Faktografie, přiznávám, není mou silnou stránkou, ale trochu jsem zabojovala a podklady pro tento text se zvrhly v sedm stránek rešeršních poznámek. Navzdory tomu se přece jen s dovolením zaštítím uměleckou licencí. Však i vyprávěné příběhy zkresluje paměť vypravěčů a tichou poštu jsme hráli jako děti…

Ahoj, ráda tě poznávám. Vím, že jsi strašně známý a slavný a prožil jsi dlouhý život plný zážitků. Jistě mi rád odpovíš na pár zvědavých otázek.

Kde jsi se narodil?
Vykovali mě před mnoha lety spolu s dalšími kamarády prý někde v Ráji. Nás, kruhy do písku, si lezci dříve vyráběli sami doma, nebo se domlouvali s někým, kdo to opravdu umí. Přece jen na nás závisí jejich životy.

K čemu přesně vlastně sloužíš?
Docela hloupá otázka na lezeckém webu, nemyslíš? Lezec, prvovýstupce, nastupuje do stěny a drápe se vzhůru. Tam, kde již nelze bezpečně zajistit, případně je potřeba dobírat, naplánuje osazení kruhu. Odsedne si do smyčky, navrtávacího bórku či háčku a doufá, že ho udrží. Vytáhne nahoru „kovárnu“, přenosné skalní železářství. Rourákem a kladivem vytluče hlubokou díru, do té pak zatemuje kousky olova nový kruh. A když má konečně ve skále pořádné spolehlivé jištění, pokračuje přes něj dál směrem k vršku. Prvovýstupce může pochopitelně přidat do cesty i další kruhy, ale šetřilo se s námi – osadit takové jištění stálo dříve spoustu úsilí. Dneska si lezci život ulehčují vrtačkou a lepidlem, ale já jsem ještě zatraceně poctivý. Nemysli si, vyvrtat díru na kruh vlastníma rukama bývala pořádná dřina. Obzvlášť třeba v žule. Ale já vždy seděl na písku.

To jsi byl ve své cestě sám?
Jasně. Samotinký jediný. Hleděl jsem do údolí, pode mnou couraly davy lidí a kolem se co chvíli sápal někdo na laně. Docela slušný provoz, když bylo sucho a svítilo Slunce. Kámoši okolo mívali napilno, to víš, lehčí směry. Kus nade mnou traverz, prej „dáme si ježka“, nebo jak to tam nahoře říkali. Co chvíli povyk – dober! A lezu!… To já se oproti mým kolegům zas tak moc nenadřel. Mojí cesty se horolezci báli. Těšil jsem se na každou návštěvu, za mnou totiž chodily opravdu málo. To ti byly zážitky…

Krása, už se na ně těším. Ale začněme od začátku… Jak ses do té své stěny vůbec dostal?
Většinu toho slavného dne si vůbec nepamatuju. Nic jsem neviděl, ležel jsem potmě v brašně nějakého chlápka. Joska mu říkali. Vyrazil s parťákem do skal až někdy odpoledne. Pokřikovali, jeden asi někam lezl, druhý jistil… najednou cítím, jak se vznáším vzhůru. Bylo to v roce 1961, šestého září. Nad sebou slyším nějaké mumlání o tom, jestli „ho mám dát sem, nebo doleva, aby se na něj nešlapalo…“ Pak rány kladivem. A v tom mě vytáh na světlo takový zarputilý šlachovitý týpek. Párkrát mě prásknul do hlavy, obložil olovem a šup, sedím ve skále. Čtyřicet metrů nad zemí. Než jsem se stihl rozkoukat a pořádně rozhlédnout kolem, byla skoro tma. Chlápek slanil a vrátil se s parťákem zas až druhý den po práci.

Přešel slejvák, ale stejně se do cesty pustil, prý že to v převisu vůbec nevadí. Za chvíli ke mně dolezl, prohlédl si, jak pěkně držím, a začal dobírat druhého. Ten si dal teda na čas. Konečně cvakla karabina a ejhle, mám na krku dva pořádný chlapy. Joska, ten, co mě včera mlátil do hlavy, vyrazil nahoru k vrcholu. Cestou vykládal něco o hodinách, co zůstaly kus dole, vyprávěl o mrňavých uzlech, které dá tam či onam, vysedával, dokonce v jednom místě řešil, že by se mu do spárky hodila tkanička do bot… Jestli ji ale nakonec do stěny namontoval, jsem pořádně neviděl. Když konečně dolezl nahoru, zářil blahem. Nadšením povykoval i ten druhý, nějaký Jirka. A zas mu to lezení trvalo, znovu se začalo stmívat… Dokonce na jednom místě z cesty vypadnul a nemohl ze svého lana dosáhnout zpět ke skále, takový to byl převis. Nakonec si pomohl druhým provazem od tašky s kovárnou, co visel kousek vedle. Asi budou ty lezecký kroky nade mnou celkem poctivý. Rychle jsem pochopil, že nesedím jen tak v nějaké pětce. Prý té mé cestě dali VIIc. A to bylo tenkrát, v době uzavřené klasy, úplně nejvíc. Co na tom, že dnes je z ní „jen“ osmička. VIII ve Skaláku už něco znamená.

Když ses zabydlel v takové těžké cestě, s kolika lidmi ses osobně setkal?
Co ti budu povídat, žádná sláva to nebyla. Obvykle šlo jen o pár družstev ročně. Moc se jich sem nehrnulo, na rozdíl od toho lezeckého mumraje všude kolem. Časem jsem pochopil, že mám tu čest jen s těmi nejlepšími. Holky, bohužel, skoro žádný, na prstech bys je spočítal. Jednu pěknou bloncku si pamatuju, nějaká Zorka to byla. Příjemná změna mezi těmi halamy. A teprv šest let po prvovýstupu se nahoru vydrápali nějací tři borci a chvástali se, že tu moji cestu poprvé přelezli čistě. Tak to vidíš, šest let sedím ve stěně a ani mě nenapadne, že si všichni kolem pomáhali při odlezu smyčkami. A i tak při tom podali výborný výkon, který jim tehdá kamarádi zatraceně záviděli!

Tak to asi museli tvou cestu přelézat jen samí zkušení borci, ne?
No, tak zkušení… jak se to vezme. Někteří byli spíš ukrutně dobří. Výborní mlaďoši, co sebrali odvahu už ve dvaceti i dřív. Nakonec i tomu, který mě do skály zatlouk, bylo jen dvaadvacet. Třetí přelez si třeba připsal nějakej Rybička, dokonce v šestnácti. A též jakýsi malý Honzík mě později navštívil, dvanáct mu bylo! To víš, podívat se mi do očí byla vždycky otázka osobní cti. Ne každý si troufl do stěny nastoupit a ne každý na to měl schopnosti. Někdy jsem nestačil zírat, co se kolem mě semlelo.

Nějaké historky? Sem s nimi.
No aby ne, za ty dlouhé roky. Chceš pohádku o smrčku vraženém do zadku? Něco o tom, jak se tady chlap a ženská houpali jak na kolotoči? Nebo by tě potěšily detaily o dřevěném žebříku zavěšeném nad mou hlavou či podrobnosti z horolezeckých záchranek? Ale o úrazech a mrtvolách moc vyprávět nehodlám, nemám rád, když to špatně skončí…

Zkus nějakou veselou.
Tak třeba ty dva visatce… Víš, jak jsem ti povídal o té blondýnce? Zorce? Tak ten její přišel s nápadem, že se mě vypraví navštívit úplně sám. Jako že by se při tom jistil – vylezl by kus nahoru, dal jištění (smyčku), zas slezl o kus dolů a uvolnil předchozí jištění a takhle pořád dokola. Magor. Už to tady jednou před dvěma lety zkoušel úplně sólo, ale šel kolem nějakej Karoušek, seřval ho, jestli se nezbláznil, a on sklopil uši a radši ze třetiny stěny slezl dolů. No, tak tentokrát, v roce 1965 to bylo, že teda poleze sám s tím svým slavným „samojistem“. Dolezl až k hodinám… Už jsem ti říkal, že jsou tři metry pode mnou slušné hodiny, viď? Těmi protáhl volné lano, snad pro lepší pocit… a najednou mu nateklo. Chvíli tam zrál, něco syčel dolů na tu svoji Zoru a najednou letí. Holka neváhala, z boku lapla visící provaz a vystřelila vzhůru. Normálně toho šílence udržela v kladce přes ty hodiny a vypálila nahoru jak superman ve filmu. A ještě málem oba dostali padajícím kamenem, co proletěl kolem. Fuj. A víš, co pak udělala ona? Žádnej rozchod, žádná studená večeře… Prostě se pod skálou navázala a moji cestu vytáhla až nahoru. Rád jsem ji zas po letech viděl. Fakt byla dobrá.

Tý jo. Našel se ještě někdo, kdo zkusil přelez sólo? Takovou nepříjemnou linku bez lana?
Tak jasně, pár jich bylo. Někteří se tím nechlubí. Víš jak, všude najdeš blázny. Vzpomínám si na jednoho střelce. To už jsem měl trošku opršenou vizáž a drobné vrásky koroze. Ten se nahoru pustil sólo. Prošel okolo mě, nadlezl tak dva metry… a najednou zjistil, že je v háji. Že to prostě nepůjde. No to víš, nikomu se nechce letět čtyřicet metrů rovnou na podlahu, i když je tam pískoviště. Tak koukám, co s tím provede. Heleď, nějak se srovnal v chytech, špičkou nohy mě přizvedl od stěny a… pustil se. Než jsem se stihl připlácnout zas zpátky, prolítl kolem a lapl mě rukama. Kupodivu udržel. Chvilku to vydejchával… a cestu dolezl. Nekecám.

Ježiš. Je mi z toho skoro zle.
Tak vidíš. A to se jim přitom nikomu nic nestalo. Možná si trochu pocuchali ego, ale žádný zranění a ani se nepotkali s podlahou. Přitom i takoví tu byli.

Málem se bojím zeptat.
Nemusíš. Však jsem říkal, že o zlých věcech vyprávět nebudu. Někdy je to spíš sranda k popukání. Když se na to koukáš zpětně a víš, že se nakonec nic vážného nestalo. Třeba si tu jedna holčina, nějaká Eva, poranila zadek tak, že musela do špitálu. Tehdy, v roce 1965, točila Československá televize přelez toho ježka. Filmoví lezci se pohybovali kus nad mojí hlavou. Velké kamery sem natahali, dřinu s tím měli, no, moje skála byla slavná v nejednom obýváku. A tahle kočka měla po dolezení na vršek okolo mě slanit. Pěkně na dülfera, jak se tehdá slaňovalo, tedy jen s provazem protaženým pod rukou a pod zadkem. Snad se bála, že ji zrovna zabírá kameraman, každopádně se rozjela příliš rychle. Navíc jí dali jen jednoduché lano, aby stačilo až na zem. Prosvištěla dolů a připekla si pozadí. Ale mladý maso rychle sroste…

A nějaký veselý pád na zem bys tam našel také? Mně teda pády na zem nikdy nepřipadaly moc veselé.
Hehe, tak to mně celkem jo. I když třeba tenhle vypadal na první pohled děsivě. Končila šedesátá léta. Tou dobou v okolí zesílili aktivitu Slováci, zkoušeli urvat hodnotné přelezy. Nějakému Pavoukovi se dvěma českými kámoši se dokonce povedlo stěnu smrknout čistě, jak už jsem ti říkal. A po něm, morálně posílen, dorazil pod cestu jistý Karol. Jenže ten se ke mně vůbec nedostal. Pod hodinami začal rosit a letěl k zemi. Cestou vyrval smyčku, nebo možná všechny smyčky, nevím, kolik jich tam tenkrát stačil namontovat. Profičel korunami stromů, zadunělo to, všichni se zděsili, zbledli. Karol, obalený pískem, zůstal při vědomí, ale dobře nevypadal, zpod trenek mu tekla krev. Přiběhla nějaká mladá medička, prej „můžeš hýbat rukama? A nohama? Jo? Tak ti nic není.“ Kamarádi pochopitelně podobné bryskní diagnóze odmítli uvěřit a s očima navrch hlavy zorganizovali záchrannou akci. Milý Karolko skončil ve špitále, pár dní si tam pro jistotu pobyl. Výsledek? Zlomenina žádná. Jen zadek propíchlej jedním smrčkem, kterým cestou dolů proletěl.

A ještě nějakou zábavnou záchranku si nevybavíš?
Jo, ale ne přímo v mé cestě. To už se píše 21. století, kůži mám dost rezavou. V roce 2007 tady hasiči zachraňovali nějakého chlápka ze stromu. Jak se na něj dostal? Vlezl do cesty, mám dojem, že do Podmokel naproti. Nějak mu to nevyšlo, necítil se, co já vím… a ten se ti odvázal na polici z lana a přeskočil vedle do koruny. A z toho stromu mu už nešlo slézt dolů. Taky dobrý, ne?

Nestačím zírat, co jsi za ty roky všechno viděl. Ale dnes už ve skále nejsi. Jak k tomu došlo?
Což o to, já si seděl na svém místě přes 50 let a klidně bych tam ještě zůstal. Ale nebylo mi přáno. V srpnu v roce 2012 přišli chlapi na brigádu a vyměnili všechny staré kruhy na celé věži. Nahradili mě novějším nástupcem. Jasně, něco z mé někdejší slávy na něj pochopitelně přešlo, ale víš, jak se mu v záznamech říká? „Pískovcový kruh ČHS, pozink, lepený, 25 cm.“ Čihulu neznal, Pavouka nikdy neviděl, ani tu křehkou zamlklou Zorku. Ty já všechny zažil. Ruku mi podali, chvíli se mnou poseděli, ale nikdo z nich už nežije. A já se stále držím. Kdyby to bylo na mě, zůstanu v Údolní stěně Kapelníka navěky.

____________________________

Tento text vyhrál naší letní soutěž s tématem „Dramatický kroužek“. Vybrané příspěvky postupně publikujeme tady.