„Život je jako žonglování.
Neustále žongluješ, akorát postupem věku ti přibývají koule.“
Tohle je citát Toniho Arbonèse, otce-zakladatele španělské oblasti Siurana, který tam strávil tisíce hodin čištěním cest a vrtáním jištění…

Na jeho průpovídku s kamarády často vzpomínáme, protože celkem trefně odhaluje nepříjemnou pravdu. Ze začátku jsi v pohodě: koulí máš jen pár – třeba studium a lezení. Jak člověk stárne, začíná se to docela znatelně nabalovat… Tu nějaký úřad, tu oprava auta, tu oprava svého těla, práce, zajistit vlastní rodinu: nákupy, dřevo na zimu, zase práce, a do toho někdo stíhá házet a chytat třeba hypotékovou kouli…

Když to člověk posčítá, občas je těžké si v každodenním shonu (když jsou všechny zmíněné koule ve vzduchu) rychle urvat čas na samotné lezení venku nebo alespoň skočit si zatrénovat na stěnu.

Příští velký článek, který připravujeme s Danem Podráským, bude o skupině srdcařů, kteří si do svého volného času dobrovolně přibrali ještě jednu kouli navíc. Jsou to správci skal – ti, co se nám starají například o kvalitu jištění, nahlašují ptačí hnízda, vyměňují a archivují popsané vrcholovky…

Kolik jich u nás funguje? Co je na jejich práci nejtěžší a co je motivuje, aby správcování věnovali své volné chvíle? Na článku ještě pracujeme a brzy se to snad na eMontaně dozvíš.

Úspěšné hospodaření s časem přeje

________________

Standa „Sany“ Mitáč / březen 2023

Nemám rád lanovky… Hučí, zakrývají oblohu svými dráty a ve strmých svazích působí jako akt násilí za účelem vydělat peníze. Často se zdá, že do hor teleportují návštěvníky, kteří se tam ocitají jen tak „napůl“. Do království sněhu vyjíždějí krátkodobě jen svým tělem; ne svou duší.

Mám rád horské chaty… Ideálně ty klasické kamenné nebo dřevěné. Ale i jiné materiály jsou v pořádku – hlavně když se splní nejdůležitější kritérium: není možné dojet k nim autem. V nejlepším případě jsou to odlehlejší místa a člověk se musí pročistit alespoň dvouhodinovým pochodem, než si k nim vyšlápne…

Co příchozí znamená dole, není po otevření dveří důležité. Rozdíly se stírají – miliony na účtu se rozplynou jako ranní opar. Je jedno, zda jsi vážený právník, známý herec nebo zaměstnanec call-centra, který si na tuhle dovolenou šetřil celý rok. Nezáleží, kde bydlíš, ani kolik ti je let… Všichni se tu navzájem respektují, tykají si a fungují jako rovnocenní partneři.

Správná horská chata představuje malý samostatný vesmír, kde čas a vztahy běží jinak. Jako kdyby všechny problémy zůstávaly pod vrstevnicí 1000 metrů nad mořem… Tady vládnou hory se svojí moudrostí a se svými zákony. Pokud budou tam nahoře chtít, tak i v Krkonoších člověka řádně potrápí. Obzvlášť toho, kdo podcení jejich sílu.

Slova chatára Tomáše Petríka z tatranské Brnčálky jsou stále aktuální. Nejhorší návštěvníci jsou prý lidé, kteří si o sobě hodně myslí. Popisuje je přirovnáním: „Keď sa hovno vyšplhá na policu, začne všetkým tvrdit, že je lekvár (marmeláda).“ Tady se však veškerá faleš velmi rychle odhalí.

Prostředí horských chat funguje jako malý důkaz, že svět může fungovat úplně jinak. S důvěrou, respektem a zdravým smyslem pro humor. Je dobré sem občas vyrazit, aby člověk získal určitý odstup od toho, co se děje „tam dole“.

Není to těžké – pro získání inspirace v horách stačí jen být… Okolní prostředí člověka také učí pokoře, jelikož třeba fakt, že nic netrvá věčně, je v zimních Tatrách cítit neustále. Stačí zvednout hlavu, projet okem všechny lavinové svahy, občas si spočítat metry k poslednímu jištění nebo ze štandu poslouchat zvuk letících kamenů.

Horská chata a její okolí představuje ryzí „biotop života“. S vědomím konečnosti se člověk nemusí tolik bát… Může se vyvíjet, tvořit a rozdávat radost ostatním… Jak říká Tomáš, který spravuje horskou chatu jedenáctým rokem: „Každého pozitivního impulzu si někdo všimne. Bez ohledu na to, jestli ho bude následovat hned. Čím více pozitivity bude člověk vysílat, tím víc přijímačů to zachytí a tím více lidí pochopí.“

Zkusme tedy pečovat o své (hmotné i nehmotné) ostrůvky pozitivní energie a postupně je propojovat. Předpověď počasí na příští dny nám vychází vstříc – mají to být silné čisté dny. A kde jinde je strávit než v horách nebo ve skalách…

Povedené vkročení do jara přeje

________________

Standa „Sany“ Mitáč / březen 2022

Pod vodní hladinu tropických moří jsem se poprvé zanořil před sedmi lety. Nebyl jsem žádný velký talent a můj pohyb byl těžce neohrabaný. Na návštěvě v tomhle fascinujícím prostředí jsem strávil necelou hodinu a začal tušit, že to určitě nebylo naposledy.

S přístroji jsem se od té doby potápěl víc než stokrát. Na Filipínách a hlavně na spoustě míst po celé Indonésii. Viděl jsem věci, nad kterými přechází zrak a tvory, o kterých jsem do té doby ani netušil, že vůbec existují.

Často jsem cítil pocity upřímné radosti a čiré fascinace. Tam dole totiž čeká svět, který se vymyká všemu, co známe. Takový malý pozemský vesmír, který vlastně vůbec malý není.

Studujeme ho, objevujeme a snažíme se ho pochopit… Postupujeme malými krůčky kupředu a pomalu odkrýváme jeho tajemství. Pořád jsme ale na úplném začátku. Při potápění se pohybujeme v hloubkách jen pár desítek metrů a o moc hlouběji vlastně ani nemůžeme.

Pomyslné hranice našeho těla pro mysl ale neplatí. „Říká se, že potápěči se pod hladinou koukají hlavně kolem sebe, kdežto freediveři nahlížejí do vlastního nitra,“ říká Honza Bareš – instruktor freedivingu, tedy nádechového potápění.

Než jsem ho před pár lety poprvé potkal, netušil jsem, že nějaký freediving vůbec existuje. Slyšel jsem o lovcích perel, kteří dokáží zadržet dech na víc něž pět minut, u nich ale moje znalosti končily. Když jsem za necelý rok poté sám zadržel dech na oněch magických pět minut a potopil se na jeden nádech víc než třicet metrů hluboko, všechno se změnilo.

Sklidnit dech i vlastní mysl, nadechnout se a s respektem vstoupit do podvodní říše… Na spěch ani stres tu není žádný prostor a všude panuje všeobjímající klid. Jak hluboko se potopíš? A na jak dlouho? To záleží jen na tobě samotném.

„Jak člověk proniká do větší a větší hloubky, začíná chápat své tělo jinak než dřív. Začíná mu o hodně víc důvěřovat,“ vysvětluje Honza. „A i tahle důvěra v sebe je něco, co si můžeš z hloubek přinést na povrch do „normálního života“.

Za pár dní na eMontaně publikujeme Honzův článek, který se bude věnovat právě freedivingu a jeho psychologickým aspektům. Najdeš v něm i osobní pohledy dvou elitních českých freediverů – Davida Vencla a Martina Zajace.

Pod vodou pořád se zájmem pozoruju všechno kolem sebe. Občas ale rád hledám klid i ve vlastní hlavě. Když totiž třeba svět tady nahoře nedává žádný smysl, je fajn vědět, kam z něj na chvíli utéct.

Pohodový duben přeje

________________

Jakub Freiwald / březen 2022

Sociální sítě člověka dokážou dostat pod tlak. Když ne přímo z vrcholu skalní věže, tak alespoň večer z domova – hodit cajky na zem a pustit se do toho… Vybrat nejlepší záběry (Kde vypadám nejlíp?) a kliknout na tlačítko „SDÍLET“. Jak asi budou reagovat kámoši? Jakmile je příspěvek zveřejněn, ocitá se jeho autor v psychologické pasti. Namlouvá si, že je mu to jedno, ale přesto každých deset minut těkavě zkontroluje, zda počet lajků vzrůstá…

Fotka, která se ihned nerozletí do světa, jako kdyby nebyla… Tak to dnes chodí… Mobilové snímky získávají svou největší sílu díky autentičnosti a aktuálnosti. Když jejich čerstvost pomine, propadají se hluboko do změti jedniček a nul. Umírají rychleji, než by vybledly vytištěné venku na prádelní šňůře.

A to je právě věc, na kterou poslední dobou v redakci eMontany narážíme… Konkrétně jde o situaci, kdy mobilové fotky, které jsou staré třeba jen několik měsíců, jdou velmi těžko dohledat v původní kvalitě… Když s někým děláme rozhovor a prosíme ho o fotky, zpovídaný často zahájí otravnou bitvu s technologiemi… „Mám to jen v téhle kvalitě. Můžu to ještě zkusit dohledat, ale nevím jak,“ slýcháme čím dál víc.

Čas na to udělat si pořádek ve fotkách neměl člověk nikdy (naposledy možná v době kinofilmu), ale teď je to navíc kvůli chytrým komunikačním programům výrazně těžší. WhatsApp fotky z mobilu komprimuje na velikost kolem 200 kB (přizpůsobené pro malé obrazovky mobilů, aby to rychle frčelo) a iPhone do fotogalerie lidem často zamíchá i obrázky, co jim pošle někdo jiný. Vzniká tak slušný kostičkovaný maglajz. Fotky stažené z WhatsAppu nebo Messengeru mívají navíc veselé názvy, které archivaci moc neusnadňují. Třeba: „af1b7448-c735-4ac3-bb8d-1531f0bfe330.jpg“

Je to zvláštní doba. Zachycovat naše počínání jde dnes díky mobilům neuvěřitelně snadno. Už není ani potřeba mačkat spoušť – stačí jemný dotek displeje. Fotek máme a děláme víc než kdy dřív, ale zdá se, že v řemeslně poctivé formě jich moc nepřežije… Co by na to asi řekli Joseph Niépce a Louis Daguerre?

________________

Standa „Sany“ Mitáč / květen 2022

Je to jako v počítačové hře – naťukáš kód „P-A-I-N-K-I-L-L-E-R“ a potvrdíš klávesou ENTER. Nastaveno, získáváš nekonečně životů. A najednou o nic nejde… Přejede tě rychlovlak? Nevadí. Mafián do tebe vysype zásobník ze samopalu? Tak ať. Padáš v nepřehledné plotně, odkud by ses jako prvolezec zřítil na polici nebo až dolů mezi nástupové bloky? Jemné odsednutí. V tomto módu se nemusíš ničeho bát – smrt ani zranění ti nehrozí. Můžeš hrát hned znovu a pouštět se do věcí, na které by sis bez tajného kódu netroufl… Nic ti nebrání se hned pouštět do výzev, na které bys třeba nikdy nedozrál nebo ani neměl odvahu je vůbec zkusit.

Jenže, ve světě (obzvlášť pískovcového) lezení existuje zvláštní paradox. Kdo je zvyklý lézt výhradně na prvním konci lana a přesune se po delší době na ten druhý, jeho tělo často začne fungovat úplně obráceně. Místo toho, aby se získanou nesmrtelností vystřelilo k vrcholu, pohybuje se neefektivně, trhaně – jako kopyto. Dělá neuvážené kroky na hranici pádu. Tělo moc neposlouchá, jelikož motivace, která souvisí s odpovědností za následky chyb, úplně vymizela. „Můžeš všechno, ale něco chybí.“ Je těžké se soustředit, jelikož nejsi tolik ponořený do přítomného momentu, a tak i více vnímáš hloubku pod sebou. Někdo na druhém dokonce pociťuje i větší strach. Koneckonců, pro chronické tahače to není ani příliš zábavné.

Jasně, k lezení na pískovcové věže druholezectví neodmyslitelně patří a není na něm nic špatného (bude o něm náš další velký článek). Je to zároveň jedinečný koncept fungování „nanečisto“ nebo možná lépe řečeno „bez rizika“. Málokde jinde se tohle poštěstí. V životě (jiných sportech, v práci, vztazích…) tenhle způsob moc nefunguje. Tam míváme jen jeden ostrý pokus a svoje chyby si většinou odneseme se vším všudy. Nemáme nad sebou žádné lano, které by se dalo kdykoliv chytit.

I když… Možná jsou i výjimky… Za princip ježdění „na druhém“ by se dal považovat moderní výdobytek zvaný havarijní pojištění. Tam si vlastně snížení rizika a minimalizaci následků vlastních chyb můžeme koupit. „Hele, já můžu jezdit jako prase – mám drahý havarijko,“ zaslechl autor textu během svého života už párkrát. Problém tedy přichází, pokud si pojistku někteří závodníci zaplatí místo onoho cheatu „P-A-I-N-K-I-L-L-E-R“ a (oproti milým druholezcům) začínají vystavovat riziku ještě další, smrtelné lidi na silnici…

A tak má tento úvodník (i pro autora) poněkud nečekaný závěr. Možná i kvůli těmto nevybouřeným „druhojezdcům“ bývá cestování autem do skal často nebezpečnější než všechno ostatní, co v nich provozujeme – ať už lezeme na jakémkoliv konci lana.

________________

Standa „Sany“ Mitáč / červen 2022

Když roku 1981 pukla v Tisé Neuberova věž a rozlomila se na několik dílů, většina z nás to ještě tolik neprožívala. Poměrně dávno spadla také část saské věže Wartturm – 800 tun skály se zřítilo do údolí Labe v roce 2000. O pět let později pak došlo k obrovskému kolapsu západní stěny Petit Dru, kdy se do údolí odporoučel odtrh vysoký 700 metrů. Jemný prach pak prý zastřel Chamonix na několik dnů…

Člověk více zpozorněl, až když přišly události poslední doby: V roce 2016 zahynul elegantní boulder „Moonwalk“ 7A+ v Zillertalu – někdo u něj zapálil oheň a kámen nenávratně poškodil. Jeho svrchní vrstva se odloupla jako cibule. O dva roky později se ze sněhového hřebene Rochefort urthl slavný fotogenický sérak, který svými vrstvami připomínal ledovcové karlovarské oplatky. A šlo to dál – v roce 2019 se zřítila stropní spára „Separate Reality“ VIIIc v Ostrově. Nejen autor úvodníku si určitě vyčítal, že s pokusem otálel… Nejnovější zpráva pak přišla během letošní červnové vlny veder: požár nenávratně poničil část lezeckých sektorů ve španělské Olianě…

Ano, sice jde o přírodní procesy, ale je to podivný druh ztrát. Je v nich zamíchaný cit, který do našich skal vkládáme… Jako když odejde někdo, koho jsi dobře znal a kdo byl pevnou součástí tvého světa… Tohle není kůrovcová kalamita – brouci sice zametou se smrkovým lesem, ale ten má za 50 let šanci vyrůst znovu a v plné síle. Naopak, skalní formace už se do své původní podoby nikdy neobnoví. Jsou pryč a nám zůstanou jen fotky a vzpomínky… Proto bolest ze ztráty „neživé skály“ může být větší, než když uschne něco živého. Pocity smutku jsou možná silnější u ledovcových řícení nebo požárů skal, kde můžeme být na vině i my lidé.

Říká se: „Skála nebo cesta ti neuteče.“ Jenomže, ona může utéct velmi rychle…. I skalní a horská říše podléhá neustálé změně. Co z toho vyplývá? Když se cítíš připravený, tak nic neodkládej a vyraž. Na vysněnou cestu, horu nebo pískovcovou věž. V Sasku se dá z této nestabilní kategorie na brzkou návštěvu doporučit třeba Hickelkopf – až ho uvidíš, budeš se divit, že ještě vůbec stojí. Tante, Taktovka, Kobyla a Cukrovarák snad drží pevně.

Samozřejmě, je mizivá šance, že se zřítí zrovna tvůj projekt. Ale člověk by si měl občas připomenout nestálost všeho. A hlavně – když už ti neuteče skála, může ti taky utéct forma… Takže otálení se určitě nevyplácí. Kdy jindy vyrazit než teď?

Povedené léto a spoustu splněných snů ve skalách i horách přeje

________________

Standa „Sany“ Mitáč / prázdniny 2022

Vždycky jednou za čas mám nutkání někam vyrazit. Sám s báglem, trochu si máknout a odpojit se aspoň na chvíli od okolního světa. Česko jsem v tomhle ohledu ale trochu neprávem dlouho zanedbával.

Původně jsem měl letos v plánu něco v horách, nakonec jsem ale dal na doporučení a rozhodl se pro Zlatou stezku Českého ráje. Měří 119 km a křižuje skrz naskrz celou oblast. V Ráji jsem byl už mockrát, vždycky ale cíleně v jednom konkrétním místě.

Nikdy jsem moc nepřemýšlel nad tím, jak jsou od sebe jednotlivá místa daleko a co kde leží. Docvaklo mi to až letos – ve chvíli, kdy jsem se během dvou dnů ocitl už ve třetí lezecké oblasti a usínal pod pískovcovým převisem. Příhrazy, Hrubice, Prachov, Panťák, Sušky… Skoro celou cestu jsem s menšími přestávkami prakticky pořád šel ve skalách.

Obecně mám raději odlehlejší místa a celá trasa se na můj vkus až moc drží civilizace. Jednu chvíli pod hradem Kost pozoruješ zástupy nadšených turistů, o chvíli později tě předjíždí cyklisti v pestrobarevných trikotech a hned další den ráno míjíš hlasité vodáky ládující se párkem v rohlíku.

Vlastně mi to ale bylo jedno. Když jsi na cestě, jedno jaké, celý svět se smrskne na tvůj vlastní ekosystém. Rušivé elementy okolo sice vnímáš, jsou ale zdánlivě bezvýznamné. Svištící auta na dálničním nadjezdu ti přijdou jako z jiné planety – kam všichni tak spěchají?

Tahle malá prozření mě na chození po vlastních baví asi nejvíc. Začneš si všímat detailů, které ti předtím unikaly a přemýšlíš nad docela jinými věcmi. Jakoby se mozek přepnul do úplně jiného, výrazně pomalejšího, zároveň ale vnímavějšího módu.

Martin Úbl, který se specializuje hlavně na dálkové traily, to má podobně. „Pro mě dálkový trail znamená neuvěřitelnou volnost a to, že si můžeš dělat, co chceš. Jsi sám s přírodou, vyčistíš a vypneš hlavu a získáváš krásný náhled na svůj život. Po týdnu zjistíš, že to, co tě v normálním životě štve, možná zase tak důležité není,“ říká v připravovaném horizontálním rozhovoru.

Martin kromě jiného stojí i za projektem Stezka Českem. Nápad dostal při dálkovém trailu v Kanadě a společně s partou kámošů dal dohromady trasu dlouhou přes dva tisíce kilometrů, kopírující kolem dokola celou Českou republiku. „Povedlo se nám vzbudit v lidech nadšení a vytvořit obrovskou komunitu. Dneska už to dávno přesáhlo to, co jsme zamýšleli nebo co jsme si vůbec mohli přát,“ říká tři roky od spuštění Stezky.

Rozhovor jsme připravili společně s Matějem Švecem – těšit se můžeš začátkem měsíce.

Pohodové září přeje

________________

Jakub Freiwald / září 2022

Tahle 200gramová čokoláda v batohu málokdy chyběla. Studentskou pečeť jsme vozili na tábory a první výpravy do hor… Když ji zmenšili na 180 gramů, prozradila se na první potěžkání v ruce. Zbyla hořká příchuť zrady. Další oblíbené byly máslové sušenky Opavia – jejich nenápadné zhubnutí na 140 gramů šlo poznat pouhým okem… Po letech se ke mně dostaly i Hašlerky – propadávaly mezi prsty a měly snad víc obalu než obsahu… A včera listové těsto z Kauflandu, které opět zaplnilo menší plochu pekáče než minule… Pokud hubneš, tak ideál. Ale na štrúdl nic moc.

Je fajn, že lezeckého matroše se tohle plíživé zmenšování netýká, říkal jsem si. Ale tenhle týden jsem se už od druhého kamaráda dozvěděl, že La Sportiva prý začala dávat do lezeček horší gumu, aby se špička rychleji prolezla a donutila tím nebohého spotřebitele naklusat do krámu pro nový pár dříve, než byl zvyklý. Trochu doufám, že kamarádi schytali jen nějakou špatnou várku (viděl jsem jedny skoro děravé lezky po dvou měsících používání). Koncem září jsem jeden osvědčený model koupil, a tak budu pozorovat rychlost jeho rozpadu…

Drobné možnosti k ušetření by se výrobcům určitě nabízely i jinde. Takové padesátimetrové lano místo šedesátky – toho by si určitě nikdo nevšiml, málokdo délku svého špagátu kontroluje metrem, že? Maximálně by se to prozradilo nečekaným doskokem na předskalí během slaňování oblíbené věže. Pozdvižení na trhu by asi způsobily i light-karabiny, které by byly normované přesně na 100 odsednutí. Nebo futuristická grigrina, co automaticky sepne v 80 procentech případů… Elkový sedák, co jím neprostrčíš eskové nohy… Šroub do ledu (odlehčená verze bez závitu) nebo půlmetrová lavinová sonda… Dobrá zpráva je, že o ničem z tohoto výčtu se (zatím) nemluví.

Nakonec nám zůstává osvědčené rčení: „Co nemáš, to nepotřebuješ.“ Nebo si v klidu poradíš nějak jinak – zaimprovizuješ nebo prostě víc zabereš… Aspoň se člověk konečně naučí neprotáčet lezečky na stupech. Nebo dopadne tak, jak to dělal jeden velký pískař, se kterým připravujeme větší rozhovor: lezl naboso, německá íbíčka měl zavázaná tkaničkou přes rameno a obouval si je jenom na nejtěžší místa cesty.

Dobrou říjnovou podmínku a pohodu ve skalách přeje

________________

Standa „Sany“ Mitáč / říjen 2022

Takhle začínal úvod k jednomu z našich letošních článků (o jihočeském srdcaři Frantovi Pozniakovi): „Ne každý sportovní lezec může být Adam, ne každý spárař je Ci*án a ne každý horolezec byl dříve Míra Šmíd. Málokdo z nás se lezení dokáže věnovat na sto procent.“

Po nějaké době přišla zpráva od facebooku, že nám zamítá další šíření tohoto článku. Odůvodnění? Vadil mu „obsah, který prosazuje nebo implikuje osobní atributy. To zahrnuje přímé nebo nepřímé tvrzení nebo narážky na rasu, etnický původ, náboženství, věk, sexuální orientaci nebo praktiky, pohlavní identitu, zdravotní postižení, fyzické nebo duševní zdraví, zranitelný finanční status, volební status, členství v odborech, záznam v trestním rejstříku nebo jméno.“

Bystrého facebookového robota zneklidnila přezdívka Standy Lukavského. Chápeme – kdekdo se mohl leknout. A děkujeme za upozornění. Určitě je super, že nás někdo trochu hlídá. Co by se stalo, kdybychom psali třeba o cestě „Smyslů zbaveni“ (to by si mohl osobně vzít někdo, kdo smysly nadobro ztratil), nebo o věžích Prezidentův poradce či Tlustopleška v Adršpachu?

Raději nedomýšlet. Rozhodli jsme se, že půjdeme s dobou, a letošní Vánoce nám nahrávají. Zdá se, že mezi dárky bude bodovat umělá inteligence. Třeba chytrá lampička Clova. „Mluví přirozeným hlasem vyvinutým pomocí technologie hlasové syntézy k vytvoření poutavějšího zážitku pro posluchače a dětem může pomoci také při studiu cizích jazyků. Seznam dokončených knih je navíc uložen v zařízení a odměňuje děti za dosažené milníky, zatímco rodičům nabízí vhled do jejich vzorců čtení a pomáhá jim pro děti vybrat správnou literaturu,“ tvrdí jihokorejský výrobce Naver Corp.

Lampičku sice kupovat nebudeme, ale je načase, abychom se v redakci trochu vzchopili a nezůstali sto let za opicemi. V rámci zkvalitnění našich služeb jsme se tedy rozhodli nadělit si pod stromeček nového editora s umělou inteligencí. Máme vyhlédnutého jednoho z Číny, který dokáže sám konstruovat články 200 slov na základě syntézy facebookových a instagramových profilů všech lezců. Zároveň už je profesionálně lingvisticky naprogramován a vynechává slova, která nejsou vhodná. Nová posila bude znamenat dvě hned trefy jednou ranou – zabráníme zbytečným faux pass a nám živým v redakci ubyde trocha práce…

Pěkný podzim a na viděnou ve skalách,

________________

Standa „Sany“ Mitáč / listopad 2022

Rozvrzaný růžový jeep ukrajuje strojovým tempem metr za metrem. Stoupáme vzhůru údolím řeky Shigar na severu Pákistánu po cestě, která už rozhodně něco zažila. Pod koly se střídá jeden výmol za druhým a při pohledu do několikasetmetrového srázu pod námi by jeden klidně dostal závrať.

Po dvou dnech cesty ze Skardu konečně přijíždíme do vesnice Arando, ležící na samém konci údolí. Z jihu a západu ji svírají dva mohutné ledovcové splazy, a kdyby existoval pomyslný konec světa, vypadal by nejspíš nějak takhle. Není tu elektřina ani kanalizace, pitná voda je samospádem přiváděna jednoduchým systémem potrubí z okolních pramenů a během zimních měsíců se odsud nedá jakkoli dostat. Jestli se někde dočista zastavil čas, tak právě tady.

„Dina, Dina, Dina,“ volá z plných plic hlouček dětí ve chvíli, kdy z oblaků všudypřítomného prachu vystupují naše jeepy. Cizinci do těchto míst prakticky nejezdí a v očích všech jde vidět neskrývanou radost. Během chvíle se náš příjezd do vesnice rozkřikne po okolí a nevelký plácek před místní nemocnici je v mžiku skoro úplně zaplněn.

Právě ona zmíněná nemocnice je posledních 15 let bez přehánění středobodem místního dění. Podobné zařízení nemá žádná z okolních vesnic, jenom Arando. Uvnitř skromné stavby, vybavené nejrůznějšími zdravotnickými přístroji včetně utrazvuku, s regály napěchovanými až po strop léky, místní lékař Najaf zachránil už nespočet lidských životů. Dříve tu jenom na zápal plic umíralo každou zimu 10–15 dětí. Od výstavby nemocnice neumřelo ani jedno.

Na svědomí ji má právě ona zmíněná Dina, celým jménem Dina Štěrbová. Československá horolezkyně, mimo jiné první žena, která kdy stanula na vrcholu osmitisícovky Čo Oju. Nemocnici, nazvanou Czech Hospital, tu za pomoci českých dárců v roce 2006 vybudovala společně s Víťou Dokoupilem.

V Karákóramu, Himálajích, ale i v Tatrách za svůj život vylezla mnoho vrcholů, včetně dvou osmitisícovek. Nejvíc jí ale k srdci přirostl Pákistán, kam letos vyrazila už po jedenadvacáté. I když to nikdy neplánovala, právě tady se před lety rozhodla pomáhat.

Co bylo tím impulzem? „Když v horách potkáváš místní lidi a vidíš, jaký mají život, tak jim chceš pomoct. Když vidíš, jak nic nemají a slyšíš příběhy dětí, které v zimě umřely na úplně banální nemoci, tak to s tebou otřese. Najednou ti to všechno dojde, cítíš se hrozně a nemusíš o tom moc přemýšlet,“ říká energická dáma, která letos oslavila dvaaosmdesáté narozeniny.

Prosincový rozhovor s Dinou bude nejen o humanitární pomoci, ale hlavně o životě téhle tvrdohlavé horolezkyně. Vždy si šla svým, nehledě na nelibost komunistického režimu i mužských kolegů. „Myslím, že když člověk něco fakt chce, tak má velkou šanci to uskutečnit. Nehledě na jakýkoliv systém a překážky.“

Pohodový advent přeje,

________________

Jakub Freiwald / prosinec 2022

„Ať máš povedený rok“ nebo „povedené dny“. Na začátku ledna tahle sousloví člověk slýchá často… Jak by vlastně mohl vypadat takový „ideální běžný den“? A co během něj stihnout?

Spánek je prý základ, a tak by se na něm moc škudlit nemělo. (8 h)

Dopřát si pohodové ráno – kvalitní snídani a pěkně v klidu si ji vychutnat. Užít si další rituály začátku dne (někdo rád cvičí svoje série, někdo přidá kávičku…) (2 h)

Pohybová aktivita venku – ať už je to lezení nebo cokoliv jiného. Prostě dát si do těla, trochu se odřít a mít z toho radost. Ideálně se svými nejbližšími nebo s partou kámošů. (6 hodin)

Zařadit tvůrčí činnost doma nebo na zahradě – něco vyrobit, opravit, zasadit, natřít, uvařit… Kdo není lezecky vybitý, může skočit ještě na bouldrovku přidat druhou fázi. (4 hodiny)

Čas pro své blízké a rodinu – návštěva babičky, procházka, výprava s dětmi na pískoviště (pokud neměly dost písku pod skalami). (3 hodiny)

Odpolední protažení těla se zaměřením na svaly, které dostaly největší nálož. Případně jóga pod vedením lektora, masáž atd. (1 hodina)

Před spaním trocha kultury – mrknout na nějaký film nebo se začíst do zajímavé knížky. (2 hodiny)

Dohromady to dělá 26 hodin. No dobře, tak by to byl trochu delší den. To snad nevadí.

A že tam něco chybí?
Vždyť i lezecký filosof Tomáš „Svišť“ Pilka káže:
„Práce je zlo, které je třeba odstraňovat anebo alespoň zmírňovat.“

Na závěr přání za redakci: Ať se ti bez problémů povede vkročit do roku 2023 a zachováš si dobrou náladu i během otupujícího bezčasí, které momentálně nenahrává skalkaření ani lyžování. Ono se to brzy zase otočí.

________________

Standa „Sany“ Mitáč / leden 2023

„Mě z toho normálně bolej záda.“ „Je to moc drahý.“ „Ty chyty jsou hrozně na šlachy.“ Výmluv, proč nejít lézt na stěnu, se dá použít spoustu. V lednu jsem od kamaráda v Trutnově slyšel jednu úplně novou: „Teď fakt nepůjdu, bude tam mraky ledňáčků.“

„Cože, koho?“
„No, těch, co si plní svoje novoroční sportovní předsevzetí a jejich zápal ještě nevyhasl.“

Pravda, asi už jsem jich letos také pár viděl. Jak se poznají? Byli to ti, co se fotili při spouštění na Hudy stěně v Ústí? Nebo ti, co si natáčeli videa během lezení po všech barvách v libereckém Boulderpointu? Slyšel jsem také o dvojici na brněnské Hudy stěně: mamka s dcerou. Když spolu zrovna nelezly, sedly si každá do jiné části haly a hledaly si něco na mobilu. Tak jako tak, mnoha ledňáčkům právě v těchto dnech vyprchává permice na 10 vstupů, kterou dostali k Vánocům…

Atmosféra na umělkách se celkově mění. Vzpomínám si, jak jsme s kamarády poprvé hledali čerstvě otevřenou Smíchoffku v Praze – přeskakovali jsme koleje, probíjeli křoví a přelézali zohýbané ploty kolem nádraží Smíchov. Kolem roku 2006 mapy v mobilu ještě nefrčely a vstup se dal pěkně blbě najít. Ocitli jsme se na druhé straně kolejí v budově Meet Factory: „Tady v okolí žádná stěna není,“ řekli nám. Když jsme ji konečně našli, bylo to: „Wau!“ Stavěči sice stihli nahodit jen půlku profilů, ale slabé večerní osvětlení dotvářelo speciální atmosféru – skoro jako kdyby člověk vstoupil do nějakého rituálního stanu lezců, který byl od okolního světa skrytý schválně.

Současný trend je mít všechno nablýskané a prostě víc profi – leckde člověka čekají turnikety, povinné čipy nebo registrační kartičky… Nedá se říct, co bylo lepší nebo horší. Obě období měla svá pro a proti. Je to vývoj. Možná za tuhle změnu nejvíc může olympiáda? Těžko říct. Lezení teď jednoduše táhne.

Ledňáčci jsou v tom tedy nevinně. Většina z nás začínala podobně jako oni… Nebo možná na horkých letních skalách jako červeňáčci. Tak jako tak jsme byli úplně mimo a bez znalosti metodiky jsme se postupně začali nořit do tajů lezeckého života…

Tomu, kdo začal kolem Vánoc 2022 a dokázal vydržet až do února, za redakci přejeme, ať vydrží také další roky a ať se díky lezení naučí spoustu věcí o sobě, pozná ty nejlepší kámoše a více pronikne i do prostředí, ve kterém máme to štěstí žít.

Lezbě zdar!

________________

Standa „Sany“ Mitáč / únor 2023