Když roku 1981 pukla v Tisé Neuberova věž a rozlomila se na několik dílů, většina z nás to ještě tolik neprožívala. Poměrně dávno spadla také část saské věže Wartturm – 800 tun skály se zřítilo do údolí Labe v roce 2000. O pět let později pak došlo k obrovskému kolapsu západní stěny Petit Dru, kdy se do údolí odporoučel odtrh vysoký 700 metrů. Jemný prach pak prý zastřel Chamonix na několik dnů…

Člověk více zpozorněl, až když přišly události poslední doby: V roce 2016 zahynul elegantní boulder „Moonwalk“ 7A+ v Zillertalu – někdo u něj zapálil oheň a kámen nenávratně poškodil. Jeho svrchní vrstva se odloupla jako cibule. O dva roky později se ze sněhového hřebene Rochefort urthl slavný fotogenický sérak, který svými vrstvami připomínal ledovcové karlovarské oplatky. A šlo to dál – v roce 2019 se zřítila stropní spára „Separate Reality“ VIIIc v Ostrově. Nejen autor úvodníku si určitě vyčítal, že s pokusem otálel… Nejnovější zpráva pak přišla během letošní červnové vlny veder: požár nenávratně poničil část lezeckých sektorů ve španělské Olianě…

Ano, sice jde o přírodní procesy, ale je to podivný druh ztrát. Je v nich zamíchaný cit, který do našich skal vkládáme… Jako když odejde někdo, koho jsi dobře znal a kdo byl pevnou součástí tvého světa… Tohle není kůrovcová kalamita – brouci sice zametou se smrkovým lesem, ale ten má za 50 let šanci vyrůst znovu a v plné síle. Naopak, skalní formace už se do své původní podoby nikdy neobnoví. Jsou pryč a nám zůstanou jen fotky a vzpomínky… Proto bolest ze ztráty „neživé skály“ může být větší, než když uschne něco živého. Pocity smutku jsou možná silnější u ledovcových řícení nebo požárů skal, kde můžeme být na vině i my lidé.

Říká se: „Skála nebo cesta ti neuteče.“ Jenomže, ona může utéct velmi rychle…. I skalní a horská říše podléhá neustálé změně. Co z toho vyplývá? Když se cítíš připravený, tak nic neodkládej a vyraž. Na vysněnou cestu, horu nebo pískovcovou věž. V Sasku se dá z této nestabilní kategorie na brzkou návštěvu doporučit třeba Hickelkopf – až ho uvidíš, budeš se divit, že ještě vůbec stojí. Tante, Taktovka, Kobyla a Cukrovarák snad drží pevně.

Samozřejmě, je mizivá šance, že se zřítí zrovna tvůj projekt. Ale člověk by si měl občas připomenout nestálost všeho. A hlavně – když už ti neuteče skála, může ti taky utéct forma… Takže otálení se určitě nevyplácí. Kdy jindy vyrazit než teď?

Povedené léto a spoustu splněných snů ve skalách i horách přeje

________________

Standa „Sany“ Mitáč / prázdniny 2022

„Vy děláte tu éMontanu, co? Já vždycky netrpělivě čekám, až na mě vyskočí nový Příběh cesty… Nechtěli byste je dělat častěji?“ (…) Když ve skalách potkáme nějaké lezce, kteří nás prokouknou, tahle otázka se pravidelně opakuje.

Nový díl se snažíme vydávat jednou za dva měsíce. Ne vždy se to však povede… Když jsme natáčeli „Egyptskou hranu“, večer před tím ve Skaláku zapršelo a další volný termín, kdy se protl volný čas Jirky, Honzy, Rádi a nás s Kubou, byl až v druhé půlce sezóny. Někdy se zase povede sladit počasí i termín, ale náš hlavní hrdina zrovna nemá dostatek síly a morálu. „První větší cesta po zimě a nechce se mi do toho padat. Nevím, co tady mám chytat! Je to nějaký výživnější,“ stěžoval si Martin v jedné koutové osmičkové lahůdce v Sasku. Zatím nám visí pytel u prvního – trvá to už pět let a ještě se nám tam Martina nepovedlo nahnat znovu.

Další dokumentární pytel visí v nejstarší desítce na písku, „Alter Traum“ na Oybině v Žitavských horách, kde se Samovi nepovedlo odlézt od třetího kruhu a skončil ve spodní části stěny. Ano, člověk-kameraman má sice nutkání cvaknout lezci další kruh z fixu, ale to je za naší hranou etiky. Sam dostal za úkol cestu natrénovat do příštího podzimu (pokud to teď čte, budiž připomenuto). Tři natáčecí dny jsme věnovali také Mišovi, který se zakousl do „Betomu“ XIc v Labáku. Zlepšuje se kousek po kousku, ale RPéčka jsme se zatím nedočkali. Správná teplota přijde asi až po konci léta.

Naštěstí zažíváme i vzácné dny, kdy si všechno sedne. Třeba minulé úterý v Českém ráji jsme měli štěstí – bouřka přišla až těsně po natáčení. A to se jedná o cestu, k jejímuž nástupu suchou nohou nedojdeš. Více prozrazovat nebudeme… Teď ten plán na léto: další díl bychom rádi vydali už teď v červenci a v srpnu na něj hned navážeme. Na Fesťáku by měl totiž mít premiéru náš první Příběh cesty s vykřičníkem, tak doraž do Teplic. Doufáme, že ti oba naše letní filmy udělají radost.

Povedené léto přeje

_____________________________

Standa „Sany“ Mitáč / prázdniny 2021

Probořit skromnost dá práci. Sami na eMontaně víme, že přemluvit „Kokšu“ k veřejné prezentaci není úplně snadné. Letos se to povedlo i pořadatelům teplického Fesťáku, a jako jeden z hlavních hostů tak vystoupil prvovýstupce, malíř, otec, mořeplavec, potápěč a nově už i úspěšný včelař Karel „Kokša“ Hauschke.

„To je super překvapení. Měli bychom se zajít podívat, Kokšu už na Fesťák nikdo znova nedostane,“ shodli jsme se. Ani za své lezecké éry takto nikdy nevystoupil – odešel na moře skoro 20 let před tím, než se Fesťák Míry Šmída vůbec začal pořádat.

Přednášku moderoval Libor „Borek“ Dušek, který se zhostil v podstatě nesplnitelného úkolu – zhustit Kokšův život Forresta Gumpa do vyhrazených 60 minut. I když se snažil a bylo vidět, že přípravu nepodcenili, za prvních 50 minut stihl probrat „jen“ Kokšovu bohatou pískařskou a horolezeckou část života. Zbývalo nějakých deset minut, kde se mělo povídat o 50 letech na moři včetně stavby jeho vlastní lodi Rosinante, na které v současnosti kapitánuje jeho syn.

Nahoře v sále se však otevírají vrata a do přítmí sálu začne pronikat světlo. „Musíme končit,“ volá směrem k jevišti pořadatelka. Beseda přetahuje o tři minuty.

Libor ženu uklidňuje, že promítání už je skoro na konci. Krátit povídání je však těžké. „Třeba o téhle fotce bych mohl povídat klidně hodinu,“ směje se Kokša, když se za ním objevuje další snímek lidí v tropech, co se opírají o loď.

Související příběh se však už lidé v sále nedozví: „Musíme končit!“ připomíná se po chvíli znovu pořadatelka – tentokrát s důraznou učitelskou dikcí.

„Musíme jenom umřít,“ pomyslel si v tu chvíli autor úvodníku, kterého tlak vyvíjený na tuhle nadčasovou osobnost docela zamrzel. Kdy jindy nebýt otroky hodinek než v podobné chvíli?

Kokša se zvedá ze svého křesla u stolku a přechází doprostřed pódia před plné hlediště: „To víte… (snaží se hledat slova) …bylo to 80 let.“ Zdá se, že do očí mu vklouzává pár slz dojetí… Není třeba nic dodávat.

Následuje velký aplaus celého kina, který mluví za všechno.

________________

Pohodové babí léto přeje

Standa „Sany“ Mitáč / září 2021

V „digitální tmě“ jako Špek dnes žije málokdo. Sociálním sítím se skoro nedá utéct – ani když je člověk nemá zrovna v lásce. Lezecké zprávy, fotky a „stories“ si své oběti nacházejí cíleně… Poslední dobou se zdá, že na sociálních sítích Českého horolezeckého svazu vyskakují samí závodníci – vyobrazeni v zápalu boje, na stupních vítězů, během masáže, v izolaci, u zábradlí, na parkovišti, v odletové hale, cestou na trénink… Lezení venku tak nějak mizí.

Jasně, v závodění se točí nejvíce peněz, letos byl navíc olympijský rok a našim závoďákům se daří víc než kdy dřív, za což jim patří respekt. Přesto se však zmíněný spolek stále ještě jmenuje Český „horolezecký“ svaz. Z mediálního obrazu na sítích to tolik nevypadá. Kam se tedy vytrácí ta původní „horská“ vlastnost/vůně/směr?

Přitom v kopcích je také pořád šrumec. Jen za uplynulé horské léto: Franta Bulička udělal zřejmě první český přelez cesty „Ave Caesar“ na Portalet, Anče Šebestíkové a Ondrovi Mrklovskému se povedlo opakovat cestu „Dionýsos“ a dobré bigwallové přelezy z Kyrgyzstánu si odvezl Dan Podráský. Došlo i na prvovýstupy – Matěj Svojtka, Ondra Tůma a Jáchym Srb udělali cestu v masivu Jungfrau a to samé se povedlo Dannymu Menšíkovi, Pjotrovi Víchovi a spol. v oblasti Aiguille du Moine nad Chamonix. Konečně po nějaké době česká stopa v Alpách. (A to vůbec nemluvíme o dění na písku.)

Dobré je se pro zajímavost mrknout, jak to mají s mediálním obrazem našeho sportu na Slovensku. Není třeba dělat komparativní vizuální analýzu, aby člověk zaznamenal rozdíl v přístupu.

Slovensko – instagram JAMES

Německo – instagram DAV

Rakousko – isntagram OEAV

Česko – instagram ČHS

Autor úvodníku neříká, co je špatně a co správně. Někdo má raději pohybové kreace na umělé stěně, někdo zase touží po strachu nad bambulí z textilu. Každý to vidí jinak a náš milovaný sport má všelijaké podoby.

Kdyby se však mělo vycházet z toho, co se poslední dobou objevuje na sociálních sítích horosvazu, tak by mu spíše slušel nový oficiální název:
Český Závodnělezecký Svaz.

Čelní představitelé budiž varováni: potenciální přejmenování bude bolestivé – minimálně pro současného vlastníka domény a zkratky „ČZS“.

Nebo se spojit – vypadá, že to jsou sympaťáci: „ČSZ (plně demokratický, nepolitický spolek) vede členy k zájmovému využití volného času a velký důraz klade i na sociální využívání zahrádek a na výchovu mladé generace ve vztahu k přírodě. (…) K přátelskému soužití zahrádkářů neodlučně patří jejich společenská zařízení, ať se jedná o klubovny, moštárny, palírny nebo sušárny.“

________________

Povedený začátek podzimu a dobré tření přeje

Standa „Sany“ Mitáč / říjen 2021

Stromy, listy a celá příroda se barví do nejrůznějších odstínů sytých barev. Nastává, aspoň podle mě, vizuálně nejkrásnější období celého roku. Je to samozřejmě hodně subjektivní. Sám nejsem moc náročný a užívám si vlastně jakýkoli stav. Jiní mají nejspíš pomyslnou laťku nastavenou o poznání výš.

„Měl jsem za to, že Nový Zéland je zemí s nejkrásnější přírodou, a tak mě sotva zde dokázalo něco překvapit. Naopak jsem byl spíše zklamán. Čekal jsem tedy víc. Jsou to takové rozlehlé, nekonečné hory, údolí a jezera.“

Dočetl jsem se třeba nedávno v recenzích u jednoho ze svých dokumentů. Proti podobným argumentům není moc velká obrana. Snad kdyby byla údolí míň rozlehlá a hory víc konečné, byl by pisatel spokojenější.

Další perla zase přistála před pár dny na našem YouTubovém kanále.

„Ádr a jeho hladký stěny bez chytu a spáry jsou hnus, děkuji, nechci, radši si polezu na severu a v Českým Ráji…“

Na koho se v podobných případech obrátit, není jasné. Pomoct by snad mohli ochranáři. Po důkladné diskuzi by se třeba dalo uvažovat o dodatečném přidání chytů do několika vybraných stěn a spár.

A do třetice zpráva, která na mě před chvílí vykoukla na internetu. V Chlumci nad Cidlinou budou muset pracovníci technických služeb uklízet listí, které padá z obecních stromů na soukromou zahradu.

„Proč bychom my měli uklízet binec, který padá z městských stromů? Obtěžuje nás to celý rok de facto,“ brání se majitel.

Mám pocit, že je dneska v módě hledat na všem nedostatky. Podobné komentáře jsou čím dál častější a začínají se stávat standardem. Pořád je beru s velkou nadsázkou a vždycky mě pobaví, jejich frekvence mi ale už tak vtipná nepřijde.

Ty nejkrásnější věci jsou pro mě ty nejbanálnější. Třeba západy Slunce miluju nade vše a dokážu se jimi kochat skoro každý den. A otřepanou frázi „v jednoduchosti je krása“ bych tesal do kamene.

________________

Pohodový listopad přeje

Jakub Freiwald / listopad 2021

Dá se ještě mluvit o alpském stylu, když do Himálaje vyrazí dva horolezci, kterým do base campu nese vybavení a jídlo tým dvaceti Šerpů s kuchařem? Když zápaďákům několik dní pomáhají s vynáškou v náročném terénu? Je to ještě alpský styl, když se borci vrátí z neúspěšného pokusu, odpočinou si v teple zásobeného expedičního stanu, připojí se na internet, oddají se palačinkovým hodům a za pár dní znovu naběhnou do stěny?

Dnes se obecně spíš bere, že ano. Třeba i v anketě Piolet d’Or se podobné expedice považují stále za počiny v alpském stylu. Vypadá to, že současný trend porotců je takový, že lezce hodnotí až od base campu směrem nahoru.

Ne všichni špičkoví alpinisté však tuhle filosofii sdílí. Třeba katalánská Silvia Vidal si do hor nosí zásoby z údolí na několikrát. Vynášky si dělá sama a ve stěně pak nepoužívá ani žádné komunikační zařízení. Nebo třeba britský dobrodruh James Price, kterému se letos povedl sólo-prvovýstup na Passu East (7 295 m n. m.) v Pákistánu. James se v horách pohyboval sám a dosahu civilizace se ztratil na dva a půl týdne. Když opouštěl údolí, jeho batoh vážil přes 30 kilo, přestože měl lezecký matroš mimořádně osekaný. Většinu zátěže na zádech tvořilo jídlo.

„Když máš plně vybudovaný base camp, ve kterém čekáš na podmínky, podle mě už to je expediční styl,“ říká čtyřiadvacetiletý alpinista James Price v rozhovoru, který plánujeme vydat v úterý. James letos v létě ukázal, že vyrážet na sedmitisícovky jde i jinak – úplně bez pomoci místních.

Jasně, některé kopce se tímto „alpským stylem bez podpory“, jak bychom mu na eMontaně v budoucnu říkali, ani pořádně vylézt nedají. Na osmitisícovkách a jiných populárních kopcích stojí během sezóny tábory různých expedic. Do toho jsou natahané fixy v citlivých místech výstupu… Někde je i doprovod místních povinný. Takže pokud by se na těchto kopcích člověk chtěl pohybovat bez podpory, připadal by si podobně schizofrenně, jako když na písku leze vedle dodaných kruhů a necvaká je.

Některé kopce (zatím) také vylézt nepůjdou, jelikož jsou prostě moc daleko od civilizace a v kombinaci s jejich technickou obtížností asi není v silách malého týmu dotáhnout k nim jídlo a palivo.

Naštěstí kopců, kde se dá vyřádit, je hodně. A definováním nového stylu by se daly odlišit a vyzdvihnout tyto nadčasové výkony od těch už tak skvělých počinů v „alpském stylu s vybudovaným BC“. Mezi těmito styly je totiž obrovský rozdíl. Pokud člověk vyrazí „bez podpory“, bude pro něj ve finále nejspíš mnohem úmornější donést si věci do BC než samotná třešinka na dortu – lezení na vrchol s menším batohem. Alpinista také musí být ve stěně daleko obezřetnější, protože ví, že má zpravidla šanci dát jen jeden pokus (kvůli omezenému množství sil a zásob). Není, kam ustoupit a kde zregenerovat.

Takže definice „alpského stylu bez podpory“? Vlastní silou (nebo týmově s kamarády) bez nosičů – od poslední silnice. Pochopitelně bez lanovek a kyslíku. Co fixy? Ty asi vzhledem k hmotnosti batohu nebudou moc oblíbeným kusem materiálu.

Ano, začít vlastními silami od poslední silnice je sice z dnešního pohledu bláznovství (pokud mluvíme o Himálaji a Karákóramu), ale je to obrovská frajeřina a způsob, jak posunout lezecké styly v horách zase o krok výš. O Reinholdu Messnerovi si také většina lidí myslela, že je blázen a podivín, když se poprvé pokoušel vylézt osmitisícovku bez kyslíku. Ale alpinismus je o ideálech. Nejde o vrcholy, ale o způsoby, jak jich dosáhnout…

Pro jistotu ještě poznámka – neznamená to, že současné pojetí alpského stylu je špatné. Jen máme možnost posunout ho zase o stupínek výš. Vybavení máme pořád lehčí a technologie chytřejší… Tak můžeme, alespoň co se týče stylu, trochu přitvrdit.

________________

Povedené Vánoce v co nejlepším stylu přeje

Standa „Sany“ Mitáč / prosinec 2021

Je to jak na silnici. Když člověk vjede do těch hlubokých rygolů od kamionů, je hned trochu těžší vrátit se na svoji vlastní cestu – někam odbočit. Ale dá se to, jen je potřeba dobře zvládnout ten nestabilní moment vyhoupnutí.

Jak do nich nezajet v běžném životě? Začít se dá tím, že člověk udělá něco jinak, než mu radí jeho vyspělé okolí. Na eMontaně budeme v lednu psát třeba o tom, že Lukáš Ondrášek místo klasických českých Vánoc vyrazil na skialpy do Tyrolska. Dále přidáme rozhovor s Michalem Krystou, který místo triatlonu a paraglidu na čas změnil zaměření – vlastníma rukama postavil plachetnici a přeplul na ní Atlantik. Psát budeme i o zmrzlých skalách, zafoukaných sněhem – co takhle místo tréninku na umělce ulovit nějaký Hore zdar? Tato ujetá lezecká kratochvíle nás baví natolik, že jsme se jí rozhodli věnovat velký článek.

Začátek nového roku (jako vždy) vybízí k přehodnocení pohledů. Znamená možnost, kdy si opět dáváme předsevzetí, že alespoň částečně opustíme ony vyjeté koleje. Že se vzdálíme od stereotypů, které se točí kolem práce/auta/materiálních věcí/odchozích plateb/sociálních sítí… Opět máme možnost zkusit dělat věci po svém. (Což neznamená sobecky na úkor druhých.) Možnost brát svět kreativně – jako místo, ve kterém chceme společně žít…

Před pár dny uplynulo 10 let od smrti zakladatele a duchovního otce časopisu Hotejl, ze kterého později vzešla tištěná Montana… Jeden citát od Jirky „Šerpy“ Růžičky občas problikne na naší hlavní straně a často se k němu v myšlenkách a naší tvorbě vracíme…

„Kdyby všichni byli normální, nedalo by se na světě vydržet.“

________________

Standa „Sany“ Mitáč / leden 2022

„A v těch Čechách máte taky nějaké hory, kde by se dalo lyžovat?“

„Jo, máme několik oblastí, kde nám v zimě sněží. (V duchu si vzpomněl na jednoho himálajského řidiče, který vybuchl smíchy poté, co se dozvěděl nadmořskou výšku Sněžky). Jo, dá se u nás lyžovat. Dá se tu dělat ‚ski touring‘, ale v Česku je spíš populární [ski de fo].“

Pro vysvětlenou: Rozhovor proběhl v oblasti Chamonix s jedním místním alpinistou poblíž chaty Plan Glacier. Autor úvodníku není žádný zdatný francouzštinář, avšak občas do své angličtiny zapojí nějaké odposlouchané francouzské sousloví a pak dělá chytrého.

„Aha, a co to jako je – to [ski de fo]?“ ptá se kluk, jehož táta v Chamonix šéfuje horské službě.

„To nevíš? U nás máme mírně zvlněné hory, které jsou na to ideální. Prostě nandáš lyže, vezmeš hůlky a pohybuješ se krajinou.“ Že by to v mekce alpinismu vůbec neznali?

„Jo, aha! Ty myslíš: ‚ski de fond’! (Správná výslovnost je totiž: [ski de fɔ̃], pozn. aut.)

Francouz vysvětluje úskalí jejich zapeklité fonetiky a začíná se smát – hned je jasné proč. Výraz [ski de fo] by totiž znamenal „lyže bláznů“ nebo „lyže pro duševně nemocné“. Pokud by se to psalo: „ski de fou“ a vyslovovalo [ski de fu].

Ježdění na běžkách se ve Francii správně nazývá: „ski de fond“, což se dá volně přeložit jako „lyže vytrvalosti“.

Borec zároveň potvrdil, že v oblasti Chamonix „lyže bláznů“ moc nefrčí. Zároveň vnukl autorovi myšlenku, že pojmenování „lyže bláznů“ pro běžky vlastně docela sedí. Kdejaký sjezdový hobby lyžař by mohl říct, že „normální“ je povozit se na lanovce a že po zasněžených pláních běhají „leda tak blázni“.

Jak se dočteš v připravovaném Horizontu, najdou se i tací, kteří putují po zamrzlé vodní hladině… A spousta těchto bláznů se pak taky těší, až to všechno roztaje a budou se moct holýma rukama dotknout skály. Ale nepředbíhejme.

Ještě jedna jazyková poznámka – vtipná nedorozumění může také způsobit zažitý, lehce pitomý, český výraz [ski alpy] potažmo [ski alpovat]. To je něco jako, kdyby se na Slovensku někdo zeptal: „Môžeš ísť dnes [lyžo tatrovať]?“ Za hranicemi tedy bude lepší zůstat u výrazů [ski tu: ring] nebo alespoň [ski alpinismus].

Pěkný únor s častými výpady na „lyže bláznů“ přeje

________________

Standa „Sany“ Mitáč / únor 2022

Nemám rád lanovky… Hučí, zakrývají oblohu svými dráty a ve strmých svazích působí jako akt násilí za účelem vydělat peníze. Často se zdá, že do hor teleportují návštěvníky, kteří se tam ocitají jen tak „napůl“. Do království sněhu vyjíždějí krátkodobě jen svým tělem; ne svou duší.

Mám rád horské chaty… Ideálně ty klasické kamenné nebo dřevěné. Ale i jiné materiály jsou v pořádku – hlavně když se splní nejdůležitější kritérium: není možné dojet k nim autem. V nejlepším případě jsou to odlehlejší místa a člověk se musí pročistit alespoň dvouhodinovým pochodem, než si k nim vyšlápne…

Co příchozí znamená dole, není po otevření dveří důležité. Rozdíly se stírají – miliony na účtu se rozplynou jako ranní opar. Je jedno, zda jsi vážený právník, známý herec nebo zaměstnanec call-centra, který si na tuhle dovolenou šetřil celý rok. Nezáleží, kde bydlíš, ani kolik ti je let… Všichni se tu navzájem respektují, tykají si a fungují jako rovnocenní partneři.

Správná horská chata představuje malý samostatný vesmír, kde čas a vztahy běží jinak. Jako kdyby všechny problémy zůstávaly pod vrstevnicí 1000 metrů nad mořem… Tady vládnou hory se svojí moudrostí a se svými zákony. Pokud budou tam nahoře chtít, tak i v Krkonoších člověka řádně potrápí. Obzvlášť toho, kdo podcení jejich sílu.

Slova chatára Tomáše Petríka z tatranské Brnčálky jsou stále aktuální. Nejhorší návštěvníci jsou prý lidé, kteří si o sobě hodně myslí. Popisuje je přirovnáním: „Keď sa hovno vyšplhá na policu, začne všetkým tvrdit, že je lekvár (marmeláda).“ Tady se však veškerá faleš velmi rychle odhalí.

Prostředí horských chat funguje jako malý důkaz, že svět může fungovat úplně jinak. S důvěrou, respektem a zdravým smyslem pro humor. Je dobré sem občas vyrazit, aby člověk získal určitý odstup od toho, co se děje „tam dole“.

Není to těžké – pro získání inspirace v horách stačí jen být… Okolní prostředí člověka také učí pokoře, jelikož třeba fakt, že nic netrvá věčně, je v zimních Tatrách cítit neustále. Stačí zvednout hlavu, projet okem všechny lavinové svahy, občas si spočítat metry k poslednímu jištění nebo ze štandu poslouchat zvuk letících kamenů.

Horská chata a její okolí představuje ryzí „biotop života“. S vědomím konečnosti se člověk nemusí tolik bát… Může se vyvíjet, tvořit a rozdávat radost ostatním… Jak říká Tomáš, který spravuje horskou chatu jedenáctým rokem: „Každého pozitivního impulzu si někdo všimne. Bez ohledu na to, jestli ho bude následovat hned. Čím více pozitivity bude člověk vysílat, tím víc přijímačů to zachytí a tím více lidí pochopí.“

Zkusme tedy pečovat o své (hmotné i nehmotné) ostrůvky pozitivní energie a postupně je propojovat. Předpověď počasí na příští dny nám vychází vstříc – mají to být silné čisté dny. A kde jinde je strávit než v horách nebo ve skalách…

Povedené vkročení do jara přeje

________________

Standa „Sany“ Mitáč / březen 2022

Pod vodní hladinu tropických moří jsem se poprvé zanořil před sedmi lety. Nebyl jsem žádný velký talent a můj pohyb byl těžce neohrabaný. Na návštěvě v tomhle fascinujícím prostředí jsem strávil necelou hodinu a začal tušit, že to určitě nebylo naposledy.

S přístroji jsem se od té doby potápěl víc než stokrát. Na Filipínách a hlavně na spoustě míst po celé Indonésii. Viděl jsem věci, nad kterými přechází zrak a tvory, o kterých jsem do té doby ani netušil, že vůbec existují.

Často jsem cítil pocity upřímné radosti a čiré fascinace. Tam dole totiž čeká svět, který se vymyká všemu, co známe. Takový malý pozemský vesmír, který vlastně vůbec malý není.

Studujeme ho, objevujeme a snažíme se ho pochopit… Postupujeme malými krůčky kupředu a pomalu odkrýváme jeho tajemství. Pořád jsme ale na úplném začátku. Při potápění se pohybujeme v hloubkách jen pár desítek metrů a o moc hlouběji vlastně ani nemůžeme.

Pomyslné hranice našeho těla pro mysl ale neplatí. „Říká se, že potápěči se pod hladinou koukají hlavně kolem sebe, kdežto freediveři nahlížejí do vlastního nitra,“ říká Honza Bareš – instruktor freedivingu, tedy nádechového potápění.

Než jsem ho před pár lety poprvé potkal, netušil jsem, že nějaký freediving vůbec existuje. Slyšel jsem o lovcích perel, kteří dokáží zadržet dech na víc něž pět minut, u nich ale moje znalosti končily. Když jsem za necelý rok poté sám zadržel dech na oněch magických pět minut a potopil se na jeden nádech víc než třicet metrů hluboko, všechno se změnilo.

Sklidnit dech i vlastní mysl, nadechnout se a s respektem vstoupit do podvodní říše… Na spěch ani stres tu není žádný prostor a všude panuje všeobjímající klid. Jak hluboko se potopíš? A na jak dlouho? To záleží jen na tobě samotném.

„Jak člověk proniká do větší a větší hloubky, začíná chápat své tělo jinak než dřív. Začíná mu o hodně víc důvěřovat,“ vysvětluje Honza. „A i tahle důvěra v sebe je něco, co si můžeš z hloubek přinést na povrch do „normálního života“.

Za pár dní na eMontaně publikujeme Honzův článek, který se bude věnovat právě freedivingu a jeho psychologickým aspektům. Najdeš v něm i osobní pohledy dvou elitních českých freediverů – Davida Vencla a Martina Zajace.

Pod vodou pořád se zájmem pozoruju všechno kolem sebe. Občas ale rád hledám klid i ve vlastní hlavě. Když totiž třeba svět tady nahoře nedává žádný smysl, je fajn vědět, kam z něj na chvíli utéct.

Pohodový duben přeje

________________

Jakub Freiwald / březen 2022

Sociální sítě člověka dokážou dostat pod tlak. Když ne přímo z vrcholu skalní věže, tak alespoň večer z domova – hodit cajky na zem a pustit se do toho… Vybrat nejlepší záběry (Kde vypadám nejlíp?) a kliknout na tlačítko „SDÍLET“. Jak asi budou reagovat kámoši? Jakmile je příspěvek zveřejněn, ocitá se jeho autor v psychologické pasti. Namlouvá si, že je mu to jedno, ale přesto každých deset minut těkavě zkontroluje, zda počet lajků vzrůstá…

Fotka, která se ihned nerozletí do světa, jako kdyby nebyla… Tak to dnes chodí… Mobilové snímky získávají svou největší sílu díky autentičnosti a aktuálnosti. Když jejich čerstvost pomine, propadají se hluboko do změti jedniček a nul. Umírají rychleji, než by vybledly vytištěné venku na prádelní šňůře.

A to je právě věc, na kterou poslední dobou v redakci eMontany narážíme… Konkrétně jde o situaci, kdy mobilové fotky, které jsou staré třeba jen několik měsíců, jdou velmi těžko dohledat v původní kvalitě… Když s někým děláme rozhovor a prosíme ho o fotky, zpovídaný často zahájí otravnou bitvu s technologiemi… „Mám to jen v téhle kvalitě. Můžu to ještě zkusit dohledat, ale nevím jak,“ slýcháme čím dál víc.

Čas na to udělat si pořádek ve fotkách neměl člověk nikdy (naposledy možná v době kinofilmu), ale teď je to navíc kvůli chytrým komunikačním programům výrazně těžší. WhatsApp fotky z mobilu komprimuje na velikost kolem 200 kB (přizpůsobené pro malé obrazovky mobilů, aby to rychle frčelo) a iPhone do fotogalerie lidem často zamíchá i obrázky, co jim pošle někdo jiný. Vzniká tak slušný kostičkovaný maglajz. Fotky stažené z WhatsAppu nebo Messengeru mívají navíc veselé názvy, které archivaci moc neusnadňují. Třeba: „af1b7448-c735-4ac3-bb8d-1531f0bfe330.jpg“

Je to zvláštní doba. Zachycovat naše počínání jde dnes díky mobilům neuvěřitelně snadno. Už není ani potřeba mačkat spoušť – stačí jemný dotek displeje. Fotek máme a děláme víc než kdy dřív, ale zdá se, že v řemeslně poctivé formě jich moc nepřežije… Co by na to asi řekli Joseph Niépce a Louis Daguerre?

________________

Standa „Sany“ Mitáč / květen 2022

Je to jako v počítačové hře – naťukáš kód „P-A-I-N-K-I-L-L-E-R“ a potvrdíš klávesou ENTER. Nastaveno, získáváš nekonečně životů. A najednou o nic nejde… Přejede tě rychlovlak? Nevadí. Mafián do tebe vysype zásobník ze samopalu? Tak ať. Padáš v nepřehledné plotně, odkud by ses jako prvolezec zřítil na polici nebo až dolů mezi nástupové bloky? Jemné odsednutí. V tomto módu se nemusíš ničeho bát – smrt ani zranění ti nehrozí. Můžeš hrát hned znovu a pouštět se do věcí, na které by sis bez tajného kódu netroufl… Nic ti nebrání se hned pouštět do výzev, na které bys třeba nikdy nedozrál nebo ani neměl odvahu je vůbec zkusit.

Jenže, ve světě (obzvlášť pískovcového) lezení existuje zvláštní paradox. Kdo je zvyklý lézt výhradně na prvním konci lana a přesune se po delší době na ten druhý, jeho tělo často začne fungovat úplně obráceně. Místo toho, aby se získanou nesmrtelností vystřelilo k vrcholu, pohybuje se neefektivně, trhaně – jako kopyto. Dělá neuvážené kroky na hranici pádu. Tělo moc neposlouchá, jelikož motivace, která souvisí s odpovědností za následky chyb, úplně vymizela. „Můžeš všechno, ale něco chybí.“ Je těžké se soustředit, jelikož nejsi tolik ponořený do přítomného momentu, a tak i více vnímáš hloubku pod sebou. Někdo na druhém dokonce pociťuje i větší strach. Koneckonců, pro chronické tahače to není ani příliš zábavné.

Jasně, k lezení na pískovcové věže druholezectví neodmyslitelně patří a není na něm nic špatného (bude o něm náš další velký článek). Je to zároveň jedinečný koncept fungování „nanečisto“ nebo možná lépe řečeno „bez rizika“. Málokde jinde se tohle poštěstí. V životě (jiných sportech, v práci, vztazích…) tenhle způsob moc nefunguje. Tam míváme jen jeden ostrý pokus a svoje chyby si většinou odneseme se vším všudy. Nemáme nad sebou žádné lano, které by se dalo kdykoliv chytit.

I když… Možná jsou i výjimky… Za princip ježdění „na druhém“ by se dal považovat moderní výdobytek zvaný havarijní pojištění. Tam si vlastně snížení rizika a minimalizaci následků vlastních chyb můžeme koupit. „Hele, já můžu jezdit jako prase – mám drahý havarijko,“ zaslechl autor textu během svého života už párkrát. Problém tedy přichází, pokud si pojistku někteří závodníci zaplatí místo onoho cheatu „P-A-I-N-K-I-L-L-E-R“ a (oproti milým druholezcům) začínají vystavovat riziku ještě další, smrtelné lidi na silnici…

A tak má tento úvodník (i pro autora) poněkud nečekaný závěr. Možná i kvůli těmto nevybouřeným „druhojezdcům“ bývá cestování autem do skal často nebezpečnější než všechno ostatní, co v nich provozujeme – ať už lezeme na jakémkoliv konci lana.

________________

Standa „Sany“ Mitáč / červen 2022