Komínek se zúžil ve spáru a člověka to začalo vymačkávat ven. Při pohledu pod nohy se ozval žaludek. Záchranný chyt nikde. ‚Co to, sakra, je?‘ V německém popisu měli něco ve smyslu, že klíčem má být spodní stěna a výstupová spára už je „gefährlich“. A sloveso „fahren“ znamená přece „jezdit,“ takže bude „sjízdná“… Jasná dedukce, kterou jsem se několik let řídil.

Jazyková chyba mě však dohnala a zadřela se hodně hluboko, takže si význam slova „gefährlich“ (tedy „nebezpečný“) budu pamatovat nejspíš do konce života…

V dubnovém Článku měsíce se Honza Špička s Kubou Freiwaldem pověnují lezeckému slangu. A když už jsme u slov a významů, podělím se ještě o pár svých oblíbených automatických překladů z němčiny. Z popisů cest a komentářů lezců:

„Sestup 1h 30, slanění v trase: deeskalace probíhá v přibližovacím schluchtu, na místě najdete improvizované štafety pro sestup po laně pro náročnější pasáže.“
„Zmrzlina je někdy dobře uvařená a dávejte si pozor na samovolné ledové pády, a to i při docela nízkých teplotách.“

„Vybavení pro lezení v ledu, některé popruhy na zpevnění jištění. Žádný není zlomyslný. Lezení je až na začátek velmi dobré (stěna, dláto, tření děr), jištění je částečně velmi znepokojivé.“

„Z římsy vpravo je chyt – protáhněte se jím a můžete se dostat do visuté spáry, která je hned ostrá. Tam je také první závěs.“

„Stumpe Kegel, Südostwand (VIIb) – Nad kruhem ve 20 m mírná úchytová krize.“

„Pochybuji o smyslu jištění. (…) Je lepší to udělat „správně“, ale za předpokladu „nespadnout“. V případě potřeby se ještě můžeš nechat rozebrat.“

________

Užijme si současnou dobu, dokud jsou tyhle robotické překlady milé a vtipné… Když člověk vidí tu rychlost, s jakou se roboti zlepšují, brzy nejspíš proniknou i do sportovních slangů. A nakonec si možná budou dělat legrácky oni z nás.

Povedený jarní zážeh přeje

________________

Standa „Sany“ Mitáč / duben 2026

Dneska je to přesně devět dní, co malá dřevěná bárka zvedla kotvy a za brumlavých zvuků dvoutaktního motoru vyrazila vstříc otevřenému oceánu. Na její palubě tou dobou sedělo šest Indonésanů, kteří dojatě mávali dvěma bělochům, které nechávali za svými zády.

Ti dva ještě dobrou půlhodinu osamoceni mlčky stáli na panenské pláži. Nohy si máčeli v monotónním mořském příboji a vychutnávali si sílu onoho jednoduchého, přitom tak intenzivního okamžiku. „Neskutečné, vážně jsme tu zůstali úplně sami,“ honilo se jim současně hlavou.

Nacházeli se na odlehlém ostrově Pinang, zhruba sto kilometrů od Sumatry v západní Indonésii. Sami dva na pětapadesátihektarovém ostrově. Bez lodi, s omezenými zásobami jídla a odkázáni pouze na elektřinu vyrobenou ze Slunce. Kdyby chtěli, mohli si to samozřejmě zařídit jinak. Někoho si přizvat, nechat si dovážet potraviny a používat elektrický agregát. Oni se tak ale svobodně rozhodli.

Ostrov, na kterém běžně žije a pracuje deset až patnáct lokálních zaměstnanců, kterým po většinu roku dělá společnost zhruba desítka návštěvníků malého resortu, jakoby najednou úplně změnil svoji atmosféru. Zázemí a všechny jednoduché přírodní stavby zůstaly na svých místech, bez svých běžných osadníků se však staly pouhými neživými objekty.

Po dvou měsících, které tu do té doby oba strávili, najednou začali úplně od nuly.

„Kolik času budeme moct každý den používat elektřinu?“
„Za jak dlouho se nám v lednici bez proudu zkazí jídlo?”
„A nebudeme se tu sami bát?“

Zdánlivě důležité otázky se najednou staly absolutně bezvýznamnými. Jejich život totiž začala určovat příroda. Chodili spát hned po západu Slunce a probouzeli se další den těsně před svítáním. A dlouze přemítali o tom, jak rychle člověk zvládne přetočit své pomyslné vnitřní hodiny.

Měnit se začal i ostrov samotný. Zvířata, která na poměrně velké ostrovní ploše žijí, ihned vycítila lidskou absenci a začala si brát zpátky své teritorium. Nad hlavami jim v korunách kokosových palem začala přelétávat hejna pestrobarevných papoušků. Běžně plaší varani a krabi se začali bez ostychu promenádovat všude kolem. Jeden z hadů se usídlil v chatrči naší dvojice, jenom tam ležel a mlčky je dlouhé hodiny pozoroval. A dvacítka domestikovaných slepic se stala jejich nejbližšími kamarády.

Základní pud sebezáchovy všem zvířatům sice zůstal, bez ostychu se však den za dnem přibližovala blíž a blíž. Bránit se tomu nemělo smysl, stejně by to bylo zbytečné. Než kamkoli vstoupili, dvakrát onen prostor letmým pohledem prozkoumali. Jinak si ale oba nastálou proměnu užívali.

Tak nějak přirozeně se novému životnímu rytmu přizpůsobili a najednou jim přišel tou nejsamozřejmější věcí na světě. Četli si knížky, když dostali hlad, něco malého si uvařili, pozorovali velryby skotačící nedaleko pláže a jen si tak užívali, že jsou. Všechno ostatní totiž absolutně ztratilo na významu.

Až tenhle pohádkový příběh za pár dní skončí a hrstka Indonésanů se vrátí po největších muslimských oslavách, život se vrátí zpátky do zajetých ostrovních kolejí. Jídlo třikrát denně až pod nos, nonstop elektřina a jakýkoli problém technického rázu rychle vyřešen. Pomyslná jizva na duši, která v obou trosečnících asi už navždy zůstane, se ale naštěstí jen tak nezahojí…

Užij si příchod nového měsíce a raduj se i z těch nejbanálnějších věcí.
Z břehů Indického oceánu zdraví,

________________

Jakub Freiwald / duben 2025

Květen je tu a s ním na měsíc přebírám pomyslnou taktovku nad repertoárem eMontany. Během minulého dirigentství jsem jako fanynka životního punku věrně čekala, jaká témata redakční měsíc přinese. Tentokrát jsem se však rozhodla prubnout úplně novou betu!

‚Všechny články si nachystám předem. Připravené texty mi autoři pošlou už během dubna, upravené fotky budu mít předem nachystané od Standy, všechno to zedituju do prvního máje,‘ mnula jsem si ruce, jak mám věci pod kontrolou. Taky znáš ten pocit, kdy ti všechno jako zázrakem vychází? Do karet mi hrálo i mediální partnerství eMontany s letošním ročníkem boulder závodů v italském Val di Mello. ‚Jediný text, který během května reálně napíšu, bude reportáž z Melloblocca, to bude paráda!‘

Plán zněl jasně.

Dneska si nejsem jistá, kde přesně se stala chyba při jeho realizaci. Vím jen, že se najednou rozpadl. Téma Horizontu se změnilo ze dne na den, když se ozval Vojta Starý z cyklovýjezdu po neprobádaných končinách Mongolska. Těm fotkám zkrátka nešlo odolat! O pár dní později se změnilo i téma Článku měsíce a pak už to šlo ráz na ráz. Posunuly se další termíny a předem plánovaný obsah.

Aby toho nebylo málo, tak předpověď počasí v Mellu začala hlásit deště a festovní zimu. „Tak si to uděláme míň lezecké a víc kulturní,“ chlácholily jsme se se Zůzou Aligerovou, se kterou jsme měly tvořit reprezentační tým naší redakce. Pár kapek navíc nám přece plány nerozhází! Přišel ale moment definitivního zlomu – chystala jsem se do své Mazdy před domem nanosit batohy s lezením a jinými nezbytnostmi…

Avšak do zaparkovaného vozidla narazili dva čerství maturanti svým autem. „Chcete volat policajty? Tohle bude stejně na totálku,” posoudil znalecky ten zkušenější koumák. „Zrovna před týdnem jsem tohle řešil na jednom parkovišti.“

Krátce na to odevzdaně hlásím Zůze do telefonu: „Na cestu do Itálie už nemám morál.“

Vybavuju si své oblíbené motto napsané za barem Tošováka: „Když člověk plánuje, pánbůh se směje.” Přesvědčuji sama sebe, že všechno zlé je pro něco dobré. Třeba se do Mella vydáme za rok ve větší partě.

Jedno dobrodružství možná nevyšlo, ale v květnových tématech o ně nebude nouze. Vojta ve svých denících z Mongolska píše: „Mapy zase nesedí, a tak jedeme podle rad místních. Krajina je tady úchvatná – zasněžené kopce, zamrzlá řeka, kde se sem tam objeví modrá nitka tekoucí vody.“ No není to paráda?

Dobrodružství prostě nezastavíš ani perfektně promyšlenou strategií. Květen jede dál podle zažitých pravidel punku a ty se můžeš těšit na texty plné vtipných historek, dobrých fotek a nečekaných situací z celého (nejen lezeckého) světa.

Otevřenou náruč ke všem květnovým zvratům přeje

________________

Terka Ševečková / květen 2025

Pamatuju si naprosto živě, když jsem poprvé svým rodičům vysvětloval, jak funguje počítač. Mně bylo možná sedm, jim kolem třicítky. Koukali na tu divně vypadající hučící krabici s obrovským monitorem a nechápali, co na ní proboha celé ty dlouhé hodiny s mladším bráchou děláme.

K nové revoluční technologii přistupovali s lehkou nedůvěrou, postupem času ji ale začlenili do svých životů. S počítači a poté i telefony se naučili uspokojivě pracovat, nikdy jim ale úplně nepřirostly k srdci.

„Co to po mně zase chce?“
„Proč tam na mě pořád něco vyskakuje?“
„Já bych ten krám nejradši vyhodila z okna!“

Podobné jízlivé poznámky trousili na konto bezbranných němých přístrojů, které se vzpouzely jejich pokynům. Přitom většinou stačilo odkliknout jednoduché vyskakovací okno nebo se prostě řídit pokyny uvedenými na obrazovce. Frustrace však byla moc silná a racionální přemýšlení šlo stranou.

O skoro třicet let později jsem na tom dost podobně. Tolik sice neremcám, pokroku se ale taky pomalu začínám stranit. Nejrůznější skvělé pomůcky se na mě řítí ze všech stran, nechávám je kolem sebe ale volně proplouvat. Knížky čtu pořád na papíře, nemám chytré hodinky a umělou inteligenci vědomě k ničemu nepoužívám.

Všechno se zrychluje a snaží se mě vtáhnout do víru nejnovějších inovací. Čím víc mě vábí k sobě, tím víc se od nich vzdaluju. A čím víc všechno kolem nabírá na obrátkách, tím větší tendenci mám šlápnout na brzdu a ještě víc zpomalit. Možná si svojí zarputilostí a odmítáním skvělých zlepšováků pro šetření času a větší efektivitu práce zbytečně komplikuju život. Chlácholím se tím, že pokud jsem je nepotřeboval doteď, nebudu je potřebovat nikdy. 

Vygenerovat podobný text by přitom různým robotům zabralo maximálně pár vteřin. S vhodně definovanými klíčovými slovy a bez větší námahy by se písmena a řádky složily do strukturovaného fundovaného textu. A nikdo by to nejspíš ani nepoznal. Tak proč se namáhat?

Často si při podobných úvahách vzpomenu na své rodiče – „Old’s cool!“ Jsem možná staromódní, tenhle vlak si ale rád nechám ujet. Za pár let možná budu překvapeně koukat, co všechno se kolem mě změnilo. Možná k lepšímu, možná k horšímu. Z nějakého vnitřního přesvědčení ale všechny ty novodobé pomocníky prostě nechci pouštět do svého života. Ať pomáhají ostatním, já je (zatím) k ničemu nepotřebuju.

Užij si pohodový a hlavně pozvolný začátek léta,

________________

Jakub Freiwald / červen 2025

Každý večer vyjíždí z Prahy jeden celkem provokativní vlak. Nejprve zamíří směr Děčín, pokračuje Labákem, v Drážďanech zahájí úhybný manévr směr Francie a v devět ráno zastaví v Zürichu, nadostřel Bernských Alp.

‚Tyjo, To musí být pohoda. Během jízdy si přečteš kus knížky, v klidu se vyspíš s nataženýma nohama, a k tomu máš dobrý pocit, že to jde i bez spalování nafty ve vlastním autě,‘ říkám si občas, když modrobílý vlak s názvem EN Canopus sleduji během jeho cesty českým severem. Většinou opouští republiku poloprázdný.

Proč to zatím vypadá, že se mu moc nedaří? Asi jednoduchá matematika: za projížďku Canopusem dáš zhruba 5 000 Kč (nejlevnější lehátko), a kdyby se člověk chtěl svézt navazující hromadnou eko-dopravou třeba až do Wallisu: například Zermattu nebo Saas Fee, připlatí si dalších 3000 Kč (ceny za zpáteční jízdenky). Takže dohromady 8000 Kč.

Kdežto cesta starým dobrým nafťákem vyjde pořád na nějakých 2500 Kč na osobu, když jedeš ve dvou. To je pro vlak těžká konkurence – do kufru auta si samozřejmě nabalíš vybavení od bouldrů po mixy, připravíš zásobu jídla a jsi flexibilní ohledně přesunů. Takže noční spoj sice láká, nicméně pro jakýkoliv tým „dva a více lidí“ zatím nemá ekonomický smysl. Ve čtyřech už vůbec ne.

Pak je tady ale ještě další rovina, řekněme „aspekt výzvy“. Před nějakým časem jsme zpracovávali velký článek o českých alpských chatách z 19. století, kdy se průkopníci alpinismu kodrcali do Tyrol pomocí parních vlaků a koňských povozů dva a půl dne… Oproti tomu, přímý noční 14hodinový spoj do srdce Švýcarska je stále celkem pohoda.

Takže co jednou zkusit auto nevzít, zbavit se všeho toho luxusu – dostupné nafty a možnosti naložit vůz až po střechu vším tím myslitelným matrošem? Odříci si pohodlí domova, respektive nepřesouvat do hor celý „domov na čtyřech kolech“? A dopřát si trochu dobrodružství? Uměl by se člověk ještě sbalit do jednoho batohu jako před pár lety a vyrazit vlakem/stopem/busem na dva týdny do Alp na nějaké kopce nebo stěny?

Když máš malé děti, obtížnost se stupňuje, ale každé další večerní pozorování Canopusu (zároveň jméno druhé nejjasnější hvězdy na obloze, pozn. aut.) člověka nutí do úvah, vizí a plánování. Snad na tenhle lůžkový spoj jednoho dne přijde ta správná chvíle. Ideálně s nějakou levnější jízdenkou z předprodeje. Každopádně to zní jako cesta do Alp, na kterou se doma bude dlouho vzpomínat.

________________

Standa „Sany“ Mitáč / prázdniny 2025

„Tak, a půlka prázdnin je v čudu,“ zněla památná věta babičky. Procházela obývákem a říkala to úplně s klidným hlasem. Věděl jsem, že to nemyslí zle, ale její pravidelné sdělení mě vždycky trochu naštvalo a způsobilo bodnou ránu. Během základky i střední jsem měl vypozorované, že srpen uteče rychleji než červenec. ‚Proč má potřebu mi to každý rok připomínat?‘

Pojem „prázdniny“ patří spíš školákům, ale stejně je to i po letech divný pocit, když končí… Najednou jsme ve druhém týdnu měsíce září, dny se skokem zkracují a množství odkládané práce neustále narůstá. Celkem skličující pocit.

Potřeboval by přebít trochou optimismu… Uběhlo šest let od doby, kdy jsme vydali velký rozhovor se Seánem Villanuevou, který vznikl během jedné z jeho prvních návštěv Adršpachu. Společnou konverzaci tehdy Terka Ševečková zahájila takto: „Je teprve začátek léta a už vím, že se mi z téhle pohádky nebude chtít zpátky do reality.“

Seán jí na to řekl: „A co když je tohle ta realita?“ Hned první reakcí bylo zároveň vypáleno jedno z největších poselství celého textu… Během čtení jsem se tehdy zastavil a přemýšlel jsem.

‚Nenechat se strhnout okolím, udělat si věci po svém, nebát se jít proti stereotypům…‘ Člověk si to asi musí pořád opakovat a nezapomenout. Věřit. Neztratit nadšení.

Mimochodem, druhou půlku roku vnímá jako perfektní čas pro velké projekty Jacopo Larcher, jeden z nejlepších tradičních lezců současnosti. Právě s ním připravujeme velký rozhovor. Sympaťák z Jižního Tyrolska zřejmě také přidá nějakou inspiraci pro pozdní letní čas.

Povedenou zářijovou realitu (a její tvorbu) přeje

________________

Standa „Sany“ Mitáč / září 2025

Do alpského firnu: bezkonkurenční. Obzvlášť dobře se zasekává odpoledne, když nestíháš sestupovat a sníh už je mírně rozměklý. Takhle pevná a skladná věc ti ušetří i nějaké gramy – nemusíš do hor zbytečně tahat druhou zbraň. Selfie tyčka má díky promyšlené ergonomii také výhodu ve svazích kolem 30 stupňů – dá se o ni opírat nebo ji můžeš použít jako sklonoměr. V nouzi potom jako prchačku, za kterou slaníš, když ji zaklíníš mezi kameny. Dá se vzít i na skalky, kde ti dobře poslouží jako kratší šáhlo. A její největší výhoda je, že celé svoje lezení můžeš natáčet ve 4K nebo rovnou streamovat.

Dobře, teď vážně… Když na YouTube vyskočilo video Magnuse Midtbø: „I Attempted to Climb Europe’s Most DEADLY Mountain“, nechtěl jsem jím ztrácet čas a záměrně ho vynechal. Ale včera kámoš říká: „A už jsi viděl toho Magnuse na Matterhornu? To by ses asi měl podívat.“ Tak jsem si to tedy pustil… Přiznávám, že ne celé vkuse, trochu jsem to překlikával. Obrázek jsem si každopádně udělal. A celkem souhlasím s jeho autorem: „Je to asi první video, u kterého vlastně lituji, že jsem ho natočil,“ říká Magnus na konci.

V komentářích pod videem bylo asi řečeno vše důležité – lidé se předháněli v různých seznamech, co udělal špatně… Pravda, influencer nezvolil zrovna ideální místo, kde se učit připevňovat mačky. Výčet blbostí netřeba znovu opakovat. Jen by mě zajímalo, jestli Magnusovi video s 1,7 milionem shlédnutí (po týdnu) nakonec vydělá více, než kolik si za výstup na Matterhorn řekne zkušený profi horský vůdce. (Což je dle cen na internetu zhruba 50–100 000 Kč.)

Jestli měl Magnus štěstí, tak Balin Miller (mladý alpinista a rodák z Aljašky) ho neměl… Minulý týden si nepohlídal konce lana a během živého přenosu proslanil do hlubiny. Mainstreamová média okamžitě vytěžila obsah… „Hrůza na stěně, která proslavila Adama Ondru: Pád slavného lezce v přímém přenosu!“ a další podobné titulky.

Na tohle video jsem se také proklikl. Chvíli jsem koukal, jak Balin slaňuje k zaseklému tahačáku, nechal jsem ho přejet převis, ale pak jsem to rychle vypnul. Na pokračování už jsem žaludek neměl. Čest jeho památce.

________________

Standa „Sany“ Mitáč / říjen 2025

Všední den na bouldrovce – sedíš na mírně zaprášené matraci, odpočíváš mezi pokusy… Očima hypnotizuješ chyt, který ti nejde udržet. Směrem od šaten přibíhá klučina a vypadá, že by si to chtěl taky zkusit. „Čau, je to tvoje,“ ponoukáš ho, děláš gesto rukou a uvolňuješ mu místo. „Dobrý, můžete lézt. Půjdu až po vás,“ vychází z úst teenagera.

První situace je odposlouchaná od kamaráda z Plzně, kterého to celkem odzbrojilo. Autor článku byl nedávno svědkem podobné scénky, pro změnu na laně: Dvě maminky odložily děti na kroužek a také si chtěly trochu zasportovat. První z nich se cvaká do navijáku, který se právě uvolnil. „Počkejte, co to děláte?“ vstává druhá z nich z křesílka. „Nezlobte se, ale na ten naviják tu čekám ve frontě já.“ „Cože? Já jsem vás neviděla. No, tak když myslíte, tak tady ho teda máte,“ naštvaně jí ho vrazí do rukou.

Ve skalách je to stále při starém, ale zdá se, že z umělých stěn se trochu vytrácí pravidlo, že lezci si tykají vždy a všude. Na barech při vstupu se často vyká, což působí divně, ale dá se to pochopit – brigádníci často k lezení nemají vztah. „Budete platit hotově, nebo kartou?“

Umělky vznikly jako tréninkový prostor pro naši komunitu, která má nějakou svoji „společenskou etiketu“. A byla by škoda na to zapomenout. Co třeba vstupní dveře vylepšit novou cedulkou? Vedle koleček „Tlačit/táhnout“ nalepit výzvu: „Tady si tykáme.“ Nováčkům to může pomoct zbavit se ostychu a předejít menším trapasům. Jen nápad.

V lezení nezáleží na množství peněz na účtu, společenském postavení nebo na nejvyšším dosaženém vzdělání… Je jedno, kolik ti je, nebo jakou máš nejtěžší vylezenou cestu. Gravitace nás stahuje dolů všechny stejně. Takže ať žije tykačka.

I když ano, někdy je to zprvu těžké a jakoby nepříjemné – obzvlášť když jde o vícegenerační mezeru. Tykání může působit nevychovaně, jelikož se bije s naučeným chováním, jak vyjadřovat úctu ke starému člověku… Pak se však mladšímu hned uleví, když slyší promluvit 95letého dědečka, váženého pána a tlumočníka: „No jasně, že si budeme tykat, ne? Lezci si tykaj!“

Mimochodem, poslední indicie napovídá, s kým plánujeme velký rozhovor na listopad. Kdo to poznal, může se na něj těšit. Kdo nepoznal, ať se taky těší.

________________

Standa „Sany“ Mitáč / listopad 2025

„No jo, ale na tu permici ti může pětikilo přispět pojišťovna,“ radí kámoš. Jedeme autem ze stěny a řešíme, jak moc se vlastně vyplatí permice. „To si ještě stihni do konce roku zažádat.“

Hm, tak schválně. Doma dělám menší průzkum, a jestli jsem to dobře pochopil, přispívá se jen na sporty, které pojišťovna vnímá jako „bezpečné“. Jak je člověk pozná? Na to má VZP geniální „Seznam činností a sportů“, který všechny možné aktivity rozděluje do třech hlavních chlívků:

V tom prvním najdeš vyloženě nezáludné sporty, při kterých ti nehrozí žádné riziko. Třeba fotbal, volejbal nebo florbal, kde se zranění kolen nebo kotníků vyskytuje jen vzácně. Patří sem i jízda na lyžích/prkně po sjezdovce. Takové ty rodinné pohodovky, kde se nikomu nemůže nic stát. Třeba in-line brusle: kdo kdy slyšel o zlomené kostrči nebo zápěstí? V prvním soft-chlívku se nachází také „lezení na umělých stěnách s jištěním“, takže hurá: pětikilo bude doma.

Jdeme dál, druhý chlívek, který už má nutnost připojištění, se dokonce rozděluje na dvě podskupiny. Ta první se jmenuje „Nebezpečné“ a najdeš v ní (kromě famfrpálu, zorbingu a dalších) třeba toto: „lezení po skalních stěnách s jištěním, max. do výšky 30 m, v nadmořské výšce do 3 000 m n. m., max. náročnost UIAA III“. OK, to zní fér – kdo by lezl výš než 30 metrů? Tam už zbytečně nakydá. Mimochodem, počítá se jako „jištění“ i frendy nebo smyčky? Dále tam máme „bouldering na umělých stěnách“. Jasně, dnes se řeší víc úrazů na bouldrovkách něž na laně, takže pojišťovna bystře sleduje trendy. Co tu máme dál? „Via ferrata stupeň A–C“ a pak asi nejlepší: „lezení na umělých stěnách bez jištění“. Bezva nápad. Je fakt, že free solo na narvané Smíchoffce má do sebe mnohem víc než jen romantismus a poznávání sebe sama. Kolik cest za odpoledne zvládneš linknout, než tě někdo vyrazí?

A to jsme teprve v půlce tabulky. Teď už začíná jít opravdu o hodně… Tento pod-chlívek se jmenuje „Extrémní“ a z našich vertikálních aktivit v něm najdeš „lezení po skalních stěnách s jištěním max. do výšky 60 m, v nadmořské výšce do 3 000 m n. m., max. náročnost UIAA VI“. Sorry, kamaráde, ale nad VII UIAA tě nikdo nepojistí. To už jsi snad magor nebo psychopat. Raději lez pětky bez kruhů. Dále tu mají „bouldering venku“ – skutečná divočina, a nezapomnělo se ani na naše ferratové kamarády. Jako „extrémní“ se označuje: „via ferrata stupeň D“. Respekt.

Na konec ta největší pekla. Kategorie „Nepojistitelné“. Hned nahoře ve sloupečku člověka zarazí poměrně vágně definovaný termín: „horolezectví“. Což může být chápáno i jako společný jmenovatel všeho zmíněného. Takže bacha na pojmy – k „horolezectví“ se raději nikdy nehlásit. Je tam také „alpinismus“ nebo „lezení po ledopádech“. Sportovky nad VII UIAA úplně chybí. Proč? Experti asi nevěří, že by Češi lezli takové prásky. Nebo v tomto případě pojišťovací agenti trend zaspali a uvízli v době uzavřené klasifikace… No, a kdopak je poslední na spodku tabulky? Jako úplně nejvíc nepojistitelné se třeba vedle kaskadérství nebo base jumpingu objevuje: „via ferrata stupeň E–F“. Převislé kramle! Z toho až vstávají vlasy hrůzou.

A co to pětikilo, dorazilo nakonec? Hvězdička, poznámka pod čarou: „Příspěvek 500 Kč je podmíněn pravidelnou účastí na preventivní prohlídce u Vašeho obvodního lékaře.“ Tak nic. Ale zkusil jsem to. Veselé chvíle při čtení tabulky mi to vynahradily.

________________

Standa „Sany“ Mitáč / prosinec 2025

Přišlo mi to jako úplná vzácnost. První zimní Maroko, Turecko nebo Španělsko. Během toho, co je v Česku zima, se někde vyslunit a užít si super lezení. Když jsme navíc jako studenti gymplu zjistili, že i na peníze to vychází lépe, stala se z toho jasná zimní tradice. Volný čas člověk tolik neřešil, takže jsme raději obětovali týden sjezdovek v Alpách a místo toho vyrazili na čtrnáct dní za lezeckým dobrodružstvím. A ještě jsme ušetřili.

Lezení na jihu je pořád bezva, ale už ho vnímám trochu jinak. Více pozoruji jeden velký rozdíl, který se týká právě té „vzácnosti“ podmínek. Jednoduše řečeno: Když vyrazíš v zimě na jižní vápno, zalezeš si vždycky – úspěšnost je 100 procent. Jenže, když si naplánuješ české hory, musíš mít sakra kliku… Jako třeba zrovna letos v lednu.

A když má navíc člověk možnost znovu českou zimu pozorovat dětskýma očima – první řádné bobování (tři kiláky sjezd od České chalupy do Liberce), první iglú (na Novačce po 30 letech) nebo první zvládnutá sjezdovka (slalom mezi zvířátky), přináší mu to úplně jinou úroveň zážitku.

Česká zima je v tomhle naprosto skvělá, takže „když dává“, je to čistá radost. A nejde jen o hory. Takové bruslení na Mácháči nebo vesnická hokejová bitka na rybníku, to jsou věci srovnatelné se skalní vícedélkou. Jasně, člověk nesmí o víkendu do přecpaného resortu nebo mít přehnaná očekávání a třeba srovnávat naše skialpové terény s Alpami…

Nicméně vědomí roku 2026, že za dva týdny může být všechno pryč, z toho dělá zážitek „teď a tady“. Zimní království – když zrovna pohádka jede, musíš být na místě.

Jak by řekl jizerský běžkař „Honza (Černoch) 1949“, se kterým jsme před pár lety měli rozhovor na eMontaně: „Tak jezděte!“

________________

Standa „Sany“ Mitáč / leden 2026

„Tati, přece jenom bys jim to mohl dát o 60 milionů dolarů levnějc… Dyť jsou to lezci, co myslíš?“

„Ach, synku, synku… Co s tebou? Tak jo.“

V půlce ledna jsme publikovali článek o tom, že v Chile se povedlo místním lidem a neziskovkám zachránit lezeckou oblast Cochamó. Kdo tam už byl, přirovnává skálu k Yosemitům. U majitele pozemků se prý za slevu přimlouval i jeho syn, který sám leze. Tatínek podnikatel svolil a tenhle příběh má, zdá se, dobrý konec.

I v dalším článku, který připravujeme na tento měsíc, se objevuje podobné téma… V oblasti Rocas de Uguatá v Kolumbii po dva roky vznikaly nové cesty v luxusním pískovci. Nedávno se však tahle perla musela úplně zavřít kvůli problémům s majiteli pozemků. Asi malá kupní síla.

A jak by to bylo u nás? Zvládli bychom se spojit a něco zaplatit třeba za zachování Ádru tak, jak ho známe? Přispět podnikatelům na „ušlý zisk“, aby nechali louku pod Křížákem loukou? Nebo si raději koupíme Sasko a povolíme prvovýstupy na masivy?

Tento krátký text se sluší zakončit vděčností za to, co v Česku máme – víceméně svobodný pohyb ve všech lesích a skalách. I horosvazu si v tomto ohledu, přes jeho mouchy, můžeme vážit. Ve zmíněné Kolumbii lezci svoji zastřešující organizaci úplně postrádají a je vidět, že jim to situaci zhoršuje… Dočteš se brzy na eMontaně.

Povedený únor přeje

________________

Standa „Sany“ Mitáč / únor 2026

Tma a zima začínají být na ústupu. Slunce svítí od brzkého rána na plný výkon a prozařuje jasnou oblohu. Přicházím v kraťasech a v péřovce k autu a se škrabkou v ruce se snažím očistit přední sklo. Jakmile se rozjedu, opět rychle zamrzá a přes ledové krystalky v ostrém protisvětle vůbec nic nevidím.

Stejný scénář se opakuje už víc než týden. V noci a ráno teploty klesají pod nulu, přes den pak šplhají vysoko přes deset stupňů. Jakoby se jaro a zima praly o pomyslnou nadvládu. Není se co divit, první zmíněné už podle meteorologického kalendáře před týdnem oficiálně začalo.

Většina lidí nejspíš jaro vítá. Pochmurné krátké dny jsou pryč a život se pomalu začíná přesouvat ven. V redakci jsme se rozdělili na dva pomyslné tábory. Zatímco někteří s prvními teplejšími dny hned vyrazili do skal, jiní, včetně mě, by se nejradši ještě vrátili zpátky do hor. Dole v údolí to sice už není znát, na hřebenech Krkonoš ale pořád ještě leží přes půl metru přírodního sněhu.

Jaká vlastně letošní zima byla? Pocitově krásná, mrazivá a od prvních lednových dnů často i dost sněhová. Čísla ale mluví jinak. „Můžeme říct, že klimatologická zima 2025/2026 na území ČR byla z hlediska teplot vzduchu a spadlých srážek velmi podobná té předchozí, opět tedy nadprůměrně teplá a srážkově chudá,“ vyskočilo na mě před pár dny trochu odlišné hodnocení Českého hydrometeorologického ústavu.

Aspoň subjektivně mi ale přišla dost zdařilá. Nepamatuju si, kdy se naposledy dalo na rybníku za domem bruslit skoro dva měsíce v kuse. Kdo chtěl, užil si běžky, skialpy i jiné zimní radovánky do sytosti. A když zrovna nad hustou inverzí na pár dní zvítězilo slunečné počasí, byla to i docela příjemná podívaná. 

Za pár dnů plánujeme na eMontaně publikovat velký rozhovor se Sváťou Spěváčkovou, která v zimě tráví velkou část roku. Pendluje mezi severní a jižní polokoulí a pohybuje se převážně v polárních oblastech. Chvíli kolem Antarktidy, pak zase ve Skandinávii nebo na Špicberkách. Však jí kvůli tomu už doma v jejích devětadvaceti letech říkají „Polárka“.

V místech, kam jezdí, je zima pořád zimou. Taky je tam ale daleko větší tma. Jak to zvládá? „I tma má něco do sebe. Místo Slunce svítí Měsíc, při velkých mrazech jsou stromy obalené sněhem a všude se něco třpytí. Taky často vídáš polární záři, takže tam nějaké světlo většinu času je, jen trochu jiné, než jsme zvyklí. Někdo to možná snáší blbě, ale mně to vždycky spíš připomínalo pohádku,“ říká s úsměvem. Až zase budu příští prosinec vyhlížet Slunce schované za hustou hradbou nízké inverze, vzpomenu si na její slova.

Ať preferuješ chladnější nebo teplejší měsíce, užij si příchod meteorologického a brzy i toho kalendářního jara.

Fajn březen přeje

________________

Jakub Freiwald / březen 2026