Pořádný matroš do hor a skal
"Může přežít společnost, která měří kvalitu článků počtem klikanců?" Neil Postman
Klára Kuželová žije už osm let na severu Itálie. Spolu s manželem Kužou (Michalem Kuželou) a jejich čtyřletým synem Matějem se usadili v malebné oblasti Val d’Ossola na severu regionu Piemonte kousek od švýcarských hranic. Na sociálních sítích ji najdeš pod přezdívkou Wintercarrots a možná ji znáš jako jednu ze dvou českých aspirantek na horskou vůdkyni IFMGA.
Jak Klárka kloubí náročný horský život s každodenními rodinnými povinnostmi? Jaké výzvy a radosti jí přináší život v malé italské vesnici, kde je mezi místními tak trochu za exota? Klárka v rozhovoru sdílí svůj inspirující životní příběh, na který může být právem hrdá. Je důkazem toho, že když má člověk skutečnou vůli, dokáže dosáhnout svých cílů bez ohledu na překážky.
Jak ses ocitla na severu Itálie?
Během studií jsem pracovala jako instruktorka lyžování ve Švýcarsku a nějakou dobu jsem tam chtěla zůstat, abych to měla blíž do hor. Studovala jsem krajinné plánování a geografické informační systémy a hledala práci v oboru. Ale v horských oblastech Švýcarska to bylo složité. Začala jsem se tedy rozhlížet v širším alpském regionu. „Zkus Evropskou unii,“ radil mi můj děda, vysokoškolský profesor. Náhodou jsem tak na stránkách narazila na stáže ve výzkumném centru ve městě Ispra a zjistila, že místo není v Belgii, ale u Lago Maggiore, v perfektní lokalitě mezi Švýcarskem, Alpami a mořem.
Dostat se tam nebylo snadné, ale na třetí pokus to vyšlo. Stáž trvala šest měsíců, ale už po dvou jsem věděla, že tam chci zůstat. Urputně jsem hledala trvalou pozici a nakonec se mi podařilo v centru zůstat. Jsem tam už osm let. I když teď už jen na částečný úvazek na home office.
V Itálii žiješ i se svým manželem Kužou. Jak a kde jste se seznámili?
Seznámili jsme se v Česku, ale už v době, kdy jsem žila v Itálii. Často za mnou jezdil, protože jsme chtěli trávit čas v horách. Bylo to ale náročné – já měla práci v Itálii, on zase v Přerově, takže jsme se vídali hlavně o víkendech. Pak přišla pandemie, což nás vlastně tak trochu zachránilo. Najednou jsme oba skončili na home office, což bylo skvělé. V únoru jsme se právě vraceli z kanadského Revelstoku a nakonec jsme kvůli lockdownu uvízli v Česku – ale aspoň spolu. Strávili jsme několik měsíců ve skalách a začali přemýšlet, co dál. Bylo nám jasné, že už nechceme být od sebe. Rozhodli jsme se zůstat v Itálii kvůli prostředí a mé práci. Krátce na to jsem otěhotněla, a tak bylo jasné, že potřebujeme společný domov.
Ani těhotenství nezměnilo tvé odhodlání zůstat v Itálii?
Právě na tuhle část příběhu jsem hrozně pyšná. Byli jsme v těžkém lockdownu v Česku, já těhotná a najednou se řešilo, co s námi bude. Spousta lidí by se v té situaci rozhodla zůstat hlavně kvůli zdravotnímu pojištění a rodinnému zázemí. Moji rodiče, oba lékaři, na mě hodně tlačili: „Proč bys rodila v Itálii, když máš všechno tady?“ Ale my jsme se nechtěli smířit s tím, že bychom se do Česka vrátili natrvalo.
Pracovala jsem na sebe a měla zdravotní pojištění v Česku, takže jsme museli složitě vyřešit jeho převod do Itálie. To byl moment, kdy by spousta lidí řekla: „Kašleme na to, nejde to.“ Ale my jsme tomu věřili a prostě jsme to nějak zvládli. Klíčové bylo, že jsme věděli, kde se cítíme nejlépe. Mohli jsme mít v Praze rodinnou pomoc, ale vybrali jsme si místo, kde můžeme žít aktivně. Každý den děláme to, co nás baví, bez zatěžujících myšlenek na dálnici, ‚jestli má tahle cesta do hor smysl‘. Pro mě je důležitá ekologie a nechci neustále létat nebo jezdit dlouhé vzdálenosti. V tomto ohledu je pro mě život v horách obrovská úleva.
Kde jste se tedy nakonec usadili?
Rozhodli jsme se přestěhovat blíž k horám. U Lago Maggiore je krásně, ale kdykoli jsme chtěli vyrazit do hor, znamenalo to dvě hodiny jízdy autem. Hledali jsme tedy místo, kde bychom byli přímo v horách a nemuseli tak často cestovat. Měli jsme několik horkých kandidátů, ale nakonec vyhrála oblast Val d’Ossola, kde teď žijeme. Vždycky říkám, že kdybych si měla vybrat ideální destinaci na dovolenou, bylo by to právě tady. Kromě pár letních týdnů, které trávíme v Ádru, vlastně nemám potřebu jezdit nikam jinam.
Proč tomu tak je? Čím je to místo pro tebe tak speciální?
Jedním z hlavních důvodů je lezení. Val d’Ossola je známá hlavně oblastí Cadarese, která je vyhlášená spárovým lezením – hodně lidí sem jezdí trénovat před cestou do Yosemitů (o jedné z místních linek jsme psali například tady, pozn. red.). Spousta lidí si myslí, že je to jen tradiční oblast, ale ve skutečnosti je tu nespočet sportovních sektorů, a to v různých nadmořských výškách. Některé jsou v údolí, jiné vysoko ve dvou tisících metrech, některé jsou orientované na jih, jiné na sever – takže tu můžeš lézt prakticky celý rok.
Další věc je prostředí. Žijeme v údolí v nadmořské výšce kolem 800 metrů, kde je pořád docela teplo, rostou tu palmy a fíky, klima je podobné jako u Lago di Garda. Ale stačí sednout do auta, vyjet za dvacet minut do hor nad 1700 metrů a jsi v úplně jiném světě. Když je dobrá zima, jako třeba letos, je tam několik metrů sněhu a můžeš rovnou z parkoviště vyrazit na skialpech do neuvěřitelných terénů. Ta kombinace subtropického podnebí v údolí a plnohodnotného horského prostředí kousek nad ním je prostě perfektní.
Čelili jste nějakým dalším překážkám za těch posledních několik let, co tam žijete?
Největší problém, se kterým jsme se zatím setkali, nastal ve chvíli, kdy měl náš syn Matěj dva a půl roku a stále nemluvil. Začali jsme řešit vyšetření, logopedie i samotnou otázku, zda je vhodné vychovávat ho v bilingvním prostředí. Byl to rok plný obav a nejistoty, ale cítili jsme, že to Matěj zvládne. V současné chvíli situace vypadá o dost lépe, Matěj mluví česky a pomalu začíná ovládat i svůj druhý jazyk, Italštinu.
Vnímala jsi v té době tlak okolí?
Rodina se nás často ptala, jestli se nechceme vrátit do Česka. Řešit situaci v domovině se na první pohled zdálo jednodušší. Myslím, že kdykoli člověk dělá něco nestandardního, přichází okamžiky pochybností. Vždycky je v první chvíli těžší jít neznámou cestou než zůstat tam, kde je to bezpečné a předvídatelné. Je to náročné, když je člověk sám. Ale když jsou dva, čekají dítě, nebo mají malé dítě a ještě k tomu se objeví nějaký problém, nejistota se násobí. Zpětně to vnímám jako období, kdy jsme museli věřit hlavně sami sobě.
Cítíte se mezi místními pořád ještě jako cizinci nebo jste plně zdomácněli?
Cítíme se tu opravdu dobře, jako kdybychom byli místní. Lidé jsou na nás milí a hodně nám pomáhají. Ale popravdě jsme mezi místními v naší vesnici i trochu za exoty. Celá oblast je turistická, ale spíš v rámci regionálního turismu. Často sem jezdí Italové hlavně z Milána, kteří si tu pronajímají bydlení na víkendy nebo kratší pobyty. Žádný masový turismus jako třeba v Dolomitech. Ale těch lidí, kteří se sem opravdu přistěhovali a mají aktivní životní styl, není moc. Bydlí tu spíš jen místní, kteří tady zůstali, protože to je jejich rodné místo.
Ty, co přišli zvenčí, bych napočítala na prstech jedné ruky. Takže z tohoto pohledu opravdu vyčníváme. Ale vnímám to pozitivně. Dřív jsem si připadala blbě, že mě sousedi neustále vidí jenom v lyžařském nebo s lezeckým batohem. Když jsem začala pracovat jakožto aspirant horského vůdce, tak mě ty nepříjemné pocity přešly. Už je to opodstatněné – vždyť chodím do práce, nebo trénuju na zkoušky. (Směje se)
Aspirovala bys na horského vůdce, kdyby ses neodstěhovala do Itálie?
Asi ne. Pravděpodobně bych na to neměla potřebné zkušenosti. Když jsem odjížděla do Itálie, lezla jsem hlavně na stěně, neměla jsem za sebou větší kopce ani zkušenosti s lezením venku. Byla jsem spíš běžný turista. Během prvních čtyř let v Itálii jsem intenzivně lyžovala a lezla jak v horách, tak ve skalách. V té době jsem si myslela, že být horským vůdcem je doména jen pro kluky. Pak mě to paradoxně napadlo, když jsem byla těhotná. Chceme věci, které zrovna nemůžeme mít, znáš to. Nadhodila jsem to před Kužou. Čekala jsem, že to smete ze stolu a tím se to vyřeší. On mě naopak podpořil. A tak jsem se hned po porodu začala připravovat. Měla jsem devítiměsíční dítě, přesto jsem do toho šla.
Ovlivnilo mateřství tvoji přípravu a kondici?
Mám spoustu kámošek lezkyň, které děti nechtějí, protože se bojí, že by je to omezovalo. Já jim ukazuju, že s dětma se dá dělat všechno. Jsem taková propagátorka mateřství. Asi už tím některé vytáčím. (směje se.) Fyzicky jsem měla asi nejhorší období těsně před třicítkou, kdy mi začaly zdravotní problémy, hlavně se zády. Teď jsem sice starší a po porodu, ale cítím se líp než tehdy. Spousta lidí mi říkala, že se kondice okolo třicítky láme a člověk si musí začít víc všímat svého těla. Když se naučíš tělu naslouchat a uzpůsobíš tomu své chování, můžeš na tom být ještě líp než předtím.
Máš klienty hlavně z Česka nebo i jiných zemí?
Mám spíš české klienty, protože jsem začala propagovat svůj Instagram hlavně pro českou komunitu. Nějaké holky z Belgie přišly díky kolegovi z práce, ale jinak je to opravdu převážně česká klientela. Když jsem tento rok začala dělat týdenní holčičí kemp, byl o to velký zájem. Něco podobného tady zatím nikdo jiný nedělal. Do budoucna plánuji s kempy pro holky pokračovat. Líbilo by se mi, kdyby nás holek v této profesi časem přibývalo.
