Pořádný matroš do hor a skal
„Pokud se tvoje myšlenky dostanou do rovných kolejí, budeš bez jakéhokoliv zranění.“ Jirka „Prcas“ Slavík
„200 slov“
RPéčka: „Lezení i tvoření. K životu potřebujeme oboje.“ Anička Šmejcová a Jarda Málik
08. 12. 2025, Lenka Poláková Nechvátalová
Mít skály hned za barákem, to je sen. Mít v tom baráku vlastní ateliér, to je splněný sen Aničky a Jardy. Oba spojuje titul MgA. neboli magistr kouzel, Prachov a jejich tamní projekt/dům Krýšovna, který vlastníma rukama dávají dohromady a kde se odehrál už nejeden vydařený lezecký večírek. Srdcem jsou to pískaři, ale parťákují spolu i ve vysokých horách nebo na kole.
Na otázky mi odpovídali z Kolumbie. Zdrhli na čtyři měsíce před českou zimou a vydali se cestovat se štětcem v ruce po Jižní Americe, kde lezení rozhodně taky nevynechají. Tak ať i tebe jejich teplý pozdrav z druhé strany oceánu při čtení prosincových RPéček během adventu zahřeje…
Potkali jste se díky umění nebo lezení?
J: Potkali jsme se díky lezení a vlastně asi hlavně díky lezeckým festivalům.
A: S naším setkáním se váže celkem humorná historka. Znali jsme se pouze nedbale z předních řad poga, které jsme pravidelně obsazovali na různých lezeckých koncertech. Pak jsme se poprvé víc bavili v hospodě Pod Císařem, kde jsem trochu přepřáhla nápřah. Jára se nabídl, že nás odveze do zatáčky v Tisé, kde jsme měli s bývalým parťákem spaní. Ani cesta autem však nebyla žádná procházka růžovou zahradou, a tak jsem byla nucena využít potenciálu, který nabízel Járův prázdný hrnec. Když mě asi po měsíci Jarouš zval na první randíčko, poslal mi fotku jídla v onom inkriminovaném hrnci se slovy: „Myslím na tebe pokaždé, když z něj jím.“ Měl mě úplně v kapse.
Při jaké příležitosti vám do života přišly skály?
J: Já jsem začal lézt v Mamutu. Můj dědeček byl horolezec a mamka si na to vzpomněla, když mi bylo asi dvanáct. Nějakou dobu jsme chodili společně lézt. Po chvíli mě to hodně pohltilo a pár let jsem strávil v lezeckém kroužku, později jsem tady měl svoji první brigádu a pak začaly první výpravy do skal. Ty začátky byly hrozná divočina, hlavně na písku, ale celkem rychle jsem měl jasno, kde chci trávit svůj čas.
A: Narodila jsem se na Prachově. Táta byl lezec, ale lezení mi striktně zakazoval. Nevím, jestli to bylo víc kvůli tomu, abych někde nespadla, nebo kvůli tomu, že věděl, jací jsou lezci divočáci. Takže jsem od svých šesti let dělala orienťák, od dvanácti atletiku, která mě úplně pohltila a k lezení jsem si trošičku čuchla až ve čtrnácti. Mamka nás s bráchou přihlásila do kurzu nováčků LKP (Lezecký kroužek Prachov, pozn. red.). Přišlo jí ostudné, abychom si jakožto prachovští rodáci nikdy nesáhli na skálu. Tak jsem lezla párkrát do měsíce na druhým nějakou sedmičku, moc jsem tomu nedávala a moc mi to ani nešlo. V osmnácti jsem musela na několik let úplně skončit se sportem, protože jsem se zdravotně oddělala a znovu jsem začala lízt až během obdodí pandemie. Na Krýšovně taky tou dobou začalo vznikat lezecké útočiště pro kamarády.
Jak se lezecký život prolíná do vaší umělecké tvorby?
J: Tohle jsem dlouho extrémně řešil. Vlastně se k tomu vztahuje většina mojí tvorby včetně diplomky. Ta posedlost mi přišla tak silná, že když jsem se měl něčím zabývat, tak došlo na témata spojená s lezením. Přijde mi to vlastně docela přirozené. Spousta mých kamarádu řeší nebo řešilo na škole lezení z pohledu antropologického, psychologického… Poslední dobou už se tak nevymezuju, dělám víc různých věcí, které s tím vůbec nesouvisí. Ty témata související s lezeckým vnímáním tam ale pořád jsou.
A: Do mojí tvorby vůbec. Jednou jsme spolu s Járou malovali skálu. Vlastně kecám. Lezení mi dost bere čas na malování. Často bych si přála trávit tolik času u plátna jako ve skalách. Říct si: ‚Jo! Bude víkend, takže mám dva nerušené dny na dodělání obrazu.‘
Stojíte za projektem Krýšovna v Prachově. Můžete ho představit?
A: Krýšovna byla postavená někdy koncem devatenáctého století hajným Krýšem jako Krýšův pensionát – stanice cyklistů, dostaveníčko turistů. Já jsem se tady narodila. Rodiče ji zrovna tou dobou provozovali, konaly se zde i různé akce LKP. Posledních několik let ale byla v procesu chátrání. Nikomu se nechtělo investovat do ní práci, čas ani peníze. Vidina nekonečně vzdáleného cíle byla až moc zřetelná. Pak se ale objevil Jarda a zlomil kletbu. Dohlédl na cíl a začal pro jeho dosažení dělat maximum. Latentně jsem si celou dobu mého života v tomhle starém baráku představovala, jak by se mi líbilo ho předělat. Pojmout to celé jako umělecké dílo. Vyhrát si s detailíčkama a se srandičkama. V tomhle jsme se docela zázračně totálně shodli a teď nám to zradostňuje někdy tvrdou práci.
J: Jeho největší dominantou je asi patnáctimetrový sál. Dá se tu dělat cokoliv si představíš. Pro nás by to ideálně mělo být spojení prostoru, který dává zázemí pro lezení a pro tvorbu. Tohle je něco, na co jsem hodně dlouho myslel, jak tyhle dvě věci dát dohromady, aby to dlouhodobě fungovalo. Zatím je to ale spíš práce. (směje se)
Jakou máte s Krýšovnou vizi do budoucna?
A: Na jaře máme v plánu z Krýšovny začít těžit nějaké peníze. Chceme ji dát na booking a pronajímat ji pro skupiny. Pro kamarády to tam taky nějak přizpůsobíme, aby to šlo dohromady. Taky tam chceme dělat víc výtvarných akcí. Každoroční sympozium, občas nějaký kurz, grafický víkend a co nás napadne.
Pořádáte v Krýšovně i tábory pro děti. Dopoledne se leze, odpoledne maluje?
A: Na lezení s dětma ve skalách si zatím moc netroufáme. Je to hrozná zodpovědnost. Potřebovali bychom na to mít asi víc stabilizovaný život.
J: Takže program je v jednoduchosti takový, že dopoledne se je snažíme trochu utahat, abychom se odpoledne mohli věnovat soustředěnější práci a snažíme se s nimi dělat výtvarné aktivity, se kterými se obvykle nepotkají.
Obelisk, naše společné svatební dílo pro Oldu a Verču, olej na plátně, signováno, datováno. (malba: Anička a Jarda)
V Krýšovně se potkávají lezci z celého Česka. Vybavíte si nějaký povedený večírek?
J: Každý večírek je tady povedený. Bohužel od té doby, co jsem tady s Aničkou, tak se to snažím krotit. Takže na nějakou vyloženě perlu si vzpomene Anička. (směje se)
A: Ha! Nejvtipnější mi přijdou takové nějaké neplánované středy, kdy se po lezení znenadání utvoří větší skupinka lidí, postupně se začnou tahat různé hudební nástroje a výsledkem je dadaistická párty do čtyř do rána. Když se ale připraví velký sál na pořádnou slavnost, pozvou se diskžokejové, lidi se oblíknou do třpytivých šatů visících na věšáku a veselí se v prostoru, je to taky bomba. Každý večírek je povedený, máme úžasný kamarády. Ještě si vybavuju období před asi pěti lety, kdy jsme měli partičku, se kterou jsme chodili každý den do skal. Pak nějak dlouho pršelo, nebyla podmínka. Tak jsme začali vymýšlet ptákoviny. Skončilo to tak, že jsme po sobě stříleli vzduchovkama. Člověk se třeba vracel domů a v keři už na něj někdo číhal a dostal to do ramene. Říkali jsme si „Lovecký kroužek Prachov“.
Jardo, ty ses hlásil i do Sokolíků (tým mladých alpinistů ČHS, pozn. red.). Stál jsi někdy před otázkou, jestli dát lezení před uměním přednost?
J: Ten balanc je pro mě hodně náročnej. Reálně ale teď tvorbu moc nestíhám. Buď pracuju, dělám něco na Krýšovně, a když už je čas, tak si jdu zalézt. Potřeboval bych výstavní deadline. Mám několik rozdělaných věcí, které jsem teď dal na čas do krabice. Stíhám občas kreslit a něco málo psát. V současné době se těším, že budu mít čas vstřebávat inspiraci a denně kreslit.
Letos jsi vyrazil se Zdendou Faltysem do okolí Grand Capucina. Jezdíte i spolu s Aničkou do hor? Aničko, ty Jardovi výjezdy do hor přeješ a schvaluješ?
J: Jezdíme, ale málo. Vzhledem k tomu, že jsou to naše nejcennější společné lezecké zážitky, tak by to chtělo přidat.
A: No jasně! Hory jsou nejvíc. Kéž bychom v nich oba mohli být víc. Já zdaleka nelezu tak dobře jako Jarda, takže jsem hodně ráda, když se do hor dostane s někým, kdo má podobnou výkonnost a pořádně se tam vyřádí. Naopak když jedu s někým, kdo má podobnou výkonnost jako já, dokážu se víc hecnout. Ono není vždycky ideální, když člověk může do těžké délky poslat lepšího parťáka.
Jezdíte i do jiných oblastí, nebo je Prachov srdcovka? A jak často lezete spolu?
J: Mít skály za barákem je super a Prachov mám jako srdcovku. Chodíme do skal se psem na procházky, na kolo, běhat, lovit prváče… Když to má člověk pět minut od domu, tak je v tom prostoru často a už to není vůbec jen o lezení. Lezecká realita je tady ale poměrně specifická. To, s čím se smiřuji, je omezení lezení po dešti. Mám díky studiu v Ústí několikaletou intenzivní zkušenost s Labskými písky a ten přístup je opravdu jinej. Ten kámen u nás je holt choulostivější, takže většinu času člověk lezecky stejně stráví na Malý Skále. (směje se)
A: Jezdíme všude možně. Máme docela rádi Panťák, teď jsme si oblíbili Příhrazy a na sever se taky vždycky těšíme. A Ádr samozřejmě. Tam nás to táhne čím dál tím víc. Pak jezdíme na dovolené, kde lezeme jenom spolu. Ale hodně nám svědčí nelízt jenom spolu a mít prostor pro lezení s kámošema.
Kdo z vás má na písku větší morál?
J: Do větších divočáren se teď asi pouštím já.
A: Jarda.
Kdy jste se o sebe báli?
J: V Tatrách, když jsem zabloudil v Lomničáku a odlezl asi 30metrový traverz s jedním pofidérním frendem. Přišlo mi to jako dost nepříjemné a ne úplně lehké lezení a bál jsem se, aby tam Anička s batohem do toho pendlu nevyletěla.
A: Pokaždé, když Jardu jistím, mám pocit, že musí každou chvíli umřít. Ale nejvíc si vybavuju poslední délku Patagonského léta (7+/8- UIAA, 350 m). Jardík se tam ztratil, odlezl plotnou někam totálně doleva. Šedesátka rípka byla asi patnáct metrů bokem a deset metrů nade mnou. Bylo mi jasný, že tam nic nezaložil a trvalo to strašně dlouho. Celou dobu jsem si ve štandu říkala, proč krucinál nehrajeme radši golf. Poslední délky jsou celkově docela kritické. Teďka nedávno jsme dolézali cestu v Paklenici, a když se vymotalo šedesát metrů lana, patnáct minut se najednou nic nedělo. Už jsem si myslela, že se Jarda někam zřítil. Naštěstí šel jen kadit.
Jaké se vám vybaví oblíbené cesty nebo společné zážitky ze skal?
J: Nejvíc vzpomínám na společné horské zážitky. Na Tatry, lezení v Paklenici, na Borovač, rakouské vícedélky a obecně nějaké větší stěny. (směje se) Nejradši pořád vzpomínám na náš cyklo lezecký trip přes Alpy do Benátek. Znali jsme se asi dva měsíce a na měsíc spolu vyrazili na poměrně náročný výlet. Na skalách mi nikdy nepřijde, že jsou v tom oba dva tak moc pospolu. Ta souhra v tomhle terénu podle mě přichází, až když je to pro oba podobně hraniční.
A: Zrovna to Patagonské léto bylo super. Oba máme nejradši hory a nejvíc se do nás propisují.
Lezete si do projektů?
J: Ani jeden z nás neprojektuje. (směje se)
A: Ale dokážu si představit, že by mi Jardič vlezl do projektu ve fuseklích.
Potřebujete mít prostor pro sebe, alá ty pojedeš na víkend s klukama do skal a ty s holkama do skal?
J: Tohle je pro nás velké téma. Já to potřebuju. S Aničkou spolu trávíme v podstatě veškerý čas a jsme si parťáky skoro ve všem. Lezeme spolu, Krýšovna je naše dílo, malujeme spolu obrazy a poslední dobou jsme spolu i pracovali. Takováhle parťačka je pro mě splněný sen. Potřebuju si ale občas s kamarády zalézt a nebo být chvilku sám. Přijde mi, že si toho pouta jinak přestávám vážit.
A: Miluju lezení s holkama! A Jarda miluje lezení s klukama. Navíc mám tendence nějak se s Jardou rozcapovat. Jsem míň úderná a mám menší koule. Je to asi nějaký efekt alfasamce ve smečce. Nedává mi pak smysl riskovat. Ale snažím se naladit na jiný pohon pro moji výbušnost.
Když už ten projekt trvá moc dlouho, nebylo by lepší jí/mu to rozmluvit?
J: Naše dlouhosáhlé projekty jsou spíš v oblasti umění, a v těch se podporujeme.
A: Jediný projekt, který trval fakt moc dlouho, byla nová dřevěná podlaha na Krýšovně. To byl totální úlet. Každé prkno je piece.
Jsi schopen/schopna těžšího přelezu, když je na místě partner/ka?
J: Ano, určitě jsem. Jen mě Anička občas odmítá v něčem jistit. (směje se)
A: Jak kdy. Ale když jdu do něčeho, co je pro mě hodně na hraně, jsem ráda, když mě jistí Jarda. Občas se na něj sice podívám dolů, on má cigáro v puse a kouká do mobilu, ale stejně to má všechno absolutně pod kontrolou. (směje se)
Jakou máte radu pro lezecké páry?
J: Myslím, že nejtěžší je se ve chvílích společného lezení přestat o druhého extrémně bát, a když partner udělá rozhodnutí, tak ho nezviklávat svým strachem o něj.
A: Nelezte jenom spolu, označte si matroš a moc si do toho nekecejte.
