200 slov: Zvětralá karabina z NDR překvapila. Praskla až při 29.6 kN

Pořádný matroš do hor a skal

– inzerce –
Bunda ReLight 200 od Patizonu
Sedací úvazek Singing Rock Rocket
Magnézium Metolius Super Chalk

“Někdy víš, že seš v průseru, ale nemáš na výběr. Prostě jen doufáš, že to dobře dopadne.” Vašek "Šatavis" Šatava

– Citát pro tuhle chvíli –

Jen v krátkosti info z naší instagramové soutěže. Minulý týden jsme se ptali, kdo pozná pevnost karabiny na fotce. Našli jsme ji v Sasku pod skálou a nejspíš ležela desítky let v hlíně. Většinou se tipovalo kolem 5 kN, někdo napsal i 0.23 kN.

Výrobci karabin možná budou/nebudou mít radost, nicméně Zbyněk Homola z Rock Empire píše: „Pevnost pořád velmi slušná: 29.6 kN. Z lomu je vidět, že koroze je zatím jen povrchová, ještě nezasáhla do vnitřního průřezu.

Koroze hliníku je zvláštní tím, že jí nelze zastavit, tak jako u ocele, kdy očistíš a ošetříš a je relativně zastavená, to u hliníkových slitin bohužel nefunguje, jakmile je slitina v takovém stavu je s ní už nenávratný konec…“


Jedná se o karabinu vyráběnou v tehdejším NDR, která nesla název Zella Mehlis. „Říkali jsme jim Ruperberky. Jeden čas v osmdesátkách jsme je šmelili se Sasíkama v poměru 1:2 – jedna naše šroubovací Waltrovka za dvě jejich Ruperberky. Oni si ti ortodoxní pískaři totiž osadili sláňáky z 20milimetrové kulatiny, ale neměli do toho karabiny (tehdy jsme nad tím jen kroutili hlavami),“ vzpomíná Zbynďa, kterému děkujeme za možnost karabinu otestovat na trhačce.

____________________

Tady jsou průběžné výsledky naší instagramové soutěže 2024:

Tomáš Palička: 1 bod
Franta Kaván: 1 bod
Filip Zaoral: 1 bod
Michal Reichel: 1 bod
Vilda Patzelt + Linda Tran: 1 bod
Martin Suk: 1 bod

Každý měsíc vyvěšujeme jednu fotku. Kdo do prosince nasbírá nejvíc bodů, vyhraje náš pískařský kalendář na rok 2025. Hodně zdaru!

Vyměníš virtuální dobrodružství za poctivý onsight?

Školnímu roku odzvonilo a přišly prázdniny. Vzduch se naplnil typickou vůní teplé letní pohody. V kanadském Squamishi dokonce vysvitlo Slunko, které se tady tak rádo schovává za dešťové mraky a ničí tak nadšeným lezcům velkolepé projekty v místních spárách. Malé přístavní město ožilo a typické: „Jak se daří?“ Vystřídalo: „Tak co plánuješ na léto?“

Dovolím si vykopnout odpověď jako první. Plánuju konec roční dovolené a návrat do „normálního světa v Česku“. Ať to znamená cokoliv. Před rokem jsem byla hodně zvědavá, co moje okolí řekne na odchod z práce kvůli chuti cestovat po světě. V podstatě se shodli: „To děláš dobře! Jen jeď, dokud nemáš povinnosti.“ Zřejmě se v jednu chvíli život změní a přijde už jen rutina, práce a utrpení. Nejvíc mi ale v hlavě zůstala věta jednoho kamaráda: „Jeď, já bych na to neměl odvahu. A hlavně přidávej hodně fotek na facebook, ať na to dobrodružství můžu aspoň koukat.“

Pan Rejpal – hlásek v hlavě, který potřebuje vždycky všechno zkritizovat – to tehdy tiše komentoval: „Takže mám jít s kůží na trh a vystupovat ze svého komfortu, aby ostatní sosali pocit velkých zážitků prostřednictvím koukání do mobilu? Navíc z bezpečí teplé sedačky obýváku? To je teda spravedlnost.“

Hlásek po krátkém momentu usnul. Před pár dny mě ale k myšlence virtuálního dobrodružství vrátil jiný kamarád. Tentokrát to vzal z opačného konce. Během našeho tlachání o sociálních sítích mi povídá: „Já jsem dřív hltal všechny lezecký videa a rozhovory. A v jeden čas jsem si řek, že se na to nechci jenom koukat, ale chci to sám zažívat. Představ si, že už jsem si pak neposlechl ani rozhovor s Mocanem. Měl jsem pocit, že bych ho tím vlastně trochu poznal a vyplácal si tak možnost pobavit se s ním osobně.“

A od té chvíle si ten život jede pěkně na onsight. Žádné sáhodlouhé přípravy na cesty nebo pevně nalajnované plány. Prostě vchází do dveří, které se před ním otevírají. Pokaždé mu to přinese historky, nad kterými valím oči a nevěřím vlastním uším. Jedno se mu musí nechat. Nepřestává být zvědavý, co mu ten svět přinese, a díky tomu si ho užívá dosyta.

S přicházejícím létem přeju kus takové zvědavosti i tobě. Neboj se na chvíli vystoupit z vlastního pohodlí a ochutnávat svět na vlastní kůži. Nakonec nezáleží, jestli ho objedeš kolem dokola na katamaránu, nebo se v hospodě pustíš do řeči s některou z lezeckých legend. Každá vlastní zkušenost se počítá!

Léto plné životních onsightů přeje

________________

Terka Ševečková / prázdniny 2024

Raději nezastavovat. Co je parking a co už camping?

Je to jako hra na kočku a myš pro dospělé… Sdílí prvky zvířecí honičky a kopíruje hlavní pravidlo původní hry – prohrát může jedině myš. Občas to je zábava, občas adrenalin, občas se dostaví neklidné spaní. Kde se hraje? V Polsku je to prý pohoda, kdežto hřiště pro pokročilé mají třeba ve Švýcarsku, Rakousku nebo Slovinsku. Tady se za prohru platí tvrdě – sice ne ulovením, ale finančním škrábancem, který může proniknout až do masa.
 
Cedule „no camping“ s přeškrtnutým stanem a karavanem jsou in. Každý správný majitel pozemku už si ji pořídil: „Okolo své chaty budu mít klid. Nikdo mě tu nebude prudit a chodit na záchod za parkoviště.“ Jenže prázdniny začínají a zdvihá se opačná záplavová vlna: „Jsme unaveni městem a teď chceme do přírody. Ta přece patří nám všem.“
 
Oba tábory mají v podstatě pravdu, takže to leckde přinese tvrdý náraz. Obzvlášť, když přihlédneme k tomu, že činnost „camping“ u nás v podstatě není nijak definována a v zahraničí je to v každém regionu jinak. Co třeba odpočinek/přespání v autě po cestě do Alp – je to ještě parking, nebo už camping? V osobáku snad parking, ale co třeba dodávka s vyklápěcím stanem na střeše? A do kolika ráno mohu spát, aby to byl ještě parking?
 
V Německu se prý jako camping bere zvětšování obrysu vozidla. Takže když z auta vyndám kočárek, je to už camping? Asi ne, s ním se dá odjet. Co sušení plachty od stanu na dveřích auta? To je dost na hraně. Markýza, stoleček a židličky? To zavání průšvihem, jelikož podobné předměty evokují atmosféru pohody, což přihlížejícího může přivést k závistivému jednání a určité jedince vytočit do extrému – zejména někoho, kdo si dlouho nevzal dovolenou. Tito „hejtři“ pak ráno cestou do práce troubí na obytňáky v okolí silnice. „Tady nám nikdo chrápat nebude!“ Na druhou stranu, pro kempera to může být výhoda – když chce brzy vyrazit do přírody, nemusí si dávat budík.
 
Hranice mezi parkingem a campingem je někdy nečekaně tenká. Ve španělské Chulille přijela jednoho rána na parkál policie – kdo měl podložená kola (aby auto bylo v rovině), usvědčil sám sebe jako pachatele a strážníci ho řešili. Kdežto všichni majitelé obytňáků, co shodou okolností spali na rovné části parkoviště, policii vyvázli.
 
Není tedy lepší nechat si poradit a zvolit přespávací místa přes aplikaci Park4night, která razí slogan „World is my garden“? Myšlenka je vznosná, ale nemusí to být dobrý nápad. Vykrádači aut prý v některých zemích jezdí na obytňáky přesně podle této appky. Rajský plyn prostrčí do auta hadičkou, zazní tiché „tsssss“ a osazenstvo si ráno asi nevšimne, že mělo návštěvu… A že zmizelo staré lano a svačina na další den. Jak se zlodějům vyhnout? Možná když si člověk koupí placenou verzi aplikace, bude to mít bez nich. Kdo ví.
 
Trochu více klidu dopřeje novější portál „Bez kempu“, který razí sexy slogan: „Uteč! Od lidí. Z města. Z práce…“ Nápad kombinuje pocit divokého přespávání s jistotou, že člověka nikdo v noci nebude tahat z postele. Mimochodem, tenhle mix je jazykově paradoxní: U někoho cizího spím na dvorku, chodím tam na záchod, platím mu za to peníze, ale zároveň to není camping. Respektive, je to camping, ale ne v kempu.
 
Situace se spaním v autě je tedy poměrně spletitá a hráči často manévrují na tenké hranici… Pro toho, kdo se bojí používat zdravý rozum, a není si jistý (co je tedy camping a co není), máme jeden závěrečný redakční tip: Největší jistota je celou noc jezdit kolečka – to zatím nikdo nezakázal. A hlavně nezastavovat!
 
Akorát bacha – mikrospánek za volantem je v konečném důsledku také camping.

 

________________

Standa „Sany“ Mitáč / prázdniny 2023

„Co se tam vrtíš?“ O svobodě skončit, kterou školáci nemají

Budíček těsně po půlnoci nepomohl. Udýchaní alpinisti sice sedí na vrcholu, ale do firnového svahu pod nimi se právě opřely sluneční paprsky. Hmota sněhu ožila a z hřebene začaly padat kameny. Co teď? Kudy se vrátit dolů?

I na písku má člověk občas chuť stisknout tlačítko „konec hry“. Třeba když se nešikovným rovnáním lana povede vyhodit si jedinou dobrou smyčku pod nohama, která se s nárazem sveze do jističova kýblu.

Také v normálním životě se z některých situací špatně couvá – ať už jde o nevyhovující vztah nebo nasmlouvanou práci, co se promění v utrpení.

V knize Svoboda učení jsem nedávno četl větu, která mě přivedla k zamyšlení: „Základním aspektem při definici hry je svoboda skončit.“ Sice se občas špatně ukončují, ale zmíněné situace mají jeden společný průnik – jsou to „hry“, které člověk rozehrál dobrovolně. Nemusel. Měl na výběr…

Opakem „svobody skončit“ je „povinnost začít“. Jako školák jsem si to tolik neuvědomoval, prostě jsem jen začátek září neměl rád. Vůbec. Snažil jsem se předstírat, že neposlouchám, když babička vždycky začátkem srpna prohlásila: „Tak, a půlka prázdnin je v čudu, co?“ Pak už to totiž utíkalo rychle.

Autorovi zmíněné knihy dávám za pravdu, jelikož jako hru jsem systém tradičního školství nikdy nevnímal… Bylo ti šest nebo sedm? Tak pojď. Tady se přezuj v klecové šatně, tady tě posadíme do lavice, řekneme ti, co máš umět a jaká je správná odpověď. Pak si tě vyzkoušíme. Ukradneme ti tisíce hodin tvého života, ale toho si nevšímej. „A nevrť se pořád! To nevydržíš chvíli v klidu?“

Až s odstupem času mi došlo, že věk povinné školní docházky (od sedmi do 16 let) byl tou nejnesvobodnější dobou mého života. Možná to zní tvrdě, ale vnímal jsem to tak – už v lavici mi spousta předmětů přišla jako ztráta času. Motivací bylo hlavně nabiflovat se učivo na známku a mít pokoj. Vědomostí moc neuvízlo. Ač se učitelé snažili, jak nejlépe uměli, vnímal jsem to období spíše jako „postavení mimo hru“.

Našim současným a budoucím školákům přeji, aby v příštích letech získali více svobody pro své vzdělávání. Možná, lépe řečeno, „pro objevování toho, co je skutečně zajímá“. Tuhle svobodu a efektivní zacházení se svým časem si zaslouží – stejně jako ti služebně mladší nebo starší…

________________

Standa „Sany“ Mitáč / září 2023

Mně se nemůže nic stát. „Lezu s Ómem.“

Na odlehčení: Jedna historka z nejmenované pražské stěny poblíž Smíchovského nádraží…

Na recepci přijde dvojka – chlapík s holčinou, nic neobvyklého. Jen borec je od pohledu asi o 40 kilo těžší než jeho partnerka. „Tyjo, asi byste měli lízt s Ohmem,“ pozorně navrhne obsluha pokladny. (Jisticí vychytávka od Edelridu, trochu menší než gri-gri, která se cvaká do prvního jištění ve stěně, kde zvýší tření lana a pomáhá lépe chytat pády výrazně těžšího člověka, než je jistič, pozn. aut.)

„Jasný, to neznáme, ale radši si to vezmeme,“ shodují se oba, půjčují si kouzelný zelený předmět a míří do šatny.

Během odpoledne pak dávají cestu za cestou, střídají se ve vyvádění a postupně začínají cítit únavu.

Teď možná čekáš seriózní zápletku – zemovku od řetězu, nebo alespoň smeknutí ve chvíli, kdy tahač nabírá lano a pod nohama má vynechanou expresku, kterou necvakl, protože chtěl na slečnu udělat dojem…

Ne ne, tentokrát vše skončilo naprosto zenově. Muž nespadl ani jednou a vlastně se vůbec nic nestalo.

Nic se mu přece ani nemohlo stát.

Borec si zřejmě myslel, že leze s Ómem (posvátnou slabikou ve vibraci vesmíru, mantrou sjednocení, pozn. aut.), nikoliv s Ohmem (jednotka odporu, pozn. aut.). To by vysvětlovalo, proč mu zelený předmět po celou dobu lezení visel připnutý na sedáku. Z boku na materiálovém poutku…

Podzim je tady, tak ať tě božská síla provází…
Nejen na umělce.

________________

Standa „Sany“ Mitáč / říjen 2023

„No dovol, kdo ti to dovolil?“ O úskalích zažitého slova dovolená

„Takže vy jste tady na takové lezecké dovolené?“
zajímala se jedna postarší turistka v italských Alpách, když sháněla tipy na procházky pro synka, aby ho odtrhla od tabletu.
„Ty jo, ‘na dovolené’ ani ne, tohle je prostě náš život…“

Nejen ona mě přivedla k tomuhle zamyšlení… Slovo „dovolená“ vnímám samo o sobě trochu jako pozůstatek z minulého století. Aby vznikla „dovolená“, musí se děje účastnit minimálně dva lidé. Jeden (šéf), který „to dovoluje“, a pak pracující člověk, kterému „to bylo dovoleno“… Co přesně mu bylo dovoleno? Chvíli žít podle sebe? Nejspíš. A aby mohl žít podle sebe, musí mu to někdo dovolit. Sice relikt minulého století (nebo ještě starší), ale tento „začarovaný kruh“ celkem dobře přežil i do dnešní doby.

Kdo si dovoluje příliš často a vyčerpal smluvený limit, ten je odveden zpět na „zakázanou“ (jen se to tak nejmenuje). Jinak řečeno, jde spořádaně do práce. A živnostníci na klasickou „dovolenou“ vlastně ani odjet nemůžou, protože neexistuje nikdo, kdo by jim to dovolil.

Další rovinu významu vnímám v souboru aktivit (spíše pasivit), který se od slova „dovolená“ většinově očekává. Šťastlivec se přesune do jiného prostředí (protože doma se „dovolená“ provozuje blbě). Úplně vypne hlavu, lehne si pod slunečník u moře, vykoupe se v hotelovém bazénu a zregeneruje své lehce zbědované tělo… Když se vše podaří, vrátí se do pracovního procesu s větší efektivitou a nadšením (možné další body pro šéfa).
 
A co nešťastné sousloví „lezecká dovolená“? To z právě zmíněného důvodu také nesedí. Během výjezdů se na lehátku spíš neválíme – když to jde, sází se cesta za cestou, objevují se nové sektory. A čím kratší pobyt na prosluněném vápně, tím méně restdayů… Své o tom ví kamarád Jirka – tak dlouho oddaloval restday na desetidenním tripu, až se skoro zničil a sotva udržel stisk (volant) cestou domů do Česka. (Pravda, s vyšším věkem to asi sklouzává spíš k té „dovolené“.)

Každopádně tomu, kdo na podzim nebo v zimě vyrazí na jih za teplem, přeji obyčejnou „šťastnou cestu“ a termínu „lezecká dovolená“ se raději vyhnu. Když už, tak jedině v angličtině: „climbing holidays“. Ve smyslu původu slova „holidays“ – sváteční dny. To je pěkné. Protože každý den na skalách je malý svátek. Ať už ti ho někdo dovolí nebo ne.

________________

Standa „Sany“ Mitáč / listopad 2023

Pískařský vánoční dárek, na který se vyplatí počkat

Tyhle záběry jsou jako poklad: Petr Prachtel se Zorkou ve Skaláku, kde lezou třeba „Smítkovu cestu“ VIIc (Zorka naboso) na Dominstein, slanění z Kobyly na dülfera, setkání lezců na Majáku, Bogan Svatoš v „Kouřovce“, Vladimír „Chorust“ Procházka starší a jeho vyprávění o cestě vlakem do Terezína po tom, co byli společně s Joskou Smítkou a bratry Chlumovými zatčeni gestapem…

Už to bude víc než rok, co se nám do redakce dostal černobílý film „Kamarád ze skal“, který natočil v roce 1974 režisér Mojmír Hošt. Zmíněný tvůrce už bohužel nežije, v ČT prý originál filmu ztratili a dochovala se jen pracovní kopie, která má ve vrchní části obrazovky rušivou stopáž. Jak to tedy nejlépe udělat, abychom se o film mohli podělit a zároveň neporušili autorská práva?

Přemýšleli jsme i o tom, že pracovní kopii prostě pustíme ven letos o Vánocích: „ve veřejném zájmu“. Lepší, než aby to zapadlo u nás na disku. Předtím jsme však ještě jednou kontaktovali Českou televizi a stal se malý zázrak – film nakonec zaměstnanci archivu objevili. Na 16mm filmovém pásu.

Teď v prosinci je situace taková, že jsme domluveni s vedoucí Správy programových fondů na tom, že film se v brzké době dočká digitalizace. Dále komunikujeme s redakcí sportu, aby Kamaráda ze skal zařadili do vysílání příští rok. Cílíme na duben (začátek sezóny ve Skaláku) a jsme předběžně domluveni s muzeem v Turnově, že slavnostní „opětovná premiéra“ proběhne tam. Tak, aby se film promítl přesně padesát let po svém vzniku.

Náš vánoční dárek tedy sice bude mít několik měsíců zpoždění, ale věříme, že to tak bude lepší pro všechny.

Mimochodem, koncem roku začínáme také pracovat na článku o pískovcových přelezech 2023. Kdo o něčem zajímavém ví, ať napíše na [email protected].

Pěkný advent přeje za redakci eMontany

________________

Standa „Sany“ Mitáč / prosinec 2023

Bez appek na skaliny nelez

Kamenný mužík tam stál, ale minuli jsme ho. A stejně tak odbočku nahoru. S Belgičanem Didierem hledáme přístupovou pěšinu k sektoru Le Jardin Publique (Leonidio), ale stará kamenná cesta nás odtahuje dál doprava nahoru.

„Jdeme blbě, pojďme to střihnout tady rovně skrz ty plotny. Je to blízko.“
„Bojím se, že tam bude dost křoví. Zkusil bych se podívat ještě na Maps.me,“ říká sympatický pětatřicátník Didier, který v Řecku tráví roční volno ze své IT práce. Kde rostou jaké keře, mu ale aplikace Maps.me neporadila, a tak vyráží direkt za autorem textu a do pěti minut oba stojí pod stěnou.

Vypadá pěkně. Okrově-šedivý amfiteátr slibuje technické lezení po lištách. Do čeho se pustit?
„Sakra, nepovedlo se mi načíst 27Crags ani UKC Logbook.“
„To nevadí, ne? Máme průvodce.“
„No, ale na těch stránkách najdeš hodnocení a doporučení, co se týká cest,“ vysvětluje Didier a odbíhá kousek od skály. Zvedá mobil směrem k nebi až do té výšky, kam ho pustí tenká šňůrka, která mobil spojuje s jeho krkem. Loví signál vehementně – jeden by měl strach, že si tou šňůrkou zezadu uřízne hlavu. Marná snaha. Internet v zastrčeném údolí za klášterem Élona prostě nefrčí.

Po vydatném lezení s jinak kamarádským Didierem scházíme zpátky k autu. Odchytává nás dvojice Rakušanů, kteří tu parkují svoji dodávku a ráno by chtěli vyrazit do stejného sektoru. Borec v mikině s nášivkou horského vůdce UIAGM vysvětluje jejich situaci: „Není tady signál a nestačili jsme si tenhle sektor stáhnout mezi offline soubory. Můžeme si ho, prosím, ofotit z vašeho průvodce?“ „Jasně, to není žádný problém,“ říkám a vzápětí poslouchám větu Rakušanů, která mi utkvěla: „No vidíte, tak nás dneska zachránila stará dobrá knížka.“ Všichni se té situaci smějí, jako kdyby tištěný průvodce byl nějaký polorozpadlý papyrus z Tutanchamonovy hrobky.

Nemá smysl v tomto krátkém textu hodnotit klady a zápory průniku nových technologií do skal. Jen jsem si v té chvíli naplno uvědomil rychlost, s jakou chytré přístroje do lezení vletěly. Co čekat dál? Namíříš na skálu mobilem a na displeji se ti ukážou barevné linky cest v reálném čase? Zobrazí se ti v procentech, jakou šanci máš na onsight vybrané cesty na základě tvého online deníčku? A budou kolem Ozvěny pobíhat zelené uniformy se čtečkou ve snaze načítat QR kód z tvojí ČHSky? Nechme se překvapit.

Použití těchto pomůcek je naštěstí otázka svobodné volby. Pro uklidnění staromilců budu nakonec citovat Oťase Srovnala mladšího, který v tom má jasno: „Do skal neberu ani průvodce. Akorát tě natěší, nebo zastraší, a pak je to stejně naopak. Pěknou lajnu poznáš od země.“ A dovolat se Otíkovi na mobil? Skoro nemožné.

________________

Standa „Sany“ Mitáč / leden 2024

Hledá se nejrozšířenější lezecký zlozvyk

Často nám někdo píše s žádostí o testování produktu, nabízí mediální spolupráci nebo třeba prosí o nějaké kontakty… Tohle jsme však v naší mailové schránce ještě neměli:

„Ahoj do redakce,
pracuji pro projekt Národní sbírka zlozvyků umělkyně Kateřiny Šedé. Sbíráme všemožné zlozvyky, které později budeme různě kategorizovat (např. lokální, profesní, rodinné, převzaté, národní, sportovní atd.). Již nyní jich máme okolo 30 000 a jedním z cílů projektu je vydání sbírky i knižně.

V rámci projektu nás zajímají i zlozvyky lezců (může jít jak o vlastní zlozvyky, tak o zlozvyky parťáků). Proto mě napadlo oslovit Vás s nabídkou spolupráce,“ píše Petra Konečná a pokračuje ve svém mailu.

Čím bychom tedy mohli přispět do Národní sbírky? Na první dobrou možná zanedbáváním „partner checku“ – tak triviální úkon přes začátkem lezení, že se občas stydíme/zapomeneme ho udělat třeba s novým (zkušenějším) spolulezcem. Nebo to, že někdo neváže uzel na konci lana a pak riskuje, že lano při spouštění nebude stačit? To by se také dalo označit jako zlozvyk… Štve tě, když se blížíš k těžkému kroku a cítíš, že tvůj jistič dole s někým klábosí? A občas se přistihneš, že během jištění děláš totéž? A nebo co nějaké „filosofické“ zlozvyky? Příliš se upínat na čísla? Nebo podceňovat cesty s nízkým stupněm obtížnosti?

Pokud máš další další/lepší nápady, budeme rádi, když se podělíš na [email protected].

Pěkný únor přeje

________________

Standa „Sany“ Mitáč / únor 2024

„Tak teď, pojď do mě!“ Život jako šachová partie s nejasným výsledkem

Občas se toho sejde až moc najednou.
Nejdřív infekce noh, která se, nehledě na způsob léčby, vůbec nezlepšuje. Když po pár týdnech konečně ustoupí, ozvou se vazy v rameni. A aby toho nebylo málo, přihlásí se o slovo chronický zánět dutin.

Každý jeden z výše uvedených scénářů dokáže člověka slušně paralyzovat. Nejen fyzicky, ale hlavně psychicky. Když se navíc spojí během krátkého časového intervalu všechny najednou, dostane křehká duševní pohoda slušně zabrat.

Hlava pracuje na plné obrátky a mozek začíná pochybovat i o těch nejbanálnějších věcech. Z nestálé situace jakoby neexistovalo žádné východisko. „Proč se to musí dít zrovna mně? Navíc v tu nejmíň vhodnou chvíli?“ Ruku na srdce, podobné nepříjemnosti řeší čas od času každý z nás a nejspíš neexistuje moment v životě, kdy bychom si dokázali s klidem říct, „tak teď, pojď do mě!“

Lezení, surf, nebo jakýkoli jiný sport musejí na čas na vedlejší kolej. Jejich místo můžou dočasně zastoupit třeba knížky, dlouho odkládané návštěvy kámošů nebo třeba ukulele, které až moc dlouho leželo netknutě v koutě pokoje.

Truchlit nemá smysl a nepomůže ani lítost. Daleko lepší je snažit se v podobných chvílích hledat něco pozitivního. Ale co? Pomyslné světlo na konci tunelu je v nedohlednu a udržet si pozitivní mysl bývá extrémně náročné.

Dá se na to ale dívat i z druhé strany. Nesnaží se nám náhodou naše tělo něco říct? Není čas trochu zpomalit, nebo snad něco změnit? Zní to jednoduše, jednoduchá řešení ale bývají těmi nejtěžšími.

Navíc v situacích, kdy se naše rozhodování řídí spíš než rozumem instinkty, a ve kterých nad námi přebírá moc nějaká vyšší síla, stejně nejsme pány vlastních činů a jedeme víceméně na autopilota.

A pokud je odpověď na otázku, „udělal bych to příště stejně?“ kladná, pak nám nezbývá než se podvolit osudu. Byla by přece škoda na každé pomyslné křižovatce volit tu jednodušší a bezpečnější variantu a bez mrknutí oka zavrhnout bláznivý nápad jenom proto, že se při něm může něco stát.

Osobně se snažím hledat v podobných nepříjemných zkušenostech, samozřejmě až s odstupem času, nějaký smysl či význam. Občas je to snadné, jindy vůbec. Záleží na tom ale vůbec? Nedělá přesně tohle náš život jedinečným? Velká hra s nekonečným množstvím proměnných a s předem nejasným výsledkem. Hra, ve které každý jeden, zdánlivě nesmyslný a zbytečný tah na šachovnici, může mít v budoucnu klíčový význam. Kdo ví.

Za necelé tři týdny začne kalendářní jaro. Naskoč do něj s elánem, a když náhodou přepálíš start a budeš muset na chvíli zpomalit, nevěš hlavu. Čas, kdy se budeš moct do všeho vrhat po hlavě, zase brzy přijde.

________________

Jakub Freiwald / březen 2023

Neustále ve střehu. Ohrožený druh: lezec skalní

Mají to tak i v nějakém jiném sportu?

Na jedné straně obdiv. Od nezasvěcených člověk často slýchá: „Jak dokážete jako ty pavouci lízt tak vysoko a držet se jenom za prsty?“ Na olympiádě dostane lezení další sadu medailí, Němci nominovali pískovcové lezení na seznam kulturního dědictví UNESCO a Američani ocenili film o sólování Oscarem…

Na druhé straně neustálý tlak. Tady jde o omezení lezení z různých stran. Tu jsou to zájmy zvířat (hnízdní uzavírky), tu jsou to zájmy dopravní (hrozby zasíťování a sanace skal), o slovo se hlásí také majitelé přilehlých pozemků (omezení přístupových pěšin) a problémů s parkováním také spíše přibývá…

Oproti většině jiných sportovců musíme o své území pořád tak trochu bojovat… Skoro jako kdybychom sami byli plnohodnotní členové přírodního ekosystému, kde každé zvíře hájí svůj prostor. Neuhájíš? Nemáš. Volejbalista by asi vypadal překvapeně, kdyby přišel ke své domácí hale a přečetl si: „Od 1. 12. do 1. 7. sezónní uzavírka.“

Kromě toho, že jako skalní lezci žijeme „ve střetu zájmů“, musíme zvládat být také „ve střehu“. A to neustále. O stejném tématu psal i autor minulého příspěvku 200 slov – největší riziko se schovává v detailech a rutině. Chyba z nepozornosti nás může stát život, který pro krásu a svobodu pohybu neustále tak trochu vsázíme. Malá hloupá blbost, nezašroubovaný zámek, trocha smůly a je zaděláno na velké neštěstí…

Ve světě skal se podobáme našim kolegům – ohroženým druhům. Neustále manévrujeme mezi tím, kam smíme a kam ne, bojujeme o prostor a zůstáváme ve střehu. Žijeme přítomností a máme radost z každého dalšího dne. Kéž by nám tyto okolnosti alespoň zajistily, že tak rychle neotupíme a bude nás to udržovat tělesně i duševně svěží.

________________

Standa „Sany“ Mitáč / duben 2024

Z pískovcových průvodců mizí hvězdičky. Máme se radovat?

Když přijedu do nějaké lezecké oblasti poprvé, rád se z průvodce dozvím, jaké cesty stojí za to. Třeba v Sasku, kde jich je přes 20 000, jsem byl v začátcích za hvězdičky hodně rád a koukám na ně doteď. Život je krátký, a tak mně přijde v pohodě, když mi někdo poradí a cesty doporučí…

Jako uživatel to vnímám tak, že průvodce mě má oblastí „provést“, tedy i vybrat, co je tam nejlepšího a nejzajímavějšího. Proto turisté z Japonska chodí na Hrad, Karlův most a Staromák místo toho, aby bloudili ve Stodůlkách, Strašnicích a Kobylisích…

Hvězdička v průvodci je subjektivní věc… Překládám si ji takto: jde o pěknou cestu (kroky + linie) nebo významný výstup s ohlédnutím na dobu svého vzniku. Zároveň cítím jakousi nepsanou garanci, že se člověk nezabije, když využije všechny smyčkovací možnosti a nebude zbytečně padat v nejlehčích místech. Někdo si ji může vykládat takto: sem nechodit, tady hrozí mainstream a lufťáci.

Proč vlastně úvodník o hvězdičkách? Zdá se, z nových pískovcových průvodců tento zažitý symbol pomalu mizí… Nejdříve jsem zaregistroval, že opustily Prachov (2018), potom Skalák (2023) a teď už chybí i v prvním dílu Ádru (2024). Kdo je chce, musí si je přemalovat ze starších vydání.

Těžko říct, co je doopravdy hlavní důvod odklonu od hvězdiček. První mě napadá: „Pojďme uchránit oblast pro nás, co to tady stejně známe,“ nebo další: „Pojďme uchránit populárky před nájezdy lezců.“ Nebo jde o tah v duchu dnešní hyperkorektní doby – raději nikoho neurazit? Není to jen případ českého písku, třeba průvodce na Leonidio od místního uskupení Panjika hvězdičky také záměrně nemá… Poslední důvod: ušetří to nějakou práci.

Skalácký průvodce mi „bez“ přijde v pořádku – vzhledem k povaze materiálu a stavu některých cest… (Škoda, že zmizely také stránky o historii a Sochorovy nákresy.) Na druhou stranu, třeba v Ádru bych hvězdičky uvítal. Tam si myslím, že spárové cesty větším provozem tolik neutrpí (pravda, stěnovky ano). V nejnovějším průvodci jsem se těšil zejména na hvězdičky u vybraných cest za posledních 25 let. Nejsou tam. Mimochodem, v této nové bibli chybí také reklamy, což je naopak dobrá frajeřina.

Jak tedy naložit s průvodci bez hvězdiček? Absence předvýběru se dá pojmout jako výzva – alespoň člověka podnítí zkusit opomíjené cesty, na které by jinak nezbyl čas, nebo lézt ve skalách „podle ksichtu“ (což třeba v Ádru dokáže málokdo)… Více se bavit s ostatními lezci, nechávat si doporučit „na míru“, nebýt jako japonský turista… A nakonec, nikdo z prvovýstupců se nemůže cítit ukřivděně, že mu autoři „nepochválili“ cestu.

Závěrem – každé řešení má svoje pro a proti. Jaká bude nejlepší taktika pro příští průvodce? Hvězdičky ano, nebo ne? Jak to kdo vidí? Kdyby si autor textu musel vybrat, asi by se přes všechny nevýhody zařadil mezi „hvězdičkáře“. I pro ty věčné vášnivé debaty, které zachytil Viktor Pařízek ve své písničce: „Kdo týhle cestě hvězdičku dal, ten si z nás asi pr*el udělal.“

________________

Standa „Sany“ Mitáč / květen 2024

Ráno moudřejší večera a kouzlo brzkých startů. Máš to taky tak?

Je před pátou ráno a všude kolem zatím panuje černočerná tma. Poklidnou atmosféru narušuje jenom budík, který nekompromisně rozráží všudypřítomné ticho. Nacvičeným pohybem ho zamačkávám a s velkou nevolí vylézám z postele.

Tma je i ve chvíli, kdy nakládám surf na motorku a během cesty na hodinu vzdálenou pláž. Rozednívat se začíná až ve chvíli, kdy trochu neochotně skáču do oceánu. Když o pár chvil později sjíždím první vlnu a endorfiny zaplavují rozespalé tělo, Slunce se poprvé dotýká horizontu a s velkou pompou ohlašuje příchod nového dne.

Jakákoli únava a pochybnosti o správnosti mého rozhodnutí jsou rázem ty tam. Měkké sluneční paprsky probouzí jak mě samotného, tak i přírodu kolem a všechno najednou ožívá. Jako by vládly nějakou nadpřirozenou neviditelnou silou, která den za dnem dává vše do pohybu a roztáčí zkřehlá kola našich rozespalých životů.

„Jsi blázen!“
„Absolutně nechápu, jak můžeš vstávat v tuhle hodinu!“
„Asi máš problémy se spaním, co?“

Podobných přívlastků jsem si za poslední dva roky, kdy se pro mě brzké ranní vstávání stalo běžnou rutinou, vysloužil už celou řádku. Přitom tomu není tak dávno, kdy jsem stejnými uštěpačnými poznámkami běžně častoval kohokoli, kdo měl ambici začínat nový den v podobně bláznivém duchu.

Proč mi tedy najednou nevadí den za dnem platit nemalou spánkovou daň a oželet pár hodin v posteli? Hlavní důvod je prostý – surfing. Ráno je oceán nejklidnější, nefouká a nikde většinou není ani noha. Čistý pragmatismus a vypočítavost, které se ale postupem času proměnily v životní styl.

Možná si to jenom vsugerovávám, ale mám pocit, že ranní paprsky mě nabíjejí energií, kdežto ty večerní naopak ukládají ke spánku.

Když vstávám v pět ráno, můj den je o kus delší. V devět, kdy jsem dřív běžně vylézal z postele, už jsem po snídani a nastartovaný na cokoli, co mě zrovna čeká. Nepopírám, že po obědě občas na chvíli odpadnu, krátký šlofík ale přece ještě nikomu neublížil. A večer, světe div se, nemám ani chuť vymetat hospody. Každé jedno pivo je totiž ráno cítit a každá hodina spánku před půlnocí se počítá. Platí jednoduchá rovnice: čím dřív jdu spát, tím lépe tělo přes noc zregeneruje.

Existuje určitě pár objektivních důvodů, jako třeba nucený budíček před rozedněním do práce, které člověku na náladě nepřidají. Jinak ale myslím převládají samé benefity – jak v tropech, tak třeba i v horách. Rozbředlým odpoledním sněhem se chce brodit málokdo.

Až se navíc někdy v budoucnu dostaví ona pověstná stařecká nespavost, budu připraven. Do té doby bych ale klidně založil hnutí za brzké vstávání. Přidáš se?

________________

Jakub Freiwald / červen 2024

DÍKY ZA PODPORU | Svým cvaknutím přispíváš eMontaně na další tvorbu