„Vy blázni, kdy Vás tohle napadlo?“, zeptal jsem se svých dvou přátel, zatímco jsme všichni tři seděli na mém narozeninovém dárku a pili pivo. Přestože mám narozeniny v květnu, na svůj doslova největší dárek jsem si počkal až do července. „Hned jak se zavřely hranice,“ ušklíbl se na mě Mára, který mě ještě před sedmnácti lety namísto tahání do skal zkoušel z biologie na gymplu. „Přesně takhle jsme si to představovali,“ dodal ještě o dva roky mladší spolužák Ivan z téže instituce, a cvakl se do štandu.

S uzavřením hranic na jaře se nadobro rozplynuly šance na naši expedici Makalu 2020, kam jsme se chtěli pokusit vyhopsat pod vedením našeho guru Honzy Trávy. Namísto Himálaje jsem tak trávil letošní jaro všemožně, včetně popolízání v těch našich krásných českých skalkách s přáteli. Mára s Ivanem, kteří sledovali veškeré expediční přípravy, tak pro mě připravili „záplatu“, na kterou už asi nikdy nezapomenu.

Vraceli jsme se zrovna s rodinou z Alp, když se mi rozsvítil displej telefonu. „Můžeš v neděli?“ Nic víc, nic míň. Na moje otázky kam, kde, proč a jak se mi nedostalo odpovědí. Prý mě čeká jen cesta, která by se bezesporu mohla jmenovat „Pískařem snadno a rychle“, neboť v ní zakusíme takřka všechno, co pískařina obnáší. A tak jsem sedl v šest ráno na kolo a dojel do Holic, kde už mě naložili kluci do auta, abychom za chvíli přesedli do dalšího společného auta a za chvíli seděli ve vlaku do Adršpachu. Expediční začátek jak ze žurnálu – namísto auta na letiště kolo, namísto letadel s přestupem v Kataru dvě auta s přestupem v Mechově, a namísto expedičních džípů polský vlak, který s námi po starých teplických kolejích drncal úplně stejně, jako ty prastaré landrovery v Himálaji.

Bylo mi jasný, že to dneska nebude Křižák, ale moje první lezení v Ádru. V tom Ádru, kam se každej lezec, co mu nekoluje místo krve v rukách a v hlavě písek, bojí. Když jsem se snažil otevřít mapy, abych se podíval, proč stoupáme úplně stranou hlavních ádrovských cest, kluci mi zabavili telefon. Pořád se jen smáli a napínali mě. První se do cesty pustil Mára. Vylezl sokolem a spárkou na předskalí a začal hlasitě odfukovat. Čekal ho symbolicky zajištěný překrok do hlavního skalního masivu, do traverzu římsou, prakticky bez nohou. Dal to, vylezl ke kruhu a začal se smát. „Teď Ty!“, zamával.

Už jsem stál před odvážným krokem, ze kterého se mi točila hlava, když se tu pode mnou objevila druhá, stejně početná partička. „Kokos, to jste odvážní, tam dáte asi horezdárek!“, ozvalo se zdola. Zastavil jsem se. Ivan začal na týpka pokřikovat, ať mi nic neprozrazuje, že nevím co lezu a tak vůbec. „Jasné jasné. Ty voe, no tak ukaž, jak tam houpneš!“, hecovali mě neznámí příchozí zdola a tak jsem houpnul.

Po sokolu, žábách ve vertikální i horizontální spáře, po traverzu a překroku nás všechny u kruhu čekala premiéra další z pískařských technik. Stavění. Diskuse o tom, kdo bude ten dole, neproběhla. Mára cestu vymyslel, já musím fotit a Ivan jako jediný z nás má bicepsy jako my dva nohy. Koleno, rameno, dřep a ruka. Nejistými pohyby se Mára skutečně objevil u něčeho, čeho se mohl přidržet a pustil se ukloněnou plotnou s pseudoškrapy ke druhému kruhu. Porno. Následoval jsem jej hned, jak se Ivan oklepal, aby se pak jako třetí za námi vytáhl za lano.

Od kruhu nás už čekala poslední délka. Rajbas. Ten mi kluci nechali na prvním a já se u knížky strašně rozesmál. Právě jsem s nimi vylezl na Makalu! Ve fotobatohu ještě studené vrcholové pivko chutnalo jako nikdy. Chvíli po nás příchozí partička stanula na vrcholu Annapurny a já pochopil, proč mi kluci zabavili telefon. Tahle část Ádru se jmenuje Himálaj. Takovýhle dárky k narozeninám, to člověk nedostane každej rok. Díky kluci!

PS.: Když už bylo po všem, kluci otevřeli telefon a začali mi nahlas číst komentáře naší právě vylezené cesty „Po Galerii“ VI na Pejskařích. Řechtali jsme se všichni.

Staník, 2010: Pěkná cesta. Začátek je trochu morálový – na bloky lze sice dát dobrou smyčku, ale je to jištění typu „schwebe“ – vodorovně jdoucí lano k prvolezci. Římsa je však docela ostrá, nesolí a drží v ní i vodorovná žába.
Nosíček, 2011: Cesta hezká. Přepad dost straší tím, že už to po odlepení asi nepůjde zpět, ale není se čeho bát, římsa bere a spára je potom taky v pohodě. Stavění je potom taky v klidu a ještě by se dalo možná zmatkovet těsně pod druhým kruhem, ale to je jen o klidné hlavě. Doporučení hodná. (směje se)
Špajda, 2015: Takhle vychválený zmrdstvo už jsem dlouho neviděl!

Psal se rok 1989 a my jezdily do Skaláku každý víkend od pátku do neděle. Dříve jsme se nevracely večer domů, neměly jsme auta, takže v pátek vlakem do Sedmihorek, pak pěšky přes kemp, kde jsme potkávaly už plno známých a přímo do skal. Tentokrát jsme přijely později, ale chtěly jsme ještě něco vylézt. Tak jsme šly k Podmokelské a že dáme rychle „Údolku“. Nikdy jsem jí netahala, ale na druhém lezla mockrát, tak co by ne. Je to jiné – lézt to na prvním nebo druhém? Myslela jsem si, že to vyběhnu jako vždy na druhém, a tak jsme do toho šly.

Nutno ještě podotknout, že jsme byly dvě, dvě holky. Holek tehdy spolu moc nelezlo. Většinou dělaly jističe klukům. Ale občas se to sešlo, že jsme vyrazily bez kluků, protože jsme na ně stejně někde narazily. Tak jsme se usalašily dole pod skálou, kde je za rohem nástup do „Údolky“. Vzala jsem si s sebou potřebné smyce a karabiny a vyrazily jsem vstříc vrcholu. U druhého nebo u třetího kruhu jsem Evku dobrala. To už Slunce zapadlo a mezi skalami se setmělo. Když dolezla, šla jsem dál k dalšímu kruhu. Měly jsme tehdy buď bačkory, nebo podlepené kopačky s odříznutými špunty, to už nevím, i když občas jsme lezly i bosy. Bylo to jiné lézt bos. Tenkrát jsem snad nějaké boty měla, ale už nevím. Rozhodně to o botách nebylo.

Cvakla jsem třetí nebo čtvrtý kruh a šla dál, mírně doleva, ale tam jsem se nějak sekla. Nahoru jsem se bála, nevím proč, udělat krok a dolů to nešlo. Váhu bych nepřenesla dobře a byla jsem si jistá, že bych vylítla. Představa, že spadnu, totálně se otluču o skálu, neb by pád nebyl do vzduchu, a přistanu Evině asi na hlavě, nebyla příjemná. A pokud si myslíš, že čím déle stojíš, tak něco vymyslíš nebo se to nějak samo vyřeší, tak se mýlíš. Prostě stojíš, jsi čím dál víc vystresovaný, potíš se jako prase, ruce už ti kloužou i tam, kde jsi dřív bral chyt jako kráva, ale je to prostě spíš čím dál horší. Slaňování za svitu měsíce ze Zlaté vyhlídky, když dole běhali divočáci – to už jsem měla za sebou, ale tady jsme nebyly ani nahoře. Takže jsme na sebe s Evkou povykovaly, co dál.

Já byla s morálem totálně v háji a ona byla spíš vycukaná z celé té situace – tma a my ve stěně… Naštěstí šel kolem nějaký lezec (možná se teď v článku pozná), nevím už, kdo to byl, tipuji, že někdo neznámý. S ním jsme se dohodli, že dojde ke Slávině do hospody a najde tam někoho, kdo nás ze skály dostane. Nakonec dorazil Honza P., se kterým jsme se znaly. Vytáhl své lano a bez jištění se musel dostat k Evině, která ho dál pak už jistila ke mně. Myslela jsem, že nám pomůže slanit dolů a zdárně se tomu dole zasmějeme. Ale to by nesměl být Honza Honzou. Honza mě nadlezl a dostal se raz dva přes ty kroky, kterých jsem se bála jak čert kříže, ke kruhu. Tam se měl logicky cvaknout, zajistit a všichni jsme měli slanit dolů. Ale Honza mě odjistil k němu a já si sedla ke kruhu a těšila se na konec naší akce slaněním do údolíčka.

To jsem se ale spletla. Honza dál pokračoval až na vrchol. Když dolezl za svitu měsíce nahoru, zajistil se a odjistil Evku, která dolezla ke mně ke kruhu. A odtud začalo tandemové lezení na vrchol. Nevím, zda zvládnul jištění na dvou lanech najednou, nebo jsme byly obě na tom jednom laně, každopádně jsme obě nahoru vylezly stejně. Za tmy jsme slanili dolů a u Sláviny se o ničem jiném dlouho nepovídalo. To byla ještě doba, kdy jsme se všichni lezci znali, jezdilo se vlakama a nebyl problém vyrazit sám a k někomu se přidat. Spaní se neřešilo, spalo se všude možně, často u ohně v kempu Sedmihorky, nebo v prázdné budově pod Hrubicí, kdy nám klíč půjčoval Radovan Kuchařů, a domů se jezdilo až pozdě večer.

____________________________

Dočítáš část příspěvku Michaely Sládkové, která se zúčastnila naší velké letní soutěže „Můj největší pytel“. Pokud máš také nápad, o co se s námi podělit, tak pravidla a ceny najdeš tady.

V Moravském krase najdeš to nejtěžší sportovní lezení u nás. V pohodě obstojí i ve srovnání se světem. Nebude snad od věci podívat se na konkrétní krasové linie a jejich autory, kteří ve své době posouvali výkonnostní hranice (podobný článek ze světového pohledu najdeš tady, pozn. red.). Dalo by se diskutovat, na jaké obtížnosti s přehledem milníků začít. Obtížnost 10- (ani 9+/10-) neměla v Česku obdoby, a to ani na písku, kde už cesty srovnatelné s devítkami UIAA byly. Samozřejmě se to velmi těžce porovnává, ale pro tenhle zásadní přelom si v Krase zaslouží být úvodním milníkem v tomto přehledu první desetmínuska. (Nejstarší 9+ u nás byla „Rekonstrukce“ od Tomáše Pilky, 1985, pozn. red.)

Onou první 10- (8a) je holštejnská „Hradní spára“. Volný přelez původní hákovačky z roku 1969 udělala krasová legenda Tomáš „Svišť“ Pilka v roce 1987, čímž se stal prvním Čechem, který kdy dosáhl dolního desátého stupně UIAA. Na pohled krásná estetická cesta, navíc na Kras dlouhá, by klasického spáraře nejspíš zklamala – leze se spíš po chytech. To je možná pro značnou část potenciálních přelezců pozitivní, nicméně ohlasy na krásu samotného lezení jsou často rozporuplné. Navíc jsou v cestě tři nohandy, takže navzdory délce cesty nečekej zrovna vytrvalostní nářez.

Na jaře 1992 přelezl Svišť „Čarodějova učně“ 10+ (8b+) a znovu předehnal dobu. Je záhodno podotknout, že kdyby uměle nezasáhl do cesty, prvním přelezcem být nemusel. Nevylezený projekt na Vaňousových dírách na Holštejně měl údajně slušně rozdělaný třeba Tonda Páleníček. Svišť však upravil některé stupy/chyty, prý protože byl přesvědčený, že to poleze tím těžším způsobem. Cesta tak ztěžkla i pro delší lezce, kteří to předtím měli snazší. Jak známo, na sekání se toho času pohlíželo jinak než dnes. Nicméně v devadesátých letech (nejen) v Krase sekání leckdy korelovalo s určitou rivalitou mezi lezci. Kolmá až mírně převislá cesta po mikrochytech do dneška nasbírala pouze dvě opakování, od Tufiho a Adama Ondry. Podle Adama by si „Učeň“ zasloužil spíš klasifikaci 11-. (Zkoušel ji také Jakub Konečný, viz Příběh cesty, pozn. red.)

Ve druhé polovině devadesátek to vypadalo, že je na světě další milník v podobě přiseklé „Kudlanky“ na Holštejně (1996) s původně navrženou klasifikací 11-. Autorem, na Kras poměrně technické záležitosti, byl opět „Svišť“. O rok později se postarali o první dvě opakování Pavel „Pólo“ Kořán s Rosťou Tomancem. Cestu shodili na 10+/11- a dnes se její obtížnost ustálila na 10+.

Během přelomu tisíciletí jezdila krasová elita za těžkými cestami na Slovensko do Višňového, možná i proto se čekání na krasové 11- trochu protáhlo. Tomáš „Mráza“ Mrázek by na 11- v Krase nejspíš měl. Velmi blízko k nové nejtěžší cestě byl „Glutaman“ 10+, to se psal rok 2004. S dalším čistě výkonnostním posunem si však v Krase lezci počkali deset let, do roku 2006, kdy „Pólo“ Kořán zřetězoval „Pohádkové sny“ 11- (8c+) ve Sloupské jeskyni. Ve stejný rok třináctiletý Adam Ondra přelezl „Výměnu manželek“ 11- a tenhle mladý student začal být v Krase čím dál aktivnější. Začal sbírat prvopřelezy a v následujících letech nevídaným způsobem v dokončoval nevylezené projekty, narovnával starší cesty, nebo vytyčoval úplně nové směry.

Jakýmsi mezistupněm krasových milníků byl „Kostěj nesmrtelný“ – dříve 8c/c+. V cestě však došlo k vylomení důležitého chytu, což z ní udělalo dnešní 9a (11 UIAA). K původnímu projektu Karla „Blacka“ Černého se váže kontroverzní přelez Rosti Štefánka, který ho měl vylézt velmi rychle v nepříliš příznivých podmínkách roku 1999. Jak tomu bylo doopravdy, zůstává otázkou, nicméně krasové autority považují za první přelez „Kostěje“ ten Adamův z konce března 2007. Ten samý rok se Adamovi podařilo zapsat první krasové 9a – „Perlu východu“, jejíž část se leze již zmiňovanou „Hradní spárou“.

O čtyři roky mladší „Perlorodka“ je logickým narovnáním „Perly východu“, a zároveň prvním 9a+ (11+ UIAA) v Česku. Přímá linie s borháky v převislé hladké desce vizuálně zaujme každého, kdo navštíví Lidomornu. Nejtěžší místo obsahuje dvanáctikrokový 8B+ boulder. Sám Adam si o ní roky myslel, že nepůjde vylézt. I po navrtání mu dle jeho slov přišel jeden krok příliš těžký, což následně vyřešil mírným úhybem doprava.

Zatím nejtěžším krasovým milníkem zůstává „Vasil Vasil“ 9b+ (12 UIAA) z roku 2013 ve Starých skalách ve Sloupu. Tady se pro změnu jedná o velmi krátkou a na pohled nevýraznou cestu. Klíčem je tříkrokový boulder za 8B+, z něhož jeden krok je 8B. „Vasil Vasil“ vznikl v době, kdy byly na světě jenom dvě cesty se stejnou obtížností, které jsou podle Adamových slov nesrovnatelné kvůli jejich odlišným charakterům.

O tom, kdo bude autorem dalšího milníku, asi není pochyb – žijeme v Age of Adam Ondra. Za jak dlouho někdo zopakuje Adamovy cesty za 9a a víc, to je záludnější otázka. Vždyť lezci se nehrnou ani do téměř třicetiletého „Čarodějova učně“, který je „jenom za 10+“. Každopádně se nedá říct, že by v Krase nebylo co zkoušet.

___________________________

Abychom Kras na eMontaně tolik nezanedbávali, zkoušíme teď každý měsíc něco málo z této světové oblasti přinést. První díl byl Štěpán Volf, druhý meteo-okénko, třetí varianty „Kašpárkova hrobečku“ a čtvrtý příběh „prvního českého babského 8B“.

S narůstajícím počtem horezdarů a odškrtnutých projektů nastal čas Ádru jeho velkorysost oplatit. Ozval se svolávací hlas brigádního generála, a tak se v deštivém sobotním ránu sešlo na parkále přibližně 30 srdcařů, nějací ti skaláčníci a při tom množství motorových pil naštěstí i erudovaní lékaři. Vzhledem k nepodmínce se muselo opustit od přetloukání kruhů a vynášky nových knih, práce však bylo stále dosti. Brigáda tedy byla rozdělena na tři útočné divize. Jedna se vrhla pokračovati v projektu Ádrboulder, aby se už co nejdříve dala ladit forma i za deštivých dnů. Zbylé dvě se vnořily do okolních lesů.

Chlapům zářily oči, jak padal jeden stromek za druhým, dívkám už méně, když nestíhaly odkorňovat. Naštěstí se muži později chopili také této aktivity, a tak společnými silami lítala kůra na všechny strany. Někdy lítaly do vzduchu i nohy, které měly překvapivě fantastickou schopnost klouzat po vlhkém dřevě. Neutichající deštík chladil mozoly a myšlenky na den strávený ve skalách. I když práce chvilkama vypadala nekonečně, tak milá společnost, catering a těšení se z díla nás nakonec dovedlo k úspěchu. Stejně tak na bouldrovce se statečně popasovali s navařováním hydroizolace. Výpary z penetrace se na této divizi podepsaly, ale zase bylo ušetřeno na jiných omamných látkách.

SUMA SUMÁRUM

• Nachystalo se asi 80 stromků, z kterých se postaví žebříky usnadňující nástup pod tvou vysněnou cestu. Případně „protierozáky“, zabraňující tomu, abys dodriftoval dolů mezi Poláky, zatímco budeš jistit parťáka třeba v „Herkulově“.
• Domeček pro bouldrovku je připraven na vylití podlah – další krůček k vysněnému lezeckému hřišti.
• Šest basiček Krakonoše vzalo za své, spolu s pěti kily špeku a 40 špekáčky. Životospráva jak má být.
• Vzniklých mozolů: hodně. Úrazů: nula.
• Večerní oslavná sešlost se protáhla do příjemných ranních hodin, a tak si každý účastník zdarma odnesl kromě vůně dřeva ve vlasech i vůni ohně (Uznáváme, že divize z bouldrovky načuchla podivným smradem od výparů z penetrace, která se krátkodobě podepsala i na jejich duševním stavu.)

A jak napravit to, že jsi takovou srandu prošvihl? Přijeď přiložit ruku k dílu v říjnu, kdy z nachystaného dřeva budou vznikat právě žebříky a protierozní zábrany. Věř, že jejich budování je ještě větší zábava. O brigádce se dozvíš z plakátků zdobících Tošováka nebo až se budeš proklikávat novinkama na lezeckých webech. Parkování u skal budeš mít zdarma a načerpáš svou lezeckou karmu.

Tak další brigádě zdar!

Chamonix včera večer ohlásilo dobré zprávy. Klukům z Prahy se povedlo na třetí výjezd volně přelézt váženou cestu „Voie Petit“ na Grand Capucina (8b, 450 m, od Arnauda Petita, první RP: Alex Huber, pozn. aut.). Kvůli krátkému oknu v předpovědi počasí šli rovnou do toho – žádná aklimatizace, zato kvalitní třeštění hlavy po oba dny. Žádné nacvičování, rovnou posílání.

Klíčovou délku v koutě, který je zakončený převisem, vylezl na druhý pokus Matěj. Bivak kluci strávili na pohodu zhruba v půlce stěny – jeden teplý spacák, karimatka, vaření. Prý se spalo lépe než na ledovci pod stěnou. Na Ondru pak vyšly všechny těžké délky nahoře (7c+, 8a). Druhý den dal dvojce zabrat ještě víc – nahoře tě totiž čeká potvrzovací délka/hrana za 8a. Když jdou frendy, tak je musíš zakládat i v těžkých místech. Když nejdou, tak v téhle cestě čekej podobné odlezy jako v Labáku. Vyhákovat to nejde. A v délkách za 6b si tam také moc neodpočineš.

První seznamovací pokus dávali kluci v roce 2016 během soustředění mladých alpinistů, kdy vznikl i Příběh cesty pro eMontanu. Tehdy je zastavil převis v klíčové délce. Před třemi lety zkoušeli „Petita“ sami znovu, ale tenkrát na to prý neměli fyzicky. Každý jednou zkusil nejtěžší délku a jeli dolů.

Letos se konečně povedlo a po 34 hodinách ve stěně jsou kluci na cestě domů. „Měli jsme strašnou kliku na všechno. Hlavně délky, které nechceš lézt znovu, se nám podařily vylézt napoprvé,“ říká Ondra.

První český přelez (a tehdy druhý v historii) udělali v roce 2007 na střídačku Vašek „Šatavis“ Šatava a Dušan „Stoupa“ Janák a dostali za to ocenění Výstup roku ČHS.

Základem toho, aby člověk vylezl něco v Krase, je mít ho „za barákem“. Nevěřím totiž, že by někdo po první návštěvě místních vápenců řekl: „Tady se mi tak líbí a nemůžu se dočkat, až sem pojedu znovu.“ Krasové lezení je opravdu specifické a nic, ani pětky, tam nejsou zadarmo. Prostě si na ten styl lezení musíš zvyknout. Další věc, kterou je potřeba o lezení v Krase znát, je nevyzpytatelná podmínka. Vychytat dobrou podmínku je polovina úspěchu a není to zdaleka tak lehký úkol, jak se může zdát.

Většinou se leze na okraji jeskyní, což znamená jedno – když první den prší a druhý svítí Slunko, bude všechno zapařené a nemá smysl nikam jezdit. A naopak. Když prší, je překvapivě nejlepší podmínka, protože vzduch venku i v jeskyni je chladný a skála má super tření. Když ale prší moc, tak se ve Starých skalách, kde se bouldruje, udělá potok. Jindy se skály v Holštejnských listnatých lesích kompletně zapaří. To se můžeš zase otočit zpátky a jet třeba na Kotelnu, což je super bouldrovka v Brně patřící Adamu Ondrovi, kde jsem strávila dlouhé hodiny tréninkem.

Osobně jsem si ze začátku myslela, že mi Kras opravdu sedí. Ale bylo to spíš tím, že jsem měla štěstí na podmínku.

Tak po pěti měsících jsem už na skalách měla něco vylezeno a to nejen v Krase, jako spíš mimo něj. V tu chvíli mi začala hlavou vrtat otázka: „Jaký je nejtěžší přelezený boulder babou v ČR?“ Odpověď zněla 8A+! Challenge accepted. Chtěla jsem být třetí baba v ČR, která přeleze boulder této obtížnosti. Mimo to jsem si začala vést deníček a tam jsem si navíc ještě tajně napsala, že bych chtěla vylézt „první český babský 8B“, ale spíš jen tak pro motivaci a hodně do budoucna. Ale abych neodbíhala od tématu. Začala jsem se dívat po boulderech v klase 8A+. Jednou, když jsme byli na Holštejně, tak říkám Martinovi Stráníkovi: „Ukázal bys mi Ten Boulder, jak je na začátku ta super ostrá lišta?“ A tak jsem se dostala k „Rustamovi“, mému prvnímu vylezenému 8A+ (První přelez udělal Martin Stráník, pozn. red.).

„Rustama“ jsem si hned zamilovala. Možná to bylo taky tím, že crux, který byl pro všechny v prvním kroku, jsem dala na flash. Můj crux byl v podstatě o dva kroky dál, kde silní borci už nemají žádný problem. Strávili jsme několik tréninků přípravou a simulováním kroků na kampusu, abych byla schopná dát ten proklatý shyb bez nohou daleko do madla. V momentě, kdy jsem měla boulder zkrokovaný, mi přestala hrát do karet podmínka.

Celé dny jen pršelo. A když už nepršelo, tak se les úplně zapařil a boulder byl durch mokrý. Čekali jsme a čekali. Mezitím se mi podařilo vylézt na Vysočině moji první osmičku. Nakonec patří prvenství boulderu „Crazy undercling“ (8A/8A+) vylezenému Štěpánem Stráníkem, i když vytouženým prvenstvím byl „Rustam“ na Holštejně. Když už bylo konečně sucho, tak jsme na „Rustama“ vyrazili znovu. Všechno bylo tak, jak mělo být. Celá skála perfektně suchá až na jednu lištu – ta je nějakou záhadou mokrá vždycky.

Tento moment je pro mě vždy nejtěžší: skvělá podmínka, všechny jednotlivé kroky jsem dala a už je jen na mně, abych boulder přelezla. V tu chvíli na mě padne největší stres, ale jen do okamžiku, než odlepím nohy nebo zadek od země.

Ten den byly asi dva neúspěšné pokusy, což mě trošku znervóznilo. Co když už to v sobě nemám? Hned, jak jsem si zase všechny kroky připomněla, tak jsem „Rustama“ poslala třetím pokusem toho dne. To byl pocit! Šest lezeckých dní strávených na tomto projektu se konečně zúročilo a samozřejmě několik dalších hodin, ne-li dní, strávených na bouldrovce, kampusu a laděním správného nastavení v hlavě.

Byl to pro mě jakýsi zlom. Po zimě mi ta 8Áčka zabírala čím dál tím méně času. Bylo tedy na čase se zaměřit na mnohem větší výzvu – první 8B. Začalo to docela nevinně. V Brně hodně pršelo a vydatný déšť přece znamená mírnou vlhkost a taky suprové tření, tak jsme se vydali do Starých skal. Rozhlížela jsem se okolo, co bych si mohla rozlézt, zatímco Martin zase zkoušel nějaké peklo s nohama nad hlavou, patováním, oblými lištami, dlouhými přešahy, skoky do madel… Nic, co by mi imponovalo. Hned vedle byl boulder „Jaxitax“ za 8B, což je v podstatě to samé v bledě modrém. Je to celé po oblých spoďácích s nohama nad hlavou a skokem do madla. Proč jsem tedy nelezla to, co Martin? Ani nevím. Tohle se mi prostě líbilo víc.

Pustila jsem se do toho a začala krokovat. Byla jsem hrozně překvapená, jak to jde, a na konci dne už jsem ho měla skoro celý zkrokovaný. Najednou jsem si uvědomila, že bych to mohla i vylézt a splnit si tak ten svůj sen o prvním babském 8B v Česku.

Hned jsme začali plánovat, kdy se tam vydáme znovu. Dva dny v kuse pršelo jako z konve. Ten kolotoč s podmínkou začal znova od začátku. Třetí den jsme se vrátili zpátky k projektu – samozřejmě tam po deštích tekl potok. Týden na to podmínka vyšla. Zase jsem strávila poměrně dost času laděním posledních „mikrobet“, ale nakonec jsem to ještě ten den vylezla.

Proč si však „Rustam“ zasloužil víc řádků než „Jaxitax“, který měl ještě vyšší klasu? Čteš správně: „Měl.” Po dlouhých debatách a spekulacích na lezci se rozhodlo, že se „Jaxitax“ shodí na 8A. I tak jsem za něj ráda

Po tom, co jsem vylezla „Jaxitax“, jsem se rozhodla, že by bylo hezké vylézt ještě jedno 8B, protože, jak se říká v angličtině: „Two make it true.” Tou dobou jsem si myslela, že už své první 8B mám v kapse. Rozlezený jsem měla ještě jeden boulder této obtížnosti a vlastně to byl do té doby nepřelezený projekt na novém kamenu, který jsme našli v oblasti Sklapsko (Českomoravská vrchovina, pozn. red.). Boulder „Conquistador“ 8B (video) vznikl přidáním dvou těžkých kroků do již existujícího boulderu „Napříč Amerikou“ 8A+. Boulder ještě nikdo jiný nepřelezl, ale vše nasvědčuje klasifikaci 8B. Boulderů za 8A až 8A+ už mám vylezených víc a zdaleka mi nezabraly tolik úsilí jako zmíněný „Conquistador“.

Byl to naprosto úžasný pocit, když jsem konečně vylezla nahoru a řekla si: „Tak, a mám to!“

______________________

Abychom Kras na eMontaně tolik nezanedbávali, zkoušíme teď každý měsíc něco málo z této světové oblasti přinést. První díl byl Štěpán Volf, druhý meteo-okénko, třetí varianty „Kašpárkova hrobečku“.

Pokaždé, když jsem procházela Skalákem okolo Ocúnu, nemohla jsem z ní odtrhnout oči. „Krvavá spára“ (VIIc, pozn. red.) je estetická linka od Radovana Kuchaře. Protíná vrchní pravou část věže Ocún. Je to také jedna z těch několika málo skaláckých spár „bez chytů“. Není moc dam, které ji mají vylezenou. Sama vím o dvou, Zorce Prachtelové a Áje Bedrníků, jsou to holky, ze kterých mám respekt, proto trvalo, než jsem se do ní odhodlala nalézt. Když se do „Krvavky“ pustila Zorka, všichni chlapi nevěřícně zírali, nejvíc asi Petr Prachtel. Byla to v tu dobu opravdu Cesta, kterou nejeden lezec zapytlil.

Letošní neplánované prázdniny umožnily jistě nejen mně trávit spoustu času ve skalách. Po uzdravení všech možných částí těla jsem toho začala intenzivně využívat. Už když jsem letos podruhé přijela do Skaláku, zachtělo se mi do „Krvavky“ nalézt. Jelikož jsem si tento plán nenechala pro sebe, stalo se, že mám dokonce dva spolulezce. Ráno dáváme rozlez a okolo jedenácté už se začínám hlemzat úvodní „Dolní variantou“ (logické prodloužení Krvavky za VII, pozn. red.). Ze začátku jsou okolo široké spáry nějaké chyty, ale nic se mi nedaří založit, a tak začínám čím dál víc zalézat dovnitř. Najednou se jaksi zaseknu, cítím, že tu potřebuji být obráceně. Zespoda mě podporuje a fotí Dan a shora z okna pod „Krvavkou“ mě fotí a křičí na mě Peťa: „Mám tu pro tebe nachystaný to občerstvení!“ Na první pohled velice vtipná situace končí dobře, já se otáčím a pokračuji levým bokem dovnitř.

Nakonec mě úzký komínek vyflusává u zmíněného občerstvení. Doplňuji tekutiny, zakládám smyčku a opatrně traverzuji po křehkém skaláckém materiálu k prvnímu kruhu „Krvavky“. Cvakám. „Tak a teď to začne,“ proběhne mi hlavou. Odlézám od kruhu, stojím ještě v rozporu v okně a první části těla rovnám do širočiny. Na pravé straně jsou dobré nohy, jenomže kruh je na straně levé. Zandavám do širočiny levé koleno, ale lano se krásně tře a nechce mě pustit dál. Po neúspěšném boji se vracím do rozporu a odpočívám. Pokus číslo dvě už probíhá lépe – za dvoužábu odlehčuji zbytek těla a ve spáře se otáčím. Teď je to to pravé ořechové.

Měla jsem šoufky z toho, že se do spáry nevleze koleno, opak je ale pravdou. Parádní, vyfrézovaně vypadající spáru lezu celou na dvoužábu, koleno a patu-špicu. Doufaje, že založím pořádnou smyčku, dolézám k jedinému narušení spáry, ale zklamaně záhyb opouštím jen s jedněmi morálovými hodinkami. Naštěstí už zde obtíže končí, a tak dolézám na vršek: „Zruš!” zařvu na jističe a užívám si toho krásného pocitu euforie z další impozantní cesty.

Nezdálo se mi dělat štand ve slaňáku vlevo od spáry. „Vždyť by se spolulezci po vypadnutí nad kruhem určitě pěkně zhoupli,” pomyslím si. Zaštandovala jsem proto v přímém směru od spáry za dobírák na věži. Házím spolulezcům spárové rukavice a začnu dobírat.

Jenže, když si Dan poprvé jemně odsedl, uteklo mi jistítko do hlubin spáry. Co teď? Naštěstí na mě křičí: „Tak už jsem zase u kruhu.“ „Super, tak se do něj prosím cvakni,“ houknu shora a jdu vymýšlet, co se situací. Nakonec se podaří lano odlehčit a jistítko vytáhnout. Štand přendavám do slaňáku zleva spáry a zjišťuji, že je to lepší volba, lano se dá do spáry hodit a ono se tam hezky kousne. Dan to radši znovu nezkouší, myslí jen na patu-špicu a valí bez pádu nahoru. Dobíráme ještě Peťu, která nový štand otestuje. Drží.

Setkáváme se všichni na vršku. Prozkoumávám knížku a po slanění nás čeká odměna v podobě pivka a pořádné svačiny. Oslava však netrvá dlouho, za chvíli už nalézáme do dalších krásných, tentokrát stěnových cest. „Krvavka“ ale nejspíš zůstane na paměti všem zúčastněným pěkně dlouho.

__________________________

Redakční poznámka: Cestu udělal Radan Kuchař v roce 1952. Dlouho se myslelo, že ji po něm nikdo nezopakuje. Jako druhý spáru vylezl Petr Prachtel na jaře 1963 a 29. června přidal ještě free solo přelez.

Víme o třech ženských průstupech. První udělala Zorka Prachtelová v roce 1968 a dočteš se o něm v knize Život na niti: „Do spáry se zabudovala skoro jako do komína a celou cestu přelezla hladce a s absolutním přehledem. Pro ostatní lezce to byl šok.“ V roce 2018 cestu vylezla Alena Bedrníková. Lezla ji také s „Dolní variantou“ a na závěr dne si střihla ještě Smítkovu „Převislou spáru“ VIIc na Ottovky. Třetí ženský přelez se povedl Anče Šebestíkové letos v dubnu.

„Konečně si zase trochu máknu,“ honí se mi hlavou. Na Novém Zélandu jsem už víc než tři měsíce, když si ale odmyslím kratší treky a lehčí vrcholy, větší výzva zatím chybí.

Temple Peak, Ocean Peak, Mount Edgar Thomson, Pluto Peak, Mount Campbell. Večer před výpravou sedíme s Víťou a Michalem, klukama pro každou špatnost, nad mapou a s pivem v ruce zvažujeme potenciální možnosti. Před dvěma týdny tu začala zima a podmínky jsou nevyzpytatelné. Je to vlastně taková loterie. „Uděláme si jen takovej nevinnej výlet a nebudeme to dramatizovat,“ prohlašuje nakonec Víťa. Volba padá na poslední zmíněný vrchol.

K navigaci máme jen zevrubnou čáru v mapě a plán na dvoudenní trek je víceméně jednoduchý. Probojovat se co nejrychleji buší k jezeru Barra a odtud další den ráno na vrchol. Jak moc je tenhle plán ambiciózní a s krátkými zimními dny prakticky neuskutečnitelný, nám dochází zanedlouho.

Vcházíme do útrob sytě zeleného království a intuitivně držíme správný směr. Snažíme se následovat lovecké stezky, které jsou ale v hustém porostu často skoro neviditelné. Když nějakou najdeme, většinou se po chvíli ztrácí přímo pod nohama. Stejně rychle, jako se před tím objevila. Rychlost našeho pohybu jen málokdy přesáhne 0,5 km/h.

Ztrouchnivělé větve po jemném dotyku hned praskají a celé stromy ujiždí pod nohama. Místo po ztvrdlém sněhu stoupáme kolmo vzhůru přes bahno a po kluzkých kořenech. Skrz husté koruny stromů Slunce nemá šanci proniknout a okolní vegetace je nasáklá vodou. Nepromokavé boty a goretexové svršky jen oddalují nevyhnutelné a za chvíli jsme stejně celí promočení.

Sporadické značení růžovými fáborky končí na travnatých planinách, kam dorážíme po pěti hodinách. Ušli jsme dva a půl kilometru a jsme zhruba v půlce cesty. Před námi se konečně otevírá pohled na cíl naší cesty. Chytáme poslední sluneční paprsky a trochu se ohříváme. Jakmile ale Slunce mizí z dohledu, teplota ihned klesá pod nulu a vše kolem zamrzá.

Během lehkého obědu přemýšlíme, kudy pokračovat. Máme se držet koryta řeky a podél něj vystoupat vzhůru k jezeru. Blížící se zimní slunovrat poskytuje jen limitovaný příděl denního světla a za tři hodiny bude tma. Nechceme se hned vzdát, začíná nám ale všem být jasné, že to tentokrát asi neklapne. Navíc podmínky nahoře nevypadají podle našich představ a traverz prudkým svahem je lehce zasněžený.

Vypadáme jak tři zmoklé slepice a zvedáme se k zoufalému pokusu najít cestu vzhůru. Za pár set metrů to ale zase otáčíme. Stavíme stany a nad ohněm po zbytek dne sušíme sebe i všechny věci.

Při pohledu na vrchol další den ráno svého rozhodnutí nelitujeme. Špička je v mracích a vítr nahoře sílí. Cestu zpátky už známe, takže se vracíme o poznání rychleji. Místo pěti hodin za 4:45. „Na kopec jsme sice nevylezli, ale vsadil bych se, že jsme párkrát stáli na místech, kde nikdo před námi nebyl,“ směje se po návratu Michal. Tyhle nevinný výlety jsou beztak nejlepší.

Na síti najdeš kdejaký obsah. My se ti v kamenném moři informací už pátý rok snažíme vybírat ten nejlepší. S trochou nadsázky – ve světě internetových médií to funguje stejně jako na horském bigwallu: tam se také snažíš dobře se zorientovat, prokličkovat s nejmenším odporem, neztrácet čas blbostmi, brát jenom ty nejlepší chyty. Nechce se ti odbočovat do zvětralé skály, která ani nedrží při sobě.

Takovou filosofii – provést tě tím nejlepším, abychom tě udrželi v linii – má i naše tričko, které jsme se rozhodli nadělit si k narozeninám. Grafické řešení pro nás vytvořil lezec Ondra Horáček, který odpovídá i na následující otázky:

Můžeš popsat, co tvoří grafiku na zádech trika?
Rozhodli jsme se pro schéma výstupu z knihy Základy horolezectví, které jsme po souhlasu jejího autora „Chrousta“ Procházky mladšího kreativně upravili pro potřeby trička eMontany. Význam grafiky je jasný: „Zůstaň on-line!“ Což znamená, že nemáš odbočovat z naplánované linie výstupu do žádné slepé uličky a prolézt se až na vrchol…

Ty ses někdy do slepé uličky během lezení dostal?
No, lezl jsem „Slepou uličku“ v Labáku. (směje se)

Ale tam se nedá zabloudit…
Tak potom mě napadá, že do pěkné slepé uličky jsme se dostali spolu, když jsme si spletli topa v úvodních dvou délkách cesty „Anouk“ na Petites Jorasses. Sice jsme nabrali asi tři hodiny zpoždění, což není optimální start do 23délkové cesty, nicméně jsme alespoň setřásli dvojku rusky mluvících lezců, kteří naší variantu raději rovnou zabalili…

Jaké značky v tom nákresu na zádech člověk může najít?
Je jich tam spousta, to je vlastně na tom tričku to zajímavé – je tam skoro všechno, co tě může v horách potkat. Můžeš tam najít například kyvadlový traverz, špatný bivak ve smyčkách, firn, skalní bloky… Legenda k tričku je tady.

Poslední otázka: Proč by sis to tričko koupil, kdybys ho náhodou nedostal?
Protože je pěkné a podporuje dobrou věc. (směje se)

__________________


Jsme tu pro tebe už/teprve pět let. Pokud si to finančně můžeš dovolit, budeme rádi, když podpoříš budoucnost naší nezávislé (na skalách závislé) redakce a poptáš se po našem tričku na [email protected] – informace tady.

Navíc – trička jsme byli v týdnu vyzkoušet a budou se nosit příjemně – (stoprocentní bio / eko / super bavlna pod značkou „fair trade“, takže ani šičky v Bangladéši kvůli nám netrpěly.) Střih je poměrně dlouhý, triko tedy nebude vylézat ze sedáku.

PS. Jako dárek ho od nás dostane našich pět prvních přispěvatelů, co nás podpořili už v roce 2016 (Evča Jarolímová, Petr Šoufek, Jura Domanský, Martin Janda a Mišo Žilka).

Vůbec, ale vůbec se to nehojilo. Ač několik dní po posledním lezení, připomínala se oč drobnější, o to ostřejší zrníčka rychlebské žuly při každém dotyku obnažených bříšek prstů s klávesnicí. Reportáž z Rychlebů bolela. Nejvíc, když odhalené maso potřísnil proud horké vody spouštějící se z chromovaného ústí baterie na nádobí od večeře.

Kvůli dvanácti stránkám v nové Montaně jsem za měsíc prolezl jeden pár lezeček, vyhodil dvě prázdné špulky od Metolius tejpky, zničil ocelový kartáč po dědovi a odnaučil se používat Touch ID na telefonu. Zbytečná věc, když tvé papilární linie protíná napříč hluboká rýha.

Posouzení, jestli to mělo smysl, nechám na tobě. Letos už třetí tištěná Montana je venku. A najdeš tam toho mnohem víc.

• Svérázné tréninkové metody v brněnském 2+kk.
• Špekovy názory na dodržování pravidel.
• Lezecké lahůdky ve třech tatranských dolinách.
• Medailonky výjimečných mužů expedice Peru 1970.
• Plus doporučení, které jejich cesty si na písku vylézt.

Novou Montanu si objednej SMSkou. Přijde ti do schránky.

„O víkendu přijedou Pražáci, dorazíte večer taky na jedno?“
„Má být sucho, kam jinam bychom jeli…“

Jednoduchá odpověď na jednoduchou otázku. Pátek odpoledne, Slunce neúprosně se uchylující k západu, na jaký se každý lezec těší od posledního slanění, a auto plné spřízněných duší, které to cítí stejně. Prostě předzvěst dalšího povedeného víkendu ve skalách…

Rychle vyběhnout na první věž od auta s výhledem. Sedák, vývrtka, něco na slanění, lézt s citem, jak to písek a sklo vyžaduje, a celé lanové družstvo je v rekordním čase připravené i s vynáškou na jednom z nejkratších romatických filmů. Dnes promítají západ Slunce, největší kinematografický počin impresionistů.

Pražské výpravy jsem se večer nedočkal, o to větší překvapení mě čeká ráno. Tolik lidí jsem tady pohromadě ještě nezažil. „To snad do města přijela pouť? Nebo co tady všichni ty lidi dělaj?“ ozvalo se vedle ze spacáku. Pohled a chvíle ticha, která následovala po zaznění slova „pouť“, byla pro zasvěcené skoro až magická.

Rychlá rekapitulace. Náročný večer vyřazuje z programu veškeré serióznější lezecké pokusy. Všude kolem se pohybují lidé nejrůznějších skulptur, od statných postav, které by tě při hození osmičky možná provlékly prvním kruhem až po tyčky, se kterými by si hodil nejeden Šebrle. Do toho všeho jsme na Ostaši a osud tomu tak chtěl, že ležíme jen pár metrů od věže Budík. „Víte Vy v Praze, co to znamená pořádná stavěčka?“

Těžko říci, zda za to mohla nedostatečná znalost pískovcové terminologie, či pravé srdce lezce dobrodruha. Ať už to bylo jak chtělo, bez větších dohad se celé procesí přesunulo pod „Pouťovou variantu“ VI na Budíka. Stříhání určilo šťastného nešťastlivce i právoplatného vlastníka druhého pokusu. Zbytek pozic už nebyl na rozdělování vůbec složitý. Terénní nerovnosti zahladily výškové diference a i přes absenci váhy bylo horní patro na první pohled jasné.

4–2–1, to není rozestavění defenzivního fotbalového týmu, ale první pokus o zopakování „Pouťového“ stavění. Nejsem adeptem na vrcholová místa pyramidy a v okolní konkurenci jsem nakonec nedosáhl ani na funkci hlavního nosného sloupu. Zbyla na mě nástupová stolička a podpůrný pilíř, což se může na první pohled zdát jako věc nemilá, kdo však už někdy saské stavění okusil, moc dobře ví, že nejlepší pozice je s foťákem v jedné a s pivem v ruce druhé.

Všichni byli připraveni, instrukce rozděleny, taktika konečně domluvena, a tak nezbylo než konečně přejít od teorie k praxi. Čtyři bytelné sloupy, drahé polovičky jako vzpěry, dva do patra a už si to přes nástupovou stoličku šine Karlos, naše první želízko v ohni.

„Můžu si šlápnout sem?“
„Jsme moc blízko, musím si odšlápnout.“
„Jasný, v pohodě, dobrý…“

Ani se nenaděju a už mi z obou stran u nosu smrdí cizí nohy. Kdepak jsme, soudruzi, při plánování udělali chybu? Já jako nástupová stolička teď držím půlku pyramidy a u toho se opírám o horu svalů našeho základního kamene Maxe, který by si s celou pyramidou nejradši v rámci tréninku ještě na zádech zadřepoval. „U mě dobrý, co ty?“ směje se a jednou nohou si přitom z druhé sundává mravence na důkaz toho, že má opravdovou pohodu. Bohužel, jsme moc nízko a Karlos nahmatá jen mělký žlábek začínající širočiny. Jojo, bohužel… Mně se samozřejmě ulevilo, že tahle muka brzy skončí, ale to by za námi nemohl být nadšený Vasil, který se už nemohl dočkat svého pokusu.

„Tady to mají úplně jinak, proč to taky tak nezkusíte?“ ptá se jedna z přihlížejících a ukazuje přitom na první stránky průvodce, kde je zdokumentovaný pokus z prvovýstupu. „Otoč a pochopíš,“ odvěcuje zklamaný Karlos. Na další stránce průvodce se celá pyramida podařila zachytit v pádu.

Po rychlé poradě o změně taktiky se všichni, hlavně psychicky, začínají chystat na další pokus. Dokonce dorazily ještě dvě čerstvé posily, a tak mohlo vzniknout ještě další půl-patro.

Druhý pokus už šel jako po másle. Akce se podobala pohybu mravenců na mraveništi a během pár desítek sekund už čekala pyramida o půl patra vyšší na svůj úspěšný pokus. Širočina začíná mělkým žlábkem a z jara bylo okolí pěkně zelené. Pavel sedící na ramenou druhého patra měl ale volné ruce i na dělání vyvýšeného schodu, a tak se podařilo Vasila postavit dostatečně vysoko, aby se nakulil do širočiny.

Všichni řádně zničení a podupaní sjeli dolů, pobrali lana a rozprchli se do všech stran. Z procesí jak o Polické pouti najednou pod skálou nikdo nezůstal. Jen bojující Vasil a jeho drahá polovička držící volné lano. Nikoho ani nenapadla myšlenka nějakého chytání či jištění, natož oslavná gesta po zdolání klíčového výlezu. Zvláštní setkání dvou světů, pro které jedna cesta představovala úplně něco jiného. Na jedné straně jen zpestření návštěvy skal a na straně druhé, velké stavitelské dílo a další milník Ostaše. Jedna část se rozprchla, protože už si své odbyla a pohled na hekajícího lezce v širočině už další ukojení asi nepřinese. Ta druhá část jen seděla a spokojeně pozorovala. Nezvyklý pocit skupinového potěšení i přes to, že cestu řádně leze jen jeden.

Při prvovýstupu Jarda „King“ Seifert odlezl z pyramidy bez lana, které mu při úspěšném pokusu dodatečně házeli na polici (viz nedávný článek, pozn. red.). Vasil navázaný byl, ale snad pro zachování ducha prvovýstupce si nevzal jedinou presku. „Hoďte mi sem jednu, chtěl jsem být co nejlehčí, abych vás moc nepodupal…“

V každé sportovnější oblasti lezci po vyčerpání určitého potenciálu začnou vymýšlet různé kombinace a varianty už vylezených cest. Samozřejmě to musí umožňovat struktura skály a výkonnost tamějších lezců. Občas nad některými kombinacemi zůstává rozum stát – fantazie lezců nezná hranic. Pravdou však je, že varianty neodmyslitelně patří k Moravskému krasu, o němž je tato rubrika.

Věnovat se smysluplnosti variant nebo teoretizovaní, která kombinace už je zbytečná, není cílem tohoto textu. Na to si musí každý udělat svůj názor. Nicméně u variant zůstáváme, konkrétně těch, které má „Kašpárkův hrobeček“ na Lidomorně. Všeobecně známá cesta z roku 1996, která je považována za etalon čisté desítky. Autorem je Tomáš Sedláček, který v druhé polovině devadesátých let sklízel z určitých stran kritiku za to, že je uměle vytvořená. Dokonce se uvažovalo i o zrušení cesty, což by byla velká škoda. Atletické pohyby v podobné obtížnosti v Česku jen tak nenajdeš. Kdysi jsem od někoho slyšel, že v Krasu se nepočítají pokusy do cest, ale sezony v nich strávených. A právě varianty Hrobečku jsou několikaročními projekty nejednoho krasového nadšence.

Na úvod tedy o původní cestě za 10 UIAA – „Kašpárkův hrobeček“ originál. Vstupenkou je prstový boulder po malých lištách, pak „zbývá“ vydržet nějakých dvacet silově vytrvalostních kroků, které samostatně nejsou těžké a někomu by možná mohly dát falešnou naději na brzký přelez. Při ostrém pokusu (většinou) záhy přijde rychlé vystřízlivění. Často se padá lehce nad polovinou, kolem „hrotu“. Ale neměj obavy, že by cesta začala nudit. Po určité době začne Hrobeček překvapovat, kde všude se dá spadnout. Dříve či později začneš padat blíž a blíž k řetězu, až ho třeba jednou cvakneš.

Pokud se na čistou desítku necítíš, stačí nastoupit kousek vlevo – „Němou barikádou“ 9+/10-, načež se nad druhou preskou odpojíš vcelku plynule doprava do Hrobečku, čímž vznikne „Kašpárkův hrobeček soft“ 10-. Nedisponuješ-li velkou výškou, je dost pravděpodobné, že Soft pro tebe bude lezitelnější než zmiňovaná Barikáda, přestože je papírově o kousek lehčí. Tahy v Barikádě jsou totiž o poznání delší. Samozřejmě se v Softovi opět jedná o atletickou silovou vytrvalost. Rozdíl je v již zmiňovaném začátku, který je navzdory své snadnosti záhodno dobře vymyslet, odšlapat a ušetřit co nejvíc sil do zbytku. Za mě se jedná díky své konzistentnosti a tvaru chytů o hezčí variantu, než je „Němý kašpárek“ popsaný níže.

V další hrobečkové variantě je situace opačná. Nedělají-li ti problémy dlouhé tahy, „Němý kašpárek“ čeká na tebe. Začneš boulderem z Hrobečku, načež v úrovni třetí presky odlezeš doleva do Barikády, ze které už neuhneš. Stěžejní je udělat boulder z přilepeného chytu, tzv. květáku a vydržet do konce. O co jsou bouldery tvrdší, o to jsou lepší odpočinky v průběhu cesty. Pozor na specifikum v podobě zakázané špičky nahoře vlevo ve spáře. Obtížnost je stejná jako Soft, tj. 10-.

V momentě, kdy už popsané cesty máš přelezené a jezdit na Lidomornu tě stále baví, není úplně od věci dát si „Němaj boj“ 10. Podle průvodce je prvním přelezcem Martin Fojtík, který v roce 2000 spojil to (čistě krokově) nejtěžší z Hrobečku, tj. úvodní boulder a nejtěžší z Barikády, tj. boulder z květáku. Jinými slovy, lezeš „Němého kašpárka“, s tím rozdílem, že u poslední presky Barikády uhneš šikmo doprava k řetězu Hrobečku. Přidá se tvrdý lištový dolez, kde pořádně nateče.

A to zdaleka není vše, jak by řekl Horst Fuchs. Variant této cesty existuje mnohem víc. Zmínil jsem ty nejznámější a nejčastěji lezené, u kterých panuje konsenzus na jejich smysluplnosti a najdeš je i v oficiálním průvodci. Další kombinace se pohybují od 10-/10 nahoru. Lezou je především tréninkově místní bušiči a ty nejtěžší má na svědomí (ano, tušíš správně) Adam. Najdou se zde i takové kuriozity jako „Kašpárkův hrobeček blind“ (poslepu) za 11.

Adam také zkoušel „Kašpárka natural“ – tedy bez použití sekaných chytů. K tomu ale sám poznamenává: „Myslím si, že ‘Kašpárkův hrobeček natural’ nejde – zaprvé je těžké rozlišit, které chyty jsou úplně přírodní a stejně bez některých jasně seklých to asi nepůjde. Muselo by se lízt trochu jinak (vedle) a stejně je to s velkým otazníkem.“

V dalších tréninkových cestách se Hrobeček různě klikatí, nebo je součástí nějakého brutálního kolečka napříč jeskyní. Dalo by se pokračovat, ale věřím, že popsaných variant bylo celkem dost, vezmeme-li v potaz, že se všechny týkají jedné cesty.

______________________

Abychom Kras na eMontaně tolik nezanedbávali, plánujeme teď každý měsíc něco málo z této světové oblasti napsat. První díl byl Štěpán Volf, druhý meteo-okénko.

Nedávno jsme na eMontaně publikovali pravděpodobně nejstarší barevný film o lezení na českém písku. Najdeš ho dole pod článkem. Společně s Radanem Kuchařem v něm leze černovláska a „zemědělská inženýrka“ Sibylla Šindelářová. Povedlo se nám ji kontaktovat a film jí přehrát, jelikož v Česku se nikdy nevysílal:

„To snad není možný, to je 50 let! Neskutečný! Pošlu to i Daniele (také vystupuje ve filmu, pozn. red.). Aspoň se uvidí mladá. Teď už jsme starý báby nad hrobem. Je to strašně milý a udělá to spoustě lidem radost – naši známí se budou bavit. Mně bylo 25 let! O 50 let mladší, o 20 kilo lehčí…“

Sibylla si pamatuje, že film natáčel slavný německý horolezec Lothar Brandler, jehož cestu společně s Dietrichem Hassem v severce Tre Cime asi budeš znát: „Hasse-Brandler“ 8+, Alex Huber ji má free solo. Na saský Falkenstein pak Lothar udělal třeba cestu „Südwand“ VIIIb. (…) „Brandler byl z mnichovský televize, byl takovej malej a hezkej,“ vzpomíná na něj Sibylla. „Když jsme s ním jeli točit druhou půlku filmu do Tater, tak to ten vůl Brandler nakouřil do nějaký strašidelný kaluže – vlítli jsme do ní a tehdy jsem poprvé a naposledy v životě zažila aqua planning. To jsme se mohli pěkně rozsekat.“

Výsledný film z písků a Tater pak nikdy neviděla. „U nás to televize nevysílala. Dávali to v Německu. Měla jsem tetu v Mnichově, tak jsem jí psala, aby koukala. Ona mi pak odpověděla: ‘Ten kluk, co lezl s Radanem Kuchařem, se mi moc líbil.’ Jenže to jsem byla já. To mě teta pěkně naštvala!“ (směje se)

Jak vzpomínáš na to natáčení?
Předcházel tomu rok 1965, kdy se u nás poprvé točilo lezení na písku (více tady, pozn. red.). Jenže jak to udělat, aby laik poznal, že je to těžký nebo lehký? Tak Česká televize tenkrát vymyslela, že tam dají někoho, kdo je dobrej, a potom nějaký střevo – to jsem měla být já. Že se tohle natáčení chystá, o tom se psalo i všude v novinách.

Jenže, dopadlo to trochu jinak a dodneška to moc lidí neví… Tou dobou jsem ještě chodila na vysokou. Můj táta byl shodou nešťastných náhod v hospodě a tam na něj nějaký frajer: „Josef, to seš pyšnej na svoji holku, co? Zejtra ti leze Kápla v televizi.“ Měl to totiž být přímej přenos… Jenže, a u nás doma pak nastal takovej cajmrsk: „Nikam nepojedeš! Musíš se učit!“ Nakonec to dopadlo tak, že tam místo mě na poslední chvíli lezla Eva Mařanová, ale televizáci už to v úvodních titulkách nestihli změnit, takže tam zůstalo moje jméno. Přitom já jsem jen seděla doma u televize a plakala. (Film „Setkání s Kapelníkem“ je k vidění tady, pozn. red.)

Takže ta legendární historka o rozřízlém zadku při slaňování údolky Kápla se tě netýká?
To byla právě ta Eva. Donutili ji slanit na dülfera po jednoduchým špagátu, protože ta stěna je dlouhá. A ona se chudák bála, že ji po celou dobu slaňování zabírá kamera – tak jela dolů jako namydlenej blesk. Přistála na zemi tak hrozně spálená, že musela zasahovat sanitka a holka skončila ve špitále.

Co německé video z roku 1970, které jsme nedávno objevili?
K tomu dalšímu natáčení jsem se dostala díky Radanovi a taky díky tomu, že jsem se domluvila německy. Když jsme lezli ten údolní Blatník, tak už jsem byla dospělá, nezávislá na rodičích a navíc mi táta poslední rok na výšce zemřel. Tak už do toho neměl co mluvit. Do Skaláku jsme tehdy jezdili hodně. Mimochodem, Daniela, co je v tom filmu, tak ta nelezla vůbec. Jezdila s námi, protože ve Skaláku byla dobrá parta.

Jaký byl Radan Kuchař jako spolulezec?
Lezli jsme spolu hodně. Byl super. V tahání jsme se střídali. Když jsme lezli něco „jó těžkýho“, tak šel on. Já jsem třeba neuměla spáry – tam jsem hodně nadávala. Jednou jsme lezli něco směšnýho ve Skaláku, nebylo to moc velký… Vím, že jsem měla červenou bundu, červený kalhoty, lezla jsem jako první a schrastila jsem. Viděl to i Lothar Brandler a od tý doby mi říkal „Rote Blitz“ (červený blesk, pozn. red.). Jinak s Radanem jsme lezli asi dvě sezóny. Nemůžu o něm říct jedinou ošklivou věc. Někteří mladý lidi tehdy docela pařili. To my né, protože ráno jsme šli lízt…

Máš ještě nějaké vzpomínky, co se vážou k té době?
Pamatuju si, jak jednou Radana přijel navštívit v „Osadě Rudý říjen“ i Ota Pavel. Vyprávěl také o sobě a o tom, jak celá jeho židovská rodina skončila v koncentráku… On tomu jedinej nějak unikl. Pak byl v Innsbrucku na olympiádě jako sportovní novinář. A jak tam pořád slyšel jenom němčinu, tak mu nějak přeskočilo a zapálil tam nějakej statek. Pak skončil v blázinci. Strašně smutný…

Ty jsi po roce 1970 ještě lezla?
Pak jsme šli do oddílu „Uranové doly“, tak jsme ještě sem tam lezli. Časem jsme začali mít jiný zájmy – běžky, sjezdovky… Ale spoustu lidí u toho zůstalo, třeba Alena Stehlíková (Čepelková, viz článek „Holku magor nezastavíš“, pozn. red.) – její táta byl šéfem uranových dolů, tak náš oddíl protežoval proti fotbalistům. Dál tam byl Vašek Širl, Mirek Šmídů, Jirka Janiš… Samý jména. Tenkrát se dávalo každýmu, kdo něco vylezl, titul mistr sportu.

Můžeš prosím popsat příběh téhle fotky?
To je moje první fotka z lezení, když mi bylo patnáct. Úplně sedřená. Kdybys mě viděl, dáš mi dvacku. Vypadám jako žebravej student. Jednou jsem ji vzala do práce. Kolega ji tajně zvětšil, a když jsem pak šla do důchodu, tak mi ji manžel dal za sklo a pověsil to nad stůl, kde jíme. „Ty seš vůl, co to tady má bejt?“ ptala jsem se ho a on odpověděl: „Každý ráno, když vstanu, umeju se a jdu snídat, tak se musím smát.“ Není to nádhera?

Ale taky zestárnete, děti, nebojte! Takže hlavně si užívejte, abyste na starý kolena měli na co vzpomínat!

„Co děláte?“
„No, … My se máme rádi.“

Kluci jsou ještě malí. Jsou věci, které jim úplně nevysvětlíš. Drrr… Hard disk se roztočil. Ty také přemýšlíš. Jestli jsi neměl říct něco jiného. Ale znáš lepší odpověď? Srozumitelnější pro tříleté dítě? Určitě na nějakou později přijdeš. Jenže reagovat jsi musel hned.

Genetická informace není tou jedinou, kterou si od nás děti odnesou. Určitě převezmou i část našeho vidění světa. Co jim řeknu o lezení? A budu je vůbec učit lézt?

Popravdě řečeno s tím už pomalu začínám. Lezení považuji za něco krásného a nechci je o tu zkušenost ochudit. A mám pocit, že by lezení mohlo posloužit i jako výchovný prostředek. I když nedávno jsem se na dané téma bavil s Atomem a ten prohodil něco v tom smyslu, že před závislostmi by měl rodič své děti spíše chránit. Že ho napadá, jestli třeba kuřáci učí své děti v pubertě kouřit, ale myslí si prý, že se to ti holomci s největší pravděpodobností naučí na střední škole, jako všichni. Krabičku cigaret u táty v kapse pak používají jako argument k ospravedlnění své nové záliby a jako zdroj, když dojdou peníze na obědy.

Nevím, do jakého citlivého místa jsem se trefil. Nejenže utekl malinko jinam, ale dokonce u toho i zvýšil hlas! Výchova dětí zjevně nebude jednoduchá. Jestli to mělo něco společného s jeho dcerami, jsem se raději neptal. Každopádně nekouří ani jedna a lezou obě.

Lezení může být nebezpečné. Budu se o kluky bát? Určitě! Proto je to chci naučit sám. Budu klidnější, když na vlastní oči uvidím, že se umí správně navázat a jistit. Jednou je to jistě přestane s rodiči bavit a půjdou lézt sami. Minimálně někam za roh, aby od nás konečně měli na chvíli klid. Upřímně se mi ta myšlenka docela zamlouvá, mohli bychom mít klid i my od nich…

„Co děláte?“
„No, …“

Bojím se ale trochu i o sebe. Abych ustál, kdyby jim lezení šlo, ale nebavilo je. Abych je kromě osmičky, slaňování a tak dále, naučil lásce k lidem, přírodě a pohybu. Aby byli dobří parťáci, nebáli se mravenců a vlastního potu. Mám prostě z té výchovy respekt. Rád bych, aby pochopili, že lezení je hlavně zábava, čas strávený s přáteli, aktivita na čerstvém vzduchu, způsob, jak se udržet v kondici a teprve až potom výkon ohodnocený číslem.

Je to výzva a doufám, že až kluci dorostou do věku, kdy je duše hladová a schopná okouzlení, lezení mi s tím pomůže. Že jednou přijde den, kdy se rukou odřenou do krve zapíší do vrcholové knížky, a pak budou líně a spokojeně dlouhé minuty pozorovat skalní labyrint zalitý odpoledním Sluncem. Kdy tenhle zážitek bude silnější než to, že jsme šli do kiosku na hranolky s kečupem.

„Bože, jak já miluju hranolky s kečupem! Co tvůj langoš?“
„Super, ale možná si pak ještě dám ty hranolky.“
„To já si pak dám toho langoše. A zkusím toho višňovýho Rohozce…“

Atom tvrdí, že občas je dobré dívat se na život jako na divadlo. Lenský umírá, vztekáš se – vždyť to bylo tak zbytečné! Ale vlastně se tě to vůbec netýká. Už ve frontě u šatny se dokážeš bavit o něčem úplně jiném. Dojmy ti zůstanou, jinak si ponecháváš odstup. Je to jenom hra a člověk by si měl hledět hlavně své role.

Mojí rolí na chvíli bylo psát tuhle rubriku. Děkuji, že jsi ji četl. Opona padá. Těším se, kdo přijde na scénu po mně.

_____________________________

Právě dočítáš závěrečný díly rubriky „Papa lezec“. (Minulé jsou tu:
Když je hezky, vezmeš je do zoo.
Osmičku ke třicetinám? Přiznám se, že to nevyšlo,
Co pro mě znamená lezení. Přemítání na konečné stanici Kotlářka.)

Adam Ondra tvoří z toho, co se momentálně nabízí. Minulou středu přelezl kombinaci několika cest na Vltavské žule – vyzobal ty nejtěžší kroky sektoru Hafty a přelezl novinku „Bohemian Rhapsody“ (9a+, 11+ UIAA). Těžší sportovku v Čechách nenajdeš, to už musíš na Moravu do Krasu na desetimetrovou cestu „Vasil Vasil“ (9b+, 12 UIAA).

„Bohemian Rhapsody“ jsi udělal na Rovišti. Jak bys popsal proces vymýšlení cesty za 9a+ v 20metrové stěně, kterou všichni znají padesát let?
Ano, v téhle stěně se sice leze 50 let, ale veškeré obtíže nové cesty se koncentrují do části mezi „Kamasutrou“ (10- UIAA) a „Haftym“ (9 UIAA), kde se neleze moc dlouho. Tahle část zahrnuje klíčové místo „Peace of Mind“ (8c, které s dvěma nýty vymyslel Martin Spilka, pozn. aut.). Já jsem na tuhle cestu přijel tuším v roce 2014 a zkoušel jsem na ni napojit i vedlejší „Tritium“ (10+ UIAA) a skončit třeba variantou „Wave Direct“ (10-/10 UIAA). Tahle kombinace mě napadla už první den.

V roce 2015 jsem strávil další den na Rovišti a povedlo se mi vylézt „Peace of Mind“ do „Wave Direct“ – varianta za 8c+ nazvaná „Peaceful Mind“. (První přelez „Peace of Mind“ bez vrchní varianty měl loni Martin Jungling, pozn. aut.)

Od té doby jsem na Rovišti nebyl. Až do letoška. Takže ten projekt jsem měl v hlavě docela dost dlouho. Schovával jsem si ho jako takovou třešničku na dobu, až se budu cítit ve formě a bude podmínka – že tam přijedu a hned to vylezu. Nakonec se to ukázalo být trochu složitější.

Jak to probíhalo letos?
Letos jsem byl první den docela odpočinutý, ale bylo poměrně teplo. Cestu jsem si tedy znovu prolezl. První den jsem dal pět pokusů. Padal jsem buď v cruxu „Peace of Mind“ nebo o pár kroků dál. Jednou už jsem téměř držel první chyt z „Haftyho“, ale nějak jsem z něj vypadl. Poslední dva pokusy už jsem dával s čelovkou, kdy už byly daleko lepší podmínky. Potom jsem asi deset dní počkal a teď ve středu se mi to podařilo na třetí pokus vylézt. Počasí se střídalo jako na houpačce – v průběhu odpoledne asi pětkrát pršelo.

Jaké cesty tedy tahle novinka kombinuje?
Vyleze se všechno těžké z „Tritia“, což je 8b+, ale podle mě by tomu spíše slušela klasa 8A boulder. Přetraverzuje se přes jeden malý bouldříček navíc doprava do „Kamasutry“, udělá se nejtěžší místo z „Peace of Mind“. Výsledek je, že prvních 20 kroků je absolutně bez odpočinku – téměř bez možnosti namágovat (levou ruku dvakrát a pravou jednou). Charakterizoval bych to jako 8A boulder do 7C boulderu do 8A boulderu. Je to hodně intenzivní a hodně to šťaví. Tím pádem to ten morfo crux „Peace of Mind“ dělá úplně jinou cestou.

Dále pokračuješ doprava do „Haftyho“ (viz starší Příběh cesty, pozn. aut.), uděláš horizontální traverz „Odtučňovací kúrou“ (9 UIAA), tam se člověk trochu spraví a dorazí do jediného lepšího restu – šuplíčku (v místě, kde se „Nové koření“ spojuje s „Chilli“) a pokračuje se dál do dolezu „Kečupem“, což je desítka koncentrovaná jen a pouze na dvou krocích, což z toho všeho dělá velkou peprnost. V tomhle místě jsem v předposledním pokusu spadl.

Jsou tam nějaké povinné, resp. zakázané chyty?
Jediný zákaz, který tam je, platí i pro „Peace of Mind“ – když se opouští „Kamasutra“, tak se neberou dva poměrně dobré chyty vlevo. Když se pak leze traverz „Odtučňovací kúrou“, tak se pochopitelně nesmí stoupnout na velký balkón, který je pod tebou.

Jak vidíš porovnání s „Predátorem“ v Srbsku? (O přelezu „Predátora“ jsme psali zde, pozn. aut.)
Je to o mega těžší než „Predátor“. „Predátor“ je 9a/a+, toto je 9a+ hard.

Můžeš popsat nejfikanější kroky? Nebo krokosled, který ti dělal největší problémy?
Cesta je poměrně technická a náročná na přesnost. Myslím, že samotný boulder z „Tritia“ už je poměrně vykutálený. Pak je problém vylézt samotné „Tritium“ tak, aby tě to co nejmíň unavilo. Musíš jít do velkého rizika, abys to rychle přefrčel. Nesmíš tam ve spoďácích spálit zbytečně moc síly. No, a crux „Peace of Mind“ je bohužel morfo jaksepatří – takže z jediného stupu a spoďáčku se musíš natáhnout hodně vysoko do velmi oblé lišty. Já jsem tam i se svojí výškou tak natažený, že lištu musím vzít na otevřený úchop. Pak je tam ještě takový „karate kick“ při přechodu do „Haftyho“ – jdeš téměř do rozštěpu, po kterém následuje brutální fix přes pravou kozu do dalšího chytu v „Haftym“ – krok, který jsem docela podcenil. I samotný „Kečup“ je dost morfo.

Často to vypadá, že tě zamrzí, když se projekt po tvém přelezení ukáže být za 9a+ namísto 9b…
No, já jsem vlastně od začátku počítal s tím, že tohle bude 9a+, ale nakonec se to ukázalo výrazně vytrvalostnější, než jsem si myslel. Uvažoval jsem, že by to mohlo být 9a+/9b. Rozhodně by to bylo 9b pro kratšího lezce. Kdo nemá aspoň 182 cm, tak je pro něj crux „Peace of Mind“ téměř nelezitelný.

Trochu s nadsázkou – nejsi v poslední době až moc silný, že jsi ztratil objektivitu ohledně klasy?
Vzhledem k tomu, že jsem poslední rok a půl strávil hlavně na překližce, tak jsem do určité míry mohl ztratit objektivitu. V poslední době jsem se cítil velmi dobře. Rád bych si zajel někam do zahraničí, abych si tu objektivitu spravil a znovu cítil v rukou, jak vypadá 9a+, 9b… Momentální situace to ale bohužel neumožňuje, tak uvidíme, kdy to bude dovoleno.

Během přípravy rozhovoru s Berndem Arnoldem se nám dostalo do rukou video o lezení v Československu, které tu v červnu 1970 natočili Němci. Nejspíš se u nás nikdy nevysílalo, a tak jsme Bernda poprosili, zda tenhle poklad z jeho archivu můžeme oprášit a připravit k němu titulky. „Ano, budu rád. S českými titulky to bude pro mladší publikum určitě velmi poučné,“ odepsal.

Časem jsme tedy video, které dokumentuje zejména skalácký víkend horolezce Radana Kuchaře, přeložili a nyní se na něj můžeš dole pod článkem podívat. S žádostí o doprovodnou vzpomínku na legendární chatovou osadu, kde se krátký film odehrává, jsme se obrátili na Drahoše Machaně – ve svých 91 letech mu stále slouží zdraví a pamatuje si spoustu detailů.

PŘEHLÍDKA CHAT V „OSADĚ RUDÝ ŘÍJEN“

(z vyprávění Drahoše Machaně)

Nejprve jsme měli názor, že si nikdy žádnou chatu stavět nebudeme. Byli jsme proti tomu. Ale časem jsme zjistili, že nám přibývají léta a chtěli jsme si koupit pozemek. Na nápad stavět si na okraji Skaláku chaty přišel asi Radan dohromady s Boganem Svatošem a se mnou. Byli jsme taková trojice. Časem se k nám přidal ještě Olda Kopal.

Chtěli jsme je původně stavět na druhé straně směrem k semdihorskému nádraží. Byla to taková šikmá stráň s pohledem na silnici Turnov–Jičín. Ale na místě proběhl nějaký geologický průzkum a dozvěděli jsme se, že svah se sesouvá.

Později někdo přišel na to, že se prodává pivovarská zahrada, která byla za první republiky upravená jako park. Když byla na prodej, byla strašně zanedbaná a nikdo ji nechtěl. Prodával ji zřejmě národní výbor. Založili jsme takové nepsané družstvo, ve kterém byl Olda Kopal, Bohouš Svatoš, Radan Kuchař, Jirka Jech, Erich Kudrna a já. Po jednání s pozemkovým fondem jsme stráň dostali přidělenou.

Následně proběhla určitá diskuse o tom, kdo si vybere kterou parcelu. Svatoš trval na tom, že musí být na samém vršku a Radan říkal: „Jednou budu starej a budu rád, když budu dole u silnice.“ Tak si zabral místo nejníž, aby nemusel chodit do kopce. Já jsem potom odjel dlouhodobě do Austrálie a trochu jsem z toho vypadl.

Časem se mi naskytla příležitost koupit chatu přímo nahoře u zámku Hrubá Skála. Přesunul jsem se tam a moje parcela ve stráni byla na prodej. Byl o ni velký zájem. Velký nátlak na mě dělal Gusta Ginzel – ten o ni moc stál. „Ježíš marjá, to by za ním chodila spousta Němců!“ říkali chlapi a nechtěli, abych mu to prodal. Nakonec si ji koupil Karel Cermanů z Lomnice, který si v té Lomnici mezitím postavil vlastní pílí barák. S radostí jsem mu to prodal za cenu, za kterou jsem to kdysi koupil. Poslední si tam postavil chatu Jirka Mašek, který se do naší party postupně také dostal. Postavil si chatu dole vedle Radana.

Všichni chlapi si tam nechali dovézt montované chaty (připravené z výroby, pozn. red.). Nejméně montovanou ji měl Svatoš, jelikož to byl všeumělec a sám si ji dodělal. Jedinou výjimkou byl Karel Cerman, který si tu chatu postavil úplně sám – svými mozoly. Radan Kuchař měl vždycky extrémní názory a prohlašoval: „Chci tu nejmenší, která se vyrábí.“ Byla to taková malá chatička, která měla jenom jednu místnost a spalo se nahoře (viz začátek videa, pozn. red.). Pak už ale zjistil, že potřebuje větší a přestavěl si ji – dnes je to vlastně takový malý rodinný domek.

„Chci tu nejmenší chatu, která se vyrábí.“ Radan Kuchař

Radan Kuchař měl, jako známý sportovec, přidělený byt v Liberci na Králově háji. Ale tam jsi ho skoro nezastihl, jelikož byl skoro pořád ve Skaláku. I všichni ostatní měli svoje bydliště, ale přes léto bývali hlavně v chatách.

Vzpomínám si na naši tradici „opékání kuřat“ – konala se nahoře mezi chatou Kopala, Svatoše a Cermana. Tam jsme měli místo na společné ohně pod staletým dubem. Ten se nakonec musel porazit, protože hrozilo, že nám rozbije chaty. U toho ohně jsme sedávali. Všichni společně i s manželkami, to už byl každý z nás ženatý. Pravda, Radan si tam často vozil svoje dámské kontakty.

Tahle chatová osada (mapa), kterou jsme kdysi z legrace nazývali „Osada Rudý říjen“, funguje dodnes. Jezdí tam na volné dny naši potomci. Ze všech dětí vyrostli lezci a chodí pořád do skal. Teď už i s vnoučaty.

Osobně mám s tím místem spojený velký kus života. Byli jsme pevná parta kluků po vzoru Rychlých šípů, vedeni myšlenkami Jaroslava Foglara…

V Moravském krasu se dá lézt prakticky celoročně. Dalo by se říct, že za každého počasí – pokud víš, kam jít. Zatímco pískovcová sezóna naplno odstartovala teprve před nedávnem, krasoví lezci díky teplé zimě pokusovali své projekty už v průběhu února.

PÁR RAD HNED ZE STARTU:
› Vápno v Krasu nejlíp drží při teplotách mezi pěti až deseti stupni.
› Pokud prší, najdi si cestu na Býčí skále nebo ve Sloupu.
› Na oklouzané cesty pomáhá lehká vlhkost. Nasliň si ruce. Pak se tření skrze magnézium zvýší (tip Štěpána Stráníka).

Na konci zimy se krasovému lezci otevírají první skalní oblasti. Je-li bezvětří, pak se tento tvor vydá do Rudice. Cesty jsou orientované na jih až jihovýchod a Slunce tady svítí celý den. Z celého Moravského krasu se nejdříve zahřívají právě tamní stěny. Problém přichází ve chvíli, kdy se venkovní teplota sice pohybuje kolem nuly, ale duje studený vítr. Rudice se nachází na otevřeném prostranství a před větrem tě neochrání.

V takovýchto podmínkách je načase vyrazit na Vaňousovy díry na Holštejně (tzv. Vaňousy). V únoru ještě nejsou stromy zarostlé listím, a tak se může natěšený lezec hned z rána vyhřát na sluníčku. Této části ranní přípravy by měl lezec věnovat dostatečný čas, protože se slunko v průběhu dopoledne schová za kopec.

Vaňousy nabízejí závětří a jejich orientace na východ přináší jistou výhodu v chladnějším počasí. Cesty jsou lehce převislé, takže si tady zalezeš i v případě, že přes noc trochu pršelo. Rok se pomalu posouvá a přichází léto. Místní stromy pokrylo listí a najednou jsou cesty kryté celodenním stínem. Zkrátka a dobře na Vaňousovy díry platí rčení nejmenovaného lezce:

„Ať je léto nebo zima, Vaňousy jsou vždycky príma.“

Holštejn je díky všudypřítomnému stínu pro léto značka ideál. Jak se ale říká, výjimka potvrzuje pravidlo. A touto výjimkou je známá jeskyně Lidomorna. Stěny Lidomorny v létě kondenzují, vysněné varianty „Kašpárkova hrobečku“ (těš se na další krasový článek, pozn. red.) tedy musejí počkat. Ani takového Starobrna („Starobrno“, 8- ) tu v letní den nedosáhneš, to už spíš v některé ze zdejších hospod. Příjemné letní lezení nabízejí Žleby, okolí jeskyně Macochy. Najdeš zde například sektory Henryho stěna a Saxifraga, které lezcům nabízejí pěkné cesty v rozpětí šestek až desítek. Díky místnímu údolnímu mikroklimatu je tady o pár stupňů míň než ve zbylých lezeckých lokalitách Moravského krasu. Nižší teplota a stín jsou v parných letních dnech příjemnou kombinací.

Pokud jsi spíše ranní ptáče a v létě po obědě si dáš radši siestu než lezecký projekt, pak je pro tebe vhodným sektorem Býčí skála. Dopoledne jsou cesty ve stínu, slunko začne svítit až po obědě. Býčí skála je převislá, a tak si můžeš zalézt i za deštivého počasí. Za deště můžeš vyrazit také do Starých skal ve Sloupu. Místní jeskyně ti nabídnou lezecké zázemí. Má to jen jeden háček. Při lezení v jeskyních musí lezec počítat s možnou kondenzací. Pokud venkovní vzduch dosahuje vyšších teplot, ale jeskyně zatím není vyhřátá, pak mícháním vnitřního chladného vzduchu s teplým venkovním vzduchem vzniká ona nechtěná kondenzace. Jednoduše – skála je mokrá. Chemické reakce jsou neúprosné, a tak se kondenzace týká všech jeskynních sektorů. Každá jeskyně s lezeckými cestami má však svá období, kdy si v ní skvěle zalezeš. Například na Starých skalách Sloupu je ideální čas pro lezení tehdy, kdy je teplota přes den podobná jako teplota v noci. Případně v létě, kdy už je skála teplá.

Léto je na sklonku a pomalu se přelévá do babího léta. Teploty klesají až k deseti stupňům Celsia a zároveň je bezvětří – konečně přichází ten správný čas na pokusy na Lidomorně! Hledáš správnou podmínku, kdy poslat projekt v tomto sektoru? Cesty na Lidomorně jsou pro lezce nejpříznivější, když se teplota pohybuje mezi pěti až patnácti stupni a nefouká. Zároveň přicházejí podmínky do Rudice. Dobře se tam leze ve dnech, kdy teploty nepřekročí deset stupňů. Nad tuto teplotu se totiž skála na Slunci až příliš vyhřeje.

Rok se chýlí ke svému konci a teploty se pohybují kolem nuly. I teď se dá v Moravském krasu lézt. Stačí si vzít lezky, bouldermatku a vyrazit do jeskyně Jáchymka v Josefském údolí. Na Jáchymku musí být sucho. V dešti nebo při tajícím sněhu má tendenci protékat. Nebo Býčí skála, ta je lezcům otevřená až do konce prosince. Bez stranu z omrzlin si tu s radostí můžeš vylézt například „Drobkův strop“ za 8+/9-. Až vystřílíš všechny zmíněné možnosti, ale stále nebudeš mít dost, vzpomeň si na nejmenovaného lezce a vrať se na Vaňousy!

______________________

Text vznikl za pomoci Štěpána Stráníka a Jakuba Bechného. Abychom Kras na eMontaně tolik nezanedbávali, plánujeme teď každý měsíc něco málo z této světové oblasti napsat. První byl Štěpán Volf.

VŠE JE NOVÉ

Čekám za pár lezci ve frontě na jakýsi „komín“, a říkám si, co to tak může být ten „kýbl“, díky kterému se později dostanu dolů. Samozřejmě je to směr, který mě v tu chvíli, asi díky mé intenzivní fóbii z výšek, nejvíc zajímá a nechápu, jak mohu držet lano a ještě sestupovat ze skály s nějakým kbelíkem v ruce. 

No, ale už jsem tu, jakýsi „opasek“, který mi vlastně přijde docela šik, mám na sobě, a s velkou důvěrou v to, že nahoře jsou zkušení lezci, kteří ten uzel dobře zavázali. Utěšuje mě taky Blanička, která to, co já doprovázím hysterickými výkřiky, vyskakuje s ladností kamzíka.

INSPIRACE, ALE JEN NA CHVILKU

Sleduju zkoušenou lezkyni Terku, která se během pár minut bez problému vyhoupla nahoru a najednou mi to přijde docela jednoduché. 

Ovšem až asi do třetího kroku, kdy začínám proklínat komíny a své, pro tyto případy velmi nešikovné cvičení v posilovně, protože mám pocit, že všechny mé svaly jsou pro tyhle pohyby naprosto nepoužitelné. Mysl ale rozumí výšce velmi dobře a signalizuje mi aktuální polohu neustálým třesem, který se dere odněkud zevnitř.

JSEM TAM?

Nakonec ani nevím jak, ale prolezla jsem tím zatraceným komínem. No ne, že by to bylo tak rychlé… (směje se)

Stále ale nevěřím, že může Blanička stát vedle mě, bez lana a se stálepřítomným uklidňujícím úsměvem na rtech. Ještě před tím, než se v horní části komínu otáčím a „píďalkuju“ ho po zádech, se těším, že už bude konec. Brzy ale zjišťuji, že tohle není všechno.

Ještě jedna skála. Prý má stupeň (2? 3? 4?), ale já myslím, že je to regulerní převis, navíc naprosto hladký. Naštěstí kámoši nahoře mají pochopení pro poseroutku začátečníka a srandu si ze mě dělá jen moje mysl. Tak jo, ještě kousek… Hlavně se nedívat dolů. Za tím „kopečkem“ je totiž něco tak hlubokého, že třes v tělě naprosto mění můj srdeční rytmus. Jdu ještě pár krůčku vzhůru, nechápu, jak je možné, že ty malé kousky skály lidi udrží, protože jediné, čemu teď věřím, je lano. Všichni křičí, že je napevno dobrané, a že spadnu maximálně 5 cm. I to mi ale přijde na tyhle poměry docela dost.

POSLEDNÍ METRY JAKO INVALIDA

Pomocí rukou a velké síly prvolezců, kteří zvrchu lano vytahují, se jako „vý-tahem“ na „hej-rup“ dostávám nahoru. Prý už je to tu rovné a mohu si stoupnout, ale to mi nikdo nevysvětlí. Stále ležím na břiše jako rozpláclá žába, držím se všemi čtyřmi a modlím se k Bohu, jestli by mi nenadělil ještě jednu končetinu pro větší stabilitu. Nakonec si s vypětím všech sil sedám a plazím se pomalinku do strany, abych dala prostor dalším. A přestože mi všichni tvrdí, že je tu krásný výhled, nemohu se rozhlédnout. Stále se třesu a docela se těším dolů. I když nevím, jak se dostanu ten metr k tomu kruhu, který mě prý má udržet…

HURÁ DOLŮ, UŽ VÍM, CO JE KÝBL!

Dolů se hrnu mezi prvními, protože i přes radost, že jsem něco vylezla, mě toho asi ještě hodně čeká. Je to asi metr, ale stoupnout si ke kruhu není snadné. Nakonec se tam doškrábu, asi díky té touze stát už zase na zemi.

Nahoru těžko, ale dolů to jede jako po másle. Ani mi nevadí, že jsem se protočila a práskla sebou do skály. Kdyby teď ta skála měla 3 kilometry, vůbec mi to nevadí. Pojedu dolů jakkoli daleko, protože to je nepopsatelně skvělý pocit. 

To nejlepší nakonec. S Kubou jsme se vsadili, že když to vylezu, půjde se mnou na hodinu aerobiku. Tak jsem na něj zvědavá.

A ZÁVĚREM?

Poznala jsem, jak jsou lezci skvělá parta. Mohli tam stát a mému totálně tupému výrazu i občasným nadávkám, lezecké svalové atrofii a dalšímu koktejlu marnosti se vysmívat, ale oni mě i mého spolunovolezce Michala celou dobu motivovali. A dali jsme to díky nim oba…

Text vznikl v rámci oslav pátých narozenin eMontany. Popisuje zážitky z našeho Redakčního odsedání, které proběhlo na podzim 2019 v Sasku. Dojmy webmastera Michala najdeš tady.

Když nastal den odjezdu, bylo to, jako když jsem poprvé deployoval novou aplikaci na AppStore – zkrátka jsem nevěděl, jestli to dopadne dobře, a cítil jsem nervozitu.

Setkání se Standou a Kubou však bylo jako přidání nových balíčků do vendoru přes composer, takže vše klaplo, a myslím, že jsme si skvěle sedli. Vyrazili jsme na výšlap do skal v Saském Švýcarsku a hned v tu chvíli jsem si připadal jako Pentium 4 vedle osmijádrových i7, zkrátka jsem byl kilometry pozadu. Navíc jsem si svůj batoh sbalil na základě neznámých proměnných. (Níže – najdi jeden rozdíl, pozn. red.)

Tři noci pod širákem byly osvěžující, jako bych objevil nový programovací jazyk – nejdřív jsem nevěděl, jestli je dobrý, ale po několika dnech jsem se s ním naučil pracovat a přišlo mi to úžasné.

Deadline se ale blíží a mě čeká první lezení na skálu se složitostí číslo 3. V půlce už probíhajícího programu jsem si přál zmáčknout „CTRL-C“ v příkazové řádce, abych vypnul běh programu a mohl se vrátit.

Naštěstí mi ostatní uživatelé poskytli funkci „help“ a při vyhodnocení podmínky, jestli umřu nebo ne, začala převažovat druhá možnost.

Z pohledu testera to zprvu vypadalo, jako když se ti zasekne obrazovka a ty čekáš, jestli se rozeběhne… Šance na debugování však byla větší a větší. Harddisk ve mně se najednou rozběhl a já zdárně dokončil zadanou úlohu – vylézt nahoru.

Pro tak pomalý a nevýkonný procesor, jako jsem já, to byl neskutečný počin. Něco jako stihnout projekt před termínem.

Text vznikl v rámci oslav pátých narozenin eMontany. Popisuje zážitky jejího programátora Michala z tzv. Redakčního odsedání, které proběhlo na podzim 2019 v Sasku.

Je to jako déjà vu. Za šest let od našeho prvního pokusu se vesnička Mazeri téměř nezměnila. Přibylo pár set metrů nového asfaltu, jinak nic. Opět nás vítá nízká oblačnost s vydatnou porcí srážek, které už pár dní snižují pravděpodobnost našeho úspěšného a bezpečného průstupu stěnou.

Zvolna stoupáme do mlhy a kousek za vesnicí potkáváme horského záchranáře na koni, který se snaží naši nahlodanou morálku definitivně podlomit: „Возвращайся. Условия не хорошие.“ Chvíli bilancujeme naše možnosti. Zkusit severní vrchol normálkou? Vypečený sněhový hřeben, kde Tomovi visí dva pytle, Leonovi jeden a v rámci oddílu evidujeme cca 10 neúspěšných pokusů. Navíc máme jen tři šrouby, dvě sněhové kotvy a podmínky na Ušbinském ledovci jsou rok od roku horší… Prostě blbost. Nic jiného v záloze nemáme, takže se držíme původního plánu – vylézt na Jižní vrchol Ušby cestou Gabriela Khergianiho (5B ruské stupnice = několikadenní nářez, pozn. red.).

Sílící déšť nás nutí k bivaku v pasteveckém přístřešku a na morénu pod jižní stěnou přicházíme až následující den. Zlepšující se počasí nám vrací alespoň část optimismu zpět. Celá stěna je sice omítnutá 30centimetrovou vrstvou nového sněhu, nicméně předpověď slibuje čtyři pět dní relativně stabilního počasí bez srážek. Další den chytáme bronz za hudebního doprovodu skupiny The Avalanche, jedoucí jednu pecku za druhou.

Čtvrtý den brzy ráno konečně vyrážíme. Svižně stoupáme lehkým mixem na ledovec a tancováním mezi trhlinami směřujeme přímo pod nástup. Cesta začíná širokým sněhovým eskalátorem, který přechází do strmější stěnky na rampu. Skála připomíná spíše rozsypané Lego, ale s tím jsme počítali. Dál pokračujeme úzkým skalnatým vhloubením, které nás vyplivne kousek nad větším sněhovým platem.

Kousek slaňujeme, přelézáme pár lehčích mixů a vyčištěným tobogánem nabíráme další metry. Okolo jedné odpoledne kopeme plošinku pro stan. Šlo to dobře, možná až moc dobře. Přeci jen 1200 výškových metrů, které jsme od rána nastoupali, začíná tlačit v hlavě a nám nezbývá než si užívat výhledy a lít jeden čaj za druhým. Uléháme do nesmyslného čínského stanu a jen doufáme, že tentokrát se bouřka nedostaví.

Ráno nastupujeme firnovým žlabem pod headwall, kde poprvé vytahujeme lana pro pohyb vzhůru. První délka nás přivádí pod klíčový kout. Na jednu stranu položený, na druhou převislý, částečně vyskobovaný bez významnějších poruch. Tentokrát bych se docela rád podíval, jak v tom bojuje někdo jiný. Ovšem po chvíli licitování, ověšen železem, vyrážím vzhůru. Volně ulezu pár metrů a pak chtě nechtě sedám a přecházím do hákování. Odsejpá to líp než minule – na hlavu mi neteče vodopád, ale pořád je to poctivá lopota. Směrem nahoru se spárka uvnitř koutu nepatrně otevírá, takže poslední metry jsou za docela slušné cepy. Štanduji ve změti skob a starých smyc v místě, odkud jsme promočení zdrhali minule.

„Dál už to vypadá lehčí. To už se ani nebudem převazovat,“ vyvlíkají se kluci. Nu což, tahám dál.

Po pár metrech je jasné, že lehčí to nebude. Hákovat není za co a lízt taky ne. Díky erárce ve frendu a kapilární elevaci se vyhlemzám výš, krok přes převísek za lokr (vypadává až s Tomem) nikde nic a pak štand.

Leon, šetříc své vypadávající rameno, provádí mentální klystýr jumarováním na jednom prameni 7,5milimetrového lana. Nepřeřezal. Nějak se probíjíme i třetí délkou, kde už toho mám dost. Lezu pomalu, třepu se na monohrotech, mám křečky zakousnuté v předloktích a spastickou rukou zoufale cvakám volnou skobu pod výlezem. Pár morálových kroků v plotně a štand. Sláva. Crux je za náma, já se zařazuji na konec vláčku a zbytek tahají kluci. Hřeben je nekonečný, sem tam se docela i leze a počasí se mění každou chvílí. Jasno, mlha, fekál – opakuje se pořád dokola.

Míjíme zlatou plaketu a za západu Slunce stojíme vrcholu Jižní Ušby. Heuréka. Gratulace, focení do Playboye a hurá dolů.

Kus scházíme a hledáme cokoliv vhodného na bivak. „Támhle to vypadá na super plošinu!“ Slaňujeme z hřebene dvě délky do jižního svahu. „Aha, tak nic no…“ Kopeme ve sněhu intimní trojsedačku a jistíme se lany z předchozího štandu. Počasí se uklidnilo. Skoro spíme. (foto z bivaku)

Za východu Slunce stoupáme zpět na hřeben a slaňujeme do C1. Na headwall stačí kupodivu jedna délka, zato pěkně luftem. U stanu jsme odpoledne, ale dolů už bychom to nestihli. Zítra je taky den.

Vstáváme celkem brzy a od vrcholu tobogánu slaňujeme prakticky celou stěnu. Sestup je pro fajnšmekry. Poučeni z minula máme slaňovací smyčky na obstojných hrotech nakoukané už z výstupu, což nám šetří spoustu času. Zkušeně jej promrháváme v nekonečném rozmotávání lan. Bohužel směrem dolů ubývá jak stanovišť, tak sněhu. Odhalená nástupová rampa se ukazuje jako systém vymytých ploten pokrytý drobným kamenivem. Každé stahování lana doprovází salva projektilů všech velikostí.

Najít další hrot, či spárku pro skobu, je úkol hodný Sherlocka Holmese a nepříjemně prodlužuje expozici vůči dárečkům ze stěny. Stopám kamenné laviny křižující sestupovou linku už raději ani nevěnujeme pozornost. Po dvanácti hodinách slaňování stojíme na ledovci. Po sněhu není ani památky, takže několika skoky dalekými opouštíme toto minové pole. Do BC na moréně dorážíme prošití jak deky. Sestup z C1 nám trval více než dvojnásobek času výstupu do stejného místa. 

Máme radost. Z úspěšného návratu, z vrcholu a hlavně, že už sem znovu nemusíme.

Hotovo. Šmitec.

_______________________

„Khergianiho cesta“ na Ušbu 4710 m n. m. (5B ruské klasifikace, ED, 3–4 dny, lezení v headwallu M5+ A2, kuloáry 65°, převýšení 1700 m, objektivně nebezpečné kvůli pádu kamení. Prvovýstup zabral v roce 1937 pět dní, pozn. red.)

Martin „Lesko“ Leskovjan, Tomáš „Tom“ Horský a Petr „Leon“ Novosad cestu vylezli v červenci 2019. Foto použitého materiálu.