"Je faktem, že všechny sporty jsou triviální a nesmyslné. Lezení se však zdá být jediným sportem, jehož účastníci si to uvědomili."
„200 slov“
„Jé tati, podívej. Ten pán asi bude skákat!“ Jak vyhecovat parťáka, aby předvedl Salto mortale
11. 11. 2026, Honza Pěkný
Stál na vrcholu šedivé věže. Nebyl to úplně nejmenší vrchol, pár kroků se na něm udělat dalo. Pak díra dolů, kde se v písku kroutila cesta. O pár metrů dál další vrchol další šedivé věže. Prohlížel ten protější vršek už pěkně dlouhou dobu. Stejně dlouho si okem přeměřoval šířku té díry. I místo, kde stál, pozorně zkoumal. Udělal dva rychlé kroky, naznačil odraz. Otočil se na jističe, zavlnil modrým lanem mezi nimi. Není to moc krátký? Nebo snad moc dlouhý? Po kolikáté už? Tohleto normálně nedělal, ale tenhle skok ho nějak přitahoval. Už ho chtěl zkusit několikrát. Ale to bylo samý „ty vole, to je dálka, neblbni“ a „si rozbiješ hubu, vole“. To Franta, ten mlčel. To mu vyhovovalo. Mlčel a jistil.
Tak dost. Už by to stačilo. Naposledy zkouknul vzdálenost i dopad. Naposled švihnul lanem. „Tak Franto,“ mrknul přes rameno, „bacha, jdu na to.“ Franta jen kývnul. Už. Už se skoro rozbíhal, když se zezdola ozval hlásek: „Jé tati, podívej. Ten pán asi bude skákat!“ „Ukaž, kde? No tak to se podívám, ten se určitě zabije.“
„To ne! Tak na vás jsem přesně čekal,“ zaskučel v duchu. Rezignovaně si dřepnul a zíral na protější věž. Když už mu do toho konečně nikdo nekecá, tak se tu objevjej tyhle. To má dělat divadlo jednomu dítěti a nějakýmu chytrákovi? Byl v koncích.
Mezi tím to ovšem dole zhoustlo. Pozor, tady nemůžete stát. My chceme projít. Nemůžem. My chcem vidět. Na co? Uhněte! Tady se bude skákat. Tady? Nahoře. Cože? Ten chlap támhle. Koukněte se taky. Pozor! Je tu málo místa! Co se tu děje?? Bude se skákat! Co? Pojďte se podívat. Nějaký představení? Ne, horolezec. Jo tohle.
Mezi věžemi se vytvořila slušně velká skupinka, která vytrvale zakláněla hlavy a zírala k nebi. Byl zoufalý. „Ty vole Franto, tohle nejde. Co s tim? Tebe napadaj všelijaký kraviny.“ To byla pravda. Franta moc nemluvil, ale když dostal některý z těch svých nápadů, tak se překonával. Jako teď. Postavil se na kraj věže a spustil. Když představení… „Velevážené obecenstvo! Vítám vás na našem jedinečném představení zvaném Skok smrti neboli Salto mortale!“ Co to proboha mele? Rychle do toho Frantovi skočil: „Cože? Salto mortale? Jsi normální?“ Ten se nedal vyrušit. Jen mávnul rukou a pokračoval ve vyvolávání: „Za malou chvíli zde tento neohrožený borec předvede přímo nad vašimi hlavami dechberoucí a neopakovatelný výkon! Tuto fascinující podívanou můžete shlédnout za pouhých sto korun, které nám laskavě složte za rohem do připravené boty!“ „Co blbneš, jaký představení?“ zhrozil se. „Neboj. Za prachy se nikdo dívat nebude,“ dušoval se Franta.
Skoro mu to vyšlo. Velká část („Lumpové, sto korun!“) opravdu odešla. Přesto se ale našlo i pár nadšených diváků („To bude tlama, to musim vidět.“), kteří zaplatili a zůstali dál stát na cestě, s hlavou vyvrácenou vzhůru. A začali se domáhat svého: „Tak co bude? Skákej!“
„No, tak teď už asi fakt budeš muset,“ zašklebil se Franta.
„Se moc neškleb. Ten tvůj Skok smrti budeš muset skočit za mnou.“
„To’s upad, ne? Proč myslíš, že jsem za sebou táhnul to druhý lano?“
„Haj*le,“ usmál se. „Já bych tě…“
„Dost řečí. Vaši diváci netrpělivě čekají, mistře. Ukaž jim to.“
Zhluboka vzdychnul. S tímhle teda fakt nepočítal. Ale nakonec, proč ne. Tak naposled. Zavlnil lanem. Couvnul. Dole to ztichlo. Dva rychlé kroky. Odraz. Písek zaskřípal. Cítil to. Levá noha se trochu smekla. Sakra. Letěl. Aspoň trochu to chtěl natáhnout. Dopadnul. O kousek dřív, než chtěl. Přepadnul dopředu. Hrábnul rukama před sebe. Něco držel. Uf. Pomalu se vyhrabal na nohy. Au. Kolena. Zezdola se ozval potlesk a nadšené volání. Podíval se dolů na svoje obecenstvo. Nedalo mu to. Lehce se uklonil.

____________________________
Text skončil na třetím místě naší letní soutěže s tématem „Dramatický kroužek“. Vybrané příspěvky postupně publikujeme tady.




