200 slov: Hrdinové z Eigeru
Pořádný matroš do hor a skal
"Může přežít společnost, která měří kvalitu článků počtem klikanců?" Neil Postman
Výlet za hranice jsme dostali, jak se říká, za zásluhy. Za tu novou stanici, kterou jsme si s klukama z horské služby vlastníma rukama postavili. Dřeli jsme na tom na úkor víkendů a svátků. Lhal bych ale, kdybych tvrdil, že to byla nějaká oběť. Nebyla. Tam nahoře pod Pradědem to koneckonců bylo jediný místo, kam jsme mohli kdykoliv prchnout a cítit se aspoň na malý okamžik svobodní.
A teď jsme teda poprvé mohli vyrazit někam do světa – podívat se na ty nebetyčný hory s bílýma čepicema a ledovcema, co trčí do údolí jak vyplazený jazyky. Před odjezdem jsme ale náčelníkovi museli svatosvatě slíbit, že za těma drátama, kterýma naši milí soudruzi celou zemi obehnali, nezůstaneme. Měl chudák takový bezradný pohled – zatímco nám oči jenom zářily. O Alpách jsme snili od té doby, co jsme přečetli knížky slavných horolezců Bonattiho a Rébuffata.
Projeli jsme s klukama Rakousko, kde jsme vylezli a slezli kdejaký horn a kdejakou spitzi, ale jestli jsme my dva s Oldou po něčem fakticky toužili, byl to švýcarský Eiger. Hora, na kterou kdyby pořádně nachumelilo, byla by z ní čtyřtisícovka. Takhle uprostřed srpna jí pár metrů do té magické mety scházelo, ale to nám bylo fuk. Na Eigeru je totiž nejzajímavější její severní stěna. Nejstrmější a nejděsivější zeď v celých Alpách. Dva kilometry vysoká hradba temnýho ledu a kamení, které se ani mraky kolikrát nestačí vyhnout a pak tam celý dny visí, burácí a hromují, dokud ze sebe všechnu zlobu nevysypou. Odshora dolů se hrnou kamenný laviny, co už mnohé horolezce zametly do hlubin. Proto se jí taky říká Mordwand. Stěna zabiják. Je zákeřná a nevyzpytatelná a za jednoho šťastnýho výstupce si účtuje jednoho padlýho hrdinu.
Z našich se tam nahoru odvážili jenom Kuchař se Zibrinem – v šedesátým prvním roce. Páni horolezci – dvě legendy, ke kterým jsme vzhlíželi. Potýkali se se stěnou čtyři dny, než zdraví a živí proklouzli na vrchol. Pak to o deset let později zkoušel ještě manželský pár ze Skaláku – Zorka a Petr Prachtelovi. Stěna je ale v ohromné bouři den a noc věznila na miniaturní polici, široké tak akorát pro dva stažený zadky. Už už to vypadalo, že je s nimi amen, když se ve skále otevřela malinkatá dvířka. Na kolenou a s vyplazenýma jazykama se tím malým otvorem protáhli na železnici, co se jako turistická atrakce klikatí v útrobách Eigeru.
Historii jsme znali dobře. Všechny úspěšné výstupy, kterých moc nebylo, a za nimi řádku velikých tragédií a marných pokusů o záchranu. Proto nás stěna nechávala chladnými. Měli jsme sice s Oldou zlezenou kdejakou obtížnou věc v Tatrách – dokonce i vyhlášenou Weberovku na Malý Kežmarský štít, ale Mordwand byl jiný kafe. Navíc jsme náčelníkovi slíbili, že se vrátíme.
Vyšlápli jsme si teda aspoň na plakátový louky, co se sklání k vesnici Lauterbrunnen, a z protisvahu jsme pozorovali tu černou pyramidu. Byla protkaná žilkama světlýho ledu a za temenem jí vlál dlouhatánský mrak – jako závoj falešný nevěsty. Seděl jsem na kameni a pokuřoval, když do mě najednou Olda šťouchl. Málem mi to cigáro vyrazil z ruky.
„Ty, a co kdybysme si vylezli aspoň ten Západní hřeben?“ zkusil to na mě. Zadíval jsem se na něj a pak na nekonečnou, mírně ukloněnou hranu, co zprava dělila modré nebe od nehostinnýho světa Mordwandu. „Používají to jako sestupovku,“ pokračoval Olda, čímž mi chtěl asi naznačit, že na něco takovýho přece ještě stačíme. Samozřejmě, že jsem mu to odkýval. Jen takhle z boku nenápadně nakouknout do stěny, ve které se psaly dějiny, mě prostě a jednoduše lákalo.
K luxusnímu hotelu, co stojí nedaleko úpatí Eigeru, jsme z Lauterbrunnenu šlapali pěšky. Pot z nás crčel proudem, batohy s navěšeným vercajkem tlačily do ramen, ale za električku jsme platit nechtěli. Dvanáct švýcarských franků byly pro nás přece jen ohromný peníze a plná nádrž do naší stodesítky. Stoupali jsme po těch zelených loukách – daleko zelenějších, než máme doma.
Vycházeli jsme před svítáním a teprve po poledni jsme dorazili k tomu luxusnímu hotelu na místě zvaným Kleine Scheidegg. Na terase tam stojí dalekohledy, kterými bohatí pánové a paničky v přímém přenosu pozorují, jak si hora pochutnává na dalším hrdinovi.
„Weg, zur Eiger, West Grat,“ máchali jsme rukama před nádražákem, který si nás měřil pohledem odshora dolů. Naše umolousané a zalátané kalhoty se mu asi moc nepozdávaly. Měl takový odměřený výraz, ale nakonec nás poslal po úzké pěšince, co následuje koleje až k místu, kde železnice mizí v útrobách Eigeru.
V nohách jsme měli už osmnáct set výškových metrů, když jsme se před soumrakem škrábali do bivaku ve spodní části hřebene. Proklínal jsem těžkej kletr se spoustou vody a konzervou guláše. Nejradši bych to všechno shodil do údolí, ale pak se shora ozval Oldův hlas. Odrážel se mezi horama, jako by s ním hrály ping pong.
„Máme krásnou ložnici!“ volal a měl pravdu. Čekal na nás nádherný plácek, srovnaný jako podle vodováhy. Obeskládaný kamenama, aby se člověk při divokým snění neskulil z hory dolů. Nad námi se v sytě oranžovém světle předváděly blyštivé koruny opravdických čtyřtisícovek – Mönchu a Jungfrau. Při večeři nás ještě hladily po tvářích poslední slaboučké paprsky dne, v údolí už ale seděla tma, ve které se rozzářily malé žluté tečky – drobné lidské živůtky.
SEVERKA NADOSAH
Ráno jsme zase vyrazili za tmy. Skála studila do dlaní a i takhle v srpnu se nám od pusy řinuly obláčky páry. Jak jsme nabírali výšku, zhasínaly hvězdy jedna po druhé, až se na obloze vybarvily červánky a nastal krásný den.
Nebylo to těžké lezení. Technicky ani orientačně. Kde by se snad člověk mohl ve skalách zamotat, tam stál kamenný mužík a ukazoval správnou cestu. Ve strmých místech občas dokonce visely starý chlupatý lana s namotanýma uzlama, kterých se dalo dobře chytit. Přišlo mi to vlastně jen dlouhý a únavný. A taky nám nadmořská výška nezvykle tlačila na plíce. V jednu chvíli se mi stáhly, jako když splaskne píchlý kopačák.
„Oldo, ech…“ zasípal jsem a snažil se popadnout dech. „Ty vole… ech… já se nemůžu nadechnout.“ Koukal na mě shora a tahal mě na laně, jako tu krávu z údolí. Nohy jsem měl ale těžký a olověný, bez kyslíku do nich prostě nešlo zabrat. „Máš jenom krizi,“ řekl, aby mě uklidnil, když jsem se mu svalil k nohám. „To přejde.“ Klečel jsem na čtyřech a poslouchal, jak se mi srdce snaží vyskočit z hrudníku. Olda mi strčil pod nos přesnídávku: „Na, sněz to!“
Překulil jsem se, záda opřel o skálu a nabral jsem si na lžičku. Bylo to sladký a lehce nakyslý. I polykání šlo ztuha, i když s posledníma soustama už jsem cítil, jak se mi do těla vrací klid. „To máš z toho kouření,“ rýpnul si ještě Olda a lano se mu zase začalo odvíjet od pasu.
Kus pod vrškem jsme se konečně mohli vyklonit do temné severní stěny. Řítila se dolů, strmě a hrozivě. Bublalo to v ní, mraky se vařily a plazily se po skále jako pára z komína. Odsaď mi to bohatě stačilo. Bílý pavouk, Cortiho bivak – hned se mi vybavila všechna ta místa, kde pohasínaly lidské životy.
Chybělo už jenom pár skalních výšvihů a sněhové pole, co vrzalo pod hrotama maček. Stáli jsme nahoře – na Eigeru. Zapálil jsem si, protože už mi zase bylo dobře. Vlastně úplně nejlíp. Sluníčko nás šimralo do tváří a pod námi se rozprostíral celý svět.
Na velké lelkování ale nezbýval čas. Museli jsme mazat dolů. Slaňovali jsme, klouzali se na botách a nechávali za sebou ve sněhu obloučky, jako bychom měli na nohách přivázané lyže. Svět dole se rychle přibližoval.
HRDINOVÉ PŘICHÁZEJÍ
Už jsme slyšeli bučet krávy a cinkat železniční návěstí, až jsme se zase objevili mezi živými. Zaprášení, s bílýma mapama na tričku a tvářema ulepenýma od soli. Takhle jsme nakráčeli do toho luxusního hotelu – aspoň na něco malýho za odměnu. Sedli jsme si na terasu, kletry s cepínama opřeli o jeden z těch dalekohledů, za námi padala temná opona Eigeru.
Olda si objednal pivo, Feldschlösschen Original. Já kafe, malý a silný. Číšník ve vlněným saku s vyšíváním a dřevěnými knoflíky si nás prohlížel a nakonec se zeptal: „Eiger?“
„Ja, Eiger,“ přikývl jsem. Číšník se pousmál a začal nám tisknout ruce. „Ich gratuliere, ihr seid Helden!“ vykládal a my se mu lámanou němčinou snažili vysvětlit, že nejsme žádní hrdinové, že jsme vylezli jen obyčejnou sestupovku. Ale jemu na tom nezáleželo. Eiger jako Eiger, říkal a svolal celý personál. Lidi od vedlejších stolů se na nás otáčeli a pokyvovali, dokonce i kuchaři přišli smeknout své vysokánské čepice. A jako výraz obdivu, Unsere Helden, pravil nakonec náš číšník, dostaneme tu objednávku gratis.
Olda spokojeně cucal pivo, já byl nasranej, že jsem si dal jenom to miniaturní kafe. Když jsme sešli z terasy na perón, zadíval se na mě těma svýma bezelstnýma očima a povídá:
„A nesvezeme se dolů vláčkem? Když jsme ušetřili?“ Personál sklízel slunečníky z terasy a sbíral kostkované ubrusy. Polovina stěny zmizela v temných mracích a nad Lauterbrunnenem už visely z nebe černé nitky.
„Ale hovno! Jdeme pěšky,“ mávl jsem rukou a šli jsme. Za chvíli zahřmělo, za krkem mě zastudily první kapky a pak už se mi řinula po zádech celá řeka. Do Lauterbrunnenu jsme se dovlekli po půlnoci. Oblečení na nás viselo a z rukávů mi odkapávala voda. Když ale člověk leze na Eiger, musí něco vydržet. Jako Kuchař se Zibrinem.
__________________________
Povídka je inspirovaná skutečnou událostí – vznikla podle vyprávění veteránů z horské služby v Jeseníkách. Na švýcarský Eiger v roce 1974 vyrazili Emil Kothánek a Pepa Obelcz, pozn. red.
