fbpx ± 200 slov - eMontana

„200 slov“

Přišel podzim, čas záplatování roztrhaných košil

11. 11. 2019, Vojtěch Joska

Podzimní listí začíná barvit chodníky, poslední cestu už slaňuješ za tmy a v rajbáčku konečně nemáš v hlavě jen myšlenky na maglajz. Přišel podzim a tobě začíná docházet, že tohle písečný bohémství bude mít zas na chvilku utrum.

Je tu čas přelezů, ideální podmínka a vyladěná půlroční forma… Co když ale tohle není to, co ke svému klidu v duši potřebuješ? Teprve s podzimem si možná uvědomíš, že to, čemu říkáš lezení, není tak úplně o číslech.

Celá banda se ti před očima rozjede do všech koutů republiky za školou nebo za prací a tobě zbyde na jazyku jen ta chuť hořkýho kafe, když místo hlídání moka konvičky letíš házet parťákovi v deseti zapomenutýho kindra… Jojo, to byl víkend.

Těžké návraty do reality. Úplně základní věci, nad kterými člověka ani nenapadne přemýšlet, se stávají neřešitelným problémem.
„Jak se mám sakra dostat do ponožek, když jsem na noze čtyři měsíce neměl nic jinýho než žabky?“
„Mám dát vědět, v kolik přesně? To nestačí, že to snad stihnu do oběda?”

Lidi okolo jen nechápavě kroutí hlavou.

Máš to prostě trošku jinak. Bohužel ti zas na chvilku nezbude, než vyměnit hodinky, co ukazují jen slunečné dny, za ty, na kterých má prostor na displeji každá vteřinka.

Sluneční hodiny na čas sundat. Ádr. f: Vojtěch Joska

Podzim má ale taky svoje kouzlo. Sezóna končí a ty máš aspoň čas zase se trošku zkultivovat. Ono mít sezónu o měsíc delší, tak už bys možná tu špínu z nohou nemusel dostat vůbec. Je to čas, kdy si konečně uvědomíš, co to pro tebe všechno znamená. Všechny pytle, co sis nechal rozvěšený a smutně kolem nich se zavřenýma očima chodil, se teď v hlavě přetransformují ve hnací sílu, která tě aspoň občas dokope na tu umělku dojít a potrénovat na budoucí prásky.

Motivace bude s abstinenčními příznaky přes zimu stoupat. Občas zaženeš nepříjemný třes pěknou linkou v prašanu nebo zaseknutým cepínem nad Brnčálou. Tvoje tělo bude ale stejně spokojený až s příchodem prvního odřenýho kotníku z širočinky a večerního zchlazení ve vodě.

Tak přestaň smutnit a trénuj! Zvedání půllitrů je dobrej trénink na morál, ale občas to bude chtít zapojit i jiný svaly.

„Motivace bude s abstinenčními příznaky přes zimu stoupat.“ f: Vojtěch Joska

Óda na Bear Can

07. 11. 2019, Markéta Syllová

Poznámka na úvod: Bear Can / Bear Canister / Bear Barrel – nádoba na uchovávání potravin odolná vůči medvědům. Bear can je povinnou součástí výbavy v některých regionech, jako např. Yosemitský národní park.

Namluvila Táňa Smeykalová, 6. třída

Na stezce ke Copper Creeku zastaví tě ranger
hey, vidím holka, že jsi stranger
tak ukaž jestli permit máš
a co v tom báglu ukrýváš
víš, že kdo v Sieřře chce lézt
musí s sebou bear can nést

Jestli myslíš ten neforemný sud
tak o tom ví každý hňup
zachráním možná medvěda
jídlo se v něm však nosit nedá
čekám, že od rangera přiletí mi facák
vždyť kromě bear canu unesu už jenom spacák

Den za dnem k snídani vločky
pak burákové máslo, brkaši a tuňáka
tahle dieta každýho naláká
osmdesát doláčů za bear can vyplivni
za měsíc zaručeně oblékneš zas bikini

Bear Can – věrný přítel a parťák do každé situace (f: Markéta Syllová)

Bear can to je skvělá sesle
byť dnes na sí sedíš trochu sklesle
do Tuolomne zbývá ještě 20 mil
na dně stroužek česneku a jedna tortilla
zas sis toho holka málo koupila

Bear can pere líp než Zanussi
kdo nevěří ať to zkusí
dřív nesundala jsem ponožky nejmíň celý týden
teď s radostí peru, ždímám, suším den co den

Bear can jako sprcha slouží
přece nebudu se máchat v louži
dřív pokrytá mastnotou
dnes vlasy září čistotou

Pere líp než Zanussi (f: MS)

Sedlo, sníh, suť, je to makačka
už pátý den nepotkala jsem živáčka
ač už dávno nemám slivovici
včera hovořila jsem s borovicí
se svišti povídám si běžně
pískají na mě velmi něžně
osamocený večer pod Palisades když přijde splín
na bear can to rozduním
Queen of the bongo, yeah

Přes třiatřicet sedel se mnou šel
no kdo by tohle vydržel
těžko se s ním loučit budu
měsíc pomáhal mi zahnat nudu
u Twin Lakes hambáče a pivko co není nealko
už vím, bude z něj fajn akvárko!

Text vznikl v roce 2019 při sólo přechodu Sierra High Route (f: MS)

Článek zvítězil v naší velké letní gastro-soutěži. Výsledky a ostatní texty budeme postupně přidávat sem. Připomínáme ještě malou soutěž pod tímto článkem.

„Budeš pracovat v Ádru,“ říkali. „Bude to sranda,“ říkali

05. 11. 2019, Tereza Ševečková

Sice budeme chodit do práce, ale budeme tam mezi svými. Asi se moc nezastavíme – na Kalírně prý bývají fofry, ale stejně budeme mít spoustu volného času, kdy budeme moct vyrazit do skal. Jó, budeme unavení, ale to hecnem a na konci léta polezeme bomby.“

Skoro by to tak mohlo být, ale jenom skoro. Nemůžu říct, že by v Ádru nebyly pěkné letní dny. To byly! Na druhou stranu mi přijde dost zajímavé, že plno těchto pěkných dnů vyšlo právě na naše směny. A tak co, aspoň nám k té řeholi svítilo sluníčko.

Připadáš si, že už v Kalírně trávíš každou minutu života, když v tom náhle… Volný den! No tak super! Konečně půjdeme do skal!

Nadšení však vystřídá hořké zklamání, když se ráno probudíš a zjistíš, že prší. Zase. Smutek však vydrží jenom do prvního zvuku pískající moka konvičky – podává se snídaně! No juch. Po dobré snídani a oříšku v bříšku se nálada ihned vyšplhá do původních výšin a jde se hledat náhradní plán. S dost velkou pravděpodobností umíráš po předešlých směnách, a tak se jenom poflakuješ, hraješ na kytaru, odpočíváš a čerpáš síly na další šichtu. I tak je ti krásně. Pokud překonáš popracovní krizi, vyrazíš na lajnu. Ta jde napnout, i když je trochu mokro.

Byly také dny, kdy jsme se prostě sebraly a odjely na dovolenou. Takže ke Káti domů na Kramolnu a nebo do velkoměsta. Velkoměsto = Náchod nebo Teplice nad Metují. Záleží, jestli chceš radši do sekáče a na oběd do podniku Na kus řeči, nebo vyrazíš na týdenní nákup do náchodského Lidlu. A pak jsou tady dny, kdy je doopravdy pěkně. To pak celý den spáříš a komínuješ, a přestože vylezeš za celý den na jednu věž, tak večer dojdeš na Kalírnu v blaženém vyčerpání, dáš si pívo a s nadšením vykládáš všechny svoje zážitky. Stejně jako zbytek hospody. Každý stůl, u kterého sedí lezci, řeší to samé. Z tohohle zážitku vydržíš žít dlouho.

Žiješ jím i ve chvíli, kdy jsi zpátky na place. Nálada ti někudy uteče ve chvíli, kdy narazíš na typické Poláky. Pořád dokola si pročítají lístek, ptají se tě, co jim doporučíš, a shánějí „smažoný ser a frytki“. Nebo aspoň kečup a knedlíčky. „Ne, nemáme. Vždyť si ten lístek čtete přímo přede mnou!“

Do toho máš plný plac lidí, neroznesených objednávek, zasekaný bar a ještě ke všemu ti lidi nemají čím jíst, protože nejsou vyleštěné příbory. Všechno nádobí se zaseklo v kuchyni. V tomhle stavu fakt nemáš čas fungovat polskou rychlostí. Rtuť ti v žilách dosahuje nebeských výšin. Odklikneš objednávku a klusáš směr kuchyň, bar nebo jiné stoly.

Rotace, sprinty a popírání fyzikálních zákonů… (f: Standa Mitáč)

Co je to záchod? Co je to oběd? Na tyhle otázky neznáš odpovědi, ale naštěstí tě k nim ani momentální rozpoložení nepustí. Klus postupně vystřídá sprint po hospodě. Několikrát si ověříš fyzikální zákony a zas a znova ti dojde, že pokud jdeš velkou rychlostí s talíři v ruce a prudce se zastavíš, talíře zkrátka budou pokračovat ve směru pohybu. Safra… Zase střepy. Pak už ti stačí jen splést jednu objednávku, polít hosta bonaqou, uklouznout na vodě, která vytéká z ledničky v kuchyni, a máš perfektní základ na emocionální výbuch. Pro jeho aktivaci stačí jen drobný podnět.

Emoce lítají vzduchem a ty buď křičíš, nebo brečíš pod barem. Skvělou prevencí jsou taneční pauzy nebo aspoň odchod na záchod. Ve chvíli, kdy si všechny tyhle šílenosti začneš uvědomovat, se můžeš zbláznit. To ale nesmíš! Naopak nahodíš milý úsměv, začneš s hosty vtipkovat a doufáš, že se někdo z nich chytne a zpříjemní ti utrpení všedního dne. Kalírnu zavřeš ve tři ráno, protože jsi dřív nechtěla kazit zábavu. A najednou se ráno vzbudíš ve spacáku v chaloupce a podíváš se ven.

Je ráno, volný den. Prší. Je čas na radostné: „Yes!!!“ Dneska se ani nehnu a najednou mám ideální výmluvu, proč nic nedělat. Po době, kdy už jsi v Kalírně připadáš jako doma, oceníš den, kdy nepotkáš ani jednoho člověka. Jenom zalezeš do temné díry, užíváš si zvuk kapek a klid okolo sebe.

Prý to tady je ráj, říkali.

A mají pravdu. Nikdy jsem nezažila místo, kde bych se cítila takhle přirozeně šťastně. Ale stejně je to tu občas na pos*ání.

Nelitovat ničeho a žít (f: Káťa Matoušová)

Text vznikl v létě 2019 a nyní jsme ho publikovali k příležitostí rozloučení s Kalírnou, tak jak jsme ji znali. Zároveň ho bereme jako poděkování za jedno srdcové místo, kde jsme se jako lezci mohli setkávat. Díky Kalírně vznikl také náš velký článek: Ádršminky. Rakety, co odešly žít Ádrem. Níže je ještě pár fotek z rozlučkového večírku.

HVG – „Hard Very Grassy“. Jak jsme se rozlézali na nejdelší vícedélku Islandu

30. 10. 2019, Jakub Lacina

Už skoro rok bydlím na Islandu, kde srdce lezce většinu času pláče, pokud není připraveno strávit několik hodin řízením na té jediné cestě, co tu mají. A to mi moc nevoní. Nebo pokud zrovna nefouká – rozuměj vítr, co ti při vystupování z auta urve dveře, pokud je nedržíš. Ale když mě přijel navštívit brácha, věděl jsem, že moje lezecké srdce zaplesá. Když se jednou za čas potkáme, většinou to totiž nebývá na pokec u piva… Tentokrát jsme se vydali na nejdelší islandskou vícedélku – „Boreal“ 5.7, 487 m (5+ UIAA, pozn. red.).

Přístup je dobrodružství samo o sobě, jedeš 4x4kou po písečné pláži, v podstatě po vodě a nevíš přesně kudy. Brácha to zvládl bravurně, já se zmohl akorát na to držet se dveří spolujezdce a být podělanej strachy. Po pláži to totiž ještě nekončilo, pokračuješ po „cestě“, která je dělaná pro auta s trochu vyšším podvozkem… Nenaděláš nic. Během prvních pár hodin se můj mozek nezmohl na nic jiného, než předhazování všech katastrofických scénářů, které určitě nastanou při cestě zpět. Rozuměj urvaný kolo, uvíznutí v písku, díra nebo díry v autě. Prostě duhy a jednorožci, znáš to.

Přijeli jsme do pravého islandského počasí – fouká, mrholí a všude mlha. Ideálka. Na rozlez volíme těžší, zato kratší vícedélku „Saurgat-Satans“ 5.10b. (7- UIAA, pozn. red.) Už to jméno nás mělo trknout. V islandským průvodci pomocí googlu luštíme, že se vyplatí po dešti počkat dva až tři dny. Ale protože jsme blbí a tolik času nemáme, vyrážíme hned druhý den. K cestě to je jen 15 minut od auta, a tak už za chvíli přešlapuju na mechovitých stupech první plotny, zahradničím, nadávám a bojím se. Nohy v lezečkách mě bolí už teď. Místo kyvadla z mega odlezu volím přítah za erární karábli… Hm, čistě to asi dneska nedám. Nervozita padá, až když nacházím žábu o trochu výš. Trochu trávy a už jsem na prvním štandu. Ty kráso, dobírat lano je snad těžší než samotný lezení!

Trocha trávy a jsem na prvním štandu. (f: J. Lacina)

Druhá klíčová délka vychází na Lakyho – downclimb/traverz trávou do masivního kouta se super matrošem, tentokrát mínus mech! Po našem přelezu i mínus pár chytů… Něco za něco. Skála je ostrá, chyty malý a rackové lítají tak blízko, že slyšíš zvuk jejich křídel. Nejhezčí lezení z celé cesty je krátký sokolík v koutě a pak přelez do tenké stěny po malejch. O dost krásnější, když to lezeš na druháka, to je pak každej hrdina.

Druhá délka – tady i lezeš po skále (f: Laky)

Opět beru ostrý konec a padám hned do prvního nýtu. Prej nejlehčí dýlka! Rozdejchávám prvotní šok prvního pádu na vícedélce a přelejzám přes hranu na malou paseku. Ano, čteš dobře, paseku. Vzpomínám na anglickou klasifikaci, HVG (Hard Very Grassy), přitahuju se za drny a děkuju za dětská léta strávená na záhoně. Nut tool (šťáradlo, pozn. red.) by se taky šiknul, ale ten si na palubu letadla nevezmeš. Párkrát skoro spadnu a s úlevou sedám do trávy na třetím štandu. To lano tahá čím dál tím víc.

Další délka. Laky traverzuje po mechu k hraně, po několika metrech cvaká první borhák, ale druhej nikde… Co se děje?! Po obdivuhodné zahradnické seanci, bez rukavic a trojzubce nachází druhej… To je radosti! Dál už je to ale jen tráva a jištění v nedohlednu. Leze se dál. Tři metry nad preskou a pořád nic. Tráva. Mech. Popoleze ještě metr a vzpomíná na minulý víkend v Ádru, kde měl taky namále – prý ho bylo slyšet až v Kalírně. To bylo asi znamení… V duchu měřím metry potenciálního pádu a odhaduju, kde přistane. Je to jedna z těch situací, kde jsi sakra rád, že jen držíš lano v kýblu, a jsi vlastně úplně v klidu, zato parťák potí krev. Po deseti minutách v téhle prekérce Laky statečně sleze dolů a nakonec zvládá i traverz zpátky.. Mazec. Protože mě traverzy a odlezy po trávě nevoní, slaňujeme dolů a náladu si spravujem cestou „Dirty Rainbow“ – jediná sportovka v budoucím nabušeným sektoru, kousek od „Saurgat Satans“. Kam na ty jména chodí, fakt nevím.

Zmíněnou nejdelší vícedélku jsme lezli nakonec až druhý den – 11 délek skvěle odjištěný čistý plotny. Žádný zahradničení, super počasí, nic se nepokazilo. Takovýma storkama se přece nikdo nechlubí.

Útěk trávou ze „Saurgat Satans“. Někdy to musíš zabalit pod topem. (f: J. Lacina)

Kuchařka pro horolezkyně. Jak sestavit expediční jídelníček pro 20 chlapů?

29. 10. 2019, Alena Čepelková

Pár desítek let. Tak dlouho lezu po různejch kopcích, soukám tam do sebe různá jídla a nejvíc mi stejně jede bramborová kaše se salámem. A pod horami to, co tam konzumují místňáci. Žízeň hasím nejradši vodou a čajem uvařeném rovnou s mlékem a kořením v očouzené konvici. Když chci něco zábavnějšího, dám si čang. Všechno jistí slivovica po ránu, ale ani ta by mne jistě neochránila před následky konzumace tibetského čaje se žluklým jačím máslem, takže ten vynechávám.

V lezení se za tu dobu změnilo snad všechno a na správnou výživu ku správnému výkonu existují dokonce Gastrospeciály v eMontanách. Potíž je, že už je mi to celkem k ničemu. Je fajn, že můžu mít hovězí Stroganov skoro ve vteřině kdykoli a kdekoli, ale jedna věc se bohužel vůbec nezměnila: bez potřebného morálu stejně nic nevylezu. A ten ještě v doplňkách stravy nevynalezli.

Byla by ovšem škoda na téma rezignovat! Kuchařku plnou užitečných rad píše dneska skoro každej, tak proč ne já? Bude to kuchařka pro horolezkyně, protože ani ty by neměly zapomínat, že láska prochází žaludkem. A nebudu troškařit s pytlíkem lyofilizované stravy pro dva.

Dhaulágiri 1984 BC – já a kuchař Baila (f: archiv A. Čepelkové)


1. Jídelníček pro himálajskou expedici

Stane-li se ti, začínající kuchařinko, taková věc, že tě nedejbože nominují na nějakou expedici na osmiticícovku a řeknou: „Jsi ženská, tak sestav jídelníček – jídlo spočítej s nějakou rezervou asi tak na dva měsíce pro dvacet lidí a nemělo by to vážit víc než tři tuny. Tady máš seznam podniků, kde by se dalo něco sehnat. Zbytek a čerstvé potraviny dokoupíme na místě,“ pak si nezačni zoufat. Co na tom, že doma vaříš jenom pro tři a jeden z té trojice je tříleté děcko, které ti ještě neumí odporovat?

Fáze 1 – Zamysli se. „Co by těm chlapům asi tak chutnalo? A kolik toho asi tak jeden sní?“ Snídaně, balíčky do stěny, vydatná večeře. Je dobré rozeslat členům expedice návrh jídelníčku, aby se ozvali s připomínkami? Odpověď: Není. Zjistíš, že není na světě člověk ten, který by se zavděčil lidem všem.

Fáze 2 – Jsi v koncích? Vážně nevíš, jak ten jídelníček sestavit, protože každý něco rád a něco nesnáší? Nejsi určitě první na světě, kdo dostal takový úkol. Inspiruj se úvahou Mika Thompsona, který se ocitl v navlas stejné situaci na slavné expedici Chrise Bonningtona Everest – The Hard Way: „Alespoň jeden člověk si bude na expedici pochutnávat, a to budu já.“

Fáze 3 – Kolik tak asi jeden člověk spotřebuje paštik? Co okurky, přijdou tam k chuti? Přemýšlíš nad velkorysou nabídkou od národního podniku Hamé a spoustou jiných laskomin, které už jsou zaneseny na seznamu surovin či dokonce hotových jídel, které máš k dispozici.

„Alespoň jeden člověk si bude na expedici pochutnávat, a to budu já.“ (f: archiv AČ)


Fáze 4 – Jídlo zakoupeno, zabaleno do sudů, zaneseno do seznamů a dopraveno na místo. Nemysli však, že máš vyhráno! Přijde-li část tvého úsilí při výběru laskomin vniveč kvůli nutnému snížení počtu nosičů, improvizuj! Uvidíš, jak nečekaně se dá zpestřit jídelníček ještě během transportu do base campu. Vida, kolemjdoucí z francouzské expedice si nesou v kleci živou slepici a vy máte jen sušená vejce.

Fáze 5 – Že se expedice hodně protáhla, všechno se snědlo a nakonec byl hlad? Ne tak úplně. Počet paštik jsi nějak předimenzovala a pár jich zbylo…


2. Guláš (popř. steaky) z buvolího masa

Chytrá hospodyňka pro pírko i přes plot skočí, ty se však takovými prkotinami na dlouhé cestě do base campu nezdržuj. Ušetřit lze úplně jinak. Nač konzumovat konzervy a platit za jejich transport nosiče? Zakup malého buvolího býčka a doveď ho po svých (jeho) až na místo. Požádej někoho méně útlocitného, ať ukončí jeho mladý život. Hory vynikajícího čerstvého masa naporcuj a ulož pro pozdější použití do ledovcové trhliny. Dále stačí jen obvyklými kuchařskými postupy připravit v tlakovém hrnci chutný guláš nebo na otevřeném ohni upéct steaky.

Proč táhnout konzervy? Kup radši mladého býčka. (f: archiv AČ)


3. Zeleninový salát

Dbej na vyváženou stravu! Ne každý muž si pochutná na steaku a navíc hrozí nebezpečí, že při dlouhém pobytu vysoko v horách začne trpět avitaminózou. Proto před odchodem do hor nakup na místním trhu co největší a nejpestřejší množství ovoce a zeleniny. Pak už ti (teoreticky) nebude moct nic zabránit potěšit kulinářským uměním své spolulezce.

Nedbej na svoji vlastní únavu, nech je po těžkém pětidenním výstupu odpočívat a připrav zatím jako překvapení čerstvý zeleninový salát. Do velikého lavoru vypůjčeného od místních pastevců nakrájej všechno vhodné, co v zásobách nalezneš, a dobře ochuť. Hotový salát zanes odležet do chládku u potoka. Po večeři se zvedni a jdi pro nachystané překvapení. Až budeš hledět na převrácený prázdný lavor a opodál se pasoucí spokojený skot, opanuj své emoce. Salát se ti evidentně povedl!

P. S. Všechno, o čem tu byla řeč, se víceméně stalo na expedici Dhaulágiri 1984 a Aksu (Petrograděc) 1988.

Zásobování po sovětsku. (f: archiv AČ)

Článek se umístil na 3. místě v naší velké letní gastro-soutěži. Titulek je redakční. Výsledky a ostatní texty budeme postupně přidávat sem.

Lezu jako mimino – Nechť tě síla provází

25. 10. 2019, Jakub Novotný

V našem posledním díle seriálu nakoukneme do tréninku síly. Nebudeme ale řešit intervaly, prostředky ani plánování. Podíváme se na trénink síly z trochu jiné perspektivy.

Marek Orko Vácha píše v knize Místo, na němž stojíš, je posvátná země: „Je velkým problémem současné vědy, že to, jakým způsobem hledáme, určuje to, co najdeme.“ Myslím, že to není problém jen vědy. Pokud budeš chtít zjistit, jak jsou na tom vrcholoví lezci, abys je, dejme tomu, mohl nominovat do reprezentace, potřebuješ jejich výkonnost nějak kvantifikovat. To se dá různými způsoby – jedním z nich je měření síly izolovaných svalů. Pokud se chceš co nejvíce zlepšit v izolovaných visech, budou nejlepším tréninkem izolované visy. Přenositelnost takového cvičení do lezení je ale menší než u komplexních cvičení, neboť síla při lezení je o propojení síly nohy se silou ruky. To znamená, že pokud si budeš chtít zodpovědně kvantifikovat svou výkonnost, abys odhalil slabiny nebo změřil pravidelné přírůstky síly, hrozí, že se sice budeš zlepšovat ve svých cvičení, v lezení ale posun nezaznamenáš, popř. velmi malý, neúměrný úsilí, které do tréninku vkládáš.

Ještě jednou zopakuji citát Alexe Hubera z rozhovoru pro eMontanu: „Měl jsem totiž dojem, že po campusu jsi silný, což je dobré, ale lezení není visení. Je to především pohyb v převislém terénu, fixovaný nohama a prsty. To znamená jiný druh koordinace. V dnešní době vidím, že ten názor byl správný. Když se chci na campusu srovnat s dnešními frankenjurskými lezci, nemám žádnou šanci. Vůbec. Ale na skalách jsem silnější. Takže si myslím, že samostatné visení neznamená nic. Musíš do svého těla dostat tu specifickou koordinaci. Vliv campusu končí u prsou, kdežto systém board jde až dolů.“

Osobně si myslím, že visy i kampus je možné modifikovat, tak aby dávaly smysl i v této specifické lezecké síle, kterou Alex popisuje. Je ale třeba přidat oporu nohou, ať už imaginární (představuji si, že stojím na noze a tlačím do ní, jako bych stál na stupu – něco jako když člověk dělá na stěně francii) nebo k visům a campusu dodám skutečnou oporu nohy (lištičku nebo stup pod hrazdou, deskou či campusem) A pak je třeba ještě přidat záměr. Tedy dívat se nahoru a snažit se tam přitáhnout, navzdory tomu, že tělo zůstává dole na mírně pokrčených rukách pod deskou. Propnuté ruce v loktech značí špatnou oporu v rukách, tomu se tedy chceme vyhnout. Shyby je zase možné provádět k jedné ruce, popř. výborným prostředkem jsou křivé shyby, kde dochází k rozlišení stojné a kročné ruky (ta horní je kročná, k ní se přitahuji, spodní je stojná, od ní se odtlačuji), nebo jednoruční shyby.

Druhou půlkou kvalitního tréninku je dobrý odpočinek. Pokud se při tréninku síly snažíš soustředit na opory, záměr a držet tělo v ose, pak se ti v mozku vyplavuje dopamin. To je neurotransmiter, kterým tě mozek odměňuje za činnosti, které tělu prospívají, jako je jídlo nebo sex (výjimkou jsou drogy). Při tréninku, kdy se snažíš jen co nejvíc se zničit, tě mozek odmění endorfiny. Oboje je příjemné, potíž s endorfiny ale je, že tělu pak trvá déle přechod do relaxace a regenerace.

Cílem celého seriálu článků bylo poskytnout čtenáři nové podněty k zamyšlení týkající se paradigmat, ze kterých vychází sportovní trénink nebo idea lezeckého pohybu. Lezecký trénink má zatím velmi krátkou historii a z části vychází z ideí body buildingu, jehož cílem ale není nejlepší atlet, ale co nejhezčí živá socha. Pohybové formy staré stovky nebo tisíce let jako je balet, kung-fu nebo jóga přistupují k rozvoji těla jinak a správnost některých těchto přístupů v mnohém potvrzují poslední neurologické výzkumy. Velkým problémem těchto vhledů je ale jejich obtížná možnost předání moderním způsobem vzdělávání, tzn. textem nebo videem, a kladou vysoké nároky na osobu učitele ve smyslu vlastní praxe a cvičení. Obecně si dnešní doba žádá jasné kuchařky nebo manuál, jak na to. Jenže tak komplexní záležitost, jakou je sportovní trénink a rozvoj potenciálu našeho těla, není možné vpasovat do manuálu nebo kuchařky. Je to věc organická. Přeji ti tedy především mnoho zvídavosti na tvojí cestě objevování a spoustu zábavy.

Lezení není visení. Lionel Burgr v „Módní vlně“ IXb na Hrad, Ádr (f: Standa Mitáč)

_______________

Tady najdeš předchozí díly rubriky. První – řetězecDruhý – 11 pohybových radTřetí – oporyČtvrtý – flexibilitaPátý – core training. Šestý – zapojení svalů. Sedmý – Správné dýchání.

S chutí do skal. Základem úspěchu je volba správné kuchařky

22. 10. 2019, Olga Hušková

Listuji klasikou, leč dvoudílné „vaříme v Labáku“ mě na první pohled nenadchlo. Na počátku velkolepě slibuje Velkou i Malou Baštu, ale jen člověku začne kanout slina, zjistí, že zdejším maximem budou tak nanejvýš Buchtičky se šodó. Zachránit menu by snad mohla zvěřina, leč Jezevec, Krab ani Želva mě nelákají. Netopýr tak možná pro Ozzyho. Podsvinče z Děčínského prasečáku taky nevypadá na kuchařský majstrštyk… upeču tedy raději nepříliš osoleného Boba a Bobka. Pohádková vyhlídka. Po značně masitém obědě si připadám jak Otesánek a přemýšlím, co dobrého na Zub. Jenže Krabice na sušenky je prázdná. Smutně hledím na Pivní tácek a usrkávám Darjeeling. V zoufalství si nacpu Panděro Slimejšem, zkřiví se mi Tvář a čeká mě leda Urna. Ztráta času. Pryč odsud.

Co dál? Věhlasný Moravský Kras mě odrazuje rovnou. Z doslechu znám akorát Lidomornu… a umím si představit lepší zábavu.

Solivou strouhanku také nemusím, čímž odpadá všechna českorajská drobenka. I provařený Tvarožník.

Raději domů. Do Jizerek.

Jizerky lískooříškové slibují hodně. Podrobuji tedy zdejší kuchařku hlubšímu zkoumání. Vypadá nadějně. Pravda, nikdo zde nenabízí vhodný Kuchyňský kout, ale do začátku nalézám alespoň Vidličku, Poklici, Struhadlo, Jizerský odšťavňovač a hned tři (!) Koryta. Není kouře bez ohýnku, komíny táhnou. Polévka bude Boršč, ale co hlavní chod? Receptář slibuje Chuťovku. Mám nakoupeno. Přemýšlím, jestli na Plotny použít Omegu či Céres, ale ukazuje se, že Céres mastí spárou. Rozdrtím Srdce a Panenku, rozklepnu Vajíčko. Zkusím uklohnit Kuřecí nářez: vrznu tam Kohoutí hřeben, stehýnko z Labutě, Kousek Sokolíčka a Ucho Blbouna nejapného. Samá Ptákovina. Kladrubský gulášek holt z Koňské hlavy nevykouzlím. A z Kočičí už vůbec ne. Teď trochu zeleniny. Pohádka z mechu a kapradí, Báseň z bahna a humusu… Čím dál tím lépe. Snažím se zkrotit Rotující kedluben a očesat Psí víno. Cestou odvážných houbařů nacházím Houbu Růžovku, do Psilocybinové varianty si však netroufám. Koření málo, plánovaná Pirátova pochoutka bude holt Bez pepře. Podzimní paráda, Šup do hrnce!

Degustace začíná. Uff. Jednou a dost. Velké břicho požaduje Siestu. Ještě Sladký dezert? Poslední slovo? Jasně.

Kafe došlo. Mlejnek originál hlásí prázdno a Fakemlejnek zvládne podrtit akorát Nescafé. Raději volím Jizerskou meltu. Ještě by se hodil nějaký Pišingr. Homole cukru nabízí Cukrovou vatu a… Rybičky v oleji. Šavle!!! Hurá, Mouchy už odletěly, žaludek stabilizuje Koblížek s Pralinkou.

Zahajuji Cestu hospodského. Žádná Prohibice, to raději Kozovy mydlinky. All inclusive. Podejte mně lahvový… Napoleon… To je Žihadlo!

Zpátky na Stržák. Poslední Magické oko… zatraceně, Kocovina! Stálé nevolno… Okamžitě a střelhbitě… Za bukem… Šavle direct!!!

WC sokolík.

Ustát Magické oko bývá nesnadné. (f: J. Hušek)

Článek se umístil na 2. místě v naší velké letní gastro-soutěži. Výsledky a ostatní texty budeme postupně přidávat sem.

_______

Zároveň připojujeme rafinovanou soutěž. Kdo nám pošle přesný počet názvů cest a věží, které autorka zmínila v tomto článku (schválně jsme cesty tentokrát nedávali do uvozovek), získá jeden kalendář Písek 2020. Odpovídej buď do komentářů na facebooku nebo na [email protected] Hrajeme do 11. 11. 2019. Vítěze uvedeme tady pod čarou dne 12. 11. 2019.

AKTUALIZACE: Zde jsou výsledky, nejblíže se trefila Anička Šebestíková svým tipem 103 věží a cest. Správné výsledky jsou zde.

„Chlapi, můžu tady brečet?“ Sean Villanueva pronikl do Ádru

17. 10. 2019, Petr „Pjotr“ Vícha

Když Sean před dvěma lety poprvé vkročil v Ádru do hospody, lidi si hned začali šuškat: „Hej, to je ta bigwallová legenda! Nebo ne? A co tady dělá sám?”

Dala se s ním do řeči Anička Havelková. Stěžoval si, že natrefil na nějaké spolulezce, ze kterých byl trochu v šoku. Prý během jištění popíjeli a všechny cesty s lanem mu připadaly spíš jako sólování. Aničce došlo, že shání lepší parťáky, a řekla nám: „Zítra lezete se Seanem!“ Tak jsme šli – bylo to jednoduchý. Přestože bylo mlžné dopoledne, vyrazili jsme do Teplic a odpoledne zkusili „Bod zlomu“ (Xc). Nechápal jsem, jak vysoko se dostal během svého onsajtového pokusu. Bylo inspirující ho sledovat. Byl jsem si jistý, že druhým pokusem to nekompromisně smahne. (Tak se také po týdnu stalo, pozn. red.)

Sean před dvěma lety v „Bodu zlomu“ Xc (f: P. Vícha)


O dva roky později se mi Sean ozval, že se vrací zpátky do Adršpachu. Zrovna v tu dobu se mi to moc nehodilo, musel jsem být v práci. A tak jsem se snažil sehnat co nejvíc lidí, kteří by mu mohli ukázat ty nejlepší cesty. Nakonec se mi povedlo dorazit do Adršpachu ve stejný čas jako jemu a lezli jsme spolu spoustu cest celý týden jenom s jedním rest dayem.

Jaké jsme vybírali cesty? Znáš Adršpach – je to jedno velké bludiště skalních věží. Na první pohled vypadají všechny cesty pekelně těžce. A to je taky důvod, proč je dost náročné vybrat si cestu, kterou chceš lézt. Víš, že se s velkou pravděpodobností budeš bát v každé cestě, do které se pustíš.

Nakonec jsme vyrazili do sektoru Himálaj. Neměl jsem ponětí, kam přesně půjdeme. A tak jsem dal dohromady cesty, které mám rád, s těma, co jsem ještě nelezl nebo nedolezl. Další podmínka pro výběr cest byla jasná: držet se co nejdál od turistické stezky. Žádné speciální plánování neproběhlo. Sean je tak přizpůsobivý a nadšený do lezení, že je dost náročné vybrat cestu, která by se mu nelíbila.

Třídílný dokument o Seanově lezení s Pjotrem v Ádru

První dva dny byl v Ádru spolu se Seanem taky jeho známý – kameraman Johan. Točili jsme záběry z cesty „Rohová“ (VI) na Annapurnu. Byl jsem přesvědčený, že takové stavění Sean ještě nezkoušel. Hlavní důvod, proč jsme si vybrali tuhle věž, ale byla cesta „Prckova porucha“ (IXa). Sean ji úspěšně vytáhl, ale řekl bych, že si v ní dost zabojoval… Pak se ukázal Matěj Svojtka a já byl přesvědčený, že najde něco dobrého. Šli jsme do Jelení rokle. Tahle oblast se v poslední době hodně rozvíjí. Najdeš tam například nádhernou cestu „A jde se na pivko“ (Xc). No není to poetický název? Než ji Matěj se Seanem vylezli, dali jsme si ještě dvě nové cesty: „Fenkám“ a „Hovado z lesa“ (IXb), které jsou taky na Johanových záběrech. Poté kluci udělali první a druhý volný přelez cesty „A jde se na pivko“, v současnosti je to jedna z nejnáročnějších linek v téhle oblasti.

Další den nás čekala jedna širočina – to byla celkem náhoda. Jednou jsem se procházel v dešti a všiml jsem si jí. Nakonec se právě ta zapomenutá širočina stala výzvou pro náš další lezecký den. To taky uvidíš na videu. Umíš si představit, že staří klasici udělali prvovýstup téhle cesty ve svých šedesáti letech? Mohli bychom se od nich učit.

Později jsme vylezli cesty jako „Memento Mori“ (VIIIa), „Mrtvička“, „Lvíčata“ (VIIIa), „Vabank“, „Smrtonoška lahodná“ (IXa), „Bílý mustang“, „Bludný kořen“ a „Pražský výběr“. Spolu se Smolem jsme udělali prvovýstup na věž Střelci a Sean naši cestu pojmenoval „Robin Hood“ – stále čeká na RP. 

Nedokážu říct, která z těch cest se Seanovi líbila nejvíc. Z každé vypadal nadšeně, ale měl jsem pocit, že ty bizarní a náročné cesty celkem pracovaly se Seanovou psychikou. Měli jsme opravdu co dělat, abychom se znova pustili do širočiny „Olověný hřebík“ IXa, kterou můžeš v krátkém filmu taky zahlédnout. Další bizár, co jsme lezli, byl „Obstarožný strašák“ – sypající se převislá spára s pekelným dolezem v širočině. Po téhle cestě musíš jít na nějaké sportovky, abys začal mít lezení zase rád.

Výzev tu mám spoustu. Sean v „Olověném hřebíku“ IXa (f: J. Kervella)


Jednou ráno jsme vyrazili lézt s mým kamarádem. Ubalil si pořádného jointa, kterého sám stáhl, a hned poté jsme se šli rozehřát do Xb-c. Přemýšlel jsem, co si tak asi Sean myslí. Řekl mi: „Vy šílení Češi a ty vaše rozlezovky…“ Ten den jsme si hodně užili. Zadky nám nakopala pětková širočina – musel jsem se nechat zachránit ze svého sólo pokusu a Sean z toho také slezl. Nakonec jsme poslali cestu „V hašišovém rytmu“ (Xa), kterou dal Sean na flash, jako kdyby to byla procházka.

Přišel jeho poslední den. Řekl bych, že jsme mu ukázali spoustu novějších cest a trochu jsme šetřili s opravdovými starými klasikami. Jeden z parťáků měl skvělý nápad, abychom si dali „Přízemní komplikaci“ (VIIIa). Ve chvíli, kdy ji Sean lezl, na nás volal: „To je nádhera! Chce se mi z toho brečet. Hej chlapi, myslíte, že můžu brečet?“ Řekl to několikrát za sebou už v průběhu lezení. A tehdy mi došlo, jaké máme štěstí, že tohle místo – Adršpach – máme.

Od téhle Seanovy návštěvy na něj vzpomínám jako na klidného, pokorného a trpělivého člověka s vášní pro lezení, hudbu a legraci.


______________________

Text vznikl jako volné doplnění Článku měsíce:
Sean Villanueva. Lezeckou vášeň musíš cítit ve své hrudi

Punkový víkend v Rájci. Jak jsme si spletli chalupu s hospodou

16. 10. 2019, Blanka Pechačová

Moje maminka od nás dostala k letošním sedmdesátinám dárek na přání – výlet osobním automobilem, a to kamkoli, kam se sama nedostane veřejnou dopravou. Podmínkou této objednávky byl z naší strany výběr destinace, kde si budeme moci zalézt. Na začátku června přišla k mému překvapení s tím, že by se ráda v rámci objednaného víkendového výletu podívala do Ostrova u Tisé.

Do auta přibíráme naši lezeckou kamarádku Romču a v sobotu ráno konečně vyrážíme na společnou cestu do Rájce. Ještě před Roudnicí zjišťujeme, že se stávajícím obsahem nádrže a při dané četnosti zpomalovacích zúžených úseků nedojedeme ani do Ústí, a tak máma bude muset na vyhlášeném ústeckém nádraží čekat ještě asi hodinu navíc. Cestou z Ústí nás pak Romča častuje historkami z dob svých studií, kdy jinou brigádu než vykládání kamionu tady na severu nesehnala. Alespoň si tak vysloužila, dětmi z kroužků často zneužívanou, přezdívku „Kamioňák“.

Kemp v Ostrově praská ve švech. Němci prý slaví nějaký svátek, takže už v sobotu dopoledne není ani kde postavit stan. Ubíráme se k plánu B, necháváme maminku vyložit věci v rezervovaném pokoji, kde v noci zůstane na pospas okolní kempové vřavě, načež vyrážíme vegetovat do Rájce s výhledem na klidnější zítřky.

Autorka článku se rozlézá na Hlásném (f: Iveta Kyjáková)

Před polednem přijíždíme na parkoviště u chalupy Lesní zátiší, kde maminku vypouštíme na dlouhou procházku o holi do Ostrova, zatímco sami se jímáme vyrazit lézt k Pilátově věži. Přicházíme pod Rumcajse, jehož třicetimetrový „Jižní komín“ (III) mě od našeho prvního střetnutí volá a já vím, že bez jeho vylezení nebudu moci odjet. Nejprve však začínáme snadnými výstupy na Hlásného a rozežraně pokračujeme na Rumcajsovi. Zkouším se prodrat sympatickou dvojkou, náhorní „Starou cestou“ nahoru (sóluji navázaná na lano). Romče jsme vyhlídli krásnou čtyřku se zevrubným popisem. Nástup vypadá lezitelně, spárkou na sokola, přes převísek, mírně vpravo ke kruhu a výraznou šikmo ubíhající spárou vzhůru. Romča si nástupovou spáru užívá, o to méně už převis a provazování hodin pod převisem, které našla kdesi vlevo za hranou. Z té výšky nikdo padat nechce, a tak po nějaké době uzlování, hekání a shybování v převisu vítězoslavně dosahuje prvního kruhu. S úlevou, a jakoby žádajíc o povolení, si na chvíli do kruhu i sedá.

„Přísná čtyřka,“ konstatuji, když povoluji lano a hmatám po průvodci.„Starou cestou do nejvyššího bodu náhorní stěny a odtud sokolíkem na konec. Traverz doprava do SZ stěny a tou n. v., nebo je to: Vlevo v Z stěně spárou přes převis na balkón (K) a spárou šikmo doprava n. v.?“ čteme s Tomášem v průvodci.

„To vypadá…“
„…jakože je to jiná…“
„…nic jí neříkej, nic jí neříkej, ona to dá!“ tlačím na Toma a mísí se ve mně pocity neovladatelného smíchu spolu se zděšením.
„Co si to tam šuškáte!?“ volá Romča od kruhu.
„Ale nic, našli jsme popis té cesty, ale je to cajk, to dolezeš!“ uklidňujeme lezkyni a vracíme se k jištění.

Romča je princezna bojovnice a její kuráž v pětihvězdičkové „Karčiho spáře“ za VIIa s vědomím toho, že leze čtverku, by jí onoho sobotního odpoledne mohla závidět i Xena! Krůček po krůčku se naše hrdinka plazí položenou mělkou spárou, kam zakládá jediný, až jedinečný mikrouzlík. Nad spárou už je snadné lezení za odměnu. Kámen ze skály nespadl, za to ten z našich srdcí ano. Odvážně se pouštím na druhém za Romčou a děkuji za znalost techniky vklíněného kolene, kterou ve spáře obratně zužitkovávám. Cesta je více než pětihvězdičková, ale na tahání, to chce kuráž, nebo se alespoň ještě týž večer v hospodě řádně opít…

Nabuzena Romčiným výkonem v podvečer konstatuji, že mě čeká „Jižní komín“ na Rumcajse a bez něho jít pít nemůžeme. Na písku moc netahám, vlastně obecně moc netahám, ale když mě volá pěkný komín, tak se prostě neudržím… Při pohledu na věž je mi jasné, že mým prvním jištěním bude vklíněný balvan asi osm metrů vysoko. Když se k němu dostávám, zjišťuji, že je v opravdu úzkém místě. Je dokonce v tak úzkém místě, že abych na něj dosáhla, mám hlavu otočenou a zaklíněnou na jednu stranu. Abych hlavou otočila, musím komínem o kus slézt do širšího, hlavu otočit a zas vylézt nahoru. Pro kolemjdoucího to může být celkem komické. Pro mě v té výšce fakt ne. A tak se tam mrcasím tak dlouho, než smyčku přes balvan konečně přehodím a můžu konečky prstů stáhnout její konec k sobě. Vítězoslavně cvakám první jištění a vylézám z komína oblézt tohle zúžení. Následuje útulná police s božími hodinami a dále cestou vzhůru jistím, kde se dá. Romča s Tomem dolézají za soumraku: „Tohle bychom už teď nechtěli tahat.“ U srdce mě hřeje pocit z dobře vylezeného komína, stejně jako pozorování západu Slunce z vrcholku věže. Připomínáme si, proč jsme kdy začali lézt a proč to pro nás nikdy nebylo, není a nebude o číslech.

Večery v Rájci. Tady to nikdy nebude o číslech. (f: Standa Mitáč)

Slaňujeme za tmy. Z písčitého plácku pod námi večerem znějí tklivé melodie kytary jediné opuštěné dvojice široko daleko a my tu máme po celodenní lezbě, na rozdíl od kempu v Ostrově, boží klid.

Teď už nezbývá nic jiného, než se jít trochu opít. Přicházíme k autu u Lesního zátiší – ze dveří i oken září úsměvy bavících se lidí. Za okny se ve světle lamp blýská pípa a uvědomujeme si, že nám značně vyžíznilo. Nejprve jdeme dovnitř na záchod natočit vodu do lahví s tím, že ji odneseme do auta a pak se stavíme na pivko. Ale chyba lávky! Romča sice proklouzla, ale mě s Tomem zastavuje cestou ven podnapilý mladík: „Kdo vás pozval?“ Knedlík v krku nemůžu ani polknout. Hájíme se tím, že jsme si sem přišli natočit vodu a pak jsme si chtěli dát tady v hospodě akorát pivo.

„Tady ale není žádná hospoda. To je soukromá chata! Lidi tady mají normálně věci a jak jako můžeme vědět, jestli jste nás sem nepřišli vykrást? Taky můžeme zavolat policii!“ „To klidně zavolejte, páč jsme si vážně přišli jen natočit vodu a chtěli si dát pivo po lezení,“ obhajuji nás, zapřená ve dveřích. „Oukej, oukej, tak běžte za ostatními a koukejte se jim omluvit!“ Pokračuje opivený borec s cigaretou u úst.

Při výměně pohledů s Tomem usuzujeme, že nám vlastně ani nic jiného nezbývá. Přicházíme do „výčepu“ a narušujeme šum veselých lidí u stolů, pod stoly, u baru i za barem. „Ahoj všichni, my jsme vám sem přišli ukrást vodu a páč jsme si mysleli, že je tu hospoda, chtěli jsme si dát pivko. Všem se tímto omlouváme, nevěděli jsme to,“ odvážně rozřezávám zurčení hovorů. Přítomným lidem cukají koutky, načež borec za barem vážně konstatuje: „Tak to si musíte to pivo dát, ale jenom malý, protože už narážíme poslední sud!“

Nutno dodat, že z jednoho malého piva byla piva tři, nejmíň sedm velkých boroviček a z toho plynoucí nekonečný noční pochod v podnapilém stavu do skal, kde jsme pod nejbližší kapradinou padli naznak do písku. Ráno nás probudila odrzlá veverka s uřvanou pěnkavou, čímž byl více než slavnostně završen náš lezecký počin předešlého dne.

Dilemata zloděje lezeckých duší (+video)

07. 10. 2019, Lukáš Ondrášek

Natáčíš kamarády v situacích, kdy zažívají velké dobrodružství. Jednou rukou jistíš a jednou rukou držíš kameru. Kámoš trpí a ty jásáš, protože emoce stříkají. Ty šťavnaté záběry si publikum žádá a radost v basecampu u malé obrazovečky tě naplňuje chtíčem zase držet kameru.

Je krásné ráno a nacházím se pod věží Petit Clocher du Portalet ve Švýcarsku. Jako člen skupiny lezců mám za úkol držet krok s týmem ve zdejších spárách. O to složitější je ukojit moji touhu držet kameru a dokumentovat dění okolo.

V hlavě mám ducha a ten stále vymýšlí, jak to udělat. Při natáčení v civilizaci se věnuji naplno jednomu úkolu. Ale co tady? Dneska jdeme lézt cestu „État de Choc“ (7a, 280 m). Peru se s vnitřním hlasem, který šeptá, že odvyprávět příběh pohledných spár by byla paráda. Plaším ducha v hlavě a soustředím se na jištění parťáka.

Lezec: „Pojeď Zbyšku, pořádně podoj tu spáru a budeš v dobrým.“
Vnitřní hlas: „Teď to udělej, vyfoť to!“
Lezec: ,, Jsi v pohodě?!“

Pocity za kamerou se liší od toho, jestli hraji úlohu spolulezce, nebo jen kameramana. Viset na fixním laně poblíž prvolezce je daleko náročnější, než když jsme lezecký tým. Chudák prvolezec má odlezeno nad frendem a dochází mu. On vypadá klidně, ale ve mně to vře. Co když se pohnu a on sletí? Mám mu podat pomocné lano, nebo ho nechat zahučet dolů pro efekt?

Zamýšlím se nad filmem Free solo, kde Alexe natáčeli v nejtěžších pasážích stacionární kamery, které mu nepomůžou. Když natáčíš z lana, tak lezce ovlivňuješ svou přítomností. Bylo by etické pomoct jako přihlížející fotograf lezci v nesnázích, nebo je lepší ctít etiku výstupu a nechat ho napospas osudu?

Psychický doping? Podle mě existuje, protože přítomnost fotografa může lezci v psychicky náročné cestě pomoci. Většinou se natáčí crux cesty z fixních lan a lezec může nabýt pocitu bezpečí, že přinejhorším mu někdo pomůže. Prvolezec to zvládne a hrdinně se kření do kamery.

Najednou se mnou někdo cuká a já otevřu oči. Zbyšek tahá za lano: „Zruš mě!“ Uf, to byla filozofická chvilka, až jsem zapomněl, kde jsem. Dolézám na vrchol žulové věže k sošce Madony a podávám parťákovi ruku. Emoce se uklidňují až v základním táboře, kde koukáme na fotky. Tyto obrázky alespoň trochu přiblíží dění okolo, které chceš ukázat ostatním. Tak co, bereš kameru zase příště?

___________________

Pokud si chceš poslechnout i živé vyprávění, doraž na víkendový festival Bye Bye Summer na Velký Rabštejn. Sokolíci tam odvyprávějí svoje zážitky a podělí se o obrázky – i prostřednictvím výstavy. Více o lezení na Portalet se dočteš také v Montaně 5/2019

Zbyšek Černohous dolézá k jednomu ze štandů na žulové věži Portalet. (f: Lukáš Ondrášek)

Letní soutěž eMontany skončila. Vyhrála originální báseň, propracovaná kuchařka a himálajský jídelníček

06. 10. 2019, redakce eMontany

Začněme čísly:
24 lidí se zúčastnilo,
4 lidi porotcovali
10 vyhrálo! Jak se dařilo tobě? Podívej se níže.

V letní soutěži eMontany, která měla téma „Je hlad nejlepší kuchař?“, se umístili:

1. Markéta Syllová (26 bodů)

s Ódou na Bear Can (originální báseň, inspirovaná nádobou pro uchovávání potravin před medvědy) 

2. Olga Hušková (20 b.)

s článkem S chutí do skal (aneb základem úspěchu je volba správné kuchařky) 

3. Alena Čepelková (19 b.)

s jídelníčkem pro velkou expedici na Dhaulágiri v roce 1984 

4. Ludvíka Fialová (17 b.)
5.-6. Honza Bořil (15 b.)
5.-6. Barbora Sojková (15 b.)
7. Víťa Kopecký (11 b.)
8.-9. Víťa Dubec (9 b.)
8.-9. Vojta Sýkora (9 b.)
10. Filip Zaoral (5 b.)

Vítězům gratulujeme a přejeme, ať si z našich cen vyberou to, co se jim bude skutečně hodit. Budeme je brzy kontaktovat.

Za poskytnutí výher do soutěže děkujeme firmám Rafiki, Pivovar ROHOZEC, Climbing Technology, Vertical Trade, Singing rock, Hudy, Hanibal, Rock Empire, Mountain Equipment a Lowe Alpine.

Zaujali nás, ale pod čarou se umístili:

Daniel Svoboda (4 b.)
Eva Siegelová (4 b.)
Jan Tauchman (4 b.)
Eliška Válková (3 b.)
Jonáš Gaigr (2 b.)
Josef Pelán (2 b.)

Vítězné příspěvky a další, které uznáme za vhodné, ještě časem publikujeme v rubrice „200 slov“.

Díky za tvoji účast a třeba zase příští rok!

Lezu jako mimino – Dýchej!

26. 09. 2019, Jakub Novotný

Často na stěnách slýchám povely jističů ke svým lezcům: „Dýchej!“
Čím to, že někteří lezci přestávají dýchat už v krocích kolem 60 % svého maxima, a proti tomu někdo je schopen i v krocích kolem 95 % svého maxima snadno dýchat? Vše vychází z nastavení hrudníku.

Jak jsem psal v předchozích článcích, lidské tělo se pohybuje po páru stojných a kročných opor v křižném vzoru, s čímž je spojená rotace žeber a úklon bederní páteře.

Pokud mozek při pohybu špatně rozeznává oporu horních končetin, musí opřít horní část těla někde jinde. Použije tedy jako oporu páteř. V takovém případě dochází při pohybu k omezení rotace hrudníku, dále pak k jeho zatuhnutí a zvětšení v předozadním směru (čímž se dostáváme k dalšímu negativnímu vedlejšímu efektu core trainingu). Když se podíváš na nejšikovnější lezce nebo sportovce obecně, mají většinou velmi široký hrudník ve směru mezi rameny, ale velmi úzký v předozadním směru – jako třeba Rishat Khaibuillin. Je to proto, že svaly hrudníku jim pracují ke správným oporám (tedy rukám) a modelují hrudník do této pozice. V opačném případě, tedy při nastavení nevhodných opor, vytváří hrudník mírný odpor dechu, který v těžších krocích stačí k tomu, aby člověk přestal dýchat. A i přes upozornění, že má lezec dýchat v dalším těžkém kroku, dýchat přestane.

Nezapomínej dýchat, i když se soustředíš na nejtěžší krok. Rishat Khaibuillin na Fesťáku v Teplicích. (f: Standa Mitáč)

Pokud tedy někdo má ve spodní části uzavřený hrudník (jeho tělo vypadá jako přesýpací hodiny, s velkou křivkou mezi pánví a hrudníkem) nebo přeposilovaný přímý břišní sval, nebo hrudník zbytnělý v předozadním směru, bude se mu pravděpodobně hůř dýchat a jeho celková vytrvalost bude horší.

Pokud chceš při lezení lépe dýchat, doporučuji pravidelně cvičit cvik v leže na zádech s pokrčenýma nohama a nebo vkleče (viz obrázky). Vleže zatlač prsty na nohou do podložky, tak aby se napřímila pánev a chytni si ukazovák a prostředník jedné ruky rukou druhou a táhni lokty po zemi od sebe. Snaž se uvolnit hrudník co nejníže – ideálně, abys měl hladký přechod mezi posledním žebrem a břichem, i když máš přímý břišní sval uvolněný.

Cvik vleže

Když klečíš, protahuješ prsty na nohou a na rukou do dálky, tělem se chceš protáhnout za hlavou ve směru, kam se díváš, a dýcháš do boku hrudníku, zhruba do místa, kde je půlka pažní kosti, když přitiskneš ruce k hrudníku.

Cvik vkleče

Mimochodem, když ležíš na zádech a zatneš břicho, dýchá se ti lépe? Asi ne. Posilováním přímého břišního svalu dolů ale spěješ k takovému stavu. Doporučuji projít cviky, kterými pravidelně trápíš své tělo a pozorovat, jestli se ti v nich dobře dýchá. Pokud ne, zaděláváš si na problém. V józe se dá poznat správně provedená pozice tak, že i když máš ucpaný nos rýmou, rozšíří se ti dýchací cesty a můžeš volně dýchat.

_______________

Tady najdeš předchozí díly rubriky. První – řetězecDruhý – 11 pohybových radTřetí – oporyČtvrtý – flexibilitaPátý – core training. Šestý – zapojení svalů. Nový díl publikujeme opět koncem příštího měsíce.

Cestujme, plňme si sny a výzvy. Ale přemýšlejme, jak a proč

22. 09. 2019, Eva Trnková Janatová

Mám pocit, že poslední dobou přibývá hodně mladých lidí, kteří mají představu, že pobyt v přírodě znamená tzv. „výzvu“. Nejen, že všechno musí být výzva, ve všem musí být dávka neskutečného adrenalinu. Závody na dlouhé kilometry, výstupy na nejvyšší hory kontinentů, počty kilometru uběhnutých, nachozených a ujetých…

Ale nějak jsme zapomněli, že přežití v oné přírodě je přece něco, co má být pro nás celkem přirozená věc. Tady máš výzvu – uč se nebýt neschopný pobytu v přírodě. Nauč se pohodlně přespat, užít si ten čas a nenechat u toho za sebou žádné stopy.

S tímhle vším souvisí také tak populární cestování. Já také ráda občas poznám zase jiný kus země. Ale hodně přemýšlím nad tím, jestli tam opravdu chci a potřebuju. Proč? Protože cestování je super. Ale už není tak super pro tu naši méně a méně zelenou planetu.

Rozhodně tím nemyslím – necestujme. Myslím tím – přemýšlejme nad tím, jak cestujeme.

Přemýšlejme nad tím, jak cestujeme. Ideální je třeba stopování (f: Jakub Freiwald)

Takže chceš výzvu? Ok, tak cestuj nebo závoď. Dá se to i pěkně spojit. Co třeba takhle dojít do toho Španělska pěšky? A co takhle výzva, která je nějakým způsobem smysluplná?

Co třeba prostě jít a postavit vlastními silami školu na Lomboku v Indonésii, snižovat znečištění světových oceánů nebo žít co nejvíc udržitelně. Způsobů, jakými se můžeš zapojit, je hodně.

To je úplně něco jiného, než když vysoce postavený manažer prostě musí dojít na nějakou pětitisícovku a výš. Vážně člověk miluje cestování, když letadlem doletí kdykoli kamkoli, tam se zavře do resortu hotelu a zbytek týdne tráví v baru u bazénu?

Nebudu tvrdit, že já sama létání nemiluju. Obrovská letadla prostě zbožňuju. Jsem jeden z těch geeků, kteří by se mohli na oblohu koukat donekonečna a pozorovat, co tam právě letí nebo přistává. Čím větší stroj, tím lepší. Jo, zvláštní fascinace, sama ji nedokážu zdůvodnit.

A ano, také jsem letěla Airbusem A380 (největší dopravní letadlo světa, pozn. red.) a bylo to naprosto fanaticky boží. Ale bylo to dvakrát za celý můj život…

Česká krajina skýtá neuvěřitelné krásy a tajemství. Poznejme svůj domov. A naši sousedé také nemají špatné hory a ty obrovské louže. Tam dojedeme i jakýmkoli autem nebo vlakem. Přemýšlej o tom, kam a jak skutečně potřebuješ jet.

Můžeš se zapojit třeba jako Honza, který uklízí odpadky všude na světě (f: JF)

A ještě jedna věc mi vlastně přijde hodně důležitá. Věci, co dělám, nedělám pro nějaké výzvy. To mi připomíná chování dětí ve školce nebo na prvním stupni. Ve smyslu, kdy máš máš potřebu dokázat ostatním, že jsi lepší a soutěžit.

Dělejme věci prostě proto, že nás baví. Jistě, někoho baví překonávat sám sebe, zkusit, co dokážu. Neříkám – nemějte své sny. Určitě ano. Tyhle sny jsou většinou velmi smysluplné činnosti. Někoho dalšího k něčemu inspirují. Vytváříme krásné nové věci, děláme něčím radost ostatním, děláme radost sobě a štěstí pak můžeme rozdávat dál.

Pokud ale chceme sobě nebo někomu jinému jen něco dokázat a daná činnost nás vlastně nezajímá, nebaví, rozhodně nemá žádný smysl.

Nebo můžeš jako Jakub postavit školu na Lomboku v Indonésii (f: JF)

Možná si říkáš, že jsou to slova člověka, který nikdy ničeho nedosáhne. Ano, možná… Proto mi je třeba úplně jedno, jaké úrovně jsem schopna například v lezení dosáhnout. Lezu to, na co mám. Prostě mě to jen baví.

Zkrátka nevidím smysl v tom, když se člověk řítí někam dopředu, dosahuje jednoho cíle a pak hned dalšího. Vidím smysl v tom, dělat věci, co mě baví a přemýšlet, jestli je můžu dělat lépe a s ohledem na naši planetu. Aby tady taky po nás něco z té krásy zůstalo…

Čtyřicetihodinová směna na peruánské královně – Huandoy Norte 6397 m n. m.

18. 09. 2019, Petr Šochman

10. 6. 2019
23:45

budíček v trhlině pod východní stěnou Huandoy norte, 5150 m

Oklepáváme ojíněný stan, zapínáme čelovku, dále následuje pár automatismů v oblékaní, trocha čaje, sušenka a ven ze stanu. Je jasno. Teplota hluboko pod nulou, ale nefouká. Ideální start.

11. 6. 2019
01:00


Sestupujeme z trhliny na ledovec a míříme k 600 metrů vysokému kuloáru vedoucího do sedla mezi severní a východní Huandoy. Jsme čtyři a minimalizujeme vybavení. Nejprve volíme souběžný postup na jednom laně. Dvě třetiny kuloáru mají sklon cca 60 stupňů. Čím výše jsme, tím sklon trochu narůstá (tak o 10 stupňů), navíc přibývá palba kamení seshora. Čelovky se řadí pěkně pod sebe a tma umocňuje lehké napětí. Ale tma je jen faktor strachu, který vše zkresluje. Využíváme kotvy a píďalkovitě valíme dál…

06:00
5750 m

Do sedla nám zbývají dvě délky se sklonem okolo 80 stupňů, skrz klasické peruánské návěje. Kotva na štand a odlez. V poslední délce dokonce lze zavrtat jeden šroub a s vidinou pohodlného sedla, jak je psáno v peruánském průvodci (col-possible to bivy), do něj dolézáme. Místo pohodlné plošiny za chvíli sedím obrkočmo v ostrém sedle, držíce se, aby mě neodfouklo, a přes cepíny dobírám ostatní. „Gently boys, gently,“ říkám si v duchu.

Postup ze sedla (f: Petr Šochman)

06:45
sedlo mezi S a V Huandoy, 5800 m

Svítá, výhoda východní scény, za šest hodin jsme dali 600 výškových metrů… Dobrý začátek!!! Nyní stojíme na začátku 600 metrů dlouhého hřebene. Dalších pět délek je na prd. Ostrý skalní hřeben s nafoukaným sněhem a převějemi na obě strany. Možnost jištění více než intimní… Po této pasáži upouštíme od myšlenky návratu stejnou cestou. Nastává plán B: Dolů tedy už jen přes vrchol….

10:00
velký sérak v SV stěně, 6100 m

Už v dalekohledu to vypadalo jako jedno z klíčových míst dalšího postupu… V naší podmínce nelze sérakem projít do SV stěny, místo toho nás čekají dvě délky v pravé části hřebene do obtížnosti M4. Od tohoto místa zpomalujeme. Intervaly mezi dechovými cvičeními a kousky technického pohybu se prodlužují. Další tři nekonečné délky ve firnu a jsme u obrovské trhliny táhnoucí se opět přes celou šířku SV stěny. To znamená jediné – opět na hřeben. Tentokráte zleva. Celou východní stěnu severního Huandoye (1500 m vysokou) máme teď pod sebou. Tři vzdušné ledovo-firnové délky nás dostávají přes hřeben zpět do závěru obrovské SV stěny. Po dalších dvou délkách stojíme seřazeni pod vrcholovou skalní pyramidou…

Lezení a sklon nabírá grády. (f: Petr Šochman)

15:00–18:00
vrcholová pyramida 6300 m, vrchol Huandoy norte 6397 m

První délka traverzu podél pyramidy a nacházíme výlezový skalní kuloár. 30-40 metrů skalního lezení okolo IV. stupně UIAA, poslední kroky trochu těžší… Leze Jiřan, trochu ho proklínám, ale maximálně obdivuju…. Dobrou chvíli trvá, než lano cukne. Napjatou atmosféru umocňuje tekoucí čas a přicházející bouře. Prolézám kolem Jiřana a v po pás hlubokém nestabilním sněhu dolézám na vrchol. Na jásání není pomyšlení. Vichřice sílí… Kluci postupně udatně dolézají, a tak se už všichni čtyři za tmy, za svitu čelovek a s kyselými obličeji můžeme vyfotit na vrcholu.

Na jásání není pomyšlení. Vrcholová fotka. (f: Petr Šochman)

20:00
bivak 6250 m

Vichřice odchází a obloha se vyjasňuje do hvězdného nebe – to nám umožňuje alespoň nasadit plánovaný směr ledovcové plató mezi S, Z a J Huandoy. Začínáme se proplétat jednou trhlinou za druhou, až definitivně kolem 20. hod nejsme schopni dalšího pohybu. Sestoupili jsme necelých 200 metrů… Chvíli ještě bojujeme – bivakovat se nikomu nechce, ale dál to nejde… Začínáme kopat sněhový záhrab a nálada je doslova pod bodem mrazu. Jsme prošití – věřili jsme, že dokážeme sestoupit ještě dnes. Čtyři lidi čeká ve dvou žďárácích předlouhá mrazivá noc. Východ Slunce po bivaku je krásná věc, ale i tak víme, že nás čeká spousta práce a že jsme na hraně. Noc je zlom. Jediná myšlenka je: „Dolů, dolů, dolů.“ Po hlubokém regeneračním spánku chvíli trvá, než chytneme tempo. Kolem 10. hodiny jsme na platu a daří se nám najít rampu vedoucí zpět pod východní stěnu Huandoy. Po šesti slaněních jsme pod východní stěnou a začínáme traverz ledovcem zpět ke stanům….

Ráno po hlubokém regeneračním spánku (f: Petr Šochman)

DÁLE JIŽ JEN HESLOVITĚ

„Tatarku, hodně tatarky!“ doktor (autor článku, pozn. red.)
„Nemáš něco na bolest?“ nejmenovaný člen výpravy
„Neordinuju, dnes neordinuju.“ Jan Werich
„Cerveza uno mass.“ nejmenovaný člen výpravy
„Jedeš dolů s námi nebo bez nás?“ členové výpravy vs. řidič kolektiva
„Máš ty prsty fialový nebo černý?“ Dan Jizba, WhatsApp – ČR
„No checo on Huandoy.“ Rusula, hostel Gledel, Yungay

DOPLŇUJÍCÍ INFORMACE

lezli: Petr Šochman, Jiří Doubrava, René Scholze, Jan Westfal
cesta: „SV pilíř“ na Huandoy norte, 1300 m převýšení, D/TD
výbava: 4x poloviční lano, 2 kotvy, 4 šrouby, 4 frendy, 4 vklíněnce, 4 skoby
čas: 19 hodin lezení, 10 hodin bivak (mnozí nespali), 11 hodin sestupu

Pozn. autora: Chtěli bychom poděkovat našemu kamarádovi Bouďákovi, který nás stáhl z morény. Výstup bych chtěl věnovat mému narozenému synkovi Ondrovi, manželce Míše a Laďasovi.

Topo českého výstupu na Huandoy Norte se znázorněným místem bivaku (II.)

Mára Novotný 300 m pod vrcholem K2. „Bylo to fantastický, ale příroda zvítězila“

09. 09. 2019, Jakub Freiwald

Marek Novotný se vysokým horám začal věnovat před jedenácti lety. Za tu dobu vylezl třeba Gasherbrum I a II, Broad Peak, Cho-Oyu nebo Dhaulagiri. Pokoušel se i o Everest a K2, ale jelikož leze výhradně bez kyslíku, skončil u obou hor kousek pod vrcholem. Na tom mu prý ale zase tak moc nezáleží.

Letos v červenci se opět vypravil do Pákistánu. Ani napotřetí nestanul na vrcholu druhé nejvyšší hory světa, chybělo mu asi 300 výškových metrů. „Vím, že to není ten top summit, ale udělal jsem to ze srdce, jak jsem chtěl, a za to jsem neskutečně šťastný,“ říká Marek v rozhovoru, který vznikal v základním táboře pár hodin po sestupu.

Už jsi na K2 strávil dost času. Čím tě pořád přitahuje, co je na ní tak speciálního?
Čhogori je nádherná. Když k ní přicházíš, tak tě prostě musí vzít za srdce, to jinak není možný. A když pak lezeš – vždycky si vyberu „Česenův pilíř“, to je nádherně strmá technická cesta, žádné prostoje, kde bys mohl jít s hůlkou, nádherné lezení… A podívat se seshora na okolní svět, to je něco nezapomenutelného.

Nezapomenutelný pohled na okolní svět. (f: Marek Novotný)

Jak to letos probíhalo?
Jsem tu potřetí a přijde mi, že pokaždé se to nějak stupňuje. Poprvé jsme se nedostali v podstatě nikam, taková první zkušenost a seznámení se s K2. Podruhé už jsem zabojoval hodně, to jsem tam nahoře zůstal hodně dlouho a nechtěl jsem to vzdát. Letos to byla úplně odlišná situace, protože vloni jsem šel celého „Česena“ (Česenův pilíř vede jižní stranou hory, pozn. aut.) úplně sám a teď je tady spousta komerčních expedic. I tak se nám podařilo s klukama s Tomášem a s Lupim (Tomáš Petreček a Pavol Lupták, pozn. aut.) vytáhnout jedničku a dvojku. Pak dál se ukázalo, že i při tom počtu lidí není vůbec nemožné si šlápnout sám trojku, z trojky do čtyřky a potom ve čtyřce těžký boj. Příroda nakonec zvítězila, protože bylo strašně moc sněhu.

Můžeš popsat vrcholový den?
Ráno v pět hodin při východu Slunce jsem nastoupil do Bottlenecku a viděl jsem, že za mnou jdou další kluci, tak jsem si říkal, že to budou šerpové nějaké komerční expedice, ti mě doženou a pomůžeme si. Tak se i stalo. První dvě tři hodiny jsem šel sám a pak jsme začali. Sníh se stupňoval, to bylo neuvěřitelné, skoro do půl pasu, a přelézt nějaký úsek trvalo neskutečně dlouho. Střídali jsme se, nakonec jsme se sešla taková skupina sedmi lidí – tři lezci a čtyři výškoví šerpové s kyslíkem a se spoustou materiálu. Nechtěli se s tím sami tahat, tak nás poprosili, abychom něco vzali a musím říct, že to byl záhul, v Bottlenecku nést další stovku lana na zádech. Ani nevím jak a najednou po osmi hodinách jsme byli na konci Bottlenecku, což bylo fantastický.

V tu chvíli jsem myslel, že končíme, už tak to bylo dost nebezpečný, protože den před tím tam spadla lavina, která smetla jednoho šerpu. Jak jsme byli pod těma sérakama – pod těma největšíma sérakama, co jsem kdy viděl, se jeden z šerpů odhodlal jít do traverzu. Tam nebyl vůbec žádný led a opět hrozně moc sněhu. On ale předvedl fantastický výkon, dal to a my jsme ho následovali. Při výstupu z traverzu se utrhla lavina, která smetla jednoho lezce, ten se skutálel dolů, odhadem 50–60 metrů a paradoxně se zastavil o skálu, která byla hluboko ve sněhu, a naštěstí se mu nic nestalo. To mám pořád v hlavě, to jsem takhle naživo ještě neviděl. Všichni jsme toho chlapa chtěli chytit a naštěstí ho chytilo lano. Potom jsme se jednomyslně rozhodli, že půjdeme dolů, protože to nebezpečí bylo už dávno obrovské. I tak jsme makali ve stěně neuvěřitelných 11 hodin.

Letošní sněhové podmínky byly podle všeho na K2 extrémní…
Myslím, že všichni akreditovaní horští vůdci a záchranáři by nám dali na pr*el za tohle, ale je to K2. Zkusili jsme to, se štěstím vyvázli. Nevím, jestli jsem se někdy v životě setkal s takovým extrémním množstvím sněhu, ještě k tomu ve svahu. Místo pro další krok sis dělal klidně 10 nebo 15 minut. Do toho musíš nějak naplnit plíce kyslíkem a najít v sobě tu sílu udělat další takový krok, i když víš, že se to pod tebou bude bořit. V Bottlenecku mi přišlo ještě dobrý, i když asi hodně na hraně, ale pak ten traverz… Všichni říkají, že v traverzu je vždycky led a tam nebylo po ledu ani památky. Jenom sníh, až po prsa. Co tam ten šerpa předvedl, jak tam visel jako pavouk v kolmé stěně a pořád jenom sypal sníh pod sebe, klobouk dolů. Pak přišla ta lavina a možná jsem snad i rád, že to ukončila. Nedovedu si představit, že bychom v tomhle šli dalších 300 metrů.

Cesta na vrchol. „Největší séraky, co jsem kdy viděl“ (f: Marek Novotný)

To by kluci, co dělají lavinové kurzy, koukali. Jak oni ukazují nový sníh, který nedrží, ale tady těch desek bylo tolik, že jsi nevěděl, jak to vyhodnotit. To bylo normální bombardování celou dobu a pořád to padalo. Jednou větší kusy, jednou menší a furt to bez přestání jezdilo. A mezitím mikrospánky. Třeba jsem zívnul, pak jsem se vzbudil a to je blbý, když nevíš, kde jsi a máš před sebou zapíchnutý cepín.

Není trochu zvláštní, že jsi fixoval společně se šerpama vršek?
Myslím si, že jsme jim všichni tři nemálo pomohli. Je to zajímavý, být součástí toho, když máš pocit, že jsi jim pomohl. Neplánoval jsem to, ale jsem za to rád. A klidně neskromně řeknu, že jsem poprvé snad i doufal, že jsem byl dost trpělivý na to, aby to ti kluci zmákli, abych se svezl na tu jistotu. (směje se)

Nemrzí tě, že jsi skončil takový kousek pod vrcholem?
Když jsem sestupoval, tak si vzpomínám, že došlo i na slzy. Bylo mi to hodně líto, ale takhle zpětně když se otočím, tak jsem horolezecky zabojoval, úplně čistě. S kamarády, se kterými jsme se dali dohromady přímo ve stěně. Lezl jsem bájný Bottleneck, prostě paráda. Nedoufal jsem vůbec, že bych pokračoval dál a až při výstupu na vrcholovou pyramidu jsme to ukončili. Vůbec mi to nevadí, takhle zpětně vůbec necítím lítost. Při tom sestupu na tebe ty pocity dolehnou, že jsi tam strávil neuvěřitelných 12 hodin, i ta situace s lavinou se mi pořád přehrává. Ale teď jsem dole a jsem úplně spokojený a šťastný. Vím, že to není ten top summit, ale udělal jsem to ze srdce, jak jsem chtěl, a za to jsem neskutečně šťastný. To už se mi nejspíš nikdy nepodaří, vzhledem k vzrůstající komerci v horách. Myslím si, že už to nepůjdu zkusit. Nemyslím, že bych potřeboval dolézt těch 300 výškových metrů. Po nějaký horolezecký stránce to pro mě bylo etický, srdeční, úplně duševní – asi nejvíc, co jsem kdy zažil.

Vážně výstup nechceš dokončit? Hodně lidí to vnímá tak, že pokud jsi nebyl na vrcholu, tak jsi to nevylezl a ty už jsi K2 zkoušel třikrát…
Klidně řeknu, že před pár lety jsem to měl úplně stejně. Potřeboval jsem být všude první, co nejrychlejší a všem ukazovat, jakou mám sílu. Dneska už to je úplně jinak. Za ty roky v horách to tak mám. Už jsem to ukázal jednou na Everestu, že jsem to otáčel 150 metrů pod vrcholem. Vevnitř to ve mně nekouše, že bych musel na to místo a udělat těch pár kroků, už to tak nemám.

„Těch 300 výškových metrů už asi nepůjdu zkusit.“ (f: Jakub Freiwald)

Lezeš bez kyslíku. Proč?
Horolezectví jako takové někdo vnímá jako sport. Já si myslím, že sám sobě jsem si to posunul někam ještě výš, než že bych za to chtěl dostat medaili, když přijedu domů. Spíš je to hodně osobní. Je to pro mě a není to pro ty lidi tam. Je hezké jim o tom vyprávět a oni jsou za to strašně vděční, protože se sem sami nedostanou, takže za mě je to taková srdeční záležitost.

A proč nelezu s kyslíkem? Je to strašně složitá věc. Pokud já osobně si myslím, že na to nemám to vylézt tak, jaký jsem, tak to zastavím ve výšce, do které dokáže tělo fungovat. A ono zatím dokáže fungovat pořád hodně dobře. Když jsem tam nahoře v osmi tisících, necítím se nějak špatně. To tělo dostává záhul, cítím, že jde svalová hmota dolů a že nemůžu moc jíst a pít, ale těším se na to, co přijde další den. Že půjdu a zkusím to nějakým způsobem vyjít až na vrcholek a když to nevyjde, tak je mi to chvíli líto, ale když si uvědomím, co jsem tam nahoře dokázal pro sebe, tak je to fantastický.

Letos Ama Dablam a K2. Oba kopce jsi otočil kousek pod vrcholem, ale já z tebe mám pocit, že ti to je úplně jedno a jsi těžce vysmátej…
Chtěl jsem moc i na Ama Dablam, kam jsem jel s Honzou Trávníčkem. Tam to bylo po lezecké stránce taky neskutečně fantastický, krásně exponovaný. Vůbec jsem nedoufal, že něco takovýho na takový hoře bude a bylo. Zase jsme tam byli v podstatě sami a už jenom to, že nějakých sedm expedic před námi to otočilo už avizovalo, že to tam nahoře nebude dobrý. Oni otáčeli ve dvojce a my jsme se dostali úplně těsně pod vrchol. Sněhové podmínky ale neumožňovaly další výstup a na K2 se situace v podstatě opakovala. Už jenom díky výšce to bylo daleko těžší a možná že ani tak technicky, jako tím množstvím sněhu. Pro mě to byly na obou kopcích vrcholy, to bylo fantastický. Já vím, že spousta lidí to třeba považuje za neúspěch, že nevylezeš, ale takhle jsem ještě nikdy neuvažoval. (směje se)

„Když si uvědomím, co jsem tam nahoře dokázal pro sebe, tak je to fantastický.“ (f: Marek Novotný)

Doba po Tomášovi a eMontana 2.0

05. 09. 2019, Standa „Sany“ Mitáč

Místo povídání u stolu oba skončili na koberci. Bylo jim to tak příjemnější. Setkání probíhalo v jednom bytě uprostřed Brna, konkrétně v dětském pokoji. Přestože zima 2014/2015 byla vlhká a sychravá, večerní rozhovor se nesl ve vřelém duchu…

Černá stužka vedle loga na naší stránce visí už několik týdnů, ale teprve teď se objevila síla napsat něco víc. Asi se za této situace sluší trochu vysvětlit, jaké byly vlastně počátky eMontany a jakou roli v nich hrál vydavatel Montany Tomáš Roubal.

„E-M-O-N-T-A-N-A. To jo pěkné znělé slovo, co? Je v něm spousta samohlásek,“ přemýšlel nahlas Tomáš, proti kterému na zemi seděl jeden mladý lezec a student novinařiny ze severu Čech. Oba měli nezávisle na sobě vizi o doplnění papírového časopisu také na internetu. Během tohoto večera, jenž se protáhl do noci, dali dohromady obrysy nové spolupráce… „eMontana“ byla tehdy pouhé slovo – prázdná doména, kterou před lety Tomáš pro jistotu zaregistroval na své jméno.

„Buďto web založím, seženu peníze a zaměstnám tě, nebo si všechno vezmeš na svoje triko,“ zněla ve zkratce jeho nabídka. Návštěvník zvolil větší dobrodružství – možnost číslo dvě. Během několika týdnů na něj Tomáš převedl doménu. Udělal tak zadarmo. Pouze na základě důvěry z předchozí spolupráce s Montanou. Žádná procenta, žádné podepsané závazky. Vše zastřešovala gentlemanská dohoda, že se bude striktně oddělovat obsah, aby bezplatná eMontana neuškodila placenému časopisu. Svobodně si přislíbili, že se projekty budou vzájemně podporovat a každý bude společné hodnoty rozvíjet na svém vlastním bitevním poli – Montana na papíře a její sestra eMontana na internetu.

A jaké ty hodnoty vlastně jsou? Beru si k ruce tři papíry ručně psaných poznámek, které jsem si z toho brněnského večera schoval. Jsem zvědavý, na čem se mé oko zachytí po necelých pěti letech, které uplynuly od Tomášova nevídaného gesta důvěry:

> Radost a pořád stejný příběh.
> Dělat články, které bych sám chtěl číst.
> Být svěrákovsky laskaví.
> Předpokládaná znalost slangu a reálií.
> Neříkat čtenářům, jaký si mají koupit sedák – nepodceňovat je.
> Věříme si, tykáme si.
> Nebereme lezení pouze jako sport.
> Nešlapeme nikomu na lano.
> Udělat něco navíc pro lidi – vytrácí se to.
> Snaha kultivovat prostor.

(…)

Zhruba v polovině diskuse jsme se přesunuli do kuchyně, kde jsem dostal od Tomášovy ženy jednoduchou, ale výbornou večeři. Tuším, že jako příloha byly brambory. Kolem se míhaly děti a táta jim pomáhal s přípravou na kroužky. Během jídla seděli všichni společně u stolu. Přemýšlel jsem o tom, že kariéra lezeckého novináře člověku pravděpodobně nepřinese úspěch v podobě finančního přebytku. Každopádně se mi na Tomášově přístupu líbilo něco těžko uchopitelného – něco renesančního, co mi vždy přišlo obdivuhodné. Šel unikátní cestou. Jako kdyby věděl, že zeď konvencí systému se zdá neporazitelná, a přesto skrz ní chtěl projít se svou vizí a časopisem.

Do postupné práce na eMontaně, kterou si nedovedu představit bez kamaráda Jakuba Freiwalda, už Tomáš nezasahoval. Vždy jsme však cítili jeho pohled ze zálohy, který se projevoval hlavně v reakcích na naše nejčtenější články. Tomáš měl vždy nějakou připomínku. Protelefonovali jsme spolu nekonečné hodiny, ale nikdy nechválil. Šéfredaktor Montany Martin Stolárik později vztah obou lezeckých médií pojmenoval takto: „Je to spolupracující konkurence.“ A ten vztah se mi líbí. Připomíná citát Tomáše Garrigue Masaryka: „Kritika z lásky musí býti tvrdou.“


eMontana 2.0

Zpátky do září 2019. Kritiku by si zasloužila i eMontana posledních pár měsíců. Ač to tak možná nevypadalo, řešili jsme velké problémy s administrací webu. Několik let jsme velký zásah oddalovali záplatováním děr, ale uznali jsme, že tudy cesta nepovede. Dopravní zácpa už byla nesnesitelná. Za poměrně velkou finanční částku jsme se tedy rozhodli nechat si eMontanu postavit od základů znovu a osekat ji od zpomalujících pluginů a scriptů. Jako čtenář asi moc velké změny nezaznamenáš, ale svižné uživatelské rozhraní nám autorům dodá chuť do další práce. Moc nás rozčilovalo po měsíci přípravy článku zmáčknout tlačítko „Publikovat“ a pak si, společně se čtenáři, prohlížet šedou obrazovku s červeným nápisem „500 – Internal Server Error“.

V průběhu letních prázdnin jsme v podstatě nevydali žádný kvalitní velký článek. Z části kvůli tomu, že jsme raději soustředili energii na přípravu nového webu. A také z důvodu otřesu, který později způsobil Tomášův odchod.

Přesto se na pozadí odehrávaly velké věci. Naši nejlepší autoři se vydali do terénu, aby ulovili skvělé rozhovory. Takže pokud vše dobře půjde, můžeš se těšit na podzim ve jménu legend. Tedy správněji – Legend.

eMontana 2.0 chce být médiem nové doby. Nezávislá, sebevědomá a pracující jako služba přímo pro své čtenáře. Ano, jemná změna přístupu si bude žádat i větší zapojení čtenářů a komunity. Nás však baví tvořit pro lezeckou komunitu – už několikrát nám projevila svoji důvěru a jsme jí za to vděční. Víc jak polovina lidí například poslala za kalendář více, než musela. Chápeme, že vše se dnes plíživě zdražuje a člověk nemusí mít tisíce na rozdávání. Věř ale prosím, že i malý obnos může lehce zajistit pokračování našeho příběhu. Když ho pošle dostatek lidí. Jinými slovy, budeme teď více připomínat, že na původní obsah se sluší přispět… „Nezlob se – zapoj se.“

Právě dočítáš posledních „200 slov“ staré eMontany. Nově se potkáme snad už v příštím týdnu na testovací verzi 2.0. A začneme rovnou velkým rozhovorem, který tě doufám inspiruje nejen pro lezení, ale třeba i obohatí tvůj životní pohled.

Jak už asi víš – věříme, že lezení není jenom o lezení. A budeme se snažit mít na paměti vybrané body, které zachytil papír během jedné zimní brněnské noci.

Tome, máš naše slovo.

Září na našem kalendáři. Jako bychom si loni při vybírání fotek přáli, že po tmavé bouři se opět objeví duha. A Legendy! (f: SM)

V sobotu se v Turnově otevře horolezecké muzeum. Nápad dozrál po 50 letech

02. 09. 2019, Standa „Sany“ Mitáč

Zaprášený pakl expresek nebo párkrát použité lano se dnes válí ve skříni mnoha sportovních zvědavců, kteří si lezení chtěli jen tak zkusit… Pak už nebyl čas, nebo je prostě začalo bavit zase něco jiného.

Vlastnit matroš v padesátých letech a mít ho ve skříni – to asi nešlo. Konopné lano a hasičské karabiny musely pro tehdejší lezce představovat až posvátné předměty. Poskytovaly jim vzácnou vstupenku do skal. Atmosféru těchto dob můžeš přijet nasát do Turnova, kde se v sobotu 7. září ve 14 hodin otevře první stálá expozice horolezectví u nás. Vypadá to, že milovníci historie pískovcového lezení se konečně dočkají – první myšlenky na horolezecké muzeum vznikaly už v 70. letech, kdy chvíli existovala pískařská expozice na hradě Valdštejn. Pak ji zavřeli a o plnohodnotném muzeu se už roky jen mluvilo.

Na co se tu tedy v Turnově můžeš těšit? Organizátoři slibují až 500 předmětů, které souvisejí s lezením na písku a také s érou prvních himálajských expedic. „Nejcennější, co tu máme, je asi osobní kompas Josky Smítky a jeho vrcholová knížka, kterou ručně zhotovil i s krabičkou,“ říká jeden z autorů scénáře expozice David Marek, který na přípravě muzea nechal mnoho svého času. „Můj oblíbený exponát je pak ještě bivak od Petra Placheckého – nebo spíš taková houpací síť, kterou používali do stěny.“ Díky Petrovu kow-how dokázali českoslovenští horolezci vydržet tři týdny v severní stěně Eigeru. (Viz článek o Sylvě Kysilkové, pozn. aut.)

Přípravy na sobotní otevření vrcholí. (f: David Marek)


Úplně nejoblíbenější sekcí Davida Marka je pak vitrína „samo-robo“. Můžeš si v ní prohlédnout věci ze 70. let, kdy věrnostní program Decathlonu ještě neběžel, a tak si lezci vyráběli matroš sami doma na koleni. Prý se můžeš těšit na různá kladiva, cepíny, bundy a další „výtvory“. Na interaktivním panelu také budeš mít možnost zalistovat si starými vrcholovkami.

Všechno tohle materiální svědectví dob minulých má tu čest, že pro něj byla postavena nová třípatrová budova. Její stavbu provázela nevšední komplikace – dříve na místě nového muzea stála galerie. A v ní visel jeden velký obraz Mikoláše Alše, který se nesměl přesouvat, a tak na obvodové zdi po celé dva roky zůstal zakrytý. Teď bude součástí expozice. Mimochodem, jedná se o jeden z největších obrazů v Evropě (10 x 8,5 m) a jmenuje se „Pobití Sasíků pod Hrubou Skálou“. Stylová pozvánka i pro lezce ze sousední země.

Doplňující informace
> Oficiální otevření začíná ve 14 hodin. MAPA. Po slavnostní ceremonii návštěvníky čekají komentované prohlídky, večer proběhne v atriu koncert a program skončí ve 21 hodin.
> Kdo nestihne vernisáž, může se přijít podívat od úterý do neděle (9 –17 h). Od října pak od 9 do 16 hodin. Mimořádně bude otevřeno také příští pondělí – 9. 9.

Na Dračkách v šedesátých. Byly doby, kdy mít lano byla velká frajeřina. (f: archiv Bohouše Svatoše)

Když to nevzdáš, pochutnáš si. Jíst zdravě jde i na horách

02. 09. 2019, Ludvíka Fialová

Do očekávaného odjezdu zbývají tři dny. Nadšení cestovatele a očekávání nových zážitků vrcholí. Poslední nákupy a počítání snídaní, svačinek, večeří, kolik se toho ještě do batohu vejde a bez čeho neodjedu ani za nic. O jídle přemýšlím hodně, jednak kvůli bezlepkové dietě, tak i kvůli zdravému životnímu stylu, ale nevzdávám se a myslím, že zdravé jídlo lze uvařit i na horách.

Požadavky na jídlo do hor jsou poměrně náročné. Chceme, aby jídlo bylo co nejlehčí, mělo maximální trvanlivost a vznikl minimální odpad po vaření. Zároveň máme omezené možnosti vaření, proto musí jídlo splňovat jednoduchou přípravu s minimem přidaných surovin. Přesto si chceme jídlo užít, je to naše odměna po celodenní námaze.

Do terénu na puťák nebo do hor se většinou bere sušené jídlo. Určitě je dobré myslet i na variantu nedostatku vody a nespoléhat se pouze na dehydratované potraviny. Stejně to platí pro absenci vařiče nebo nemožnost rozdělat si oheň.

Rajčata připravená na sušení (f: Ludvíka Fialová)

Já spoléhám na dobré vlastní zásoby a mým nejlepším pomocníkem je sušička potravin. Má spousty výhod, nekupuješ si tak předražený jídlo, uděláš si vlastní kvalitní jídlo za minimum ceny a navíc tak efektivně zpracuješ přebytky ze zahrádky.

Přidávám pár tipů co všechno usušit na cesty. Na doporučení kolegyně jsem připravila domácí sušené maso. Je to velká dobrota, neváhej ani minutu. Skvělá a skladná je potom sušená zelenina například rajčata a cukety. Výborná by byla také sušená cibule, paprika a mrkev a sušené ovoce jako jsou třešně, švestky, meruňky a hrušky.

Usušené maso, zeleninu a ovoce rozděluji do uzavíratelných pytlíků z Ikey, ty jsem si na cestování naprosto oblíbila. Dále jsem do batohu přibalila vlastní směs ořechů (nejlépe takové, které si běžně nekupuješ, jako jsou para, makadamové ořechy, kešu a mandle), různé snídaňové kaše (bezlepkovou ovesnou, rýžovou, cizrnovou), červenou čočku, předvařenou rýži, dehydratované rizoto, tuňáka v plechovce, sušený salám, sýr a bezlepkový chléb. A čokoládu, ta nesmí chybět.

Neznám lepší snídani než kaši s borůvkami (f: LF)

Proto, aby nebylo jídlo v terénu fádní, je dobré využít, co poskytne příroda kolem, stačí se jen dobře dívat. Když se dobře seznámíme s rostlinami a bylinkami, co rostou kolem, perfektně dochutí naše jídlo a staneme se skutečnými mistry šéfkuchaři.

Vyplatí se sbírat všechno, co cestou objevíš, jako jsou borůvky, ostružiny, maliny, brusinky a přitom nespěchat, cesta ti beztak neuteče. Vyznat se v houbách je o něco komplikovanější, je dobré znát alespoň ty základní a pak si je třeba jen opéct na oleji. Podle období můžeme v lese narazit na medvědí česnek, mladou kopřivu nebo smrkové výhonky, které jsou dobré i do čaje nebo dokážou skvěle ochutit sůl. Výborný bylinkový čaj si můžeme připravit také z heřmánku, řebříčku, třezalky, mateřídoušky, máty, meduňky, maliníku, jahodníku nebo ostružiníku.

Rizoto se sušenými rajčaty, cuketou a dávkou salámu (f: LF)

A když tě už nebaví jíst každé ráno kaši, přidávám parádní recept na puding od kamarádky Ivanky.

Cestovní puding

Doma smíchej a dej do sáčku:
pudinkový prášek (například čokoládový)
sušené mléko
chia semínka
tapioku
trochu cukru

Směs dej do batohu a na místě už jen zalej horkou vodou, promíchej a nech chvíli odstát a máš super cestovní pudink. Dobrou chuť!

Skvělá snídaně je perfektní start do nového dne (f: LF)

Článek se umístil na 4. místě v naší velké letní gastro-soutěži. Výsledky a ostatní texty budeme postupně přidávat sem.

Večeři? Raději ne. Maso ve vlastní šťávě trochu jinak

30. 08. 2019, Eva Siegelová

„Tak Peťo, co to bude dnes dobrého?“ „Těstoviny s masem ve vlastní šťávě.“
Aha. Zírám na podivně vypadající plechovku s asijskými písmeny. „Díky za nabídku, já si udělám něco svého.“ Tak začíná večeře na parkovišti po celodenním lezení.

Genderově poněkud nevyvážená skupinka, kde představuju jediný ženský element, začíná chystat večeři. Sice jsem tajně doufala, že se mi podaří vyžebrat kus žvance, ať nešpiním ešus, ale naše chutě se zjevně diametrálně odlišují. Zatímco škrábu zeleninu a přemýšlím, jak velkou chybu jsem odmítnutím večeře udělala, po očku sleduju přípravu pokrmů ve vedlejších ešusech. Kruci, já se tu pachtím s nějakou zeleninou a tady kolega jen vykydne směs do ešusu a je vymalováno. Mé pochyby však mají život jepičí.

„Hele ono se ti to nějak nechce vařit,“ koukám na beztvarou hmotu na vedlejším vařiči.
„Jen počkej, to bude za chvíli, to bude mňamka, ještě si ráda dáš se mnou.“

Po chvíli nakouknu znova. „No a hele Peťo, nebylo tam toho masa na začátku trochu víc?“ 
„Hm, jo, možná jo, ale to bude ta vlastní šťáva, to se asi trochu vyvařilo.“ Místo zeleniny v mém ešusu je pozornost rázem upnutá k ešusu sousednímu, neb se začínají dít věci!

„Hele Peťo, a to maso je kde?,“ tázavě hledím na svého parťáka. Jestli doteď panovaly pochyby o mém rozhodnutí odmítnout pozvání na večeři, teď jsou všechny nenávratně pryč. „Nooo, to nevím, to se celé asi rozpustilo,“ překvapeně pronese parťák a se slovy „to bude sračka jak bič“ leje obsah ešusu se ztraceným masem (rozuměj stoprocentní tuk) na těstoviny. Popřeju dobrou chuť a hbitě hledám co nejvzdálenější místo pro bezpečné nocování.

Přeju dobrou chuť a přesunuju se jinam (f: Eva Siegelová)

__________

(Text je součástí letní gastrosoutěže eMontany. Pošli nám také svůj příspěvek – více tady.)

„Naposledy tu byli Evropané v roce 2006.“ Jak jsme lezli na šestitisícovku Pik Patkhor v Tádžikistánu

29. 08. 2019, Jakub Freiwald

Pamír, třetí nejvyšší pohoří světa, leží v pomyslném stínu zájmu za navštěvovanějším Himálajem a Karákoramem. Přitom si tu můžeš užít parádní lezení, při kterém navíc často budeš úplně sám. Tom Cimr a Víťa Dubec si vybrali Pik Patkhor (6083 m.n.m.). Víťa popsal své dojmy v krátkém rozhovoru.

O Patkhoru se nedá najít moc informací. Čím vás tak zaujal?
Dá se říct že právě tím, že je o něm málo informací (směje se). Nechtěli jsme žádný moc frekventovaný kopec v obležení expedic, kde už nemusíš moc řešit otázky logistiky, protože už tam je všechno zaběhlé a funguje. Chtěli jsme si to zažít od A do Z. Pokud si dobře vzpomínám, upozornil nás na Patkhor zhruba před třemi lety kamarád Martin Ksandr a od té doby byl v našem hledáčku. Až letos se nám to povedlo zrealizovat. Je to nádherný dominantní kopec, nejvyšší vrchol Rushanského hřbetu, který je navíc poměrně dobře přístupný. BC jsme měli cca 25-30km od vesnice Patkhur, takže jen jeden dlouhý den cesty.

Pik Patkhor leží jen den cesty od civilizace (f: Tom Cimr)


Jaký byl výstup nahoru?
Bylo to hodně o hledání bezpečné cesty. Nejdřív v šíleném ledovci a pak stěnou. Od 5000 m to přestal být choďák. V horních pasážích až 70° ledový svah v kuloáru, kterým přes den létaly projektily a posledních cca 300 výškových metrů i jednodušší mixové lezení do 6000 m. Až na první nevydařený pokus o vrchol, kdy jsme vybrali špatnou cestu a dostali se do skály, která se doslova rozsypávala pod rukama, jsme nepotkali nic neřešitelného. Původní plán byl lézt západním hřebenem, kterým údajně lezl Abalakov se svou výpravou v roce 1946 během prvovýstupu, ale nakonec se nám ten profil moc nezdál a dali jsme přednost větší porci ledu a firnu před rozchrastanou skálou.

Byl tam někdo další nebo jste měli kopec sami pro sebe?
Kopec byl celý náš! Je to opravdu místo, kam moc lidí nemíří. Původně jsme si mysleli, že bychom mohli mít první evropský zářez, ale místní tvrdili, že tu a tam nějací alpinisti přijdou. Místňák s býkem, kterého jsme potkali cestou do BC, říkal, že poslední horolezci mířili k Patkhoru v roce 2006 a byli to údajně Němci nebo Poláci. Těžko říct jak důvěryhodný zdroj to byl (směje se). Na vrcholu jsme ale žádné stopy nenašli a cestou k hoře taky nebyly vidět žádné známky předešlých výprav. My jsme po sobě nechali mužika a zápis.

Za celou dobu jsme nenašli žádné známky předešlých výprav (f: Tom Cimr)


Lezete spolu s Tomem často? Měli jste na Patkhoru nějakou krizi?
Před expedicí jsme se snažili spolu lízt, co to šlo a myslím, že se docela dobře doplňujeme, ale jinak máme oba i jiné parťáky. Neřekl bych, že jsme měli nějakou větší krizi, ale občas bylo cítit lehké pnutí. Bylo krásné pozorovat, jak to z nás opadlo, když bylo po všem. Myslím, že jsme se oba snažili emoce držet na uzdě. Nějaká ta ostřejší výměna názorů sice proběhla, ale to je asi přirozené, když strčíš dva chlapy na několik dní do prťavého stanu a nutíš je jíst otřesnou ovesnou kaši ve čtyři ráno v místech, kde by si člověk nevychutnal ani šťavnatý steak (směje se).

Strč dva chlapy na čtrnáct dní do prťavého stanu a čekej, co se bude dít (f: Tom Cimr)


Láká vás Tádžikistán a střední Asie víc než třeba Nepál?
Tohle byla naše první expedice a padla volba na Tajik, ale nedokážu říct, jestli nás láká víc. Pamír jsme brali jako takovou vstupní bránu do světa velkých hor a musím říct, že potenciál lezení do 6000m je tam obrovský.

Víc informací o expedici najdeš tady. Víťu s Tomem můžeš potkat osobně v Expedičním klubu v Brně.

1 2 3 21