„Člověk není vševědoucím pánem zeměkoule, který si na ní smí beztrestně dělat, co ho napadne a co se mu právě z nějakých důvodů hodí.“ Václav Havel
„200 slov“
„Ne, radši Kras!“ Občas tě sejme, ale dokáže i vyléčit chřipkové stavy
10. 02. 2025, Martin Černý
Blížil se konec roku a já jsem měl být touto dobou někde v Bielovodské dolině v severních tatranských stěnách. Cepíny už jsem z loňska oprášil a nabrousil, předpověď byla dokonalá, parťák taky, jenže jak už to tak bývá, pár dnů před odjezdem nás oba položila nějaká viróza.
Miki (Sejbal) mi jen tak mimochodem oznámil, že už vlastně několik dnů bere antibiotika a mně taky nebylo úplně dobře. Každopádně naše tradiční večerní konverzace probíhala nějak takto: „Hej, tak dáme aspoň Rudicu, ne?“ „Voe, máš antibiotika, neměl bys spíš ležet?“ „Však když to bude blbý, tak se tam budem jen slunit na bouldřici a odpočívat…“ Pak mi to docvaklo, to bych mohl teda ještě letos dát tu osmdesátku – rozuměj osmdesát výjezdů do Krasu za kalendářní rok. Tipuju, že Miki jich má dost podobně, možná ještě víc, ale nezapisuje si to jako já, takže Bůh ví.
Kras už jsem letos uzavřel a nepočítal jsem, že ještě dáme, ale tak když to musí být, tak pro jednou se obětuju. Nakonec jsme v Krase, konkrétně na Krkárně a v Rudici, strávili asi čtyři dny vkuse ke konci roku. Soplili jsme jeden přes druhýho, na všechny strany, ale byla to bomba. Nejprve proběhla třídenní párty na sluníčku v Rudici…
A poslední den jsme dali horní patro Krkárny, kde si Miki odškrtnul loňskej rest – Satanovy soustružníky (9 UIAA). Mimochodem moc pěkná cesta na poslední dny roku. Na to, jak Miki v ten moment vypadal, bych mu ten přelez ani nevěřil, kdybych u toho nebyl. Počasí bylo grandiózní a mně i Mikimu se vlastně i ulevilo a postupně bylo líp. Dokonce jsem si v ten moment začal potvrzovat moji teorii o tom, že Kras léčí. Nevěděl jsem však, že ještě tu noc mě čeká paraleno-ibalginovej maratón a budu v něm muset ještě pár dalších dnů pokračovat. Zatímco Miki se dal celkem do kupy, tak mě to totálně sejmulo. Jako kdyby mi to pár dnů před tím Zvona (Verča Zvonková) v Rudici neříkala, že? Ale tak záleží na tom? Osmdesátku jsem zkompletoval a jsem spoko.
V každým případě to dopadlo tak, že ležím v posteli se snad už ustupující horečkou a mám celkem dost času přemýšlet a hodnotit rok uplynulý. Aby bylo jasno, tento článek píšu z pozice úplně bezvýznamně běžnýno krasovýho lezce. Nejsme žádní velcí sporťáci, nelezeme žádný velký čísla, ale máme to tady prostě rádi. V Krase jsme letos strávili fakt hodně času nejen lezecky, ale i turisticky – třeba takový nástupy na Indii nebo nedejbože do Rudice, pfff. Jezdili jsme furt.
Někdy dokonce i na dvě směny, na chvilku ráno a když se nezdařil přelez, tak jsme pak jeli třeba po práci odpoledne nebo večer znova, třeba jen na jeden dva pokusy. Někteří kamarádi se nás pravidelně snažili posílat na léčení. Prostě znáš to, když skončíš kolem páté v práci a kámoši valí na Hudynu si perfektně zalézt, tak tvoje odpověď je jasná: „Ne, radši Kras!“ Tato věta letos padla tolikrát, že už to vlastně asi ani není vtipný, ale mně to přijde super… Je v tom všechno a řekl bych, že to perfektně vystihuje náš loňský, a doufám, že i současný lezecký rok 2025.
Nebudu Krasu dělat moc reklamu, nechci, aby tady bylo zbytečně moc lidí, ale pokud by to mělo někoho motivovat, aby si Kras zamiloval stejně jako my, a nebral to jen jako nějaký sportovky kousek za Brnem, tak budu rád. Chápu, určitě to není láska na první dobrou, některý oblasti jsou fakt pěkně nechutný a oklouzaný. Zároveň to není láska ani na druhou dobrou, ale když zjistíš, jak to tady je, a naučíš se v tom chodit, vlastně lézt, tak si Kras zamiluješ navždycky!
PS. Snad tímhle článkem nepohorším žádného z krasových borců. Věřím, že mých trapných 80 výjezdů překoná dneska každej druhej. Přeju všem, ať to leze. Krasu zdar!
