, například rajčata a cukety. Výborná by byla také sušená cibule, paprika a mrkev a sušené ovoce jako jsou třešně, švestky, meruňky a hrušky.

Usušené maso, zeleninu a ovoce rozděluji do uzavíratelných pytlíků z Ikey, ty jsem si na cestování naprosto oblíbila. Dále jsem do batohu přibalila vlastní směs ořechů (nejlépe takové, které si běžně nekupuješ, jako jsou para, makadamové ořechy, kešu a mandle), různé snídaňové kaše (bezlepkovou ovesnou, rýžovou, cizrnovou), červenou čočku, předvařenou rýži, dehydratované rizoto, tuňáka v plechovce, sušený salám, sýr a bezlepkový chléb. A čokoládu, ta nesmí chybět.

Proto, aby nebylo jídlo v terénu fádní, je dobré využít, co poskytne příroda kolem – stačí se jen dobře dívat. Když se dobře seznámíme s rostlinami a bylinkami, co rostou kolem, perfektně dochutí naše jídlo a staneme se skutečnými mistry šéfkuchaři.

Vyplatí se sbírat všechno, co cestou objevíš, jako jsou borůvky, ostružiny, maliny, brusinky a přitom nespěchat, cesta ti beztak neuteče. Vyznat se v houbách je o něco komplikovanější, je dobré znát alespoň ty základní a pak si je třeba jen usmažit na oleji. Podle období můžeme v lese narazit na medvědí česnek, mladou kopřivu nebo smrkové výhonky, které jsou dobré i do čaje nebo dokážou skvěle ochutit sůl. Výborný bylinkový čaj si můžeme připravit také z heřmánku, řebříčku, třezalky, mateřídoušky, máty, meduňky, maliníku, jahodníku nebo ostružiníku.

A když tě už nebaví jíst každé ráno kaši, přidávám můj oblíbený recept na puding od kamarádky Ivanky.

CESTOVNÍ PUDING

Doma smíchej a dej do sáčku:
pudinkový prášek (například čokoládový)
sušené mléko
chia semínka
tapioku
trochu cukru

Směs dej do batohu a na místě už jen zalej horkou vodou, promíchej a nech chvíli odstát a máš super cestovní puding. Dobrou chuť!

Článek se umístil na 4. místě v naší velké letní gastro-soutěži. Výsledky a ostatní texty shromažďujeme sem.

Sluncem seškvařené prázdné plechovky od coly se choulí ve škarpě u silnice. V ústech máš chuť prachu a hlavou ti zní píseň všech tuláků světa. Ta o tichu horských jezer, cinkání kravských zvonců a svobodě. Sebereš vyplašenou odvahu a prvně zvedneš palec.

Od přečtení Kerouacova On The Road sním o stopování jako o královské cestovatelské disciplíně. Dobrodruh, zbavený tíhy jistot, může vychutnávat všechny krásné nepředloženosti, které mu cesta přinese. Protože není-li plán, nehrozí selhání. Mé cestovatelské výpady v posledních letech směřovaly hlavně do Asie, kde je stopování často vnímané jako běžný a někdy jediný možný způsob dopravy. Mě ale čím dál víc lákalo zkusit si stopovat jen tak, bezdůvodně, na domácí půdě. V Evropě protkané hustou sítí spolehlivých autobusových linek, v Evropě s oblohou pokreslenou dráhami letadel levných nízkonákladovek. Při absenci nutnosti se ze stopu stává výzva.

Je nedělní odpoledne a já stojím spolu s kamarádem Mártym na krajnici u oprýskaných garáží za jedním severočeským městem. Plán je prostý – dojet stopem do hor. Vysněnou destinací je rakouský Hochschwab (brdské hřebeny to jistí). Márty je sice ostřílený silniční vlk, ale já jsem „eurostopař-zelenáč“. Navíc zlatá éra stopu dávno minula – vidět u silnice poutníka se zdviženým palcem je dnes spíš vzácný jev. A tak nevíme, jestli pro nás večer nechystá potupnou cestu veřejnou dopravou zpátky domů. Jak velké je naše překvapení, když nám téměř okamžitě staví sympatická rodina s ubreptaným ročním klučinou. Auto se zdá být beznadějně přecpané, nicméně to zřetelně není překážkou. Posádka pohotově přeskládá celý obsah vozu a my si to vzápětí pohodlně a ve vynikající společnosti valíme na jih.

Později, když stojíme na bídném místě u výpadovky směr Brno, naše nálada klesá. Tak tady nám fakt nikdo nezastaví, i kdyby chtěl. Praha stopařům nepřeje, vymanit se z jejího sevření není snadné. Spleť zdí, podjezdů, nadjezdů, mostů, zákazů, plotů a svodidel je past. Nemožné se ale stává skutečností – dvě statečné mladé slečny nic nedbají hustého provozu a téměř nulového místa k zastavení a navzdory všemu nás vysvobodí.

A pak se to děje znovu a znovu. Pokaždé nás někdo sveze zase o kousek blíž cíli. Mladý nadějný stromolezec, vášnivý špekáčkový hráč na kytaru nebo chlapík v kostkované košili a jeho pes, kteří nás vysadí po 50 metrech, když zjistí, že odbočují z naší trasy. Všichni do jednoho jsou báječní a nejméně polovina z nich si kvůli nám zajede, jen abychom my, velevážení páni stopaři, měli lepší místo pro další stop. Ovšem ten nejsladší zážitek si pro nás stopařský pánbůh teprve chystá. A to doslova – příběh totiž končí luxusní kávou s horou domácí šlehačky a zmrzliny u ledovcového jezera.

OBSERVATOŘ POD KOPCEM

Günther, amatérský astronom, a šibalská Angelika jsou postarší rakouští manželé. Stopneme je následující den ráno, což se posléze ukáže být naším majstrštykem. Triumfem, který bude navždy zářit na piedestalu nesmrtelné slávy a hřát naši stopařskou hrdost. Nejen že jde o dva neobyčejně prima lidi, ale k naší značné radosti navíc bydlí přímo v podhůří Hochschwabského hřebene a radí, kde bude nejlepší začít náš výstup. Vesmír holt bláznivými náhodami nešetří. Tuto přímou linku Veselí nad Lužnicí – Mariazell, s koupací přestávkou u jezera a občerstvením již zahrnutém v balíčku služeb, vřele doporučuji každému. Tedy každému, kdo umí plavat a netrpí intolerancí laktózy! Bonboniéra tajně podstrčená pod branku jejich zahrady (jediný domek v Mariazell s observatoří) sotva může dostatečně vyjádřit naše díky.

Vrchol Hochschwabu (2 277 m n. m.) zlézáme o tři dny později. Toulání se po stezkách v područí rozeklaných štítů jeho sousedů, ve společnosti kamzíků, kozorožců a sportovně založených rakouských seniorů, je skvělá záležitost. Ještě lepší je ale zjištění, že dobří lidé nevymřeli.

Taková představa světa se mi líbí. Místa kde žijí lidé, kteří neváhají obětovat své pohodlí a naloží si do auta dvě cizí, lehce opotřebovaná individua s velkými batohy na zádech. Čert vem cestu zpátky, kdy jsme málem umřeli vedrem po dvouhodinovém marném stopování na E55 – tou naším směrem tekl nepřetržitý proud aut a ani jedno nezastavilo…

Každý jeden člověk, u kterého zvítězí zvědavost nad strachem a vřelost nad zaběhnutým stereotypem, dělá svět lepší. Stopování je lékem na splín a deziluzi pro každého, kdo občas pochybuje o existenci dobrých konců.

Lístek na autobus sice řeší problém, jak své tělo přesunout k cíli, hřejivý pocit na duši si za něj ale nekoupíš.

Očekávání jsem měla nulová, neb ještě deset dní před odjezdem jsem myslela, že jedeme do Řecka. Nevěděla jsem zhola nic, když jsem nastupovala na trajekt v italském městě Civitavecchia. Za těch 30 hodin na moři jsem se snažila hlavně psychicky připravit na arabskou kulturu, v čemž mi pomáhali všudypřítomní halasící a mlaskající mouřeníni. Jenže Tunisko není Maroko nebo Jordánsko. Z nějakého záhadného důvodu pro ně bílý člověk neznamená automaticky chodící peněženku. Tunisani dotáhli tu revoluci v roce 2011 až k demokracii. Zažívají od té doby sice krizi, ale zároveň něco jako naše devadesátky. A v outdooru tuplem. Ten byl před revolucí 20 let zakázaný. Kdo se opovážil do hor, byl považován za teroristu.

Naše parta francouzko-bulharsko-kandsko-zélandsko-českých lajnerů napla v Zaghouanu pět highline, 40–240 m dlouhých, ale potenciál je tam na dalších dvacet. Složení osm děvčat a dva kluci budilo u místní komunity takové pozdvižení, že si nás prakticky nepřetržitě točili.

Představ si, že bys celý život nesměl do hor. Lézt, ani na procházku. A najednou bum a můžeš, bum a festival. Jó! Atmosféra byla neskutečná. Outdoor je v Tunisku furt trochu underground. Po suti mezi pichlavými keříky ťapkaly celé rodiny včetně tuniských oplácaných mamin v pantoflíčkách a dlouhých hábitech. Padesátníci v polobotkách s protáhlou špičkou z umělé krokodýlí kůže. Mladé ženy, jež odhodily šátky a vmáčkly do koutku úst cigarety na znamení emancipace. A večer v kině se tleskalo i v průběhu filmu, když byla nějaká vydařená scéna. Každý řečník obdržel ovaci ve stoje a na podpis holky, co vylezla 7 summits (nejvyšší vrcholy kontinentů, pozn. red.), stáli lidé frontu až ven.

Zaghouan má i pár lezeckých sektorů. 200metrové stěny, ohromné převisy s nateklými krápníky a potenciál pro tvoření cest jako nikde. Kdo by chtěl, ráda předám kontakt na místňáky – ti jsou k vrtání schopní vyřídit povolení. A až tam pojedeš, přivez jim tam svůj starší lezecký matroš. Moc tam toho nemají a je to pro ně pekelně drahé. Druhou stranou mince je, že pro nás je v Tunisku pekelně levno.

Já se tam brzy vrátím!

Podzimní listí začíná barvit chodníky, poslední cestu už slaňuješ za tmy a v rajbáčku konečně nemáš v hlavě jen myšlenky na maglajz. Přišel podzim a tobě začíná docházet, že tohle písečný bohémství bude mít zas na chvilku utrum.

Je tu čas přelezů, ideální podmínka a vyladěná půlroční forma… Co když ale tohle není to, co ke svému klidu v duši potřebuješ? Teprve s podzimem si možná uvědomíš, že to, čemu říkáš lezení, není tak úplně o číslech.

Celá banda se ti před očima rozjede do všech koutů republiky za školou nebo za prací a tobě zbyde na jazyku jen ta chuť hořkýho kafe, když místo hlídání moka konvičky letíš házet parťákovi v deseti zapomenutýho kindra… Jojo, to byl víkend.

Těžké návraty do reality. Úplně základní věci, nad kterými člověka ani nenapadne přemýšlet, se stávají neřešitelným problémem.
„Jak se mám sakra dostat do ponožek, když jsem na noze čtyři měsíce neměl nic jinýho než žabky?“
„Mám dát vědět, v kolik přesně? To nestačí, že to snad stihnu do oběda?”
Lidi okolo jen nechápavě kroutí hlavou.

Máš to prostě trošku jinak. Bohužel ti zas na chvilku nezbude, než vyměnit hodinky, co ukazují jen slunečné dny, za ty, na kterých má prostor na displeji každá vteřinka.

Podzim má ale taky svoje kouzlo. Sezóna končí a ty máš aspoň čas zase se trošku zkultivovat. Ono mít sezónu o měsíc delší, tak už bys možná tu špínu z nohou nemusel dostat vůbec. Je to čas, kdy si konečně uvědomíš, co to pro tebe všechno znamená. Všechny pytle, co sis nechal rozvěšený a smutně kolem nich se zavřenýma očima chodil, se teď v hlavě přetransformují ve hnací sílu, která tě aspoň občas dokope na tu umělku dojít a potrénovat na budoucí prásky.

Motivace bude s abstinenčními příznaky přes zimu stoupat. Občas zaženeš nepříjemný třes pěknou linkou v prašanu nebo zaseknutým cepínem nad Brnčálou. Tvoje tělo bude ale stejně spokojený až s příchodem prvního odřenýho kotníku z širočinky a večerního zchlazení ve vodě.

Tak přestaň smutnit a trénuj! Zvedání půllitrů je dobrej trénink na morál, ale občas to bude chtít zapojit i jiný svaly.