Kdopak to leze?

---

Jejich tempo připomíná zástup marodů v nemocniční jídelně. Sunou krok za krokem, občas si dají pauzu. Moc spolu nemluví, vypadají smutně. Cílem jejich dnešního pochodu není výdejní okénko, ale vrchol alpské čtyřtisícovky.

Jaké to asi je – být jedním z řady klientů?

Nemusíš se starat o předpověď počasí – termín máš zamluvený půl roku dopředu, takže víš, že stejně nemáš na vybranou. Když cestu v půlce zahalí hustá mlha, tvoje tempo to nijak neovlivní – vůdce, který tě táhne na laně, tu byl už několikrát a terén zná poslepu. Je to profík. Mapa, kompas, navigace? Můžeš nechat doma. Stejně tak jako matroš – půjčí ti, postará se...

Řešit, kde umístíš stan a jak si ho ukotvíš proti noční vichřici? Vymýšlet, co si nahoře uvaříš? Nic takového tě během placeného výstupu nečeká – necháš se rozmazlovat zázemím chaty – hlavně pomocí jídla, které sem přiletělo vrtulníkem… Vítr bereš jako zajímavou kulisu, kterou trochu slyšíš zpod peřiny. Zvuk hor ve formě lehkého doteku prochází i přes stěny z kamenů a dřeva… Příjemně tě uspává.

Když ti pak horský vůdce na vrcholu udělá fotku, může tě to probrat a napadnout otázka: „Kdo to dneska vlastně vylezl?“

(…)

Užij si o prázdninách výzvy jiného ražení… Plánuješ se spoléhat jenom na sebe nebo kamarády a nemáš jistotu, jak to dopadne? Tak do toho jdi! Život je příliš krátký na to, aby si ho člověk zaplácával předem vyhranými výzvami… Těmi si jen dokážeš, jak si na tom. Utvrdíš se v přešlapování na místě. Lepší je se posunout dál.

---

  — Standa „Sany“ Mitáč / červenec 2019 Editor

eMontana, klapka jedna!

---

  Vítej na novém webu. Co jsme pro tebe připravili?

Před pár dny začala sezóna na písku, tak jsme se jim věnovali v prvních třech článcích.

Neodpustím si vzpomínku na tři setkání s vynikajícím fotografem Karlem Vlčkem, se kterým jsme prohrábli tmavá místa jeho suterénního archivu. Karel souhlasil s tím, že eMontana může používat oprášené fotky i v budoucnu. Máš se na co těšit.

Tak hezký duben, ideálně s naším zkušebním vysíláním.

   

---

  — Standa “Sany” Mitáč / duben 2015 Editor

Na eMontaně používáme jen původní matlaninu

---

  "Naproti tomu jiné spatřím, že jen z jiných nádob vybírali a do svých překládali: a těch bylo na sta. I řekl jsem: "Titoť vodu přelévají." Odpověděl mi tlumočník:
"I tak se umění množí." (...)

Jiný zase přidáváním lecjakés matlaniny, třeba prachu a smetí, zahustil, jen aby se také nové zadělání zdálo. Mezi tím nápisy nádhernější než onino přivěšovali,
a nestydatě jako jiní dryáčníci každý své velebil."

Přebírání a kopírování textů se nelíbilo už Janu Amosi Komenskému, tohle byl úryvek z Labyrintu světa a ráje srdce starý 392 let!

My máme, stejně jako JAK, rádi původní články. Na začátku května jsme například zadělali na nový o vztazích ve skalách.

Hezký květen – přes den venku, večer s eMontanou.

---

  — Standa “Sany” Mitáč / květen 2015 Editor

Lezci sobě. Bez toho není zbytí

---

„Přátelé, tohle je nejlepší kniha na Zeměkouli, bez který prostě není zbytí,“ lije legendární lezec Prcas Slavík pivo na nového průvodce po Pravém břehu Labe. Poslední víkend v květnu se v Labáku sešli lezci, aby pokřtili vytrvalostní dílo od Piškota Chocholouška a Prcka Nehasila. A jestli se letos něco vážně povedlo, tak je to právě jejich knížka.

Pěkný bude nejspíš i nový průvodce na Vltavskou žulu od Jirky Siky. Nakonec se v červnu těším na filmový festival ve Skaláku, který pořádá Boris Hlaváček a Jirka Rainer. Letos chtějí rozjet první ročník a jsou sami zvědaví, jak to dopadne.

Je super, když nejlepší lidi na Zeměkouli něco dělají pro ostatní a pro naši společnou vášeň, bez který prostě není zbytí.

Držíme palce do dalších projektů!

PS. Článek měsíce – rozhovor s nelezcem Adamem Ondrou publikujeme během prvního týdne v červnu.

---

  — Standa “Sany” Mitáč / červen 2015 Editor

Dvacet deka dobrodružství. Zabalit s sebou

---

Už je to skoro rok, co jsem byl naposledy v kině. Po zhlédnutí Století Miroslava Zikmunda jsem s pár desítkama dalších zvědavců zůstal přikovaný k pohodlné sedačce až do úplného konce filmu. Ještě nikdy před tím se mi nestalo, že by všichni zúčastnění potřebovali tímhle způsobem strávit právě prožitý, velmi intenzivní zážitek.

I my ti v červenci představíme dva příklady odvážných cestovatelů. Nejdřív Martinu Labohou, která se po světě potuluje už víc než 500 dní. “Mnoho lidí tvrdí, že by chtěli žít jako já, ale prý nemůžou. Nemají peníze nebo čas. Dle mého názoru mají jen jiné priority,” líčí tahle nekompromisní sólo cestovatelka.

A chvilku po ní podobně inspirativní rozhovor s Láďou a Káťou z expedice Bigtrip.cz. V oranžové OKI skoro před rokem vyrazili z Prahy, projeli Afriku a teď křižují nezpevněné cesty jihoamerického kontinentu. “Otázkou je, co byla větší oběť. Vzdát se dobrých zaměstnání, kolegů, kamarádů, vybavení bytu, jistot a “bezpečné” pohody a nebo to, že jsme to provedli až teď?”

Šťastnou cestu jim i všem ostatním cestovatelům!

---

  — Jakub Freiwald / červenec 2015 Editor

Vánoce na Ťan Šanu

---

Přestává pršet a ty se směješ. Víš totiž, co přijde do pěti minut.

Na stan začne padat sněhové műsli, které se míchá s mlíkem z údolí. Čtvrtý chod večerní bouřky. Máš chuť na kousek chleba, tak rozepneš spacák a sedneš si. Další blesk a hřmící ozvěna – to nebylo moc daleko! Instinktivně odložíš igelitku s jídlem a zase si pomalu lehneš, jako když tam nejsi. „Nafukovací karimatka přece od země trochu izoluje,“ hledáš pozitiva...

Ve čtvrt na pět ráno se ozývá poslední hrom a všude kolem je bílá vánoční atmosféra. Prý že na Ťan Šanu tenhle svátek neslaví. Není to pravda. Ledovec ho slaví rád a připravil pro tebe spoustu úhledně zabalených překvapení.

Je štědrý a potichu nabízí největší a nejpotrhlejší dárky, co vytvořil. Půjdeš se podívat? Láká tě to. Jenže mačky se propadají víc a víc. V hloubce pod vrstvou vánočního papíru syčí voda.

S uctivým „ne“ pro dnešek odmítneš. Zkusíš to znovu, jinak, s větším množstvím zkušeností a hlavně s úsměvem, který nebude strojený...

Příjemný srpen s eMontanou, ideálně s opravdovým dárkem pro lezce. Připravil ho kovář v článku měsíce.

---

  — Standa “Sany” Mitáč / srpen 2015 Editor

Za koho lezeš? Já za Česko

---

„Pozvedněte mysl, drazí rodáci! Díky vám potkal naši Itálii velkolepý úspěch... Všichni Italové dnes stojí v úctě, aby vás oslavili jako nejlepší reprezentanty naší krve...“ zněl rozkaz ze základního tábora pod K2 na konci července 1954. Na vrchol vystoupili první lidé – dva Italové – a v novinách se psalo o vyhrané válce.

Od té doby se hodně změnilo. Každopádně otázka, jestli má horolezectví mít národní charakter, zůstala.

Říkáš, že v horách lezeš hlavně kvůli sobě a času s kamarády. Chceš si něco dokázat, přivézt zážitky z nočních sestupů s jednou čelovkou... Závazky ke sponzorům tě děsí a fotit se na vrcholu s vlaječkou ti přijde přežité.

Pokud to s alpinismem myslíš jinak a chceš dosahovat také sportovně hodnotných výkonů, může být "nároďák" dobré místo, kde můžeš s ostatními sdílet informace, zkušeností a hlavně – nadšení.

Prostor, kde se setkávají mladí a starší lezci, totiž generuje oboustrannou motivaci: „Vždyť ten Stoupa neleze tak dobře, měl bych tu cestu na Cima Grande taky zkusit.“ Nebo naopak: „Koukej, jak do toho ty mladý bušej. Pojďme se ještě jednou pověsit do toho projektu na Eigeru, než nás předběhnou!“

---

  — Standa “Sany” Mitáč / září 2015 Editor

Nápadům neporučíš

---

Od konce května s Alešákem připravujeme článek o výmluvách.

Původní plán vypadal takhle: "Výmluvy by byly fajn zveřejnit na začátku září – končí prázdniny, začíná podzimní pracovní cyklus. Člověk jich má tou dobou plnou pusu..."

Nějak jsme to nestihli: „Potřebuju čas, aby to za něco stálo. Mám to rozdělaný, ale nejde to. Hodinu jsem nad tím zase seděl a nenapsal jsem ani řádku...“ stěžuje si Alešák během toho, co hledáme v kapradí jeden saský kvak.

Nakonec budeme asi rádi, když Výmluvy zvládneme do příštího jara.

Článek o „mizející radosti z lezení“ naopak vyplynul sám od sebe a měli jsme ho hotový během pár dní.

Jeho hlavní sdělení je anglické: „Forget the grade,“ které se dá přeložit takhle: „Zapomeň na číslo obtížnosti a bude to mít grády.“

Příjemné čtení.

---

  — Standa “Sany” Mitáč / říjen 2015 Editor

LEGO pro legendu

---

Sestřička vchází do pokoje a před ní leží rozlámaný důchodce. Kvůli všem přístrojům, které jsou okolo, nedokáže odhadnout jeho věk. „Pane Slavík, potřebujeme trochu rozhýbat ty vaše prsty,“ říká mu silnější paní a podává do rukou několik dílů stavebnice LEGO. „Tady máte kostičky. Měl byste si s nimi každý den chvíli hrát,“ říká mu a pokračuje k další posteli.

Chlapík se slušně usměje a poděkuje, ale v duchu si myslí svoje. Kostičky špatně nesli jeho kamarádi, a tak mu další den přinesli tabák, aby mohl balit cigára. Jemná motorika se dá posilovat různě.

„Lidi v nemocnici házeli flintu do žita, i když na tom byli líp než já,“ vzpomíná Prcas. Ostatní pacienty se tak snažil trochu rozveselit. Promítal jim po večerech fotky z lezeckého života. „Stavěl jsem se k tomu nejvíc pozitivně, jak to šlo.“

Takhle nějak podle vyprávění probíhala rekonvalescence pionýra skalkařského lezení v Česku, „Prcase“ Slavíka, který spadl ze skoro dvaceti metrů. Tím utvrdil myšlenky jeho kamarádů, že „Prcas“ je nesmrtelný.

Rozhovor s ním vedla Simča Ulmonová a vzhledem k tomu, že povídání je delší než obvykle, připravili jsme i verzi pro čtečky.

---

  — Standa “Sany” Mitáč / listopad 2015 Editor

Multifunkční blbosti nebo knížku?

---

Štědrý den se blíží a vybírání dárků se zdá zase těžší než loni.
Co se nabízí?

„Stan do nejextrémnějších podmínek. Počet vchodů: 0“
Možná to jen někdo špatně zadal do svého eshopu. Možná je to dárek pro někoho, kdo chce v horách zažít opravdické extrémní podmínky.

„Igelitka z kukuřičného škrobu“
Co takhle darovat věc, která se novému majiteli do tří týdnů plně rozloží? Může to být tip pro kamaráda s duší ekologa. Díky speciálnímu polyesteru Ecoflex a kyselině polymléčné ze sáčku nezbyde vůbec nic.

„Multifunkční outdoorový náramek“
Oproti těm elektronickým ti sice neměří tep, ani tě nezvládne lokalizovat, ale spolehlivě tě ochrání v nepředvídatelné situaci. „Součástí je 3,7 metrů padákové šňůry, která se dá využít na výrobu luku,“ píše výrobce.

Nebude lepší knížka? Třeba ti pomůžeme s výběrem TADY.

---

  — Standa “Sany” Mitáč / prosinec 2015 Editor

Čím horší fotky, tím víc dobrodružství

---

Zní to hloupě, ale něco na tom je. I když je film velkolepě natočený, má autentický zvuk a doplňují ho luxusní záběry z dronů, může v něm něco chybět.

„Kdo přenáší hraniční dobrodružství live do televizního programu, může být dobrý herec, ne však průkopník při střetu člověka s divočinou,“ píše Reinhold Messner v knize Až na vrchol světa. Tvrdí, že opravdové dobrodružství není možné inscenovat. „Možná se dá dokumentovat pár snímky, ostatní je víceméně show.“

Lednový článek měsíce bude o Vaškovi Šatavovi, který leze pro všechno jiné než je show. Na jeho fotkách je to vidět. Sice nejsou stoprocentně technicky dokonalé, ale najdeš v nich jiskru, která z některých dnešních filmů o horách zmizela.

Přeji veselý a zdravý rok 2016 s takovou formou dobrodružství, jaká ti vyhovuje.

---

  — Standa “Sany” Mitáč / leden 2016 Editor

eMontana útočí! A facebook brání lidskost

---

Z eMontany se stává nebezpečný web. „Váš příspěvek může šokovat a vyvolávat negativní reakce. Snímky, které jsou děsivé, nejsou povoleny,“ napsal nám facebook po tom, co jsme publikovali příspěvek o lezení v Adršpachu. Doprovázely ho fotky odřených nohou ze širokých spár…

eMontana hřešila i dál. Minulý měsíc facebook reagoval na vyprávění od Petra Koska, který se svou přítelkyní prošel slavný Pacific Crest Trail: „Je zakázáno propagovat články s fotografiemi, které zobrazují lidské tělo v krajních mezích – nežádoucím nebo idealizovaným způsobem.“ Tentokrát mu vadila titulní fotka neumytých nohou se zasněženou horou v pozadí.

Co asi řekne na únorový článek měsíce, ve kterém se objevil drsňák Karel Vlček? To je teprve maso.

A upozorní nás na idealizovaný způsob zobrazení, až budeme psát o nějaké sympatické mladé lezkyni?

---

  — Standa “Sany” Mitáč / únor 2016 Editor

Jak spláchnout 17 tisíc do záchoda?

---

Instalatér pan Wágner působí trochu těkavě. Má tlusté brýle a vizáž staršího herce osmdesátých let – z filmu typu Vesničko má středisková.

„Představte si, že už makám devět dní vkuse,“ ulevuje si během toho, co se naklání do stupaček na záchodě. „Potřebuju peníze. Musím vydělávat. To víte, rodina, manželka...“

„A nechtěl byste si dát dovolenou? Trochu klidu?“ zkoušíš se ho upřímně zeptat. Jestli by nějakému člověku pomohl týdenní veget na horách nebo aspoň u moře na pláži, je to právě on.

„Já už jsem všude byl...“ odpovídá pan Wágner s vážností, kterou v tu chvíli vůbec nečekáš. Netřeba dalších otázek.

Za týden přichází znovu, tentokrát vyměňovat umyvadlovou skříňku. Včera neměl čas. Dnes doráží zase o několik hodin později – v budově Sokola prý praskla voda a řešil havárii.

„To nebudete věřit, co se mi stalo,“ zvedá obočí nad své brýle. „Utopil jsem novej dotykáč, ten Samsung es šestku... Sedmnáct hadrů v hajzlu.“

---

  — Standa “Sany” Mitáč / březen 2016 Editor

eMontana slaví rok bez kšeftů

---

„Ten rozhovor nemusíte označovat jako -PR-, nebyla by to reklama, téma určitě přitahuje i vaše čtenáře,“ přesvědčuje na schůzce další marketingový odborník další outdoorové firmy. „Články o našich ambasadorech jsou přece tak zajímavé.“

Nebo: „Udělejte nezávislý test našich nových bot. Ohodnoťte lehké instantní jídlo do hor. Sdílejte pravidelně jeden náš post za jeden váš…“

Se čtenáři se dá kšeftovat různě, není to moc složité. Stejně tak jako používat bez souhlasu fotky a odkazovat na cizí videa. Nás to nebaví. Přesně před rokem jsme začali eMontanu dělat jinak – tvořit původní obsah.

Časem jsme zjistili, že nenechat si mluvit do obsahu článků (většina našich inzerentů to naštěstí chápe) a zároveň vydělávat peníze na tvorbu toho našeho, není moc jednoduché. Je to celkem dřina.

Pokud máš rád nezávislost eMontany a chceš jí trochu potěšit, sílu jí dodá i symbolický příspěvek. Co za to dostaneš? Můžeš mrknout tady.

Na závěr ještě jedno „díky“. Za rostoucí čtenost webu a podporu na facebooku. Na něm jsme třeba chtěli mít po roce fungování komunitu 1000 lidí. Přání jsme přesáhli více než trojnásobně.

Pěkný další rok s eMontanou našim super čtenářům přeje

---

  — Standa “Sany” Mitáč / duben 2016 Editor

Lezení není jenom o lezení

---

"Je faktem, že všechny sporty jsou triviální a nesmyslné. Lezení se však zdá být jediným sportem, jehož účastníci si to uvědomili." (citát z anglického časopisu DPM Climbing)

Zmínění účastníci jsou osvícení. Mají pravdu, že lezení je vlastně úplně k ničemu. I Adam Ondra říká v rozdělaném rozhovoru: "Já vlastně nic nevyrábím."

Přesto je lezení v jejich životech důležitější než materiální věci. Působením něj se každodenní problémy mění v drobnosti a účastnící díky němu získávají odstup. I od sebe sama. Vždyť kdo jiný by měl mít nadhled, než právě lezci.

To, že jsou díky své nesmyslné zálibě otevřenější než běžná populace, jim může také pomoct diskutovat s lidmi odlišných názorů a přístupů k životu. Dokáží díky tomu opustit svoji (dnes módní internetovou) bublinu předsudků.

Článek měsíce začíná tradičně o lezení, ale v druhé půlce řeč přechází na lukostřelbu, antikoncepci a absurditu zákonů. Tak jako to bývá v hospodě, když se bavíš s kamarády – lezení přeci není jenom o lezení. Je to třeba i o tom se vzájemně poslouchat a žít (aspoň v rámci možností) v souladu s přírodou.

PS. A co pozitivní emoce? Podle dnešních vědců jde o hmotnou komoditu. Není tedy Adam lidská továrna? Během května se těš na rozhovor i s ním.

---

  — Standa “Sany” Mitáč / květen 2016 Editor

Natoč to. Klidně s výmluvou

---

Ne vždycky se zadaří. Poslední natáčení dvou "Příběhů cest" úplně neklaplo. Jednou nám prvolezec zapytlil stometrovou cestu hned u prvního kruhu a podruhé jsme doplatili na vlastní blbost. Když už jsme vyplácali přes 30 GB materiálu, aspoň jsme byli u vzniku nových výmluv, např.

„Pískovec je moc hrubý a ten kout je moc děsivý...“
"Ty fleky na skále měly tření jako žabí sliz."
„Nemohl jsem se soustředit na lezení, protože jistička měla umixovanej prst.“

Než se tyhle dvě cesty vydáme dotáčet, bude tu prostor pro tebe. Spustili jsme soutěž, která potrvá dva měsíce. Když nám pošleš krátké video o svojí oblíbené cestě (může obsahovat i výmluvy), budeš mít velkou šanci vyhrát některou z fajn cen. Mrkni sem.

Hodně štěstí a hlavně zábavy během natáčení přeje

---

  — Standa “Sany” Mitáč / červen 2016 Editor

Jizva, která se nehojí

---

Zase ji podceňoval a ona cestu zase vylezla bez odsednutí. Slunce pálilo do Západní hrany Prachovské jehly a oni měli v pozdním létě celé skalní město sami pro sebe. „Proč tu nikdo není? Ti lidi jsou fakt líní,“ smáli se. On jí tahal cesty a ona, o několik let starší, ho učila, jak zůstat životním optimistou ve světě dospělých. „Bezva kamarádi,“ říkala.

„Ahoj, nekdy v tydnu L?“ čekala na přečtení krátká esemeska. Místo odpovědi přišla největší rána do jeho lezeckého srdce. Ve chvíli, kdy v podzimní večer na chodbě vybíral poštu ze schránky. Telefon: „Měla pád od slanění. Z patnácti metrů. Nic zlomeného, ale narazila hlavou do kamene pod skálou. Zatím spí.“

Když se konečně probrala, myslel si, že se vše už bude jen zlepšovat. Vchází do nemocničního oddělení mezi její rodinu. „Mámo, kdo tě přišel navštívit?“ a snaží se v hloubce jejích očí najít a uchopit původní jiskru. „No, kdo to přišel?“
„Kluk,“ ozvalo se tlumeně.

Lezení trestá chvilkovou nepozornost a umí to dělat tvrdě. Na červenec jsme připravili velký článek na téma zranění.

Prázdninový předvečer nabádá k velkým plánům a akcím. Nezapomeň prosím během nich neustále kontrolovat i banality – třeba založení lana do slanění.

A když už se něco přihodí, nepřestávej věřit v zázraky.

---

  — Standa “Sany” Mitáč / červenec 2016 Editor

První krok je nejtěžší. Míří do neznáma

---

Když se zeptáš Alexe Hubera, na jaký pocit ze sóla severní stěnou Cimy Grande nejčastěji vzpomíná, odpověď se vůbec netýká samotného lezení. Nejsilnější prožitky mu rotovaly hlavou ještě před okamžikem, než do půlkilometrové stěny nastoupil.

„V tu chvíli se nacházíš ve světě, který je úplně vzhůru nohama. Máš černé myšlenky o své smrti... Zkratu uprostřed stěny, kdy nejsi schopný udělat další krok... Smeknutí... Pak si najednou připadáš silný a cítíš nával sebevědomí: 'Vím, že to zvládnu!' Tohle se opakuje pořád dokola.“ Jakmile však začal Alex lézt, dostavilo se soustředění a jeho mysl černé myšlenky vytěsnila. Na celý rozhovor s předním světovým lezcem a alpinistou se můžeš těšit brzy na eMontaně.

Připravujeme pro tebe také materiál z letošního výpadu mladých českých lezců do Chamonix, kde právě probíhá „druhé kolo“ předávání zkušeností od starých horských vlků. O prvním (loni v Orcu) jsme psali tady.

Pokud máš i ty své tajné sny, dávej si pozor, ať klíčový pokus nezabalíš ještě před prvním krokem.

---

  — Standa “Sany” Mitáč / srpen 2016 Editor

Začíná fotbalová a hokejová liga. No a co?

---

Možná malé porovnání. Na letošních bouldrových závodech během Fesťáku bylo zase vidět, jak hodně se liší lezečtí fanoušci od těch „masových“.

Pro ilustraci – fanoušek s lezeckou filosofií by se na fotbale choval takhle: Když se jednomu týmu po rychlé kombinaci podaří trefit šibenici, má radost a tleská. Když se druhému týmu povede pěknou hlavičkou vyrovnat, tleská taky!
A ostatní fanoušci v kotli na něj hodí (v lepším případě) pohledy s dávkou opovržení.

Fotbalový fanoušek v Teplicích nad Metují: Během pokusu na zónu Olina Klapala živočišně řve, bubnuje a podporuje! Naopak, nemá rád Martina Stráníka, a tak na matraci pod něj vhazuje světlici a řve vulgární hesla…

Jsou to dva různé světy.

Ten hokejově-fotbalový nese přívlastek „kolektivní“. Jenomže, co je doopravdy kolektivní sport? V lezení (alespoň teď na Fesťáku) byli fanoušci i závodníci jeden kolektiv… Pozitivní těleso nabíjející samo sebe. Jedni bez druhých? To by nefungovalo.

Naopak, na hokejovém zápase často napočítáš kolektivy hned čtyři.

Užij si září s naším (kolektivním?) sportem/životním stylem,

---

  — Standa “Sany” Mitáč / září 2016 Editor

Univerzální lék na všechno

---

Nejspíš ten pocit dobře znáš. Totální samota. Desítky kilometrů na všechny strany kolem tebe nic, jen nespoutaná, divoká příroda. Jako univerzální lék na všechno by ji měli povinně předepisovat u doktora. V nepravidelných intervalech, aspoň dvakrát za rok.

Stejnou diagnózu jsem si naposledy vyslechl před pár týdny v Norsku. Je po sezóně a turisty tu žádné nepotkáš. Úzkými pěšinkami si to jenom občas mašírují ošoupané kanady drsných lovců s dlouhými puškami všeho druhu. Soba zkolí bez mrknutí oka na stovky metrů, pro tebe mají naštěstí připravený úsměv od ucha k uchu.

Zbavuješ se zbytečného balastu moderní doby a vracíš se k těm nejzákladnějším věcem. Kde budeš spát a co budeš jíst. Na ničem jiném nezáleží. Zatímco doma by sis dal pořádnej nášup a ještě si šel přidat, tady si vystačíš s půlkou müsli tyčinky. Když si chceš hodně přihnout, dáš si k tomu jako dezert bonbón.

Okolní lišejníky hrají všemi barvami. Od světle žluté až po temně rudou. Dny se začínají krátit a příroda se připravuje na polární noc. Hustá oblačnost okupuje většinu horizontu a sluneční paprsky jenom občas nesměle vykukují zpoza mohutné divadelní opony. V hlavě se ti honí tisíce myšlenek pořád dokola, jinak máš ale vygumováno. Na obzoru žádný plán ani povinnosti.

V jednu chvíli se mi vybavuje nedávný rozhovor se známým českým ekonomem, který tvrdí, že kromě měst kolem nás není nic reálného. Stromy někdo zasadil a do lesa chodíme jenom z nutnosti. Vážně? Protože já si teprve v podobných chvílích, kdy se na chvíli vymaním z toho nekonečného betonového vězení, připadám naživu.

Užij si barevný podzim, nejlíp někde v přírodě,

---

  — Jakub Freiwald / říjen 2016 Editor

Hory, které spí. Prosíme nerušit

---

Lidé, kteří žijí pod nimi, věří že horolezci by je svými výstupy znesvětili a připravili o tajemství. Do téhle kategorie patří například Machapuchare nad nepálskou Pokharou, Chenrezig (na fotce) – symbol soucitu v Sečuánu, nebo tibetský Kailás, který obcházejí poutníci čtyř náboženství. Zakázané hory.

Je tu ale ještě další kategorie – posvátné hory, na které se lézt může, ale spí i přesto. Svoji krásou, obtížností a výškou mezi nimi vyčnívá Minya Konka v Číně (7 556 m n. m.). Tento týden přineseme článek, který se bude snažit převyprávět anabázi prvního výstupu v roce 1932.

Přestože tehdy skupina čtyř kamarádů na Konce uspěla, hora dodnes neztratila nic ze své dominance a majestátu. Hodnota prvovýstupu v alpském stylu navíc každým dnem roste – vrchol Konky už zase odpočívá.
Nikdo na něm nestál 14 let...

Přeji inspirativní čtení a o slunečných chvílích hodně štěstí na skalách.
Tření je tady!

PS. Od zítra rozjíždíme na eMontaně novinku – pravidelné překlady vybraných článků do angličtiny. Pokud máš kamarády v zahraničí, budeme rádi, když je zásobíš odkazy.

PPS. Pro lezce chystáme „Příběh cesty“ Big Wall VIIIc na Pravém. Máš se na co těšit.

---

  — Standa “Sany” Mitáč / listopad 2016 Editor

Nevíš, jaký dárek k Vánocům? Nech si poradit od hor…

---

„Mám si vzít ty tvrdý skelety nebo tyhle Zamberlany? Jsou sice trochu menší, ale zas se mi v nich líp chodí…“ řeší parťák Jirka deset minut před odjezdem do Alp doma v Hlubočepích.

Obě varianty byly dost na pytel. Rozhodl se pro menší.

První den z bot vyndal vložku, aby je trochu zvětšil. Po dvou dnech na ledovci už křečuje. Ve stanu se večer ptám: „Cítíš tohle?“ a zarývám se mu svým nehtem hluboko do palce u nohy. „Ne,“ podíváme se na sebe celkem udiveně.

Večer trávíme přípravou vodní lázně a pár hodin prsty rozehříváme. Nakonec se v nich překvapivě znovu objevil cit. Na výstupový den červené Zabijáky střídáme – aneb je to super výhoda, když máš stejně velkou nohu jako parťák. Můžeš tuhnout vesele taky.

Takže dobrá rada – pokud nevíš, co si přát k Vánocům, stačí vyrazit na pár dní do zmrzlých hor. Samy ti ukážou, v jaké části matroše máš slabinu… Je to pohodlné – nemusíš nic vymýšlet a dárek ti bude sám důrazně doporučen. Ať už to budou boty, rozbité mačky, špatně těsnící vařič nebo propíchlá nafukovačka... Určitě to rychle poznáš.

Vánoce plné dobrých nápadů přeje

---

  — Standa “Sany” Mitáč / prosinec 2016 Editor

eMontanu čeká otřes, prosíme o shovívavost

---

Někdo se přes Vánoce prohrabuje v bednách cukroví, my jsme se tentokrát prohrabávali v nastavení eMontany. Nelíbilo se nám, že web běžel pomalu, a tak jsme se rozhodli ho zrychlit a přesunout na výkonnější server. (Aby nám zase nespadl, až Adam vyleze 9c.)

Pokud se operace v noci 4. 1. povede, podle hrubých odhadů nám eMontana dohromady uspoří
5000 minut měsíčně,
tzn. 83 hodin,
neboli 3,5 dní a nocí, které můžeme místo čekání na načtení článku strávit venku na skalách.

Tak doufejme, že se naši admini David s Dominikem pochlapí a povede se jim rychle odstranit chyby, které většinou podobný přesun přinese.

Článek měsíce už máme napsaný – publikujeme ho, až web poběží podle našich představ (snad příští týden).

Díky za pochopení a pěkný začátek roku,

---

  — Standa “Sany” Mitáč / leden 2017 Editor

Mazáci vědí

---

Nedávno se ptal kamarád po cestě na bouldry: „Proč máte na eMontaně v rozhovorech samý starý páprdy?“

Odpověděl jsem klasicky, že lezení není jenom o lezení a že mi přijde těžké vytvořit rozhovor s přesahem, když zpovídáš třeba dvacetiletého bouldristu. (Michal Běhounek byl nedávno pěkná výjimka.)

Uvědomil jsem si to znovu při práci na rozhovoru s legendárním Rosťou Tomancem. Kdyby se ho někdo vyptával v jeho šestadvaceti letech, vznikl by z toho text plný čísel obtížnosti a počtu pokusů, který by páchnul živočišným potem. Rosťa byl tehdy lezením zaslepený.

Dnes je to mazák, který působí, že dokáže skloubit svoji oblíbenou činnost s rodinou i prací. A až si budeš příští týden číst jeho názory, třeba si z nich něco vezmeš.

Existuje i přísloví, které tohle zamyšlení vystihuje: „Kdyby mladý věděl a starý mohl, všechno na světě by bylo dávno hotové.“

Proto je dobré vážit si mazáků a poučovat se z jejich chyb.

Inspirativní čtení a hodně zážitků na sněhu,

---

  — Standa “Sany” Mitáč / únor 2017 Editor

Lezec masochista

---

Sám sebe můžu bez problému zařadit do kategorie lezců začátečníků. Jako svůj dosavadní vrchol považuju nákup nových lezeček, půl roku po sedáku. Před pár měsíci jsem se odhodlal i k maglajzáku. Za ten se mi doteď všichni smějí. Tyrkysový s puntíky si prý kupují jenom holky.

Je mi to fuk. Lezení pro mě znamená hlavně radost z pohybu, ať už ráno před prací na stěně nebo o víkendu ve skalách. Čísla moc neřeším. Nový skalp mi sice vyčaruje úsměv na tváři a zaplaví mozek endorfiny, jinak ale dávám prostor i jiným aktivitám.

Jsem nejspíš v menšině a je možné, že mě lezecká evoluce taky brzy dostihne. Koupím co nejnepohodlnější boty a bříška prstů budu každý večer chladit o vychlazený půllitr. Jinak to přece nejde.

“Je to víceméně o překonání bolesti. Musíš být tak trochu masochista a v určitém momentu se ti povede proměnit bolest v potěšení,” konstatuje Adam Ondra.

Proč tohle všechno vlastně lezci podstupují? Říkám si v duchu.

Matěj Pohorský právě dokončuje březnový článek měsíce, který odpoví na všechny otázky. Věnuje se totiž stále častější diagnóze – lezec masochista.

Našel jsem se v něm já, s velkou pravděpodobností se v něm najdeš i ty. Každopádně nevěš hlavu. Dá se to léčit.

---

  — Jakub Freiwald / březen 2017 Editor

Už svítí i mezi regály

---

O tomhle víkendu byli snad ve skalách všichni kámoši, co znáš. Posílalo se a pytlilo ve velkém... V Labáku to zvolna ožilo v půlce března a teď, když nikomu nechceš šlápnout na lano, už musíš pod nástupy dost kličkovat.

Levý břeh schytal první mordor-nájezd a na Pravém byl celkem klid, který občas přerušila cimrmanovská scénka s ochranáři – jejich strážní psi v oblečku tu čmuchali lezcům i lezkyním pytlíky: „Slečno, příště to opravdu zkuste bez toho magnézia.“ „Dobře, tak já to teda zkusím.“

V Sasku první vrzání vrcholových knížek – romantika v klasikách s občasným horezdárkem, ale i první podlahy, zlomené ruky (urvat chyt pod prvním se nevyplácí) a snášení smolaře se zaťatými zuby do údolí k sanitce…

Vypadá to, že šedivý konec zimy skončil – ve vzduchu je cítit akce.

Jak se to pozná? Že se na tebe začaly usmívat prodavačky v Kauflandu a Bille. Dokonce prohodily nějaký vtípek u kasy. Ve Španělsku to je celoroční stav, ale v Česku to značí psychosociální transformaci. Jaro už je finálně tady – když si toho všimli i zaměstnanci v prostředí, kde mít okno znamená přebytečný luxus.

Tak si tyhle dny, kdy se ti nebude chtít sedět u počítače, náležitě užij. (A když už sedět musíš, tak víš, kam máš uhnout – na eMontaně chystáme brzo super Příběh cesty, pak decentně oslavíme dva roky webu a publikujeme jeden netypický rozhovor.)

Tak jedém!

---

  — Standa “Sany” Mitáč / duben 2017 Editor

Dobrodružství Jedna. Mezi Prahou a Brnem

---

Začíná jít o holej. Pokud občas používáš hlášku „onsight nebo smrt“, tak tady už dej pozor – ne všichni ji mohou pochopit jako vtip.

Pokud tuhle divočinu chceš přežít, vzpomeň si na svoji alpskou taktiku – vstaň ve 3:30 ráno a snaž se co nejdelší kus zvládnout před rozedněním. Vyčekej si tu nejlepší podmínku. Pokud ji propásneš, čeká tě žlababí peklo.

Obecně tu platí jediné pravidlo – podmínky budou vždy horší, než čekáš.

Jakmile před sebou uvidíš následky laviny, rychle zalehni cepín a začni blikat. Uf, jsi na čtyřech, ale stojíš. Teď přišla chvíle, kdy můžeš zkusit hru o bobříka trpělivosti. Na hodiny odsedávání se hodí mít čaj, benzínový vařič a případně i spacák.

Už zase jedeš? Super, ale zůstaň ve střehu. Tahle jízda úzkou uličkou připomíná nejnahuštěnější sektory v Krase – vyjedeš kousek vedle ze svého chlívku, strčíš prst kam nemáš a hned jsi v průšvihu. Borec, kterého předjíždíš, tě probodává pohledem.

Co tě na tom vlastně baví? Aha, ta jistota silného zážitku. Máš pravdu, pokaždé uvidíš něco, co se ti předtím zdálo nemožné. Třeba zaparkované kolečko ve svém pruhu.

Pokud tuhle jízdu znáš jen z vyprávění, přidej se, je to vážně bžunda. Roční permici koupíš za 1500 Kč na každé lepší benzínce. Hodně štěstí! Pokud je to na tebe moc a stačí ti, když si o dobrodružství jenom čteš, pořiď si tuhle dálničku. V květnu tě čeká článek o ledoborci Pavlu Richtrovi, Příběh cesty s Kristýnou Ondrovou a jedno překvapení.

---

  — Standa “Sany” Mitáč / květen 2017 Editor

Setkání, na která se nezapomíná

---

Musím se k něčemu přiznat. Zatímco hodně mých známých a kamarádů se v zahraničí snaží Čechům vyhnout velkým obloukem, já je naopak vyhledávám. Už nějakou dobu a plánuju v tom pokračovat. Zjistil jsem, že právě společné chvíle se sympatickými emigranty jsou mými nejsilnějšími zážitky z cest.

Bez přemýšlení si vybavím třeba vzpomínku.

Nebo jinak. Sedím na terase, lžičkou míchám silného turka a pozoruju dýmající vulkán na protějším svahu. V duchu přemýšlím, co bych dělal, kdyby bouchl. „Buď v klidu, vítr fouká na opačnou stranu, budeme v pohodě,“ uklidňuje moje nevyslovené obavy důchodce Mirek na terase svého skromného domečku na úbočí jedné z mnoha aktivních sopek v Kostarice, kvůli které jsem před pár dny málem vůbec nepřiletěl. Chtěl jsem tu být pár hodin, teď už jsou to tři dny a mně se pořád nikam nechce. Turků jsem vypil víc než za celý život dohromady.

Tyhle drobné, na první pohled ničím nezajímavé chvíle se ti zaryjí hluboko pod kůži a ještě dlouho ti budou viset v paměti. Cestování je totiž hlavně o lidech a o náhodných setkáních. Věřím, že platí úměra: Čím víc lidí potkáš, tím podobnější ti vlastně všichni přijdou. Žijí sice na různých místech, nosí jiné oblečení a vyznávají jiná náboženství, v jádru jsou ale stejní jako ty.

„Nejoblíbenější země je pro mě asi planeta Země,“ odpovídá cestovatel Gábor na otázku, kde to má nejraději. Za osm let cestování po světě posbíral příběhy už víc než tisícovky lidí. Rozhovor se zekladatelem projektu PEOPLEIMEET publikujeme za pár dní. Bude plný nejen zajímavých příběhů, ale i skvělých fotek.

Měj oči otevřené. Nikdy nevíš, na koho narazíš.

---

  — Jakub Freiwald / červen 2017 Editor

Hoří mobil?

---

Ostrov. Ve známém filmu má přívlastek „Ostrov čarodějů“. Slacklinerka Faith Dickey, která v něm v létě pobývá, mu říká „LOSTrov“... Prostě kultovní lezecké místo na severu Čech, kde není signál a člověk si tu dokonale odpočine.

Jenže, když do něj najede na týdenní lezecký kurz skupina studentů-teenagerů, vnímají to jinak. Absence datového připojení – instagramu, messengeru a fejsáče jim udělá každý rok dost nevolno. Nefungují ani historické esemesky a volání.

To, že někteří z nich poprvé spí v mokrém stanu, pijí vodu z kohoutku a musí si sami vařit, je proti tomu ještě v pohodě.

Po dobu několika let to mívalo stejný průběh. Skupiny se učily lézt a slaňovat, pouto k mobilům se pomalu rozpouštělo a poslední večer před odjezdem se všichni sešli u ohně a společně si ho užili.

Ale doba pokročila a je tu rok 2017: Po tom, co instruktor-kytarista bere do ruky svoje náčiní a začíná hrát Neila Younga, kolem ohně se bleskově rozsvítí několik světýlek. O co jde? Studenti nezkrotili svůj pud a začali si zajímavou chvíli nahrávat na mobily. Někdo točí video, někdo jenom zvuk... Zírají na displeje a míří na cirkusáka uprostřed, aby to zítra mohli „poustnout“ dodatečně.

V tu chvíli ke kytaristově štěstí začíná pršet. A tak nástroj rychle balí do futrálu a s klidným svědomím mizí do chatky... Pršelo jen chvíli, ale k ohni už se nevrátil.

Tak hezké léto s naší soutěží a pokud možno s hloupými telefony,

---

  — Standa “Sany” Mitáč / léto 2017 Editor

Prázdniny protekly kalendářem. Jak si je v sobě uchovat

---

Zamračeno s deštěm, první kaufland, první nepříjemná pošťačka a první machýrek, co ti vjede před auto z vedlejší… K tomu tě tma vyhání ze skal o poznání dříve než před pár týdny.

Začátek září stahuje letní zážitky hlouběji do tvých útrob. Lekáš se, jak moc jsou prchavé... Jak je možné, že před pár dny byl svět bezproblémový a teď vidíš samé úkoly, které tě čekají a ze kterých leze nervozita?

Přichází ta náročnější část „práce s prázdninovými zážitky“ – nenechat si je vzít a zkazit. Čerpat z nich sílu i v městském koloběhu. Ubránit je před zapadnutím, nepouštět k nim starosti.

Jak na to? Třeba se občas sejít s kamarády, promítnout si fotky a dostat se zpátky na pozitivní vlnu. Něco vytisknout a pověsit na zeď... Metod, jak si připomínat prázdninové záblesky, je určitě víc.

Osobně si vybavím třeba saský Schrammtorwächter s Petrem: „Kamaráde, radši slaníme.“ „Ale odsud to nejde,“ bosé lezení nad ledovci na Petites Jorasses s Ondrou a pohled na hodinky na vrcholu, nebo stejně překvapivý pohled do Pájiných očí, když jsme spolu zůstali na Doze bez lana, bezstarostná nálada na Chrámovkách minulý týden. Kalírna. Kosmické dny. Všechno to jsou vzpomínky, které jsou svázané s některým z tvých kamarádů.

A vyplatí se o ně dobře starat. O vzpomínky i kamarády.

_____

Velké díky těm, kteří nás přišli podpořit v Teplicích nad Metují během premiéry filmu, a všem, co se nebáli poslat příspěvek do letní soutěže. Sešlo se nám jich 26, což nás moc potěšilo. Brzy snad potěšíme výherce i my.

---

  — Standa “Sany” Mitáč / září 2017 Editor

Podzim, který kosí lezce? NE, bude líp

---

Měl to být prodloužený víkend na písku, na který se člověk celý rok těší. Servery pro předpověď počasí se shodovaly na patnácti stupních, slunečnu a suchu… K tomu ještě slibovaly vítr místo maglajzu.

„Mrzí mě to, něco na mě leze, asi to budu potřebovat vyležet.“
„V těch Tatrách jsme si fakt hrábli, takže se z toho musíme ještě vzpamatovat.“
„Nějak se necítím, ozvu se ráno, pokud se to zlepší…“
„Já nemůžu poslední dobou vůbec sportovat.“
(…)

Smutné na tom je, že to nebyly výmluvy, ale skutečné stavy kamarádů. Podivná podzimní otupělost nás nějakým způsobem zasáhla všechny.

Nezbývá než doufat, že přijde druhý závan babího léta a my budeme připraveni vyrazit.

Na co se v říjnu můžeš těšit na eMontaně? Připravujeme rozhovor s jedním teplickým matadorem a příběh cesty z Krasu.
Nezapomeň taky na jednu trochu nudnější povinnost – stavit se 20. nebo 21. u urny a vybrat nejmenší zlo. Hlasovací lístky lidí, kteří nejsou zas tak snadno manipulovatelní, se budou při sčítání hodit.

---

  — Standa “Sany” Mitáč / říjen 2017 Editor

Dokumentování sólistů došlo na svoji hranici. Dál už by jít nemuselo

---

„A pak se to stalo,“ uvozuje scénu komentář ve filmu. Američan Brad Gobright se pouští do klíčového místa cesty, leze bez lana a stovky metrů nad zemí. V jednom momentu se odlepí břichem od skály, ztratí rovnováhu a vypadá to, že skutečně půjde. Lidem v kině se tají dech...

Jak by se filmař Cedar Wright zachoval, kdyby z těžké sekvence Brad skutečně vypadl? Sledoval by objektivem kamery letící tělo a jeho náraz na zem? Publikoval by pak film i se špatným koncem?

Asi je lepší o tom moc nepřemýšlet.

Po zhlédnutí letošního filmu Safety Third ze série Reel Rock se zdá, že filmaři už zašli na samotnou hranici, co ještě ano a co už ne (zachytili v něm i pád na záda asi z pěti metrů). Pokud se budou snažit jít příští rok o kousek dál a přinést do kin ještě větší „nářez“, zavání to průšvihem.

Na eMontaně zůstáváme staromódní – baví nás natáčet lezce s lanem a do „Příběhů cest“ nebudeme nikoho nahánět, aby nám něco vylezl sólo.

V listopadu se můžeš těšit na Alešákův článek o saské Lize mistrů a na web umístíme také video z Jordánska: „Rock Empire“ 8a: Dvě holky ve velké stěně.

---

  — Standa “Sany” Mitáč / listopad 2017 Editor

Nedostatkové zboží

---

„Ty seš ještě mladej, co ty víš o životě,” slýchám vždycky po návratu ze zahraničí od některého ze sousedů v naší vesnici na Vysočině. Často nejde ani o politiku, ani o budoucí směřování lidstva. Trochu to vypadá, že před třicítkou prostě nejsem plnohodnotným členem večerních diskuzí nad pivem a slivovicí.

Už druhou zimu za sebou trávím v Indonésii. Vlastně to nemá žádný specifický důvod, spíš jde o shodu náhod a okolností. A možná mě ta země tak trochu přitahuje pořád zpátky k sobě.

Jezdí se tu vlevo, kousek za domem občas bouchne nějaká sopka a lidi jsou tu tak nějak otevřenější. Křesťané, muslimové, budhisté, hinduisté, animisté… Ti všichni tu žijí vedle sebe a jsou jeden od druhého k nerozeznání. Přitom jejich pohledy na svět se často diametrálně liší.

Před měsícem jsem se vrátil ze severního Sulawesi. Zdejší křesťané staví kostely jak na běžícím páse a najdeš jich tu daleko víc než v Čechách. Taky rádi jí maso všeho druhu. Opice tu už ve volné přírodě prakticky nežijí a psy najdeš spíš než před domem v malých klecích na tržišti.

Chodit mezi temperamentní obchodníky ráno bez pořádné snídaně se mi moc neosvědčilo. Pronikavý pach spáleného masa a uškvařené kůže jen tak něco nepřebije. Při pohledu na ohořelá zvířecí těla mi sice nebylo úplně nejlíp, ani na vteřinu jsem ale neměl potřebu místní soudit nebo jim cokoli vysvětlovat. My jíme vepřové, oni jedí psy. Tak to prostě je.

Špetka tolerance a respektování názorů druhých by se myslím hodilo i do těch vesnických diskuzí. Občas mám pocit, že z regálů našich životů mizí tolerance stejně rychle jako máslo v akci.

Nenech se strhnout předvánoční horečkou a užij si klidný prosinec.

---

  — Jakub Freiwald / prosinec 2017 Editor

Hvězdy i neznámí lezci. Na mobilu je uvidíš lépe

---

Alex Honnold potají sóluje „Freeridera“, Adam zažívá svůj tichý moment po cvaknutí řetězu 9c, Margo Hayes se prochází slavnou ulicí „La Rambla“ a pořizuje první dámské 9a+. Budeme vzpomínat – loni se lezecký svět nenudil a skvělé zprávy nás zasahovaly každou chvíli.

Doufáme, že i v tom letoším – 2018, budeme moct být u velkých počinů, které rezonují v naší komunitě. Ale jak už znáš naši redakci, půjdeme také po malých příbězích „obyčejných“ lezců, kteří mají co říct. Zaprvé nás to baví, zadruhé jsme přesvědčeni, že lezení není jenom o lezení, a za třetí si myslíme, že každý z nás je jedinečný.

Nadále chceme představovat cesty (známé i neznámé). Hlavně ty, které mají nějaký šmak. Zpracováváme třeba vypjatý přelez „Prásknutí bičem“ v Teplických nebo propojení generací na „Jizerské meltě“ v oblasti drsné severské žuly. Těš se.

Pokud souzníš s našimi hodnotami a lano tě úplně netáhne, vůbec nevadí. Na leden chystáme velké horizontální téma o slečně, která si udělala čas na přemýšlení během 1000 kilometrů na kajaku kolem Evropy.

Aby se ti eMontana lépe četla na mobilu, připravili jsme pro nový rok malé vylepšení naší homepage. Trochu jsme ji díky webmasterovi Martinovi Jandovi zpřehlednili a vyházeli balast. Pokud nás čteš v tramvaji, na záchodě nebo pod lavicí, snad tě to potěší. Mrkej tady.

Na závěr dovol jedno připomenutí. Děláme to pro tebe – pro nás – pro celou lezeckou komunitu. A stejně jako TGM věříme, že „kritika z lásky musí býti tvrdá.“ Tak se neboj napsat na [email protected], co tě na eMontaně štve, nebo prostě popiš, jak to vidíš. Nakonec neměj strach podělit se o své zážitky nebo vize – kvalitní články férově honorujeme.

Tak povedený rok ve všech směrech (vertikála i horizont).

---

  — Standa “Sany” Mitáč / leden 2018 Editor

Za vším hledej ženu. I za prvovýstupem

---

Stojí pod nástupem cest a často se na jeho vzlínání a hekání nemůžou ani dívat. To by ale měly, když ho ještě musí jistit v jeho projektu, který navrtal už před několika lety.

Fandí mu, perou oblečení (když jim to dovolí), připravují svačiny, omlouvají u jeho nelezeckých známých: „Chtěli jsme přijet, ale udělalo se hezky...“

O těchto ženách v pozadí se moc nepíše, ale my si myslíme, že si zalouží stejný respekt jako jejich slavnější polovičky. Řeč je o manželkách chronických prvovýstupců.

„Když si rozbiju hubu, tak tady aspoň nejsem sám,“ uvažuje on.
„Já bych ho stejně k silnici nedotáhla,“ uvažuje ona.

Jak vnímají soužití s takto postiženými muži? A co radí ostatním ženám v podobné situaci?

Dočteš se v novém velkém článku, na kterém jsme s Evou Trnkovou dělali tři měsíce a během nich posbírali tři rozhovory. Téma, které potvrzuje, že lezení je kolektivní sport, plánujeme publikovat 6. února.

Ženy jsou prostě super. Škoda, že jich není víc i v politice.

---

  — Standa “Sany” Mitáč / únor 2018 Editor

Na vesnickém ledu zbytečně nevrtej

---

Když se člověk vrátí ze zimních Tater, často se těší na pohodu domova. „Půjdeš si s námi zabruslit?“ Jasně, to zní jako parádní plán – vidět se s rodinou venku a chvíli nešlapat do kopce. Než zabouchneme byt, tak mě napadá – co hokejky v sušárně? Ve skříni se schovává i zapadlý puk. Bereme.

Je mrazivý a čistý den. Kolem rybníku už postává pár chalanů s klacky. Po krátkém rozbruslení s nimi domlouváme zápas. Místo branek pokládáme batohy – škoda, že jsem nevzal šrouby a karabiny – přivrtal bych „tyčky“ do ledu, aby držely.

Uprostřed Lužických hor začíná pravá vesnická mela jako z Ladových obrázků. Romantika, která funguje do chvíle, kdy couváš a tvoje brusle se zarazí do nerovnosti v ledu. Přistáváš na zadek, který už si v podobných situacích zvykl na bouldermatku. Pády na podlahu tady bolí i z výšky pasu. To je oproti lezení zásadní rozdíl.

Hra plyne bez reklamních přestávek, dostáváme se do varu a svlékáme vrtstvy. Naše chyba v útoku a rychlá rozehrávka soupeře. Už jedou dva na jednoho na naši bránu. Skáču rybičku po hlavě do přihrávky a pak deset metrů kloužu goráčovkou po ledu. Nemůže mi ten lojza uříznout hlavu? Helma zůstala doma, to se rozumí. Dostavuje se podobný pocit chvilkového neznáma, jako když ti během lezení ledu na prvním usmekne mačka. Pocit, kdy si říkáš: „Co se stane teď – v téhle milisekundě?“ Náraz! Projíždím batohem – levou tyčkou naší brány a vezu ji ještě kus sebou. Ještě, že nebyla přivrtaná na fix.

Jsme do toho úplně ponořeni a občas se povede pěkná kombinace. „Čí je puk?“ ptají se protihráči. „Váš, rozehráváte,“ odpovídám. „Myslím jako, komu patří? Balíme to, už nemůžeme,“ za stavu 7:7 výběr Kunratic u Cvikova odpadává… Zpocení borci se šourají po louce k autu – musí na pivo.

Škoda, měli jsme je na lopatě.

Občas je super vyměnit vertikálu za horizont!

---

  — Standa „Sany“ Mitáč / březen 2018 Editor

(Ne)udržitelný způsob života

---

Místa, která při cestování navštívíš a věci, které vidíš, tě donutí klást si nové a nové otázky. Tahle mi v poslední dobou v hlavě vyvstává častěji než jiné. Co je to vlastně udržitelnost? A jak přimět lidi, aby žili udržitelně?

Můžeš o tom vést dlouhé polemiky, na odpověď nejspíš stejně nepřijdeš. A možná, tak jako já, dospěješ k dost depresivním závěrům.

Jeden kamarád nedávno poznamenal: „Jediný důvod, proč s sebou po světě vozím svoji pětiletou dceru, je ten, že chci, aby to viděla na vlastní oči. Protože za pár let už nebude na co koukat.“

To bylo na mé pozitivní smýšlení trochu silné kafe. Jeho slova mě ale donutila nad vším trochu víc přemýšlet. Co když vážně sledujeme zkázu světa v přímém přenosu a každý k ní přispíváme svým dílem?

Hlavní důvod našeho cestování a objevování tak může být ryze sobecký: vidět na vlastní oči poslední zbytky přírody tak, jak jsme ji doteď znali.

Je dost možné, že už je příliš pozdě na to, abychom otočili spirálu událostí na tu správnou stranu. Před pár dny umřel poslední samec severního bílého nosorožce. A další zvířecí a rostlinné druhy ho nejspíš budou brzy následovat.

„Bylo by krásné, kdyby i příští generace lidí mohly plavat v jezerech. Kdyby mohly zažívat to stejné, co zažíváme my. Kvůli způsobu, jakým se aktuálně chováme k naší planetě, je ale bohužel jasné, že příští generace tohle nikdy nezažijí,“ říká cestovatel Joe Oester.

Po světě cestuje osm let a viděl toho na vlastní oči už hodně. Věci občas nepředstavitelné, jindy kuriózní, většinou ale krásné.

Nepropadej depresi. Také nemám rád smutné konce a věřím, že když každý z nás aspoň trochu změníme svůj přístup k životu a k přírodě, nemusí být pozdě.

Pozitivní začátek jara přeje

---

  — Jakub Freiwald / duben 2018 Editor

Ženy v malých i velkých horách. Přes Jizerky k Sylvě Kysilkové

---

„Stejně je fajn, když se povede do cesty vyhnat pěknou šikovnou babu. Hned se na to kouká líp než na sebelepšího borce,“ zněl jeden z prvních komentářů nového videa, které máme připravené na tenhle týden.

Nebudeme zatím prozrazovat úplně všechno, ale po delší době pro tebe chystáme něco z Jizerek. Vyhlášenou žulovou plotnu pro nás bude lézt dcera prvovýstupce cesty. Máš nápad?

Co plánujeme dál? Nedávno uplynulo pět let od smrti jedné z největších českých horolezkyň – Sylvy Kysilkové. Myslíme si, že Sylva si zaslouží připomenutí a pracujeme na delším článku, který se bude skládat ze vzpomínek jejích spolulezců.

Pokud Sylvu náhodou neznáš, tak věz, že je to žena, která v roce 1966 vylezla severku Matterhornu (TD, M5, 1280 m), strávila 120 lezeckých hodin v severce Eigeru během prvovýstupu „Československého pilíře“ (1.300 m, VI+, A4e, 4. 8.–29. 8. 1976) a na saském písku si za mlada střihla třeba hranu „Talseite“ VIIIa na Teufelsturm nebo stometrovou „Talweg“ VIIIa na Höllenhunda... Kolik holek tyhle cesty dnes tahá?

Abychom šli z menších hor do větších, tentokrát začneme obráceně – nejprve půjde ven Příběh cesty z Jizerek a Článek měsíce bude následovat později. Ve „200 slovech“ se pak můžeš těšit ještě na příspěvek o klasické cestě „La Demande“ ve francouzském Verdonu. Název znamená v překladu „žádost“. Hádej o co...

Tak si užij máj – lásky čas,

---

  — Standa „Sany“ Mitáč / květen 2018 Editor

Největší český fotograf hor slaví 100 let

---

„Po zařazení do zimního přechodu Vysokých Tater v únoru 1955 se skupinou čs. reprezentantů jsem byl na rozpacích při volbě přístrojů. Nakonec jsem zůstal věren osvědčené dvojici – Primarrflex s teleobjektivem, Rolleiflex a 100 filmů Agfa F. Příděl jídla, petroleje, spacích pytlů, stanů, prádla a ostatních potřeb však změnil naše batohy v úctyhodné „almary“. Po cestě na základnu (Kežmarskou chatu) jsem zjistil, že štěrbina Primaru zamrzá. Rozhodl jsem se tedy jen pro Rolleiflex a 60 filmů jsem rozdělil mezi všechny účastníky.“

Popisoval Vilém Heckel v roce 1956 pro časopis „Československá fotografie“ úskalí focení v Tatrách. Náš největší fotograf hor a horolezců se narodil v květnu 1918.

Dnes – v době, kdy je v módě stěžovat si, že zrcadlovka je těžká, a snažíme se ji nahrazovat bezzrcadlovkami nebo kompakty, by mu bylo přesně 100 let. A to je důvod pro připomenutí jeho celoživotního díla.

Na článek s Heckelovými fotkami se můžeš brzy těšit na eMontaně – rádi bychom tě tím nalákali na velkou výstavu v Západočeském muzeu v Plzni, na jejíž přípravě spolupracujeme. (V období 21. 5.–28. 6. probíhá úvodní venkovní výstava, od 4. 10. do 24. 1. 2019 pak hlavní část s velkoformátovými fotkami uvnitř muzea)

Mimochodem, v květnu 2018 měli úvodní soustředění také dnešní mladí reprezentanti – „Sokolíci“, kteří cílí do hor. Těš se na reportáž z jejich výjezdu do Saska.

Povedený červen přeje

---

  — Standa „Sany“ Mitáč / červen 2018 Editor

Nemám čas

---

Tak jsem zpátky doma.

Po devíti měsících na cestách po Asii a Novém Zélandu zase stojím na evropské půdě. Rozhodl jsem se spontánně vrátit někdy na jaře, protože mám rád léto v Čechách. Možná trochu paradox, když právě léto je pro naprostou většinu lidí synonymem dovolených a cestování.

“Zase jsem dostal facku hned na letišti. Všichni se tam mračí a jsou otrávení,” varoval mě kámoš před pár týdny.“ Uvidíš, jak tě to tam rychle začne štvát,” přisadil si hned druhý. Já to mám ale jinak a hledám na všem to dobré. Lidi se snažím spíš chápat, než soudit. A ty naštvané a otrávené radši nakazit svojí dobrou náladou, než přistoupit na jejich pravidla hry.

Jednoho podstatného rozdílu jsem si ale tentokrát všiml víc než kdy před tím. Mám pocit, že čas tu plyně trochu jinak. Nebo aspoň naše vnímání téhle abstraktní veličiny je hodně posunuté oproti tomu, na co jsem byl zvyklý. Všechno je tu strašně rychlé a nikdo nemá čas. Na nikoho a na nic.

Devět měsíců pro mě bylo všechno definované východem a západem Slunce. To byly zároveň dva nejdůležitější záchytné body celého dne. Prošvihnout Slunce ukládající se ke spánku? Za žádnou cenu. A měli to tak i moji kámoši. Všechno mohlo počkat a tenhle magický moment si nikdo nechtěl nechat ujít. Způsobů, jak chápat čas, může být nekonečně mnoho. Kdy je sníh a kdy ne. Kdy lišty berou a kdy se po nich tak maximálně svezeš. Kdy můžeš celý den chodit v krátkým triku a představa péřovky se zdá neuvěřitelně vzdálená…

Je to úplně jedno. Hlavní je udělat si čas na věci, které tě baví a které máš rád. Čas je náš vynález a rozhodně bychom neměli být jeho otroky. Vzpomeň si na to, až zase přijdeš někam o dvě minuty pozdě a schytáš pár naštvaných pohledů. S klidem je odpálkuj upřímným úsměvem.

---

  — Jakub Freiwald / červenec 2018 Editor

iPhone. Je to iTelefon? Moc ne

---

„Proč jste nám nenapsali?“
„Vždyť jsme vám psali.“
„My jsme nic nedostali. A taky jsme vám psali.“
„Nám žádná zpráva nepřišla.“
„Nám taky ne!“

Takhle probíhal úvoní rozhovor dvojek, které se loni v létě rozdělily nad francouzským Chamonix. Na začátku týdne se domluvili, že si po třech dnech napíšou zprávu, kdy se pojede domů.

Protože se však iFouny rychle vybíjejí, obě skupiny je měly raději vypnuté a přístroje zapínali jen po dobu odeslání zpráv. A to byla chyba. Jak alpinisti později zjistili – ajFoun neumí přijmout zprávu, která mu byla poslána v době, kdy byl vypnutý. (!) Takže prostě zmizí někde v éteru a už si ji nikdy nepřečteš. Autor článku tento druh mobilu nevlastní, a tak si není jistý, jestli se tahle blbá vlastnost projevuje i v Česku nebo jenom v zahraničí.

Jasně: foťák, full hd videa, gps, email, facebook, Messenger, Netflix, Pedometer („ukáže vám denní krokovou statistiku a barevně odliší, který den jste dosáhli vytyčeného cíle a který den jste se spíše flákali), Citymapper, iMuscle 2 („trénink opravdu na míru“), Repix („kreativní pomůcka, která vám umožní proměnit obyčejné snímky na umělecká díla“), Spendee („výborná aplikace pro hlídání osobního rozpočtu“), Todoist („budete mít přehled o tom, co všechno vlastně musíte udělat“), Trip Advisor... To všechno jsou vyladěné funkce a aplikace, které ti udělají život snazším.

Ale když chceš v horách poslat kamarádovi obyčejnou SMS zprávu, tak dej pozor, ať tě tahle chytrá hračička nevypeče.

Pěkný hloupý srpen,

---

  — Standa „Sany“ Mitáč / srpen 2018 Editor

Máme to rádi bez barviv

---

I když jsem slyšel jen hlas, ten člověk úplně zářil. „Většinou platí, že dobrou zmrzlinu najdete tam, kde se jí skutečně zabývají, tedy ve zmrzlinářství,“ povídal host ranního Radiožurnálu a jeho nadšení bylo nakažlivé.

„Orientovat se můžete podle typické české fronty. Čeští lidé jsou velmi chytří a vědí, kde mají frontu stát,“ vysvětloval pan Hochsteiger a z celého rozhovoru čišela jeho posedlost. „Obecně platí, že čím křiklavější barva u smetanové zmrzliny, tím je pravděpodobnější, že je zmrzlina něčím obarvená,“ poukazoval, na co si dát pozor. Ten člověk skutečně miluje svoji práci – největší radost prý má, když vidí, jak lidem chutná jeho zmrzlina...

Je skvělé potkávat lidi, kteří ze sebe dávají to nejlepší. Připomíná mi to rozhovor s Ueli Steckem, kdy mluvil o svém otci, který byl umělecký kovotepec. Teenagerovi Uelimu tehdy řekl: „Je mi úplně jedno, co budeš dělat. Vyber si co chceš. Ale slib mi, že to budeš dělat pořádně.“

Shodou okolností zrovna my děláme web o lezení a dobrodružství. Cestujeme a dokumentujeme lidi ve skalách – fotíme, ptáme se, natáčíme (trávíme hodiny u počítače). Ano, je to trochu nadbytečná komodita. Někdo by oprávněně řekl: „blbost“ – ve srovnání s tím, co dělají například fyzioterapeuti, učitelé, tesaři, vědci nebo soukromí zemědělci. Ale když už jsme si to vybrali, snažíme se to dělat tak, jak nejlépe umíme. A jsme rádi, když nám občas někdo napíše, že se náš nerozpékaný pokrm dá pozřít i bez dodatečných barviv. (Jinými slovy – díky za vaše vzkazy.) A na fronty u nás třeba v zimě také opět dojde – už pár týdnů připravujeme pískovcový kalendář 2019.

Na závěr ještě jednou parafráze Ueliho táty: „Není důležité, co děláš, ale jak to děláš… Dej do toho všechno.“

To nejkrásnější babí léto
za eMontanu přeje

---

  — Standa „Sany“ Mitáč / září 2018 Editor

Alternativní pravda

---

„To fakt ani číst nebudu.“ „Měl by sis najít pořádný informace.” „Tak teď seš vážně mimo.”

Určitě jsi na nějakou takovou diskuzi na internetu narazil poslední dobou i ty. Tohle je pár citací z jedné, do které jsem včera sám zabředl, i když se jim po předchozích zkušenostech snažím vyhýbat.

Musím upřímně říct, že byla ještě relativně slušná. Žádné nadávky ani vyhrožování. A možná právě kvůli tomu mi utkvěla v paměti víc než ty předchozí. V prohlášeních mého oponenta totiž byla určitá poetika. Dokonce jsme si vykali.

Naše názory ale byly diametrálně odlišné. Na tom není nic zvláštního, naopak. Každý žijeme v nějaké bublině lidí, kteří více či méně sdílí podobné názory. Logicky se takovými lidmi vědomě, a možná i trochu nevědomě, snažíme obklopovat. Prozření nastavá, když z téhle bubliny vylezeme.

Dřív jsem tyhle internetové diskuze z nějakých masochistických pohnutek vyhledával. Snažil jsem se s lidmi diskutovat a často je i přesvědčovat o pravdivosti svého názoru. Což je samozřejmě blbost. Protože nic jako „pravdivý názor“ z principu neexistuje.

Stojím si ale zatím, že „pravda“ pořád existuje. Fakta, fyzikální a přírodní zákony, nesporné důkazy… Jsou prostě věci, které bychom za pravdivé považovat měli. Ať už si o nich myslíme, co chceme.

Jsem optimista a věřím, že pravda a zdravý rozum nakonec zvítězí a že nebude tak jednoduché nechat se obelhat. Že poznáme manipulaci a dokážeme jí vzdorovat. Že si budeme ověřovat fakta a budeme ochotni měnit svůj názor pokud zjistíme, že byl mylný. Sice nepíšeme o žádných kauzách, ale tenhle přístup se snažíme dodržovat i na eMontaně.

---

— Jakub Freiwald / říjen 2018 Editor

Kluk, který ti nesmí proklouznout

---

V důležitých věcech má tenhle sympaťák jasno: leze nejraději na on-sight, před pískem mírně preferuje sportovky a bojování ve spárách mu nevoní. Raději se pustí do nějaké stěny po chytech.

Jeho rodiče nelezou, kdežto on je dost aktivní. Sice ještě nikdy nehodil podlahu, ale myslí si o sobě, že je to „lezec–masochista“. Aby toho všeho vertikálna ale nebylo příliš, ve volném čase chodí běhat a v zimě místo ledů preferuje běžky. Ferraty jsou pro masy – ty ho moc nebaví.

Prý se těší, až s tebou někam vyrazí. Na delší než třítýdenní cestu to asi nebude, ale obecně o sobě prohlašuje: „Mám čas.“ Už byl i na čtyřtisícovce, tak třeba ti ukáže daleké výhledy na zasněžené štíty. „Léto bych ale radši trávil na skalách,“ začne se kroutit, až začneš navrhovat výlet do Alp. Buď na to připravená. Můžeš mu říct, že zalezete po cestě (třeba v Juře).

Je velmi společenský a charakterní – víc než zákony respektuje etiku, a když už někdy během lezení pocítí strach, půjde mu hlavně o tebe a kamarády. Ano, asi je to altruista.

Dlouhé zimní večery? Podle něj raději s dobrou knížkou než s filmem.
Není to sexy?

Tak pokud jsi na podzim sama, možná by stálo za to se po něm poohlédnout... A kdo to vlastně je?

Seznam se: „Průměrný čtenář eMontany“ – tak jak by se dal charakterizovat podle výsledků našich měsíčních anket na hlavní straně, které už pár let sbíráme SEM.

Tak zalov v našich vodách, určitě nebudeš litovat. Nebo už jednoho máš?

---

  — Standa „Sany“ Mitáč / listopad 2018 Editor

Tyhle příběhy se neomrzí

---

„Jednou ráno jsem se probudil a měl v hlavě tenhle neobvyklý sen. Najednou jsem věděl, že musím jet do Afriky,“ začíná své vyprávění Mark.

Psal se rok 1970 a on i jeho přítelkyně Mimi studovali na vysoké škole v americkém Washingtonu. Mnoho jejich přátel bojovalo ve válce ve Vietnamu, a i když se Mark a Mimi účastnili nejrůznějších protiválečných demonstrací, jednoho dne už toho na ně bylo moc.

Když hned po promoci svůj čerstvý záměr Mark oznámil rodičům, s moc velkým nadšením se nesetkal. „Co teď budeš dělat?“ zeptal se ho otec. „Pojedu do Afriky,“ odpověděl čerstvý absolvent. „Cože?!“

Afrika v té době rozhodně nebyla vyhledávaným cílem mnoha cestovatelů. Informací o celém kontinentu bylo jako šafránu a mapy byly značně zastaralé. Nic z toho mladé dobrodruhy ale nemohlo odradit.

„Když jsem odjížděl, měl jsem našetřeno zhruba 1000$. Vyrazil jsem do Evropy, kde jsme se měli s Mimi za pár měsíců setkat. Tehdy neexistoval internet ani telefony, tak jsme si prostě psali dopisy,“ popisuje začátky společné cesty Mark. A Mimi k tomu dodává: „Po pár měsících jsem odjela do Londýna, tam na mě ale žádný dopis nečekal. Pokračovala jsem tedy přes Francii až do Curychu, kde jsem si konečně přečetla psaní od Marka, ve kterém stálo, že je ve Španělsku. Dorazila jsem tam právě ve chvíli, kdy se chystal vyrazit do Afriky.“

Tak začalo jejich první velké společné dobrodružství. Stopem projeli Afriku, v Indii vychovali syna a cestovat vlastně nikdy nepřestali. Dva skromní sociální antropologové, kterým táhne na sedmdesátku a jejichž touha po poznání stále neutichá. Svět se za tu dobu hodně změnil, oni ale zůstali stejní.

Ze sedmi hodin rozhovoru, který jsem pořídil na konci ledna na souostroví Raja Ampat nedaleko Indonéské Papuy, právě skládám mozaiku prosincového článku měsíce. Těšit se na něj můžeš příští týden.

---

  — Jakub Freiwald / prosinec 2018 Editor

Svět blázní. Nenechme se strhnout

---

Aby se tě tahle záležitost týkala, musíš být dostatečně fit. (Zvládneš lézt do kopce pět hodin?)

Za druhé, musíš si udělat rezervaci přes internet…

Pak už nemusíš vůbec nic. Matroš ti půjčí, vyzvednou tě ve městě a dokonce ti namažou i chlebík jako sváču.

Pardón, je tu ještě jedna drobnost – vzhledem k tomu, že se chystáš na soukromou atrakci, tak budeš muset trochu cálovat. (Přispívat na provoz?) Průstup ferraty až na její konec tě bude stát přesně 599 dolarů, tedy 9600 Kč. Lidová cena – fair enough. Balíček navíc ušetří tvá kolena – až dobrodružství vygraduje cvaknutím posledního drátu, přiletí pro tebe vrtulník a hodí tě zpět na parkál… (Ano, dolů by se to dalo obejít lehce po travnatém svahu… Ale pěšinu tam pro jistotu neudělali.)

O co jde? Jedna soukromá firma pobila skálu vedle vodopádu svými kramlemi… A láká na to lidi: „Nejvyšší vodopádová ferrata světa.“ (To je mimochodem zavádějící – má převýšení jen 450 metrů a v Alpách je spousta delších ferrat poblíž vodopádů. Tahle navíc končí v půlce kopce.)

Přestože by se tomuto úletu podivil snad i Karel Bělina, nejde o žádné sci-fi, ale letošní marketingový hit na Novém Zélandu u města Wanaka. (video)

Tak co, už toužebně sjíždíš promo (a loučíš se s desítkou na účtu)? Nebo zůstaneš raději u lezení?

My máme v redakci jasno a už se moc těšíme, až nám zase oschne písek.

Tak úspěšný rok 2019, nápadité dny a zdravé úsudky

přeje

---

  — Standa „Sany“ Mitáč / leden 2019 Editor

Má smysl vyhlašovat výstupy roku i pro písek?

---

Opět bez změny. V Liberci se 8. 2. budou slavnostně vyhlašovat Výstupy roku ČHS za minulý rok a ocenění v kategorii „Pískovcové a jiné tradiční lezení“, jak je tomu zvykem, nebylo uděleno.

Nabízí se otázka – je dobře na tuhle kategorii úplně rezignovat? (Pískovcový počin bez Mg byl naposledy oceněn v roce 2015 „Skalák Uprising“ Xa AF Klonfar, Frič, Štumpf, Slanina a pak až v roce 1985 „Ohne Angst“ v Sasku Xa RP Hudeček, Šilhán)

První pohled: Tradiční pískovcové lezení je něco unikátního, co na Česku lidé ze zahraničí obdivují. Je to pilíř českého lezení, který bychom si měli hýčkat a oceňovat lezce, kteří stále sledují klasická pískovcová pravidla. Motivovat je.

Druhý pohled: Pískaři přece nelezou morálovky a vraždy kvůli tomu, aby dostali ocenění a převzali diplom z rukou předsedy Bloudka. Navíc je téměř nereálné určit, jaký výstup považovat za nejtěžší. Oceňovat pískaře je nesmysl.

Autor textu v této problematice sám nemá jasno a vidí část pravdy v obou úvahách. Pokud se pod příspěvkem objeví smysluplná diskuse, bude jedině rád.

Každopádně, mimo písek se loni vylezla kupa výrazných věcí. Určitě se tedy vyplatí vyrazit na přednáškový večer, kde se sejde česká lezecká špička a budou se promítat fotky a vyprávět zážitky z top výstupů. Nakonec, třeba tam bude možnost si společně popovídat i o tom, jak se příště postavit k našemu písku…

Fajn únor přeje

---

  — Standa „Sany“ Mitáč / únor 2019 Editor

Zmáčknout „PLAY“

---

Když se člověk vrátí po delší době zpátky do Česka, zdá se mu takové strnulé, zamrzlé, bez změny a života. Jako kdyby někdo nahoře zmáčkl tlačítko „pause“.

„Co nového se stalo tady?“ je klasická otázka, kterou nadšený navrátilec pokládá rodičům nebo kamarádům…

„Vlastně ani nic…“ Bývá častá odpověď. A rozhovor se za chvíli stočí na současné fenomény. „Jezdí tady čím dál tím víc kamiónů a aut – už se skoro nedá nikde zaparkovat… A pořád zdražují jídlo. Tak nějak plíživě.“

Na březen připravujeme s Honzou Poláškem velký článek, který také nebude úplně příjemné číst, ale cítíme, že sdělení potřebuje ven.

Před tímto článkem na eMontaně plánujeme ještě vydat Příběh cesty, který tě zaručeně natěší na příští pískovcovou sezónu. Bude totiž skvělá a zažene všechny zimní chmury.

Ať se ti v březnu daří,

---

  — Standa „Sany“ Mitáč / březen 2019 Editor

Aprílové počasí

---

Jasno, modrá obloha a v úterý možná lehce zaprší. Předpověď na dalších pět dnů vypadá překvapivě dobře. Až se mi tomu nechce věřit.

Slíbil jsem sám sobě, že si letos dám nějaký delší trek v horách. Taková psychická a fyzická očista, zase si po delší době trochu zamakat a srovnat v hlavě myšlenky. Civilizační absitence, sám a bez lidí.Dávám na doporučení kamaráda, oproti svým zásadám kupuju mapu i nové trekové hole a vyrážím. První dva dny je vážně krásně, takže nikam nespěchám a dost si to užívám. A pak to přijde.

Třetí den večer se obloha zlověstně zatahuje a v provizorním přístřešku (stan mi přišel jako zbytečný luxus) usínám v mírné nejistotě. O pár hodin později se budím v bazénu. Plavu já i všechno ostatní a déšť dál neúnavně bubnuje do napnuté celty a chrlí pode mě další a další litry vody. „Ráno to bude lepší,“ utěšuju se a zase na pár hodin usínám.

Když otevřu oči, proniká přes fialovou šusťákovinu náznak světla. Chodit ve vodě mi přijde lepší než v ní ležet, tak vyrážím. Přívalový déšť se v nepravidelných intervalech mění v normální a jisté je jen to, že pršet nepřestane další čtyřicet hodin.

Na cestu přes hustou mlhu skoro nevidím a kamenní mužici v husté džungli prověřují mé nevelké stopařské zkušenosti. Největší radost mám ze zdánlivých maličkostí. Třeba když na letmý okamžik vysvitne z poza mraků Slunce nebo když si večer u ohně v bivaku trochu usuším spacák, je mi zase krásně. Tahle emoční horská dráha a konstantní proud všemožných myšlenek lemují moje kroky.

Zbylé dva dny dají otestovat mým fyzickým, ale hlavně psychickým silám. Když během posledních deseti hodin urazím víc než třetinu cesty, padám do bezvědomí v bezpečí své dodávky.Vlastní zážitky jsou vykoupeny těžkými materiálními ztrátami. Mobil, jedna treková hůl, ani půjčená celta se zpátky do civilizace se mnou nevrátí. Trápí mě to jen pramálo.

---

  — Jakub Freiwald / duben 2019 Editor

Klikání na mrtvé

---

Ano, dala by se tím honit čtenost… Zlepšovat statistika… Trochu přikrmit Google reklamní bannery…

Přestože letošní jaro začalo slunečně a nabídlo spoustu lezeckých dní, ne všichni lezci na něj budou vzpomínat v superlativech. Člověka při pohledu do nedávné minulosti napadne několik silných momentů, které by nejraději vzal rychle zpátky.

Koncem zimy jsme přišli o kamaráda Simona Kolaju, který se nevrátil z rakouských Alp. Chybu neudělal. Byl jen ve špatný čas na špatném místě – za mírného stupně lavinového nebezpečí (II). Nedávno přišla další rána – David Lama, Hansjörg Auer a Jess Roskelley. Špičkoví alpinisté a vzory naší generace. Tolik toho ještě mohli vylézt a předat ostatním.

Ztráty jsme (jako malá česká lezecká komunita) utrpěli také na mediální rovině. Sympatický časopis Everest v dubnu ohlásil své poslední číslo. Je ho škoda, nadšení pro hory bývalo cítit od první do poslední stránky.

Ano, o všech nezdarech jsme mohli psát ihned po tom, co se staly… Přinést žhavou novinku… Ne, díky. Není to náš styl. Smutné zprávy vnímáme, ale nepřipadá nám důstojné plnit jimi redakční obsah. Nechceme, aby se eMontana stala černou kronikou.

Inspirativní osobnosti a jejich odkaz můžeme připomenout po uplynutí určitého času, který po nehodě potřebuje rodina a nejbližší (tak jsme to například udělali s Deanem Potterem dva roky po jeho smrti.).

Jarní kousek optimismu na konec? Važme si pozitivních lidí kolem sebe. Toho, co máme, toho, co stále funguje. Vyjadřujme podporu lidem a projektům, které nás nás nějakým způsobem obohacují. Nejsou totiž samozřejmostí.

---

  — Standa „Sany“ Mitáč / květen 2019 Editor

Proč pořád „česká nálada“?

---

Už půl roku bydlím v Rakousku a jezdím občas do Čech vlakem – za studiem, za kamarády, za rodinou. Rozdíly ohledně vybavenosti měst už se velmi stírají. Co je ale pořád velká facka, která mě vždycky znova praští do obličeje, je chování lidí. Cítím ji při pouhém přejezdu přes českou hranici. Ano, ve vlaku do Vídně se průvodčí směji, hází vtípky, vesele se komunikuje, a jakmile přejedeme do Česka, průvodčí napomínají, že se jižní Rakušané baví příliš hlasitě. Lidi se ani nepodívají do obličeje a úsměv se zcela vytratil. To samé, když se ptám na lístek pro pražskou MHD. To samé v obchodě.

Ale proboha: „Proč?“ Jistě, práce může být špatně zaplacená, nemusí člověka bavit, má zrovna špatný den… Ale přijde mi, jakoby snad lidi v Čechách měli špatný den pořád!

A teď to pozitivní. Jakmile přijdu do komunity mých známých a přátel – lezců, horalů, skautů – svět se změní. Ne proto, že se známe, nebo že jsme přátelé. Třeba se vidíme poprvé, potkáváme se na stěně, boulderu a podobně – přesto, ti lidi září! Vyměňujeme si historky z lezení, tipy, kam vyrazit a kam nevyrazit, a i když jsme měli třeba špatný den – mávne se rukou, jede se dál! Zítra se bude dařit líp, příště už budeš vědět, jak na to. A úsměv nakonec!

A tohle je stejné i v Rakousku. Komunita outdoorových lidí si prostě „nese svůj krásný svět“ s sebou. Kdykoli přijdeme na boulder nebo venku ke skalám a ani neumíme pořádně německy, vždycky jsme vítáni a vždycky se někdo podělí o průvodce nebo rady.

Takže ano – děkuju za to, jak krásná komunita jsme! Není důležité, čím to je způsobené – možná nadhledem, možná endorfiny, možná nabitou energií ze zeleného okolí…. Nosme si tenhle „krásný svět“ dál s sebou a šiřme ho mezi sebou. To je přece obrovská věc! Třeba se jednou dostane i mezi ostatní lidi, jak je tomu za hranicemi.

---

  — Eva Trnková Janatová / červen 2019 Autorka, grafička