Škola, práce, všude hodně lidí, do hor daleko… Na to je život moc krátký. Spousta z nás to vidí stejně, ale už ne každý s tím něco dělá. Anička Miltová si našla způsob, jak spojit příjemné s užitečným, a díky Erasmu se dostala do Norska. Konkrétně ji cesta zavedla do města, které se pyšní nejseverněji položenou univerzitou na světě, což nezní zdaleka tak zajímavě, jako titul města s údajně nejseverněji položeným pivovarem. Když k tomu přidáš fakt, že se jedná o skialpový ráj, dá se pochopit, že to neskončilo pouze u studijního pobytu… Anička tu žije druhým rokem. Jak se člověk s „ještě teplým inženýrem v kapse“ najednou ocitne daleko za polárním kruhem?Zas tak s teplým inženýrem v kapse to nebylo. Po státnicích jsem nastoupila na doktorské studium na Fakultě biomedicínského inženýrství v Praze, kde jsem studovala jak bakaláře tak inženýra. Zároveň jsem ale nastoupila do práce v nemocnici, a tohle spojení mi brzy ukázalo moc dobře, co nechci. Viděla jsem, jak mě psychicky vyčerpává dělit svůj čas jen mezi práci a studium a jak hrozně potřebuji být blíž horám. Během prosince 2018 jsem tedy začala zjišťovat možnosti programu Erasmus+ pro PhD studenty a prodírat se administrativou. Měla jsem v hlavě od začátku dvě možnosti – Bolzano a Tromsø. V obou případech se jedná o známá výzkumná centra akutní horské medicíny a lavin. V Norsku jsme trávili s rodinou od malička každé léto na dovolené, takže jsem se nakonec rozhodla pro sever. Po prvních pár měsících mi bylo jasné, že odjíždět domů do Česka bude těžké. Neskutečná skialpová sezóna, nádherná příroda a pohodový životní styl… Bylo načase ukončit studium v Česku a začít brát život v Norsku trošku vážně. Takže prvoplánově mělo jít jen o studium, nebo jsi měla už před odjezdem zaječí úmysly?Nejsem moc člověk, co by si uměl plánovat život nějak daleko do budoucnosti – spíš se snažím žít „tady a teď“. Už před nástupem na doktorát jsem všechny upozornila, že budu chtít vyjet do zahraničí – plán byl...

Kuba Steklý se před šesti lety vydal na poznávací výlet na Západní pobřeží Ameriky – lákal ho hlavně sníh. U nás v Česku patřil mezi širší freestylovou špičku, takže se k němu brzy dostaly zvěsti o množství prašanu, který tu za zimu spadne. Odjet domů už se mu nepovedlo a nakonec zdomácněl v městečku Revelstoke. Jak se žije na úpatí Skalnatých hor? Při pohledu zvenčí vypadá všechno jako nádherná pohádka, ale místo k životu si tu člověk musí tvrdě odpracovat. Kuba si nesnáze nepřipouští a naplno si užívá zimní metry prašanu a v létě nekončící kilometry bikových trailů. Jak se to semlelo, že jsi se takhle ocitl v Kanadě?Začalo to nevinně. Vyrazil jsem na sólo výlet za lyžováním do Kalifornie. Nakonec mi ale západní pobřeží Ameriky učarovalo natolik, že jsem musel zůstat a objevit víc. Takže jsi neplánoval od začátku, že bys tam zůstal?Vůbec ne. Kanada ani Revelstoke nebylo nic, co bych předem plánoval. Všechno, jak to tak bývá, byla souhra náhod a okolností. „Já v Kanadě rozhodně žít nebudu,“ prohlašoval jsem i po příjezdu do lyžařské mekky Whistleru. Nicméně životní styl, příroda a hlavně úžasná možnost kombinace volného času a práce se staly hlavním důvodem, proč jsem se nakonec rozhodl tady zůstat. Z ničeho nic najednou přesunout svůj život o tisíce kilometrů jinam zní ve tvém podání naprosto banálně. Bylo to vážně tak jednoduché?Byrokratické problémy byly obrovské – asi těžko pochopitelné pro někoho, kdo to nezkusil. Kdybych mluvil o podrobnostech a systému získávání víz, tak to nikomu nic neřekne. Každopádně první tři roky jsem tady byl na turistu. Celkově to byl těžký proces – získání trvalého pracovního víza trvá dlouho. V podstatě je to asi můj největší systémový úspěch v životě, vážím si toho víc než studia vysoké školy v Česku. (směje se) Napadá tě něco, co máš u sebe v Revelstoku, a nám to u nás v Česku chybí?Když jsem tuhle otázku položil pár kamarádům kolem mě, odpověď vždycky zněla jasně: průměrný úhrn sněhových srážek deset metrů...