„200 slov“

Strach v očích. Náš zimní výstup cesty „Přes fichtli“ na Milence málem skončil bivakem

01. 04. 2020, Vašek Krejčí

Jelikož moje domácí oblast je Adršpašsko-Teplicko a podmínky jsou tomu stále příznivé, pokusil jsem se realizovat jednu myšlenku, která mne dlouho dráždí. Přenést alpský trend, kde se lezci pokouší zdolávat dlouhé klasické cesty v zimě, také k nám. Jako vhodný cíl jsem zvolil „Starou cestu“ variantou „Přes fichtli“ na Milence. Větší klasickou dominantu by totiž člověk na českých píscích těžko hledal.

V brzkých ranních hodinách jsme se spolulezcem nastoupili do této slavné cesty. První délka začíná širočinou, která je i v létě velkou výzvou. Daří se mi kombinovat klasické širočinové chmaty (chicken wing, pata špička, levitation, ass jam, pozn. aut.) s vlnkami v pravé stěnce, na které nohy překvapivě drží jako přibité. Mimoděk objevuji pravděpodobně jako první na světě nový spárový chmat se zbraní, který jsem později pojmenoval po vynálezci jako Taylor’s jam. Spočívá v podstatě na podobném principu jako chicken wing jen s tím rozdílem, že místo vzpírání lokte proti dlani se vzpírá rukojeť cepínu proti hrotu… V jednoduchosti je síla. Jsem zvědavý, co na to řekne třeba taková Innes Papert nebo Lucka Hrozová, až to zkusí. Velice ladně našahuji první kruh a následuje nebezpečný traverz bez nohou doleva ke štandu první délky.

Navzdory obavám z této pasáže jsem se dvěma paragány a pár jistými záseky maček přímo do měkčích míst skály dostal ke štandu. V létě je to asi druhá nejtěžší pasáž po výlezu na vrchol. Zatímco v případě nejtěžší pasáže jsem tušil, že to půjde urvat silou, ohledně druhé části první délky jsem vůbec neměl představu – byly to kroky do neznáma.

KLASIFIKAČNÍ ÚSKALÍ

Jak jsem zjistil při lezení se zbraněmi na písku, klasifikace nelze jen otrocky přepočítat z běžné letní klasy. V rajbákách mají lezečky i ruce dobré tření, zatímco monohrot má velmi malou styčnou plochu, takže o nějakém tření vůbec nemůže být řeč. Pokud je pískovec tvrdý, lze lézt pouze po dírkách a jiných nerovnostech. Pokud je měkčí, lze lézt podobně jako v ledu. V tu chvíli obtíže mírně klesají, ale míra nejistoty kroků je stále obrovská. V případě cesty „Přes fichtli“ najde lezec hodně míst, kde je pískovec celkem měkký – v těchto délkách v podstatě můžeme mluvit o normálním ledovém lezení. Jedná se převážně o komínové délky uprostřed nebo o již zmíněný traverz v první délce.  Je to vlastně zajímavý fenomén. Alpinista sice leze po skále, ale obtížnost více vystihuje WI klasifikace než M, protože reálně zakopává mačku nebo zasekne cepín tam, kde to potřebuje.

Postupujeme tedy dále komíny, často pomocí právě vynalezeného Taylor’s jam, až dosahujeme známé police s borovicí. Zde, vzhledem k délce této cesty, uvažujeme o bivaku. Nakonec pouze sníme tyčinku a dáme trochu čaje z termosky a v souladu s doktrínou „fast and light“ pokračujeme dále.

Cesta pokračuje úzkými komíny. Dolézáme ke štandu a před námi je poslední délka headwallu. Jedná se vlastně o nejtěžší délku z celé cesty – je to žába za rovných VI JPK tedy v přepočtu cca 5+ UIAA (4c+/5a pro teplomilné, pozn. red.). Nastupuji do ní s respektem. Cepíny páčím ve spáře do skrutu vlevo. Hroty na nohách skřípají o skálu a nenacházejí žádnou oporu. Už mám pocit, že spadnu, a v tu chvíli, kdy už křičím na nejmenovaného spolulezce: „Bacha, pudu!“ se mi podaří jeden náhodný zásek pravé mačky do měkčího místa – slabiny stěny. Následuje ještě pár rychlých kroků na hraně pádu a už se vyhupuji na vrchol. „Zrůůš!“ křičím hluboko pod sebe (minimálně sedm metrů pod výlezovou hranu) na svého nejmenovaného spolulezce. Jsem v naprosté euforii.

Následuje tak trošku nešikovné škrábání-se nahoru mého kamaráda. (Který si, mimochodem, opravdu nepřeje být jmenován. Nepodařilo se mi zjistit proč, pravděpodobně je velmi skromný, pozn. aut.) a pak už jen vrcholová kochačka s tradičním rituálem: čaj z termosky + sušenka. Nahoře nám ani nedochází, jaký milník v historii pískovcového lezení se nám právě podařil…

PIOLET D’TOŠ

To si uvědomujeme až mnohem později. Rychle slaňujeme a už za tmy se dostáváme k úpatí údolní stěny, kde je nástup slavné „Letecké“ od Kokši. Za svitu hvězd přemýšlíme, jestli bychom do toho příští zimu nešli… Kdo ví.

Bez komplikací stíháme pivo u Tošováka. Zvažujeme, že bychom rovnou zde v hospodě seznámili lidi s naším jedinečným výkonem. Vládne zde živelná atmosféra – všichni vypadají jako lezci a sedí tam jen jeden nepřizpůsobivý. Bohužel, zrovna, když jsme přišli, tak se na nás jeden divný chlápek podíval a nedopatřením mu spadl půllitr piva na zem. Od toho okamžiku se vrcholové flow ztratilo – všichni se začali dívat nepřátelsky. Střídavě na naše obličeje a pak na naše naše mokré batohy s cepíny. Nechápu, o co jim šlo. Za to, že nějaký chlápek – prý to byl salám, šunka, nebo tak něco, omylem rozbil půllitr, my přece nemůžeme.

No nic. Nakonec si svůj úspěch necháváme pro sebe. Pro zveřejnění takové významné lezecké události bychom si představovali slavnostnější prostředí. Hodíme do sebe tedy rychle jedno pivo a jdeme domů…

______________

Cesta: „Přes fichtli“, Milenci, Adršpach, M5+, WI 4, AF, 5 h (bez bivaku a výškových táborů)

Vybavení: cepíny Crivit Comic, mačky Singing Rock Rambočert, 3x krátké šrouby do ledu, 1x dlouhý na abalaikovy hodiny. Hardshell a softshell (od bundy až po trenky) poskytla firma Lidl.

Dík sponzorům a čest poraženým Milencům. (f: archiv VK)

Pachatel neznámý. V Českém Středohoří (uvnitř rezervací) vznikly dvě ilegální ferraty, které čekají na odstranění

30. 03. 2020, Standa „Sany“ Mitáč

Kdyby autor článku shodou okolností pod skalnatým Vrabincem rok nebydlel a nechodil na něj čas od času lézt, asi by ho tohle dílo zasáhlo méně. Ale náhody se dějí…

Jak ferratový příběh začal? Obyčejnou procházkou. Po roce na oblíbeném místě. Obhlídka Střední věže, na kterou vede pár pěkných cest… A najednou přišel zásah drátem do oka. „Co to tady je?“ Chvíli tam stojí a nemůže uvěřit tomu, co vidí. Skála vypadá jako dívka se zdravými zuby, kterou někdo bezmyšlenkovitě zadrátoval rovnátky kolem dokola hlavy.

Novou změť kotev, roxorů, borháků a kramlí spojuje lesklý drát. Dříve nedotčené místo, kde se prolínala atmosféra čedičových vyvřelin a zříceniny středověkého hradu, je teď obehnané ocelovým lanem. Proč měl někdo potřebu dělat ferratu právě tady? Vždyť nevede ani na vrchol, ale nepochopitelně kolem dokola kopce…. Kvůli výhledům? To asi těžko. Na vrchol Vrabince už přeci jedna turistická, řetězy zajištěná, cesta vede. Z nejvyššího bodu se navíc člověku nabízí neomezený kruhový výhled – proč tedy přidělávat okružní ferratu, která vede z bodu A zpět do bodu A?

Lezení na Vrabinci v roce 2016 a zákres nynější ferraty (f: S. Mitáč)

Autor článku se nemohl vzpomínky na zadrátované skály zbavit, a tak se ze zvědavosti ozval s dotazy na Správu CHKO České středohoří, která má oblast na starosti. Postupně se dozvídal nové překvapivé informace. Například to, že na Vrabinci (mapa) mají existovat ještě další tři ferratové směry v jeho 80metrové údolní stěně (v ní vede zhruba šest lezeckých cest, třeba „Direttissima“ VI ze 60. let od Jaroslava Uhra, pozn. aut.). Kam se tedy zmíněné ferraty mohly vejít? Křižují stávající cesty?

Před pár týdny přišla informace, že se objevila další černá ferrata. Stalo se tak na Kozím vrchu u Ústí nad Labem (mapa). Někdo ji vytvořil v těžko přístupném terénu západního úbočí. Kdyby na ni lidé teď chodili, přímo by ohrozili letošní hnízdění sokola stěhovavého.

Největším výsměchem však je, že obě ferraty se nachází na území přírodních rezervací a vznikly ilegálně – bez vědomí a souhlasu Správy CHKO České Středohoří. Jsou to tedy „černé stavby“, které nyní, podle zákona, už v podstatě jen čekají na své odstranění…

A k tomu by dojít skutečně mělo – nejde ani tak o stavby samotné, ale spíše o zabránění precedentu. Kdyby speciálně tyto dvě ferraty zůstaly bez povšimnutí, byl by to signál, že úřady nekonají a v Česku všechno projde. Za chvíli by si každý mohl drátovat všude, kde se mu zlíbí. Co by přišlo příště – Jeptiška v Labském údolí, nebo Milenci v Adršpachu?

Údolní stěna Vrabince. Trasy spodních ferrat jsou orientační. (f: S. Mitáč)

Lidé si naštěstí všímají. Podobný případ se odehrál loni v Kokořínsku. Zde navrtal do pískovce ferratu Karel Bělina a nazval ji „Hadriánův oblouk“. V Roklici (údolí Loubenského potoka) však narazil na neústupný odpor místních lezců. „Samozřejmě jsme o plánech na ferratu nevěděli, Karel se nikdy nikoho neptá,“ říká Vladislav Svítek, jeden ze skupiny dobrovolníků, co iniciovala odstranění ferraty, a pokračuje ve vyprávění: „Správcem území jsou tu Lesy ČR. Ty poslaly Bělinovi doporučený dopis, do kdy má být ferrata odstraněna. Karel tvrdí, že ho nikdy nedostal. Pár dní před koncem lhůty však někdo sundal z ferraty ocelové lano – to je její nejdražší část, která se dá znovu použít jinde.“ Zbylé kotvení a kramle zůstaly ve skále. Místní lezci tedy kusy železa odstranili a místo za asistence policie uvedli víceméně do původního stavu. (Viz Montana 4/19, pozn. aut.)

Kdo má na svědomí nové ilegální ferraty na Vrabinci a na Kozím vrchu? A jak to vypadá s jejich budoucností? Přečti si rozhovor s Ing. Petrem Křížem, ředitelem Správy CHKO České Středohoří. S ohledem na složitost případu jsme se rozhodli jeho výpověď redakčně nekrátit a nechat v původním znění.

PŘESTUPKOVÉ ŘÍZENÍ UŽ PROBÍHÁ

Měli jste dopředu nějaké indicie o tom, že se výstavby ferrat na Vrabinci a Kozím vrchu chystají?
O výstavbě ferrat jsme nebyli předem informováni. Veřejnost byla o jejich existenci obeznámena skrze sociální sítě a to až ve chvíli, kdy byly hotové. Při standardním projednání předem by vznikl prostor se s věcí blíže seznámit, prostudovat podklady a následně projednat možnosti a alternativy, jinou lokalitu. Takto se před lety postupovalo v případě ferrat v Děčíně. V obou přírodních rezervacích jsou horolezecké aktivity omezeny bližšími ochrannými podmínkami. V případě Vrabince je lezení nyní zakázáno od 20. dubna do 20. června. Na Kozím vrchu je lezení zakázáno celoročně, stejně jako vstup mimo značené stezky. Tyto podmínky vychází z bližších ochranných podmínek vyhlášek jednotlivých maloplošných chráněných území. Přísnější režim v rezervacích je praktickým opatřením, jehož cílem je zajistit klid a příhodné podmínky pro místní cenné druhy. V případě obou rezervací jsou předmětem ochrany i geologické jevy a skalní útvary. Ty jsou ferratami výrazně negativně ovlivněny, stejně jako společenstva rostlin a živočichů, která na nich žijí. Ferraty představují problém zejména pro ptáky, které provoz na ferratách ruší při hnízdění. Aktuálně je tak významně ohroženo hnízdění kriticky ohrožené sokola stěhovavého na Kozím vrchu. Na Vrabinci je dotčeno hnízdiště výra velkého, krkavce velkého a potencionálně sokolů stěhovavých.

Zadrátovaný Vrabinec v roce 2019. (f: S. Mitáč)

Víte, kdo je má na svědomí? Resp. kdo nese právní zodpovědnost?
Pokud jde o ferratu na Kozím vrchu, Agentura ochrany přírody a krajiny ČR je prozatím ve fázi shromažďování podkladů pro zahájení řízení s konkrétní osobou. V případě ferraty v přírodní rezervaci Vrabinec již bylo řízení o přestupku zahájeno. Dokud však nejsou uzavřená všechna šetření, nechceme předjímat ani poukazovat na konkrétní osoby. Každopádně odpovědnost za neoprávněné zásahy v rezervacích nese subjekt, který je provedl.

Ferraty vznikly v přírodních rezervacích bez vašeho souhlasu. Může to tedy v této fázi dopadnout jinak, než že budou časem odstraněny?
Oběma případům se nyní intenzivně věnujeme. Otázka možnosti a případného způsobu odstranění bude řešena v samostatném řízení o odstranění následků neoprávněných zásahů dle § 86 zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny, v platném znění. V tomto řízení bude posuzováno, zdali je možné uvedení do původního stavu, či zdali bude třeba přistoupit k náhradním opatřením k nápravě. Ta osoba, která činnost poškozující část přírody a krajiny vykonávala, je povinna svoji činnost odstranit, je-li to možné. Na odborné úrovni se proto snažíme najít ideální řešení, které zabrání nelegálním aktivitám a bude mít co nejmenší dopady na přírodu obou význačných lokalit. Problémem ferraty na Vrabinci je fakt, že pro část její trasy bylo využito zabezpečení turistické stezky. Umístěné prvky ferraty esteticky výrazně narušují vzhled této krajinné dominanty a zároveň zasahují do pozůstatků středověkého hradu, který zde stával. Ferrata na Kozím vrchu přímo ovlivňuje hnízdiště sokolů, je tedy nutné ji odstranit.

Kozí vrch nyní chrání páska proti vstupu. (f: AOPK ČR)

Kdy odhadujete, že k tomu dojde?
K případnému odstranění dojde co nejdříve po nabytí právní moci rozhodnutí podle zákona. K tomu ale dojde teprve poté, kdy bude jasně prokázáno, kdo ferraty nainstaloval a jakým způsobem negativně působil na přírodu a krajinu. Tedy až po nabytí právní moci rozhodnutí o přestupku. Pořádková lhůta pro vydání rozhodnutí činí šedesát dní, pro zvlášť složité případy pak devadesát dní. Je ale samozřejmě možné, že dojde k odvolání některého z účastníků řízení a poté dojde k protáhnutí celé věci. Přesný termín proto není možné určit, ale AOPK o této věci bude informovat. Nyní je nutné se intenzivně věnovat zamezení využívání ferraty v přírodní rezervaci Kozí vrch. Nástupní místo je aktuálně vyznačeno páskou a označeno informační cedulí. Zároveň došlo k dočasné uzavírce částí Kozího vrchu poblíž hnízdiště. Tato uzavírka potrvá do 30. června 2020. Důrazně všechny žádáme, aby toto omezení bylo respektováno.

Uvítáte případně pomoc z řad dobrovolníků během jejich odstraňování?
Odstranění zajišťuje primárně subjekt, který ferratu vytvořil, avšak vzhledem ke specifičnosti případu oslovíme patrně odbornou veřejnost, zda by navrhla, či dozorovala, jakým způsobem dojde k nápravě. Na případné zásahy budou také dohlížet pracovníci Agentury ochrany přírody a krajiny ČR. U ferraty na Vrabinci jsme také dříve komunikovali s Národním památkovým ústavem a budeme řešit, jakým způsobem si se zmíněnou ferratou poradit, aby nebyla ohrožena zřícenina hradu.

Letní Vrabinec. Na vrcholu jsou zbytky zříceniny ze 14. století. (f: V. Kyselková)

Proč je podle vás dobré nepřipustit precedent, že někdo svévolně postaví ferratu a správa CHKO nebude ve věci konat?
Agentura ochrany přírody a krajiny ČR rozhodně nehodlá blokovat rozvoj sportovních aktivit v chráněných územích. Sportovci nezřídka velkou měrou přispívají k aktivní ochraně významných lokalit. Je však třeba, aby své záměry konzultovali a realizovali v souladu se zákony a dle odborných doporučení. V důsledku však nejde jen o ferraty, jakýkoliv neoprávněný zásah do chráněných území představuje problém pro místní cenné druhy. Nedodržování legislativy a pravidel může vést k jejich ztrátě a tak k ochuzení celku české krajiny. Poškození krajinných dominant vede ke snížení jejich atraktivity pro návštěvníky. To se může dotknout okolních obcí, které často těží z turismu. Někdy jsou tyto dominanty také součástí jejich kulturního života, či přímo jejich symbolem. 

_________________

(Pokračuje autor článku.)
Doufejme, že koncem tohoto příběhu bude odstranění obou ferrat. Bez ohledu na to, kdo je vytvořil – to je teď vedlejší. Jak případ dopadne, tě budeme dál informovat. Pokud předem víš, že si dokážeš udělat čas na případnou (podzimní?) brigádu ve skalách a máš chuť pomoci s odstraňováním ferrat, napiš na [email protected]. Ruce se budou možná hodit. Zn. Namáhavá práce v těžko přístupném terénu. Odměna: dobrý pocit.

Hlavolam: rodina, počasí, práce, forma... Výsledek: dva prváče v zimních Tatrách

25. 03. 2020, Petr Šochman

„Ty nemiluješ Tatry nadevšetko?“ Wiesław Stanisławski

Už je tomu dávno, co jsme tomu propadli… Malému, sevřenému, divokému pohoří na severu Slovenska. To, co Tatry dokáží nabídnout v zimě, je prostě nádhera, a i proto opakovaně skládáme nesložitelný hlavolam: rodina, počasí, práce, forma. Když se to podaří, ze severu Čech míříme po osvědčené trase s erzetami u Kolárovic a Strečna do Vysokých Tater.

Začátky jsou tvrdé a chvilku trvá, než si tady tu svou cestičku vyšlapeš, ale krása Vysokých Tater v zimě ti vložené úsilí mnohonásobně vrátí…

Krása zimních Tater ti námahu mnohonásobně vrátí. Sestup do Zlomisek. (f: T. Thér)

Vedle zimních klasik ve východní stěně Vysoké „Dobrucki-Pierschalanka“ a „Drogy Motyky“ byla zajímavá východní stěna Dračího štítu mezi Vysokou a Ošarpanci a její zimní potenciál. Předchozí fotky byly využity k představě volných směrů. Ty pak přes naši tajnou slovenskou spojku a prostudováni Puškáše schváleny jako potenciální prvovýstupy. Vše se stihlo dosáhnout ještě letos, kdy vznikly dva nové směry ve východní stěně Dračího štítu. Společně s cestami na Vysokou a jejich podobným charakterem tak rozšiřují portfolio zimních výstupů na Dračí štít a Vysokou z Rumanovy dolinky.

Jako první vznikla 250metrová linie na Dračí kôpku – vrcholek mezi Dračí jehlou a Ošarpancem. Cesta je logická, drží směr, nepřekročí pátý stupeň obtížnosti a kvalita skály je dobrá. Klíčové nebo spíš morálové místo je oblez skalního bloku ve čtvrté délce na konci hřebene pod nálezem do štítové stěny. Cesta končí v pravé části vrcholu, odkud lze lehce slanit na západ, nebo při horší lavinové situaci čtyři slanění směr východ zpět do Rumanovy dolinky. Pro mě a pro Jirku Doubravu to byla první cesta po návratu z Huandoye (viz článek na eMontaně, pozn. red.) a po naší rekonvalescenci – název byl jasný: „Zpátky ve hře“. Víc nám počasí tento víkend nedovolilo.

Petr „Éfa“ Ehl v „Droze Motyky“ na Vysokou (f: P. Šochman)

Jako druhá vznikla 350metrová cesta ve východní stěně Dračího štítu, vedoucí na jeho hřeben. V půldenním okénku a plně obsazeném Popradském nastupujeme ráno z parkoviště, po snídani na Popradském a zlomiskové tortuře po jedné délce stojíme pod klíčovým místem – otevřeným koutkem za M7. Koutek pouští a my se dostáváme do lehčích horních pasáži, pod tlakem sněhové vánice, vichru a krátkých dnů míříme nahoru, cesta však ještě nabízí další varianty… Konec výstupu je na hřebenu Dračího štítu, odkud lze opět sejít směrem na západ, nebo zvolit pět slanění směr jihovýchod do Rumanovy dolinky, kde se po dvou slaněních dostaneme na sestup z Dračí kôpky. Pak už jen opakování zlomiskové tortury ve tmě a mlze a třikrát „Tatra tee“ a pivko s pastou na Majláthově chatě. Cestu jsme lezli 29. února 2020, proto název „Den navíc“.

Z dřívějších přelezů lze ve východní stěně Vysoké doporučit ze zimních cest „Dobrucki-Pierschalnku“, nebo „Drogu Motyky“ (lezeno s Danem Jizbou), cesty jsou díky poloze dobře dostupné z Popradského plesa, a ačkoli nedosahují monumentálnosti cest jako severky Vysoké, Ganku, nebo Kežmaráku, stojí za přelez a končí na jednom z nejkrásnějších vrcholů Tater, což to Vysoká bezesporu je.

Jirka Doubrava v klíčovém M7 koutku prváče „Den navíc“. (f: P. Šochman)

Cesty jsme zakreslili do starého Puškáše, snažili udělat topa a zmapovat tak východní stěnu Vysoké a Dračího štítu. Velký dík patří Vilovi Jakubcovi za konzultaci našich představ – slibujeme, že jeho telefonáty do Polska k potvrzení prvovýstupu splatíme při nejbližším setkání.


Nové prvovýstupy 2020:

„Zpátky ve hře“ M5, 250 m, V  UIAA, (Dračí kôpka, východní stěna Dračího štítu) P. Šochman, T. Thér, J. Doubrava, P. Ehl. 9. 1. 2020 (Kreslené topo, fotka)

„Den navíc“ M7, 350 m (Dračí štít, východní stěna) J. Doubrava, P. Šochman, J. Hušek ml. 29. 2. 2020 (Kreslené topo, fotka)

Úspěšné složení hlavolamu = tatranský vrchol. Tomáš Thér na Vysoké 2547 m n. m. (f: P. Šochman)

Labské pískovce. Co nového létá ve zvířecí říši? Třeba orel mořský nebo výr smyčkovací

17. 03. 2020, Standa „Sany“ Mitáč

Jaro brzy propukne v plné síle, a tak je ta nejlepší doba připomenout si pár věcí ohledně pohybu ve skalách v tomto čase. Bývalý lezec Vašek Sojka, vynikající ornitolog a fotograf, také poví, jaké jsou letos v Labských pískovcích novinky nebo popíše trendy, které se týkají živé přírody.

Například už je to další rok, kdy se na české straně oblasti úspěšně vylíhlo více sokolů než na německé. Vypadá to, že u sousedů mají menší krizi. Loni a předloni jim za rok přežila v průměru jen čtyři mláďata, kdežto dříve jich Němci mívali kolem třiceti za rok.

Čím si úbytek sokolů u sousedů vysvětluješ?
Myslím, že pokles je daný vzrůstající návštěvností NP Saské Švýcarsko. Nerad bych, aby to vyznělo špatně proti Němcům, nicméně poslední roky už hnízda také nehlídali tolik ostražitě jako my. Zpočátku jsme to byli my Češi, kdo se od nich učil. Po opětovném návratu sokola do volné přírody v Sasku (1987, pozn. red.) jsme jejich způsoby okoukávali a postupně je dovedli skoro k dokonalosti. Náš učitel mezitím trochu zaspal. Ale už si to uvědomují – letos tam bude hnízdění myslím přísněji hlídané.

Učitel zaspal, ale v CHKO Labské pískovce se mu daří. Sokol stěhovavý (foto: www.vaclavsojka.cz)

Když se budeme bavit o české straně… Během loňského roku se v NP České Švýcarsko úspěšně ujala jen tři sokolí mláďata, kdežto v přilehlé CHKO Labské pískovce (Labák, Ostrov, Modřín, Tisá, Rájec) se jich uchytilo hned třináct. Proč tomu tak bylo?
Tady se mohu jen domnívat, ale mám silný pocit, že za to může zvyšující se turistická návštěvnost v národním parku. Třeba v roce 2018 přišlo do soutěsek 300 000 lidí a v roce 2019 už jich bylo 400 000 (plavba na lodičkách na řece Kamenici, pozn. red.). To je obrovský nápor na poměrně malé území.

Takže sokoli se přesouvají do oblastí, kde je menší turistický ruch? Někam, kde se třeba jenom leze?
Oni se moc nepřesouvají. Hnízdí pořád na svých místech – jenže na některých, kde jsou rušeni, se jim to nepovede. V národním parku to může být náhoda, ale vzhledem k tomu, co se děje v Sasku, to vypadá spíše na trend, který se budeme snažit pochopit a něco s ním udělat. Další věc je, že obecně ubývají ptáci – evropská příroda je hodně poškozená. Je možné, že některá hnízdění nedopadla i z důvodu nedostatku potravy. Ale to jsou zase spekulace.

Ohrozí počet hnízdících párů sokola také spoušť, kterou v Labských pískovcích způsobil kůrovec?
To určitě ne. Naopak to bude pro sokoly časem lepší, protože potřebují volný prostor. A ty volné prostory, které vzniknou, pak z větší části zarostou břízou a mladým lesem. Tenhle mladý les bude pro člověka daleko hůře průstupný, bude v něm klid a daleko více ptáků než ve smrkových monokulturách. A to je také dobré pro sokoly – vznikne jim větší potravní nabídka. Přirozené lesy jsou daleko úživnější než smrkové sterilní monokultury.

Jaké druhy se v Labských pískovcích ještě chrání? Jsou nějaké novinky?
Poměrně nová věc je, že v Labáku se začal vyskytovat orel mořský (foto). On tam tedy zalétal vždycky, ale loni byl nějaký aktivnější. Zřejmě má poblíž hnízdo. Samec touhle dobou krmí samici, která je na hnízdě. Takže pokud tam teď zahlédneš orla, tak to bude určitě samec. Máme navíc podezření, že loni zlikvidoval hnízdění čápa černého na jednom nedostupném skalním balkónu. Viděli jsme několikrát, jak orel na čápa útočil a je možné, že mu později vyplenil hnízdo s mláďaty – viděl kusy masa a měl navrch. Čáp se ubrání jestřábům i krkavcovi, ale na mořského orla sílu nemá. To je příroda.

Čápata se vrhají na potravu. Letos je v Labáku čeká další nebezpečí – orel mořský. (foto: www.vaclavsojka.cz)

Jak se dařilo sovám?
Loni bylo hodně myší, a tak to byla sezóna výrů. Měli jsme jich poměrně hodně a letos to vypadá také dobře.

Vidím dobře, že na další fotce má výr do sebe zamotanou nějakou erární smyčku?
Ano, je to hnízdící samice výra, které se na křídlo zamotala lanová smyčka. Kde to vzala, ví bůh. Naštěstí se toho dokázala zbavit a úspěšně vyhnízdila.

Další důvod, proč vyřezávat staré erárky. Výr velký na hnízdě (f: www.vaclavsojka.cz)

Mimochodem, jaký máš vztah ke kroužkování ptáků?
Osobně zkoušky pro kroužkovatele složené nemám. Ani je nechci. Zajímá mě hlavně ochrana ptáků. Kroužkování je něco, co úplně nevyhledávám, ale respektuji. Je dobré pro shromažďování informací – kdyby bylo sokolům hůře, mohou tato data pomoci. Pro nás kroužkování dělá nadšený profesionální sokolník Václav Šena z Letiště Václava Havla (jeho dravci tam čistí vzdušný prostor, pozn. red.). Navíc jsme přátelé, tak společným kroužkováním spojíme příjemné s užitečným.

Rád vzpomínám na jedno z prvních kroužkování hnízdícího sokola v Labáku v roce 1998. Byl u toho významný český ornitolog Tomáš Bělka. Slanil ke mně k hnízdní dutině v převislé údolní stěně Ústecké věže. Lano ani náhodou nedosahovalo na zem… (foto) A pak se mě zeptal: „Jak se po tom laně leze nahoru? Nikdy jsem to nedělal.“ (směje se)
.
.

Jaká jsou podle tebe klíčová pravidla pro soužití lezců s ptáky v přírodě?
Jako první bych řekl: dívat se, kam lezu, a co se tam kde hýbe. Jasně, že z žádného lezce nebude přes noc ornitolog, ale stačí jen vnímat. Když se mi stane, že vlezu do nějakého obsazeného hnízda, tak co nejrychleji, při zachování bezpečnosti, místo opustím. Ochrana přírody nemůže být všude… Spousta hnízd nám samozřejmě unikne. Pak je to v rukách lezců, jak se zachovají. (Hnízda můžeš hlásit sem: Vašek Sojka – ornitolog a strážce NPČŠ: 737276858, nebo Jeník Pleticha – předseda OVK Labské pískovce: 604459641, pozn. red.)

Nejdůležitější pravidlo pak podle mě je, že pokud vidím pásky a informační tabule, tak prosím o respektování. Také je dobré mít na paměti, že pásky někdy strhne vítr nebo třeba procházející jelen či magor. Platí tedy i páska ležící na zemi.

I páska na zemi ho má ochránit. Čáp černý. (f: www.vaclavsojka.cz)

Další věc, která může zajímat lezce/návštěvníka. Park nedávno zrušil „první zóny“ a namísto nich zřídil „klidové zóny“. Co se tedy mění?
Tohle byl částečně politický krok a zřejmě to má nějaký smysl. Dohromady jsou teď čtyři zóny. Je obtížně vyznat se v tom i pro mě, natož pro laika. Nicméně základní režim zůstává stejný – do „klidových zón“ se smí vstupovat pouze po značených stezkách nebo horolezci po pěšinách ke skalám po uplynutí každoroční uzavírky. Trochu mě na tom štve, že dvacet let jsme učili lidi, kam nechodit, a najednou se to pustí. Ubyla třeba zóna na Bílém potoce. Dříve se v „prvních zónách“ mohlo lesnicky zasahovat, ale teď se v „klidových zónách“ nesmí. To byla trochu komplikace v souvislosti s kůrovcem, ale teď už je to jedno. Co mohl, to sežral.

Takže si myslíš, že letos už nebude pokračovat?
Bude pokračovat, ale v menším rozsahu… Trochu se opět začíná rýsovat přirozená tvář lesů naší krajiny. Zajímavé je to třeba v soutěskách Kamenice, kde je chladno a vlhko – tam smrky přežívají velice dobře. V parku jsou tedy určitá místa, kde se smrkům daří odolávat. Na náhorních plošinách kolem Mezní Louky je ale kůrovec hromadně zlikvidoval. Myslím, že to nejhorší už je za námi. Teď bude kůrovec jen dožírat zbytky a začne se tvořit mladý přirozený les.

Aktuální taktika parku je nechat nemocné stromy stát, nebo dřevo odtěžit?
V parku teď můžeš vidět obrovské holiny… Když v roce 2018 kůrovec nastoupil, tak jsme se ho ve druhých zónách snažili zastavit. A to brutálním způsobem. Nechtěli jsme být zdrojem nákazy pro ostatní – nechtěli jsme, aby se to od nás šířilo do zdravých lesů. Použili jsme veškerou dostupnou techniku a snažili jsme se ty stromy kácet a odkloňovat, abychom ho zlikvidovali. Vznikaly tak holiny velké několik desítek hektarů. Po půl roce marného snažení jsme uznali, že šíření nákazy nezastavíme… Po těchto zkušenostech jsme se rozhodli, že těžit budeme jen těsně kolem hlavních cest, aby suchý strom nespadl třeba na projíždějící autobus. Ve zbytku území už tomu necháváme volný průběh.

Po půl roce marného snažení jsme uznali, že šíření nákazy nezastavíme… (foto: www.vaclavsojka.cz)

_____________________________

Tento článek je volným pokračováním velkého tématu „Nerušit hnízdím“, které jsme publikovali v roce 2015. Aktualizujeme ho každý sudý rok.

Zničím se v Krase. Nikam jinam netřeba jezdit. Štěpán Volf

09. 03. 2020, Jakub Skočdopole

Pokud při závodech na laně zjistí, že se dostal špatnou rukou do dvouprstovky, bez sebemenších pochyb ji přebere a pokračuje směle dál pro vítězství. Štěpán je třiadvacetiletý kluk z Valašského Meziříčí a lezec, který splňuje označení „krasový nadšenec“.

Na Moravě se narodil, působí zde celý život a na vápně přelézá neskutečné prásky. Bydlí v Brně. Když zrovna netrénuje, nepracuje nebo nespí, tak se učí být správným „fitnessákem“. Blbne na hrazdách nebo otravuje spolubydlící, aby s ním dělali stojky…

Jak dlouho lezeš v Moravském krase?
Pokud si dobře pamatuji, už to bude pět let. Jako první cestu v Krase vůbec jsem si zkusil „Němou barikádu“ za 8a. Na pohled se mi cesta hodně líbila, když jsem do ní ale vlezl a zjistil, že je sekaná, docela mě to odradilo. Další návštěvy naštěstí první dojem spravily.

Štěpán leze boulder „Infarkt myokardu“ 7C+/8A ve Sloupu (f: Kuba Konečný)

Proč lezeš v Krase a co tě na něm láká? Čím je pro tebe specifický?
Kras je pro mě blízko, cest i bouldrù všech obtížností je tam hafo, převisy, kolmáče, stropy. Najdeš tady kolmáček, který musíš urvat, a na druhou stranu pak i ladičku ve stropě, zkrátka je tady všechno.

Která z oblastí v Krase ti je nejbližší?
Vlastně žádná… nebo spíše všechny? Na každé krasové oblasti najdeš něco pěkného, co tě zaujme. Z pohledu lanaře bych asi nejvíce ocenil Vaňousy. Z pohledu bouldristy Sloup. Sice zde bouldry nevypadají tak pěkně, zato krokově je to naprostá bomba. No, a Lidomorna bude takový zlatý střed.

Lidomorna? „Chodíme za každýho!“ (f: archiv ŠV)

Jaká je tady tvá nejvyšší vylezená obtížnost?
V Krase mám vylezených pár bouldrù okolo 8B. Je to dáno ale spíše tím, že mi tohle specifické krasové lezení až na nějaké výjimky docela pěkně sedí. Už jsem byl nabádán, abych jel do zahraničí a tam lezl tyhle obtížnosti jednu za druhou, ale já se obávám, že by to bylo spíše naopak. Cestou si nejsem tolik jistý, jestli 8c+ nebo 8c? Někdo by ještě musel potvrdit obtížnost. „Superklikatý hrobeček“ (varianta „Kašpárkova hrobečku“, kde jsme točili sestru Adama Ondry Kristýnu, pozn. red.) je určitě to nejtěžší, co jsem kdy na laně vylezl. Mimochodem, moc klikaté to ve skutečnosti ani není. Jelikož ale nemám v tomto obtížnostním stupni žádné jiné zkušenosti, možná to bude jen 8c.

Proč jsi tedy zatím nikam do zahraničí bouldrovat nejel a jsi stále v Krase?
Popravdě docela nerad daleko cestuji, i to je jeden z hlavních důvodů, proč je Kras můj favorit. Letos bych už se ale taky rád podíval do nějaké pěkné zahraniční oblasti. Problém je, že když už se má jet do zahraničí, tahá mě to spíše na cesty a výhledy, kterých se ti dostane, když něco pěkného vylezeš. (Štěpán mezitím vyrazil na svoji první zimní cestu za lezením – do Siurany a Margalefu. Vylezl tam 8c+, pozn. red.)

Štěpán ve Sloupu – „Kouzelný lektvar“ 8A+/B (f: Kuba Konečný)

Jsi spíš bouldrista nebo lanař?
Rozhodně obojí. Poslední dobou je mě vidět snad pouze bouldrovat, ale je to dáno spíše tím, že nejsem na nikoho vázaný. S nikým se nemusím domlouvat na složitých časech, prostě si před školou nebo po škole sbalím věci a odjedu. Za nějaké čtyři hodinky jsem zpátky na bytě, zničený, zpocený, odřený… No, zkrátka vlastně spokojený. Když už se ale začneme skupinově domlouvat na nějaké lezení, volím spíše lano a cesty.

Co bys doporučil lidem, co do Krasu přijedou poprvé?
Myslím, že každý si tady najde to svoje. Při první návštěvě bych rozhodně doporučil vzít si jedny tvrdé a jedny měkké lezečky. Na každý boulder to chce trochu jinou tvrdost. Z mých zkušeností se obecně lépe leze ve Sloupu s tvrdšími a na Holštejně s měkčími.

______________________

Ano, Moravský kras jsme poslední dobou na eMontaně zanedbávali. Jdeme ale do sebe a plánujeme teď každý měsíc něco málo o Krasu napsat, tak nám drž palce – rádi bychom tuhle světovou oblast trochu rozproudili, pozn. red.)

Do hospody v Chamonix chodí alpinisti jedině vykoupaní. „North Couloir Direct“ (druhá část)

04. 03. 2020, Matěj „Kalamita“ Kala

Předpověď vychází a v dálce se začínají kupit černá mračna. Slaňujeme. Ve čtyři, když se začíná zvedat vítr, jsme dole. Balíme a vracíme se do stanu. Tou dobou už je tma a brzy začne sněžit. Vaříme večeři a diskutujeme, kudy sestoupíme. Nástupovou cestu zavrhujeme. Nechce se nám vláčet s plnými batohy měkkým sněhem ve žlabu. Zbývá tedy sjezd a sestup přes ledovec Mer de Glace. To zní mnohem jednodušeji, až na to, že nevíme přesně kudy. Takže s návratem raději čekáme na světlo do druhého dne.

V noci sněží a silně fouká. Stan se prolamuje a šustí pod nápory větru. Při nejsilnějších poryvech se prohýbá až na nás. Podle předpovědi mají rychlost přes 100 km/h. Raději si uvnitř sedáme a stěny stanu podpíráme zády.

HROT UPROSTŘED VODOPÁDU

Ráno už nesněží a vítr zeslábl. Rychle balíme, připínáme lyže a jedeme. V tu chvíli padá hustá mlha. Není poznat, kde je nahoře, kde dole, zda jedeme, či stojíme. Beztížně plaveme v moři bílého éteru. Ale jak klesáme, mlha řídne. Po chvilce jsme s úlevou venku. Sjezd pokračuje mírným svahem až k první kosodřevině. Kličkujeme mezi keři až k poslednímu stromku, kde svah přechází ve strmou stěnu ledovcového koryta. Dolů nevidíme, ale podle protější strany soudíme, že by mohla mít tak 100 metrů. „To je blbý. První to obhlédne na dvou lanech a v nejhorším vyprusíkuje. Lana pak svážeme a slaníme na jednoducho,“ domlouváme se, že špagáty případně obětujeme. Přiděláváme lyže na batoh a slaňujeme ze stromku.

Jedu první. Lana pode mnou mizí za zlomem a konce nejsou vidět. Nedočkavě vyhlížím zem, abych zjistil, zda nám lana vystačí. Ale za zlomem je další zlom a pak další. Slanil jsem už hodně hluboko a začíná mi být jasné, že lano nemůže vystačit. Vyhlížím nějaký hrot, který by se dal obhodit. Jeden vidím, ale je uprostřed vodopádu. Smůla. Hledám dál. Pode mnou je velká římsa a napadá mě, že bych na ní mohl najít trhlinky pro skoby. Sjíždím až k ní a s úlevou stoupám zase na nohy. Slaňování je namáhavé. Těžký batoh mě převažuje celou dobu dozadu. S krajní nedůvěrou nakukuji za hranu římsy.

Během slaňování nás tíží batohy. Nahoře vrchol Mt Blancu (f: Jarda Pírko)

Konečně, zaraduji se! Dvacet metrů pod ní je Zem (velké „Z“ není překlep, pozn. red.). Lana nestačí, ale já už chci být dole, takže i přesto jedu dál. Když mám konce těsně pod prusíkem, sundávám ze zad batoh a pouštím ho z deseti metrů na sníh pod stěnou. To je úleva! Konečně sedím zase v rovnováze. Kousek vedle je hrot. Pouštím lana a obvazuji ho smyčkou. Mám hotovo. Než do něj ale stihnu odsednout, konce lan, kterých jsem si při vázání nevšímal, mi projedou prusíkem. Naštěstí jsou pode mnou malé římsy, a než si uvědomím, že padám, na jedné z nich stojím. Doskok za deset bodů. Klika, že už jsem neměl na zádech batoh. Lano je stejně pryč, takže slézám po římsách dolů. S radostí zjišťuji, že odsud se dá na Mer de Glace už sejít. Když slaní i Jarouch, smotáme lana a jdeme.

BONUSOVÁ STOPÁŽ

Tady by naše vyprávění mohlo normálně skončit. Kdo to tam zná, ví, že z ledovce lze vystoupat a napojit se na značené cesty scházející až do Chamonix. My to ale neznáme a nevíme, takže míjíme ledovcové jezírko a podle potůčku stékajícího z ledovce míříme cestou nejmenšího odporu – do široce rozevřeného chřtánu skalnaté soutěsky. V ústí potkáváme kamenné mužiky, které nás utvrzují, že jdeme správně, a nám se ulevuje, že budeme za chvilku sedět na pivu ve městě.

Vcházíme do soutěsky. Ubylo světla a ze stran střídavě vystupují skalní pilíře jako řady zubů obří čelisti. Za první řadou narážíme na skalnatý práh. Obhazujeme oblý balvan lanem a slaňujeme. Práh je úplně hladký a pod balvanem stéká vodopád ledové vody. Rád bych se mu vyhnul, ale bojím se, že když uhnu stranou, sklouzne obhozené lano. Ještě, než do vodopádu vjedu, zahlédnu od hlavy až k patě zmáčeného Jaroucha a je mi jasné, že mě to čeká taky.

Matěj si před hospodou dává ještě sprchu. (f: Jarda Pírko)

Pohorky máme plné vody a mokré batohy ztěžkly ještě víc, ale pořád věříme, že za pár hodin si budeme vychutnávat teplé jídlo v restauraci, takže si z toho neděláme hlavu.

Míjíme další záhyb soutěsky, ale za ním se objevují další záhyby. Za každým se soutěska zužuje, přibývá vody a ubývá kamenů. Nakonec docházíme do místa, kudy už se nedá pokračovat. Tou dobou se šeří. Dnes bylo dobrodružství dost, říkáme si, a tak se rozhodujeme v soutěsce přenocovat a stavíme si stan. Pivo bude muset počkat.

Před spaním jdu na záchod. Nacházím si útulné místo chráněné převisem. Dělám dřep. Jak tam sedím, konečně se po hektickém dni uvolňuji a užívám si samotu a klid noční soutěsky. Je mi vlastně docela dobře. Jsem v přírodě, máme vylezenou životní cestu. Ze snění mě ale vytrhává divný pocit v klíně. Koukám dolů a zjišťuji, že jsem si počůral trenky. Ach jo, to je den.

Je nad nulou a v noci prší. Jen pár metrů od nás hučí potok a Jarouch vypráví historku o otci s dcerou, kteří se v něm kdysi za silného deště utopili. Do toho je slyšet odstřely lavin a rány o zem tříštícího se ledu odtávajícího ze stěn soutěsky nad námi. Vyplaví nás voda? Honí se mi hlavou, nebo nás dřív trefí kus ledu? Spím s helmou. Nafukovací kruh nemám.

Jsme mokří a navíc mi od první noci nejde zapnout spacák, takže moc nespím a ráno vstávám brzy i bez budíku. Nalehko prozkoumáváme situaci za další zatáčkou. Tudy určitě ne, zjišťujeme. Nezbývá nám, než se vrátit soutěskou nahoru.

Jsme zpět u prahu. Máme kliku, je tu pověšené fixní lano. Asi nejsme první, kdo sem zabloudil. Prusíkujeme po něm a za sebou vytahujeme postupně batohy a lyže.

Vše zas hodíme na záda a stoupáme zpět k jezírku a pak dál svahem, kde by měla být podle mapy vyhlídka. Konečně! Ulevuje se mi, když se z ní koukáme na masiv Mont Blancu.

Tuhle lajnu máme za sebou (foto: www.chamonixtopo.com)

Z vyhlídky scházíme po pěšině do Chamonix:

„Tak co,“ bilancuje Jarouch, „bude to letos na Výstup roku stačit?“
„Nevím, jestli na výstup“, odpovídám, „ale na Sestup roku určitě!“

Zpátky na pěšině. Jarouch vlevo a Matěj vpravo

_______________________

(Pokud ti unikla, tak první část vyprávění najdeš tady, pozn. red.)

A pak se na štand vplížil mikrospánek. „North Couloir Direct“ na Les Drus (první část)

03. 03. 2020, Matěj „Kalamita“ Kala

„Loni ta severka Eigeru na Výstup roku nestačila,“ plánujeme s Jarouchem, co polezeme letošní zimu.
„Hm, letos bychom si to měli pojistit, tak co navrhuješ?“
„Severní kuloár na Les Drus?“
„Direkt?“ (M8, 800 m, vrchol 3 754 m n. m. pozn. red.)
„Jasně!“

BARÁK BEZ LAN

Jak se z hlavy se vzdalující se Prahou vytrácí běžné starosti a s přibližujícími se Alpami přibývají ty lezecké, řešíme poslední detaily. „Kudy se nastupuje?“ ptám se při řízení Jaroucha (Jarda Pírko), který už na Drus lezl. „Lanovkou do tří tří na Grands Montets a pak už jen traverzovat, úplná pohoda,“ odpovídá s jistotou v hlase Jarouch, „na popis ještě kouknu do článků na lezci.“

„Připadá mi to tu jiné, než si pamatuji“, říkám Jarouchovi, když se mi mlhavě vybavuje krátká, několik let stará, návštěva Argentière. Jarouch to nechává bez odpovědi a jde rovnou k pokladně. Nepatří mezi nejvýmluvnější a bez zbytečných řečí poroučí pokladní: „Dvakrát na Montets.“ „Na Montets nejezdíme,“ nenechá se Francouzka zaskočit. Cože, pomyslíme si oba. V tom mi to dochází – vždyť z toho baráku nevedou žádný lana.

To nebude velký problém, říkáme si, když se za pár minut po tom uklidňuje houpání lanovky, kterou nám pokladní navrhla jako alternativu. Vystupujeme a nad prudkými svahy černých sjezdovek vidím opuštěnou stanici Grands Montets, dobrých 500 výškových metrů nad námi. „Kudy teď? Doufám, že ne nahoru?“ říkám Jarouchovi. Jak nešťastně koukáme kolem sebe, všimla si nás místní Češka Lucka a radí kudy.

Nezní to tak strašně a její varianta nám zlepšuje náladu. Vysvlečeni do triček stoupáme na lyžích na Bochard. Ani ne za hodinu stojíme nad žlabem, kterým z něj máme sestoupit. Koukáme dolů a přemýšlíme, co dál. Jsme houby lyžaři – co jde, to sejdeme. Bez diskuzí připevňujeme lyže na batoh a děláme čelem vzad. Vrchní, první strmou část slaňujeme a zbytek scházíme. Sníh je mokrý, měkký a klouže po zmrzlém podkladu – nemám v něj důvěru. Po puštění konců lan na Jaroucha nečekám a co nejrychleji scházím dolů. Cestou dolů mě párkrát vyleká zezadu přicházející zvuk sesouvajícího se sněhu. Když se otočím, s úlevou zjišťuji, že je to jen sníh padající ze Sluncem rozpálených stěn žlabu. Přesto přidávám do kroku a zastavím se až dole na kraji laviniště pod žlabem. Co mohlo, to už asi sjelo před námi, uklidňuji se zpětně.

Změna plánu nás trochu zdržela, takže jdeme až do noci. Je ale úplněk – světlá noc nám usnadňuje hledání vhodného místa pro stan a šetří nám baterky v čelovkách, které se nám příští noc budou určitě hodit.

Baterky v čelovkách se budou ještě hodit. Dole Chamonix. (f: Matěj Kala)

VZHŮRU DO PŘEVISLÉHO KOMÍNA

Ráno ze stanu vyrážíme až se svítáním. Včera, před setměním, jsme si nestihli najít cestu mezi příkopy trhlin a hradbami séraků, takže nespěcháme. Stojíme v zákopu vytvořeném malou trhlinou poslední metry od stěny připraveni k útoku. V deset hodin, vyzbrojen cepíny, překračuji odtrhovou trhlinu a boj začíná.

První délky se nám nezdají dost vysněžené a radši je jistíme. Plánovaně se zpožďujeme za plánem, a tak teprve ve 12 hodin stojíme v úpatí úzkého skalního komína, kde začíná přímá varianta kuloáru. Helmy se nám zařezávají do krků, když koukáme, co nás čeká. Komín se postupně napřimuje a až v klíčovém závěru přechází do mírného převisu. S přibývající výškou navíc ubývá sněhu a konec komína, kde bývá led, je suchý jako troud.

Matěj bojuje v jedné z klíčových délek. (f: Jarda Pírko)

Když jsme v půlce komína, Slunce už zapadlo za zubaté hřebeny, ale světla je pořád dost, takže čelovku na další délku ještě nechávám u Jaroucha v batohu. „Pět,“ hlásí Jarouch poslední metry lana a já v šeru nevidím žádný štand. S posledními zbytky světla nacházím dobré místo. Sedám si do dvou vklíněnců a volám: „Zruš!“ Pro jistotu vyndávám mobil, svítím na ně a ještě je kontroluji. To byla blbost, nadávám si, když čekám ve tmě na Jaroucha.

Následuje poslední těžká délka. V horní části komína ubylo dobrých chytů i stupů a v závěru se leze už jen za lišty a krystaly. Při každému kroku čekám, kdy uklouznu. Ale nějakým zázrakem to všechno drží a já po nějaké době zase chytám madlo. U něj komín končí a přechází v položenější kuloár plný sněhu.

Dáváme pauzu a rozehříváme sníh. Myslím při tom na zítřejší příchod špatného počasí, a že tímhle tempem nestíháme dolézt a být včas dole. „Jak jsi na tom, pokračujeme?“ ptám se nuceným pozitivním hlasem Jaroucha a částečně doufám v negativní odpověď. „V pohodě,“ odpovídá Jarouch s překvapující energií v hlase, „pokračujeme.“

„North Couloir Direct“ na Les Drus – cesta, kam už si bral lano i Ueli Steck.

Dál se žlab postupně vyplňuje křehkým ledem a pestré mixové lezení přechází v otravnou rutinu. „Cepín, nohu, cepín, nohu,“ odříkávám si v hlavě monotónní rytmus. Ztrácím pojem o čase a jasná noc vzbuzuje pocit, že se rozednívá. Na štandu kontroluji hodiny. „Ještě ne,“ říkám zklamaně, ukazují teprve půlnoc. Metry teď ale rychle přibývají a druhou půlku cesty ukrajujeme po plných délkách. Na štandech vypínám čelovku, abych si pošetřil světlo na lezení. Tma se mísí s únavou, při jištění opírám čelo o štand a mezi dobíráním na mě přicházejí mikrospánky. Když usnu na delší dobu, probudí mě Jarouchovo: „Dober!“ Když pak lezu, vrací se mi to, když občas zatahá lano. Zasukované, napadá mě. Chvilku počkám, až Jarouch suky rozváže, a pak lezu dál.

Kuloár pomalu končí a s ním i noc. S prvním ranním světlem se na obzoru místo dalších tmavých skal objevuje jasná obloha. Dolézáme do sedla a pak i dál na vrchol Petit Dru. Užíváme vrcholu. Je dvanáct hodin, jsme zpět v sedle, tavíme sníh a připravujeme se na sestup. Slunce nás plní energií a já se Jarouchovi odhodlávám přiznat k usínání na štandech. „To nevadí,“ odpovídá k mému překvapení, „já taky usínal.“ Jo, to byly ty suky, dochází mi a jsem rád, že jsem to nevěděl.

_______________________

Předpověď vychází a v dálce se začínají kupit černá mračna. Slaňujeme…

(Tak jak to v horách bývá, největší dobrodružství kluky tou dobou ještě čekalo. Dokončení příběhu čti brzy v dalším díle, pozn. red.)

„Nespím!“ „Lezu!“ Jarouch ve vrchní pasáži cesty (f: Matěj Kala)

_______________________

(Druhou část vyprávění najdeš tady, pozn. red.)

Papa lezec: Zabouchneš dveře a jdeš

27. 02. 2020, Víťa Kopecký

Jsem snílek. Vyrostl jsem na knížkách vonících dálkou. Obracel stránky pokryté rampouchy, šustící jako vítr na arktické pláni a vlnící se jako oceán. Ve škole jsem si při hodinách nudy listoval atlasem a přemýšlel, jak to na všech těch místech s nepravděpodobnými názvy asi vypadá. Ulaan-Uul a Kropáčova Vrutice dráždí mou zvědavost dodnes.

Jenže od dob hrdinů z těch knih se svět malinko změnil. Nebudu soudit, zda k lepšímu, nebo k horšímu, prostě to tak je. Družicemi jsme nafotili celý zemský povrch, a pokud budeš chtít, na druhý konec světa můžeš odletět ještě dnes odpoledne. K čemu je teď dobrá třeba výprava na severní pól?

Možná, když už nezbyla žádná bílá místa na mapách, slouží jako připomínka toho, že i přes obezitu, bolavá záda a další civilizační neduhy jsme jako lidstvo pořád schopni vydat se do nejistoty, kde i s nejmodernějším vybavením od sponzorů může jít o život. A možná také proto, abys při pohledu do nekonečné mrazivé prázdnoty zjistil něco o sobě. Věci, které jsi už nějakou dobu tušil, najednou vyplavou na povrch, abys je ve světle čistého a nekompromisního polárního dne buď zahodil, a nebo jim začal věnovat větší pozornost.

Ale to jenom hádám. Ještě jsem na žádném takovém výletě nebyl. Jen na pár zimních čundrech. Snad jsem se tam tomu aspoň přiblížil. V zasněžených Jizerských horách jsem vyháněl lezavý chlad ze spacáku, vařil čaj z čerstvého prašanu a doma pak zažíval silný pocit uspokojení, že jsem to zvládnul. Podobný, jako když vylezeš odpudivou širočinu, nebo na první pohled absolutně hladkou stěnu.

Jenže dnes nechci psát o světě vertikál. Chci ti říct něco o tom, proč občas putovat za horizontem. Dá se to dělat různě.

Vážený pane,
na základě Vašeho dotazu Vám sdělujeme, že dle zákona č. 114/1995 Sb. ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákon) je na sledovaných vodních cestách dopravně významných plavba samotíží zakázána. Mezi tato plavidla patří i vor, který využívá ke svému pohybu sílu říčního proudu.
Pokud by jste chtěl takovou plavbu uskutečnit, bylo by nutné ji předem projednat se Státní plavební správou a podat žádost o zvláštní přepravu, kterou lze vykonat jen na základě povolení plavebního úřadu.“ (Taková byla odpověď plavební správy, když jsem se informoval o možnosti plutí na voru po trase Praha–Hamburk)

Drž se chůze! Je nejsvobodnější. Nikoho se nemusíš na nic ptát, zabouchneš dveře a jdeš. Nic na ni nepotřebuješ. Nemusíš se bát, že píchneš, ztratíš pádlo, nebo dojde lano. Krajina je stavěná na pohyb pěšky. Jen pomalé tempo umožňuje vnímat všechny detaily a vůně. Nohy ti řeknou, kudy jsi harcoval. Kopce je unaví jinak než údolí velkých řek.

Chůze. Nemusíš se bát, že ti dojde lano (ilustrace: Markéta Oličová)


To jsme takhle seděli na kládách u cesty, svačili a šla kolem nějaká pani s dítětem. Chápeš, vedle sebe inženýr, docent a houslista. No a ta paní na nás tak opovržlivě kouká a povídá tomu dítěti: ‘Vidíš, takhle dopadneš, když se nebudeš učit!’“

Úplně Atoma vidím. Dlouhé vlasy, odřená usárna, kovbojský klobouk, to vše nasáklé kouřem z vlhkého dřeva, lžíce zastrčená v kanadách. Do přírody začal jezdit v časech, kdy ještě nikdo neznal slovo „outdoor“. Ale kdyby znal, možná by se už tenkrát ujalo. Anglická slovíčka prý připomínala nedostupný Západ a byla symbolem nenávisti k režimu. Jednou mi Atom hrdě ukazoval starou kytaru s namalovaným nápisem „Coca-cola“ – omamný nápoj západních imperialistů, to je přece něco! Bílá místa na mapách možná došla, ale jinak naše doba není tak zlá.

Když jsem začal chodit do školy já, soudružky učitelky byly už jenom učitelkami. Jen móda z armádních výprodejů byla na vandrech ještě běžná, náš turistický oddíl nevyjímaje. Naštěstí jsme brzy přišli na to, že je mnohem pohodlnější strávit deštivý víkend v membránovém oblečení, než v „pláštěnce“ z vodou nacucané celty. Krok za krokem jsme se od veteránů východní fronty začali přesouvat k horolezcům. Začít s lezením bylo vlastně logickým vyústěním toho všeho.

Proč o tom vlastně píšu? Protože jsem nakonec pro samé lezení na krásu obyčejné chůze zapomněl. Stal se ze mě konzument adrenalinu. Jenže s narozením dětí ho najednou bylo nějak moc. Učení na nočník v pronajatém bytě plném koberců je jako první seskok padákem. Od určitého momentu už nejde vzít zpět. Musíš vydržet až do konce. A když máš štěstí, nemusíš prát spoďáry.

Nevýhodou rodičovství i lezení je, že se pořád s někým na něčem domlouváš. Na výchově, na hlídání, do jaké oblasti se pojede, nebo v kolik se bude vyrážet. Obojí je podřízené počasí a do jisté míry i společenskému tlaku. Časem jsem toho měl plné zuby, hledal nějakou formu úniku a na zkoušku na víkend vyrazil do těžkými mraky zahalených Lužických hor. Jel jsem sám. Nikde nikdo – déšť neodradil jenom mě a pár německých důchodců. Šel jsem, kam se mi chtělo, vstával, kdy se mi chtělo, kochal se nádherou podzimních lesů.

Nefunguje polovina zásuvek, páč naše nebezpečná vykloktaná to konečně dokázala – zničila evidentně celý obvod, jsme bez wifi (tragédie) a dnes jsme zjistili, že v kuchyni nechladí lednice. Co se světla týče, je to nepodstatný luxus. Čekám na záchranný tým z Budějovic, který se na to má během odpoledne přijet podívat.“

…adrenalin jsem nakonec nechal doma Amélii. Od té doby jezdím v rámci duševní hygieny častěji.

_____________________________

Právě dočítáš předposlední díl rubriky Papa lezec. (Minulé díly: Když je hezky, vezmeš je do zoo. Osmičku ke třicetinám? Přiznám se, že to nevyšlo. Co pro mě znamená lezení? Přemítání na konečné stanici Kotlářka)

Martin Stráník zapisuje: 10x 8C a 1x štěstí na Adama Ondru

20. 02. 2020, Vojta Joska

Po zimní přípravě se Martin Stráník vrátil ve velkém stylu. Přelezení svého desátého boulderu za 8C a výhra na Hangar Masters mezi jmény jako Adam Ondra nebo Zan Sudar Lovenjak ze Slovinska. Tak vypadá Martinův start do roku 2020.

Ve švýcarském Ticinu se mu podařilo přelézt problém „Primitivo“ 8C a nejspíš to vůbec nebyl špatný trénink na následující závody, ve kterých porazil Adama Ondru doslova na jeho „domácím hřišti“. (200 slov z loňských Hangar Masters najdeš zde, pozn. aut.)

Jak sis závody v narvaném brněnském Hangaru užil?
V kvalifikaci jsem se necítil nejlépe, tam byly hodně těžké bouldery a bojoval jsem o každý chyt. Ve finále byla skvělá atmosféra – ta mi vždy pomáhá v lezení. Od prvního boulderu se mi dařilo, jel jsem na vlně a užíval jsem si lezení, respektive celé finále. Nakonec rozhodlo velmi málo, ale to k boulderingu patří a vítězství si velmi cením.

Co bys poradil lezcům, kteří chtějí porazit Adama?
Můj recept na Adama? Trénovat 23 let a pak mít jednou trochu štěstí. (směje se)

Na Adama letos vyšla jen bouldermatka. (f: Lukáš Bíba)


Z posledního výpadu do švýcarského Ticina sis odvezl cestu „Primitivo“ za 8C, doplnil jsi tak svoji první desítku boulderů v této klase. Jaká z nich jsou pro tebe nejhodnotnější?
Mezi nejhodnotnější 8Céčka řadím „The Story of Two Worlds“ v Crescianu a první přelez „Ghost Ridera“ ve Sloupu, na těchto boulderech jsem strávil nejvíce času – daly mi nejvíce zabrat. Hodně vysoko řadím i „Patu ledovce“ – tenhle krasový boulder už jsem poprvé zkoušel možná před deseti lety, ale tehdy jsem hned několik kroků neudělal. V průběhu dalších let jsem se moc nezlepšoval, až loni se mi povedlo udělat všechny kroky a následně to i vylézt.

Mimo jiné jsi se také pokoušel o legendární „Dreamtime“ (první 8C světa vylezl Fred Nicole v roce 2000, pozn. aut.), který tě však zatím nepustil. Plánuješ se do Ticina pro další pokus vrátit?
Určitě, byl jsem velmi blízko přelezu, takže až příště pojedeme do Švýcarska, „Dreamtime“ bude první na řadě.

Přelezové video bouldru „Primitivo“ 8C. Únor 2020


Čím je lezení v Crescianu speciální?
Oblast je charakteristická tím, že je zde celkem těžké trefit dobrou podmínku – teplotu. Jedná se o téměř jižní svah a celý den zde svítí slunce. Třeba na „Dreamtime“ jsme teď zimě jeli brzy ráno ještě za tmy, bylo 6,5 °C a už jsem cítil, že to nedrží, jak by mohlo. Obecně se tu teď těžký prásky lezou hodně v noci.

Také u nás každý rok otevíráte spoustu nových bouldrových problémů. Máš už na letošní sezónu nějaké projekty v hlavě?
Projektů je stále spousta, ty hodně těžké hlavně v Moravském krasu, velký potenciál je stále i v Labáku. Bohužel nemám tolik času se věnovat otevírání nových linií, protože zároveň trávím spoustu času na závodech a tréninkem.

Martin Stráník v boulderu „Primitivo“ 8C (f: www.vladekzumr.com)

Zbydou párky i pro nás? Jak se jede Jizerská 50, když se oblečeš do roku 1970

11. 02. 2020, Lukáš Ondrášek

„Čím mažete?“ ptají se nás pořád dokola. Kamarád vytahuje z klokaní kapsy flašku rumu a nechává kolovat: „Jasně, že na dřevo patří jedině Skare.“

Na startu Jizerské padesátky, legendárního závodu v klasické technice stojí tisíce nažhavených běžců, kteří se chystají podat svůj životní výkon. Tento ročník Memoriálu expedice Peru 70 je výjimečný. Brzy totiž uplyne padesát let od neštěstí na úpatí Huascaránu.

Na startu – vybavení prvotřídní kvality značek Botas a Visu. (f: L. Ondrášek)

Epická scéna začíná. Hřmot hudby a hlasy lidí okolo vyvolává podivné pocity nejednomu plachému tvorovi. S partou kamarádů horolezců zahajujeme tuto masovku s úsměvem na tváři a v čistém stylu. Stříďákem do kopce i z kopce brousíme stopy, až se za náma práší. Držíme tempo po druhý kilometr, kde si vybavení ze sedmdesátých let žádá zvláštní péči. Technika je vesměs tradiční a problémy se nevyhnou ani ostříleným lyžníkům.

Je to trochu morálovka, takže navozujeme příjemné pocity našemu vybavení postupným přimazávání stoupacího vosku. Víme, že následující kilometry budou bitka. Střetáváme se na Kneipě, kde chlapci doplňují mazadlo. Popravdě je to rum a vidina párků, které udržují morálku v celém družstvu. Začíná boj za použití veškeré techniky. Onsight nám kazí zlomená bambuska, kterou nahrazuje hliník. Nevzdáváme se a jdeme si za svým cílem.

Na Hřebínku doplňujeme tekuté zásoby. (f: L. Ondrášek)

Zlomovým bodem je občerstvovačka na Smědavě. Díky přilepenému kelímku na skluznici málem padá jeden člen hubou přímo na zem. Rozhrnujeme tato mračna červeného odpadu a míříme směrem na Čihadla. Během stoupání se ukáže, kdo na to má. Stopa postupně mizí pod lyžemi šmatlajících lyžníků a na třicátém pátém kilometru už bojuje každý sám se sebou. Lyže „Visu Extra“ ukazují svoje kvality a zahajujeme předjížděcí manévry.

Poslední vrchol je za námi a sjíždíme do nížin. Nepříjemný pocit v tříslech se stupňuje – stejně jako sílící vítr. Závodníci padají ve sjezdech k zemi jako hrušky a je cítit, že jsme na chvostu startovního pole. Čísla souputníků, kteří nás předjeli, jsou už hrubě přes čtyři tisíce. Dostáváme strach, že párků nebude dostatek.

Autor textu v bílé stopě (f: www.jiz50.cz)

„Už nemám žádné náhradní boty,“ hlásí vrchní nosič Borek. Všechny rezervy jsou vyčerpány. Naštěstí dorážíme k poslednímu záchytnému bodu. Občerstvovačka Hřebínek skýtá vysněné párky a dostatek dobré nálady pro závěrečné kilometry. Týmového ducha utvrzujeme během jízdy společnou rozpravou na témata kvality dobového vybavení. Rázem kilometry začnou ubíhat a u cedule „KILOMETR DO CÍLE“ jásáme. Čeká nás závěrečný sprint cílovou rovinkou a na setiny stejně projíždíme pospolu slavobránou.

Pohyb znamená život a touto akcí vzpomínáme na horolezce a další tisíce obětí, které zahynuli po zemětřesení na úpatí milovaných hor. Mějte se tam, kamarádi, pěkně a hlavně nezapomeňte na heslo: „Kdo maže, ten jede.“ Skol.

Kdo maže, ten jede. (f: www.jiz50.cz)

„Tohle byl můj poslední závod, už nikdy víc!“ Noc tuleních pásů

03. 02. 2020, Klára Skuhravá

Aby bylo hned ze startu jasno, závody nesnáším. Vůbec nechápu, proč bych se měla s kýmkoli porovnávat. Jenže když máš doma závodníka, je to všechno trochu jinak. Michal (Krysta, rozhovor s ním jsme dělali tady, pozn. red.) mi to umí říct hezky: „Čekal jsem to horší,“ zní jeho největší pochvala na jakýkoli sport (běhání, plavání, lezení, lyžování…), který spolu zkusíme.

Na skialpech jsem stála asi devětkrát v životě. Koupit si rovnou závodní lyže nebyl tak docela plán. Jenže co naděláš, když jsou ty prkýnka zrovna nejlevnější volbou…

Do krkonošských lesů vyrazilo 500 lidí: 250 dvojic, muži, ženy a mixy. (f: Jakub Cejpek)

Procházka nad Pecí

Noci tuleních pásů jsem nevěděla nic. Michal mi závody v Peci pod Sněžkou představil celkem jasně: „Je to jenom taková procházka. Hezky si to spolu užijeme. Bude se ti to líbit.“

Jediný můj trénink spočíval v tom, že jsem od Nového roku přestala pít alkohol a začala pravidelně běhat s naším psem Matym. Do diáře jsem si 18. 1. 2020 poznamenala jako „PEKLO NOC“ a tajně doufala, že nám do toho „něco“ vleze. Nevlezlo. Naopak jsme na úplně vyprodaný závod nakonec sehnali i startovné.

500 lidí, 250 dvojic, muži, ženy a mixy. Už jen představa toho, že si před všemi těmi závodníky budu muset obout ty předražený přeskáče a nejlehčí skialpy na trhu, mi v rámci mé fyzičky a technické neznalosti skialpování přišlo šíleně trapný.

I z kopce jsem pomalejší a moje ego instruktorky lyžování dostává zabrat. (f: Jakub Cejpek)

Den D

Na start přicházíme ve tři čtvrtě na pět. Legíny, tričko, softshellka, helma, čelovka, batoh a mobil. Nesměju se. Vlastně ani nemluvím. Přemýšlím nad tím, co si tady mám jako užívat. Sundávám péřovou bundu. Tři, dva, jedna… běžíme.

Tak jo, dobře… běžím asi tak dvě minuty, pak přestávám dýchat. Nemůžu se dodechnout. Přijde mi, že mě moje helma úplně škrtí. V rychlém tempu, kdy nás předchází asi tak milion závodníků, přicházíme ke sjezdovce. Před námi je první kopec a já sotva dýchám. Nahoru se nedívám. Mlčím. Šetřím síly. Dýchám, jak nejvíc můžu. Obratným hmatem sundávám z batohu lyže. Levá, pravá. KLIK – KLIK.

Dostávám karabinu a šňůru. Tentokrát mě nebude táhnout Maty, ale Michal. Poslední cvak a vyrážíme vzhůru. Vyflusávám hleny, které se mi zachytávají na bradě a na pravé ruce. Moje myšlenky se točí okolo jediného slova: „Přežít“. Všechno ostatní mi je úplně jedno.

Tohle je určitě můj poslední závod. (f: Jakub Cejpek)

Předjíždíme závodníka za závodnicí a svět kolem se temní. Nemůžu. Zvedám hlavu a přede mnou vidím vyhlídkovou věž – naše otočné místo. Srdce mi zaplesá. Zrychlujeme. Brzdíme. Sundáváme pásy. Michal udělá dva škuby a může vyrazit. Já potřebuji na každou lyži škubnout dvakrát. KLIK – KLIK a následuje vytoužený sjezd. Lano necháváme našponované – i z kopce jsem pomalejší… Moje ego instruktorky lyžování dostává zabrat.

Noční krajina, větříček a sjezd mi dělají dobře. Jenže pak je tu další kopec. Lepíme pásy. KLIK – KLIK, karabina s lanem a jedeme vzhůru. Zpomaluji. K dalšímu otočnému bodu přijíždím ve stavu, kdy si přeji jediné: Ať už to peklo skončí! Nemůžu. Michal mi nabízí vodu a odporný přeslazený gel, který mám chuť okamžitě vyblít.

První pád přichází společně s první křečí do lýtka. Sjíždíme po sjezdovce a před námi je závěrečný kopec. Už nemám sílu vzdorovat. K poslednímu otočnému bodu přicházím s křečí v lýtku, chodidle, levém vnitřním stehně a už hodinu bez rukavic. Odřené prsty ze dvou pádů nevnímám. Michal mi sundává pásy a dává jasný povel: „Jeď!“. A tak jedu. Zaklekávám do vajíčka a svištím dolů, do cíle.

Klára a Michal: 1 hodina 39 minut a nějaké ty sekundy navíc. 11. v mixech

„Už nikdy víc,“ říkám si usoplená a v křečích v cíli, zcela neschopná alespoň sundat lyže. Od prvního místa nás dělí závratná půlhodina. „To není tolik,“ říká mi Tomáš, extrémní triatlonista, který minulý rok společně s Michalem skončil v závodě na druhém místě. „Do první pětky by vám stačilo jen zlepšit depa,“ dodává a mrká na Michala, který souhlasně kývá. Koukám se z jednoho na druhého a nevěřím svým uším. „On to opravdu nikdo nechápe… Tohle byl můj poslední závod, ever!“

Jenže pak mi to v hlavě začíná šrotovat: „Deset minut na první pětku v mixech, jo?“

„Tlačiť parťáka očami hore.“ Zimní „Weberovka“ až na vrchol

29. 01. 2020, Juraj Koreň

Severná stena Malého Kežmaráku, niekedy označovaná aj za „slovenský Eiger“, to je 900 metrová výzva, najvyššia v Tatrách, ktorá z neho robí horolezecký pojem prvej kategórie. Zimné výstupy sú podľa niektorých zdrojov tou najlepšou prípravou na veľké, svetové steny. Takéto šťavnaté označenia sa podsúvajú z viacerých strán.

Bisťu, to by bolo, vyštverať sa takouto stenou, pohrávam sa s myšlienkou už od konca minulej „lezeckej“ sezóny. Stále sa cítim viac pilot ako horolezec, nakoľko aj to lezenie beriem ako doplnkový šport na hlavne mentálny ale aj telesný rozvoj, prípravu na letné preteky, či sólo bivakové prelety veľhorami.

Zima, to je moje, zbrane, mačky, laď v očiach, mráz poza nechty… A obzvlášť keď je to nie len lezecky, ale aj logisticky náročné, keď sa vo vylezení na vrchol musí spojiť nie len umenie pohybu vo vertikálach, ale aj znalosť počasia, či navigácia v neznámom teréne, dlhé nástupy i zostupy. Slovom boj na viacerých frontoch.

A tento rok to udrelo, v severoch vraj podmienka desaťročia. Rozkríklo sa to, overil som si to v severke Vysokej, následne oddýchol a spolu s Robom Lubym sme v piatok 24. 1. vyrazili na Brnču s jasným plánom, vyliezť „Weberovku“ celú až na vrchol Malého Kežmarského štítu.

Vyrážíme s jasným plánom, vyliezť „Weberovku“ celú až na vrchol. (f: J. Koreň)

Nástup v tme sa nezaobíde bez zaváhania, správne naliezame až za brieždenia. Spodná časť je pomerne jednoduchá, snehy, ľady. Veľmi si to užívam a ťahám priebežne štvorkovú a dve päťkové dĺžky. Potom už dochádza matroš, tak štandujem pod kľúčovou. Nastupuje zase Robo a drtí šestku. Mne osobne prišiel kútik za V ťažší ako oblez šutru za VI, ale to asi preto, že som už nemal čo založiť a aj pressky už došli, slušné odlezy robili šarapatu, do toho priebežné lezenie 100m dĺžky. Po nej pokračujeme v snehoch a ľadových prahoch až na Nemecký rebrík opäť priebežne. Niečo zjeme, pozrieme sa z výšky asi 350m prvý krát do doliny Zeleného plesa, sme v polovici a je niečo okolo jedenástej, do tmy je ešte šesť hodín. To hádam stihneme!

Stena nad nami dáva tušiť, že zadarmo to nebude. Obrúsená, svetlá skala dáva tušiť rajbasy. Ťahám prvú, kútom, akýmsi zlomom a ďalej do bledých, rajbasových platní traverzom. Rukavice dolu a hybaj po studenej skale. Aj by som niečo založil, aj nemám kde. Dosť sa vytrápim, dvadsať metrov ideme priebežne, pretože nie je možné zaštandovať. Zišli by sa skoby, tristo hrmených! Keď nájdem miestečko na štand, naozaj som rád.

Keď nájdem miestečko na štand, naozaj som rád. (f: J. Koreň)

Nastupuje zase Robo, ktorý lezie cez čerstvo odlomenú platničku a traverzuje doprava. Je ticho ale vidno že bojuje. Po chvíli mlčky štanduje a ja leziem za ním. Zase holými rukami po mrazivej skale, pod riťou šluchta, chyty oblé, stupy tiež, mačky už zatupené a hroty na nich po besnení posledného mesiaca v horách, krátke. Na druhom s batohom mám dosť, bojujem, neverím. V lezkách s tým už mám skúsenosti ale toto, to je novinka. V štande riešime čo ďalej, Slnko sa klopí k západu, do mysli sa mi vkrádajú silné pochybnosti, nestihneme to prebiť za svetla, stratíme sa… Únava sa prejavuje.

Nad nami sa týči slušný kút, povedal by som že aj maličko previsnutý, motykami to moc nepôjde. Robo, zvyknutý liezť rukami to drtí hore jedna radosť, i keď sa mi zdá, že prekonáva isté psychologické limity. Som aj rád, že sa na to podujal, lebo ja som morálne unavený z platní a popravde toto je momentálne mimo moje schopnosti. Očami ho tlačím hore. Keď to nejde stredom komína, preskočí do špáry v jeho pravej stienke. Vykrúca sa a baletí. 

Posledný úsek, trochu previslý. Bojuje. V momente keď zabije zbrane za hranu do snehu a ľadu, vydá víťazný, suchý proslov typu: „Konečne.“ Keď zahlási, že istí, idem ja, snažím sa drytoolovať a celkom postupujem, ale po čase sa prejaví únava a musím sadať. A nie raz. 

Robo bojuje na prvním konci lana. (f: J. Koreň)

Týmto sme doliezli na baštu, ktorá sa týči nad Nemeckým rebríkom (v direkt smere na vrchol) a preberám štafetu, máme 50 minút do západu slnka, treba makať aby sme sa dostali čo najvyššie a trafili to. Mažem hore ako najatý, sú tu už ľahké maximálne trojkové-štvorkové terény, metre rýchlo pribúdajú. Dve dĺžky sme fukli za 40 minút. Zore sa červenajú, nad hlavou sa týčia vrcholové previsy Malého Kežmaráku, vyzerajú blízko. No zdanie klame…

Čelovka mi svieti tuho, zo zadu bliká na červeno, môžu nás ľahko sledovať z teplej, suchej, prítulnej a bezpečnej jedálne Brnčali. Mordujem sa cukrovými snehmi, ťažko zaistiteľnými a lokrovými pasážami v tme, ale stále verím, cítim že to proste hore dáme. Po troch hodinách doslova utekania vidím vrchol kúsok pred sebou. To je úľava, tisíctristo tatranských hrmených!

Zhasínam čelovku, sedím opretý o špicatý monolit a v nočnom tichu doberám Roba. Zakopané žiari tak silno, že sa dajú rozoznať základné tvary skál, Spiš zaliaty hmlou len letmo tlie, tlmený bielou prikrývkou. Je to tak fantastické. Dokonalé. 

Dokonalé chvíle nedaleko vrcholu… (f: R. Luby)

Sedíme v tom nočnom tichu, na lanách, delíme si posledný čaj, tyčinky i sušené mäsko, sme hore. Najvyššou stenou v Tatrách, v zime! Voláme chatárovi Tomášovi, ktorý sa o nás trochu obával, kvôli blikajúcemu červenému svetielku na mojej čelovke. Vysvetľuje nám zostup a rozhodneme sa ísť cez Svišťovku. Bivak po diskusii zavrhujeme a po stopách zostupujeme hrebeňom, jednu platňu zlaňujeme a mojou chybou aj motám lano jak truľo, no nič, vidno, pilot, houby horolezec. 

O pol jedenástej, po 17 hodinách nonstop akcie, s otlačenými, mokvajúcimi nohami, hladní, smädní a unavení, otvárame dvierka do Brnčalky, do raja, do tepla, do omamnej vône kapustnice…

Ďakujem v prvom rade parťákovi Robovi Lubymu, za to že sa rozhodol ísť do tohto krásneho podniku so mnou, a vďaka ktorému sa nám to podarilo, chatárovi Tomášovi, Sise i osadenstvu Brnčalovej chaty, ktoré nám maximálne vyšlo v ústrety, pomohlo kde sa dalo, i tam kde sa nedalo. Ďakujem však najmä Tatrám, našim najmilejším veľhorám, že nám dali takúto výbornú podmienku a možnosť si vyskúšať niečo poriadne, zoceliť myseľ i telo, nezradili nás, prijali i prepustili zo svojich krásnych žulových, mrazivých a strmých stien bez ujmy na zdraví. Veľmi si to vážim.

Na záver si dovolím zas a znovu poctiť najmä (no i mnohých iných) Stanislawského, ktorého cestu sme znova liezli, ktorý nielen liezol, ale o tom čo v stenách prežíval aj písal. Prečo? Lebo svoje pocity si nemohol nechať len pre seba, myslím si. Či to tak pocítili aj iní, neviem, ale mňa rozhodne priviedol k túžbe, bojovať sám zo sebou a zažívať podobné pocity ako on. Písať, fotiť, chodiť trepať do telky je skôr oštara ako o potrebe robiť zo seba hrdinu, istotne nie kvôli potrebe imponovať ostatným, či za cieľom materiálneho zisku. Za svoje činy nežiadam uznanie, ani neočakávam pochopenie. Satisfakcia je kdesi hlboko v duši, v mojej duši a nie je vyjadriteľná slovami a ona je mernou hodnotou.

„V hľbke srdca každého horolezca je neoddeliteľný spoločník všetkých súbojov, vášeň. Voláme to rôzne: emócia, radosť z dobývania… Je to zvláštny pocit, kvôli ktorému sa oplatí veľa obetovať i vytrpieť. Tí, ktorí ho v sebe niekedy ucítili, vedia o čom hovorím…“ Wiesław Stanisławski

_______________________

Pozn. aut: Vyliezli sme „Weberovku“, neboli “Stanislawského cestu”, (VI) a v druhej dĺžke nad Nemeckým rebríkom sme si to nechcene traverzli kvôli čerstvému výlomu do „Plškovej cesty“ (VI) vyliezli jednu jej dĺžku kútom a znova sa napojili na „Weberovku“ až na vrchol Malého Kežmarského štítu.

Přibližný zákres našeho průstupu „Weberovky“, Malý Kežmarský štít. (f: J. Koreň)

Papa lezec. Co pro mě znamená lezení? Přemítání na konečné stanici Kotlářka

23. 01. 2020, Víťa Kopecký

Když budeš hodný, dostaneš od Mikuláše samé dobroty. Když ale budeš zlobit, tak dostaneš cibuli a uhlí.“
Uhlí? To počebuju! Mašinky papaj uhlí. Tak já budu zlobit!“

Děti jsou bezva. Jsou bezprostřední, upřímné, umí se radovat z maličkostí a dát ti najevo lásku. Jsou otiskem tvých genů, ale najdeš v nich i své rodiče a prarodiče. Podle mého jsou děti naplněním podstaty života. A teď nemám na mysli odpověď na otázku, proč život existuje a jaká je v něm role člověka, ale čistě technicky důvod toho, že mám mezi nohama pindíka a od puberty nemůžu dostat z hlavy činnosti vedoucí k reprodukci. Podstatou života je prostě jeho pokračování a všechno na téhle planetě je tomu podřízeno. Od dělení buněk přes koloběh vody až po páteční diskotéky a sociální systém. Do svých dětí investuješ čas, energii, peníze a nikdo tě k tomu nemusí nutit. Jednoduše je miluješ a dělá ti to radost.

Jenže děti bohužel také umí ničit drahé předměty. Porušovat dobře míněné zákazy, být nebezpečné, a to nejen sami sobě, umí ohrnovat nos, být vypočítavé a vůči sobě navzájem kruté. Dokáží se vztekat, kňourat, courat a v tom lepším případě počůrat. Ale stejně je máš rád. Stačí udělat roztomilý kukuč a vše je odpuštěno. Mateřská láska je mocné pouto…

Moji kluci mě sice mají v hrsti a udělal bych pro ně první poslední, ale jednu věc bych asi nedokázal. Vzdát se kvůli nim lezení. Když si vzpomenu, jaké to bylo, držet čerstvě narozeného Sebastiána v náručí a jaké bylo třeba vylézt první vícedélku, nedokážu určit, ve který moment jsem byl šťastnější. Možná je to špatně, ale prostě to tak je. V obou případech jsem zažíval okouzlení, pocity uvolnění, naplnění a věděl jsem, že se jedná o zlomový okamžik. Obojí jsem chtěl mít už napořád.

Ale nemyslím si, že by lezení bylo podstatou života. Tam mají děti navrch. Lezení je něco jiného.

Pepku, ty strašně moc kouříš.“
Pche, vy víte houby, co je to vášeň a sport!“

Jeli jsme s Atomem na Kotlářku. Na první pohled je to nenápadná skalka v lesíku u konečné tramvaje, ale jinak je to lezení jak v Himálaji. Všude spousta odpadků po předchozích expedicích a na vrcholku pilíře narazíš na stany výškového tábora, ve kterých tu žijí horolezci bez domova.

Dvě hodiny mezi prací a tmou jsme strávili na skládce plné umouněných tváří a oba jsme si to užili. Díky zhruba deset metrů vysokému kusu šutru, po kterém jsme se ještě nesápali.

Lezení je sport. Nepochybně. Dosažení určité úrovně vyžaduje trénink, pořádají se v něm závody a má své hvězdy. I jako rekreační lezec musíš občas zabrat, zpotíš se a večer pak cítíš příjemnou únavu. Podobně jako když si jdeš zahrát třeba badminton. Pokud ti to takhle stačí, je to v pohodě. Nemám s tím problém. Jen jsem nikdy neslyšel, že by si někdo chodil pinkat do pokáleného háječku. A přesně tam jsme s Atomem byli.

Čím je lezení pro tebe? (ilustrace: Markéta Oličová)

Pro mě je lezení něco víc. Podstatou života sice není, ale určitě ho svým způsobem odráží. Úspěch nebo pád. Potěšení i bolest. Vyžaduje důvěru v partnera. Je potřeba osvojit si určité dovednosti a můžeš se v něm vydat různými směry. A dokáže budovat ducha člověka. Protože je v něm přítomná smrt.

Je to prosté. Chceš být lehčí? Naordinuj si střídmost. Do dlouhých cest přidej skromnost. Některé věci nemůžeš mít hned. Trpělivost! Začni den cvičením a zachováš si pružnost. Sněhové pole bez maček je zkušenost. Važ si zdraví, vůně borovic, dobrých knih a přátel, pamatuj na vděčnost. Pak ti lezení bude přinášet radost. Je skvělé, když tě něco doopravdy baví. Vášeň plus vytrvalost rovná se houževnatost. A houževnatostí můžeš dosáhnout čehokoliv.

Buddhismus hlásá, že světský život je neuspokojivý a obsahuje mnoho utrpení. A že meditace je prostředkem, jak z toho ven. Tedy pokud to správně chápu. Každopádně lezení je takovou mojí meditací. Protože lezu, mám život rád a vidím věci, díky kterým ten svůj pokládám za naplněný.

P. S. Chtěl bych poděkovat Markétě. A to nejen za ilustrace, ale dnes i za inspiraci.

_____________________________

Právě dočítáš třetí díl rubriky Papa lezec. (Minulé díly: Když je hezky, vezmeš je do zoo. Osmičku ke třicetinám? Přiznám se, že to nevyšlo.) Rádi bychom nový kousek publikovali vždy koncem měsíce ve 200 slovech. Takový je plán – pokud zrovna nebude múza, nezlob se na nás. Tohle není psaní na povel…

Jizerská sto sedmdesátka. Lajneři založili novou tradici

21. 01. 2020, Ondra Málek

Je chladné a sychravé lednové ráno. Noční mlha už dávno spadla a liduprázdné pražské ulice pokryla bílým závojem, jako by naznačovala příchod tak dlouho očekávané zimy. Do úsvitu zbývají necelé dvě hodiny a já po rychlé snídani hážu předem sbalené cajky do auta a vyrážím na sever vstříc novému dni ve výškách. Krátce po svítání přijíždím do Liberce, házím bágly do Lukyho dodávky a společně hurá do hor! Vytoužená sněhová nadílka je bohužel skromná, ale i tak jsme naprosto nadšení z každého centimetru, který během posledních dní napadl. Že jsme sníh náležitě ocenili, bylo možné doložit nejen naší jím podmíněnou přítomností, ale i běžkami, které na nás v autě čekají. Zkrátka, Jizerská sto sedmdesátka se chodí zásadně a pouze v zimě. A pokud o ní dnes slyšíš poprvé, tak čti pozorně. Zakládáme totiž tradici!

Nasedat a zakládáme. (f: Lukáš Černý)

Po příjezdu zbytku týmu rychle stejpujeme lajnu, připravíme kotvení a napnuto máme cca do hodiny a půl. Tom Valenta dává první úspěšné jízdy na slackboardu. Celé údolí se rázem zahalí do nepropustné bílé tmy a my již nejsme schopni dohlédnout dále než pár desítek metrů před sebe. Lajna najednou vede do neznáma. Jako kdyby mi tím chtěla něco říct.

„Kam to vlastně kráčíš?“

Když už jsme u toho, přesně před rokem touhle dobou, kdy jsem poprvé vlezl na highline, by mě rozhodně nenapadlo, s kým, kde a co budu za rok chodit. Život je samé překvapení, napadá mě, když si navazuji odsedku. Zkouším to poprvé naboso, což se po pár desítkách metrů ukázalo jako špatný nápad.

„Kam to vlastně kráčíš?“ (f: Lukáš Černý)

Polet! Visím v odsedce. Srdce buší na plné obrátky, tělo nabité adrenalinem se potí. Nohy už dávno necítím, a tím pádem chybí tak potřebná citlivost chodidla na popruhu. Vyhoupnu se zpět nahoru a rukama nahmatávám ledovou krustu, která celou lajnu nenápadně pokrývá. Po dochodu lajny si ještě chvíli užívám fakt, že si můžu sněhem běhat naboso a vůbec nic mě nestudí. Nicméně se v zájmu zachování zdraví po chvíli raději obouvám do mokrých bot.

Kluci, ve snaze pořídit záběry, mezitím dvakrát havarují se svými drony – na jejich vrtulkách se také okamžitě tvoří ledová krusta. Rozjíždíme pátrací akce po údolí a oba drony nakonec nacházíme v pořádku, avšak kýžené natáčení se dnes zřejmě konat nebude. Postupně se trochu rozjasňuje a další pokusy už dáváme v barefootech, které si pro dnešek nemůžeme vynachválit.

Jizerská 170 – pochod lesem. (f: Lukáš Černý)

Před západem Slunce začínáme unavení a promrzlí sundávat lajnu. Zhruba po hodině se přicházíme ohřát a občerstvit do knajpy. Den bere za své, zbytek party se vydává na cestu domů a já s Lukym nasazujeme čelovky – vyrážíme na okruh. Nezastaví nás ani moje zlomená hůlka, vybitá čelovka, ani fakt, že přesně nevíme, kam jedeme. Pár kusů klacku z lesa jako dlaha a tejpa jakožto povinná výbava každého highlinera mi zachraňuje krk. Po zhruba patnácti svižných kilometrech se vracíme a já, naprosto příjemně unaven, cítím zadostiučinění. Svůj poslední den vánočních prázdnin v České republice před návratem do ciziny jsem strávil naplno.

Poslední den před návratem do ciziny jsem strávil naplno. (f: Lukáš Černý)

Naprášení klasici. Co pěkného se vylezlo v roce 2019 na tradičním písku?

16. 01. 2020, Standa „Sany“ Mitáč

Dostává se k tobě jakýsi „podpultový dokument“, který se pokouší hutně shrnout, co se povedlo na českém písku v loňské sezóně. Na úvod se sluší ujasnit vymezení přehledu – půjde o tradiční výstupy, které splňují pravidla ochrany přírody; víceméně o klasické cesty lezené bez magnézia. (Ne že bychom na eMontaně byli odpůrci lezení s Mg tam, kde se používá například od 80. let, o tom třeba jindy, pozn. aut.)

Článek nemá ambice vybrat nejlepší výkon – to ani nejde a hlavně to není potřeba. Zdroje informací dle žurnalistické etiky držíme v utajení… Pravý pískař je bytost plachá a nerada se vystavuje na obdiv. To poslední, co potřebuje, je chlubit se svými přelezy na internetu.

Seznam je tedy určitě nekompletní. Tím pádem budeme rádi za upřesnění/doplnění informací na [email protected] – do článku není problém zasáhnout a něco upravit.

Labské pískovce

Kdysi tady vznikaly přelomové cesty světa, ale momentálně tu je ze strany českých lezců (k nepochopení autora článku) podivný klid. V desítkových obtížnostech ho narušuje jen pár světlých výjimek.

Honza „Makak“ Makovička se loni probojoval stropem Nebelturmu v Sasku – „Star Wars“ AF Xb. V cestě byl prý kdysi přidělaný chyt, který ale zase upadl, tak je opět čisto. Makak si nejvíc váží onsightů, a to z loňska například cesty „Engelflügel“ IXb od Bernda Arnolda na saský Doppelturm nebo opomíjené „Letenky do pekla“ IXa na Zlomiskovou věž – Pravý břeh Labáku.

S Alešem „Alešákem“ Procházkou vylezli oba AF „Tokáňskou spáru“ IXc od Bernda Arnolda na Tetřeví stěnu v NP České Švýcarsko a povedl se jim parádní prváč na saský Frienstein – cesta „King of Swing“ Xa s vydatně převislým úsekem.

Alešák si udělal radost zejména AF přelezy koutu „Teufelei“ Xb na Teufelsturm nebo stinnou stěnovkou „Toleranzbereich“ Xa na Lehnriff (obojí od B. Arnolda, pozn. aut.) a prvním opakováním novější cesty „Headshot“ Xa, což je přímý dolez cesty „Sniper“ Xa na Conradturm. Fotka dole je z další cesty jeho dlouhého loňského tick listu – „Grosse Schlacht“ Xa na Friensteinwächtera.

V nedalekých Žitavských horách se udála také dobrá pecka – Ondřej „Plagát“ Sojka vylezl novou cestu „Flipper“ XIa na věž Wetterhaube. Klasa je stejná pro RP i AF.

Na závěr jedna rarita. Jirka „Piškot“ Chocholoušek objevil menší věž. Povedlo se mu něco, co by se v roce 2019 mohlo v Labáku, který je prorentgenovaný pohledy, jevit jako nemožné. Našel ji v roklích Levého břehu nad Madloněm a pojmenoval Miliduch. Pořád je co objevovat.

Alešák v cestě „Grosse Schlacht“ Xa na Friensteinwächtera v Sasku (foto: Standa Mitáč)

Český ráj

Co se dělo v dalším pískařském centru? Lionel Burgr vzpomíná ze sezóny 2019 na cestu „Easy rider“ Xa, kterou se mu podařilo vylézt stylem AF. Vede na věž Ocún vlevo vedle oblíbeného „Fifanova sokolíku“, je z roku 2000 a čeká tě v ní asi 45 metrů křehké skály. Nepovedlo se zatím zjistit, jestli má tahle cesta od bratří Meierů ještě nějaké jiné opakování.

Z dalších přelezů je tu třeba Martin Klemsa a „Sisyfos“ Xa na Knihu stylem PP. Skvělý zářez je určitě cesta „Climbing naprudko“ IXc z roku 1996 na Ministranta od Petra „Špeka“ Slaniny se Standou Šilhánem. Tuhle řachu ve Skaláku vylezl na kusovku Matěj „Měřák“ Měřička.

Danny Menšík v „Climbing naprudko“ smekl ve výlezovém rajbáku, ale povedlo se mu volně vylézt jinou pecku v trhlinkách: „Nešikovné prsty“ IXc na Šavlovnu od Špeka. Vítek Lachman vylezl na RP „Prstomlejn“ IXc od Špeka s Jirkou „Prcasem“ Slavíkem z roku 1994 v Klokočkách. V cestě jsme ho s Jakubem točili – viz Příběh cesty

Za zmínku stojí také cesta „Dost brutál“ Xa na Durango od bratří Meierů z roku 1998. Loni zažila nebývalý nápor. V jednom kuse ji vylezli Měřák a Lionel. Popadali, ale probojovali se k vrcholu: Martin „Paďas“ Paděra, Eliška „Bětka“ Vlčková a Martin „Magnusek“ Klonfar, který ale stejně na RPéčka nehraje. Loni si vylezl slavnou „Pulp Fiction“ AF Xb od Špeka a Standy Šilhána. (Špek nikdy vyšší hodnocení než Xb žádné své cestě nedal, pozn. aut.)

Kuba Cicvárek, který už většinu zmíněných cest vylezl před nějakými dvaceti lety, s Magnuskem udělali novou cestu „Hnůj jaksepatří“ IXb v masivu Sluj Českých bratří v Klokočkách. První opakování měl Špek: „Tak to byl největší zážitek minulýho roku,“ pronesl s odstupem po přelezu. Je to stropová spára s výlezem do komína a pod cestou mají čundráci ohniště, takže to klouže, jak je skála očouzená. Cesta zároveň vede celkem nízko nad zemí – Špek na její opakování použil jen sedák a odsedku na těžší chvíle kolem kruhu…

Špek měl dobrou sezónu. Veřejně se tím nechlubí, ale splnil si osobní cíl, který si na minulý rok stanovil – 3000 výstupů. „Ne za cenu čtyřek,“ jak prohlásil v hospodě. V rámci těch tří tisícovek (8,2 cesty na den) se mu povedlo udělat přes stovku nových cest, včetně několika IXcéček. Například s Italem Matteo Pasquetto to byl prváč „Špagetti Vestern“ na Jiříka v Tepličkách. (Matteo stihl během návštěvy Česka vylézt také „Nešikovné prsty“, pozn. aut.). Nejtěžší cesty udělal Špek na domácích Klokočkách, například: „Sušenej čas“ IXc nebo „Putovní vidle“ IXc.

Matěj „Měřák“ Měřička v cestě „Climbing naprudko“ IXc (f: Jan Zahula)

Broumovsko

Z prvovýstupů na Broumovsku se nám doneslo několik vydařených počinů. Z dílny Míry Macha „Vydělaná kůže“ na Mošnu poblíž adršpašských Milenců za IXc, je to prý spárová pecka! Ze stěnového lezení se v Broumovkách povedla „Třešňovice“ IXc na Vánoční Hvězdu – rovněž od Míry Macha.

Na prvovýstupy v Sasku už není moc místa, a tak se v posledních letech vydává Alešák dělat cesty sem. A daří se mu nacházet logické linky i na známé věže. Loni se mu povedla například cesta „Křehká krása“ IXb na Starostovou – spojka „Iljova odkazu“ a „Arnoldovy“. S Vítkem Lachmanem pak udělali novou cestu v temné stěně Karlíka pod slaněním – „Továrna na čokoládu“ IXc soustavou sokolíků schovanou před letním Sluncem. Žertovná bude určitě i cesta „Parkour“ VIIIb na Pacholka a její ležatý rozporný komín.

Co se týče přelezů, tak na Broumovsku je konečně více zvěstí i o aktivitě něžného pohlaví. Pavlína Binková vytáhla například „Starou cestu“ VIIIa od Herberta Richtera na Skříň, stejně tak Anča Šebestíková. Na jednom laně vylezly „Vodní žínky“ VIIIa na Vodníka. Také nezávisle na sobě vylezly „Hasseho spáru“ VIIc na Mravenčí horu nebo „Slunovrat“ VIIc na Starostu – Ančin přelez jsme točili pro Příběh cesty. Anča dále moc ráda vzpomíná na přelez převislé širočiny „Revmatické lázně“ VIIc na Medusy od Standy „Cikána“ Lukavského. Ženský přelez od Pavlíny taky zaznamenal „Sokolík“ VIIIa na Mravenčí horu v Ádru nebo „Spára světlonoše“ VIIIa na Lucifera v Broumovských stěnách.

Anča Šebestíková (vlevo) a Majda Štanglerová se připravují na „Slunovrat“. Více fotek a video časem na eMontaně. (f: Standa Mitáč)

Z mužských přelezů se sluší zmínit Karla Nováčka, který si odškrtl „Prvotřídní klepáč“ za Xa na Gigola v Ádru. Magnusek přelezl stylem AF ultravzdušné „Klekání“ Xa na Chrámové stěny v Teplicích. U toho jsme také byli – materiál je ve frontě na zpracování. O další skvělý počin se postaral Vojta Přibyl, když čistě přelezl „Modrou spáru“ VIIIc na Goliáše – bez nacvaknutí prvního kruhu, což před ním skoro nikomu nepovedlo. O epesní tlamu v cestě „Orel nebo panna“ VIIc, která oblétla svět, se postarali Danny Menšík, Matěj Svojtka a Vítek Lachman.

Královským výkonem je pak nápad, jak se odpravit během jediného dne. Petr „Jony“ John s Karlem Nováčkem si dali za cíl vylézt 12 cest na Radnici v Ádru za 24 hodin (Napsali o tom článek tady, pozn. aut.). Vtip je v tom, že vylezení jakékoliv cesty/širočiny z výběru by byl pro průměrného pískaře výkon roku (v případě širočin výkon života, pozn. aut.). A určitě by si chudák nevybral nic ze tří vykřičníkových linek za VIIIb „Těžké okovy“, „Přátelství s ďáblem“ nebo „Boží soud“. Jony a Karel však ukázali svoje pískařské mistrovství. „Tenhle počin mi přijde jako něco, co snese ty nejpřísnější měřítka s velkým přesahem. Fyzicky i psychicky,“ komentoval Zdeněk „Háček“ Hák, který podobný projekt dokáže porovnat s himálajskými útrapami.

„Dva bouldríky na chuť nám nemôžu zaškodiť.“ Neúspěšný pokus o rest day na západě USA

10. 01. 2020, od amerického zpravodaje

Do konca výjazdu nám ostávajú ešte dva týždne a sme úplne zničení. Fyzické aj psychické zásoby sú na nule. Niet sa čomu čudovať – už takmer dva mesiace lezieme cesty, ktoré sú na hranici našich možností a niekedy aj výrazne za hranicou.

Cítim, že ak budeme ďalej takto pokračovať, domov pôjdeme ako úplné trosky. Pravdepodobne aj s nejakým pekným vleklým lezeckým zranením. Potrebujeme sa odtiaľto dostať!!! Ale ako? Problém je v tom, že sme (určite pre nás) v lezeckom raji. Toto údolie je neskutočné. Skaly sú nádherné a úplne všade, kam sa človek pozrie.

Aj najhoršie cesty, ktoré tu sú, by boli považované za totálne skvosty kdekoľvek inde na svete. Jednodĺžky, krátke, dlhé, megadlhé viacdĺžky a aj bouldre. Všetko tu je. Kemp je síce zaprášený ako vždy, ale teraz sú tu takmer všetci lezci a ešte k tomu naša krvná skupina. Ak sa chceš odtiaľto dostať, ani škaredé počasie ti nepomôže. Za posledné dva mesiace pršalo asi pol dňa a predpoveď na najbližšie dva týždne ukazuje iba slniečka.

Téma viacdňového oddychu sa tu pri večernom ohni proste nepreberá. Ak sa chceme odtiaľto na pár dní dostať, potrebujeme naozaj silnú motiváciu. Jediné, čo ma napadá, je, že ešte som nevidel Grand Canyon. Každý rok si vravím, keď budem unavený, pôjdeme si pozrieť Grand Canyon. Ešte sme tam neboli, ale tentokrát to musí vyjsť. Je to šialene ďaleko a cesta tam a späť s trochou turistiky medzitým nám musí zaručiť aspoň štyri dní lezeckého oddychu.

Pol dňa presviedčania samého seba a Mišky, že to stojí za to, a sme na ceste. Vidina oddychu je pred nami. Z nerozvážnosti sa zastavujeme na lúke, na päť minút pozrieť, čo sa lezie. Do kelu, to sme nemali vidieť. Lezie sa všetko, „Salathe“, „Golden Gate“, „El Corazon“, „Magic Mashroom“. Preboha, niekto dokonca skúša voľne „Changing corners“. Vyzerá to, že všetci sú tu a je to podmienka. Z piatich minút je pekná hodinka, ale s vypätím všetkých síl prekonávame pokušenie ostať. Prinútime sa nasadnúť do auta a vyraziť smer Grand Canyon.

Ondra Beneš během loňského přelezu „El Corazon“ na El Capa (f: Ch. Fascendini)

Cesta je však plná nástrah ako napr. nádherné žulové dómy na Tuolumne Meadows. Tie sa dajú bez zástavky obísť len keď je človek lezecký analfabet, alebo má strašne silné odhodlanie nezastaviť. Naše odhodlanie sa ukazuje ako dostatočne silné a hrdinsky nezastavujeme.

Ďaľšia nástraha je snáď ešte nebezpečnejšia. A aj si to uvedomujem. Bishop. Nezastaviť tam sa jednoducho nedá. Naša jediná možnosť, ako sa prebiť cez Bishop a nepodľahnúť závislosti, je priblížiť sa k nemu v noci. Vtedy tie skvostné bouldre nie je vidno a pred prvým slnečným lúčom byť späť na ceste. Tento parádny plán dostáva prvú trhlinu, keď stretávame kamošov, ktorí chcú ísť s nami do baru okoštovať miestne pivko. Smrteľnú ranu nášmu plánu ale zasadzuje nečakaný záškodník mesiac. Je práve spln. To sme nedomysleli. Aj keď sa v noci snažím tie balvany v Buttermilks nevidieť, magicky ma priťahujú a za splnu snáď vyzerajú ešte lepšie ako za dňa.

Bishop – hlavne nepodľahnúť závislosti! (f: autor)

Hovorím si, že zajtra si dám iba jeden dva bouldríky a ide sa ďalej. Ráno sa snažím Mišku presvedčiť, že dva bouldríky na chuť nám nemôžu zaškodiť, ale pridávajú sa k nám aj kamoši bez bouldermatky. Tak ich v tom nemôžeme nechať. Z dvoch bouldríkov je celé parádne doobedie. V zápätí rovnako krásne poobedie na vynitovanej žule v Pine Creeku. Večerná kúpačka v prírodných horúcich prameňoch v strede púšte a nakoniec ďaľší deň v Bishope a okolí na najkrajších bouldroch tejto planéty.

Po ceste späť do Yosemitov sa pre zmenu zastavujeme v iných horúcich prameňoch, cez Tuolumney Medows prechádzame za tmy a po dva a pol dňoch schádzame späť do Údolia. Som zmierený s osudom. Oddychovať tu nie je možné. Kým sme tu, budeme liezť čo to dá, domov pôjdeme ako úplné trosky a Grand Canyon asi nikdy neuvidím… Ale aspoň som to skúsil.

TOP 10 článků eMontany v roce 2019. Připomeň si je, nebo přečti poprvé

05. 01. 2020, redakce eMontany

Začátek nového roku je nejlepším časem k ohlédnutí se za tím uplynulým. Připravili jsme pro tebe výběr témat, ze kterých jsme měli loni největší radost. Najdeš je dole – seřadili jsme je abecedně, proto je Adam zase první. Jaké články utkvěly v paměti tobě?

ADAM ONDRA S R. O.

Víš, jaký je rozdíl mezi „dobrým dnem AO“ a „špatným dnem AO“? V ten špatný netrénuje šest, ale jenom pět hodin. Možná proto je nejlepší na světě a musela se z něj stát menší firma. Jak si brání svůj čas na lezení?

BERND ARNOLD. CESTA NAHORU JE ZÁROVEŇ CESTOU DO VLASTNÍHO NITRA

Pětkrát otevřel nový stupeň obtížnosti a v srdci Východního Německa vytvářel cesty světového formátu. Přečti si rozhovor s legendou.

JÍT SI ZABĚHAT PO PRÁCI. ZE SNĚŽKY NA GERLACH ZA SEDM DNÍ

Týden volna a velká porce odhodlání. To je všechno, co potřebuješ k tomu, abys zvládl dojít pěšky ze Sněžky až na Gerlachovský štít. Vzdálenost? 520 kilometrů.

LEZECKOU VÁŠEŇ MUSÍŠ CÍTIT VE SVÉ HRUDI. SEAN VILLANUEVA

„Čím je Sean jedinečný? Svojí motivací a nadšením. Tím, jak k lezení přistupuje – jde do toho naplno! Zároveň působí uvolněně a nikdy ho nevidíš nějak se nervovat…“

LYNN HILL: „POŘÁD TO JDE, KLUCI!“

Procházíme s Lynn a jejím psem okolo terárka s hadem do strohé pracovny s výhledem na hory. Vytahuji plechovky kokosové vody a krabičku borůvek. Nabízím sváču, otevírám poznámky a zapínám diktafon…

MÍSTO DĚSŮ – 10 PŘÍHOD Z UMĚLÉ STĚNY, KTERÉ NEVYMYSLÍŠ

Tady si lezení užijí úplně všichni. Začínáš? Nevadí. Tady se ti nemůže nic stát. Lezeš už dlouho a nechceš jít ven? V Chrámu lezby jsi v bezpečí… Jen se tu občas odehraje něco, co tě překvapí.

PATŘÍME K SILNICI. STOPEM DO MONGOLSKA NAVZDORY PŘEDSUDKŮM

„Se zabouchnutím dveří rodného domu mě začíná naplňovat vzrušení z nadcházejícího dobrodružství. Stopování je pro mě ideální způsob přepravy. V ničem jiném necítím tak obrovsko usvobodu, otevřenost vůči zemi, krajině a lidem.“

PETER HILLARY – SYN HIMÁLAJE. ZE STÍNU SVÉHO OTCE DO SVĚTLA VELEHOR, KTERÉ JAKO PRVNÍ PŘEŠEL

I když Peter ve svém životě vykonal vizionářské počiny, veřejnost ho celý život vnímá jako „Hillaryho syna“. Jak se s tím žije? Proč se ke svému příjmení jednu dobu nehlásil? A jakou výchovu mu táta dopřával?

TOMÁŠ ČADA. NEMĚL GRAVITAČNÍ KOMPLEXY A DOVEZL NA PÍSEK ZÁPADNÍ MÓRESY

Z lezecké scény sice zmizel před 20 lety, mnozí však (třeba nevědomky) jeho sportovní odkaz pořád sledují. Tomáš Čada, který k nám zavlekl RP.

VŽDYCKY MŮŽEŠ STOPNOUT JEŠTĚ HORŠÍ PLACHETNICI. BEZ MOTORU KOLEM SVĚTA

„Když jsem si řekl bez motoru, tak jsem nemohl ani letadlem. Prostě celou zeměkouli bez motoru. Jak to dopadlo?“

Děkujeme za čtenářskou přízeň a těšíme se, co přinese rok 2020.

PF 2020

31. 12. 2019, redakce eMontany

Dostatek smyček pro každou příležitost
– hodně štěstí v roce 2020.

Nenechat se zlomit předpovědí. Vánoce trochu jinak

30. 12. 2019, Blanka Pechačová

Konec prosince, jak už to bývá, vybízí nejednoho člověka k zastavení, zamyšlení a bilancování nad uplynulým rokem. Lidé také mají často sklon pořizovat sobě či osobám blízkým věci neobvyklé a často zbytečné, nebo dokonce tíhnou k tomu konat jinak, než jak bylo doposud jejich zvykem. Zkrátka vše tak nějak směřuje ke snahám o změnu v povětšinou nudném plynutí života.

V lezeckém světě – neprcháš-li v době vánoční zbaběle do teplých krajin – často koncem roku míříš za posledním zlezením nejbližší polomokré skály, nebo alespoň za posledním slaněním, je-li podmínka spíše mokrá, než polomokrá. I v pojetí této tradice však člověk může kolikrát udělat drobné změny. Například nemusíš jako vždy slaňovat o páteční noci s partou z oddílu a přespávat v jeskyni pod křížkem, abyste pak za halasného pění, pití, až pěnění naplnili údolí od Jána k Hostimi nepublikovatelnými skřeky. Proč tentokrát neslanit v pátek přes den, tiše a pokorně, zatímco se polední Slunce opírá do kolejnic úzkorozchodné dráhy Solvayových lomů, a nad polem u Bubovic krouží v celé své kráse draví ptáci? Proč nevyrazit jen s nejbližšími lezeckými parťáky, kteří sice k tvojí nevoli vytáhnou ve dvě odpoledne na štandu u jeskyně placatku s rumem, ale cucnou si jen symbolicky? Proč to tentokrát neudělat jinak?

Autorka ve kříži pod křížem, Svatý Jan pod Skalou (f: Tom Vacek)

Třešničkou na dortu může potom být i nevinný čundr, jako za dob mládí tvé maminky, kdesi na Kokořínsku, i přestože má podle předpovědi na Štědrý večer prachsprostě lít jak z konve. A když je tvůj vyhlédnutý Kostelíček už v pět večer plný, nemusíš věšet hlavu. Rozsvítíš čelovku, která ti naposledy posloužila na výpravě v Alpách, abys bezpečně po kluzkém bahně sešla do údolí a schovala se před deštěm pod sice skromnější, ale o to útulnější převis. Z voštin se na tebe sypou zrníčka druhohorního písku, z kapradin nad hranou převisu začínají stékat první čůrky štědrovečerního deště a ty se těšíš do vyhřátého spacáku. V meníčku je dnes špekáček s hořčicí, no a trocha whisky – toť vzpomínka na květnové skotské lezení jaksepatří! V hlavě přitom trochu nostalgicky vzpomínáš na povinné rodinné večeře s kaprem a smrtelnou hrůzou ze zapíchnutých kostí v krku. Tady tě píchá jenom zrnko písku za uchem – to jak šmidláš hlavou o nízký strop převisu, zatímco se kolem ohně natahuješ pro placatku.

Ani ten příšerný déšť a lezavá zima, která na Boží hod přichází, tě nepřesvědčí, abys na příští rok dělala pořád tu samou nudnou věc dokola – seděla v paneláku a ládovala se cukrovím, rybou a salátem (a zítra to šla rozlézt na překližku). Vždyť ta jedna ušmudlaná rumová kulička pod převisem ti chutnala mnohem víc, než tvůj oblíbený „Aurelius – výběr z bobulí“, který jsi naposledy okoštovala ve vinném sklípku za svých studentských let. A těch patnáct kilometrů na autobus v dešti taky nechodíš každý den (navíc spálíš i tu včerejší rumovou kuličku). Takže tohle je ten jiný, ryze sváteční zážitek!

Proč neudělat něco jinak – nejen když se rok chýlí ke konci?

Papa lezec: Osmičku ke třicetinám? Přiznám se, že to nevyšlo

19. 12. 2019, Víťa Kopecký

Nevím, jestli to náhodou nebyl první příznak krize středního věku, ale když mi bylo třicet, rozhodl jsem se, že ten rok vylezu osmičku na skalách. Deset let před tím už se mi to jednou povedlo a říkal jsem si, že to k tomu mému jubileu bude super dárek. Mimochodem, od té doby jsem si nechal propíchnout ucho, pořídil si nové bicí a zatoužil po skateboardu, takže opravdová krize asi propukne co nevidět. Ale zpět k tématu.

V těch dvaceti se mi to nezdálo zase tak těžké. Chodil jsem lézt třikrát týdně, každý druhý víkend jel někam ven a to vlastně stačilo. Že by nejlepším tréninkem na lezení opravdu bylo samotné lezení? Ve třiceti už to bylo horší. S Amélií se nám narodil druhý syn, na stěnu jsem se dostal maximálně čtyřikrát do měsíce, na skály skoro vůbec a občas mě i někde něco zabolelo. Svému cíli jsem v tu chvíli byl hodně daleko a bylo potřeba se zamyslet, jak ho alespoň polechtat na chodidlech, když už se mi nedařilo skočit mu rovnou po krku. Přiznám se ti, že mi to nevyšlo. Tak jako spousta jiných předsevzetí. Ale teď už asi vím, co jsem udělal špatně.

Atome, kolik uděláš shybů?“
Já shyby nedělám. Nepamatuju se, že bych nějakou cestu nedolezl, protože jsem nebyl schopnej udělat shyb. To už se dřív neudržíš prstama. Nebo ti smekne noha. Nebo se z toho prostě poděláš.“

Už jsem říkal, že jsem táta. Jenomže to není všechno. Ještě před pár týdny jsem byl táta na rodičovské dovolené. Mezi námi, slovo „dovolená“ tam prosadil nějaký státní úředník bez fantazie, který nemohl přijít na jiný výraz pro období, kdy nechodíš do zaměstnání. Osobně si pod tím pojmem představuji něco jiného. Schválně si to zkus!

Co si představíš pod pojmem „rodičovská dovolená“? (ilustrace: Markéta Oličová)

Ale jinak je ta rodičovská bezva doplňkový sport. Hlavně když jsi skoro dvoumetrový chlap. To se pak lidi moc nehrnou pomoct ti s kočárkem do tramvaje. Kočárek váží patnáct kilo, roční mrňous deset, k tomu taška plná plenek, náhradního oblečení, pití a nákup. Docela slušná činka, ne? Tím jsem se uklidňoval vždycky, když jsem šel okolo balkny nad dveřmi dětského pokoje.

Moje první rada. Přesvědč svou Lásku, že třeba takový Beastmaker je ze dřeva, a jedná se tedy o vážně pěkný a stylový bytový doplněk. Takže určitě může viset i jinde. Protože až konečně sebereš rytíři meč, dohoníš jeho koně a dáš je oba v osm spát, budeš mít potřebnou půlhodinu času. Jenže do jejich království už raději nepůjdeš, abys náhodou nevzbudil draka. Na balknu bude sedat prach a ty nebudeš mít prsty silné, ale mastné od chipsů, které místo toho budeš chroupat u „Age of Ondra“.

Normálně jsem zvednul Kristiána a v tom mi tady něco přeskočilo. Prý jsem si pohmoždil úpon bicepsu, či co. Je klika, že mám kámošku na rehabilitačním.“
Hele, ty si poslední dobou vlastně pořád jenom na něco stěžuješ a hledáš si nějaký výmluvy. Tak choď zatím třeba běhat. Jestli ty nebudeš prostě línej.“
Jak to teď říkala ta paní v tramvaji: Líní Pražáci, to není jak my Ostraváci. Já vám to říkám otevřeně. Já už tu žiju deset let a to je něco hrozného…“
A první, co jsi v práci udělal, bylo, že jsi to dal jako status na facebook. Ty určitě víš, co je to prokrastinace.“
Jo, ale nebyl si náhodou první, kdo mi to olajkoval?“

A co ty? Kolik času strávíš nějakou nepodstatnou činností? Nebylo by lepší dát si místo toho trochu do těla? Pokud chceš náročný work-out, zkus hodinu dělat přesně to, co dělají malé děti. Můžeš začít tím, že doma všude polezeš po čtyřech. Vsadím se, že to vzdáš po deseti minutách. Rada číslo dvě. Vem si staré tepláky. Těch pár minut stačí na to, aby ti koberec na tvých krásných kalhotách na jógu od Prany prodřel kolena. A pokud se ti nechce plazit po bytě ve stylu Meresjeva, kup si libovolnou stavebnici a na tu hodinku si k ní sedni na bobek. Pro moje kluky je to běžná věc, já musím po chvíli změnit pozici. Přitom v Číně to prý zvládají i důchodci. A nebudou tak ve formě proto, že stejně jako Alexej Petrovič byli komunisté. Prostě to dělali celý život. Neproseděli tisíce hodin na židli u počítače a nemusejí se tak znovu učit hýbat. Vím to. Přečetl jsem o tom na internetu spoustu článků.

Atom má pravdu. Trénink je ta věc, která z tebe dělá drtiče těžkých cest a ze mě „softmovera.“ Hlavní chyba byla, že jsem tomu nakonec moc nedal. Uklidňuje mě jediné. Že pořád lezu vyšší čísla než on.

_____________________________

Právě dočítáš druhý díl rubriky Papa lezec. (Minulý díl je tady.) Rádi bychom nový kousek publikovali vždy koncem měsíce ve 200 slovech. Takový je plán – pokud zrovna nebude múza, nezlob se na nás. Tohle není psaní na povel…

Zevrubná analýza vnímání chutě ovesné kaše: Požitek není konstantní, ale relativní v čase

16. 12. 2019, Honza Bořil

Ovesná kaše je zvláštní věc. Ne snad svou konzistencí (i když tou teda trochu taky), ale svou chutí. Ta totiž na rozdíl od většiny jiných jídel není konstantní, ale mění se relativně v čase. My jsme se o téhle univerzálně platné poučce zas a znova poučili během tří týdnů v Kyrgu.

  1. V první fázi je to delikátní pokrm. Konečně jsme vypadli ze školy/práce a symbolizuje nám všechnu tu svobodu, kterou v horách máme a které jsme se nemohli dočkat. Je radost přemýšlet, jestli si k ní dáme kafe nebo čaj. Na sušeném ovoci si ještě nevylámeme zuby a granko se nám ještě nepřejedlo.
  2. V té druhé je to v pohodě. Ne úplně v pohodě, spíš „rajče ve Finsku“, „těstoviny v Česku“ nebo „chleba jinde než v Česku“ – level pohody. Není problém, ale někde uvnitř už víme, že to není úplně vono.
  3. Třetí fáze už je krizová. Čaj už došel, granko a/nebo cokoliv jiného taky. Nechuť jíst ji ještě jednou vede v posledních dnech až k heroickým výkonům – třeba ujití 30 km za den. Hlavně usínat s vidinou jakékoli jiné snídaně.


„V posledních dnech tě nedostatek jídla vybičuje k heroickým výkonům.“ (f: Honza Bořil)

Ačkoli apetit prý roste s únavou, ve skutečnosti je to podle nás spíš s výškou. Dělal bys stejnou kaši jako na horách i v Brně? Ne, protože Brno je prostě moc nízko. Taky teda možná proto, že můžeš pro cokoliv jiného do obchodu, ale hlavně ta výška.

Obědy a večeře mají veskrze podobný osud, jakkoli variace chleba se sýrem/salámem, respektive těstoviny/kuskus s tuňákem nebo něčím jiným skýtají mnohem větší dobrodružství. V Kyrgu člověk bohužel nemá ani u místních moc na výběr. Kurut ochutná jednou (doslova jednou), kumys ho zradí taky jen jedenkrát. Počáteční vteřiny chutnají jako mléko řízlé kefírem, pak ale přijde ocásek, kdy je najednou největší starostí, jak neurazit hostitele, a přitom si ponechat alespoň základní lidskou důstojnost.

Jíst tři týdny to samé je zkrátka moc. Půlka naší šestičlenné výpravy to odnese různými zažívacími potížemi, mně nepomůžou ani závěrečné dvoudenní hody v Oši a úplně zkolabuju na letišti v Biškeku. Do dna a ještě dál – tak to má být.

Vrchní analytik Vojta Sýkora v Kyrgyzstánu (f: Honza Bořil)

Článek se umístil na 5.–6. místě v naší velké letní gastro-soutěži. Titulek je redakční. Výsledky a ostatní texty budeme postupně přidávat sem.

Ukradený banana bread. Tajný recept jak sbalit kluka v Anglii

14. 12. 2019, Barbora Sojková

Demografie univerzitního města Oxfordu je pro randění nepříznivá. Angličani začínaj s vysokou školou dřív než my z kontinentální Evropy, a protože mají na krku školný, tak se neflákaj a dřív s ní i končí. V mém okolí je všem 24, a to jsou taky doktorandi – a pokud je jim tolik jako mně, už jsou ženatí. A když ne, tak je problém, že člověk leze a dal si jako předsevzetí do roku 2019 nejen konečně vytáhnout E2, ale taky si najít partnera, kterýmu nebude vadit, že každý jídlo o víkendu se bude jíst v ešusu pod skalou a ne ve slovutných londýnských restauracích. Po roce a půl života v Anglii tak konečně přichází zjištění, že v knihovně nebo na stěně jen tak někoho nepotkám. Rozhodnu se následovat své britské kamarády, nainstaluju si Tinder a svým spolubydlícím sdělím, že rozhodně nebudu randit s někým, kdo by nelezl. Co bych asi dělala o víkendech? Chodila do kina?

Za pár týdnů kluk jménem Ali okomentuje na oné neslavné sociální síti moji fotku, na který lezu na prvního Armorican, klasický tříhvězdičkový plotnový VS na pískovcových mořských útesech na severu Pembrokeshire. Napíše mi jen název cesty s otazníkem, a tak je celkem jasný, že ji buď musel přelézt, anebo okolo ní aspoň jít a vědět, co je vklíněnec. Začneme si psát a když přijde víkend, zeptá se, co budu dělat v sobotu, kdy má být hezky. „Nejela bys lézt? Nikdy jsme se neviděli, tak je to možná trochu moc… ale nebude pršet!“ V sobotu nemůžu, ale co neděle? Musím využít víkendu bez deště. Ani mi nedojde, že jet na skály s klukem, kterýho jsem nikdy neviděla a znám ho z Tinderu, možná není nejlepší nápad. „Co když neumí jistit, je úplně nudnej, anebo nějakej úchylák?“ ptají se mě večer kamarádi na boulderu, když jim o plánu vyprávím. Pokrčím rameny: „Kdyžtak se z toho nějak vyvlíknu.“

„Co bych asi dělala o víkendech? Chodila do kina?“ (f: Ali Scott)

Sobota, večer před rande. Jsem na house party, kterou uspořádal univerzitní lezecký klub k příležitosti odjezdu Emmie, mojí lezecké partnerky, zpátky do Chicaga, odkud je. „Počítáš s tím zítra?“ ptá se Ali ve zprávě. Počítám, ale nemám svačinu pod skálu, sakra! A to mi vlak jede v půl osmé ráno a ještě nemám sbaleno. Už je po půlnoci, osazenstvo party se odebírá k odchodu, a tak si pod bundu tajně strkám půl bochníku zbylého banánového chlebíčku, který upekla Emmie, a odplížím se, aby mě nikdo neviděl. Zítra přijde vhod.

Ráno nasedám na první vlak do Bristolu. V batohu vařič, čaj, mlíko, dvojitý lana, sadu frendů a vklíněnců a banánovej chlebíček v alobalu. Ali mě vyzvedává na nádraží a jedeme lézt do vápencového Wye Valley v jižním Walesu. Přístup pod skálu Shorn Cliff vede krásným dubovým lesem, ještě svítí Slunce, ale předpověď počasí je dneska nejistá. Vylezeme tři cesty, a když začne pršet, dělám zrovna štand na vrcholu jednoho z místních HVS. Doberu Aliho, rychle slaníme ze stromu dolů, oblečeme nepromokavý bundy, bez nichž se v Anglii nevyráží ani na nákup, a schováme se do jeskyně, kde si vaříme v ešusu čaj s mlíkem a já z batohu vítězoslavně vytáhnu ukradený chlebíček. „Jé, banana bread, ten mi máma dělala k narozeninám místo dortu!“ Myslím, že svačinu jsem vybrala správně. A za dva měsíce už nám během prodlouženého víkendu v Lake District připravuju v dodávce sandwiche na horské vícedélky.

Za dva měsíce už nám připravuju v dodávce sandwiche na horské vícedélky. (f: Ali Scott)

Na banana bread podle Emmie, skvělé lezkyně z Chicaga, potřebuješ:

3 velmi zralé banány
1 velké vejce
80 ml kokosového oleje (roztaveného)
180 g hladké mouky
65 g hnědého cukru
60-80 ml javorového sirupu
lžičku vanilkového extraktu
lžičku sody
špetku soli
skořici, muškátový oříšek, drcený hrebíček

Rozmačkej zralé banány na kaši, vmíchej do nich vejce, olej, cukr a sirup. Přidej zbylé ingredience kromě mouky a dobře promíchej. Úplně nakonec jemně vmíchej mouku. Peč zhruba 50 minut na 350 °F (cca. 180 °C).


Článek se umístil na 5.-6. místě v naší velké letní gastro-soutěži. Titulek je redakční. Výsledky a ostatní texty postupně přidáváme sem.

Sherpafest 2019. Proč v sobotu vyrazit mezi lezecký lid? Několik důvodů se najde

09. 12. 2019, Standa „Sany“ Mitáč

O návštěvě Špeka v metropoli by se psalo snadno (z digitální tmy do pražské MHD…), rádi bychom za redakci zmínili také křtění našeho pískařského kalendáře nebo premiéru Příběhu cesty „Egyptská hrana“ – jednoho skaláckého vzpomínání.

Ale darmo mluvit a lákat na nedostupné – kluci ze Sherpafestu už zahlásili „vyprodáno“ na všechny bloky kromě prvního. Takže nemáš-li přístup na černý trh, zbývá ještě přednáška Gábiny Vrablíkové dohromady s filmem the Pathan Project.

Gábina v cestě “THC” XIb v Labáku (f: archiv GV)

Pokud čteš náhodou o Sherpafestu poprvé až teď, tak se nermuť – zdá se, že i první blok bude stát za to. Gábina nedávno zveřejnila informace o přelezu bouldru „S hlavou v oblacích“ za 8A+/B. Když člověk náhodou narazil na její výpověď v Blesku, musel se pousmát. Ale vtípky stranou – Gábina letos doopravdy bombí a co se týče čísel, zažívá svojí nejlepší sezónu. Určitě bude fajn dozvědět se, jaká je cesta k francouzským devítkám. A něco třeba okoukat a použít o pár stupňů níže.

Výprava do lezecky panenského údolí Thagas v Pákistánu… (f: Jean-Louis Wertz)

Po přednášce se bude promítat film the Pathan Project. Tohle dílko rezonuje v duchu muzikálně-lezecké free vlny, kterou na eMontaně nedávno rozehrál Sean Villanueva. Partička jeho kamarádů se jako první vypravila do úplně nově zpřístupněného údolí Thagas v Pákistánu. Sean tedy tentokrát zůstal doma (nebo byl zrovna za horami v Ádru), a tak ve filmu polezou například Nico Favresse nebo Mathieu Mayandier. Během tohoto výjezdu se týmu zkušených bigwallových lezců povedlo vystoupit na dvě panenské šestitisícovky, avšak zmíněný Mathieu dostal zásah kamennou lavinou a se štěstím ho Pákistánci zachránili vrtulníkem. Asi bude na co se koukat…

Během expedice vznikly dvě nové cesty:

„The Pathan pillar“ 6b, A1, 900 metrů (prvovýstup na Panthan peak +- 6000 m n. m.) Mathieu Maynadier, Carlitos Molina, Jean-Louis Wertz a Nicolas Favresse.

„Panthani“ 6a, M6, 600 metrů (prvovýstup na Pathani peak +- 6000 m n. m.) Carlitos Molina a Nicolas Favresse.

Ukázka z filmu the Pathan Project

Pokud se ti podařilo sehnat permici už dříve, tak je to v pořádku. Za eMontanu se na tebe budeme těšit během druhého bloku od 15.00, kdy pokřtíme náš kalendář a později pustíme nový Příběh cesty.

Zbývající vstupenky na Sherpafest 14. prosince (1. blok) najdeš tady. Tak v sobotu v Prague!

eMontana je hrdým mediálním partnerem festivalu

Co s pískařem v zimě? Nelehké soužití pohledem ženy

02. 12. 2019, Markéta Jeřábková

Možná to taky znáš. Ten tvůj je vyznáním pískař a jakmile není podmínka, není s ním kloudná řeč. V sezóně se dá těch pár dní ještě vydržet, ale co teď v zimě?

Je to tu, zavírá se Skalák. Je mrzutej, protože se letos do Kacanov kvůli práci ani nestihl podívat. A to je jenom začátek. Další dny jen leje, a když ne, je za okny šedá hnusota. Puchýře i opálení pomalu mizí a o rozpálenejch rajbákách a výhledech si můžeš nechat jenom zdát.

Co naplat, když už to s ním šije a dostavují se první abstinenční příznaky, vezme tě aspoň ještě párkrát na Sušky. Vytrápí jednu cestu a popohání tě, ať děláš, že je mu nahoře zima. A pak místo romantické kochačky, na kterou jsi zvyklá, upaluje do nejbližší hospody, aby se místo pivem „svlažil“ teplou polívkou. Do prvního sněhu to s kamarádama zkusí ještě párkrát, ale vrátí se snad ještě naštvanější.

Co s ním? Víš, že „konvertovat“ nehodlá a mačky s cepínama k Vánocům ho z letargie nevytrhnou. Je smutný, nevrlý, bez nálady, ztratil cíl, bezmyšlenkovitě se toulá po bytě, nemá v sobě kousek života a tváří se, jako by mu někdo hodil hračky do kanálu. Asi desetkrát denně zabrblá: „Už aby bylo léto!“ Ty ho v podstatě nezajímáš, slintá jen nad videem s Bojsou nebo Špekem a říká, že romantický gesta se v jiným ročním období dělat nedaj.

Konvertovat nehodlá, čeká na to svoje… (f: SM)

Jediné, čím se ti pochlubí a co tvoří poslední dny jeho jedinou činnost, je seznam cest, který si chce další sezónu vylízt. Jindy zničehonic pronese: „Představ si, že možná budeme mít na léto čas od času k dispozici chatu v Ádru!“

Co teď? Abys ho trochu probrala k životu, provokativně po večerech listuješ vaším společným lezeckým deníkem a průvodcem. „Hmmm, vrrr, už zhasni.“ Marné.

Nezlepší se to, ani když napadne. Sníh ho nezajímá, nedaří se ti ho přesvědčit na běžky, lyže ani skialpy, prej že na tom neumí a je přeci pískař. Po nátlaku zabrblá, že běžky prej zkusí za rok, ale jen soupaž, aby posílil ramena. Jak přituhuje, už pookřává i na tý zpropadený překližce. Prohlašuje totiž, že aspoň za tu (mimo)sezónu natrénuje lišty.

Když přijde obleva, vytáhne tě na žulu. Celý zkrvavený pak prohlašuje, že to není vončo, že je přeci pískař a ne masochista.

Sezóna v nedohlednu a ty si jen říkáš, co ještě přijde…

A co vy, ženy pískařovy, jaké to je přes zimu s tím vaším?

„Zkusíme to přeci jenom?“ „Raději ne.“ (f: SM)

Papa lezec: Když je hezky, vezmeš je do zoo

26. 11. 2019, Víťa Kopecký

Prostě nejdřív jsem musel pro staršího do školky, pak s mladším na očkování, nakoupit, uvařit oběd na zejtra a jo, večer jsem sice šel lízt, ale jenom proto, že to jinej den nešlo a byl jsem z toho všeho tak hotovej, že mi dělalo problém vylézt pětku. To se pak zastavíš a říkáš si, že ti život vlastně lajnujou okolnosti a kde je něco, co jsi udělal ze svobodný vůle?“

Ty sis aspoň ze svobodný vůle pořídil ty děti. To já třeba u prvního takový štěstí neměl…“

Atom vždycky ví, co říct. Někdy mám dojem, že by neměl dělat zeměměřiče, ale kněze. To je možná věc, která mě k němu táhne nejvíc. Jeho nadhled a moudrost, která není vyčtená, ale pramenící ze zkušenosti. A ornát by mu určitě slušel. Má prošedivělý plnovous. Vlastně mě teď napadlo, že ho poprosím, jestli by k nám nechtěl v prosinci přijít za Mikuláše.

Já mám dva malé kluky, on dvě už dospělé dcery. Jsem přesvědčený, že Atoma mi osud poslal do cesty, abych se z toho všeho nezbláznil. Abych viděl, že to jde. Vychovat děti a u toho nezapomenout žít. A to všechno bez ztráty důstojnosti. Ten večer jsme řešili čas.

Den má jednoduše 24 hodin a šmitec. Do nich musíš nacpat všechno to, co „musíš“, nějaký ten spánek a při troše dobré vůle ti zůstane pár hodin na to, co „chceš“. Tahle složka se dá docela dobře vyměnit za spánek a opačně, ale když do sebe v půl desáté ráno leješ třetího turka, dojde ti, že to tak nemůžeš dělat donekonečna. Navíc s malými dětmi je to ještě o trochu zábavnější. Kromě toho, co „musíš“ ty, je tam potřeba začlenit i věci, které „musí“ ony. Pětiletého kluka nepošleš tramvají do školky samotného. A když je máš aspoň trochu rád, šoupneš tam i něco, co tvoje děti „chtějí“. Třeba se cestou z nákupu stavíte na chvíli na hřišti. Nebo je v sobotu, když je hezky, vezmeš do zoo. Kolik času ti pak zbyde na lezení? A to nemluvím o tom, že třeba máš ještě nějaké jíné koníčky.

Čas letí. (ilustrace: Markéta Oličová)


Ještě musím zajet do Modřan, ale od šesti by to šlo.“
To už je na mě pozdě, já můžu už od tří, ale maximálně do té šesté…“
Volové, takhle tu Portu nevyhrajeme!“

Čas nezastavíš a jestli to někdo ví nejlépe, pak je to tvoje tělo. Stárne a nikdo s tím nic neudělá. Prostě se to děje. Vteřinu za vteřinou se pomalu blížíš do bodu, kdy se něco pokazí. Může to být tvoje stařecké srdce, ale také třeba počasí v horách. Máš sny? A budeš mít v padesáti kondici na RP přelez „Regular Northwest Face“ na Half Dome?

Je podzim, krásné počasí, na písku ideální tření, Atom chce jet zítra do Ostrova, já nemůžu. Kamarád má svatbu, bere si jednu úžasnou holku a moje Amélie jí jde za svědka. Shánějí pozemek na stavbu ekologické dřevostavby, plánují rodinu. On také leze. Bude na to ještě mít čas?

Víš co je zajímavý? Že Bible nezná pojem štěstí. Si to vem, Izraelité chodili čtyřicet let po poušti, až se konečně doplahočili do země zaslíbený. A nikde se tam nedočteš, že pak byli šťastný. A asi bejt ani nemohli, protože jim sice ta země byla zaslíbená, ale museli o ní stejně válčit. A když později třeba zažívali blahobyt, nikde se nepíše, že byli šťastný. Tohle slovo tam prostě není. My to pořád skloňujeme, naše společnost chce být šťastná, ale co když o to vůbec nejde? Nebo se na to dá ještě koukat z druhý strany – jako by se nepočítalo s tím, že když máš všemohoucího boha, že můžeš být nešťastný. Jak říkám, je to zajímavý.“

Ty vole, já to tvrdim furt, že jsi měl bejt kněz…“

Čas. Věci je potřeba brát tak, jak jsou. Jsem táta a nemám tolik času na lezení, kolik bych si přál. Musím se tedy zamyslet nad tím, jak ho co nejlépe využít. Jaké jsou moje ambice a jestli mohu dojít k jejich naplnění. Jak mohu v omezeném čase efektivně trénovat. Jak najít rovnováhu mezi lezením a rodinným životem. Do čeho investovat peníze. Pojďme se na to všechno postupně podívat.

_____________________________

Právě dočítáš úvodní díl rubriky Papa lezec. Rádi bychom ji publikovali vždy koncem měsíce ve 200 slovech. Takový je plán – pokud zrovna nebude múza, nezlob se na nás. Tohle není psaní na povel…

Když to nevzdáš, pochutnáš si. Jíst zdravě jde i na horách

25. 11. 2019, Ludvíka Fialová

Do očekávaného odjezdu zbývají tři dny. Nadšení a očekávání nových zážitků vrcholí. Poslední nákupy a počítání snídaní, svačinek, večeří, kolik se toho ještě do batohu vejde a bez čeho neodjedu ani za nic. O jídle přemýšlím hodně – jednak kvůli bezlepkové dietě, tak i kvůli zdravému životnímu stylu. Nevzdávám se však a myslím, že zdravé jídlo lze uvařit i na horách.

Požadavky na jídlo do hor jsou poměrně náročné. Chceme, aby jídlo bylo co nejlehčí, mělo maximální trvanlivost a vznikl minimální odpad po vaření. Zároveň máme omezené možnosti vaření, proto musí jídlo splňovat jednoduchou přípravu s minimem přidaných surovin. Přesto si chceme jídlo užít, je to naše odměna po celodenní námaze.

Do terénu na puťák nebo do hor se většinou bere sušené jídlo. Určitě je dobré myslet i na variantu nedostatku vody a nespoléhat se pouze na dehydratované potraviny. Stejně to platí pro absenci vařiče nebo nemožnost rozdělat si oheň.

Já spoléhám na dobré vlastní zásoby a mým nejlepším pomocníkem je sušička potravin. Má spousty výhod – uděláš si vlastní kvalitní jídlo (místo předraženého) a navíc tak efektivně zpracuješ přebytky ze zahrádky.

Přidávám pár tipů, co všechno usušit na cesty. Na doporučení kolegyně jsem připravila domácí sušené maso. Je to velká dobrota, neváhej ani minutu. Skvělá a skladná je potom sušená zelenina, například rajčata a cukety. Výborná by byla také sušená cibule, paprika a mrkev a sušené ovoce jako jsou třešně, švestky, meruňky a hrušky.

Neznám lepší snídani než kaši s borůvkami (f: LF)

Usušené maso, zeleninu a ovoce rozděluji do uzavíratelných pytlíků z Ikey, ty jsem si na cestování naprosto oblíbila. Dále jsem do batohu přibalila vlastní směs ořechů (nejlépe takové, které si běžně nekupuješ, jako jsou para, makadamové ořechy, kešu a mandle), různé snídaňové kaše (bezlepkovou ovesnou, rýžovou, cizrnovou), červenou čočku, předvařenou rýži, dehydratované rizoto, tuňáka v plechovce, sušený salám, sýr a bezlepkový chléb. A čokoládu, ta nesmí chybět.

Proto, aby nebylo jídlo v terénu fádní, je dobré využít, co poskytne příroda kolem – stačí se jen dobře dívat. Když se dobře seznámíme s rostlinami a bylinkami, co rostou kolem, perfektně dochutí naše jídlo a staneme se skutečnými mistry šéfkuchaři.

Skvělá snídaně je perfektní start do nového dne (f: LF)

Vyplatí se sbírat všechno, co cestou objevíš, jako jsou borůvky, ostružiny, maliny, brusinky a přitom nespěchat, cesta ti beztak neuteče. Vyznat se v houbách je o něco komplikovanější, je dobré znát alespoň ty základní a pak si je třeba jen usmažit na oleji. Podle období můžeme v lese narazit na medvědí česnek, mladou kopřivu nebo smrkové výhonky, které jsou dobré i do čaje nebo dokážou skvěle ochutit sůl. Výborný bylinkový čaj si můžeme připravit také z heřmánku, řebříčku, třezalky, mateřídoušky, máty, meduňky, maliníku, jahodníku nebo ostružiníku.

A když tě už nebaví jíst každé ráno kaši, přidávám můj oblíbený recept na puding od kamarádky Ivanky.

CESTOVNÍ PUDING

Doma smíchej a dej do sáčku:
pudinkový prášek (například čokoládový)
sušené mléko
chia semínka
tapioku
trochu cukru

Směs dej do batohu a na místě už jen zalej horkou vodou, promíchej a nech chvíli odstát a máš super cestovní puding. Dobrou chuť!

Rizoto se sušenými rajčaty, cuketou a dávkou salámu (f: LF)

Článek se umístil na 4. místě v naší velké letní gastro-soutěži. Výsledky a ostatní texty shromažďujeme sem.

Stop splínům! Do Alp s Kerouacem v cizích autech

20. 11. 2019, Anna Růžičková

Sluncem seškvařené prázdné plechovky od coly se choulí ve škarpě u silnice. V ústech máš chuť prachu a hlavou ti zní píseň všech tuláků světa. Ta o tichu horských jezer, cinkání kravských zvonců a svobodě. Sebereš vyplašenou odvahu a prvně zvedneš palec.

Od přečtení Kerouacova On The Road sním o stopování jako o královské cestovatelské disciplíně. Dobrodruh, zbavený tíhy jistot, může vychutnávat všechny krásné nepředloženosti, které mu cesta přinese. Protože není-li plán, nehrozí selhání. Mé cestovatelské výpady v posledních letech směřovaly hlavně do Asie, kde je stopování často vnímané jako běžný a někdy jediný možný způsob dopravy. Mě ale čím dál víc lákalo zkusit si stopovat jen tak, bezdůvodně, na domácí půdě. V Evropě protkané hustou sítí spolehlivých autobusových linek, v Evropě s oblohou pokreslenou dráhami letadel levných nízkonákladovek. Při absenci nutnosti se ze stopu stává výzva.

Je nedělní odpoledne a já stojím spolu s kamarádem Mártym na krajnici u oprýskaných garáží za jedním severočeským městem. Plán je prostý – dojet stopem do hor. Vysněnou destinací je rakouský Hochschwab (brdské hřebeny to jistí). Márty je sice ostřílený silniční vlk, ale já jsem „eurostopař-zelenáč“. Navíc zlatá éra stopu dávno minula – vidět u silnice poutníka se zdviženým palcem je dnes spíš vzácný jev. A tak nevíme, jestli pro nás večer nechystá potupnou cestu veřejnou dopravou zpátky domů. Jak velké je naše překvapení, když nám téměř okamžitě staví sympatická rodina s ubreptaným ročním klučinou. Auto se zdá být beznadějně přecpané, nicméně to zřetelně není překážkou. Posádka pohotově přeskládá celý obsah vozu a my si to vzápětí pohodlně a ve vynikající společnosti valíme na jih.

Později, když stojíme na bídném místě u výpadovky směr Brno, naše nálada klesá. Tak tady nám fakt nikdo nezastaví, i kdyby chtěl. Praha stopařům nepřeje, vymanit se z jejího sevření není snadné. Spleť zdí, podjezdů, nadjezdů, mostů, zákazů, plotů a svodidel je past. Nemožné se ale stává skutečností – dvě statečné mladé slečny nic nedbají hustého provozu a téměř nulového místa k zastavení a navzdory všemu nás vysvobodí.

A pak se to děje znovu a znovu. Pokaždé nás někdo sveze zase o kousek blíž cíli. Mladý nadějný stromolezec, vášnivý špekáčkový hráč na kytaru nebo chlapík v kostkované košili a jeho pes, kteří nás vysadí po 50 metrech, když zjistí, že odbočují z naší trasy. Všichni do jednoho jsou báječní a nejméně polovina z nich si kvůli nám zajede, jen abychom my, velevážení páni stopaři, měli lepší místo pro další stop. Ovšem ten nejsladší zážitek si pro nás stopařský pánbůh teprve chystá. A to doslova – příběh totiž končí luxusní kávou s horou domácí šlehačky a zmrzliny u ledovcového jezera.

OBSERVATOŘ POD KOPCEM

Günther, amatérský astronom, a šibalská Angelika jsou postarší rakouští manželé. Stopneme je následující den ráno, což se posléze ukáže být naším majstrštykem. Triumfem, který bude navždy zářit na piedestalu nesmrtelné slávy a hřát naši stopařskou hrdost. Nejen že jde o dva neobyčejně prima lidi, ale k naší značné radosti navíc bydlí přímo v podhůří Hochschwabského hřebene a radí, kde bude nejlepší začít náš výstup. Vesmír holt bláznivými náhodami nešetří. Tuto přímou linku Veselí nad Lužnicí – Mariazell, s koupací přestávkou u jezera a občerstvením již zahrnutém v balíčku služeb, vřele doporučuji každému. Tedy každému, kdo umí plavat a netrpí intolerancí laktózy! Bonboniéra tajně podstrčená pod branku jejich zahrady (jediný domek v Mariazell s observatoří) sotva může dostatečně vyjádřit naše díky.

Vrchol Hochschwabu (2 277 m n. m.) zlézáme o tři dny později. Toulání se po stezkách v područí rozeklaných štítů jeho sousedů, ve společnosti kamzíků, kozorožců a sportovně založených rakouských seniorů, je skvělá záležitost. Ještě lepší je ale zjištění, že dobří lidé nevymřeli.

Taková představa světa se mi líbí. Místa kde žijí lidé, kteří neváhají obětovat své pohodlí a naloží si do auta dvě cizí, lehce opotřebovaná individua s velkými batohy na zádech. Čert vem cestu zpátky, kdy jsme málem umřeli vedrem po dvouhodinovém marném stopování na E55 – tou naším směrem tekl nepřetržitý proud aut a ani jedno nezastavilo…

Každý jeden člověk, u kterého zvítězí zvědavost nad strachem a vřelost nad zaběhnutým stereotypem, dělá svět lepší. Stopování je lékem na splín a deziluzi pro každého, kdo občas pochybuje o existenci dobrých konců.

Lístek na autobus sice řeší problém, jak své tělo přesunout k cíli, hřejivý pocit na duši si za něj ale nekoupíš.

Ráno na vrcholku Hochschwabu (f: Jan Milkín, www.janmilkin.cz)

Odhodit šátek a do pusy cigáro. Outdoor v Tunisku už není trestná činnost

19. 11. 2019, Anče Hanuš Kuchařová

Očekávání jsem měla nulová, neb ještě deset dní před odjezdem jsem myslela, že jedeme do Řecka. Nevěděla jsem zhola nic, když jsem nastupovala na trajekt v italském městě Civitavecchia. Za těch 30 hodin na moři jsem se snažila hlavně psychicky připravit na arabskou kulturu, v čemž mi pomáhali všudypřítomní halasící a mlaskající mouřeníni. Jenže Tunisko není Maroko nebo Jordánsko. Z nějakého záhadného důvodu pro ně bílý člověk neznamená automaticky chodící peněženku. Tunisani dotáhli tu revoluci v roce 2011 až k demokracii. Zažívají od té doby sice krizi, ale zároveň něco jako naše devadesátky. A v outdooru tuplem. Ten byl před revolucí 20 let zakázaný. Kdo se opovážil do hor, byl považován za teroristu.

Kdo se dříve opovážil do hor, byl považován za teroristu. (f: Anče Hanuš Kuchařová)

Naše parta francouzko-bulharsko-kandsko-zélandsko-českých lajnerů napla v Zaghouanu pět highline, 40–240 m dlouhých, ale potenciál je tam na dalších dvacet. Složení osm děvčat a dva kluci budilo u místní komunity takové pozdvižení, že si nás prakticky nepřetržitě točili.

Představ si, že bys celý život nesměl do hor. Lézt, ani na procházku. A najednou bum a můžeš, bum a festival. Jó! Atmosféra byla neskutečná. Outdoor je v Tunisku furt trochu underground. Po suti mezi pichlavými keříky ťapkaly celé rodiny včetně tuniských oplácaných mamin v pantoflíčkách a dlouhých hábitech. Padesátníci v polobotkách s protáhlou špičkou z umělé krokodýlí kůže. Mladé ženy, jež odhodily šátky a vmáčkly do koutku úst cigarety na znamení emancipace. A večer v kině se tleskalo i v průběhu filmu, když byla nějaká vydařená scéna. Každý řečník obdržel ovaci ve stoje a na podpis holky, co vylezla 7 summits (nejvyšší vrcholy kontinentů, pozn. red.), stáli lidé frontu až ven.

Po cestě do skal (f: Anče Hanuš Kuchařová)

Zaghouan má i pár lezeckých sektorů. 200metrové stěny, ohromné převisy s nateklými krápníky a potenciál pro tvoření cest jako nikde. Kdo by chtěl, ráda předám kontakt na místňáky – ti jsou k vrtání schopní vyřídit povolení. A až tam pojedeš, přivez jim tam svůj starší lezecký matroš. Moc tam toho nemají a je to pro ně pekelně drahé. Druhou stranou mince je, že pro nás je v Tunisku pekelně levno.

Já se tam brzy vrátím!

Krápníky, kam se podíváš. (f: archiv AHK)

Přišel podzim, čas záplatování roztrhaných košil

11. 11. 2019, Vojtěch Joska

Podzimní listí začíná barvit chodníky, poslední cestu už slaňuješ za tmy a v rajbáčku konečně nemáš v hlavě jen myšlenky na maglajz. Přišel podzim a tobě začíná docházet, že tohle písečný bohémství bude mít zas na chvilku utrum.

Je tu čas přelezů, ideální podmínka a vyladěná půlroční forma… Co když ale tohle není to, co ke svému klidu v duši potřebuješ? Teprve s podzimem si možná uvědomíš, že to, čemu říkáš lezení, není tak úplně o číslech.

Celá banda se ti před očima rozjede do všech koutů republiky za školou nebo za prací a tobě zbyde na jazyku jen ta chuť hořkýho kafe, když místo hlídání moka konvičky letíš házet parťákovi v deseti zapomenutýho kindra… Jojo, to byl víkend.

Těžké návraty do reality. Úplně základní věci, nad kterými člověka ani nenapadne přemýšlet, se stávají neřešitelným problémem.
„Jak se mám sakra dostat do ponožek, když jsem na noze čtyři měsíce neměl nic jinýho než žabky?“
„Mám dát vědět, v kolik přesně? To nestačí, že to snad stihnu do oběda?”

Lidi okolo jen nechápavě kroutí hlavou.

Máš to prostě trošku jinak. Bohužel ti zas na chvilku nezbude, než vyměnit hodinky, co ukazují jen slunečné dny, za ty, na kterých má prostor na displeji každá vteřinka.

Sluneční hodiny na čas sundat. Ádr. f: Vojtěch Joska

Podzim má ale taky svoje kouzlo. Sezóna končí a ty máš aspoň čas zase se trošku zkultivovat. Ono mít sezónu o měsíc delší, tak už bys možná tu špínu z nohou nemusel dostat vůbec. Je to čas, kdy si konečně uvědomíš, co to pro tebe všechno znamená. Všechny pytle, co sis nechal rozvěšený a smutně kolem nich se zavřenýma očima chodil, se teď v hlavě přetransformují ve hnací sílu, která tě aspoň občas dokope na tu umělku dojít a potrénovat na budoucí prásky.

Motivace bude s abstinenčními příznaky přes zimu stoupat. Občas zaženeš nepříjemný třes pěknou linkou v prašanu nebo zaseknutým cepínem nad Brnčálou. Tvoje tělo bude ale stejně spokojený až s příchodem prvního odřenýho kotníku z širočinky a večerního zchlazení ve vodě.

Tak přestaň smutnit a trénuj! Zvedání půllitrů je dobrej trénink na morál, ale občas to bude chtít zapojit i jiný svaly.

„Motivace bude s abstinenčními příznaky přes zimu stoupat.“ f: Vojtěch Joska

Óda na Bear Can

07. 11. 2019, Markéta Syllová

Poznámka na úvod: Bear Can / Bear Canister / Bear Barrel – nádoba na uchovávání potravin odolná vůči medvědům. Bear can je povinnou součástí výbavy v některých regionech, jako např. Yosemitský národní park.

Namluvila Táňa Smeykalová, 6. třída

Na stezce ke Copper Creeku zastaví tě ranger
hey, vidím holka, že jsi stranger
tak ukaž jestli permit máš
a co v tom báglu ukrýváš
víš, že kdo v Sieřře chce lézt
musí s sebou bear can nést

Jestli myslíš ten neforemný sud
tak o tom ví každý hňup
zachráním možná medvěda
jídlo se v něm však nosit nedá
čekám, že od rangera přiletí mi facák
vždyť kromě bear canu unesu už jenom spacák

Den za dnem k snídani vločky
pak burákové máslo, brkaši a tuňáka
tahle dieta každýho naláká
osmdesát doláčů za bear can vyplivni
za měsíc zaručeně oblékneš zas bikini

Bear Can – věrný přítel a parťák do každé situace (f: Markéta Syllová)

Bear can to je skvělá sesle
byť dnes na sí sedíš trochu sklesle
do Tuolomne zbývá ještě 20 mil
na dně stroužek česneku a jedna tortilla
zas sis toho holka málo koupila

Bear can pere líp než Zanussi
kdo nevěří ať to zkusí
dřív nesundala jsem ponožky nejmíň celý týden
teď s radostí peru, ždímám, suším den co den

Bear can jako sprcha slouží
přece nebudu se máchat v louži
dřív pokrytá mastnotou
dnes vlasy září čistotou

Pere líp než Zanussi (f: MS)

Sedlo, sníh, suť, je to makačka
už pátý den nepotkala jsem živáčka
ač už dávno nemám slivovici
včera hovořila jsem s borovicí
se svišti povídám si běžně
pískají na mě velmi něžně
osamocený večer pod Palisades když přijde splín
na bear can to rozduním
Queen of the bongo, yeah

Přes třiatřicet sedel se mnou šel
no kdo by tohle vydržel
těžko se s ním loučit budu
měsíc pomáhal mi zahnat nudu
u Twin Lakes hambáče a pivko co není nealko
už vím, bude z něj fajn akvárko!

Text vznikl v roce 2019 při sólo přechodu Sierra High Route (f: MS)

Článek zvítězil v naší velké letní gastro-soutěži. Výsledky a ostatní texty budeme postupně přidávat sem. Připomínáme ještě malou soutěž pod tímto článkem.

„Budeš pracovat v Ádru,“ říkali. „Bude to sranda,“ říkali

05. 11. 2019, Tereza Ševečková

Sice budeme chodit do práce, ale budeme tam mezi svými. Asi se moc nezastavíme – na Kalírně prý bývají fofry, ale stejně budeme mít spoustu volného času, kdy budeme moct vyrazit do skal. Jó, budeme unavení, ale to hecnem a na konci léta polezeme bomby.”

Skoro by to tak mohlo být, ale jenom skoro. Nemůžu říct, že by v Ádru nebyly pěkné letní dny. To byly! Na druhou stranu mi přijde dost zajímavé, že plno těchto pěkných dnů vyšlo právě na naše směny. A tak co, aspoň nám k té řeholi svítilo sluníčko.

Připadáš si, že už v Kalírně trávíš každou minutu života, když v tom náhle… Volný den! No tak super! Konečně půjdeme do skal!

Nadšení však vystřídá hořké zklamání, když se ráno probudíš a zjistíš, že prší. Zase. Smutek však vydrží jenom do prvního zvuku pískající moka konvičky – podává se snídaně! No juch. Po dobré snídani a oříšku v bříšku se nálada ihned vyšplhá do původních výšin a jde se hledat náhradní plán. S dost velkou pravděpodobností umíráš po předešlých směnách, a tak se jenom poflakuješ, hraješ na kytaru, odpočíváš a čerpáš síly na další šichtu. I tak je ti krásně. Pokud překonáš popracovní krizi, vyrazíš na lajnu. Ta jde napnout, i když je trochu mokro.

Byly také dny, kdy jsme se prostě sebraly a odjely na dovolenou. Takže ke Káti domů na Kramolnu a nebo do velkoměsta. Velkoměsto = Náchod nebo Teplice nad Metují. Záleží, jestli chceš radši do sekáče a na oběd do podniku Na kus řeči, nebo vyrazíš na týdenní nákup do náchodského Lidlu. A pak jsou tady dny, kdy je doopravdy pěkně. To pak celý den spáříš a komínuješ, a přestože vylezeš za celý den na jednu věž, tak večer dojdeš na Kalírnu v blaženém vyčerpání, dáš si pívo a s nadšením vykládáš všechny svoje zážitky. Stejně jako zbytek hospody. Každý stůl, u kterého sedí lezci, řeší to samé. Z tohohle zážitku vydržíš žít dlouho.

Žiješ jím i ve chvíli, kdy jsi zpátky na place. Nálada ti někudy uteče ve chvíli, kdy narazíš na typické Poláky. Pořád dokola si pročítají lístek, ptají se tě, co jim doporučíš, a shánějí „smažoný ser a frytki“. Nebo aspoň kečup a knedlíčky. „Ne, nemáme. Vždyť si ten lístek čtete přímo přede mnou!“

Do toho máš plný plac lidí, neroznesených objednávek, zasekaný bar a ještě ke všemu ti lidi nemají čím jíst, protože nejsou vyleštěné příbory. Všechno nádobí se zaseklo v kuchyni. V tomhle stavu fakt nemáš čas fungovat polskou rychlostí. Rtuť ti v žilách dosahuje nebeských výšin. Odklikneš objednávku a klusáš směr kuchyň, bar nebo jiné stoly.

Rotace, sprinty a popírání fyzikálních zákonů… (f: Standa Mitáč)

Co je to záchod? Co je to oběd? Na tyhle otázky neznáš odpovědi, ale naštěstí tě k nim ani momentální rozpoložení nepustí. Klus postupně vystřídá sprint po hospodě. Několikrát si ověříš fyzikální zákony a zas a znova ti dojde, že pokud jdeš velkou rychlostí s talíři v ruce a prudce se zastavíš, talíře zkrátka budou pokračovat ve směru pohybu. Safra… Zase střepy. Pak už ti stačí jen splést jednu objednávku, polít hosta bonaqou, uklouznout na vodě, která vytéká z ledničky v kuchyni, a máš perfektní základ na emocionální výbuch. Pro jeho aktivaci stačí jen drobný podnět.

Emoce lítají vzduchem a ty buď křičíš, nebo brečíš pod barem. Skvělou prevencí jsou taneční pauzy nebo aspoň odchod na záchod. Ve chvíli, kdy si všechny tyhle šílenosti začneš uvědomovat, se můžeš zbláznit. To ale nesmíš! Naopak nahodíš milý úsměv, začneš s hosty vtipkovat a doufáš, že se někdo z nich chytne a zpříjemní ti utrpení všedního dne. Kalírnu zavřeš ve tři ráno, protože jsi dřív nechtěla kazit zábavu. A najednou se ráno vzbudíš ve spacáku v chaloupce a podíváš se ven.

Je ráno, volný den. Prší. Je čas na radostné: „Yes!!!“ Dneska se ani nehnu a najednou mám ideální výmluvu, proč nic nedělat. Po době, kdy už jsi v Kalírně připadáš jako doma, oceníš den, kdy nepotkáš ani jednoho člověka. Jenom zalezeš do temné díry, užíváš si zvuk kapek a klid okolo sebe.

Prý to tady je ráj, říkali.

A mají pravdu. Nikdy jsem nezažila místo, kde bych se cítila takhle přirozeně šťastně. Ale stejně je to tu občas na pos*ání.

Nelitovat ničeho a žít (f: Káťa Matoušová)

Text vznikl v létě 2019 a nyní jsme ho publikovali k příležitostí rozloučení s Kalírnou, tak jak jsme ji znali. Zároveň ho bereme jako poděkování za jedno srdcové místo, kde jsme se jako lezci mohli setkávat. Díky Kalírně vznikl také náš velký článek: Ádršminky. Rakety, co odešly žít Ádrem. Níže je ještě pár fotek z rozlučkového večírku.

HVG – „Hard Very Grassy“. Jak jsme se rozlézali na nejdelší vícedélku Islandu

30. 10. 2019, Jakub Lacina

Už skoro rok bydlím na Islandu, kde srdce lezce většinu času pláče, pokud není připraveno strávit několik hodin řízením na té jediné cestě, co tu mají. A to mi moc nevoní. Nebo pokud zrovna nefouká – rozuměj vítr, co ti při vystupování z auta urve dveře, pokud je nedržíš. Ale když mě přijel navštívit brácha, věděl jsem, že moje lezecké srdce zaplesá. Když se jednou za čas potkáme, většinou to totiž nebývá na pokec u piva… Tentokrát jsme se vydali na nejdelší islandskou vícedélku – „Boreal“ 5.7, 487 m (5+ UIAA, pozn. red.).

Přístup je dobrodružství samo o sobě, jedeš 4x4kou po písečné pláži, v podstatě po vodě a nevíš přesně kudy. Brácha to zvládl bravurně, já se zmohl akorát na to držet se dveří spolujezdce a být podělanej strachy. Po pláži to totiž ještě nekončilo, pokračuješ po „cestě“, která je dělaná pro auta s trochu vyšším podvozkem… Nenaděláš nic. Během prvních pár hodin se můj mozek nezmohl na nic jiného, než předhazování všech katastrofických scénářů, které určitě nastanou při cestě zpět. Rozuměj urvaný kolo, uvíznutí v písku, díra nebo díry v autě. Prostě duhy a jednorožci, znáš to.

Přijeli jsme do pravého islandského počasí – fouká, mrholí a všude mlha. Ideálka. Na rozlez volíme těžší, zato kratší vícedélku „Saurgat-Satans“ 5.10b. (7- UIAA, pozn. red.) Už to jméno nás mělo trknout. V islandským průvodci pomocí googlu luštíme, že se vyplatí po dešti počkat dva až tři dny. Ale protože jsme blbí a tolik času nemáme, vyrážíme hned druhý den. K cestě to je jen 15 minut od auta, a tak už za chvíli přešlapuju na mechovitých stupech první plotny, zahradničím, nadávám a bojím se. Nohy v lezečkách mě bolí už teď. Místo kyvadla z mega odlezu volím přítah za erární karábli… Hm, čistě to asi dneska nedám. Nervozita padá, až když nacházím žábu o trochu výš. Trochu trávy a už jsem na prvním štandu. Ty kráso, dobírat lano je snad těžší než samotný lezení!

Trocha trávy a jsem na prvním štandu. (f: J. Lacina)

Druhá klíčová délka vychází na Lakyho – downclimb/traverz trávou do masivního kouta se super matrošem, tentokrát mínus mech! Po našem přelezu i mínus pár chytů… Něco za něco. Skála je ostrá, chyty malý a rackové lítají tak blízko, že slyšíš zvuk jejich křídel. Nejhezčí lezení z celé cesty je krátký sokolík v koutě a pak přelez do tenké stěny po malejch. O dost krásnější, když to lezeš na druháka, to je pak každej hrdina.

Druhá délka – tady i lezeš po skále (f: Laky)

Opět beru ostrý konec a padám hned do prvního nýtu. Prej nejlehčí dýlka! Rozdejchávám prvotní šok prvního pádu na vícedélce a přelejzám přes hranu na malou paseku. Ano, čteš dobře, paseku. Vzpomínám na anglickou klasifikaci, HVG (Hard Very Grassy), přitahuju se za drny a děkuju za dětská léta strávená na záhoně. Nut tool (šťáradlo, pozn. red.) by se taky šiknul, ale ten si na palubu letadla nevezmeš. Párkrát skoro spadnu a s úlevou sedám do trávy na třetím štandu. To lano tahá čím dál tím víc.

Další délka. Laky traverzuje po mechu k hraně, po několika metrech cvaká první borhák, ale druhej nikde… Co se děje?! Po obdivuhodné zahradnické seanci, bez rukavic a trojzubce nachází druhej… To je radosti! Dál už je to ale jen tráva a jištění v nedohlednu. Leze se dál. Tři metry nad preskou a pořád nic. Tráva. Mech. Popoleze ještě metr a vzpomíná na minulý víkend v Ádru, kde měl taky namále – prý ho bylo slyšet až v Kalírně. To bylo asi znamení… V duchu měřím metry potenciálního pádu a odhaduju, kde přistane. Je to jedna z těch situací, kde jsi sakra rád, že jen držíš lano v kýblu, a jsi vlastně úplně v klidu, zato parťák potí krev. Po deseti minutách v téhle prekérce Laky statečně sleze dolů a nakonec zvládá i traverz zpátky.. Mazec. Protože mě traverzy a odlezy po trávě nevoní, slaňujeme dolů a náladu si spravujem cestou „Dirty Rainbow“ – jediná sportovka v budoucím nabušeným sektoru, kousek od „Saurgat Satans“. Kam na ty jména chodí, fakt nevím.

Zmíněnou nejdelší vícedélku jsme lezli nakonec až druhý den – 11 délek skvěle odjištěný čistý plotny. Žádný zahradničení, super počasí, nic se nepokazilo. Takovýma storkama se přece nikdo nechlubí.

Útěk trávou ze „Saurgat Satans“. Někdy to musíš zabalit pod topem. (f: J. Lacina)

Kuchařka pro horolezkyně. Jak sestavit expediční jídelníček pro 20 chlapů?

29. 10. 2019, Alena Čepelková

Pár desítek let. Tak dlouho lezu po různejch kopcích, soukám tam do sebe různá jídla a nejvíc mi stejně jede bramborová kaše se salámem. A pod horami to, co tam konzumují místňáci. Žízeň hasím nejradši vodou a čajem uvařeném rovnou s mlékem a kořením v očouzené konvici. Když chci něco zábavnějšího, dám si čang. Všechno jistí slivovica po ránu, ale ani ta by mne jistě neochránila před následky konzumace tibetského čaje se žluklým jačím máslem, takže ten vynechávám.

V lezení se za tu dobu změnilo snad všechno a na správnou výživu ku správnému výkonu existují dokonce Gastrospeciály v eMontanách. Potíž je, že už je mi to celkem k ničemu. Je fajn, že můžu mít hovězí Stroganov skoro ve vteřině kdykoli a kdekoli, ale jedna věc se bohužel vůbec nezměnila: bez potřebného morálu stejně nic nevylezu. A ten ještě v doplňkách stravy nevynalezli.

Byla by ovšem škoda na téma rezignovat! Kuchařku plnou užitečných rad píše dneska skoro každej, tak proč ne já? Bude to kuchařka pro horolezkyně, protože ani ty by neměly zapomínat, že láska prochází žaludkem. A nebudu troškařit s pytlíkem lyofilizované stravy pro dva.

Dhaulágiri 1984 BC – já a kuchař Baila (f: archiv A. Čepelkové)


1. Jídelníček pro himálajskou expedici

Stane-li se ti, začínající kuchařinko, taková věc, že tě nedejbože nominují na nějakou expedici na osmiticícovku a řeknou: „Jsi ženská, tak sestav jídelníček – jídlo spočítej s nějakou rezervou asi tak na dva měsíce pro dvacet lidí a nemělo by to vážit víc než tři tuny. Tady máš seznam podniků, kde by se dalo něco sehnat. Zbytek a čerstvé potraviny dokoupíme na místě,“ pak si nezačni zoufat. Co na tom, že doma vaříš jenom pro tři a jeden z té trojice je tříleté děcko, které ti ještě neumí odporovat?

Fáze 1 – Zamysli se. „Co by těm chlapům asi tak chutnalo? A kolik toho asi tak jeden sní?“ Snídaně, balíčky do stěny, vydatná večeře. Je dobré rozeslat členům expedice návrh jídelníčku, aby se ozvali s připomínkami? Odpověď: Není. Zjistíš, že není na světě člověk ten, který by se zavděčil lidem všem.

Fáze 2 – Jsi v koncích? Vážně nevíš, jak ten jídelníček sestavit, protože každý něco rád a něco nesnáší? Nejsi určitě první na světě, kdo dostal takový úkol. Inspiruj se úvahou Mika Thompsona, který se ocitl v navlas stejné situaci na slavné expedici Chrise Bonningtona Everest – The Hard Way: „Alespoň jeden člověk si bude na expedici pochutnávat, a to budu já.“

Fáze 3 – Kolik tak asi jeden člověk spotřebuje paštik? Co okurky, přijdou tam k chuti? Přemýšlíš nad velkorysou nabídkou od národního podniku Hamé a spoustou jiných laskomin, které už jsou zaneseny na seznamu surovin či dokonce hotových jídel, které máš k dispozici.

„Alespoň jeden člověk si bude na expedici pochutnávat, a to budu já.“ (f: archiv AČ)


Fáze 4 – Jídlo zakoupeno, zabaleno do sudů, zaneseno do seznamů a dopraveno na místo. Nemysli však, že máš vyhráno! Přijde-li část tvého úsilí při výběru laskomin vniveč kvůli nutnému snížení počtu nosičů, improvizuj! Uvidíš, jak nečekaně se dá zpestřit jídelníček ještě během transportu do base campu. Vida, kolemjdoucí z francouzské expedice si nesou v kleci živou slepici a vy máte jen sušená vejce.

Fáze 5 – Že se expedice hodně protáhla, všechno se snědlo a nakonec byl hlad? Ne tak úplně. Počet paštik jsi nějak předimenzovala a pár jich zbylo…


2. Guláš (popř. steaky) z buvolího masa

Chytrá hospodyňka pro pírko i přes plot skočí, ty se však takovými prkotinami na dlouhé cestě do base campu nezdržuj. Ušetřit lze úplně jinak. Nač konzumovat konzervy a platit za jejich transport nosiče? Zakup malého buvolího býčka a doveď ho po svých (jeho) až na místo. Požádej někoho méně útlocitného, ať ukončí jeho mladý život. Hory vynikajícího čerstvého masa naporcuj a ulož pro pozdější použití do ledovcové trhliny. Dále stačí jen obvyklými kuchařskými postupy připravit v tlakovém hrnci chutný guláš nebo na otevřeném ohni upéct steaky.

Proč táhnout konzervy? Kup radši mladého býčka. (f: archiv AČ)


3. Zeleninový salát

Dbej na vyváženou stravu! Ne každý muž si pochutná na steaku a navíc hrozí nebezpečí, že při dlouhém pobytu vysoko v horách začne trpět avitaminózou. Proto před odchodem do hor nakup na místním trhu co největší a nejpestřejší množství ovoce a zeleniny. Pak už ti (teoreticky) nebude moct nic zabránit potěšit kulinářským uměním své spolulezce.

Nedbej na svoji vlastní únavu, nech je po těžkém pětidenním výstupu odpočívat a připrav zatím jako překvapení čerstvý zeleninový salát. Do velikého lavoru vypůjčeného od místních pastevců nakrájej všechno vhodné, co v zásobách nalezneš, a dobře ochuť. Hotový salát zanes odležet do chládku u potoka. Po večeři se zvedni a jdi pro nachystané překvapení. Až budeš hledět na převrácený prázdný lavor a opodál se pasoucí spokojený skot, opanuj své emoce. Salát se ti evidentně povedl!

P. S. Všechno, o čem tu byla řeč, se víceméně stalo na expedici Dhaulágiri 1984 a Aksu (Petrograděc) 1988.

Zásobování po sovětsku. (f: archiv AČ)

Článek se umístil na 3. místě v naší velké letní gastro-soutěži. Titulek je redakční. Výsledky a ostatní texty budeme postupně přidávat sem.

Lezu jako mimino – Nechť tě síla provází

25. 10. 2019, Jakub Novotný

V našem posledním díle seriálu nakoukneme do tréninku síly. Nebudeme ale řešit intervaly, prostředky ani plánování. Podíváme se na trénink síly z trochu jiné perspektivy.

Marek Orko Vácha píše v knize Místo, na němž stojíš, je posvátná země: „Je velkým problémem současné vědy, že to, jakým způsobem hledáme, určuje to, co najdeme.“ Myslím, že to není problém jen vědy. Pokud budeš chtít zjistit, jak jsou na tom vrcholoví lezci, abys je, dejme tomu, mohl nominovat do reprezentace, potřebuješ jejich výkonnost nějak kvantifikovat. To se dá různými způsoby – jedním z nich je měření síly izolovaných svalů. Pokud se chceš co nejvíce zlepšit v izolovaných visech, budou nejlepším tréninkem izolované visy. Přenositelnost takového cvičení do lezení je ale menší než u komplexních cvičení, neboť síla při lezení je o propojení síly nohy se silou ruky. To znamená, že pokud si budeš chtít zodpovědně kvantifikovat svou výkonnost, abys odhalil slabiny nebo změřil pravidelné přírůstky síly, hrozí, že se sice budeš zlepšovat ve svých cvičení, v lezení ale posun nezaznamenáš, popř. velmi malý, neúměrný úsilí, které do tréninku vkládáš.

Ještě jednou zopakuji citát Alexe Hubera z rozhovoru pro eMontanu: „Měl jsem totiž dojem, že po campusu jsi silný, což je dobré, ale lezení není visení. Je to především pohyb v převislém terénu, fixovaný nohama a prsty. To znamená jiný druh koordinace. V dnešní době vidím, že ten názor byl správný. Když se chci na campusu srovnat s dnešními frankenjurskými lezci, nemám žádnou šanci. Vůbec. Ale na skalách jsem silnější. Takže si myslím, že samostatné visení neznamená nic. Musíš do svého těla dostat tu specifickou koordinaci. Vliv campusu končí u prsou, kdežto systém board jde až dolů.“

Osobně si myslím, že visy i kampus je možné modifikovat, tak aby dávaly smysl i v této specifické lezecké síle, kterou Alex popisuje. Je ale třeba přidat oporu nohou, ať už imaginární (představuji si, že stojím na noze a tlačím do ní, jako bych stál na stupu – něco jako když člověk dělá na stěně francii) nebo k visům a campusu dodám skutečnou oporu nohy (lištičku nebo stup pod hrazdou, deskou či campusem) A pak je třeba ještě přidat záměr. Tedy dívat se nahoru a snažit se tam přitáhnout, navzdory tomu, že tělo zůstává dole na mírně pokrčených rukách pod deskou. Propnuté ruce v loktech značí špatnou oporu v rukách, tomu se tedy chceme vyhnout. Shyby je zase možné provádět k jedné ruce, popř. výborným prostředkem jsou křivé shyby, kde dochází k rozlišení stojné a kročné ruky (ta horní je kročná, k ní se přitahuji, spodní je stojná, od ní se odtlačuji), nebo jednoruční shyby.

Druhou půlkou kvalitního tréninku je dobrý odpočinek. Pokud se při tréninku síly snažíš soustředit na opory, záměr a držet tělo v ose, pak se ti v mozku vyplavuje dopamin. To je neurotransmiter, kterým tě mozek odměňuje za činnosti, které tělu prospívají, jako je jídlo nebo sex (výjimkou jsou drogy). Při tréninku, kdy se snažíš jen co nejvíc se zničit, tě mozek odmění endorfiny. Oboje je příjemné, potíž s endorfiny ale je, že tělu pak trvá déle přechod do relaxace a regenerace.

Cílem celého seriálu článků bylo poskytnout čtenáři nové podněty k zamyšlení týkající se paradigmat, ze kterých vychází sportovní trénink nebo idea lezeckého pohybu. Lezecký trénink má zatím velmi krátkou historii a z části vychází z ideí body buildingu, jehož cílem ale není nejlepší atlet, ale co nejhezčí živá socha. Pohybové formy staré stovky nebo tisíce let jako je balet, kung-fu nebo jóga přistupují k rozvoji těla jinak a správnost některých těchto přístupů v mnohém potvrzují poslední neurologické výzkumy. Velkým problémem těchto vhledů je ale jejich obtížná možnost předání moderním způsobem vzdělávání, tzn. textem nebo videem, a kladou vysoké nároky na osobu učitele ve smyslu vlastní praxe a cvičení. Obecně si dnešní doba žádá jasné kuchařky nebo manuál, jak na to. Jenže tak komplexní záležitost, jakou je sportovní trénink a rozvoj potenciálu našeho těla, není možné vpasovat do manuálu nebo kuchařky. Je to věc organická. Přeji ti tedy především mnoho zvídavosti na tvojí cestě objevování a spoustu zábavy.

Lezení není visení. Lionel Burgr v „Módní vlně“ IXb na Hrad, Ádr (f: Standa Mitáč)

_______________

Tady najdeš předchozí díly rubriky. První – řetězecDruhý – 11 pohybových radTřetí – oporyČtvrtý – flexibilitaPátý – core training. Šestý – zapojení svalů. Sedmý – Správné dýchání.

S chutí do skal. Základem úspěchu je volba správné kuchařky

22. 10. 2019, Olga Hušková

Listuji klasikou, leč dvoudílné „vaříme v Labáku“ mě na první pohled nenadchlo. Na počátku velkolepě slibuje Velkou i Malou Baštu, ale jen člověku začne kanout slina, zjistí, že zdejším maximem budou tak nanejvýš Buchtičky se šodó. Zachránit menu by snad mohla zvěřina, leč Jezevec, Krab ani Želva mě nelákají. Netopýr tak možná pro Ozzyho. Podsvinče z Děčínského prasečáku taky nevypadá na kuchařský majstrštyk… upeču tedy raději nepříliš osoleného Boba a Bobka. Pohádková vyhlídka. Po značně masitém obědě si připadám jak Otesánek a přemýšlím, co dobrého na Zub. Jenže Krabice na sušenky je prázdná. Smutně hledím na Pivní tácek a usrkávám Darjeeling. V zoufalství si nacpu Panděro Slimejšem, zkřiví se mi Tvář a čeká mě leda Urna. Ztráta času. Pryč odsud.

Co dál? Věhlasný Moravský Kras mě odrazuje rovnou. Z doslechu znám akorát Lidomornu… a umím si představit lepší zábavu.

Solivou strouhanku také nemusím, čímž odpadá všechna českorajská drobenka. I provařený Tvarožník.

Raději domů. Do Jizerek.

Jizerky lískooříškové slibují hodně. Podrobuji tedy zdejší kuchařku hlubšímu zkoumání. Vypadá nadějně. Pravda, nikdo zde nenabízí vhodný Kuchyňský kout, ale do začátku nalézám alespoň Vidličku, Poklici, Struhadlo, Jizerský odšťavňovač a hned tři (!) Koryta. Není kouře bez ohýnku, komíny táhnou. Polévka bude Boršč, ale co hlavní chod? Receptář slibuje Chuťovku. Mám nakoupeno. Přemýšlím, jestli na Plotny použít Omegu či Céres, ale ukazuje se, že Céres mastí spárou. Rozdrtím Srdce a Panenku, rozklepnu Vajíčko. Zkusím uklohnit Kuřecí nářez: vrznu tam Kohoutí hřeben, stehýnko z Labutě, Kousek Sokolíčka a Ucho Blbouna nejapného. Samá Ptákovina. Kladrubský gulášek holt z Koňské hlavy nevykouzlím. A z Kočičí už vůbec ne. Teď trochu zeleniny. Pohádka z mechu a kapradí, Báseň z bahna a humusu… Čím dál tím lépe. Snažím se zkrotit Rotující kedluben a očesat Psí víno. Cestou odvážných houbařů nacházím Houbu Růžovku, do Psilocybinové varianty si však netroufám. Koření málo, plánovaná Pirátova pochoutka bude holt Bez pepře. Podzimní paráda, Šup do hrnce!

Degustace začíná. Uff. Jednou a dost. Velké břicho požaduje Siestu. Ještě Sladký dezert? Poslední slovo? Jasně.

Kafe došlo. Mlejnek originál hlásí prázdno a Fakemlejnek zvládne podrtit akorát Nescafé. Raději volím Jizerskou meltu. Ještě by se hodil nějaký Pišingr. Homole cukru nabízí Cukrovou vatu a… Rybičky v oleji. Šavle!!! Hurá, Mouchy už odletěly, žaludek stabilizuje Koblížek s Pralinkou.

Zahajuji Cestu hospodského. Žádná Prohibice, to raději Kozovy mydlinky. All inclusive. Podejte mně lahvový… Napoleon… To je Žihadlo!

Zpátky na Stržák. Poslední Magické oko… zatraceně, Kocovina! Stálé nevolno… Okamžitě a střelhbitě… Za bukem… Šavle direct!!!

WC sokolík.

Ustát Magické oko bývá nesnadné. (f: J. Hušek)

Článek se umístil na 2. místě v naší velké letní gastro-soutěži. Výsledky a ostatní texty budeme postupně přidávat sem.

_______

Zároveň připojujeme rafinovanou soutěž. Kdo nám pošle přesný počet názvů cest a věží, které autorka zmínila v tomto článku (schválně jsme cesty tentokrát nedávali do uvozovek), získá jeden kalendář Písek 2020. Odpovídej buď do komentářů na facebooku nebo na [email protected] Hrajeme do 11. 11. 2019. Vítěze uvedeme tady pod čarou dne 12. 11. 2019.

AKTUALIZACE: Zde jsou výsledky, nejblíže se trefila Anička Šebestíková svým tipem 103 věží a cest. Správné výsledky jsou zde.

„Chlapi, můžu tady brečet?“ Sean Villanueva pronikl do Ádru

17. 10. 2019, Petr „Pjotr“ Vícha

Když Sean před dvěma lety poprvé vkročil v Ádru do hospody, lidi si hned začali šuškat: „Hej, to je ta bigwallová legenda! Nebo ne? A co tady dělá sám?”

Dala se s ním do řeči Anička Havelková. Stěžoval si, že natrefil na nějaké spolulezce, ze kterých byl trochu v šoku. Prý během jištění popíjeli a všechny cesty s lanem mu připadaly spíš jako sólování. Aničce došlo, že shání lepší parťáky, a řekla nám: „Zítra lezete se Seanem!“ Tak jsme šli – bylo to jednoduchý. Přestože bylo mlžné dopoledne, vyrazili jsme do Teplic a odpoledne zkusili „Bod zlomu“ (Xc). Nechápal jsem, jak vysoko se dostal během svého onsajtového pokusu. Bylo inspirující ho sledovat. Byl jsem si jistý, že druhým pokusem to nekompromisně smahne. (Tak se také po týdnu stalo, pozn. red.)

Sean před dvěma lety v “Bodu zlomu” Xc (f: P. Vícha)


O dva roky později se mi Sean ozval, že se vrací zpátky do Adršpachu. Zrovna v tu dobu se mi to moc nehodilo, musel jsem být v práci. A tak jsem se snažil sehnat co nejvíc lidí, kteří by mu mohli ukázat ty nejlepší cesty. Nakonec se mi povedlo dorazit do Adršpachu ve stejný čas jako jemu a lezli jsme spolu spoustu cest celý týden jenom s jedním rest dayem.

Jaké jsme vybírali cesty? Znáš Adršpach – je to jedno velké bludiště skalních věží. Na první pohled vypadají všechny cesty pekelně těžce. A to je taky důvod, proč je dost náročné vybrat si cestu, kterou chceš lézt. Víš, že se s velkou pravděpodobností budeš bát v každé cestě, do které se pustíš.

Nakonec jsme vyrazili do sektoru Himálaj. Neměl jsem ponětí, kam přesně půjdeme. A tak jsem dal dohromady cesty, které mám rád, s těma, co jsem ještě nelezl nebo nedolezl. Další podmínka pro výběr cest byla jasná: držet se co nejdál od turistické stezky. Žádné speciální plánování neproběhlo. Sean je tak přizpůsobivý a nadšený do lezení, že je dost náročné vybrat cestu, která by se mu nelíbila.

Třídílný dokument o Seanově lezení s Pjotrem v Ádru

První dva dny byl v Ádru spolu se Seanem taky jeho známý – kameraman Johan. Točili jsme záběry z cesty „Rohová“ (VI) na Annapurnu. Byl jsem přesvědčený, že takové stavění Sean ještě nezkoušel. Hlavní důvod, proč jsme si vybrali tuhle věž, ale byla cesta „Prckova porucha“ (IXa). Sean ji úspěšně vytáhl, ale řekl bych, že si v ní dost zabojoval… Pak se ukázal Matěj Svojtka a já byl přesvědčený, že najde něco dobrého. Šli jsme do Jelení rokle. Tahle oblast se v poslední době hodně rozvíjí. Najdeš tam například nádhernou cestu „A jde se na pivko“ (Xc). No není to poetický název? Než ji Matěj se Seanem vylezli, dali jsme si ještě dvě nové cesty: „Fenkám“ a „Hovado z lesa“ (IXb), které jsou taky na Johanových záběrech. Poté kluci udělali první a druhý volný přelez cesty „A jde se na pivko“, v současnosti je to jedna z nejnáročnějších linek v téhle oblasti.

Další den nás čekala jedna širočina – to byla celkem náhoda. Jednou jsem se procházel v dešti a všiml jsem si jí. Nakonec se právě ta zapomenutá širočina stala výzvou pro náš další lezecký den. To taky uvidíš na videu. Umíš si představit, že staří klasici udělali prvovýstup téhle cesty ve svých šedesáti letech? Mohli bychom se od nich učit.

Později jsme vylezli cesty jako „Memento Mori“ (VIIIa), „Mrtvička“, „Lvíčata“ (VIIIa), „Vabank“, „Smrtonoška lahodná“ (IXa), „Bílý mustang“, „Bludný kořen“ a „Pražský výběr“. Spolu se Smolem jsme udělali prvovýstup na věž Střelci a Sean naši cestu pojmenoval „Robin Hood“ – stále čeká na RP. 

Nedokážu říct, která z těch cest se Seanovi líbila nejvíc. Z každé vypadal nadšeně, ale měl jsem pocit, že ty bizarní a náročné cesty celkem pracovaly se Seanovou psychikou. Měli jsme opravdu co dělat, abychom se znova pustili do širočiny „Olověný hřebík“ IXa, kterou můžeš v krátkém filmu taky zahlédnout. Další bizár, co jsme lezli, byl „Obstarožný strašák“ – sypající se převislá spára s pekelným dolezem v širočině. Po téhle cestě musíš jít na nějaké sportovky, abys začal mít lezení zase rád.

Výzev tu mám spoustu. Sean v “Olověném hřebíku” IXa (f: J. Kervella)


Jednou ráno jsme vyrazili lézt s mým kamarádem. Ubalil si pořádného jointa, kterého sám stáhl, a hned poté jsme se šli rozehřát do Xb-c. Přemýšlel jsem, co si tak asi Sean myslí. Řekl mi: „Vy šílení Češi a ty vaše rozlezovky…“ Ten den jsme si hodně užili. Zadky nám nakopala pětková širočina – musel jsem se nechat zachránit ze svého sólo pokusu a Sean z toho také slezl. Nakonec jsme poslali cestu „V hašišovém rytmu“ (Xa), kterou dal Sean na flash, jako kdyby to byla procházka.

Přišel jeho poslední den. Řekl bych, že jsme mu ukázali spoustu novějších cest a trochu jsme šetřili s opravdovými starými klasikami. Jeden z parťáků měl skvělý nápad, abychom si dali „Přízemní komplikaci“ (VIIIa). Ve chvíli, kdy ji Sean lezl, na nás volal: „To je nádhera! Chce se mi z toho brečet. Hej chlapi, myslíte, že můžu brečet?“ Řekl to několikrát za sebou už v průběhu lezení. A tehdy mi došlo, jaké máme štěstí, že tohle místo – Adršpach – máme.

Od téhle Seanovy návštěvy na něj vzpomínám jako na klidného, pokorného a trpělivého člověka s vášní pro lezení, hudbu a legraci.


______________________

Text vznikl jako volné doplnění Článku měsíce:
Sean Villanueva. Lezeckou vášeň musíš cítit ve své hrudi

Punkový víkend v Rájci. Jak jsme si spletli chalupu s hospodou

16. 10. 2019, Blanka Pechačová

Moje maminka od nás dostala k letošním sedmdesátinám dárek na přání – výlet osobním automobilem, a to kamkoli, kam se sama nedostane veřejnou dopravou. Podmínkou této objednávky byl z naší strany výběr destinace, kde si budeme moci zalézt. Na začátku června přišla k mému překvapení s tím, že by se ráda v rámci objednaného víkendového výletu podívala do Ostrova u Tisé.

Do auta přibíráme naši lezeckou kamarádku Romču a v sobotu ráno konečně vyrážíme na společnou cestu do Rájce. Ještě před Roudnicí zjišťujeme, že se stávajícím obsahem nádrže a při dané četnosti zpomalovacích zúžených úseků nedojedeme ani do Ústí, a tak máma bude muset na vyhlášeném ústeckém nádraží čekat ještě asi hodinu navíc. Cestou z Ústí nás pak Romča častuje historkami z dob svých studií, kdy jinou brigádu než vykládání kamionu tady na severu nesehnala. Alespoň si tak vysloužila, dětmi z kroužků často zneužívanou, přezdívku „Kamioňák“.

Kemp v Ostrově praská ve švech. Němci prý slaví nějaký svátek, takže už v sobotu dopoledne není ani kde postavit stan. Ubíráme se k plánu B, necháváme maminku vyložit věci v rezervovaném pokoji, kde v noci zůstane na pospas okolní kempové vřavě, načež vyrážíme vegetovat do Rájce s výhledem na klidnější zítřky.

Autorka článku se rozlézá na Hlásném (f: Iveta Kyjáková)

Před polednem přijíždíme na parkoviště u chalupy Lesní zátiší, kde maminku vypouštíme na dlouhou procházku o holi do Ostrova, zatímco sami se jímáme vyrazit lézt k Pilátově věži. Přicházíme pod Rumcajse, jehož třicetimetrový „Jižní komín“ (III) mě od našeho prvního střetnutí volá a já vím, že bez jeho vylezení nebudu moci odjet. Nejprve však začínáme snadnými výstupy na Hlásného a rozežraně pokračujeme na Rumcajsovi. Zkouším se prodrat sympatickou dvojkou, náhorní „Starou cestou“ nahoru (sóluji navázaná na lano). Romče jsme vyhlídli krásnou čtyřku se zevrubným popisem. Nástup vypadá lezitelně, spárkou na sokola, přes převísek, mírně vpravo ke kruhu a výraznou šikmo ubíhající spárou vzhůru. Romča si nástupovou spáru užívá, o to méně už převis a provazování hodin pod převisem, které našla kdesi vlevo za hranou. Z té výšky nikdo padat nechce, a tak po nějaké době uzlování, hekání a shybování v převisu vítězoslavně dosahuje prvního kruhu. S úlevou, a jakoby žádajíc o povolení, si na chvíli do kruhu i sedá.

„Přísná čtyřka,“ konstatuji, když povoluji lano a hmatám po průvodci.„Starou cestou do nejvyššího bodu náhorní stěny a odtud sokolíkem na konec. Traverz doprava do SZ stěny a tou n. v., nebo je to: Vlevo v Z stěně spárou přes převis na balkón (K) a spárou šikmo doprava n. v.?“ čteme s Tomášem v průvodci.

„To vypadá…“
„…jakože je to jiná…“
„…nic jí neříkej, nic jí neříkej, ona to dá!“ tlačím na Toma a mísí se ve mně pocity neovladatelného smíchu spolu se zděšením.
„Co si to tam šuškáte!?“ volá Romča od kruhu.
„Ale nic, našli jsme popis té cesty, ale je to cajk, to dolezeš!“ uklidňujeme lezkyni a vracíme se k jištění.

Romča je princezna bojovnice a její kuráž v pětihvězdičkové „Karčiho spáře“ za VIIa s vědomím toho, že leze čtverku, by jí onoho sobotního odpoledne mohla závidět i Xena! Krůček po krůčku se naše hrdinka plazí položenou mělkou spárou, kam zakládá jediný, až jedinečný mikrouzlík. Nad spárou už je snadné lezení za odměnu. Kámen ze skály nespadl, za to ten z našich srdcí ano. Odvážně se pouštím na druhém za Romčou a děkuji za znalost techniky vklíněného kolene, kterou ve spáře obratně zužitkovávám. Cesta je více než pětihvězdičková, ale na tahání, to chce kuráž, nebo se alespoň ještě týž večer v hospodě řádně opít…

Nabuzena Romčiným výkonem v podvečer konstatuji, že mě čeká „Jižní komín“ na Rumcajse a bez něho jít pít nemůžeme. Na písku moc netahám, vlastně obecně moc netahám, ale když mě volá pěkný komín, tak se prostě neudržím… Při pohledu na věž je mi jasné, že mým prvním jištěním bude vklíněný balvan asi osm metrů vysoko. Když se k němu dostávám, zjišťuji, že je v opravdu úzkém místě. Je dokonce v tak úzkém místě, že abych na něj dosáhla, mám hlavu otočenou a zaklíněnou na jednu stranu. Abych hlavou otočila, musím komínem o kus slézt do širšího, hlavu otočit a zas vylézt nahoru. Pro kolemjdoucího to může být celkem komické. Pro mě v té výšce fakt ne. A tak se tam mrcasím tak dlouho, než smyčku přes balvan konečně přehodím a můžu konečky prstů stáhnout její konec k sobě. Vítězoslavně cvakám první jištění a vylézám z komína oblézt tohle zúžení. Následuje útulná police s božími hodinami a dále cestou vzhůru jistím, kde se dá. Romča s Tomem dolézají za soumraku: “Tohle bychom už teď nechtěli tahat.” U srdce mě hřeje pocit z dobře vylezeného komína, stejně jako pozorování západu Slunce z vrcholku věže. Připomínáme si, proč jsme kdy začali lézt a proč to pro nás nikdy nebylo, není a nebude o číslech.

Večery v Rájci. Tady to nikdy nebude o číslech. (f: Standa Mitáč)

Slaňujeme za tmy. Z písčitého plácku pod námi večerem znějí tklivé melodie kytary jediné opuštěné dvojice široko daleko a my tu máme po celodenní lezbě, na rozdíl od kempu v Ostrově, boží klid.

Teď už nezbývá nic jiného, než se jít trochu opít. Přicházíme k autu u Lesního zátiší – ze dveří i oken září úsměvy bavících se lidí. Za okny se ve světle lamp blýská pípa a uvědomujeme si, že nám značně vyžíznilo. Nejprve jdeme dovnitř na záchod natočit vodu do lahví s tím, že ji odneseme do auta a pak se stavíme na pivko. Ale chyba lávky! Romča sice proklouzla, ale mě s Tomem zastavuje cestou ven podnapilý mladík: “Kdo vás pozval?” Knedlík v krku nemůžu ani polknout. Hájíme se tím, že jsme si sem přišli natočit vodu a pak jsme si chtěli dát tady v hospodě akorát pivo.

„Tady ale není žádná hospoda. To je soukromá chata! Lidi tady mají normálně věci a jak jako můžeme vědět, jestli jste nás sem nepřišli vykrást? Taky můžeme zavolat policii!“ „To klidně zavolejte, páč jsme si vážně přišli jen natočit vodu a chtěli si dát pivo po lezení,“ obhajuji nás, zapřená ve dveřích. „Oukej, oukej, tak běžte za ostatními a koukejte se jim omluvit!“ Pokračuje opivený borec s cigaretou u úst.

Při výměně pohledů s Tomem usuzujeme, že nám vlastně ani nic jiného nezbývá. Přicházíme do „výčepu“ a narušujeme šum veselých lidí u stolů, pod stoly, u baru i za barem. „Ahoj všichni, my jsme vám sem přišli ukrást vodu a páč jsme si mysleli, že je tu hospoda, chtěli jsme si dát pivko. Všem se tímto omlouváme, nevěděli jsme to,“ odvážně rozřezávám zurčení hovorů. Přítomným lidem cukají koutky, načež borec za barem vážně konstatuje: „Tak to si musíte to pivo dát, ale jenom malý, protože už narážíme poslední sud!“

Nutno dodat, že z jednoho malého piva byla piva tři, nejmíň sedm velkých boroviček a z toho plynoucí nekonečný noční pochod v podnapilém stavu do skal, kde jsme pod nejbližší kapradinou padli naznak do písku. Ráno nás probudila odrzlá veverka s uřvanou pěnkavou, čímž byl více než slavnostně završen náš lezecký počin předešlého dne.

Dilemata zloděje lezeckých duší (+video)

07. 10. 2019, Lukáš Ondrášek

Natáčíš kamarády v situacích, kdy zažívají velké dobrodružství. Jednou rukou jistíš a jednou rukou držíš kameru. Kámoš trpí a ty jásáš, protože emoce stříkají. Ty šťavnaté záběry si publikum žádá a radost v basecampu u malé obrazovečky tě naplňuje chtíčem zase držet kameru.

Je krásné ráno a nacházím se pod věží Petit Clocher du Portalet ve Švýcarsku. Jako člen skupiny lezců mám za úkol držet krok s týmem ve zdejších spárách. O to složitější je ukojit moji touhu držet kameru a dokumentovat dění okolo.

V hlavě mám ducha a ten stále vymýšlí, jak to udělat. Při natáčení v civilizaci se věnuji naplno jednomu úkolu. Ale co tady? Dneska jdeme lézt cestu „État de Choc“ (7a, 280 m). Peru se s vnitřním hlasem, který šeptá, že odvyprávět příběh pohledných spár by byla paráda. Plaším ducha v hlavě a soustředím se na jištění parťáka.

Lezec: „Pojeď Zbyšku, pořádně podoj tu spáru a budeš v dobrým.“
Vnitřní hlas: „Teď to udělej, vyfoť to!“
Lezec: ,, Jsi v pohodě?!“

Pocity za kamerou se liší od toho, jestli hraji úlohu spolulezce, nebo jen kameramana. Viset na fixním laně poblíž prvolezce je daleko náročnější, než když jsme lezecký tým. Chudák prvolezec má odlezeno nad frendem a dochází mu. On vypadá klidně, ale ve mně to vře. Co když se pohnu a on sletí? Mám mu podat pomocné lano, nebo ho nechat zahučet dolů pro efekt?

Zamýšlím se nad filmem Free solo, kde Alexe natáčeli v nejtěžších pasážích stacionární kamery, které mu nepomůžou. Když natáčíš z lana, tak lezce ovlivňuješ svou přítomností. Bylo by etické pomoct jako přihlížející fotograf lezci v nesnázích, nebo je lepší ctít etiku výstupu a nechat ho napospas osudu?

Psychický doping? Podle mě existuje, protože přítomnost fotografa může lezci v psychicky náročné cestě pomoci. Většinou se natáčí crux cesty z fixních lan a lezec může nabýt pocitu bezpečí, že přinejhorším mu někdo pomůže. Prvolezec to zvládne a hrdinně se kření do kamery.

Najednou se mnou někdo cuká a já otevřu oči. Zbyšek tahá za lano: „Zruš mě!“ Uf, to byla filozofická chvilka, až jsem zapomněl, kde jsem. Dolézám na vrchol žulové věže k sošce Madony a podávám parťákovi ruku. Emoce se uklidňují až v základním táboře, kde koukáme na fotky. Tyto obrázky alespoň trochu přiblíží dění okolo, které chceš ukázat ostatním. Tak co, bereš kameru zase příště?

___________________

Pokud si chceš poslechnout i živé vyprávění, doraž na víkendový festival Bye Bye Summer na Velký Rabštejn. Sokolíci tam odvyprávějí svoje zážitky a podělí se o obrázky – i prostřednictvím výstavy. Více o lezení na Portalet se dočteš také v Montaně 5/2019

Zbyšek Černohous dolézá k jednomu ze štandů na žulové věži Portalet. (f: Lukáš Ondrášek)

Letní soutěž eMontany skončila. Vyhrála originální báseň, propracovaná kuchařka a himálajský jídelníček

06. 10. 2019, redakce eMontany

Začněme čísly:
24 lidí se zúčastnilo,
4 lidi porotcovali
10 vyhrálo! Jak se dařilo tobě? Podívej se níže.

V letní soutěži eMontany, která měla téma „Je hlad nejlepší kuchař?“, se umístili:

1. Markéta Syllová (26 bodů)

s Ódou na Bear Can (originální báseň, inspirovaná nádobou pro uchovávání potravin před medvědy) 

2. Olga Hušková (20 b.)

s článkem S chutí do skal (aneb základem úspěchu je volba správné kuchařky) 

3. Alena Čepelková (19 b.)

s jídelníčkem pro velkou expedici na Dhaulágiri v roce 1984 

4. Ludvíka Fialová (17 b.)
5.-6. Honza Bořil (15 b.)
5.-6. Barbora Sojková (15 b.)
7. Víťa Kopecký (11 b.)
8.-9. Víťa Dubec (9 b.)
8.-9. Vojta Sýkora (9 b.)
10. Filip Zaoral (5 b.)

Vítězům gratulujeme a přejeme, ať si z našich cen vyberou to, co se jim bude skutečně hodit. Budeme je brzy kontaktovat.

Za poskytnutí výher do soutěže děkujeme firmám Rafiki, Pivovar ROHOZEC, Climbing Technology, Vertical Trade, Singing rock, Hudy, Hanibal, Rock Empire, Mountain Equipment a Lowe Alpine.

Zaujali nás, ale pod čarou se umístili:

Daniel Svoboda (4 b.)
Eva Siegelová (4 b.)
Jan Tauchman (4 b.)
Eliška Válková (3 b.)
Jonáš Gaigr (2 b.)
Josef Pelán (2 b.)

Vítězné příspěvky a další, které uznáme za vhodné, ještě časem publikujeme v rubrice „200 slov“.

Díky za tvoji účast a třeba zase příští rok!

Lezu jako mimino – Dýchej!

26. 09. 2019, Jakub Novotný

Často na stěnách slýchám povely jističů ke svým lezcům: „Dýchej!“
Čím to, že někteří lezci přestávají dýchat už v krocích kolem 60 % svého maxima, a proti tomu někdo je schopen i v krocích kolem 95 % svého maxima snadno dýchat? Vše vychází z nastavení hrudníku.

Jak jsem psal v předchozích článcích, lidské tělo se pohybuje po páru stojných a kročných opor v křižném vzoru, s čímž je spojená rotace žeber a úklon bederní páteře.

Pokud mozek při pohybu špatně rozeznává oporu horních končetin, musí opřít horní část těla někde jinde. Použije tedy jako oporu páteř. V takovém případě dochází při pohybu k omezení rotace hrudníku, dále pak k jeho zatuhnutí a zvětšení v předozadním směru (čímž se dostáváme k dalšímu negativnímu vedlejšímu efektu core trainingu). Když se podíváš na nejšikovnější lezce nebo sportovce obecně, mají většinou velmi široký hrudník ve směru mezi rameny, ale velmi úzký v předozadním směru – jako třeba Rishat Khaibuillin. Je to proto, že svaly hrudníku jim pracují ke správným oporám (tedy rukám) a modelují hrudník do této pozice. V opačném případě, tedy při nastavení nevhodných opor, vytváří hrudník mírný odpor dechu, který v těžších krocích stačí k tomu, aby člověk přestal dýchat. A i přes upozornění, že má lezec dýchat v dalším těžkém kroku, dýchat přestane.

Nezapomínej dýchat, i když se soustředíš na nejtěžší krok. Rishat Khaibuillin na Fesťáku v Teplicích. (f: Standa Mitáč)

Pokud tedy někdo má ve spodní části uzavřený hrudník (jeho tělo vypadá jako přesýpací hodiny, s velkou křivkou mezi pánví a hrudníkem) nebo přeposilovaný přímý břišní sval, nebo hrudník zbytnělý v předozadním směru, bude se mu pravděpodobně hůř dýchat a jeho celková vytrvalost bude horší.

Pokud chceš při lezení lépe dýchat, doporučuji pravidelně cvičit cvik v leže na zádech s pokrčenýma nohama a nebo vkleče (viz obrázky). Vleže zatlač prsty na nohou do podložky, tak aby se napřímila pánev a chytni si ukazovák a prostředník jedné ruky rukou druhou a táhni lokty po zemi od sebe. Snaž se uvolnit hrudník co nejníže – ideálně, abys měl hladký přechod mezi posledním žebrem a břichem, i když máš přímý břišní sval uvolněný.

Cvik vleže

Když klečíš, protahuješ prsty na nohou a na rukou do dálky, tělem se chceš protáhnout za hlavou ve směru, kam se díváš, a dýcháš do boku hrudníku, zhruba do místa, kde je půlka pažní kosti, když přitiskneš ruce k hrudníku.

Cvik vkleče

Mimochodem, když ležíš na zádech a zatneš břicho, dýchá se ti lépe? Asi ne. Posilováním přímého břišního svalu dolů ale spěješ k takovému stavu. Doporučuji projít cviky, kterými pravidelně trápíš své tělo a pozorovat, jestli se ti v nich dobře dýchá. Pokud ne, zaděláváš si na problém. V józe se dá poznat správně provedená pozice tak, že i když máš ucpaný nos rýmou, rozšíří se ti dýchací cesty a můžeš volně dýchat.

_______________

Tady najdeš předchozí díly rubriky. První – řetězecDruhý – 11 pohybových radTřetí – oporyČtvrtý – flexibilitaPátý – core training. Šestý – zapojení svalů. Nový díl publikujeme opět koncem příštího měsíce.

Cestujme, plňme si sny a výzvy. Ale přemýšlejme, jak a proč

22. 09. 2019, Eva Trnková Janatová

Mám pocit, že poslední dobou přibývá hodně mladých lidí, kteří mají představu, že pobyt v přírodě znamená tzv. „výzvu“. Nejen, že všechno musí být výzva, ve všem musí být dávka neskutečného adrenalinu. Závody na dlouhé kilometry, výstupy na nejvyšší hory kontinentů, počty kilometru uběhnutých, nachozených a ujetých…

Ale nějak jsme zapomněli, že přežití v oné přírodě je přece něco, co má být pro nás celkem přirozená věc. Tady máš výzvu – uč se nebýt neschopný pobytu v přírodě. Nauč se pohodlně přespat, užít si ten čas a nenechat u toho za sebou žádné stopy.

S tímhle vším souvisí také tak populární cestování. Já také ráda občas poznám zase jiný kus země. Ale hodně přemýšlím nad tím, jestli tam opravdu chci a potřebuju. Proč? Protože cestování je super. Ale už není tak super pro tu naši méně a méně zelenou planetu.

Rozhodně tím nemyslím – necestujme. Myslím tím – přemýšlejme nad tím, jak cestujeme.

Přemýšlejme nad tím, jak cestujeme. Ideální je třeba stopování (f: Jakub Freiwald)

Takže chceš výzvu? Ok, tak cestuj nebo závoď. Dá se to i pěkně spojit. Co třeba takhle dojít do toho Španělska pěšky? A co takhle výzva, která je nějakým způsobem smysluplná?

Co třeba prostě jít a postavit vlastními silami školu na Lomboku v Indonésii, snižovat znečištění světových oceánů nebo žít co nejvíc udržitelně. Způsobů, jakými se můžeš zapojit, je hodně.

To je úplně něco jiného, než když vysoce postavený manažer prostě musí dojít na nějakou pětitisícovku a výš. Vážně člověk miluje cestování, když letadlem doletí kdykoli kamkoli, tam se zavře do resortu hotelu a zbytek týdne tráví v baru u bazénu?

Nebudu tvrdit, že já sama létání nemiluju. Obrovská letadla prostě zbožňuju. Jsem jeden z těch geeků, kteří by se mohli na oblohu koukat donekonečna a pozorovat, co tam právě letí nebo přistává. Čím větší stroj, tím lepší. Jo, zvláštní fascinace, sama ji nedokážu zdůvodnit.

A ano, také jsem letěla Airbusem A380 (největší dopravní letadlo světa, pozn. red.) a bylo to naprosto fanaticky boží. Ale bylo to dvakrát za celý můj život…

Česká krajina skýtá neuvěřitelné krásy a tajemství. Poznejme svůj domov. A naši sousedé také nemají špatné hory a ty obrovské louže. Tam dojedeme i jakýmkoli autem nebo vlakem. Přemýšlej o tom, kam a jak skutečně potřebuješ jet.

Můžeš se zapojit třeba jako Honza, který uklízí odpadky všude na světě (f: JF)

A ještě jedna věc mi vlastně přijde hodně důležitá. Věci, co dělám, nedělám pro nějaké výzvy. To mi připomíná chování dětí ve školce nebo na prvním stupni. Ve smyslu, kdy máš máš potřebu dokázat ostatním, že jsi lepší a soutěžit.

Dělejme věci prostě proto, že nás baví. Jistě, někoho baví překonávat sám sebe, zkusit, co dokážu. Neříkám – nemějte své sny. Určitě ano. Tyhle sny jsou většinou velmi smysluplné činnosti. Někoho dalšího k něčemu inspirují. Vytváříme krásné nové věci, děláme něčím radost ostatním, děláme radost sobě a štěstí pak můžeme rozdávat dál.

Pokud ale chceme sobě nebo někomu jinému jen něco dokázat a daná činnost nás vlastně nezajímá, nebaví, rozhodně nemá žádný smysl.

Nebo můžeš jako Jakub postavit školu na Lomboku v Indonésii (f: JF)

Možná si říkáš, že jsou to slova člověka, který nikdy ničeho nedosáhne. Ano, možná… Proto mi je třeba úplně jedno, jaké úrovně jsem schopna například v lezení dosáhnout. Lezu to, na co mám. Prostě mě to jen baví.

Zkrátka nevidím smysl v tom, když se člověk řítí někam dopředu, dosahuje jednoho cíle a pak hned dalšího. Vidím smysl v tom, dělat věci, co mě baví a přemýšlet, jestli je můžu dělat lépe a s ohledem na naši planetu. Aby tady taky po nás něco z té krásy zůstalo…

Čtyřicetihodinová směna na peruánské královně – Huandoy Norte 6397 m n. m.

18. 09. 2019, Petr Šochman

10. 6. 2019
23:45

budíček v trhlině pod východní stěnou Huandoy norte, 5150 m

Oklepáváme ojíněný stan, zapínáme čelovku, dále následuje pár automatismů v oblékaní, trocha čaje, sušenka a ven ze stanu. Je jasno. Teplota hluboko pod nulou, ale nefouká. Ideální start.

11. 6. 2019
01:00


Sestupujeme z trhliny na ledovec a míříme k 600 metrů vysokému kuloáru vedoucího do sedla mezi severní a východní Huandoy. Jsme čtyři a minimalizujeme vybavení. Nejprve volíme souběžný postup na jednom laně. Dvě třetiny kuloáru mají sklon cca 60 stupňů. Čím výše jsme, tím sklon trochu narůstá (tak o 10 stupňů), navíc přibývá palba kamení seshora. Čelovky se řadí pěkně pod sebe a tma umocňuje lehké napětí. Ale tma je jen faktor strachu, který vše zkresluje. Využíváme kotvy a píďalkovitě valíme dál…

06:00
5750 m

Do sedla nám zbývají dvě délky se sklonem okolo 80 stupňů, skrz klasické peruánské návěje. Kotva na štand a odlez. V poslední délce dokonce lze zavrtat jeden šroub a s vidinou pohodlného sedla, jak je psáno v peruánském průvodci (col-possible to bivy), do něj dolézáme. Místo pohodlné plošiny za chvíli sedím obrkočmo v ostrém sedle, držíce se, aby mě neodfouklo, a přes cepíny dobírám ostatní. „Gently boys, gently,“ říkám si v duchu.

Postup ze sedla (f: Petr Šochman)

06:45
sedlo mezi S a V Huandoy, 5800 m

Svítá, výhoda východní scény, za šest hodin jsme dali 600 výškových metrů… Dobrý začátek!!! Nyní stojíme na začátku 600 metrů dlouhého hřebene. Dalších pět délek je na prd. Ostrý skalní hřeben s nafoukaným sněhem a převějemi na obě strany. Možnost jištění více než intimní… Po této pasáži upouštíme od myšlenky návratu stejnou cestou. Nastává plán B: Dolů tedy už jen přes vrchol….

10:00
velký sérak v SV stěně, 6100 m

Už v dalekohledu to vypadalo jako jedno z klíčových míst dalšího postupu… V naší podmínce nelze sérakem projít do SV stěny, místo toho nás čekají dvě délky v pravé části hřebene do obtížnosti M4. Od tohoto místa zpomalujeme. Intervaly mezi dechovými cvičeními a kousky technického pohybu se prodlužují. Další tři nekonečné délky ve firnu a jsme u obrovské trhliny táhnoucí se opět přes celou šířku SV stěny. To znamená jediné – opět na hřeben. Tentokráte zleva. Celou východní stěnu severního Huandoye (1500 m vysokou) máme teď pod sebou. Tři vzdušné ledovo-firnové délky nás dostávají přes hřeben zpět do závěru obrovské SV stěny. Po dalších dvou délkách stojíme seřazeni pod vrcholovou skalní pyramidou…

Lezení a sklon nabírá grády. (f: Petr Šochman)

15:00–18:00
vrcholová pyramida 6300 m, vrchol Huandoy norte 6397 m

První délka traverzu podél pyramidy a nacházíme výlezový skalní kuloár. 30-40 metrů skalního lezení okolo IV. stupně UIAA, poslední kroky trochu těžší… Leze Jiřan, trochu ho proklínám, ale maximálně obdivuju…. Dobrou chvíli trvá, než lano cukne. Napjatou atmosféru umocňuje tekoucí čas a přicházející bouře. Prolézám kolem Jiřana a v po pás hlubokém nestabilním sněhu dolézám na vrchol. Na jásání není pomyšlení. Vichřice sílí… Kluci postupně udatně dolézají, a tak se už všichni čtyři za tmy, za svitu čelovek a s kyselými obličeji můžeme vyfotit na vrcholu.

Na jásání není pomyšlení. Vrcholová fotka. (f: Petr Šochman)

20:00
bivak 6250 m

Vichřice odchází a obloha se vyjasňuje do hvězdného nebe – to nám umožňuje alespoň nasadit plánovaný směr ledovcové plató mezi S, Z a J Huandoy. Začínáme se proplétat jednou trhlinou za druhou, až definitivně kolem 20. hod nejsme schopni dalšího pohybu. Sestoupili jsme necelých 200 metrů… Chvíli ještě bojujeme – bivakovat se nikomu nechce, ale dál to nejde… Začínáme kopat sněhový záhrab a nálada je doslova pod bodem mrazu. Jsme prošití – věřili jsme, že dokážeme sestoupit ještě dnes. Čtyři lidi čeká ve dvou žďárácích předlouhá mrazivá noc. Východ Slunce po bivaku je krásná věc, ale i tak víme, že nás čeká spousta práce a že jsme na hraně. Noc je zlom. Jediná myšlenka je: „Dolů, dolů, dolů.“ Po hlubokém regeneračním spánku chvíli trvá, než chytneme tempo. Kolem 10. hodiny jsme na platu a daří se nám najít rampu vedoucí zpět pod východní stěnu Huandoy. Po šesti slaněních jsme pod východní stěnou a začínáme traverz ledovcem zpět ke stanům….

Ráno po hlubokém regeneračním spánku (f: Petr Šochman)

DÁLE JIŽ JEN HESLOVITĚ

„Tatarku, hodně tatarky!“ doktor (autor článku, pozn. red.)
„Nemáš něco na bolest?“ nejmenovaný člen výpravy
„Neordinuju, dnes neordinuju.“ Jan Werich
„Cerveza uno mass.“ nejmenovaný člen výpravy
„Jedeš dolů s námi nebo bez nás?“ členové výpravy vs. řidič kolektiva
„Máš ty prsty fialový nebo černý?“ Dan Jizba, WhatsApp – ČR
„No checo on Huandoy.“ Rusula, hostel Gledel, Yungay

DOPLŇUJÍCÍ INFORMACE

lezli: Petr Šochman, Jiří Doubrava, René Scholze, Jan Westfal
cesta: „SV pilíř“ na Huandoy norte, 1300 m převýšení, D/TD
výbava: 4x poloviční lano, 2 kotvy, 4 šrouby, 4 frendy, 4 vklíněnce, 4 skoby
čas: 19 hodin lezení, 10 hodin bivak (mnozí nespali), 11 hodin sestupu

Pozn. autora: Chtěli bychom poděkovat našemu kamarádovi Bouďákovi, který nás stáhl z morény. Výstup bych chtěl věnovat mému narozenému synkovi Ondrovi, manželce Míše a Laďasovi.

Topo českého výstupu na Huandoy Norte se znázorněným místem bivaku (II.)

Mára Novotný 300 m pod vrcholem K2. „Bylo to fantastický, ale příroda zvítězila“

09. 09. 2019, Jakub Freiwald

Marek Novotný se vysokým horám začal věnovat před jedenácti lety. Za tu dobu vylezl třeba Gasherbrum I a II, Broad Peak, Cho-Oyu nebo Dhaulagiri. Pokoušel se i o Everest a K2, ale jelikož leze výhradně bez kyslíku, skončil u obou hor kousek pod vrcholem. Na tom mu prý ale zase tak moc nezáleží.

Letos v červenci se opět vypravil do Pákistánu. Ani napotřetí nestanul na vrcholu druhé nejvyšší hory světa, chybělo mu asi 300 výškových metrů. „Vím, že to není ten top summit, ale udělal jsem to ze srdce, jak jsem chtěl, a za to jsem neskutečně šťastný,“ říká Marek v rozhovoru, který vznikal v základním táboře pár hodin po sestupu.

Už jsi na K2 strávil dost času. Čím tě pořád přitahuje, co je na ní tak speciálního?
Čhogori je nádherná. Když k ní přicházíš, tak tě prostě musí vzít za srdce, to jinak není možný. A když pak lezeš – vždycky si vyberu „Česenův pilíř“, to je nádherně strmá technická cesta, žádné prostoje, kde bys mohl jít s hůlkou, nádherné lezení… A podívat se seshora na okolní svět, to je něco nezapomenutelného.

Nezapomenutelný pohled na okolní svět. (f: Marek Novotný)

Jak to letos probíhalo?
Jsem tu potřetí a přijde mi, že pokaždé se to nějak stupňuje. Poprvé jsme se nedostali v podstatě nikam, taková první zkušenost a seznámení se s K2. Podruhé už jsem zabojoval hodně, to jsem tam nahoře zůstal hodně dlouho a nechtěl jsem to vzdát. Letos to byla úplně odlišná situace, protože vloni jsem šel celého „Česena“ (Česenův pilíř vede jižní stranou hory, pozn. aut.) úplně sám a teď je tady spousta komerčních expedic. I tak se nám podařilo s klukama s Tomášem a s Lupim (Tomáš Petreček a Pavol Lupták, pozn. aut.) vytáhnout jedničku a dvojku. Pak dál se ukázalo, že i při tom počtu lidí není vůbec nemožné si šlápnout sám trojku, z trojky do čtyřky a potom ve čtyřce těžký boj. Příroda nakonec zvítězila, protože bylo strašně moc sněhu.

Můžeš popsat vrcholový den?
Ráno v pět hodin při východu Slunce jsem nastoupil do Bottlenecku a viděl jsem, že za mnou jdou další kluci, tak jsem si říkal, že to budou šerpové nějaké komerční expedice, ti mě doženou a pomůžeme si. Tak se i stalo. První dvě tři hodiny jsem šel sám a pak jsme začali. Sníh se stupňoval, to bylo neuvěřitelné, skoro do půl pasu, a přelézt nějaký úsek trvalo neskutečně dlouho. Střídali jsme se, nakonec jsme se sešla taková skupina sedmi lidí – tři lezci a čtyři výškoví šerpové s kyslíkem a se spoustou materiálu. Nechtěli se s tím sami tahat, tak nás poprosili, abychom něco vzali a musím říct, že to byl záhul, v Bottlenecku nést další stovku lana na zádech. Ani nevím jak a najednou po osmi hodinách jsme byli na konci Bottlenecku, což bylo fantastický.

V tu chvíli jsem myslel, že končíme, už tak to bylo dost nebezpečný, protože den před tím tam spadla lavina, která smetla jednoho šerpu. Jak jsme byli pod těma sérakama – pod těma největšíma sérakama, co jsem kdy viděl, se jeden z šerpů odhodlal jít do traverzu. Tam nebyl vůbec žádný led a opět hrozně moc sněhu. On ale předvedl fantastický výkon, dal to a my jsme ho následovali. Při výstupu z traverzu se utrhla lavina, která smetla jednoho lezce, ten se skutálel dolů, odhadem 50–60 metrů a paradoxně se zastavil o skálu, která byla hluboko ve sněhu, a naštěstí se mu nic nestalo. To mám pořád v hlavě, to jsem takhle naživo ještě neviděl. Všichni jsme toho chlapa chtěli chytit a naštěstí ho chytilo lano. Potom jsme se jednomyslně rozhodli, že půjdeme dolů, protože to nebezpečí bylo už dávno obrovské. I tak jsme makali ve stěně neuvěřitelných 11 hodin.

Letošní sněhové podmínky byly podle všeho na K2 extrémní…
Myslím, že všichni akreditovaní horští vůdci a záchranáři by nám dali na pr*el za tohle, ale je to K2. Zkusili jsme to, se štěstím vyvázli. Nevím, jestli jsem se někdy v životě setkal s takovým extrémním množstvím sněhu, ještě k tomu ve svahu. Místo pro další krok sis dělal klidně 10 nebo 15 minut. Do toho musíš nějak naplnit plíce kyslíkem a najít v sobě tu sílu udělat další takový krok, i když víš, že se to pod tebou bude bořit. V Bottlenecku mi přišlo ještě dobrý, i když asi hodně na hraně, ale pak ten traverz… Všichni říkají, že v traverzu je vždycky led a tam nebylo po ledu ani památky. Jenom sníh, až po prsa. Co tam ten šerpa předvedl, jak tam visel jako pavouk v kolmé stěně a pořád jenom sypal sníh pod sebe, klobouk dolů. Pak přišla ta lavina a možná jsem snad i rád, že to ukončila. Nedovedu si představit, že bychom v tomhle šli dalších 300 metrů.

Cesta na vrchol. „Největší séraky, co jsem kdy viděl“ (f: Marek Novotný)

To by kluci, co dělají lavinové kurzy, koukali. Jak oni ukazují nový sníh, který nedrží, ale tady těch desek bylo tolik, že jsi nevěděl, jak to vyhodnotit. To bylo normální bombardování celou dobu a pořád to padalo. Jednou větší kusy, jednou menší a furt to bez přestání jezdilo. A mezitím mikrospánky. Třeba jsem zívnul, pak jsem se vzbudil a to je blbý, když nevíš, kde jsi a máš před sebou zapíchnutý cepín.

Není trochu zvláštní, že jsi fixoval společně se šerpama vršek?
Myslím si, že jsme jim všichni tři nemálo pomohli. Je to zajímavý, být součástí toho, když máš pocit, že jsi jim pomohl. Neplánoval jsem to, ale jsem za to rád. A klidně neskromně řeknu, že jsem poprvé snad i doufal, že jsem byl dost trpělivý na to, aby to ti kluci zmákli, abych se svezl na tu jistotu. (směje se)

Nemrzí tě, že jsi skončil takový kousek pod vrcholem?
Když jsem sestupoval, tak si vzpomínám, že došlo i na slzy. Bylo mi to hodně líto, ale takhle zpětně když se otočím, tak jsem horolezecky zabojoval, úplně čistě. S kamarády, se kterými jsme se dali dohromady přímo ve stěně. Lezl jsem bájný Bottleneck, prostě paráda. Nedoufal jsem vůbec, že bych pokračoval dál a až při výstupu na vrcholovou pyramidu jsme to ukončili. Vůbec mi to nevadí, takhle zpětně vůbec necítím lítost. Při tom sestupu na tebe ty pocity dolehnou, že jsi tam strávil neuvěřitelných 12 hodin, i ta situace s lavinou se mi pořád přehrává. Ale teď jsem dole a jsem úplně spokojený a šťastný. Vím, že to není ten top summit, ale udělal jsem to ze srdce, jak jsem chtěl, a za to jsem neskutečně šťastný. To už se mi nejspíš nikdy nepodaří, vzhledem k vzrůstající komerci v horách. Myslím si, že už to nepůjdu zkusit. Nemyslím, že bych potřeboval dolézt těch 300 výškových metrů. Po nějaký horolezecký stránce to pro mě bylo etický, srdeční, úplně duševní – asi nejvíc, co jsem kdy zažil.

Vážně výstup nechceš dokončit? Hodně lidí to vnímá tak, že pokud jsi nebyl na vrcholu, tak jsi to nevylezl a ty už jsi K2 zkoušel třikrát…
Klidně řeknu, že před pár lety jsem to měl úplně stejně. Potřeboval jsem být všude první, co nejrychlejší a všem ukazovat, jakou mám sílu. Dneska už to je úplně jinak. Za ty roky v horách to tak mám. Už jsem to ukázal jednou na Everestu, že jsem to otáčel 150 metrů pod vrcholem. Vevnitř to ve mně nekouše, že bych musel na to místo a udělat těch pár kroků, už to tak nemám.

„Těch 300 výškových metrů už asi nepůjdu zkusit.“ (f: Jakub Freiwald)

Lezeš bez kyslíku. Proč?
Horolezectví jako takové někdo vnímá jako sport. Já si myslím, že sám sobě jsem si to posunul někam ještě výš, než že bych za to chtěl dostat medaili, když přijedu domů. Spíš je to hodně osobní. Je to pro mě a není to pro ty lidi tam. Je hezké jim o tom vyprávět a oni jsou za to strašně vděční, protože se sem sami nedostanou, takže za mě je to taková srdeční záležitost.

A proč nelezu s kyslíkem? Je to strašně složitá věc. Pokud já osobně si myslím, že na to nemám to vylézt tak, jaký jsem, tak to zastavím ve výšce, do které dokáže tělo fungovat. A ono zatím dokáže fungovat pořád hodně dobře. Když jsem tam nahoře v osmi tisících, necítím se nějak špatně. To tělo dostává záhul, cítím, že jde svalová hmota dolů a že nemůžu moc jíst a pít, ale těším se na to, co přijde další den. Že půjdu a zkusím to nějakým způsobem vyjít až na vrcholek a když to nevyjde, tak je mi to chvíli líto, ale když si uvědomím, co jsem tam nahoře dokázal pro sebe, tak je to fantastický.

Letos Ama Dablam a K2. Oba kopce jsi otočil kousek pod vrcholem, ale já z tebe mám pocit, že ti to je úplně jedno a jsi těžce vysmátej…
Chtěl jsem moc i na Ama Dablam, kam jsem jel s Honzou Trávníčkem. Tam to bylo po lezecké stránce taky neskutečně fantastický, krásně exponovaný. Vůbec jsem nedoufal, že něco takovýho na takový hoře bude a bylo. Zase jsme tam byli v podstatě sami a už jenom to, že nějakých sedm expedic před námi to otočilo už avizovalo, že to tam nahoře nebude dobrý. Oni otáčeli ve dvojce a my jsme se dostali úplně těsně pod vrchol. Sněhové podmínky ale neumožňovaly další výstup a na K2 se situace v podstatě opakovala. Už jenom díky výšce to bylo daleko těžší a možná že ani tak technicky, jako tím množstvím sněhu. Pro mě to byly na obou kopcích vrcholy, to bylo fantastický. Já vím, že spousta lidí to třeba považuje za neúspěch, že nevylezeš, ale takhle jsem ještě nikdy neuvažoval. (směje se)

„Když si uvědomím, co jsem tam nahoře dokázal pro sebe, tak je to fantastický.“ (f: Marek Novotný)

Doba po Tomášovi a eMontana 2.0

05. 09. 2019, Standa „Sany“ Mitáč

Místo povídání u stolu oba skončili na koberci. Bylo jim to tak příjemnější. Setkání probíhalo v jednom bytě uprostřed Brna, konkrétně v dětském pokoji. Přestože zima 2014/2015 byla vlhká a sychravá, večerní rozhovor se nesl ve vřelém duchu…

Černá stužka vedle loga na naší stránce visí už několik týdnů, ale teprve teď se objevila síla napsat něco víc. Asi se za této situace sluší trochu vysvětlit, jaké byly vlastně počátky eMontany a jakou roli v nich hrál vydavatel Montany Tomáš Roubal.

„E-M-O-N-T-A-N-A. To jo pěkné znělé slovo, co? Je v něm spousta samohlásek,“ přemýšlel nahlas Tomáš, proti kterému na zemi seděl jeden mladý lezec a student novinařiny ze severu Čech. Oba měli nezávisle na sobě vizi o doplnění papírového časopisu také na internetu. Během tohoto večera, jenž se protáhl do noci, dali dohromady obrysy nové spolupráce… „eMontana“ byla tehdy pouhé slovo – prázdná doména, kterou před lety Tomáš pro jistotu zaregistroval na své jméno.

„Buďto web založím, seženu peníze a zaměstnám tě, nebo si všechno vezmeš na svoje triko,“ zněla ve zkratce jeho nabídka. Návštěvník zvolil větší dobrodružství – možnost číslo dvě. Během několika týdnů na něj Tomáš převedl doménu. Udělal tak zadarmo. Pouze na základě důvěry z předchozí spolupráce s Montanou. Žádná procenta, žádné podepsané závazky. Vše zastřešovala gentlemanská dohoda, že se bude striktně oddělovat obsah, aby bezplatná eMontana neuškodila placenému časopisu. Svobodně si přislíbili, že se projekty budou vzájemně podporovat a každý bude společné hodnoty rozvíjet na svém vlastním bitevním poli – Montana na papíře a její sestra eMontana na internetu.

A jaké ty hodnoty vlastně jsou? Beru si k ruce tři papíry ručně psaných poznámek, které jsem si z toho brněnského večera schoval. Jsem zvědavý, na čem se mé oko zachytí po necelých pěti letech, které uplynuly od Tomášova nevídaného gesta důvěry:

> Radost a pořád stejný příběh.
> Dělat články, které bych sám chtěl číst.
> Být svěrákovsky laskaví.
> Předpokládaná znalost slangu a reálií.
> Neříkat čtenářům, jaký si mají koupit sedák – nepodceňovat je.
> Věříme si, tykáme si.
> Nebereme lezení pouze jako sport.
> Nešlapeme nikomu na lano.
> Udělat něco navíc pro lidi – vytrácí se to.
> Snaha kultivovat prostor.

(…)

Zhruba v polovině diskuse jsme se přesunuli do kuchyně, kde jsem dostal od Tomášovy ženy jednoduchou, ale výbornou večeři. Tuším, že jako příloha byly brambory. Kolem se míhaly děti a táta jim pomáhal s přípravou na kroužky. Během jídla seděli všichni společně u stolu. Přemýšlel jsem o tom, že kariéra lezeckého novináře člověku pravděpodobně nepřinese úspěch v podobě finančního přebytku. Každopádně se mi na Tomášově přístupu líbilo něco těžko uchopitelného – něco renesančního, co mi vždy přišlo obdivuhodné. Šel unikátní cestou. Jako kdyby věděl, že zeď konvencí systému se zdá neporazitelná, a přesto skrz ní chtěl projít se svou vizí a časopisem.

Do postupné práce na eMontaně, kterou si nedovedu představit bez kamaráda Jakuba Freiwalda, už Tomáš nezasahoval. Vždy jsme však cítili jeho pohled ze zálohy, který se projevoval hlavně v reakcích na naše nejčtenější články. Tomáš měl vždy nějakou připomínku. Protelefonovali jsme spolu nekonečné hodiny, ale nikdy nechválil. Šéfredaktor Montany Martin Stolárik později vztah obou lezeckých médií pojmenoval takto: „Je to spolupracující konkurence.“ A ten vztah se mi líbí. Připomíná citát Tomáše Garrigue Masaryka: „Kritika z lásky musí býti tvrdou.“


eMontana 2.0

Zpátky do září 2019. Kritiku by si zasloužila i eMontana posledních pár měsíců. Ač to tak možná nevypadalo, řešili jsme velké problémy s administrací webu. Několik let jsme velký zásah oddalovali záplatováním děr, ale uznali jsme, že tudy cesta nepovede. Dopravní zácpa už byla nesnesitelná. Za poměrně velkou finanční částku jsme se tedy rozhodli nechat si eMontanu postavit od základů znovu a osekat ji od zpomalujících pluginů a scriptů. Jako čtenář asi moc velké změny nezaznamenáš, ale svižné uživatelské rozhraní nám autorům dodá chuť do další práce. Moc nás rozčilovalo po měsíci přípravy článku zmáčknout tlačítko „Publikovat“ a pak si, společně se čtenáři, prohlížet šedou obrazovku s červeným nápisem „500 – Internal Server Error“.

V průběhu letních prázdnin jsme v podstatě nevydali žádný kvalitní velký článek. Z části kvůli tomu, že jsme raději soustředili energii na přípravu nového webu. A také z důvodu otřesu, který později způsobil Tomášův odchod.

Přesto se na pozadí odehrávaly velké věci. Naši nejlepší autoři se vydali do terénu, aby ulovili skvělé rozhovory. Takže pokud vše dobře půjde, můžeš se těšit na podzim ve jménu legend. Tedy správněji – Legend.

eMontana 2.0 chce být médiem nové doby. Nezávislá, sebevědomá a pracující jako služba přímo pro své čtenáře. Ano, jemná změna přístupu si bude žádat i větší zapojení čtenářů a komunity. Nás však baví tvořit pro lezeckou komunitu – už několikrát nám projevila svoji důvěru a jsme jí za to vděční. Víc jak polovina lidí například poslala za kalendář více, než musela. Chápeme, že vše se dnes plíživě zdražuje a člověk nemusí mít tisíce na rozdávání. Věř ale prosím, že i malý obnos může lehce zajistit pokračování našeho příběhu. Když ho pošle dostatek lidí. Jinými slovy, budeme teď více připomínat, že na původní obsah se sluší přispět… „Nezlob se – zapoj se.“

Právě dočítáš posledních „200 slov“ staré eMontany. Nově se potkáme snad už v příštím týdnu na testovací verzi 2.0. A začneme rovnou velkým rozhovorem, který tě doufám inspiruje nejen pro lezení, ale třeba i obohatí tvůj životní pohled.

Jak už asi víš – věříme, že lezení není jenom o lezení. A budeme se snažit mít na paměti vybrané body, které zachytil papír během jedné zimní brněnské noci.

Tome, máš naše slovo.

Září na našem kalendáři. Jako bychom si loni při vybírání fotek přáli, že po tmavé bouři se opět objeví duha. A Legendy! (f: SM)

V sobotu se v Turnově otevře horolezecké muzeum. Nápad dozrál po 50 letech

02. 09. 2019, Standa „Sany“ Mitáč

Zaprášený pakl expresek nebo párkrát použité lano se dnes válí ve skříni mnoha sportovních zvědavců, kteří si lezení chtěli jen tak zkusit… Pak už nebyl čas, nebo je prostě začalo bavit zase něco jiného.

Vlastnit matroš v padesátých letech a mít ho ve skříni – to asi nešlo. Konopné lano a hasičské karabiny musely pro tehdejší lezce představovat až posvátné předměty. Poskytovaly jim vzácnou vstupenku do skal. Atmosféru těchto dob můžeš přijet nasát do Turnova, kde se v sobotu 7. září ve 14 hodin otevře první stálá expozice horolezectví u nás. Vypadá to, že milovníci historie pískovcového lezení se konečně dočkají – první myšlenky na horolezecké muzeum vznikaly už v 70. letech, kdy chvíli existovala pískařská expozice na hradě Valdštejn. Pak ji zavřeli a o plnohodnotném muzeu se už roky jen mluvilo.

Na co se tu tedy v Turnově můžeš těšit? Organizátoři slibují až 500 předmětů, které souvisejí s lezením na písku a také s érou prvních himálajských expedic. „Nejcennější, co tu máme, je asi osobní kompas Josky Smítky a jeho vrcholová knížka, kterou ručně zhotovil i s krabičkou,“ říká jeden z autorů scénáře expozice David Marek, který na přípravě muzea nechal mnoho svého času. „Můj oblíbený exponát je pak ještě bivak od Petra Placheckého – nebo spíš taková houpací síť, kterou používali do stěny.“ Díky Petrovu kow-how dokázali českoslovenští horolezci vydržet tři týdny v severní stěně Eigeru. (Viz článek o Sylvě Kysilkové, pozn. aut.)

Přípravy na sobotní otevření vrcholí. (f: David Marek)


Úplně nejoblíbenější sekcí Davida Marka je pak vitrína „samo-robo“. Můžeš si v ní prohlédnout věci ze 70. let, kdy věrnostní program Decathlonu ještě neběžel, a tak si lezci vyráběli matroš sami doma na koleni. Prý se můžeš těšit na různá kladiva, cepíny, bundy a další „výtvory“. Na interaktivním panelu také budeš mít možnost zalistovat si starými vrcholovkami.

Všechno tohle materiální svědectví dob minulých má tu čest, že pro něj byla postavena nová třípatrová budova. Její stavbu provázela nevšední komplikace – dříve na místě nového muzea stála galerie. A v ní visel jeden velký obraz Mikoláše Alše, který se nesměl přesouvat, a tak na obvodové zdi po celé dva roky zůstal zakrytý. Teď bude součástí expozice. Mimochodem, jedná se o jeden z největších obrazů v Evropě (10 x 8,5 m) a jmenuje se „Pobití Sasíků pod Hrubou Skálou“. Stylová pozvánka i pro lezce ze sousední země.

Doplňující informace
> Oficiální otevření začíná ve 14 hodin. MAPA. Po slavnostní ceremonii návštěvníky čekají komentované prohlídky, večer proběhne v atriu koncert a program skončí ve 21 hodin.
> Kdo nestihne vernisáž, může se přijít podívat od úterý do neděle (9 –17 h). Od října pak od 9 do 16 hodin. Mimořádně bude otevřeno také příští pondělí – 9. 9.

Na Dračkách v šedesátých. Byly doby, kdy mít lano byla velká frajeřina. (f: archiv Bohouše Svatoše)

Večeři? Raději ne. Maso ve vlastní šťávě trochu jinak

30. 08. 2019, Eva Siegelová

„Tak Peťo, co to bude dnes dobrého?“ „Těstoviny s masem ve vlastní šťávě.“
Aha. Zírám na podivně vypadající plechovku s asijskými písmeny. „Díky za nabídku, já si udělám něco svého.“ Tak začíná večeře na parkovišti po celodenním lezení.

Genderově poněkud nevyvážená skupinka, kde představuju jediný ženský element, začíná chystat večeři. Sice jsem tajně doufala, že se mi podaří vyžebrat kus žvance, ať nešpiním ešus, ale naše chutě se zjevně diametrálně odlišují. Zatímco škrábu zeleninu a přemýšlím, jak velkou chybu jsem odmítnutím večeře udělala, po očku sleduju přípravu pokrmů ve vedlejších ešusech. Kruci, já se tu pachtím s nějakou zeleninou a tady kolega jen vykydne směs do ešusu a je vymalováno. Mé pochyby však mají život jepičí.

„Hele ono se ti to nějak nechce vařit,“ koukám na beztvarou hmotu na vedlejším vařiči.
„Jen počkej, to bude za chvíli, to bude mňamka, ještě si ráda dáš se mnou.“

Po chvíli nakouknu znova. „No a hele Peťo, nebylo tam toho masa na začátku trochu víc?“ 
„Hm, jo, možná jo, ale to bude ta vlastní šťáva, to se asi trochu vyvařilo.“ Místo zeleniny v mém ešusu je pozornost rázem upnutá k ešusu sousednímu, neb se začínají dít věci!

„Hele Peťo, a to maso je kde?,“ tázavě hledím na svého parťáka. Jestli doteď panovaly pochyby o mém rozhodnutí odmítnout pozvání na večeři, teď jsou všechny nenávratně pryč. „Nooo, to nevím, to se celé asi rozpustilo,“ překvapeně pronese parťák a se slovy „to bude sračka jak bič“ leje obsah ešusu se ztraceným masem (rozuměj stoprocentní tuk) na těstoviny. Popřeju dobrou chuť a hbitě hledám co nejvzdálenější místo pro bezpečné nocování.

Přeju dobrou chuť a přesunuju se jinam (f: Eva Siegelová)

__________

(Text je součástí letní gastrosoutěže eMontany. Pošli nám také svůj příspěvek – více tady.)

„Naposledy tu byli Evropané v roce 2006.“ Jak jsme lezli na šestitisícovku Pik Patkhor v Tádžikistánu

29. 08. 2019, Jakub Freiwald

Pamír, třetí nejvyšší pohoří světa, leží v pomyslném stínu zájmu za navštěvovanějším Himálajem a Karákoramem. Přitom si tu můžeš užít parádní lezení, při kterém navíc často budeš úplně sám. Tom Cimr a Víťa Dubec si vybrali Pik Patkhor (6083 m.n.m.). Víťa popsal své dojmy v krátkém rozhovoru.

O Patkhoru se nedá najít moc informací. Čím vás tak zaujal?
Dá se říct že právě tím, že je o něm málo informací (směje se). Nechtěli jsme žádný moc frekventovaný kopec v obležení expedic, kde už nemusíš moc řešit otázky logistiky, protože už tam je všechno zaběhlé a funguje. Chtěli jsme si to zažít od A do Z. Pokud si dobře vzpomínám, upozornil nás na Patkhor zhruba před třemi lety kamarád Martin Ksandr a od té doby byl v našem hledáčku. Až letos se nám to povedlo zrealizovat. Je to nádherný dominantní kopec, nejvyšší vrchol Rushanského hřbetu, který je navíc poměrně dobře přístupný. BC jsme měli cca 25-30km od vesnice Patkhur, takže jen jeden dlouhý den cesty.

Pik Patkhor leží jen den cesty od civilizace (f: Tom Cimr)


Jaký byl výstup nahoru?
Bylo to hodně o hledání bezpečné cesty. Nejdřív v šíleném ledovci a pak stěnou. Od 5000 m to přestal být choďák. V horních pasážích až 70° ledový svah v kuloáru, kterým přes den létaly projektily a posledních cca 300 výškových metrů i jednodušší mixové lezení do 6000 m. Až na první nevydařený pokus o vrchol, kdy jsme vybrali špatnou cestu a dostali se do skály, která se doslova rozsypávala pod rukama, jsme nepotkali nic neřešitelného. Původní plán byl lézt západním hřebenem, kterým údajně lezl Abalakov se svou výpravou v roce 1946 během prvovýstupu, ale nakonec se nám ten profil moc nezdál a dali jsme přednost větší porci ledu a firnu před rozchrastanou skálou.

Byl tam někdo další nebo jste měli kopec sami pro sebe?
Kopec byl celý náš! Je to opravdu místo, kam moc lidí nemíří. Původně jsme si mysleli, že bychom mohli mít první evropský zářez, ale místní tvrdili, že tu a tam nějací alpinisti přijdou. Místňák s býkem, kterého jsme potkali cestou do BC, říkal, že poslední horolezci mířili k Patkhoru v roce 2006 a byli to údajně Němci nebo Poláci. Těžko říct jak důvěryhodný zdroj to byl (směje se). Na vrcholu jsme ale žádné stopy nenašli a cestou k hoře taky nebyly vidět žádné známky předešlých výprav. My jsme po sobě nechali mužika a zápis.

Za celou dobu jsme nenašli žádné známky předešlých výprav (f: Tom Cimr)


Lezete spolu s Tomem často? Měli jste na Patkhoru nějakou krizi?
Před expedicí jsme se snažili spolu lízt, co to šlo a myslím, že se docela dobře doplňujeme, ale jinak máme oba i jiné parťáky. Neřekl bych, že jsme měli nějakou větší krizi, ale občas bylo cítit lehké pnutí. Bylo krásné pozorovat, jak to z nás opadlo, když bylo po všem. Myslím, že jsme se oba snažili emoce držet na uzdě. Nějaká ta ostřejší výměna názorů sice proběhla, ale to je asi přirozené, když strčíš dva chlapy na několik dní do prťavého stanu a nutíš je jíst otřesnou ovesnou kaši ve čtyři ráno v místech, kde by si člověk nevychutnal ani šťavnatý steak (směje se).

Strč dva chlapy na čtrnáct dní do prťavého stanu a čekej, co se bude dít (f: Tom Cimr)


Láká vás Tádžikistán a střední Asie víc než třeba Nepál?
Tohle byla naše první expedice a padla volba na Tajik, ale nedokážu říct, jestli nás láká víc. Pamír jsme brali jako takovou vstupní bránu do světa velkých hor a musím říct, že potenciál lezení do 6000m je tam obrovský.

Víc informací o expedici najdeš tady. Víťu s Tomem můžeš potkat osobně v Expedičním klubu v Brně.

Nemusím být nejlepší ve všech disciplínách. Kazašský lezec Rishat Khaibullin

28. 08. 2019, Matěj Pohorský

Od letních olympijských her v Tokiu nás dělí necelý rok. Zatímco snad každý lezec v Česku drží palce Adamovi, který na nich nesmí chybět, jeden česky mluvící lezec se na ně už na posledním „svěťáku“ v japonské Hačiódži kvalifikoval. A rovnou ze třetího místa, čímž si zároveň odnesl bronzovou medaili z mistrovství světa v lezecké kombinaci. U jeho jména však ve výsledkové tabulce místo tradičního CZE svítí KAZ.

Rishat Khaibullin je kazašským reprezentantem sportovního lezení, ale dost možná jsi ho potkal v Praze v BB nebo na jiné boulderovce. Studuje totiž ČVUT a už pár let o sobě dává znát v lezeckých pohárech a závodech všeho druhu.

Rishate, moje první otázka je logická, jelikož dělám rozhovor s kazašskou lezeckou celebritou v češtině, kde ses tu vzal? Proč ses rozhodl studovat zrovna u nás?


Poslali mě sem rodiče na studium, hodně jsme o Čechách slyšeli a spousta mých známých tu studuje. Do Čech jsem přijel v roce 2015, nejdřív jsem rok studoval češtinu a od té doby studuju technickou univerzitu. Teď ale zvažuju, že na rok studium přeruším, protože se chci hodně soustředit na trénink na olympiádu.

Stihl jsi už bydlet v Brně a teď jsi „Pražák“. V obou městech tě znají jako extrémně talentovaného lezce. Hádám, že závodit v lezení jsi začal už doma v Kazachstánu?
Je to tak, můj taťka je alpinista, kdysi reprezentoval Sovětský svaz, takže už když mi bylo asi šest let, tak mě a moje sestry zapsal do tréninkové lezecké skupiny. Začal jsem hodně lézt a brzo jsem začal i vyhrávat. Postupem času jsem vyhrával úplně všechno a začal jsem jezdit ven skrz repre. Dokud jsem byl doma v Kazachstánu, reprezentoval jsem nás na světácích v Číně a v Kanadě jsem skončil osmý na juniorském světovém poháru. Od té doby, co jsem v Čechách, je to trochu problém. Jelikož nemám české občanství, tak nemohu reprezentovat Čechy a na druhou stranu bych musel dojíždět na kvalifikační závody domů do Kazachstánu.

Rishat skončil třetí na nedávném MS v kombinaci a postupuje na olympiádu do Tokia (f: Lukáš Bíba)


To ti ale nebrání vyhrávat různé tuzemské závody. Pamatuji si tě třeba z Water Boulder Games, Urban Boulder Race nebo z Českých pohárů v boulderingu i obtížnosti. V roce 2017 jsi taky vyhrál Akademické mistrovství ČR v lezení. Z toho je vidět, že jsi hodně univerzální lezec, dalo by se tedy říct, že ti nynější olympijský model „trojboje“ v kombinaci vyhovuje?
V tom mám trochu dilema, protože ten model mi nepřijde šťastný. Jsem si vědom, že to lezce znevýhodňuje. Vynikající rychlostní lezci nemají šanci v obtížnosti a boulderu, naopak silní boulderisti nezvládají rychlost. Samozřejmě na druhou stranu, pro mě je to výhoda, protože nemusím být ve všech disciplínách nejlepší, stačí když budu ve všech hodně dobrý.


Když jsme u toho, jakou disciplínu vnímáš u sebe jako nejsilnější a jakou naopak nejslabší?

To taky není úplně jednoduché, protože rychlost se mi vůbec nelíbí. Daleko víc mě baví obtížnost a boulder, ale rychlost mě nakonec dostala na bednu, protože jsem v ní skončil sedmý. Ta disciplína je ale děsně nudná, ničíš si prsty, nehty, pořád dokola běháš jednu a tu samou cestu, ale zase ti dodá pocit rychlosti.

Překvapil tě výsledek svěťáku nebo jsi měl od začátku ambice se dostat takhle daleko?
Můj plán byl dostat se do té dvacítky nejlepších a pak už šlo jen o to, udělat co nejlepší čas v rychlostní disciplíně. Když se mi to podařilo, tak jsem věděl, že to nesmím pokazit, protože mám velkou šanci se kvalifikovat. Rychlostní lezení vlastně trénuji odjakživa a u nás se běžně závodí ve všech třech disciplínách, takže tenhle model pro mě není zase tak nový.

Lezení na rychlost se mi vůbec nelíbí (f: Lukáš Bíba)


Kdybys měl srovnat českou a kazašskou lezeckou scénu, jaké jsou u vás podmínky?
No, nechci aby to vyznělo nějak špatně, ale stěny u nás nejsou zrovna moc na úrovni. V podstatě tam nejsou struktury, a chyty jsou všude stejné. Velká madla a tím to končí.

Vy nemáte struktury a dobré chyty, ale my zase nemáme závody v rychlolezení. To jste skoro víc připraveni na olympiádu než my…
Ta rychlostní stěna teda rozhodně není „stantardizovaná“, ale jinak v podstatě jo. Tu trojkombinaci znám odmala, akorát to vždycky byly samostatné disciplíny, dohromady jsem je lezl až před dvěma lety na mistrovství v Kazachstánu. No a vyhrál jsem to.

Jaká byla na tvůj výkon doma odezva? Je z tebe sportovní celebrita?
Rozhodně to tak vypadá. Já byl vždycky ve všem první a všechno vyhrával, ale to zajímalo jen lezeckou komunitu. Teď o mně ale začal psát olympijský výbor, sdíleli videa a fotky z Japonska a dělají se mnou rozhovory. Pro Kazachstán by to mohlo znamenat komerční boom pro lezení, začne se o něj zajímat daleko víc lidí než dosud.

V Kazachstánu začínám být lezecká celebrita (f: Lukáš Bíba)

Zmínil jsi, že hodláš pozastavit studium kvůli tréninku. Sehnal sis i nějakého profi trenéra? Předpokládám, že se budeš připravovat u nás.
No, trenéra zatím nemám. Doma mě trénoval táta, takže teď budu shánět někoho, kdo mi pomůže zlepšit techniku, abych tomu dal maximum. Možná se přestěhuju zase zpátky do Brna. (směje se) Adam mi nabídl, že bychom se mohli připravovat spolu, když se přestěhuju.

Máš velké ambice?

Když se mi podaří zapracovat na té obtížnosti, tak bych se mohl umístit na bedně.

Tak to míříš vysoko, doufám že ti to vyjde, ale pořád nejsi náš, takže ti zase tak moc fandit nebudu. (smích)
Když o tom mluvíš, tak bych chtěl moc poděkovat trenérovi české repre Tomáši Binterovi, který mi v té kombinaci obrovsky fandil a povzbuzoval mě na boulderu i v obtížnosti. Slyšel jsem ho z toho davu a v tu chvíli mi to fakt pomohlo.

Jaké jsou tvoje zkušenosti s outdoorovým lezením? Byl jsi někdy třeba na písku?
(směje se) Na písku jsem byl jednou a lezl jsem tam nějaké pětky. Nemám moc rád, když cesta není jištěná. Pořád se bojím, že někde spadnu, zraním se a nebudu moct trénovat, takže jsem spíš sportovec než „tradiční lezec“. Na druhou stranu mě hodně lákají velké hory. U nás doma je spousta alpinistických výstupů (nejvyšší hora Kazachstánu Chan Tengri měří 7010 metrů, pozn. red.), takže až skončím „profesionální kariéru“, chtěl bych se věnovat alpinismu, i přesto s překližkou nepřestanu asi nikdy.

Punker versus dobrodruh. Paradox lezecké stravy

25. 08. 2019, Filip Zaoral

Každý člověk vnímá jídlo asi trochu jinak. Myslím, že většina se však shodne na názoru, že kvalitní a dobré jídlo musí být zároveň náležitě servírováno. A že čím kvalitnější suroviny a pečlivější příprava, tím lepší výsledný pokrm.

V lezecké komunitě se však často setkávám se zajímavým paradoxem. Lidé si v prachu a špíně na malém vařiči a neumyté pánvi kuchtí vyloženě pětihvězdičkové pokrmy. Druhá strana mince vypadá tak, že ve stěně nebo po celodenním treku kdesi vysoko na hřebeni člověku stačí ke štěstí úplný blivajz. Při jeho přípravě, a hlavně následné konzumaci však autorovi mnohdy přijde, že by za svůj kulinářský výkon měl obdržet minimálně jednu michelinskou hvězdu. Co tyto podivné skutečnosti zapříčiňuje, opravdu nevím. Myslím, že odpověď bude někde mezi potřebou alespoň zdánlivého luxusu a stavem totálního vyhladovění, kdy je člověk schopen do sebe nacpat téměř cokoli.
.

Každý pokrm si svého strávníka nakonec najde (f: Filip Zaoral)

.
První situace představuje koncept „lezec – punker“. Partička v dodávce na měsíčním roadtripu ve Španělsku vaří na plynovém vařiči pozdně odpolední obědovečeři. U přípravy hyper zdravého pokrmu ze samých biosurovin divoce gestikulují bílými konečky prstů a předvádějí kolegům klíčové pasáže svých projektů. Jídlo se jí zásadně z pánve nebo hrnce. Nezřídka kdy je k dispozici pouze dřevěná vařečka či míchací špachtle. Menu je složeno převážně z pořádných bílkovin doplněných nějakou zeleninou či lehce sacharidovou přílohou.

Druhá strana mince by šla asi nejlépe charakterizovat nálepkou „lezec – dobrodruh“. Po celodenní makačce ve stěně, kdy nebylo čas na víc, než na pár tyčinek a vodu z lahve, rychle vaří v bivaku pokrm nevalné kvality. Většinou pouze něco, co se zalije horkou vodou a hurá na to. Kýžené jídlo by však nevyměnil ani za milión a v danou chvíli si nedokáže představit větší blaho, než je onen aluminiový pytlík s kašovitým obsahem uvnitř.

Tyto dva scénáře za mě k lezení neodmyslitelně patří a neumím si bez nich žádnou lezeckou akci představit.

__________

(Text je součástí velké letní gastrosoutěže eMontany. Pošli nám také svůj příspěvek – více info tady.)

Jediné důležité kritérium – kvantita (f: Filip Zaoral)

Suchou nohou neprojdeš. Jak dopadl pátý ročník Water Boulder Games?

21. 08. 2019, Matěj Pohorský

Když dva měsíce v kuse připravuješ outdoorový lezecký závod nad hladinou vody a měsíc před termínem ti někdo doslova vypustí rybník, takže pod nástupem koukáš na čtyřmetrovou díru na dno. Nebo když ti dva dny před startem předpověď přislíbí celodenní průtrž mračen a hrozí, že nakonec nikdo nedorazí. Můžeš to celé zahodit a posunout akci jinam. Nebo můžeš věřit, že to nějak dopadne a neustoupit.
.

 

WBG je hlavně o setkání, ideálně s pivem v ruce (f: Matěj Pohorský)

.
Milan Salaš a jeho tým z „Lezu v Mezu“, kteří pořádají Water Boulder Games již pátým rokem, zvolili druhou variantu. A dobře udělali. Průtrž mračen sice přišla, hned s východem slunce, ale naštěstí postupně odezněla až do občasných přeháněk. Někteří tak lezli v ostrém slunci, jiní s deštěm za krkem, ale na náladě to nikomu neubralo, protože WBG není tolik o vítězství, jako o pravidelném setkání se u vody s hudbou v zádech a pivem v ruce.
.

.
Na netradiční závod pravidelně jezdí i Domča a Karin – dvě „boulder-matky“ (psali jsme o nich tady, pozn. red.). Karin odložila nosítko s šestitýdenním Edou a dolezla si pro páté místo v závodě. Domča obhajovala své dvojnásobné vítězství a nezklamala ani tentokrát, vyhrála již potřetí. Loňská vítězka závodů Áďa Bajerová se proto musela letos spokojit s místem druhým a třetí se umístila Hanka Štorkánová – „holka z plakátu“.
.

 

Karin odložila kočárek a dolezla si pro páté místo (f: Matěj Pohorský)

.
Mužské finále mělo favoritů hned několik, ale na nejvyšší stupeň bedny se nakonec probojoval Martin Dvorský, druhé a třetí místo obsadili bratři Jirka a Matouš Bradáčovi. Jirka tak stejně jako Áďa v ženském finále těsně minul opakování loňského vítězství.
.

 

Tradiční placák z topu stěny letos neproběhl (f: Matěj Pohorský)

.
V rámci akce proběhla i tradiční soutěž ve skocích do vody z topu stěny, ačkoli při ní k všobecnému smutku publika tentokrát nikdo nepředvedl placáka z devíti metrů. Finále se díky počasím přerušovanému harmonogramu protáhlo až do tmy a následnou after party podpořili jen ti nejotrlejší, kteří vydrželi být od rána na nohou.

eMontana je mediální partner závodů

 

Zasloužená radost z vítězství. Tak zase za rok (f: Matěj Pohorský)

Zaměstnání lezec: Žena musí být o 100 % lepší než muž. Trenérka Helena Lipenská

19. 08. 2019, Eva Trnková Janatová

Na úvod se Helči ptám, jak se jí vlastně teď leze a ona s odpovědí neváhá ani vteřinu! „Čím dál lépe! Porodila jsem před třemi lety a bylo to slabé, ale teďka se už konečně něco děje. Už zase můžu lézt!” Jak vypadá práce trenérky sportovního lezení?

S lezeckým tréninkem jsi začínala, pokud dobře vím, kvůli sobě samé… Jak moc rozdílné to je – trénovat sebe a trénovat někoho jiného?
To jsou úplně odlišné disciplíny. Občas i neúspěšný nebo méně úspěšný závodník může být špičkový trenér. Většinou to tak je. Jde i o pedagogický a osobní přístup k lidem. A naopak se stává, že hodně úspěšným sportovcům trénink někoho jiného nejde. Je třeba trpělivost a jít zase zcela od začátku.
Trenéři jsou u nás rozděleni dle třídy A, B, C, kde nejvyšší trenérská třída je A a tu mají, pokud se nemýlím, aktuálně tak 4 lidi v České republice. Na Slovensku myslím nikdo. Je to tak, že nemáme kde školit, jedině u nás by se měli kde školit. A k třídě A náleží to, že musíš mít vysokoškolské vzdělání sportovního zaměření – nějaká tělovýchova nebo sport.

Co tahle práce vlastně všechno obnáší? Co do ní patří?
Trenér sám by se samozřejmě měl udržovat ve formě a být příkladem. Nemůže vážit 100 kilo a něco vykládat ostatním. Když má vzdělání, tak je to skvělé. Každý trenér se posuzuje podle toho, jaké má výsledky. To je vlastně to největší kritérium pro klienty.

Myslíš výsledky v trénování, že?
Ano, když má vzorky – ať už dospělé nebo děti – tak tvoje výsledky generují další potenciální děti a klienty.
.

Tvoje výsledky generují další potenciální děti a klienty (f: archiv Helči Lipenské)

.A není to nefér – můžeš být někdy sebelepší trenér a stejně to závisí hodně na tom trénovaném jedinci…
Nojo, tak to je. Ale když se bavíme o trénování těch dobrých, tak je to tak, že špatné vzorky se k placeným trenérům ani nedostanou. Anebo jsou hobíci a tam to končí, u nich nikdo nic nepředpokládá. Když se tedy ti opravdu dobří jedinci podrobí dobrým tréninkovým plánům a mají dobrého trenéra, tak za 4-5 let jim trenér může říct třeba: „Ty budeš jenom ve finále republiky“ nebo „ty bys mohl být mistr světa.“ Ale tam je miliarda aspektů, na kterých záleží. V podstatě jsou to psychické a fyzické vlastnosti toho člověka.
Já trénuji vždycky více lidí. S dětmi začínám někdy opravdu brzy. Člověk je pozoruje, trénuje a čeká, co se z toho vyloupne. Tam je odpad skoro 100%. Většinou skončí tak v těch 16-17 letech. Ještě se mi nestalo, že by to někdo překonal.

Jak vypadá takový tvůj klasický den?
Přijdu na boulderovku – většinou chodím dřív, tak o čtvrt nebo půlhodiny, abych měla klid. Pak přijdou svěřenci, rozcvičí se a pak už se několik hodin nezastavím. Já nemám ráda takové to sezení a to, že bych si mezitím dělala něco jiného. Takže z nich vytáhnu maximum – což je zatížení jejich těla do určitého režimu, co já potřebuji. Nebo je naučím něco k technice. Oni jsou spokojení a já také.

A kolik hodin tohle všechno trvá?
Mám teď míň hodin, protože mám malé dítě. Ale je třeba den, kdy mám čtyři hodiny po sobě a tam si tak odskočím na toaletu a dejme tomu pět minut nějakého odpočinku. Z toho se pak vzpamatovávám celý další dva dny. (směje se) Je to asi proto, že do toho chci dávat všechno.
Spousta trenérů, kteří jsou dobří, tak mají problém udržet dlouhodobě takové nasazení. Já už děti trénuji asi 11 nebo 12 let. A předtím tam byl ještě Tomáš Mrázek. Každý může být trenérem, ale vydržet dlouhodobě takové nasazení není jednoduché.
.

Vydržet dlouhodobě takové nasazení není jednoduché (f: archiv Helči Lipenské)

.Jak moc je to fyzicky a psychicky náročná práce?
Fyzicky to není náročné. Většinou tam jen tak pobíhám a komentuju bouldery. Někdy je samozřejmě fajn ukázat někoho, kdo leze technicky dobře, protože svěřenci jsou schopni toto odpozorovat a dostat to pak i do svého pohybu. Někteří závodníci mají své tréninkové plány, podle kterých jedem.

Dá se touto prací v pohodě uživit?
Je tam hodně rozdíl mezi tím, jestli je trenér muž nebo žena. Žena musí být ve všech sportech tak o 100 % lepší než muž. To tak prostě bohužel je, zvlášť když neděláme zrovna ženský sport, jako je třeba gymnastika nebo tak. Ale dá se to. Teď je to olympijský sport a i svaz hodně podporuje, má i placené různé trenéry a hodně se to zlepšilo.

Trénovala si také svého životního partnera Tomáše Mrázka. Jak je to s vlastně s touto prací a osobním životem, jde to dohromady?
Jo, to je úplně bez problému. S Tomášem jsme byli takový zvláštní vzorek, kdy já jsem lezla, Tomáš lezl, pak jsme lezli dohromady a on trénoval ještě někoho přede mnou. Říkával, že nejhorší, co může být, je když jsou spolu takhle partneři i pro sportovní lezení. Říkal tehdy, že to půjde dolů, že potřebuje chlapa na tréninky. A vyvíjel na to i docela velký tlak. Ale nakonec jsme to přesto zkusili a myslím, že tohle Tomáše nastartovalo, protože při tomhle sportu jsou potřeba dva. Potřebuješ prostě pořád někoho po ruce jako jističe. A jde to vidět i teď ve světě. Když si vezmu světové úspěšné páry jako Adama Ondru a Ivu Vejlmolovou, Domen Škofic a Janja Garnbret a další… Takže ono to není špatné spojení a z dlouhodobého hlediska asi jediné, proto, aby to došlo někam daleko, když to tak řeknu.
.

Spojení pracovního a osobního života funguje bez problému (f: archiv Helči Lipenské)

Nestalo se ti někdy, že by se ti z oblíbené činnosti (lezení) stalo něco jako povinnost/rutina?
Ne, to ne.

Takže nemyslíš, že je lepší mít „normální“ práci a pak mít klid na lezení?
No, je pravda, že když mi někdo řekne, že v neděli by si chtěl zalézt nebo tak, tak mu řeknu: „Hele já fakt nechci být furt na té stěně,“ ale jinak ne. Bylo mi 10 nebo 11 let, když jsem začala chodit do sportovní školy, to byla lehká atletika a mně se všechno z toho tak líbilo od těch našich učitelů a trenérů, že jsem si řekla, že chci být učitel tělocviku nebo trenér. A tak jsem si za tím šla, vystudovala jsem vysokou školu a samo se to tak přelouplo v to, že prostě dělám práci svých snů. Takže jsem velmi spokojená, stále mě to baví a těším se na to.

Kdybys měla popsat hlavní výhody a nevýhody této práce, které by to byly?
Začnu nevýhodami. (směje se) Ty jsou takové, že trenérům není nikdy nikdo vděčen. Tam není vděčnost, je to kruté, ale je to tak a musí se s tím počítat. Je třeba si nechat tu práci také správně zaplatit. A když nějaký opravdu talentovaný člověk nebo dítě odchází, tak je potřeba se jen nadechnout, vydechnout a nechat to být. První odchod je samozřejmě vždycky nejtěžší pro trenéra.
Další nevýhoda je, že člověk pracuje v prašném prostředí. To je na dýchací cesty fakt hrozné. Není to jen maglajz, ale prach se vším možným a člověk je v tom furt.
Výhody jsou samozřejmě to, že prostě dělám, co mě baví a děti se na mě těší. Chtějí to dělat. Je to práce s lidmi, kteří si to vybrali. Trénuješ někoho, kdo chce být trénovaný. Učitel ve škole musí naučit i toho, kdo to nechce.

Jaké to je – mít lezení jako hlavní součást příjmů? V této původní rubrice eMontany se na to ptáme lidí, kteří o tom mají co říci. Nový díl najdeš každý měsíc v rubrice 200 slov. Předchozí rozhovory: „Stoprocentní horský vůdce neexistuje.“ Juráš Šefl„Stavění je placená fyzická morda!“ Ríša Pařil, Sekretářka ČHS Boženka Valentová – Igelit na tiskárnu už dávat nemusímePřipravit jim týden, na který nezapomenou. Honza Zozulák.

Dělám, co mě baví (f: archiv Helči Lipenské)

Jungfrau se dočkala prváče podle švýcarských hodinek. „Silberrücken“ za 8a+

12. 08. 2019, Standa „Sany“ Mitáč

Někdy chytneš vlnu, kdy ti vyjde všechno, na co sáhneš. Roger Schaeli a Stephan Siegrist v červenci dokončili svůj projekt ve stěně Rotbrätt na švýcarskou čtyřtisícovku Jungfrau. Elegantní nová linka ve sportovnějším duchu má 350 metrů a případné zájemce čeká klíčová délka za 8a+ (TOPO 1, TOPO 2, pozn. red.).

Stephan Siegrist s Giovannim Quiricim započali přípravy této cesty v roce 2009, loni se do ní Stephan vrátil už s Rogerem Schaelim – probojovali se poprvé nahoru, a letos, po deseti letech zrání a po týdnu práce se cesta dočkala prvního RP přelezu. Štěstí a cit pro vedení směru stálo při autorech – „Silberrücken“ vede jedinou částí stěny, která zůstává suchá i během tání sněhu nahoře. Letos s nimi ve trojici byl ještě Frank Kretschmann, který popisuje svoje dojmy.
.

Stěna Rotbrätt na čtyřtisícovku Jungfrau (f: Frank Kretschmann)

.
Pokud se nepletu, ty jsi měl při tomto výstupu roli hlavního dokumentaristy a šéfkuchaře… Co jsi klukům vařil?

Ano, byl jsem ten, který se staral o všechno kolem. Přebývali jsme v krásné bivakovací chatě „Silberhornhütte“, která se nachází asi 30 minut od paty stěny a máš v ní všechen luxus, co si umíš představit: oheň, vařiče, teplé postele… Vařil jsem typická švýcarská jídla jako třeba bramborové rösti s velkým množstvím sýra a večer těstoviny. Měli jsme s sebou jídlo na jeden týden, takže pokaždé bylo velké čerstvé jídlo. Žádné sušené.

Na fotce ze stěny vidím portaledge. Spali jste na ní vůbec?
Vzali jsme si ji jen na to, abychom si na ní přes den trochu odpočinuli. Rozumnější bylo vracet se každý den na bivak. Se spaním na portaledge máme všichni hodně zkušeností a víme, že spát tam by znamenalo o moc více práce a samozřejmě: horší jídlo. (směje se)
.

Stephan Siegrist na začátku headwallu (f: Frank Kretschmann)

.
Výstup vypadá skoro idylicky. Stalo se tam něco neplánovaného?

Haha – Roger a Steph říkali, že tohle byl jeden ze vzácných prvovýstupů v jejich životě, kdy všechno běželo prostě perfektně. Perfektní tým, perfektní počasí, perfektní podpora… Povedlo se jim vytvořit jednu z nejkrásnějších alpských sportovních cest jejich života – a to vše v podstatě za rohem od našich domovů.

Ty jsi také spokojený se svými fotkami? Jaká se ti líbí nejvíc?
Tentokrát jsem byl docela nadšený, že můj dron si skvěle poradil i s létáním ve výšce 3500 metrů. Nefoukal moc vítr, a tak jsem se mohl dostat poměrně blízko k lezcům a získat tak skvělé úhly záběru. Takže jako nejlepší bych vybral záběr z dronu, jelikož ukazuje ten prostor okolo.

Tahle perspektiva se mi líbí asi nejvíc. (f: Frank Kretschmann)

Tomáš Roubal (30. 6. 1974 – 25. 7. 2019)

05. 08. 2019, redakce

Smutná zpráva, kterou už možná něktěří zachytili, zasáhla také naši redakci. Než začneme opět tvořit dál, musíme se z téhle rány trochu vzpamatovat… Největší soustrast patří rodině a nejbližším. Více o Tomášovi v textu od Martina Stolárika…

Jsou lidé, kteří byli vyvoleni k tomu přijít na svět, aby žili své sny. A ty sny žijí i přesto, že jsou si vědomi určitého vystoupení z proudu, z komfortní zóny. Realizují pak své sny, i když ví, že jim to nějakým způsobem znesnadňuje rodinný, ekonomický nebo třeba sociálně-společenský život. Ale přesto si za svými sny stále a cílevědomě jdou, protože vnitřně cítí, že jen tak mohou svůj čas zcela naplnit.

Tomáš patřil mezi ně. A je úplně jedno, jestli to bylo vydávání jediného nezávislého československého lezeckého časopisu Montana, nebo plnění si vytyčených lezeckých cílů. Rozhodně však Tomáš nebyl člověk, který by šel do jakéhokoliv objektivního rizika, protože nade všechny svoje sny miloval hlavně svou rodinu, svou ženu a své tři děti. Nešťastná náhoda tomu však chtěla a Tomáš se svým lezeckým partnerem zahynul po pádu ze stěny Trollveggen v Norsku 25. července 2019.

Pokud chcete nějak pomoct lidem, kteří na tomto světě zůstali bez Tomáše, tak si vzpomeňte na nějakou pěknou příhodu nebo zážitek, který jste s ním prožili, sepište ho ať už rukou na papír nebo do e-mailu a pošlete mi ho prosím. Rád vše předám těm, kterým to moc pomůže překonat tohle těžké období.

Martin Stolárik
Dobratice 63
739 52
[email protected]
.

Komentář Petra -Pepeho- Piechowicze k portrétu:
„Tahle fotka se mi moc líbí, ale nemám ji správně zaostřenou.“
No a vadí to snad někomu? Vždyť Tomáš byl tak úžasně a krásně rozevlátý…

Ostrov pohody u dálnice zmaru. Probij se na pátý ročník Water Boulder Games

28. 07. 2019, Standa „Sany“ Mitáč

Kdyby člověk spadl na písku pod prvním, asi by to taková legrace s potleskem nebyla. Ve Velkém Meziříčí ale své tělo naprogramuj na něco jiného – na absolutní riziko a na animální přístup, díky kterému doskočíš tlačítko časomíry v devíti metrech. Příští sobotu se chystá pátý ročník Water Boulder Games – o co jde, vysvětlí hlavní organizátor Milan Salaš.

Má se člověk závodu bát, když neleze bomby? Je ta akce jenom pro profíky?
Když jsem začátečník a lezu šestky/sedmičky na stěně, určitě si vydatně zalezu. Dvě kvalifikační cesty na závody mají obtížnost 6 UIAA – nejsou tam žádné extra těžké kroky, ale přeci jen se to odehrává devět metrů nad vodou. Něco mezi bouldrem a cestou. Tyhle dvě vstupní linky můžeš lézt několikrát – i před samotným závodem, než půjdeš naostro. Na samotný měřený přelez máš pak čtyři pokusy.

Podle času se pak vybere, kdo půjde dál?
Ano, třicet dva nejlepších časů postupuje do pavouka. Stejně to mají holky, ale ty chodí do pavouka zpravidla skoro všechny.

Na co se lidi mohou těšit kromě hlavního závodu?
Máme postavenou novou stěnu pro děti – nižší a menší. Bude na ní probíhat závod dětí a pak stěnu otevřeme pro veřejnost. Do toho tam bude lanovka, plovoucí kola, exhibice bikových skoků – borci na kolech tam budou házet šílená salta na skokáncích… Nakonec, jako každý rok, uspořádáme sranda závod ve skocích do vody. Člověk si bude moct vybrat, jestli bude skákat z deseti metrů nebo z pěti…

Na posouzení skoků máte nějakou porotu?
Minule jsme měli jednoduchou porotu – čím víc řvali lidi, tím lepší. (směje se) Letos do poroty možná z legrace někoho nominujeme.

Velké Meziříčí leží na D1, což je určitě nejnepřátelštější „dálnice“ u nás. Máš nějaké tipy, jak se na ní nezaseknout?
Když pojedeš v sobotu ráno, tak se dá předpokládat, že doprava nebude úplně hrozná. Jinak je to úplně na houby. Spravují se u nás všechny pruhy dálnice, takže provoz často stojí kompletně. Je to šílené – příjezdové silnice jsou u nás také rozkopané a do toho nám zbourali most přes dálnici. Plánujeme na web udělat grafiku, jak se k nám co nejlépe dostat. A na závěr – poslední kilometr se jede lesem – polní cestou. (směje se) Jakmile to ale probojuješ, tak už tu můžeš být v klidu celý víkend. Místa na spaní máme na louce dost – za to se neplatí, člověk může vzít i karavan a užívat si pohodu.

eMontana je mediální partner závodů

Do pavouka postupuje 32 lezců. Ríša Pařil na fotce loni skončil třetí. (f: Lukáš Bíba)

Místo rozcvičky před tréninkem občas usnu. Gábina Vrablíková

24. 07. 2019, Standa „Sany“ Mitáč

V pět docvičí posledního pacienta, převlékne se a vyrazí na trénink. Přestože Gábina Vrablíková během prvního červencového pátku jako první Češka vylezla sportovní cestu klasifikace 9a („Sever the Wicked Hand” ve Frankenjuře, pozn. red.), není to profi lezkyně ve smyslu, že by si svými výkony vydělávala peníze. Má svoji běžnou práci, ve které se musí hodně otáčet. „Tak jsem se najedla a mám hotovo,“ hlásí spokojeně po jedenácté večerní, na kterou přesouváme domluvený rozhovor.

Jak přesně vypadá tvůj běžný den? Ten dnešní je možná dobrý příklad, nebo ne?
To je pravda, dnešek byl dlouhý a docela typický. Od rána jsem v práci – dělám na ambulanci v Uhříněvsi jako fyzioterapeutka. Chodí ke mně lidé nejčastěji s bolestí zad, krku, ramen nebo nějakými úrazy – kolena, zlomeniny po bouračkách… Jim se tam věnuješ a cvičíš s nimi 45 minut, což je ještě docela fajn, někde mají na pacienta jen půl hodiny. Takhle většinou udělám devět lidí denně.

Musíš je často sama polohovat, nebo spíš cvičí sami podle toho, co jim zadáš?
S tím mám právě často problém. Když mi přijdou lidi, kteří se sebou chtějí něco dělat, tak je to fajn a cvičíme s nimi… Ale když si někdo myslí, že půjde na masáž a celý život nic nedělal, je to vždycky trápení pro nás oba. Bohužel, většinová část lidí nechce dělat nic, což mě psychicky docela vysává.

Jak to potom funguje, když po takových pacientech máš v sobě vydolovat motivaci jít na trénink?
V práci je to doopravdy záhul psychický i fyzický – pracuješ s pacienty rukama… Přiznávám, že někdy přijdu na trénink a musím si před rozcvičkou chvíli lehnout na zem. No, a u toho třeba na deset minut usnu. (směje se) Někdo mě ale vždycky vzbudí. Teď trénuji úterý, středa, čtvrtek a o víkendu vyrážím na skály.

Jak trénuješ?
Většinou v Boulder Baru. Na lano chodím jenom zhruba jednou za tři týdny, není podle mě tak efektivní, jelikož na bouldrovce do tréninku nacpeš objem a intenzitu mnohem snáz.

Chodíš sama, nebo tě v tréninku někdo vede?
Tréninky mi kompletně píše Petr „Klofi“ Klofáč pod firmou Andrle sport. Připravuje mi kondiční i lezecký trénink. Jelikož máme kvůli mojí práci ve zdravotnictví hodně málo času, tak se snažíme kondici i lezení spojovat a cílit na největší slabiny třeba přímo ke konkrétním cestám.
.

V cestě „Sever the Wicked Hand” 9a strávila Gábina dohromady 15 dní. (f: Petr Klofáč)

.
Jaké jsou tvoje slabiny?

Já nemám slabiny, že jo. (směje se) No, popravdě, moje slabina je asi pořád celková síla v těle. Oproti holkám, které lezou 9a, třeba neudělám jednoruční shyb. Pro ně to je standard, pro mě výzva.

Stíháš v tomhle tréninkovém shonu řešit i stravu?
Ano, stravu řeším dost. Snažím se si vařit. Každé ráno před tréninkem mám palačinky. Když nemám trénink, tak si dám třeba jáhlový nákyp. K svačině mám ráda štrúdl, ale dělám si ho sama bez cukru. Už jsem si na to tak zvykla, že když si ho někde koupím, udělá se mi z něj špatně. Na oběd mám vždycky maso, zeleninu a třeba brambory jako přílohu. Během tréninku mám často připravený mošt nebo nějakou ovocnou šťávu, tyčinku…

Máš nějaký „deadline“ na večeři?
Nemám. Teď jsem dojedla a kolik máme? Půl dvanácté večer. (směje se) Dala jsem si maso, čočku a mrkev. Jídlo mám hodně pořešené. Za poslední dva roky jsem to úplně změnila. Jím teď maso průměrně dvakrát denně.

Když člověk vidí tvoje pracovní, tréninkové a jídelní nasazení, napadne ho otázka: Máš teď nějaký projekt, ke kterému svoje snažení směřuješ?
Mám, určitě. A už jsem na něm začala pracovat. Ráda bych vylezla cestu „Silbergeier“ (sportovní vícedélka za 8b+ a součást tzv. Alpské trilogie, pozn. red.), zatím mám vylezenou první délku (foto z místa od Jakuba Jedličky) a uvidíme, jak často se tam dostanu a co počasí. Zatím mi to přišlo těžší, než jsem čekala. Musím se na to připravit i technicky – minule jsem tam třeba poprvé v životě jűmarovala. (směje se)

Naštěstí mě vždycky někdo vzbudí. (f: Petr Klofáč)

Tvarožník s bábovkou. Jak upéct moučník pod pískovcovou věží

19. 07. 2019, Víťa Kopecký

Jedná se o chutný zákusek, na kterém si každý dobrodruh jistě rád smlsne. Recept asi není úplně vhodný pro ortodoxní milovníky lightweight backpakingu a horské chrty. Vyžaduje totiž relativně velké množství ingrediencí, takže trochu víc zatíží batoh. Pokud mu ale dáte šanci, objevíte něco neobyčejného, to vám garantuji.

Budete potřebovat:

> dobrou partu,
> vyzývavou skalní věž někde v pustině,
> holku v osmém měsíci těhotenství (nebojte, nemusí to být vaše holka a dokonce nemusí být vaše ani to dítě),
> kakao (když už budete péct bábovku, tak samozřejmě mramorovou, to dá rozum).

Příprava je jednoduchá. Začátkem léta vypijte s partou osm piv na oblíbené zahrádce, vezměte zbylé přísady a dejte věcem volný průběh.

„Vole, pojedem vole, to je jasný!“
„Ale vždyť už má břicho jako balón, ne? To už musí sotva chodit.“
„Tak aspoň bude čas lejt…“
„A není tam někde nějaký lezení?“
.

Tvarožník, Dubské skály

.
Titinka je lesní víla. Aby byla šťastná, potok musí zurčet, les šumět a obloha být hvězdná. Přesto bydlí na sídlišti, kde má její milý nepřetržitý přístup k internetu a v pracovní době tahá kabely, aby se stejně dobře mohli mít i ostatní. Toho roku většina z nás maturovala, v Čínské lidové republice byl přijat zákon opravňující vojenský zásah v případě vyhlášení samostatnosti Tchaj-wanu a Titinka čekala první dceru. Pak měla ještě další dvě, počtvrté už kluka raději nezkoušeli. Do termínu porodu jí zbývalo pár týdnů, a tak přemluvila svého bráchu, aby s ní jel na poslední čundr. Ten nechtěl jet sám, tak přemluvil nás. Jenže, co dělat celý víkend v lesích s holkou, která ujde deset kilometrů a má dost? Možná za to mohla ta kocovina, ale něco mě napadlo.

Tady do hry vstupuje první část našeho dezertu. Tvarožník. Není potřeba se s ním moc patlat, je k dostání už hotový. Vykukuje z lesa na Kokořínsku poblíž Hradčanských stěn. Písek se z něj sice sype ve velkém, ale o to je jeho chuť delikátnější. Bohužel jsem teď zjistil, že od roku 2015 není jeho konzumace povolena. Ale třeba se to zase změní. Navíc se jistě dá nahradit jinou podobnou laskominou, stačí zapojit fantazii. Nadšenci si mohou kopii uplácat na hřišti na pískovišti, kompaktní to bude asi tak stejně.

„Ty vole, von tam fakt vylez.“
„Jo, ale čistý to úplně nebylo, dva metry lezl vopřenej o ten buk, prej se bál stoupnout na ten hrot.“
„To se mu nedivim, na podobnej jsem si támhle pověsil mikinu a on se pod ní zlomil.“
.

Lezení na Tvarožník

.
Nahoru jsme nelezli všichni a jedna cesta nám bohatě stačila. Když jsme slanili, měli jsme před sebou ještě celé odpoledne. Lezení je ale i o odpočinku, regeneraci a vyváženém jídelníčku. A tady se ke slovu dostává druhá pochoutka, bábovka.

Už nevím přesně kdo a kdy, ale jeden z našich kamarádů kdysi machroval, že ve žhavém uhlí z ohniště upekl perník. Já mu moc nevěřil, že je něco takového možné a pořád čekal na příležitost si to sám vyzkoušet. No a kdy jindy tahat všechno to potřebné harampádí, než na akci, kdy se stejně moc daleko chodit nebude? Pravda, přidat si k tomu ještě věci na lezení, to už byla docela síla. Batoh jsem měl na víkend těžší, než na čtrnáct dní v rumunských Karpatech, ale kde je vůle, tam je i cesta. Navíc jsme si v těch osmnácti připadali docela „hustý“. A kdo je správně „hustej“, ten se těžkého batohu neleká. A hlavně nepeče obyčejný perník, že ano.
.

Vše je připraveno.

.
„Tady nahoře je to trochu chycený, ale jinak je to fakt upečený a vypadá to dobře.“
„Počkej, ještě jí pocukruju.“
„Mě by hlavně zajímalo, jak umeješ ten zapatlanej ešus, co jsem ti půjčil, když nám skoro došla voda.“

A co dál? Náš recept má otevřený konec. Někdo je hodně mlsný a bude potřebovat ještě nějakou třešničku na vrch a jiný třeba vymyslí dietní verzi. To nechám na vás. Jen nezapomeňte, že kromě jídla je potřeba i pít.

PS. Takový malý tip pro gramaře, nebo třeba do bivaku ve stěně. Pokud také chcete být „hustý“, ale nechcete tahat víc jak lehounký vařič a titanový hrníček, zkuste přibalit hrst kukuřice na popcorn a pytlíček soli z bufetu na poslední benzínce. Úspěch zaručen.

__________

(Text je součástí velké letní gastrosoutěže eMontany. Pošli nám také svůj příspěvek – více info tady.)

Lajneři o víkendu omotají Ádr. Přijeď na otevřené setkání

15. 07. 2019, Tereza Krecbachová – Adrlines tým

Jestli jste se někdy chtěli přijet podívat na slacklinový festival, ale báli jste se, že se jedná o uzavřenou společnost, letošním ročníkem AHM (Ádr Highline Meeting) vás chceme vyvést z omylu. Tento rok jsme se totiž do organizace pustili trochu ve větším a rádi bychom ukázali i veřejnosti, co jsou ti lajneři vlastně zač. Zveme tak tímto na akci nejen slacklinery a lezce, ale také všechny z Ádru a okolí a také ty, kteří sem prostě jen rádi jezdí. Tady je souhrn toho, na co se už od čtvrtka můžete v areálu zámku těšit.

Protože na festival každoročně jezdí lidi z různých koutů světa, kteří nejen že jsou skvělí highlineři, ale zároveň mají v záloze ještě spoustu dalších dovedností, nabídnou tak prostory zámecké zahrady několik vedených workshopů, jako třeba Acro a Slack Yoga, Longline a Highline triky, Akrobacie v závěsných šálách a další. V sobotu také proběhne jedna zastávka divácky úspěšného Českého poháru trickline, kde mohou účastníci závodu vyhrát věcné ceny od našich partnerů.

Uvnitř zámku máme připravenou přednáškovou místnost, ve které se můžete těšit na vybrané hosty a zároveň naše kamarády lezce a slacklinery. Mezi nimi budou třeba filmař Honza Šimánek, umělec Vojta Fröhlich, kluci ze Slackshow – Luky a Mišo, slacklinerka Anička Kuchařová, bývalý československý reprezentant a účastník velehorských expedic Zdeněk Brabec a další. Kromě toho bude zámecká zahrada (potažmo celý Adršpach) propletená lajnami všech délek a z oken zámku povedou tři highline. Večery budou patřit hudbě, v pátek pojedeme na vlnách reggae, v sobotu pak přivítáme Xaviera Baumaxu a hradeckou kapelu New Sound Orchestra. Na víkend hlásí zatím tropy, tak se přijďte zchladit na bar, kde pro vás bude celý den připravený na výčepu Krakonoš 11° a varnsdorfské pivo Kocour. V noci se párty přesouvá do nedaleké stodoly.
.

Highline (Ape – Maják) na Křížáku (f: Jim Gregory)

.
Letos jsme v podstatě jediný organizovaný slacklinový festival v Česku, a děláme ho tak právě proto, že chceme, aby se slacklineři ze všech koutů republiky měli kde jednou za rok sejít. S AHM máme další plány do budoucna, proto věříme, že vás akce bude bavit. Doražte proto 18.–21. 7. na zámek Adršpach, víc informací a program najdete na facebooku nebo na www.adrlines.cz.

Rádi bychom poděkovali obcím Adršpach a Teplice nad Metují, že nám věří a podporují nás. Dále děkujeme našim partnerům (viz plakát) a v neposlední řadě děkujeme naší rodině a kamarádům, zejména Ondrovi, Kájovi a Lukáši Krecbachovi a Jirkovi Nešporovi, bez jejichž pomoci by nebylo možné akci vůbec uskutečnit.

(eMontana je mediálním partnerem setkání)

Doraž na největší otevřené highline setkání tohoto roku. (f: Jim Gregory)

Zaměstnání lezec: Připravit jim týden, na který nezapomenou. Honza Zozulák

07. 07. 2019, Eva Trnková Janatová

„Tak doufám, že jestli jsem tě nepřezul, tak jsem tě alespoň zul!“ smál se Honza Zozulák – motor jednoho z největších lezeckých oddílů u nás. „A přečti si knížku Born To Run…“
Takhle jsme se loučili po našem rozhovoru a já měla nad čím přemýšlet… A na chvíli jsem si říkala, že snad půjdu na nákup jako správný lezec – tedy bosky.

Honza Zozulák se kolem lezení pohybuje spoustu let. Kromě starosti o Pardubický oddíl také spoluzaložil organizaci České sportovní lezení a už několikátý rok po sobě má na starosti největší boulderingový závod u nás – festivalové Teplice nad Metují…

Dá se říct, Honzo, že tě živí lezení?
A co to je – živí? (smích)

Jestli je to tvoje každodenní práce, která ti zaručí, že máš co do pusy…
Pro mě vlastně není důležité, jestli mě něco živí finančně, ale je důležité, jestli mě to baví… Lezení nedělám každý den. Mám ještě jiné věci, lezení mi dává část peněz. Mění se to zatím každým rokem. Ale peníze se lezením vydělat dají.

Ví se o tobě, že jsi šikovný, co se týče zapojení grantů do financování lezeckých aktivit. Jak tohle vzniklo? Je to hodně složité?
Začnu trochu víc zeširoka: máme už opravdu velký oddíl. Lezci tomu říkají oddíl, ale dá se tomu říkat i „sportovní klub“. To je to, z čeho žiješ. To živí všechny lidi, kteří tady pracují. A já jsem se kdysi dávno živil sháněním peněz a penězi okolo Evropské unie. Tam jsem si sice zažil takové papírovací peklo, ale taky se něco naučil…

Pro mě a mnoho dalších lezců je myslím papírování spíš noční můra, pro tebe tedy ne?
Když člověk prvně přijde a otevře související stránky od EU, tak se v tom vůbec nemůže vyznat, to chápu. A když MŠMT rozdělovalo granty přímo do klubů – to začalo dělat asi před třemi lety, myslím – tak jsme byli jediný lezecký oddíl, který to v Čechách dostal. Nebo nejspíš jediný, kdo požádal.

Věděl jsem zkrátka, že tyhle možnosti tu jsou a nebál jsem se toho. Věděl jsem, že to nějak zvládnu vyúčtovat a tak. Občas slyším, že vyúčtování pro MŠMT je složité…. A přitom, kdybych to sečetl, tak mě to přibližně stálo 10 hodin práce a dostal jsem 170 tisíc korun. Teď už žádá víc klubů. Existuje transparentní vzoreček, se kterým si můžeš spočítat, kolik s největší pravděpodobností dostaneš peněz.

Asi jste také měli naprosto jasno v tom, na co peníze použijete…
My sice máme stěnu, ale vlastně jsme chtěli dělat něco jiného. Vždycky jsme chtěli trénovat děti… Je to tak, že na lezení nám teď aktuálně chodí asi 220 dětí. Také jsme teď začali kombinovat lezení s parkourem. Takže začneš zkrátka hledat, kde všude se na takovéhle plány dají sehnat peníze. A jsou tady zdroje, které pravděpodobně má každý kraj nebo město, liší se podmínkami. Pak je tady už zmíněné MŠMT a pak taky něco dostaneš od dětí. To, co tady popisuju, už je ale rozjetý kolos…
.

Rád kombinuji lezení s parkourem. (f: archiv JZ)

.
A jaké byly začátky tohohle „kolosu“?

Kdysi jsem chodil na dětský kroužek pomáhat a za pár let jsme s přítelkyní Míšou přišli, že bychom chtěli kroužek vést. Pak jsme v létě jeli na soustředění a už se nám začal tvořit tenhle nápad v hlavě, že chceme vlastní prostor, vlastní stěnu pro trénování a tak dále. Lezecký Tým je oddíl, který jede aktivity v Pardubicích. České sportovní lezení je pakt přesahující naše oddíly, který jsme před lety s klukama vytvořili (ČSL: Honza Zozulák, Jirka „Oliváč“ Oliva a Jirka Žák, pozn. red.), je super a skvěle se v něm doplňujeme.

Pracuješ hodně s dětmi – máte lezecké kurzy, kroužky, tábory a prý s nima jezdíte i na písek. Jaké to je?
Máme pravidelnou činnost přes rok – tréninky a kroužky. V létě pak s dětmi jedeme někam do skal. Je to super kombinace tréninků a toho, že vezmeš děti ven. Prakticky vždycky, když jsme vzali děti na skály, tak všechny nám pak řekly, že to byl snad nejlepší týden jejich života! Vykryjeme tím pomlku léta, kdy nejsou kroužky, a lidi míň chodí na stěnu.
A v neposlední řadě jsou tábory důležité proto, že s dětmi chceme chodit na skály a ukazovat jim tak lezení komplexně.

Jak moc a v čem je to náročné vyjet s dětmi na skály? Je to stres, nebo je to pohodička?
Je to o nátuře samozřejmě. (smích) Pro mě to náročné vnitřně není. Nejhorší pro mě je, když musím před táborem strávit čtyři hodiny v Globusu a nakoupit tam všechno to jídlo. (smích) Ale když už jsi tam na místě, tak to je krása. Dřív jsme jezdili na Vysočinu a teď jsme jeli na písek, poprvé se všemi do Ádru. Samozřejmě, že menším dětem všechno taháš a nenecháš je lézt na prvním. A děti přirozeně vidí, že je to jiné, než jinde na skalách, že kruhy jsou dál. Ptají se na to a zajímá je to. Když věříš, že to dobře dopadne, tak vybrané pustíš něco si i vytáhnout nebo jim tam pověsíš smyčky. A ty starší děti tahaly víc a víc. Rozhodně to neděláme tak, že bychom tam brousili skálu! Když pak vidíš, že děti něco vytáhnou, tak to je pecka! Ty máš strach v sobě vrytý, ale to u dětí ještě neplatí.
.

Mlaďoši v Tepličkách. (f: archiv JZ)

.
Organizace lezeckých závodů je asi také něco hodně náročného…

Závody jsem dělal ještě dřív, než jsem začal dělat s dětmi. Je to hrozně dávno, co jsem si pronajal H-centrum a udělal tam Český pohár s lanem… Myslím, že to jsem byl ještě na vejšce. Měsíc přípravy všeho okolo a pak mi z toho zbylo deset tisíc. Byl jsem nadšený!
Pak byl i nějaký neúspěch a já musel dělat vejškovky, abych si něco přivydělal. (smích) A pak přišly Teplice. Ty jako boulderové závody začínal Oliváč, před ním tam byly závody s lanem. Dělal je třikrát a pak si přáli zase někoho jiného. A tak jsem Teplice dělal už asi osmkrát nebo devětkrát.

Spojení s klukama formou ČSL vzniklo tak, že je prostě daleko zajímavější mít spojení závodů, ne jenom jeden. Pomáháš si navzájem a pořídíš si i společné věci a hlavně je to zajímavé v tom, že je to celistvý produkt. Závody jsou vlastně jen marketingový produkt. Dotace na to nějaké seženeš, ale je to hrozně málo. ČHS na závody nedávalo skoro nic a předtím to bylo třeba 20 tisíc. Ale uspořádat boulderový venkovní závod stojí mezi 400 až 600 tisíci. A to říkám ceny bez daně.

Takže pořádání závodů je vlastně asi docela „nelezecká práce“, kde je spoustu aktivit okolo…
Jojo, na boulderové závody jsme tři a vždycky je jeden jako hlavní guru závodu a dva zbylí mají nějaké úkoly okolo, a pak se to na jiném místě zase otočí.
.

Pořádání lezeckých závodů je dřina. (f: S. Mitáč)

.
Stalo se ti někdy, že by tě tvá práce odradila od lezení?

Když jsme otevřeli stěnu, tak jsem půl roku nelezl… Protože mě to opravdu s****. (smích)
Hýbal jsem se jinak, cvičil jsem hodně jógu… A pak jsem se vrátil k lezení a objevil další vesmír dál. Jsem sice docela starý a lezu už řádku let, ale přijde mi, že některé věci teprve začínám objevovat.

Říkal jsi, že sis také založil barefoot firmu a že cítíš, že je s tím lezení provázané… Jak jsi to myslel?
S barefootama to začalo mojí hrozně širokou nohou, kdy jsem asi 12 let zpátky začal hledat nějaké „jiné boty”. A to jsem vůbec nevěděl, co to barefoot je. První jsem si objednal z Anglie, odkud je vlastně ta největší firma. No a najednou jsem objevil, že mě boty nemusí tlačit.
Noha ti zkrátka naprosto ožije! Trvá to teda asi dva roky, ale opravdu se ti změní noha. Mění se, protože sílí a mění se ti i vnímání toho, co je pod tebou, po čem jdeš. Já už takhle existuju asi těch 12 let a tehdy barefooty tady v Pardubicích nikdo neznal. A mě to tak hrozně bavilo, že jsme říkali, že zkusíme barefootky tady na stěně paralelně začít nabízet také. Mysleli jsme si, že se budeme hodně trefovat do nátury lezců. Je přece hrozné, že jdeš do skal a necítíš své nohy, po čem jdou… Komu nohy „ožijou“, tak si nedokáže představit, že by necítil. Jedna známá fyzioterapeutka říká, že nohy jsou stvořené na to, aby cítily. Když pozoruješ malé děti, tak vidíš, co všechno dělají nohama. My dospělí máme „mrtvé nohy“. Ono to teď dost letí, že by děti měly nosit tyhle boty a mamky se o to zajímají hodně. Chtějí pro své děti udělat to nejlepší, ale zajímavé je, že pro sebe to neudělají. (smích)
Mysleli jsme, že to tedy spojíme s lezením… Spoustu lezců jsme chytli, ale bylo to takové přemlouvání. Klientela barefootu je zatím prostě jiná. Ale když tvoje noha ožije, tak do roka tě začnou štvát všechny tvoje boty. A marketingově je to skvělé! (smích), přijdeš si pro další.
Můj osobní názor je, že se svět přezuje. Podle mě tak 50 let chodíme ve špatných botách.
.

Honza na přednášce o správném pohybu v Ostravě. (f: S. Mitáč)

.
A řešíte to i v rámci lezeček?

Na to se tady každý ptá, když vidí naši nabídku lezeček a hned u toho barefoot…(smích) Je to tak, že lezečka je sportovní bota a ty ji máš obouvat jen na sportovní výkon. Děti si u nás povinně mezi lezením musí lezečky sundávat. Jak je to důležité, o tom jsme se i bavili s fyzioterapeutkou. A ještě je dobré, když sundáš lezečky, tak si ještě strčit mezi prsty od nohou prsty od rukou. Protože, když si sundáš lezečky, tak máš k sobě prsty slepené a je to nepříjemné. Takhle si je znova oživíš. Dají se taky rozhodně vybírat lezečky podle tvaru nohy – třeba La Sportiva má naprosto perfektně vymyšlené lezečky a mají několik druhů kopyt, které si můžeš vybrat dle své nohy. Mně sedí, když palec není nikam tlačený. Kdo chce mít nohu „živou“ a má ji třeba poměrově širší, tak jsou naprosto skvělé La Sportiva Skwama. Je i taková měkčí a netlačí palec nikam pryč. Mají už i dětskou lezečku La Sportiva Gripit, která je skvělá, a údajně teď půjdou ven s dospěláckou barefootovou lezečkou. Do lezečky podle mě není potřeba nohu tak rvát.

Kdybys měl na závěr říct hlavní výhody a nevýhody tvé práce, jaké by to byly?
Vážně to nemyslím jako frázi, i když to tak bude znít – já si opravdu myslím, že nepracuju. Žiju to, co chci, a to dělám. Kdyby někdo přišel, že mi dá miliardu, tak bych nic neměnil. Dělal bych to samé. Je to moc fajn, že to takhle zatím můžu mít, i když je to občas velkej punk. A nevýhoda toho je pro mě trošku v tom, že tahle práce vyžaduje neustálý kontakt s komunitou lidí. A já popravdě nejsem tak společenský člověk – mám rád svůj klid, takže když je třeba poslední slanění nebo podobná akce, tak tam prostě už raději nejdu.

__________

Jaké to je – mít lezení jako hlavní součást příjmů? V této původní rubrice eMontany se na to ptáme lidí, kteří o tom mají co říci. Nový díl najdeš každý měsíc v rubrice 200 slov. Předchozí rozhovory: „Stoprocentní horský vůdce neexistuje.“ Juráš Šefl„Stavění je placená fyzická morda!“ Ríša Pařil, Sekretářka ČHS Boženka Valentová – Igelit na tiskárnu už dávat nemusíme.

Všichni pak říkali, že to byl nejlepší týden jejich života. (F. archiv JZ)

Cigárko na vrcholu Cimy Grande

30. 06. 2019, Jáchym Srb

A na vršku si dáš cigárko, protože tak to musí bejt…

Popel pomalu odpadá a krátký, kouřový teplo uvnitř hrudi začíná střídat chlad. Ten se tě bude držet další čtyři hodiny, zatímco na okružní polici Cimy Grande potrápíš své tělo soustavou cviků, které si sotva pamatuješ z jinošských let v Sokolu Zlíchov – přípaž, úpaž, dřep a klik – cílem ale není provést dokonalou soustavu, tak, aby tě bratr Dima pochválil, ale vehnat trochu tepla i do těch vzdálených a zanedbaných výčnělků tvýho těla. Tvé počínání budou sledovat dva páry očí.

Kristiana jsi vzal, protože je machr na balení cigárek. Ubalí ho například během jištění, ubalí ho i pod vodopádem (a že se to v posledních délkách hodilo). I při lezení by to zvládl, ale to nemůže, protože tabák je v batohu, který nese druholezec. Kristian je taky horský zvíře, „true mountain strýc“ jak říká Ondra Tůma, ale to se rozumí samo sebou.

Na druhém konci cigárka sedí Matěj. Další čtyři hodiny tě bude terorizovat snahou zahřát si kolena mezi tvejma lopatkama, ale teď je to ještě kámoš: přelez je přelez, to lidi sblíží. Matěj je strong strýc. Je tu, protože umí v těžký dýlce zapnout lezeckej dýzlagregát, drtit lišty a generovat přelezy. A to se v cestě jako „Phantom der Zinne“ (9+ UIAA, 550 m, pozn. red.) hodí. Teď drtí mezi svejma kovářskejma prstama titěrný cigárko a klábosíte o tom, jak bude noční bivak na hovno. Z posledních třech dýlek jste všichni promočení durch a i to poslední suchý kolečko na zadku rychle nasává vlhkost z lana, na kterým sedíš.

A pak tu jsi ty. Duše roztěkaná do všech stran, s trochou hřejivýho kouře v plicích. Proč tu vlastně jsi? Proč jsi odjel od svých nevyřešených otázek a nešťastných lásek, od svého života, který se ti jako ten dolomitský vápenec drolí pod rukama tím více, čím úporněji se ho snažíš uchopit. Vyfoukneš obláček blaženosti do nočního větru a ten ti ho krade hned od úst. Pak si poposedneš na laně, který už máš záhyb vedle záhybu vylisovaný do hýždí. Je to snad utrpení, co tě sem láká? Nebo ta čísla? Předvádět svoji zdatnost před sebou a před světem se ti zachtělo, Jáchyme? Vyměnit nejistotu svý existence za poplácání ramen?

Sleduješ jiskru na konci cigarety, další potáhnutí, pak jiskra putuje dál. Jakej jsi vlastně ty strýc? Proč tě ti dva na druhé straně cigarety berou s sebou? Matěj s Ianem se odmlčují a zavinují se do sebe. Tvůj vnitřní monolog je celkem pochopitelně neoslovil. Zůstáváš ve tmě s cigaretovým oharkem a pod nohama ti šumí půlkilometrová stěna. Jsi zas sám v tomhle nejistým světě, do kterýho jsi se sám narodil a sám z něj odejdeš. V neklidným světě trápeným dešti a suchy, válkami a lidskou bezohledností, koleny v zádech a studenými nocemi na kamenité zemi. Sám ve svý neklidný duši na obřím menhiru, který někdo zabořil doprostřed mlčenlivýho bojiště italsko-rakouský fronty, snad aby alespoň na kilometr oddělil vraždící se strany. A najednou, na malý okamžik, ti ta skála připadá jako pevný ostrov uprostřed toho všeho a ty se chvíli cítíš klidný a celý. Pak se ti zas do myšlenek zakousne mráz.

Svatí Matěj a Ian, kapuce převázané svatozářemi značky Petzl, ti mezitím usli v zádech. Každý ve svých vlastních myšlenkách, obývající jiné světy, s jinými barvami a vůněmi, každý na vlastním vrcholu odlišném od toho tvého. Anebo jsou jen tím, čím se být zdají: dvěma teplokrevnými živočichy, které tma a chlad zredukovaly na tu nejprostší žádost tepla. I ty sám se tam pomalu přesouváš.

_____

Na horizontu se rozsvěcí nový den. Popel noci pomalu odpadá a horký oharek slunce, rozfoukávaný ranními poryvy větru ze směru Paternkofelu, ti konečně vhání teplo do hrudi. Obklopí tě oranžová záře, jak se světlo rozpouští v roztrhaných chuchvalcích mlhy, které vítr donáší k vrcholu. Země se zase jednou protočila kolem své neviditelné osy a ty stále ještě žiješ.

Oharek stoupá z roztrhaných chuchvalců mlhy. (f: archiv JS)

Lezu jako mimino – Ať tě záda vytáhnou nahoru

26. 06. 2019, Jakub Novotný

Na začátku bych připomenul, co o posilování prohlásil Alex Huber v rozhovoru pro eMontanu:
„Měl jsem dojem, že po campusu jsi silný, což je dobré, ale lezení není visení. Je to především pohyb v převislém terénu, fixovaný nohama a prsty. To znamená jiný druh koordinace. Dnes vidím, že ten názor byl správný. Když se chci na campusu srovnat se současnými frankenjurskými lezci, nemám žádnou šanci. Vůbec. Ale na skalách jsem silnější, (zvedá tázavě obočí, pozn. aut.). Takže si myslím, že samostatné visení neznamená nic. Musíš do svého těla dostat tu specifickou koordinaci. Vliv campusu končí u prsou, kdežto systém board jde až dolů.“

S tím se, myslím, dá v zásadě souhlasit. A to samé platí pro posilování středu těla. Pokud chceš propojit funkčně nohy s rukama, je třeba je posilovat, tak jak je používáme na stěně. Co to tedy znamená?

Platí ty samé zásady, které jsme si řekli u strečinku. Dodej oporu a záměr k pohybu. Tzn. že například v planku se zasoustřeď na bříška prstů u nohou, jakoby roztáhni chodidlo, dlaň si rozevřenou polož na zem a snaž se protáhnout malíček, podívej se před sebe a aniž by ses pohnul, se snaž protáhnout dopředu. Takto se dají upravit téměř všechny cviky na střed těla. Perfektní nastavení opory a záměr.

Možná se ptáš, proč je nastavení opory tak důležité? Proč to tím komplikovat? Háček je v tom, že sval má dva konce. Jeden pevný a druhý pohybující se. Který se nastaví jako pevný a který se bude pohybovat, určuje mozek. Podle toho, kde vytvoříš oporu. Sval se může stáhnout vždy jen k opoře. Pokud se podíváš na všechny lezce ze světové špičky, všichni mají oporu v konečcích prstů. Svaly celé horní poloviny těla pracují směrem nahoru k této opoře. Tomu odpovídá i tvar těla, který je do písmene V. Pokud budeš posilovat břicho sklapovačkami, sedy lehy, nebo jinými core cviky, vytváříš oporu v dutině břišní. A svaly horní poloviny budou pracovat směrem dolů – k opoře. Podívej se na Adama, jak má rovná záda – nemá tím pádem na výběr – je svými zádovými svaly táhnut nahoru, jako když vymačkáváš pastu na zuby.

Při pohybu vzhůru potřebuješ, aby všechny svaly v těle spolupracovaly a táhly směrem nahoru. Když k tomu ale posiluješ břicho směrem dolů (taková je povaha core tréninku), nebude ti břicho při pohybu vzhůru pomáhat. Naopak, hodí ti do programu vidle.

Pokud miminko nebo třeba Adam Ondra leží na zádech a zvednou nohy, nejdřív se opřou o lopatky. Nohy pak zvedají náramně lehce, jakoby zadarmo. Většině lidí ale tělo ujede dolů a zapne se jim přímý břišní sval směrem dolů. Mají vadný pohybový vzor, už neumí vytvořit správnou oporu na lopatkách. Důsledkem je, že se jim hůř dýchá, nemají sílu v ruce a pravidelné opakování takového pohybu povede k přetížení. Když pak takový člověk visí v převise a trénuje nakopávání nohou zpět na stěnu, nepomáhá si, naopak, ubližuje si. Při vadné souhře svalů trupu si totiž můžeš uhnat třeba kýlu. Zároveň posilování svalů trupu směrem dolů působí kompresně na páteř, což může vést k výhřezu plotýnky.

Logika core tréninku i izolovaných cviků vychází z předpokladu, že pohyb je reflex. Pohyb je ale program. Pokud by byl pohyb reflex, chodili bychom jako zombie z filmů, nebo pokusná zvířata bez mozkové kůry. (Viz minulý díl, pozn. aut.)

Z krátkodobého hlediska ti core může pomoct, z dlouhodobého hlediska to ale není ta nejlepší cesta ke zdraví a síle. Tak zdar a sílu!

_______________

Tady najdeš předchozí díly rubriky. První – řetězec. Druhý – 11 pohybových rad. Třetí – opory. Čtvrtý – flexibilita. Pátý – core training. Pokračování zveřejníme po prázdninách.

Jako když vymačkáváš pastu na zuby. Adam Ondra bouldruje v Yosemitech. (f: B. Gimenéz)

Karma zdarma. Jak dostat chlapy na jógu

20. 06. 2019, Jana Moravíková

„Jóga není pro mě,“ říkáš si, „jóga je pro ženský a divný chlapy v upnutých legínách,“ myslíš si a pak pláčeš, když si nezvládneš dát špičku nohy pod ruku, natož se na ni ještě postavit. „Kdo to stavěl toto?!“ prskáš, „jak se tu mám jako poskládat?! Tohle je pro skřety,“ vrčíš, a když zjistíš, že tenhle krok prostě nepřesáhneš, nepřeskočíš, ani jinak nepřebombíš, mávneš rukou a jdeš zkusit něco jiného.

„Já na jógu prostě jít nemůžu – nejsem dost flexibilní,“ odbydeš kámošku, když tě svádí na lekci. Bohužel je tento výrok asi stejně smysluplný jako kdybys řekl: „Dneska si tu pizzu na večeři nedám – na to mám moc velký hlad.“ Účel svědčí prostředky! Jde jen o to, udělat malý krůček ze své komfortní zóny a vydat se na cestu za lepším fungováním celého těla (včetně tvojí hlavy, amen!). To, že jde o krůček malý, ovšem neznamená, že je jednoduché se k němu rozhoupat.
.

Alča Čepelková relaxuje ve Wadi Rum. (f: Standa Mitáč)

.
Do vyvoňánkovaného jógového studia je to od zaprášené bouldrovky, kterou se line vůně zajetých lezeček, prostě na hony daleko. Studiové lekce jógy byly prostě ještě donedávna dominantou něžného pohlaví, přestože ve starověké Indii praktikovali jógu výhradně muži. Věci se už ale mají jinak a mužů na podložkách přibývá. Sdělení je jasné: seber po tréninku kraťasy a vyraz na lov prány (absolutní životní energie) do nejbližšího studia. Sám v tom určitě nebudeš, a kdyby přece jen náhodou ano – doporučuji zadní řady. Co myslíš, že sem přilákalo frajery před tebou? Zkus to zkontrolovat v psovi hlavou dolů pohledem před sebe. Karma!

Kdyby ti tahle motivace byla málo, mysli na to, že protažení po tréninku je nejčastěji zanedbávaná část sportovní přípravy, přičemž správně prováděný strečink výrazně zkracuje dobu regenerace a vytváří prevenci proti sportovním zraněním. Jóga svaly po jednostranné zátěži nejen protahuje a uvolňuje, ale také zapojuje, jen jinak, než si zvyklý. Celkově působí pozitivně na svalovou koordinaci a zlepšení mobility v pohybu. Víc se o flexibilitě můžeš dočíst tady.
.

Výzva pro tebe? Jana Moravíková a její astavakrasana. (f: Marek Jedlička)

.
Jóga ti zkrátka pomůže posílit to, co je slabé, a naopak přináší uvolnění tam, kde je ztuhlost. Vyraz o pohybu přemýšlet z trochu jiného úhlu. Pojď udělat něco pro sebe a pro svůj trénink. Jo, a kdybys to nevěděl – bábovky milují borce s pořádně protaženými kyčlemi. Nebo je to naopak? Už nevím… Možná, že po první lekci hnedka nepolezeš desítky, ale alespoň se příště vyhneš tomu trapnému momentu, kdy se při výlezu stavíš na koleno…

Posílit to, co je slabé, a uvolnit tam, kde je ztuhlost. (f: Marek Jedlička)

Objevitelský pocit přináší i trochu strachu. Jak se leze a létá v Antarktidě?

16. 06. 2019, Jakub Freiwald

„Nemožné je jen jednou z možností.“ Tohle motto provázelo Juraje Koreňa v průběhu celé výpravy Seven Virgin Summits do divoké Antarktidy na začátku roku 2018. Společně se sedmi kamarády, mezi kterými nechyběl třeba Mára Holeček, chtěli vylézt a sletět panenské vrcholy věčně zaledněného kontinentu. Jak se jim dařilo, se dozvíš v krátkém rozhovoru.

Jak člověka napadne odjet létat a lézt do Antarktidy?
Nápad byl Máry Holečka. My s parťákem Mišem Sabovčíkem jsme už dlouho přemýšleli o spojení lezení a létání. Tak nějak jsme to zkombinovali a vyšla z toho tahle cesta.

Cos od cesty čekal? Naplnilo se to nebo bylo všechno úplně jinak?
Čekal jsem galeje, a tak to i bylo. Přeplavba Drakeova průlivu tam i zpět byla to nejhorší, co jsem psychicky zažil. Bylo mi strašně zle, pořád jsem jenom zvracel, mořská nemoc mě úplně dostala. To jsme čekali a tak to nakonec i dopadlo.
.

Galeje v Drakeově průlivu (f: Seven Virgin Summits)

.
Kde jste čerpali inspiraci? Vím, že třeba Edmund Hillary na Antarktidě pár vrcholů vylezl…
Rozhodně se nám oběma líbí objevovat nové věci. Nová místa, nové hory a to dobrodružství s tím spojené.

Četl jsem, že sis tam ve vzduchu připadal nejistý a vystrašený. Proč?
Nejistý ve vzduchu v Antarktidě jsem byl proto, že se tam skoro vůbec nelétá. Informace o počasí, které je vhodné k létání, jsou skoro nulové. Dost často tam fouká dolů z kopce, což je pro létání hodně nebezpečná věc. Ten objevitelský pocit vždycky přináší i trochu strachu. Nebyli jsme si jistí, jak to s tím létáním bude, ale nakonec to bylo celkem v pohodě. Díky dobré předpovědi jsme dokázali vytipovat několik dní a sletět pár kopců.
.

Lezení na Antarktidě (f: Seven Virgin Summits)

.
Co všechno jste vylezli a sletěli?
Na první kopec jsme vyšli na skialpech a sletěli ho dolů, byl nad antarktickou základnou González Videla. Druhý jsme vylezli na ostrově Wiencke, ten byl vysoký zhruba 800 metrů a taky jsme ho sletěli. Třetí byl na stejném ostrově, trochu nižší, sletěli jsme ho těsně před příchodem silného větru. Poslední kopec Wild Spur (1057 m) stoupá vzhůru rovnou z moře. My ho vylezli, sletěli a tím naše expedice skončila (šlo o prvovýstup nazvaný „Život je Life“, topo najdeš tady, pozn. red.).

Byl jsi i v Himálajích, dá se to vůbec srovnat?
Létání v Himálajích je něco úplně jiného. Já jsem zatím létal jenom na kopcích, kde jsem měl odvahu se pustit, takže po přední hraně pohoří, žádné osmitisícovky. Největší výška, které jsem v Himálaji dosáhl, byla nějakých 5100 metrů, takže to nejsou žádné velké hory. Srovnávat se to rozhodně nedá, protože Himálaje jsou Himálaje, je to pevnina, monzun a jiné fenomény počasí, které fungují tam a nefungují v Antarktidě. Je to úplně něco jiného.
.

Létání v Himálaji se s Antarktidou nedá srovnat (f: Seven Virgin Summits)

.
V čem je Antarktida nejzákeřnější?
Nejzákeřnější byly asi séraky a výstup na pevninu, který je většinou skoro nemožný. Je jenom několik málo míst, kde to jde a ty musíš najít.

Na co nikdy nezapomeneš?
Na cestu domů přes Drakeův průliv ve velmi silném větru, který naší lodí mlátil jako stéblem trávy a vlny se převalovaly přes palubu.

Právě teď se Juraj připravuje na další expedici do Grónska. Až se vrátí, můžeš se těšit na velký článek z jeho cesty.

Objevování a trocha strachu při létání v Antarktidě (f: Seven Virgin Summits)

Jít hlava nehlava za svým vrcholem. Jak se mění Nepál a Himálaje?

10. 06. 2019, Jakub Freiwald

Nedávno jsem dočetl parádní knížku, životopis Sira Edmunda Hillaryho (psali jsme tady, pozn. red.). Shodou náhod to bylo chvíli před tím, než jsem sedl na letadlo a poprvé v životě zamířil do Nepálu, země zaslíbené pro všechny horské nadšence. Mé ambice sice nesahaly ani zdaleka tak vysoko jako projekty nejznámějšího novozélandského rodáka, těšil jsem se ale, až na sebe poprvé nechám dýchnout pověstnou nepálskou energii.

Hory mě vždycky fascinovaly. Tiší svědci historie, před kterými se člověk chtě nechtě musí sklonit a před kterými já osobně cítím obrovskou pokoru a nicotnost lidské existence. Ve chvíli, kdy jsem v Lukle vystoupil z rozvrzaného motorového letadla pro šestnáct lidí, jsem dostal první ochutnávku jejich síly. A během dalších dvou týdnů následovala ještě spousta dalších chvil němého úžasu nad tím, co příroda dokáže vytvořit.
.

Chvíle němého úžasu nad tím, co dokáže příroda vytvořit (f: J. Freiwald)

.
V podobných chvílích často kromě obdivu cítím i dost ambivalentní pocity. Stalo se mi to už hodněkrát. Když jsem se potápěl v korálových útesech a přemýšlel, jak dlouho tu ještě budou. Při úklidech nádherných tropických pláží, zaneřáděných neuvěřitelným množstvím odpadků. Nebo třeba uprostřed nekonečných plantáží palmy olejné, které platí za synonymum pomalé zkázy deštných pralesů. Pocity zmaru nad tím, jak lehce jsme my, lidi, schopni tohle fascinující dílo přírody nevratně ničit.

V Nepálu to není tak zřejmé jako na jiných místech. Když tu jsi poprvé, tak jako já, a nemáš srovnání, ničeho si nejspíš nevšimneš. Stačí se ale podívat na fotky o pár let zpátky a položit si otázku, kam se asi poděly ty nekonečné bílé plochy, jejichž místa dnes zabírá suť a štěrk.
.

Vojenský tábor v zeměpisné šířce Sahary? (f: JF)

.
„V současnosti led taje velmi rychle. V Nepálu normálně máme čtyři roční období, ale ta se všechna mění. Dřív v létě pršelo a v zimě byl mráz a sněžilo, dneska nic. Když by mělo sněžit, nesněží, a když by mělo pršet, neprší. Myslím, že je to kvůli globálnímu oteplování,“ říká mi ve výškovém táboře při cestě na vrchol Mera Peak šerpa Tenji a ukazuje kolem sebe. Z výšky skoro šesti kilometrů je ta proměna na první pohled zřejmá.

Při pomyšlení, že ani nejvyšší horští giganti na planetě nejsou vůči oteplování zemského klimatu imunní, je mi smutno.

„Pět let zpátky touhle dobou (konec května, pozn. red.) už skoro nebyla sezona, dneska už ale lidé mohou přijet i teď. Jezdí sem sice víc turistů, takže máme dobrý příjem a všichni se mají dobře, ale hory se strašně mění. Před 15 lety to tu vypadalo úplně jinak,“ dodává s pochmurným výrazem ve tváři.
.

Všichni se mají dobře, ale… Nepálský nosič v údolí Hynku Kola (f: JF)

.
O pár dní později zaregistruji na internetu fotku, která rychle obletí celý svět. Dlouhý zástup horolezců, čekajících na možnost vystoupit na nejvyšší horu světa. Když si uvědomím, co jsou někteří lidi schopni podstoupit pro tenhle skalp, chce se mi nejdřív smát. O dost smutnější jsou oproti tomu zprávy o horolezcích, kteří kvůli téhle „frontě“ zaplatili cenu nejvyšší.

Přelidněné Himálaje a rychlé tání ledovců spolu nemusí na první pohled souviset. Mně ta paralela ale přijde dost vystihující. Jít hlava nehlava za svým, stůj co stůj, nehledě na následky. A po nás potopa. Lidstvo 21. století v kostce.

Tehdy v šesti kilometrech mi Tenji řekl ještě jednu věc, která mi utkvěla v hlavě. „Když jsem začal dělat průvodce a viděl jsem všechny turisty, jak sem jezdí a brečí, ptal jsem se jich proč. Říkali, že žiju jako v nebi nebo v ráji, že tohle místo je velmi speciální a jaké mám štěstí, že jsem se narodil právě tady.“ A já si tak říkám, jak dlouho tenhle ráj asi ještě vydrží.

Jak dlouho tenhle ráj vydrží? (f: JF)

Zaměstnání lezec: Sekretářka ČHS Boženka Valentová – Igelit na tiskárnu už dávat nemusíme

06. 06. 2019, Eva Trnková Janatová

Když je lezení stále téma číslo jedna. Když jsou skoro všechny dovolené lezecké a když o víkendech kamarádům běžně vysvětluješ, jak funguje pojištění nebo proč jsou problémy s povolením lezení v dané oblasti ČR. Jak vypadá práce „úřadující lezkyně“ Boženky Valentové, která je na pozici generální sekretářky Českého horolezeckého svazu?

Dostáváš se na skály nebo hory?
Asi stále stejně jako dřív – pořád jsem schopná si víkendy na skály vyšetřit a do hor se také dostanu jednou dvakrát za rok. Je to asi spíš otázka věku a životní fáze než čehokoli jiného.

Co obnáší práce generální sekretářky ČHS?
Je to docela obvyklá funkce všech sportovních svazů. Zaujímá ji člověk, který má na starosti administrativní a organizační řízení svazu. Je to zaměstnanecká funkce, není to funkce volená. Jsem tedy člověk, který řídí sekretariát a má na starosti vnitřní předpisy ČHS, legislativní agendu, spolupracuje s výkonným výborem a tak dále. Na jednotlivé oblasti tu máme specialisty – třeba ekonomku, nebo kolegy, poskytující zázemí závodnímu sportu, mládeži a podobně. Ale někdo je musí koordinovat a zastřešovat, což je moje práce.

Můžeš to prosím víc přiblížit?
Na jedné straně je to třeba zapisování členské základny do rejstříku sportu nebo podávání žádostí o dotace, čili úřad jak má být. Na druhé straně například připravujeme vyhlášení výsledků ankety Výstup roku. Komise alpinismu vybírá ty nejlepší výstupy a komunikace se všemi, kteří posílají nominace, jde hodně za mnou… Toto má opravdu blízko k horolezectví. Také mám na starosti oblast ochrany přírody a vyjednávání povolení lezení, takže jsem neustále v kontaktu jednak s orgány ochrany přírody, tak hlavně s našimi oblastními vrcholovými komisemi – zastřešuji je a dělám pro ně tento úřad. Jednám se správci oblastí, nebo třeba jedeme společně na nějaké terénní šetření, no a to už jsem zase zpátky ve skalách. (smích) Určitě to tedy není jen čistý úřad. Je to také komunikace s oddíly, kterým poskytujeme granty a tak dále.

Je to tedy spíše práce s lidmi, nebo papírování?
Papírování a dokumenty zaberou hodně času, ale je to i práce s lidmi. Vzhledem k tomu, že horosvaz je sportovní svaz a máme tisíce členů – vím, že dneska máme v evidenci přes 20 tisíc členů, nějakých 400 oddílů a řadu odborných komisí, které mají své předsedy – zkrátka je to neustálá komunikace s těmi všemi. Tahle stránka věci je daleko silnější než v jakémkoli jiném úřadu.

Takže toho máte asi celkem dost na práci, jak poslouchám…
Ano, práce je opravdu celkem hodně. Musím říct, že představy lidí, že horosvaz je vlastně jen taková nezisková organizace a všechno tady máme hodně na pohodu, co se týče pracovního tempa a vytížení, určitě nejsou pravdivé. (smích) Myslím, že tady máme všichni co dělat.
.

Máme co dělat, ale na hory si vyčlením čas každý rok. (f: archiv BV)

.
Je něco, co tě na téhle práci štve?

To je těžká otázka… Čas od času mně třeba vadí, že se věci nedaří udělat na takové úrovni, nebo tak rychle, jak by bylo potřeba. Částečně je to dáno tím, že horosvaz je spolek a spousta práce je závislá na tom, kdo se dobrovolně do něčeho zapojí, vezme si na svoje bedra splnění nějakého úkolu, a to ve volném čase, zdarma nebo za symbolickou odměnu. Bez těchto obětavců a nadšenců v oddílech, v komisích apod. by ale horosvaz vůbec nefungoval, mají můj velký obdiv.

Jak ses vůbec dostala k této práci?
Já už to dělám vlastně 10 let. V době, kdy jsem pracovala ve svém oboru, přišlo mi, že už mi to úplně nesedne, jsem si koupila oblíbenou Montanu a najednou na mě vykoukla nabídka – tehdejší výkonný výbor vypsal výběrové řízení na tajemníka. Řekla jsem si tenkrát, že už mám věk na to, abych mohla začít dělat něco, co mně bude vyhovovat a souviset s mými koníčky… Takže jsem to zkusila a ono to vyšlo.

Co se všechno změnilo za těch 10 let v horosvazu? Vidíš tam kroky kupředu, mohlo by něco jít rychleji?
Jsou to určitě velké kroky kupředu. Když jsem začínala, tak na sekretariátu byl tajemník (tedy moje pozice) a pak jen sekretářka kombinovaná s účetní. ČHS měl tehdy nějakých 10 tisíc členů, všechna ta ostatní práce byla čistě na bázi dobrovolnictví a ještě jsme pracovali s rozpočtem, který byl v rozsahu třeba 5–6 milionů korun. Dneska máme zhruba trojnásobný rozpočet. Řešení státních dotací dnes už vyžaduje specialistu, takže máme vynikající ekonomku, která se tomu věnuje. Celkově se také rozrostla agenda horosvazu. Máme třeba úplně samostatně zaměřené programy na podporu mládeže a mládežnických oddílů. Opravdu hodně se rozšířila agenda soutěžního lezení a s ní spojený „úřad“. Přibývá členů, přibývají produkty, které jim nabízíme – což je třeba balíček ČHS Trio.

Za ty roky jsme tedy doplnili sekretariát, ale i tak mám pocit, že personální kapacita, kterou máme k dispozici, není dostatečná. Určitě je to ale velikánský posun od té doby, co jsem nastupovala, tedy od roku 2008. Můj vnitřní pocit je, že spousta věcí je ještě potřeba dát víc do pořádku – dát tomu větší řád, věnovat určitým záležitostem větší péči a podobně. Ale personální kapacity nám to teď bohužel neumožňují.
.

Papíry, ale i hodně povídání. (f: archiv BV)

.

ČHS nedávno opět stěhoval svou základnu, už je tedy v lepších podmínkách?
Za ty poslední roky jsme změnili sídlo dvakrát, v roce 2015 jsme se stěhovali na Strahov, kde jsme byli dlouhou dobu. Kanceláře už tam ale začaly být v neúnosném stavu – kdo nás navštívil, tak ví, že když mělo hodně pršet, tak jsme dávali igelit na tiskárnu, protože stála u zdi, po které teklo. Pak jsme sídlili ve Vršovicích, ale tam nám skončila nájemní smlouva, takže jsme hledali dál a teď jsme na výborném místě na Smíchově u metra Anděl. Tak doufám, že tady nějakou chvilku vydržíme.

Jsou v něčem lezci v práci nebo v kanceláři jiní než normální populace?
Momentálně pracují na sekretariátu dvě lezkyně a obě jsou úplně „vzorné“ – zkrátka žádné „klasické“ vlastnosti, které jsou spojovány s lezci, jako že jsou trošku mimo realitu, se jich netýkají. (smích) Asi je to opravdu člověk od člověka. Ale asi všichni víme, že mezi lezci najdeme opravdu „krystaly“. (smích).

Nestalo se někdy, že by toho tématu lezení bylo až moc? Myslím třeba potřeba bavit se ve volných chvílích o čemkoli jiném než o lezení….
Ne, to určitě ne. Stále je to pro mě téma číslo jedna. Skoro všechny dovolené mám lezecké. Takže klasické večery, kdy probíráš, co jste vylezli a co polezete zítra a jak člověk nemohl něco přelézt, protože se bál nebo nemohl najít klíčový chyt a podobně… A ještě navíc o víkendech kamarádům běžně vysvětluji, jak funguje pojištění nebo proč jsou nějaké problémy s povolením lezení v určité oblasti a podobně. Ale já mám prostě pořád pocit, že mě to baví!
.

Normální dovolenou už moc neznám. (f: archiv BV)

.
Mohla bys shrnout výhody a nevýhody svojí práce?

První výhoda je samozřejmě to, že se mi práce prolíná s koníčkem. Pak vidím také výhodu, která plyne spíš z mé konkrétní pozice generálního sekretáře – mám trošku volnější prostor v tom, čemu dám prioritu, jak si práci uspořádám a tak podobně. Člověk se v kanceláři někdy zasekne na 10 hodin, ale není to tak, že by byl každý jeho pohyb monitorován, kdy a kde přesně je, v kolik jde na oběd atd. Píchačky tedy nemáme, ale práce je opravdu hodně. Také pocit, že to není velký úřad se všemi striktními pravidly, ale že to je malé pracoviště, kde se všichni domluví, a to velmi přátelsky, tak to je velké plus. Komunikace s lidmi tu probíhá na jedné vlně, což je skvělé.

Nevýhoda je v tom, že jsme spolek čili nezisková organizace a trápíme se tím, abychom měli peníze na činnost a odpovídající personální obsazení. Pokud by se jednalo o běžnou podobně velkou firmu, která pracuje s cílem dosáhnout co největšího zisku, byla by finanční odměna na vyšší úrovni než tady. To platí pro všechny, kdo jsou tady zaměstnaní.

__________

Jaké to je – mít lezení jako hlavní součást příjmů? V této původní rubrice eMontany se na to ptáme lidí, kteří o tom mají co říci. Nový díl najdeš každý měsíc v rubrice 200 slov. Předchozí rozhovory: „Stoprocentní horský vůdce neexistuje.“ Juráš Šefl„Stavění je placená fyzická morda!“ Ríša Pařil.

Ráda úřaduje i na písku. (f: archiv BV)

Zaměstnání lezec: Sekretářka ČHS Boženka Valentová – Igelit na tiskárnu už dávat nemusíme

06. 06. 2019, Eva Trnková Janatová

Když je lezení stále téma číslo jedna. Když jsou skoro všechny dovolené lezecké a když o víkendech kamarádům běžně vysvětluješ, jak funguje pojištění nebo proč jsou problémy s povolením lezení v dané oblasti ČR. Jak vypadá práce „úřadující lezkyně“ Boženky Valentové, která je na pozici generální sekretářky Českého horolezeckého svazu?

Dostáváš se na skály nebo hory?
Asi stále stejně jako dřív – pořád jsem schopná si víkendy na skály vyšetřit a do hor se také dostanu jednou dvakrát za rok. Je to asi spíš otázka věku a životní fáze než čehokoli jiného.

Co obnáší práce generální sekretářky ČHS?
Je to docela obvyklá funkce všech sportovních svazů. Zaujímá ji člověk, který má na starosti administrativní a organizační řízení svazu. Je to zaměstnanecká funkce, není to funkce volená. Jsem tedy člověk, který řídí sekretariát a má na starosti vnitřní předpisy ČHS, legislativní agendu, spolupracuje s výkonným výborem a tak dále. Na jednotlivé oblasti tu máme specialisty – třeba ekonomku, nebo kolegy, poskytující zázemí závodnímu sportu, mládeži a podobně. Ale někdo je musí koordinovat a zastřešovat, což je moje práce.

Můžeš to prosím víc přiblížit?
Na jedné straně je to třeba zapisování členské základny do rejstříku sportu nebo podávání žádostí o dotace, čili úřad jak má být. Na druhé straně například připravujeme vyhlášení výsledků ankety Výstup roku. Komise alpinismu vybírá ty nejlepší výstupy a komunikace se všemi, kteří posílají nominace, jde hodně za mnou… Toto má opravdu blízko k horolezectví. Také mám na starosti oblast ochrany přírody a vyjednávání povolení lezení, takže jsem neustále v kontaktu jednak s orgány ochrany přírody, tak hlavně s našimi oblastními vrcholovými komisemi – zastřešuji je a dělám pro ně tento úřad. Jednám se správci oblastí, nebo třeba jedeme společně na nějaké terénní šetření, no a to už jsem zase zpátky ve skalách. (smích) Určitě to tedy není jen čistý úřad. Je to také komunikace s oddíly, kterým poskytujeme granty a tak dále.

Je to tedy spíše práce s lidmi, nebo papírování?
Papírování a dokumenty zaberou hodně času, ale je to i práce s lidmi. Vzhledem k tomu, že horosvaz je sportovní svaz a máme tisíce členů – vím, že dneska máme v evidenci přes 20 tisíc členů, nějakých 400 oddílů a řadu odborných komisí, které mají své předsedy – zkrátka je to neustálá komunikace s těmi všemi. Tahle stránka věci je daleko silnější než v jakémkoli jiném úřadu.

Takže toho máte asi celkem dost na práci, jak poslouchám…
Ano, práce je opravdu celkem hodně. Musím říct, že představy lidí, že horosvaz je vlastně jen taková nezisková organizace a všechno tady máme hodně na pohodu, co se týče pracovního tempa a vytížení, určitě nejsou pravdivé. (smích) Myslím, že tady máme všichni co dělat.
.

Máme co dělat, ale na hory si vyčlením čas každý rok. (f: archiv BV)

.
Je něco, co tě na téhle práci štve?

To je těžká otázka… Čas od času mně třeba vadí, že se věci nedaří udělat na takové úrovni, nebo tak rychle, jak by bylo potřeba. Částečně je to dáno tím, že horosvaz je spolek a spousta práce je závislá na tom, kdo se dobrovolně do něčeho zapojí, vezme si na svoje bedra splnění nějakého úkolu, a to ve volném čase, zdarma nebo za symbolickou odměnu. Bez těchto obětavců a nadšenců v oddílech, v komisích apod. by ale horosvaz vůbec nefungoval, mají můj velký obdiv.

Jak ses vůbec dostala k této práci?
Já už to dělám vlastně 10 let. V době, kdy jsem pracovala ve svém oboru, přišlo mi, že už mi to úplně nesedne, jsem si koupila oblíbenou Montanu a najednou na mě vykoukla nabídka – tehdejší výkonný výbor vypsal výběrové řízení na tajemníka. Řekla jsem si tenkrát, že už mám věk na to, abych mohla začít dělat něco, co mně bude vyhovovat a souviset s mými koníčky… Takže jsem to zkusila a ono to vyšlo.

Co se všechno změnilo za těch 10 let v horosvazu? Vidíš tam kroky kupředu, mohlo by něco jít rychleji?
Jsou to určitě velké kroky kupředu. Když jsem začínala, tak na sekretariátu byl tajemník (tedy moje pozice) a pak jen sekretářka kombinovaná s účetní. ČHS měl tehdy nějakých 10 tisíc členů, všechna ta ostatní práce byla čistě na bázi dobrovolnictví a ještě jsme pracovali s rozpočtem, který byl v rozsahu třeba 5–6 milionů korun. Dneska máme zhruba trojnásobný rozpočet. Řešení státních dotací dnes už vyžaduje specialistu, takže máme vynikající ekonomku, která se tomu věnuje. Celkově se také rozrostla agenda horosvazu. Máme třeba úplně samostatně zaměřené programy na podporu mládeže a mládežnických oddílů. Opravdu hodně se rozšířila agenda soutěžního lezení a s ní spojený „úřad“. Přibývá členů, přibývají produkty, které jim nabízíme – což je třeba balíček ČHS Trio.

Za ty roky jsme tedy doplnili sekretariát, ale i tak mám pocit, že personální kapacita, kterou máme k dispozici, není dostatečná. Určitě je to ale velikánský posun od té doby, co jsem nastupovala, tedy od roku 2008. Můj vnitřní pocit je, že spousta věcí je ještě potřeba dát víc do pořádku – dát tomu větší řád, věnovat určitým záležitostem větší péči a podobně. Ale personální kapacity nám to teď bohužel neumožňují.
.

Papíry, ale i hodně povídání. (f: archiv BV)

.

ČHS nedávno opět stěhoval svou základnu, už je tedy v lepších podmínkách?
Za ty poslední roky jsme změnili sídlo dvakrát, v roce 2015 jsme se stěhovali na Strahov, kde jsme byli dlouhou dobu. Kanceláře už tam ale začaly být v neúnosném stavu – kdo nás navštívil, tak ví, že když mělo hodně pršet, tak jsme dávali igelit na tiskárnu, protože stála u zdi, po které teklo. Pak jsme sídlili ve Vršovicích, ale tam nám skončila nájemní smlouva, takže jsme hledali dál a teď jsme na výborném místě na Smíchově u metra Anděl. Tak doufám, že tady nějakou chvilku vydržíme.

Jsou v něčem lezci v práci nebo v kanceláři jiní než normální populace?
Momentálně pracují na sekretariátu dvě lezkyně a obě jsou úplně „vzorné“ – zkrátka žádné „klasické“ vlastnosti, které jsou spojovány s lezci, jako že jsou trošku mimo realitu, se jich netýkají. (smích) Asi je to opravdu člověk od člověka. Ale asi všichni víme, že mezi lezci najdeme opravdu „krystaly“. (smích).

Nestalo se někdy, že by toho tématu lezení bylo až moc? Myslím třeba potřeba bavit se ve volných chvílích o čemkoli jiném než o lezení….
Ne, to určitě ne. Stále je to pro mě téma číslo jedna. Skoro všechny dovolené mám lezecké. Takže klasické večery, kdy probíráš, co jste vylezli a co polezete zítra a jak člověk nemohl něco přelézt, protože se bál nebo nemohl najít klíčový chyt a podobně… A ještě navíc o víkendech kamarádům běžně vysvětluji, jak funguje pojištění nebo proč jsou nějaké problémy s povolením lezení v určité oblasti a podobně. Ale já mám prostě pořád pocit, že mě to baví!
.

Normální dovolenou už moc neznám. (f: archiv BV)

.
Mohla bys shrnout výhody a nevýhody svojí práce?

První výhoda je samozřejmě to, že se mi práce prolíná s koníčkem. Pak vidím také výhodu, která plyne spíš z mé konkrétní pozice generálního sekretáře – mám trošku volnější prostor v tom, čemu dám prioritu, jak si práci uspořádám a tak podobně. Člověk se v kanceláři někdy zasekne na 10 hodin, ale není to tak, že by byl každý jeho pohyb monitorován, kdy a kde přesně je, v kolik jde na oběd atd. Píchačky tedy nemáme, ale práce je opravdu hodně. Také pocit, že to není velký úřad se všemi striktními pravidly, ale že to je malé pracoviště, kde se všichni domluví, a to velmi přátelsky, tak to je velké plus. Komunikace s lidmi tu probíhá na jedné vlně, což je skvělé.

Nevýhoda je v tom, že jsme spolek čili nezisková organizace a trápíme se tím, abychom měli peníze na činnost a odpovídající personální obsazení. Pokud by se jednalo o běžnou podobně velkou firmu, která pracuje s cílem dosáhnout co největšího zisku, byla by finanční odměna na vyšší úrovni než tady. To platí pro všechny, kdo jsou tady zaměstnaní.

__________

Jaké to je – mít lezení jako hlavní součást příjmů? V této původní rubrice eMontany se na to ptáme lidí, kteří o tom mají co říci. Nový díl najdeš každý měsíc v rubrice 200 slov. Předchozí rozhovory: „Stoprocentní horský vůdce neexistuje.“ Juráš Šefl„Stavění je placená fyzická morda!“ Ríša Pařil.

Ráda úřaduje i na písku. (f: archiv BV)

Lezu jako mimino – Posilování středu těla. Ano nebo ne?

20. 05. 2019, Jakub Novotný

V pátém dílu naší rubriky se pustíme na horkou půdu. Fyzioterapeutům a trenérům se v tomto tématu nedaří dlouhodobě shodnout. Každý má trochu jiné zkušenosti, které pak vedou k výběru určitých přístupů nebo argumentů. Před rokem jsem se bavil s kamarádem z Izraele, který tam učí fyzioterapii na univerzitě v Haifě. Říkal, že posledních zhruba pět let strávili s kolegy z univerzity na revizi učebních osnov a vymazávali všechny věci, které se běžně učí, ale nejsou podepřené výzkumy založenými na důkazech. Takže spolu s podpatěnkami, vložkami do bot zmizelo z osnov i cvičení core. Na to jsem kontroval, že přece ke cvičení core výzkum existuje, což kamarád uznal, ale řekl, že se s kolegy shodli na tom, že vzhledem k naměřeným datům, jsou závěry příliš odvážné a pro ně neakceptovatelné. V tomto článku nabídnu pohled, který dnes v Čechách asi nepatří mezi hlavní proud. Nicméně PhDr. Čumpelík vychází z poznatků doc. Véleho a prof. Vojty a aby úplně bylo jasné, odkud čerpám, uchýlil jsem se k pár drobným citacím.

V Čechách se obvykle s termínem core setkávám obecně při popisu svalů trupu, aniž by vždy jeho uživatelé věděli, odkud se termín vzal a co přesně označuje. Termín core si tedy trochu vysvětlíme. V Austrálii proběhl výzkum, při němž pozorovaná skupina lidí v sedě tlačila koleno proti odporu vzhůru a zkoumalo se sonografií, jestli se v takovém pohybu zapojí příčný břišní sval a hluboké zádové svaly. Z měření se zjistilo, že se tyto svaly zapojí, a vyvodilo se, že tato skupina svalů má významný vliv na stabilitu trupu a nazvala se hlubokým stabilizačním systémem. (Richardson, Hodges, Hides, 1999). Podle Véleho (2016) nelze posturální systém dělit na hluboký a povrchový, protože je nelze odlišit. Dohromady tvoří funkční celek a společně zajišťují stabilitu polohy.

Podle PhDr. Čumpelíka je cvičení core nedorozuměním. Vychází totiž z myšlenky, že svaly trupu jsou klíčové pro držení těla, pro přenos síly mezi horními a dolními končetinami a jejich správná funkce je klíčovou prevencí bolestí zad. To je správná úvaha. Nicméně správné zapojení svalu se v neurofyziologii nerozlišuje na úrovni zapnuto/vypnuto, ale na úrovni dominantně zapojených svalových snopců jednotlivých svalů a směru působení svalu. A pokud si uvědomíš, kolik je svalů v trupu, nemáš šanci vědomě nastavit každý sval, natožpak svalový snopec. Na to máme v těle výkonný počítač – centrální nervovou soustavu. Myšlenka, že bys naposilováním šikmých břišních svalů nebo přímého břišního svalu pozitivně ovlivnil svou výkonnost nebo držení těla, je naivní. Je to asi, jako kdyby ses snažil nutit vědce pracujícího na urychlovači částic v CERNu dělat své výpočty na základní kalkulačce ve windows. Něco na tom spočítá, ale že by mu to pomohlo, o tom nemůže být řeč.

Dále je třeba zmínit, že svaly trupu při „aktivním“ stání pracují na jednom procentu svého maxima a při přidání 32 kg závaží na trup se aktivita zvýší na 3 % maxima. A při ohnutí těla a zvednutí 15kilového závaží došlo ke zvýšení práce svalů trupu jen o 1,5 % jejich maxima. Když to zkrátíme, svaly trupu je velmi obtížné zapojit na víc než 5 % jejich maxima (Lederman 2007). Jaký smysl je má posilovat?
.

Svaly trupu je obtížné zapojit více než na 5 % jejich maxima. (f: Standa Mitáč)

.
SLABÉ BŘICHO? NE, JEN VYPNUTÉ

Svaly trupu jsou předimenzované, neboť chrání orgány dutiny břišní, drží tělo vzpřímeně a zároveň propojují horní a dolní končetiny a vytváří jejich souhru. Takže ano, jsou to velmi důležité svaly a jejich naposilování je libá myšlenka. Ale pokud nepracují, není to tím, že by byly slabé. Je to tím, že výše zmiňovaný počítač, naše centrální nervová soustava, svaly vypnula. Izolované naposilování nepřiměje mozek k jejich opětovnému zapojení, neboť chůze nebo lezení po stěně je program. Ne reflex. Když do počítačového programu přidáš řádek, který tam nepatří, celý program spadne. Mozek je trochu šikovnější, takže když mu do programu hodíš vidle – formou třeba sklapovaček nebo cvičení TRX – nezkolabuješ, protože mozek vymyslí náhradní řešení. Na tohle náhradní řešení ale nemáme fyziologii, naše tělo k němu nebylo vyvinuto, takže časem dojde k přetížení.

Problém posilování středu těla souvisí s formou posilování. Většina cviků, které cílí na tyto partie, se totiž dominantně a před zahájením pohybu soustředí na svaly trupu, čímž se vytváří opora v dutině břišní. Vlivem toho dochází ke kompresi páteře a hrozí mj. výhřez plotýnky. Pokud ale pracuješ v souladu se strategií nervové soustavy v řízení pohybu, pak se soustředíš na končetiny, vytvoříš oporu v nich, a celé tělo jde za kročnou rukou. Tím se nastaví svaly trupu automaticky a tak nejlépe, jak v daný moment dokážeš.

Dalším argumentem proti core trainingu je jeho tendence držet pevně těžiště na středu těla. Jak jsme si řekli v minulých dílech, základem efektivního lezeckého pohybu je přenos těžiště uvnitř těla, tak aby tělo bylo stále v ose. Při trénování držení těžiště pevně uprostřed ale trénuješ úplný opak toho, co potřebuješ při lezení, běhání nebo chůzi. Takové cvičení lze přirovnat k pokusům na zvířatech prováděných na začátku minulého století. Po odejmutí mozkové kůry byla čtyřnohá zvířata neschopná ladného efektivního pohybu a ke zvednutí a přenesení jedné tlapky potřebovala vyvinout enormní úsilí ve zbylých třech končetinách. Je to také možnost, jak se pohybovat, ale určitě ne ta nejefektivnější nebo nejzdravější. Zdravá zvířata a lidé umí plynule přenášet těžiště nad stojné končetiny – pozoruj svalovce z posilovny, jak se kymácí při chůzi ze strany na stranu, kvůli přílišné izolované zátěži už neumí přenést těžiště z nohy na nohu. Žádný lezec, potažmo člověk, by se neměl snažit usilovným cvičením ubírat tímto směrem.

V příštím díle bychom se zkusili podívat trochu praktičtěji, čemu se vyhnout a co a proč naopak z našeho pohledu smysl dává. Zatím si můžeš zkusit zatnout svaly břicha a pozoruj, jestli se ti lépe dýchá. Jedním ze způsobů, jak hodnotit cviky nebo pozice, je podle dechu. Čím lépe se ti dýchá, tím lepší pozice.

_______________

ZDROJE

Lederman: The myth of core stability in CPDO Online Journal, 2007
(Pokud si chceš přečíst vědeckou práci o mýtu core od prof. Ledermana, je k dispozici zde. Také byla přeložena do češtiny a publikována v časopise Rehabilitace a fyzikální lékařství v čísle 2/2008)

Richardson, Hodges, Hides: Stiffnes of the lumbopelvic region for load transfer in
Therapeutic excercices for Lumbopelvic Stabilization, 1999

Véle předmluva in: Kračmar, Chrástková, Bačáková. Fylogeneze lidské lokomoce, 2016

_______________

Tady najdeš předchozí díly rubriky. První – řetězec. Druhý – 11 pohybových rad. Třetí – opory. Čtvrtý – flexibilita. Pokračování zveřejníme koncem příštího měsíce.

Správný program tě dostane nahoru vždycky. (f: Standa Mitáč)

Zaměstnání lezec: Stavění je placená fyzická morda! Ríša Pařil

16. 05. 2019, Eva Trnková Janatová

Potkali jsme se v pražském Boulder Baru. Od té doby, co Boulder Bar znám, se tohle místo stále proměňuje, postupně přibývají nové prostory na lezení, trénink i odpočinek. Naposledy přibyl nový kousek na Výstavišti, a to v podobě venkovního boulderu.

Co ale stále zůstává, je Ríša Pařil.

Tak jaká je práce stavěče, v Říšové případě i stěnaře, se vší její slávou i utrpením? Kolik úsilí je potřeba k připravení bouldrových závodů, kde se často pracuje i přes noc? Přečti si, jak to vidí.
.

Ríša Pařil na ČP v Teplicích 2017 (f: Standa Mitáč)

.
Měl jsi ve svých boulderových začátcích podporu rodiny v tom, co děláš?

Přestože jsem z nesportovní rodiny, tak mi maminka k 15. narozeninám zařídila stěnu. Viděla, že mě to fakt baví, prostory jsme na to měli, finance taky, tak mi specialista na stavbu stěn Rosťa Štefánek jednu doma postavil.

Neflákal jsi kvůli domácí stěně školu? Co jsi vlastně studoval?
Mám obchodku. Musím se přiznat, že jsem tohle chtěl mít opravdu rychle z krku. Potřeboval jsem mít ten blbý papír, abych mohl říct, že mám středoškolské vzdělání a jít lízt! (směje se)
Po skončení školy jsem napsal na tři pražské stěny a Boulder Bar odepsal jako první. Takže bylo jasno. Začal jsem tady primárně jako instruktor, a když se Oliváč (majitel BB, pozn. red.) dozvěděl, že jsem stavěl, tak mě hned zapřáhl: „Máme tady dětský den a Štěpán potřebuje pomoc, tak mu pomůžeš s dětskýma boulderama.“

Stává se ti v tvojí práci občas, že se vrátíš a říkáš si – proč tohle vlastně dělám?
Vím, že některé věci u nás nikdy nebudou možné. Třeba do Německa a tamější Mandaly (vyhlášená bouldrovka v Drážďanech, pozn. red.) teď jezdí všichni. A proč? Protože se tam staví bouldery stylu světového poháru. Jenže pro nás v republice je takové lezení pro deset lidí. A konkrétně pro čtyři lidi, co to potřebují na repre. Tohle je něco, z čeho boulderovka nevyžije. Potřebuje komerční bouldery. Komerčním boulderům říkáme „nahazovačky“ – musíme postavit něco pro začátečníky, aby si vylezli nahoru a chtěli přijít znova.

A jaké jsou trendy u nás?
To už je na každé té stěně, jak tohle pojme. Oliváč chce v Boulder Baru skalní bouldery. A já jsem rád. Protože se nějakým způsobem udržuje ráz skalního lezení. Dneska sportovní bouldery vypadají tak, že se rozeběhneš proti stěně a je to vlastně takový parkour. Tohle venku dělat nebudeš. Za mě by bouldrovka měla být pořád trénink na lezení ven.

Každý stavěč se specializuje na určitý typ cest. Na co se specializuješ ty?
Já jsem „silák“ – tzn. baví a jdou mi silové bouldery. A jsem mizerný technik.
.

Rád stavím silové bouldery. Český pohár 2018. (f: Standa Mitáč)

.
Jak moc ve své práci vlastně lezeš?

Je to tak, že to poslední na co máš chuť, je si jít zalízt… Já tady lezu teď naprosto minimálně. Lezu jen své bouldery a stavěčům věřím, že něco postavili. A jenom když se potřebuju přesvědčit, že něco je nebo není blbost, tak to přelezu. Bouldery stavěčům neměním… Ať si stavěč pyká ty dva měsíce, co to tam boulder bude, a lidi mu budou nadávat, že je to blbost! (směje se)

Takže hlavní stavěč to má zkrátka celé na starosti…
Jo, je to tak. Jde o to udržet nějakou kvalitu obtížnosti, aby lidé měli pocit, že jsou silní. Kdybychom tady měli stavět obtížnost podle toho, co se leze venku, tak je to trošku demotivační.

Je to třeba i tak, že některé boulderovky si řeknou, že to u nich budou bouldery těžší a staví se podle toho?
Nene. Odvíjí se to zkrátka od toho, kdo tam staví. Kdo se tam v tu chvíli třeba angažuje, kdo to má celé na starosti a co tam chce… Za mě boulderovka s nejlepšíma boulderama v Praze je Třináctka. Vybavení se tam nakoupilo asi za milion a má ji na starosti Vilda Chejn – ten staví asi přes 20 let. I Honza Zbranek říká, že u nás ten největší mentor může být právě Vilda Chejn. A když dostal možnost vést boulderovku na Třináctce, tak si udělal systém zcela podle svého. To je hrozně důležitý, mít dobrý systém – obvolávání stavěčů, kdy, kde, co a jak. Každý má své plánky, kde má být který boulder a jaké obtížnosti.

Kolik lidí čítá třeba tým tady Boulder Baru?
Obyčejně stavíme tak 50 boulderů měsíčně, a to dělá pět lidí. Jeden staví žluté bouldry a čtyři lidi se dělí o 40 boulderů.

Může se člověk stát stavěčem jednoduše třeba i tak, že za tebou přijde a řekne: „Čau Ríšo, já bych chtěl stavět…“
Jo, klidně to může být i takhle. A dokonce mám už i systém, jak si ho ověřit.

Jo? Jaký?
Dám mu chyty a vyberu mu pokud možno špatný chyty a stupy. A každý dobrý stavěč, nebo teda člověk, který má v hlavě ty stavěčské nápady a má na to třeba talent, tak by měl umět postavit i z těch nejvíc debilních chytů pěknej lehkej boulder. Nebo ten podle zadání… Ale hrozně důležité pro mě je, jestli umí postavit lehkej boulder. Všichni stavěči mají tu tendenci chtít postavit 7B. Nojo, ale to pak polezou tři lidi… Ale nějaké 6A mi prostor zaplní zkrátka líp. Dám mu chyty a potřebný věci, vymezím místo, kam je to potřeba, a za dvě nebo tři hodiny, by mohl zvládnout dva bouldery… A pokud nemá nářadí, tak mu dám jen inbus. Byly doby, kdy se inbusem stavěly Světové poháry!
.

Dám mu špatné stupy a uvidíme, co dokáže. (f: Standa Mitáč)

.
Myslíš, že se i stavění boulderů bude někam posouvat?

To nevím. Já jenom doufám, že olympiáda to nezkazí tak, jak si myslím, že to zkazí. Olympiáda jako samotná je fajn, ale forma je na pytel. I skejťáci i surfaři jsou z toho takoví smutní – tyhle sporty, to je samostatná kultura.

Dá se říct, že tě stavění živí?
Dříve jsem nebyl úplně v té pozici, kdy by se tím dalo plně uživit. Takže jsem to musel ještě doplňovat jinou prací. U nás se stavěním dokáže plně uživit jen pár lidí. Jinak to většina lidí doplňuje ještě s vejškovkama a podobně. No, poslední dobou ale zjišťuji, že už jinou práci než stavění nedělám. (směje se)

Jaké jsou hlavní výhody a nevýhody tohohle povolání?
Nevýhody: Je to fyzická morda!
Výhoda: Jseš placenej za lezení.

Ale fyzická zátěž je velká. Člověk by se měl udržovat v kondici a musíš mít také něco nalezeno. Také je to práce s poměrně těžkým materiálem – přepravky plné chytů… Člověk si musí život nalajnovat s pauzami a odpočinkem tak, aby si byl schopný stavět třeba pět dní v kuse. Po stavění závodů si vždy beru jeden den volno. Důležité také je udržovat prsty. To mě naučil Honza Zbranek. Mágovat permanentně! Když stavím, tam mágo od rána do večera nesundám. Například: stavíš čtyři dny a po čtyřech dnech máš jít stavět finále Českého poháru, takže těžké bouldery – na to je opravdu potřeba mít ty prsty v pohodě. Musíš tedy mágovat i během toho, co nelezeš. Naučil mě také vybírat si přírodní magnézium. A funguje to – po 15 nebo 20 boulderech ještě můžu přelézat. Když něco postavíš, víš, že musíš dát alespoň ten jeden pokus, třeba se ti už vůbec nechce, ale musíš. A stejně třeba ráno zjistím, že to je vlastně strašně lehký boulder. (smích) Často se také staví přes noc až do rána. Potom, kdo myslíš, že tam na soutěžích všude ještě rozvěšuje ty bannery a tak? (smích) A samozřejmě jsem se naučil, že strečink je důležitá součást. Po večer nedělám nic jiného, než že sedím v různých jogínských posedech. Je to tedy velká zátěž z fyzického, ale i z psychického hlediska – lezci často kritizují tvoje bouldery. Ale to je něco, co tě časem přestane pálit.

__________

Jaké to je – mít lezení jako hlavní součást příjmů? V této původní rubrice eMontany se na to ptáme lidí, kteří o tom mají co říci. Nový díl najdeš každý měsíc v rubrice 200 slov. Předchozí rozhovor: „Stoprocentní horský vůdce neexistuje.“ Juráš Šefl.

Někdy se ti už nechce, ale musíš. Ríša Pařil (f: Standa Mitáč)

Aleš Obr – lezec a lékař, co pomáhá s transplantací kostní dřeně. Pomoz prvního června také

14. 05. 2019, Tomáš „Krkavec“ Doubravský

V Olomouci se prvního června chystá na české poměry vskutku ojedinělá lezecká událost s dobročinným přesahem, směřujícím k podpoře dárcovství kostní dřeně – Haimaom boulder cup v areálu Letního kina Olomouc (mapa). Záštitu převzala nadace Haimaom při zdejší Hemato-onkologické klinice.

Poprosil jsem hlavního organizátora, hematologa a výborného lezce Aleše Obra, aby řekl o plánovaném závodu něco víc…

Mohl bys přiblížit svoji motivaci tuto akci uspořádat a zároveň zmínit cíle, ke kterým tato událost směřuje?
Skoro osm let pracuji na Hemato-onkologické klinice FN Olomouc, kde se denně potkávám s lidmi se závažnými onemocněními krvetvorby. Po dobu své praxe spolupracuji i s nadací Haimaom, která se věnuje podpoře zlepšování podmínek pacientů během hospitalizace, zvyšování kvality zdravotnické péče a podpoře informovanosti v problematice nemocí krve. Samozřejmě, gró pomoci pozůstává z finanční podpory, například v podobě zakoupení laptopů pro hospitalizované pacienty, zřízení možnosti volného wifi připojení, atd. „Haimaom boulder cup“ má pomoci přiblížit problematiku těchto často závažných onemocnění širší veřejnosti. Část finančního výtěžku z akce věnujeme právě nadaci Haimaom.

Mohl by jsi popsat příběh, který tvému rozhodnutí předcházel a vlastně tě v tvé každodenní praxi i stále doprovází?
Začátek příběhu bych datoval ještě do vysokoškolských časů, během kterých můj spolužák a výborný přítel onemocněl a následně podstoupil terapii akutní leukémie. I přes optimistickou léčebnou odpověď po transplantaci kostní dřeně se mu nemoc vrátila a svůj boj již nevyhrál. Tato skutečnost mě vedla k tomu, abych se stal hematologem, a mohl tak pomáhat lidem s podobnými osudy. Podobný příběh mají všichni pacienti. Považuji za důležité, abychom jim věnovali adekvátní pozornost a snažili se je podpořit co nejvíce. Třeba i boulderingem a propagací problematiky dárcovství kmenových buněk.
.

Odchod kamaráda mě přivedl k tomu, abych se stal hematologem. Aleš Obr na 15. Moravském lymfomovém symposiu. (f: haimaom.cz)

.
Předpokládám, že hluboký význam a potřebu tuto akci uspořádat sdílíš s mnoha ostatními, kteří se na ní dobrovolně podílejí. Mohl bys zmínit své pořadatelské zázemí?

Tým organizátorů je poměrně široký, tak bych na někoho velice nerad zapomněl. Nejvíce se ale na přípravě celé akce podílejí kamarádi ze spolku HK TOP OL, z. s., Tomáš „Krkavec“ Doubravský a Michal Miguel Hron. Všichni mají do projektu obrovskou motivaci a investují do něj spoustu volného času. Za což jim převelice děkuji.

Na co se tedy mohou účastníci Haimaom boulder cupu v Olomouci těšit?
Závodníky bude zajímat 30 kvalifikačních bouldrů. Centrum závodu bude v areálu Letního kina a odsud se lidé rozjedou i na dvě další místa – Flash Wall a Pajkland – pro závodníky připravíme Rekola k lepšímu pohybu mezi bouldrovkami. Závodit se bude ve dvou kategoriích: ženy a muži. Ti nejlepší se utkají ve večerním finále. Několik kvalifikačních bouldrů a finále budou probíhat na profilech instalovaných na pódiu Letního kina Olomouc. Část výtěžku ze startovního bude věnováno nadaci Haimaom. Večerní program doprovodí moderátor a beaty od kluků z Electroshock sound systému a olomouckého Crackenna. Během celého dne budou probíhat také různá vystoupení a workshopy borců ze Street Workout Olomouc, těšit se můžeš na metodický den a workshop ČHS, lanové opičí dráhy pro nejmenší, slackline, možnosti testování lezeček, jídlo, pití… Afterparty proběhne v „15 Minut music club“ v Olomouci.

Jak mohou závodníci konkrétně pomoci?
Ano, to nejpodstatnější – v areálu Letního kina se bude nacházet informační stánek se sestřičkami a lékaři – hematology. Tým specialistů ti ochotně zodpoví všechny dotazy na problematiku transplantací kostní dřeně. Dokonce bude přímo na místě možnost zapsání do registru dárců kostní dřeně. Postačí ti jenom dobrý zdravotní stav a občanka. Již není nutný odběr krve z žíly. Detailnější vyšetření se provádí z nebolestivého stěru z dutiny ústní.

Mohl bys prosím vyjmenovat partnery této dobročinné akce?
Těmi jsou Flashwall Olomouc, Lezecké centrum Pajkland, Letní kino Olomouc, HUDY sport Olomouc, SPORT 2000, PILKA kameny, Tilak, Singing Rock, Under Armour, TATAI specializované stavební činnosti, ZERO barvy pro profesionály, MUSILREALITY, Elektro-Technické služby a servis s r. o. Děkujeme moc.

Chtěl bys čtenářům/lezcům/závodníkům něco vzkázat, případně vyslat nějaký signál?
Přijeďte prvního června zabouchat pro dobrou věc! Večer to pak všechno spolu spláchneme v „Patnáctce“…

(Více najdeš na oficiální stránce závodu, jehož je eMontana mediálním partnerem, pozn. red.)

_______________

MUDr. Aleš Obr, Ph. D.
Vyrůstal v Žilině, kde začal v 17 letech lézt. V roce 2011 ukončil studium všeobecného lékařství LF UP v Olomouci. Po promoci nastoupil na Hemato-onkologickou kliniku LF UP a FN Olomouc, kde dosud pracuje jako lékař se specializací v oboru Hematologie a transfuzního lékařství. Zároveň působí jako odborný asistent výuky na LF UP v Olomouci. Je členem České hematologické společnosti JEP, Kooperativní lymfomové skupiny a České skupiny pro chronickou lymfocytární leukémii. Jeho hlavní klinickou a vědeckou specializací jsou lymfoproliferativní onemocnění, zejména maligní lymfomy. Když zrovna neléčí lidi, věnuje se kromě boulderingu také lezení vícedélek nebo skialpinismu. Má rád běh, knihy a gastronomii.

Zabouchat pro dobrou věc! Aleš v bouldru „Pistolník“ 7B (f: Troskafoto)

Dosáhnout výš než na stupně vítězů. Dnes slaví svátek nejen „boulder-matky“

12. 05. 2019, Matěj Pohorský

Jednou z největších nočních můr každého lezce je neschopnost lézt. Může tě vyřadit nepěkný odskok ze skály či boulderovky, celá škála virů a bakterií, nedostatek dovolené v práci… Co když se ale vyřadíš ze hry sám, co když se „já“ promění v „my“?

Statistické úřady neustále straší s nízkou porodností našeho národa a čísla opravdu nevypadají pozitivně. Holky v lezeckých kruzích se ale zjevně domluvily, že národní stavy podpoří vlastními silami. Pod skálou i umělkou tak najednou potkáváš neobvyklé množství kočárků a zabalovaček. Že sis žádného zvýšeného počtu lezčat nevšiml? Vždyť tahle vlna zasáhla už i nejvyšší příčky sportovního lezení. Možná se dámy v rámci fair play kolegiálně domluvily, že na nějakou dobu přenechají „bednu“ omladině a odbudou si to najednou… Jak říká maminka Domči Dupalové: „Děti si pořiď s kamarádkami, ne s chlapem.“ Ať už je pravda kdekoli, vyzval jsem tři kamarádky, lezkyně a dlouholeté okupantky vítězných stupínků, aby popsaly svůj nový pohled na svět lezení a svět celkově.

Domča Dupalová, Peťa Růžičková a Karin Řeháková (Bílková), jsou všestranné a profesionální sportovkyně a všechny tři teď pojí jedno – mateřství. Domča svého Matyáše přivedla na svět téměř před rokem, Péťa objevila kouzlo maminkování s malým Filipem letos v lednu a Karin se přebalování svého prvního dítka dočká brzy.
.

Péťa Růžičková, Domča Dupalová a Karin Řeháková (Bílková) (f: Boulderzávody ČSL)

.

Domča Dupalová

Ač doufám, že se ze mě nestala ta šílená matka, která nedokáže myslet na nic jiného a o ničem jiném mluvit, než o dětech, tak přiznávám, že mě to určitě změnilo.

Moc si nerozumím s matkami, co si stěžují, že „s dětmi už je všechno komplikované“, a proto jsou radši pořád doma.

Věřila jsem si, že jako sportovkyně se dám do kupy po porodu opravdu rychle a začnu co nejdřív zase sportovat – žádná taková rovnice ale bohužel nefunguje a trvalo mi to déle než kdejaké vyzevlené holce. O to víc jsem se pak ale zpátky na stěnu a skálu těšila – přeci jen tři čtvrtě roku absolutní pauzu od lezení jsem asi nikdy neměla! (Chodila jsem jen na běžky a na brusle.)

Mám kolem sebe naštěstí spoustu kamarádek, co si taky pořídily děti, a ještě větší štěstí je, že jsou to taky lezkyně – takže žádné ufňukané slečinky – a i když už máme děti, víme, že všechno jde, když se chce, a že děti jsou mnohem víc šťastné, když nejsou doma v čistém bytě, ale když jsou s dalšími dětmi venku, v partě, na výletě, v přírodě a klidně ve špíně.

Ale zase co si budeme povídat, trochu organizačně náročnější to s dítětem je. Bez téhle party kamarádek: „boulder-matek“, nebo bez táty a babiček, co občas pohlídají, by to šlo těžko. Už to není trénink 3x–4x týdně jako kdysi, navíc se někdy stane, že z těch dvou hodin musím hodinu zaopatřovat Matyáše, případně děti jiných holek, ale trénovat se dá a je to furt ta stejná zábava. A to je u mě to nejdůležitější – nejlíp jsem vždycky lezla, když mě to maximálně bavilo, měla jsem skvělou partu kolem sebe a byla v pohodě – což teď na mateřské jsem. Když jsem lezla a zkoušela dodržovat nějaký tréninkový plán, bylo to spíš kontraproduktivní.

Takže pohoda a motivace by byla – co se ale změnilo, je žebříček hodnot. Lezení už není na první, druhé, páté i sedmé příčce zároveň, jako to bylo v osmnácti. Když je ale na lezení čas a podmínka, jde se lézt – přeci jen lezu už šílených 17 let a neumím si to úplně jinak představit. Mám ale partnera „nelezce“ a je pro mě teď mnohem důležitější trávit čas jako rodina.

Na skalách jsem vždycky byla trochu posera, takže teď vítám, že mám už opravdu neprůstřelnou výmluvu, proč nelézt moc vysoké bouldery s blbým dopadem, nebo neodjištěné cesty – už nezodpovídám jen za sebe, musím se přeci postarat hlavně o Matyho!

Takže když se to zrovna sejde tak, že Matyáš nebude nemocný a budeme pravidelně chodit lézt a nějakou ztracenou sílu zase najdu, na nějaké závody bych ráda šla. Protože mě to prostě baví a celý život jsem závodila. Když to ale zrovna nepůjde, závodit v lezení nebudu a svět se nezboří. Zajedu si místo toho třeba na závody na běžkách, které jezdí i hobíci všech věkových kategorií, kde mi bude jedno, že budu v půlce startovního pole. V lezení by mě asi nebavilo závodit a být mezi posledními. (směje se)

Přála bych si, aby nějaká forma vyšla na český pohár v Praze, který bude v září, a abychom se tam s holkami sešly a zase společně ozvláštnily to ultramladé startovní pole o nějaké zkušené matky závodnice. (směje se)
.

Domča a Maty (f: DD)

.
Peťa Růžičková

Některá životní období nelze předpovídat, ani se na ně připravit. Stát se matkou je bezpochyby jedním z nich. Musím přiznat, že moje představy o tom, jak to bude probíhat, se výrazně lišily od reality.

Průběh těhotenství jsem měla bezproblémový a snažila jsem se alespoň občas lézt na top rope. Těsně před porodem jsem se těšila, až sundám „závaží“ a byla jsem přesvědčená, že se mi poleze lehce. Že brzy zase budu trénovat, polezu na skalách a hned začnu jezdit na závody. Teď jsou Filipovi čtyři měsíce. Mám o 14 kg míň, žádné svaly a lezou mi žebra. Na závody jsem nejela a k mému překvapení to lezení jde nějak ztěžka.

Změnily se především moje priority. Jakoby se mi někde uvnitř spustil program „péče o miminko“ a lezení přestalo být tak nějak důležité a pro můj život nepostradatelné. V přístupu k riziku nevnímám zatím žádný rozdíl (nebojím se o sebe víc), ale možná je to taky tím, že jsem se do ničeho nebezpečného zatím nepustila. Když lezu tak spíš na TR, protože když Filip začne brečet, hned jedu dolů, ale vzhledem k tomu, že s ním jezdím po městě na bruslích, asi úplně úzkostná matka nebudu. (směje se) Někdy mě to maminkování natolik pohltí, že na konci dne zjistím, že jsem ani „nestihla“ jít na záchod.

Přestože se můj vztah k lezení změnil, je to stále láska na celý život. Pozitivní je, že motivaci mám teď větší než kdy dřív. Tato velká životní změna mě učí trpělivosti a více si vážit času. Takže jen čekám na to, až bude Filip více samostatný. Kojení, přebalování a nošení pak vyměním za lezení. Přála bych si zase lézt co nejlépe to půjde. Především hodně na skalách a možná se vrátit i k bouldrovým závodům. Věřím tomu, že je to možné. Jen nevím, jestli to bude za rok, nebo za deset let.
.

Peťa na bruslích s Filipem (f: PR)

.
Karin Řeháková (Bílková)

Jak můj přístup k lezení změní mateřství, zatím nevím, těhotenství ho ale trochu ovlivnilo. Je to asi jako, když máš nějaké zranění, se kterým jde lézt, ale víš, že to nemá cenu hrotit a nějaké kroky si radši odpustíš. Mě lezení ale i tak bavilo a lezla jsem až do sedmého měsíce. Teď už se mi i blbě obouvají lezečky, tak jsem lezení dočasně vyměnila za plavání, brusle a jógu.

Co bude po porodu, je zatím dost ve hvězdách, ale lézt bych chtěla. Když to půjde, tak bych ráda jezdila na závody, které jsem vždycky měla ráda, ať už jde o Water Boulder Games nebo ČP v Teplicích. A taky záleží, kdo bude jezdit, protože sama tam jako „zasloužilá závodnice“ jezdit nechci. (směje se)

„Chtěla bych dál jezdit na závody, které jsem vždycky měla ráda.“ Karin ve finále loňského ČP v Teplicích. (f: Standa Mitáč)

Vojenské archivy promluvily. Tajné cvičení Afnštajn

06. 05. 2019, Ondřej Horáček

Dostal jsem příkazem od podplukovníka J. (dále pplk. J.) sepsat hlášení z dobrovolného cvičení v tajné vojenské cvičné oblasti s přísně utajovaným názvem Affensteine (krycí název Afnštajn). Afnštajn je cvičná vojenská oblast relativně vzdálená, a tak jsme k transportu použili nenápadný vojenský výletní tančík Renault Nevada 1.8 Combi (krycí název Nevada) s objemem válců 1.74 (!) a maximálním výkonem 66 kW, což je v přepočtu přísně tajný počet vojenských koní pod kapotou.

Celá vojenská akce proběhla v přísně tajném počtu dvou (2) vojáků, a to pplk. J. a mě. Vyrazili jsme brzy zrána a do tajné vojenské oblati Afnštajn jsme dorazili brzy dopoledne. Po zaparkování vojenského tančíku Nevada poblíž kóty s názvem Beuthenfall jsme vyrazili v plné polní zbroji rázným krokem přímo do srdce vojenské oblasti Afnštajn s písní na rtech. Po cestě jsme potkali několik nepřátelských vojenských jednotek komunikujících námi neznámou vojenskou řečí. Jednotky však příjemně voněly, a tak jsme je neatakovali a nechali je jít si po svém.

V centru přísně tajné vojenské cvičné oblasti Afnštajn jsme dle dohodnutého plánu vyhledali vojenské cvičné objekty Amboss (krycí název Amboss) a Brosinnadel (krycí název Brosinova jehla). Cvičení jsme započali na cvičném objektu Amboss. Vrcholové kóty objektu jsme dosáhli v krátkém čase, a to vojenskou cvičnou trasou „Schmied und Geselle“ (krycí název Kovář a gazela) obtížnosti VIIb nepřátelské vojenské klasifikace (dále nep. voj. klas.). Na vrcholové kótě jsme rovněž potkali vojenskou jednotku cizí národnosti, přičemž dvě její podplukovnice se nám velmi zamlouvaly, a tak jsme si s nimi pěkně po vojensku podali ruce.

Poté jsme zahájili sestup z kóty s krycím názvem Amboss technikou slanění. Během sestupu slaněním se nestalo nic zvláštního. Cvičení dále pokračovalo na vojenském cvičném objektu Brosinova jehla. Průstup cvičnou trasou „Talweg“ (krycí název Talweg) byl hlavním bodem programu našeho vojenského cvičení, a to hned z několika přísně tajných důvodů. Prvním přísně tajným důvodem je bezesporu obtížnost cvičné trasy. Cvičná trasa „Talweg“ totiž dosahuje velmi vysokého přísně tajného stupně obtížnosti nepřátelské vojenské klasifikace, a tak vyžaduje po vojácích vynaložení úsilí takřka na hranici jejich vojenských schopností. Dalšími přísně tajnými důvody jsou pak značná orientační náročnost cvičné trasy, extrémní expozice a v neposlední řadě naprosto nepředvídatelná meteorologická situace. Jeden z těchto důvodů se stal naší vojenské posádce osudným, o tom však později.

Jako první jsem do cvičné trasy nastoupil já jištěn pplk. J. Postupoval jsem rychle, avšak obezřetně, držíce levé křídlo v záloze. Po cca 20 metrech svižného stoupání objektem s krycím názvem nástupová spára se mi na pokraji vyčerpání podařilo cvaknout vojenský cvičný objekt kruh. Motivován rozkazy pplk. J. pokračoval jsem bez zastavení v dalším stoupání. Po několika metrech podařilo se mi dosáhnout kóty police s vojenským cvičným objektem druhý kruh. Zde jsem zřídil první postupové stanoviště tak, abych byl schopen plynule a hlavně bezpečně jistit pplk. J. při jeho průchodu cvičným objektem nástupová spára.
.

Cvičný objekt nástupová spára (f: J. Hušek)

.
V dalším postupu se vedení z taktických důvodů ujal pplk. J. Celkem snadno dosáhl vojenského objektu třetí kruh, kde, opět z ryze taktických důvodů, zřídil druhé postupové stanoviště našeho vojenského útvaru. Již v těchto chvílích začíná naše družstvo sužovat hlad a žízeň. Rozhodnut pokračovat v boji, vyráží pplk. J. na další průzkum, z kterého se však urychleně s vysunutým pravým křídlem vrací.

Po krátké poradě nasazuje pplk. J. do boje i levé křídlo, s jehož pomocí dosahuje vojenského taktického objektu erárka. Zde krátce odpočívá a poté již jen s drobnými bojovými komplikacemi dosahuje cvičného objektu čtvrtý kruh. Zde, opět z ryze taktických důvodů, zřizuje postupové stanoviště. Následuji pplk. J. stejnou cestou kolem vojenského objektu erárka, přičemž musím uznale kvitovat bojové schopnosti pplk. J. Dále postupuje pplk. J. krátce vzhůru a poté zahajuje travers vpravo a výstup bojovou technikou „na medvěda“ až na hranu cvičného objektu Brosinova jehla, kde dosahuje vojenského objektu pátý kruh.

Následující část cvičné trasy jsme již vizuálně prozkoumali z vrcholové kóty cvičného objektu Amboss a měli jsme za to, že cvičná trasa „Talweg“ vede právě tudy. Opak byl pravdou. Netušíc paralelní navigační chybu, pokračuje naše družstvo ve výstupu. Bojovou technikou „sokolík“ vystupuji k pplk. J. na exponovanou hranu k cvičnému objektu pátý kruh a po krátké motivační poradě pokračuji ve vedení výstupu.

PARALELNÍ BOJOVÉ POLE

Další postup zdá se býti nesnadným. Zahajuji proto útok oběma křídly. Ani to však nestačí a já se v mžiku ocitám opět u pplk. J., který si nečekajíc můj rychlý ústup do zálohy spálí levé křídlo o taktický objekt lano. Po několika dalších pokusech, kdy se po jednom rychlém ústupu ocitám i výrazně pod kótou, z níž mne jistí pplk. J., motivován rázným rozkazem pplk. J., fixuji pravé křídlo v bojovém cvičném objektu jednoprda a levým křídlem dosahuji cvičného objektu šestý kruh. Zde z taktických důvodů chvíli odpočívám a pokračuji z poslední bojové pozice ve výstupu okolo bojového objektu šestý kruh k bojovému objektu sedmý kruh a dále na kótu Brosinova jehla – předvrchol. Zde dobírám pplk. J. ze zálohy, přičemž v dalším postupu pokračuje pplk. J. a zakrátko dosahuje vrcholové kóty vojenského objektu Brosinova jehla, kde mne pplk. J. dobírá.

Naše nadšení nad úspěšnou akcí nezná mezí. Provádíme krátké hlášení o našem cvičení do vrcholového cvičného objektu Gipfelbuch a sestupujeme technikou slanění opět do základního tábora na úpatí stěny. Spokojeni s průběhem cvičení vydáváme se s plnou polní zbrojí již jen na průzkum okolních cvičných terénů. U cvičného objektu Brückenturm nás však v momentě, kdy hodláme započít výstup již jen nepříliš obtížnou cvičnou trasou „Westkante“ (VIIa nep. voj. klas.), dostihuje jednotka cizí národnosti i s oběma podplukovnicemi, přičemž nás velitel této jednotky informuje o orientační chybě v našem cvičném výstupu na Brosinovu jehlu. Konfrontujeme jeho informaci s našimi podklady a zjišťujeme svou chybu. Namísto cvičné trasy „Talweg“ (obt. IXa nep. voj. klas.) jsme omylem prostoupili cvičnou trasu „Methusalem“ (krycí název Metuzalém, obt. IXb nep. voj. klas.).

Uznáváme svou chybu a stahujeme se do zálohy našeho výletního tančíku Nevada, s jehož pomocí se vracíme zdrceni do kasáren. Polehčující okolností nám budiž fakt, že jsme cvičnou trasu Metuzalém prostoupili bojovým stylem „alles frei“, ač čistota průstupu nebyla, jak patrno z popisu výše, příliš vysoká.

Z faktických důvodů cvičení považuji za neúspěšné, nicméně z důvodů takticko-motivačních a motoricko-volních bylo cvičení ve vojenské oblasti Afnštajn pro naši jednotku rozhodně přínosem. Tolik o přísně utajeném vojenském cvičení v oblasti Afnštajn a na závěr připojím snad jen malé vojenské moudro… Jak my vojáci rádi říkáme, Nemusí vojákovi pršet, stačí když vojákovi kape.

Naše nadšení nad úspěšnou akcí nezná mezí. (f: J. Hušek)

Ridgeing. Když balancuješ po naváté mase. Bez závazků

30. 04. 2019, Lukáš „Asu“ Abt

Jou, fellas. Kdykoliv je potřeba se vytrhnout ze zaběhnutého stereotypu, je dobré se poddat flow a nechat se kams strhnout. Před lety jsme se tak s inostránci shodli na slově defamiliarization, tedy zjednodušeně – ozvláštnění. Každý kdo zažil, byť jen třeba eyecontact, ví moc dobře, jak rychle se lze dostat ze zažité bubliny.

Po mnoha týdnech věnovaných preglajce na všech možných bouldrovkách v okolí 300 km, jsem se rozhodl pro změnu. Jak materiálu, tak směru pohybu. Nakonec jsem nemusel nad ničím moc hloubat, jako nejideálnější se podbídl ridgeing („hřebenování“, překlad redakce). Je svým způsobem oblíbený především na horách, nož na druhou stranu popírá logiku věci. Pro rozbití streotypu tedy ideál!

Výhodou ridgeingu je možnost neustálého nadhledu. V podstatě vždy jsi o něco výš než vše v okolí, směr je také jednoznačný a dost blbě se na úzkém hřebeni ztratíš. Ridgeing má však i druhou stránku. Často se stává, že druholezec musí zdolávat nejištěné traverzy a ještě k tomu směrem diagonálně dolů, nebo dokonce slézat věže, které měl prvolezec na toprope. Jištěním je často pouze důvěra ve zvládnutí balancu a to, že ti jížní strana hřebene nabízí suchou a vyhřátou skálu, ještě neznamená, že se v té severní nebudeš pasovat se sněhem.

V ideálním případě se ti tak nabízí možnost propojení s diggingem („rubačstvím“, překlad redakce). Je-li severní strana hřebene zafoukána sice namrzlým, ale zato sypkým sněhem, můžeš se naplno poddat propadávání sněhem, prosíváním zbylého prachu nebo jen tak naprostou nejistotou plavání v naváté mase, kdy netušíš sekundy, jež tě odporoučí do doliny.

Dle expertů na digging, má táto disciplína pět + jeden teoretický level. Mnoho horolezců, jak si většina nediggerů říká, zná možná první dva, kdy se méně, či více daná osoba propadá sněhem. Další levely však již vyžadují i jistou mentální vyzrálost jedince. Né snad proto, že to je nebezpečné (od určitého sklonu svahu/stěny to holt je), ale proto, kolik úsilí musí jedinec vyvinout pro posun. Při čtyřkovém levelu obvykle stačí i obdobný počet kroků k posunu – nutno však podotknout, že směrem dolů (!). Ve směru vzhůru počet kroků na jeden vpřed exponenciálně vzrůstá. Tato zdánlivá regrese, však vede po pár hodinách k naprostému stoickému klidu nebo také totálnímu rozbití/rozpolcení charakteru osobnosti.

Vzhledem k tomu, že jsme s parťákem (nejmenovat!) již před touto dovolenou přepli do módu no excuses (pro méně zdatné – něco ve smyslu nevychloubání se hypochondrickými vlastnostmi dotčeného jedince a tudíž značnému otupení ega), přistoupili jsme (většinou) dobrovolně na danou hru.

V ZÓNĚ NADHLEDU

Někomu se může zdát ridgeing nudný, ale zpestříš-li si jej občasným boulderingem (plezírové lezení o pár těžších krocích) ideálně ve výšce od 100 metrů nad zemí a pokud možno bez dalších závazků jako je lano (celou taškařice lze zpestřit mačkami pro zdolávání rajbasů), můžeš se do stavu stoického klidu/rozpolcení osobnosti dostat i bez zkušenosti z diggingu.

Hajlajtem našeho exkurzu pak byl jistý kopec (hlavně nejmenovat!), kde jsme po necelých 30 hodinách spánkem přerušováneho ridgeingu byli podrobení životní zkoušce každého trueschool diggera. Navátá sněhova čepice, ne nepodobná těm v Puta-goňi, nám dala možnost si nejen vyzkoušet, jak se skrz ní kope tunel (áno, i jeskyňáři si přijdou na své!), ale také se přirozeně naučit levitovat. Jak to můj parťák (probůh, nejmenovat!) dokázal, netuším, já se oddal komínové technice a pomocí lehce zmrzlé a postupně se drolící hrany tunelu jsem rozporem dovzlínal vzhůru. Stoického klidu jsem dosáhl až poté, co jsem zjistil, že jsme oba celou dobu nemohli být jištěni.

A ačkoliv i další dny přinesly spoustu zajímavých zkušeností, zastavil bych se u poslední důležité věci, která je pro diggery nezbytná. Základem stravy je totiž pořádná flákota lovečáku. Nejen proto, že v tuhém mrazu pořádně zmrzne, ale hlavně proto, že o to víc tíží na dně batohu. Newage diggeři sice tvrdí, že lze tuto disciplínu dělat i bez něj, ale to je naprosto nepřijatelné! Jak tvrdil jeden moudrý brat (naštěstí si jméno nepamatuji) – ve světě komponentů není ekvivalentů – lovečák tedy nelze nahradit! A přestože jsem se ho během těch několika dní na hraně ani nedotknul, nedokázal bych si bez něj onen výlet představit.

Ridgeing. Pro posun musí jedinec vyvinout mnoho úsilí. (f: Standa Mitáč)

Lezu jako mimino – Flexibilita. Jak ji získat a hlavně umět využít

23. 04. 2019, Jakub Novotný

Dát nohu vysoko a pak na ní ještě přenést váhu je snem každého druhého lezce. No jo, ale jak na to? A jak to, že někdo je schopen udělat rozštěp, a přesto nohu vysoko na stěně/skále nedá? A kdy a jak dělat strečink? Strečovat vůbec?

Půjdeme na to zase od lesa. Od neurologického lesa. Mozek z hlediska aktivace rozeznává tři stavy. Relaxaci, přechodnou fázi a aktivaci. Jeden by si myslel, že pokud drtím malou lištu ve visu nebo se snažím udělat co nejdelší krok na kampusu, mozku je jasné, že je třeba nastavit tělo do fáze aktivace. Nicméně není tomu tak. Mozek totiž kontroluje aktivaci přes jiné informace proudící do mozku. K aktivaci je třeba dodat mozku záměr k pohybu a dostatek správných informací z opory. Pokud má například lezec propadlou patu na stupu, nedostane dost informací z opory, a tím pádem hrozí, že leze, když si jeho mozek myslí, že relaxuje. Také při strečinku se chceme dostat do fáze aktivace. Pokud mozku nedodáme informace o oporách a záměru k pohybu, žádné prodloužení svalů se totiž nekoná. V relaxaci můžeme protáhnout měkké tkáně související se svalem – šlachy, vazy a úpony, ale délku svalu neovlivníme.

Jak ovlivní flexibilitu dodání opory do cviku, si můžeš vyzkoušet tak, že si lehneš na záda a zvedáš jednu propnutou nohu směrem k hlavě, druhou necháš na zemi. Pozoruj, kdy to začne táhnout na zadní straně stehen nebo zádech. Pokud potom zatlačíš prsty na nohou (nohy, která zůstala na zemi) např. do zdi, propnutou nohu ve vzduchu dostaneš dál. Ještě dál se dostaneš, pokud zatlačíš malíkem na noze proti odporu, tím se nastaví koleno a kyčel nohy stojné do vnější rotace a mobilita kročné kyčle se ještě zvýší.
.

Rozštěp se hodí. Když ho umíš ovládat. (f: Standa Mitáč)

.
V prosinci loňského roku jsem se potkal s bývalým mistrem světa a jedním z nejlepších současných boulderistů Alexeyem Rubtsovem. Říkal mi, že jeho plán na další sezónu je zlepšení mobility kyčlí, takže začal dlouze strečovat. Zhruba po třech měsících intenzivního strečování byl schopen téměř dokonalého rozštěpu, ale nohu výš postavit pořád neuměl. Snažil jsem se mu vysvětlit, že při rozštěpu, tak jak ho provádí, nemá nastavenou oporu a záměr, tudíž neovlivňuje délku svalu. Jeho problém při lezení tkví v ploché noze a malých lezečkách, takže jeho mozek nerozeznává nohu jako dobrou oporu a tím pádem se na ní odmítá postavit a zvětšit tak mobilitu kročné (zvedající se) nohy. Mimochodem, jeho plánem pro tuto sezónu bylo lézt ve velkých lezečkách po vzoru japonských lezců.

Při nerespektování základních principů nejenže nedochází ke zlepšení mobility v pohybu, ale hrozí i vznik zranění. Na stěnách často vídám, jak se lidé snaží dotknout špiček prstů propnutých nohou rukami, popřípadě provádí tento cvik v sedě na zemi. Při tomto cviku je nejdůležitější udržet rovná záda a provést ohnutí trupu otočením pánve. Pokud máš kyčle zatuhlé a ohnutí trupu vytvoříš ohnutím páteře, hrozí, že si vyhřezneš plotýnku. Místo toho si raději zkus cvik na obrázku. Váhu máš na prstech na nohou, sedací kost přitahuješ za sebe a přes ruce se snažíš protáhnout dopředu.
.

Vlevo špatně, vpravo dobře. (f: archiv JN)

.
Problém se zkrácenými svaly je nejefektivnější řešit odstraněním příčiny a tou je nefyziologický pohyb. Jak zkorigovat pohyb ses dočetl v předchozích dílech. Pokud chceš jít uvolnění a protažení svalů ještě víc naproti, dej se do strečinku. Dnes se řeší především, jak dlouho, jestli statický nebo dynamický a jestli před nebo po výkonu. Jenže v žádných výzkumech na dané téma se nepracovalo se záměrem a oporou ve cviku. Je tedy otázka, jakých výsledků by se ve svých studiích výzkumníci dobrali, pokud by byla tyto kritéria zohledňována. I jóga funguje na základě záměru a opory. Zkus to a uvidíš.

Tady najdeš předchozí díly rubriky. První. Druhý. Třetí. Pokračování zveřejníme koncem příštího měsíce.

Dobrá flexibilita nohou ti může zajistit no hand navíc. Kristýna Ondrová Eichmaierová v „Kašpárkově hrobečku“ 10 (f: Standa Mitáč)

Lezu jako mimino – Flexibilita. Jak ji získat a hlavně umět využít

23. 04. 2019, Jakub Novotný

Dát nohu vysoko a pak na ní ještě přenést váhu je snem každého druhého lezce. No jo, ale jak na to? A jak to, že někdo je schopen udělat rozštěp, a přesto nohu vysoko na stěně/skále nedá? A kdy a jak dělat strečink? Strečovat vůbec?

Půjdeme na to zase od lesa. Od neurologického lesa. Mozek z hlediska aktivace rozeznává tři stavy. Relaxaci, přechodnou fázi a aktivaci. Jeden by si myslel, že pokud drtím malou lištu ve visu nebo se snažím udělat co nejdelší krok na kampusu, mozku je jasné, že je třeba nastavit tělo do fáze aktivace. Nicméně není tomu tak. Mozek totiž kontroluje aktivaci přes jiné informace proudící do mozku. K aktivaci je třeba dodat mozku záměr k pohybu a dostatek správných informací z opory. Pokud má například lezec propadlou patu na stupu, nedostane dost informací z opory, a tím pádem hrozí, že leze, když si jeho mozek myslí, že relaxuje. Také při strečinku se chceme dostat do fáze aktivace. Pokud mozku nedodáme informace o oporách a záměru k pohybu, žádné prodloužení svalů se totiž nekoná. V relaxaci můžeme protáhnout měkké tkáně související se svalem – šlachy, vazy a úpony, ale délku svalu neovlivníme.

Jak ovlivní flexibilitu dodání opory do cviku, si můžeš vyzkoušet tak, že si lehneš na záda a zvedáš jednu propnutou nohu směrem k hlavě, druhou necháš na zemi. Pozoruj, kdy to začne táhnout na zadní straně stehen nebo zádech. Pokud potom zatlačíš prsty na nohou (nohy, která zůstala na zemi) např. do zdi, propnutou nohu ve vzduchu dostaneš dál. Ještě dál se dostaneš, pokud zatlačíš malíkem na noze proti odporu, tím se nastaví koleno a kyčel nohy stojné do vnější rotace a mobilita kročné kyčle se ještě zvýší.
.

Rozštěp se hodí. Když ho umíš ovládat. (f: Standa Mitáč)

.
V prosinci loňského roku jsem se potkal s bývalým mistrem světa a jedním z nejlepších současných boulderistů Alexeyem Rubtsovem. Říkal mi, že jeho plán na další sezónu je zlepšení mobility kyčlí, takže začal dlouze strečovat. Zhruba po třech měsících intenzivního strečování byl schopen téměř dokonalého rozštěpu, ale nohu výš postavit pořád neuměl. Snažil jsem se mu vysvětlit, že při rozštěpu, tak jak ho provádí, nemá nastavenou oporu a záměr, tudíž neovlivňuje délku svalu. Jeho problém při lezení tkví v ploché noze a malých lezečkách, takže jeho mozek nerozeznává nohu jako dobrou oporu a tím pádem se na ní odmítá postavit a zvětšit tak mobilitu kročné (zvedající se) nohy. Mimochodem, jeho plánem pro tuto sezónu bylo lézt ve velkých lezečkách po vzoru japonských lezců.

Při nerespektování základních principů nejenže nedochází ke zlepšení mobility v pohybu, ale hrozí i vznik zranění. Na stěnách často vídám, jak se lidé snaží dotknout špiček prstů propnutých nohou rukami, popřípadě provádí tento cvik v sedě na zemi. Při tomto cviku je nejdůležitější udržet rovná záda a provést ohnutí trupu otočením pánve. Pokud máš kyčle zatuhlé a ohnutí trupu vytvoříš ohnutím páteře, hrozí, že si vyhřezneš plotýnku. Místo toho si raději zkus cvik na obrázku. Váhu máš na prstech na nohou, sedací kost přitahuješ za sebe a přes ruce se snažíš protáhnout dopředu.
.

Vlevo špatně, vpravo dobře. (f: archiv JN)

.
Problém se zkrácenými svaly je nejefektivnější řešit odstraněním příčiny a tou je nefyziologický pohyb. Jak zkorigovat pohyb ses dočetl v předchozích dílech. Pokud chceš jít uvolnění a protažení svalů ještě víc naproti, dej se do strečinku. Dnes se řeší především, jak dlouho, jestli statický nebo dynamický a jestli před nebo po výkonu. Jenže v žádných výzkumech na dané téma se nepracovalo se záměrem a oporou ve cviku. Je tedy otázka, jakých výsledků by se ve svých studiích výzkumníci dobrali, pokud by byla tyto kritéria zohledňována. I jóga funguje na základě záměru a opory. Zkus to a uvidíš.

Tady najdeš předchozí díly rubriky. První. Druhý. Třetí. Pokračování zveřejníme koncem příštího měsíce.

Dobrá flexibilita nohou ti může zajistit no hand navíc. Kristýna Ondrová Eichmaierová v „Kašpárkově hrobečku“ 10 (f: Standa Mitáč)

Zaměstnání lezec: „Stoprocentní horský vůdce neexistuje.“ Juráš Šefl

16. 04. 2019, Eva Trnková Janatová

„Tak jo, můžeme si zavolat, ale potřeboval bych, aby to bylo přesně po půl osmé,“ ozve se z telefonu Juráš, „jakmile uložíme syna, tak určitě můžem.“

Juráš Šefl je horským vůdcem, pro kterého je tohle povolání logickým posledním krokem jeho vzdělávání. Jak to vypadá, když spojíš směr svého života s tvou prací?

Říkal jsi, že budeš mít čas na rozhovor, až uložíte synka… První otázka je tedy jasná – jak jde tvoje práce spojit s rodinným životem?
Je to samozřejmě trošku zvláštní režim. Má to svoje výhody i nevýhody. Nevýhody jsou takové, že jsem dost často třeba měsíc a půl nebo dva měsíce v sezóně pryč, kdy prostě rodinu nevidím. Ale pak jsem zase schopný být v mezisezóně s rodinou měsíc od rána do večera, když chci. A tenhle jiný režim mi docela vyhovuje, protože si můžeme v klidu dovolit jet na tři týdny na dovolenou, ať už si jet zalízt nebo někam za teplem… A hlavně se mi líbí, jak teď můžu vidět synátorovy pokroky. Každý den.

Ty jsi propadl lásce k lezení a horám už dávno…
No, na dnešní poměry to úplně mladá léta nejsou. Začínal jsem lézt ve 14 letech na skalách se strejdou a hnedka mě to chytlo, tak jsem tomu potom začal věnovat víc a ubírat se tím směrem. Brigády jsem měl v Hudy sportu a pak hned, jak to šlo, tak jsem si udělal instruktorský papíry a začal jsem dělat instruktora na stěně.

To si asi teda prošel víc „lezeckých prací“…
Jo, taky jsem třeba stavěl stěny s jabloneckým Makakem a podílel jsem se na pořádání nějakých lezeckých a boulderových závodů a stavění cest na stěnách. Pak jsem začal dělat kurzy a mám svou horoškolu pro děti a dospělé, takže se to pořád tak nějak vyvíjelo dál, až nezbývalo nic jiného, než se stát horským vůdcem a posunout se ze stěn a ze skal do hor.
S tím, že záběr vůdce může být velice široký – od dělání instruktora na stěně přes skály a přes vodění na kopečky v Alpách až po nějaké expedice v Himálajích nebo lítání heliskiingu někde na Aljašce nebo bůhví kde.

To zní jako naprosto splněný sen…
Pro mě určitě. Já jsem se vždycky snažil, abych dělal to, co mě baví, a musím říct (a zaťukat to), že se mi to vždycky povedlo. Měl jsem možnost také hodně pracovat se svými kamarády. Když jsem začal dělat vejškovky, tak jsem je dělal jenom s kámošema a jen takový výškový práce, který mě bavily.

Cítil jsi někdy, že by se ti z oblíbeného lezení nebo výstupů na různé kopce stala rutina nebo povinnost? Není lepší mít nějakou „normální práci“ a pak mít klid na to si zalézt?
Tahle rutina, kdy mě práce trochu štvala, nastala spíš na umělé stěně, kdy jsem pět dní v týdnu byl šest až osm hodin na stěně, aniž bych já si zalezl. Člověk tam vlastně jen stojí a říká lidem, že mají zvednout nohu a postavit se na ní a kouká na ně a mrzne pod stěnou, aniž by se hejbnul… Což se ale naštěstí tím horským vůdcem zlepšilo a nastala nějaká změna. Těžko ale říct, jestli to za pět nebo deset let nebude úplně stejný, kdy to pro mě bude rutina. Je tady ale ten rozdíl, který už jsem říkal – horský vůdce má výhodu v tom, že je to hrozně pestré zaměstnání a oborů, které člověk pak vykonává, je strašně moc. A také je to hodně na tobě, co z toho si vybereš. Já jsem ještě nikdy nebyl v Himálaji, nebo v Jižní Americe. Takže teď tady můžu klidně pět let vodit v Alpách, pak pět let v Jižní Americe a deset let v Himálaji. A je pravda, že se snažím tento obor dělat tak, aby mě to bavilo. Nikdy jsem nechodil jeden kopec celou sezónu… Třeba že bych šel 15krát za sezónu na Mont Blanc, i když by to samozřejmě bylo jednodušší, co se vydělání peněz týče. Vždycky jsem se snažil to mít pestřejší a vodit třeba lidi do míst, kde jsem sám nikdy nebyl. Což teda klienty občas překvapí. Ale mě to takhle právě baví – i s tím, že člověk musí udělat přípravu a to všechno okolo..
.

Dát si patnáctkrát Mt Blanc? To by bylo jednodušší. (f: Juráš Šefl)

.
Stát se horským vůdcem je běh na dlouhou trať. Když se na to podíváš zpětně, šel bys do toho znova?
Určitě bych do toho šel znova, jenom bych neztrácel čas na vysoké škole a šel bych do toho rovnou. Ale i ta vejška mě vlastně bavila moc, dělal jsem sportovní FTVS a byla to super léta. A potom průběh zkoušek a výcvik na vůdce pro mě byly jedny z nejlepších let. Mě to strašně bavilo. A to na každém tom kurzu. I když to byla třeba umělá stěna, na které jsem měl obrovskou praxi – to jsem třeba byl na stěně častěji než ty lidi, kteří mě školili… Ale pokaždé jsem se naučil něco nového, protože každý předává své zkušenosti a na určitých odvětvích jsem se toho naučil hrozně moc nového a šíleně mě to bavilo.

Jak dlouho myslíš, že jde povolání horského vůdce dělat? Vnímáš tam nějaké věkové omezení?
Já tam v tomhle rozhodně žádný limit necítím. Česká asociace horských vůdců tady zase tak moc dlouho není, ale už i tam jsou starší kluci… Ale vůbec si nedokážu přestavit, že by mi třeba někde nestačili. (smích) A pak když člověk vidí ve světě opravdu staré vůdce, třeba přes 70 let, jak jdou s mladýma klukama a ty kluci jim skoro nestačí, tak pak je vidět, že limit stáří tady určitě není. Samozřejmě je otázkou, co každému jeho tělo vydrží, ale to je u každého sportu. Když ti odejdou kolena, tak je jasné, že nebudeš vodit lidi na kopec.

Je pravda, že těch zkušeností, co za takovýhle život máš, je neskutečně moc…
Stoprocentně.

Je to stresové zaměstnání?
Je to velmi stresové zaměstnání a taky si myslím, že rozhodně není pro každého. Dost často třeba mladí lezci, kteří mohou být úplně skvělí v horách, tak tohle stejně dělat nemůžou… Je to za prvé stresové z toho důvodu, že se pohybuješ v podstatě pořád v nějakém nebezpečném terénu. Za druhé jdeš s člověkem, kterého vůbec neznáš a nevíš, co udělá. Nejde jenom o tvou hlavu, ale i o hlavu toho druhého člověka, který jde za tebou, je s tebou přivázaný na laně. Když jdeš po skalním hřebeni a jsi míň jištěný, tak kdyby klient najednou skočil ze skály, tak já jdu s ním a umřeme oba dva. To je taková věc, kterou si člověk musí taky promyslet, když chce začít tohle dělat. Je to hrozně moc práce s klientama – s lidma. Musíš se umět s člověkem domluvit. Dost často mají kluci problémy s tím, že si s klientem nesednou. Lidi jsou různý a občas se stane, že horský vůdce řekne, že se podmínky zhoršily a že to musíme otočit a na kopec prostě nevyjdeme…nebo řekne: ty na to nemáš, já to vidím, je to nebezpečný pro tebe i pro mě, otáčíme to a jdeme dolů. A lidi někdy řeknou – tak já ti to ale nezaplatím.

A už se ti tohle stalo? Stává se to často?
Stávají se takové situace. Mně se to zatím nikdy nestalo. Jsou to takový právní věci tohohle zaměstnání, kdy ty máš zodpovědnost za někoho jiného.

Napadá mě, že tohle zrovna opět hodně souvisí s rodinným životem – to, že se tohle může znenadání stát – si asi musí dobře uvědomovat i tvá partnerka, že?
Určitě. To je jasné. Naštěstí moje žena je také horolezkyně, takže ona pro to má pochopení.
Klient je další nebezpečný prvek, ale nemůžu na to koukat jenom tak, že mi přijde člověk, který najednou skočí ze skály. Ono je to o tom, že horský vůdce musí být také schopný trochu svého klienta poznat. Je to také instinkt vůdce – jestli si to s tímhle konkrétním člověkem a túrou, kterou má vybranou, může dovolit a nebo ne. Je to hodně také o tom umět pozorovat lidi. Nespěchat a nejdříve je poznat na něčem lehčím či zajištěném, aby člověk viděl, co klient udělá v krizové situaci. A samozřejmě v průběhu výstupu musím svého klienta pořád sledovat – musím vidět, jak funguje, jestli je unavený, jestli není malátný, jestli na něj nějakým způsobem působí nadmořská výška, jestli se mu klepou nohy, a to všechno v rámci bezpečnosti. Když zakopne mačkou někde v blbém terénu, tak můžeme oba spadnout.

Je to hromada vlastností, kterými musí horský vůdce oplývat..
Taky proto nedostaneš licenci horského vůdce za dva týdny… Už v průběhu výuky horského vůdce je na konci každého bloku nějaká zkouška, kde se zkoušející snaží dostat aspiranta na horského vůdce do nějakého stresu, už jenom z tohohle důvodu. Není to jen fyzické, co musí člověk splnit. To vůbec ne. Nebo umět uvázat uzel nebo zacvaknout karabinu. Ale v rámci zkoušek je velký důraz na to, aby budoucí vůdci byli pod nějakým stresem. Jsou třeba vypsané určité limity, které je potřeba výstup zvládnout, a to i v nebezpečném terénu. A je to právě z toho důvodu, aby aspiranti byli pod tlakem a aby se sami dostali do stresu a zkoušející viděl, jak se s tím stresem umí vypořádat.

Dá se realita takhle „nacvičit“?
Jde to určitým způsobem asi nacvičit. Ale nejdůležitější na tom je, že vidíš, jak na to reaguješ a uvědomíš si to zpětně sám, jestli si byl v komfortní zóně nebo ne. A pokud se i takhle cítíš ohrožený na životě, tak si to pak člověk alespoň rozmyslí. Nějaký pud sebezáchovy většina z nás má, takže si pak můžeš uvědomit, jestli je tahle práce doopravdy pro tebe. A samozřejmě po výcviku jako takovém, kdy už dostanu licenci horského vůdce, tak nikdy nejsem „stoprocentní horský vůdce“, nebo jak to říct… To člověk není nikdy! Protože zkušenosti sbíráš naprosto pořád, celý život. Nepřetržitě se něco učíš a zjišťuješ nové věci o lidech a o horách.

__________

Jaké to je – mít lezení jako hlavní součást příjmů? V téhle rubrice se na to budeme ptát lidí, kteří o tom mají co říci. Nový díl najdeš každý měsíc v rubrice 200 slov.

Juráš Šefl (f: archiv JŠ)

Honzálova cesta do zimních Tater

11. 04. 2019, text: Jan „Honzál“ Novák, foto: Standa „Sany“ Mitáč

„Lezení s cepínama? To nemůže být vůbec těžké, když furt držíš madla!“

Tak a tohle si myslí každý trouba s bouldermatkou a já nebyl výjimkou. Pak jsem si jednou zajel na drytool a byl jsem rychle vyveden z omylu… Bohužel jsem ve drytoolingu (škrábání se cepíny v rozchrastané skále) nenašel žádné potěšení, a tak jsem dogmaticky celé lezení v zimním terénu narval do pomyslného šuplíku, kopnutím jsem ho zavřel a označil jsem ho cedulkou: „kravina pro divný existence.“

Uběhlo pár let, během kterých jsem si vytvořil pěkný vztah k několikasetmetrovým žulovým stěnám. To mě nakonec přivedlo až k Sokolíkům. O našem loňském výjezdu do Val di Mella už tady pár slov padlo, takže to přeskočím. Důležité je, že mi bylo oznámeno, že mě čeká zimní soustředění v Tatrách na Brnčálce.

Nejprve jsem chtěl popřát Sokolíkům hodně štěstí do těch Tater a dát jím navždy sbohem, ale pak jsem se kdesi dočetl, že bez těch cepínů se v Patagonii nehnu. A pokud nejsi „okresním idiotem“, tak do Patagonie prostě chceš! Po rychlém rozmyšlení, které mi zabralo pět nádechů, jsem se rozhodl dát celému tomu cirkusu druhou šanci! Svého rozhodnutí jsem nelitoval, když jsem se pak o pár měsíců později ocitnul v Severní stěně Malého Kežmarského štítu, kde jsem si užíval slovutných tatranských drnů. Uznávám, že místní terény ve stěně a následně v chatě byly tak trochu „polished“ (přemíra Poláků, pozn. red.) ale ty výhledy, ty teda stály za to!

A jaké to lezení s piklama vlastně je? No, připomnělo mi to časy, když jsem bydlel v osmém patře v paneláku a nejezdil výtah; dále dlouhé letní hrabání rukama v mražáku a hledání bájného nanukáče, který by se tam měl snad ještě někde schovávat, ale nikde ho není; no a nakonec ranní čekání v zimě na šalinu, kdy úplně promrzneš a následné pocení, když všechny radiátory v šalině jedou na maximum. Čtenář by snad mohl pojmout podezření, že celá ta činnost vůbec není příjemná a mohl by se ptát proč to vlastně lezec podstupuje?

Na tuhle otázku nemohu odpověď. Sám nechápu, proč to děláme. Jediné, co vím, je, že mě lezení v zimě baví a už teď se těším na příští výlet do zimních hor!
.

KLIKNI PRO VSTUP DO FOTOGALERIE

.
Druhý pohled na zimní soustředění od Juraje Kováčika najdeš tady.

Hlavním partnerem Sokolíků je firma Mountain Equipment.

Honzál v levém M5 stěny pod Jastrabkou (f: Standa Mitáč)

eMontana hledá někoho, kdo se probije horami zdrojového kódu

08. 04. 2019, redakce

„Víš, kdo má dneska narozeniny?“
„Nevím. Kdo?“
„eMontana… Má čtyři roky.“
„Haha, super. Tak co jí dáme?“ probíhal víkendový rozhovor v redakci.

Odpoveď přišla také hned: „Programátora, který tu holku trochu zrychlí.“

Sháníme tedy někoho, kdo se dobře vyzná v redakčním systému WordPress a bude nám schopný udělat diagnostiku současného stavu. Posoudit, co se na našem webu dá zlepšit, aby se lépe načítal a byl uživatelsky příjemnější. Přijmout tenhle úkol jako výzvu. Základy PHP programování se hodí, ale nejsou podmínkou.

Za dárek pro naši milovanou jsme ochotni adekvátně zaplatit. Tak dej prosím vědět, pokud jsme narazili přímo na tebe… Nebo se nestyď doporučit své šikovné kamarády. My už je zkusíme zpracovat.

Odpovědi prosím piš na[email protected]. Rychlou a stabilní eMontanu snad v budoucnu ocení celá lezecká komunita.

Bude to chtít tvrdohlavost a odvahu. Podobně jako probojovat se z Chamonix na Midi pěšky… (f: SM)

Srdcem i hlavou… Atmosféra starého dobrého El Chorra žije

02. 04. 2019, Tereza Ševečková

Po delší době jsem zase ve městě. Konkrétně ve Vídni. Sedím u kávy s výhledem na menší náměstíčko poblíž hlavního nádraží a moc nevěřím tomu, kde jsem se to octla. Ještě včera ráno jsem se probouzela s výhledem na El Chorro. Po čtyřicetiminutové procházce s mým šestnáctikilovým majetkem jsem našla útočiště v kavárně Aida. Tlustá postarší paní v pastelově růžové sukýnce se nad mou angličtinou nejdřív přísně mračila – nerozuměla mi ani slovo. Nakonec ji ale obměkčily moje snahy vyblekotat něco v němčině, usmála se a rukama nohama jsme se domluvily na objednání vody a kávy se šlehačkou.

A teď se vrátím o nějaký ten čas zpátky… Přijely jsme s holkama do Chorra po noci strávené na pláži v Malaze. Celou noc nás tam hlídali místní rybáři a po ránu nás probudila skupinka dvacetiletých kluků, kteří se přišli podívat na romantický východ Slunce. Rybáři ani romantici o čtyři žížaly spící na molu (čti: nás) nezavadili koutkem oka. Strávily jsme den v Malaze a ve čtyři odpoledne vyrazily přímým vlakem do naší vysněné destinace. No a v El Chorru? Vlastně jsme neměly žádné velké plány. Přečetly jsme si články na internetu z roku 2008, měly jsme s sebou čtrnáct let starého průvodce a věděly jsme, že někde ve skalách lezou naši dva kámoši – Markét s Vojtou. Po příjezdu do malé vesničky se sympatickou hospodou hned na peróně jsme se vydaly směr skály a snad i směrem k Markét a Vojtovi. „To Chorro takovou zvláštní atmosféru,“ říkali nám předtím kamarádi. Ale co to znamená, jsme doopravdy pochopily až tak o týden později.

Pomalu se stmívalo, tak jsme si dali jen takové menší rozlezení a noc jsme strávili všichni společně na parkovišti pod skalami. Není to jen tak obyčejné parkoviště. Najdeš tady kohoutek s pitnou vodou a sprchu schovanou za listy všudypřítomných palem. Pokud budeš mít opravdu velké štěstí, narazíš taky na dva příjemné Slováky (Míšu a Ivoše), kteří si s tebou každé ráno budou s úsměvem povídat. Třeba budeš mít dokonce tak velké štěstí a, stejně jako nás, tě hned první ráno osloví dva mladí lezci: „Spíme tady nahoře v lese v takovém neoficiálním kempu. Tak klidně přijďte, když budete chtít.“ Večer jsme tam byly. Vlastně byli – i s Vojtou. O dva dny později za námi přijeli naši další dva kamarádi a kemp získal toho pravého ducha. Čtyři stany, ohniště, provizorní kuchyňka, čtyři spacáky jen tak na volno, tři hamaky, dvě slackliny, lana, presky, lezky… Barča, Káťa, Marťa, Terka, Markét, Vojta, Rampa, Broňa, Zbýša, Dan a Ivo. (Později se počty různě měnily, lidé ubývali, ale i přibývali)

.

Pohoda v kempu za každého počasí (f: Terka Ševečková)

.

Některé dny byly odpočinkovější, některé zas pořádně lezecky nabité. Speciálně po těch náročných většinou přišla chuť na pivo a Červenou Karkulku. Ne, nejedli jsme místní holčičky chodící lesem za babičkou. Červená Karkulka je moc dobré a moc levné španělské červené víno. Když už jsme u těch vín, El Chorro nás naučilo, že doopravdy existuje základní rozdělení vína na tři druhy: červené, bílé a sladké.

Sem tam se naše večery vytočily do slušných obrátek a končily nočními africkými zpěvy, hraním na ukulele, bubnováním a tancem okolo ohně. Nikdy nezapomenu na Káťu sedící u ohně s roztrženým bubnem mezi koleny a kapucí na hlavě, jak na mě volá: „Nahoď tam nějaký africký song!“ K dokonalosti indiánské bubenice jí chybělo jenom orlí pírko za čelenkou.

Každé ráno se vstávalo při východu Slunka. Někdo ráno stihl sprchu na parkovišti, někdo zajít pro vodu, a byly dokonce dny, kdy přišel čas i na ranní jógu. Každopádně některé činnosti tu byly pokaždé. Příprava himálajského čaje, pořádná snídaně, dvě moka konvičky s kávou, chystání svačinek, umývání nádobí, kreativní činnost stavění mohylek a pak už následoval den ve skalách. Počasí v Chorru v průběhu února je krásné. Svítí Slunko, je příjemných 17 stupňů, všechno kolem se zelená. A taky někdy šíleně fučí, je zima, takže jsi v péřovce, mrznou ti ruce a radši se tulíš ke skále. I když není zrovna nejteplejší den, na každé cestě tě čekají nádherné výhledy do celého údolí a ještě dál za něj. A to předčí i ty zmrzlé prsty. Suizo, Monia, Mundo, Makinodromo… Spousta nádherných sektorů, které tam na tebe čekají. Makinodromo mi ukázalo, že existují nádherné cesty, pro které stojí za to pořádně trénovat.

.

Slunce, pohoda, vápno… (f: Terka Ševečková)

.

V průběhu našeho času ve Španělsku jsme zažili celou škálu emocí. Jeden večer na naše blízké parkoviště pořád dokola jezdila policejní auta. Nejdřív jsme se báli, že nás tam vyhmátnou a zakážou nám kempovat v lese. Později jsme pochopili, že kvůli nám by pořád sem a tam nejezdili. Něco se stalo ve skalách. Čtyřčlenná skupinka záchranářů vyrazila taky z našeho tábora. Nikoho nenašli a ještě se Barča vrátila s vyvrtnutým kotníkem. První pomoc ve formě Karkulky a zatejpování nohy tím pádem dostala ona. Na skalách se nikomu z nás nic nestalo. Horší to bylo všude jinde. Kromě tohohle kotníku nás potkalo ještě jedno vyhozené koleno. O opuštěných karabinách, zničeném kyblíku ani dalších materiálních ztrátách psát nebudu.

.

Sektor Makinodromo. „Existují nádherné cesty, pro které stojí za to pořádně trénovat.“ (f: Standa Mitáč)

.
Opouštěli jsme s klukama El Chorro o dva dny dřív než zbytek party. Všichni jsme šli společně do Nádr(a)žky – naší oblíbené hospody – na rozlučkové pivo. Rozlučkový večírek se protáhl až do osmi ráno. Vlak v šest prostě nepřijel. Na tohle téma jen jedna neznámá Češka žijící ve Španělsku prohodila: „No jó, na Googlu to psát můžou, ale tady jste ve Španělsku.“ Přišla i Míša s Ivošem, a nakonec jsme hráli pár písniček na ukulele a tančili na ně u nástupiště až do příjezdu vlaku. Odjížděli jsme z Chorra s čistou hlavou a africkými rytmy v uších.

Ještě pořád sedím ve vídeňské kavárně, ale srdcem i hlavou jsem pořád v Chorru. Nechce se mi do žádné jiné reality než té, která se odehrává na skalách a v lesním kempu přímo pod nimi.

Víš, ono to Chorro má takovou zvláštní atmosféru….

El Chorro má takovou zvláštní atmosféru (f: Terka Ševečková)

Proč vyhazovat zkrácená lana? Nový nápad je vrátí do hry

01. 04. 2019, Standa „Sany“ Mitáč

Když člověk neví, o co jde, a prochází pod masivy Pravého břehu Labáku, ten pohled se mu může jevit podivně – ale zdálky vcelku vesele. Například lano, které míří k vrcholu Velké bašty, ale má několik různých barev opletu….

Výmluva: „Do Labáku bych vyrazil, ale nemám dost dlouhý špagát.“ Ta už dnes neobstojí. A v jarních skalách to začíná být vidět čím dál tím častěji. O co jde? ….

Podobně jako vychytávka Beal Escaper nedávno prolomila jednu psychologickou bariéru (lze díky ní slanit na jednoduchém laně a pak ho stáhnout, pozn. red.), v letošním roce připravila švýcarská firma Gütermann Klettern další novinku.

Fixaci Connectus (díky níž můžeš spojovat lana podobného průměru, pozn. red.) představili na veletrhu v Basileji teprve začátkem roku. A nápad, který ušetří peněženku lezců, se v Česku velmi rychle uchytil.

Lezci teď po hospodách a na facebookových skupinách řeší, kdo se s kým spojí, a nové možnosti jim otevírají nové cesty. Dnes stačí, když se domluví čtyři lezci s třicítkou na umělku a už si pohodlně vylezou „Ligu neregistrovaných“ i na top rope… Technologie, zdá se, vyslyšela poptávku a naladění Čechů – domácích kutilů.
.s

Zjednodušená vizualizace principu šití. Technologie Kern-anbringen. Pracuje se přímo s jádrem, takže spojení by podle výrobce mělo být bezpečné. (zdroj: www.guetermann.com)

.
Toho, že novinka se ujala hlavně v Česku, na Slovensku a v Polsku, si všímají outdooroví prodejci. Důvodem může být ekonomická situace: za průměrný měsíční plat si lidé v Česku mohou koupit 796 metrů nového lana, kdežto například v sousedním Německu si pořídí 2388 metrů, což už je obstojná délka i na himálajský výstup v expedičním stylu. (zdroj: data OECD, převedeno kurzy ČNB platným k 15. 3. 2019, pozn. red.) Němci tedy místo Connectusu stále raději investují do lan nových.

U nás začala švýcarská technologie trh s lany výrazně měnit. „Mírný pokles tržeb jsme sledovali už v loňském roce, ale teď očekáváme ještě slabší sezónu. Trend pozoruji i sama – mnoho lezců z mého okolí se rozhodlo stará lana recyklovat,“ přiznává Monika Godická, marketingová zástupkyně značky Tendon, největšího českého výrobce lan.

Používat „secondhandové“ lano se zdá být cool, což také odpovídá měnící se společenské náladě. Důvodem nakonec nemusí být fakt, že čeští lezci chtějí šetřit, ale spíše jejich nechuť vyhazovat zkrácená lana a tvořit tím další odpad.
.

Pokud máš konopné lano po dědečkovi, rozhodně ho nevyhazuj! Při správném průměru lze napojit pomocí setu Gütermann Grundlage. (zdroj: www.guetermann.com)

.
„Connectus jsem se rozhodl vyzkoušet, jelikož se mi to zdá jako výborné řešení pro planetu, která už je teď zanesená odpadem. Mírně navíc může přispět i ke snížení populace lezců.“ říká alpinista s duší ekologa Honza Polášek (autor článku „Máš na míň“, pozn. red.).

Možná tě napadla otázka: „Co pak budu dělat se 120metrovým lanem?“ Ve Švýcarsku na to mysleli a nabízejí elegantní řešení. Když si koupíš dražší verzi spojení (Connectus Fachmann, pozn. red.), můžeš ji po ukončení lezení rozvázat a vrátit kamarádům jejich třicetimetrová lana. Jak je vidět – ono „pevné přátelství na laně“ už jde dnes pohodlně ukončit. Žijeme v nezávazné svobodné době…

A tahle doba nabízí nové možnosti, které mohou vyústit v nové zážitky. Na závěr se sluší uvést poznámka, že zatím jde spíše o technologii budoucnosti. V současné době se do všech tří modelů („Basis“, „Grundlage“ a „Fachmann“, pozn. red.) nedoporučuje padat ani odsedávat. Zatím je spojení dimenzováno jen na tzv. „mírné odsednutí*“. Prošitá místa také s obtížemi procházejí jisticími pomůckami jako je kýbl nebo gri-gri. Výrobce doporučuje používat klasickou osmu.

__________

Pro tvoji jistotu a dobrý pocit… Až budeš lézt s kamarádem na jeho dvoubarevném laně, zeptej se ho raději, jestli jde o technologii Bicolor nebo Connectus. A když už budeš v tom, mrkni také, jestli jsi provázal celou osmičku a druhý konec máš přivázaný k plachtě nebo parťákovi.

(* „Mírné odsednutí“ bylo na krabici definováno příliš malým písmem. Autor článku ho nerozluštil ani s lupou, pozn.)

Spojení Gütterman Basis (zdroj: www.guetermann.com)

Ostrovská spára „Separate Reality“ VIIIc se rozpadla. Kusy leží na zemi

29. 03. 2019, Standa „Sany“ Mitáč

„Nikam ti to neuteče. Když se na tu cestu necítíš, nech si ji na příště…“

Jak je vidět, tenhle „rozumný přístup“ by se asi neměl přehánět. Ono to „příště“ třeba nikdy nenastane: „Zírám nahoru jako blázen… Prostě chybí Separátka,“ reportoval Martin Kufa, který v týdnu procházel Ostrovem, když tvořil nákresy do nového průvodce…

Pravá půlka slavné stropní spáry upadla na zem. Kdo stihl, stihl. Kdo si zvětralou krasavici nechával na příští sezónu, toho čeká převislý lámavý kout… Všechny erární smyčky také vypadly… Podle fotky nový směr nevypadá na žádnou hitparádu.
.

„Separátka“ na konci března 2019 (f: Martin Kufa)

.
eMontana točila příběh „Separátky“ loni na podzim. Zprávy ze skal zastihly také autora cesty Jirku „Prcase“ Slavíka, který původní směr vylezl s jedním kruhem v roce 1982. Do mailu v reakci na čerstvý výlom napsal:

„No, aspoň vznikne jinej rozměr té cesty. Ale je to škoda, neb to byla nejdelší stropová spára na pískovci tady u nás… Časy se mění, a nejenom časy, ale i lidi, cesty, skály… Ale dokud žijem, je všechno OK.“.

Celý pravý blok převislé spáry už leží rozmlácený na zemi. (f: Standa Mitáč)

Lezu jako mimino – Najdi si správnou oporu. Na stupu nebo mezi kamarády

27. 03. 2019, Jakub Novotný

V předchozím díle našeho miniseriálku jsme končili tím, že pokud se chceš zaměřit na efektivitu pohybu, je třeba pohrát si se svou motivací. Podívali jsme se na nějaké konkrétní tipy na zlepšení pohybu. Je třeba ale také porozumět rozvoji efektivního pohybu v kontextu celkového rozvoje lezeckých dovedností. Doufám, že tento článek a celý seriál poslouží k rozšíření pohledu na tvůj lezecký rozvoj, protože se často setkávám s přístupem: „Nemám sílu v prstech, budu posilovat prsty. Izolovaně.“ Nebo: „Nemám vytrvalost, musím lézt intervalový trénink.“ Většinou je to ale proto, že se neumí postavit pořádně na nohu, takže si myslí, že se neudrží na prstech a nemají vytrvalost, protože to celé tahají rukama a nepomohou si přenosem váhy na nohu. Kdyby ten intervalový trénink zařadili až potom, co se naučí stát na nohách, měl by mnohem větší účinek..

V rozvoji lezeckých dovedností je totiž třeba ctít určitou posloupnost. Určitě jsi už slyšel, že je třeba nejprve zvládnout základy lezeckého pohybu a až potom trénovat sílu, neboť v obráceném pořadí je to těžší. Nevím, jestli je to těžší, ale určitě máš po vyladění pohybu možnost zesílit víc. Pokud se nejprve zaměříš na pohyb, máš možnost si pohrát s nastavením opor v méně intenzivní zátěži než je kampus nebo deska na visení. Zesílení totiž záleží především na síle impulzu, který mozek vyšle do svalového řetězce. Síla tohoto impulzu, resp. rychlost a míra zesílení, je závislá na zpětné vazbě, kterou mozek obdrží od opor. Pokud je zpětná vazba z opor pozitivní, tzn. opory jsou dobře nastaveny, mozek si dovolí poslat silnější impulz a dojde k zesílení. Pokud jsou opory nastaveny špatně, mozek i přes intenzivní stimulaci, kterou kampus umí být, do svalového řetězce silnější impulz nepošle. Totéž platí pro vytrvalost – účinek vytrvalostních prostředků je výrazně lepší, pokud dojde k jejich použití, po vyladění pohybu.

Stejně tak je dobré nejprve zvládnout statický pohyb a až po té dynamický. Neboť nebezpečí pravidelného nácviku dynamických prvků před obstojným zvládnutím statického pohybu tkví ve větší zátěži na pohybový aparát a zároveň dynamický pohyb umožňuje zamaskovat nefunkčnost některých svalů trupu. Naposilování těchto svalů při core trainingu ale nepovede k jejich zapojení v řetězci. Neboť jak už jsme si řekli v minulých dílech, mozek nepracuje tak, že by vyvolával silné svaly těle, on vyvolává ten svalový řetězec, který zná nejlépe. Pokud ti nějaký sval v tom tvém řetězci chybí a tušíš, že by tam měl být, je třeba odstranit příčinu, proč centrální nervová soustava sval vypnula. Nejčastěji bývá na vině vadné držení těla.
.

POZOR NA TO, KDO TI RADÍ

Na webu jsme už dnes a denně bombardováni články a tréninkovými videi nejlepších lezců a lezkyň. Každý z nich má svůj názor, na co by ses měl soustředit, a rád ti předá několik tipů, které jemu pomohly a tobě určitě pomohou také. Je dobré mít na paměti, že v takových videích se zobrazují prvky, které především dobře vypadají. Jejich cílem není objektivně informovat o složení tréninku, ale vizuálně zaujmout. Stejně tak je super, že se Adam Ondra snaží lézt z podvědomí, ale jeho snaha o optimalizaci svých lezeckých dovedností, v tomto případě mentálních, je postavena na základech výborného lezeckého pohybu. Pokud se bude snažit naučit lézt z podvědomí člověk, který je schopen po několika letech tréninku vylézt max. 6 UIAA, bude si dál ničit tělo ve svém neefektivním pohybu. Jen to bude dělat podvědomě.

Při skládání si vlastního obrázku o lezení, pohybu a tréninku je třeba znát i pozadí člověka, který ti informace předává, proto jsem to svoje popsal v první díle a je na tobě, jak s informací naložíš. Že je někdo schopen vylézt 9a neznamená, že to je zároveň nejlepší trenér nebo rádce. Dost často se stává, že pokud má od přírody talent na pohyb, příliš nápomocen jiným s pohybem nebude, protože si neumí představit, jaké všechny problémy řeší člověk od přírody tímto směrem netalentovaný. Pokud naopak takový člověk zápasí s taktikou, skladbou tréninku, nebo psychikou a věnuje danému tématu nějaký čas a dosáhne určitého pokroku, může v daném tématu být výborným učitelem. Jen hrozí, že bude daný prvek výkonu nadhodnocovat a že v případě výrazně odlišných úrovní mezi mentorem a studentem dojde k pominutí klíčových prvků výkonu, se kterými svěřenec zápasí a pro mentora byly přirozené a snadné a místo toho dojde k soustředění na detail, který pro svěřence zatím není na pořadu dne.

Je také pravdou, že práce na pohybové efektivitě je nástrojem spíše dlouhodobým, a pokud máš těsně před závody nebo přelezem svého vysněného projektu, je třeba se soustředit na svůj cíl a používat takové prostředky, které sice mohou z dlouhodobého hlediska přivodit zdravotní potíže, ale při krátkodobém použití a správném načasování mohou pomoci k dosažení kýženého cíle. Jen je třeba si být vědom negativních dlouhodobých důsledků špatně prováděných silových cvičení a chápat, že chronické bolesti prstů nebo lokte nebo čehokoliv nejsou logickou daní za přelezy těžkých cest, ale výsledkem špatně složeného tréninku nebo pohybového vzoru.

Všemi výše zmíněnými příklady jsem se snažil poukázat na to, že při lezeckém tréninku je třeba dodržovat určitou posloupnost a že je podle mě dobré snažit se nejprve soustředit na korekci pohybu. Je totiž jedno, jestli je tvůj cíl na závodech, na písku, v boulderingu nebo si chceš jen tak popolézat pro radost. Správný lezecký pohyb je základem a prvním krokem ke všem těmto cílům.

Tady najdeš předchozí díly rubriky. První. Druhý. Pokračování zveřejníme koncem dubna.

Je fajn znát člověka, který ti informace předává. (f: Standa Mitáč)

Kavkazská ruleta v „Khergianiho cestě“ na Ušbu. Znovu ji hrát nechceš

26. 03. 2019, Martin „Lesko“ Leskovjan

Je to jako déjà vu. Za šest let od našeho prvního pokusu se vesnička Mazeri téměř nezměnila. Přibylo pár set metrů nového asfaltu, jinak nic. Opět nás vítá nízká oblačnost s vydatnou porcí srážek, které už pár dní snižují pravděpodobnost našeho úspěšného a bezpečného průstupu stěnou.

Zvolna stoupáme do mlhy a kousek za vesnicí potkáváme horského záchranáře na koni, který se snaží naši nahlodanou morálku definitivně podlomit: „Возвращайся. Условия не хорошие.“ Chvíli bilancujeme naše možnosti. Zkusit severní vrchol normálkou? Vypečený sněhový hřeben, kde Tomovi visí dva pytle, Leonovi jeden a v rámci oddílu evidujeme cca 10 neúspěšných pokusů. Navíc máme jen tři šrouby, dvě sněhové kotvy a podmínky na Ušbinském ledovci jsou rok od roku horší… Prostě blbost. Nic jiného v záloze nemáme, takže se držíme původního plánu – vylézt na Jižní vrchol Ušby cestou Gabriela Khergianiho (5B ruské stupnice = několikadenní nářez, pozn. red.).

Jižní stěna Ušby (f: T. Horský)

Sílící déšť nás nutí k bivaku v pasteveckém přístřešku a na morénu pod jižní stěnou přicházíme až následující den. Zlepšující se počasí nám vrací alespoň část optimismu zpět. Celá stěna je sice omítnutá 30centimetrovou vrstvou nového sněhu, nicméně předpověď slibuje čtyři pět dní relativně stabilního počasí bez srážek. Další den chytáme bronz za hudebního doprovodu skupiny The Avalanche, jedoucí jednu pecku za druhou.

Čtvrtý den brzy ráno konečně vyrážíme. Svižně stoupáme lehkým mixem na ledovec a tancováním mezi trhlinami směřujeme přímo pod nástup. Cesta začíná širokým sněhovým eskalátorem, který přechází do strmější stěnky na rampu. Skála připomíná spíše rozsypané Lego, ale s tím jsme počítali. Dál pokračujeme úzkým skalnatým vhloubením, které nás vyplivne kousek nad větším sněhovým platem.

Pohled ze sněhových eskalátorů na Donguzorun. (f: T. Horský)

Kousek slaňujeme, přelézáme pár lehčích mixů a vyčištěným tobogánem nabíráme další metry. Okolo jedné odpoledne kopeme plošinku pro stan. Šlo to dobře, možná až moc dobře. Přeci jen 1200 výškových metrů, které jsme od rána nastoupali, začíná tlačit v hlavě a nám nezbývá než si užívat výhledy a lít jeden čaj za druhým. Uléháme do nesmyslného čínského stanu a jen doufáme, že tentokrát se bouřka nedostaví.

Ráno nastupujeme firnovým žlabem pod headwall, kde poprvé vytahujeme lana pro pohyb vzhůru. První délka nás přivádí pod klíčový kout. Na jednu stranu položený, na druhou převislý, částečně vyskobovaný bez významnějších poruch. Tentokrát bych se docela rád podíval, jak v tom bojuje někdo jiný. Ovšem po chvíli licitování, ověšen železem, vyrážím vzhůru. Volně ulezu pár metrů a pak chtě nechtě sedám a přecházím do hákování. Odsejpá to líp než minule – na hlavu mi neteče vodopád, ale pořád je to poctivá lopota. Směrem nahoru se spárka uvnitř koutu nepatrně otevírá, takže poslední metry jsou za docela slušné cepy. Štanduji ve změti skob a starých smyc v místě, odkud jsme promočení zdrhali minule.

První délka headwallu. Dál jsme se minule nedostali. (f: T. Horský) 

„Dál už to vypadá lehčí. To už se ani nebudem převazovat,“ vyvlíkají se kluci. Nu což, tahám dál.

Po pár metrech je jasné, že lehčí to nebude. Hákovat není za co a lízt taky ne. Díky erárce ve frendu a kapilární elevaci se vyhlemzám výš, krok přes převísek za lokr (vypadává až s Tomem) nikde nic a pak štand.

Leon, šetříc své vypadávající rameno, provádí mentální klystýr jumarováním na jednom prameni 7,5milimetrového lana. Nepřeřezal. Nějak se probíjíme i třetí délkou, kde už toho mám dost. Lezu pomalu, třepu se na monohrotech, mám křečky zakousnuté v předloktích a spastickou rukou zoufale cvakám volnou skobu pod výlezem. Pár morálových kroků v plotně a štand. Sláva. Crux je za náma, já se zařazuji na konec vláčku a zbytek tahají kluci. Hřeben je nekonečný, sem tam se docela i leze a počasí se mění každou chvílí. Jasno, mlha, fekál – opakuje se pořád dokola.

Jasno, mlha, fekál – opakuje se pořád dokola. Na hřebeni Ušby. (f: T. Horský)

Míjíme zlatou plaketu a za západu Slunce stojíme vrcholu Jižní Ušby. Heuréka. Gratulace, focení do Playboye a hurá dolů.

Kus scházíme a hledáme cokoliv vhodného na bivak. „Támhle to vypadá na super plošinu!“ Slaňujeme z hřebene dvě délky do jižního svahu. „Aha, tak nic no…“ Kopeme ve sněhu intimní trojsedačku a jistíme se lany z předchozího štandu. Počasí se uklidnilo. Skoro spíme. (foto z bivaku)

Za východu Slunce stoupáme zpět na hřeben a slaňujeme do C1. Na headwall stačí kupodivu jedna délka, zato pěkně luftem. U stanu jsme odpoledne, ale dolů už bychom to nestihli. Zítra je taky den.

Vrcholová radost. Leon vlevo a Tom. (f: M. Leskovjan)

Vstáváme celkem brzy a od vrcholu tobogánu slaňujeme prakticky celou stěnu. Sestup je pro fajnšmekry. Poučeni z minula máme slaňovací smyčky na obstojných hrotech nakoukané už z výstupu, což nám šetří spoustu času. Zkušeně jej promrháváme v nekonečném rozmotávání lan. Bohužel směrem dolů ubývá jak stanovišť, tak sněhu. Odhalená nástupová rampa se ukazuje jako systém vymytých ploten pokrytý drobným kamenivem. Každé stahování lana je doprovázeno salvou projektilů všech velikostí.

Najít další hrot, či spárku pro skobu je úkol hodný Sherlocka Holmese a nepříjemně prodlužuje expozici vůči dárečkům ze stěny. Stopám kamenné laviny křižující sestupovou linku už raději ani nevěnujeme pozornost. Po dvanácti hodinách slaňování stojíme na ledovci. Po sněhu není ani památky, takže několika skoky (kroky) dalekými opouštíme toto minové pole. Do BC na moréně dorážíme prošití jak deky. Sestup z C1 nám trval více než dvojnásobek času výstupu do stejného místa. 

Máme radost. Z úspěšného návratu, z vrcholu a hlavně, že už sem znovu nemusíme.

Hotovo. Šmitec.

Ještě trocha pohyblivých obrázků… (video: P. Novosad)

_______________________

„Khergianiho cesta“ na Ušbu 4710 m n. m. (5B ruské klasifikace, ED, 3–4 dny, lezení v headwallu M5+ A2, kuloáry 65°, převýšení 1700 m, objektivně nebezpečné kvůli pádu kamení. Prvovýstup zabral v roce 1937 pět dní, pozn. red.)

Martin „Lesko “Leskovjan, Tomáš „Tom“ Horský a Petr „Leon“ Novosad cestu vylezli v červenci 2019. Foto použitého materiálu.

TOPO „Khergianiho cesty“ v Jižní stěně Ušby (zdroj: summitpost.com)

Highline a lyže? Když tě hory nepustí, podrží tě přátelství

18. 03. 2019, Eva Laxová

Od chvíle, kdy jsem přešla svou první highlinu, mám v sobě nekončící touhu sjet od lajny na lyžích.

To není nereálné, když máš skvělou parťačku jako je Soňa a když jako už tradičně jako dvě Květy odjíždíme za brigádou do italské oblasti Trentino, kde se tyčí impozantní pohoří Brenta. Po práci rády výletíme a tentokrát náš cíl vede pod Campanile Basso, kde Danny Menšík v roce 2017 nachystal krásnou lajničku.

Počasí předpovídá azuro, lavinová předpověď hlásí jedničku a kromě pár kamzíků je celý národní park jen náš. Nejnutnější vybavení nám buduje obstojný náklad, ke kterému přidáváme teplé oblečení, jídlo a vodu na dva až tři dny. Pokorně uctívám Soničku, která při své tělesné váze nese obdobně těžký náklad jako já.

.

Nejnutnější vybavení (f: Eva Laxová)

.

Pátá ranní ideální na snídani a s rozbřeskem hurá vzhůru. Ve spodních částech sníh místy vůbec není, a tak lyže střídavě poponášíme. V horních pasážích zase tvoří namrzlou krustu, což tě především v příkrých traverzech donutí připnout lyže na batoh a uchopit cepín. Nic pro netrpělivé, my si ale celou tuhle rozmanitou hru přírody užíváme s humorem a nadšením za ustavičného štěbetání: „Holčičí trip, jak má být.“

K rifugio Ai Brentei přicházíme v dobrý čas. Malá sváča a odlehčení batohu. Jupíí, nahoru už jen highline setup, nejnutnější výbavu na přístup ke kotvení a něco na zub. Zapínáme pípáky a kráčíme dál epickou dolinou s výhledy na impozantní skalní věže a masivy. Slunce stále šajní a my si zvesela funíme až k nástupu pod ferratu, po které se máme dostat k samotné věži.

.

Kráčíme dál epickou dolinou s impozantními výhledy (f: Eva Laxová)

.

Drobné obavy, jak asi v polovině března bude vypadat výlez na věžičky a představa, jak pod ledem marně hledám navrtané vruty byly předčasné. Sotva se blížíme k ferratce, od západu se přímo k nám ženou děsivě černé mraky a poměrně silný nárazový vítr, který nám umožní poslední „vrcholové“ foto a bez dlouhého rozmýšlení pádíme rovnou do bivaku.

Žhavíme dráty a s prosíkem žadoníme o podrobnější předpověď počasí, které se nečekaně zvrtlo. Na druhý den potřebujeme minimálně osmihodinové okno, abychom vše bezpečně zvládly a měly i trochu prostor užít si lajnu. Meteo předpověď nám dává padesátiprocentní šanci. I přesto volíme setrvat.

Vítr ustane až v osm ráno, což je na naše plány příliš pozdě. Pouštím slzu a přijímám skutečnost, že se můžeme před sestupem k autu ještě dvě hoďky kochat tímhle překrásným místem. Sotva se vyzujeme z přeskáčů a protáhneme otlačená záda, hned na druhý den přejíždíme do Arca.

.

„Holčičí trip, jak má být.“ (f: Eva Laxová)

.

Kousek od kříže a výlezu ferraty Sentiero del Colodri je nádherná exponová lajna vedoucí na skalní zub. Srdce mi buší jak o život, když slaňuji do stěny ke kotvení. Soňka společně s Kamilem – „šel náhodou kolem“ – pobíhají okolo a bedlivě vymotávají lajnu z křoví a skalních jamek.

Se západem Slunce a světly z města oslavujeme a tančíme. Hory nás sice nepustily, ale tahle krasavice je tu teď jen pro nás. Tohle česko-slovenské holčičí přátelství plné dobrodružství, smíchu a lingvistických hříček chceš žít a sdílet.

Tahle krasavice je tu teď jen pro nás (f: Eva Laxová)

Šestnáct legendárních horolezců na jednom místě. V Ostravě pokřtili knihu „Navždy první“

10. 03. 2019, Martin Stolárik

Je to už přes dvacet let, co jsem se začal zajímat o ten zvláštní, vertikální pohyb po skalách. Nepočítal jsem však jen kroky v Rockplastu na Impulsu v Havířově a minuty na hrazdě v pokoji u rodičů, ale četl jsem taky všechno, co jsem o horolezectví dostal do ruky. První knihy od Rakoncaje a Messnera mi půjčoval v začátcích strejda. Pak přišlo Jištění je jistota od nějakého Růžičky a Šilhana, přednáška jakéhosi Holečka v Šumperku v tělocvičně, už si ani nepamatuji, jestli to byl Pákistán nebo Patagonie, jen jsem nechápal, že někdo mohl být ve stěně v takovém počasí osm dní, ale přesto jsem byl absolutně lapen do dobrodružství zvaného lezení. A s tím jsem objevil i Montanu. První úžasné články zase toho Filipa Šilhana a také první precizně zpracované rozhovory, které pro Montanu připravoval Martin Krejsa, a které tak krásně hrály na jednu z mých strun, tedy zájem o historii. Apropo jméno Martin Krejsa se až nápadně shodovalo se jménem jednoho odborného asistenta na Stavební fakultě v Ostravě, kde jsem studoval.

Pak ten Filip Šilhan naráz, nečekaně a v plné síle odešel z toho krásného světa a já několikrát za sebou četl knihu Cesta do hor. Stejně tak mi učarovala kniha Báječná léta na laně od Jiřího Růžičky, ze které některé pasáže znám i nazpaměť. A i tento zakladatel československé horolezecké žurnalistiky odešel tam nahoru, kam se s lanem vylézt nedá, ale příběh, který začal, ten pokračoval dál. Nikdy bych však nečekal, že součástí toho příběhu, který spojuje všechna zmíněná jména, budu jednou i já.

Po dvaceti letech sedím ve třetí řadě, ve VIP zóně v kině Vesmír v Ostravě vedle Tomáše Roubala, nynějšího vydavatele Montany. Kolem pobíhá s fotoaparátem Pepe Piechowicz, na pódiu vidím vedle Máry Holečka taky Martina Krejsu a těším se. Ve svých skoro 40 letech se těším jak malé dítě. A na co? No jasně, Mára nám povypráví něco ze svého života, který by mu mohl kde jaký smrtelník závidět, ale trochu zainteresovaní lidé moc dobře ví, že takový život není jen procházkou růžovým sadem a ne vše je v něm zadarmo, jak by se mohlo zdát. Ale Marousek se svým uvolněným a ležérním stylem je pro tentokrát pouze předskokanem. To hlavní teprve přijde.
.

„To hlavní“ na papíře. (f: Martin Stolárik)

.
Legendy! Lidé, kteří formovali horolezectví v Československu. Ano. Martin Krejsa, který před dvaceti lety začal pracovat na prvních rozhovorech s předními československými horolezci, dokončil svou knihu Navždy první a dnes je slavnostní křest. Ale není to jen tak obyčejný křest. Na pódium je postupně za velkého potlesku pozváno šestnáct žijících „Hvězd“, které nejen v mých očích stále září. Nikdy bych nečekal, že si budu moct podat ruku s 91letým Františkem Plškem, který, ač zdravotně indisponovaný, se mi ochotně podepisuje do právě pokřtěné knihy od Martina Krejsy. Vybavuje se mi, jak jsem před patnácti lety s Brunem bojoval v „Hokejce“, kterou Plšek se Zachovalem vylezli v roce 1950! A ožívají i další vzpomínky. Třeba na krásnou „Orolínovu hranu“ na Rabštejně, kterou jsem lezl ve svých začátcích se Staroušem, a teď se přímo od Michala Orolína dozvídám, jak v ní při prvovýstupu spadnul skoro až na zem. Nebo takový „Kývala-Zeitler“ na Ošarpancích, kterého jsme před jedenácti lety lezli s Makym. A tady teď vidím oba prvovýstupce a poslouchám jejich historky. A samozřejmě další známá jména jako třeba Červinka, Páleníček, Záhoranský. No a nesmím zapomenout na jedinou ženu večera, horolezeckou královnu Dinu Šterbovou!

Ano, příběh, který pro mě tehdy začal nástupem ke studiu na vysokou školu, pokračuje dál a já jsem jeho součástí a jsem za to hrozně rád. Buďte taky součástí tohoto příběhu, utvářejte příběhy nové a hlavně je nezapomínejte předávat taky dál, tak jak to udělal Martin Krejsa ve své knize Navždy první, která bezesporu patří mezi to absolutně nejlepší, co o československém horolezectví vyšlo!

Pódium hvězd (f: Pepe Piechowicz)

Deset důvodů, proč ji milovat. MDL aneb „Mezinárodní Den Lezkyň“

08. 03. 2019, text: Matěj Pohorský, foto: Pepa Horák

Potkáš-li na boulderovce lezce, jak urputně shybuje na dvoumilimetrové liště a prokládá to sérií cviků na břicho, můžeš si být jistý, že nenápadně ladí formu. To aby mohl v létě ve Skaláku ledabyle odhodit triko, nonšalantně kývnout na nervózně přešlapující slečnu, kterou si vyhlédl na Offu, vytáhl ji poprvé ven a svěřil jí svůj olezlej kýbl, aby hrdinně nastoupil do sedmy, kterou už má tak nachozenou, že ji může lézt poslepu… Ale to ona neví!

Je poprvé na písku a obdivně vzhlíží na kampusem vyrýsovaná záda, zpoza nichž se ozve varovné: „Tady pozor,” když borec předstírá obtížný krok metr nad tutovou smycí. Za pár týdnů frajera prokoukne, ale zároveň zjistí, že se spolu s ním zamilovala do lezení, což jí převrátí život naruby.

My to víme, on to ví a ty to určitě víš taky. Lezkyně jsou prostě nejkrásnější a nejskvělejší ženy na světě. A když není po ruce žádná dostupná, musíš si vytrénovat svou vlastní. V čem je ale jejich kouzlo? Důvodů jsou stovky, ale abychom si ponechali trochu tajemna, rozkryjeme si jen deset hlavních bodů, proč by sis měl svou lezkyni hýčkat, anebo se naopak aktivně po nějaké ohlížet, pokud ji ještě nemáš po svém boku.

.

.
.
1. Lezkyně není dámička.

Když je podmínka a lepí to, tak s tebou klidně jede boulderovat. Jiná by radši zalezla pod peřinu s hrnkem kakaa a knížkou, ale ona má priority jasně postavené a ví, že kakaa se dočká, až bude venku pršet. Do jarního Arca si přibalí péřovku, aby dole nezmrzla, až budeš půl hodiny hledat kroky ve vysluněné plotně, a nevadí jí ani čtyřicetistupňové vedro na Prachově, kde ji nutíš rvát se nahoru sypajícím se komínem. Nerozhází ji zlomený nehet ani modřiny na kolenou a nebude chtít domů, protože ji štípou komáři..

2. Lezkyně pije pivo.

Všechny ty slečinky s jejich Aperolem a melounovou vodkou se můžou jít zahrabat, lezkyně si s tebou po pekelném dni v Ádru sedne do Kalírny a žíznivě se ponoří do půllitru Bernarda.

3. Lezkyně se nestydí.

Lezci tak nějak celkově postrádají základní podstatu studu, převlékají se kdekoli a kdykoli, koupají se nazí, a v bivaku ve stěně si ležérně půjčují mobilní záchod v podobě gumového pytle. Lezkyně pak není výjimkou, konvenční přístup k soukromí rychle vymění za nenapodobitelnou atmosféru lezeckého života. Což je o něco rozumnější, než když po půl roce stráveném s tebou nemůže jít čůrat, protože bys ji mohl slyšet z vedlejší místnosti.

.


.
4. Šminky a make up zapomeň.

Na řasenky, pudřenky, tužky na oči, laky na nehty, oční stíny, rtěnky a kondicionéry není v krosně místo, lezkyně si s sebou zabalí kartáček na zuby a deodorant, protože je dáma, a opalovací krém, protože není blbá, narozdíl od tebe, kterému ho bude muset zbytek výjezdu půjčovat. No, a když už nepotřebuje L’oreal ve skalách, tak se mu vyhýbá i doma. Díky tomu vypadá ráno stejně jako večer, nestráví každý den hodinu malováním se, a za ušetřené peníze si koupí lezečky.

5. Lezkyně miluje přírodu.

Upřímně, lezení a příroda jsou dvě neodlučitelné esence. Každý, kdo jednou sejde z asfaltky a sáhne si na skálu, nutně propadne lásce k přírodě a zvířatům. Miluje ji, chrání ji a žije v co největším souladu s ní. No řekni, chtěl bys snad doma holku, co se nosí v norkovém kožichu a příroda jí evokuje sennou rýmu a psí lejna?

6. Plánování dovolené s lezkyní je sen.

Každý ve „smíšeném páru“ to dobře zná – ty chceš do Finale, jenže ona by radši courala po Římě, shodnete se kompromisně na Paříži, protože Fontáč, ale nakonec se budete stejně celý den táhnout od Eiffelovky k Sacre Coeur a na bouldery nezbyde čas, neboť „vona s tebou chodí furt někam, tak nevotravuj.“ V lezeckém páru se najde čas na všechno, ráno se leze, odpoledne se flákáte u moře a večer testujete kvalitu místního vína – červeného, protože „je dobrý na krvinky.“

7. Lezkyně ti prozáří den.

Nenech se zmást, i když má ramena širší než ty a vlasy jí trčí do všech stran, protože se už týden myjete v potoce, lezkyně je pořád něžné stvoření a chce se líbit. No, a jelikož „koktejlky“ nejsou v Labáku zrovna praktické a lodičky s podpatky vzdala už dávno, dá si záležet, aby aspoň její lezecký šatník měl styl. Takže zatímco ty máš na sobě už čtvrtý den jedno triko, které vypadá jako bys v něm prolez ostnatým plotem, ona si pečlivě sladí sportovní top s barvou opletu lana, oblékne si legíny s květinovým vzorem a navrch se na tebe zářivě usměje. Z nějakého důvodu se takový spolulezec jistí příjemněji než Karel v pláťákách se záplatou na zadku.

.
.
.
8. Lezkyně není nána.

Ne vážně, to nejde říct jemněji, lezkyně spolu neprobírají s kým zrovna randí Ariana Grande a že se Pepa z Ordinace v minulém díle pohádal se svým šéfem. Nemyslí si, že Země je plochá, nenechává si věštit od Jolandy a nemá hysterický záchvat, když v lese není signál. Lezení tak nějak přirozeně přitahuje inteligentní lidi, takže když ji potkáš ve skalách, můžeš si celkem vsadit na její intelekt.

9. Lezkyně je nekonečně trpělivá.

Vydržela tě tři hodiny jistit, zatímco jsi nadával na výrobce lezeček, autora cesty a svoje rodiče, že ti do vínku nepřidali o pět centimetrů víc. Už si nějak zvykla, že jsi ve stěně a na stěně víc než doma. Přežila i všechny tvé stejně vyšinuté kamarády a naslouchá tvým hodinovým monologům o naplánovaných projektech. A jestli si tě po tom všem nakonec i vezme, co víc chtít?

10. Konečně, lezkyně dodá tvému (lezeckému) životu, smysl.

K čemu by ti všechna ta čísla a projekty byly, kdyby ses nemohl doma pochlubit a sklidit za ně pochvalu? S kým bys po večerech po úmorném dni ve skalách sdílel éterickou chuť hvězdného nebe a ojíněné louky? Kdo by ti rozmasírovával zatuhlá ramena a předloktí? Komu bys mužně tahal morálovky na písku, aby si je mohl bezpečně zkusit na druhém? Komu bys ráno v bivaku mlel čerstvou kávu a natrhal kvítí cestou pro vodu? Jasně, dobrej parťák většinu z toho zdatně pokryje, ale nakonec, nechybí tomu něco?

.
__________
.

Neříkám, že žena, která neleze, nemůže splňovat žádný, nebo všechny z výše uvedených bodů. Možná je to u vás doma všechno jinak a možná je to tak lepší.

Tak či tak by si každý muž měl dnes najít chvilku, aby poděkoval nějaké ženě v jeho životě – protože to s námi nemají vůbec lehký!

Od chobotu k cepínům. Jak trénuje na ledy? Do úmoru. Aneta Loužecká

04. 03. 2019, Matěj Pohorský

Je drobná, bloňdatá, vypadá nevinně, ale nejspíš tě přeshybuje. Její zbraní je cepín a nejčastěji ji uvidíš zabalenou v bundě. Ne, není to Lucka, ale pochází ze stejné závodní stáje.

Aneta Loužecká už druhým rokem reprezentuje Česko na evropských mistrovstvích v ledolezení na obtížnost a na rychlost. V jednom z posledních evropských pohárů dokonce skončila třetí v obtížnosti. Letos se poprvé probojovala až na mistrovství světa a nevypadá to, že by se chystala polevit na tempu.

Vím, že lezeš i klasické bouldery a lano – v těchto disciplínách jsi dřív závodila za mládežnickou reprezentaci. Kdy tě začalo lákat ledolezení?
No, ledolezení a drytooling mě lákal hned, jak jsem začala lézt, což jsou zhruba čtyři roky zpátky. Ale k ledům mě pustili až loni, když si byli jistí, že jsem dostatečně vylezená a nezabiju se při tom. No a hned svým prvním závodem loni jsem se kvalifikovala do reprezentace, letos jsem český pohár vyhrála, čímž jsem se nominovala do evropských mistráků a na svůj první světák.

Takže jsi nelezla od mala? Co tví rodiče, nejsou lezci?
(směje se) Já vyrůstala v zoologické zahradě, takže místo sportu jsem se houpala slonům na chobotu a hrála si s žirafama, moji rodiče tam oba pracují. K lezení jsem se dostala úplnou náhodou, když v Kralupech otvírali nový lezecký klub a já si to šla zkusit. Jako jediná jsem tam tenkrát vylezla nějakou cestu a oni mě poslali na závody.

Místo sportu jsem se houpala slonům na chobotu. (f: archiv AL)

.
Po první cestě v tvém životě tě poslali na závody?
Jo, neměla jsem ani lezečky, ty jsem začala shánět teprve den před tím závodem a náhodou jsem při tom narazila na holešovické stěně na mého budoucího trenéra Libora Hrozu staršího, který na mě při mém dotazu vyvalil oči.
„Tady neprodáváme lezečky, tady jsi na stěně, na co je vůbec potřebuješ?“
„No, mám jet na závody v boulderingu, nemohl byste mi vysvětlit, co to vlastně ten bouldering je?“

Tehdy ti nabídl, že tě bude trénovat?
Postupně, začala jsem pravidelně lézt a učit se vše od základu. Trénují mě Libor i Lucka Hrozovi a holešovická stěna je mým tréninkovým zázemím.

Což vyvolává otázku, jak se vlastně trénuje na ledy?
Blbě. Ve spoustě zemí na to mají ohromné tréninkové stěny ze dřeva, do kterých lze zakopávat mačky, u nás nic takového nemáme. Na jiné stěny mě pochopitelně nepustí vůbec, protože cepíny by ničily chyty, takže jsem si od Lucky půjčila její staré tréninkové chyty a postavila si tady v Mammutu na boulderovce tréninkové kolečko, na kterém lezu do úmoru. Doma jsem si postavila vlastní malou zakopávací stěnu, kde mám pověšené pařezy na trénink paragánu a tak.

V čem vidíš největší rozdíl proti normálnímu lezení?
No, minimálně je to mnohem silovější, na začátku jsem si říkala, že přece pořád držíš madlo, takže ti nemůže „natýct“… No, nateklo mi asi tak do dvou minut, takže nejtěžší část je pro mě výdrž. Musíš si najít způsob, jak vyklepat, a zároveň nepustit cepín.
.

Hlavně nepustit cepín. (f: Pepe Piechowicz)

.
Jaké je pro to pravidlo při závodech? Kdyby ti vypadl cepín?

Tak končíš. Ty cepíny nesmíš mít jištěné, držíš je volně, takže když ti spadne, krom toho, že jsi diskvalifikován, riskuješ, že si dole zabiješ jističe… Celkově závodní ledolezení na obtížnost je úplně jiné než venku. Led je většinou jen ve spodní pasáži a zbytek lezeš přes kamenné nebo kovové mikrochyty, za které se musíš přesně pověsit – vůbec cepín nezasekáváš.

Jaká jsou tam pravidla pro bodování?
Nejvíc se počítají cvaknuté presky, to je úplně jiné než u klasického lezení, tam cvakáš jen z povinnosti.

Loni jste s Luckou byly na lezeckém zájezdu na Aljašce, jaký to byl zážitek?
Bylo to tam super, ale je tam zima, mně je vůbec pořád strašná zima.

Tak to jsi zvolila ideální sport.
No, moje teorie je taková, že jelikož je mi zima furt, tak už je jedno, jestli při normálním lezení nebo na ledech. (směje se) Lucka na Aljašku odjela chvíli po operaci kolene, takže sotva chodila, ale stejně to tam všechno přebušila a já si to jen užívala jako druholezec.

Takže zatím nemá strach z toho, že by žák překonal svého učitele?
No, to fakt nehrozí. Spíš je jako moje starší sestra.
.

Aneta s Luckou Hrozovou (f: Pepe Piechowicz)

.
Jaké jsou tvoje cíle? Láká tě třeba zopakovat si některé Lucčiny přelezy v drytoolu?
Určitě, výhledově bych ráda lezla víc venku, zatím se ale maximálně soustředím na závodní lezení a ven se moc nedostanu, taky bych musela dostudovat dost metodiky, protože na Aljašce ze mě byli chvílemi na nervy. (směje se)

Takže až vyhraješ svěťák, tak přijde ten správný čas na lezení venku?
Přesně! (směje se) Nejdřív zlato na svěťáku.

Co bys poradila zájemci o ledolezení?
No, když ti trenér doporučí vzít si k helmě plexisklo, tak se s ním nedohaduj. Já si takhle uštípla kus předního zubu, když jsem zabrala za spoďák a ten cepín mi vyletěl přímo proti obličeji. Od té doby už plexisklo radši nosím.

__________

Otázka pod čarou.

Co půjdeš studovat, až odmaturuješ?
Medicínu, konkrétně patologii…

Proč patologii?
Protože tam už není co zkazit. (smích)

Aneta Loužecká (f: archiv AL)

Lezu jako mimino – Jak se tedy hýbat

27. 02. 2019, Jakub Novotný

V prvním díle naší rubriky ses dočetl o tom, jak lépe přemýšlet o pohybu a tréninku, čemu se třeba vyhnout. Problém s naším tématem je, že je to záležitost zkušenosti. Dokud nemáš zkušenost s tím, jak ti pouhé pomyšlení na bříško malíčku u ruky zpevní ruku tím, že se automaticky opře o žebra a nohu, netušíš, jak velký rozdíl to ve skutečnosti je. Když si otevřeš Knihu pěti kruhů od Mijamota Musašiho, legendárního samurajského mistra žijícího na přelomu 16. a 17. století, a nalistuješ kapitolu týkající se jednotlivých úderů a technik, popis je poměrně krátký, ale téměř každá tato minikapitola je zakončena formulkou ve stylu: „Je třeba to prozkoumat,“ nebo „pro lepší porozumění je třeba pravidelně praktikovat.“ I zde v naší rubrice je třeba vše prozkoumat s otevřenou myslí a pro lepší porozumění pravidelně praktikovat.

Pokud jsi někdy v nedávné době absolvoval přednášku u Jirky Baláše (působí na FTVS UK, pozn. red.), možná ti ukazoval i slide s jedenácterem instrukcí pro lezce začátečníky od Jeffa McNamee a Jeffa Steffena vycházející z jejich článku The Effect of Performance Cues on Beginning Indoor Rock Climbing Performance publikovaném ve Physical Educator. Tyto body jsou dle mého názoru výborné, k některým mám výhrady, ale to je proto, že pánové tyto body vyvodili z praxe, kdežto pohled mnou protežovaný je založen na fyzioterapeuticko-neurologickém přístupu doktora Čumpelíka, který vychází z docenta Véleho a profesora Vojty.

Čili autoři nevědí o strategiích řízení pohybu nervovou soustavou, takže volí na první pohled nejlehčí cestu (např. tříoporové lezení, které ale dlouhodobě povede k přerušení funkčního svalového spojení rukou a nohou, což povede k přetěžování, bolestem a zranění). Tato cesta je ale z dlouhodobého hlediska nefunkční. Body vypsané a přeložené Jirkou jsem okomentoval.
.

JEDENÁCTERO INSTRUKCÍ PRO ZAČÁTEČNÍKY
.

1. Váha je na nohou
Klíčová věc. Váhu na nohy je možné dostat, pouze pokud mozek rozeznává nohu jako dobrou oporu. Pokud lezec trpí plochou nohou, má příliš malou lezečku nebo našlapuje na stupy špatně, mozek vyhodnotí nohu jako špatnou oporu. Dobrou oporu je možné vytvořit, pokud pořádně zatlačíme do prstů na nohou (měla by na to zareagovat pánev mírným natočením předních spin nahoru a napřímením páteře). I proto je výhodnější nemít příliš malé lezečky. Je pak možné lépe pracovat v botě se svaly chodidla a zároveň náš mozek získává více senzorických informací z konečků prstů na nohou, takže vytvoří lepší ideu pohybu, která nebude ničit souhru rukou a nohou. Další možnost, jak zlepšit oporu nohy, je zatlačením do malíkové hrany v lezečce, aniž by došlo k natočení lezečky. Koleno a kyčel se tím nastaví do vnější rotace. Pokud by ses snažil jen poslat koleno ven bez tlačení do malíkové hrany, nebude to dlouhodobě fungovat. Pro mozek začíná řetězec v konečcích prstů na nohou a končí na rukou. Pokud sáhneš doprostřed řetězce, přerušíš náš vrozený pohybový program.

2. Při pohybu tlačíme do nohou, nepřitahujeme se rukama
Konkretizoval bych toto heslo tak, že tlačíme do prstů na nohou, do malíkové hrany na noze a koleno od těla (reálně se to koleno nepohne, tlačíme „jen v hlavě“, tímto povelem přeneseme mnohem víc váhy na nohu a zároveň se tím dostane kyčel do vnější rotace). Pohyb by měl vycházet z nohy. Zároveň se odtlačujeme od ruky, která drží chyt (stojná ruka). Určitě se k ní nepřitahujeme.
.

Jak se dobře postavená noha projeví na celkové pozici na stěně. Vlevo špatně, vpravo lépe. (Měl jsem si vzít jiný trenky, pozn. aut.)

.
3. Dvouoporové postavení

Kolika končetinami se dotýkat stěny? Tříoporový styl lezení (Jirka Baláš ho má v prezentaci, pozn. aut.) dává smysl pouze, pokud člověk leze v nejištěném terénu a potřebuje lézt co nejvíce na jistotu. Pokud neřešíš bezpečí, je třeba lézt dvouoporově. To tvrdí mj. i Klaus Isele, fyzioterapeut Adama Ondry a bývalý fyzioterapeut rakouského lezeckého týmu. Důvod byl popsán v minulém díle. Naše tělo je uzpůsobeno jen na jeden pohybový vzor, a to je střídání páru kročných a stojných opor v křižném vzoru (stejně jako v chůzi). V případě tříoporového lezení mozek neví, ke které noze má přenést těžiště a postupně dochází k funkčnímu odpojení pánve od hrudníku, což vede k deaktivaci některých svalů trupu. Naposilování těchto svalů při core tréninku však nepovede k jejich opětovnému zapojení. Jak ses dočetl v minulém díle naší rubriky, mozek nezapojuje svaly podle jejich síly, zapojuje ten svalový řetězec, který zná nejlépe. Svaly, které jsou v protežovaném řetězci, pak zesílí. Opačným způsobem to nefunguje.

4. Uvědomění si těžiště během lezení
Správný přenos těžiště v těle je základem efektivního lezeckého pohybu. Pokud lezec dbá na dvouoporové lezení, ještě pořád nemá vyhráno. Že stojíme na jedné noze, ještě neznamená, že na ni máme přenesenou váhu. Pokud je noha špatně nastavena, mozek ji rozeznává jako špatnou oporu a odmítá na ní přenést váhu.

(Podívej, jak se povedlo přenést váhu Chon Jongwonovi. Alexei Rubtsov ve výrazně horší pozici, mj. má váhu na pravé noze, ideálně by ji měl mít stejně jako Chon na levé. Chon se hezky odtlačuje od ruky.)
.

Vlevo špatně, vpravo dobře (screenshot z videa světového poháru)

.
5. Postavení nohou na stupech

O postavení nohy na stupech už jsme se něco dozvěděli v prvním bodu. Ještě bych doplnil, že bota by neměla být na kolmo proti stěně, to opět znemožňuje efektivní přenos těžiště. Je tedy třeba, aby směr chodidla vůči stěně byl v souladu se směrem pohybu těla.

6. Pohyb začíná nohama
Spousta lezců zahajuje pohyb z rukou. Naším cílem by mělo být zahájení pohybu z nohy. Obvykle lze toto rozeznat z trajektorie těla při lezeckém pohybu. Pokud tělo nejprve směřuje k ruce, která drží chyt, byl pohyb zahájen z ruky. Pokud nejprve pánev směřuje nad chodidlo a až pak tělo zamíří k dalšímu chytu, jedná se o pohyb z nohy.

7. Menší kroky
Obecně se snažíme dělat kratší kroky nohami, aby se nám snáz přenášelo těžiště z nohy na nohu. Je tedy lepší vybírat si stupy, které jsou blízko vertikální osy těla.

8. Mírně pokrčené ruce
Jak se držet? Natažené ruce vylučují následující prvek našeho jedenáctera, který je klíčový. Navíc natažené ruce většinou vedou k visení (přenosu váhy na ruce). Někdo by mohl oponovat, že na natažených rukou člověk déle vydrží, neboť mu svaly tolik nepracují. To ale za prvé znamená, že přetěžuje vazy, a za druhé nebere v potaz stání na nohou a celý pohybový vzor, který vyžaduje odtlačování od ruky. Energeticky by to navíc mělo vyjít stejně jako mírně pokrčené ruce. I proto, že na vyvěšené ruce svalový řetězec končí v rameni, při mírně pokrčené ruce svalový řetězec zabírá až k pánvi.
.

„Slečna je to hezká, ale moc dobře tam není.“ Až moc pokrčené ruce. (f: Standa Mitáč)

.
9. Lezení odtlačováním

Klíčový prvek. Spousta lezců se přitahuje k ruce, kterou se drží, obzvláště v převise. To má za následek rotaci trupu ke špatné ruce. My se ale potřebujeme odtlačovat od ruky, která drží chyt. Praktikuje se to takto: Najdi si kolmici, kde budeš moct udělat klasický frontální krok (pánev a tělo je přímo proti stěně, ne bokem) a zkus nastavit správně nohu a odtlačit se od loktu ruky, která se drží.

10. Maximalizovat tření
Pokud lezeme nohama po strukturách, je třeba mít paty níže (u obyčejného stupu bys měl tlačit do prstů na nohou tolik, aby pata byla nad úrovní špičky) a tlačit do malíkové hrany na nohou. Pokud je chyt velký, tak se ale nestavíme celou botou nebo co největší částí, ale stále jen na palec nebo malíkovou hranu, podle toho, jestli jsme ve frontální pozici nebo bokem.

11. Plynulý přenos váhy
To znamená, že je nejprve třeba zvládnout statický pohyb a na jeho správných základech budovat pohyb dynamický. Dynamický pohyb je samozřejmě platnou součástí lezeckého projevu, ale využitím kinetické energie při dynamickém kroku často maskujeme nefunkčnost některých svalových skupin trupu. Plynulý přenos těžiště vychází z dobrého rozeznání opory stojné ruky a stojné nohy a jejich ideálnímu propojení. Pokud trénuješ core, trénuješ stabilizaci těžiště uprostřed těla. K efektivnímu přenosu těžiště ale potřebuješ být schopen těžiště přenášet uvnitř těla ze strany na stranu (z nohy na nohu) a takovou svalovou souhru není možné vytvářet při core tréninku. Problematice core tréninku se budeme věnovat v některém z dalších dílů seriálu.

.
RESUMÉ = TĚŽKÝ NÁVRAT DO LEHČÍCH CEST

Prvků, které byly vysvětleny, je tu poměrně dost. Vyber si jeden a začni na něm pracovat. Budeš potřebovat lézt lehčí cesty, abys měl nad cestou navrch a mohl se vědomě soustředit na daný prvek. Časem přejde toto vědomé úsilí do podvědomí. Jak rychle to bude, bude záležet na tom, jakou máš pohybovou inteligenci a jaký máš poměr správně provedených kroků vůči těm, kde se ti to úplně nepovedlo. Čím víc je těch prvních, tím rychleji to jde. Moje osobní zkušenost je následující: Kromě jednoho tréninku týdně lezu pouze lehké cesty a bouldery, zlepšuji se takto každý rok o stupeň a nic mě nebolí. Jen je potřeba nastavit hlavu z módu „je zábava vylézt něco těžkého“ na „je zábava vylézt něco efektivně“.

V tomto seriálu jde o věci, které se obtížně popisují slovy. Postupuj tedy opatrně a pečlivě vše zkoumej, ať se nezraníš. Vybral jsem jen takové prvky, které mi přijdou poměrně lehké na provedení, i přesto pokud si nejsi jistý, raději vyhledej pomoc odborníků. Technice zdar!

První díl této rubriky vyšel minulý měsíc a najdeš ho tady. Pokračování zveřejníme koncem března.

Pohyb, to je kreativita. (f: Standa Mitáč)

Proti nudě v zimním Ádru. Doraž na závody s přidanou hodnotou

24. 02. 2019, Anča Havelková

Je tu snad ještě někdo, kdo neslyšel o tradičních adršpašských boulderových závodech? Pokud si odpovíš jakkoli, tady máš souhrn, na co se můžeš v Ádru 9. března těšit.

Na tradiční vyladěné, nekonečně-se-posouvající, dávno-ne-amatérské, vymakané závody plné luxusních cheeta-aix-flathold chytů a struktur, pořádané nadšenci a vhodné pro každého, kdo miluje Ádr a rád vezme za vděk příležitostí podívat se do pískovcového ráje ještě před sezónou. A znovu se natěšit na to všecko a ty všechny, co ho tu v létě čekají. Plus samozřejmě vhodné pro bouchače, kteří neodolají lákadlu boulderových problémů světové úrovně od Vildy Chejna a Andreje Chrastiny, kteří noc před závody pilně vymýšlejí a staví tak, aby si každý ze závodníků našel svůj boulder – od děsivých lištovaček, po náskoky s rozběhem.

Jak to všechno začalo? To se takhle dal Mája (alias Ředitel) do akce a uspořádál závody pro místní bandu, aby nebyla v zimě nuda. Na naší skromné boulderovce (rozuměj jednomu naklápěcímu profilu) o velikosti 5 x 3,5 metru, tedy asi 17 metrů čtverečních. Další rok už stála uprostřed tělocvičny mobilní boulderovka – kostka půjčená od kluků z AIXu, ale ani to nebylo dost. A tak pro třetí ročník vznikly zbrusu nové profily, které otevřely prostor tělocvičny pro bezmála padesát přihlášených. Velký dík Lukasovi a Hroňovi za to, jak to všecko nakreslili, uřezali a pak smontovali. Klobouk dolů. Víc profilů už se nám do tělocvičny nevešlo a jeden by si mohl myslet, že už nemáme čím překvapit.

Loni ale vznikly pro kvalifikaci prďácké problémy za použití zbrusu nových chytů a struktur od Flathold, Cheeta a AIX. Vilda a Andrej se vyřádili a nám nezbylo nic jiného, než zkusit skákat, rozbíhat se, googlit, co je to parkur, a jak si dát na prsty Herkules. O zábavu bylo zkrátka postaráno, jako každoročně pak i na megasuperskvělé afterpárty na Kalírně, kde se to do rána nezastavilo. Bylo nás loni už skoro sto bouldrujících. Dokonce jsme zařadli novou tradici – pozávodovou shybovací soutěž, takže v hospodě se to začlo míhat polonahými těly a vítěz obdržel originální španělskou srnčí kýtu.
.

Nám nezbylo nic jiného, než zkusit skákat. (f: Pepa Horák)

.
Původní záměr letošního ročníku byl zároveň se závody pokřtít novou boulderovku v Adršpachu, na které makáme v rámci projektu Ádrboudler, a na kterou jsi možná přispěl v rámci projektu na startovači, který probíhal loni. Úřady se ale neptají a byrokratické soukolí udělilo poslední razítko a povolení ke stavbě až letos v lednu. Novou boulderovku nám tedy nezbyde než omaglajzovat až na přesrok. Nevadí, hlavně, že se to děje!

Chceš taky vědět, čím překvapí letošní šestý ročník? Chceš si osahat zbrusu nové modely chytů a struktur světových výrobců aix, flathold, cheeta? Chceš vyhrát srnčí kýtu? Nebo si prostě jenom pořádně zalézt, kouknout se na pár osvalených těl a pak protančit celou noc?

Ještě by se nemělo zapomenout, že celou akcičkou provází, taky už tradičně, nejpopulárnější komentátor lezeckých závodů Brťák, u kterého se královsky pobavíš, pokud ovšem jeho zrak nepadne při přelezu právě na tebe a jeho neomylné oko neodhalí pravý stav tvojí formy. Jo a taky máme haldu sponzorů, díky kterým si odneseš hodnotné ceny – a to opravdu každý, protože afterpárty začíná tombolou. Pro vítěze závodů taky nějaký ty prize money, že jo.

Registrace už je sice uzavřená a počet závodníků naplněný, pořád ale ve vzduchu visí 20 divokých karet. Takže o tvé účasti rozhodne sám Ředitel závodu! Neváhej, všechny informace najdeš tady.

eMontana je mediální partner závodů

Na Kalírně se to do rána nezastavilo. Ádrbouldersession 2018. (f: Pepa Horák)

Vrtání na brzdy. Jak vznikala česká novinka „Morning Sun Street“ 7c+

18. 02. 2019, Ondra Tůma

Praha-Ústí-Tisá-Berlín-Akaba. Nevidim nic, jedem v pěti, zavalen haulbagy. Nechápu, jak se nám to podařilo zabalit a vejít se do váhovýho limitu. V letadle už tasím brýlky a sundavám vrstvy. Po příletu na místo se ale zase rychle oblíkám. Od vystoupení z letadla je mi týden vkuse pořád jenom zima. Saleem nás ubytovává u sebe. Uplně skvělý místo, hned si tam připadám jak doma. Další den už společně objíždíme možnosti na prváč, kvůli kterýmu jsme tady. Nejvíc na nás zapůsobila linka v kaňonu Rad Al Beidah. Kaňon sám o sobě ale moc nezapůsobil, všude se válej pet flašky, kozí nohy, kůže a vůbec spoustu bordelu. Stín a zima. Škoda. Široká převislá stěna s jasnou linkou v černý skále uprostřed to ale přebije.
.

Jordánská rána (f: Ondra Tůma)

Jordánská rána (f: Ondra Tůma)

.
Výšku nedokážeme odhadnout, obtíže už vůbec. Rozbíjíme BC a hned další den už nastupujeme (ve fast alpine style žabkách) do stěny, se střídáme po dvojicích. Oproti prvovýstupům na našem písku je tohle vrtání uplně jinde, když ti něco spadne (a že mi spadlo! kladivo, vrták…), čeká tě dlouhý jumarování (díky Ondro!). U každýho vrtání jsem tam tak trochu blbě a dost často na brzdy, ale pocit právě vytvořený nový dýlky v panenský skále se nedá popsat. Máš ten nejvíc intenzivní pocit že žiješ, něco jako když vylezeš z ledový vody. Víšjak. Po sedmi dnech dřiny, strachu a zažívání pocitů, co jinde nezažiješ, jsme všichni čtyři na vršku. „Morning Sun Street“ (aka Cesta Štrýtu) 7c+ RP je na světě. 15 dýlek, 550 m, z toho 9 dýlek mezi 7a–7c+. Opojení. Takhle nějak si představuju narození dítěte. TOPO

Další týden pak trávíme chvíli v Akabě u moře, kde se dva dny přejídáme nejlepšim jídlem, a taky lezenim cest v okoli Wadi Rum, kde se už cítíme jak lokálové. Díky Saleemovi už vím, co to znamená bejt high jako Saleem! Poslední týden pak už zase v poušti kousek za vesnicí, kde lezem spíš tradiční a dobrodružný cesty. Skvělý zážitky, ale moc rád bych tu zase měl za pasem bohrmašinku!
.

Ondra Tůma a někdo v pozadí

Ondra Tůma a v temném pozadí Ondra Beneš

.
Jordánsko skvělý, díky moc parto: O.B. (ředitel, delegát, co má všechno zmáklý, swiss engineering), Matějko (týpek, co jede kudlu a má to v paži), Ian (strýc, kterýho chceš mít v horách! skvělá atmosféra, ať se děje cokoli) ZdenyPája (největší pohodáři, co opravdu uměj žít) no a Fido… Nechápu, kde se tyhle lidi roděj, je to asi dar od boha, umět takhle hlásit.

Šéf Ondra Beneš v „Morning Sun Street“ 7c+ (f: Ondra Tůma)

Na Tre Cime v zimě – blbý nápad? Ano, ale lepší než být doma

12. 02. 2019, Anička Šebestíková

Domluvilo se nás nakonec pět. Plán je jasný. V sobotu v pět hodin ráno odjíždíme na Großglockner. Na skialpech vyšlápneme na Stüdlhütte a další den se vydáme na vrchol cestou „Stüdlgrat“.

Ráno nás kamarád nabírá jednoho po druhém doma, takže okolo šesté hodiny konečně opouštíme Prahu a ujíždíme směrem na Plzeň. Cesta je dlouhá a vyčerpávající, avšak po asi deseti hodinách se ocitáme na parkovišti pod Glockem.

Převlékáme se, nandaváme skialpy a začínáme stoupat. Po pár kilometrech ale zjišťujeme, že podmínka nebude. Sněhová pokrývka vykazuje znaky nestability a hodnotíme, že naše trasa se nachází ve svahu, který může spadnout. Otáčíme to a zhruba okolo sedmé hodiny jsme zpět u auta. Teď jsme rádi, že jsme po cestě nakoupili nějaké ty dobroty a víno. Sedíme v autě, baštíme a vymýšlíme náhradní program. Předpověď na Tre Cime vypadá slibně a není to moc daleko.
.

Předpověď na Tre Cime vypadá slibně. (f: Tomáš Javorský)

.
Problém nastává při výjezdu z parkoviště, automat nám sežral parkovací lístek a už nám ani nedovolil zaplatit. U závory voláme asistenta, který nám oznamuje, že máme zkusit vhodit do automatu ještě drobné. To se ale nedaří, takže když mu voláme znovu, ozve se z té bedny jen: “Ich bin schon unterwegs.” Po chvíli přichází, otevírá nám závoru a my míříme směr Itálie.

Jelikož už umíráme hlady, cesta nás zavede do pizzerie Quint. Po pizze, výborném tiramisu a svařeném víně přeparkujeme auto a okolo půlnoci začínáme šlapat nahoru na Rifugio Auronzo. Před druhou hodinou ranní otvíráme dveře bivaku. Ještě než stihnu vejít dovnitř, křičí na mě kamarád: „Máme tu trochu problém, jsou tu jen čtyři postele,“ protože vchazím jako poslední, nezbývá mi nic jiného, než se s někým o postel podělit.
.

Kouzelné barvy vycházejícího Slunce (f: Anička Šebestíková)

.
Budík máme na 6:04. Po necelých čtyřech hodinách spánku se všichni cítíme velmi svěže, tudíž se nám chce opravdu vstávat. „Haha!“ Odkládám tedy budíka. O deset minut později se však odhodlám a jdu rozpustit sníh na čaj a na kaši. Venku mě uvítají kouzelné barvy vycházejícího sluníčka. To mi dodá trochu energie a začnu chystat věci. V plánu je Normálka na Cimu Grande, ale vzhledem k aktuální týmové morálce to vypadá, že budeme rádi, když všichni vylezou z postele. Na otázku, jestli někdo vstane, až uvařím čaj, se mi dostane odpovědi, že asi jo. Vařím tedy čaj a následně i kášu. Kamarádku obsluhuji snídaní do postele a ostatní už vstávají. Okolo půl deváté máme nachystané věci a vyrážíme pěšo pod nástup.

Zprvu po dvou, poté po čtyřech, se nám podaří dostat k nastupového žlabu. Vyndaváme sedáky a lana a začínáme vzlínat. Po prvních několika délkách, kdy máme přelézt za roh na zasněženou plotnu, si mírně promrzlí uvědomujeme, že to na vrchol opravdu nedáme. Rozhlédnu se a povídám: „Co si vylézt alespoň tady vlevo na to předskalí?“ Kamarádi souhlasí a tak všichni staneme na zasněžené čepici na předskalí a užíváme si výhledy na romantické zimní Dolomity. „Kéž by tu tak nefoukal ten vítr,“ to si můžeme jen přát. Pár rychlých selfíček a slaníme dolů. Když doslaníme, vydáváme se zasněženým žlabem zpět. Nejprve to jede po zadku, potom už přecházím k běhu z kopce i k válení sudů. Po pěšince dojdeme k bivaku, zabalíme věci a na lyžích sjíždíme dolů k autu.
.

Ve žlabu Cimy Grande (f: Tomáš Javorský)

.
Přicházíme už za tmy. Začneme nakládat věci a kamarád se snaží nastartovat. To se ale nedaří. Je tu další problém, vybitá baterka. Naštěstí máme startovací kabely a v místní hospodě nacházíme živáčky s autem, kteří nám pomohou. Dáváme si ještě pizzu na cestu a po deváté večer razíme nazpět. Cesta je ještě vcelku zajímavá, chumelí a silnice je zasněžená a slušně namrzlá.

Každý příběh má svůj konec. Ten náš končí v pondělí ráno okolo sedmé hodiny, kdy dorážíme do Prahy a kamarád nás jednoho po druhém rozváží domů. Čeká nás pár hodin spánku a hned potom do práce či do školy.

Intenzivní zážitky na Cima Grande (f: Tomáš Javorský)

Lezení v zasněženém Krase. Štěstí číhá na každém rohu, jen ho musíš najít

06. 02. 2019, Kuba Skočdopole

Začneme jemnou imaginací. Představ si dva lezce – lanaře a bouldristu, kteří mají chuť vyrazit do nejbližší oblasti, co najdou, krásně si zalézt a nafotit pár skvělých fotek. Zdá se to jako snadný úkol, bohužel pro ně, se tento úkol stává čím dál těžším a těžším. Proč? To se brzy dozvíš, ale nejdřív mi dovol začít od začátku.

Je neděle ráno, sraz u stěny byl dohodnut na 7:45 a tedy, jak to tak bývá, jeden ze dvou účastníků zájezdu je tam včas. Ten druhý není k nalezení. Oba se jmenují Kuba, a tak si je rozdělíme na Skočáka (bouldrista) a Konyho (lanař a příležitostně i bouldrista, stejně jako je Skočák příležitostně lanařem). Chceš si zkusit tipnout, který z těch dvou není k nalezení? Virbl, prosím… Ano, hádáš dobře! Je to Kony. Ale díky svému umu jezdit na kole na sněhu se ke stěně dostává jen s mírným zpožděním. Po cestě z domu přeletěl přes řídítka pouze jednou, a proto zpoždění nebylo větší než 10 minut. Co už, sedá se do auta a jedem.

U Olomouce telefonuji s druhou partou, která zavelela směr Říkotín, protože se vše v okolí zdá být zateklé. Pro naše hrdiny to je ale příliš daleko. Přeci jen studují, a proto si musí hlídat finance. Co teď? Probíhá debata, při které létají jména oblastí tak rychle, že to hlava nestačí pobírat. Sloup, Holštejn, Vaňousy? Jáchymka, Rudice, Rasovna? Nebo dáme ten Říkotín? Dálnice neúprosně ubíhá a počet kilometrů ke sjezdu na Prostějov se neustále zmenšuje. Kilometr před sjezdem máme jasno. Los padá na Sloup.

Cesta plynule ubíhá a za chvilku jsme v Plumlově, začíná stoupání, ale co se to děje? Z krásného zeleného údolí vzniká nepříjemně zasněžený kopec. Noha z plynu a hlemýždím tempem se auto přibližuje ke Sloupu. Aby toho nebylo málo, k závějím sněhu se přidává všemi lezci nenáviděná mlha. Auto se začíná plnit depresí a pochybnostmi. „Nebude to úplně prodojené?“ „Ne! To bude v pohodě!“ Chlácholíme se navzájem.
.

Vypadá to suše, ale není. (f: Kuba Konečný)

.
Sjíždíme poslední kopec a mlhy pomalu ubývá. Nadšení v autě se zvětšuje. Parkoviště ve Sloupu je pokryté sněhem, poblíž na hokejovém hřišti hrají místní hokej. „To vypadá nadějně! Bude dobrá podmínka,“ říkáme si. Bereme matice a pádíme sníh nesníh, led neled, ale jakmile se přibližujeme ke skalám, nadšení opadá. Je to vlhké. Nikde ani stopa po magnéziu, a jakmile se dotýkáme kteréhokoli chytu, máme mokrou ruku. Už se jen tak rozhlížíme a pomalu se přibližujeme k největšímu převisu. Ten by mohl být suchý! Bohužel pro nás, není. Za to ale objevujeme něco fascinujícího. Z jednoho z nástupových chytů stéká úžasně tvarovaný rampouch. Vaříme kafe, děláme pár fotek a s odhodláním najít kus suché skály míříme na místo, které, jak bylo Konym řečeno: „Nikdy nezateče.“

Další zastávkou je Holštejn, od parkoviště pádíme směr Vaňousovy díry. Dokonce si uvědomujeme i to, že by bylo fajn vzít si lopatu a odházet trochu sněhu z dopadu, ať máme co nejsušší matice (Vaňousy totiž nejsou moc převislé). Už z dálky vše vypadá slibně. Skála se zdá být suchá a i v téhle zimě se nám začínají potit ruce nadšením, že už si konečně zalezeme. Bohužel pro nás to, co se zdálo z dálky suché, je na omak mokré. Všechny chyty jsou nasáklé vodou a nás se začíná pomalu zmocňovat pocit, že by možná stálo za to vyrazit do hodinu vzdáleného Říkotína.
.

Když už nic, máme aspoň kafě (f: Kuba Konečný)

.
Telefonicky se spojuji s druhou partou, co už v Říkotíně nějakou dobu je. „Tak co Lyčane, jak to tam vypadá?“ ptám se. „Jde to. Pár směrů je tu suchých. Jedno 7A a jedno 8A. Zrovna jsme se rozlezli, ale ten příchod je hroznej. Dvakrát brodíš řeku! No ale přebrodili jsme to suchou nohou. Museli jsme však obětovat matici,“ odpovídá Lyčan. „Hodili jsme ji do vody a pak po ní přešli.“ Taková cena za jeden den lezení je pro nás moc. „To radši najdeme nějaký šlem tady v okolí a něco nafotíme.“

Hledání začíná. Lezeme po vršcích, na kterých jsou aspoň hroudy horniny, hledáme, kde se dá a modlíme se za kus suché skály. Není se čemu divit, přeci jenom jsme ze svého seznamu už vyřadili většinu oblastí. Rasovna ani Jáchymka po tom, co jsme zatím viděli, nemají cenu.

Jak už se všeobecně ví, hledání je samo o sobě věc čistě jen o náhodě a štěstí. No a jak to tak vypadá, naši bouldristé ho dneska moc nemají. V jedné chvíli se dostáváme i na místo, kde si připadáme spíše jako na horské túře, než na bouldrovém výjezdu. Všude sníh, nikde nikdo, jen ty a tvůj parťák, se kterým se společně brodíte sněhem, na zádech batoh, který je čím dál těžší a hledáte tu správnou cestu.
.

Po celodenní námaze si už trochu štěstí zasloužíme (f: Kuba Konečný)

.
Tam, kde je neštěstí, je i trochu štěstí, které si přeci jen po celodenní námaze a neúspěších zasloužíme. Posledním sektorem, který nás může zachránit, je stará dobrá Lidomorna. Tady už u nás nastupuje čistý pesimismus. Jakmile vidíme skálu, která nevypadá suše, chceme to otočit a vypadnout pryč. Co nejdál od téhle noční můry. Ale co to nevidíme. Pohyb. Že by nějací lezci? Ano! Parta lezců a suchá skála. Proud motivace a radosti projel jak mnou, tak Konym. Hned se ke skupince přidáváme a začínáme zkoušet vše, co se dá. Máme štěstí a za několik hodin se nám povede ukořistit několik cenných přelezů.

„Chtělo by to ještě někam zajet a něco nafotit,“ povídá Kony. „Tady kousek jsou jeskyně, tak bychom se mohli jít podívat tam.“ Času je dost a síla už není. Proto rychlá výprava pro pár fotek přijde vhod, a proto balíme své vybavení a spěcháme k parkovišti.
.

Příroda je záhadná. (f: Kuba Konečný)

.
K jeskyním vyrážíme nalehko. Přeci jen jsme za ten den nachodili s maticemi a batohy víc než dost. V první jeskyni nacházíme něco, co nás fascinuje natolik, že už do dalších ani nechceme. Tento objev se nedá popsat slovy, ale dá se zachytit krásou fotografie. Příroda je záhadná.

Možná se to bude zdát jako klišé, ale když už se zdá, že je všechno ztracené, je důležité nepřestat a pokračovat. Štěstí se skrývá na každém rohu, a pokud se ho nevyrazíme hledat, budeme nešťastní. Náš zážitek mě v tom utvrdil a není vůbec zlé si to čas od času připomínat.

Štěstí číhá na každém rohu, jen ho musíš najít. (f: Kuba Konečný)

„Don’t worry my friend.“ Jak jsem si užil výstup na Toubkal

04. 02. 2019, Pepa Horák

Za nějaké tři hodiny mi to letí. Hodinu trvá cesta na letiště, asi je na čase začít balit, ty ostatní drobnosti vyřeším potom. S touhle myšlenkou házím foťák, bundu a spacák do batohu a vyrážím na Toubkal (4167 m n. m.). V podstatě jediný, co v tu chvíli vím, je to, že přiletim do Marrakéše, a že někde od letiště jede autobus do Imlilu. Odtamtud se dá dojít až na nejvyšší kopec severní Afriky. Ty ostatní drobnosti, jako třeba kde budu spát nebo co budu jíst, moc neřeším, však ono to nějak dopadne.

A dopadlo to hned na letišti. Místní zřízenec chce vědět, kde budu nocovat. „Nebudu v Marrakéši, jedu hned do Imlilu,“ povídám muži v uniformě a začínám v mapách hledat jméno aspoň nějakého hotelu. Možná štěstí, že mě zdržel, protože si všímám dvou mládenců z Čech, kteří přiletěli stejným spojem. Vypadá to, že vyráží taky do hor. Slovo dalo slovo a já se k nim připojuju. Kluci mají na další den zamluvené auto a tak mám aspoň čas trochu si užít místních vyhlášených trhů s příchutí pravého šafránu.
.

Marocké trhy mají příchuť pravého šafránu (f: Pepa Horák)

.
Kdo nikdy neřídil v Maroku, přišel o jednu ze zábavných kratochil, co tenhle život nabízí. Ty světýlka, co blikají zeleně, žlutě a červeně kolem silnice tu mají spíš dekorativní význam a plechový cedule s obrázkama jsou dobrej terč pro házení kamenem, jinak na ně nikdo nekouká. Stačí troubit a když proti tobě jede až moc aut, tak to otoč a jeť s nima.

I když jsem o pohostinnosti místních obyvatel už něco málo slyšel, stejně mě to trochu zaskočilo. Přijíždíme do vesnice v horách, ptáme se na hotel a hned nás místní bezzubý týpek navádí s autem do plechové garáže, kterou pak zavírá. S pocitem, že už nikdy auto neuvidíme, překračujeme potok. Most do vesnice teprve staví a vedle místní mešity máme mít ubytování po návratu dolů.

„Nechali jsme auto v nějaké garáži, patří vám?“
„Don’t worry my friend, it’s ok.“
„Nevadí, že ho tam necháme, ale bydlet tady budeme až za dva dny?“
„Don’t worry my friend, we will wait for you.“
„Tak mi teda jdeme nahoru, díky.“
„Don’t worry my friend, mint tea is coming, wait for it. Do you have a guide? You have to have a guide.“

.

První výhled na Velký Atlas (f: Pepa Horák)

.
Průvodce? Na co? Jsme tři celkem zkušení horalové, dva z nás mají dokonce i nějakou kratičku od ČHS, my to vylezeme na pohodu. Pořád nám průvodce nutí, ale my tvrdohlavě vyrážíme na cestu sami.

Těch pár kilometrů do Aroumdu, kde začíná samotnej trek, se nám jde dobře. Pak nám ale mužík v uniformě jasně říká, že dál nemůžeme, pokud nebudeme mít místního průvodce.

Před měsícem tu prý někoho zamordovali a od té doby jsou tu jistá omezení a opatření. Sice to chápu, ale mohli by to napsat někam na oficiální stránky, aby tomu člověk věřil a neměl jen pocit, že ho chtějí místní vožundračit.
.

Cesta na Toubkal (f: Pepa Horák)

.
Jsem vlastně rád, že tu nejsem sám, přece jen cena za průvodce je zhruba 900 MAD a moc se nedá usmlouvat. Je jedno, jak je skupina velká. Každopádně chlápek, kterého jsme najali, má za sebou 312 Toubkalů a jednadvacet let průvodcování všude možně po Africe. O několik kilomerů dál si dáváme večeři na Refuge du Toubkal. Jen tak mimochodem, stanovat se tu teď nikde nesmí, ale taky to nikde není napsané.

Budíček ve 4: 10 není nikdy příjemný, ale aspoň pořádně nevidíme ten kopec před sebou, a tak se nám jde docela lehce, nikde nikdo, jen kupa hvězd a mráz. Až když přicházíme do sedla a začíná se lehce rozednívat, vidím pod námi první čelovky. Měli si přivstat jako my, protože východ Slunce z výšky 4167 metrů je celkem podívaná.
.

Východ Slunce stojí za to (f: Pepa Horák)

.
Z cesty dolů mám jeden poznatek. Něběhej v mačkách nebo tě budou zábst lejtka. A jak poznamenal později Paďas: „Máš štěstí, že tě nezábla holenní kost.“

Cesta dolů i pár dalších dní se nesou v pohodovém rytmu věty: „Don’t worry my friend, it’s coming,“ kterou místní umí používat vždy, všude a na všechno. Celkem fajn taky je, že se místní trhovci řídí příslovím: „Ovci můžeš stříhat, ale když ji stáhneš z kůže, vlna už nebude.“ Takže i ve smlouvání a handrkování jsou trochu mírnější než dřív, protože bez turistů by byli celkem nahraní.
.

.
Zase jednou mi nějakej výlet vyšel docela hezky. Díky dvěma klukům co jsem poznal na letišti, Davidovi a Jindrovi, bez nich by mi tam asi bylo trochu smutno. Teď jen uvažuju, kam vyrazím příště.

P.S. Marocký král zrušil změnu času, takže v zimě se hodinky oproti Česku neposouvají. Udělal to týden před plánovanou změnou. Bez referenda nebo debat. Prostě řekl: „Je to pitomost, tak to od teď nebudeme dělat.“

Zase jednou mi nějakej výlet vyšel docela hezky (f: Pepa Horák)

Lezu jako mimino – Řetězec je silnější než jednotlivé svaly

31. 01. 2019, Jakub Novotný

S fyzioterapeutem Jiřím Čumpelíkem a Adamem Ondrou jsem se seznámil před dvěma lety a toto osobní setkání a spolupráce s nimi mi změnilo náhled na lezení, lezecký pohyb a trénink jako takový. O některé zajímavé vhledy bych se rád podělil…

Zapojme celý řetězec

Proč je efektivita pohybu tak důležitá a jak velkou roli hraje ve sportovním výkonu?
Na začátek je třeba říct, že náš vrozený pohybový program nás předurčuje k určitému ideálnímu pohybu. Čím více se náš pohyb odchyluje od tohoto ideálu a čím častěji vadný stereotyp opakujeme, tím větší je šance, že se přetížíme a zraníme. To, že je tělo schopno určitého pohybu, ještě neznamená, že je pro něj předurčeno. Člověk se rodí s kyčlemi a rameny ve vnitřní rotaci, aby zabíral co nejméně prostoru. Po uzrání centrální nervové soustavy projde miminko všemi vývojovými pozicemi už ve vnější rotaci. I lézt bychom tedy chtěli ve vnějších rotacích. Při těžkých krocích nicméně může dojít k situaci, kdy tělo ještě neumí provést daný krok ve vnější rotaci (svalový řetězec není dost silný), a protože mozek použije cokoliv k dosažení cíle, může použít i jednorázově výhodnější vnitřní rotaci. Výsledkem je, že těžký krok zvládneme. Při opakování takového vzoru častěji ale začne docházet k přetížení a následně i ke zranění. Jediný pohybový vzor, pro který bylo naše tělo evolučně vymodelováno, je chůze, běh, lezení horizontální (jako dítě s koleny na zemi) a lezení vertikální – tedy rozlišení páru kročných a stojných opor v křižném vzoru (viz obrázek) a s tím spojená rotace žeber a úklon bederní páteře.
.

Rozlišení páru kročných a stojných opor v křižném vzoru (zdroj: J. Čumpelík)

.
Některé sporty pohybovou efektivitu ve smyslu podřízení se anatomickému pohybu řeší méně, např. silniční cyklistika, u některých je pohybová efektivita alfou a omegou. Jedním z těchto sportů je i lezení. Skalní lezení takové bylo vždy a moderní (cca posledních 10 let) závodní lezení je tomu také mnohem blíže než závodní styl „udrž co nejmenší lištu a udělej na ní jednoruční shyb“.

Jakých přírůstků je možné pohybovou efektivitou docílit? V lezení jsou přírůstky hůře měřitelné, a tak si pomůžeme kampusem. Adam Ondra se po aplikaci určitých prvků našeho vrozeného pohybového programu zlepšil na kampusu v závislosti na disciplíně o 50–90 % za deset dní. Ano, samozřejmě je to Adam s jeho enormním citem pro tělo. Zároveň je to ale Adam a jeho pečlivě a cíleně pilovaná efektivita pohybu, která i přesto umožnila takový progres. Dlouhodobě spolupracuji také s jedním profesionálním kajakářem, který se při poslední výraznější změně pohybového vzoru (bylo to už tuším třetí skokové zlepšení) zlepšil za týden na tréninkové trati z času 5: 30 na 5: 10, tzn. z původně produkovaných 100–110 wattů se dostal na 130–140 wattů. Zároveň se pomaleji zakyseluje a má nižší tempo záběrů za minutu. Bylo by dobré zmínit, že oba dva spolu s těmito zlepšeními přišli o dlouhodobé bolesti zad.

Výše zmíněná čísla, myslím, hezky popisují, co se s tělem při vyladění pohybu stane. Na příkladech enormně nadaných sportovců vidíme, že adaptace pohybových změn se dostaví rychleji než u běžné populace, ale díky tomu lze lépe porozumět výsledkům aplikace těchto principů, neboť lze vyloučit možnost výrazného zlepšení jinými tréninkovými způsoby, např. prací s energetickými zdroji (síla, silová vytrvalost, anaerobní vytrvalost atd.) Nicméně ne všechny zásahy do pohybového vzoru se promítnou okamžitě. U některých zásahů je třeba dlouhodobě vytvářet prostor pro opětovné zapojení některých svalů zpět do svalového řetězce, což může trvat i několik měsíců a projevuje se to nejprve mírným poklesem výkonnosti, který později přejde v růst.

To, co produkuje sílu na chyt nebo pádlo, je následující řetězec akcí: Z celého těla a senzorických částí těla (především konečky prstů, velmi důležitý je malíček) dojdou informace o nastavení a rozeznání opor do mozku a mozek podle těchto informací naplánuje další pohyb. Po naplánování pohybu je odeslán nervový impulz mozkem do svalového řetězce, který jej vykoná. Je to poměrně komplikované a nabízí se dost prostoru pro pokažení jednotlivých kroků. Sportovní trénink zatím bohužel pracuje pouze s poslední fází, kdy se snaží naposilovat co nejvíce izolované svaly (a ničí tak řetězec) a nebo se snaží naposilovat řetězec. Jenže není řetězec jako řetězec. Efektivní řetězce se neřeší na úrovni jednotlivých svalů (jestli je sval zapojen nebo ne), ale na úrovni svalových snopců (u některých svalů je klíčové, které jejich části pracují dominantně).

Jak dostat do mozku co nejvíce „správných“ informací, tak aby idea pohybu automaticky zapojila co nejefektivnější řetězec? Nejjednodušší způsob je soustředit se na to, jak zapojuji jednotlivé konečky prstů na rukou do úchopu a jak tlačím do prstů na nohou v lezečce (je lepší nemít příliš malou lezečku). A neposlouchat při pohybu hudbu, ale soustředit se na provedení pohybu.
.

TRX SE HÝBE. SKÁLA NE

Jak většina sportovců ještě stále přemýšlí o svém těle? Nějak takto: Tento sval, případně svalová skupina nepracuje, tak jak bych si představoval, musím ho tedy naposilovat. Nebo: Chci, aby mi pracovalo v pohybu co nejvíce svalů, budu posilovat tak, abych jich zapojil co nejvíc.

Řešením první myšlenky jsou izolované cviky. S nimi je ale problém – dlouhodobě rozpojují svalový řetězec. Efektivní svalová souhra totiž neprobíhá na úrovni jednotlivých svalů, ale na úrovni svalových snopců. K takové souhře není možné se dopracovat vědomou stimulací této souhry, je tedy třeba v posilování zapojit celý řetězec tak, jak jej vnímá mozek – tj. od konečků prstů na nohou po konečky prstů na rukou a dodat takové stimuly nebo podněty, které mozku umožní vytvořit efektivnější ideu pohybu, např. lépe zvědomit opory. Zároveň jsou ale izolované cviky cennými spojenci při natrénování na určitý silový krok v cestě, či při tréninku před závody, kdy je občas výhodnější krok urvat než ladit. Při aplikování takového přístupu dlouhodobě se ale dostaví zranění.

Druhá myšlenka – tedy posilovat co nejvíce svalů, je z hlediska neurologie také nedorozuměním, neboť mozek nezapojuje svaly podle jejich síly, ale spouští svalový řetězec, který zná nejlépe, tzn. ten který je nejčastěji opakován. Pokud například chci co nejvíce procvičit svalový řetězec používaný při lezení, nedává moc smysl používat balanční podložky či TRX. A to z důvodu, že chyty, po kterých lezeme, jsou stabilní. (Adam Ondra už od používání TRX také upustil, pozn. red.) Labilní podložky vedou k zapojení jiného svalového zřetězení než ty stabilní. Čili procvičuji jiný pohybový vzor než lezecký – tedy ničí nám lezecký pohybový vzor, protože je možné buď svalový řetězec posilovat a nebo aplikací jiného tento ničit. Pro jistotu: Chůze i běh jsou stejný pohybový vzor jako lezecký. Ale to neznamená, že krátkodobě nám nemůže TRX zvýšit výkonnost. Může, ale dlouhodobě nám například kazí naši schopnost přenést co nejlépe těžiště na nohu, což je základ efektivního lezeckého pohybu.

Jak tedy co nejlépe trénovat pohybovou efektivitu? To je věc komplikovaná. Záleží, jaké má člověk cíle a jaký je jeho lezecký projev. Více bychom se tomuto tématu chtěli věnovat v nové sérii článků, které najdeš na eMontaně vždy koncem měsíce ve 200 slovech.

Poznámka na konec:
Většinu idejí zde prezentovaných jsem nabyl během konzultací s panem doktorem Jiřím Čumpelíkem a aplikoval je na sobě a svých svěřencích. Sice už ho někteří díky poslednímu Reel Rocku znají, nicméně by bylo dobré zmínit jeho profesní pozadí. Pan doktor je vystudovaný fyzioterapeut a téma jeho disertační práce zní „Zkoumání vztahu mezi držením těla a dechovými pohyby“. Zároveň má vlastní bohaté zkušenosti s pohybem – 20 let byl tanečníkem baletu Národního divadla a zhruba 50 let cvičí jógu. Klíčová byla i jeho čtyři desetiletí trvající spolupráce s doc. Vélem, který byl jeden ze zakladatelů oboru fyzioterapie na českých vysokých školách a vystudovaným neurologem. Pan doktor Čumpelík kromě přednášení na FTVS, DAMU a 2. Lékařské fakultě pravidelně předává své znalosti také v zahraničí.

Kuba Novotný (vlevo) rovná Kubu Skočdopoleho v ostravském Trojhalí Karolina (f: Standa Mitáč)

„Stupy mě občas jenom zdržují.“ Forma Kuby Konečného letí vzhůru

28. 01. 2019, Jakub Freiwald

„Catxasa“ (9a+), „Open Your Mind“ (9a) ve Špáňu nebo „Proces“ (9a) ve Višňovém na Slovensku. Kuba Konečný druhou půlku loňského roku válel neskutečně. Nové zprávy o jeho vylezených cestách jsme skoro nestíhali sledovat (v minulosti pro nás zkoušel „Čarodějova učně“ 10+, video najdeš tady, pozn. red.). Kam se posunul a jaké plány má do budoucna? Přečti si krátký úderný rozhovor.

Co všechno se ti podařilo v poslední době přelezt? Čeho si ceníš nejvíc?
Nejvíc si určitě cením „Catxasy“ (9a+), to je nářez cesta. Dvacet kroků do bouldru, velkej převis, jednoprda, spoďáky, kozy, atletika, koleno a i ladičku tam najdeš… Po pár dnech zkoušení jsem si říkal – buď se mi to povede v pár dalších pokusech, nebo nikdy. Během tripu šla i síla do háje a nevěděli jsme, co s počasím. Sluníčko 31. prosince a velké štěstí považuju za haluz, ale ono to bylo takhle s více cestama. Hodně si taky cením cesty „Pure Dreaming“ (9a) v letním Arcu – úžasná linka, ze které jsem měl velkou radost.

Jaký je pro tebe rozdíl mezi 8c a 9a? Jen formalita nebo nářez?
Asi to je daný i tím, jaká obtížnost je tvoje maximum, ale řekl bych, že ne až tak velký. Pocitově jsem někdy i víc udřel osmu, ale rozhodně jsou větší skoky u devítek než u osmiček. I to lomítko tam dělá takovej bordel. 9a není taky vždycky jako 9a – ve smyslu mazec. Moje nejtěžší cesty, co jsem přelezl, byly všechny můj styl – šly relativně rychle, ale je to těžký, kolikrát jsem zapytlil třeba nějaké cejdo („osm cejdo”, pozn. red.). Nebo třeba šestky v Ádru.

Už ses naučil lézt nohama?
Ale jo. (směje se) Nejsem tak marnej, jak to nejspíš vypadá. Myslím, že jsem i na tomhle trochu zapracoval, ale občas jsou prostě cesty, kde stupy nejsou, nebo tě jen zdržují. To je prostě zvykem a stylem, jak lezeš. Je ti jedno, jestli to je dvacet nebo čtyřicet kroků, ale jak dlouho v cestě visíš, cesta od cesty. Na závodech to hraje roli – radši krok urveš z první, než ještě promáguješ, vyklepeš nebo než spadneš. Moje lezení je takhle nejefektivnější. (směje se)
.

„Catxasa“ 9a+, Santa Linya, Španělsko (f: Vojtěch Vrzba)

.
Inspiruješ se třeba tím, jak trénuje Adam, nebo máš nějaký vlastní osvědčený způsob přípravy?
Bez inspirace by to nešlo, samozřejmě jsem okoukal vše, co se dalo, ale vždycky si musíš přijít na to, co funguje tobě samotnému. Systém je základ – i to že jsem si od minulého roku byl donucen archivovat své plány, bylo zpětně zajímavé, a taky tě to kopne. Jedeš systém dvou fází, dokud to jde… A když se necítíš, jdeš běhat, spát. Takhle po nějakým tom týdnu to otestuješ a výsledek tě kopne ještě dál. Potom si vlastně nedokážeš představit, že by den měl vypadat jinak – to mě na tom hodně baví. Momentálně se do toho snažím zase dostat. (směje)

Kdy se pustíš do nějakých spár v Ádru? Třeba VIIa a výš?
Někdy v létě? Rozhodně to je plán, ale v reálu to bude spíš tak, že se radši zrakvím ve stěnách. Tam je vlastně jedno, co lezeš. Všechno stojí za to. Stydím se, ale asi mě to víc táhne třeba do Labáku.

Co je tvým lezeckým snem? Nebo vysněným číslem v tabulce?
Takovou jako motivací by bylo přelézt 9a za jeden den, to by byl mazec. Vysněné je béčko, to je už jinej svět – spousta přípravy. Zatím to vidím tak, že když bude možnost se podívat na skály, tak tolik času obětovat jedné cestě se mi nechce, navíc s velkou možností neúspěchu. Snová linka je „Biografie“ (9a+) nebo „La Rambla“ (9a+). Snad letos těch dní ve skalách bude víc. Skály ti vlastně nikam neutečou, ale závody ano – ty mě zatím motivují nejvíc a je to priorita.
.

Kuba v cestě „La Fabela“ (9a), Santa Linya, Španělsko (f: Eliška Adamovská)

.
Seznam francouzských devítek, které Kuba za poslední dobu posekal:

5/1/2019 – „Seleccion Natural“ 9a, Santa Linya, Španělsko
31/12/2018 – „Catxasa“ 9a+, Santa Linya, Španělsko
24/12/2018 – „La Fabela Pa La Enmienda“ 9a, Santa Linya, Španělsko
23/12/2018 – „Ciudad De Dios“ 9a, Santa Linya, Španělsko
19/12/2018 – „Open Your Mind“ 9a, Santa Linya, Španělsko
03/10/2018 – „Martin Krpan“ 9a, Mišja Peč, Slovinsko
30/09/2018 – „Sanjski Par 2“ 9a, Mišja Peč, Slovinsko
28/07/2018 – „Pure Dreaming“ 9a, Massone, Itálie
25/07/2018 – „Under Vibes“ 9a, Massone, Itálie
23/07/2018 – „Underground“ 9a, Massone, Itálie
24/06/2018 – „Procesor“ 9a/9a+, Višňové, Slovensko (Psali jsme tady, pozn. red.)
24/06/2018 – „Proces“ 9a, Višňové, Slovensko (Psali jsme tady, pozn. red.)

„Underground“ 9a, Massone, Itálie (f: Honza Kendík)

Vánoce podle zajeté šablony? Letos ne. Mallorský vápenec pořád není klišé

24. 01. 2019, Martin Dunaj

Stát se může cokoliv. Vypne tě zranění, odstěhuješ se na samotu, práce tě zavane do Finska, vydáš se na vejlet do nějaký tramtárie. Lezecká sezóna ti každopádně skončí už v průběhu září a ty předpokládáš, že se nejdřív bude v triku a teplákách běhat po skalách až s vůní jarních prvosenek.

I když, proč by?

Štrádoval jsem si to Vietnamem, když mi Káča s Kubou začali posílat fotky ze skal. S mořem za zády. Pche, podzimní dovolenkáři na Kalymnosu. Závistivě jsem pozdvihl obočí. A vzpomněl si na naše srpnový velikášský hlášky o házení vidlí do Vánoc v Čechách.

Tak si je proklepnu. A hle, silácký řeči nebyly žádným tlučením prázdný slámy. Názor rodin raději předem nezjišťujeme. Ještě by se příbuzenstvo projevilo jako okázale kyselý a nám akorát poskytlo výmluvu, proč si penízky raději ušetřit a letos si koledu teda ještě zazpívat.

Nejdřív byla v hledáčku Sicílie. Nic moc levnýho. Trocha brouzdání pro internetech dovedla Kubu na stopu Mallorcy. Pro mě devadesátková destinace z bookletu cestovky Fischer. Větší brácha Ibizy. Německý důchodci a všude samá diskotéka.

Ale vyměnit kapra v trojobalu, rozpačitý: „Jé, děkůjů,“ nad dárky a bezútěšně rozčvachtaný ulice za přímořský sluníčko, patnáct stupňů a pět dní pohybu ve svislým směru?
.

U mysu Formentor najdeš pěknou oblast La Creveta. (ilustrační foto S. Mitáč)

 

.
LETÍME, JEDEME, LEZEME

Ryanair je sice velmistr ve vydřidušství, ale doveze tě za pár šlupek z Berlína až do Palmy. Týdenní parkování v Německu u letiště je za hubičku. A byť to prý ve Španělsku není úplně košer, i na Vánoce se dá sehnat rozumně zpoplatněný kutloch přes Airbnb. Už o tom ani nevedeme diskuze – letenka je na mailu.

Nával přímořskýho kyslíku vystřídá boj s letištními autopůjčovnami. Když nemáš kreditku, jako bys nebyl. Externě sjednanému pojištění se vysmějou: „Haha, dobrej pokus, moulové.“ Předběžný rozpočet se začíná mírně přifukovat. Nakonec vyhandlujeme káru z nejlevnější kategorie. Tři mrknutí na dámu za přepážkou a pochvala její dokonalý angličtiny bez přízvuku (lhát se nemá, nebo účel světí prostředky?) a místo Fiatu 500 nám přihraje celkem prostorný Nissan.

Pět dní na mallorských vápencích může začít.

A teď bych se měl možná hnout k faktografickýmu výkladu. A zahrnout tě fundovaným popisem lezeckých oblastí, jejich předností a neduhů, tipů a triků jak se k nim dostat, či kterou zkratkou to vzít a vyfasovat při tom od místního farmáře sud pomerančový pálenky zdarma…

Ale servírovat nějaký učený rady, když jsme přitom sami stihli polízt sotva zlomek toho, co se na Mallorce dá, není pointa týdle zkazky. Internety už jsou toho stejně plný. Nebudu tu ani hýřit kvantem fórků, humorných okamžiků a nejapnejch situací, který Vánoce na skalách ve Špáňu přinesly. Navíc mi dochází množství doporučených slov.
.

Mallorcu a její vápno si zamiluješ jednoduše. (ilustrační foto S. Mitáč)

.
Dělat věci podle zvyku, v zajetým rytmu i naučeným sledu je komfortní. Komfort není sám o sobě špatná věc. Ale udělat spontánní úhybnej manévr z nalajnovaný, předvídatelný štreky přináší chvíle, který jsou silný už jen tím, že vůbec jsou.

Nemusíš bušit 8céčka, abys kdykoliv (psáno tučně a podtrženě) sbalil bágl, vercajk a nějaký fajn vokurky (čti kámoše), a vyrazil do nečitelných zítřků. Existuje spousta klišoidních hlášek, který by se tady daly použít.

Třeba jako krajně otřepaný: „Dělej, co tě baví.“ Když to budeš dělat i nějak jinak a někde jinde, bude tě to možná bavit ještě víc. Třeba jako lezení – na Boží hod, u tyrkysovýho moře. Paráda.

Vertikální pohyby v jednom z nejoblíbenějších Sektorů – Sa Gubia (ilustrační foto S. Mitáč)

Jak jsem zažila náboj hluboké lásky a přijetí. Ve vzduchu mezi věžemi Castletown a Rectory

21. 01. 2019, Evka Laxová

(O projektu Castletown už na eMontaně nedávno psala Anče, jejích 200 slov čti tady. Nebyla tam však jediná Češka. Svůj pohled na tuhle mega hajlajnovou událost nám poslala i Evka Laxová, pozn. red.)

Obvykle jezdím na výlety se samými muži a je to moc fajn. Tentokrát ale osm žen,
tří národností, které si se vším poradí, nebojí se vzít za práci, podat úctyhodný sportovní výkon, dobře uvařit a u toho být vždy společenské, usměvavé, něžné a krásné… Pánové prominou! Já se do těhle Bábovek zamilovala…

Týden jsme kreslily realizační plán, sestrojily celý highline setup a cvičně ho naply na nedalekém Fruitbowlu (známý highline spot, kam se sjíždějí lajneři z celého světa, pozn. red.) Tohle vše po sedmi měsících příprav a vydělávání peněz. Každá členka týmu má svou důležitou roli…

Vyrážíme! Násyp pod věžemi tvoří nestabilní suť. Při sebemenší chybce nechci pomýšlet na důsledky. V pozemním týmu, částečně omezeném na dvě holky, vrávoráme se čtyřmi batohy s lajnou. Je nutné ji pečlivě rozprostřít. Holky po trojičkách lezou na věže. Kromě toho, že lezení je fakt náročné a nebezpečné pro samou zimu a vítr, mají na těch spárových rukavicích ještě ty lyžařské…
.

Přípravy (foto: Katrin Bell, Anna Hanuš Kuchařová)

.
Opakované a komplikované spojení s leteckými úřady zajišťuje fotografka Katrin. Vyhlídková letadla ráda létají mezi věžemi. Lajna i přes snahu reflexních pruhů není vůbec vidět. My jen tiše doufáme, že to nějaké letadlo nepošle mezi věže.

Hauování batohů pro desetičlenný tým trvalo jeden a půl dne. Na vrchol Rectory si totiž musíš donést i dříví, kterým rozděláš oheň. My tam bydleli pět dní při průměrné teplotě šest stupňů.

Lajna je napnutá a my vyčerpané… Přesto nás neopouští humor, láska a nadšení…
.

Musely jsme zpracovat půl kilometru lajny… (foto: Katrin Bell, Anna Hanuš Kuchařová)

.
Světla je málo, účastnic mnoho: Itinerář zní jasně! Od světla do světla pořád někdo na lajně. Mrazí mě, když se probouzím v 6: 30, na spacáku mám jinovatku a Louisa se z vesela přivazuje na odsedku. Tak to pokračuje až do soumraku.

Není v silách nikoho jít tam i zpět najednou… Na Castletown je po celou dobu Rescue balíček (péřová deka, ochranná folie, pití a tyčinky) na 497 m si dáváme znamení rozpětí rukou Y (můžu jít) N (odpočívám dál) – to dává možnost další v pořadí vlézt na lajnu.

Výškový rozdíl mezi Castletown a Rectory je 30 metrů. Holky jdoucí z Castletown užasle hlásí: „Ty, já při chůzi po té lajně normálně ujížděla.“
.

Nahoře, kde končí přípravy a začíná vesmír. Je tu zima! (foto: Katrin Bell, Anna Hanuš Kuchařová)

.
Držím se jak klíště! Prvně na 497 metrů dlouhé lajně (pro zajímavost chodím highline do 40 m a to s pády). Ten kopec nahoru při pohledu zpět mě odrazuje od jakéhokoliv pohybu vpřed. Přesto po tom neskonale toužím. Už jen z toho důvodu, že vidím, jaká krása září z mých kámošek a nerozumím tomu, co říkají… Po dvou dnech vnitřního přemlouvání odhazuji vše, co mě sužuje, a drandím na kladce za třetinu vzdálenosti. Sedím na ohromné lajně v nevídaném prostoru, mávám rukami a až zpětně z videa rozeznávám, že vytvářím kmit nahoru a dolů v rozpětí bezmála pěti metrů. Lítám jako pták!

Při chongu (podřep, kterým se zvedá na highline, pozn. red.) cítím rychlé a cukavé pohyby lajny tam i zpět… Woow, co tohle je?! Další novinka? Při zvednutí se to krásně uklidní.

Náhle stojím v ohromném magickém prostoru a pokorně se ptám: „Můžu?“ Tuhle nekonečnou prádelní šňůru před sebou i za sebou teď ovládám „já”?

Můžu, co chci!
Ten prostor je teď jenom můj…
Je v něm vše a zároveň nic…

Po pěti dnech strávených na věži máš pocit, že bouráš dětský tábor. Nestíháš psát deníček, nechápeš sílu ani magii, která je tolik hmatatelná a osobitá pro každou z nás.

Lajnu sundaváme ještě za tmy. Není to jednoduché. Vše ale dobře dopadne a my se druhý den totálně vyčerpané a zároveň tolik šťastné těšíme všemu, co bylo, je a bude.

Mega lajna a mega atmosféra (foto: Katrin Bell, Anna Hanuš Kuchařová)

Když se křičelo. Napůl emocemi, napůl vyčerpáním... První 9a Vojty Trojana

16. 01. 2019, Vojta Trojan

Už jako malej kluk, kterej začínal lízt, jsem sjížděl videa s Adamem a Mrázou a byl to můj takovej velkej, hodně vzdálenej sen, jednou vylízt 9a…

Na skály nebyl dlouhou dobu vůbec čas (zranění, závody apod.) Až jsem se najednou ocitnul v situaci a lezecký formě, že by to 9a vlastně šlo.

Minulý podzim jsem intenzivně zkoušel cestu „der Heilige Gral“ (9a) v Juře, která mě naprosto uchvátila. Bohužel i přesto, že k přelezu chyběl jen malej kousek, to nedopadlo a teď už jen čekám, až bude zase suchá.

(…)

Do Španělska jsem odjížděl s ambicema si hlavně zalízt a nic moc nehrotit, ale pořád jsem se nemohl ubránit myšlence, že by něco těžkýho mohlo padnout.

Zhruba po deseti dnech lezení jsme se vydali do Can Piqui Pugui (sektor, kde se nachází „A Muerte“).

Tahle linka se mi od prvního prolezu mega líbila.. Boulderový charakter, po dírkách, dynamické kroky, úplně můj styl.

Klíčem k přelezení téhle cesty je vydržet 25 těžkých kroků, které se postupně ztežují až do posledního nejtěžšího dynama, kterým skáčeš do restovacího místa. Pak si užiješ rest a ještě tě čeká jeden už lehčí bouldřík v kolmáči.

Na téhle cestě bylo nejdůležitější dostat kroky do těla, tak abych v nich byl schopnej být komfortní, jelikož se dá téměř v každém kroku spadnout (dlouhé nejisté kroky po dírkách).

Pak už jsem jen čekal na ideální pokus, až se všechno sejde, že a do posledního klíčového dynama dolezu v takovém komfortu, že budu schopnej ho skočit.

Samotný přelez pro mě byl hodně emotivní, hodně jsem si zakřičel, když jsem udržel dynamo… Napůl z toho důvodu, že to byl těžkej krok, napůl emocema. Dolez už jsem si jen užíval a moc jsem tomu nemohl uvěřit. Cesta mi zabrala pět dní.

Chtěl bych poděkovat Olinovi za neskutečnou obětavost, když se mnou musel chodit do sektoru, kam vůbec nechtěl, a skoro vůbec si nestěžoval.

(Vojtovi je 19 let a cestu přelezl 6. ledna. Za redakci moc gratulujeme. 9a je milník a vstupenka do vyšší ligy… Do klubu elitních lezců jako jsou Adam Ondra, Tomáš Mrázek, Petr Bláha, Honza Zbranek, Rosťa Štefánek, Ondra Beneš, nebo Jakub Konečný, pozn.)

Vojta Trojan v „A Muerte” (f: Martin Pelikán)

Vanda Michalková a Adam Ondra. Brněnský Hangár vydal první legendy

13. 01. 2019, Jakub Skočdopole

Minulý pátek v Brně proběhlo otevření jedné z nejmodernějších bouldrovek v Evropě s názvem Hangar. Lidi se těšili hlavně na exhibiční závod nejsilnějších a zároveň nejlepších lezců a lezkyň z Česka a Slovenska. Stěna se veřejnosti otevřela v čtyři odpoledne a přesně v pět začala exhibiční kvalifikace, která se skládala z šestnácti bouldrů. Osm pro chlapy, osm pro ženy a na vylezení všech bouldrů měli závodníci hodinu a půl.

Kvalifikace byla hodně pěkná už jen z toho důvodu, že všechny bouldry požadovaly po lezci jak nutnou dávku síly, tak techniky. Až k neuvěření byl fakt, že i když byli diváci společně se závodníky v prostoru stěny, tak díky velikosti jakou Hangár nabízí, si nikdo nepřekážel a každý se mohl soustředit na to své – ať už to bylo lezení, natáčení videí, pořizování fotek nebo fandění. V průběhu celého závodu probíhala přátelská atmosféra a byla to spíš tréninková session než závod. Každý se chtěl předvést a ukázat, že si privilegium závodit v Hangáru zaslouží.
.

Autor článku si užívá svého privilegia. (f: Lukáš Bíba)

.
S poslední minutou kvalifikace měla nadpoloviční většina závodníků sedm topů a sedm zón, pouze tři lezci vylezli vše. Bylo jasné, že o postup do finále budou rozhodovat pokusy a počty zón. Jakmile skončila exhibiční kvalifikace, nastal krátká pauza, během které se na stěnu slétla lezecká veřejnost a začala zkoušet všechny různé problémy, které jsou na stěně postaveny. V současné době by na stěně mělo být postaveno cca 260 bouldrů.

Po uplynutí času vyhrazeného veřejnosti nastal zlatý hřeb večera – finále prvního ročníku „Hangar legends“. Pro každou kategorii byly nachystané čtyři bouldry a celý systém závodu probíhal zcela netradičním způsobem. První polovina byla vyřazovací. Odlezly se první dva bouldry a dva finalisté, co si na nich vedli nejhůře, vypadli. Zbylí finalisté se posunuli na dva poslední problémy. Tady se opět změnil styl hry. Každý závodník měl pouze tři ostré pokusy na zdolání bouldru a pokud daný problém nevylezl na první pokus, vrátil se do izolace, a počkal, dokud neodlezou ostatní závodníci svůj jeden pokus, a poté byl opět na řadě. (Stejným systémem probíhají závody La Sportiva Legends Only, pozn. red.)
.

Adam a závěrečný skokový boulder (f: Lukáš Bíba)

.
V mužích mezi sebou svedli boj o první místo Adam Ondra a Martin Stráník. Nakonec zvítězil Adam, který svým posledním pokusem dne vylezl jako jediný soutěžící závěrečný skokový bouldr a Martin bral stříbrnou pozici. Třetí místo obsadil slovenský bušič Štefan Bednár. Ženy s naprostou lehkostí ovládla Vanda Michalková, druhá byla Iva Vejmolová a Třetí místo obsadila Jana Ondřejová.

Po vyhlášení výsledků, jak už to tak bývá, se polovina lezců rozprchla domů a ta druhá obsadila bar. Diváci si odnesli spoustu motivace a finalisté věcné ceny, za které zaplatili vlastní kůží, krví a potem…. Ale to už tak na závodech bývá.

Do Hangáru se toho vejde… (f: Lukáš Bíba)

Babská jízda v Yosemitech. Jak mi lezení s frendy padlo (přímo) do oka

06. 01. 2019, Tereza Svobodová

Ano, je začátek roku a zkouškové období se blíží… Vím, že bych měla něco dělat, ale moje mysl je zasněná úplně jinde…

JOSEMITY… YOSEMITE…

…magické údolí, které ti vyrazí dech hned po příjezdu. Kam až oko dohlédne jsou skalní stěny. To vše ale rychle zapomeneš, když stojíš na louce pod El Capitanem, krk zalonemý až hrůza a sleduješ mravenčí trasy lezců-bigwóllistů, štrachajících se strastiplně vzhůru… Ach, tam tak jednou být, umět všechny triky… A hlavně, vykadit se jim nad hlavama do pytlíku a stanout na vršku tohohle krásného šutru a nejlépe nějakým pěkným stylem…

…zmateni jetlagem s kamarádkou Illonou nadšeně odsouhlasíme dvoudenní úvod do bigwallového a technického lezení… Po premiéře filmu Dawn Wall si říkáme, že to přece nebude až tak zlé, že nevadí, že jsme celý rok nešáhly na spáru a frendy držely v ruce naposled loni v létě. Místo balení pak usínáme nad otevřeným a stále plným pivem, naštěstí za mě parťačka balí, kope do mě, ať se taky sbalím, a na závěr s radostí dojíždí moje pivo…
.

Josemity… Yosemite… (f: Ilona Gaweda)

.

„Bigwall“ #1 – žížaly a dárečky

Ráno se nám ale dobře vstává, aspoň něco. Hodinový přístup se sviní není až tak zlý, prostě sklonit hlavu a šlapat, ale jumarování by to teda chtělo trochu procvičit… Leaning Tower je opravdu šikmá a to šplhání ve vzduchu, nic moc. No, na první den až překvapivě bez větších potíží, na spací polici dolézáme mírně po poledni, dělíme se o ni s Amíky, co si myslí na Half Dome a vyhrávají z repráčku. A tak za taktů amerického folku fixujeme ještě další dvě délky. Noc na polici je taky fajn, skála od odpoledního Slunce drží teplo, a tak si libujeme v teplíčku pod hvězdnou oblohou.

Na ranní červánky a východ Slunce nic nemá, tak nadšeně vyrážíme vzhůru. Nadšení mírně opadá po 120 metrech jumarování – Amíci s reprákem nám však šlapou na paty a občas se vynoří na štandu, tak se jistička může aspoň družit a zjišťovat tipy a triky. Mírné drama přichází ve stropové délce, kde pod mylným dojmem úlevně třímáme zapomenutý frend, jen aby se nám zteřelá smyčka začala párat pod rukama, a tak radši honem dál! V poslední délce se metodou pokusu a omylu učíme jumarovat v traverzu a procvičujeme vyprošťování frendů pomocí známého triku žížala (polsky dżdżownica – abych zachránila frenda, musela jsem si lehnout na polici a sunout se zpět jako píďalka, pozn. aut.) Sestup vcelku pohoda, žádné hledání jako v Alpách… Dole už jen radostně balíme lano, když tu náhle nám Amíci posílají „dáreček“ – šutr půl metru na půl metru. Naštěstí nás obě s parťačkou míjí, tak honem pryč.

Další tři dny prší, ale to nás neodradí od zběsilého útoku na místní jednodélky, odkud ve strašném slejváku po dvou cestách prcháme. Parťačka zdatně čistí poslední cestu v průtrži, zatímco mi v kapse mikiny mokne telefon, který se do konce zájezdu bude bránit funkčnosti (promiň, mami…).

Třetí den deště už je v celém kempu, ba i údolí, znát nervozita z počasí. Lezci, přikovaní k zemi, nervózně pendlují mezi bouldry, internetem, sprchou a obchodem se suvenýry, kde si stejně nic nekoupí. Večer je v celém kempu cítit, a hlavně slyšet, to hemžení a přípravy. Počasí se zlepší.
.

Když se zrovna neleze… (f: Dan Easton)

.
„Bigwall“ #2 – Obousměrný provoz po frendech

Plán je jasný. Po zdárně vylezené Leaning Tower naše sebevědomí stoupá, a tak chceme pokusit Washington Column. Jelikož si s parťačkou uvědomujeme, že tam nebudeme samy, volíme následující strategii – půjde se nalehko, dokud to půjde, poleze se, a až to nepůjde, začne se tahat za frendíky, a až nás to obě přestane bavit, slaníme a hurá do kempu na večeři. Plán je to brilantní. Při skoro hodinovém přístupu nepotkáme ani nohu a začínáme tak doufat v prázdnou stěnu. O půl sedmé s prvním světlem stojíme pod nástupem a zjišťujeme, že jsme asi tak osmý tým na nástupu.

No nic, prsty svrbí, chceme lézt! Volíme tak varianty variant a zdárně předjíždíme. Na spací polici (zvané Dining Ledge) dorážíme asi po dvou hodinách, kdy nám na paty opět funí silná, tentokrát britská dvojka. Zatím nás však nepředběhli. Na polici dáváme snídani a výhled na Half Dome – ten docela ujde. Paráda, tady si dovedeme představit snídani, oběd i večeři… Další tři délky opět volíme variantu zleva, a tím pádem vynecháváme známou stropovou délku a kyvadlo. Během těch délek pustíme Anglány před sebe a doháníme první dvojku ve stěně – dvě Američanky, které na to jdou trochu jako my, jsou ale domácí – nemají lano na slanění. Necháme je teda lézt první, a tak sedíme na štandu i s jističkou asi dvě hoďky. Začíná fičet, Slunko nikde, začíná být pěkná kláda, tak vymýšlíme, co asi dělat, abychom nemusely myslet na zimu. Rozjíždí se babská jízda. To by člověk nevěřil, co všechno se dá probrat na štandu. Od doporučení cest, přes čůrání ve stěně až po dobré sprchy v Údolí. No bábovky ve stěně – znáš to. Anebo ne?
.

Bábovky ve stěně (f: Ilona Gaweda)

.
Když jistička odsupí na jumarech, pouštím se do své délky, statečně a dokonce i rychle (!) stoupám a frendy za sebou čistím jako z učebnice! Už ani není zima, jsem ve své bublině – v ráji. Když v tom prásk, plesk, offsetová 0.1-0.2 letí a já s ní…

Frend končí v mém víčku a hlavou dolů koukám na parťačku z jiné perspektivy: „Mno, tak jsem myslela, že už jsem chytla grif… No nic, nedá se svítit, musím dál.“ Spára se mi však nelíbí a pin scars (mělká vhloubení tvaru vajíčka tvořící spáru, ve kterých nic pořádně nedrží, pozn. aut.) na tak malé velikosti mě začínají děsit víc a víc. Vydržím ještě pár metrů, pak to ale vzdávám – došel morál. Úprk je tady! Ale jak se dostat dolů, aniž bychom tam musely nechat matroš?

A tak krabím způsobem slézám pozpátku na štand. Už jsi viděl někoho slézat po frendech dolů? Obzvlášť, když je máš po sobě vybírat? Ne? Já taky ne… Ale zkusila jsem to… No, nic moc to nebylo… S velkou úlevou se ocitám zpátky na štandu a začínáme slaňovat. Při kontrole materiálu zjišťujeme, že jsem si taky rozbila sedák. Naštěstí jen trochu, furt je funkční a co by kobercovka nespravila, že? (foto)

Ve školní knihovně teď kuju plány na letošní rok – kam na písek, kam na žulu procvičit se před dalším zájezdem do Yosemite, kolik stojí letenky, kde a jak postavit tréninkovou spáru z překližky, co za frendy či průvodce k narozeninám… Znáš to, ne? Jasně, mezitím se sem tam učím. A už se nemůžu dočkat jara a prvních skal.
.

DEVATERO POUČENÍ PRO PŘÍŠTĚ

1) Nenech se zmanipulovat parťáky a jetlagem. Nevěř nikomu!

2) Nenech se zmanipulovat fixními frendy a smyčkami. Nevěř ničemu!

3) Nenech se zmanipulovat vlastní hlavou – když si myslíš, že už umíš tahat za frendy či lézt spáry, ještě pořád to neumíš. Nevěř sama sobě!

4) Nenech se zmanipulovat yosemitskou klasou. Když je něco 5.9, může to být ku*va těžký… Asi jako VII ze šedesátejch v ÁDRU. Anebo to bude pěkný a lehký. Kdo ví? Nevěř průvodcům!

5) Nenech se zmanipulovat dlouhými dny. Nos s sebou čelovku. VŽDY a VŠUDE. Nevěř Slunci!

6) Nenech se zmanipulovat tím, že ti jdou sportovky. Lišta je lišta, spáry jsou spáry a trad je trad. Nevěř na nýty (anebo na mýty?)!

7) Nenech se zmanipulovat vápnem. Zajeď si na žulu nebo písek a rozlez se ve spárách. Nevěř si… NE! Věř si a ono to přijde! (Snad.)

P.S. pokud ještě stále nelezeš, tak:

8) Nenech se zmanipulovat kamarádkama, co ti tvrdí, že lezení je skvělý sport. Není, je to dřina, bolest a utrpení. A ty výhledy a fotky za to rozhodně NEstojí.

9) Nevěř (horo)lezkyním!

Tereza Svobodová žížaluje na Leaning Tower. (f: Ilona Gaweda)

Kámen, který věděl, kam spadnout. A rande na rakouské dálnici

28. 12. 2018, Pavel Richtr (redakčně kráceno)

Když Pája vyhrabal Malinu ze suti, zeptal se ho, co chce. Malina řekl, že ve vrchní kapse batohu by měly být prášky proti bolesti. Vzal si dva brufeny a polkl je na sucho. „Zbytek si bohužel budeš muset užít beze mě. Za chvílí přiletí,“ dodal.

Ne všechno končí tak, jak sám chceš. Hájím názor, že z chyb se poučíš jen tehdy, když je zažiješ nebo si jejich přímým svědkem. Naší chybou byly težké bágly. Každý druhý Ital, kterého jsme na hřebeni potkali, se ptal na sněhová pole a zda je to nebezpečný. Oni záviděli bágl s výbavou. My ladnost a rychlost pohybu.

Rychlost je bezpečí

Nacházíme se ve výběžku Julských Alp v Itálii, výchozí bod Malga Saisera. Hřebenovka od západu na východ je nádherná, nabízí střídání různě zajištěných a nezajištěných cest lehčích obtížností. To byl i hlavní důvod, proč se tady takhle mastíme. Skalní svět s neustálými výhledy na Julské Alpy ve Slovinsku, Vysoké Taury, Dolomity, vzadu někde velikáni Ortler, Piz Palu. Dokonce i moře na jihu se sem tam blýskne.

Bohužel, když máš trochu žízeň, tak se z výhledu na zasněžený Grossglockner moc nenapiješ. Na vrcholu Foronon del Buinz čeká starší Ital Lucciano, opravář luxusního bivaku. Nejdřív dá Malinovi napít vody s příchutí petroleje, pak Pájovi zbytek kanystru plného červů. Nabízí nám čaj, samozřejmě ne tekutý, ale pouze pytlík. Rozvaříme jeden ešus sněhu, co si neseme. Vypijeme ho a hurá dál. „Za hodinu jste v důležitém sedle a za tři hodiny u auta,“ ubezpečuje nás.

Jsme nadšení a s vervou se pouštíme do dalších úseků hřebenovky se spíše klesajícím profilem. Zpětně ho vyhodnocujeme jako sedmilháře, Jidáše s andělskou tváří a vůbec člověka, kterého už nikdy nechceme potkat. Nevíme, zda to byla blbá fatamorgana nebo realita. Nespoléhali jsme na jeho slova. Ale v momentě, kdy ti dva kluci řeknou, že mají trochu problémy s vodou, tak je přece nepošleš na smrt grilem. Jistý náznak serióznosti na jedné straně a důvěry na straně druhé se dá očekávat.

Na to sedlo docházíme asi po třech a půl hodinách po nekonečném traverzu na Slunci, s přelézáním různě vysokých polic, jedním prudkým sněhovým splazem a jedním zakufrováním v nepřehledné suti mezi skálami. Začínáme tušit, že zítra máme neplánovanou dovolenou, a že pojedeme od benzínky k benzínce.

Ze sedla začínáme scházet načechraným 250 metrů vysokým kuloárem, který je po zimě nakypřený jak dobrého zahradníka kompost. Vápenec se štípe a loupe jak slída. Všechno se sype a z pohodového terénu je nepříjemný problém na závěr. Jsme blíž a blíž bezpečí a potoku s vodou, na kterou teď tak myslíme. Někde v půlce kuloáru něco začíná chrastit. Přímo nad Malinou. Kámen velikosti televize. Má jasnou trajektorii a zdá se, jako by měl hlavu, reguloval svůj pohyb a jasně věděl, kam míří.
 Přesně tam po chvíli taky dopadá.

Pak je to mžik a vše je jak, když přetáčíš reklamu, ale nechytneš pokračování. A na nebi vzdalující se vrtulník.

Jdu se sviní na zádech (batoh atakuje hranici 20 kilogramů), sám, dehydrovanej, bez mapy, bez mobilu. Ten jsem vytrousil cestou, zatímco jsem se snažil dělat „hezký fotky“. Před očima se mi promítájí poslední okamžiky, šutr, suť a vrtulník.

Jak pes, co hledá stopu, hledám cestu na parkoviště, kde máme auto. Snažím se uvažovat racionálně a být nad věcí.
.

Výhledy na Julské Alpy ve Slovinsku, Vysoké Taury, Dolomity, vzadu někde velikáni Ortler, Piz Palu (f: Pavel Richtr)

.
Bez slin nepolkneš



Snažím se tu cereální mrchu spolknout, už dobrou minutu ale koušu jen do suché kaše. Bez slin to nejde. Zuby jsou jako kola drtičky, chybí pojivo. Nakonec to vyplivnu, smutně se podívám za sebe a do nebe, mám pořád pocit, že slyším vrtulník a přemýšlím, jak na tom ten druhej je. Cesta mě zavede na kamené pole, kam se mi vůbec nechce. Když skutečně narazím na potok, který je utvářen zbytky tajícího sněhu, stále se snažím myslet na to, že budu pít pomalu a jen trochu. Po několikahodinovém pochodu jsem už vysušený jak rajče. Když poprvé ochutnám vodu, rozum je ten tam. Chlemtám jak čokl a nemůžu zastavit.

Naberu vodu do PETky a šourám se dál, za nedlouho mě začne bolet břicho, ale zase nacházím značku. Něco za něco, aby byl svět v rovnováze.

Už jdu nějakou dobu a přicházející měkké světlo mi naznačuje, že mám tak hodinu a půl do tmy. Rekapituluji si situaci – klíče od auta mám, mapu nemám, vodu už mám, mobil stále nemám, zbytek proteinové tyčinky mám a bolest v břiše taky. V té maringotce, co mám na zádech, mám péřovku a spacák, takže v úvahách pracuji s plánem na noc pod hvězdami. Za jiných okolností romantika nejvyššího kalibru.
.

Za jiných okolností romantika nejvyššího kalibru (f: Pavel Richtr)

.

Rozcestník, přítel zoufalce

Po nějaké době potkávám rozcestník, a když na něm vidím Val Saisera a směr, dávám se do běhu. Podivná postava s pohorkama na nohách, na zádech batoh o objemu 60 litrů, zlomená v půli, rudá jak rajče, která se drží za břicho a snaží se běžet. V hlavě upírám veškeré soustředění na to dostat se k autu.

Se setměním vycházím na poslední kopeček k parkovišti, a když za horizontem vykoukne bílá škodovka, cítím se štastně a zároveň prázdně.

Spánek za moc nestojí a když přeci jen usnu, budí mě baterka, kterou mi někdo svítí do obličeje a cosi na mě huláká. Jen stěží chápu situaci. V kuželu světla vidím obrys postavy a jen pomalu mi dochází, že to není přepadení, ale Carabinier, který se mě snaží identifikovat. Když mu povím, kdo jsem, ptá se mě: „Proč jste nedal někomu vědět, že žijete?“ S vysvětlením, že jsem ztratil mobil a parťáka odvezl vrtulník, se spokojí a odjíždí.

Spánku pak už moc nedám, honí se mi toho v hlavě příliš. Když se rozední, vstanu a začnu se balit na dlouhou cestu. Za zrcátkem nacházím lístek s informací, že Jirkův batoh je na policejní stanici v Tarvisiu.

Jsou na něm napsané GPS souřadnice s názvem ulice. Sedám do auta a jedu k první ceduli s mapou, snažím se zorientovat. Po cca 20 minutách přijíždím do horského a stále ještě spícího města.
Je půl sedmé ráno a já rozhodně nemám trpělivost hodináře. Vybírám si hotovost, abych měl na mýtné a benzín, a chodím městem v naději, že najdu někoho vzhůru.



Místní blázen



Potkávám chlapíka arabského vzhledu. Vyprávím mu, co se stalo, a že sháním policejní stanici. Ukazuju mu papír s názvem ulice. Kouká na mě trochu prostoduše, mlčí. Načež začne kopat do balónu.

„Do pr*ele, jedinej člověk v téhle italské díře a já musím potkat místního blázna, co si se mnou chce zahrát fotbal!“ To, že neumí anglicky, netřeba zdůrazňovat. Chvíli se dál dohadujeme, ale on stále naznačuje penaltu a ukazuje do dálky. Pak mi dojde, že prostoduchej jsem já – myslí fotbalový stadion.

Nasedám do auta a jedu tím směrem. Po pár minutách nacházím fotbalový stadion a po chvilce i policejní stanici. Zaparkuju a běžím dovnitř. U brány se na mě vrhá policajt. Nepustím ho ke slovu a začnu mu vyprávět svůj příběh.

Po chvíli dohadování jdeme nakonec dovnitř. Znova mu pomalu vysvětluju, co se stalo, ale mluvit na něj pomalu anglicky je stejné, jako kdybych na něj mluvil pomalu česky. Najednou do místnosti přichází vyšší šarže. Velmi klidnou až otcovskou intonací se mě ptá, co potřebuju. Po chvílí dostávám Jirkův batoh a volám domů.

Když slyším ženu na druhém konci, zlomí se mi hlas. Ujišťuji ji, že jsem v pořádku a za chvíli budu doma. S tím se loučíme.

Jirku nacházím v nemocnici v Udine. Čumí jak puk, kde se tam beru. Já mám v očích slzičky. Probereme jeho zdravotní stav a začínáme vyjednávat o převozu. Ukazuju doktorce svoji spálenou ruku, která je oteklá a vypadá, jako bych si pod kůži narval housku. „To máte od sluníčka, nebo od ohně?“ ptá se mě. Když odpovídám, že od sluníčka, usměje se a řekne, že to bude dobrý.

Jirka nemá nic zlomeného, má pár stehů na zadnici a nohu fialovou až ke kotníku. Objem zvětšila trojnásobně, ale nakonec je připraven k převozu a na cestu dostává 30 balíčků chladivých polštářků a nějaký rauš na bolest. Může sedět jen na levé půlce. Adrenalin vyprchává a já začínám zjišťovat, že mě ta spálená ruka pořádně pálí. Takže zatímco si Jirka jednou rukou přidržuje chladivý polštářek na zadku, druhou rukou přidržuje polštářek na mé ruce, kterou i na dálnici nechávám položenou na řadící páce. Jsme jak na rande v kině. Dávají Autobahn Höhe Tauern, ale dneska z toho nic nebude.

(Text se umístil na 7.–8. místě v letní soutěži eMontany. Výsledky najdeš tady.)

Z chyb se poučíš jen tehdy, když je zažiješ (f: Pavel Richtr)

Kámen, který věděl, kam spadnout... A rande na rakouské dálnici

28. 12. 2018, Pavel Richtr (redakčně kráceno)

Když Pája vyhrabal Malinu ze suti, zeptal se ho, co chce. Malina řekl, že ve vrchní kapse batohu by měly být prášky proti bolesti. Vzal si dva brufeny a polkl je na sucho. „Zbytek si bohužel budeš muset užít beze mě. Za chvílí přiletí,“ dodal.

Ne všechno končí tak, jak sám chceš. Hájím názor, že z chyb se poučíš jen tehdy, když je zažiješ nebo si jejich přímým svědkem. Naší chybou byly težké bágly. Každý druhý Ital, kterého jsme na hřebeni potkali, se ptal na sněhová pole a zda je to nebezpečný. Oni záviděli bágl s výbavou. My ladnost a rychlost pohybu.

Rychlost je bezpečí

Nacházíme se ve výběžku Julských Alp v Itálii, výchozí bod Malga Saisera. Hřebenovka od západu na východ je nádherná, nabízí střídání různě zajištěných a nezajištěných cest lehčích obtížností. To byl i hlavní důvod, proč se tady takhle mastíme. Skalní svět s neustálými výhledy na Julské Alpy ve Slovinsku, Vysoké Taury, Dolomity, vzadu někde velikáni Ortler, Piz Palu. Dokonce i moře na jihu se sem tam blýskne.

Bohužel, když máš trochu žízeň, tak se z výhledu na zasněžený Grossglockner moc nenapiješ. Na vrcholu Foronon del Buinz čeká starší Ital Lucciano, opravář luxusního bivaku. Nejdřív dá Malinovi napít vody s příchutí petroleje, pak Pájovi zbytek kanystru plného červů. Nabízí nám čaj, samozřejmě ne tekutý, ale pouze pytlík. Rozvaříme jeden ešus sněhu, co si neseme. Vypijeme ho a hurá dál. „Za hodinu jste v důležitém sedle a za tři hodiny u auta,“ ubezpečuje nás.

Jsme nadšení a s vervou se pouštíme do dalších úseků hřebenovky se spíše klesajícím profilem. Zpětně ho vyhodnocujeme jako sedmilháře, Jidáše s andělskou tváří a vůbec člověka, kterého už nikdy nechceme potkat. Nevíme, zda to byla blbá fatamorgana nebo realita. Nespoléhali jsme na jeho slova. Ale v momentě, kdy ti dva kluci řeknou, že mají trochu problémy s vodou, tak je přece nepošleš na smrt grilem. Jistý náznak serióznosti na jedné straně a důvěry na straně druhé se dá očekávat.

Na to sedlo docházíme asi po třech a půl hodinách po nekonečném traverzu na Slunci, s přelézáním různě vysokých polic, jedním prudkým sněhovým splazem a jedním zakufrováním v nepřehledné suti mezi skálami. Začínáme tušit, že zítra máme neplánovanou dovolenou, a že pojedeme od benzínky k benzínce.

Ze sedla začínáme scházet načechraným 250 metrů vysokým kuloárem, který je po zimě nakypřený jak dobrého zahradníka kompost. Vápenec se štípe a loupe jak slída. Všechno se sype a z pohodového terénu je nepříjemný problém na závěr. Jsme blíž a blíž bezpečí a potoku s vodou, na kterou teď tak myslíme. Někde v půlce kuloáru něco začíná chrastit. Přímo nad Malinou. Kámen velikosti televize. Má jasnou trajektorii a zdá se, jako by měl hlavu, reguloval svůj pohyb a jasně věděl, kam míří.
 Přesně tam po chvíli taky dopadá.

Pak je to mžik a vše je jak, když přetáčíš reklamu, ale nechytneš pokračování. A na nebi vzdalující se vrtulník.

Jdu se sviní na zádech (batoh atakuje hranici 20 kilogramů), sám, dehydrovanej, bez mapy, bez mobilu. Ten jsem vytrousil cestou, zatímco jsem se snažil dělat „hezký fotky“. Před očima se mi promítájí poslední okamžiky, šutr, suť a vrtulník.

Jak pes, co hledá stopu, hledám cestu na parkoviště, kde máme auto. Snažím se uvažovat racionálně a být nad věcí.
.

Výhledy na Julské Alpy ve Slovinsku, Vysoké Taury, Dolomity, vzadu někde velikáni Ortler, Piz Palu (f: Pavel Richtr)

.
Bez slin nepolkneš



Snažím se tu cereální mrchu spolknout, už dobrou minutu ale koušu jen do suché kaše. Bez slin to nejde. Zuby jsou jako kola drtičky, chybí pojivo. Nakonec to vyplivnu, smutně se podívám za sebe a do nebe, mám pořád pocit, že slyším vrtulník a přemýšlím, jak na tom ten druhej je. Cesta mě zavede na kamené pole, kam se mi vůbec nechce. Když skutečně narazím na potok, který je utvářen zbytky tajícího sněhu, stále se snažím myslet na to, že budu pít pomalu a jen trochu. Po několikahodinovém pochodu jsem už vysušený jak rajče. Když poprvé ochutnám vodu, rozum je ten tam. Chlemtám jak čokl a nemůžu zastavit.

Naberu vodu do PETky a šourám se dál, za nedlouho mě začne bolet břicho, ale zase nacházím značku. Něco za něco, aby byl svět v rovnováze.

Už jdu nějakou dobu a přicházející měkké světlo mi naznačuje, že mám tak hodinu a půl do tmy. Rekapituluji si situaci – klíče od auta mám, mapu nemám, vodu už mám, mobil stále nemám, zbytek proteinové tyčinky mám a bolest v břiše taky. V té maringotce, co mám na zádech, mám péřovku a spacák, takže v úvahách pracuji s plánem na noc pod hvězdami. Za jiných okolností romantika nejvyššího kalibru.
.

Za jiných okolností romantika nejvyššího kalibru (f: Pavel Richtr)

.

Rozcestník, přítel zoufalce

Po nějaké době potkávám rozcestník, a když na něm vidím Val Saisera a směr, dávám se do běhu. Podivná postava s pohorkama na nohách, na zádech batoh o objemu 60 litrů, zlomená v půli, rudá jak rajče, která se drží za břicho a snaží se běžet. V hlavě upírám veškeré soustředění na to dostat se k autu.

Se setměním vycházím na poslední kopeček k parkovišti, a když za horizontem vykoukne bílá škodovka, cítím se štastně a zároveň prázdně.

Spánek za moc nestojí a když přeci jen usnu, budí mě baterka, kterou mi někdo svítí do obličeje a cosi na mě huláká. Jen stěží chápu situaci. V kuželu světla vidím obrys postavy a jen pomalu mi dochází, že to není přepadení, ale Carabinier, který se mě snaží identifikovat. Když mu povím, kdo jsem, ptá se mě: „Proč jste nedal někomu vědět, že žijete?“ S vysvětlením, že jsem ztratil mobil a parťáka odvezl vrtulník, se spokojí a odjíždí.

Spánku pak už moc nedám, honí se mi toho v hlavě příliš. Když se rozední, vstanu a začnu se balit na dlouhou cestu. Za zrcátkem nacházím lístek s informací, že Jirkův batoh je na policejní stanici v Tarvisiu.

Jsou na něm napsané GPS souřadnice s názvem ulice. Sedám do auta a jedu k první ceduli s mapou, snažím se zorientovat. Po cca 20 minutách přijíždím do horského a stále ještě spícího města.
Je půl sedmé ráno a já rozhodně nemám trpělivost hodináře. Vybírám si hotovost, abych měl na mýtné a benzín, a chodím městem v naději, že najdu někoho vzhůru.



Místní blázen



Potkávám chlapíka arabského vzhledu. Vyprávím mu, co se stalo, a že sháním policejní stanici. Ukazuju mu papír s názvem ulice. Kouká na mě trochu prostoduše, mlčí. Načež začne kopat do balónu.

„Do pr*ele, jedinej člověk v téhle italské díře a já musím potkat místního blázna, co si se mnou chce zahrát fotbal!“ To, že neumí anglicky, netřeba zdůrazňovat. Chvíli se dál dohadujeme, ale on stále naznačuje penaltu a ukazuje do dálky. Pak mi dojde, že prostoduchej jsem já – myslí fotbalový stadion.

Nasedám do auta a jedu tím směrem. Po pár minutách nacházím fotbalový stadion a po chvilce i policejní stanici. Zaparkuju a běžím dovnitř. U brány se na mě vrhá policajt. Nepustím ho ke slovu a začnu mu vyprávět svůj příběh.

Po chvíli dohadování jdeme nakonec dovnitř. Znova mu pomalu vysvětluju, co se stalo, ale mluvit na něj pomalu anglicky je stejné, jako kdybych na něj mluvil pomalu česky. Najednou do místnosti přichází vyšší šarže. Velmi klidnou až otcovskou intonací se mě ptá, co potřebuju. Po chvílí dostávám Jirkův batoh a volám domů.

Když slyším ženu na druhém konci, zlomí se mi hlas. Ujišťuji ji, že jsem v pořádku a za chvíli budu doma. S tím se loučíme.

Jirku nacházím v nemocnici v Udine. Čumí jak puk, kde se tam beru. Já mám v očích slzičky. Probereme jeho zdravotní stav a začínáme vyjednávat o převozu. Ukazuju doktorce svoji spálenou ruku, která je oteklá a vypadá, jako bych si pod kůži narval housku. „To máte od sluníčka, nebo od ohně?“ ptá se mě. Když odpovídám, že od sluníčka, usměje se a řekne, že to bude dobrý.

Jirka nemá nic zlomeného, má pár stehů na zadnici a nohu fialovou až ke kotníku. Objem zvětšila trojnásobně, ale nakonec je připraven k převozu a na cestu dostává 30 balíčků chladivých polštářků a nějaký rauš na bolest. Může sedět jen na levé půlce. Adrenalin vyprchává a já začínám zjišťovat, že mě ta spálená ruka pořádně pálí. Takže zatímco si Jirka jednou rukou přidržuje chladivý polštářek na zadku, druhou rukou přidržuje polštářek na mé ruce, kterou i na dálnici nechávám položenou na řadící páce. Jsme jak na rande v kině. Dávají Autobahn Höhe Tauern, ale dneska z toho nic nebude.

(Text se umístil na 7.–8. místě v letní soutěži eMontany. Výsledky najdeš tady.)

Z chyb se poučíš jen tehdy, když je zažiješ (f: Pavel Richtr)

Konečně v horách. Hokejka na Lomničák otvírá novou kapitolu mého lezení

26. 12. 2018, Jiří Malík

Vychází to, letos lezu, co chci. Žádné dary z nebes, když to nečekáš a není kam uhnout. Občas chybí spolulezec, ale to ke klasickému lezení, kterým jsem uchvácen, asi patří. Cítím se komfortně do šestek, nemám problém si tam chvíli „vystát“ a vyřešit to. Nemám problém si to sám odjistit. Když se plány sejdou s realitou, je to klišé, ale potěší to. Parťáci se potí a hledají „něco“ jiného. Ale ty jsi tam, kde to máš rád, kde tě to k smrti baví, tak proč bys pořád odcházel?

Raději toho vylezu více, než udělat zbrklý úsudek z nějakého chtíče. Hodí se občas potlačit tygra v sobě a zapojit trochu více pragmatismu. Oblíbené motto bych tedy rád upravil: „Trochu bych s tím být tygrem šetřil, ale pořád je to lepší, než být navěky červem!“

Mohu fungovat ve větší stěně než ve dvou délkových kvacích na Bořni?
Budu v pohodě zavěšen ve štandu nad 200 metrovou šluchtou a věnuji veškeré soustředění komunikaci se spolulezcem?
Nerozklepou se mi pod těžším místem nebo rovnou hned pod nástupem kolena a spodní čelist?
Užiju si to?
Vezmu si z toho nějakou zkušenost a další motivaci?

Otázek je mnoho. Udělat si odpovědi můžu jen jedním způsobem. Sebrat svačinu a štěstí do báglu, najít termín a volné místo v lůžkovým voze, trochu potrénovat, trochu toho tahu na bránu. A 22. srpna kolem 10: 30 stojíme první pod nástupem do cesty. Nad námi dobré počasí a západní stěna „Maličké“.

Zaujala mě už dávno při túrách kolem Téryho chaty. Neuvěřitelná, vysoko nad okolním terénem. Se spoustou klasických cest. Ve střední části „Hokejka“, legendární cesta z roku 1950. Je tomu přesně 68 let, kdy byla tahle fascinující linie technicky slezena. Teorie, topa, fotky, blogy, články a vyprávění by existovaly. Správný moment ne. Nechávám to uležet a čekám na správný okamžik. Okamžik, kdy se rozhodnu s plným vědomím a rezervou řešit problémy, které mohou nastat.

Konečně stojíme pod nástupem. Kontrola proběhla. To důležité na sedácích, to méně důležité v batozích, to nejdůležitější v hlavě. Parťák Gero leze jak umí nejlíp – rychle a plynule. Jištění zakládá s přehledem, často na první pokus. Lano vůbec netáhne. Radost se na něj při akci dívat, ještě větší radost po něm vybírat jištění ze skály. Hipster v Západní Lomnici.

Štandy dělá jednoduše a spolehlivě. Vše srozumitelně a na svém místě. Dělá mi radost, když vidím, že bych to vyřešil stejně nebo obdobně. Žasnu třeba nad stylem, jakým přelézá a odjišťuje těžký traverz. Linii drží jak dirigent orchestr. Pro mě je to všechno maturita lezení, která mě ale nestresuje, naopak si ji užívám.

Na průšvih není místo, počasí drží. Skála až na výjimky zcela suchá. Všechna těžká místa přelezena volně. Letošní lezení je znát a nad klíčovou převislou spárou mám možnost vylejt bandasku a zamávat ke štandu.
.

S Gerem na vrcholu Lomnického štítu (f: Jiří Malík)

.
Čím výš jsem, tím víc si uvědomuji každý krok, každý chyt, každý stup nebo rutinní práci s materiálem. Není třeba se nuceně soustředit. Všechna rozhodnutí přichází na řadu zcela automaticky a ve správný čas. Nemá cenu rozepisovat jednotlivé detaily z devíti lanových délek, ale rád bych vzdal hold panu Plškovi a panu Zachovali, kteří tuhle linku před téměř 70 lety vytyčili.

Vylézáme nahoru, přehupujeme se přes zábradlí mezi lidi s chytrými telefony, selfie tyčemi a podšálky s kávou. Někde tam u paní s Coca-Colou a novými džínsami milník v mém lezeckém životě končí a zároveň, zdá se, otevírá novou kapitolu lezení.

Kapitolu, ve které se z boulderingové haly stává uzavřená, zaprášená tělocvična gymnastiky, z umělé stěny barevná továrna na prodej vstupného a místo, kde ti půjčí lezečky a z jakékoli indoorové aktivity se stává trénink, který ty tak nenávidíš. A i z těch oblíbených skal půl hoďky autem od baráku se stává zahrádku s dobře odjištěným šutrem.

Konečně v horách, konkrétně v milovaných Tatrách, poznávám lezení s nádechem skutečného dobrodružství, kde společnou cestu nebo den nesmazatelně zapíšeš hluboko do svých memoárů. Nikdo ti to neonsajtne, nikdo ti to neomaglajzuje, nikdo ti to neshodí, že to je pro děti.

Kopec. Skála. Tady a teď. Tak abstraktní, přitom jednoduchý stav věcí, kterému rozumíš. Ráno pod lanovkou: „Co jdete lízt? Hokejku? Tak to hodně štěstí!“ Přesně o tom to je. Žádné hecování, žádná prestiž, žádné holedbání. Přesně to je mi nejbližší.

Tedy pane Plšku, pane Zachovale, Gero, díky za inspiraci a ukázání směru.

(Text se umístil na 7.-8. místě v letní soutěži eMontany. Výsledky najdeš tady.)

Kopec. Skála. Tady a teď. Začíná nová kapitola mého lezení (f: Jiří Malík)

Konečně v horách. Hokejka na Lomničák otvírá novou kapitolu mého lezení

26. 12. 2018, Jiří Malík

Vychází to, letos lezu, co chci. Žádné dary z nebes, když to nečekáš a není kam uhnout. Občas chybí spolulezec, ale to ke klasickému lezení, kterým jsem uchvácen, asi patří. Cítím se komfortně do šestek, nemám problém si tam chvíli „vystát“ a vyřešit to. Nemám problém si to sám odjistit. Když se plány sejdou s realitou, je to klišé, ale potěší to. Parťáci se potí a hledají „něco“ jiného. Ale ty jsi tam, kde to máš rád, kde tě to k smrti baví, tak proč bys pořád odcházel?

Raději toho vylezu více, než udělat zbrklý úsudek z nějakého chtíče. Hodí se občas potlačit tygra v sobě a zapojit trochu více pragmatismu. Oblíbené motto bych tedy rád upravil: „Trochu bych s tím být tygrem šetřil, ale pořád je to lepší, než být navěky červem!“

Mohu fungovat ve větší stěně než ve dvou délkových kvacích na Bořni?
Budu v pohodě zavěšen ve štandu nad 200 metrovou šluchtou a věnuji veškeré soustředění komunikaci se spolulezcem?
Nerozklepou se mi pod těžším místem nebo rovnou hned pod nástupem kolena a spodní čelist?
Užiju si to?
Vezmu si z toho nějakou zkušenost a další motivaci?

Otázek je mnoho. Udělat si odpovědi můžu jen jedním způsobem. Sebrat svačinu a štěstí do báglu, najít termín a volné místo v lůžkovým voze, trochu potrénovat, trochu toho tahu na bránu. A 22. srpna kolem 10: 30 stojíme první pod nástupem do cesty. Nad námi dobré počasí a západní stěna „Maličké“.

Zaujala mě už dávno při túrách kolem Téryho chaty. Neuvěřitelná, vysoko nad okolním terénem. Se spoustou klasických cest. Ve střední části „Hokejka“, legendární cesta z roku 1950. Je tomu přesně 68 let, kdy byla tahle fascinující linie technicky slezena. Teorie, topa, fotky, blogy, články a vyprávění by existovaly. Správný moment ne. Nechávám to uležet a čekám na správný okamžik. Okamžik, kdy se rozhodnu s plným vědomím a rezervou řešit problémy, které mohou nastat.

Konečně stojíme pod nástupem. Kontrola proběhla. To důležité na sedácích, to méně důležité v batozích, to nejdůležitější v hlavě. Parťák Gero leze jak umí nejlíp – rychle a plynule. Jištění zakládá s přehledem, často na první pokus. Lano vůbec netáhne. Radost se na něj při akci dívat, ještě větší radost po něm vybírat jištění ze skály. Hipster v Západní Lomnici.

Štandy dělá jednoduše a spolehlivě. Vše srozumitelně a na svém místě. Dělá mi radost, když vidím, že bych to vyřešil stejně nebo obdobně. Žasnu třeba nad stylem, jakým přelézá a odjišťuje těžký traverz. Linii drží jak dirigent orchestr. Pro mě je to všechno maturita lezení, která mě ale nestresuje, naopak si ji užívám.

Na průšvih není místo, počasí drží. Skála až na výjimky zcela suchá. Všechna těžká místa přelezena volně. Letošní lezení je znát a nad klíčovou převislou spárou mám možnost vylejt bandasku a zamávat ke štandu.
.

S Gerem na vrcholu Lomnického štítu (f: Jiří Malík)

.
Čím výš jsem, tím víc si uvědomuji každý krok, každý chyt, každý stup nebo rutinní práci s materiálem. Není třeba se nuceně soustředit. Všechna rozhodnutí přichází na řadu zcela automaticky a ve správný čas. Nemá cenu rozepisovat jednotlivé detaily z devíti lanových délek, ale rád bych vzdal hold panu Plškovi a panu Zachovali, kteří tuhle linku před téměř 70 lety vytyčili.

Vylézáme nahoru, přehupujeme se přes zábradlí mezi lidi s chytrými telefony, selfie tyčemi a podšálky s kávou. Někde tam u paní s Coca-Colou a novými džínsami milník v mém lezeckém životě končí a zároveň, zdá se, otevírá novou kapitolu lezení.

Kapitolu, ve které se z boulderingové haly stává uzavřená, zaprášená tělocvična gymnastiky, z umělé stěny barevná továrna na prodej vstupného a místo, kde ti půjčí lezečky a z jakékoli indoorové aktivity se stává trénink, který ty tak nenávidíš. A i z těch oblíbených skal půl hoďky autem od baráku se stává zahrádku s dobře odjištěným šutrem.

Konečně v horách, konkrétně v milovaných Tatrách, poznávám lezení s nádechem skutečného dobrodružství, kde společnou cestu nebo den nesmazatelně zapíšeš hluboko do svých memoárů. Nikdo ti to neonsajtne, nikdo ti to neomaglajzuje, nikdo ti to neshodí, že to je pro děti.

Kopec. Skála. Tady a teď. Tak abstraktní, přitom jednoduchý stav věcí, kterému rozumíš. Ráno pod lanovkou: „Co jdete lízt? Hokejku? Tak to hodně štěstí!“ Přesně o tom to je. Žádné hecování, žádná prestiž, žádné holedbání. Přesně to je mi nejbližší.

Tedy pane Plšku, pane Zachovale, Gero, díky za inspiraci a ukázání směru.

(Text se umístil na 7.-8. místě v letní soutěži eMontany. Výsledky najdeš tady.)

Kopec. Skála. Tady a teď. Začíná nová kapitola mého lezení (f: Jiří Malík)

PF 2019 – Mnoho chvil, kdy slova nejsou potřeba

23. 12. 2018, redakce

Ti do nového roku přeje redakce eMontany.

Rok 2018 byl plný krásných zážitků a příjemných překvapení.

Děkujeme za čtenářskou přízeň a těšíme se společně, co přinese rok následující – 2019.

Večerní momentka po výstupu na Emily peak na Novém Zélandu (f: SM)

Hory papírů. Jak vypadá život lezce po přestěhování do Rakouska?

21. 12. 2018, Eva Trnková Janatová

Krásně! Celé dny jenom lezeš a neslezeš z hor a ze skály.

Jo, dobrý, a teď ta realita…

Jsme tu už dva týdny. „Zítra před osmou sedáme do auta,“ píše mi jeden večer manžel a já se nadšeně začínám těšit do hor. „Jedeme na úřady,“ vrací mě zpátky na zem.

Od té doby, co jsme imigranti v Rakousku, mám pocit, že neřešíme nic jiného než papírování. Pro volnomyšlenkáře jako jsem já, je to jako peklo s nadstavbou. Pojištění sebe, bytu, pronájem, smlouvy, podepsat, další papíry na úřady… Prostě nelezecká realita.

Bydlíme u obrovského jezera. To zní jako sen, ne? A jak to vypadá ve skutečnosti? Klagenfurtské jezero je opředeno mýty. Ne, počkat, Klagenfurtské jezero je mýtus! Možná, kdybychom potkali nějakého opravdu starého obyvatele Klagenfurtu, byl by nám sdělil asi tohle: „Ano, můj děd říkával, že tu to jezero opravdu někde je. A že ta mlha pochází z něj.“ (…) Zkrátka jsme tu týden a ještě jsme ho neviděli. Začínám si myslet, že název Klagenfurt vznikl nějak takhle: Klagen­‑Furt­‑Mlha.
.

Opravdu tu někde je. Klagenfurtské jezero Wörthersee (f: Eva Trnková Janatová)

.
Naštěstí už jsme byli bouldrovat. Při zastávce v Linzi jsme měli od manželova nového zaměstnavatele zaplacené ubytování ve čtyřhvězdičkovém hotelu. Velký nezvyk. Abychom to vydýchali, hledáme v okolí nějakou lezeckou stěnu nebo boulder. Máme štěstí, asi 200 metrů od nás přes silnici je krásná venkovní i vnitřní stěna i s bouldrovkou.

Scéna jako z filmu – venku prší a my právě přijeli. „Miláčku, uděláme si romantický večer.“ Házíme tašku do pokoje, bereme lezky a z cestovního se nepřevlékáme – stejně budeme smrdět. Vedeme se za ruce a s sebou hrdě neseme lezečky. Krásná blondýnka na recepci kouká trochu udiveně.

Dočasně bydlíme na starých kolejích a hledáme naše budoucí bydlení na jihu Rakouska, v srdci Korutan. Nabídky pronájmů nejsou špatné a my vybíráme hlavní kandidáty. „A co tenhle?“ „Jo, pěkný, ale nevím, je to docela daleko od práce. Počkej! Je mezi stěnou a bouldrovkou, honem tam napiš!“

V době, kdy všichni více méně prožívají Vánoce, my konečně vyrážíme obhlédnout přilehlé hory pěkně zblízka. Říkáme si, že na běžky to ještě nebude a máme vyhlédlou hezkou hřebenovku. V průběhu cesty hore zjišťujeme, že sněhu není málo a začíná sněžit, skoro až solidní vánice. Smutně to otáčíme dolů, přeci jenom jsme si narychlo nevzali žádné vybavení a nevíme, co nás čeká nahoře. Nakonec to stíháme akorát – převléknout a honem na obhlídku dalšího bytu. Krásné horské štíty máme ještě před očima a jedeme zpět ke své jediné vánoční výzdobě – dobré skotské whisky.

Bodental – pohled na vysněné horské štíty (f: Eva Trnková Janatová)

„Byl to holčičí duševní grupáč.“ Anče Kuchařová o půlkilometrové lajně v Utahu

18. 12. 2018, Anče Kuchařová / Slacklineacademy.org

5 týdnů, 8 žen, 0 hádek, 497 metrů dlouhá highline, 5 dní na vršku věže, 27 vyhaulovaných batohů, 1724 vřelých objetí a 53 společných ohýnků. Hrníček, možná dva, uroněných slz. A všechny z lásky.

Highline mezi Castleton a Rectory tower byla prvně natažena v roce 2015, a když ji Theo Sanson přešel, byl z toho světový rekord. Loni jsme provedli s Kanaďany první opakování a Mia Noblet tam poslala taky svěťák. Pro mě byl tenhle půl kilometr bránou k velkým lajnám. Abych došla s pár pády do třetiny, musela jsem zahodit vše, co mě tíží a zmenšuje. A už když se lajna sundávala, bylo mi jasné, že na ni chci znovu. Tak jsem si koupila 600 metrů dlouhou slackline, začala shánět parťáky a vydělávat.
.

Vysněná, 497 dlouhá highline mezi Castleton a Rectory Tower v americkém Utahu (f: Anče Kuchařová)

.
Lajna do Utahu přiletěla ze tří míst. Na parkovišti u spojování jednotlivých kusů se sešel dívčí tým – pět Francouzek, dvě Češky a jedna Kanaďanka. Spojenou lajnu jsme dokonale ploše nasoukaly do čtyř batohů. Tři a tři holky lezly na věže, čtyři zůstaly dole a rozprostřely lajnu po celé délce – ano, počítáš správně, s napínáním nám pomohly ještě dvě americké bábovky.
.
Napínací pátek začal ve 4:30 ráno. Nejlehčí cesta na Rectory je „Dirty Chimney and Loose Rocks“ (5.9, 6/6+ UIAA, pozn.). Založit moc nejde, všechno se hýbe a nebo je to sakra široký osolený komín. Aurélie to vyběhla se dvěma dynamikami a jednou statikou pro fotografa na sedáku. Holky na Castleton už vykomínovaly taky. Vytáhly lajnu první, pak jsme začaly my. Pozemní tým lajnu chránil před zaseknutím. Vše šlo krásně. Pak padla tma, chlad a hrál si s námi vítr. Končili jsme naprosto zmrzlé a hladové v 10 večer.

Sobota. Jsme dead. Ale nahoře máme lajnu a na bedrech zodpovědnost za ní. Takže hurá, vynést nahoru jídlo, vodu a materiál na pět dní. Byla jsem tak unavená, že jsem hodinový trek šla dvakrát tak dlouho. 120 metrů žumarování a 700 dřepů v několika hodinách haulování. Končily jsme v jednu ráno za sněžné vánice. Druhá půlka party nosila a haulovala v neděli.

Sundávat jsme měly ve čtvrtek, ale blížící se bouře nás donutila sundat ve středu v noci.
Co se dělo mezi tím, je snad z jiné reality. Zažila jsem hodně úžasných týmů. Ale do těchto holek jsem se zamilovala. Zamilovala jsem se do každé z nich, do každého pohybu, úsměvu, pohledu. Bylo to vzájemné. Byl to duševní grupáč.

A do toho se sem tam projdeš po své vysněné lajně. Mimi a Louisa si udělaly boží osobáčky. Já se třemi pády poprvé stanula na vršku Castletonu. Nezbylo mi nic jiného, než se smát. Bylo ve mně tolik radosti, že jsem se smála dvacet minut v kuse.
.

Byl to duševní grupáč (f: Anče Kuchařová)

Povinná četba – „Kdo neriskuje, nevyhraje”. Jak sir Ed prožíval své „těžko na bojišti“

16. 12. 2018, Standa „Sany” Mitáč

Když Edmund Hillary přijel pár let po druhé světové válce zlézat evropské hory, asi se trochu nudil. „Přestože nás místní vůdci varovali, připadal nám výstup příjemný a nepříliš obtížný,“ popisuje v knize třeba výpravu na čtyřtisícovku Lyskamm. Tou dobou už měl nasbírané nějaké zkušenosti z rodného Nového Zélandu a na starý kontinent vyrazil s paroplavební společností „P&O“ (cca dva měsíce na lodi, pozn.) navštívit rodiče, kteří byli v Evropě na dovolené. Po čase s nimi nasedl v Paříži na vlak a za 22 hodin se ocitl v Insbrucku, odkud mohl začít objevovat krásy našich Alp. Za krátkou dobu a bez větších komplikací vylezl čtyřtisícovky Jungfrau, Mnich, Finsteraarhorn, Aletschhorn, Lyskamm a Weisshorn.

Jak se dočteš v knize „Kdo neriskuje, nevyhraje“, sir Edmund měl skvělou alpinistickou školu. I když byl samouk, první lekce dostával od Jižních Alp Nového Zélandu – a ty člověka školí neustále a důkladně. Musíš tady počítat s vlivem oceánu, který ti často servíruje vítr a srážky ze všech možných stran. Pokud ti foukne od Antarktidy nebo západu, všimneš si toho… Pokud se probojuješ nástupovou buší, tak měj na paměti, že na dvoutisícovky se tu běžně leze se dvěma lezeckými cepíny. A to i v letní sezóně.

Co mě zaujalo na této knize, je právě popis počátku cesty, která slavného Edmunda Hillaryho do hor přivedla. Pracoval pro tatínka včelaře na rodinné farmě, kde v průběhu zdejšího léta musel hodně pomáhat (často sedm dní v týdnu, i o Vánocích, pozn.) a otec mu dával volno spíše v zimě. Hillary se snažil využít každé volné chvíle, a tak za našetřené dolary vyrážel do místních hor hodně v průběhu zimy, kdy dostával propustky a kdy jsou podmínky ještě drsnější. Něco jako, kdyby se zimní Tatry přesunuly k Sevenímu moři?

I když to byl na základní škole hubený kluk s pocitem méněcennosti, přes plachého vysokoškoláka se díky utužování své tělesné kondice v horách vypracoval v devadesátikilového, skoro metr devadesát vysokého hromotluka–ragbistu, který se pomalu přestával bát výzev. Začal je vyhledávat.
.

Celou válku se také toužil dostat ke Královskému letectvu. Podařilo se mu to až v závěru. 1945, Blenheim. (f: Creative commons)

.
První stan si nechal ušít od kamaráda pláteníka a už to jelo. Jeho prvním výraznějším kopcem byla izolovaná hora Tapuaenuku a brzy na to se podíval normálkou na objektivně nebezpečný Mt. Cook (3724 m n. m., nejvyšší hora Zélandu, psali jsme 200 slov, pozn.). Pro jeho další himálajskou kariéru bylo asi klíčové, že se seznámil s místním horským vůdcem Harrym Ayresem, který ho vzal do skupiny, která se měla pokusit o prvovýstup Jižním hřebenem Mt. Cooku. Jižním – tedy tím ledovým a studeným, otočeným k pólu. Záměr se podařil a k úspěšnému výstupu jim tehdy na vrchol gratulovali dvanácti obřími zrcadly přímo z nedaleké chaty. Přestože výpravu v roce 1948 vedl Ayres, hřeben se dnes jmenuje „Hillaryho“.

Díky důvěře a přátelství s Ayresem a později Georgem Lowem, kteří byli členové britského horolezeckého spolku (British Mountaineering Council, pozn.), se v pozdějších letech mohl Hillary vydat ještě výš. Sice byl z Nového Zélandu, ale tou dobou se podle svých slov cítil více Britem, až poté Novozélanďanem. Díky tomu mohl využívat výhod koloniální mocnosti a v roce 1953 se účastnil slavné expedice na Mt. Everest.

Everest je ta známější a už několikrát omílaná část jeho života. Kouzlo téhle knihy spočívá možná spíše v tom, že z ní můžeš pochopit jeho kořeny a vztah k domovskému hřišti: „Teprve, když jsem se častěji dostával za moře, začal jsem plně oceňovat novozélandské hory jak pro jejich krásu, tak pro jejich horolezeckou obtížnost. Jižní Alpy se táhnou stovky kilometrů na sever i na jih a tvoří mocnou hradbu proti vlhkým západním větrům, jež dují z Tasmanova moře. (…) Počasí je jednu chvíli teplé a příjemné, a v příštím okamžiku divoké a bouřlivé. Zuřící severozápadní bouře je obávanější než himálajské vichřice se sněhem. Přístup do hor je často dlouhý a obtížný – nebo alespoň býval, než se začalo běžně používat letadel a helikoptér. Zdatný horolezec se musí na Novém Zélandě dobře vyznat v buši, musí umět přecházet prudké toky a nosit těžká břemena.“

_____

Edmund Hillary (20. července 1919 Tuakau – 11. ledna 2008 Auckland)
Rodák z Nového Zélandu, který celosvětově proslul tím, že se mu společně s Tenzingem Norgayem podařilo jako prvním lidem stanout na vrcholku Mt. Everestu. Stalo se tak 29. května během bristké expedice, kterou v roce 1953 vedl John Hunt. Později se Hillary zúčastnil výpravy na Severní pól (mimochodem s prvním člověkem na Měsíci Neilem Armstrongem) a na Jižní pól – pozemní cestou! Stal se tím pádem prvním člověkem, který stanul na všech třech pólech, tzv. „Three Poles Challenge“, konkrétně v roce 1985. Je držitelem Řádu britského impéria a nositelem titulu „sir“. (Na příští rok pro tebe na eMontaně chystáme jedno hillaryovské překvapení. Drž palce, ať to vyjde, pozn.)

_____

PŘEDCHOZÍ DÍLY LITERÁRNÍ RUBRIKY: Deset velkých stěn, Padající hvězda, Velké himálajské dobrodružství, Má cestaSetkání se smrtí, Šivova velká noc, Extreme AlpinismCesta do hor, Ze života horolezce, Himálajští tygři, Vilém Heckel.

Edmund Hillary v roce 1953 (f: Creative commons)

Hory k sobě nepustí každého. Test fyzických sil ve švýcarském Hardergratu

10. 12. 2018, Pepa Horák

Ahoj Pepo, jak se daří? Mám už nějakou dobu v záloze plán na nelezecký den, a když jsem dnes znovu koukala do mapy, vzpomněla jsem si na tebe.“

Když mi přišla tahle zpráva, rozkliknul jsem článek, podíval se na fotky a hned si řekl, že do toho chci jít. Nebo spíš přeběhnout.

Až potom jsem si přečetl následující detaily:

Vzdálenost: 35 kilometrů
Převýšení: 3000 metrů
Obtížnost: Velmi náročné a exponované
.

Majestátní výhledy na švýcarské Alpy (f: Pepa Horák)

.
No co, párkrát jsem letos přeběhl Krkonoše, tak tohle bude jen o kus vyšší. Navíc první zážitek s běháním v Alpách a rovnou ve Švýcarsku, prostě pecka. Za chvíli sedám do nočního autobusu směr Zürich, pak na vlak za Helčou a rovnou na skály, lezení tu mají velký, vzdušný a s výhledama, to se mi líbí.

Času na spánek je málo, všude straší, že vyrážet na Hardergrat později než v pět ráno se nevyplácí, takže v osm vystupujeme z vlaku a vybíháme. Za celých těch 35 kilometrů není jediné místo, kde se dá nabrat voda nebo koupit horká polívka. Všechno si neseme v pidi batůžku na zádech. Já k tomu přidávám ještě foťák a dva objektivy.

První kilometry jdou příkře vzhůru, Helča je zvyklá, žije tu a z místních přístupovek k lezení má natrénováno. To není jak u nás, kde si dojdeš pod věž skoro po rovině.

Tenhle stoupák za to naštěstí vážně stojí. Výhled na zasněžené vrcholy Jungfrau a Eiger, blankytné jezero Brienzersee a celý majestátný hřeben, který chceme překonat.
.

Helča to tu má v malíku. (f: Pepa Horák)

.
Utíkáme dál a dál, nahoru a dolů, je to houpavé, hezké, místy les, jinde planina, začíná být vedro a já občas pokukuju po jezeře dole, jak rád bych se v něm vykoupal.

Na 22. kilometru moje tělo najednou zavelí: „A dost!“ Voda, čokoláda ani mágo nepomáhají. Plahočím se k nejvyššímu bodu celého trailu a smutně koukám, jak se moje nohy nechtějí zvednout. Předchází mě skotačící pár turistů, kteří sem sice vyjeli lanovkou, i tak jsou ale rychlejší než já. Nahoře se sunu k zemi. Těžce oddechuju a zmůžu se jenom na omluvu Helče, že dál už to prostě nepůjde.

Naplno si uvědomuju, jak ty hory umít být vysoké, dlouhé a ne každého přes sebe prostě pustí.

Když jsem se po koupačce v jezeře přivedl aspoň trochu v životu, koupil jsem si zmrzlinu. Jedno z mouder místních běžců totiž zní: „Remember, ice cream awaits at the finish.“

Hory k sobě nepustí každého (f: Pepa Horák)

Ze života nadšeného (ne)pískaře

06. 12. 2018, Petr Janata

Odbil první duben, vysněný termín všech pískařů. Je to právě „apríl“, kdy se můžeš konečně vypravit do věží. Celou zimu se těšíš, až odložíš lyže, vytáhneš ze skříně smyčky a vrhneš se na to. Prohlížíš fotky, co jsi lezl a čteš průvodce, co nového si vylezeš.

Vykoukne sluníčko a ty se začneš rozlézat s kočárem pod skálou, na místních kvacích. No co, optimismus tě neopouští. Hlavně že jsi venku, ve skalách. Máš doma skvělou ženskou a dva super kluky, jenže ti jsou ještě moc mrňaví a druhý pilíř rodiny a spolehlivý parťák je plně vytížen péčí o potěr. Takže konstelace k výjezdu na písky není úplně ideální. Tak se dál snažíš na těch skalkách okolo baráku.

Spásná myšlenka! Přece jen už je tomu staršímu víc jak dva roky. Koukej, co ti táta přivezl, kouká nevěřícně. „Do tohohle postroje pro koníky si mám jako vlézt?“ V mžiku se s úsměvem houpá ve smyčce, hozené přes balknu.

Hned druhý den chvátáš k nejbližší dvojce. Přijdeš pod skálu, přivážeš ho na konec lana a zjistíš, že dvouleté dítě tě neodjistí. No nic, pár obratných pohybů a jsi na 15 metrové věži. Borec v helmičce pod skálou nevěřícně kouká, co to má znamenat. Dobereš, ke slaňáku píchneš lízátko a voláš. „Jako po žebříku. Máš tu překvapení!“ V tom vidíš záblesk v jeho očích a skoro nestíháš dobírat. Najednou máš malýho kámoše vedle sebe a rozbaluješ lízátko s krtkem. Hlavou ti najednou bleskne, že neumí slaňovat. Necháš ho dolízat tu dobrotu a vyměříš místo, kam ho pošleš. Tak, aby ti nespadl ze stráně nebo do potoka. Nohy před sebe, nohy před sebe, nohy před sebe! Ťuk, ťuk, ťuk do helmičky… Uf, je dole. Rychle to slezeš na „raka“ tou dvojkou dolů a obejmeš vysmáté horolezče. Hurá domů na večeři vysvětlovat, kde jsi celý odpoledne byl. Na poprvé dobrý, ale na písky to asi nebude.

Už není apríl, ale začátek května. Konečně! Český ráj s rodinou. V Kacanovech je to fajn, točí Konráda, do skal kousek a pár věží i okolo chalupy. To půjde. První den dáš výlet do Skaláku. Na zádech krosnu, v ní ten starší, co se mu dnes zrovna nechce moc šlapat. Tlačíš kočár s tím menším, v podvozku narvaný lano a pár hraček na písek. Tvoje super žena táhne bágl s cajkama. Plný nadšení po půl dni zjistíš, že dnešní vrchol bude tak maximálně vyhlídka u Lvíčka. Nepropadáš panice, zítra je taky den. Další ráno to bereš z druhého směru od Sedmihorek pod Maják. Obětavá žena hlídá a zároveň jistí, stíháš vylézt jednu cestu. Na oběd jsi v chalupě. Nedá ti to, droboť usíná – v pravé poledne běžíš najít něco schůdného.

Potkáváš první věže. Odhodlán lézt sólo, házíš kletr pod první cestou, na kterou si od pohledu troufáš. Vybíráš si pěknou, mírně převislou hranku. Navazuješ se na lano, vypínáš mozek a cestou si jen tak broukáš Ivana Mládka a koukáš, kolik pentlí by tam šlo pěkně namontovat. A je to tady! To, že sis od spodu myslel, že ve výlezu cvakneš slaňák, byl omyl. Stojíš na osolené poličce, ruce na oblém břichu. Slaňák daleko a do toho ti zapne mozek. Pohledem dolů vyměřuješ, mezi které pařezy to z těch 15 metrů pošleš, aby ses doplazil k báglu pro telefon a nenašel tě tady na podzim nějaký zbloudilý houbař. Nakonec se ti povede ten mozek zase deaktivovat. Pár temp a zjistíš, že se ani nemůžeš zapsat do knížky, protože se ti třepou ruce ještě po 10 minutách, co sedíš na vrcholu. Dáš retko a jdeš na pivo. U třetího Konráda koukáš k chalupě, že je nutné se jít věnovat otcovským povinnostem.
.

Hlavně že jsi venku, ve skalách (f: Petr Janata)

.
Den třetí je zlomový, dva kámoši jedou na Sušky. Milovaná žena je opět milionová a vysílá tě na celý den do skal. Ráno čekáš na parťáky a protože jsi byl včera nesmrtelný, preventivně si vysóluješ už xkrát lezenou Frýdlantskou na Vlajkovou. Slaníš, loupneš kuželku Rohozce a říkáš si, už budu hodnej. Za chvilku tě kámoši probírají z agónie a jdeš s nimi konečně na lano, jak nádherný pocit!

Doma sotva vstřebáš zážitky, a už je zase pátek. Zvoní zvonek, sedáš do lezeckého korábu. Nějaký kuželky pod nohy, dopíjíš třetí a najednou tě vítá nápis „Pod Císařem“. Svět je ještě v pořádku, nekončící ostrovská pohoda tu je stále nenarušena. Večer pozdravíš pár kapacit a ráno jdeš na to. „Rozlezeme se na nějakých klasikách, co známe.“ Celý den se to daří. Až do chvíle, než se rozhodneš vydrápnout na závěr dne Údolku na Popravčí Kámen. Lezeš celý den šestky, protože na víc v hlavě nemáš, ale tohle VIIa na konec by mohlo být fajn. Ve spáře nad kruhem proklínáš svoje pitomý nápady, ale nahoře nakonec zažíváš ten pocit, proč to vlastně děláš.

Jsme ty oblíbený klasiky za včerejšek nějak nestačily polámat, tak zpátky tam, kde jsme skončili. Ta holka, co s námi leze podruhé v životě, a hned na písku, na to asi nezapomene. V hladkém rajbáku, nevím jestli ujely nervy, nebo cvičky. Pendl, pic do řepy.

„Měla helmu? Ne.“
„Jsi celá? Jo.“

„Pohoda.“

Postupujeme věž od věže. Půl šestá večer, už tolik? Puf, odšpuntovaná flaška červeného na poslední věži, s náznakem zapadajícího slunce. Retko, pohoda, nekonečný klid.

Třetí den je kritickej. Dáme procházku po hranici, okoukneme to v Rájci, dáme pivo na domečku v Tisé a koupíme maso na gril. „Nevezmeme si s sebou cajky?“ říkáme si při odchodu. Třeba potkáme něco pěkného. Odpočinkový den se přetavil v lezení do tmy. Pivo v Tisé jsme ale stihli.

Čtvrtý den, ospalý ráno. Divný pocit v loktu. Vytáhneš ruku ze spacáku a bambule o velikosti poloviny tenisáku zdobí tvůj ctěný levý horní úd. Kluci lezou dál a ty je můžeš tak akorát fotit. Diagnóza pískař zní jasně – zánět šlach. Konečně jsi nabral morál a tři dny jsi měl pocit, že si už fakt tak trochu pískař. Teď čekáš, až se zahojí rány, pozoruješ lezoucí manželku, hlídáš děti a píšeš články o ničem. Přitom doufáš, že budeš moct co nejdřív zase začít.

(Text se umístil na šestém místě v letní soutěži eMontany. Výsledky najdeš tady.)

Otcovským povinnostem se ve skalách nevyhneš (f: Petr Janata)

Ze života nadšeného (ne)pískaře

06. 12. 2018, Petr Janata

Odbil první duben, vysněný termín všech pískařů. Je to právě „apríl“, kdy se můžeš konečně vypravit do věží. Celou zimu se těšíš, až odložíš lyže, vytáhneš ze skříně smyčky a vrhneš se na to. Prohlížíš fotky, co jsi lezl a čteš průvodce, co nového si vylezeš.

Vykoukne sluníčko a ty se začneš rozlézat s kočárem pod skálou, na místních kvacích. No co, optimismus tě neopouští. Hlavně že jsi venku, ve skalách. Máš doma skvělou ženskou a dva super kluky, jenže ti jsou ještě moc mrňaví a druhý pilíř rodiny a spolehlivý parťák je plně vytížen péčí o potěr. Takže konstelace k výjezdu na písky není úplně ideální. Tak se dál snažíš na těch skalkách okolo baráku.

Spásná myšlenka! Přece jen už je tomu staršímu víc jak dva roky. Koukej, co ti táta přivezl, kouká nevěřícně. „Do tohohle postroje pro koníky si mám jako vlézt?“ V mžiku se s úsměvem houpá ve smyčce, hozené přes balknu.

Hned druhý den chvátáš k nejbližší dvojce. Přijdeš pod skálu, přivážeš ho na konec lana a zjistíš, že dvouleté dítě tě neodjistí. No nic, pár obratných pohybů a jsi na 15 metrové věži. Borec v helmičce pod skálou nevěřícně kouká, co to má znamenat. Dobereš, ke slaňáku píchneš lízátko a voláš. „Jako po žebříku. Máš tu překvapení!“ V tom vidíš záblesk v jeho očích a skoro nestíháš dobírat. Najednou máš malýho kámoše vedle sebe a rozbaluješ lízátko s krtkem. Hlavou ti najednou bleskne, že neumí slaňovat. Necháš ho dolízat tu dobrotu a vyměříš místo, kam ho pošleš. Tak, aby ti nespadl ze stráně nebo do potoka. Nohy před sebe, nohy před sebe, nohy před sebe! Ťuk, ťuk, ťuk do helmičky… Uf, je dole. Rychle to slezeš na „raka“ tou dvojkou dolů a obejmeš vysmáté horolezče. Hurá domů na večeři vysvětlovat, kde jsi celý odpoledne byl. Na poprvé dobrý, ale na písky to asi nebude.

Už není apríl, ale začátek května. Konečně! Český ráj s rodinou. V Kacanovech je to fajn, točí Konráda, do skal kousek a pár věží i okolo chalupy. To půjde. První den dáš výlet do Skaláku. Na zádech krosnu, v ní ten starší, co se mu dnes zrovna nechce moc šlapat. Tlačíš kočár s tím menším, v podvozku narvaný lano a pár hraček na písek. Tvoje super žena táhne bágl s cajkama. Plný nadšení po půl dni zjistíš, že dnešní vrchol bude tak maximálně vyhlídka u Lvíčka. Nepropadáš panice, zítra je taky den. Další ráno to bereš z druhého směru od Sedmihorek pod Maják. Obětavá žena hlídá a zároveň jistí, stíháš vylézt jednu cestu. Na oběd jsi v chalupě. Nedá ti to, droboť usíná – v pravé poledne běžíš najít něco schůdného.

Potkáváš první věže. Odhodlán lézt sólo, házíš kletr pod první cestou, na kterou si od pohledu troufáš. Vybíráš si pěknou, mírně převislou hranku. Navazuješ se na lano, vypínáš mozek a cestou si jen tak broukáš Ivana Mládka a koukáš, kolik pentlí by tam šlo pěkně namontovat. A je to tady! To, že sis od spodu myslel, že ve výlezu cvakneš slaňák, byl omyl. Stojíš na osolené poličce, ruce na oblém břichu. Slaňák daleko a do toho ti zapne mozek. Pohledem dolů vyměřuješ, mezi které pařezy to z těch 15 metrů pošleš, aby ses doplazil k báglu pro telefon a nenašel tě tady na podzim nějaký zbloudilý houbař. Nakonec se ti povede ten mozek zase deaktivovat. Pár temp a zjistíš, že se ani nemůžeš zapsat do knížky, protože se ti třepou ruce ještě po 10 minutách, co sedíš na vrcholu. Dáš retko a jdeš na pivo. U třetího Konráda koukáš k chalupě, že je nutné se jít věnovat otcovským povinnostem.
.

Hlavně že jsi venku, ve skalách (f: Petr Janata)

.
Den třetí je zlomový, dva kámoši jedou na Sušky. Milovaná žena je opět milionová a vysílá tě na celý den do skal. Ráno čekáš na parťáky a protože jsi byl včera nesmrtelný, preventivně si vysóluješ už xkrát lezenou Frýdlantskou na Vlajkovou. Slaníš, loupneš kuželku Rohozce a říkáš si, už budu hodnej. Za chvilku tě kámoši probírají z agónie a jdeš s nimi konečně na lano, jak nádherný pocit!

Doma sotva vstřebáš zážitky, a už je zase pátek. Zvoní zvonek, sedáš do lezeckého korábu. Nějaký kuželky pod nohy, dopíjíš třetí a najednou tě vítá nápis „Pod Císařem“. Svět je ještě v pořádku, nekončící ostrovská pohoda tu je stále nenarušena. Večer pozdravíš pár kapacit a ráno jdeš na to. „Rozlezeme se na nějakých klasikách, co známe.“ Celý den se to daří. Až do chvíle, než se rozhodneš vydrápnout na závěr dne Údolku na Popravčí Kámen. Lezeš celý den šestky, protože na víc v hlavě nemáš, ale tohle VIIa na konec by mohlo být fajn. Ve spáře nad kruhem proklínáš svoje pitomý nápady, ale nahoře nakonec zažíváš ten pocit, proč to vlastně děláš.

Jsme ty oblíbený klasiky za včerejšek nějak nestačily polámat, tak zpátky tam, kde jsme skončili. Ta holka, co s námi leze podruhé v životě, a hned na písku, na to asi nezapomene. V hladkém rajbáku, nevím jestli ujely nervy, nebo cvičky. Pendl, pic do řepy.

„Měla helmu? Ne.“
„Jsi celá? Jo.“

„Pohoda.“

Postupujeme věž od věže. Půl šestá večer, už tolik? Puf, odšpuntovaná flaška červeného na poslední věži, s náznakem zapadajícího slunce. Retko, pohoda, nekonečný klid.

Třetí den je kritickej. Dáme procházku po hranici, okoukneme to v Rájci, dáme pivo na domečku v Tisé a koupíme maso na gril. „Nevezmeme si s sebou cajky?“ říkáme si při odchodu. Třeba potkáme něco pěkného. Odpočinkový den se přetavil v lezení do tmy. Pivo v Tisé jsme ale stihli.

Čtvrtý den, ospalý ráno. Divný pocit v loktu. Vytáhneš ruku ze spacáku a bambule o velikosti poloviny tenisáku zdobí tvůj ctěný levý horní úd. Kluci lezou dál a ty je můžeš tak akorát fotit. Diagnóza pískař zní jasně – zánět šlach. Konečně jsi nabral morál a tři dny jsi měl pocit, že si už fakt tak trochu pískař. Teď čekáš, až se zahojí rány, pozoruješ lezoucí manželku, hlídáš děti a píšeš články o ničem. Přitom doufáš, že budeš moct co nejdřív zase začít.

(Text se umístil na šestém místě v letní soutěži eMontany. Výsledky najdeš tady.)

Otcovským povinnostem se ve skalách nevyhneš (f: Petr Janata)

Život je ako Tombola. Nečakané dobrodružstvo v Tatrách

01. 12. 2018, Mišo Žilka

„Ujček, vstávaj,“ budí ma Méďo. Je skoré zimné ráno a my si dávame rýchle raňajky v panelákovom byte. Batohy máme zabalené od večera, len zbehneme dolu schodmi a nakladáme vymrznuté auto. Na oblohe je nekonečno hviezd a sneh vŕzga pod botami. Padám na prednom sedadle na chvíľku do driemot a prebudím sa na parkovisku pri zastávke „Popradské pleso“. Vyrážame pomaličky do Váhy. Máme dnes v pláne vyliezť severnú stenu Vysokej Stanislawského cestou (klas. IV-V.). Podľa aktuálnych informácií má byť v excelentnej podmienke.

Nad Žabími plesami začína pomaly svitať a mesiac spadol za Satana (foto). Lúče slnka na hrebeni. Cítim svet všade naokolo, som jeho súčasťou. Človek, molekula v ohromnom priestore hôr.

Dáme mačky a robíme opatrné kroky v zmrznutom firne na reťaziach na Chatu pod Rysmi. Zdravíme sa s Viktorom. Poďme, poďme, naháňa Méďo, lezci tam už isto budú v takejto podmienke. Sme relatívne rýchli a vo Váhe sme o pol siedmej. No na lezcov z chaty nemáme šancu. Prehupneme sa cez sedlo na sever a pozeráme do steny. Dve, možno tri dvojky idú pod stenu. Méďovi sa to nezdá, davy neobľubuje. Navyše, kto vie aké družstvá nalákala do steny vyhlásená podmienka.

Ja som však namotaný a v hlave mám jedine cestu a stenu. Už keď sme tu, poďme sa tam aspoň pozrieť, možno nás pustia dopredu, možno ich ukecáme, alebo ich predbehneme v prvých dĺžkach, alebo… Vymýšľam plány a šprintujem na nástup. Parťák sa podvoľuje, za chvíľu sme pod stenou.

Vyzerá to na dve dvojky nad nami. „To je blbosť ujček, pustia nám niečo na hlavu,“ hovorí Méďo a díva sa smerom hore. Prvá je trojka Poliakov, chalan ťahá a dvaja lezú súbežne za ním. Celkom to hrnú. Za nimi slovenská dvojka a potom ešte dvaja Česi. Poliaci sú už vysoko, no aj tak z toho hľadí pekný průser, varuje ma rozum. „Dole sú ľahké dĺžky, poď, tam ich obehneme,“ počujem sám seba hovoriť. Ajajáj, ozval sa čertík. „Prinajhoršom zlaníme z prvého štandu,“ vymýšľam ďalej. „Ta ja, keď už tam raz naleziem, ta už odtiaľ nebudem zlaňovať. Ani bohovi,“ mračí sa parťák.
.

Ráno v horách (f: Mišo Žilka)

.
Hurá, chytil sa. „Tak hybaj, to vybehneme, keď už som tu z tých Čiech,“ zatlačím na city. „Tak poďme, ale vieš sám, že je to blbosť ujček a keď sa tam hore niečo poserie, tak sa smiechu nezdržíme,“ veští parťák. Ja neviem odolať. Prvé ľahké dĺžky ma lákajú do steny.

Pomaličky stúpam v prvej dĺžke. Istenia moc nie je, je to predsa len sever ale zbrane držia super. Tutti podmienka, všetko pretečené ľadíkmi a firnami. Keď vyťahujem zbrane tak vŕzgajú, ako by som ich ťahal z polystyrénu. Wuá tak toto bude pecka, päťsto metrov v tejto podmienke. To je krása. Ide nám to. Eufória z lezenia už chytila aj Méďa a vyškiera sa od ucha k uchu.

No na štandoch sa vždy lezecké vláčiky zaseknú. Náš plán s obiehaním sa nestretol u ostatných lezcov s nadšením a nevrlo na nás zazerajú pri každom pokuse o šprint. Navyše nie je jednoduché nájsť istenia, zaľadnenie má dostatočnú hrúbku na lezenie ale šrúby držia len na pár miestach, a špáry sú zaliate ľadom. Štandujeme preto všetci vždy na rovnakých miestach v jednej línii cesty.

Teraz stojíme na štande pod kľúčovou dĺžkou. Méďo zaštandoval hodne vľavo od vyľadneného kúta ktorým ide linka a tak máme dobrý výhľad na situáciu. A zároveň sme mimo spádnice slovenskej dvojky. S údivom a narastajúcimi obavami pozeráme ako to lezú. Majú aký­‑taký štand vpravo od nás, pod kútom. Po pár krokoch cvaká prvolezec starú smycu, dáva neistý šrób a prelieza s vypätím síl kľúčové kroky. Nad ním cítim vľavo pilierik, kde by som ja robil štand. Vpravo totiž pokračuje cesta strmým skalným a zaľadneným korytom, kde bude nafúknutý sneh, ktorý sa postupne pokladá. Ak nalezie do neho, nijak už druholezca neodistí a navyše hrozí, že sa pod ním sneh môže odtrhnúť. „Počúj, leziem ďalej, neviem tu zaštandovať, tam dačo budé,“ kričí prvolezec dole a pokračuje do žľabu. „To teda nebude, neverím tomu,“ konštatuje kľudne Méďo. Kľudne preto, lebo sme mimo ich spádnice.

Všetky naše jednotlivé rozhodnutia nás doviedli až sem a pripadá mi, že od začátku nevyhnuteľne smerujem práve do tohoto miesta. La vida es una Tombola. Život je ako Tombola. A tú našu teraz roztáčajú títo dvaja experti. Sedíme hneď v prvom rade veľkého predstavenia a silno chalanom fandím, aby nebolo aj ich posledné. V podstate im nemám čo do toho kecať, je to ich život. A ani my sme tu nemali byť. Veď všetky rozumné argumenty hovorili proti. To dobre dopadne. Milujem to tu. Sme tu doma. Je to úžasná stena. Prelezú to. V pohode. Tak poď, Tombola!

Prvý stojí vysoko v žľabe a nemôže ďalej liezť a ani sa zaistiť. Vykrikuje zrúúúš a poď. Veď čo iné aj môže robiť. Druhý zrušil štand, urobil pár krokov a vycvakol starú smyčku. Neisto zatína zbrane a ruší aj posledné istenie. Už je medzi nimi len silno napnuté lano. Strach a napätie cítime až ku nám. „Dobre idéš, už si skoro tam, poriadne zasekni a máš to, pekné, póóď,“ nevydržím a povzbudzujem ho. „Tak a teraz keď sa tento zjebe, pofičia obaja až na nástup,“ oznamuje mi svoj názor na vec Méďo. Zrejme je to jasné aj tomu druhému a tak zabojuje a miesto prelezie.
.

Štand na pilieriku nad cruxom (f: Mišo Žilka)

.
Počkáme kým zmiznú v žľabe a dostanú sa na ďalší štand. Miesto rýchlo prelieza aj druhá dvojka, ktorá štandovala tiež mimo spádnice, vpravo. Chalani robia štand na rebierku, logicky a bezpečne. Počkám pokým dolezie na štand aj druhý a fičím. La vida es una Tomboláááá, hrá mi v hlave Manu Chao. Riadne ma to baví, lezenie ide super, podmienky dobré, pridám nejaké istenie a pustím sa do ľadu. Zbrane zasekávam na isto, uzavriem sa do vlastnej bubliny prítomnosti a bezpečia. Som sústredený a za chvíľu som na štande. Tak to je parádna cesta.

Doteraz sme s českou dvojkou na seba zazerali, nebavilo ich, že im ustavične dýchame na chrbát a tlačíme sa dopredu. Tu sme však vysoko v stene, skoby na štande sú mizerné, situácia vzrušujúca a na počínanie dvojky pred nami máme zrejme rovnaký názor. Cesta a udalosti nás spojili. Usmievame sa na seba ako starí kámoši. Navrhujem aby sme sa zbytočne nemotali a využili ich štand. Nový kamarát hneď súhlasí a odlieza svižne za kolegom. Kontrolujem istenia, pridávam ešte tenkú skobu, doberiem Méďa a ten fičí ďalej korytom hore.

A za desať minút na to si v Tombole vytočil trefu kusom ľadu do nedávno zlomeného nosa. Našťastie to ustál a zásah ho nezrazil dole. Nadáva na mňa, na svet, na seba, že sa nechal nahovoriť ako aj na všetky buržoázne atrakcie, že už nikdy nepôjde žiadnu populárku v podmienke. „Méďo, v pohodé ?,“ kričím na neho, hlavne nech už lezie a nebrble. Doliezam k nemu, nos má rozseknutý a skrvavený, no čo už s tým, teraz treba liezť. Ošetriť sa nechce nechať a tak pozerám do záverečnej dĺžky.

V závere steny sa zo žľabu zdvihol strmý, vyľadnený kút. Prerývano dýcham, tlačím do seba GU gel a snažím sa vizualizovať sám seba ako oddýchnutého a svalnatého superlezca, zvera zverského, ajronmena, hrdinu hrdinského. „Tak dávaj bacha ujček, už sa celkom klepem,“ informujem krvavého parťáka. „Pekne v klídku Miško, dobre ideš,“ už vypol zúrivosť a povzbudzuje ma v  krokoch od štandu.

Nástup je z prachového snehu v žľabe. „To je v pohode, keď spadnem aj z piatich metrov, určite sa mi nič nestane, trošku sa posánkujem a štand ma chytí,“ vravím si. Ľad je už osekaný od prelezov pred nami, sklepávam na dobrej zbrani, rozkročený široko v kúte, preberám ju z ľavej do pravej, nadupávam vysoko, sem mi sadne balnut, akurát v tých piatich, pot tečie do očí, maximálne rozkladám váhu na nohy len aby mi ten kŕč v predlaktí nepustil zbraň, no veď prečo by aj mal, veď je to krásne lezenie i kroky, zbraň chytí do kútika s ľadom, chytí aj druhá, už viem, že som v lepšom, pridám istenie a pár rýchlych krokov a  dychčím nad kútom na snehovej rampe.

Červená a čierna bliká od námahy pred očami. Snáď už nevyleziem ani krok v choďáku. Toto je fakt úžasná stena, boj do poslednej dĺžky, pecka. Z mozgu lovím motivačný obraz, už chcem vyliezť z toho temného severu, mať slnečné lúče v očiach, už cítim slnko, cítim vrchol. Podopieram sa o zbrane, Méďo ma predbieha a prvý vybehne na vrchol Vysokej, silný ako vždy. Nakoniec sa tam aj ja dopachtím, zdravíme sa s kamarátmi a vraciame s poďakovaním matroš. A už len zostup na Popradské a večer autom do Trutnova.

(Text se umístil na čtvrtém místě v letní soutěži eMontany. Výsledky najdeš tady.)

Život je ako tombola (f: Mišo Žilka)

Život je ako Tombola. Nečakané dobrodružstvo v Tatrách

01. 12. 2018, Mišo Žilka

„Ujček, vstávaj,“ budí ma Méďo. Je skoré zimné ráno a my si dávame rýchle raňajky v panelákovom byte. Batohy máme zabalené od večera, len zbehneme dolu schodmi a nakladáme vymrznuté auto. Na oblohe je nekonečno hviezd a sneh vŕzga pod botami. Padám na prednom sedadle na chvíľku do driemot a prebudím sa na parkovisku pri zastávke „Popradské pleso“. Vyrážame pomaličky do Váhy. Máme dnes v pláne vyliezť severnú stenu Vysokej Stanislawského cestou (klas. IV-V.). Podľa aktuálnych informácií má byť v excelentnej podmienke.

Nad Žabími plesami začína pomaly svitať a mesiac spadol za Satana (foto). Lúče slnka na hrebeni. Cítim svet všade naokolo, som jeho súčasťou. Človek, molekula v ohromnom priestore hôr.

Dáme mačky a robíme opatrné kroky v zmrznutom firne na reťaziach na Chatu pod Rysmi. Zdravíme sa s Viktorom. Poďme, poďme, naháňa Méďo, lezci tam už isto budú v takejto podmienke. Sme relatívne rýchli a vo Váhe sme o pol siedmej. No na lezcov z chaty nemáme šancu. Prehupneme sa cez sedlo na sever a pozeráme do steny. Dve, možno tri dvojky idú pod stenu. Méďovi sa to nezdá, davy neobľubuje. Navyše, kto vie aké družstvá nalákala do steny vyhlásená podmienka.

Ja som však namotaný a v hlave mám jedine cestu a stenu. Už keď sme tu, poďme sa tam aspoň pozrieť, možno nás pustia dopredu, možno ich ukecáme, alebo ich predbehneme v prvých dĺžkach, alebo… Vymýšľam plány a šprintujem na nástup. Parťák sa podvoľuje, za chvíľu sme pod stenou.

Vyzerá to na dve dvojky nad nami. „To je blbosť ujček, pustia nám niečo na hlavu,“ hovorí Méďo a díva sa smerom hore. Prvá je trojka Poliakov, chalan ťahá a dvaja lezú súbežne za ním. Celkom to hrnú. Za nimi slovenská dvojka a potom ešte dvaja Česi. Poliaci sú už vysoko, no aj tak z toho hľadí pekný průser, varuje ma rozum. „Dole sú ľahké dĺžky, poď, tam ich obehneme,“ počujem sám seba hovoriť. Ajajáj, ozval sa čertík. „Prinajhoršom zlaníme z prvého štandu,“ vymýšľam ďalej. „Ta ja, keď už tam raz naleziem, ta už odtiaľ nebudem zlaňovať. Ani bohovi,“ mračí sa parťák.
.

Ráno v horách (f: Mišo Žilka)

.
Hurá, chytil sa. „Tak hybaj, to vybehneme, keď už som tu z tých Čiech,“ zatlačím na city. „Tak poďme, ale vieš sám, že je to blbosť ujček a keď sa tam hore niečo poserie, tak sa smiechu nezdržíme,“ veští parťák. Ja neviem odolať. Prvé ľahké dĺžky ma lákajú do steny.

Pomaličky stúpam v prvej dĺžke. Istenia moc nie je, je to predsa len sever ale zbrane držia super. Tutti podmienka, všetko pretečené ľadíkmi a firnami. Keď vyťahujem zbrane tak vŕzgajú, ako by som ich ťahal z polystyrénu. Wuá tak toto bude pecka, päťsto metrov v tejto podmienke. To je krása. Ide nám to. Eufória z lezenia už chytila aj Méďa a vyškiera sa od ucha k uchu.

No na štandoch sa vždy lezecké vláčiky zaseknú. Náš plán s obiehaním sa nestretol u ostatných lezcov s nadšením a nevrlo na nás zazerajú pri každom pokuse o šprint. Navyše nie je jednoduché nájsť istenia, zaľadnenie má dostatočnú hrúbku na lezenie ale šrúby držia len na pár miestach, a špáry sú zaliate ľadom. Štandujeme preto všetci vždy na rovnakých miestach v jednej línii cesty.

Teraz stojíme na štande pod kľúčovou dĺžkou. Méďo zaštandoval hodne vľavo od vyľadneného kúta ktorým ide linka a tak máme dobrý výhľad na situáciu. A zároveň sme mimo spádnice slovenskej dvojky. S údivom a narastajúcimi obavami pozeráme ako to lezú. Majú aký­‑taký štand vpravo od nás, pod kútom. Po pár krokoch cvaká prvolezec starú smycu, dáva neistý šrób a prelieza s vypätím síl kľúčové kroky. Nad ním cítim vľavo pilierik, kde by som ja robil štand. Vpravo totiž