200 slov: Malíček hluboko, nebo zalomit hranu dírky? Zalomit. S Adamem o přelezu „Bon Voyage“ 9a TRAD

Pořádný matroš do hor a skal

– inzerce –
Bunda ReLight 200 od Patizonu
Sedací úvazek Singing Rock Serac
Frendy Metolius Ultralight Master Cam

„Alespoň jednou za rok běž na místo, kde jsi ještě nebyl." Jeho Svatost dalajláma

– Citát pro tuhle chvíli –

Na první opakování si počkala přesně rok. Když tuhle tradiční linku na tvrdém písku francouzského Annotu vylezl James Pearson, pro server Planetmountain řekl: Mám pocit, že je to krásná cesta, a byl bych spokojený, pokud se ukáže, že to byl můj poslední těžký prvovýstup. Neříkám, že už nikdy nebudu hledat novou linii, ale mám pocit, že po vylezení Bon Voyage si můžu oddechnout,“ ulevilo se 37letému britskému lezci, který zkoušením projektu strávil 20 dní v průběhu dvou let.

Adam plánoval Bon Voyage navštívit už loni v listopadu, ale ve Španělsku mu tou dobou vykradli auto, čekali na opravu, pak musel domů, do toho přišla nemoc, tak se to celé posunulo na letošní únor. Podmínku prý trefil jako v listopadu, takže pohoda. Úspěšný přelez ohlásil včera. Jak vnímal lezení této jednodélkové tradiční cesty, která je co se týče fyzické obtížnosti (ne psychické) zřejmě nejtěžší na světě? Dočteš se v krátkém rozhovoru.

V čem tě cesta překvapila?
Byla asi taková, jak jsem doufal a snil. I co se týče odlezů – jestli ti zvednou játra, nebo z hlediska obtížnosti. Ale abych řekl pravdu – když jsme poprvé naslaňovali do té těžké části a osahával jsem si chyty, napadlo mě: „Wau, tohle je teda fakt hukot. Ty chyty jsou fakt špatný a jsou daleko od sebe. To snad ani nemůže jít.“ Stačilo by, aby tam chyběl jeden chyt a už by to nešlo. Je vážně zázrak, že to jde lézt a celkem rozumně odjistit po vlastním.

Jak to jištění vypadá?
Zakládal jsem šest frendů a pak tam jsou jedny hodiny (oba dva jsme je už měli provázaný, cvakali jsme jen expresku, stejně jako ostatní přelezci Le Voyage – je to dole ve společné části. Beru, že to není stoprocentně nejčistší styl, ale jinak se frendy téměř nedají vysbírat, protože je to extrémně do traverzu, pozn. AO). Dva poslední frendy jsou totálně tutový, že i já jim věřím asi stejně, jako kdyby tam byl nýt. V té spodní části jsou dva malinkatý tricamy, ale není to tam úplně nejtěžší. Psychicky to bylo v pohodě – pádu jsem se ani tolik nebál. Spíš bylo pro mě nové to, že jsem se kromě lezení na fyzickým maximu musel soustředit i na zakládání, montování camalotů…

Obzvlášť ten poslední před cruxem se tam zakládá celkem v blbé pozici – fixuješ lištu, stojíš na malým stupu… A chceš to udělat co nejpřesněji a zároveň nejrychleji. Aby ti to zabralo tři sekundy a ne deset, protože to velmi ovlivní tvé fyzické rezervy v nejtěžším místě… Dělalo mi to problémy hlavně v prvních dvou pokusech, kdy jsem lezl tak nějak ztuhle. Až teprve v přelezovém pokusu mi přišlo, že jsem se dokázal uvolnit a dostat se do stejného mentálního stavu, jako kdybych lezl vynýtovanou cestu…

Představit si, že lezeš vynýtovanou cestu… (foto: Petr Chodura, © Adam Ondra)

Cesta je prý trochu morfo… Vešly se ti prsty do dírek, nebo jsi musel zalamovat jejich hrany?
Ano, v klíčových místech jsou takový horizontální dírky/sloty, který vesměs stejně musíš prolomit, a pak je tam známá jednoprstovka, kde i já s tlustýma prstama dám malíček pěkně na bočáka až do hloubky. Ale malíček na otevřeno mám slabej – jednou jsem za něj zkusil zabrat a měl jsem pocit, že mě šlacha někam vystřelí. Použil jsem tedy prostředníček, zalomil hranu dírky a prst naštěstí vydržel. Myslím si, že je to krok, ve kterém se dá snadno zranit.

Co byl vlastně pro tebe crux?
Padal jsem až na vytrvalost v posledním těžkém kroku, což je takový kříž z levé lišty daleko daleko pravačkou směrem k hraně. Tam jsem se na RP dvakrát dostal druhý den, ale přestože krok sám o sobě není náročnej, neměl jsem šanci ho udělat.

Za kolik by to bylo na Lidomorně?
Myslím, že by to bylo devět áčíčko. James měl velkej strach, aby to nepřehodnotil. (usmívá se) Zajímala ho hlavně klasa v anglické stupnici – říkal, že E12 by to mohlo být jen v případě, že se potvrdí francouzské 9a. A o tom nemám pochyb. Kdyby to bylo normálně vynýtovaný, tak je to 9a. Čeká tě tam pár specifických kroků – jeden ti může super sednout, ale nějakej jinej vůbec. Musíš být hodně komplexní lezec, abys na tuhle cestu měl. Když třeba udržíš dírku za otevřený malíček, ale neumíš zalomit, tak v těch ostatních lištách budeš mít velkej problém.

„Musíš být hodně komplexní lezec, abys na tuhle cestu měl.“ (foto: Petr Chodura, © Adam Ondra)

Co se ti na Bon Voyage nejvíc líbilo?
Je super, že je to cesta po vlastním, která má sportovní nádech. Minimálně ty klíčový místa jsou po výborných frendech. Nic ti nehrozí, ale to neznamená, že by to nebylo morálový. Z nejtěžšího místa celkem pěkně lítáš – několikrát jsem to otestoval… Určitě pomáhá mít pozorného jističe, aby ti zkrátil pád a nenarazil jsi do vystouplé věžičky.

Strašně mě bavil proces toho, že lezu cestu na fyzickým maximu a zároveň zakládám. To byl novej rozměr. Snažit se sladit tempo lezení a tempo zakládání… I když je to jen mírňounkej převis, tak je vlastně docela fyzickej. Je tam spousta akrobatických kroků, kdy držíš dobrý chyty, ale vtip je v tom, že jsou daleko od sebe a jsou tam špatný nohy… Styl lezení se různě mění… Takových cest moc na světě nenajdeš. Ani na nýtech.

Myslíš, že to je nejtěžší trad cesta světa? Co třeba Meltdown nebo Tribe – lákají tě časem vyzkoušet, abys to srovnal?
Samozřejmě je blbý to z mojí pozice nějak komentovat, ale Tribe vylezl James velmi rychle. Nevyjádřil se ke klasifikaci, ale určitě považuje Bon Voyage za těžší. Meltdown už se bere jako potvrzené 8c+ a je to podobná situace – relativně bezpečná cesta, kde se soustředíš na fyzický obtíže. Myslím, že další kandidát je ještě Crown Royale od Peta Whittakera v Norsku, kterou vylezl loni na podzim a myslí si, že je to 9a soft. Tohle je cesta, která by mě velmi lákala – tím, že je to daleko víc spárovější, takže něco trošku jiného. V Bon Voyage máš kousek spáry na nástupu, ale ten vůbec nic neřeší. Kdežto v Petově cestě jsou jedny z nejtěžších míst právě přes žáby, fingerlocky a tak dále. To bych určitě rád zkusil.

Yes, další světový gem odškrtnutý! (foto: Petr Chodura, © Adam Ondra)

Hledá se nejrozšířenější lezecký zlozvyk

Často nám někdo píše s žádostí o testování produktu, nabízí mediální spolupráci nebo třeba prosí o nějaké kontakty… Tohle jsme však v naší mailové schránce ještě neměli:

„Ahoj do redakce,
pracuji pro projekt Národní sbírka zlozvyků umělkyně Kateřiny Šedé. Sbíráme všemožné zlozvyky, které později budeme různě kategorizovat (např. lokální, profesní, rodinné, převzaté, národní, sportovní atd.). Již nyní jich máme okolo 30 000 a jedním z cílů projektu je vydání sbírky i knižně.

V rámci projektu nás zajímají i zlozvyky lezců (může jít jak o vlastní zlozvyky, tak o zlozvyky parťáků). Proto mě napadlo oslovit Vás s nabídkou spolupráce,“ píše Petra Konečná a pokračuje ve svém mailu.

Čím bychom tedy mohli přispět do Národní sbírky? Na první dobrou možná zanedbáváním „partner checku“ – tak triviální úkon přes začátkem lezení, že se občas stydíme/zapomeneme ho udělat třeba s novým (zkušenějším) spolulezcem. Nebo to, že někdo neváže uzel na konci lana a pak riskuje, že lano při spouštění nebude stačit? To by se také dalo označit jako zlozvyk… Štve tě, když se blížíš k těžkému kroku a cítíš, že tvůj jistič dole s někým klábosí? A občas se přistihneš, že během jištění děláš totéž? A nebo co nějaké „filosofické“ zlozvyky? Příliš se upínat na čísla? Nebo podceňovat cesty s nízkým stupněm obtížnosti?

Pokud máš další další/lepší nápady, budeme rádi, když se podělíš na [email protected].

Pěkný únor přeje

________________

Standa „Sany“ Mitáč / únor 2024

Ledňáčkům končí permice. Do jara vydrží jen ti nejsilnější

Mě z toho normálně bolej záda.“ „Je to moc drahý.“ „Ty chyty jsou hrozně na šlachy.“ Výmluv, proč nejít lézt na stěnu, se dá použít spoustu. V lednu jsem od kamaráda v Trutnově slyšel jednu úplně novou: „Teď fakt nepůjdu, bude tam mraky ledňáčků.“

„Cože, koho?“
„No, těch, co si plní svoje novoroční sportovní předsevzetí a jejich zápal ještě nevyhasl.“

Pravda, asi už jsem jich letos také pár viděl. Jak se poznají? Byli to ti, co se fotili při spouštění na Hudy stěně v Ústí? Nebo ti, co si natáčeli videa během lezení po všech barvách v libereckém Boulderpointu? Slyšel jsem také o dvojici na brněnské Hudy stěně: mamka s dcerou. Když spolu zrovna nelezly, sedly si každá do jiné části haly a hledaly si něco na mobilu. Tak jako tak, mnoha ledňáčkům právě v těchto dnech vyprchává permice na 10 vstupů, kterou dostali k Vánocům…

Atmosféra na umělkách se celkově mění. Vzpomínám si, jak jsme s kamarády poprvé hledali čerstvě otevřenou Smíchoffku v Praze – přeskakovali jsme koleje, probíjeli křoví a přelézali zohýbané ploty kolem nádraží Smíchov. Kolem roku 2006 mapy v mobilu ještě nefrčely a vstup se dal pěkně blbě najít. Ocitli jsme se na druhé straně kolejí v budově Meet Factory: „Tady v okolí žádná stěna není,“ řekli nám. Když jsme ji konečně našli, bylo to: „Wau!“ Stavěči sice stihli nahodit jen půlku profilů, ale slabé večerní osvětlení dotvářelo speciální atmosféru – skoro jako kdyby člověk vstoupil do nějakého rituálního stanu lezců, který byl od okolního světa skrytý schválně.

Současný trend je mít všechno nablýskané a prostě víc profi – leckde člověka čekají turnikety, povinné čipy nebo registrační kartičky… Nedá se říct, co bylo lepší nebo horší. Obě období měla svá pro a proti. Je to vývoj. Možná za tuhle změnu nejvíc může olympiáda? Těžko říct. Lezení teď jednoduše táhne.

Ledňáčci jsou v tom tedy nevinně. Většina z nás začínala podobně jako oni… Nebo možná na horkých letních skalách jako červeňáčci. Tak jako tak jsme byli úplně mimo a bez znalosti metodiky jsme se postupně začali nořit do tajů lezeckého života…

Tomu, kdo začal kolem Vánoc 2022 a dokázal vydržet až do února, za redakci přejeme, ať vydrží také další roky a ať se díky lezení naučí spoustu věcí o sobě, pozná ty nejlepší kámoše a více pronikne i do prostředí, ve kterém máme to štěstí žít.

Lezbě zdar!

________________

Standa „Sany“ Mitáč / únor 2023

Ti, co žonglují s jednou koulí navíc. Skalní správci

„Život je jako žonglování.
Neustále žongluješ, akorát postupem věku ti přibývají koule.“
Tohle je citát Toniho Arbonèse, otce-zakladatele španělské oblasti Siurana, který tam strávil tisíce hodin čištěním cest a vrtáním jištění…

Na jeho průpovídku s kamarády často vzpomínáme, protože celkem trefně odhaluje nepříjemnou pravdu. Ze začátku jsi v pohodě: koulí máš jen pár – třeba studium a lezení. Jak člověk stárne, začíná se to docela znatelně nabalovat… Tu nějaký úřad, tu oprava auta, tu oprava svého těla, práce, zajistit vlastní rodinu: nákupy, dřevo na zimu, zase práce, a do toho někdo stíhá házet a chytat třeba hypotékovou kouli…

Když to člověk posčítá, občas je těžké si v každodenním shonu (když jsou všechny zmíněné koule ve vzduchu) rychle urvat čas na samotné lezení venku nebo alespoň skočit si zatrénovat na stěnu.

Příští velký článek, který připravujeme s Danem Podráským, bude o skupině srdcařů, kteří si do svého volného času dobrovolně přibrali ještě jednu kouli navíc. Jsou to správci skal – ti, co se nám starají například o kvalitu jištění, nahlašují ptačí hnízda, vyměňují a archivují popsané vrcholovky…

Kolik jich u nás funguje? Co je na jejich práci nejtěžší a co je motivuje, aby správcování věnovali své volné chvíle? Na článku ještě pracujeme a brzy se to snad na eMontaně dozvíš.

Úspěšné hospodaření s časem přeje

________________

Standa „Sany“ Mitáč / březen 2023

Bye, bye, Nepal. Díky za vaši starost, ale raději pojedu jinam

O novinkách v Ádru jsme psali nedávno… Od prvního dubna probíhají změny také v Nepálu, ale v tomto případě asi bohužel nepůjde o apríl… Kdo se tam vydá trekovat, bude si k sobě nově muset zaplatit i místního průvodce jako doprovod. A časem asi i kuchaře, protože gajd mívá po celodenním pěším výletě hlad.

Jasně, místní si potřebují také vydělat a peníze jim přeji. Rád je podpořím, něco koupím – třeba ubytování, jídlo nebo suvenýry. Po zemětřesení jsme místním lidem s kamarády z Čech posílali peníze přímo.

Povinný průvodce je ale prý hlavně „pro dobro a bezpečnost turistů“. Což je argument, který neobstojí, a vnímám ho, slušně řečeno, jako populistický. Kdyby šlo o bezpečnost, stačil by povinný satelitní telefon nebo s nadsázkou třeba zákaz ježdění místními autobusy, které se občas zřítí do řeky… Situaci by mohlo vyřešit také dražší pojištění pro svobodné trekaře nebo možnost předem se záchrany úplně zříci.

Kdo někdy zažil vícedenní putování přes hory, ať už ve dvojici nebo s menší skupinou kamarádů, ví, o čem je řeč. Je to způsob, jak poznat parťáky, prostředí, ale také sebe sama. Odměnou jsou zažitá dobrodružství a vzpomínky, které vydrží celý život. Dalo by se říci, že je to až intimní zážitek. Jak říká Reinhold Messner: „S horami se setkáš jen tehdy, když spoléháš pouze sám na sebe.“

S trvalým dozorem? Ne, děkuji. To je podobné jako vzít na rande svoje rodiče… Seděli by hned u vedlejšího stolu, poslouchali by konverzaci, všem by to připadalo malinko trapné, ale přeci jen, „mají více zkušeností, lepší znalost jazyka a mohou v případě potřeby lépe vyhodnotit situaci. Je to bezpečnější.“

Mimochodem, bude vůbec Nepál schopný připravit tisíce kompetentních gajdů? (V roce 2019 tam na vlastní pěst trekovalo dle dat Nepal Tourism Board 50 000 lidí, pozn. aut.) Vzpomněl jsem si na historku Petra Bárty, boudaře z krkonošských Brádlerek, která se mu stala v oblasti Manangu – gajd se onoho dne zpozdil a poslal s nimi jen nosiče. Pokračuje Petr: „Se spolulezkyní jsme sami dohledali místo base campu – poznali jsme to podle díry v zemi a hromady odpadků všude okolo. Chvíli jsme čekali. Nosič nikde. Tak jsem se vrátil a po pár kilometrech jsem uviděl naše batohy položené na sněhu. Naložil jsem si je na záda a odnesl nahoru. Když za námi dorazil gajd, tak jsem se dozvěděl, že nosič si vzal málo vody… Chtěl na nás prý volat, ale vyschlo mu v krku, tak to nešlo. Situaci vyhodnotil, že aby se zachránil, tak se vrátil zpátky do vesnice.“ (více viz článek Placené krásky dál zdražují v Montaně 4/2015, pozn. aut.)

Za vstupy do chrámů jsem v Nepálu rád ochoten zaplatil a klidně bych platil dál. Pomáhal jsem místním na střechu autobusu nakládat zavazadla, kotvil je vlastním lanem a pak za lístek zaplatil násobně víc než oni… To zamrzelo, ale dalo se to překousnout – za služby se holt platí a od chodících peněženek se štědrost očekává.

Placený doprovod na horské treky už ale chápu jako nadstandard, o který nemám vůbec žádný zájem. Ve vší úctě k místním i k horám – svůj batoh si rád ponesu sám a stáhnout si dnes kvalitní mapy také není moc těžké. Tyhle horské chrámy nepostavili Nepálci, ale příroda.

Ještě jedno trochu absurdní zamyšlení – nedávno jsme publikovali odlehčený článek o výstupu Nepálce Subina Thakuriho na Sněžku. Nepůsobilo by divně, kdyby si jeho čeští kamarádi vyšlápli na nejvyšší horu Krkonoš zadarmo a on jako cizinec musel jako jediný zaplatit?

Jsem zvědavý, jak se situace v Nepálu bude vyvíjet. Každopádně se raději v příštích letech vydám tam, kde cizince budou brát více jako cestovatele/návštěvníka/člověka než jako onu bezednou zápaďáckou peněženku.

Rozhodnutí vlády mě mrzí zejména kvůli obyčejným Nepálcům – v drtivé většině úžasní a přátelští lidé. Přišlo mi, že si dokázali udržet zdravý respekt i během smlouvání na tržišti v Thamelu. Dokonce jsem měl pocit, že měli větší radost z pořádného smlouvacího zápasu, než když turista jenom něco tupě koupil za první nahozenou cenu…

________________

Standa „Sany“ Mitáč / duben 2023

Pohoda tomu neříkám, ale svoboda to je

„Tak co, nezaměstnaná? To je pohodička, co?“ nová otázka na uvítanou vystřídala klasické optání, jak se mám. A tak se při každém dalším pozdravu s někým známým zamyslím, jestli jde o zdvořilostní frázi, mám odkývat pohodu, nebo zda dotyčného doopravdy zajímá, jak mi v té nezaměstnanosti je.

Ještě pár týdnů zpátky jsem si užívala jistou bezstarostnost jako státní zaměstnanec. Pevná pracovní doba a neodkladné penzum práce mi zpočátku pracovního života přišly jako vězení. Zhýčkaná životem v lezecké komunitě jsem tvrdě narazila při prvním zazvonění budíku v 5:50. Uf… tohle bude boj!

O devatenáct měsíců později jsem pochopila výhody pevného řádu. Přece jen se o spoustu věcí nemusíš starat, jsi-li součástí systému. Daně odvádí zaměstnavatel, každý měsíc ti přijde plus mínus stejný plat, při dobrých vztazích s obvoďákem máš při každé bolístce k dispozici nemocenskou, zkrátka po materiální stránce cítíš jistotu. Dokonce ani nemusíš vymýšlet, co v té práci budeš dělat. Každý den je totiž stereotypně podobný, pouze s únosnou dávkou proměnlivosti. Začátkem roku u mě ale zvítězila touha po svobodě.

Když jsme se se Standou domlouvali na rozšíření spolupráce pro eMontanu, malovala jsem si podobný pracovní řád jako v zaměstnání. Jenom okořeněný o časovou flexibilitu a prostor pro slunečné dny strávené ve skalách. Při mém zoufání koncem dubna, že ještě nemám hotové všechny články na květen, mě Kuba chlácholil: „A to si myslíš, že my se Standou máme všechno takhle dopředu připravené? To nebudeš mít nikdy, Teri.“

Chápání času se změnilo. Finanční jistota se neodehrává v měsíčních cyklech, ale v návaznosti na odmakanou práci. Každý den má nádech malého dobrodružství, jak to vlastně bude dál. Pohoda tomu neříkám, ale svoboda to je.

Těžko se mi vybírá mezi jistotou v systému a nekonečným dobrodružstvím na volné noze. Každý máme ten svůj ideál jinde. A tak když ne v pracovní sféře, hledám svoje jistoty aspoň ve skalách: Prvním květnem se otevírá další lezecká sezóna v Ádru. Proběhne tu oslava stoletého výročí prvovýstupu na Krále (třetí květnový víkend) a nedaleko se otevře nová bouldrová oblast (druhý květnový víkend). O zábavu bude postaráno!

Ať už jsi zaměstnanec nebo živnostník, stejně svou jistotu najdeš v bezpečí no handu nebo tutové žáby.

Dostatek slunečných dnů ve skalách přeje

________________

Terka Ševečková / květen 2023

Příliš umělá inteligence. Pustíš si ji do života?

Téma, které poslední týdny hýbe světem:

„Koukej, jaký umí vytvořit fotky. To je neuvěřitelný!“
„Nechávám si od ní psát maily, které potom jenom lehce upravím.“
„Je skvělá! Nahazuji přes ni kostru svých textů. Jen zadáš téma, styl, emoci a ona se postará o zbytek.“

Nevím, jak v Čechách, ale tady na Bali se mezi mými kámoši poslední dobou neřeší skoro nic jiného. Kdo alespoň v nějakých aspektech života aktuálně nevyužívá umělou inteligenci, jakoby vůbec nebyl…

S dikcí zapšklého starce, kterému tak trochu ujel vlak, na všechna podobná prohlášení se stoickým klidem odpovídám pořád to stejné: „Děkuji, ale nechci.“ Na obligátní reakci, „ale proč? Víš, kolik bys tím ušetřil času?“ s úsměvem a lehkou nadsázkou dodávám. „K ničemu ji nepotřebuji. Nechci zakrnět jako opice, která zapomněla používat mozek.“

Jasně, tohle hodnocení je dost zjednodušené a určitě se najde spousta každodenních pracovních nebo osobních rovin, ve kterých by AI mohla plnit velmi užitečnou roli. V některých věcech jsem ale asi trochu staromódní.

Probírání tisíců fotek po návratu domů, které jsem navíc sám vyfotil, je vždycky opruz a trvá mi, než se k tomu dokopu. Nakonec jsem ale vždycky rád, protože se aspoň na pár chvil pomyslně teleportuju zpátky na druhou stranu světa.

Odepisování na maily je prý taky nuda a ztráta času. Každý podzim, když přichází na svět nový kalendář, mi do schránky proudí stovky zpráv. Po třech měsících toho sice už mám trochu nad hlavu, svým způsobem mě to ale baví. Taková malá kapka osobního přístupu v oceánu internetových robotů.

Psaní a vymýšlení článků? Další zbytečně náročná činnost… Mám svůj mozek ale rád a myslím, že mu občasné zapojení na plné obrátky nijak neuškodí. Spíš naopak.

Nedávno jsem viděl krátký rozhovor s Geoffrey Hintonem, který byl u zrodu umělé inteligence jako takové a který před ní nyní sám varuje a volá po regulaci. „Co můžeme udělat proto, abychom omezili dlouhodobá rizika, že věci, které jsou chytřejší než my, nakonec převezmou kontrolu?“ Při podobných slovech se mi vždycky vybaví kultovní film Terminátor a Skynet – autonomní obranný systém, který se rozhodne vyhladit lidstvo.

21. století bez umělé inteligenci je nejspíš utopie. Aniž bychom o tom vůbec věděli, používáme ji v nejrůznějších aplikacích v mobilech, na sociálních sítích nám na míru skládá obsah a současný svět, řízený počítači, by se bez ní asi dočista zastavil.

Nehledě na to všechno ale pořád myslím máme možnost volby, jak moc si ji nad rámec zmíněného „nutného zla“ pustíme do života. Já v tom mám už dlouho jasno.

Užij si začátek léta,

________________

Jakub Freiwald / červen 2023

Raději nezastavovat. Co je parking a co už camping?

Je to jako hra na kočku a myš pro dospělé… Sdílí prvky zvířecí honičky a kopíruje hlavní pravidlo původní hry – prohrát může jedině myš. Občas to je zábava, občas adrenalin, občas se dostaví neklidné spaní. Kde se hraje? V Polsku je to prý pohoda, kdežto hřiště pro pokročilé mají třeba ve Švýcarsku, Rakousku nebo Slovinsku. Tady se za prohru platí tvrdě – sice ne ulovením, ale finančním škrábancem, který může proniknout až do masa.
 
Cedule „no camping“ s přeškrtnutým stanem a karavanem jsou in. Každý správný majitel pozemku už si ji pořídil: „Okolo své chaty budu mít klid. Nikdo mě tu nebude prudit a chodit na záchod za parkoviště.“ Jenže prázdniny začínají a zdvihá se opačná záplavová vlna: „Jsme unaveni městem a teď chceme do přírody. Ta přece patří nám všem.“
 
Oba tábory mají v podstatě pravdu, takže to leckde přinese tvrdý náraz. Obzvlášť, když přihlédneme k tomu, že činnost „camping“ u nás v podstatě není nijak definována a v zahraničí je to v každém regionu jinak. Co třeba odpočinek/přespání v autě po cestě do Alp – je to ještě parking, nebo už camping? V osobáku snad parking, ale co třeba dodávka s vyklápěcím stanem na střeše? A do kolika ráno mohu spát, aby to byl ještě parking?
 
V Německu se prý jako camping bere zvětšování obrysu vozidla. Takže když z auta vyndám kočárek, je to už camping? Asi ne, s ním se dá odjet. Co sušení plachty od stanu na dveřích auta? To je dost na hraně. Markýza, stoleček a židličky? To zavání průšvihem, jelikož podobné předměty evokují atmosféru pohody, což přihlížejícího může přivést k závistivému jednání a určité jedince vytočit do extrému – zejména někoho, kdo si dlouho nevzal dovolenou. Tito „hejtři“ pak ráno cestou do práce troubí na obytňáky v okolí silnice. „Tady nám nikdo chrápat nebude!“ Na druhou stranu, pro kempera to může být výhoda – když chce brzy vyrazit do přírody, nemusí si dávat budík.
 
Hranice mezi parkingem a campingem je někdy nečekaně tenká. Ve španělské Chulille přijela jednoho rána na parkál policie – kdo měl podložená kola (aby auto bylo v rovině), usvědčil sám sebe jako pachatele a strážníci ho řešili. Kdežto všichni majitelé obytňáků, co shodou okolností spali na rovné části parkoviště, policii vyvázli.
 
Není tedy lepší nechat si poradit a zvolit přespávací místa přes aplikaci Park4night, která razí slogan „World is my garden“? Myšlenka je vznosná, ale nemusí to být dobrý nápad. Vykrádači aut prý v některých zemích jezdí na obytňáky přesně podle této appky. Rajský plyn prostrčí do auta hadičkou, zazní tiché „tsssss“ a osazenstvo si ráno asi nevšimne, že mělo návštěvu… A že zmizelo staré lano a svačina na další den. Jak se zlodějům vyhnout? Možná když si člověk koupí placenou verzi aplikace, bude to mít bez nich. Kdo ví.
 
Trochu více klidu dopřeje novější portál „Bez kempu“, který razí sexy slogan: „Uteč! Od lidí. Z města. Z práce…“ Nápad kombinuje pocit divokého přespávání s jistotou, že člověka nikdo v noci nebude tahat z postele. Mimochodem, tenhle mix je jazykově paradoxní: U někoho cizího spím na dvorku, chodím tam na záchod, platím mu za to peníze, ale zároveň to není camping. Respektive, je to camping, ale ne v kempu.
 
Situace se spaním v autě je tedy poměrně spletitá a hráči často manévrují na tenké hranici… Pro toho, kdo se bojí používat zdravý rozum, a není si jistý (co je tedy camping a co není), máme jeden závěrečný redakční tip: Největší jistota je celou noc jezdit kolečka – to zatím nikdo nezakázal. A hlavně nezastavovat!
 
Akorát bacha – mikrospánek za volantem je v konečném důsledku také camping.

 

________________

Standa „Sany“ Mitáč / prázdniny 2023

„Co se tam vrtíš?“ O svobodě skončit, kterou školáci nemají

Budíček těsně po půlnoci nepomohl. Udýchaní alpinisti sice sedí na vrcholu, ale do firnového svahu pod nimi se právě opřely sluneční paprsky. Hmota sněhu ožila a z hřebene začaly padat kameny. Co teď? Kudy se vrátit dolů?

I na písku má člověk občas chuť stisknout tlačítko „konec hry“. Třeba když se nešikovným rovnáním lana povede vyhodit si jedinou dobrou smyčku pod nohama, která se s nárazem sveze do jističova kýblu.

Také v normálním životě se z některých situací špatně couvá – ať už jde o nevyhovující vztah nebo nasmlouvanou práci, co se promění v utrpení.

V knize Svoboda učení jsem nedávno četl větu, která mě přivedla k zamyšlení: „Základním aspektem při definici hry je svoboda skončit.“ Sice se občas špatně ukončují, ale zmíněné situace mají jeden společný průnik – jsou to „hry“, které člověk rozehrál dobrovolně. Nemusel. Měl na výběr…

Opakem „svobody skončit“ je „povinnost začít“. Jako školák jsem si to tolik neuvědomoval, prostě jsem jen začátek září neměl rád. Vůbec. Snažil jsem se předstírat, že neposlouchám, když babička vždycky začátkem srpna prohlásila: „Tak, a půlka prázdnin je v čudu, co?“ Pak už to totiž utíkalo rychle.

Autorovi zmíněné knihy dávám za pravdu, jelikož jako hru jsem systém tradičního školství nikdy nevnímal… Bylo ti šest nebo sedm? Tak pojď. Tady se přezuj v klecové šatně, tady tě posadíme do lavice, řekneme ti, co máš umět a jaká je správná odpověď. Pak si tě vyzkoušíme. Ukradneme ti tisíce hodin tvého života, ale toho si nevšímej. „A nevrť se pořád! To nevydržíš chvíli v klidu?“

Až s odstupem času mi došlo, že věk povinné školní docházky (od sedmi do 16 let) byl tou nejnesvobodnější dobou mého života. Možná to zní tvrdě, ale vnímal jsem to tak – už v lavici mi spousta předmětů přišla jako ztráta času. Motivací bylo hlavně nabiflovat se učivo na známku a mít pokoj. Vědomostí moc neuvízlo. Ač se učitelé snažili, jak nejlépe uměli, vnímal jsem to období spíše jako „postavení mimo hru“.

Našim současným a budoucím školákům přeji, aby v příštích letech získali více svobody pro své vzdělávání. Možná, lépe řečeno, „pro objevování toho, co je skutečně zajímá“. Tuhle svobodu a efektivní zacházení se svým časem si zaslouží – stejně jako ti služebně mladší nebo starší…

________________

Standa „Sany“ Mitáč / září 2023

Mně se nemůže nic stát. „Lezu s Ómem.“

Na odlehčení: Jedna historka z nejmenované pražské stěny poblíž Smíchovského nádraží…

Na recepci přijde dvojka – chlapík s holčinou, nic neobvyklého. Jen borec je od pohledu asi o 40 kilo těžší než jeho partnerka. „Tyjo, asi byste měli lízt s Ohmem,“ pozorně navrhne obsluha pokladny. (Jisticí vychytávka od Edelridu, trochu menší než gri-gri, která se cvaká do prvního jištění ve stěně, kde zvýší tření lana a pomáhá lépe chytat pády výrazně těžšího člověka, než je jistič, pozn. aut.)

„Jasný, to neznáme, ale radši si to vezmeme,“ shodují se oba, půjčují si kouzelný zelený předmět a míří do šatny.

Během odpoledne pak dávají cestu za cestou, střídají se ve vyvádění a postupně začínají cítit únavu.

Teď možná čekáš seriózní zápletku – zemovku od řetězu, nebo alespoň smeknutí ve chvíli, kdy tahač nabírá lano a pod nohama má vynechanou expresku, kterou necvakl, protože chtěl na slečnu udělat dojem…

Ne ne, tentokrát vše skončilo naprosto zenově. Muž nespadl ani jednou a vlastně se vůbec nic nestalo.

Nic se mu přece ani nemohlo stát.

Borec si zřejmě myslel, že leze s Ómem (posvátnou slabikou ve vibraci vesmíru, mantrou sjednocení, pozn. aut.), nikoliv s Ohmem (jednotka odporu, pozn. aut.). To by vysvětlovalo, proč mu zelený předmět po celou dobu lezení visel připnutý na sedáku. Z boku na materiálovém poutku…

Podzim je tady, tak ať tě božská síla provází…
Nejen na umělce.

________________

Standa „Sany“ Mitáč / říjen 2023

„No dovol, kdo ti to dovolil?“ O úskalích zažitého slova dovolená

„Takže vy jste tady na takové lezecké dovolené?“
zajímala se jedna postarší turistka v italských Alpách, když sháněla tipy na procházky pro synka, aby ho odtrhla od tabletu.
„Ty jo, ‘na dovolené’ ani ne, tohle je prostě náš život…“

Nejen ona mě přivedla k tomuhle zamyšlení… Slovo „dovolená“ vnímám samo o sobě trochu jako pozůstatek z minulého století. Aby vznikla „dovolená“, musí se děje účastnit minimálně dva lidé. Jeden (šéf), který „to dovoluje“, a pak pracující člověk, kterému „to bylo dovoleno“… Co přesně mu bylo dovoleno? Chvíli žít podle sebe? Nejspíš. A aby mohl žít podle sebe, musí mu to někdo dovolit. Sice relikt minulého století (nebo ještě starší), ale tento „začarovaný kruh“ celkem dobře přežil i do dnešní doby.

Kdo si dovoluje příliš často a vyčerpal smluvený limit, ten je odveden zpět na „zakázanou“ (jen se to tak nejmenuje). Jinak řečeno, jde spořádaně do práce. A živnostníci na klasickou „dovolenou“ vlastně ani odjet nemůžou, protože neexistuje nikdo, kdo by jim to dovolil.

Další rovinu významu vnímám v souboru aktivit (spíše pasivit), který se od slova „dovolená“ většinově očekává. Šťastlivec se přesune do jiného prostředí (protože doma se „dovolená“ provozuje blbě). Úplně vypne hlavu, lehne si pod slunečník u moře, vykoupe se v hotelovém bazénu a zregeneruje své lehce zbědované tělo… Když se vše podaří, vrátí se do pracovního procesu s větší efektivitou a nadšením (možné další body pro šéfa).
 
A co nešťastné sousloví „lezecká dovolená“? To z právě zmíněného důvodu také nesedí. Během výjezdů se na lehátku spíš neválíme – když to jde, sází se cesta za cestou, objevují se nové sektory. A čím kratší pobyt na prosluněném vápně, tím méně restdayů… Své o tom ví kamarád Jirka – tak dlouho oddaloval restday na desetidenním tripu, až se skoro zničil a sotva udržel stisk (volant) cestou domů do Česka. (Pravda, s vyšším věkem to asi sklouzává spíš k té „dovolené“.)

Každopádně tomu, kdo na podzim nebo v zimě vyrazí na jih za teplem, přeji obyčejnou „šťastnou cestu“ a termínu „lezecká dovolená“ se raději vyhnu. Když už, tak jedině v angličtině: „climbing holidays“. Ve smyslu původu slova „holidays“ – sváteční dny. To je pěkné. Protože každý den na skalách je malý svátek. Ať už ti ho někdo dovolí nebo ne.

________________

Standa „Sany“ Mitáč / listopad 2023

Pískařský vánoční dárek, na který se vyplatí počkat

Tyhle záběry jsou jako poklad: Petr Prachtel se Zorkou ve Skaláku, kde lezou třeba „Smítkovu cestu“ VIIc (Zorka naboso) na Dominstein, slanění z Kobyly na dülfera, setkání lezců na Majáku, Bogan Svatoš v „Kouřovce“, Vladimír „Chorust“ Procházka starší a jeho vyprávění o cestě vlakem do Terezína po tom, co byli společně s Joskou Smítkou a bratry Chlumovými zatčeni gestapem…

Už to bude víc než rok, co se nám do redakce dostal černobílý film „Kamarád ze skal“, který natočil v roce 1974 režisér Mojmír Hošt. Zmíněný tvůrce už bohužel nežije, v ČT prý originál filmu ztratili a dochovala se jen pracovní kopie, která má ve vrchní části obrazovky rušivou stopáž. Jak to tedy nejlépe udělat, abychom se o film mohli podělit a zároveň neporušili autorská práva?

Přemýšleli jsme i o tom, že pracovní kopii prostě pustíme ven letos o Vánocích: „ve veřejném zájmu“. Lepší, než aby to zapadlo u nás na disku. Předtím jsme však ještě jednou kontaktovali Českou televizi a stal se malý zázrak – film nakonec zaměstnanci archivu objevili. Na 16mm filmovém pásu.

Teď v prosinci je situace taková, že jsme domluveni s vedoucí Správy programových fondů na tom, že film se v brzké době dočká digitalizace. Dále komunikujeme s redakcí sportu, aby Kamaráda ze skal zařadili do vysílání příští rok. Cílíme na duben (začátek sezóny ve Skaláku) a jsme předběžně domluveni s muzeem v Turnově, že slavnostní „opětovná premiéra“ proběhne tam. Tak, aby se film promítl přesně padesát let po svém vzniku.

Náš vánoční dárek tedy sice bude mít několik měsíců zpoždění, ale věříme, že to tak bude lepší pro všechny.

Mimochodem, koncem roku začínáme také pracovat na článku o pískovcových přelezech 2023. Kdo o něčem zajímavém ví, ať napíše na [email protected].

Pěkný advent přeje za redakci eMontany

________________

Standa „Sany“ Mitáč / prosinec 2023

Bez appek na skaliny nelez

Kamenný mužík tam stál, ale minuli jsme ho. A stejně tak odbočku nahoru. S Belgičanem Didierem hledáme přístupovou pěšinu k sektoru Le Jardin Publique (Leonidio), ale stará kamenná cesta nás odtahuje dál doprava nahoru.

„Jdeme blbě, pojďme to střihnout tady rovně skrz ty plotny. Je to blízko.“
„Bojím se, že tam bude dost křoví. Zkusil bych se podívat ještě na Maps.me,“ říká sympatický pětatřicátník Didier, který v Řecku tráví roční volno ze své IT práce. Kde rostou jaké keře, mu ale aplikace Maps.me neporadila, a tak vyráží direkt za autorem textu a do pěti minut oba stojí pod stěnou.

Vypadá pěkně. Okrově-šedivý amfiteátr slibuje technické lezení po lištách. Do čeho se pustit?
„Sakra, nepovedlo se mi načíst 27Crags ani UKC Logbook.“
„To nevadí, ne? Máme průvodce.“
„No, ale na těch stránkách najdeš hodnocení a doporučení, co se týká cest,“ vysvětluje Didier a odbíhá kousek od skály. Zvedá mobil směrem k nebi až do té výšky, kam ho pustí tenká šňůrka, která mobil spojuje s jeho krkem. Loví signál vehementně – jeden by měl strach, že si tou šňůrkou zezadu uřízne hlavu. Marná snaha. Internet v zastrčeném údolí za klášterem Élona prostě nefrčí.

Po vydatném lezení s jinak kamarádským Didierem scházíme zpátky k autu. Odchytává nás dvojice Rakušanů, kteří tu parkují svoji dodávku a ráno by chtěli vyrazit do stejného sektoru. Borec v mikině s nášivkou horského vůdce UIAGM vysvětluje jejich situaci: „Není tady signál a nestačili jsme si tenhle sektor stáhnout mezi offline soubory. Můžeme si ho, prosím, ofotit z vašeho průvodce?“ „Jasně, to není žádný problém,“ říkám a vzápětí poslouchám větu Rakušanů, která mi utkvěla: „No vidíte, tak nás dneska zachránila stará dobrá knížka.“ Všichni se té situaci smějí, jako kdyby tištěný průvodce byl nějaký polorozpadlý papyrus z Tutanchamonovy hrobky.

Nemá smysl v tomto krátkém textu hodnotit klady a zápory průniku nových technologií do skal. Jen jsem si v té chvíli naplno uvědomil rychlost, s jakou chytré přístroje do lezení vletěly. Co čekat dál? Namíříš na skálu mobilem a na displeji se ti ukážou barevné linky cest v reálném čase? Zobrazí se ti v procentech, jakou šanci máš na onsight vybrané cesty na základě tvého online deníčku? A budou kolem Ozvěny pobíhat zelené uniformy se čtečkou ve snaze načítat QR kód z tvojí ČHSky? Nechme se překvapit.

Použití těchto pomůcek je naštěstí otázka svobodné volby. Pro uklidnění staromilců budu nakonec citovat Oťase Srovnala mladšího, který v tom má jasno: „Do skal neberu ani průvodce. Akorát tě natěší, nebo zastraší, a pak je to stejně naopak. Pěknou lajnu poznáš od země.“ A dovolat se Otíkovi na mobil? Skoro nemožné.

________________

Standa „Sany“ Mitáč / leden 2024

DÍKY ZA PODPORU | Svým cvaknutím přispíváš eMontaně na další tvorbu