Pořádný matroš do hor a skal
„Pokud se tvoje myšlenky dostanou do rovných kolejí, budeš bez jakéhokoliv zranění.“ Jirka „Prcas“ Slavík
„200 slov“
Upřímná zpověď lezeckého dyslektika. Prusík uvázat umím, ale zítra to zase zapomenu
05. 03. 2026, Katka Blacká
Visíš na odsedce u slaňáku Annie Hall (6b) ve španělský Chulille, jedný z nejhezčích cest, co si kdy lezla, s excelentním sokolem v poslední pasáži a parťák se na tebe zase dívá s nedůvěrou, protože ani tentokrát na první pokus nevíš, jak se lano do kýble na slanění správně dává. Ujišťuje se, jestli seš si jistá, a trpělivě čeká, aby tě mohl bleskově opravit, až to tam dáš zase opačně.
Jak dlouho lezeš na skále? Možná tři roky, ale do teď sis nebyla schopná zapamatovat, jak se slaňuje. A co teprve, jak se slaňuje s prusíkem?
Naštěstí všichni tvoji lezecký parťáci jsou nebojácný, dost často dost hodně pijou, mají krátký vlasy, který se jim do kýble nemůžou namotat, chtějí toho co nejvíc vylézt, prusíky by je o deset sekund zdržely, obraly o poslední pískovcovou věž dne, slaňováním jsou si jistý, a tak na prusíky teda ještě nedošlo a není to od tebe vyžadováno.
Možná na ně došlo na jednom z mnoha lezeckých kurzů, který už máš za sebou. Konkrétně víkendovej kurz s horským vůdcem Vítkem Novákem na nejvíc omechovaný, ošklivý skále na Choustníku. Tam prusíky určitě byly, ale je to hrozně dávno a pamatuješ si jenom, že si šťáradlem shazovala slimáky z mokrý skály na Jelením skoku, aby si na ně náhodou nesáhla, protože když ti bylo deset, tak ti vlezl slimák při stanování do boty, a od tý doby z nich máš fóbii.
Pak víkendovej kurz na Kaitersbergu se Smíchoffem. To je taky dávno, prusík určitě nebyl, to by sis pamatovala. Víš jenom, že jste hráli pinčes, grilovali a pořád si lana ke skále nosila na zádech ty, protože holky z Prahy byly hrozně pohodlný a nechtěly se při kopcovitém nástupu unavit.
Jelikož jsi rok pracovala v nejznámější kanadský firmě s horskejma vůdcema, Yamnuska Mountain Adventures, v čele s legendárním Barrym Blanchardem, hrdinou všech tvých oblíbených lezeckých filmů, tak si taky samosebou využila kurzů zadarmo a absolvovala hned dva víkendový skalní kurzy. Tam prusíky určitě byly, protože v Yamnusce si na metodiku hodně potrpí, ale stejně si to pořád nepamatuješ. Určitě je to tím, že tě to neučil sám legenda Barry. Ten tě učil jenom to, jak v lese při túře hodně nahlas jódlovat, aby si zahnala medvědy a sliboval ti, že až za ním přijede Alex Megos do Canmore, tak můžeš jít lézt s nima. Můžeš jim dělat svačináře a musíš hlavně hodně nahlas jódlovat, protože naposledy když tam Megos byl, tak si „bear spray“ nevzal a medvěda potkal hned na parkovišti.
Je ti taky jasný, že každej normální člověk by to už dávno uměl. Třeba tvoje sestra, která v životě lano ani kyblík v ruce nedržela, je ale technickej typ a určitě by to zkusila jednou a slaňovala by i poslepu, s prusíkem i bez.
_____________________
Abych se teda dostala k věci, nebojím se nahlas přiznat, že mám nejspíš nějakou poruchu, něco jako lezeckou dyslexii – nečtu systémy. Nejsem schopná si zapamatovat takovýhle základní věci, slaňování, štandy, všechny možný lezecký pravidla, díky kterým se nezabiješ, nebo se tvoje šance na zabití alespoň hodně zmenší. A to ani když každej druhej víkend visím na jiný skále. Ideální situace to věru není a můj doktor by mi na to určitě měl dát nějakej papír s potvrzením.
Nedávno mě potěšila moje parťačka Léňa, když se na naší první čistě dívčí lezecké expedici na Korno přiznala: „Taky neumím přivázat hamaku na strom.“ Vyprávěla jsem jí totiž, že mě můj parťák posílal spát v Ostrově do lesa, protože kemp byl plnej: „Tam si klidně nelegálně natáhni hamaku.“ Akorát netušil, že tu hamaku neumím pověsit.
Léňa to sice taky neumí, ale umí na klid slaňovat, umí taky štandovat, udělá dvanáct shybů a tahá 8-. Ale určitě je to jenom tím, že má čtyři roky kluka horolezce. Toho nemám, a tak mám lezeckou dyslexii.
Někdy se může stát, že ti parťák trpělivě na Suškách po dlouhým prosení a zkoušení jeho trpělivosti na věži prusík dvakrát ukáže, správnou instalaci, krok po kroku, s loďákem na skvělým Petzl Adjustu. Ujistí se, že všemu rozumíš a v klidu sjede dolů s důvěrou ve tvé schopnosti. Je trošku překvapenej, když přistaneš na zemi vedle něj, že tam ten prusík nemáš.
V přemlouvání seš už docela mistr, a tak se ten chudák nechá přemluvit v ten samej den na školení ještě jednou. Parťákova trpělivost je bezedná a ty kyselý bonbony, kterýma ho uplácíš, má opravdu rád. Má taky rád čokoládový flapjacky, tvoje vtipy, pivo všech značek a večeře zdarma. Seznam nabízených úplatků je bohatej. Po správný instalaci se teda spokojeně rozjedeš dolů, co nejrychleji, abys nezdržovala, a zvládli jste těch věží vylézt co nejvíc. Je to málo pravděpodobný, ale jeho kýbl máš cvaklej na sedáku a shora slyšíš jenom: „Káčo, počkej, máš můj kýbl.“
Naštěstí parťák je zenovej mistr za každý situace. Je v klidu, když je půl hodiny ortézou zaseklej ve spáře na Prachovský jehle, je v klidu, když se plazí po břiše dírou skrz Děravou věž, je v klidu, když poprvý stavíte, lezečkou ti šíleně drtí rameno a ty u toho hrozně křičíš… Je v klidu, i když se hrozně opiješ Bernardem a po dvou hodinách cesty do skal mu řekneš, že dneska nelezeš, protože ti je blbě. Metodiku ovládá podstatně líp než ty, je v klidu teda i teď a dokáže bezpečně slanit na půl-loďáku.
Někdy tě taky parťák vezme na moc hezkou cestu na Prachovkách, která se jmenuje Manželská spára (VII). Čeká tě tam puklina, znázorňující teda asi spíš rozvod než manželství, kterou neumíš lézt. Neumíš ji lézt ani v nových hezkých spárovkách od Singáče, který tě parťák donutil koupit a ve kterých vypadáš jako největší profík do doby, než do spáry poprvý strčíš ruku. Jestli to nevylezeš, tak to na parťáckej rozvod možná bude. Z vršku věže na tebe volá úplně jasný pokyny: „Udělej na laně uzel zase jako včera.“ A když se parťák od vlajky dostane za tebou ke kruhu, zjistí, že ten uzel úplně jako včera není a nechápe, že si nepamatuješ, jak včera vypadal, ani kde a proč tam byl. Ale už se spíš jenom zoufale směje.
Je z toho trochu mrzení, parťák radši Mnicha rychlým ústupem opouští a nechává ti prostor v klidu se vybrečet, protože je ti fakt líto, že to nevidíš, nechápeš, nic si nepamatuješ, ať děláš co děláš a on nechápe, jak je to možný a určitě si myslí, že to děláš schválně.
Parťákovo parťáci se dole hned ptají: „Jak jste si to užili?“ Děláš si srandu, že jste se v Manželský spáře trochu nepohodli, protože jeho pokyny jsou nejasný a na věži ses rozbrečela. Když se tě on sám zeptá, jestli si kvůli tomu opravdu brečela, tak ho ujišťuješ, že určitě ne, protože seš silná lezkyně, a ty nebrečí. Ani když mají cop namotanej v kýblu. Hlavně nebejt za bábovku.
V poznámkách v mobilu máš taky vlastními slovy popsaný všechny možný postupy naučený na těch kurzech, který dohromady stály stejně jako malý auto… Třeba jak vybrat cestu, co se dělá na vícedélce, když dolezeš ke štandu, a jak to tak čtu, bylo by dobrý si tam dopsat i ten prusík.
ZÁVĚREM
I když toho zas tak moc nevylezu, dost často jsou to jen barevný chyty na umělce, na skále mám věčně Goťáka i na druhýho a před každým výjezdem se parťáka musím zeptat: „A vylezu tam něco?“, tak mě to úplně nejvíc baví. Na světě není nic lepšího než celej víkend objímat skálu a dívat se na svět z vrcholu pískovcový věže, kde se život opravdu hodně zjednoduší.
A co vlastně dělají se svým životem lidi, co nelezou? O čem se baví v hospodě u piva? Nad čím přemejšlí, když jdou večer spát?
Lezení mám nejradši hlavně proto, že je to nejspíš jediná věc na světě, která mi dokáže vypnout hlavu. Všechny otevřený okna, který mi tam v jeden moment vedle sebe běží, pěkně křížkem v mžiku zavře. Nestíhám u toho myslet na dalších patnáct věcí, od toho, co si dám k večeři, že mi ty nový lezečky hrozně drtí klouby na palcích, jak to ten dvoumetrovej horolezec teda včera myslel, nebo jestli mám po osmi měsících v práci dát už zase výpověď a vyrazit s batůžkem do světa. Když lezeš, tak prostě lezeš, seš tady a teď, v hlavě úplný čisto, jenom to, kterej chyt zabere, kterej stup ustojíš.
A i když v tý cestě špačkuješ, třeba i trochu sprostě, říkáš, že od zejtra háčkuješ, že spáry jsou na prd a neumíš je lézt, tak nahoru stejně vylezeš úplně rozsvícená, planoucí oči, srdce a tvá duše nikdy nebyla spokojenější. A zenovýmu mistrovi seš nejblíž, co je to možný. Lezení léčí všechny neduhy světa, hlavně zlomený srdce.
Tímto bych tedy závěrem chtěla upřímně poděkovat všem svým nejtrpělivějším lezeckým parťákům, kteří to se mnou nikdy nevzdali, berou na vědomí všechna moje varování, obezřetně se varujou mezi sebou, když si mě na expedice předávají a dál trpělivě kontrolujou, vysvětlujou, podporujou, lezou se mnou, nechávají se uplácet a nechápou, že nechápu. Já to opravdu nedělám schválně a taky bych si to ráda pamatovala. To, že s sebou mám vzít pivo, bonbony nebo jiný druh úplatku, si ale naštěstí pamatuju vždycky.
A pokud na světě existuje někdo další, kdo trpí stejnou poruchou, pak věř, že to lano do kýble při slaňování nakonec jednou začneš dávat dobře, parťák už tě nebude muset držet za ruku a stejně jako on nebudeš chápat, co si na tom do teď nechápala. A kdyby ne, základy metodiky včetně prusíku si můžeš nechat vytetovat na ruku nebo vytisknout na tričko, v kterým lezeš.
____________________________
Tento text (redakčně krácený) se umístil na 5. místě v naší letní soutěži „Desetkrát a stále poprvé“. Ilustrace je redakční. Vybrané příspěvky postupně publikujeme tady.
