200 slov: Banff 2025. Zažila jsem největší outdoorový filmový festival na světě. Jaký je v porovnání s Teplicemi?

Pořádný matroš do hor a skal

– inzerce –
Lezečky Simond Edge Soft
Batoh Singing Rock Rockwall
Lezečky Ocún Diamond S

„Adršbach... To je speciální sféra.“ Karel „Kokša“ Hauschke

– Citát pro tuhle chvíli –

‚Tohle nebude jako na teplickém Fesťáku,‘ napadá mě už při večerním příjezdu do Banffu v kanadské Albertě. Velká cedule na hlavní silnici návštěvníky varuje: „Termály jsou zavřené kvůli rekonstrukci,“ já bych ale spíš ocenila upozornění, že se z chodníků stalo regulérní kluziště. Do hotelu to mám ze zastávky shuttlu jen 400 metrů, v mrznoucím dešti se však i tahle krátká vzdálenost promění v nekonečnou podvečerní procházku. Na ulici míjím lidi se snowboardy a lyžemi, kteří se vrací z už otevřených sjezdovek předraženého resortu Lake Louise. Aplikace mi sice hlásí, že kdyby se vyčasilo, mohla bych vidět polární záři, ale dnes to na ni rozhodně nevypadá.

Není divu, že v těchto podmínkách i outdooroví dirtbags vyměnili své dodávky za postele v luxusním hotelu, který nám účinkujícím naštěstí hradí festival. Ostatní návštěvníci si musí ubytování rezervovat s velkým předstihem, protože kapacita malého městečka je omezená. Levné spaní ve stanu nebo v dodávkách na parkovištích tu neexistuje, což se výrazně promítá i do demografie publika – průměrný věk odhaduji na 55+, možná víc. Když ráno snídám v prosklené restauraci s výhledem na majestátní Rockies a sedím u stolu s velkými jmény jako Emily Harrington, Hazel Findlay, Quentin Roberts či Lydia Bradey, která mě zasypává otázkami o mé knize, pořád úplně nechápu, kde jsem se to vlastně ocitla. Celá atmosféra připomíná spíše akademickou konferenci než horofesťák.

Pro většinu světa je Banff Festival synonymem místa, kde se každoročně vybírají ty nejlepší outdoorové filmy – hlavně ze světa extrémních sportů. Tuhle asociaci ještě posiluje celosvětová Banff Tour, která nabízí „to nejlepší z Banffu“ v různých zemích včetně Česka. Dostat se sem je pro mnoho tvůrců něco jako outdoorová obdoba nominace na Oscara a konkurence sílí s každým dalším ročníkem.

Tahle představa ale zachycuje jen část reality. Jak už celý název „Banff Centre Mountain Film and Book Festival“ napovídá, psané slovo tu hraje stejně důležitou roli jako film. Knižní část přitahuje publikum přednáškami, čteními a diskusemi s autory. Sál je plný při každé akci, ale skutečná tlačenice nastává ve chvíli, kdy na pódium usednou Hazel Findlay, Lynn Hill, Lydia Bradey, Sarah Hueniken, Brette Harrington a Sharon Wood. Společně otevřeně mluví o tom, co znamená být ženou v horolezeckém světě. Když Lydia s ostatními vzpomíná, že v jejich době se ještě řešilo, jestli mají mámy vůbec co dělat v horách, musím se smutně pousmát. Kolik let ještě bude trvat, než i u nás bude tohle téma působit zastarale a úsměvně?

V sobotu, hlavní festivalový den, přichází řada i na mě. Moderování panelu k naší knize Flow se ujala Katie Ives, autorka a bývalá šéfredaktorka magazínu Alpinist. Debata se točí kolem reprezentace různorodých perspektiv v outdoorových sportech. Je to téma, které se odráží i v programu festivalu, jenž se snaží nabídnout co nejširší záběr. Mezera, kterou jsme se naší knihou pokusily zacelit, je však stále patrná – vidět a slyšet jsou nejvíce zkušenosti elitních sportovců, zatímco ty od běžných hobíků stále zůstávají na okraji. Chuť po příbězích, ve kterých se publikum poznává snadněji než v heroických výkonech, byla zřejmá z pozitivních reakcí diváků.

Na rozdíl od Teplic není Banff „Mountaineering festival“, ale „Mountain festival“, což se odráží v šíři témat. Kromě knih a filmů o horolezectví tu mají své místo i příběhy trekařů, běžců, cestovatelů a také biologů či environmentálních vědců. Například Arctic Alchemy sleduje biologa, který se snaží zjistit původ záhadného fenoménu znečišťujícího aljašské řeky; Reindalen dokumentuje práci dvou bioložek pozorujících soby ve špicberské divočině; a Snow Leopard Sisters zachycuje himálajskou cestu nepálské vědkyně bojující o záchranu kriticky ohroženého sněžného leoparda.

Návštěvník tu na každém kroku cítí silný environmentální rozměr. Hlavní poselství festivalu je jasné – bojovat proti klimatické změně a chránit přírodu, v níž tak rádi trávíme čas. Desetidennímu programu dokonce předchází environmentální sympózium. Před každou projekcí navíc pořadatelé pronášejí „land acknowledgment“, tedy krátké uznání toho, že se akce koná na tradičním území původních národů, které nebylo nikdy postoupeno. Tento protokol je dnes v Kanadě stejně samozřejmý jako pozdrav. Rostoucí prostor pro tvůrce z řad původních národů reflektuje snahu osadníků o narovnání vztahů s komunitami, jejichž území si přivlastnili. Celovečerní film Remaining Native kupříkladu vypráví příběh mladého běžce z rezervace Paiute, skrze nějž ukazuje dlouhodobé dopady koloniálních asimilačních politik na původní národy.

Nejoblíbenějším snímkem publika však po dlouhém víkendu zůstává oficiální trailer festivalu. Otevírá sice každý filmový blok, ale nikdy se neokouká. Na jednom z večerních sociálních mixerů pro tvůrce a VIP hosty se nám poštěstí nad výtečným veganským sushi setkat s jeho autorem – Jozefem Karolym, Slovákem z Banské Bystrice, který v Kanadě žije přes dvacet let. Práce pro festival, včetně ikonického traileru, mu zabere několik měsíců.

Oficiální trailer od Jozefa Karolyho (v: Banff)

Žádné párty a alkohol tu nečekej, ale věř, že po tak nabitém programu na ně stejně nebudeš mít energii ani náladu. Zvlášť pokud si o pauze stihneš vyběhnout kopec tyčící se přímo nad Banff Centrem. Chodila jsem slavnostně spát v osm večer.

Pokud ti zbydou nějaké peníze (jeden filmový nebo knižní blok vyjde průměrně na 20 CAD), můžeš utratit další stovky dolarů za knihy nebo outdoor gear – jako v Teplicích, jen dráž a pod střechou. Slevy a výprodeje tu nefrčí. Stánkaři, na pouhé dva dny z deseti, obsazují dvě menší místnosti. Právě tady se lidé nejčastěji potkávají u šálku kávy či čisté vody. Míst, kde se dá jen tak sejít a popovídat, je tu totiž opravdu málo.

Konferenční atmosféru umocňuje i malé zastoupení dětí – uvědomuji si, že jsem tam snad neviděla jediné dítě, až na jedno mimčo, co se rozplakalo během filmu a rychle s ním vybíhali ze sálu. Upřímně ale nevím, čím by tu rodiče své děti zabavili.

Z Banffu odjíždím nasycená a vyčerpaná. Svůj volný vstup jsem využila naplno jako správný Čech a doufám, že se sem příští rok vrátím – tentokrát s naším filmem. A kdo na to má, může si už teď koupit vstupenku s názvem Chomolungma, tedy all-inclusive pass za 1550 CAD na rok 2026 (23 150 Kč, pozn. red.).

Ač cením snahu Banffu o co největší inkluzi a reprezentaci menšin i názorů, stejně jako veganské jídlo a environmentální etiku, tak pokud jde o přístupnost a menší elitářství, má se co učit od Teplic.



„Jistím Vás.“ „Lezu!“ Aneb zachraňme tykání

Všední den na bouldrovce – sedíš na mírně zaprášené matraci, odpočíváš mezi pokusy… Očima hypnotizuješ chyt, který ti nejde udržet. Směrem od šaten přibíhá klučina a vypadá, že by si to chtěl taky zkusit. „Čau, je to tvoje,“ ponoukáš ho, děláš gesto rukou a uvolňuješ mu místo. „Dobrý, můžete lézt. Půjdu až po vás,“ vychází z úst teenagera.

První situace je odposlouchaná od kamaráda z Plzně, kterého to celkem odzbrojilo. Autor článku byl nedávno svědkem podobné scénky, pro změnu na laně: Dvě maminky odložily děti na kroužek a také si chtěly trochu zasportovat. První z nich se cvaká do navijáku, který se právě uvolnil. „Počkejte, co to děláte?“ vstává druhá z nich z křesílka. „Nezlobte se, ale na ten naviják tu čekám ve frontě já.“ „Cože? Já jsem vás neviděla. No, tak když myslíte, tak tady ho teda máte,“ naštvaně jí ho vrazí do rukou.

Ve skalách je to stále při starém, ale zdá se, že z umělých stěn se trochu vytrácí pravidlo, že lezci si tykají vždy a všude. Na barech při vstupu se často vyká, což působí divně, ale dá se to pochopit – brigádníci často k lezení nemají vztah. „Budete platit hotově, nebo kartou?“

Umělky vznikly jako tréninkový prostor pro naši komunitu, která má nějakou svoji „společenskou etiketu“. A byla by škoda na to zapomenout. Co třeba vstupní dveře vylepšit novou cedulkou? Vedle koleček „Tlačit/táhnout“ nalepit výzvu: „Tady si tykáme.“ Nováčkům to může pomoct zbavit se ostychu a předejít menším trapasům. Jen nápad.

V lezení nezáleží na množství peněz na účtu, společenském postavení nebo na nejvyšším dosaženém vzdělání… Je jedno, kolik ti je, nebo jakou máš nejtěžší vylezenou cestu. Gravitace nás stahuje dolů všechny stejně. Takže ať žije tykačka.

I když ano, někdy je to zprvu těžké a jakoby nepříjemné – obzvlášť když jde o vícegenerační mezeru. Tykání může působit nevychovaně, jelikož se bije s naučeným chováním, jak vyjadřovat úctu ke starému člověku… Pak se však mladšímu hned uleví, když slyší promluvit 95letého dědečka, váženého pána a tlumočníka: „No jasně, že si budeme tykat, ne? Lezci si tykaj!“

Mimochodem, poslední indicie napovídá, s kým plánujeme velký rozhovor na listopad. Kdo to poznal, může se na něj těšit. Kdo nepoznal, ať se taky těší.

________________

Standa „Sany“ Mitáč / listopad 2025

„Make routes, not war.“ Novodobí průkopníci lezení

Tyhle zprávy se člověk v televizi nedozví. Nejlepší zdroje jsou kamarádi, kteří tam skutečně byli, mluvili s místními lidmi a něco si vylezli… Tak třeba východní Turecko – snad poprvé v novodobé historii se horolezcům od letoška otevírá (dříve vojensky uzavřené) pohoří poblíž města Hakkâri. Sněhové kopce do nadmořské výšky 4050 metrů. Turecký průkopník horolezectví a sběratel osmitisícovek Tunç Fındık tam příští rok chystá výpravu za panenskými horami. Na pokušitele podle letošních informací čekají volné směry jako v Alpách roku 1924…

Dobré reference dostal autor textu nedávno i na Tunisko. Dlouhý masiv se super vápnem, kde se dají navrtat vícedélkové cesty. A co je důležitější – působí tady už sebevědomá první generace místních lezců, kteří trénují na samo-domo bouldrovce a ve volném čase chodí bušit do skal. Sice jsou veřejností zatím vnímání jako podivíni a vetřelci, ale jdou si za svým. Underground se rozjíždí.

Největší překvapení pak zažil klučina z Česka, který zavítal do Senegalu. Místní mlaďáci v této západoafrické zemi jsou ukrutně silní. Na převislých skalkách, které připomínají Moravský kras, prý lezou francouzská 8áčka a 8béčka. Wau. A podobných míst na světě bude pravděpodobně mnohem víc…

Vypadá to, že lezecký životní styl si pomalu hledá cestičku napříč státy a světadíly… Určitě to s sebou nese nějaká úskalí, ale působí to jako osvěžující trend. Super je už jen to, že se třeba africkým klukům a holkám otevře nový svět toho, o čem mohou přemýšlet. Jak vnímat svoje tělo, kamarády a přírodu kolem sebe. Někomu lezení v budoucnu zajistí i obživu – může třeba rozjet další bouldrovku, obchůdek, průvodcování nebo ubytování. A to nejen pro zápaďáky.

Tahle první generace lezců si zaslouží obdiv a požehnání. Držte se! Zároveň to musí být výjimečný pocit – něco jako u nás na písku v 60. letech, kdy lezlo pár lidí, všichni se navzájem znali a fungovali jako rodina. Dnes už je lezecká rodina jinde. Ale to je vývoj. Jedna z hlavních myšlenek však zůstává: Svět lezení a fascinace horami/skalami stírá národnostní a kulturní rozdíly. „Make routes, not war.“

________________

Standa „Sany“ Mitáč / listopad 2024

Tip na nejlepší společenskou deskovku: Tým FLASH

Herní pole: Kolmé vápencové desky s dobrým třením (žulové spárové systémy lze také doporučit). Počet hráčů: 2 (max. 3). Věk: 18–99. Rozměry hracího pole: minimální výška 200 metrů.

(Společenské deskové hry vždy spolehlivě zaženou nudu, procvičí vaše myšlení a navíc přinášejí spoustu zábavy s přáteli a nové vědomosti. Oficiální text distributora, pozn. aut.)

Na úvod krátce k pravidlům. Respektive, kdy nejde o společenskou verzi? Třeba v případě hry „Stěna svítání“ v podání Adama Ondry a Pavla Blažka („Dawn Wall“ 9a+ v Yosemitech), tam šlo o verzi „one man show“. Nebyl to ani „Nekonečný příběh“ Niny Caprez a Barbory Zangerl – („Unendliche Geschichte“ 8b+ v Rätikonu), kde šlo o dvě jednotlivé hry s časovým odstupem a výměnou rolí.

Co verze „Tým OS“? To už je sice hra společenská, ale nemusí tak kvalitně zahánět nudu – obzvlášť, když každý posílá svoje délky stylem „suše“ a oba hráči bez komplikací postupují až na vrchol. Slaňují za světla a ten samý večer sbíhají k autu nebo ke stanu… Nebude moc o čem vyprávět. Dopustili se taktické chyby – vybrali cestu pod své možnosti.

„Tým FLASH“. A jsme tady: vyrovnaní parťáci, střižba pod nástupem a královská společenská deskovka. Kdo si myslel, že na svoji hranu dokáže jít jen na sportovce? To ještě nezná tohle lezecké drama. Tady zarveš na opravdový max – biješ se nejen za sebe, ale i za toho druhého, co tě dole jistí. Chceš to poslat, aby to kámoš nemusel opravovat. Chceš ušetřit síly sobě i jemu… Chceš vás posunout o délku výš…

Máš odmotáno víc než 40 metrů a čeká tě klíčový boulder… Je ti jasné, že spuštění na štand odsud nebude sranda? Tak do toho dej všechno a radši ještě trochu víc. Slyšíš, jak tě parťák zespoda podporuje? Pojeď!

První spadl? Ajaj… Nicméně, dobrá zpráva – stále máte naději na týmový FLASH. A teď začne ta nejvíc napínavá část. Detailně to parťákovi zkrokuj, po cestě dolů načárkuj, opucuj, udělej mu na štandu full servis – poděl se o proteinovou tyčku a pak spusť ten nejlepší beta-chrlič, který umíš. Vyžeň ho nahoru, protože přichází vaše poslední šance, jak zůstat v týmovém FLASHi. Na tyhle momenty budete oba dlouho vzpomínat.

„Tým RP“ nebo „Tým PP“ jsou také osvědčené deskové verze. Prověří zejména zarputilost a odhodlání všech postav. Herní doba se může protáhnout do pozdních nočních hodin a není výjimkou, že účastníci přespávají na předem neznámém místě… (Na což často navazuje bonusová „úniková hra“, pozn. aut.)

Pod stromeček se lezecká deskovka úplně snadno přivézt nedá, špatně se to balí… I když, co třeba „poukázka“ parťákovi s vytištěným topem a navrženým datumem odjezdu?

Ve zdraví prožitý advent a za necelé tři týdny se opět začne prodlužovat den,

________________

Standa „Sany“ Mitáč / prosinec 2024

„Fast and Light.“ Albert, Kaufland, Lidl a spol. podporují filosofii alpinistů

Když svačina nezabere moc místa v batohu, je to ideální stav. Jen tak po troškách zobat na štandu – efektivně, výživně… Zdá se, že řetězce a výrobci jídla pochopili osvědčenou filosofii: v horách méně znamená více.

Kdysi 200gramová Studentská pečeť (140 Kč, v akci za 70 Kč) nezatíží batoh tolik jako dříve – ušetříš 20 gramů. Máslové sušenky Opavia také sledují trend a díky zmenšení se ti lépe vejdou do vrchlíku batohu. Hašlerky se natolik smrskly, že jich můžeš nabrat dvakrát více. V mrazu má člověk chuť hlavně na slané, takže oceníš balení sýru parenica, které se dnes pohodlně vejde do náprsní kapsy u bundy. Váží 110 gramů a po třech kousnutích můžeš rovnou vyrazit do další délky.

A nebo je to nějaká potichá a plíživá taktika – pomalu (rychle) zvyšovat cenu a na druhou stranu po kousíčkách zmenšovat balení? To ne, to by si k váženým zákazníkům určitě nikdo nedovolil. Navíc by potravinářským firmám hrozila past: když se výrobek bude zmenšovat o 10 gramů ročně, tak jednoho dne úplně zmizí a zbyde z něj jen plastový obal. Otázka je, kolik spotřebitelů si tento obal z nostalgie nebo setrvačnosti bude nadále kupovat…

Mark Twight v knize Extreme Alpinism píše, že s jídlem by se to během lezení nemělo přehánět: „Again, Light Is Right.“ A Dean Potter to viděl ještě radikálněji: „Jednodenní výpad do stěny? Jídlo vůbec nebrat – člověk něco vydrží.“ A když to říká Dean…

Každopádně, moc děkujeme našim milým řetězcům za podporu myšlenek alpinismu a stylu „Fast and Light“. Vystřelíme do hor jako raketoplán.

Štíhlou linii v roce 2025 přeje

________________

Standa „Sany“ Mitáč / leden 2025

En Theos. Bůh se schovává uvnitř

Platil jsem zrovna za kemp uvnitř malé recepce. Žádné výdejní okénko, člověk prostě vleze do kanceláře a tam se všechno počítá na papírku a kalkulačce. Řecký styl: „Když dáš keš, bude to samozřejmě levnější,“ odbavuje mě Panos, se kterým jsem se během pobytu párkrát zakecal. Třicátník, sympaťák – má temné krátké vlasy a pohled jako brácha Orlanda Blooma, co se narodil na Peloponésu.

„Tak co, naučil ses tu nějaká řecká slovíčka?“ ptá se mě během loučení. „Kaliméra, Kalispéra, Kalinýchta, Jásas, Efcharistó…“ Nic moc, přiznávám. Tenhle jazyk utvořil samostatnou vývojovou větev, ničemu známému se nepodobá, a tak jsem celkem rychle další učení vzdal. V Leonidiu se dá v pohodě fungovat s angličtinou.

Trochu se s Panosem opět zakecáváme a dostáváme se k řeckým slovům, která pronikla do dalších jazyků. „Víš třeba, jak vznikl entuziasmus?“ zvedá svoje černé obočí. Přemýšlím, jaký je původ tohoto slova pro nadšence všeho druhu… „Jeho kořeny pochází z řeckých slov ‚én‘ a ‚theos, což dohromady znamená ‚v bohu‘,“ říká.

Chvíli ještě vysvětluje, jak to místní lidi vnímají. Třeba, že entuziastický je někdo, kdo snadno překonává překážky, dokáže neustále čerpat inspiraci, žije ve spojení s nějakou větší silou… „A u nás v Řecku tohle slovo v běžné řeči používáme jen ve spojitosti s dětmi. U dospělých už to neříkáme. ‚En Theos‘ můžeš být jenom jako dítě,“ překvapivě uzavírá svoje povídání.

‚Aha, to je škoda,‘ pomyslím si. Loučíme se a přejeme si pěkný zbytek roku. V Řecku je tedy tato výsada jen pro děti. Hm, ale co když v nadšení a entuziasmu mohou žít i dospělí? Během února plánujeme na eMontaně ve velkých článcích představit dvě jména, která možná ještě neznáš, ale jsou to zrovna příklady nadšenců, o kterých by možná i Panos řekl: ‚En Theos‘.

_____________

Mimochodem, ‚Theos‘ se v Leonidiu jmenuje i jeden populární sektor. Přemýšleli jsme, jak to zařídit, aby se tam netvořily takové fronty na cesty: Mělo by tam být povoleno lézt pouze stylem „the OS“. S božskou silou rovnou ke slaňáku.

 

________________

Standa „Sany“ Mitáč / únor 2025

Širočina k nezaplacení. A druhá k zaplacení

Nejkratší měsíc roku doslova proletěl, v kalendáři visí Elík a máme tu začátek března s předpovědí řady slunečných dnů. Na úvod díky všem za reakce a zpětnou vazbu ohledně videa z teplické Hlásky, které jsme publikovali minulý týden.

Normální lezec k našemu počínání přistupuje nějak takto: Vybere si cestu, která se mu líbí, chvíli ji různě obléhá a zkouší, pak vyleze stylem AF, a když se všechno dobře sejde, pošle ji na kusovku. Tím se kruh uzavře, je hotovo, posekáno a jde hledat zase nějakou jinou. Ideálně trochu těžší.

To by však nebyla Kristýnka Kwasniaková, kdyby nenapsala do mailu po publikování posledního videa:
„Bylo super být aspoň trochu součástí takového projektu. Úplně mě (nejen) ty záběry na Hlásku, cos natáčel z protějšího svahu, motivovaly zajít tam letos znovu a zkusit to zase trochu jinak. Je překrásná! Tak čistá a velkolepá…“

Z toho je cítit srdce a trochu jiný přístup k věci… A není to jen ona, kdo má tak silný vztah ke spárovému lezení. V březnu se přesuneme na kraj moravské metropole, kousek od hráze Brněnské přehrady… Asi už tušíš… Měli jsme tu čest popovídat si s dalším skvěle posedlým člověkem, který patří do naší lezecké komunity. Spáry nejen leze, ale i vytváří. Dozvíš se od něj třeba to, za kolik se dá postavit tréninková širočina pro lezeckou veřejnost…

Dobře, klidně něco málo prozradíme. Za umělý kus spáry, kde se můžeš sdírat a nadávat, zaplatil kolem 120 000 Kč. „Třeba jen voděodolná překližka, která je použita jako podklad a tvoří zadní stranu širočiny, vyšla na 50 000 Kč. Samotné struktury dalších 50 000 Kč.“ A to ještě dostal od kamarádů dobrou cenu. Takže až se tam někdy budeš trápit, vzpomeň si, že jedno dvojžábové tempo vyjde zhruba na dvojku. Vzhledem k tomu, že vstup je dobrovolný, je z toho také cítit srdcařina…

Na přípravě článku právě pracujeme, tak snad tento měsíc na eMontaně.

________________

Standa „Sany“ Mitáč / březen 2025

Dobrovolní trosečníci. Sami na ostrově, kde se probouzí divočina

Dneska je to přesně devět dní, co malá dřevěná bárka zvedla kotvy a za brumlavých zvuků dvoutaktního motoru vyrazila vstříc otevřenému oceánu. Na její palubě tou dobou sedělo šest Indonésanů, kteří dojatě mávali dvěma bělochům, které nechávali za svými zády.

Ti dva ještě dobrou půlhodinu osamoceni mlčky stáli na panenské pláži. Nohy si máčeli v monotónním mořském příboji a vychutnávali si sílu onoho jednoduchého, přitom tak intenzivního okamžiku. „Neskutečné, vážně jsme tu zůstali úplně sami,“ honilo se jim současně hlavou.

Nacházeli se na odlehlém ostrově Pinang, zhruba sto kilometrů od Sumatry v západní Indonésii. Sami dva na pětapadesátihektarovém ostrově. Bez lodi, s omezenými zásobami jídla a odkázáni pouze na elektřinu vyrobenou ze Slunce. Kdyby chtěli, mohli si to samozřejmě zařídit jinak. Někoho si přizvat, nechat si dovážet potraviny a používat elektrický agregát. Oni se tak ale svobodně rozhodli.

Ostrov, na kterém běžně žije a pracuje deset až patnáct lokálních zaměstnanců, kterým po většinu roku dělá společnost zhruba desítka návštěvníků malého resortu, jakoby najednou úplně změnil svoji atmosféru. Zázemí a všechny jednoduché přírodní stavby zůstaly na svých místech, bez svých běžných osadníků se však staly pouhými neživými objekty.

Po dvou měsících, které tu do té doby oba strávili, najednou začali úplně od nuly.

„Kolik času budeme moct každý den používat elektřinu?“
„Za jak dlouho se nám v lednici bez proudu zkazí jídlo?”
„A nebudeme se tu sami bát?“

Zdánlivě důležité otázky se najednou staly absolutně bezvýznamnými. Jejich život totiž začala určovat příroda. Chodili spát hned po západu Slunce a probouzeli se další den těsně před svítáním. A dlouze přemítali o tom, jak rychle člověk zvládne přetočit své pomyslné vnitřní hodiny.

Měnit se začal i ostrov samotný. Zvířata, která na poměrně velké ostrovní ploše žijí, ihned vycítila lidskou absenci a začala si brát zpátky své teritorium. Nad hlavami jim v korunách kokosových palem začala přelétávat hejna pestrobarevných papoušků. Běžně plaší varani a krabi se začali bez ostychu promenádovat všude kolem. Jeden z hadů se usídlil v chatrči naší dvojice, jenom tam ležel a mlčky je dlouhé hodiny pozoroval. A dvacítka domestikovaných slepic se stala jejich nejbližšími kamarády.

Základní pud sebezáchovy všem zvířatům sice zůstal, bez ostychu se však den za dnem přibližovala blíž a blíž. Bránit se tomu nemělo smysl, stejně by to bylo zbytečné. Než kamkoli vstoupili, dvakrát onen prostor letmým pohledem prozkoumali. Jinak si ale oba nastálou proměnu užívali.

Tak nějak přirozeně se novému životnímu rytmu přizpůsobili a najednou jim přišel tou nejsamozřejmější věcí na světě. Četli si knížky, když dostali hlad, něco malého si uvařili, pozorovali velryby skotačící nedaleko pláže a jen si tak užívali, že jsou. Všechno ostatní totiž absolutně ztratilo na významu.

Až tenhle pohádkový příběh za pár dní skončí a hrstka Indonésanů se vrátí po největších muslimských oslavách, život se vrátí zpátky do zajetých ostrovních kolejí. Jídlo třikrát denně až pod nos, nonstop elektřina a jakýkoli problém technického rázu rychle vyřešen. Pomyslná jizva na duši, která v obou trosečnících asi už navždy zůstane, se ale naštěstí jen tak nezahojí…

Užij si příchod nového měsíce a raduj se i z těch nejbanálnějších věcí.
Z břehů Indického oceánu zdraví,

________________

Jakub Freiwald / duben 2025

Když člověk plánuje, pánbůh se směje

Květen je tu a s ním na měsíc přebírám pomyslnou taktovku nad repertoárem eMontany. Během minulého dirigentství jsem jako fanynka životního punku věrně čekala, jaká témata redakční měsíc přinese. Tentokrát jsem se však rozhodla prubnout úplně novou betu!

‚Všechny články si nachystám předem. Připravené texty mi autoři pošlou už během dubna, upravené fotky budu mít předem nachystané od Standy, všechno to zedituju do prvního máje,‘ mnula jsem si ruce, jak mám věci pod kontrolou. Taky znáš ten pocit, kdy ti všechno jako zázrakem vychází? Do karet mi hrálo i mediální partnerství eMontany s letošním ročníkem boulder závodů v italském Val di Mello. ‚Jediný text, který během května reálně napíšu, bude reportáž z Melloblocca, to bude paráda!‘

Plán zněl jasně.

Dneska si nejsem jistá, kde přesně se stala chyba při jeho realizaci. Vím jen, že se najednou rozpadl. Téma Horizontu se změnilo ze dne na den, když se ozval Vojta Starý z cyklovýjezdu po neprobádaných končinách Mongolska. Těm fotkám zkrátka nešlo odolat! O pár dní později se změnilo i téma Článku měsíce a pak už to šlo ráz na ráz. Posunuly se další termíny a předem plánovaný obsah.

Aby toho nebylo málo, tak předpověď počasí v Mellu začala hlásit deště a festovní zimu. „Tak si to uděláme míň lezecké a víc kulturní,“ chlácholily jsme se se Zůzou Aligerovou, se kterou jsme měly tvořit reprezentační tým naší redakce. Pár kapek navíc nám přece plány nerozhází! Přišel ale moment definitivního zlomu – chystala jsem se do své Mazdy před domem nanosit batohy s lezením a jinými nezbytnostmi…

Avšak do zaparkovaného vozidla narazili dva čerství maturanti svým autem. „Chcete volat policajty? Tohle bude stejně na totálku,” posoudil znalecky ten zkušenější koumák. „Zrovna před týdnem jsem tohle řešil na jednom parkovišti.“

Krátce na to odevzdaně hlásím Zůze do telefonu: „Na cestu do Itálie už nemám morál.“

Vybavuju si své oblíbené motto napsané za barem Tošováka: „Když člověk plánuje, pánbůh se směje.” Přesvědčuji sama sebe, že všechno zlé je pro něco dobré. Třeba se do Mella vydáme za rok ve větší partě.

Jedno dobrodružství možná nevyšlo, ale v květnových tématech o ně nebude nouze. Vojta ve svých denících z Mongolska píše: „Mapy zase nesedí, a tak jedeme podle rad místních. Krajina je tady úchvatná – zasněžené kopce, zamrzlá řeka, kde se sem tam objeví modrá nitka tekoucí vody.“ No není to paráda?

Dobrodružství prostě nezastavíš ani perfektně promyšlenou strategií. Květen jede dál podle zažitých pravidel punku a ty se můžeš těšit na texty plné vtipných historek, dobrých fotek a nečekaných situací z celého (nejen lezeckého) světa.

Otevřenou náruč ke všem květnovým zvratům přeje

________________

Terka Ševečková / květen 2025

„Old's cool!“ Když svět zrychluje, šlapu na brzdu

Pamatuju si naprosto živě, když jsem poprvé svým rodičům vysvětloval, jak funguje počítač. Mně bylo možná sedm, jim kolem třicítky. Koukali na tu divně vypadající hučící krabici s obrovským monitorem a nechápali, co na ní proboha celé ty dlouhé hodiny s mladším bráchou děláme.

K nové revoluční technologii přistupovali s lehkou nedůvěrou, postupem času ji ale začlenili do svých životů. S počítači a poté i telefony se naučili uspokojivě pracovat, nikdy jim ale úplně nepřirostly k srdci.

„Co to po mně zase chce?“
„Proč tam na mě pořád něco vyskakuje?“
„Já bych ten krám nejradši vyhodila z okna!“

Podobné jízlivé poznámky trousili na konto bezbranných němých přístrojů, které se vzpouzely jejich pokynům. Přitom většinou stačilo odkliknout jednoduché vyskakovací okno nebo se prostě řídit pokyny uvedenými na obrazovce. Frustrace však byla moc silná a racionální přemýšlení šlo stranou.

O skoro třicet let později jsem na tom dost podobně. Tolik sice neremcám, pokroku se ale taky pomalu začínám stranit. Nejrůznější skvělé pomůcky se na mě řítí ze všech stran, nechávám je kolem sebe ale volně proplouvat. Knížky čtu pořád na papíře, nemám chytré hodinky a umělou inteligenci vědomě k ničemu nepoužívám.

Všechno se zrychluje a snaží se mě vtáhnout do víru nejnovějších inovací. Čím víc mě vábí k sobě, tím víc se od nich vzdaluju. A čím víc všechno kolem nabírá na obrátkách, tím větší tendenci mám šlápnout na brzdu a ještě víc zpomalit. Možná si svojí zarputilostí a odmítáním skvělých zlepšováků pro šetření času a větší efektivitu práce zbytečně komplikuju život. Chlácholím se tím, že pokud jsem je nepotřeboval doteď, nebudu je potřebovat nikdy. 

Vygenerovat podobný text by přitom různým robotům zabralo maximálně pár vteřin. S vhodně definovanými klíčovými slovy a bez větší námahy by se písmena a řádky složily do strukturovaného fundovaného textu. A nikdo by to nejspíš ani nepoznal. Tak proč se namáhat?

Často si při podobných úvahách vzpomenu na své rodiče – „Old’s cool!“ Jsem možná staromódní, tenhle vlak si ale rád nechám ujet. Za pár let možná budu překvapeně koukat, co všechno se kolem mě změnilo. Možná k lepšímu, možná k horšímu. Z nějakého vnitřního přesvědčení ale všechny ty novodobé pomocníky prostě nechci pouštět do svého života. Ať pomáhají ostatním, já je (zatím) k ničemu nepotřebuju.

Užij si pohodový a hlavně pozvolný začátek léta,

________________

Jakub Freiwald / červen 2025

O večerním pozorování Canopusu. Vlaku, co láká k dobrodružství

Každý večer vyjíždí z Prahy jeden celkem provokativní vlak. Nejprve zamíří směr Děčín, pokračuje Labákem, v Drážďanech zahájí úhybný manévr směr Francie a v devět ráno zastaví v Zürichu, nadostřel Bernských Alp.

‚Tyjo, To musí být pohoda. Během jízdy si přečteš kus knížky, v klidu se vyspíš s nataženýma nohama, a k tomu máš dobrý pocit, že to jde i bez spalování nafty ve vlastním autě,‘ říkám si občas, když modrobílý vlak s názvem EN Canopus sleduji během jeho cesty českým severem. Většinou opouští republiku poloprázdný.

Proč to zatím vypadá, že se mu moc nedaří? Asi jednoduchá matematika: za projížďku Canopusem dáš zhruba 5 000 Kč (nejlevnější lehátko), a kdyby se člověk chtěl svézt navazující hromadnou eko-dopravou třeba až do Wallisu: například Zermattu nebo Saas Fee, připlatí si dalších 3000 Kč (ceny za zpáteční jízdenky). Takže dohromady 8000 Kč.

Kdežto cesta starým dobrým nafťákem vyjde pořád na nějakých 2500 Kč na osobu, když jedeš ve dvou. To je pro vlak těžká konkurence – do kufru auta si samozřejmě nabalíš vybavení od bouldrů po mixy, připravíš zásobu jídla a jsi flexibilní ohledně přesunů. Takže noční spoj sice láká, nicméně pro jakýkoliv tým „dva a více lidí“ zatím nemá ekonomický smysl. Ve čtyřech už vůbec ne.

Pak je tady ale ještě další rovina, řekněme „aspekt výzvy“. Před nějakým časem jsme zpracovávali velký článek o českých alpských chatách z 19. století, kdy se průkopníci alpinismu kodrcali do Tyrol pomocí parních vlaků a koňských povozů dva a půl dne… Oproti tomu, přímý noční 14hodinový spoj do srdce Švýcarska je stále celkem pohoda.

Takže co jednou zkusit auto nevzít, zbavit se všeho toho luxusu – dostupné nafty a možnosti naložit vůz až po střechu vším tím myslitelným matrošem? Odříci si pohodlí domova, respektive nepřesouvat do hor celý „domov na čtyřech kolech“? A dopřát si trochu dobrodružství? Uměl by se člověk ještě sbalit do jednoho batohu jako před pár lety a vyrazit vlakem/stopem/busem na dva týdny do Alp na nějaké kopce nebo stěny?

Když máš malé děti, obtížnost se stupňuje, ale každé další večerní pozorování Canopusu (zároveň jméno druhé nejjasnější hvězdy na obloze, pozn. aut.) člověka nutí do úvah, vizí a plánování. Snad na tenhle lůžkový spoj jednoho dne přijde ta správná chvíle. Ideálně s nějakou levnější jízdenkou z předprodeje. Každopádně to zní jako cesta do Alp, na kterou se doma bude dlouho vzpomínat.

________________

Standa „Sany“ Mitáč / prázdniny 2025

„Zpátky do lavic a do reality.“ Nebo raději ne?

„Tak, a půlka prázdnin je v čudu,“ zněla památná věta babičky. Procházela obývákem a říkala to úplně s klidným hlasem. Věděl jsem, že to nemyslí zle, ale její pravidelné sdělení mě vždycky trochu naštvalo a způsobilo bodnou ránu. Během základky i střední jsem měl vypozorované, že srpen uteče rychleji než červenec. ‚Proč má potřebu mi to každý rok připomínat?‘

Pojem „prázdniny“ patří spíš školákům, ale stejně je to i po letech divný pocit, když končí… Najednou jsme ve druhém týdnu měsíce září, dny se skokem zkracují a množství odkládané práce neustále narůstá. Celkem skličující pocit.

Potřeboval by přebít trochou optimismu… Uběhlo šest let od doby, kdy jsme vydali velký rozhovor se Seánem Villanuevou, který vznikl během jedné z jeho prvních návštěv Adršpachu. Společnou konverzaci tehdy Terka Ševečková zahájila takto: „Je teprve začátek léta a už vím, že se mi z téhle pohádky nebude chtít zpátky do reality.“

Seán jí na to řekl: „A co když je tohle ta realita?“ Hned první reakcí bylo zároveň vypáleno jedno z největších poselství celého textu… Během čtení jsem se tehdy zastavil a přemýšlel jsem.

‚Nenechat se strhnout okolím, udělat si věci po svém, nebát se jít proti stereotypům…‘ Člověk si to asi musí pořád opakovat a nezapomenout. Věřit. Neztratit nadšení.

Mimochodem, druhou půlku roku vnímá jako perfektní čas pro velké projekty Jacopo Larcher, jeden z nejlepších tradičních lezců současnosti. Právě s ním připravujeme velký rozhovor. Sympaťák z Jižního Tyrolska zřejmě také přidá nějakou inspiraci pro pozdní letní čas.

Povedenou zářijovou realitu (a její tvorbu) přeje

________________

Standa „Sany“ Mitáč / září 2025

Selfie tyč místo druhého cepínu? Ani ne, díky

Do alpského firnu: bezkonkurenční. Obzvlášť dobře se zasekává odpoledne, když nestíháš sestupovat a sníh už je mírně rozměklý. Takhle pevná a skladná věc ti ušetří i nějaké gramy – nemusíš do hor zbytečně tahat druhou zbraň. Selfie tyčka má díky promyšlené ergonomii také výhodu ve svazích kolem 30 stupňů – dá se o ni opírat nebo ji můžeš použít jako sklonoměr. V nouzi potom jako prchačku, za kterou slaníš, když ji zaklíníš mezi kameny. Dá se vzít i na skalky, kde ti dobře poslouží jako kratší šáhlo. A její největší výhoda je, že celé svoje lezení můžeš natáčet ve 4K nebo rovnou streamovat.

Dobře, teď vážně… Když na YouTube vyskočilo video Magnuse Midtbø: „I Attempted to Climb Europe’s Most DEADLY Mountain“, nechtěl jsem jím ztrácet čas a záměrně ho vynechal. Ale včera kámoš říká: „A už jsi viděl toho Magnuse na Matterhornu? To by ses asi měl podívat.“ Tak jsem si to tedy pustil… Přiznávám, že ne celé vkuse, trochu jsem to překlikával. Obrázek jsem si každopádně udělal. A celkem souhlasím s jeho autorem: „Je to asi první video, u kterého vlastně lituji, že jsem ho natočil,“ říká Magnus na konci.

V komentářích pod videem bylo asi řečeno vše důležité – lidé se předháněli v různých seznamech, co udělal špatně… Pravda, influencer nezvolil zrovna ideální místo, kde se učit připevňovat mačky. Výčet blbostí netřeba znovu opakovat. Jen by mě zajímalo, jestli Magnusovi video s 1,7 milionem shlédnutí (po týdnu) nakonec vydělá více, než kolik si za výstup na Matterhorn řekne zkušený profi horský vůdce. (Což je dle cen na internetu zhruba 50–100 000 Kč.)

Jestli měl Magnus štěstí, tak Balin Miller (mladý alpinista a rodák z Aljašky) ho neměl… Minulý týden si nepohlídal konce lana a během živého přenosu proslanil do hlubiny. Mainstreamová média okamžitě vytěžila obsah… „Hrůza na stěně, která proslavila Adama Ondru: Pád slavného lezce v přímém přenosu!“ a další podobné titulky.

Na tohle video jsem se také proklikl. Chvíli jsem koukal, jak Balin slaňuje k zaseklému tahačáku, nechal jsem ho přejet převis, ale pak jsem to rychle vypnul. Na pokračování už jsem žaludek neměl. Čest jeho památce.

Sdílení lezeckých zážitků je fajn, ale někdy už je to na mě moc…

Pohodový a opatrný říjen přeje

________________

Standa „Sany“ Mitáč / říjen 2025

DÍKY ZA PODPORU | Jsme nezávislý redakční tým – nepřejímáme, tvoříme