Tyhle záběry jsou jako poklad: Petr Prachtel se Zorkou ve Skaláku, kde lezou třeba „Smítkovu cestu“ VIIc (Zorka naboso) na Dominstein, slanění z Kobyly na dülfera, setkání lezců na Majáku, Bogan Svatoš v „Kouřovce“, Vladimír „Chorust“ Procházka starší a jeho vyprávění o cestě vlakem do Terezína po tom, co byli společně s Joskou Smítkou a bratry Chlumovými zatčeni gestapem…

Už to bude víc než rok, co se nám do redakce dostal černobílý film „Kamarád ze skal“, který natočil v roce 1974 režisér Mojmír Hošt. Zmíněný tvůrce už bohužel nežije, v ČT prý originál filmu ztratili a dochovala se jen pracovní kopie, která má ve vrchní části obrazovky rušivou stopáž. Jak to tedy nejlépe udělat, abychom se o film mohli podělit a zároveň neporušili autorská práva?

Přemýšleli jsme i o tom, že pracovní kopii prostě pustíme ven letos o Vánocích: „ve veřejném zájmu“. Lepší, než aby to zapadlo u nás na disku. Předtím jsme však ještě jednou kontaktovali Českou televizi a stal se malý zázrak – film nakonec zaměstnanci archivu objevili. Na 16mm filmovém pásu.

Teď v prosinci je situace taková, že jsme domluveni s vedoucí Správy programových fondů na tom, že film se v brzké době dočká digitalizace. Dále komunikujeme s redakcí sportu, aby Kamaráda ze skal zařadili do vysílání příští rok. Cílíme na duben (začátek sezóny ve Skaláku) a jsme předběžně domluveni s muzeem v Turnově, že slavnostní „opětovná premiéra“ proběhne tam. Tak, aby se film promítl přesně padesát let po svém vzniku.

Náš vánoční dárek tedy sice bude mít několik měsíců zpoždění, ale věříme, že to tak bude lepší pro všechny.

Mimochodem, koncem roku začínáme také pracovat na článku o pískovcových přelezech 2023. Kdo o něčem zajímavém ví, ať napíše na [email protected].

Pěkný advent přeje za redakci eMontany

________________

Standa „Sany“ Mitáč / prosinec 2023

Rozvrzaný růžový jeep ukrajuje strojovým tempem metr za metrem. Stoupáme vzhůru údolím řeky Shigar na severu Pákistánu po cestě, která už rozhodně něco zažila. Pod koly se střídá jeden výmol za druhým a při pohledu do několikasetmetrového srázu pod námi by jeden klidně dostal závrať.

Po dvou dnech cesty ze Skardu konečně přijíždíme do vesnice Arando, ležící na samém konci údolí. Z jihu a západu ji svírají dva mohutné ledovcové splazy, a kdyby existoval pomyslný konec světa, vypadal by nejspíš nějak takhle. Není tu elektřina ani kanalizace, pitná voda je samospádem přiváděna jednoduchým systémem potrubí z okolních pramenů a během zimních měsíců se odsud nedá jakkoli dostat. Jestli se někde dočista zastavil čas, tak právě tady.

„Dina, Dina, Dina,“ volá z plných plic hlouček dětí ve chvíli, kdy z oblaků všudypřítomného prachu vystupují naše jeepy. Cizinci do těchto míst prakticky nejezdí a v očích všech jde vidět neskrývanou radost. Během chvíle se náš příjezd do vesnice rozkřikne po okolí a nevelký plácek před místní nemocnici je v mžiku skoro úplně zaplněn.

Právě ona zmíněná nemocnice je posledních 15 let bez přehánění středobodem místního dění. Podobné zařízení nemá žádná z okolních vesnic, jenom Arando. Uvnitř skromné stavby, vybavené nejrůznějšími zdravotnickými přístroji včetně utrazvuku, s regály napěchovanými až po strop léky, místní lékař Najaf zachránil už nespočet lidských životů. Dříve tu jenom na zápal plic umíralo každou zimu 10–15 dětí. Od výstavby nemocnice neumřelo ani jedno.

Na svědomí ji má právě ona zmíněná Dina, celým jménem Dina Štěrbová. Československá horolezkyně, mimo jiné první žena, která kdy stanula na vrcholu osmitisícovky Čo Oju. Nemocnici, nazvanou Czech Hospital, tu za pomoci českých dárců v roce 2006 vybudovala společně s Víťou Dokoupilem.

V Karákóramu, Himálajích, ale i v Tatrách za svůj život vylezla mnoho vrcholů, včetně dvou osmitisícovek. Nejvíc jí ale k srdci přirostl Pákistán, kam letos vyrazila už po jedenadvacáté. I když to nikdy neplánovala, právě tady se před lety rozhodla pomáhat.

Co bylo tím impulzem? „Když v horách potkáváš místní lidi a vidíš, jaký mají život, tak jim chceš pomoct. Když vidíš, jak nic nemají a slyšíš příběhy dětí, které v zimě umřely na úplně banální nemoci, tak to s tebou otřese. Najednou ti to všechno dojde, cítíš se hrozně a nemusíš o tom moc přemýšlet,“ říká energická dáma, která letos oslavila dvaaosmdesáté narozeniny.

Prosincový rozhovor s Dinou bude nejen o humanitární pomoci, ale hlavně o životě téhle tvrdohlavé horolezkyně. Vždy si šla svým, nehledě na nelibost komunistického režimu i mužských kolegů. „Myslím, že když člověk něco fakt chce, tak má velkou šanci to uskutečnit. Nehledě na jakýkoliv systém a překážky.“

Pohodový advent přeje,

________________

Jakub Freiwald / prosinec 2022

„Ať máš povedený rok“ nebo „povedené dny“. Na začátku ledna tahle sousloví člověk slýchá často… Jak by vlastně mohl vypadat takový „ideální běžný den“? A co během něj stihnout?

Spánek je prý základ, a tak by se na něm moc škudlit nemělo. (8 h)

Dopřát si pohodové ráno – kvalitní snídani a pěkně v klidu si ji vychutnat. Užít si další rituály začátku dne (někdo rád cvičí svoje série, někdo přidá kávičku…) (2 h)

Pohybová aktivita venku – ať už je to lezení nebo cokoliv jiného. Prostě dát si do těla, trochu se odřít a mít z toho radost. Ideálně se svými nejbližšími nebo s partou kámošů. (6 hodin)

Zařadit tvůrčí činnost doma nebo na zahradě – něco vyrobit, opravit, zasadit, natřít, uvařit… Kdo není lezecky vybitý, může skočit ještě na bouldrovku přidat druhou fázi. (4 hodiny)

Čas pro své blízké a rodinu – návštěva babičky, procházka, výprava s dětmi na pískoviště (pokud neměly dost písku pod skalami). (3 hodiny)

Odpolední protažení těla se zaměřením na svaly, které dostaly největší nálož. Případně jóga pod vedením lektora, masáž atd. (1 hodina)

Před spaním trocha kultury – mrknout na nějaký film nebo se začíst do zajímavé knížky. (2 hodiny)

Dohromady to dělá 26 hodin. No dobře, tak by to byl trochu delší den. To snad nevadí.

A že tam něco chybí?
Vždyť i lezecký filosof Tomáš „Svišť“ Pilka káže:
„Práce je zlo, které je třeba odstraňovat anebo alespoň zmírňovat.“

Na závěr přání za redakci: Ať se ti bez problémů povede vkročit do roku 2023 a zachováš si dobrou náladu i během otupujícího bezčasí, které momentálně nenahrává skalkaření ani lyžování. Ono se to brzy zase otočí.

________________

Standa „Sany“ Mitáč / leden 2023

„Mě z toho normálně bolej záda.“ „Je to moc drahý.“ „Ty chyty jsou hrozně na šlachy.“ Výmluv, proč nejít lézt na stěnu, se dá použít spoustu. V lednu jsem od kamaráda v Trutnově slyšel jednu úplně novou: „Teď fakt nepůjdu, bude tam mraky ledňáčků.“

„Cože, koho?“
„No, těch, co si plní svoje novoroční sportovní předsevzetí a jejich zápal ještě nevyhasl.“

Pravda, asi už jsem jich letos také pár viděl. Jak se poznají? Byli to ti, co se fotili při spouštění na Hudy stěně v Ústí? Nebo ti, co si natáčeli videa během lezení po všech barvách v libereckém Boulderpointu? Slyšel jsem také o dvojici na brněnské Hudy stěně: mamka s dcerou. Když spolu zrovna nelezly, sedly si každá do jiné části haly a hledaly si něco na mobilu. Tak jako tak, mnoha ledňáčkům právě v těchto dnech vyprchává permice na 10 vstupů, kterou dostali k Vánocům…

Atmosféra na umělkách se celkově mění. Vzpomínám si, jak jsme s kamarády poprvé hledali čerstvě otevřenou Smíchoffku v Praze – přeskakovali jsme koleje, probíjeli křoví a přelézali zohýbané ploty kolem nádraží Smíchov. Kolem roku 2006 mapy v mobilu ještě nefrčely a vstup se dal pěkně blbě najít. Ocitli jsme se na druhé straně kolejí v budově Meet Factory: „Tady v okolí žádná stěna není,“ řekli nám. Když jsme ji konečně našli, bylo to: „Wau!“ Stavěči sice stihli nahodit jen půlku profilů, ale slabé večerní osvětlení dotvářelo speciální atmosféru – skoro jako kdyby člověk vstoupil do nějakého rituálního stanu lezců, který byl od okolního světa skrytý schválně.

Současný trend je mít všechno nablýskané a prostě víc profi – leckde člověka čekají turnikety, povinné čipy nebo registrační kartičky… Nedá se říct, co bylo lepší nebo horší. Obě období měla svá pro a proti. Je to vývoj. Možná za tuhle změnu nejvíc může olympiáda? Těžko říct. Lezení teď jednoduše táhne.

Ledňáčci jsou v tom tedy nevinně. Většina z nás začínala podobně jako oni… Nebo možná na horkých letních skalách jako červeňáčci. Tak jako tak jsme byli úplně mimo a bez znalosti metodiky jsme se postupně začali nořit do tajů lezeckého života…

Tomu, kdo začal kolem Vánoc 2022 a dokázal vydržet až do února, za redakci přejeme, ať vydrží také další roky a ať se díky lezení naučí spoustu věcí o sobě, pozná ty nejlepší kámoše a více pronikne i do prostředí, ve kterém máme to štěstí žít.

Lezbě zdar!

________________

Standa „Sany“ Mitáč / únor 2023

„Život je jako žonglování.
Neustále žongluješ, akorát postupem věku ti přibývají koule.“
Tohle je citát Toniho Arbonèse, otce-zakladatele španělské oblasti Siurana, který tam strávil tisíce hodin čištěním cest a vrtáním jištění…

Na jeho průpovídku s kamarády často vzpomínáme, protože celkem trefně odhaluje nepříjemnou pravdu. Ze začátku jsi v pohodě: koulí máš jen pár – třeba studium a lezení. Jak člověk stárne, začíná se to docela znatelně nabalovat… Tu nějaký úřad, tu oprava auta, tu oprava svého těla, práce, zajistit vlastní rodinu: nákupy, dřevo na zimu, zase práce, a do toho někdo stíhá házet a chytat třeba hypotékovou kouli…

Když to člověk posčítá, občas je těžké si v každodenním shonu (když jsou všechny zmíněné koule ve vzduchu) rychle urvat čas na samotné lezení venku nebo alespoň skočit si zatrénovat na stěnu.

Příští velký článek, který připravujeme s Danem Podráským, bude o skupině srdcařů, kteří si do svého volného času dobrovolně přibrali ještě jednu kouli navíc. Jsou to správci skal – ti, co se nám starají například o kvalitu jištění, nahlašují ptačí hnízda, vyměňují a archivují popsané vrcholovky…

Kolik jich u nás funguje? Co je na jejich práci nejtěžší a co je motivuje, aby správcování věnovali své volné chvíle? Na článku ještě pracujeme a brzy se to snad na eMontaně dozvíš.

Úspěšné hospodaření s časem přeje

________________

Standa „Sany“ Mitáč / březen 2023

O novinkách v Ádru jsme psali nedávno… Od prvního dubna probíhají změny také v Nepálu, ale v tomto případě asi bohužel nepůjde o apríl… Kdo se tam vydá trekovat, bude si k sobě nově muset zaplatit i místního průvodce jako doprovod. A časem asi i kuchaře, protože gajd mívá po celodenním pěším výletě hlad.

Jasně, místní si potřebují také vydělat a peníze jim přeji. Rád je podpořím, něco koupím – třeba ubytování, jídlo nebo suvenýry. Po zemětřesení jsme místním lidem s kamarády z Čech posílali peníze přímo.

Povinný průvodce je ale prý hlavně „pro dobro a bezpečnost turistů“. Což je argument, který neobstojí, a vnímám ho, slušně řečeno, jako populistický. Kdyby šlo o bezpečnost, stačil by povinný satelitní telefon nebo s nadsázkou třeba zákaz ježdění místními autobusy, které se občas zřítí do řeky… Situaci by mohlo vyřešit také dražší pojištění pro svobodné trekaře nebo možnost předem se záchrany úplně zříci.

Kdo někdy zažil vícedenní putování přes hory, ať už ve dvojici nebo s menší skupinou kamarádů, ví, o čem je řeč. Je to způsob, jak poznat parťáky, prostředí, ale také sebe sama. Odměnou jsou zažitá dobrodružství a vzpomínky, které vydrží celý život. Dalo by se říci, že je to až intimní zážitek. Jak říká Reinhold Messner: „S horami se setkáš jen tehdy, když spoléháš pouze sám na sebe.“

S trvalým dozorem? Ne, děkuji. To je podobné jako vzít na rande svoje rodiče… Seděli by hned u vedlejšího stolu, poslouchali by konverzaci, všem by to připadalo malinko trapné, ale přeci jen, „mají více zkušeností, lepší znalost jazyka a mohou v případě potřeby lépe vyhodnotit situaci. Je to bezpečnější.“

Mimochodem, bude vůbec Nepál schopný připravit tisíce kompetentních gajdů? (V roce 2019 tam na vlastní pěst trekovalo dle dat Nepal Tourism Board 50 000 lidí, pozn. aut.) Vzpomněl jsem si na historku Petra Bárty, boudaře z krkonošských Brádlerek, která se mu stala v oblasti Manangu – gajd se onoho dne zpozdil a poslal s nimi jen nosiče. Pokračuje Petr: „Se spolulezkyní jsme sami dohledali místo base campu – poznali jsme to podle díry v zemi a hromady odpadků všude okolo. Chvíli jsme čekali. Nosič nikde. Tak jsem se vrátil a po pár kilometrech jsem uviděl naše batohy položené na sněhu. Naložil jsem si je na záda a odnesl nahoru. Když za námi dorazil gajd, tak jsem se dozvěděl, že nosič si vzal málo vody… Chtěl na nás prý volat, ale vyschlo mu v krku, tak to nešlo. Situaci vyhodnotil, že aby se zachránil, tak se vrátil zpátky do vesnice.“ (více viz článek Placené krásky dál zdražují v Montaně 4/2015, pozn. aut.)

Za vstupy do chrámů jsem v Nepálu rád ochoten zaplatil a klidně bych platil dál. Pomáhal jsem místním na střechu autobusu nakládat zavazadla, kotvil je vlastním lanem a pak za lístek zaplatil násobně víc než oni… To zamrzelo, ale dalo se to překousnout – za služby se holt platí a od chodících peněženek se štědrost očekává.

Placený doprovod na horské treky už ale chápu jako nadstandard, o který nemám vůbec žádný zájem. Ve vší úctě k místním i k horám – svůj batoh si rád ponesu sám a stáhnout si dnes kvalitní mapy také není moc těžké. Tyhle horské chrámy nepostavili Nepálci, ale příroda.

Ještě jedno trochu absurdní zamyšlení – nedávno jsme publikovali odlehčený článek o výstupu Nepálce Subina Thakuriho na Sněžku. Nepůsobilo by divně, kdyby si jeho čeští kamarádi vyšlápli na nejvyšší horu Krkonoš zadarmo a on jako cizinec musel jako jediný zaplatit?

Jsem zvědavý, jak se situace v Nepálu bude vyvíjet. Každopádně se raději v příštích letech vydám tam, kde cizince budou brát více jako cestovatele/návštěvníka/člověka než jako onu bezednou zápaďáckou peněženku.

Rozhodnutí vlády mě mrzí zejména kvůli obyčejným Nepálcům – v drtivé většině úžasní a přátelští lidé. Přišlo mi, že si dokázali udržet zdravý respekt i během smlouvání na tržišti v Thamelu. Dokonce jsem měl pocit, že měli větší radost z pořádného smlouvacího zápasu, než když turista jenom něco tupě koupil za první nahozenou cenu…

________________

Standa „Sany“ Mitáč / duben 2023

„Tak co, nezaměstnaná? To je pohodička, co?“ nová otázka na uvítanou vystřídala klasické optání, jak se mám. A tak se při každém dalším pozdravu s někým známým zamyslím, jestli jde o zdvořilostní frázi, mám odkývat pohodu, nebo zda dotyčného doopravdy zajímá, jak mi v té nezaměstnanosti je.

Ještě pár týdnů zpátky jsem si užívala jistou bezstarostnost jako státní zaměstnanec. Pevná pracovní doba a neodkladné penzum práce mi zpočátku pracovního života přišly jako vězení. Zhýčkaná životem v lezecké komunitě jsem tvrdě narazila při prvním zazvonění budíku v 5:50. Uf… tohle bude boj!

O devatenáct měsíců později jsem pochopila výhody pevného řádu. Přece jen se o spoustu věcí nemusíš starat, jsi-li součástí systému. Daně odvádí zaměstnavatel, každý měsíc ti přijde plus mínus stejný plat, při dobrých vztazích s obvoďákem máš při každé bolístce k dispozici nemocenskou, zkrátka po materiální stránce cítíš jistotu. Dokonce ani nemusíš vymýšlet, co v té práci budeš dělat. Každý den je totiž stereotypně podobný, pouze s únosnou dávkou proměnlivosti. Začátkem roku u mě ale zvítězila touha po svobodě.

Když jsme se se Standou domlouvali na rozšíření spolupráce pro eMontanu, malovala jsem si podobný pracovní řád jako v zaměstnání. Jenom okořeněný o časovou flexibilitu a prostor pro slunečné dny strávené ve skalách. Při mém zoufání koncem dubna, že ještě nemám hotové všechny články na květen, mě Kuba chlácholil: „A to si myslíš, že my se Standou máme všechno takhle dopředu připravené? To nebudeš mít nikdy, Teri.“

Chápání času se změnilo. Finanční jistota se neodehrává v měsíčních cyklech, ale v návaznosti na odmakanou práci. Každý den má nádech malého dobrodružství, jak to vlastně bude dál. Pohoda tomu neříkám, ale svoboda to je.

Těžko se mi vybírá mezi jistotou v systému a nekonečným dobrodružstvím na volné noze. Každý máme ten svůj ideál jinde. A tak když ne v pracovní sféře, hledám svoje jistoty aspoň ve skalách: Prvním květnem se otevírá další lezecká sezóna v Ádru. Proběhne tu oslava stoletého výročí prvovýstupu na Krále (třetí květnový víkend) a nedaleko se otevře nová bouldrová oblast (druhý květnový víkend). O zábavu bude postaráno!

Ať už jsi zaměstnanec nebo živnostník, stejně svou jistotu najdeš v bezpečí no handu nebo tutové žáby.

Dostatek slunečných dnů ve skalách přeje

________________

Terka Ševečková / květen 2023

Téma, které poslední týdny hýbe světem:

„Koukej, jaký umí vytvořit fotky. To je neuvěřitelný!“
„Nechávám si od ní psát maily, které potom jenom lehce upravím.“
„Je skvělá! Nahazuji přes ni kostru svých textů. Jen zadáš téma, styl, emoci a ona se postará o zbytek.“

Nevím, jak v Čechách, ale tady na Bali se mezi mými kámoši poslední dobou neřeší skoro nic jiného. Kdo alespoň v nějakých aspektech života aktuálně nevyužívá umělou inteligenci, jakoby vůbec nebyl…

S dikcí zapšklého starce, kterému tak trochu ujel vlak, na všechna podobná prohlášení se stoickým klidem odpovídám pořád to stejné: „Děkuji, ale nechci.“ Na obligátní reakci, „ale proč? Víš, kolik bys tím ušetřil času?“ s úsměvem a lehkou nadsázkou dodávám. „K ničemu ji nepotřebuji. Nechci zakrnět jako opice, která zapomněla používat mozek.“

Jasně, tohle hodnocení je dost zjednodušené a určitě se najde spousta každodenních pracovních nebo osobních rovin, ve kterých by AI mohla plnit velmi užitečnou roli. V některých věcech jsem ale asi trochu staromódní.

Probírání tisíců fotek po návratu domů, které jsem navíc sám vyfotil, je vždycky opruz a trvá mi, než se k tomu dokopu. Nakonec jsem ale vždycky rád, protože se aspoň na pár chvil pomyslně teleportuju zpátky na druhou stranu světa.

Odepisování na maily je prý taky nuda a ztráta času. Každý podzim, když přichází na svět nový kalendář, mi do schránky proudí stovky zpráv. Po třech měsících toho sice už mám trochu nad hlavu, svým způsobem mě to ale baví. Taková malá kapka osobního přístupu v oceánu internetových robotů.

Psaní a vymýšlení článků? Další zbytečně náročná činnost… Mám svůj mozek ale rád a myslím, že mu občasné zapojení na plné obrátky nijak neuškodí. Spíš naopak.

Nedávno jsem viděl krátký rozhovor s Geoffrey Hintonem, který byl u zrodu umělé inteligence jako takové a který před ní nyní sám varuje a volá po regulaci. „Co můžeme udělat proto, abychom omezili dlouhodobá rizika, že věci, které jsou chytřejší než my, nakonec převezmou kontrolu?“ Při podobných slovech se mi vždycky vybaví kultovní film Terminátor a Skynet – autonomní obranný systém, který se rozhodne vyhladit lidstvo.

21. století bez umělé inteligenci je nejspíš utopie. Aniž bychom o tom vůbec věděli, používáme ji v nejrůznějších aplikacích v mobilech, na sociálních sítích nám na míru skládá obsah a současný svět, řízený počítači, by se bez ní asi dočista zastavil.

Nehledě na to všechno ale pořád myslím máme možnost volby, jak moc si ji nad rámec zmíněného „nutného zla“ pustíme do života. Já v tom mám už dlouho jasno.

Užij si začátek léta,

________________

Jakub Freiwald / červen 2023

________________

Standa „Sany“ Mitáč / prázdniny 2023

Budíček těsně po půlnoci nepomohl. Udýchaní alpinisti sice sedí na vrcholu, ale do firnového svahu pod nimi se právě opřely sluneční paprsky. Hmota sněhu ožila a z hřebene začaly padat kameny. Co teď? Kudy se vrátit dolů?

I na písku má člověk občas chuť stisknout tlačítko „konec hry“. Třeba když se nešikovným rovnáním lana povede vyhodit si jedinou dobrou smyčku pod nohama, která se s nárazem sveze do jističova kýblu.

Také v normálním životě se z některých situací špatně couvá – ať už jde o nevyhovující vztah nebo nasmlouvanou práci, co se promění v utrpení.

V knize Svoboda učení jsem nedávno četl větu, která mě přivedla k zamyšlení: „Základním aspektem při definici hry je svoboda skončit.“ Sice se občas špatně ukončují, ale zmíněné situace mají jeden společný průnik – jsou to „hry“, které člověk rozehrál dobrovolně. Nemusel. Měl na výběr…

Opakem „svobody skončit“ je „povinnost začít“. Jako školák jsem si to tolik neuvědomoval, prostě jsem jen začátek září neměl rád. Vůbec. Snažil jsem se předstírat, že neposlouchám, když babička vždycky začátkem srpna prohlásila: „Tak, a půlka prázdnin je v čudu, co?“ Pak už to totiž utíkalo rychle.

Autorovi zmíněné knihy dávám za pravdu, jelikož jako hru jsem systém tradičního školství nikdy nevnímal… Bylo ti šest nebo sedm? Tak pojď. Tady se přezuj v klecové šatně, tady tě posadíme do lavice, řekneme ti, co máš umět a jaká je správná odpověď. Pak si tě vyzkoušíme. Ukradneme ti tisíce hodin tvého života, ale toho si nevšímej. „A nevrť se pořád! To nevydržíš chvíli v klidu?“

Až s odstupem času mi došlo, že věk povinné školní docházky (od sedmi do 16 let) byl tou nejnesvobodnější dobou mého života. Možná to zní tvrdě, ale vnímal jsem to tak – už v lavici mi spousta předmětů přišla jako ztráta času. Motivací bylo hlavně nabiflovat se učivo na známku a mít pokoj. Vědomostí moc neuvízlo. Ač se učitelé snažili, jak nejlépe uměli, vnímal jsem to období spíše jako „postavení mimo hru“.

Našim současným a budoucím školákům přeji, aby v příštích letech získali více svobody pro své vzdělávání. Možná, lépe řečeno, „pro objevování toho, co je skutečně zajímá“. Tuhle svobodu a efektivní zacházení se svým časem si zaslouží – stejně jako ti služebně mladší nebo starší…

________________

Standa „Sany“ Mitáč / září 2023

Na odlehčení: Jedna historka z nejmenované pražské stěny poblíž Smíchovského nádraží…

Na recepci přijde dvojka – chlapík s holčinou, nic neobvyklého. Jen borec je od pohledu asi o 40 kilo těžší než jeho partnerka. „Tyjo, asi byste měli lízt s Ohmem,“ pozorně navrhne obsluha pokladny. (Jisticí vychytávka od Edelridu, trochu menší než gri-gri, která se cvaká do prvního jištění ve stěně, kde zvýší tření lana a pomáhá lépe chytat pády výrazně těžšího člověka, než je jistič, pozn. aut.)

„Jasný, to neznáme, ale radši si to vezmeme,“ shodují se oba, půjčují si kouzelný zelený předmět a míří do šatny.

Během odpoledne pak dávají cestu za cestou, střídají se ve vyvádění a postupně začínají cítit únavu.

Teď možná čekáš seriózní zápletku – zemovku od řetězu, nebo alespoň smeknutí ve chvíli, kdy tahač nabírá lano a pod nohama má vynechanou expresku, kterou necvakl, protože chtěl na slečnu udělat dojem…

Ne ne, tentokrát vše skončilo naprosto zenově. Muž nespadl ani jednou a vlastně se vůbec nic nestalo.

Nic se mu přece ani nemohlo stát.

Borec si zřejmě myslel, že leze s Ómem (posvátnou slabikou ve vibraci vesmíru, mantrou sjednocení, pozn. aut.), nikoliv s Ohmem (jednotka odporu, pozn. aut.). To by vysvětlovalo, proč mu zelený předmět po celou dobu lezení visel připnutý na sedáku. Z boku na materiálovém poutku…

Podzim je tady, tak ať tě božská síla provází…
Nejen na umělce.

________________

Standa „Sany“ Mitáč / říjen 2023

„Takže vy jste tady na takové lezecké dovolené?“
zajímala se jedna postarší turistka v italských Alpách, když sháněla tipy na procházky pro synka, aby ho odtrhla od tabletu.
„Ty jo, ‘na dovolené’ ani ne, tohle je prostě náš život…“

Nejen ona mě přivedla k tomuhle zamyšlení… Slovo „dovolená“ vnímám samo o sobě trochu jako pozůstatek z minulého století. Aby vznikla „dovolená“, musí se děje účastnit minimálně dva lidé. Jeden (šéf), který „to dovoluje“, a pak pracující člověk, kterému „to bylo dovoleno“… Co přesně mu bylo dovoleno? Chvíli žít podle sebe? Nejspíš. A aby mohl žít podle sebe, musí mu to někdo dovolit. Sice relikt minulého století (nebo ještě starší), ale tento „začarovaný kruh“ celkem dobře přežil i do dnešní doby.

Kdo si dovoluje příliš často a vyčerpal smluvený limit, ten je odveden zpět na „zakázanou“ (jen se to tak nejmenuje). Jinak řečeno, jde spořádaně do práce. A živnostníci na klasickou „dovolenou“ vlastně ani odjet nemůžou, protože neexistuje nikdo, kdo by jim to dovolil.

Každopádně tomu, kdo na podzim nebo v zimě vyrazí na jih za teplem, přeji obyčejnou „šťastnou cestu“ a termínu „lezecká dovolená“ se raději vyhnu. Když už, tak jedině v angličtině: „climbing holidays“. Ve smyslu původu slova „holidays“ – sváteční dny. To je pěkné. Protože každý den na skalách je malý svátek. Ať už ti ho někdo dovolí nebo ne.

________________

Standa „Sany“ Mitáč / listopad 2023