Když svačina nezabere moc místa v batohu, je to ideální stav. Jen tak po troškách zobat na štandu – efektivně, výživně… Zdá se, že řetězce a výrobci jídla pochopili osvědčenou filosofii: v horách méně znamená více.

Kdysi 200gramová Studentská pečeť (140 Kč, v akci za 70 Kč) nezatíží batoh tolik jako dříve – ušetříš 20 gramů. Máslové sušenky Opavia také sledují trend a díky zmenšení se ti lépe vejdou do vrchlíku batohu. Hašlerky se natolik smrskly, že jich můžeš nabrat dvakrát více. V mrazu má člověk chuť hlavně na slané, takže oceníš balení sýru parenica, které se dnes pohodlně vejde do náprsní kapsy u bundy. Váží 110 gramů a po třech kousnutích můžeš rovnou vyrazit do další délky.

A nebo je to nějaká potichá a plíživá taktika – pomalu (rychle) zvyšovat cenu a na druhou stranu po kousíčkách zmenšovat balení? To ne, to by si k váženým zákazníkům určitě nikdo nedovolil. Navíc by potravinářským firmám hrozila past: když se výrobek bude zmenšovat o 10 gramů ročně, tak jednoho dne úplně zmizí a zbyde z něj jen plastový obal. Otázka je, kolik spotřebitelů si tento obal z nostalgie nebo setrvačnosti bude nadále kupovat…

Mark Twight v knize Extreme Alpinism píše, že s jídlem by se to během lezení nemělo přehánět: „Again, Light Is Right.“ A Dean Potter to viděl ještě radikálněji: „Jednodenní výpad do stěny? Jídlo vůbec nebrat – člověk něco vydrží.“ A když to říká Dean…

Každopádně, moc děkujeme našim milým řetězcům za podporu myšlenek alpinismu a stylu „Fast and Light“. Vystřelíme do hor jako raketoplán.

Štíhlou linii v roce 2025 přeje

________________

Standa „Sany“ Mitáč / leden 2025

Kamenný mužík tam stál, ale minuli jsme ho. A stejně tak odbočku nahoru. S Belgičanem Didierem hledáme přístupovou pěšinu k sektoru Le Jardin Publique (Leonidio), ale stará kamenná cesta nás odtahuje dál doprava nahoru.

Vypadá pěkně. Okrově-šedivý amfiteátr slibuje technické lezení po lištách. Do čeho se pustit?
„Sakra, nepovedlo se mi načíst 27Crags ani UKC Logbook.“
„To nevadí, ne? Máme průvodce.“
„No, ale na těch stránkách najdeš hodnocení a doporučení, co se týká cest,“ vysvětluje Didier a odbíhá kousek od skály. Zvedá mobil směrem k nebi až do té výšky, kam ho pustí tenká šňůrka, která mobil spojuje s jeho krkem. Loví signál vehementně – jeden by měl strach, že si tou šňůrkou zezadu uřízne hlavu. Marná snaha. Internet v zastrčeném údolí za klášterem Élona prostě nefrčí.

Po vydatném lezení s jinak kamarádským Didierem scházíme zpátky k autu. Odchytává nás dvojice Rakušanů, kteří tu parkují svoji dodávku a ráno by chtěli vyrazit do stejného sektoru. Borec v mikině s nášivkou horského vůdce UIAGM vysvětluje jejich situaci: „Není tady signál a nestačili jsme si tenhle sektor stáhnout mezi offline soubory. Můžeme si ho, prosím, ofotit z vašeho průvodce?“ „Jasně, to není žádný problém,“ říkám a vzápětí poslouchám větu Rakušanů, která mi utkvěla: „No vidíte, tak nás dneska zachránila stará dobrá knížka.“ Všichni se té situaci smějí, jako kdyby tištěný průvodce byl nějaký polorozpadlý papyrus z Tutanchamonovy hrobky.

Nemá smysl v tomto krátkém textu hodnotit klady a zápory průniku nových technologií do skal. Jen jsem si v té chvíli naplno uvědomil rychlost, s jakou chytré přístroje do lezení vletěly. Co čekat dál? Namíříš na skálu mobilem a na displeji se ti ukážou barevné linky cest v reálném čase? Zobrazí se ti v procentech, jakou šanci máš na onsight vybrané cesty na základě tvého online deníčku? A budou kolem Ozvěny pobíhat zelené uniformy se čtečkou ve snaze načítat QR kód z tvojí ČHSky? Nechme se překvapit.

Použití těchto pomůcek je naštěstí otázka svobodné volby. Pro uklidnění staromilců budu nakonec citovat Oťase Srovnala mladšího, který v tom má jasno: „Do skal neberu ani průvodce. Akorát tě natěší, nebo zastraší, a pak je to stejně naopak. Pěknou lajnu poznáš od země.“ A dovolat se Otíkovi na mobil? Skoro nemožné.

________________

Standa „Sany“ Mitáč / leden 2024

Často nám někdo píše s žádostí o testování produktu, nabízí mediální spolupráci nebo třeba prosí o nějaké kontakty… Tohle jsme však v naší mailové schránce ještě neměli:

„Ahoj do redakce,
pracuji pro projekt Národní sbírka zlozvyků umělkyně Kateřiny Šedé. Sbíráme všemožné zlozvyky, které později budeme různě kategorizovat (např. lokální, profesní, rodinné, převzaté, národní, sportovní atd.). Již nyní jich máme okolo 30 000 a jedním z cílů projektu je vydání sbírky i knižně.

V rámci projektu nás zajímají i zlozvyky lezců (může jít jak o vlastní zlozvyky, tak o zlozvyky parťáků). Proto mě napadlo oslovit Vás s nabídkou spolupráce,“ píše Petra Konečná a pokračuje ve svém mailu.

Pokud máš další další/lepší nápady, budeme rádi, když se podělíš na [email protected].

Pěkný únor přeje

________________

Standa „Sany“ Mitáč / únor 2024

Občas se toho sejde až moc najednou.
Nejdřív infekce noh, která se, nehledě na způsob léčby, vůbec nezlepšuje. Když po pár týdnech konečně ustoupí, ozvou se vazy v rameni. A aby toho nebylo málo, přihlásí se o slovo chronický zánět dutin.

Každý jeden z výše uvedených scénářů dokáže člověka slušně paralyzovat. Nejen fyzicky, ale hlavně psychicky. Když se navíc spojí během krátkého časového intervalu všechny najednou, dostane křehká duševní pohoda slušně zabrat.

Hlava pracuje na plné obrátky a mozek začíná pochybovat i o těch nejbanálnějších věcech. Z nestálé situace jakoby neexistovalo žádné východisko. „Proč se to musí dít zrovna mně? Navíc v tu nejmíň vhodnou chvíli?“ Ruku na srdce, podobné nepříjemnosti řeší čas od času každý z nás a nejspíš neexistuje moment v životě, kdy bychom si dokázali s klidem říct, „tak teď, pojď do mě!“

Lezení, surf, nebo jakýkoli jiný sport musejí na čas na vedlejší kolej. Jejich místo můžou dočasně zastoupit třeba knížky, dlouho odkládané návštěvy kámošů nebo třeba ukulele, které až moc dlouho leželo netknutě v koutě pokoje.

Truchlit nemá smysl a nepomůže ani lítost. Daleko lepší je snažit se v podobných chvílích hledat něco pozitivního. Ale co? Pomyslné světlo na konci tunelu je v nedohlednu a udržet si pozitivní mysl bývá extrémně náročné.

Dá se na to ale dívat i z druhé strany. Nesnaží se nám náhodou naše tělo něco říct? Není čas trochu zpomalit, nebo snad něco změnit? Zní to jednoduše, jednoduchá řešení ale bývají těmi nejtěžšími.

Navíc v situacích, kdy se naše rozhodování řídí spíš než rozumem instinkty, a ve kterých nad námi přebírá moc nějaká vyšší síla, stejně nejsme pány vlastních činů a jedeme víceméně na autopilota.

A pokud je odpověď na otázku, „udělal bych to příště stejně?“ kladná, pak nám nezbývá než se podvolit osudu. Byla by přece škoda na každé pomyslné křižovatce volit tu jednodušší a bezpečnější variantu a bez mrknutí oka zavrhnout bláznivý nápad jenom proto, že se při něm může něco stát.

Osobně se snažím hledat v podobných nepříjemných zkušenostech, samozřejmě až s odstupem času, nějaký smysl či význam. Občas je to snadné, jindy vůbec. Záleží na tom ale vůbec? Nedělá přesně tohle náš život jedinečným? Velká hra s nekonečným množstvím proměnných a s předem nejasným výsledkem. Hra, ve které každý jeden, zdánlivě nesmyslný a zbytečný tah na šachovnici, může mít v budoucnu klíčový význam. Kdo ví.

Za necelé tři týdny začne kalendářní jaro. Naskoč do něj s elánem, a když náhodou přepálíš start a budeš muset na chvíli zpomalit, nevěš hlavu. Čas, kdy se budeš moct do všeho vrhat po hlavě, zase brzy přijde.

________________

Jakub Freiwald / březen 2023

Mají to tak i v nějakém jiném sportu?

Na jedné straně obdiv. Od nezasvěcených člověk často slýchá: „Jak dokážete jako ty pavouci lízt tak vysoko a držet se jenom za prsty?“ Na olympiádě dostane lezení další sadu medailí, Němci nominovali pískovcové lezení na seznam kulturního dědictví UNESCO a Američani ocenili film o sólování Oscarem…

Na druhé straně neustálý tlak. Tady jde o omezení lezení z různých stran. Tu jsou to zájmy zvířat (hnízdní uzavírky), tu jsou to zájmy dopravní (hrozby zasíťování a sanace skal), o slovo se hlásí také majitelé přilehlých pozemků (omezení přístupových pěšin) a problémů s parkováním také spíše přibývá…

Oproti většině jiných sportovců musíme o své území pořád tak trochu bojovat… Skoro jako kdybychom sami byli plnohodnotní členové přírodního ekosystému, kde každé zvíře hájí svůj prostor. Neuhájíš? Nemáš. Volejbalista by asi vypadal překvapeně, kdyby přišel ke své domácí hale a přečetl si: „Od 1. 12. do 1. 7. sezónní uzavírka.“

Kromě toho, že jako skalní lezci žijeme „ve střetu zájmů“, musíme zvládat být také „ve střehu“. A to neustále. O stejném tématu psal i autor minulého příspěvku 200 slov – největší riziko se schovává v detailech a rutině. Chyba z nepozornosti nás může stát život, který pro krásu a svobodu pohybu neustále tak trochu vsázíme. Malá hloupá blbost, nezašroubovaný zámek, trocha smůly a je zaděláno na velké neštěstí…

Ve světě skal se podobáme našim kolegům – ohroženým druhům. Neustále manévrujeme mezi tím, kam smíme a kam ne, bojujeme o prostor a zůstáváme ve střehu. Žijeme přítomností a máme radost z každého dalšího dne. Kéž by nám tyto okolnosti alespoň zajistily, že tak rychle neotupíme a bude nás to udržovat tělesně i duševně svěží.

________________

Standa „Sany“ Mitáč / duben 2024

Když přijedu do nějaké lezecké oblasti poprvé, rád se z průvodce dozvím, jaké cesty stojí za to. Třeba v Sasku, kde jich je přes 20 000, jsem byl v začátcích za hvězdičky hodně rád a koukám na ně doteď. Život je krátký, a tak mně přijde v pohodě, když mi někdo poradí a cesty doporučí…

Jako uživatel to vnímám tak, že průvodce mě má oblastí „provést“, tedy i vybrat, co je tam nejlepšího a nejzajímavějšího. Proto turisté z Japonska chodí na Hrad, Karlův most a Staromák místo toho, aby bloudili ve Stodůlkách, Strašnicích a Kobylisích…

Hvězdička v průvodci je subjektivní věc… Překládám si ji takto: jde o pěknou cestu (kroky + linie) nebo významný výstup s ohlédnutím na dobu svého vzniku. Zároveň cítím jakousi nepsanou garanci, že se člověk nezabije, když využije všechny smyčkovací možnosti a nebude zbytečně padat v nejlehčích místech. Někdo si ji může vykládat takto: sem nechodit, tady hrozí mainstream a lufťáci.

Proč vlastně úvodník o hvězdičkách? Zdá se, z nových pískovcových průvodců tento zažitý symbol pomalu mizí… Nejdříve jsem zaregistroval, že opustily Prachov (2018), potom Skalák (2023) a teď už chybí i v prvním dílu Ádru (2024). Kdo je chce, musí si je přemalovat ze starších vydání.

Těžko říct, co je doopravdy hlavní důvod odklonu od hvězdiček. První mě napadá: „Pojďme uchránit oblast pro nás, co to tady stejně známe,“ nebo další: „Pojďme uchránit populárky před nájezdy lezců.“ Nebo jde o tah v duchu dnešní hyperkorektní doby – raději nikoho neurazit? Není to jen případ českého písku, třeba průvodce na Leonidio od místního uskupení Panjika hvězdičky také záměrně nemá… Poslední důvod: ušetří to nějakou práci.

Skalácký průvodce mi „bez“ přijde v pořádku – vzhledem k povaze materiálu a stavu některých cest… (Škoda, že zmizely také stránky o historii a Sochorovy nákresy.) Na druhou stranu, třeba v Ádru bych hvězdičky uvítal. Tam si myslím, že spárové cesty větším provozem tolik neutrpí (pravda, stěnovky ano). V nejnovějším průvodci jsem se těšil zejména na hvězdičky u vybraných cest za posledních 25 let. Nejsou tam. Mimochodem, v této nové bibli chybí také reklamy, což je naopak dobrá frajeřina.

Jak tedy naložit s průvodci bez hvězdiček? Absence předvýběru se dá pojmout jako výzva – alespoň člověka podnítí zkusit opomíjené cesty, na které by jinak nezbyl čas, nebo lézt ve skalách „podle ksichtu“ (což třeba v Ádru dokáže málokdo)… Více se bavit s ostatními lezci, nechávat si doporučit „na míru“, nebýt jako japonský turista… A nakonec, nikdo z prvovýstupců se nemůže cítit ukřivděně, že mu autoři „nepochválili“ cestu.

Závěrem – každé řešení má svoje pro a proti. Jaká bude nejlepší taktika pro příští průvodce? Hvězdičky ano, nebo ne? Jak to kdo vidí? Kdyby si autor textu musel vybrat, asi by se přes všechny nevýhody zařadil mezi „hvězdičkáře“. I pro ty věčné vášnivé debaty, které zachytil Viktor Pařízek ve své písničce: „Kdo týhle cestě hvězdičku dal, ten si z nás asi pr*el udělal.“

________________

Standa „Sany“ Mitáč / květen 2024

Je před pátou ráno a všude kolem zatím panuje černočerná tma. Poklidnou atmosféru narušuje jenom budík, který nekompromisně rozráží všudypřítomné ticho. Nacvičeným pohybem ho zamačkávám a s velkou nevolí vylézám z postele.

Tma je i ve chvíli, kdy nakládám surf na motorku a během cesty na hodinu vzdálenou pláž. Rozednívat se začíná až ve chvíli, kdy trochu neochotně skáču do oceánu. Když o pár chvil později sjíždím první vlnu a endorfiny zaplavují rozespalé tělo, Slunce se poprvé dotýká horizontu a s velkou pompou ohlašuje příchod nového dne.

Jakákoli únava a pochybnosti o správnosti mého rozhodnutí jsou rázem ty tam. Měkké sluneční paprsky probouzí jak mě samotného, tak i přírodu kolem a všechno najednou ožívá. Jako by vládly nějakou nadpřirozenou neviditelnou silou, která den za dnem dává vše do pohybu a roztáčí zkřehlá kola našich rozespalých životů.

„Jsi blázen!“
„Absolutně nechápu, jak můžeš vstávat v tuhle hodinu!“
„Asi máš problémy se spaním, co?“

Podobných přívlastků jsem si za poslední dva roky, kdy se pro mě brzké ranní vstávání stalo běžnou rutinou, vysloužil už celou řádku. Přitom tomu není tak dávno, kdy jsem stejnými uštěpačnými poznámkami běžně častoval kohokoli, kdo měl ambici začínat nový den v podobně bláznivém duchu.

Proč mi tedy najednou nevadí den za dnem platit nemalou spánkovou daň a oželet pár hodin v posteli? Hlavní důvod je prostý – surfing. Ráno je oceán nejklidnější, nefouká a nikde většinou není ani noha. Čistý pragmatismus a vypočítavost, které se ale postupem času proměnily v životní styl.

Možná si to jenom vsugerovávám, ale mám pocit, že ranní paprsky mě nabíjejí energií, kdežto ty večerní naopak ukládají ke spánku.

Když vstávám v pět ráno, můj den je o kus delší. V devět, kdy jsem dřív běžně vylézal z postele, už jsem po snídani a nastartovaný na cokoli, co mě zrovna čeká. Nepopírám, že po obědě občas na chvíli odpadnu, krátký šlofík ale přece ještě nikomu neublížil. A večer, světe div se, nemám ani chuť vymetat hospody. Každé jedno pivo je totiž ráno cítit a každá hodina spánku před půlnocí se počítá. Platí jednoduchá rovnice: čím dřív jdu spát, tím lépe tělo přes noc zregeneruje.

Existuje určitě pár objektivních důvodů, jako třeba nucený budíček před rozedněním do práce, které člověku na náladě nepřidají. Jinak ale myslím převládají samé benefity – jak v tropech, tak třeba i v horách. Rozbředlým odpoledním sněhem se chce brodit málokdo.

Až se navíc někdy v budoucnu dostaví ona pověstná stařecká nespavost, budu připraven. Do té doby bych ale klidně založil hnutí za brzké vstávání. Přidáš se?

________________

Jakub Freiwald / červen 2024

Školnímu roku odzvonilo a přišly prázdniny. Vzduch se naplnil typickou vůní teplé letní pohody. V kanadském Squamishi dokonce vysvitlo Slunko, které se tady tak rádo schovává za dešťové mraky a ničí tak nadšeným lezcům velkolepé projekty v místních spárách. Malé přístavní město ožilo a typické: „Jak se daří?“ Vystřídalo: „Tak co plánuješ na léto?“

Dovolím si vykopnout odpověď jako první. Plánuju konec roční dovolené a návrat do „normálního světa v Česku“. Ať to znamená cokoliv. Před rokem jsem byla hodně zvědavá, co moje okolí řekne na odchod z práce kvůli chuti cestovat po světě. V podstatě se shodli: „To děláš dobře! Jen jeď, dokud nemáš povinnosti.“ Zřejmě se v jednu chvíli život změní a přijde už jen rutina, práce a utrpení. Nejvíc mi ale v hlavě zůstala věta jednoho kamaráda: „Jeď, já bych na to neměl odvahu. A hlavně přidávej hodně fotek na facebook, ať na to dobrodružství můžu aspoň koukat.“

Pan Rejpal – hlásek v hlavě, který potřebuje vždycky všechno zkritizovat – to tehdy tiše komentoval: „Takže mám jít s kůží na trh a vystupovat ze svého komfortu, aby ostatní sosali pocit velkých zážitků prostřednictvím koukání do mobilu? Navíc z bezpečí teplé sedačky obýváku? To je teda spravedlnost.“

Hlásek po krátkém momentu usnul. Před pár dny mě ale k myšlence virtuálního dobrodružství vrátil jiný kamarád. Tentokrát to vzal z opačného konce. Během našeho tlachání o sociálních sítích mi povídá: „Já jsem dřív hltal všechny lezecký videa a rozhovory. A v jeden čas jsem si řek, že se na to nechci jenom koukat, ale chci to sám zažívat. Představ si, že už jsem si pak neposlechl ani rozhovor s Mocanem. Měl jsem pocit, že bych ho tím vlastně trochu poznal a vyplácal si tak možnost pobavit se s ním osobně.“

A od té chvíle si ten život jede pěkně na onsight. Žádné sáhodlouhé přípravy na cesty nebo pevně nalajnované plány. Prostě vchází do dveří, které se před ním otevírají. Pokaždé mu to přinese historky, nad kterými valím oči a nevěřím vlastním uším. Jedno se mu musí nechat. Nepřestává být zvědavý, co mu ten svět přinese, a díky tomu si ho užívá dosyta.

S přicházejícím létem přeju kus takové zvědavosti i tobě. Neboj se na chvíli vystoupit z vlastního pohodlí a ochutnávat svět na vlastní kůži. Nakonec nezáleží, jestli ho objedeš kolem dokola na katamaránu, nebo se v hospodě pustíš do řeči s některou z lezeckých legend. Každá vlastní zkušenost se počítá!

Léto plné životních onsightů přeje

________________

Terka Ševečková / prázdniny 2024

Proč to někdy funguje a někdy ne? Asi magie. Horší návrat: Nastoupíš do staré známé cesty, možná ji i trochu podceníš, nebo prostě jen nemáš den: „Tyjo, to je nějaký těžký!“ Oproti tomu lepší návrat: Tělo poslouchá, chyty se zvětšily, v klíčových krocích cítíš převahu a pod slaňákem si užíváš naplňující pocit, že teď už to určitě nepustíš. „V čem byl minule problém?“

Pak je tady skála – pořád stejná, což je ta nejdůležitější součást kouzla. Zůstává neměnná a čeká. Co pokus a dotek, to jiný člověk. Jméno v občance má sice stejné, ale při každé návštěvě ho provází jiná životní fáze, fyzická forma, zkušenosti, nastavení mysli, motivace… Jednou mu to jde lépe, jednou hůře.

Když švýcarský mladík Didier Berthod v roce 2005 se slzami opouštěl slavnou linku „Cobra Crack“, byl to úplně jiný člověk než vyzrálý muž, který ji po 19 letech dokázal konečně vylézt. Hodně dobrý návrat.

A co na to žulová „Cobra“? Asi nic. Ta mezitím, z geologického hlediska, maximálně mrkla okem. Možná si ani nevšimla, že po ní někdo lezl. Těžko říct. Od té doby, co před 300 miliony let vyvřela na zemský povrch, už zažila ledacos.

Zkoušíš cestu sezónu, nebo deset let? V porovnání se stářím skal to vyjde nastejno. Věže a masivy nám neustále trochu připomínají, jak jsou naše životy kratičké – skoro nepostřehnutelné…

Až se po odeznění babího vedra vrátíš do svého projektu, ať tě čeká ten „lepší návrat“. A na eMontaně se těš na velký článek o Didierovi,

________________

Standa „Sany“ Mitáč / září 2024

„Takže vy lezci máte takovouhle komunitu, jo?“ divil se jeden z kolegů v práci, když jsem mu popisovala výhody života poblíž skal.

„To teda! Možná je to tím, že svěřuješ svůj život do rukou parťákovi. Lezci jsou si tak nějak lidsky blíž. A většinou jsme sympaťáci,“ zasmála jsem se. Ale pravdou je, že si za tím stojím. Pokud se zrovna nesnažíš sjednotit pravidla lezecké etikety [čti: nedohaduješ se zas a znova o maglajzu, o definovaných chytech v Krase nebo o (ne)vhodnosti špacírovat po okruhu v Ádru v sedáku a s lezečkama na batohu], cítíš se mezi tou lezeckou cháskou jako doma.

Vzpomínám si, jak mě v Kanadě překvapila absence podobně domácké atmosféry. Pod tak majestátní stěnou, jakou je Chief, jsem čekala rozparáděnou hospodu plnou upocených lezců vášnivě diskutujících o všem, co se během dne ve skalách šustlo… To tak je přece všude, myslela jsem si. Ale žádné: „Dneska jsem se v Cobře málem podělal, když jsem drtil tu jednoprdu a čekal, jestli mně šmejknou nohy,“ se nekonalo. Ani kytarové večírky nebo extrémní lezecko-orienťácké závody v podzimních plískanicích… Jiný kraj, jiný mrav – převládá čistý sport. Pak jedno pívo za dvě stovky na dobrou noc a v deset do postele, aby byla forma na ráno. Nechci říct, že lezení má být o vysedávání po hospodách. Ale přece jen mi ta naše kultůra chyběla.

Proč ale to rozněžňování? Asi to má na svědomí začátek podzimu. Zmiňované plískanice přináší víc prostoru promítat si vzpomínky ze slunečného léta ve skalách. Taky to venkovní nevlídno tvoří prostor stáhnout se na chvíli ze skal někam do tepla a nasát inspiraci na příští sezónu – třeba hned za týden na Póvlu při Špekově vyprávění z Yosemitů.

Ať už jsi fanda nekonečných hovorů o lezecké etiketě, nebo radši ladíš formu na brzký ranní start, neboj se pustit do chladných dnů trochu té naší kultury. Slunce už teď nemá takovou sílu, ale parta kamarádů ze skal tě zahřeje taky.

Podzim plný příjemných setkání přeje

________________

Terka Ševečková / říjen 2024

Tyhle zprávy se člověk v televizi nedozví. Nejlepší zdroje jsou kamarádi, kteří tam skutečně byli, mluvili s místními lidmi a něco si vylezli… Tak třeba východní Turecko – snad poprvé v novodobé historii se horolezcům od letoška otevírá (dříve vojensky uzavřené) pohoří poblíž města Hakkâri. Sněhové kopce do nadmořské výšky 4050 metrů. Turecký průkopník horolezectví a sběratel osmitisícovek Tunç Fındık tam příští rok chystá výpravu za panenskými horami. Na pokušitele podle letošních informací čekají volné směry jako v Alpách roku 1924…

Dobré reference dostal autor textu nedávno i na Tunisko. Dlouhý masiv se super vápnem, kde se dají navrtat vícedélkové cesty. A co je důležitější – působí tady už sebevědomá první generace místních lezců, kteří trénují na samo-domo bouldrovce a ve volném čase chodí bušit do skal. Sice jsou veřejností zatím vnímání jako podivíni a vetřelci, ale jdou si za svým. Underground se rozjíždí.

Největší překvapení pak zažil klučina z Česka, který zavítal do Senegalu. Místní mlaďáci v této západoafrické zemi jsou ukrutně silní. Na převislých skalkách, které připomínají Moravský kras, prý lezou francouzská 8áčka a 8béčka. Wau. A podobných míst na světě bude pravděpodobně mnohem víc…

Vypadá to, že lezecký životní styl si pomalu hledá cestičku napříč státy a světadíly… Určitě to s sebou nese nějaká úskalí, ale působí to jako osvěžující trend. Super je už jen to, že se třeba africkým klukům a holkám otevře nový svět toho, o čem mohou přemýšlet. Jak vnímat svoje tělo, kamarády a přírodu kolem sebe. Někomu lezení v budoucnu zajistí i obživu – může třeba rozjet další bouldrovku, obchůdek, průvodcování nebo ubytování. A to nejen pro zápaďáky.

Tahle první generace lezců si zaslouží obdiv a požehnání. Držte se! Zároveň to musí být výjimečný pocit – něco jako u nás na písku v 60. letech, kdy lezlo pár lidí, všichni se navzájem znali a fungovali jako rodina. Dnes už je lezecká rodina jinde. Ale to je vývoj. Jedna z hlavních myšlenek však zůstává: Svět lezení a fascinace horami/skalami stírá národnostní a kulturní rozdíly. „Make routes, not war.“

________________

Standa „Sany“ Mitáč / listopad 2024

Herní pole: Kolmé vápencové desky s dobrým třením (žulové spárové systémy lze také doporučit). Počet hráčů: 2 (max. 3). Věk: 18–99. Rozměry hracího pole: minimální výška 200 metrů.

(Společenské deskové hry vždy spolehlivě zaženou nudu, procvičí vaše myšlení a navíc přinášejí spoustu zábavy s přáteli a nové vědomosti. Oficiální text distributora, pozn. aut.)

Na úvod krátce k pravidlům. Respektive, kdy nejde o společenskou verzi? Třeba v případě hry „Stěna svítání“ v podání Adama Ondry a Pavla Blažka („Dawn Wall“ 9a+ v Yosemitech), tam šlo o verzi „one man show“. Nebyl to ani „Nekonečný příběh“ Niny Caprez a Barbory Zangerl – („Unendliche Geschichte“ 8b+ v Rätikonu), kde šlo o dvě jednotlivé hry s časovým odstupem a výměnou rolí.

Co verze „Tým OS“? To už je sice hra společenská, ale nemusí tak kvalitně zahánět nudu – obzvlášť, když každý posílá svoje délky stylem „suše“ a oba hráči bez komplikací postupují až na vrchol. Slaňují za světla a ten samý večer sbíhají k autu nebo ke stanu… Nebude moc o čem vyprávět. Dopustili se taktické chyby – vybrali cestu pod své možnosti.

„Tým FLASH“. A jsme tady: vyrovnaní parťáci, střižba pod nástupem a královská společenská deskovka. Kdo si myslel, že na svoji hranu dokáže jít jen na sportovce? To ještě nezná tohle lezecké drama. Tady zarveš na opravdový max – biješ se nejen za sebe, ale i za toho druhého, co tě dole jistí. Chceš to poslat, aby to kámoš nemusel opravovat. Chceš ušetřit síly sobě i jemu… Chceš vás posunout o délku výš…

Máš odmotáno víc než 40 metrů a čeká tě klíčový boulder… Je ti jasné, že spuštění na štand odsud nebude sranda? Tak do toho dej všechno a radši ještě trochu víc. Slyšíš, jak tě parťák zespoda podporuje? Pojeď!

První spadl? Ajaj… Nicméně, dobrá zpráva – stále máte naději na týmový FLASH. A teď začne ta nejvíc napínavá část. Detailně to parťákovi zkrokuj, po cestě dolů načárkuj, opucuj, udělej mu na štandu full servis – poděl se o proteinovou tyčku a pak spusť ten nejlepší beta-chrlič, který umíš. Vyžeň ho nahoru, protože přichází vaše poslední šance, jak zůstat v týmovém FLASHi. Na tyhle momenty budete oba dlouho vzpomínat.

„Tým RP“ nebo „Tým PP“ jsou také osvědčené deskové verze. Prověří zejména zarputilost a odhodlání všech postav. Herní doba se může protáhnout do pozdních nočních hodin a není výjimkou, že účastníci přespávají na předem neznámém místě… (Na což často navazuje bonusová „úniková hra“, pozn. aut.)

Pod stromeček se lezecká deskovka úplně snadno přivézt nedá, špatně se to balí… I když, co třeba „poukázka“ parťákovi s vytištěným topem a navrženým datumem odjezdu?

Ve zdraví prožitý advent a za necelé tři týdny se opět začne prodlužovat den,

________________

Standa „Sany“ Mitáč / prosinec 2024