Ve čtvrtek se budím v osm, ihned koukám na webku do Děčína, jestli není mlha. Tělo už z posledního výjezdu skoro nebolí – kůže, posílená antihydralem, je na dotek pevná a meteoblue ukazuje ‑2 stupně. To by mohlo bejt dobrý. Jedinej háček je plánovaná ranní lekce autoškoly. Pan instruktor píše, jestli nemůžeme jízdu o dvě hodiny posunout. No, ve 12:30 musím být na nádraží a přes to vlak nejede…

Cesta probíhá hladce a kolem půl třetí už se drápu poslední desítky metrů k sektoru. Nahoře potkávám kluky z Liberecka, chvíli klasicky debatujeme o cestách a pak mizí. Budu v tom dneska sám. Dokud jsem rozhejbanej z cesty, oblékám termoprádlo a zahajuju proces zahřívání. Čaj z termosky, lezky do kalhot a dřevená lišta na prsty… Shit… Lištu mám už nějakou dobu u Vasila v autě, budu to muset zvládnout postaru jen se skálou.

Po chvíli tahání za chyty a zahřívání prstů v podpaží se cítím jakž takž ready, a jelikož tu není nic lehčího, nastupuju rovnou do 7C+. Program mám naladěnej z minula, takže úvodní kroky za lišty a cruxovej kříž dělám docela s přehledem, zvedám nohy, a hle; jsem v madle. Zbývá šestkovej dolez do topu, ale prsty jsou samozřejmě po tom pofiderním zahřívání úplně zmrzlý. Štěstí při mně stojí a nějak to doklepu nahoru.. Prsty jsou sice úplně ztuhlý a hoří bolestí, ale ze zkušenosti vím, že to je přesně ten pocit, po kterém přichází prokrvení a stoprocentní zahřátí.

Libuju si, jak jsem to vylezl rychle a s lehkostí, ale to ještě nevím, že přesně tahle skutečnost se stane zkázou dnešní sešny. Plnej elánu si prohlížím chyty v těžší verzi za 8A/A+ a v hlavě si říkám, že když jsem to C+ dal tak rychle, tak by tahle o pár kroků delší prodlužka neměla dělat problém. Asi po deseti minutách šteluju GoPro na video a začínám pokusovat.

Prvních pár pokusů mě zastavujou drobné chyby, jako špatně položená noha, nebo nepřesně nabranej chyt – nic, co by zkušeného bouldristu za normálních okolností rozhodilo. Já jsem však zaslepenej vidinou rychlého přelezu, a tím pádem zanedbávám potřebnej rest a jedu dál. Kolotoč pokusů se točí, teď už za svitu reflektoru, na plné otáčky..

Pokusy se stále lepší, což mě akorát utvrzuje v tom, že mám převahu a měl bych to dalším nálezem udolat; už se natahuju do dobrého chytu a finální kříž jen tak tak nevychází. Sakra… Koukám na prsty a vidím, že blízko bylo nejen přelezu, ale taky pořádnýmu splitu; v ukazováčku je malinká dírka a v ní krev. V hlavě se mi pře několik myšlenek:
1. Můžu to zkusit s tejpou, ale nejspíš to nebude ono.
2. Můžu se na to vykašlat, abych prst nerozsekal ještě víc, ale cítím, že šance na přelez tam stále je.
3. Nakonec do toho jdu po hlavě, popadám vteřiňák a ránu zapatlávám. Nikdy dřív jsem to neudělal a vždycky mi to přišlo nechutný, ale přelez je na lopatě a občas mu člověk musí něco obětovat.

Připravenej dát příštímu pokusu všechno opět zasedám pod start. Pata, plác, plác, lišta, řezka, noha na stup a špička proti, zámek jak svině, nátah a padám.. Špička nebyla dost hluboko, zatím snad nejzbytečnější chyba, a co hůř, taktika s vteřiňákem absolutně neuspěla a split je nyní tak čtyřikrát větší a hlubší (foto). Dohrál jsem. Čistím čárky, balím věci a jdu na autobus.

Je půl devátý večer. Sedím v Děčíně na hlaváku, dojídám kebab od Tahíra a čekám na zpožděný ECčko do Prahy. Přemýšlím nad dnešním výjezdem, nad tím, jak jsem si na základě jedné myšlenky vytvořil dojem a očekávání a jak mě ta samá myšlenka od kýženého výsledku víc a víc oddalovala. Připadám si jak Anakin ve třetím díle Star Wars, když chtěl tolik zachránit svou Padme od špatného proroctví, až ho sám způsobil. Tolik jsem chtěl rychlej přelez bez omáčky, až jsem se ho nedočkal vůbec…

V tom je ale krása boulderingu – s každou zkušeností se člověk učí a sám sebe poznává, a to vše v kouzelném přírodním prostředí obklopen kamarády, anebo v mrazivé tmě obklopen sněhem, krví a reflektory.