Vybav se do hor a skal
“Někdy víš, že seš v průseru, ale nemáš na výběr. Prostě jen doufáš, že to dobře dopadne.” Vašek "Šatavis" Šatava
„200 slov“
Čtyři období – čtyři různé disciplíny. Jak se během 120 let vyvíjelo lezení ve Skaláku?
15. 07. 2026, Honza „Vorel“ Obročník
Lezení na písku. Svébytná zábava opředená dobrodružstvím. Na první pohled jedna disciplína, ale při bližším pohledu se otevře pestrý a velmi různorodý svět. Často se v životě děje, že člověk něco dělá, prostě to žije, a nemá moc potřebu se nad tím zamýšlet. Mě k tomu dokopala příprava výstavy 120 let lezení ve Skaláku. Jak tu dlouhou historii uchopit a nějak sdělitelně shrnout? No, Skalák mi s tím dost pomohl. Vzal jsem výrazná zlomová data. Smrt Josky Smítka – krále Skaláku, Peru – expedice s tragickým koncem a Sametová revoluce, která změnila mnohé…
Tím se celá časová perioda rozdělila do čtyř období, která vlastně reprezentují čtyři základní motivace, proč pískovcové lezení lidi praktikují. Každá z motivací se pak skrze prvovýstupce propisuje do jednotlivých cest. Najednou jsem viděl čtyři disciplíny, ve kterých ta propsaná motivace určuje, do které disciplíny se cesta zařadí. Lidi jsou různí a všechny motivace se objevují po celou dobu, ve Skaláku ale byla v každém období jedna výraznější a udávala směr.
OBJEVOVÁNÍ | 1906–1945
Myšlenka, že by se dalo na pískovcové věže lézt, vznikla v Saském Švýcarsku. Do Skaláku tedy přišla jako hotová disciplína. Zadání bylo – vylézt nahoru vlastními silami. Používat jen přírodní chyty a stupy. Smyčky a kruhy používat jen k jištění, pomáhat si jimi jinak je nečestné a nesportovní. Do skály zasahovat co nejméně. Kruhy se tedy dávají, jen když je to opravdu nutné.
Převládající hlubší motivace je zvídavost. Dostat se někam, kde ještě nikdo nebyl. Případně alespoň kde jsem ještě nebyl já. Zvědavost, jestli to zvládnu. Uchopit situaci tak, jak je a zvládnout ji vlastním umem. Pokud to nezvládnu, tak uznám, že na to ještě nemám. Netlačím to za každou cenu, nepomáhám si nečestně, nehledám „ojeby“. Výzvy beru tak, jak jsou, poznávám své možnosti, postupně se zlepšuji.
První disciplína: Zvídavost – jsem Objevitel/ka
CVIČNÉ SKÁLY | 1946–1970
Pískovcové a obecně skalní lezení není vnímáno jako samostatná disciplína. Je to příprava na to „opravdové“ horské lezení. Do hor daleko, jezdí se tam občas, tak to nacvičím na skalkách. Když se dostanu do hor, víc si to užiju a zvládnu těžší výzvy. Cesty v tomto stylu co nejvíce simulují pohyb v horách. Tam je důležitá rychlost. Když jistím, jsem pomalý. Nedílnou součástí přípravy je zvládání lehčího terénu bez jištění. Obtížnost, u které bych se metr nad zemí nepozastavil. Naučit hlavu, že expozice a riziko fatálního pádu nejsou důvodem k panice a strachu. Naučit se takový úsek překonat s plnou pozorností, v klidu a na jistotu.
Jistím jen pro mne těžké úseky. Zakládám si vlastní jištění. Trénuji kreativitu a učím se fígle, jak zajistit na první pohled nezajistitelné. Kruhy se dávají, jen když je to těžké a nejde to zajistit jinak. V horách se nepadá, i malé zranění hluboko v horách může skončit fatálně. Při tréninku tedy učím hlavu, že se prostě nepadá. Odsednout si i na druhém je ostuda. Pomoct si kruhem či smyčkou je menší prohřešek. Samozřejmě, že je lepší to vylézt čistě, ale když by hrozil pád, nebo by to bylo na dlouho, tak si nějak pomůžu a valím dál. To se ukázalo jako velmi dobrá průprava. Ačkoliv tady vysoké hory nemáme, o českých horolezcích bylo a je ve světě slyšet.
Druhá disciplína: Příprava na hory – jsem Horolezec/lezkyně
PÍSKAŘINA | 1971–1989
Normalizace, omezené cestování, všeobecný marasmus. Skály jsou pro mnohé únikem do ostrovů svobody. Mnoho lezců není se státním aparátem kompatibilní. Myšlenka „tady natrénuju a v horách se předvedu“ vzala za své. Postupně se pískovcové lezení začíná vnímat jako samostatná disciplína. Osobní ambice bylo potřeba někam vrhnout, tak se lezení posouvá všemi směry.
V tomhle období se nejvíce cení cesty fyzicky a technicky obtížné, špatně či vůbec nejištěné, špatná kvalita skály je spíš bonus. Odvážná cesta čtyři pět stupňů pod mým maximem není výzva, to je cvičeníčko do hor. Lézt ale nejištěnou cestu na hranici svých fyzických a technických možností, to už zajímavé je. A je jedno, jestli je tvým maximem pětka nebo desítka. Čím blíže té hranici jsi, tím intenzivnější zážitek to je. Na první pohled magořina. Je to ale velmi komplexní disciplína, která umí dát do života mnohé. Například se člověk odnaučí lhát do kapsy. Pokud na něco objektivně nemám, tak to kecama nedoženu.
Další je zvládání krizových situací. Zjistíš, že nejefektivnější je zachovat klid a řešit všechno racionálně. Jakmile do toho pustím strach, paniku, přemotivovanost, stud a jiné emoce, zvyšuji riziko, že to dopadne špatně. V neposlední řadě tě to tlačí do dnes moderně pojmenovaného „tady a teď“. Pokud lezu, jedním okem řeším, kolik to je na zem, druhým, co bude za tři metry a do toho dělám nějaký pohyb, tak tu pozornost tříštím. A ona není neomezená. Nesoustředím se plně na správné provedení pohybu a zvyšuji riziko, že to udělám špatně. Nejefektivnější tedy je, uzavřít se do své bubliny a plně se věnovat vždy jen tomu, co právě dělám. Ten jeden pohyb. Sebepoznání je vlastně nutností. Pokud se chci dotknout svých hranic, musím vědět, kde jsou.
Ačkoliv se to na první pohled zdá nebezpečné, dá se proplout ve zdraví. Drtivá většina úrazů je z nepozornosti. Zamotám se, vycvaknu něco, co jsem neměl, nevšimnu si krátkého lana, jistič kouká do kraje a vykecává se… Z odvážných cest je úrazů minimum. Člověk si na ně počká. Třeba dvacet let. Jednoho dne ale víš, že na to už máš, je dobrá podmínka, dobře ses vyspal a vše do sebe zapadne. Netlačíš to. Když po pěti metrech lezení zjistíš, že to vlastně není ono, tak se v klidu otočíš a necháš to na jindy. Oproti objevitelské zvídavosti nejde o tu výzvu, ale o mě. Skrze zážitky se potkávám sám se sebou.
Třetí disciplína: prostě Pískařina – jsem Pískař/ka
SPORT | 1990–2026
Sametová revoluce otevřela hranice. Ve světě bylo sportovní lezení už rozjeté, postupně se dostává i sem. Posun do atletiky. Z komplexní disciplíny se vyndá fyzický výkon, který se snažím maximalizovat. Nové cesty jsou tak zajištěné, abych hlavu nemusel řešit a mohl se plně soustředit na výkon. Bezpečnost mi také umožní cestu opakovaně natrénovat. Pokud si cestu nacvičím a přesně vím, co kde chytit a jak se do toho postavit, samozřejmě vylezu daleko obtížnější terén, než když mám jeden pokus. Je to o tréninku, výkonech, číslech a soutěživosti.
Podoba sportovně pojatých cest na písku je oblast od oblasti různá. Ve Skaláku se to historií dost naředilo (nebo zahustilo?). V leckteré nové cestě hrozí desetimetrová tlama. Pointa ale je v tom, že se kruhy dávají tak, aby nehrozilo nějaké vážnější zranění. Pokud tam je police nebo kámen, do kterého můžu narazit, kruh se dá níž. Pokud je to o pádu do vzduchu, kdy s moderním vybavením nic moc nehrozí, odlez nevadí. Cesty jsou tedy odvážné, ale bezpečné. Pro Skalák hýčkaný bonus. Tady se leze na jednom z nejměkčích pískovců u nás. Je velmi náchylný na ošlapání, odrbání lanem a olámání. Pokud by se tu cesty jistily jako na umělce a některá se lezla třeba dvacetkrát za den, velmi rychle by se zničila. Odvážné pojetí tu funguje jako přirozený filtr, který udržuje návštěvnost v přijatelných mezích.
Čtvrtá disciplína: Atletika, Soutěživost – jsem Sportovec/kyně
A CO DÁL?
Úplný základ je, chovat se ke skále co nejšetrněji. Na to, že je to taková kompaktnější strouhanka, není to s opotřebením (až na pár výjimek) zase tak hrozné. A v tomto duchu je potřeba pokračovat. Mít to tady rád, věnovat tomu svoji péči a nebýt líný si tu a tam něco prodloužit, dodržovat pravidla a pohybovat se tu s respektem.
Dost lidí uvažuje o lezení na písku jako o jedné disciplíně, tak to ale není. Existují minimálně čtyři výše popsané a k tomu mnoho dalších podvariant. Podle používání či odmítání mága, UFOnů, rukavic a kdo ví čeho dalšího. Je to velmi pestrý svět. Všechny motivace a přístupy se pořád objevují. Prvovýstupci propisují své nastavení do charakteru svých cest. Je proto potřeba plně respektovat cesty podle toho, jak vznikly. Jednak z úcty k prvovýstupcům, zároveň ale proto, že všechny čtyři disciplíny mají své zastánce a každý by měl mít možnost provozovat tu svoji. Cest v každém stylu tu je dost a s trochou respektu by společné soužití nemělo být problém. Každý pokus o dojištění cesty by měl skončit odmítnutím, posměchem, poklepáním na čelo a uvedením do původního stavu. Stejná reakce by měla přijít i v případě, kdy by někdo ořezal kruhy z nějaké sportovky s odůvodněním: „Taková krásná linie. Škoda, že z ní není nezajistitelná vražda.“
Každý by se měl zamyslet, kterou disciplínu chce dělat a podle toho si uvážlivě vybíral cesty, aby se neocitl někde, kde nechce být. Český písek má dobré jméno nejen lokálně, ale i ve světě. S tolerantností jsme na tom celkem dobře. V mnoha světových oblastech je řevnivost o dost ostřejší. Myslím, že bude stačit udržovat směr a občas jen trochu popostrčit k porozumění a toleranci. Když to zvládneme, je velká šance, že to dobré jméno nedomrvíme.
Skalák lezce baví už sto dvacet let. Bylo by dobré, kdyby nám tato kratochvíle vydržela co nejdéle. Motto starých skaláckých chlapů bylo Hrdě, tvrdě, mazaně… Stejně je nazvaná i krásná kniha o místní historii. Až při návštěvě výstavy mi šestaosmdesátiletý Honza Picek dovysvětlil, co znamenají tři tečky na konci. Celé znění je Hrdě, tvrdě, mazaně, jen se neunáhlit, jen se neposrat. S tímhle mottem se dá myslím zvládnout ledasco.
_______________________________________
Výstavu 120 let lezení ve Skaláku najdeš v Konírně hradu Valdštejn v Českém Ráji. Otevřená je každý den od 9 do 18 hodin. Víc informací najdeš na facebookové stránce.
