„Člověk není vševědoucím pánem zeměkoule, který si na ní smí beztrestně dělat, co ho napadne a co se mu právě z nějakých důvodů hodí.“ Václav Havel
„200 slov“
Hrdelní zvuky se střídaly s výkřiky radosti. Sdílení kreativní brutality ve „Staré cestě“ VIIIa na Skříň v Ádru
16. 07. 2025, Stu Bradbury (překlad: Standa Mitáč)
Labské pískovce a Adršpach mě už dlouho fascinují. Tyhle oblasti mají všechny ingredience, které podněcují a inspirují mé osobní lezecké cíle.
Jako britský tradiční lezec a milovník spár jsem poprvé zavítal do Saska v 90. letech. Přitahovalo mě množství úchvatných věží v jeho kouzelné krajině a úplně jsem se do něj zamiloval.
Obě zmíněné oblasti nabízí nejen nejkrásnější cesty, ale také jedinečnou etiku, která přidává další rozměr. Člověk tu prožívá až hmatatelné spojení s minulostí. Ve světě neustále se měnících technologií tě tu lezecký zážitek vrací zpět k základům: k tobě a skále, ke kombinaci techniky a odhodlání s trochou strachu. Způsob dělání cest „odspoda“ ponechává výzvu neposkvrněnou, což znamená, že dostaneš zápřah jak po tělesné, tak po psychické stránce.
Strávil jsem téměř 40 let cestováním po celém světě a hledáním inspirativních lezeckých cílů a zjistil jsem, že pro mě neexistuje lepší místo; nyní to tu cítím jako můj „duševní domov“.
Počáteční inspiraci mi poskytli Bernd Arnold a Herbert Richter. Ale i hozené rukavice od dřívějších průkopníků a standardy, kterých ve své době dosáhli, mě nikdy nepřestanou udivovat.
Moje oblíbené rozměry jsou ty široké: pěsťovky, širočiny nebo komíny. Mnoho let jsem se cítil jako vyvrhel, protože jsem nemohl najít nikoho, kdo by měl výdrž a sdílel se mnou tuto kreativní brutalitu. Pak jsem měl, asi před šesti lety, štěstí a našel rovnocenného partnera v podobě nizozemského lezce-širočináře Krise Schrijverse (alias „The Dutch crusher“, pozn. aut.). Kris absolvoval svou širočinovou praxi v USA u místních pískovcových guru jako jsou Pamela Shanti Pack nebo Devin Finn. Rychle jsme se spřátelili a vytvořili silné lezecké pouto.
Letos v červnu jsem si dal pauzu od mořských útesů v Cornwallu, abych se setkal s Krisem v legendárním pískovcovém Adršpachu a otestoval naše schopnosti.
V minulosti jsme podstoupili bitvy například s těmito mega-spárami:
„Údolní“ VIIIb, Hláska (Teplice),
„Big wall“ VIIIc, Prezident (Labák),
„Ostrisse“ VIIIc, Dreifingerturm (Sasko),
„Schiefer Tod“ VIIIc, Einsiedler (Sasko),
„Talseite“ IXa, Schwager (Sasko),
abych jmenoval alespoň některé.
A i tentokrát jsme přijeli se seznamem potenciálních výzev v našem oblíbeném stylu.
Kris měl v hledáčku jednu cestu, která nás zvlášť zaujala. Byla to úžasná spára, kterou poprvé prostoupil v roce 1961 legendární pískovcový mistr Herbert Richter. Letos také oslavil 90. narozeniny (psali jsme tady, pozn. red.), takže výstup se nám zdál jako vhodná pocta.
STARÁ CESTA VIIIa, SKŘÍŇ
Sleduje impozantní linii, která vlastně protíná celou stěnu odspodu až nahoru.
Naštěstí se nachází v severovýchodní stěně, což bylo ideální – ten den jsme se potýkali s velkým vedrem a vysokou vlhkostí.
Začínáš šikmou žábou/pěsťovkou a postupuješ sérií malých převísků. Pak se to celé začne pomalu rozšiřovat a naklápět do toho horšího úhlu. Ve vrchní části stěny tě čeká nepříjemné převislé finále.
První délka se ukázala být technicky náročná a namáhavá, vyžadovala nejisté silové pohyby – podivné spoďákové žáby, proti kterým moc nešlo stoupat nohama. Stupy se trochu solily, tedy, pokud se tomu dalo říkat „stupy“. Nebudu prozrazovat podrobnosti o klíčovém místě, ale mohu říci, že mi dalo dost zabrat: Po mém prvním pokusu jsem slezl dolů – dost rychle mi nateklo a potřeboval jsem si dole olízat rány… Krisův pokus skončil stejným výsledkem!
O 15 minut později jsem byl zpět ve svém nejvyšším bodě a povedlo se mi doslova zamlátit hluboko jeden uzel. Dodal trochu důvěry. S přívalem adrenalinu se mi podařilo najít správnou kombinaci spárových technik, abych sekvenci rozklíčoval, a pak už mě čekalo jen pár divno-kroků k prvnímu kruhu pod střechou.
Kris se mocně vyškrábal přes převis a pokračoval dál v oblaku pískovcového prachu. Zmizel mi z dohledu. Lano se pomalu posouvalo jistítkem nahoru a já poslouchal kombinaci hrdelních zvuků a radostných výkřiků. Byl ve svém živlu, cvakl další kruh a spojil celou spáru v hlavní části stěny až k dalšímu kruhu.
O chvíli později jsem ho následoval, používaje širokou škálu technik. V dolní polovině: ruka dlaní dolů, chicken wing, odtlaky… A poté jsem přešel na kolenování s dvojžábou, výše patu-špičku. Usmívaje se pro sebe nad Krisovou výdrží a jeho odhodláním pokračovat!
Moje dolezení na štand Kris uvítal smíchem a poplácáváním po zádech na oslavu společného úsilí.
Poslední délka se ukázala být nepříjemným překvapením. Takže vlastně vhodné zakončení této vynikající cesty. Aby se člověk dostal nahoru, musel ještě zvládnout pokračování širočiny, které se vyklápí do převisu. Navíc se tahle část už nedá jistit, takže je to hodně o soustředění… (Měli jsme s sebou jednoho velkého ufona, ale nepoužili jsme ho. Běžně lezeme bez nich, pozn. aut.) Řada byla na mně a raději jsem si ani nepředstavoval potenciální pád dolů do rajbasu.
Na vrcholu jsme chvíli seděli, ponořeni do kouzla okolní krajiny, užívali si teplo Slunce, poslouchali vánek v korunách stromů a vzdálené volání stoupajících sokolů.
Zapsali jsme se do vrcholové knížky, smekli klobouky na znamení úcty k talentovanému panu Richterovi a pak se širokými úsměvy spokojenosti slanili dolů s cílem hledat studené pivo.
Na konci tohoto výletu to byly právě Stará cesta na Skříň a Zalomená spára (VIIIb) na Tarzana, které vyčnívaly a zanechaly v nás nesmazatelnou stopu.
Muší spára (VIIIb) a Těžké okovy (! VIIIb) zůstávají na našem seznamu.
Myslím, že se brzy vrátíme.
Děkujeme, Adršpachu!