_____________________________

Standa „Sany“ Mitáč / červen 2021

Jejich tempo připomíná zástup marodů v nemocniční jídelně. Sunou krok za krokem, občas si dají pauzu. Moc spolu nemluví, vypadají smutně. Cílem jejich dnešního pochodu není výdejní okénko, ale vrchol alpské čtyřtisícovky.

Jaké to asi je – být jedním z řady klientů?

Nemusíš se starat o předpověď počasí – termín máš zamluvený půl roku dopředu, takže víš, že stejně nemáš na vybranou. Když cestu v půlce zahalí hustá mlha, tvoje tempo to nijak neovlivní – vůdce, který tě táhne na laně, tu byl už několikrát a terén zná poslepu. Je to profík. Mapa, kompas, navigace? Můžeš nechat doma. Stejně tak jako matroš – půjčí ti, postará se…

Řešit, kde umístíš stan a jak si ho ukotvíš proti noční vichřici? Vymýšlet, co si nahoře uvaříš? Nic takového tě během placeného výstupu nečeká – necháš se rozmazlovat zázemím chaty – hlavně pomocí jídla, které sem přiletělo vrtulníkem… Vítr bereš jako zajímavou kulisu, kterou trochu slyšíš zpod peřiny. Zvuk hor ve formě lehkého doteku prochází i přes stěny z kamenů a dřeva… Příjemně tě uspává.

Když ti pak horský vůdce na vrcholu udělá fotku, může tě to probrat a napadnout otázka: „Kdo to dneska vlastně vylezl?“

(…)

Užij si o prázdninách výzvy jiného ražení… Plánuješ se spoléhat jenom na sebe nebo kamarády a nemáš jistotu, jak to dopadne? Tak do toho jdi! Život je příliš krátký na to, aby si ho člověk zaplácával předem vyhranými výzvami… Těmi si jen dokážeš, jak si na tom. Utvrdíš se v přešlapování na místě. Lepší je se posunout dál.

_____________________________

Standa „Sany“ Mitáč / prázdniny 2019
Editor

Tak nám na vesnici prodloužili den. Pocitově je asi o deset hodin delší než ten včerejší. A to je teprve lehce po obědě.

Když vypnou na dvanáct hodin elektřinu, mozek se na tu pohodu neuvěřitelně rychle adaptuje. Zpomalí se a zklidní. Najednou je čas přečíst si vytisknuté články, na které se vedle počítače práší už nějaký ten měsíc. Vzít si k ruce Pískaře – zjistit něco o Kokšovi, dovzdělat se o devadesátkách v Arcu z nové Montany, nebo během úklidu najít v šuplíku Hotejl z roku 1979. Opatrně ho otevřít a trochu si pocestovat v čase. Sem a tam. Pokud u toho člověk na chvíli usne na gauči, nevadí.

Během „dlouhého dne“ není potřeba odpovídat na žádné maily nebo trávit čas laděním webu. Prostě to technicky nejde. Lepší nápad je vzít si k ruce tužku a poslat dávku dopisů přispěvatelům eMontany. Přihodit samolepky a vyrazit na kole k nejbližší schránce.

Úvodník měl původně být o dodělání nového webu a jeho spuštění. Ano, byla to robota, co gradovala poslední půlrok, a bez nezdolného programátora Michala Katuščáka bychom si neškrtli… Na druhou stranu si musíme přiznat – čtenář zatím moc změn nepozná. eMontana by nadále měla být hlavně o pocitu pohody. Měla by na tebe působit podobně jako zmíněná odstávka elektřiny – vypneš proud, popustíš uzdu fantazii a nemusíš nic řešit. A klidně u toho buď třeba v práci. Aspoň na malou pauzu máš nárok vždycky.

Mimochodem, jak se člověk rozplývá nad vypnutou elektřinou, stejně tak v kuchyni činí lednička a mrazák… Každá mince má dvě strany.

Užij si tu lepší.

_____________________________

Standa „Sany“ Mitáč / září 2019
Editor

Docela zamrzelo tohle prošvihnout. Když mi kamarád napsal, že v Praze měli přednášku Sean Villanueva s Nico Favressem, divil jsem se, že tahle akce neměla větší propagaci. Málokdo ji zaznamenal a jedni z nejlepších bigwallových lezců světa by si určitě zasloužili větší publikum. Zvlášť, když po promítání ještě zorganizovali malý koncert. Prý to bylo super. No nic.

Sean měl v plánu zůstat ještě dva týdny v Adršpachu. Další promarněná šance – tou dobou jsem byl v Norsku. Jak to ale v životě bývá, nakonec se ukázalo, že to tak mělo být. Dlouhodobě plánovaného rozhovoru se perfektně ujmula Terka Ševečková a na její prvotinu se můžeš těšit tento měsíc na eMontaně. Už Seanova první věta o tom, co je vlastně realita, donutí člověka k zamyšlení…

Užij si začátek podzimu. Buď dlouhým spánkem pod skalami, kdy si během snídaně přes sebe přehodíš vlhký spacák, a pak vyrazíš lovit suchou skálu. Nebo se plně vrhni do nastupující umělkářské sezony – ta v Praze opět vyvolala diskusi o tom, jak se nechat přeoperovat na něžné pohlaví, aby lezci na jedné z umělých stěn ušetřili za vstup.

_____________________________

Standa „Sany“ Mitáč / říjen 2019
Editor

Zdá se, že lezení spár je dnes celkem in. Hodně lezců se v nich zlepšilo a ádrovské klasiky zaznamenaly po letech silnější provoz. Co to?

Za vším hledat ženu – jako vždy. „Když se ti líbí kalírenský holky, přeci je nebudeš krmit historkama z Křížáku.“ A tak se švarní jinoši rozprchli do spár (dřevěné meče u pasu), aby bylo po večerech slečnám co vyprávět.

Ve spárách zdomácněli a tuhle chalupu si zamilovali: „Velmi příjemné místo, obsluha fantastická, ale hlavně: božská kuchyně. Přál jsem si, abych mohl pořád jíst,“ píše Marek Juráček v jedné ze 700 recenzí, z drtivé většiny podobně napsaných.

Bohužel, po celovíkendovém večírku už Kalírna na webu hlásí: „trvale zavřeno“. S ní nejspíš končí jedna éra zdejšího lezení, která díky stylové základně do Ádru nalákala spoustu mladé krve.

Provozní Lukáš s Denisou se rozhodli po šesti letech skončit a vymyslet zase něco jiného. To je smutná zpráva. Život ale půjde dál. Nezbývá než doufat, že původní myšlenky se chopí někdo jiný, třeba i jinde nebo jinak a zase vizi někam posune (to bude dost těžké)… Každopádně, díky příkladu zmíněné dvojice už se stačí jen inspirovat, jak nějaké místo dokáže tak pěkně „hřát“. Děkujeme, že jste nám to ukázali.

PS. K listopadu na eMontaně: Těš se na vydatné čtivo z labského pískovcového centra. Finišujeme připravu rozhovoru s králem pískařů Berndem Arnoldem…

_____________________________

Standa „Sany“ Mitáč / listopad 2019
Editor

Podobný vztah jsem v životě nikdy s nikým neměl:
Počet napsaných mailů: 1392 kousků od roku 2012
Protelefonovaných hodin: Určitě stovky (naštěstí nejde zjistit)
První potřesení rukou: listopad 2019

Po smrti vydavatele Montany Tomáše Roubala se Martin ocitl v nešťastném kole událostí a postupem času mu asi docházelo, že všichni okolo čekají na jeho rozhodnutí… Ano, nebo ne?
Nějaký čas na rozmyšlenou měl… (Než by Montanu koupili jiní.) Když však vylezl jednu z mnoha krásných cest na Kalymnosu v sektoru Poets, ona chvíle přišla: „Tam jsem se rozhodl, že do toho jdu!“

Martin Stolárik, někdejší tvůrce obsahu Montany, ji krátce poté koupil (za nemalé peníze) a stane se tak zároveň i jejím vydavatelem.

Pane jo – kdo si v dnešní době koupí papírové médium? Osobně si myslím, že to může udělat jen člověk, který si chce upevnit moc (příklad Mafry), nebo absolutní srdcař, který svůj projekt doopravdy miluje a chce se za něj bít i za cenu ztráty části osobního (a rodinného) pohodlí.

Že je Martin příkladem té druhé možnosti, jsem nepochyboval. Dva společně strávené dny mě v tom ještě utvrdily… Ze světa akademiků poslední dobou plynule přechází i do zákulisí marketingu a médií. Učí se v tom plavat. Nedat inzerentům prostor zalevno, bránit hranice redakčního obsahu a do toho stále vymýšlet originální témata pro náročné čtenáře.

„Po tom, co jsem koupil Montanu, o mně část lidí říká, že jsem magor… Někdo mi zase drží palce.“ (…) „Myslím si obojí,“ řekl jsem mu na jedné z pražských schůzek, kde jsme byli společně. Vyvolalo to sice smích všech zúčastněných, ale stojím si za tím. A jsem doopravdy rád, že Montana zůstala doma – v dobrých rukou.

Celá redakce eMontany tedy Martinovi do dalšího posouvání časopisu – naší tištěné ségry – drží palce. Montana je nejlepší československý lezecký časopis, ale zároveň je na ní hodně ke zlepšování. Martin to ví a postupně bude změny přivádět k životu. Tak si nezapomeň koupit vánoční M6, předplatit Montanu na další rok a potěšit tím banditu z podhůří Beskyd. Protože jeho energie, kterou si přivezl z Kalymnosu, jen tak nevyšumí…

_____________________________

Standa „Sany“ Mitáč / prosinec 2019
Editor

Jaké by to asi bylo rozloučit se s nejbližšími, odjet do světa a vrátit se zpátky na důchod až za padesát let?

Na tyhle myšlenky přivádí člověka příběh výjimečně talentovaného adršpašského lezce (někteří budou vědět), který se nedávno, po padesáti letech toulání Zeměkoulí, vrátil domů – do úplně jiného světa.

Jak by to asi probíhalo, kdyby člověk udělal to samé teď a vrátil se do rodných kopců v roce 2070?

Jak bude tou dobou naše země vypadat? Jak budou lidé komunikovat – a o čem se nejčastěji bavit? Čím budou jezdit, nebo spíš co je bude vozit? V jakém stavu bude příroda, zemědělská krajina, voda, naše skály?

Budou už mít drony funkci „safety first“ ­– nacvakávání kruhů, díky čemuž vygumují z trhu ufony? Koupíš ještě klasickou expresku bez tlumiče pádů? A co automatický nafukovací air bag přezdívaný „bublina od Actimelu“ proti pádům na podlahu? Bez něj tě nikdo nepojistí (do skal nepustí?)…

Kdo z tvých dávných kamarádů tady zůstane, vzpomene si na tebe a zajde na pivo?

O člověku, (lépe řečeno manželském páru), který má tenhle obrovský nadhled půlstoletí, by bylo důstojnější napsat knihu. Nicméně rozhovor pro eMontanu snad neurazí…

Můžeš se těšit v blízké době.

PS. Hodně štěští v letošním roce a radosti z promyšleného konání. Právě to ovlivní, jaký bude svět v roce 2070.

_____________________________

Standa „Sany“ Mitáč / leden 2020
Editor

Čím začít? Jednou radostnou. Ač to trvalo skoro dva roky, vyplnilo se aprílové proroctví eMontany a ČHS se dohodlo s ČSL. Budeme se tak moct zase těšit na jednu pořádnou oficiální sérii boulderzávodů (a třeba časem i závodů s lanem)? Vypadá to, že ano. Držíme palce.

Krok dopředu zřejmě udělá vyhlašování výsledků ankety Výstupy roku. Tentokrát si naše nejlepší venkovní borkyně a borci převezmou ocenění na stadionu v Bedřichově (pátek 7. 2. od 19 h). Ceremoniál naváže přímo na zahájení Jizerské padesátky, která původně vznikla jako testovací závod horolezců TJ Lokomotiva Liberec před jejich expedicemi. Patnáct zakládajících členů se později nevrátilo z Peru 1970. Letos od tragédie uplyne 50 let, a tak je dobré, že tohle propojení žije.

Co dál? Od 20. února má v ČT začít Adamův seriál Balkánem nahoru a dolu, který režíroval Petr Horký, a Adam tenhle počin komentoval v minulém rozhovoru na eMontaně: „Konečně se lezení dostane na obrazovku ČT v té podobě, která je nejpopulárnější. Nebude to lezení na osmitisícovku a nebudou to ani závody – bude to fakt lezení ve skalách.“ Uvidíme v bedně.

Do schránek brzy přistane první letošní Montana pod vedením Martina Stolárika. Co měl autor úvodníku možnost vidět, časopis osvěží příjemná změna sazby.

Na závěr eMontana. Tady právě připravujeme na oddych od rozhovorů jedno „akademické téma“ a konečně finišujeme klokočský Příběh cesty, který bude mít k akademické půdě hodně daleko.

Povedený únor přeje

_____________________________

Standa „Sany“ Mitáč / únor 2020
Editor

První na ostrově Belitung, jihovýchodně od indonéské Sumatry. Malá skupina nadšenců tu před pár lety ochránila vzácný přírodní biotop; rozlehlou bažinu plnou nejrůznějších endemických druhů zvířat a rostlin, před dotírajícím palmovým byznysem.

Narodili se tu a jednoduše nechtěli, aby příroda prohrála další symbolickou bitvu s velkými korporacemi. Ozvali se, půdu dostali do správy a teď se o ni společnými silami starají. Žijí společně ve skromné chatrči a v přilehlých mokřadech za pomoci vydlabaných lodí udržitelně rybaří a to stejné dovolují i všem z okolí. K nám se chovají jako k sobě rovným a nic za to nechtějí.

Druhé na ostrově Pagai západně od Sumatry. Po dvanácti hodinách strávených na trajektu, který sem jezdí jenom třikrát týdně, nás v šest ráno v přístavu vítá skupinka vysmátých Indonésanů na motorkách. Když se před týdnem vraceli domů a na lodi potkali jednoho bělocha, nejspíš netušili, že se jim o pár dní později do domu nastěhuje celkem pět Čechů. Na ostrově, kam turisté jezdí výhradně do luxusního surfařského resortu s nejlepší vlnou na světě a astronomickou cenovkou 300 $ za noc, dost nepravděpodobný scénář.

Spaní na zemi po pár dnech představuje ten nejlepší hotel; jednoduché pokrmy, které jíme společně na zemi rukama, by si zasloužily michelinskou hvězdu; a celonoční treky v původním deštném pralese, od hlavy až k patě od bahna a bez minuty spánku, vyčarují ten nejupřímnější úsměv na tváři.

Tyhle chvíle představují to, co mám na cestování nejradši, a míra diskomfortu je v tu chvíli vlastně naprosto irelevantní. Svět se může obracet vzhůru nohama, ale na místech, kde je satelitní signál jenom před domem starosty, stejně nesmyslný mediální mumraj nic nezmůže.

Užij si klidný březen i na eMontaně a dívej se na věci z té pozitivní strany,

_____________________________

Jakub Freiwald / březen 2020
Editor

„Žijeme ve šťastné době a na šťastném místě. Můžeme lézt, můžeme o lezení číst i psát a přečtené znovu prožívat ve skalách. Čiňme tak, dokud to jde.“

Tímhle doslovem končil elitní pískař Jarda Maršík knížku Lezení v Sasku. Už zhruba před deseti lety, kdy jsem ji dostal, jsem se nad čtením těch řádků pozastavil. Dnes jejich poselství vnímám silněji…

Ano, jde se zabarikádovat, chodit lézt na písek a nikde o tom nepsat. Ale bez toho „zpětného prožívání“ – sdílení zážitků s kamarády, i třeba formou článků, by se to zdálo smutné a slabé.

eMontana právě tento týden oslaví pět let svojí existence. A stále chce sledovat směr svých „tvůrčích inspirátorů“, jako je třeba zmíněný Jarda Maršík nebo někdejší vydavatel tištěné Montany Jirka „Šerpa“ Růžička…

Máma občas říká: „Vždyť za chvíli už nebudete mít o čem psát, ne?“ Vždycky se musím pousmát: „Něco v záloze máme.“ Ve skutečnosti nám na každý hotový článek připadají tak tři další nové nápady… Témat máme na několik životů – je to podobné, jako kdyby člověk chtěl odškrtnout všechny cesty v průměrně tlustém průvodci. „Jak tam pořád chodíš, to už v těch skalách musíš mít všechno vylezené, co?“ také se ráda ptá.

Takže, naštěstí, spoustu toho ještě zbývá – vylézt, vyfotit, natočit, zpracovat… Budeme se činit, dokud to půjde.

PS. K narozeninám si plánujeme nadělit tričko. Jak vypadá? Mrkni sem.

_____________________________

Standa „Sany“ Mitáč / duben 2020
Editor

I když do odletu spoje Air France směr Anchorage zbývalo ještě 10 měsíců, vedení výpravy už stihlo nashromáždit zhruba polovinu rozpočtu expedice (300 000 Kčs). Všichni členové s očekáváním vyhlíželi rok 1970 a poctivě pracovali na přípravě. Tento podnik měl nést název: „První česká horolezecká expedice Aljaška“.

Atmosféra ve společnosti po příjezdu okupačních vojsk však našim horolezcům nepřála. „V tomto období není vhodné vycestovat na území USA,“ uhasil nadšení dopis předsedy ČSTV Emanuela Bosáka, který tak rozhodl vzorně dle začínající normalizační rétoriky. Dále to většina z nás zná: místo Aljašky Peru, místo Denali Huascarán… Dvoutýdenní zpoždění parníku Hornbelt, kde našim ukradli 400 kilo oblečení a potravin… Špatné počasí… Uklouznutí mixového esa Ivana Bortela na horské pěšině, které skončilo okamžitou smrtí… A nakonec velké zemětřesení. Z patnácti osobností se domů za svými rodinami nevrátil nikdo.

V neděli 31. 5. 2020 (přesně padesát let poté) plánujeme ve Sloupu v Čechách natáčet Příběh cesty „Peru 70“. Tuhle čtyřicetimetrovou pískovcovou cestu udělal špičkový horolezec Joska Rybička na památku ztracených kamarádů. Tentokrát bychom rádi natáčení pojali jako otevřené – kdo chce dorazit a zavzpomínat (večer zapálit svíčku v bivaku), bude vítán – ať napíše na [email protected]. Podělíme se o podrobnosti.

Mimochodem, v hlavním květnovém článku plánujeme přinést příběh, který se bude také týkat expedičního horolezectví v 70. a 80. letech. Představíme muže, který měl víc štěstí než zmínění Čechoslováci. Narodil se v Rakousku a jezdil do velehor s tamním výběrovým družstvem. Díky tomu mohl svoji poslední sedmitisícovku vylézt až ve věku 70 let. Kdo to je? Můžeš ho potkat, když si půjdeš zalézt na Borovou skalku…

_____________________________

Standa „Sany“ Mitáč / květen 2020
Editor

„Safra, takovej tam býval klid i o víkendech.“
(komentář k Příběhu cesty „Žlutá spára“ na Svojkově)

„Tolik lidí jsem tam opravdu ještě nikdy neviděl.“
(část reakce na článek o stavění na Ostaši)

„Co blázníte, už takhle se tam nedá zaparkovat.“
(možná reakce na zítřejší článek z Levého břehu Labáku)

Dalo by se pokračovat na Holštejně, ve Skaláku nebo třeba nechat mluvit obyvatele Tetína.

Lidí v našich skalách je letos dost. Je to dobře? Zkus si na chvíli představit dva extrémní světy:

1. V tom prvním nemá o lezení nikdo zájem. Ve skalách je mrtvo – přístupovky zarostly, jelikož lidi tráví většinu času v kanceláři či home offisu. Když mají volno, tak surfují po internetu nebo hrají 3D hry ve virtuální realitě. Společnost zavrhla lezení jakožto „nedostatečně bezpečné“, takže si o téhle přežité kratochvíli s nikým nepokecáš. I Adam musel do práce. Funguje už jen muzeum horolezectví v Turnově (aby nemuselo vracet dotační peníze z eurofondů). Ale nikdo tam nechodí.

2. Lezou úplně všichni. Ve skalách se srocují davy, jako to bývalo ve čtvrtek u Kauflandu. Krátké fronty postojíš i na morálovky… Lidi už v podstatě nepracují – jenom lezou nebo shybují na campusu. Slovem „restday“ si vysloužíš od kámošů úšklebek. Ve večerních zprávách se řeší přelezy, projekty a pytle… Jiné téma neexistuje. „Už jsi to dal konečně na kusovku?“ ptá se tě babička během nandavání knedlíků.

Co je ti milejší? Autor úvodníku by bral raději druhou možnost. Ovšem za předpokladu, že tihle přemnožení lezci si v sobě uchovají ohleduplnost k přírodě, místním lidem (vlastníkům pozemků u skal) a vůči sobě navzájem.

České skály tenhle rok kvůli červené mapě světa zažívají zatěžkávací zkoušku. Shodou vnějších okolností prochází jakýmsi neplánovaným testem. Nezbývá, než nám lezcům popřát, ať v tomhle testu během léta s omezenou možností cestování uspějeme. K tomu nám pomáhej už zmíněný respekt k přírodě a tolerance k druhým.

Ctít tyhle hodnoty však neznamená ohnout hlavu… Proti nesmyslným zákazům je třeba se ozvat. Proč na masiv, na který se nesmí lézt, aby se nerušil sokol, mohou chodit turisté? Proč dodržovat samo-domo instalované dopravní značky? Lezci vždy byli a zůstanou rebelové (alespoň z části) a lidé se svobodnou myslí (tou doufejme zcela). Zvláštní součást přírody, která také zaslouží respekt.

_____________________________

Standa „Sany“ Mitáč / červen 2020
Editor

A pak se ozvala tlumená rána. Lezec padá po zádech na zpevněný plácek pod nástupem. Chvíli ticho. „Tohle asi mamince doma říkat nebudeme?“ ptá se zvědavě sedmiletá holčička, co stojí pod skálou s oběma pány. Co se stalo? Táta spouštěl svého syna na Levém břehu Labáku a zapomněl, že lezou na jiném laně než obvykle. Na kratším. A bez uzlu na konci. Tentokrát to dobře dopadlo – prvolezec vystřelil z jistítka jen dva metry nad zemí, a tak se odbelhal dolů po svých.

Mrcha nepozornost občas útočí i výše nad zemí: „Jednoznačně nejdrsnějším zásahem byl pád lezce do komína po špatně založeném slanění. Lezec se zaklínil v komíně hlavou dolů a rychle upadal do bezvědomí. Po vyproštění a leteckém převozu, je prý zase na nohou,“ popisuje Josef „Pepíček“ Hlaváček, spoluzakladatel Skalní záchranné služby.

Nejen o tomto občanském sdružení bude náš další článek, který připravuje Vojta Joska. Bude o lidech, kteří nám kryjí záda, jsou připraveni pomáhat a navíc mají pochopení, jelikož sami lezou.

Co citovaný záchranář z Broumovska radí před začínajícími prázdninami? „Pokud si nebudeš jistý, zda volat, tak raději zavolej. Přítomnost záchranářů nic nestojí, mají vybavení pro transport a provedou ho tak šetrně, jak to jen lze. Dobře provedený transport do nemocnice může výrazně zkrátit dobu léčení. To, že tě někam odneseme nebo převezeme, nás neotravuje – děláme to rádi!“

To zní moc sympaticky, tak snad to člověk nebude potřebovat. V jedné desítce, o které plánujeme v létě zveřejnit Příběh cesty, se už pár lezců za zásah shůry modlilo. Jednoho kamarádi zachraňovali, když se zasekl a jeho hlava ho dál nepustila. Vysoko nad kruhem v dobrých stupech, odkud neslezeš a pád už by zaváněl třicítkou…

Bezpečné prázdniny nejen na skalách, ale hlavně na silnicích
přeje za redakci eMontany

_____________________________

Standa „Sany“ Mitáč / prázdniny 2020
Editor

„Stále více si uvědomuji, že můj problém je čas. Pokud je člověk mladý, zdá se mu vše nepomíjivé nebo že vše ubíhá velice pomalu. Tak je to vždycky. Když si člověk začne uvědomovat, jak se všechno mění, jsme staří. Od té chvíle jsou dny čím dál kratší, léto splývá se zimou a jaro s podzimem skoro ani nezaznamenáme,“ píše Leoš Horka v knize Nandá Déví.

Nandá Déví je nejvyšší hora Indie, kde se naopak čas úplně zastavil. Od roku 1983 ji tamní vláda zavřela pro zahraniční i domácí expedice. Jedna vrchol stihla na poslední chvíli. Během podzimu před zákazem tam proklouzla československá skupina sedmi horolezců. Nečekali, vyrazili, měli štěstí… S jedním z nich připravujeme speciální rozhovor – oproti všem ostatním vznikl úplně neplánovaně.

Bude o lásce k horám a skalám, která se nedá zkrotit. O využití času, co nám byl dán. Chystaný článek můžeš brát jako inspiraci pro přicházející podzimní období. Proč? Protože by byla škoda prosedět ho v práci, jak se od nás očekává, a ve vzpomínkách pak tenhle čas „skoro ani nezaznamenat“. Takže, jaké jsou tvoje cíle? V horách, na písku, nebo i v životě? Nenech se semlít okolím a vyraž. Kdy jindy bude lepší chvíle než teď?

PS. Děkujeme za všechny soutěžní příspěvky (pytle). Mimochodem, také skvělá ukázka využití času na maximum – zhruba čtvrtina textů dorazila během posledních dvou dnů.

_____________________________

Standa „Sany“ Mitáč / září 2020

Ten den se vlastně nic nestalo, ale přesto utkvěl v paměti. A příjemný pocit z něj zůstal i po letech. V noci kolem vesnice mocně foukalo a stromy padaly přes cesty. Následující ráno bylo zjevné, že v redakci eMontany se pracovat nebude – nešel internet, vypadl proud. Bouřka poškodila i místní vysílač operátora, takže se nedalo ani volat nebo psát esemesky. Z moderních technologií zbyla jenom svíčka.

Co s načatým dnem? K ruce přišly dlouho odstrkované knížky, které přinesly novou inspiraci. Složka s označením „nápady“ se během dne rozrostla o další papír s poznámkami. Potom došlo na běhání, cvičení, přemýšlení a užívání si pocitu, že člověk nemusí pracovat, „protože to prostě ani nejde“. Zavládla lehkost a pohoda bez výčitek. Přestože jsem šel spát brzy po setmění, přišlo mi, jako kdyby tenhle den trval alespoň 30 hodin.

Během letošního září jsem se ke zmíněnému způsobu prožití dne snažil sem tam vrátit. V Labáku často mobil spal v režimu „letadlo“, v Ádru to šlo samo (na mnoha místech signál není) a minulý týden na Piz Bernině se z telefonu staly obyčejné hodinky s budíkem – připojení jsem zapnul až po návratu zpátky do Česka.

„Bytí off-line“ je jako hořká čokoláda, na kterou snadno vznikne závislost. Vymotá člověka ze všech lepkavých sítí a funguje jako rozpouštědlo na tlak, který doléhá odněkud seshora. Díky této taktice například přestanou vyskakovat články masmédií, jejichž redaktoři v posledních měsících dvakrát velkou kreativitou neoplývají…

Napadlo mě, že by bylo fajn vyčlenit si jeden den v týdnu, během kterého by ze sebe člověk ono „letadlo“ pravidelně dělal. Zavedl si takový malý rituál času pro sebe a své blízké. A dopřával pocit, že čas neletí, ale přijatelně plyne.

Škrtnout v kalendáři jeden den… Pro někoho to může být maličkost, pro někoho utopie. Co je na přijetí nápadu nejtěžší? Zabraňuje tomu síla zvyku, pohodlnost, nebo snaha být dostupný pro celý svět 24 hodin denně sedm dní v týdnu?

Nebo by člověk nezvládl žít s pocitem, že stojí mimo dění – že mu něco důležitého utíká? Mimochodem, které informace jsou vlastně „důležité“? Zpravodajství se našeho života často přímo netýká, zpravidla čteme o lidech, které jsme ani nikdy neviděli…

Většinou to dopadne tak, že se alpinista po týdnu (nebo i měsíci) vrátí z hor domů a zjistí, že vůbec nic důležitého nezmeškal. A pokud si tam vysoko, v zóně horského světla, udělal i čas na přemýšlení, tak měl naopak šanci trochu dohonit sama sebe.

Horám a „letadlům“ zdar!

_____________________________

Standa „Sany“ Mitáč / říjen 2020

V posledních letech kolem mě přibývá otužilců. Trousí se z různých stran, věkových skupin, kluci, holky… Dlouho jsem je nechápal. Proč?

Vždyť teplá sprcha je nejspíš jeden z nejlepších lidských vynálezů. Přijdeš vymrzlý z venku a jen se ponoříš do náruče horkého blahobytu. Rozplýváš se blahem a teplo se rychle šíří celým tělem.

Když někdo přišel s tím, že dává přednost studené, někdy až ledové vodě, jen jsem tiše záviděl. Byl jsem líný a pohodlný se do něčeho podobného pustit. Proč taky. Neviděl jsem jediný rozumný důvod.

Ztělesněním kultu osobnosti se pro otužilce stal Wim Hof. Jeho kurz absolvovalo pár mých kámošů a nemohli si ho vynachválit. Já na tyhle skupinové seance ale moc nejsem.

„Hodinky říkají, že mám jít dýchat,“ zahlásil třeba nedávno kamarád, se kterým jsem byl na Islandu. Aplikaci na správné dýchání má v mobilu, což mi upřímně přijde dost absurdní, ale už pár měsíců se sprchuje jen studenou. Se zatajeným dechem a na hranici infarktu jsem ho o pár dní později následoval pod mrazivou hadici. Voda ze studny měla pár stupňů.

Nejdřív horká, potom ledová. Vydržel jsem to takhle skoro tři týdny v kuse. Začínal jsem na pár vteřinách a na konci zvládl skoro minutu. Venku bylo často pod nulou nebo foukal ledový vítr. Ne, že bych se na to těšil, stal se z toho spíš takový rituál.

Už je to víc jak měsíc, takže žádné rekordy určitě netrhám. První chvíle pod studenou ve mně pořád spouští mírný šok, už si ale zvykám. Každou sprchu končím studenou vodou nebo jednou za čas zkusím ledový potok.

Jsem si jistý, že žádného kurzu se nikdy nezúčastním. Dýchat taky budu stejně jako doteď. Zjistil jsem ale, že studená sprcha má něco do sebe. Možná je to placebo, ale cítím se líp.

Užij si barevný listopad. Třeba nebude tak studený jako vždycky.

_____________________________

Jakub Freiwald / listopad 2020
Editor

Na pobočkách České pošty letos Standa s Jakubem strávili více času než kdy jindy (sešel se rok posílání triček a kalendářů). Člověk postává u přepážky a čeká, kouká po okolí, sleduje dění… Už se zase vidí na horách nebo ve skalách, když v tom ho zaujme žlutá kartička z tvrdého papíru, kterou na poště rozdává společnost Sazka.

Jmenuje se „Desatero zodpovědného hraní“. A stojí tam:

1. Hrajte tak, abyste se bavili. Nikdy nesázejte víc, než můžete, nikdy nesázejte na dluh.
2. Nastavte si herní limity.
3. Sázení vnímejte jako zábavu, nikoli jako prostředek k okamžitému zbohatnutí.
4. Nehrajte, pokud jste pod vlivem alkoholu, ve stresu nebo v depresi.
5. Buďte připraveni vyhrát, buďte připraveni prohrát.
6. Mějte svoji zábavu a vzrušení pod kontrolou – sledujte čas, částky ve hře, výhry i prohry.
7. Rozhodují náhoda a štěstí, nevěřte trikům, podvodným návodům a systémům.
8. Studujte jednotlivé hry, jejich výhody a rizika. Vyberte si ty, které vám nejlépe vyhovují.
9. Sázejte a hrajte pouze tam, kde se hraje legálně, podle jasných a korektních pravidel.
10. Dbejte zákonů, seznamte se s pravidly příslušné hry a dodržujte je. Dodržujte pravidla sázkové společnosti a herního střediska.

Některé body sedí a nutí k zamyšlení. Třeba: „Buď připraven vyhrát i prohrát.“ Bod tři zní nadčasově – užívat si krásu pohybu a nejít jen po číslech/bodech do deníčku. Případně herní limity – „Polezu jen jednu vykřičníkovou cestu denně“, nebo něco podobného… I na lezecké pacienty sázkaři myslí. Když kartičku otočíš, dozvíš se, jak poznáš ty nejhorší případy… Následující otázky ti pomohou zjistit, zda už je tvůj „problém nutný k řešení“. Tak poslouchej:

1. Vynecháváte práci nebo školu, abyste mohli hrát hazardní hry?
2. Hrajete, abyste unikli z nudného nebo nešťastného života?
3. Jste pro hraní ochotni utratit všechny své peníze, dokonce i peníze, které potřebujete pro základní věci?
4. Lhali jste někdy o částce nebo o času, který jste utratili a strávili hraním?
5. Už vás někdy někdo z vašeho okolí kvůli hraní kritizoval?
6. Nejste ochotni vynaložit peníze na něco jiného než na hraní?

Experti umí klást otázky na tělo, což? Autor úvodníku přiznává, že kladně odpověděl na první, čtvrtou (pokud se počítá vědomé zamlčování) a pátou. Takže je to s ním asi docela „na hraně“. Jak jsi na tom ty?

Ať už jsi lezecký závislák nebo nezávislák, užij si vánoční čas.

S rodinou, kamarády a humorem.

_____________________________

Standa „Sany“ Mitáč / prosinec 2020

Doména – víc. Hosting – stejně. Předplatné časopisu – stejně. Cestovní pojištění – víc. Dálniční poplatek – stejně. Zdravotní odvody – víc. Sociální odvody – víc. Poštovné na Slovensko – víc. Výměna oleje a palivových filtrů – stejně. Parkování v Jizerkách – víc.

Leden, platiti budem. A vždycky chtějí víc než minule. Nebo alespoň stejně. A to není řeč o jídle, kde se balení pomaličku potichoučku smršťují (jako třeba Studentská pečeť nebo Hašlerky) a ceny proti tomu (už trochu znatelněji) šplhají vzhůru.

Přesto se autor úvodníku po mnoha letech dočkal zásadního momentu obratu. Něčeho, o čem si myslel, že se snad nikdy nedožije. Zmíněná chvíle začala tímto telefonátem:

„Jakou kolegyni sháníte?“ ozval se ženský hlas.
„Bohužel si její příjmení přesně nepamatuji. Jenom vím, že její jméno má souvislost s penězi.“

(Sháněl pojišťovnici, u které má v Turnově sjednané povinné ručení.)

„Myslíte paní Žebrákovou?“
„Ano, to je ona!“

Paní Žebráková je dobrá duše – vždycky vyjde vstříc. Vyčaruje nějaký flexi věrnostní bonus nebo aktualizuje smlouvu na tu nejvýhodnější možnou. A letos z její kanceláře přišlo v obálce malé překvapení.

Za povinné ručení má autor článku zaplatit o 644 Kč méně než v loňském roce. (!)

Pravděpodobně poprvé v životě platí za tu samou věc méně než minule. Skoro ho to až dojalo. Že by konečně přišel zlom a svět se doopravdy začal obracet k lepšímu?

(…)

Jasně, úvodník je psaný s nadsázkou (autor tak trochu zestárl a dostal se z rizikové skupiny nejmladších řidičů), ale něco na tom být může. Souvisí to s vnímáním pozitivních momentů okolo sebe. Co když totiž „lépe už dávno je“? Co takhle se o tom začít přesvědčovat, nebo se tak začít chovat? Třeba je to lepší taktika, než čekat, „až bude konečně líp“.

Ať je to jak chce, hlavní je nenechat se ožebračit… Proto se určitě vyplatí pokračovat ve vychutnávání kratochvílí, které zůstávají zadarmo (teď třeba v našich horách, které oživila přátelská nadílka sněhu). Ke zmíněnému vychutnávání hodlá nadále přispívat i tento web. Dobrou chuť v roce 2021!

_____________________________

Standa „Sany“ Mitáč / leden 2021

Dlouho jsem to odkládal, protože jsem věděl, že mi, mírně řečeno, zkazí náladu. A že mě opět donutí přemýšlet nad elementárním principem našeho chování.

Řeč je o dokumentu z dílny mého oblíbence Davida Attenborougha, který nazval příhodně Život na naší planetě.

„Svět už není tak divoký, jako býval. Ten svět jsme zničili. Lidstvo si svět zabralo pro sebe,“ říká ve filmu neuvěřitelně vitální čtyřiadevadesátník, který od 50. let zkoumal a dokumentoval snad všechna místa na Zemi.

Divoká příroda před padesáti lety zabírala dvakrát větší plochu. Na jejím místě dnes leží zemědělské plantáže, pastviny pro dobytek nebo mnohamiliónové aglomerace. Bohaté a skoro nedotknutelné oceány jsou kvůli naší činnosti zpustošené. A křehký ekosystém, zdá se, už nedokáže dlouho vzdorovat.

Člověk jako jedinec skoro nemá šanci vidět všechny dopady své činnosti v širší perspektivě. Jde o něco natolik abstraktního, že to skoro není možné.

Když budeme jíst míň masa, uchráníme kus deštného pralesa?
Když si odpustíme jednu cestu letadlem, odtaje o pár metrů ledovce méně?
Když si nekoupíme rybu v supermarketu, pomůže to populaci někde v oceánu?

Těžko říct. Způsob, jakým jsme si ale tuhle planetu jako nejsilnější savci přivlastnili, je minimálně diskutabilní. Taková hra na bohy a kdo s koho. Až na to, že proti nám nestojí žádný zákeřný protivník, ale náš domov.

Názory na dopady vlivu člověka se napříč společností velmi různí. Ať za to mohou lidé, globální oteplování nebo jde o přirozený vývoj, jde o extrémně rychlý proces. A co je rychlé, nemusí být vždy dobré.

Zavřít oči před realitou je až moc jednoduché. I já to občas dělám, jsem ale rád, když mě někdo nebo něco zase vrátí nohama zpátky na zem.

Ty nejintenzivnější zážitky jsem vždycky měl z míst, která lidská ruka ještě nestihla zničit. Kam náš technologický pokrok ještě nedosáhl. A moc bych si přál, aby se ony pomyslné jazýčky vah konečně začaly naklánět na stranu přírody a pro jednou bychom my lidé ustoupili trochu do pozadí.

Vždycky jsem byl zastánce názoru, že planetu nikdy zničit nedokážeme. To dřív zničíme sami sebe. Ale proč bychom vlastně chtěli něco takového dobrovolně připustit?

P.S. Jestli podobným filmům úplně neholduješ, věř, že tenhle vybočuje z řady. Sir David místo depresivního konce nabízí několik moudrých nápadů, které nám opět pomohou pustit přírodu dopředu.

_____________________________

Jakub Freiwald / únor 2021

„Heleďs, pokud to neklapne přes zimu, tak to fakt vzdávám… Natahovat to nechci, ale teď doufám, že jej uvidím častěji, tak se snad poddá… Zatial.“ Tenhle krátký mail napsal do redakce eMontany brněnský Lukáš „Asu“ Abt v listopadu 2016.

Už pátý rok naháníme jednu významnou personu našeho lezení, která velký rozhovor ještě nikomu nedala. Situace vždy vypadala chvíli nadějně a pak se propadla do odmlčení. „Není čas a nálada. Hafo věcí v práci…“

Snažení jsme nevzdali a po pěti letech jsme velmi blízko finále. Od půlky února máme hotovo – setkání proběhlo, je přepsáno, zkráceno, fotky zalomeny, citace vybrány, korektura provedena… Stačí zmáčknout šedivé tlačítko „PUBLIKOVAT“ v našem adminu. Před závěrečným klikancem však ještě posíláme rozhovor k autorizaci. Ta zpovídaným zabere většinou den dva. Tomáš „Svišť“ Pilka ale je kdokoliv jiný, jen ne představitel „většiny“. Za ta léta už nás o tom přesvědčil a rádi si na něj v napětí počkáme. Jak dlouho? To ví jen on sám.

Na druhou stranu, o velký únorový článek nepřijdeš a o to nabitější vypadá eMontana na březen. Dva Články měsíce, jeden Příběh cesty (prvotina Lukáše Černého za kamerou) a do toho nový Horizont. U nás na webu to bude asi hodně plodný začátek jara.

Užij si ho i ty – na eMontaně nebo venku.

Hodně práce ve skalách přeje

_____________________________

Standa „Sany“ Mitáč / březen 2021

_____________________________

Standa „Sany“ Mitáč / duben 2021

_____________________________

Jakub Freiwald / květen 2021