Kdo kdy viděl 93 holek, z nichž alespoň polovina tahá na písku? A ještě k tomu pohromadě? Zdá se, že časy se mění… Když se koukneš do vrcholové knížky jakékoliv věže v Bielatalu, najdeš důkaz. V zápisech ze dne 25. 4. 2026 stojí: „241 Gipfel schaffen WIR auch ohne Zipfel.“ (Všechny věže zvládneme i bez Zipfelu. V hovorovém překladu je „Zipfel“ něco, co chlapům visí mezi nohama, pozn. aut.).

Podobná akce se udála před třemi lety, kdy se partička 21 holek rozhodla zopakovat stavění, které má pět pater (!), na věž Kleiner Amboss v Sasku. Cesta se jmenuje 1.-April-Weg VIIa. Holky v cestě tehdy strávily celý den a dá se o tom dočíst tady.

„Byl to skvělý pocit týmové práce a už tehdy jsme měly pocit, že něco takového musíme určitě někdy zopakovat,“ vzpomíná pískařka a alpinistka Rosa Windelband (objevila se na červnové fotce kalendáře eMontany 2023, pozn. aut.), která stála také u letošního nápadu, kdy holky přepadly Bielatal kousek od českého Ostrova.

Roso, čí nápad to byl, vylézt na všechny věže v Bielatalu? A jak se vám podařilo shromáždit tolik účastnic?
Upřímně řečeno, už si ani nevzpomínám, kdo tuhle oblast navrhl jako první, ale okamžitě se mi to zalíbilo a rozhodly jsme se do toho jít. Vytvořila jsem jednoduchý registrační formulář, protože jsme potřebovaly vědět předem, kdo přijede a jaký typ lezení komu vyhovuje – kdo chce tahat, jaká obtížnost komu sedí a tak dále.

Nejprve jsem ten formulář sdílela s kamarády a ve stávajících skupinách na WhatsAppu, včetně skupiny z předchozího stavěcího projektu. Překvapilo mě, jak rychle jsme dosáhly 50 registrací… Počítala jsem totiž, že minimálně 50 lezkyň bude potřeba. S 25 lanovými týmy by každé družstvo muselo během dne vylézt asi deset cest, což se dá představit.

Pak se ale začalo hlásit stále více zájemkyň a nakonec jsem už ani nemusela projekt propagovat. V jednu chvíli jsem se dokonce obávala, že se přihlásí až příliš mnoho holek, a že to vůbec nezvládneme ukočírovat. Nakonec to ale dopadlo perfektně a zúčastnilo se 93 lezkyň.

Můžeš o organizaci povědět ještě něco víc? Co jsi dělala ty?
Měla jsem na starosti hlavně celkovou záštitu a dohled, aby všechno zapadalo do sebe. Od samého začátku mi ale také velmi záleželo na tom, abychom v rámci komunity vytvořily pocit týmové spolupráce. Proto jsme zřídily různé pracovní skupiny a holky se do nich mohly přihlásit už při registraci, pokud chtěly přispět. Fungovalo to neuvěřitelně dobře a nakonec se z toho opravdu stal komunitní projekt.

Například jsme měly zásobovací tým, který naplánoval a nakoupil všechno jídlo pro všechny. Další skupina pak vařila přímo na místě. Měly jsme také fotografický tým, lidi starající se o chatu, kde jsme spaly dvě noci, a další skupinu organizující sobotní večírek, abychom to mohly společně oslavit.

A pak tu byl také logistický tým, který měl, upřímně řečeno, jeden z nejkomplexnějších úkolů: koordinovat všechny žádosti o lezení a přání, která holky zadaly při registraci, a vytvořit plán, které týmy v jakém složení vylezou na které vrcholy. Byl to obrovský úkol a tenhle tým odvedl úžasnou práci – nakonec celý plán vyšel perfektně.

Takže opravdu velké poděkování všem holkám, které se na tom podílely. Byl to skutečně skvělý příklad týmové práce a bylo úžasné vidět, kolik lidí se do toho zapojilo.

Dá se říct, které věže byly nejtěžší?
Na to se vlastně nedá tak snadno odpovědět. Myslím, že každý tým měl své vlastní potíže a výzvy. Pro mě a můj tým byla nejtěžší věží rozhodně Herkuleskopf. Rozhodly jsme se vylézt na ni cestu za IXa (Atlantis, RP IXb, pozn. red.).

Předtím jsem byla v režimu „sbírání vrcholů“ a měla v hlavě spoustu jiných organizačních věcí, ale najednou jsem se musela přepnout na úplnou koncentraci a těžké lezení. Nakonec to vyšlo a bylo to super.

Na co z toho dne nejraději vzpomínáš?
Za mě to byl ten pocit, že společně pracujeme na jednom společném cíli, a vědomí, že se to podaří jen tehdy, když se zapojí všichni a každý přispěje svou troškou do mlýna.

Během dne jsme používaly skupinový chat, kde platilo pravidlo: když nějaký tým dosáhne nového vrcholu, zveřejní název věže a selfíčko z vrcholu. Takže mi celý den vibroval telefon v kapse a pokaždé, když se to stalo, věděla jsem: ‚Wow, další vrchol do sbírky – další tým společně stojící na vrcholu.‘

Také jsme si stanovily pravidlo, že na vršku musí být vždy alespoň dva lidé. Opravdu jsme chtěly, aby to byla týmová práce. A pak, odpoledne, když jsem procházela skupinový chat a viděla stovky selfie se šťastnými tvářemi, všichni pracující na stejném cíli – pro mě to byl ten nejlepší pocit, jaký si lze představit. „Být součástí něčeho tak mnohem většího.“ A myslím, že spousta lezkyň to cítila stejně.

Co mně opravdu došlo až později a co mě neuvěřitelně potěšilo, pak bylo vědomí, jak inkluzivní celá akce byla. Mohl se zúčastnit každý, kdo chtěl. Zkušené holky, začátečnice, mladší, starší… Lezly i děti a ženy s postižením a tahle pestrost mi přišla jako něco opravdu výjimečného a krásného.

Také se mi líbilo, jak holky začaly překonávat své předchozí „nastavení mysli“. Normálně třeba lezou jen na druhém, ale tady jsme potřebovaly tahače, tak se vzchopily a najednou jim to šlo.

Co bylo největším problémem dne?
Nejsložitější částí dne byla rozhodně logistika. Rozdělily jsme se do 34 týmů, od dvojic až po čtyřčlenné skupiny. Některé týmy s dětmi byly dokonce ještě větší. Předem proběhl opravdu složitý plánovací proces, abychom zjistily, které skupiny vrcholů se nejlépe dají vylézt společně a kdo se ujme kterých výstupů.

Měly jsme také jednu členku, která fungovala jako naše „řídící centrum“, sledovala skupinový chat po celý den a odškrtávala vrcholy. Tímto způsobem měl vždy někdo přehled o celém tělesu. Tu a tam zveřejňovala v chatu aktualizace, jako například: „Už jste zmákly 100 vrcholů!“ nebo: „Jste v polovině!“ a ke konci nám také připravila seznam věží, které ještě chyběly.

Pokud se během dne ukázalo, že se některému týmu nedaří něco vylézt, požádal ten tým ve skupinovém chatu o pomoc. „Zapytlily jsme to… Může to někdo dolézt?“ A obvykle téměř okamžitě odpověděl jiný tým z okolí: „Jo, vezmeme si to.“ Celý den jsme si navzájem pomáhaly.

Jak to celé dlouho trvalo?
Nakonec nám celá výzva trvala jedenáct hodin. K večeru to začalo být trochu napínavé, protože jedna věž hluboko v zadní části Bielatalu se ukázala být mnohem těžší, než jsme čekaly. Došlo dokonce k dramatickému pádu do smyčky. V půl osmé večer tak podpůrný tým u chaty nasedl na kola, aby tam vyrazil a pomohl.

Když konečně přišla zpráva: „Máme vylezenou poslední věž,“ chatou se nesl obrovský jásot.

Vlastně nám ještě zbylo trochu času. Myslela jsem, že na samém konci budeme někde muset jezdit s čelovkami, ale nebylo to potřeba a všechny jsme si mohly společně užít večer.

Poslední otázka: co máš radši na lezení s klukama? A co se ti naopak líbí na lezení čistě v holčičí skupině?
Lezení s klukama mě také moc baví a vlastně ho provozuji častěji než lezení v ženských týmech. Ale stále existují určité rozdíly, částečně kvůli fyzickým faktorům, socializaci a také kvůli historickému vývoji našeho sportu.

Lezení a horolezectví byly po velmi dlouhou dobu doménou mužů, takže ten vliv je cítit dodnes. Stále tu převažuje spíše mužský přístup, a proto ve smíšených skupinách muži často lezou těžší cesty. Samozřejmě se jedná o zobecnění, ale je to něco, čeho si všimneš.

Z tohoto důvodu se zcela přirozeně stává, že silnější lezci jdou na první konec lana. A ženy lezou na druhém konci. To může být rozhodně pozitivní zkušenost – také si myslím, že je úžasné vylézt nějaké těžké prásky na druhém. Zároveň je ale nesmírně důležité zažít si lezení i samostatně: něco si vytáhnout sama, rozhodovat se bez kluka o tom, co chceš dělat, a nespoléhat se na to, že za tebe borec převezme vedení, když ti to nepůjde.

Ten pocit sebevědomí, kdy se přirozeně navážeš na první konec lana, je mnohem přítomnější, když lezeš s lidmi, co jsou na tom výkonnostně podobně. A pro mě to často platí v čistě ženských týmech. Všimla jsem si, že když lezu s holkami, často se dokážu více překonávat a více si věřím. Částečně proto, že dynamika týmu je obvykle velmi podpůrná, a částečně proto, že prostě není možnost ustoupit a nechat to dolézt kamaráda, jakmile se věci začnou zdát děsivé.

Kromě toho jsem v ženských lezeckých týmech často vnímala dynamiku skupiny jako něco velmi zvláštního, jako velmi chápavé a velmi otevřené prostředí, kde se cítím pohodlně i při mluvení o svých obavách a slabostech. A u tohoto projektu v Bielatalu se tento pocit posunul na další úroveň, protože se nás na jedné velké výzvě podílelo tolik.

Bylo by skvělé ještě něco podobného uspořádat – nápady už vymýšlíme, ale myslím, že tuto akci bude těžké překonat.