„Tak co, neza­měst­na­ná? To je poho­dič­ka, co?“ nová otáz­ka na uví­ta­nou vystří­da­la kla­sic­ké optá­ní, jak se mám. A tak se při kaž­dém dal­ším pozdra­vu s někým zná­mým zamys­lím, jest­li jde o zdvo­ři­lost­ní frá­zi, mám odký­vat poho­du, nebo zda dotyč­né­ho doo­prav­dy zají­má, jak mi v té neza­měst­na­nos­ti je.

Ješ­tě pár týd­nů zpát­ky jsem si uží­va­la jis­tou bez­sta­rost­nost jako stát­ní zaměst­na­nec. Pev­ná pra­cov­ní doba a neod­klad­né pen­zum prá­ce mi zpo­čát­ku pra­cov­ní­ho živo­ta při­šly jako věze­ní. Zhýč­ka­ná živo­tem v lezec­ké komu­ni­tě jsem tvr­dě nara­zi­la při prv­ním zazvo­ně­ní budí­ku v 5:50. Uf… tohle bude boj!

O deva­te­náct měsí­ců poz­dě­ji jsem pocho­pi­la výho­dy pev­né­ho řádu. Pře­ce jen se o spous­tu věcí nemu­síš sta­rat, jsi-li sou­čás­tí sys­té­mu. Daně odvá­dí zaměst­na­va­tel, kaž­dý měsíc ti při­jde plus mínus stej­ný plat, při dob­rých vzta­zích s obvoďá­kem máš při kaž­dé bolíst­ce k dis­po­zi­ci nemo­cen­skou, zkrát­ka po mate­ri­ál­ní strán­ce cítíš jis­to­tu. Dokon­ce ani nemu­síš vymýš­let, co v té prá­ci budeš dělat. Kaž­dý den je totiž ste­re­o­typ­ně podob­ný, pou­ze s únos­nou dáv­kou pro­měn­li­vos­ti. Začát­kem roku u mě ale zví­tě­zi­la tou­ha po svo­bo­dě.

Když jsme se se Stan­dou domlou­va­li na roz­ší­ře­ní spo­lu­prá­ce pro eMon­ta­nu, malo­va­la jsem si podob­ný pra­cov­ní řád jako v zaměst­ná­ní. Jenom oko­ře­ně­ný o časo­vou fle­xi­bi­li­tu a pro­stor pro slu­neč­né dny strá­ve­né ve ska­lách. Při mém zou­fá­ní kon­cem dub­na, že ješ­tě nemám hoto­vé všech­ny člán­ky na kvě­ten, mě Kuba chlá­cho­lil: „A to si mys­líš, že my se Stan­dou máme všech­no takhle dopře­du při­pra­ve­né? To nebu­deš mít nikdy, Teri.“

Chá­pá­ní času se změ­ni­lo. Finanč­ní jis­to­ta se neo­de­hrá­vá v měsíč­ních cyk­lech, ale v návaz­nos­ti na odmaka­nou prá­ci. Kaž­dý den má nádech malé­ho dob­ro­druž­ství, jak to vlast­ně bude dál. Poho­da tomu neří­kám, ale svo­bo­da to je.

Těž­ko se mi vybí­rá mezi jis­to­tou v sys­té­mu a neko­neč­ným dob­ro­druž­stvím na vol­né noze. Kaž­dý máme ten svůj ide­ál jin­de. A tak když ne v pra­cov­ní sfé­ře, hle­dám svo­je jis­to­ty aspoň ve ska­lách: Prv­ním květ­nem se ote­ví­rá dal­ší lezec­ká sezó­na v Ádru. Pro­běh­ne tu osla­va sto­le­té­ho výro­čí prvo­vý­stu­pu na Krá­le (tře­tí květ­no­vý víkend) a neda­le­ko se ote­vře nová boul­dro­vá oblast (dru­hý květ­no­vý víkend). O zába­vu bude posta­rá­no!

Ať už jsi zaměst­na­nec nebo živ­nost­ník, stej­ně svou jis­to­tu najdeš v bez­pe­čí no han­du nebo tuto­vé žáby.

Dosta­tek slu­neč­ných dnů ve ska­lách pře­je

________________

Ter­ka Ševeč­ko­vá / kvě­ten 2023

Soci­ál­ní sítě člo­vě­ka doká­žou dostat pod tlak. Když ne pří­mo z vrcho­lu skal­ní věže, tak ale­spoň večer z domo­va – hodit caj­ky na zem a pus­tit se do toho… Vybrat nej­lep­ší zábě­ry (Kde vypa­dám nej­líp?) a klik­nout na tla­čít­ko „SDÍLET“. Jak asi budou rea­go­vat kámo­ši? Jakmi­le je pří­spě­vek zve­řej­něn, oci­tá se jeho autor v psy­cho­lo­gic­ké pas­ti. Namlou­vá si, že je mu to jed­no, ale přes­to kaž­dých deset minut těka­vě zkon­t­ro­lu­je, zda počet laj­ků vzrůs­tá…

Fot­ka, kte­rá se ihned neroz­le­tí do svě­ta, jako kdy­by neby­la… Tak to dnes cho­dí… Mobi­lo­vé sním­ky zís­ká­va­jí svou nej­vět­ší sílu díky auten­tič­nos­ti a aktu­ál­nos­ti. Když jejich čer­stvost pomi­ne, pro­pa­da­jí se hlu­bo­ko do změ­ti jed­ni­ček a nul. Umí­ra­jí rych­le­ji, než by vybled­ly vytiš­tě­né ven­ku na prá­del­ní šňůře.

A to je prá­vě věc, na kte­rou posled­ní dobou v redak­ci eMon­ta­ny nará­ží­me… Kon­krét­ně jde o situ­a­ci, kdy mobi­lo­vé fot­ky, kte­ré jsou sta­ré tře­ba jen něko­lik měsí­ců, jdou vel­mi těž­ko dohle­dat v původ­ní kva­li­tě… Když s někým dělá­me roz­ho­vor a pro­sí­me ho o fot­ky, zpo­ví­da­ný čas­to zahá­jí otrav­nou bitvu s tech­no­lo­gi­e­mi… „Mám to jen v téhle kva­li­tě. Můžu to ješ­tě zku­sit dohle­dat, ale nevím jak,“ slý­chá­me čím dál víc.

Čas na to udě­lat si pořá­dek ve fot­kách neměl člo­věk nikdy (napo­sle­dy mož­ná v době kino­fil­mu), ale teď je to navíc kvů­li chyt­rým komu­ni­kač­ním pro­gra­mům výraz­ně těž­ší. What­sApp fot­ky z mobi­lu kom­pri­mu­je na veli­kost kolem 200 kB (při­způ­so­be­né pro malé obra­zov­ky mobi­lů, aby to rych­le frče­lo) a iPho­ne do foto­ga­le­rie lidem čas­to zamí­chá i obráz­ky, co jim pošle někdo jiný. Vzni­ká tak sluš­ný kos­tič­ko­va­ný maglajz. Fot­ky sta­že­né z What­sAp­pu nebo Mes­sen­ge­ru míva­jí navíc vese­lé názvy, kte­ré archi­va­ci moc neu­snad­ňu­jí. Tře­ba: „af1b7448-c735-4ac3-bb8d-1531f0bfe330.jpg“

Je to zvlášt­ní doba. Zachy­co­vat naše počí­ná­ní jde dnes díky mobi­lům neu­vě­ři­tel­ně snad­no. Už není ani potře­ba mač­kat spoušť – sta­čí jem­ný dotek dis­ple­je. Fotek máme a dělá­me víc než kdy dřív, ale zdá se, že v řeme­sl­ně pocti­vé for­mě jich moc nepře­ži­je… Co by na to asi řek­li Jose­ph Niép­ce a Louis Daguerre?

________________

Stan­da „Sany“ Mitáč / kvě­ten 2022

Je to jako v počí­ta­čo­vé hře – naťukáš kód „P‑A-I-N-K-I-L-L-E‑R“ a potvr­díš klá­ve­sou ENTER. Nasta­ve­no, zís­ká­váš neko­neč­ně živo­tů. A najed­nou o nic nejde… Pře­je­de tě rych­lo­vlak? Neva­dí. Mafi­án do tebe vysy­pe zásob­ník ze samo­pa­lu? Tak ať. Padáš v nepře­hled­né plot­ně, odkud by ses jako prvo­le­zec zří­til na poli­ci nebo až dolů mezi nástu­po­vé blo­ky? Jem­né odsed­nu­tí. V tom­to módu se nemu­síš niče­ho bát – smrt ani zra­ně­ní ti nehro­zí. Můžeš hrát hned zno­vu a pouš­tět se do věcí, na kte­ré by sis bez taj­né­ho kódu netroufl… Nic ti nebrá­ní se hned pouš­tět do výzev, na kte­ré bys tře­ba nikdy nedo­zrál nebo ani neměl odva­hu je vůbec zku­sit.

Jen­že, ve svě­tě (obzvlášť pís­kov­co­vé­ho) leze­ní exis­tu­je zvlášt­ní para­dox. Kdo je zvyk­lý lézt výhrad­ně na prv­ním kon­ci lana a pře­su­ne se po del­ší době na ten dru­hý, jeho tělo čas­to začne fun­go­vat úpl­ně obrá­ce­ně. Mís­to toho, aby se zís­ka­nou nesmr­tel­nos­tí vystře­li­lo k vrcho­lu, pohy­bu­je se nee­fek­tiv­ně, trha­ně – jako kopy­to. Dělá neu­vá­že­né kro­ky na hra­ni­ci pádu. Tělo moc nepo­slou­chá, jeli­kož moti­va­ce, kte­rá sou­vi­sí s odpo­věd­nos­tí za násled­ky chyb, úpl­ně vymi­ze­la. „Můžeš všech­no, ale něco chy­bí.“ Je těž­ké se sou­stře­dit, jeli­kož nejsi tolik pono­ře­ný do pří­tom­né­ho momen­tu, a tak i více vní­máš hloub­ku pod sebou. Někdo na dru­hém dokon­ce poci­ťu­je i vět­ší strach. Konec­kon­ců, pro chro­nic­ké taha­če to není ani pří­liš zábav­né.

Jas­ně, k leze­ní na pís­kov­co­vé věže dru­ho­le­zec­tví neod­mys­li­tel­ně pat­ří a není na něm nic špat­né­ho (bude o něm náš dal­ší vel­ký člá­nek). Je to záro­veň jedi­neč­ný kon­cept fun­go­vá­ní „nane­čis­to“ nebo mož­ná lépe řeče­no „bez rizi­ka“. Málo­kde jin­de se tohle poštěs­tí. V živo­tě (jiných spor­tech, v prá­ci, vzta­zích…) tenhle způ­sob moc nefun­gu­je. Tam mívá­me jen jeden ost­rý pokus a svo­je chy­by si vět­ši­nou odne­se­me se vším všu­dy. Nemá­me nad sebou žád­né lano, kte­ré by se dalo kdy­ko­liv chy­tit.

I když… Mož­ná jsou i výjim­ky… Za prin­cip jež­dě­ní „na dru­hém“ by se dal pova­žo­vat moder­ní výdo­by­tek zva­ný hava­rij­ní pojiš­tě­ní. Tam si vlast­ně sní­že­ní rizi­ka a mini­ma­li­za­ci násled­ků vlast­ních chyb může­me kou­pit. „Hele, já můžu jez­dit jako pra­se – mám dra­hý hava­rij­ko,“ zasle­chl autor tex­tu během své­ho živo­ta už pár­krát. Pro­blém tedy při­chá­zí, pokud si pojist­ku někte­ří závod­ní­ci zapla­tí mís­to ono­ho che­a­tu „P‑A-I-N-K-I-L-L-E‑R“ a (opro­ti milým dru­ho­lez­cům) začí­na­jí vysta­vo­vat rizi­ku ješ­tě dal­ší, smr­tel­né lidi na sil­ni­ci…

A tak má ten­to úvod­ník (i pro auto­ra) poně­kud neče­ka­ný závěr. Mož­ná i kvů­li těm­to nevy­bou­ře­ným „dru­ho­jezd­cům“ bývá ces­to­vá­ní autem do skal čas­to nebez­peč­něj­ší než všech­no ostat­ní, co v nich pro­vo­zu­je­me – ať už leze­me na jakém­ko­liv kon­ci lana.

________________

Stan­da „Sany“ Mitáč / čer­ven 2022

Když roku 1981 puk­la v Tisé Neu­be­ro­va věž a roz­lo­mi­la se na něko­lik dílů, vět­ši­na z nás to ješ­tě tolik nepro­ží­va­la. Poměr­ně dáv­no spadla také část sas­ké věže Wart­turm – 800 tun ská­ly se zří­ti­lo do údo­lí Labe v roce 2000. O pět let poz­dě­ji pak došlo k obrov­ské­mu kolap­su západ­ní stě­ny Petit Dru, kdy se do údo­lí odpo­rou­čel odtrh vyso­ký 700 met­rů. Jem­ný prach pak prý zastřel Cha­mo­nix na něko­lik dnů…

Člo­věk více zpo­zor­něl, až když při­šly udá­los­ti posled­ní doby: V roce 2016 zahy­nul ele­gant­ní boul­der „Moonwalk“ 7A+ v Ziller­ta­lu – někdo u něj zapá­lil oheň a kámen nená­vrat­ně poško­dil. Jeho svrch­ní vrst­va se odloup­la jako cibu­le. O dva roky poz­dě­ji se ze sně­ho­vé­ho hře­be­ne Roche­fort urthl slav­ný foto­ge­nic­ký sérak, kte­rý svý­mi vrst­va­mi při­po­mí­nal ledov­co­vé kar­lo­var­ské oplat­ky. A šlo to dál – v roce 2019 se zří­ti­la strop­ní spá­ra „Sepa­ra­te Rea­li­ty“ VIIIc v Ost­ro­vě. Nejen autor úvod­ní­ku si urči­tě vyčí­tal, že s poku­sem otá­lel… Nej­no­věj­ší zprá­va pak při­šla během letoš­ní červ­no­vé vlny veder: požár nená­vrat­ně poni­čil část lezec­kých sek­to­rů ve špa­něl­ské Oli­a­ně…

Ano, sice jde o pří­rod­ní pro­ce­sy, ale je to podiv­ný druh ztrát. Je v nich zamí­cha­ný cit, kte­rý do našich skal vklá­dá­me… Jako když ode­jde někdo, koho jsi dob­ře znal a kdo byl pev­nou sou­čás­tí tvé­ho svě­ta… Tohle není kůrov­co­vá kala­mi­ta – brou­ci sice zame­tou se smr­ko­vým lesem, ale ten má za 50 let šan­ci vyrůst zno­vu a v plné síle. Nao­pak, skal­ní for­ma­ce už se do své původ­ní podo­by nikdy neob­no­ví. Jsou pryč a nám zůsta­nou jen fot­ky a vzpo­mín­ky… Pro­to bolest ze ztrá­ty „neži­vé ská­ly“ může být vět­ší, než když uschne něco živé­ho. Poci­ty smut­ku jsou mož­ná sil­něj­ší u ledov­co­vých říce­ní nebo požá­rů skal, kde může­me být na vině i my lidé.

Říká se: „Ská­la nebo ces­ta ti neu­te­če.“ Jenomže, ona může utéct vel­mi rych­le.… I skal­ní a hor­ská říše pod­lé­há neu­stá­lé změ­ně. Co z toho vyplý­vá? Když se cítíš při­pra­ve­ný, tak nic neod­klá­dej a vyraž. Na vysně­nou ces­tu, horu nebo pís­kov­co­vou věž. V Sas­ku se dá z této nesta­bil­ní kate­go­rie na brzkou návště­vu dopo­ru­čit tře­ba Hic­kel­ko­pf – až ho uvi­díš, budeš se divit, že ješ­tě vůbec sto­jí. Tan­te, Tak­tov­ka, Koby­la a Cuk­ro­va­rák snad drží pev­ně.

Samo­zřej­mě, je mizi­vá šan­ce, že se zří­tí zrov­na tvůj pro­jekt. Ale člo­věk by si měl občas při­po­me­nout nestá­lost vše­ho. A hlav­ně – když už ti neu­te­če ská­la, může ti taky utéct for­ma… Tak­že otá­le­ní se urči­tě nevy­plá­cí. Kdy jin­dy vyra­zit než teď?

Pove­de­né léto a spous­tu spl­ně­ných snů ve ska­lách i horách pře­je

________________

Stan­da „Sany“ Mitáč / prázd­ni­ny 2022

Vždyc­ky jed­nou za čas mám nutká­ní někam vyra­zit. Sám s báglem, tro­chu si mák­nout a odpo­jit se aspoň na chví­li od okol­ní­ho svě­ta. Čes­ko jsem v tomhle ohle­du ale tro­chu neprá­vem dlou­ho zane­dbá­val.

Původ­ně jsem měl letos v plá­nu něco v horách, nako­nec jsem ale dal na dopo­ru­če­ní a roz­ho­dl se pro Zla­tou stezku Čes­ké­ho ráje. Měří 119 km a kři­žu­je skrz naskrz celou oblast. V Ráji jsem byl už moc­krát, vždyc­ky ale cíle­ně v jed­nom kon­krét­ním mís­tě.

Nikdy jsem moc nepře­mýš­lel nad tím, jak jsou od sebe jed­not­li­vá mís­ta dale­ko a co kde leží. Docvaklo mi to až letos – ve chví­li, kdy jsem se během dvou dnů oci­tl už ve tře­tí lezec­ké oblas­ti a usí­nal pod pís­kov­co­vým pře­vi­sem. Pří­hra­zy, Hru­bi­ce, Pra­chov, Pan­ťák, Suš­ky… Sko­ro celou ces­tu jsem s men­ší­mi pře­stáv­ka­mi prak­tic­ky pořád šel ve ska­lách.

Obec­ně mám radě­ji odleh­lej­ší mís­ta a celá tra­sa se na můj vkus až moc drží civi­li­za­ce. Jed­nu chví­li pod hra­dem Kost pozo­ru­ješ zástu­py nad­še­ných turis­tů, o chví­li poz­dě­ji tě před­jíž­dí cyk­lis­ti v pes­t­ro­ba­rev­ných tri­ko­tech a hned dal­ší den ráno míjíš hla­si­té vodá­ky ládu­jí­cí se pár­kem v roh­lí­ku.

Vlast­ně mi to ale bylo jed­no. Když jsi na ces­tě, jed­no jaké, celý svět se smrsk­ne na tvůj vlast­ní eko­sys­tém. Ruši­vé ele­men­ty oko­lo sice vní­máš, jsou ale zdán­li­vě bez­vý­znam­né. Sviš­tí­cí auta na dál­nič­ním nad­jez­du ti při­jdou jako z jiné pla­ne­ty – kam všich­ni tak spě­cha­jí?

Tahle malá pro­zře­ní mě na cho­ze­ní po vlast­ních baví asi nej­víc. Začneš si vší­mat detai­lů, kte­ré ti před­tím uni­ka­ly a pře­mýš­líš nad doce­la jiný­mi věc­mi. Jako­by se mozek pře­pnul do úpl­ně jiné­ho, výraz­ně poma­lej­ší­ho, záro­veň ale vní­ma­věj­ší­ho módu.

Mar­tin Úbl, kte­rý se spe­ci­a­li­zu­je hlav­ně na dál­ko­vé trai­ly, to má podob­ně. „Pro mě dál­ko­vý trail zna­me­ná neu­vě­ři­tel­nou vol­nost a to, že si můžeš dělat, co chceš. Jsi sám s pří­ro­dou, vyčis­tíš a vypneš hla­vu a zís­ká­váš krás­ný náhled na svůj život. Po týd­nu zjis­tíš, že to, co tě v nor­mál­ním živo­tě štve, mož­ná zase tak důle­ži­té není,“ říká v při­pra­vo­va­ném hori­zon­tál­ním roz­ho­vo­ru.

Mar­tin kro­mě jiné­ho sto­jí i za pro­jek­tem Stez­ka Čes­kem. Nápad dostal při dál­ko­vém trai­lu v Kana­dě a spo­leč­ně s par­tou kámo­šů dal dohro­ma­dy tra­su dlou­hou přes dva tisí­ce kilo­me­t­rů, kopí­ru­jí­cí kolem doko­la celou Čes­kou repub­li­ku. „Poved­lo se nám vzbu­dit v lidech nad­še­ní a vytvo­řit obrov­skou komu­ni­tu. Dneska už to dáv­no pře­sáh­lo to, co jsme zamýš­le­li nebo co jsme si vůbec moh­li přát,“ říká tři roky od spuš­tě­ní Stez­ky.

Roz­ho­vor jsme při­pra­vi­li spo­leč­ně s Matě­jem Šve­cem – těšit se můžeš začát­kem měsí­ce.

Poho­do­vé září pře­je

________________

Jakub Fre­iwald / září 2022

Tahle 200gramová čoko­lá­da v bato­hu málo­kdy chy­bě­la. Stu­dent­skou pečeť jsme vozi­li na tábo­ry a prv­ní výpra­vy do hor… Když ji zmen­ši­li na 180 gra­mů, pro­zra­di­la se na prv­ní potěž­ká­ní v ruce. Zby­la hoř­ká pří­chuť zra­dy. Dal­ší oblí­be­né byly máslo­vé sušen­ky Opa­via – jejich nená­pad­né zhub­nu­tí na 140 gra­mů šlo poznat pou­hým okem… Po letech se ke mně dosta­ly i Hašler­ky – pro­pa­dá­va­ly mezi prs­ty a měly snad víc oba­lu než obsa­hu… A vče­ra lis­to­vé těs­to z Kau­flan­du, kte­ré opět zapl­ni­lo men­ší plo­chu peká­če než minu­le… Pokud hub­neš, tak ide­ál. Ale na štr­ú­dl nic moc.

Je fajn, že lezec­ké­ho mat­ro­še se tohle plí­ži­vé zmen­šo­vá­ní netý­ká, říkal jsem si. Ale tenhle týden jsem se už od dru­hé­ho kama­rá­da dozvě­děl, že La Spor­ti­va prý zača­la dávat do leze­ček hor­ší gumu, aby se špič­ka rych­le­ji pro­lez­la a donu­ti­la tím nebo­hé­ho spo­tře­bi­te­le naklusat do krá­mu pro nový pár dří­ve, než byl zvyk­lý. Tro­chu dou­fám, že kama­rá­di schy­ta­li jen něja­kou špat­nou vár­ku (viděl jsem jed­ny sko­ro děra­vé lez­ky po dvou měsí­cích pou­ží­vá­ní). Kon­cem září jsem jeden osvěd­če­ný model kou­pil, a tak budu pozo­ro­vat rych­lost jeho roz­pa­du…

Drob­né mož­nos­ti k ušet­ře­ní by se výrob­cům urči­tě nabí­ze­ly i jin­de. Tako­vé pade­sá­ti­me­t­ro­vé lano mís­to šede­sát­ky – toho by si urči­tě nikdo nevši­ml, málo­kdo dél­ku své­ho špa­gá­tu kon­t­ro­lu­je met­rem, že? Maxi­mál­ně by se to pro­zra­di­lo neče­ka­ným dosko­kem na před­ska­lí během sla­ňo­vá­ní oblí­be­né věže. Pozdvi­že­ní na trhu by asi způ­so­bi­ly i light-kara­bi­ny, kte­ré by byly nor­mo­va­né přes­ně na 100 odsed­nu­tí. Nebo futu­ris­tic­ká gri­gri­na, co auto­ma­tic­ky sep­ne v 80 pro­cen­tech pří­pa­dů… Elko­vý sedák, co jím nepro­str­číš esko­vé nohy… Šroub do ledu (odleh­če­ná ver­ze bez závi­tu) nebo půl­me­t­ro­vá lavi­no­vá son­da… Dob­rá zprá­va je, že o ničem z toho­to výčtu se (zatím) nemlu­ví.

Nako­nec nám zůstá­vá osvěd­če­né rče­ní: „Co nemáš, to nepo­tře­bu­ješ.“ Nebo si v kli­du pora­díš nějak jinak – zaim­pro­vi­zu­ješ nebo pros­tě víc zabe­reš… Aspoň se člo­věk koneč­ně nau­čí nepro­tá­čet lezeč­ky na stu­pech. Nebo dopad­ne tak, jak to dělal jeden vel­ký pís­kař, se kte­rým při­pra­vu­je­me vět­ší roz­ho­vor: lezl nabo­so, němec­ká íbíč­ka měl zavá­za­ná tka­nič­kou přes rame­no a obou­val si je jenom na nej­těž­ší mís­ta ces­ty.

Dobrou říj­no­vou pod­mín­ku a poho­du ve ska­lách pře­je

________________

Stan­da „Sany“ Mitáč / říjen 2022

Takhle začí­nal úvod k jed­no­mu z našich letoš­ních člán­ků (o jiho­čes­kém srd­ca­ři Fran­to­vi Pozni­a­ko­vi): „Ne kaž­dý spor­tov­ní lezec může být Adam, ne kaž­dý spá­rař je Ci*án a ne kaž­dý horo­le­zec byl dří­ve Míra Šmíd. Málo­kdo z nás se leze­ní doká­že věno­vat na sto pro­cent.“

Po něja­ké době při­šla zprá­va od face­boo­ku, že nám zamí­tá dal­ší šíře­ní toho­to člán­ku. Odů­vod­ně­ní? Vadil mu „obsah, kte­rý pro­sa­zu­je nebo impli­ku­je osob­ní atri­bu­ty. To zahr­nu­je pří­mé nebo nepří­mé tvr­ze­ní nebo naráž­ky na rasu, etnic­ký původ, nábo­žen­ství, věk, sexu­ál­ní ori­en­ta­ci nebo prak­ti­ky, pohlav­ní identi­tu, zdra­vot­ní posti­že­ní, fyzic­ké nebo dušev­ní zdra­ví, zra­ni­tel­ný finanč­ní sta­tus, voleb­ní sta­tus, člen­ství v odbo­rech, záznam v trest­ním rejstří­ku nebo jmé­no.”

Bys­tré­ho face­boo­ko­vé­ho robo­ta zne­klid­ni­la pře­zdív­ka Stan­dy Lukav­ské­ho. Chá­pe­me – kdekdo se mohl lek­nout. A děku­je­me za upo­zor­ně­ní. Urči­tě je super, že nás někdo tro­chu hlí­dá. Co by se sta­lo, kdy­bychom psa­li tře­ba o ces­tě „Smys­lů zba­ve­ni“ (to by si mohl osob­ně vzít někdo, kdo smys­ly nadob­ro ztra­til), nebo o věžích Pre­zi­den­tův porad­ce či Tlus­to­pleš­ka v Adr­špa­chu?

Radě­ji nedo­mýš­let. Roz­hod­li jsme se, že půjde­me s dobou, a letoš­ní Váno­ce nám nahrá­va­jí. Zdá se, že mezi dár­ky bude bodo­vat umě­lá inte­li­gen­ce. Tře­ba chyt­rá lam­pič­ka Clo­va. „Mlu­ví při­ro­ze­ným hla­sem vyvi­nu­tým pomo­cí tech­no­lo­gie hla­so­vé syn­té­zy k vytvo­ře­ní pou­ta­věj­ší­ho zážit­ku pro poslu­cha­če a dětem může pomo­ci také při stu­diu cizích jazy­ků. Seznam dokon­če­ných knih je navíc ulo­žen v zaří­ze­ní a odmě­ňu­je děti za dosa­že­né mil­ní­ky, zatím­co rodi­čům nabí­zí vhled do jejich vzor­ců čte­ní a pomá­há jim pro děti vybrat správ­nou lite­ra­tu­ru,“ tvr­dí jiho­ko­rej­ský výrob­ce Naver Corp.

Lam­pič­ku sice kupo­vat nebu­de­me, ale je nača­se, abychom se v redak­ci tro­chu vzcho­pi­li a nezů­sta­li sto let za opi­ce­mi. V rám­ci zkva­lit­ně­ní našich slu­žeb jsme se tedy roz­hod­li nadě­lit si pod stro­me­ček nové­ho edi­to­ra s umě­lou inte­li­gen­cí. Máme vyhléd­nu­té­ho jed­no­ho z Číny, kte­rý doká­že sám kon­stru­o­vat člán­ky 200 slov na zákla­dě syn­té­zy face­boo­ko­vých a instagra­mo­vých pro­fi­lů všech lez­ců. Záro­veň už je pro­fe­si­o­nál­ně lin­gvis­tic­ky napro­gra­mo­ván a vyne­chá­vá slo­va, kte­rá nejsou vhod­ná. Nová posi­la bude zna­me­nat dvě hned tre­fy jed­nou ranou – zabrá­ní­me zby­teč­ným faux pass a nám živým v redak­ci uby­de tro­cha prá­ce…

Pěk­ný pod­zim a na vidě­nou ve ska­lách,

________________

Stan­da „Sany“ Mitáč / lis­to­pad 2022

Roz­vr­za­ný růžo­vý jeep ukra­ju­je stro­jo­vým tem­pem metr za met­rem. Stou­pá­me vzhů­ru údo­lím řeky Shi­gar na seve­ru Pákistá­nu po ces­tě, kte­rá už roz­hod­ně něco zaži­la. Pod koly se stří­dá jeden výmol za dru­hým a při pohle­du do něko­li­ka­setme­t­ro­vé­ho srá­zu pod námi by jeden klid­ně dostal závrať.

Po dvou dnech ces­ty ze Skar­du koneč­ně při­jíž­dí­me do ves­ni­ce Aran­do, leží­cí na samém kon­ci údo­lí. Z jihu a zápa­du ji sví­ra­jí dva mohut­né ledov­co­vé spla­zy, a kdy­by exis­to­val pomy­sl­ný konec svě­ta, vypa­dal by nej­spíš nějak takhle. Není tu elektři­na ani kana­li­za­ce, pit­ná voda je samo­spá­dem při­vá­dě­na jed­no­du­chým sys­té­mem potru­bí z okol­ních pra­me­nů a během zim­ních měsí­ců se odsud nedá jak­ko­li dostat. Jest­li se někde dočis­ta zasta­vil čas, tak prá­vě tady.

„Dina, Dina, Dina,“ volá z plných plic hlou­ček dětí ve chví­li, kdy z obla­ků všu­dypří­tom­né­ho pra­chu vystu­pu­jí naše jee­py. Cizin­ci do těch­to míst prak­tic­ky nejez­dí a v očích všech jde vidět neskrý­va­nou radost. Během chví­le se náš pří­jezd do ves­ni­ce roz­křik­ne po oko­lí a nevel­ký plá­cek před míst­ní nemoc­ni­ci je v mži­ku sko­ro úpl­ně zapl­něn.

Prá­vě ona zmí­ně­ná nemoc­ni­ce je posled­ních 15 let bez pře­há­ně­ní středo­bo­dem míst­ní­ho dění. Podob­né zaří­ze­ní nemá žád­ná z okol­ních ves­nic, jenom Aran­do. Uvnitř skrom­né stav­by, vyba­ve­né nej­růz­něj­ší­mi zdra­vot­nic­ký­mi pří­stro­ji včet­ně utra­zvu­ku, s regá­ly napě­cho­va­ný­mi až po strop léky, míst­ní lékař Najaf zachrá­nil už nespo­čet lid­ských živo­tů. Dří­ve tu jenom na zápal plic umí­ra­lo kaž­dou zimu 10–15 dětí. Od výstav­by nemoc­ni­ce neu­mře­lo ani jed­no.

Na svě­do­mí ji má prá­vě ona zmí­ně­ná Dina, celým jmé­nem Dina Štěr­bo­vá. Čes­ko­slo­ven­ská horo­lez­ky­ně, mimo jiné prv­ní žena, kte­rá kdy sta­nu­la na vrcho­lu osmi­ti­sí­cov­ky Čo Oju. Nemoc­ni­ci, nazva­nou Czech Hospi­tal, tu za pomo­ci čes­kých dár­ců v roce 2006 vybu­do­va­la spo­leč­ně s Víťou Dokou­pi­lem.

V Kará­kó­ra­mu, Himá­la­jích, ale i v Tatrách za svůj život vylez­la mno­ho vrcho­lů, včet­ně dvou osmi­ti­sí­co­vek. Nej­víc jí ale k srd­ci při­ros­tl Pákistán, kam letos vyra­zi­la už po jeden­a­dva­cá­té. I když to nikdy neplá­no­va­la, prá­vě tady se před lety roz­hod­la pomá­hat.

Co bylo tím impul­zem? „Když v horách potká­váš míst­ní lidi a vidíš, jaký mají život, tak jim chceš pomoct. Když vidíš, jak nic nema­jí a sly­šíš pří­běhy dětí, kte­ré v zimě umře­ly na úpl­ně banál­ní nemo­ci, tak to s tebou otře­se. Najed­nou ti to všech­no dojde, cítíš se hroz­ně a nemu­síš o tom moc pře­mýš­let,“ říká ener­gic­ká dáma, kte­rá letos osla­vi­la dva­a­osm­de­sá­té naro­ze­ni­ny.

Pro­sin­co­vý roz­ho­vor s Dinou bude nejen o huma­ni­tár­ní pomo­ci, ale hlav­ně o živo­tě téhle tvr­do­hla­vé horo­lez­ky­ně. Vždy si šla svým, nehle­dě na neli­bost komu­nis­tic­ké­ho reži­mu i muž­ských kole­gů. „Mys­lím, že když člo­věk něco fakt chce, tak má vel­kou šan­ci to usku­teč­nit. Nehle­dě na jaký­ko­liv sys­tém a pře­káž­ky.“

Poho­do­vý advent pře­je,

________________

Jakub Fre­iwald / pro­si­nec 2022

„Ať máš pove­de­ný rok“ nebo „pove­de­né dny“. Na začát­ku led­na tahle sou­slo­ví člo­věk slý­chá čas­to… Jak by vlast­ně mohl vypa­dat tako­vý „ide­ál­ní běž­ný den“? A co během něj stih­nout?

Spá­nek je prý základ, a tak by se na něm moc škud­lit nemě­lo. (8 h)

Dopřát si poho­do­vé ráno – kva­lit­ní sní­da­ni a pěk­ně v kli­du si ji vychut­nat. Užít si dal­ší ritu­á­ly začát­ku dne (někdo rád cvi­čí svo­je série, někdo při­dá kávič­ku…) (2 h)

Pohy­bo­vá akti­vi­ta ven­ku – ať už je to leze­ní nebo coko­liv jiné­ho. Pros­tě dát si do těla, tro­chu se odřít a mít z toho radost. Ide­ál­ně se svý­mi nej­bliž­ší­mi nebo s par­tou kámo­šů. (6 hodin)

Zařa­dit tvůr­čí čin­nost doma nebo na zahra­dě – něco vyro­bit, opra­vit, zasa­dit, natřít, uva­řit… Kdo není lezec­ky vybi­tý, může sko­čit ješ­tě na boul­drov­ku při­dat dru­hou fázi. (4 hodi­ny)

Čas pro své blíz­ké a rodi­nu – návště­va babič­ky, pro­cház­ka, výpra­va s dět­mi na pís­ko­viš­tě (pokud nemě­ly dost pís­ku pod ska­la­mi). (3 hodi­ny)

Odpo­led­ní pro­ta­že­ní těla se zamě­ře­ním na sva­ly, kte­ré dosta­ly nej­vět­ší nálož. Pří­pad­ně jóga pod vede­ním lek­to­ra, masáž atd. (1 hodi­na)

Před spa­ním tro­cha kul­tu­ry – mrk­nout na něja­ký film nebo se začíst do zají­ma­vé kníž­ky. (2 hodi­ny)

Dohro­ma­dy to dělá 26 hodin. No dob­ře, tak by to byl tro­chu del­ší den. To snad neva­dí.

A že tam něco chy­bí?
Vždyť i lezec­ký filo­sof Tomáš „Svišť“ Pil­ka káže:
„Prá­ce je zlo, kte­ré je tře­ba odstra­ňo­vat ane­bo ale­spoň zmír­ňo­vat.“

Na závěr přá­ní za redak­ci: Ať se ti bez pro­blé­mů pove­de vkro­čit do roku 2023 a zacho­váš si dobrou nála­du i během otu­pu­jí­cí­ho bez­ča­sí, kte­ré momen­tál­ně nena­hrá­vá skal­ka­ře­ní ani lyžo­vá­ní. Ono se to brzy zase oto­čí.

________________

Stan­da „Sany“ Mitáč / leden 2023

„Mě z toho nor­mál­ně bolej záda.“ „Je to moc dra­hý.“ „Ty chy­ty jsou hroz­ně na šla­chy.“ Výmluv, proč nejít lézt na stě­nu, se dá pou­žít spous­tu. V led­nu jsem od kama­rá­da v Trut­no­vě sly­šel jed­nu úpl­ně novou: „Teď fakt nepů­jdu, bude tam mra­ky led­ňáč­ků.“

„Cože, koho?“
„No, těch, co si plní svo­je novo­roč­ní spor­tov­ní před­se­vze­tí a jejich zápal ješ­tě nevy­ha­sl.“

Prav­da, asi už jsem jich letos také pár viděl. Jak se pozna­jí? Byli to ti, co se foti­li při spouš­tě­ní na Hudy stě­ně v Ústí? Nebo ti, co si natá­če­li videa během leze­ní po všech bar­vách v libe­rec­kém Boul­der­poin­tu? Sly­šel jsem také o dvo­ji­ci na brněn­ské Hudy stě­ně: mam­ka s dce­rou. Když spo­lu zrov­na nelez­ly, sed­ly si kaž­dá do jiné čás­ti haly a hle­da­ly si něco na mobi­lu. Tak jako tak, mno­ha led­ňáč­kům prá­vě v těch­to dnech vyprchá­vá per­mi­ce na 10 vstu­pů, kte­rou dosta­li k Váno­cům…

Atmo­sfé­ra na uměl­kách se cel­ko­vě mění. Vzpo­mí­nám si, jak jsme s kama­rá­dy popr­vé hle­da­li čer­s­tvě ote­vře­nou Smí­cho­f­f­ku v Pra­ze – pře­ska­ko­va­li jsme kole­je, pro­bí­je­li křo­ví a pře­lé­za­li zohý­ba­né plo­ty kolem nádra­ží Smí­chov. Kolem roku 2006 mapy v mobi­lu ješ­tě nefr­če­ly a vstup se dal pěk­ně blbě najít. Ocit­li jsme se na dru­hé stra­ně kole­jí v budo­vě Meet Fac­to­ry: „Tady v oko­lí žád­ná stě­na není,“ řek­li nám. Když jsme ji koneč­ně našli, bylo to: „Wau!“ Sta­vě­či sice stih­li naho­dit jen půl­ku pro­fi­lů, ale sla­bé večer­ní osvět­le­ní dotvá­ře­lo spe­ci­ál­ní atmo­sfé­ru – sko­ro jako kdy­by člo­věk vstou­pil do něja­ké­ho ritu­ál­ní­ho sta­nu lez­ců, kte­rý byl od okol­ní­ho svě­ta skry­tý schvál­ně.

Sou­čas­ný trend je mít všech­no nablýska­né a pros­tě víc pro­fi – lec­kde člo­vě­ka čeka­jí tur­ni­ke­ty, povin­né čipy nebo regis­trač­ní kar­tič­ky… Nedá se říct, co bylo lep­ší nebo hor­ší. Obě obdo­bí měla svá pro a pro­ti. Je to vývoj. Mož­ná za tuhle změ­nu nej­víc může olym­pi­á­da? Těž­ko říct. Leze­ní teď jed­no­du­še táh­ne.

Led­ňáč­ci jsou v tom tedy nevin­ně. Vět­ši­na z nás začí­na­la podob­ně jako oni… Nebo mož­ná na hor­kých let­ních ska­lách jako čer­ve­ňáč­ci. Tak jako tak jsme byli úpl­ně mimo a bez zna­los­ti meto­di­ky jsme se postup­ně zača­li nořit do tajů lezec­ké­ho živo­ta…

Tomu, kdo začal kolem Vánoc 2022 a doká­zal vydr­žet až do úno­ra, za redak­ci pře­je­me, ať vydr­ží také dal­ší roky a ať se díky leze­ní nau­čí spous­tu věcí o sobě, pozná ty nej­lep­ší kámo­še a více pro­nik­ne i do pro­stře­dí, ve kte­rém máme to štěs­tí žít.

Lez­bě zdar!

________________

Stan­da „Sany“ Mitáč / únor 2023

„Život je jako žong­lo­vá­ní.
Neu­stá­le žong­lu­ješ, ako­rát postu­pem věku ti při­bý­va­jí kou­le.“
Tohle je citát Toni­ho Arbonè­se, otce-zakla­da­te­le špa­něl­ské oblas­ti Siu­ra­na, kte­rý tam strá­vil tisí­ce hodin čiš­tě­ním cest a vrtá­ním jiš­tě­ní…

Na jeho prů­po­víd­ku s kama­rá­dy čas­to vzpo­mí­ná­me, pro­to­že cel­kem tref­ně odha­lu­je nepří­jem­nou prav­du. Ze začát­ku jsi v poho­dě: kou­lí máš jen pár – tře­ba stu­di­um a leze­ní. Jak člo­věk stár­ne, začí­ná se to doce­la zna­tel­ně naba­lo­vat… Tu něja­ký úřad, tu opra­va auta, tu opra­va své­ho těla, prá­ce, zajis­tit vlast­ní rodi­nu: náku­py, dře­vo na zimu, zase prá­ce, a do toho někdo stí­há házet a chy­tat tře­ba hypo­té­ko­vou kou­li…

Když to člo­věk posčí­tá, občas je těž­ké si v kaž­do­den­ním sho­nu (když jsou všech­ny zmí­ně­né kou­le ve vzdu­chu) rych­le urvat čas na samot­né leze­ní ven­ku nebo ale­spoň sko­čit si zatré­no­vat na stě­nu.

Příští vel­ký člá­nek, kte­rý při­pra­vu­je­me s Danem Podrás­kým, bude o sku­pi­ně srd­ca­řů, kte­ří si do své­ho vol­né­ho času dob­ro­vol­ně při­bra­li ješ­tě jed­nu kou­li navíc. Jsou to správ­ci skal – ti, co se nám sta­ra­jí napří­klad o kva­li­tu jiš­tě­ní, nahla­šu­jí pta­čí hníz­da, vymě­ňu­jí a archi­vu­jí popsa­né vrcho­lov­ky…

Kolik jich u nás fun­gu­je? Co je na jejich prá­ci nej­těž­ší a co je moti­vu­je, aby správ­co­vá­ní věno­va­li své vol­né chví­le? Na člán­ku ješ­tě pra­cu­je­me a brzy se to snad na eMon­ta­ně dozvíš.

Úspěš­né hos­po­da­ře­ní s časem pře­je

________________

Stan­da „Sany“ Mitáč / bře­zen 2023

O novin­kách v Ádru jsme psa­li nedáv­no… Od prv­ní­ho dub­na pro­bí­ha­jí změ­ny také v Nepá­lu, ale v tom­to pří­pa­dě asi bohu­žel nepů­jde o apríl… Kdo se tam vydá tre­ko­vat, bude si k sobě nově muset zapla­tit i míst­ní­ho prů­vod­ce jako dopro­vod. A časem asi i kucha­ře, pro­to­že gajd mívá po celo­den­ním pěším výle­tě hlad.

Jas­ně, míst­ní si potře­bu­jí také vydě­lat a pení­ze jim pře­ji. Rád je pod­po­řím, něco kou­pím – tře­ba uby­to­vá­ní, jíd­lo nebo suve­ný­ry. Po zemětře­se­ní jsme míst­ním lidem s kama­rá­dy z Čech posí­la­li pení­ze pří­mo.

Povin­ný prů­vod­ce je ale prý hlav­ně „pro dob­ro a bez­peč­nost turis­tů“. Což je argu­ment, kte­rý neob­sto­jí, a vní­mám ho, sluš­ně řeče­no, jako popu­lis­tic­ký. Kdy­by šlo o bez­peč­nost, sta­čil by povin­ný sate­lit­ní tele­fon nebo s nad­sáz­kou tře­ba zákaz jež­dě­ní míst­ní­mi auto­bu­sy, kte­ré se občas zří­tí do řeky… Situ­a­ci by moh­lo vyře­šit také draž­ší pojiš­tě­ní pro svo­bod­né tre­ka­ře nebo mož­nost pře­dem se záchra­ny úpl­ně zří­ci.

Kdo někdy zažil více­den­ní puto­vá­ní přes hory, ať už ve dvo­ji­ci nebo s men­ší sku­pi­nou kama­rá­dů, ví, o čem je řeč. Je to způ­sob, jak poznat par­ťá­ky, pro­stře­dí, ale také sebe sama. Odmě­nou jsou zaži­tá dob­ro­druž­ství a vzpo­mín­ky, kte­ré vydr­ží celý život. Dalo by se říci, že je to až intim­ní záži­tek. Jak říká Reinhold Messner: „S hora­mi se setkáš jen teh­dy, když spo­lé­háš pou­ze sám na sebe.“

S trva­lým dozo­rem? Ne, děku­ji. To je podob­né jako vzít na ran­de svo­je rodi­če… Sedě­li by hned u ved­lej­ší­ho sto­lu, poslou­cha­li by kon­ver­za­ci, všem by to při­pa­da­lo malin­ko trap­né, ale pře­ci jen, „mají více zku­še­nos­tí, lep­ší zna­lost jazy­ka a mohou v pří­pa­dě potře­by lépe vyhod­no­tit situ­a­ci. Je to bez­peč­něj­ší.“

Mimo­cho­dem, bude vůbec Nepál schop­ný při­pra­vit tisí­ce kom­pe­tent­ních gaj­dů? (V roce 2019 tam na vlast­ní pěst tre­ko­va­lo dle dat Nepal Tou­rism Board 50 000 lidí, pozn. aut.) Vzpo­mněl jsem si na his­tor­ku Pet­ra Bár­ty, bouda­ře z krko­noš­ských Brádle­rek, kte­rá se mu sta­la v oblas­ti Manan­gu – gajd se ono­ho dne zpoz­dil a poslal s nimi jen nosi­če. Pokra­ču­je Petr: „Se spo­lu­lez­ky­ní jsme sami dohle­da­li mís­to base cam­pu – pozna­li jsme to pod­le díry v zemi a hro­ma­dy odpad­ků všu­de oko­lo. Chví­li jsme čeka­li. Nosič nikde. Tak jsem se vrá­til a po pár kilo­me­t­rech jsem uvi­děl naše bato­hy polo­že­né na sně­hu. Nalo­žil jsem si je na záda a odne­sl naho­ru. Když za námi dora­zil gajd, tak jsem se dozvě­děl, že nosič si vzal málo vody… Chtěl na nás prý volat, ale vyschlo mu v krku, tak to nešlo. Situ­a­ci vyhod­no­til, že aby se zachrá­nil, tak se vrá­til zpát­ky do ves­ni­ce.“ (více viz člá­nek Pla­ce­né krás­ky dál zdra­žu­jí v Mon­ta­ně 4/2015, pozn. aut.)

Za vstu­py do chrá­mů jsem v Nepá­lu rád ocho­ten zapla­til a klid­ně bych pla­til dál. Pomá­hal jsem míst­ním na stře­chu auto­bu­su naklá­dat zava­za­dla, kot­vil je vlast­ním lanem a pak za lís­tek zapla­til násob­ně víc než oni… To zamr­ze­lo, ale dalo se to pře­kous­nout – za služ­by se holt pla­tí a od cho­dí­cích peně­že­nek se štěd­rost oče­ká­vá.

Pla­ce­ný dopro­vod na hor­ské tre­ky už ale chá­pu jako nad­stan­dard, o kte­rý nemám vůbec žád­ný zájem. Ve vší úctě k míst­ním i k horám – svůj batoh si rád pone­su sám a stáh­nout si dnes kva­lit­ní mapy také není moc těž­ké. Tyhle hor­ské chrá­my nepo­sta­vi­li Nepál­ci, ale pří­ro­da.

Ješ­tě jed­no tro­chu absurd­ní zamyš­le­ní – nedáv­no jsme pub­li­ko­va­li odleh­če­ný člá­nek o výstu­pu Nepál­ce Subi­na Tha­ku­ri­ho na Sněž­ku. Nepů­so­bi­lo by div­ně, kdy­by si jeho čeští kama­rá­di vyšláp­li na nej­vyš­ší horu Krko­noš zadar­mo a on jako cizi­nec musel jako jedi­ný zapla­tit?

Jsem zvě­da­vý, jak se situ­a­ce v Nepá­lu bude vyví­jet. Kaž­do­pád­ně se radě­ji v příš­tích letech vydám tam, kde cizin­ce budou brát více jako cestovatele/návštěvníka/člověka než jako onu beze­dnou zápa­ďác­kou peně­žen­ku.

Roz­hod­nu­tí vlá­dy mě mrzí zejmé­na kvů­li oby­čej­ným Nepál­cům – v drti­vé vět­ši­ně úžas­ní a přá­tel­ští lidé. Při­šlo mi, že si doká­za­li udr­žet zdra­vý respekt i během smlou­vá­ní na tržiš­ti v Tha­me­lu. Dokon­ce jsem měl pocit, že měli vět­ší radost z pořád­né­ho smlou­va­cí­ho zápa­su, než když turis­ta jenom něco tupě kou­pil za prv­ní naho­ze­nou cenu…

________________

Stan­da „Sany“ Mitáč / duben 2023