„200 slov“

PSČ POD NÁSTUPEM

V této nej­no­věj­ší rub­ri­ce chce­me před­sta­vo­vat lidi, kte­ří se roz­hod­li poslech­nout své vnitř­ní volá­ní, opus­ti­li rod­né měs­to a pře­stě­ho­va­li se do blíz­kos­ti hor nebo skal, kde je jim doo­prav­dy dob­ře. Plá­nu­je­me do budouc­na kom­bi­no­vat jak díly ze zahra­ni­čí, tak ty čes­ké.

PSČ Tromsø. Aničce Miltové přimrzl k srdci arktický sever

15. 04. 2021 | Vojta Joska
Ško­la, prá­ce, všu­de hod­ně lidí, do hor dale­ko… Na to je život moc krát­ký. Spous­ta z nás to vidí stej­ně, ale už ne kaž­dý s tím něco dělá. Anič­ka Mil­to­vá si našla způ­sob, jak spo­jit pří­jem­né s uži­teč­ným, a díky Eras­mu se dosta­la do Nor­ska. Kon­krét­ně ji ces­ta zaved­la do měs­ta, kte­ré se pyš­ní nej­se­ver­ně­ji polo­že­nou uni­ver­zi­tou na svě­tě, což nezní zda­le­ka tak zají­ma­vě, jako titul měs­ta s údaj­ně nej­se­ver­ně­ji polo­že­ným pivo­va­rem. Když k tomu při­dáš fakt, že se jed­ná o ski­al­po­vý ráj, dá se pocho­pit, že to neskon­či­lo pou­ze u stu­dij­ní­ho poby­tu… Anič­ka tu žije dru­hým rokem. Jak se člo­věk s „ješ­tě tep­lým inže­ný­rem v kap­se“ najed­nou ocit­ne dale­ko za polár­ním kru­hem?Zas tak s tep­lým inže­ný­rem v kap­se to neby­lo. Po stát­ni­cích jsem nastou­pi­la na dok­tor­ské stu­di­um na Fakul­tě bio­me­di­cín­ské­ho inže­nýr­ství v Pra­ze, kde jsem stu­do­va­la jak baka­lá­ře tak inže­ný­ra. Záro­veň jsem ale nastou­pi­la do prá­ce v nemoc­ni­ci, a tohle spo­je­ní mi brzy uká­za­lo moc dob­ře, co nechci. Vidě­la jsem, jak mě psy­chic­ky vyčer­pá­vá dělit svůj čas jen mezi prá­ci a stu­di­um a jak hroz­ně potře­bu­ji být blíž horám. Během pro­sin­ce 2018 jsem tedy zača­la zjiš­ťo­vat mož­nos­ti pro­gra­mu Eras­mus+ pro PhD stu­den­ty a pro­dí­rat se admi­nis­tra­ti­vou. Měla jsem v hla­vě od začát­ku dvě mož­nos­ti – Bol­za­no a Trom­sø. V obou pří­pa­dech se jed­ná o zná­má výzkum­ná cen­t­ra akut­ní hor­ské medi­cí­ny a lavin. V Nor­sku jsme trá­vi­li s rodi­nou od malič­ka kaž­dé léto na dovo­le­né, tak­že jsem se nako­nec roz­hod­la pro sever. Po prv­ních pár měsí­cích mi bylo jas­né, že odjíž­dět domů do Čes­ka bude těž­ké. Nesku­teč­ná ski­al­po­vá sezó­na, nád­her­ná pří­ro­da a poho­do­vý život­ní styl… Bylo nača­se ukon­čit stu­di­um v Čes­ku a začít brát život v Nor­sku troš­ku váž­ně. Tak­že prvo­plá­no­vě mělo jít jen o stu­di­um, nebo jsi měla už před odjez­dem zaje­čí úmys­ly?Nejsem moc člo­věk, co by si uměl plá­no­vat život nějak dale­ko do budouc­nos­ti – spíš se sna­žím žít „tady a teď“. Už před nástu­pem na dok­to­rát jsem všech­ny upo­zor­ni­la, že budu chtít vyjet do zahra­ni­čí – plán byl...

PSČ Revelstoke. Z poznávacího výletu se nevrátil. Kuba Steklý v zajetí prašanu

27. 09. 2020 | Matěj Švec
Kuba Stek­lý se před šes­ti lety vydal na pozná­va­cí výlet na Západ­ní pobře­ží Ame­ri­ky – lákal ho hlav­ně sníh. U nás v Čes­ku pat­řil mezi šir­ší fre­esty­lo­vou špič­ku, tak­že se k němu brzy dosta­ly zvěs­ti o množ­ství pra­ša­nu, kte­rý tu za zimu spad­ne. Odjet domů už se mu nepo­ved­lo a nako­nec zdo­mác­něl v měs­teč­ku Revel­sto­ke. Jak se žije na úpa­tí Skal­na­tých hor? Při pohle­du zven­čí vypa­dá všech­no jako nád­her­ná pohád­ka, ale mís­to k živo­tu si tu člo­věk musí tvr­dě odpra­co­vat. Kuba si nesná­ze nepři­pouš­tí a napl­no si uží­vá zim­ní met­ry pra­ša­nu a v létě nekon­čí­cí kilo­me­t­ry biko­vých trai­lů. Jak se to semle­lo, že jsi se takhle oci­tl v Kana­dě?Zača­lo to nevin­ně. Vyra­zil jsem na sólo výlet za lyžo­vá­ním do Kali­for­nie. Nako­nec mi ale západ­ní pobře­ží Ame­ri­ky uča­ro­va­lo nato­lik, že jsem musel zůstat a obje­vit víc. Tak­že jsi neplá­no­val od začát­ku, že bys tam zůstal?Vůbec ne. Kana­da ani Revel­sto­ke neby­lo nic, co bych pře­dem plá­no­val. Všech­no, jak to tak bývá, byla sou­hra náhod a okol­nos­tí. „Já v Kana­dě roz­hod­ně žít nebu­du,“ pro­hla­šo­val jsem i po pří­jez­du do lyžař­ské mek­ky Whist­le­ru. Nicmé­ně život­ní styl, pří­ro­da a hlav­ně úžas­ná mož­nost kom­bi­na­ce vol­né­ho času a prá­ce se sta­ly hlav­ním důvo­dem, proč jsem se nako­nec roz­ho­dl tady zůstat. Z niče­ho nic najed­nou pře­su­nout svůj život o tisí­ce kilo­me­t­rů jinam zní ve tvém podá­ní napros­to banál­ně. Bylo to váž­ně tak jed­no­du­ché?Byro­kra­tic­ké pro­blémy byly obrov­ské – asi těž­ko pocho­pi­tel­né pro něko­ho, kdo to nezku­sil. Kdy­bych mlu­vil o podrob­nos­tech a sys­té­mu zís­ká­vá­ní víz, tak to niko­mu nic neřek­ne. Kaž­do­pád­ně prv­ní tři roky jsem tady byl na turis­tu. Cel­ko­vě to byl těž­ký pro­ces – zís­ká­ní trva­lé­ho pra­cov­ní­ho víza trvá dlou­ho. V pod­sta­tě je to asi můj nej­vět­ší sys­té­mo­vý úspěch v živo­tě, vážím si toho víc než stu­dia vyso­ké ško­ly v Čes­ku. (smě­je se) Napa­dá tě něco, co máš u sebe v Revel­sto­ku, a nám to u nás v Čes­ku chy­bí?Když jsem tuhle otáz­ku polo­žil pár kama­rá­dům kolem mě, odpo­věď vždyc­ky zně­la jas­ně: prů­měr­ný úhrn sně­ho­vých srá­žek deset met­rů...