„Člověk musí dělat věci, o nichž si myslí, že je udělat nedokáže,“ Anna Eleanor Roosevelt
„200 slov“
„Převahu nemám, ale někdy to v životě prostě musíš urvat.“ Honza Polášek zkouší „Hradní spáru" 10- stylem GP
03. 07. 2025, Honza Polášek
Minulou sobotu už asi podesáté nastoupil do ostrého pokusu. Honza Polášek se rozhodl, že si výrazně posune svůj limit a vyleze Hradní spáru 10- (8a+) na Holštejně v Moravském krase. Po vlastním jištění. A přijede pod ní z Brna na kole. Když Greenpoint (bez cvakání vrtaného jištění), tak se vším všudy. Už pětkrát jsme u toho byli s kamerou, takže se (ve vzdálenějším budoucnu) můžeš těšit na Příběh cesty, pozn. red.
_____________________
Před více než dvěma lety jsem v únoru, v pohorkách, mezi ledy, proslaňoval svou vysněnou sportovku. Nejtěžší v mém životě. Nejen papírově, ale i stylem. V té době minimálně o čtyři stupně těžší, než byl můj aktuální „limit“. Posunout svůj pět let starý max. o stupeň? Vylézt to po vlastním? Jako první? Dopravit se na místo taky pěkně po vlastním? Troufalost hraničící s naivitou nebo zhoubnou zarputilostí? Dream big, they say… Tímhle projektem jsem se nejen vrátil k „lezení“, ale vypravil se na mnohem delší cestu – za horizont. Ale čí horizont vlastně?
Když máš vizi, je sice tvá, ale její začátek je vytyčen vizemi ostatních. Posuzuješ už vylezené. Na cestu se vždy vydáváš s ostatními. Ostatní tě podporují, radí, kritizují, jistí, pomáhají. Někdo tě pozve na bouldrovku, půjčí hexy a frendy, půjčí brašny, dá vodu, podělí se o jídlo, seznámí tě. Někdy překáží. A můžeš i někomu ublížit. Svým posunem můžeš motivovat ostatní. Žiješ v ekosystému. Vše je propojené a nikdy nejsi izolovaný. Tvůj pád musí někdo zachytit.
První lezecká návštěva byla totální katastrofa. U každé presky spousta pádů a odsedů. Každé cvakání lana z chycené expresky. Od prostředka jsem nemohl ani další presky čistě vybojovat – musel jsem začít stoupat do smyček a hákovat. Totální boj o každý centimetr. Válka o každý chyt. Ocitám se tedy ve zcela červených číslech. Je prý lepší, když nemáš co ztratit… Ale co když ztratíš soudnost?

Překážky – jak moc přirozený proces? Zranění prstů, nohou, totální vyčerpání, mokré chyty, zima, strach, odřeniny. Zase ale nemusím řešit paralyzující křeče v podbřišku a spoustu dalších ženských zdravotních potíží (které, upřímně, medicína přehlíží). Tolik proměnných, tolik výzev! Čím víc lezců poznávám, tím víc fandím těm největším outsiderům. A ženám. To, že lezeš bomby, nevypovídá nic o tom, jak jsi dobrý člověk, a dokonce ani to, jak jsi se musel/a posunout.
Překážky na cestě za svým horizontem rád překonávám. Má je každý stejné? Nemá. Tváříme se, že má? Ano. Prospívá to sportu? Ne.
Jediný suchý den ve středu? Musím nějak přehodit práci. Moc horko o víkendu? Musím se nějak dostat do skal v pátek ráno. Dobrý, a co nemusím: celý život nějak řešit pay gap (nerovnoměrné platy žen a mužů, pozn. red.), druhou směnu aj. Proč je ve skalách, v „projektech“, stále převážně sausage party (většina účastníků jsou muži, pozn. red.)? Proč na stěnách staví z 90 % cesty a bouldery kluci? (Psali jsme zde, pozn. red.) Proč nikdy na překližce nepřijde cizí holka ke klukovi a bez ptaní mu „poradí“ betu?
Zpátky k mému projektu: Vytrval jsem a po extrémně malých krůčcích se prokousával dopředu. Pomalu, pomalu… Nutnost se readaptovat. Posunout. Něco změnit! S dosavadním přístupem to NIKDY nevylezu. S věkem se schopnost regenerace stále snižuje. Abych lezl lépe, nemůžu už jenom lézt více. Potřebuji lézt chytřeji. Začneš se učit od ostatních. Jsou tady metody. Všechno se po dvaceti letech učíš znovu. Rozcvička, strava, protahování, regenerace, intenzita, objem, pozice těla, mindset. Nemám doporučovanou pyramidu vylezených obtížností, na jejímž vrcholu je aktuální projekt – nejdřív vylézt hodně lehčích cest a postupně přidávat víc a víc lehčích. Nemám na to čas! Přeskakuju stupně a mé statistiky spíš připomínají nějaký strmý sloup.

Skoro každý výjezd udělám krok navíc. Mezi tím se snažím trénovat a regenerovat. Pomalu, pomalu se cos mění. Pozoruji to úsilí a uvědomuji si čím dál jasněji, jaké ohromné štěstí mám, že žiji v bezpečné zemi, kde teče pitná voda z kohoutku. Začínám sekvence spojovat. Mezi tím vidím, jak má přítelkyně každý měsíc trpí, protože je žena. A protože není v medicíně ani v práci reprezentována ženami, musí svůj posun hodnotit zcela jinak. Mít jiná měřítka. A já s ní.
Když jí citlivě ukážu kouzlo projektování a jistím ji v jejím prvním 6b PP na skále, zažívám takovou euforii a uspokojení, jako jsem nikdy nezažil po vylezení svého vlastního projektu. O tom se moc nepíše, vlastně je hrozně málo ženských článků a článků o procesu posunu. Natož o obojím dohromady.
Dostat se až sem, do cílové rovinky, mě stálo tolik, že je čas od něj na chvíli poodstoupit. V projektu jsem zkrokoval (velmi špatně) všechny části a nemám čas na budování solidní pyramidy. Někdy prostě v životě nemáš čas pohodově budovat základy, a pokud chceš něčeho dosáhnout, musíš to hnát a urvat. Na náročné cestě s nejistým výsledkem by tě nikdo nepodporoval dostatečně dlouho. Sociální kapitál by vyschnul. Musíš využít kouzlo přesvědčivosti a doufat v brzký úspěch. Také zážitek bude větší, vydáš-li se do neznáma. Proto na sebe věším frendy, dvě lana, helmu. Pokud cesta je cíl, tak si ji jdu prošlapat. Asu mi splaší druhého jističe (teď už kamoša) a stoupám vzhůru jako roztřesený dým z vonné tyčinky. Několikrát. Mnoho strachu, mnoho pádů, mnoho pokusů, mnoho fandění. Cesta vylezená je, projekt nikoliv. Čeká v cyklu, na podzim. Zasloužil by si ženský přelez. Posun.