Stalo se to v létě, na konci srpna, počasí jako stvořené pro dlouhé dny plné šroubování prstů do jurských dírek, nátoků v převisech a i trochu morálovějšího lezení v cestách z roku 1980. Přeci jenom, první aku vrtačka se objevila někdy okolo roku 1970 a letěla na Měsíc s Apollem 15, tedy do jurského vápence se tou dobou vrtalo ručně. Po dvou dnech lezení už máme pěkné bezdomovecké prsty (červené a opuchlé) a jsme celí dolámaní z těžkých kroků. Padne tedy rozhodnutí podívat se do nového sektoru kousek od Goβweinsteinu – jmenuje se Obere Goβweinsteiner Wand a najdeš v něm spoustu starých, převážně kolmých klasik.

V rámci rozlezu si vybírám cestu Bunte Wand, Variante (Difiala) za 8‑, cesta má tři kroužky a slaňák na 20 metrů lezení. Začíná se v kolmé stěnce podél levé hrany, od které se u druhého kroužku traverzuje za hranu doleva přes třetí kroužek ke slaňáku. Beru s sebou dlouhé smyčky a expresky navíc (do kroužků chci dávat dvě proti sobě), abych naprodlužoval jištění pro druholezce. V průběhu lezení se cítím trochu vzdušně, a tak se jako chytrá horákyně na poslední chvíli rozhoduji, že si cvaknu BH ve vedlejší cestě, abych si zkrátil odlez mezi druhým a třetím kroužkem – prodlužuji ho dlouhou smyčkou (jedna expreska do BH druhá na konec smyčky). U třetího kroužku tím pádem ale zjišťuji, že mi nevystačí expresky…

Pokud dám dvě proti sobě, tak nezbyde ani jedna do slaňáku. Tak cvakám jen jednu a pokračuji dál. Nadlézám třetí kroužek. Začíná mi natýkat, a to dneska nechci, prsty bolí – lezli jsme už dva dny… Dneska to má být jenom příjemná užívačka. Volím ústup. Rozhoduju se, že nechci odskakovat a začínám těch pár kroků slézat, tak abych dosáhl na expresku (netuším, že je cvaklá v dramatickém kroužku) a nechal se dobrat.

Jenže, najednou sedím na zemi, v ruce expreska, rychle vyskakuji a dělám, jakože se nic nestalo (jako když se nakopu do holeně). Po chvíli si sedám na pařez a pořád mi nedochází, co se stalo. Přítelkyně volá 112 a na dispečinku s ní mluví pouze německy. Naštěstí v sektoru nejsme sami a na pomoc nám přichází německý pán venčící tři jezevčíky, který vládne angličtinou. Zároveň nám pomáhají dva čeští lezci, kterým jsem asi zkazil den.

Po 15 minutách přichází záchranáři; sedák dolu, kanila, přilétá vrtulník, do lehátka, listí a hlína všude a fííí nahoru, louka, přeložit dovnitř a letíme do Norimberku. V průběhu letu se mě paní doktorka ptá: „Do you want some more drugs?“ já úplně nafrčený z těch dobrot v kanile se na ní podívám a řeknu: „Záleží na tom, co máte,“ a směju, se jaký jsem vtipálek. V nemocnici mě proženou od rentgenu přes CT, a když zjistí, že mi nic není, tak už mě odmítají přesunovat z lehátka a musím sám. Přes noc si mě ještě nechávají na JIP, kdybych měl třeba prasklou slezinu, nebo ledviny, a tak nesmím čůrat ani pít. Ráno mě tedy čeká rekordní zbavení se tekutin za celý předešlý den. Na svůj výkon jsem pak tedy náležitě pyšný.

A dramatický kroužek? Ten zas tak dramatický nebyl, spíš moje vlastní blbost, kdy jsem si vycvakl expresku, do které jsem si odsedal (nákres pádu).

_______________________

Dočítáš jeden z příspěvků letní čtenářské soutěže 2026, (Máru Jedličku možná znáš z Hroších lázní). Letošní téma soutěže je „Dramatický kroužek“. Svůj text, fotky nebo video nám pošli do konce dnešního dne (!) – pravidla najdeš tady. Těšíme se na tvé příběhy, pozn. red.