200 slov: Skončit s lezením? To ani nápad. Poštěstilo se mi zalézt si s Mistrem Bobuláčem

Bez matroše a síly by to nešlo…

– inzerce –
Lano Beal Stinger 9,4 mm
Mačky Petzl Vasak LeverLock Universel
Sedák Singing Rock Rocket

„Ostatní recyklují nebo sdílí. My tvoříme.“ eMontana

– Citát pro tuhle chvíli –

Stalo se, že jsem se na své lezecko-zenové pouti Evropou dostal až do Finale Ligure, proslulé lezecké oblasti v severozápadní Itálii. A když jsem si hned prvního dne procházel místní jeskyně a krásné vápencové masívy, pod jedním z nich jsem potkal Petra Čermáka alias „Bobuláče“.

Na výsost příjemné setkání! Člověku se nestává každý den, aby se v italských horách seznámil s českou lezeckou legendou. V tu chvíli jsem ho ještě neznal. I to jméno mi bylo neznámé. Prostě starší pán, co si přijel do Itálie trošku zalézt. Ovšem stačil jediný telefonický dotaz na kamaráda: „Prosim tě, řiká ti něco nějakej Bobuláč?” aby má lezecká negramotnost byla velmi rychle smetena do vln Janovského zálivu. 

„Bobuláč“ má za sebou v Čechách přes 40 prvovýstupů. Ale hlavně to byl pravděpodobně první Čech, který přelezl francouzské 8béčko (Cestu „Tabou zizi“ ve francouzském Boux, psal se rok 1991, pozn. red.). Původně reprezentant Československa v judu a přeborník v plavání, později naplno horolezcem (v reprezentaci mezi lety 82–92). Lezec z generace „Prcase“ a „Špeka“, kterému se někdy přezdívá „Mistr”. (Tato přezdívka vznikla po roce 1984, kdy s Tomášem Čadou vylezli ve Verdonu cestu „Mission Impossible“ 7b, v bačkorách, jako zřejmě první Češi a vyšel z toho později článek „Mistři skal“, pozn. red.) Ovšem, ne že by byl z téhle druhé přezdívky dvakrát nadšený. Skromnost má ve své základní charakterové výbavě.

Jak vlastně vznikla ta první přezdívka, která se mu za ty roky stala vlastní? „Dělal jsem judo, takže jsem byl dost udělanej. K tomu ne moc vysokej. Proto mi kluci začali řikat Bobuláč.” A je pravda, že ani dnes by se s ním člověk, už od prvního pohledu, rozhodně prát nechtěl…

Libor Stejskal a vpravo „Bobuláč“ u kruhu
„Údolky“ na Kapelníka VIII, Skalák
(f: S. Vaněk, archiv PČ)

V běžném životě je „Bobuláč“ řemeslník zabývající se výškovými pracemi. Chodí si přitom zalézt hlavně na Panťák, kam to má ze svého turnovského domova kousek. A čas od času vyrazí se svou přítelkyní Ivanou na nějakou tu lezeckou dovolenou za hranice. Jako třeba sem do Finale.

Padli jsme si do oka, a tak se stalo, že jsme po celý následující týden lezli společně. Prošel jsem s nimi řadu sektorů a krásných míst, do kterých bych se sám pravděpodobně vůbec nedostal. Bez průvodce a bez znalosti terénu bych tato místa dost možná úplně minul.

Svůj primát u mě přitom drží unikátní Grotta dell’Edera, jeskyně s dávno propadlým stropem (teď tedy jakýsi kolmý kráter), jejíž stěny se pnou až do výšky 25 metrů.

Úžasné genius loci a skvělá akustika! (Poslechni si Ondrovu skladbu níže, pozn. red.) A k tomu nádherné a pestré lezení. Ligurský vápenec je prostě chytovatý skvost. Skály samotné, v jeskyních i mimo ně, přitom šíří po okolí celého Ligure veselou a přívětivou energii. A kdo se nabaží jejich vertikální společnosti, tomu hned na pobřeží otevírá svou horizontální náruč mořský příboj.

„Bobuláč“ leze v jeskyni Grotta dell’Edera (f: O. Landa)
AKUSTIKA | hraje O. Landa



Pomalá svěží rána, odpolko skály a večer západ Slunce na pláži. Ideální harmonogram dne!

Lezli jsme cesty v rozmezí obtížností 5c a 6b+. Pro mě s Ivčou to bylo tak akorát. Ale člověk si možná řekne, jestli to nebylo málo na „Bobuláče“. Jestli se s námi přeci jen maličko nenudil…

Prý ne. Tahle česká hvězda sice kdysi přelézala nejtěžší existující cesty, ale pak přišly roky, pár pádů a operací, a s nimi odešla značná část sil, elánu i morálu. Těžko se divit tělu s datem výroby 1962, které prošlo zlomeninami obou kotníků i holeně a které s sebou teď musí navíc nosit umělý kyčelní suvenýr. Když k tomu ještě začnou zlobit prsty a drobátko se zaozývá i nějaká ta životní skepse, člověk prostě trošku sníží svoje mety a začne brát víc v potaz opatrnost, odpočinek, pohodlí a citlivost k vlastnímu tělu. 

V té souvislosti jsem se ptal „Bobuláče“ na jeho nejhorší pády. Odpověděl: „Jednou jsem letěl obloukem směrem ke skále, chycen kruhem. Bylo to v pohodě, hezky po nohách. Padat jsem uměl. Ale při nárazu chodidly na skálu to nevydržela holeň a rupla. Divný, kotníky voba v pohodě, ale holeň to prostě nezvládla.“

Druhý nejhorší pád se mu přihodil při slanění. „Proklouzlo mi tehdy lano a pár metrů jsem letěl. Tentokrát to ty kotníky nevydržely a ruply oba.”

Ovšem ani jeden z pádů prý rozhodně „Bobuláčovi“ páru ani kuráž nesebraly. To spíš přeci jen až ty roky…

Ale skončit s lezením? To ani nápad! „Bobuláč“ leze přes čtyřicet let a za tu dobu se mu z téhle aktivity a z blízkosti skal stala potřeba. Prostě, kdo v sobě jednou probudí hlas spojení s hlubinou vlastního těla a s vibracemi kamenných kostí planety, toho už tenhle hlas nenechá usnout a znovu a znovu ho volá do skal.

Skály volají, a tak je třeba jednat. „Bobuláč“ ve Finale Ligure (f: O. Landa)

Takže, i když lehčí cesty a třebas i na druhém, důležité je tam být. Důležité je lézt a nechat ten hlas, ať někde hluboko zazpívá svou písničku svobody. Probírali jsme to spolu. Říkal jsem mu o duševním rozměru skal, který má schopnost probouzet v člověku jeho hlubší podstatu a krmit jeho přirozenou potřebu klidu, uzemnění a vnitřní rovnováhy. Poslouchal se zaujetím a nakonec k tomu měkce a tiše poznamenal: „Tak teď už vím, proč pořád lezu…“

Sledovat přitom „Bobuláče“ v akci, to byla ohromná inspirace a školaTa elegance pohybu! Ta jistota, klid a pevná rozvážnost! Prostě profík. Náhle jsem si přišel na skále jen jako nějaká kostrbatá nemotorná potvora. A k tomu slabá. Ono, udělat shyb na malíčku jedné ruky, jak to kdysi zvládnul tenhle namakaný „stařík“, o tom si opravdu můžu nechat jenom zdát. Klobouk dolů.

„Ale to bylo jen chvilku,“ dodával k tomu skromně Bobuláč, „na vrcholu sil. Pak to odeznělo a najednou jsem to už zas nezvládnul.“ Zvláštní, tyhle oscilační vlny života…

Po odpoledním lezení následovala večerní posezení v lesích pod skalami a na okrajích cest. Povídat si bylo o čem. Samozřejmě ale zase hlavně o lezení.

Z „Bobuláčových“ úst přitom často zaznívala nostalgie zašlých sportovních výkonů minulosti. Já mu zas líčil možnosti hlubší vnitřnější budoucnosti a principy zenového přístupu k lezení. Přítelkyně Ivanka to zatím příjemně balancovala svým přítomným ženským pohledem na věc. 

A pak spát. Do svých postelí na čtyřech kolech, při houkání sov, dýchaje přitom vůni skal a vlhký mořský vzduch.

Zkrátka, byli jsme, myslím, moc fajn lezecká banda. Vzniklo nové přátelství. A já jsem díky Petrovi a Ivaně poznal lezení ve Finale Ligure snad tím nejpříjemnějším možným způsobem.

Takže, díky, Cesto, za další skvělý dárek! Kam to bude dál?

Budiž zima, která prokrví

V posledních letech kolem mě přibývá otužilců. Trousí se z různých stran, věkových skupin, kluci, holky… Dlouho jsem je nechápal. Proč?

Vždyť teplá sprcha je nejspíš jeden z nejlepších lidských vynálezů. Přijdeš vymrzlý z venku a jen se ponoříš do náruče horkého blahobytu. Rozplýváš se blahem a teplo se rychle šíří celým tělem.

Když někdo přišel s tím, že dává přednost studené, někdy až ledové vodě, jen jsem tiše záviděl. Byl jsem líný a pohodlný se do něčeho podobného pustit. Proč taky. Neviděl jsem jediný rozumný důvod.

Ztělesněním kultu osobnosti se pro otužilce stal Wim Hof. Jeho kurz absolvovalo pár mých kámošů a nemohli si ho vynachválit. Já na tyhle skupinové seance ale moc nejsem.

„Hodinky říkají, že mám jít dýchat,“ zahlásil třeba nedávno kamarád, se kterým jsem byl na Islandu. Aplikaci na správné dýchání má v mobilu, což mi upřímně přijde dost absurdní, ale už pár měsíců se sprchuje jen studenou. Se zatajeným dechem a na hranici infarktu jsem ho o pár dní později následoval pod mrazivou hadici. Voda ze studny měla pár stupňů.

Nejdřív horká, potom ledová. Vydržel jsem to takhle skoro tři týdny v kuse. Začínal jsem na pár vteřinách a na konci zvládl skoro minutu. Venku bylo často pod nulou nebo foukal ledový vítr. Ne, že bych se na to těšil, stal se z toho spíš takový rituál.

Už je to víc jak měsíc, takže žádné rekordy určitě netrhám. První chvíle pod studenou ve mně pořád spouští mírný šok, už si ale zvykám. Každou sprchu končím studenou vodou nebo jednou za čas zkusím ledový potok.

Jsem si jistý, že žádného kurzu se nikdy nezúčastním. Dýchat taky budu stejně jako doteď. Zjistil jsem ale, že studená sprcha má něco do sebe. Možná je to placebo, ale cítím se líp.

Užij si barevný listopad. Třeba nebude tak studený jako vždycky.

_____________________________

Jakub Freiwald / listopad 2020
Editor

Kdopak to leze?


Jejich tempo připomíná zástup marodů v nemocniční jídelně. Sunou krok za krokem, občas si dají pauzu. Moc spolu nemluví, vypadají smutně. Cílem jejich dnešního pochodu není výdejní okénko, ale vrchol alpské čtyřtisícovky.

Jaké to asi je – být jedním z řady klientů?

Nemusíš se starat o předpověď počasí – termín máš zamluvený půl roku dopředu, takže víš, že stejně nemáš na vybranou. Když cestu v půlce zahalí hustá mlha, tvoje tempo to nijak neovlivní – vůdce, který tě táhne na laně, tu byl už několikrát a terén zná poslepu. Je to profík. Mapa, kompas, navigace? Můžeš nechat doma. Stejně tak jako matroš – půjčí ti, postará se…

Řešit, kde umístíš stan a jak si ho ukotvíš proti noční vichřici? Vymýšlet, co si nahoře uvaříš? Nic takového tě během placeného výstupu nečeká – necháš se rozmazlovat zázemím chaty – hlavně pomocí jídla, které sem přiletělo vrtulníkem… Vítr bereš jako zajímavou kulisu, kterou trochu slyšíš zpod peřiny. Zvuk hor ve formě lehkého doteku prochází i přes stěny z kamenů a dřeva… Příjemně tě uspává.

Když ti pak horský vůdce na vrcholu udělá fotku, může tě to probrat a napadnout otázka: „Kdo to dneska vlastně vylezl?“

(…)

Užij si o prázdninách výzvy jiného ražení… Plánuješ se spoléhat jenom na sebe nebo kamarády a nemáš jistotu, jak to dopadne? Tak do toho jdi! Život je příliš krátký na to, aby si ho člověk zaplácával předem vyhranými výzvami… Těmi si jen dokážeš, jak si na tom. Utvrdíš se v přešlapování na místě. Lepší je se posunout dál.

_____________________________

Standa „Sany“ Mitáč / prázdniny 2019
Editor

Vypnout stres, zapnout sebe

Tak nám na vesnici prodloužili den. Pocitově je asi o deset hodin delší než ten včerejší. A to je teprve lehce po obědě.

Když vypnou na dvanáct hodin elektřinu, mozek se na tu pohodu neuvěřitelně rychle adaptuje. Zpomalí se a zklidní. Najednou je čas přečíst si vytisknuté články, na které se vedle počítače práší už nějaký ten měsíc. Vzít si k ruce Pískaře – zjistit něco o Kokšovi, dovzdělat se o devadesátkách v Arcu z nové Montany, nebo během úklidu najít v šuplíku Hotejl z roku 1979. Opatrně ho otevřít a trochu si pocestovat v čase. Sem a tam. Pokud u toho člověk na chvíli usne na gauči, nevadí.

Během „dlouhého dne“ není potřeba odpovídat na žádné maily nebo trávit čas laděním webu. Prostě to technicky nejde. Lepší nápad je vzít si k ruce tužku a poslat dávku dopisů přispěvatelům eMontany. Přihodit samolepky a vyrazit na kole k nejbližší schránce.

Úvodník měl původně být o dodělání nového webu a jeho spuštění. Ano, byla to robota, co gradovala poslední půlrok, a bez nezdolného programátora Michala Katuščáka bychom si neškrtli… Na druhou stranu si musíme přiznat – čtenář zatím moc změn nepozná. eMontana by nadále měla být hlavně o pocitu pohody. Měla by na tebe působit podobně jako zmíněná odstávka elektřiny – vypneš proud, popustíš uzdu fantazii a nemusíš nic řešit. A klidně u toho buď třeba v práci. Aspoň na malou pauzu máš nárok vždycky.

Mimochodem, jak se člověk rozplývá nad vypnutou elektřinou, stejně tak v kuchyni činí lednička a mrazák… Každá mince má dvě strany.

Užij si tu lepší.

_____________________________

Standa „Sany“ Mitáč / září 2019
Editor

Rozhovor, který unikl (na chvíli)

Docela zamrzelo tohle prošvihnout. Když mi kamarád napsal, že v Praze měli přednášku Sean Villanueva s Nico Favressem, divil jsem se, že tahle akce neměla větší propagaci. Málokdo ji zaznamenal a jedni z nejlepších bigwallových lezců světa by si určitě zasloužili větší publikum. Zvlášť, když po promítání ještě zorganizovali malý koncert. Prý to bylo super. No nic.

Sean měl v plánu zůstat ještě dva týdny v Adršpachu. Další promarněná šance – tou dobou jsem byl v Norsku. Jak to ale v životě bývá, nakonec se ukázalo, že to tak mělo být. Dlouhodobě plánovaného rozhovoru se perfektně ujmula Terka Ševečková a na její prvotinu se můžeš těšit tento měsíc na eMontaně. Už Seanova první věta o tom, co je vlastně realita, donutí člověka k zamyšlení…

Užij si začátek podzimu. Buď dlouhým spánkem pod skalami, kdy si během snídaně přes sebe přehodíš vlhký spacák, a pak vyrazíš lovit suchou skálu. Nebo se plně vrhni do nastupující umělkářské sezony – ta v Praze opět vyvolala diskusi o tom, jak se nechat přeoperovat na něžné pohlaví, aby lezci na jedné z umělých stěn ušetřili za vstup.

_____________________________

Standa „Sany“ Mitáč / říjen 2019
Editor

Umění přestat v nejlepším

Zdá se, že lezení spár je dnes celkem in. Hodně lezců se v nich zlepšilo a ádrovské klasiky zaznamenaly po letech silnější provoz. Co to?

Za vším hledat ženu – jako vždy. „Když se ti líbí kalírenský holky, přeci je nebudeš krmit historkama z Křížáku.“ A tak se švarní jinoši rozprchli do spár (dřevěné meče u pasu), aby bylo po večerech slečnám co vyprávět.

Ve spárách zdomácněli a tuhle chalupu si zamilovali: „Velmi příjemné místo, obsluha fantastická, ale hlavně: božská kuchyně. Přál jsem si, abych mohl pořád jíst,“ píše Marek Juráček v jedné ze 700 recenzí, z drtivé většiny podobně napsaných.

Bohužel, po celovíkendovém večírku už Kalírna na webu hlásí: „trvale zavřeno“. S ní nejspíš končí jedna éra zdejšího lezení, která díky stylové základně do Ádru nalákala spoustu mladé krve.

Provozní Lukáš s Denisou se rozhodli po šesti letech skončit a vymyslet zase něco jiného. To je smutná zpráva. Život ale půjde dál. Nezbývá než doufat, že původní myšlenky se chopí někdo jiný, třeba i jinde nebo jinak a zase vizi někam posune (to bude dost těžké)… Každopádně, díky příkladu zmíněné dvojice už se stačí jen inspirovat, jak nějaké místo dokáže tak pěkně „hřát“. Děkujeme, že jste nám to ukázali.

PS. K listopadu na eMontaně: Těš se na vydatné čtivo z labského pískovcového centra. Finišujeme připravu rozhovoru s králem pískařů Berndem Arnoldem…

_____________________________

Standa „Sany“ Mitáč / listopad 2019
Editor

Setkání s mytickou postavou. Martin Stolárik existuje

Podobný vztah jsem v životě nikdy s nikým neměl:
Počet napsaných mailů: 1392 kousků od roku 2012
Protelefonovaných hodin: Určitě stovky (naštěstí nejde zjistit)
První potřesení rukou: listopad 2019

Po smrti vydavatele Montany Tomáše Roubala se Martin ocitl v nešťastném kole událostí a postupem času mu asi docházelo, že všichni okolo čekají na jeho rozhodnutí… Ano, nebo ne?
Nějaký čas na rozmyšlenou měl… (Než by Montanu koupili jiní.) Když však vylezl jednu z mnoha krásných cest na Kalymnosu v sektoru Poets, ona chvíle přišla: „Tam jsem se rozhodl, že do toho jdu!“

Martin Stolárik, někdejší tvůrce obsahu Montany, ji krátce poté koupil (za nemalé peníze) a stane se tak zároveň i jejím vydavatelem.

Pane jo – kdo si v dnešní době koupí papírové médium? Osobně si myslím, že to může udělat jen člověk, který si chce upevnit moc (příklad Mafry), nebo absolutní srdcař, který svůj projekt doopravdy miluje a chce se za něj bít i za cenu ztráty části osobního (a rodinného) pohodlí.

Že je Martin příkladem té druhé možnosti, jsem nepochyboval. Dva společně strávené dny mě v tom ještě utvrdily… Ze světa akademiků poslední dobou plynule přechází i do zákulisí marketingu a médií. Učí se v tom plavat. Nedat inzerentům prostor zalevno, bránit hranice redakčního obsahu a do toho stále vymýšlet originální témata pro náročné čtenáře.

„Po tom, co jsem koupil Montanu, o mně část lidí říká, že jsem magor… Někdo mi zase drží palce.“ (…) „Myslím si obojí,“ řekl jsem mu na jedné z pražských schůzek, kde jsme byli společně. Vyvolalo to sice smích všech zúčastněných, ale stojím si za tím. A jsem doopravdy rád, že Montana zůstala doma – v dobrých rukou.

Celá redakce eMontany tedy Martinovi do dalšího posouvání časopisu – naší tištěné ségry – drží palce. Montana je nejlepší československý lezecký časopis, ale zároveň je na ní hodně ke zlepšování. Martin to ví a postupně bude změny přivádět k životu. Tak si nezapomeň koupit vánoční M6, předplatit Montanu na další rok a potěšit tím banditu z podhůří Beskyd. Protože jeho energie, kterou si přivezl z Kalymnosu, jen tak nevyšumí…

_____________________________

Standa „Sany“ Mitáč / prosinec 2019
Editor

Tak já jedu. Ahoj v roce 2070

Jaké by to asi bylo rozloučit se s nejbližšími, odjet do světa a vrátit se zpátky na důchod až za padesát let?

Na tyhle myšlenky přivádí člověka příběh výjimečně talentovaného adršpašského lezce (někteří budou vědět), který se nedávno, po padesáti letech toulání Zeměkoulí, vrátil domů – do úplně jiného světa.

Jak by to asi probíhalo, kdyby člověk udělal to samé teď a vrátil se do rodných kopců v roce 2070?

Jak bude tou dobou naše země vypadat? Jak budou lidé komunikovat – a o čem se nejčastěji bavit? Čím budou jezdit, nebo spíš co je bude vozit? V jakém stavu bude příroda, zemědělská krajina, voda, naše skály?

Budou už mít drony funkci „safety first“ ­– nacvakávání kruhů, díky čemuž vygumují z trhu ufony? Koupíš ještě klasickou expresku bez tlumiče pádů? A co automatický nafukovací air bag přezdívaný „bublina od Actimelu“ proti pádům na podlahu? Bez něj tě nikdo nepojistí (do skal nepustí?)…

Kdo z tvých dávných kamarádů tady zůstane, vzpomene si na tebe a zajde na pivo?

O člověku, (lépe řečeno manželském páru), který má tenhle obrovský nadhled půlstoletí, by bylo důstojnější napsat knihu. Nicméně rozhovor pro eMontanu snad neurazí…

Můžeš se těšit v blízké době.

PS. Hodně štěští v letošním roce a radosti z promyšleného konání. Právě to ovlivní, jaký bude svět v roce 2070.

_____________________________

Standa „Sany“ Mitáč / leden 2020
Editor

Skály moknou. Ale pořád se něco děje

Čím začít? Jednou radostnou. Ač to trvalo skoro dva roky, vyplnilo se aprílové proroctví eMontany a ČHS se dohodlo s ČSL. Budeme se tak moct zase těšit na jednu pořádnou oficiální sérii boulderzávodů (a třeba časem i závodů s lanem)? Vypadá to, že ano. Držíme palce.

Krok dopředu zřejmě udělá vyhlašování výsledků ankety Výstupy roku. Tentokrát si naše nejlepší venkovní borkyně a borci převezmou ocenění na stadionu v Bedřichově (pátek 7. 2. od 19 h). Ceremoniál naváže přímo na zahájení Jizerské padesátky, která původně vznikla jako testovací závod horolezců TJ Lokomotiva Liberec před jejich expedicemi. Patnáct zakládajících členů se později nevrátilo z Peru 1970. Letos od tragédie uplyne 50 let, a tak je dobré, že tohle propojení žije.

Co dál? Od 20. února má v ČT začít Adamův seriál Balkánem nahoru a dolu, který režíroval Petr Horký, a Adam tenhle počin komentoval v minulém rozhovoru na eMontaně: „Konečně se lezení dostane na obrazovku ČT v té podobě, která je nejpopulárnější. Nebude to lezení na osmitisícovku a nebudou to ani závody – bude to fakt lezení ve skalách.“ Uvidíme v bedně.

Do schránek brzy přistane první letošní Montana pod vedením Martina Stolárika. Co měl autor úvodníku možnost vidět, časopis osvěží příjemná změna sazby.

Na závěr eMontana. Tady právě připravujeme na oddych od rozhovorů jedno „akademické téma“ a konečně finišujeme klokočský Příběh cesty, který bude mít k akademické půdě hodně daleko.

Povedený únor přeje

_____________________________

Standa „Sany“ Mitáč / únor 2020
Editor

Jeden měsíc, dvě náhodná setkání

První na ostrově Belitung, jihovýchodně od indonéské Sumatry. Malá skupina nadšenců tu před pár lety ochránila vzácný přírodní biotop; rozlehlou bažinu plnou nejrůznějších endemických druhů zvířat a rostlin, před dotírajícím palmovým byznysem.

Narodili se tu a jednoduše nechtěli, aby příroda prohrála další symbolickou bitvu s velkými korporacemi. Ozvali se, půdu dostali do správy a teď se o ni společnými silami starají. Žijí společně ve skromné chatrči a v přilehlých mokřadech za pomoci vydlabaných lodí udržitelně rybaří a to stejné dovolují i všem z okolí. K nám se chovají jako k sobě rovným a nic za to nechtějí.

Druhé na ostrově Pagai západně od Sumatry. Po dvanácti hodinách strávených na trajektu, který sem jezdí jenom třikrát týdně, nás v šest ráno v přístavu vítá skupinka vysmátých Indonésanů na motorkách. Když se před týdnem vraceli domů a na lodi potkali jednoho bělocha, nejspíš netušili, že se jim o pár dní později do domu nastěhuje celkem pět Čechů. Na ostrově, kam turisté jezdí výhradně do luxusního surfařského resortu s nejlepší vlnou na světě a astronomickou cenovkou 300 $ za noc, dost nepravděpodobný scénář.

Spaní na zemi po pár dnech představuje ten nejlepší hotel; jednoduché pokrmy, které jíme společně na zemi rukama, by si zasloužily michelinskou hvězdu; a celonoční treky v původním deštném pralese, od hlavy až k patě od bahna a bez minuty spánku, vyčarují ten nejupřímnější úsměv na tváři.

Tyhle chvíle představují to, co mám na cestování nejradši, a míra diskomfortu je v tu chvíli vlastně naprosto irelevantní. Svět se může obracet vzhůru nohama, ale na místech, kde je satelitní signál jenom před domem starosty, stejně nesmyslný mediální mumraj nic nezmůže.

Užij si klidný březen i na eMontaně a dívej se na věci z té pozitivní strany,

_____________________________

Jakub Freiwald / březen 2020
Editor

Prožít a podělit se. eMontana slaví pět let

„Žijeme ve šťastné době a na šťastném místě. Můžeme lézt, můžeme o lezení číst i psát a přečtené znovu prožívat ve skalách. Čiňme tak, dokud to jde.“

Tímhle doslovem končil elitní pískař Jarda Maršík knížku Lezení v Sasku. Už zhruba před deseti lety, kdy jsem ji dostal, jsem se nad čtením těch řádků pozastavil. Dnes jejich poselství vnímám silněji…

Ano, jde se zabarikádovat, chodit lézt na písek a nikde o tom nepsat. Ale bez toho „zpětného prožívání“ – sdílení zážitků s kamarády, i třeba formou článků, by se to zdálo smutné a slabé.

eMontana právě tento týden oslaví pět let svojí existence. A stále chce sledovat směr svých „tvůrčích inspirátorů“, jako je třeba zmíněný Jarda Maršík nebo někdejší vydavatel tištěné Montany Jirka „Šerpa“ Růžička…

Máma občas říká: „Vždyť za chvíli už nebudete mít o čem psát, ne?“ Vždycky se musím pousmát: „Něco v záloze máme.“ Ve skutečnosti nám na každý hotový článek připadají tak tři další nové nápady… Témat máme na několik životů – je to podobné, jako kdyby člověk chtěl odškrtnout všechny cesty v průměrně tlustém průvodci. „Jak tam pořád chodíš, to už v těch skalách musíš mít všechno vylezené, co?“ také se ráda ptá.

Takže, naštěstí, spoustu toho ještě zbývá – vylézt, vyfotit, natočit, zpracovat… Budeme se činit, dokud to půjde.

PS. K narozeninám si plánujeme nadělit tričko. Jak vypadá? Mrkni sem.

_____________________________

Standa „Sany“ Mitáč / duben 2020
Editor

Květen, vzpomínat budem

I když do odletu spoje Air France směr Anchorage zbývalo ještě 10 měsíců, vedení výpravy už stihlo nashromáždit zhruba polovinu rozpočtu expedice (300 000 Kčs). Všichni členové s očekáváním vyhlíželi rok 1970 a poctivě pracovali na přípravě. Tento podnik měl nést název: „První česká horolezecká expedice Aljaška“.

Atmosféra ve společnosti po příjezdu okupačních vojsk však našim horolezcům nepřála. „V tomto období není vhodné vycestovat na území USA,“ uhasil nadšení dopis předsedy ČSTV Emanuela Bosáka, který tak rozhodl vzorně dle začínající normalizační rétoriky. Dále to většina z nás zná: místo Aljašky Peru, místo Denali Huascarán… Dvoutýdenní zpoždění parníku Hornbelt, kde našim ukradli 400 kilo oblečení a potravin… Špatné počasí… Uklouznutí mixového esa Ivana Bortela na horské pěšině, které skončilo okamžitou smrtí… A nakonec velké zemětřesení. Z patnácti osobností se domů za svými rodinami nevrátil nikdo.

V neděli 31. 5. 2020 (přesně padesát let poté) plánujeme ve Sloupu v Čechách natáčet Příběh cesty „Peru 70“. Tuhle čtyřicetimetrovou pískovcovou cestu udělal špičkový horolezec Joska Rybička na památku ztracených kamarádů. Tentokrát bychom rádi natáčení pojali jako otevřené – kdo chce dorazit a zavzpomínat (večer zapálit svíčku v bivaku), bude vítán – ať napíše na [email protected]. Podělíme se o podrobnosti.

Mimochodem, v hlavním květnovém článku plánujeme přinést příběh, který se bude také týkat expedičního horolezectví v 70. a 80. letech. Představíme muže, který měl víc štěstí než zmínění Čechoslováci. Narodil se v Rakousku a jezdil do velehor s tamním výběrovým družstvem. Díky tomu mohl svoji poslední sedmitisícovku vylézt až ve věku 70 let. Kdo to je? Můžeš ho potkat, když si půjdeš zalézt na Borovou skalku…

_____________________________

Standa „Sany“ Mitáč / květen 2020
Editor

Pozor, hlášení: Jezdí nám sem víc lidí

„Safra, takovej tam býval klid i o víkendech.“
(komentář k Příběhu cesty „Žlutá spára“ na Svojkově)

„Tolik lidí jsem tam opravdu ještě nikdy neviděl.“
(část reakce na článek o stavění na Ostaši)

„Co blázníte, už takhle se tam nedá zaparkovat.“
(možná reakce na zítřejší článek z Levého břehu Labáku)

Dalo by se pokračovat na Holštejně, ve Skaláku nebo třeba nechat mluvit obyvatele Tetína.

Lidí v našich skalách je letos dost. Je to dobře? Zkus si na chvíli představit dva extrémní světy:

1. V tom prvním nemá o lezení nikdo zájem. Ve skalách je mrtvo – přístupovky zarostly, jelikož lidi tráví většinu času v kanceláři či home offisu. Když mají volno, tak surfují po internetu nebo hrají 3D hry ve virtuální realitě. Společnost zavrhla lezení jakožto „nedostatečně bezpečné“, takže si o téhle přežité kratochvíli s nikým nepokecáš. I Adam musel do práce. Funguje už jen muzeum horolezectví v Turnově (aby nemuselo vracet dotační peníze z eurofondů). Ale nikdo tam nechodí.

2. Lezou úplně všichni. Ve skalách se srocují davy, jako to bývalo ve čtvrtek u Kauflandu. Krátké fronty postojíš i na morálovky… Lidi už v podstatě nepracují – jenom lezou nebo shybují na campusu. Slovem „restday“ si vysloužíš od kámošů úšklebek. Ve večerních zprávách se řeší přelezy, projekty a pytle… Jiné téma neexistuje. „Už jsi to dal konečně na kusovku?“ ptá se tě babička během nandavání knedlíků.

Co je ti milejší? Autor úvodníku by bral raději druhou možnost. Ovšem za předpokladu, že tihle přemnožení lezci si v sobě uchovají ohleduplnost k přírodě, místním lidem (vlastníkům pozemků u skal) a vůči sobě navzájem.

České skály tenhle rok kvůli červené mapě světa zažívají zatěžkávací zkoušku. Shodou vnějších okolností prochází jakýmsi neplánovaným testem. Nezbývá, než nám lezcům popřát, ať v tomhle testu během léta s omezenou možností cestování uspějeme. K tomu nám pomáhej už zmíněný respekt k přírodě a tolerance k druhým.

Ctít tyhle hodnoty však neznamená ohnout hlavu… Proti nesmyslným zákazům je třeba se ozvat. Proč na masiv, na který se nesmí lézt, aby se nerušil sokol, mohou chodit turisté? Proč dodržovat samo-domo instalované dopravní značky? Lezci vždy byli a zůstanou rebelové (alespoň z části) a lidé se svobodnou myslí (tou doufejme zcela). Zvláštní součást přírody, která také zaslouží respekt.

_____________________________

Standa „Sany“ Mitáč / červen 2020
Editor

Jsou tu pro tebe. Ale potkat v terénu je nechceš

A pak se ozvala tlumená rána. Lezec padá po zádech na zpevněný plácek pod nástupem. Chvíli ticho. „Tohle asi mamince doma říkat nebudeme?“ ptá se zvědavě sedmiletá holčička, co stojí pod skálou s oběma pány. Co se stalo? Táta spouštěl svého syna na Levém břehu Labáku a zapomněl, že lezou na jiném laně než obvykle. Na kratším. A bez uzlu na konci. Tentokrát to dobře dopadlo – prvolezec vystřelil z jistítka jen dva metry nad zemí, a tak se odbelhal dolů po svých.

Mrcha nepozornost občas útočí i výše nad zemí: „Jednoznačně nejdrsnějším zásahem byl pád lezce do komína po špatně založeném slanění. Lezec se zaklínil v komíně hlavou dolů a rychle upadal do bezvědomí. Po vyproštění a leteckém převozu, je prý zase na nohou,“ popisuje Josef „Pepíček“ Hlaváček, spoluzakladatel Skalní záchranné služby.

Nejen o tomto občanském sdružení bude náš další článek, který připravuje Vojta Joska. Bude o lidech, kteří nám kryjí záda, jsou připraveni pomáhat a navíc mají pochopení, jelikož sami lezou.

Co citovaný záchranář z Broumovska radí před začínajícími prázdninami? „Pokud si nebudeš jistý, zda volat, tak raději zavolej. Přítomnost záchranářů nic nestojí, mají vybavení pro transport a provedou ho tak šetrně, jak to jen lze. Dobře provedený transport do nemocnice může výrazně zkrátit dobu léčení. To, že tě někam odneseme nebo převezeme, nás neotravuje – děláme to rádi!“

To zní moc sympaticky, tak snad to člověk nebude potřebovat. V jedné desítce, o které plánujeme v létě zveřejnit Příběh cesty, se už pár lezců za zásah shůry modlilo. Jednoho kamarádi zachraňovali, když se zasekl a jeho hlava ho dál nepustila. Vysoko nad kruhem v dobrých stupech, odkud neslezeš a pád už by zaváněl třicítkou…

Bezpečné prázdniny nejen na skalách, ale hlavně na silnicích
přeje za redakci eMontany

_____________________________

Standa „Sany“ Mitáč / prázdniny 2020
Editor

Ať to září. Stáří počká

„Stále více si uvědomuji, že můj problém je čas. Pokud je člověk mladý, zdá se mu vše nepomíjivé nebo že vše ubíhá velice pomalu. Tak je to vždycky. Když si člověk začne uvědomovat, jak se všechno mění, jsme staří. Od té chvíle jsou dny čím dál kratší, léto splývá se zimou a jaro s podzimem skoro ani nezaznamenáme,“ píše Leoš Horka v knize Nandá Déví.

Nandá Déví je nejvyšší hora Indie, kde se naopak čas úplně zastavil. Od roku 1983 ji tamní vláda zavřela pro zahraniční i domácí expedice. Jedna vrchol stihla na poslední chvíli. Během podzimu před zákazem tam proklouzla československá skupina sedmi horolezců. Nečekali, vyrazili, měli štěstí… S jedním z nich připravujeme speciální rozhovor – oproti všem ostatním vznikl úplně neplánovaně.

Bude o lásce k horám a skalám, která se nedá zkrotit. O využití času, co nám byl dán. Chystaný článek můžeš brát jako inspiraci pro přicházející podzimní období. Proč? Protože by byla škoda prosedět ho v práci, jak se od nás očekává, a ve vzpomínkách pak tenhle čas „skoro ani nezaznamenat“. Takže, jaké jsou tvoje cíle? V horách, na písku, nebo i v životě? Nenech se semlít okolím a vyraž. Kdy jindy bude lepší chvíle než teď?

PS. Děkujeme za všechny soutěžní příspěvky (pytle). Mimochodem, také skvělá ukázka využití času na maximum – zhruba čtvrtina textů dorazila během posledních dvou dnů.

_____________________________

Standa „Sany“ Mitáč / září 2020

Nebát se a vypínat

Ten den se vlastně nic nestalo, ale přesto utkvěl v paměti. A příjemný pocit z něj zůstal i po letech. V noci kolem vesnice mocně foukalo a stromy padaly přes cesty. Následující ráno bylo zjevné, že v redakci eMontany se pracovat nebude – nešel internet, vypadl proud. Bouřka poškodila i místní vysílač operátora, takže se nedalo ani volat nebo psát esemesky. Z moderních technologií zbyla jenom svíčka.

Co s načatým dnem? K ruce přišly dlouho odstrkované knížky, které přinesly novou inspiraci. Složka s označením „nápady“ se během dne rozrostla o další papír s poznámkami. Potom došlo na běhání, cvičení, přemýšlení a užívání si pocitu, že člověk nemusí pracovat, „protože to prostě ani nejde“. Zavládla lehkost a pohoda bez výčitek. Přestože jsem šel spát brzy po setmění, přišlo mi, jako kdyby tenhle den trval alespoň 30 hodin.

Během letošního září jsem se ke zmíněnému způsobu prožití dne snažil sem tam vrátit. V Labáku často mobil spal v režimu „letadlo“, v Ádru to šlo samo (na mnoha místech signál není) a minulý týden na Piz Bernině se z telefonu staly obyčejné hodinky s budíkem – připojení jsem zapnul až po návratu zpátky do Česka.

„Bytí off-line“ je jako hořká čokoláda, na kterou snadno vznikne závislost. Vymotá člověka ze všech lepkavých sítí a funguje jako rozpouštědlo na tlak, který doléhá odněkud seshora. Díky této taktice například přestanou vyskakovat články masmédií, jejichž redaktoři v posledních měsících dvakrát velkou kreativitou neoplývají…

Napadlo mě, že by bylo fajn vyčlenit si jeden den v týdnu, během kterého by ze sebe člověk ono „letadlo“ pravidelně dělal. Zavedl si takový malý rituál času pro sebe a své blízké. A dopřával pocit, že čas neletí, ale přijatelně plyne.

Škrtnout v kalendáři jeden den… Pro někoho to může být maličkost, pro někoho utopie. Co je na přijetí nápadu nejtěžší? Zabraňuje tomu síla zvyku, pohodlnost, nebo snaha být dostupný pro celý svět 24 hodin denně sedm dní v týdnu?

Nebo by člověk nezvládl žít s pocitem, že stojí mimo dění – že mu něco důležitého utíká? Mimochodem, které informace jsou vlastně „důležité“? Zpravodajství se našeho života často přímo netýká, zpravidla čteme o lidech, které jsme ani nikdy neviděli…

Většinou to dopadne tak, že se alpinista po týdnu (nebo i měsíci) vrátí z hor domů a zjistí, že vůbec nic důležitého nezmeškal. A pokud si tam vysoko, v zóně horského světla, udělal i čas na přemýšlení, tak měl naopak šanci trochu dohonit sama sebe.

Horám a „letadlům“ zdar!

_____________________________

Standa „Sany“ Mitáč / říjen 2020

Kalendář Písek 2021 | Podpořit naši původní tvorbu můžeš také kouskem v „plné palbě“