„200 slov“

PSČ Tromsø. Aničce Miltové přimrzl k srdci arktický sever

15. 04. 2021, Vojta Joska

Škola, práce, všude hodně lidí, do hor daleko… Na to je život moc krátký. Spousta z nás to vidí stejně, ale už ne každý s tím něco dělá. Anička Miltová si našla způsob, jak spojit příjemné s užitečným, a díky Erasmu se dostala do Norska. Konkrétně jí cesta zavedla do města, které se pyšní nejseverněji položenou univerzitou na světě, což nezní zdaleka tak zajímavě, jako titul města s údajně nejseverněji položeným pivovarem. Když k tomu přidáš fakt, že se jedná o skialpový ráj, dá se pochopit, že to neskončilo pouze u studijního pobytu… Anička tu žije druhým rokem.

Jak se člověk s „ještě teplým inženýrem v kapse“ najednou ocitne daleko za polárním kruhem?
Zas tak s teplým inženýrem v kapse to nebylo. Po státnicích jsem nastoupila na doktorské studium na Fakultě biomedicínského inženýrství v Praze, kde jsem studovala jak bakaláře tak inženýra. Zároveň jsem ale nastoupila do práce v nemocnici, a tohle spojení mi brzy ukázalo moc dobře, co nechci. Viděla jsem, jak mě psychicky vyčerpává dělit svůj čas jen mezi práci a studium a jak hrozně potřebuji být blíž horám.

Během prosince 2018 jsem tedy začala zjišťovat možnosti programu Erasmus+ pro PhD studenty a prodírat se administrativou. Měla jsem v hlavě od začátku dvě možnosti – Bolzano a Tromsø. V obou případech se jedná o známá výzkumná centra akutní horské medicíny a lavin. V Norsku jsme trávili s rodinou od malička každé léto na dovolené, takže jsem se nakonec rozhodla pro sever.

Po prvních pár měsících mi bylo jasné, že odjíždět domů do Česka bude těžké. Neskutečná skialpová sezóna, nádherná příroda a pohodový životní styl… Bylo načase ukončit studium v Česku a začít brát život v Norsku trošku vážně.

„Měla jsem v hlavě od začátku dvě možnosti – Bolzano a Tromsø.“ (foto: Anička Miltová)

Takže prvoplánově mělo jít jen o studium, nebo jsi měla už před odjezdem zaječí úmysly?
Nejsem moc člověk, co by si uměl plánovat život nějak daleko do budoucnosti – spíš se snažím žít „tady a teď“. Už před nástupem na doktorát jsem všechny upozornila, že budu chtít vyjet do zahraničí – plán byl na rok. V duchu jsem si ale říkala, že když to půjde a bude se mi tam líbit, tak prostě uvidím.

Co byl ten rozhodující impuls, díky kterému nakonec nad Jizerkami vyhrálo Tromsø?
Pořád se cítím doma tady i v Jizerkách. Chtěla jsem poznat něco jiného, trošku si srovnat životní priority a užívat si víc života, než se honit za penězi. Jizerky jsou fajn, ale není to pro každého – já tam trávila jenom víkendy a přes týden trpěla v Praze. Taky nemám ráda teplo a poslední roky to v Česku bylo utrpení. V zimě chci sníh!

Jaký máš vztah s místními? Pohybuješ se v kruzích podobných nadšenců, kteří přišli z nejrůznějších koutů jako ty, nebo tě místní přijali jako svou vlastní?
Než jsem odjela do Norska, všichni mi říkali, jak jsou Norové chladní a jak je složité dostat se do jejich společnosti. Měla jsem z toho strach, ale vůbec nebyl důvod. V rámci univerzity jsem se přidala k Fjellgrupě (studentská skupina podnikající výpady do hor pozn. aut.) a skialpové skupině, kde se potkávají místňáci se zahraničními studenty. Po roce a půl v Tromsø jsem se naučila trošku víc norsky a tím se mi otevřel jiný svět. Čím dál víc mě berou jako jednoho z nich a dokonce se mě už nebojí pozvat k nim domů, což je zde na společenském žebříčku hodně vysoko. (směje se) Mám tu taky spoustu pracujících kamarádů z různých koutů světa, ale protože většina z nich už mluví norsky a je tu dlouho, je těžké je od místních rozlišit.

„Když jsem se trochu naučila norsky, otevřel se mi jiný svět.“ (foto: Anička Miltová)

Jak vypadá tvůj klasický rok po sportovní stránce?
Loni jsme tu zažili nejvíc sněhu za posledních 100 let, letos naopak přesný opak. Obecně je ale Tromsø vyhlášené hlavně co se týče dlouhé skialpové sezóny. Pro mě loni začala už na konci října. Pěkně jsem si oddělala skluznici a potrhala pásy. Kamarádi se mi smáli a říkali, ať počkám.

Měli pravdu, nebylo kam spěchat, protože se pak lyžovalo bez přestávky až do července. To jsou pořád ještě hodně dobré podmínky, ale skalní fanoušci tu mají sezónu celoročně – třeba v oblasti Lyngenských Alp.

Jak se začne oteplovat a den je delší, přijde na řadu lezení. Oblastí je tu kolem kupa. Sezóna trvá zpravidla od května do začátku září, potom se počasí hodně zhorší a začne se brzy stmívat. Ledy, mixové lezení, skialpy, běžky, běhání polárních maratonů, plavání v moři… No, musím se přiznat, že jsem ještě zdaleka nestihla využít všech možností, které tu krajina nabízí.

Zároveň je to ale u vás složitější se světlem, že?
V létě tu máme polární den a půlnoční Slunce, takže lezení i lyžování jde praktikovat 24/7. Je to komfortní pro pohyb v horách, kdy si člověk může dovolit časově náročnější projekty a nemusí se stresovat, že někde zatmí. To bohužel netrvá navždy – od 27. listopadu do 15. ledna je zase polární noc. To znamená, že se člověk Slunce přes den nedočká. Stačí ale kvalitní čelovka a jede se dál!

Jsou měsíce, kdy sluneční paprsky jen lehce rozsvítí horizont. (foto: Aniek Lith)

Napadne tě něco, čím bys své norské parťáky nalákala k nám, protože Norsko jim to nabídnout nemůže?
Tak tady mám hned jasno. Co tu budí respekt a vede občas i k divokým diskusím, je lezení na písku a všechno to tajemno okolo. Tradiční lezení je tady standard, ale nad zákazem železa a magnézia jim zůstává rozum stát. Určitě bych je hned vzala do Ádru, protáhla nějakou spárou, narovnala záda v komínku a nechala někde trošku vybát, ať mají zas doma co vyprávět. (směje se) Ale nejen to, ukázala bych jim, jak fajn je naše lezecká komunita a že lezení nekončí u smotání lana. Pro nasátí atmosféry by byl večer určitě u Tošky, ať vidí, jak se tu máme krásně. To mi v Norsku hrozně chybí, pár slov po lezení u piva a utopence.

Konkrétně v Tromsø je lezecká komunita téměř nulová. Lezci se sice mezi sebou znají, ale každý se „stydí“ zeptat toho druhého, co má letos za projekt, nebo si jen tak popovídat o nových Reel Rocks. S dalšími zahraničními lezci jsme si často stěžovali, jak nám ta „kultura“ chybí z našich domovských oddílů a rozhodli jsme se to změnit. Založili jsme tréninkovou skupinu otevřenou pro všechny, kde se snažíme lezce víc stmelit.

Jaké máš výhledy do budoucna? Plánuješ se vrátit, nebo si tě Norové nadobro získali?
Těžko v téhle době něco plánovat, nicméně pokud se nic razantně nezmění, chtěla bych v Tromsø nějaký čas zůstat. Najít si práci a užívat si klidného norského života. Podařilo se mi tady najít opravdové přátele, což je pro mě hodně důležité. Navzájem si suplujeme takovou druhou rodinu. Můžu se na ně spolehnout, takže díky tomu se Tromsø stalo mým druhým domovem. Zároveň ale cítím, že můj pravý domov je tam, kde je moje rodina, takže v Jizerkách. Teď mám ale volné ruce a žádné závazky, takže se vidím tady. Skialpy na nohou, pivo v ruce a s naší partou při pozorování půlnočního Slunce…

A jsou měsíce, kdy tady nezapadá. (foto: Anička Miltová)

PSČ POD NÁSTUPEM
Dočítáš článek naší nové rubriky „PSČ pod nástupem“. Chceme v ní představovat lidi, kteří se rozhodli poslechnout své vnitřní volání, opustili rodné město a přestěhovali se do blízkosti hor nebo skal, kde je jim doopravdy dobře, pozn. red.

Když zamrzne voda v lahvičce... Deset kroků k vychování malého lezce

07. 04. 2021 | Klárka a Ondra Vackovi
Jak to dělat s dětmi? No, je to jednoduché, přivážeš dítě na dvoumetrovou smyci ke stromu a jdeš lízt. Ale to už je takový mód: „zoufalí rodiče dělají zoufalé činy“. Když jsme dali Matyldě kšíry do kočáru my, bylo jí asi osm měsíců a lezla akorát po čtyřech. Jednu cestu Ondra vytáhl v pohodě, ale jen co se Klárka […]

Přibal s sebou mimino. Špína ve skalách neexistuje

06. 04. 2021 | Pája Kufová
Každá velkolepě plánuje, dokud má mimino v břiše. To, co se děje potom, když už je mimino z břicha ven, mění veškeré plány. Jediné, co se nemění, je moje rozhodnutí nezůstat doma jako „matka na plný úvazek“ a čekat, až se tatínek vrátí ze skal vyklidněný a s úsměvem na tváři. Hlídací babičky daleko, bezdětný kamarád půjde lízt se skupinou […]

„Na štandu jsme ani nedutali.“ Adamova cesta „Silence“ 9c se dočkala prvního opakování

01. 04. 2021 | Standa „Sany“ Mitáč
Cestu „Silence“ není potřeba detailně představovat. Ve stručnosti – je to nejtěžší sportovka světa, kterou v norském Flatangeru vymyslel, navrtal a v roce 2017 poprvé přelezl Adam Ondra (psali jsme Velký článek, pozn. aut.). Tahle stropová darda měří 45 metrů a na případného zájemce čeká vytrvalostní lezení, které je rozděleno několika no handy v koleni. Díky těmto odpočinkům bylo zřejmě […]

Teplou nebo studenou sprchu? S Adamem o „Warmduscher“ 8c+ OS. Co všechno si počítá jako onsight?

24. 03. 2021 | Standa „Sany“ Mitáč
Možná, že za poctivost a přísnost téhle oblasti může Alex Huber. V devadesátých letech tu udělal několik cest obtížnosti 9a, které roky čekaly na první opakování. Dalo by se s nadsázkou říci: „které čekaly, než Adam Ondra vyroste a přeleze je.“ Pokud se Adama zeptáš, jakého výkonu na laně si za uplynulý rok nejvíc cení, zmíní cestu „Warmduscher“, která […]

Větší chyty. Větší tlamy. Slavná moravská cesta „Čarodějův učeň“ má také českou sestru

18. 03. 2021 | Mikuláš Heger
„Začínám makat na částečný úvazek.“„Tak zalezem!“„Jojo, zajedem na Kotýz, tam jsou i těžký cesty, dlouhý, morálový, jak na písku.“„Kotýz?! To je nějaká houba?!“ Takhle nějak probíhal před lety můj rozhovor s kamarádem Lionelem. Kotýz je krajinově i lezecky úchvatná, raritní oblast Českého krasu. Má několik zvláštností a pro spoustu současných lezců nebude zrovna top oblastí, ale pro milovníky lezení […]

Na návštěvě Aiguille du Bionnassay. Bez parťáka, a přece ne tak úplně sám...

12. 03. 2021 | Standa „Sany“ Mitáč
Sólový výstup na zimní čtyřtisícovku v plánu vlastně nikdy nebyl, ale člověk míní a život mění. Okolnosti se sešly s motivací, ideou svižného pohybu „nalehko“, předpovědí počasí a dobrou aklimatizací… Mobil ukazuje šest hodin a do vesničky Gruvaz, která leží ve výšce 1000 m n. m., přichází večer. Vidina pásů na sněhu ponouká k rychlé chůzi vzhůru a suchý les zhruba po […]

Druhý průstup severní stěnou Slepice. Tři kuřecí křidýlka prověřila naše odhodlání

04. 03. 2021 | Dan Podráský
Severní stěny byly vždy jevištěm těch nejdramatičtějších horolezeckých zápasů v historii. Velké problémy Alp, jako je Eiger, či Matterhorn jsou legendou. Jejich severní stěny jsou němými svědky nelítostných soubojů člověka se silami přírody i se sebou samým. Staly se dějištěm nejedné tragédie, prohry, či naopak oslnivého vítězství, jež přesáhlo hranice horolezectví. Slepičí hory mají problém sice jen […]

KVR – Krasové výstupy roku 2020. Mladá krev přebírá vládu nad Moravou

24. 02. 2021 | Vojta Vlk
Ze zjevných důvodů nabízel minulý rok víc prostoru pro venkovní lezení než závodní roky předchozí. Navíc, až do června šlo lézt výhradně na českých skalách. Kdo vyhledával těžké sportovky na vápně, jednou z nemnoha možností pro něj bylo navštěvovat Moravský kras. Jak to tam minulý rok vypadalo s přelezy? Drtilo se na laně víc než obvykle? Nejvíc […]

Pád pod topem? To znamená velkou naději na příště. Martin Stráník přelezl boulder „Warrior“ 8C

16. 02. 2021 | Simona Ulmonová
V sobotu se sjeli do Labského údolí největší fanatici arktického boulderingu, kteří dobře vědí, že mínusové teploty znamenají následující: chyty skřípají pod prsty, což se rovná, že to lepí, což se rovná, že to dává. Byla to tam samá legenda a silák. Bratři Stráníkové samo nechyběli a šuškalo se, že Martin má „na spadnutí“ svůj projekt za 8C na kameni […]

Zimní pozdrav z Labáku

12. 02. 2021 | Standa „Sany“ Mitáč
„Kde se udrží sníh, tam se udrží i lezec.“ Vyrazili jsme fotit nějaké psí kusy do příštího pískařského kalendáře a Labské údolí nás přivítalo atmosférou, o kterou se sluší podělit. Kdo má chuť potrápit mozkové závity, může zkusit poznat čtyři slavné cesty na obrázku dole. Jsou to dvě klasiky z přelomu 70./80. let a dvě moderní cesty kolem roku 2000. […]

Uragán, který neublíží. O vzniku jizerské cesty „Equilibrium“ Xb od Ondry „Plagáta“ Sojky

08. 02. 2021 | Žanet Hanušová
Jako každý rok nastává Ondrovi etapa šmejdění, prodírání se nepoznanými kouty lesa, brázdění lesních svahů a hledání volného směru. Směru, který by se stal jeho projektem, který bude odolávat. A nebude odolávat dny nebo týdny, ale měsíce nebo třeba roky (?). Touha po napětí vzrostla při vzpomínce na projekt předchozí – „Leviatan“ IXc jizerských. Ten měl být tím projektem, co […]

„Vono to pude!“ O těžko uvěřitelné smůle Sajfiho a těžko uvěřitelné podpoře komunity

04. 02. 2021 | Standa „Sany“ Mitáč
Příběh Standy „Sajfiho“ Pfeifera z Mladé Boleslavi možná znáš, už nějakou dobu koluje na sociálních sítích. Pro účel tohoto článku jsme ho poprosili o pět nejsilnějších vhledů z jeho horolezeckého života. Tady jsou: 1. Severní stěna Eigeru, „Heckmairova cesta“„Moje první velká severní stěna a zrovna Eiger. Co k tomu říct. V šusťákách za pár stovek a s vybavením, které už dávno visí někde […]

„Don’t be an idiot.“ Přemohlo nás nutkání tahat vlastní highline

01. 02. 2021 | Kuba Kácha
Jsou různé způsoby, jak začít chodit po highline. Na konci našeho oblíbeného youtubového kanálu „HowNOTtoHIGHLINE“ se vždy říká: „But don’t be an idiot. Go rig your first highline with someone who knows what he’s doing.“ A skutečně, v dnešní době se většina lidí napřed všechno naučí od někoho, kdo ví, co dělá. Jsou i lidé, co chodí po […]

Spáry na chuť, kde ti budou chrastět prsty. Honzál Novák v Little Yosemite

25. 01. 2021 | Jan „Honzál“ Novák
V srpnu 2020 se Sokolíci, tým mladých alpinistů ČHS, vydali na výjezd do španělského pohoří Picos de Europa (video) a poté do Chamonix. Člen týmu a autor textu Honzál Novák se bohužel kvůli práci zúčastnil až závěrečného týdne v Chamonix… Tady najdeš jeho ohlédnutí, pozn. red. Dobrodružství začíná po tom, co jsem v laboratoři rozbil hmotnostní spektrometr. Najednou to konečně […]

Napadol

23. 01. 2021 | Mišo Žilka
A stále padá.Sledujem vločku za vločkou ako sa vznáša vo svete čelovky a stráca sa v tme. Nádych a výdych. Nádych. Výdych. Starosti bežného dňa ostávajú za mnou a ako pomaly stúpam do kopca pozorujem myšlienky. Nedržím sa ich. Myšlienky púšťam. Púšťam sa v spomienkach prvýkrát z kopca, keď ma otec postavil na lyže. Pre trojročného nezbedníka to bol životný zážitok, zakončený […]

„Catching the Train“. V Řeži existuje cesta od yosemitského Johna Bachara. A nebo ne?

18. 01. 2021 | Standa „Sany“ Mitáč
Tenhle příběh se k nám do redakce donesl od Lukáše Čermáka. Prý jestli víme o tom, že legendární yosemitský lezec John Bachar před lety navštívil oblast Řež, která se nachází kousek na sever od Prahy po proudu Vltavy, a udělal tu jednu cestu… O tom jsme ještě neslyšeli. Že by v našich skalách zanechal stopu člověk, který společně s Peterem Croftem […]

„Písek žije!“ Naprášení klasici 2020. Co pěkného se u nás loni vylezlo?

13. 01. 2021 | Standa „Sany“ Mitáč
„Skalák? U nás není o čem psát. Zeptej se v Labáku, tam se lezou čísla.“(…) „Tady v Labáku loni nic moc. Zkus kluky v Ádru, tam teď vznikaj těžký prásky.“(…) Že by sezóna 2020 byla nějaká jalová? Nenech se zmást. Když se doopravdy zajímáš a probiješ se skromností většiny pískařů, zjistíš, že tři pískovcová centra naší zemičky buší v plné síle. […]

Rozříznutá rána, která se nebude chtít zahojit. Rýpání v Nose

05. 01. 2021 | Mikuláš Heger
Vždy bylo pro mě nejdůležitější posouvání vlastních limitů. Nejde jenom o čísla, dělá mi to prostě radost. Proto se mi poměrně často stává, že nalezu do cesty, která je na mé hranici. Letos mi bylo 30 a za ty roky už jsem toho zapytlil hafo. Když se dostanu do náročné situace, zvažuji všechna rizika. Hlavně v horách či […]

Zahrát si hru, že ti zima nevadí. Krasové tipy Pavla Weissera na mrazivé dny

03. 01. 2021 | Pavel Weisser
Co já, starý pardál, který celý život poslouchá Deep Purple a Black Sabbath, mám radit něco mladším, kteří by radši slyšeli něco od Justina Biebra (Adama Ondry)… Ale byl jsem požádán, tak zkusím zavzpomínat, jak to bylo ohledně zimního lezení v Krase kdysi. Předesílám, že jsme se snažili lézt venku celou zimu, když to jenom trochu počasí […]
1 2 3 25