200 slov: Tři roky čekání se vyplatily – přesto to byl „Mordor“. A k tomu ještě „Supervisor“

Pořádný matroš nejen do hor

– inzerce –
Péřovka Sir Joseph Atol (M+W)
Helma Singing Rock Hex
Funkční bunda Direct Alpine Mistral

„Bolest je důkaz, že jsi naživu,“ Sean Villanueva

– Citát pro tuhle chvíli –

Počasí se začíná kazit, což je pro českou kotlinu signál vyrazit na pořádné výstupy. Lokálové zalézají k peci a správný český dobrodruh se dává všanc nemilosrdné alpské přírodě. Bude to Mordor!

Supové na sítích čekají, až jim někdo nahraje do karet a poustne onu vytouženou aktuální fotku ledů v podmínce. To se ale nedělá, protože v ten moment naběhne do poklidného údolí u Bad Gastein horda lufťáků a tupými zbraněmi rozseká zdejší ozdoby.

Po dlouhé tři roky vyčkáváme s Filipem na tento okamžik, nakládáme valašky, mačky a jiné ostré hračky. Vyrážíme za končící podmínkou na nejepičtější vlhké sny ledolezců do ledové arény. Mám rád tu atmosféru nedůvěry, která se k večeru s příjezdem na parkoviště stupňuje. K snídani mají být tousty a mrazivá temnota. Skupinovou blaženost umocňuje pohled na ledopády v dálce a pocit, že jsme se nemýlili.

Ledová aréna u rakouského Bad Gasteinu – sen každého ledolezce.
Neznámá dvojka leze „Mordor“ WI5. (f: Lukáš Ondrášek)

Ještě za šera začínáme kout do tvrdého ledu první délky „Mordoru“ WI5 (315 m, pozn. red.) – ledolezecká maturita současného mainstreamu. Po delší době zkoumání zjišťuji, že i malému kousku zmrzlé vody se dá věřit a dokonce na něm štandovat. „Jen tak dál,“ říkám si a naše vyhořená lýtka upalují skrze ledové délky. Při prvním pohledu na protější led „Supervisor“ (270 m, pozn. red.) vidíme odvážnou dvojku posunujíc se ladnými pohyby vstříc v nejtěžší délce. To nás ale nezajímá, protože je to fakt děsivé. Hledíme si své zábavy, abychom házeli co nejméně ledu na dobrodruhy pod námi. Ti to ve čtvrté délce z nejasného důvodu otáčí a my máme celý led jen sami pro sebe. Cítíme se hrdě, jako somálští piráti, kteří obsadili plný tanker.

Na vršku duje jako ze sloní… ale už je to pohodový laláč pod převísek se štandem v opravdové skále. Za šest hodin od první délky stojíme dole na pevné zemi. Uffff, a co zítra?

Filip mlátí zmrzlé medúzy, „Supervisor“ WI6. (f: LO)

Přesvědčení v teamu lézt ten škaredý led naproti se rozmělňuje. K večeru je vždy nálada více zbabělá, takže vyčkáváme do rána a s odhodláním kariérního postupu stojíme pod „Supervisorem“ WI6. První kolmá délka s menším množstvím ledu pěkně zahřívá propálená lýtka. Je -9 °C a parťák mlátí zmrzlé medúzy hlava nehlava, až se začíná trochu bát. Nojo, kdyby tady nelezli včera ti dva, tak třeba nejsme takové ovce a pěkně si ještě chrupkáme v teple spacáku.

Plánovaně na mne vychází nejdelikátnější rampouchová délka. Nasazuji útočné rukavice, dáváme kousek čaje a vzlínám vzhůru. Je to úchvatný pohled, sledovat protější „Mordor“ a na něm dva přišpendlené ledolezce. Ještě úchvatnější je ale viset za jednu ruku v převislém ledu a vrtat šroub z pozice Utkatasana (jógová poloha, pozn. red.). Led je jakoby napružený a pěkných pár minut mi nejde zavrtat šroub. Najednou slyším křup a od šroubu se line horizontální prasklina. Fámy o praskajícím ledu se potvrzují a se staženým ohonem pokračuji opatrně dále. Naštěstí led tvoří pěkná hnízda, takže se dají zbraně jen zlehka zavěšovat.

Parťák dolézá na štand se slovy „nic mi neříkej“, ale prý si to dost užil a bylo to pěkné lezení. V pozici jističe si užívám poslední délku, kdy z květáku nad štandem stříká voda, která okamžitě mrzne na lanech a vytváří na mně plátovou zbroj. Folklor zdejšího slaňování respektujeme a za obvázané stonky nějakého keře sestupujeme ke skále se štandem. Výhledy na protější impozantní ledy jsou náramné a vychutnáváme si ten okamžik. Jsme rádi, že utrpení přicházející po promrznutí končetin již dnes nebudeme zažívat a dole v autě se nadlábneme něčím nezdravým.

Čekání se vyplatilo – tři dny ledolezení u Bad Gasteinu (video: Lukáš Ondrášek)

Dalšího jitra se projeví opravdový charakter a Fil mi přenechává první délku „Höhkarfall“ WI3 (150 m, pozn. red.). Tma, zima, husté sněžení… prostě opravdové Skotsko. Naši osamělost v dolině umocňuje moje nejistota při lezení po medúzách a bublající voda pod ledem. Vše máme samozřejmě pod kontrolou a s hrdinským zvoláním „jistím“ obsazuji štand. Parťák už je v tu chvíli u prvního šroubu a užívá si podle něj impozantní 3D lezení. Krásné dvě délky nás dovedly za ještě hustějšího sněžení a zvuku lavin v dáli k majestátní slaňovací borovici. Důvěru ve vlastnoručně navrtané abalaky prohlubujeme a vrtáme je i do zásoby pro další generace.

Dáváme sbohem tomuto nebezpečnému a drahému sportu s pocitem, že naše životy nebyly na chvíli tak obyčejné. Vděčně házíme poslední pohledy uspokojení na tento amfiteátr. Konečně jsme vychytali podmínku, propluli nepřátelskými vodami a zdárně vždy bezpečně slanili na pevnou zem. Teď už jen vytopený kanclík, kafíčko a nohy v teple. Anebo radši počkat, až se zase naskytne další příležitost uniknout do světa vertikál.

Tak zas někdy příště… Vlevo Filip Zaoral, vpravo Lukáš Ondrášek (f: FZ)

Pozor, vyjeté koleje!

Je to jak na silnici. Když člověk vjede do těch hlubokých rygolů od kamionů, je hned trochu těžší vrátit se na svoji vlastní cestu – někam odbočit. Ale dá se to, jen je potřeba dobře zvládnout ten nestabilní moment vyhoupnutí.

Jak do nich nezajet v běžném životě? Začít se dá tím, že člověk udělá něco jinak, než mu radí jeho vyspělé okolí. Na eMontaně budeme v lednu psát třeba o tom, že Lukáš Ondrášek místo klasických českých Vánoc vyrazil na skialpy do Tyrolska. Dále přidáme rozhovor s Michalem Krystou, který místo triatlonu a paraglidu na čas změnil zaměření – vlastníma rukama postavil plachetnici a přeplul na ní Atlantik. Psát budeme i o zmrzlých skalách, zafoukaných sněhem – co takhle místo tréninku na umělce ulovit nějaký Hore zdar? Tato ujetá lezecká kratochvíle nás baví natolik, že jsme se jí rozhodli věnovat velký článek.

Začátek nového roku (jako vždy) vybízí k přehodnocení pohledů. Znamená možnost, kdy si opět dáváme předsevzetí, že alespoň částečně opustíme ony vyjeté koleje. Že se vzdálíme od stereotypů, které se točí kolem práce/auta/materiálních věcí/odchozích plateb/sociálních sítí… Opět máme možnost zkusit dělat věci po svém. (Což neznamená sobecky na úkor druhých.) Možnost brát svět kreativně – jako místo, ve kterém chceme společně žít…

Před pár dny uplynulo 10 let od smrti zakladatele a duchovního otce časopisu Hotejl, ze kterého později vzešla tištěná Montana… Jeden citát od Jirky „Šerpy“ Růžičky občas problikne na naší hlavní straně a často se k němu v myšlenkách a naší tvorbě vracíme…

„Kdyby všichni byli normální, nedalo by se na světě vydržet.“

________________

Standa „Sany“ Mitáč / leden 2022

Ekonomická kletba prolomena

Doména – víc. Hosting – stejně. Předplatné časopisu – stejně. Cestovní pojištění – víc. Dálniční poplatek – stejně. Zdravotní odvody – víc. Sociální odvody – víc. Poštovné na Slovensko – víc. Výměna oleje a palivových filtrů – stejně. Parkování v Jizerkách – víc.

Leden, platiti budem. A vždycky chtějí víc než minule. Nebo alespoň stejně. A to není řeč o jídle, kde se balení pomaličku potichoučku smršťují (jako třeba Studentská pečeť nebo Hašlerky) a ceny proti tomu (už trochu znatelněji) šplhají vzhůru.

Přesto se autor úvodníku po mnoha letech dočkal zásadního momentu obratu. Něčeho, o čem si myslel, že se snad nikdy nedožije. Zmíněná chvíle začala tímto telefonátem:

„Jakou kolegyni sháníte?“ ozval se ženský hlas.
„Bohužel si její příjmení přesně nepamatuji. Jenom vím, že její jméno má souvislost s penězi.“

(Sháněl pojišťovnici, u které má v Turnově sjednané povinné ručení.)

„Myslíte paní Žebrákovou?“
„Ano, to je ona!“

Paní Žebráková je dobrá duše – vždycky vyjde vstříc. Vyčaruje nějaký flexi věrnostní bonus nebo aktualizuje smlouvu na tu nejvýhodnější možnou. A letos z její kanceláře přišlo v obálce malé překvapení.

Za povinné ručení má autor článku zaplatit o 644 Kč méně než v loňském roce. (!)

Pravděpodobně poprvé v životě platí za tu samou věc méně než minule. Skoro ho to až dojalo. Že by konečně přišel zlom a svět se doopravdy začal obracet k lepšímu?

(…)

Jasně, úvodník je psaný s nadsázkou (autor tak trochu zestárl a dostal se z rizikové skupiny nejmladších řidičů), ale něco na tom být může. Souvisí to s vnímáním pozitivních momentů okolo sebe. Co když totiž „lépe už dávno je“? Co takhle se o tom začít přesvědčovat, nebo se tak začít chovat? Třeba je to lepší taktika, než čekat, „až bude konečně líp“.

Ať je to jak chce, hlavní je nenechat se ožebračit… Proto se určitě vyplatí pokračovat ve vychutnávání kratochvílí, které zůstávají zadarmo (teď třeba v našich horách, které oživila přátelská nadílka sněhu). Ke zmíněnému vychutnávání hodlá nadále přispívat i tento web. Dobrou chuť v roce 2021!

_____________________________

Standa „Sany“ Mitáč / leden 2021

Pustit přírodu dopředu

Dlouho jsem to odkládal, protože jsem věděl, že mi, mírně řečeno, zkazí náladu. A že mě opět donutí přemýšlet nad elementárním principem našeho chování.

Řeč je o dokumentu z dílny mého oblíbence Davida Attenborougha, který nazval příhodně Život na naší planetě.

Svět už není tak divoký, jako býval. Ten svět jsme zničili. Lidstvo si svět zabralo pro sebe,“ říká ve filmu neuvěřitelně vitální čtyřiadevadesátník, který od 50. let zkoumal a dokumentoval snad všechna místa na Zemi.

Divoká příroda před padesáti lety zabírala dvakrát větší plochu. Na jejím místě dnes leží zemědělské plantáže, pastviny pro dobytek nebo mnohamiliónové aglomerace. Bohaté a skoro nedotknutelné oceány jsou kvůli naší činnosti zpustošené. A křehký ekosystém, zdá se, už nedokáže dlouho vzdorovat.

Člověk jako jedinec skoro nemá šanci vidět všechny dopady své činnosti v širší perspektivě. Jde o něco natolik abstraktního, že to skoro není možné.

Když budeme jíst míň masa, uchráníme kus deštného pralesa?
Když si odpustíme jednu cestu letadlem, odtaje o pár metrů ledovce méně?
Když si nekoupíme rybu v supermarketu, pomůže to populaci někde v oceánu?

Těžko říct. Způsob, jakým jsme si ale tuhle planetu jako nejsilnější savci přivlastnili, je minimálně diskutabilní. Taková hra na bohy a kdo s koho. Až na to, že proti nám nestojí žádný zákeřný protivník, ale náš domov.

Názory na dopady vlivu člověka se napříč společností velmi různí. Ať za to mohou lidé, globální oteplování nebo jde o přirozený vývoj, jde o extrémně rychlý proces. A co je rychlé, nemusí být vždy dobré.

Zavřít oči před realitou je až moc jednoduché. I já to občas dělám, jsem ale rád, když mě někdo nebo něco zase vrátí nohama zpátky na zem.

Ty nejintenzivnější zážitky jsem vždycky měl z míst, která lidská ruka ještě nestihla zničit. Kam náš technologický pokrok ještě nedosáhl. A moc bych si přál, aby se ony pomyslné jazýčky vah konečně začaly naklánět na stranu přírody a pro jednou bychom my lidé ustoupili trochu do pozadí.

Vždycky jsem byl zastánce názoru, že planetu nikdy zničit nedokážeme. To dřív zničíme sami sebe. Ale proč bychom vlastně chtěli něco takového dobrovolně připustit?

P.S. Jestli podobným filmům úplně neholduješ, věř, že tenhle vybočuje z řady. Sir David místo depresivního konce nabízí několik moudrých nápadů, které nám opět pomohou pustit přírodu dopředu.

_____________________________

Jakub Freiwald / únor 2021

V březnu uvolníme přetlak

„Heleďs, pokud to neklapne přes zimu, tak to fakt vzdávám… Natahovat to nechci, ale teď doufám, že jej uvidím častěji, tak se snad poddá… Zatial.“ Tenhle krátký mail napsal do redakce eMontany brněnský Lukáš „Asu“ Abt v listopadu 2016.

Už pátý rok naháníme jednu významnou personu našeho lezení, která velký rozhovor ještě nikomu nedala. Situace vždy vypadala chvíli nadějně a pak se propadla do odmlčení. „Není čas a nálada. Hafo věcí v práci…“

Snažení jsme nevzdali a po pěti letech jsme velmi blízko finále. Od půlky února máme hotovo – setkání proběhlo, je přepsáno, zkráceno, fotky zalomeny, citace vybrány, korektura provedena… Stačí zmáčknout šedivé tlačítko „PUBLIKOVAT“ v našem adminu. Před závěrečným klikancem však ještě posíláme rozhovor k autorizaci. Ta zpovídaným zabere většinou den dva. Tomáš „Svišť“ Pilka ale je kdokoliv jiný, jen ne představitel „většiny“. Za ta léta už nás o tom přesvědčil a rádi si na něj v napětí počkáme. Jak dlouho? To ví jen on sám.

Na druhou stranu, o velký únorový článek nepřijdeš a o to nabitější vypadá eMontana na březen. Dva Články měsíce, jeden Příběh cesty (prvotina Lukáše Černého za kamerou) a do toho nový Horizont. U nás na webu to bude asi hodně plodný začátek jara.

Užij si ho i ty – na eMontaně nebo venku.

Hodně práce ve skalách přeje

_____________________________

Standa „Sany“ Mitáč / březen 2021

My babe randí s Mikulášem

Kdyby v té cestě nevisela víc jak dvě hodiny, člověk by si jejího snažení ani nevšiml. Slečna ve výrazném tílku zkouší vyluštit správné kroky v jednom kratším 7a, ale stále ne a ne předvést nic kromě utrápeného cukání. „Áále, Ále!“ ozývá se zespoda s občasnou pomlkou. Když lezkyně uzná, že ji to dál nepustí, vytáhne si šáhlo, nacvakne nýt nad sebou, lanem se přitáhne o kus výš a taktiku opakuje až ke slaňáku. Víceméně, nic neobvyklého.
 
Za pár dní se její fialové tričko opět zjevuje – tentokrát už v oblíbené cestě za 7b v sektoru Sex Shop španělské oblasti Chulilla. Těžko říct, jak dlouho jí trvalo prostoupit úvodních dvacet metrů. Teď zleva objíždí nejtěžší místo a kličkuje zpět doprava k předcvaklému nýtu. Možnost zhoupnutí zřejmě rozhazuje její „mind set“, a tak si kouzelnou hůl vytahuje až nahoru a poslední tři nýty v terénu za 6a si pro jistotu také šáhluje. Víceméně, v této oblasti opět nic neobvyklého. Hláška, která uvízla v paměti, přichází až nakonec:
 
Přítel, který ji dole jistí, ji věrně podporuje a nemůže z ní spustit oči.
„Budeš tu cestu pak taky zkoušet?“ ptáš se ho.
„Nene, jsem začátečník,“ tváří se překvapeně: „Já tyhle čísla ještě nelezu!“
 
(…)
 
Čísla táhnou – podobně jako body nebo peníze. Těžko se tomu brání… Instagram nakonec její výkon schroupne hladce. Stačí, když k líbivé fotce, ideálně s impozantním údolím v pozadí, připíše post ve stylu:
 
„Je to zatím nad můj limit, ale nevzdám to. Držte mi palce v mém 7b projektu!“ (Lajk!)
 
Určitě to bude znít lépe než:
„Oproti loňsku bída. Za celý týden jsem tu nevylezla ani jedno 6c+.“
 
Jsme, my lezci, otroci čísel a sociálních sítí? Jaké jsou dnes v módě triky, aby člověk zapsal co nejvyšší numerické hodnoty při zachování co největšího komfortu? A proč (nejen) ve Špáňu chodí Mikuláši celý rok? Podrobnější analýzu (bruslení na tenkém ledě), připravuje na tento týden Dan Podráský. Sice je ještě duben, ale aprílový text to nebude. Žánrem by spíš odpovídal tragikomedii – někdy se člověk musí smát, někdy brečet.

_____________________________

Standa „Sany“ Mitáč / duben 2021

Vnímat, cítit a dotýkat se

Už přesně nevím, kdy to začalo. Jednoho dne před pár lety na Bali jsem prostě odhodil žabky a poprvé stoupnul bosýma nohama do rozpáleného písku. Užíval si pocit volnosti do chvíle, než se mi začaly škvařit chodila a já potupně doskákal do nejbližšího stínu.

Nebral jsem to jako nějaké dogma, ani jsem jsem nikomu netvrdil, že je to ta nejlepší věc na světě. Bral jsem to spíš prakticky. Vždycky se mi hodně potily nohy a bruslit dennodenně v pantoflích všeho druhu mě jednoduše přestalo bavit.

Postupem času jsem si víc a víc zvykal a pomalu se otrkával. Boty sice vlastním, ale používám je jen výjimečně. Zjistil jsem, že nejsou potřeba do letadla, na motorku, ani do obchodu. Minimálně tady v Asii. Hodně lidí říká, že to tu je špinavé. Na ulicích se často válí odpadky a zvířata se tu pohybují dle vlastní libosti. Nevím proč, ale cítím se v tomhle prostředí bez bot líp.

V Čechách často vyměknu. Bořit se v mechu a jehličí je fajn, stejně jako trajdat po naší malé vesničce na Vysočině. Občas se za mnou sice někdo otočí s tázavým pohledem, jinak si už ale většinou všichni zvykli. Čas od času boty zahodím i ve městě, prokličkovat labyrintem odhozených žvýkaček a vajglů mě ale většinou rychle odradí a radši šáhnu do botníku pro náhodný pár zaprášených bot.

„By mě zajímalo, jak se přezujete, když přijdete k někomu na návštěvu. To si jako jdete hned umejt nohy? Za mě jste úchyláci,“ přečetl jsem si shodou okolností dneska ráno v jedné diskuzi na stejné téma. Zdá se, že chůze naboso zatím do mainstreamu nepronikla.

Na druhé straně barikády stojí Ondra Landa. Boty už pár let nepoužívá a stejnou taktiku praktikuje i při lezení. „Když jde člověk na skálu komunikovat a hledat sám sebe, je potřeba, aby neztratil svoji senzitivitu. Je třeba vnímat, cítit a dotýkat se,“ píše v připravovaném Článku měsíce.

Ať je to jak chce, každý máme právo volby. Je celkem jedno, jestli chodíš na boso kvůli návratu k přírodě, nebo tě to prostě jenom baví stejně jako mě.

V metrových závějích sněhu se asi bez bot nikdy brodit nebudu. Stejně jako budou neoprenové ponožky a ploutve po nedávném blízkém setkání s krokodýlem minimálně nějaký čas mým věrným parťákem při plavání v oceánu. Až za chvíli vyrazím na pláž, boty každopádně nechám doma.

Když počasí dovolí, zkus po zimě taky občas provětrat zakrnělé šlapky. Určitě ti poděkují.

_____________________________

Jakub Freiwald / květen 2021

Pašování dobré nálady zpátky do Čech

Buch! První díra v asfaltu jako by uměla mluvit: „Prober se, kámo, jsi doma!“ připomíná. Řidič se tou dobou ještě nechává unášet v zenovém stavu, který si přiváží ze své alpské cesty. Slunce, horský vzduch, sníh, pevná žula, dobrá parta kamarádů, co veze v autě… Vyladěnost posádky se blíží stům procentům.

Teď však přichází pravidelně se opakující moment, jakýsi „pojišťovací boulder nakonec.“ Podaří se náladu propašovat přes hranice až domů?

„Na záchod si musíte vzít klíče,“ to nemluví stroj, ale prodavačka za plastovým krytem – rukou pokyne směrem ke klíčům a přitom nespouští zrak ze svého mobilu. Když člověk prochází kolem stojanu s novinami, útočí na něj titulek, který shrnuje exkluzivní průzkum Mf DNES: „Zdraží oběd i pivo.“ První minuty ve vlasti se pak odehrávají za dveřmi záchodu, které jsou zevnitř počmárané směsí propisek, fixů a pastelek. Kdo neměl ani jednu z psacích potřeb, pokusil se svůj odkaz vyrýt aspoň nožem. „U sebe doma si taky čmáráš na dveře, k*k*te?“ shrnuje vizuální přestřelku jeden z wc-diskutujících.

Je celkem jedno, jestli se člověk vrací přes Dvořiště, Rozvadov nebo vrchem přes Hřensko. Při protnutí hranic se zdá, jako kdyby navrátilce vítalo to nejhorší, co naše zemička může nabídnout. Není třeba vystupovat, stačí se jen dívat z okna – nevěstince, zubaři, sádroví trpaslíci, do toho vizuální kultura blikajících nápisů jako „Travel Free Shop“, „Wechselstube“ nebo „Parking für Kunden“.

Kdo za to může? Němci a Rakušani, kteří si tyhle výstřelky u sebe nedovolí a jezdí se k nám „vyřádit“? Nebo my Češi, co se přizpůsobujeme poptávce a peníze jsou pro nás až na prvním místě?

To není otázka, kterou by řešilo lezecké médium. Pro alpinistu je důležité vzít tenhle průjezd jako trénink své „mentální imunity“. Úspěšný návrat z výjezdu se povede teprve až potom, co projede závěrečný boulder zónou zmaru bez psychické úhony.

Aby to u nás nebylo všechno tak špatné, na závěr ještě zkouška změny perspektivy. Je pravda, že když se autor článku před lety vracel vlakem z Ruska, všechno od Doněcku na západ se mu zdálo jako rajská zahrada…

Bezpečné a vyladěné návraty z tvých výjezdů za lezením přeje

_____________________________

Standa „Sany“ Mitáč / červen 2021

 

Léto Příběhů cest

„Vy děláte tu éMontanu, co? Já vždycky netrpělivě čekám, až na mě vyskočí nový Příběh cesty… Nechtěli byste je dělat častěji?“ (…) Když ve skalách potkáme nějaké lezce, kteří nás prokouknou, tahle otázka se pravidelně opakuje.

Nový díl se snažíme vydávat jednou za dva měsíce. Ne vždy se to však povede… Když jsme natáčeli „Egyptskou hranu“, večer před tím ve Skaláku zapršelo a další volný termín, kdy se protl volný čas Jirky, Honzy, Rádi a nás s Kubou, byl až v druhé půlce sezóny. Někdy se zase povede sladit počasí i termín, ale náš hlavní hrdina zrovna nemá dostatek síly a morálu. „První větší cesta po zimě a nechce se mi do toho padat. Nevím, co tady mám chytat! Je to nějaký výživnější,“ stěžoval si Martin v jedné koutové osmičkové lahůdce v Sasku. Zatím nám visí pytel u prvního – trvá to už pět let a ještě se nám tam Martina nepovedlo nahnat znovu.

Další dokumentární pytel visí v nejstarší desítce na písku, „Alter Traum“ na Oybině v Žitavských horách, kde se Samovi nepovedlo odlézt od třetího kruhu a skončil ve spodní části stěny. Ano, člověk-kameraman má sice nutkání cvaknout lezci další kruh z fixu, ale to je za naší hranou etiky. Sam dostal za úkol cestu natrénovat do příštího podzimu (pokud to teď čte, budiž připomenuto). Tři natáčecí dny jsme věnovali také Mišovi, který se zakousl do „Betomu“ XIc v Labáku. Zlepšuje se kousek po kousku, ale RPéčka jsme se zatím nedočkali. Správná teplota přijde asi až po konci léta.

Naštěstí zažíváme i vzácné dny, kdy si všechno sedne. Třeba minulé úterý v Českém ráji jsme měli štěstí – bouřka přišla až těsně po natáčení. A to se jedná o cestu, k jejímuž nástupu suchou nohou nedojdeš. Více prozrazovat nebudeme… Teď ten plán na léto: další díl bychom rádi vydali už teď v červenci a v srpnu na něj hned navážeme. Na Fesťáku by měl totiž mít premiéru náš první Příběh cesty s vykřičníkem, tak doraž do Teplic. Doufáme, že ti oba naše letní filmy udělají radost.

Povedené léto přeje

_____________________________

Standa „Sany“ Mitáč / prázdniny 2021

Kokšu nejde zkrátit. Mořský vlk na Fesťáku

Probořit skromnost dá práci. Sami na eMontaně víme, že přemluvit „Kokšu“ k veřejné prezentaci není úplně snadné. Letos se to povedlo i pořadatelům teplického Fesťáku, a jako jeden z hlavních hostů tak vystoupil prvovýstupce, malíř, otec, mořeplavec, potápěč a nově už i úspěšný včelař Karel „Kokša“ Hauschke.

„To je super překvapení. Měli bychom se zajít podívat, Kokšu už na Fesťák nikdo znova nedostane,“ shodli jsme se. Ani za své lezecké éry takto nikdy nevystoupil – odešel na moře skoro 20 let před tím, než se Fesťák Míry Šmída vůbec začal pořádat.

Přednášku moderoval Libor „Borek“ Dušek, který se zhostil v podstatě nesplnitelného úkolu – zhustit Kokšův život Forresta Gumpa do vyhrazených 60 minut. I když se snažil a bylo vidět, že přípravu nepodcenili, za prvních 50 minut stihl probrat „jen“ Kokšovu bohatou pískařskou a horolezeckou část života. Zbývalo nějakých deset minut, kde se mělo povídat o 50 letech na moři včetně stavby jeho vlastní lodi Rosinante, na které v současnosti kapitánuje jeho syn.

Nahoře v sále se však otevírají vrata a do přítmí sálu začne pronikat světlo. „Musíme končit,“ volá směrem k jevišti pořadatelka. Beseda přetahuje o tři minuty.

Libor ženu uklidňuje, že promítání už je skoro na konci. Krátit povídání je však těžké. „Třeba o téhle fotce bych mohl povídat klidně hodinu,“ směje se Kokša, když se za ním objevuje další snímek lidí v tropech, co se opírají o loď.

Související příběh se však už lidé v sále nedozví: „Musíme končit!“ připomíná se po chvíli znovu pořadatelka – tentokrát s důraznou učitelskou dikcí.

„Musíme jenom umřít,“ pomyslel si v tu chvíli autor úvodníku, kterého tlak vyvíjený na tuhle nadčasovou osobnost docela zamrzel. Kdy jindy nebýt otroky hodinek než v podobné chvíli?

Kokša se zvedá ze svého křesla u stolku a přechází doprostřed pódia před plné hlediště: „To víte… (snaží se hledat slova) …bylo to 80 let.“ Zdá se, že do očí mu vklouzává pár slz dojetí… Není třeba nic dodávat.

Následuje velký aplaus celého kina, který mluví za všechno.

________________

Pohodové babí léto přeje

Standa „Sany“ Mitáč / září 2021

 

ČHS pomalu metamorfuje v ČZS. Bude potřeba svaz přejmenovat?

V „digitální tmě“ jako Špek dnes žije málokdo. Sociálním sítím se skoro nedá utéct – ani když je člověk nemá zrovna v lásce. Lezecké zprávy, fotky a „stories“ si své oběti nacházejí cíleně… Poslední dobou se zdá, že na sociálních sítích Českého horolezeckého svazu vyskakují samí závodníci – vyobrazeni v zápalu boje, na stupních vítězů, během masáže, v izolaci, u zábradlí, na parkovišti, v odletové hale, cestou na trénink… Lezení venku tak nějak mizí.

Jasně, v závodění se točí nejvíce peněz, letos byl navíc olympijský rok a našim závoďákům se daří víc než kdy dřív, za což jim patří respekt. Přesto se však zmíněný spolek stále ještě jmenuje Český „horolezecký“ svaz. Z mediálního obrazu na sítích to tolik nevypadá. Kam se tedy vytrácí ta původní „horská“ vlastnost/vůně/směr?

Přitom v kopcích je také pořád šrumec. Jen za uplynulé horské léto: Franta Bulička udělal zřejmě první český přelez cesty „Ave Caesar“ na Portalet, Anče Šebestíkové a Ondrovi Mrklovskému se povedlo opakovat cestu „Dionýsos“ a dobré bigwallové přelezy z Kyrgyzstánu si odvezl Dan Podráský. Došlo i na prvovýstupy – Matěj Svojtka, Ondra Tůma a Jáchym Srb udělali cestu v masivu Jungfrau a to samé se povedlo Dannymu Menšíkovi, Pjotrovi Víchovi a spol. v oblasti Aiguille du Moine nad Chamonix. Konečně po nějaké době česká stopa v Alpách. (A to vůbec nemluvíme o dění na písku.)

Dobré je se pro zajímavost mrknout, jak to mají s mediálním obrazem našeho sportu na Slovensku. Není třeba dělat komparativní vizuální analýzu, aby člověk zaznamenal rozdíl v přístupu.

Slovensko – instagram JAMES

Německo – instagram DAV

Rakousko – isntagram OEAV

Česko – instagram ČHS

Autor úvodníku neříká, co je špatně a co správně. Někdo má raději pohybové kreace na umělé stěně, někdo zase touží po strachu nad bambulí z textilu. Každý to vidí jinak a náš milovaný sport má všelijaké podoby.

Kdyby se však mělo vycházet z toho, co se poslední dobou objevuje na sociálních sítích horosvazu, tak by mu spíše slušel nový oficiální název:
Český Závodnělezecký Svaz.

Čelní představitelé budiž varováni: potenciální přejmenování bude bolestivé – minimálně pro současného vlastníka domény a zkratky „ČZS“.

Nebo se spojit – vypadá, že to jsou sympaťáci: „ČSZ (plně demokratický, nepolitický spolek) vede členy k zájmovému využití volného času a velký důraz klade i na sociální využívání zahrádek a na výchovu mladé generace ve vztahu k přírodě. (…) K přátelskému soužití zahrádkářů neodlučně patří jejich společenská zařízení, ať se jedná o klubovny, moštárny, palírny nebo sušárny.“

________________

Povedený začátek podzimu a dobré tření přeje

Standa „Sany“ Mitáč / říjen 2021

Krása je banální, ještě že tak

Stromy, listy a celá příroda se barví do nejrůznějších odstínů sytých barev. Nastává, aspoň podle mě, vizuálně nejkrásnější období celého roku. Je to samozřejmě hodně subjektivní. Sám nejsem moc náročný a užívám si vlastně jakýkoli stav. Jiní mají nejspíš pomyslnou laťku nastavenou o poznání výš.

„Měl jsem za to, že Nový Zéland je zemí s nejkrásnější přírodou, a tak mě sotva zde dokázalo něco překvapit. Naopak jsem byl spíše zklamán. Čekal jsem tedy víc. Jsou to takové rozlehlé, nekonečné hory, údolí a jezera.“

Dočetl jsem se třeba nedávno v recenzích u jednoho ze svých dokumentů. Proti podobným argumentům není moc velká obrana. Snad kdyby byla údolí míň rozlehlá a hory víc konečné, byl by pisatel spokojenější.

Další perla zase přistála před pár dny na našem YouTubovém kanále.

„Ádr a jeho hladký stěny bez chytu a spáry jsou hnus, děkuji, nechci, radši si polezu na severu a v Českým Ráji…“

Na koho se v podobných případech obrátit, není jasné. Pomoct by snad mohli ochranáři. Po důkladné diskuzi by se třeba dalo uvažovat o dodatečném přidání chytů do několika vybraných stěn a spár.

A do třetice zpráva, která na mě před chvílí vykoukla na internetu. V Chlumci nad Cidlinou budou muset pracovníci technických služeb uklízet listí, které padá z obecních stromů na soukromou zahradu.

„Proč bychom my měli uklízet binec, který padá z městských stromů? Obtěžuje nás to celý rok de facto,“ brání se majitel.

Mám pocit, že je dneska v módě hledat na všem nedostatky. Podobné komentáře jsou čím dál častější a začínají se stávat standardem. Pořád je beru s velkou nadsázkou a vždycky mě pobaví, jejich frekvence mi ale už tak vtipná nepřijde.

Ty nejkrásnější věci jsou pro mě ty nejbanálnější. Třeba západy Slunce miluju nade vše a dokážu se jimi kochat skoro každý den. A otřepanou frázi „v jednoduchosti je krása“ bych tesal do kamene.

________________

Pohodový listopad přeje

Jakub Freiwald / listopad 2021

 

Když víš, že máš jen jeden pokus. O alpském stylu bez podpory

Dá se ještě mluvit o alpském stylu, když do Himálaje vyrazí dva horolezci, kterým do base campu nese vybavení a jídlo tým dvaceti Šerpů s kuchařem? Když zápaďákům několik dní pomáhají s vynáškou v náročném terénu? Je to ještě alpský styl, když se borci vrátí z neúspěšného pokusu, odpočinou si v teple zásobeného expedičního stanu, připojí se na internet, oddají se palačinkovým hodům a za pár dní znovu naběhnou do stěny?

Dnes se obecně spíš bere, že ano. Třeba i v anketě Piolet d’Or se podobné expedice považují stále za počiny v alpském stylu. Vypadá to, že současný trend porotců je takový, že lezce hodnotí až od base campu směrem nahoru.

Ne všichni špičkoví alpinisté však tuhle filosofii sdílí. Třeba katalánská Silvia Vidal si do hor nosí zásoby z údolí na několikrát. Vynášky si dělá sama a ve stěně pak nepoužívá ani žádné komunikační zařízení. Nebo třeba britský dobrodruh James Price, kterému se letos povedl sólo-prvovýstup na Passu East (7 295 m n. m.) v Pákistánu. James se v horách pohyboval sám a dosahu civilizace se ztratil na dva a půl týdne. Když opouštěl údolí, jeho batoh vážil přes 30 kilo, přestože měl lezecký matroš mimořádně osekaný. Většinu zátěže na zádech tvořilo jídlo.

„Když máš plně vybudovaný base camp, ve kterém čekáš na podmínky, podle mě už to je expediční styl,“ říká čtyřiadvacetiletý alpinista James Price v rozhovoru, který plánujeme vydat v úterý. James letos v létě ukázal, že vyrážet na sedmitisícovky jde i jinak – úplně bez pomoci místních.

Jasně, některé kopce se tímto „alpským stylem bez podpory“, jak bychom mu na eMontaně v budoucnu říkali, ani pořádně vylézt nedají. Na osmitisícovkách a jiných populárních kopcích stojí během sezóny tábory různých expedic. Do toho jsou natahané fixy v citlivých místech výstupu… Někde je i doprovod místních povinný. Takže pokud by se na těchto kopcích člověk chtěl pohybovat bez podpory, připadal by si podobně schizofrenně, jako když na písku leze vedle dodaných kruhů a necvaká je.

Některé kopce (zatím) také vylézt nepůjdou, jelikož jsou prostě moc daleko od civilizace a v kombinaci s jejich technickou obtížností asi není v silách malého týmu dotáhnout k nim jídlo a palivo.

Naštěstí kopců, kde se dá vyřádit, je hodně. A definováním nového stylu by se daly odlišit a vyzdvihnout tyto nadčasové výkony od těch už tak skvělých počinů v „alpském stylu s vybudovaným BC“. Mezi těmito styly je totiž obrovský rozdíl. Pokud člověk vyrazí „bez podpory“, bude pro něj ve finále nejspíš mnohem úmornější donést si věci do BC než samotná třešinka na dortu – lezení na vrchol s menším batohem. Alpinista také musí být ve stěně daleko obezřetnější, protože ví, že má zpravidla šanci dát jen jeden pokus (kvůli omezenému množství sil a zásob). Není, kam ustoupit a kde zregenerovat.

Takže definice „alpského stylu bez podpory“? Vlastní silou (nebo týmově s kamarády) bez nosičů – od poslední silnice. Pochopitelně bez lanovek a kyslíku. Co fixy? Ty asi vzhledem k hmotnosti batohu nebudou moc oblíbeným kusem materiálu.

Ano, začít vlastními silami od poslední silnice je sice z dnešního pohledu bláznovství (pokud mluvíme o Himálaji a Karákóramu), ale je to obrovská frajeřina a způsob, jak posunout lezecké styly v horách zase o krok výš. O Reinholdu Messnerovi si také většina lidí myslela, že je blázen a podivín, když se poprvé pokoušel vylézt osmitisícovku bez kyslíku. Ale alpinismus je o ideálech. Nejde o vrcholy, ale o způsoby, jak jich dosáhnout…

Pro jistotu ještě poznámka – neznamená to, že současné pojetí alpského stylu je špatné. Jen máme možnost posunout ho zase o stupínek výš. Vybavení máme pořád lehčí a technologie chytřejší… Tak můžeme, alespoň co se týče stylu, trochu přitvrdit.

________________

Povedené Vánoce v co nejlepším stylu přeje

Standa „Sany“ Mitáč / prosinec 2021

Nezávislá redakce | Pokud se ti líbí naše tvorba, zvaž prosím dobrovolný příspěvek.