Jenda se probudil v kufru oktávky. Modrý nádech za zapařenými okýnky sliboval, že tentokrát by měl být den jak malovaný. Setřel mlhu z okýnek. A opravdu. Čistá modrá obloha. „Pavle, vstávej!“

Tenhle zájezd do hor se fakt moc nepodařil. Bolavá noha, netrefený nástup, spíš kvaky místo pořádných vrcholů a k večeru vždycky úprk před deštěm do kufru auta. A teď se udělá hezky, když se musí jet domů. Chtělo by to aspoň na konec něco, něco…

„Hele, já jsem si řikal, když se konečně udělalo hezky, že by to chtělo aspoň před odjezdem vylízt něco zajímavýho.“
„No jo, ale co, Jendo? Nic velkýho už nestihnem.“
„Víš, jak jsem po cestě listoval průvodcem a ukazoval ti tu fotku s tím chlapem na lodi?“
„Jo tohle myslíš.“
„Jo, jo. ‘Kdo chce mít opravdový zážitek, půjčí si pramici, přepluje jezero a nastoupí cestu z lodi,’ tam psali. A je to po cestě.“

A tak vyrazili vstříc dobrodružství. K modravým vodám Wolfgangsee, kde se na jednom břehu rozprostírá malebné městečko a na druhém se z vody tyčí přísná stěna ze světle šedého vápence (topo).

Sankt Gilgen. Slunce. Horko. Slunečníky. Tmavé brýle, plavky, žabky. Vůně opalovacího krému. Ale něco je tu špatně. Něco ruší idylický soulad. Otrhané tričko? Dlouhé kalhoty s vyhrnutými nohavicemi? Trekovky, ošoupaný batoh? Vůně potu a nepraného oblečení? To je ono! Kdo je sem, proboha, pustil?!

Jenda s Pavlem se proplétají mezi milovníky koupání. Není to tak těžké, každý jim rád udělá místo. Těžší je sehnat pramičku.

„Tady jsou jen samý půjčovny paddleboardů, Jendo.“

„No jo. Já se zkusím v támhle tý zeptat.“ Jenda vkročí do krámku, ze kterého dýchá dobrodružství na vlnách jezera. Z jeho útrob se vynoří starý, šedivý, do hněda opálený mořský vlk. „Gutn tág,“ osmělí se Jenda. „My hledáme půjčovnu pramiček.“ Mořský vlk si zhluboka vzdychne: „Jo hoši, pramičky už nikdo nechce. Co takhle paddleboard, nebo skútr? Nebo elektročlun za čtyřicet euro na hodinu, ne?“

Co teď? Vidina elegantního výstupu z vodní hladiny se vzdálila. Sakra.

„Hele Pavle, ale ten paddleboard bysme mohli zkusit.“
„Ty vole, na paddlu? S báglama? Dyť je to dva kiláky. To je pěkná blbost.“
„Není. Dáme krámy do jednoho báglu. Položíme ho na prkno, já ho zabalím do pláštěnky…“
„Přijde vlna, ty vole a…“
„Ale dyť žádný vlny nejsou. Zkusíme to u břehu. Já to jdu půjčit.“


ELEGANTNĚ POD STĚNU

Pestrý paddleboard jen letí po hladké hladině jezera. Kupředu ho ženou pádla sevřená v ošlehaných lezeckých pazourách. Jenda vepředu, Pavel vzadu. Mezi nimi jasně oranžový balík. Stěna za jezerem se pomalu zvětšuje.

„Tak vidíš, že to jde,“ libuje si Jenda. „Prej vlny. Já si připadám jak Vinnetou, jak na Stříbrným jezeře jeli k tý skále s pokladem.“

„No jo, jde to. Jen aby ty věci nebyly moc mokrý. Ale ještě si máknem. Jo, kdybysme měli mašinu jako je támhleta.“

Ostře řezaná šedobílá příď krájí modrou hladinu. Motor vyje ve vysokých otáčkách, za člunem se divoce vlní zpěněná rýha. Rychle se blíží, a blíží…

„Hmm, pěkně to řeže. Akorát by nemusel tak blízko. Ty vole, on snad jede přímo na nás! Pavle bacha, on tam snad chrápe! To je blbec! Bacha, bágl!!“

Jen kousek od prkna člun vykrojil ostrý oblouk. Hladina se prudce rozvlnila, prkno začalo divoký tanec. Oranžový balík se sesunul ke kraji a… přepadnul přes něj. Pomeranč, hozený do jezera. Tak to je v… Vzduchem se nese tichá výčitka: „Vidíš. Já ti říkal, že je to kravina.“

Ale co to? Pomeranč se najednou prudce zvětšil. A stoupá! Plop! Na hladinu se vyhoupnul batoh obalený oranžovým polštářem. Pavel jen překvapeně zamrkal: „Jendo, ty vole, co to je?“ „To čumíš, co?“ Jenda se vítězoslavně usmívá. „Já doma nenašel jinej bágl, než laviňák. Tak jsem tu rukojeť přivázal tady k tý šňůře, co máš mít kolem nohy. Ani jsem moc nevěřil, že by to fungovalo, ale kdyby náhodou… A hele. Tak jedem dál, ne? Teď už to prostě musíme dát.“

Po hladině jezera, už zase hladké jako vlasy apačského náčelníka, dál letí barevný paddleboard, až dosáhne paty vytoužené stěny. Horolezci se vylodí. Mokré lezečky se hezky vytáhnou a netlačí. Sedák příjemně chladí kolem pasu. Prostě výstup jedna radost. Jezero mohlo mít svůj poklad, jenže na poslední chvíli mu ho vytrhli z jeho chladné náruče. Ale aby se bůh jezera nezlobil a nechal je v klidu doplout nazpátek, obětoval mu Jenda svou nejstarší karabinu. Oranžovou.

____________________________

Honzův text skončil na prvním místě v naší letní soutěži „To nevymyslíš“. Vybrané příspěvky postupně publikujeme tady.