Vybav se do hor a skal
“Někdy víš, že seš v průseru, ale nemáš na výběr. Prostě jen doufáš, že to dobře dopadne.” Vašek "Šatavis" Šatava
„200 slov“
Přichází abstinenční příznaky – rodinné návštěvy musí počkat. „The Walk to Paradise“ (VI, 430 m) a další alpské vícedélky
09. 09. 2026, Katka Blacká
Nejlepší věc na sezónní práci v Rakousku je, že vyšetříš měsíc volna mezi sezónami. To znamená spoustu času na lezení a po lyžařské zimě znovu objevená láska pro skálu. Když se začátkem května vydáváš zpátky do domoviny, na programu je návštěva rodiny a kamarádů, smažák a pivo. Když se v červnu vracíš zpátky do Zilloše, jasný je jedno. Babičky jsi viděla jednou, kamarádi ti doteď píšou, kdy se uvidíte, smažák nebyl, za to ale bylo hodně skály.
Za měsíc dovolené jsi navštívila Arco, Kobylu, Lom u cesty, Kozelku, Ostrov, Labák, Frankenjuru, Barevku, a aby jsi neměla absťák po horách, taky ehrwaldské a dolomitské vícedélky. V zimě se ti zdálo, že už tě to lezení asi nebaví, protože jsi vůbec nelezla, teď se ti zdá, že tě zas nebaví to ostatní…
Sezóna startuje krátkým výpadem do Arca, kterou organizuje kolega Jonathan. Rád trpí a jeho trpělivost nezná hranic, do auta si teda nebojácně naloží tři holky a odveze vás do Itálie. Tvůj lezeckej výlet začíná trochu jako vtip, když se sejde Češka, Japonka, Mexičanka a Belgičan. Naštěstí především kvalitní vtipy a láska k lezení spojují celou různorodou partu.
Na tripu do Arca tě překvapí, že v Jonathanově týmu se matroš nerozděluje rovným dílem, nýbrž se rozpočítá dle váhy jednotlivých členů. Kdo v zimě proti mrazu méně bojoval čokoládou, ten nese lehčí batoh. Pravidlo je dobře vidět na dvojici Jonathan a Aya, kdy se porovnává váha drobné japonské lezkyně versus o něco silnější belgický Skilehrer. Aby ses vyhnula nejvíce oklouzanému vápenci, první den si vybíráš sektor s prudkým nástupem La Piazola. Jeden kluk nemá nejmenší šanci vytáhnout tři holky ze spacáku včas, a není tedy překvapením, že pod skálou nejste sami. Náhodně sesbíraná skupina lezců si sdílí zkušenosti z lezení jen a pouze v sedáku, kde všude to dře a co kde překáží, a Maria chtíc uniknout příliš mnoha intimním detailům rychle prchá z doslechu do první cesty.
Sektor následujícího dne se řadí mezi tvé nejneoblíbenější lezení vůbec. Cesty ve tvé obtížnosti jsou výletem do botanické zahrady a moc to za ten vyšlapanej kopec ve vedru nestojí. Alespoň tě potěší česká parta z Liberce, kterou z dálky rozpoznáš už na parkovišti: „Vidíš toho čů*áka, jak to zaparkoval?“ Jemný slovník tě moc netěší, ale pod skálou dostaneš loka z plechovky Prazdroje, a to se po půl roce zillertálského piva počítá.
Rozehřátá Arcem se vydáváš s nejsilnějším jádrem dívčího družstva poprvé směr Frankenjura. Parťáci z písku tě od Jury odrazovali: „Málo dobrodružství a přelidněné kvaky v křoví.“ Máš tak trochu strach, co tam na tebe čeká. První den vybíráš nejznámější sektor Weissenstein, kde se dá jistit rovnou z auta. Orientační smysl není tvou silnou stránkou, a tak se třeba alespoň první den při nástupu neztratíš.
Na lezení v dívčí skupině jsou nejlepší rána. Nikdo tě nepopohání a můžeš pomalu vstávat a snídat. Taky můžeš využít normálního záchodu, nemusíš konat potřebu v lese a do skal klidně nedorazíš jako první. Pomalu teda vyrážíš směr Hartensteiner Wand, což je sektor hezky ukrytý ve stínu, kde smí být jen omezený počet lezců. Po krátkém nástupu spočítáš hlavy a těšíš se, že se vejdeš do limitu. Je dobře, že se nezapočítávají klíšťata, protože těch je tu nespočet.
Po Juře následuje tvoje první návštěva lomu Kobyla. Parťák má za cíl trénink na kilometrovou traunsteinskou vícedélku Kaffe und Kuchen (VII+, 1100. m), tak prostě lezete zprava doleva cestu po cestě. Všední den dopoledne není na Kobyle ani noha a to je na tom nejlepší. Aby parťák natrénoval taky na ten Kuchen, tak k svačině dostává meruňkovej koláč. Čínskou čítanku vůbec nepřečteš, za to se ti ale moc líbí cesta Foreplay (V+/VII-). Holky a předehry. Parťák je člověk, který tě úplně prvně v životě vzal na skálu, za což jsi mu neskonale vděčná. S falšovaným potvrzením, že se jedeš starat o nemocnou babičku, jsi tenkrát v pandemické době nenápadně překračovala hranice okresu na Kozelku…
VYRÁŽÍME DO ALP
Po pár týdnech v Česku už se pomalu začínají objevovat abstinenční příznaky. Třese se ti ruka a chybí ti hory. Znovunalezený parťák, kterého jsi čtyři roky zpátky vyignorovala na sítích, protože se ti zdál divnej, tě bere do Ehrwaldu – projít se s tebou do ráje – The Walk to Paradise (VI, 430 m) na Drachenkopf. Divný jste oba stejně, a tak parťáctví úspěšně testuješ i v Ostrově, kde ho nevystraší ani popis tvé lezecké dyslexie. Prusíky a štandy ti zase ukáže na stromě a doteď tě z nich v nestřežených momentech zkouší. Normální lidi třeba doma v kuchyni společně vaří, tobě visí v lince smyčka.
Protože nejíš maso, tak si nad plňákama se zelím v kempu dáváte tipy na cesty, načež se ukáže, že máte v mobilu oba uloženou zillertalskou perlu o osmnácti délkách – Grundschartner Nordkante (VI, 750 m). Jestli tohle není znamení, tak nevím, co je. Omastkem teda podepíšeš smlouvu a vyrážíš vícedélkařit. Ani tě neděsí těch třináct délek lezení, jako spíš prudkej nástup ferratou ke Coburger Hütte. Novej parťák neuznává pravidlo, že spolujezdec nosí lano a dobrovolně ti ho v největším stoupáku poponáší. Na chatu dorazíš i tak úplně zplavená a žebráš o trochu vody, protože eura na Spezi jsi zapomněla v autě.
Taky brzo zjišťuješ, že není dobrej nápad prvolezci říkat, že je to choďák. Ani když tobě to v hlavě zní jako: ‚Je to nejlepší! Díky, že jsi mě sem vzal.‘ Zatímco on naviguje stěnou vzhůru, aby se neztratil, sedák ověšenej železem, div mu nespadne, ty si prostě jen v klidu sebereš ty tři presky. A o život ti určitě nejde. Ve štandech se nad tou nádherou dojímáš a brečíš nadšením. Naštěstí tady nemáguješ a zaschlý slzy nebudou na tvářích vidět. Crux cesty se zdá být v předposlední délce, kde se prolézá malým okýnkem ve skále. Důležité je nezaseknout se tam hůlkama na batohu. Pískomilové si taky užijí krátké odšlapávání komínem vzhůru a fotografové zase krátkou fotogenickou hranu s Zugspitze za zády. Výhledy jsou celou dobu jako z pohádky a největší problém je přemluvit tě k sestupu, protože je jasné, že bude po kolena sněhem. Nahoře ještě pěšáci obdivují parťákovo vybavení a počítají, kolik asi sada frendů stojí. Načež ty při tom v duchu počítáš, jak moc je parťák dobrá partie…
Z Ehrwaldu se vydáváš do Dolomit, užít si začátek sezóny bez davů. Průvodce nemáš, tak lezeš jenom cesty, který Marťas vyfotil celé a nerozmazané. První den tě pohodová dolomitská klasika vynese na vrchol Hexensteinu. Cesta je to hezká a jen v jedné z posledních délek vyvstává otázka, zda se kámen podlézá nebo nadlézá. Na vrcholu si chce parťák po těsném soužití užít chvilku pro sebe a v klidu splnit denní cíl Duolinga. Na sestup ti tak dává náskok. Sestupuje se vojenskými zákopy z první světové války, které jsou ještě pořád z velké části zasypané sněhem, není tedy divu, že tě po půl hodině najde ztracenou v jednom z nich.
Další den je trochu mrzení, protože je ti špatně. Na programu restdaye je ale vůdcovská klasika na Cinque Torri, tak děláš hrdinu, protože o to nechceš přijít a taky nechceš svého vůdce naštvat. On je ale trochu naštvanej i tak, protože dost fňukáš a byl by radši, kdybys řekla, že to nedáš, než abyste oba zemřeli ve stěně. Nástup je dlouhej a zase se sněhem v botách, ale po léčivé tabletce dolomitského vápence je ti už skoro dobře, zase se směješ a vypadá to, že parťák tě asi taky neprodá. Dolomitské výhledy spraví každou nevolnost a každé mrzení. Kdyby se tě chtěl zbavit, tak tě teď na vrcholu z uzlů nezkouší.
Pod skálou vás zastaví dva mladí Němci, jestli bys jim nedala kyblík. Žádost je to trochu zvláštní, ale poté, co odvypráví srdceryvný příběh, jak je včera zachraňoval vrtulník a do teď jim visí lano v cestě, se parťák svého kyblíku hrdinsky vzdává. Němci ti nejdřív neodbytně nabízí padesát euro a jednoho frenda, nakonec to ale pro jejich klid usmlouváš na starou karábli.
Z ložnice na parkovišti vidíš přímo na tvou cestu na další den. Jeden kluk jednu holku ze spacáku taky nevytáhne a ani parťákova motivace, „když zvládneš nástup za patnáct minut, koupím ti dort,“ moc nepomáhá. Naštěstí je fakt zima a stěna je ve stínu, tak to teda usmlouváš na sluníčko, které na tebe teď aspoň trochu svítí. Maurizio Speciale (VI‑, 300 m) na Lagazuoi je speciální procházka hodinářstvím. Kdo si na Fesťáku pořídil kevlarku za výhodnou cenu, ten ji tady velmi dobře upotřebí. V hodinovém štandu visíš poprvé a jsi nadšená i nervózní zároveň. Fotky z téhle procházky mámě radši posílat nebudeš. Parťák to valí nebojácně vzhůru a zaváhá jen ve vrchní pasáži, kde sice doleze ke štandu ze dvou skob dle topa, akorát ty skoby měly být někde jinde… „Kdo se ztratí, ten se zase najde.“ A tak se s Marmoládou v zádech škrábeš chytovatou stěnou vzhůru. Těsně pod vrcholem zjišťuješ, že vysílačky jsou nebezpečná věc, neb sjetá nadšením slibuješ, že mu koupíš osm pizz, tři dorty, čtyři piva, sadu frendů a Patagonia mikinu, jen aby tě na takový akce bral.
Sobě a svým kamarádům, před kterými měla zase přednost skála a dobrodružství, slibuješ, že je určitě uvidíš příště. Když bude pršet.
