Doraž na Sherpafest – 2. prosince v Praze

Pořádný matroš do hor a skal

– inzerce –
Bunda ReLight 200 od Patizonu
Helma Singing Rock Penta Junior
Frendy Metolius Ultralight Master Cam

„Alespoň jsem to zkusil.“ Jack Nicholson, Přelet nad kukaččím hnízdem

– Citát pro tuhle chvíli –

Když si Miška Izakovičová na jaře zranila kotník, vypadalo to s letošní sezónou dost bledě. Dva měsíce víceméně nemohla chodit a rozlézat se začala v půlce července za občasných bolestí a za podpory kamarádek Klárky Kuželové, Majdy Štangerlové a Majky Fúčelové. Postupně se začala vracet do hry a na podzim se jí ujal Kája Nováček, kde pod jeho dohledem vytáhla spoustu vyhlášených spár v Ádru.

V listopadu se jí povedlo volně vylézt vyhlášenou cestu „Golden Gate“ na El Capitana v Yosemitech: 5.13a, 7c+, 1000 m, topo. Cestu udělali bratři Huberové v roce 2000 a první ženský přelez si zapsala Hazel Findlay v roce 2011. Protože se jedná zřejmě o šestý ženský přelez, poprosili jsme Mišku o krátké vyprávění, pozn. red.

_______________________


To, čo sa mi ešte v septembri zdalo úplne sci-fi, začínalo naberať reálne rozmery. Bola som v Yosemitoch, zrazu som sa cítila v lepšej forme ako kedykoľvek predtým, prišiel ma podporiť najlepší spolulezec, akého som si do takej steny mohla predstaviť – Kája Nováček, a všetko bolo pripravené na pokus.

Cesta má štyri kľúčové dĺžky za 5.13: „Downclimb“, „The Move Pitch“, „Golden Desert“ a „A5 Traverse“. Keďže som cestu už liezla, vedela som, že ich všetky budem musieť nacvičovať a netušila som, ako dlho to potrvá. Za najťažšiu som považovala „The Move Pitch“, ktorú som v predošlom pokuse ani neskrokovala, a to som ju dva dni nacvičovala. To bola pre mňa najväčšia neznáma, keďže som netušila, či to vôbec tento krát urobím. Okrem štyroch kľúčových má cesta ešte viacero nepríjemných dĺžok ako napríklad „Pitch of the Heart“, „Monster Offwidth“, „Chickenwing Chimney“, „A5 Traverse“ alebo tri dĺžky previsnutých šupín „Razorblades“ na záver. Vedela som, že v týchto dĺžkach si pád nemôžem dovoliť, aby som šetrila sily a kožu do tých kľúčových.

Miška nalézá do „Monster Offwidth“ 5.11a (6b+). „Tady si pád nemůžu dovolit.“ (foto: KN)


Do cesty sme naliezli ráno 8. 11. s tým, že sviňu sme mali predťahanú na „Heart Ledges“. Už od začiatku som všetky dĺžky liezla na prvom, čo znamená, že som aj ťahala sviňu. Keďže v nej bolo vody a jedla asi na deväť dní, tak to bola poriadna makačka. Prvý deň sme ju našťastie ťahali len cez tri dĺžky, ale bola tak ťažká, že sa Kája musel zavesiť ako protizávažie. Aj napriek tomu šlo všetko hladko, liezlo sa mi skvele a do prvého bivaku na „Hollow Flake Ledge“ sme prišli ešte za svetla.

Ďalší deň nás čakalo šest dĺžok po „Downclimb“, a aj napriek tomu, že jednou z nich bola obávaná „Monster Offwidth“, tak všetko šlo ako po masle. V tejto časti sa už stena skolmí, takže ťahanie šlo ľahšie a už sme v tom nemuseli visieť dvaja.

Tretí deň bol na programe „Downclimb“. Bolo treba začať hneď na svitaní, lebo na ťažké lezenie bolo na slnku príliš teplo. Plán bol pozrieť krky, ponacvičovať a ideálne v ten deň, prinajhoršom na štvrtý deň ráno preliezť. No keď som asi o 7:30 ráno stála na ďalšom štande po prelezení dĺžky, bolo jasné, že plán sa mení a budeme pokračovať ďalej.

Do ďalšieho bivaku je to ďalších šesť dĺžok, s ktorých ani jedna nie je úplne zadarmo. Prvé tri síce nie sú veľmi ťažké, ale zato sú odvážne či už kvôli horšej skale, alebo horšiemu isteniu, prípadne kombinácii oboch. Potom je potrebné nejako prekonať druhú kľúčovú dĺžku „The Move Pitch“, ktorú som v ten deň ani neskúšala vyliezť na RP, lebo na poobednom slnku to bolo úplne nereálne. Našťastie sa v najťažšom mieste dá potiahnuť za nit. Odtiaľ ešte treba prekonať pomerne ťažký komín „Chickenwing Chimney“ a záverečnú previsnutu žabu, ktorou človek dolezie na nádherne exponované bivakovacie miesto na „Tower to the People“.

Bivak na „Tower to the People“ po 34. délce. Kája Nováček a Miška Izakovičová (foto: Jonah Philips)

Po takýchto troch dňoch lezenia a ťahania svine by som si najradšej dala tri dni restday. To sa samozrejme v stene nedá, hlavne keď sme vedeli, že za štyri dni má začať pršať a mňa čakajú ešte tri ťažké dĺžky, o ktorých som netušila, či ich vyleziem. Dopriala som si však aspoň polovičný, možno by som povedala až trojštvrtinový restday, keď sme väčšinu dňa preležali na portaledge, jedli a pili. Na večer som ale išla vyskúšať „The Move Pitch“, vlastne najskôr aspoň len skrokovať. Po vyše hodine bouldrovania a zúfalých pokusov všetkými možnými spôsobmi, čo ma napadli, som zrazu objavila jeden, ktorý fungoval. V podstate som si betu za odtlaky prerobila na kompresiu, veď predsa len to som mala z Ádru viac natrénované, až keď túto skutočnosť som si uvedomila až pri písaní tohto článku. Prvý krát sa mi podarilo urobiť všetky kroky. Boulder sa mi v ten večer podarilo skrokovať ešte raz, ale na seriózny pokus už neboli sily. Našťastie nočný spánok stačil obnovenie síl a dĺžku som na druhý deň ráno vyliezla na prvý pokus.

„Golden Desert“, dĺžka ktorú som považovala za najľahšiu z kľúčových, a ktorá ma takmer stála prelez. Myslela som, že ju vyleziem ešte v ten istý deň večer a že mi potom ostanú dva dni na „A5 Traverse“ ďalšej kľúčovej dĺžky, ktorej som sa celkom obávala. Hneď v prvom pokuse v „Golden Desert“ som však hodila riadnu držku, keď som spadla pri cvakaní s naťahaným lanom a ešte som vytrhla jeden friend pod sebou. V ďalšom pokuse my strelila noha tak nešťastne, že som si niečo urobila s mojím dochrámaným členkom, ktorý v momente začal bolieť. Poriadne ma to vystrašilo a chvíľu som si myslela, že to bude koniec môjho lezenia v tejto ceste. Každopádne to bol koniec lezenia na ten deň.

Ďalší deň ráno som sa cítila dosť nanič, bola som unavená a noha ma riadne bolela. Bol to ale predposledný deň v stene a ja som mala pred sebou ešte dve kľúčové dĺžky a dolez na vrchol, takže som musela liezť. Prvý pokus v „Golden Desert“ bol úplne roztrasený, noha bolela, bola celá spuchnutá a ja som sa bála padať. V kľúčovom úseku som viac krát sedela a začínala som byť z toho dosť nešťastná. To už ani nehovorím, ako mi bolo, keď som tam v to ráno spadla ešte v ďalších troch pokusoch.

Moju frustráciu zachránil Kája, ktorý navrhol, aby som dĺžku nechala na posledné ráno a išla poskúšať ešte „A5 Traverse“. Aj keď nápad to bol dobrý, tak „A5 Traverse“ mi v ten deň tiež vôbec nešiel. Skala bola už nejaký čas na slnku a ledva som dĺžku krokovala. Dala som do toho dva pokusy, ale prišla som si tam úplne márna. Mala som pocit, že to absolútne nemám šancu vyliezť. Keďže som už nemala ani kožu ani sily, tak som to na ten deň zabalila a zmierila som sa s tým, že proste cestu možno nevyleziem. Nechcela som to ale úplne vzdať a bola som rozhodnutá, že posedné ráno ešte obe dĺžky skúsim a dám do toho úplne všetko.

Miška v jednom z klíčů cesty – 35. délka, která se nazývá „Golden Desert“ 5.13a, 7c+ (foto: Jonah Philips)

Neviem, čo sa cez noc stalo, či niekto ráno vypol gravitáciu, alebo či to proste bol deň, kedy som podala môj životný výkon, proste nejakým zázrakom sa mi podarilo obe dĺžky preliezť a to hneď prvým pokusom toho dňa.

Ale teda vôbec to nebolo len tak. Ešte asi nikdy v živote som nebojovala tak veľmi ako v „A5 Traverse“, mala som brutálne natečené a už od polovice dĺžky som v každom kroku bola úplne na spadnutie. Ešte teraz nechápem, ako som sa tam udržala. Asi len silou vôle. Odtiaľto to už len stačilo nepokaziť, čo sa našťastie podarilo, a na vrchol sme doliezli akurát so západom slnka.

„Golden Gate“ je jednoznačne najťažšia cesta, akú som kedy vyliezla, a svoj prelez si cením o to viac, že som ťahala každú jednu dĺžku na prvom, všetky dĺžky som vyliezla voľne a väčšinu cesty som aj ťahala sviňu. Preliezla som to presne tak, ako som o tom snívala.

Vrcholové selfie z momentu dolezení cesty (f: MI)

„No dovol, kdo ti to dovolil?“ O úskalích zažitého slova dovolená

„Takže vy jste tady na takové lezecké dovolené?“
zajímala se jedna postarší turistka v italských Alpách, když sháněla tipy na procházky pro synka, aby ho odtrhla od tabletu.
„Ty jo, ‘na dovolené’ ani ne, tohle je prostě náš život…“

Nejen ona mě přivedla k tomuhle zamyšlení… Slovo „dovolená“ vnímám samo o sobě trochu jako pozůstatek z minulého století. Aby vznikla „dovolená“, musí se děje účastnit minimálně dva lidé. Jeden (šéf), který „to dovoluje“, a pak pracující člověk, kterému „to bylo dovoleno“… Co přesně mu bylo dovoleno? Chvíli žít podle sebe? Nejspíš. A aby mohl žít podle sebe, musí mu to někdo dovolit. Sice relikt minulého století (nebo ještě starší), ale tento „začarovaný kruh“ celkem dobře přežil i do dnešní doby.

Kdo si dovoluje příliš často a vyčerpal smluvený limit, ten je odveden zpět na „zakázanou“ (jen se to tak nejmenuje). Jinak řečeno, jde spořádaně do práce. A živnostníci na klasickou „dovolenou“ vlastně ani odjet nemůžou, protože neexistuje nikdo, kdo by jim to dovolil.

Další rovinu významu vnímám v souboru aktivit (spíše pasivit), který se od slova „dovolená“ většinově očekává. Šťastlivec se přesune do jiného prostředí (protože doma se „dovolená“ provozuje blbě). Úplně vypne hlavu, lehne si pod slunečník u moře, vykoupe se v hotelovém bazénu a zregeneruje své lehce zbědované tělo… Když se vše podaří, vrátí se do pracovního procesu s větší efektivitou a nadšením (možné další body pro šéfa).
 
A co nešťastné sousloví „lezecká dovolená“? To z právě zmíněného důvodu také nesedí. Během výjezdů se na lehátku spíš neválíme – když to jde, sází se cesta za cestou, objevují se nové sektory. A čím kratší pobyt na prosluněném vápně, tím méně restdayů… Své o tom ví kamarád Jirka – tak dlouho oddaloval restday na desetidenním tripu, až se skoro zničil a sotva udržel stisk (volant) cestou domů do Česka. (Pravda, s vyšším věkem to asi sklouzává spíš k té „dovolené“.)

Každopádně tomu, kdo na podzim nebo v zimě vyrazí na jih za teplem, přeji obyčejnou „šťastnou cestu“ a termínu „lezecká dovolená“ se raději vyhnu. Když už, tak jedině v angličtině: „climbing holidays“. Ve smyslu původu slova „holidays“ – sváteční dny. To je pěkné. Protože každý den na skalách je malý svátek. Ať už ti ho někdo dovolí nebo ne.

________________

Standa „Sany“ Mitáč / listopad 2023

Ať žije umělá inteligence! Jednoho pomocníka bereme

Takhle začínal úvod k jednomu z našich letošních článků (o jihočeském srdcaři Frantovi Pozniakovi): „Ne každý sportovní lezec může být Adam, ne každý spárař je Ci*án a ne každý horolezec byl dříve Míra Šmíd. Málokdo z nás se lezení dokáže věnovat na sto procent.“

Po nějaké době přišla zpráva od facebooku, že nám zamítá další šíření tohoto článku. Odůvodnění? Vadil mu „obsah, který prosazuje nebo implikuje osobní atributy. To zahrnuje přímé nebo nepřímé tvrzení nebo narážky na rasu, etnický původ, náboženství, věk, sexuální orientaci nebo praktiky, pohlavní identitu, zdravotní postižení, fyzické nebo duševní zdraví, zranitelný finanční status, volební status, členství v odborech, záznam v trestním rejstříku nebo jméno.”

Bystrého facebookového robota zneklidnila přezdívka Standy Lukavského. Chápeme – kdekdo se mohl leknout. A děkujeme za upozornění. Určitě je super, že nás někdo trochu hlídá. Co by se stalo, kdybychom psali třeba o cestě „Smyslů zbaveni“ (to by si mohl osobně vzít někdo, kdo smysly nadobro ztratil), nebo o věžích Prezidentův poradce či Tlustopleška v Adršpachu?

Raději nedomýšlet. Rozhodli jsme se, že půjdeme s dobou, a letošní Vánoce nám nahrávají. Zdá se, že mezi dárky bude bodovat umělá inteligence. Třeba chytrá lampička Clova. „Mluví přirozeným hlasem vyvinutým pomocí technologie hlasové syntézy k vytvoření poutavějšího zážitku pro posluchače a dětem může pomoci také při studiu cizích jazyků. Seznam dokončených knih je navíc uložen v zařízení a odměňuje děti za dosažené milníky, zatímco rodičům nabízí vhled do jejich vzorců čtení a pomáhá jim pro děti vybrat správnou literaturu,“ tvrdí jihokorejský výrobce Naver Corp.

Lampičku sice kupovat nebudeme, ale je načase, abychom se v redakci trochu vzchopili a nezůstali sto let za opicemi. V rámci zkvalitnění našich služeb jsme se tedy rozhodli nadělit si pod stromeček nového editora s umělou inteligencí. Máme vyhlédnutého jednoho z Číny, který dokáže sám konstruovat články 200 slov na základě syntézy facebookových a instagramových profilů všech lezců. Zároveň už je profesionálně lingvisticky naprogramován a vynechává slova, která nejsou vhodná. Nová posila bude znamenat dvě hned trefy jednou ranou – zabráníme zbytečným faux pass a nám živým v redakci ubyde trocha práce…

Pěkný podzim a na viděnou ve skalách,

________________

Standa „Sany“ Mitáč / listopad 2022

Když něco vážně chceš, nezáleží na systému ani na překážkách

Rozvrzaný růžový jeep ukrajuje strojovým tempem metr za metrem. Stoupáme vzhůru údolím řeky Shigar na severu Pákistánu po cestě, která už rozhodně něco zažila. Pod koly se střídá jeden výmol za druhým a při pohledu do několikasetmetrového srázu pod námi by jeden klidně dostal závrať.

Po dvou dnech cesty ze Skardu konečně přijíždíme do vesnice Arando, ležící na samém konci údolí. Z jihu a západu ji svírají dva mohutné ledovcové splazy, a kdyby existoval pomyslný konec světa, vypadal by nejspíš nějak takhle. Není tu elektřina ani kanalizace, pitná voda je samospádem přiváděna jednoduchým systémem potrubí z okolních pramenů a během zimních měsíců se odsud nedá jakkoli dostat. Jestli se někde dočista zastavil čas, tak právě tady.

„Dina, Dina, Dina,“ volá z plných plic hlouček dětí ve chvíli, kdy z oblaků všudypřítomného prachu vystupují naše jeepy. Cizinci do těchto míst prakticky nejezdí a v očích všech jde vidět neskrývanou radost. Během chvíle se náš příjezd do vesnice rozkřikne po okolí a nevelký plácek před místní nemocnici je v mžiku skoro úplně zaplněn.

Právě ona zmíněná nemocnice je posledních 15 let bez přehánění středobodem místního dění. Podobné zařízení nemá žádná z okolních vesnic, jenom Arando. Uvnitř skromné stavby, vybavené nejrůznějšími zdravotnickými přístroji včetně utrazvuku, s regály napěchovanými až po strop léky, místní lékař Najaf zachránil už nespočet lidských životů. Dříve tu jenom na zápal plic umíralo každou zimu 10–15 dětí. Od výstavby nemocnice neumřelo ani jedno.

Na svědomí ji má právě ona zmíněná Dina, celým jménem Dina Štěrbová. Československá horolezkyně, mimo jiné první žena, která kdy stanula na vrcholu osmitisícovky Čo Oju. Nemocnici, nazvanou Czech Hospital, tu za pomoci českých dárců v roce 2006 vybudovala společně s Víťou Dokoupilem.

V Karákóramu, Himálajích, ale i v Tatrách za svůj život vylezla mnoho vrcholů, včetně dvou osmitisícovek. Nejvíc jí ale k srdci přirostl Pákistán, kam letos vyrazila už po jedenadvacáté. I když to nikdy neplánovala, právě tady se před lety rozhodla pomáhat.

Co bylo tím impulzem? „Když v horách potkáváš místní lidi a vidíš, jaký mají život, tak jim chceš pomoct. Když vidíš, jak nic nemají a slyšíš příběhy dětí, které v zimě umřely na úplně banální nemoci, tak to s tebou otřese. Najednou ti to všechno dojde, cítíš se hrozně a nemusíš o tom moc přemýšlet,“ říká energická dáma, která letos oslavila dvaaosmdesáté narozeniny.

Prosincový rozhovor s Dinou bude nejen o humanitární pomoci, ale hlavně o životě téhle tvrdohlavé horolezkyně. Vždy si šla svým, nehledě na nelibost komunistického režimu i mužských kolegů. „Myslím, že když člověk něco fakt chce, tak má velkou šanci to uskutečnit. Nehledě na jakýkoliv systém a překážky.“

Pohodový advent přeje,

________________

Jakub Freiwald / prosinec 2022

Co všechno stihnout během „ideálního běžného dne“

„Ať máš povedený rok“ nebo „povedené dny“. Na začátku ledna tahle sousloví člověk slýchá často… Jak by vlastně mohl vypadat takový „ideální běžný den“? A co během něj stihnout?

Spánek je prý základ, a tak by se na něm moc škudlit nemělo. (8 h)

Dopřát si pohodové ráno – kvalitní snídani a pěkně v klidu si ji vychutnat. Užít si další rituály začátku dne (někdo rád cvičí svoje série, někdo přidá kávičku…) (2 h)

Pohybová aktivita venku – ať už je to lezení nebo cokoliv jiného. Prostě dát si do těla, trochu se odřít a mít z toho radost. Ideálně se svými nejbližšími nebo s partou kámošů. (6 hodin)

Zařadit tvůrčí činnost doma nebo na zahradě – něco vyrobit, opravit, zasadit, natřít, uvařit… Kdo není lezecky vybitý, může skočit ještě na bouldrovku přidat druhou fázi. (4 hodiny)

Čas pro své blízké a rodinu – návštěva babičky, procházka, výprava s dětmi na pískoviště (pokud neměly dost písku pod skalami). (3 hodiny)

Odpolední protažení těla se zaměřením na svaly, které dostaly největší nálož. Případně jóga pod vedením lektora, masáž atd. (1 hodina)

Před spaním trocha kultury – mrknout na nějaký film nebo se začíst do zajímavé knížky. (2 hodiny)

Dohromady to dělá 26 hodin. No dobře, tak by to byl trochu delší den. To snad nevadí.

A že tam něco chybí?
Vždyť i lezecký filosof Tomáš „Svišť“ Pilka káže:
„Práce je zlo, které je třeba odstraňovat anebo alespoň zmírňovat.“

Na závěr přání za redakci: Ať se ti bez problémů povede vkročit do roku 2023 a zachováš si dobrou náladu i během otupujícího bezčasí, které momentálně nenahrává skalkaření ani lyžování. Ono se to brzy zase otočí.

________________

Standa „Sany“ Mitáč / leden 2023

Ledňáčkům končí permice. Do jara vydrží jen ti nejsilnější

Mě z toho normálně bolej záda.“ „Je to moc drahý.“ „Ty chyty jsou hrozně na šlachy.“ Výmluv, proč nejít lézt na stěnu, se dá použít spoustu. V lednu jsem od kamaráda v Trutnově slyšel jednu úplně novou: „Teď fakt nepůjdu, bude tam mraky ledňáčků.“

„Cože, koho?“
„No, těch, co si plní svoje novoroční sportovní předsevzetí a jejich zápal ještě nevyhasl.“

Pravda, asi už jsem jich letos také pár viděl. Jak se poznají? Byli to ti, co se fotili při spouštění na Hudy stěně v Ústí? Nebo ti, co si natáčeli videa během lezení po všech barvách v libereckém Boulderpointu? Slyšel jsem také o dvojici na brněnské Hudy stěně: mamka s dcerou. Když spolu zrovna nelezly, sedly si každá do jiné části haly a hledaly si něco na mobilu. Tak jako tak, mnoha ledňáčkům právě v těchto dnech vyprchává permice na 10 vstupů, kterou dostali k Vánocům…

Atmosféra na umělkách se celkově mění. Vzpomínám si, jak jsme s kamarády poprvé hledali čerstvě otevřenou Smíchoffku v Praze – přeskakovali jsme koleje, probíjeli křoví a přelézali zohýbané ploty kolem nádraží Smíchov. Kolem roku 2006 mapy v mobilu ještě nefrčely a vstup se dal pěkně blbě najít. Ocitli jsme se na druhé straně kolejí v budově Meet Factory: „Tady v okolí žádná stěna není,“ řekli nám. Když jsme ji konečně našli, bylo to: „Wau!“ Stavěči sice stihli nahodit jen půlku profilů, ale slabé večerní osvětlení dotvářelo speciální atmosféru – skoro jako kdyby člověk vstoupil do nějakého rituálního stanu lezců, který byl od okolního světa skrytý schválně.

Současný trend je mít všechno nablýskané a prostě víc profi – leckde člověka čekají turnikety, povinné čipy nebo registrační kartičky… Nedá se říct, co bylo lepší nebo horší. Obě období měla svá pro a proti. Je to vývoj. Možná za tuhle změnu nejvíc může olympiáda? Těžko říct. Lezení teď jednoduše táhne.

Ledňáčci jsou v tom tedy nevinně. Většina z nás začínala podobně jako oni… Nebo možná na horkých letních skalách jako červeňáčci. Tak jako tak jsme byli úplně mimo a bez znalosti metodiky jsme se postupně začali nořit do tajů lezeckého života…

Tomu, kdo začal kolem Vánoc 2022 a dokázal vydržet až do února, za redakci přejeme, ať vydrží také další roky a ať se díky lezení naučí spoustu věcí o sobě, pozná ty nejlepší kámoše a více pronikne i do prostředí, ve kterém máme to štěstí žít.

Lezbě zdar!

________________

Standa „Sany“ Mitáč / únor 2023

Ti, co žonglují s jednou koulí navíc. Skalní správci

„Život je jako žonglování.
Neustále žongluješ, akorát postupem věku ti přibývají koule.“
Tohle je citát Toniho Arbonèse, otce-zakladatele španělské oblasti Siurana, který tam strávil tisíce hodin čištěním cest a vrtáním jištění…

Na jeho průpovídku s kamarády často vzpomínáme, protože celkem trefně odhaluje nepříjemnou pravdu. Ze začátku jsi v pohodě: koulí máš jen pár – třeba studium a lezení. Jak člověk stárne, začíná se to docela znatelně nabalovat… Tu nějaký úřad, tu oprava auta, tu oprava svého těla, práce, zajistit vlastní rodinu: nákupy, dřevo na zimu, zase práce, a do toho někdo stíhá házet a chytat třeba hypotékovou kouli…

Když to člověk posčítá, občas je těžké si v každodenním shonu (když jsou všechny zmíněné koule ve vzduchu) rychle urvat čas na samotné lezení venku nebo alespoň skočit si zatrénovat na stěnu.

Příští velký článek, který připravujeme s Danem Podráským, bude o skupině srdcařů, kteří si do svého volného času dobrovolně přibrali ještě jednu kouli navíc. Jsou to správci skal – ti, co se nám starají například o kvalitu jištění, nahlašují ptačí hnízda, vyměňují a archivují popsané vrcholovky…

Kolik jich u nás funguje? Co je na jejich práci nejtěžší a co je motivuje, aby správcování věnovali své volné chvíle? Na článku ještě pracujeme a brzy se to snad na eMontaně dozvíš.

Úspěšné hospodaření s časem přeje

________________

Standa „Sany“ Mitáč / březen 2023

Bye, bye, Nepal. Díky za vaši starost, ale raději pojedu jinam

O novinkách v Ádru jsme psali nedávno… Od prvního dubna probíhají změny také v Nepálu, ale v tomto případě asi bohužel nepůjde o apríl… Kdo se tam vydá trekovat, bude si k sobě nově muset zaplatit i místního průvodce jako doprovod. A časem asi i kuchaře, protože gajd mívá po celodenním pěším výletě hlad.

Jasně, místní si potřebují také vydělat a peníze jim přeji. Rád je podpořím, něco koupím – třeba ubytování, jídlo nebo suvenýry. Po zemětřesení jsme místním lidem s kamarády z Čech posílali peníze přímo.

Povinný průvodce je ale prý hlavně „pro dobro a bezpečnost turistů“. Což je argument, který neobstojí, a vnímám ho, slušně řečeno, jako populistický. Kdyby šlo o bezpečnost, stačil by povinný satelitní telefon nebo s nadsázkou třeba zákaz ježdění místními autobusy, které se občas zřítí do řeky… Situaci by mohlo vyřešit také dražší pojištění pro svobodné trekaře nebo možnost předem se záchrany úplně zříci.

Kdo někdy zažil vícedenní putování přes hory, ať už ve dvojici nebo s menší skupinou kamarádů, ví, o čem je řeč. Je to způsob, jak poznat parťáky, prostředí, ale také sebe sama. Odměnou jsou zažitá dobrodružství a vzpomínky, které vydrží celý život. Dalo by se říci, že je to až intimní zážitek. Jak říká Reinhold Messner: „S horami se setkáš jen tehdy, když spoléháš pouze sám na sebe.“

S trvalým dozorem? Ne, děkuji. To je podobné jako vzít na rande svoje rodiče… Seděli by hned u vedlejšího stolu, poslouchali by konverzaci, všem by to připadalo malinko trapné, ale přeci jen, „mají více zkušeností, lepší znalost jazyka a mohou v případě potřeby lépe vyhodnotit situaci. Je to bezpečnější.“

Mimochodem, bude vůbec Nepál schopný připravit tisíce kompetentních gajdů? (V roce 2019 tam na vlastní pěst trekovalo dle dat Nepal Tourism Board 50 000 lidí, pozn. aut.) Vzpomněl jsem si na historku Petra Bárty, boudaře z krkonošských Brádlerek, která se mu stala v oblasti Manangu – gajd se onoho dne zpozdil a poslal s nimi jen nosiče. Pokračuje Petr: „Se spolulezkyní jsme sami dohledali místo base campu – poznali jsme to podle díry v zemi a hromady odpadků všude okolo. Chvíli jsme čekali. Nosič nikde. Tak jsem se vrátil a po pár kilometrech jsem uviděl naše batohy položené na sněhu. Naložil jsem si je na záda a odnesl nahoru. Když za námi dorazil gajd, tak jsem se dozvěděl, že nosič si vzal málo vody… Chtěl na nás prý volat, ale vyschlo mu v krku, tak to nešlo. Situaci vyhodnotil, že aby se zachránil, tak se vrátil zpátky do vesnice.“ (více viz článek Placené krásky dál zdražují v Montaně 4/2015, pozn. aut.)

Za vstupy do chrámů jsem v Nepálu rád ochoten zaplatil a klidně bych platil dál. Pomáhal jsem místním na střechu autobusu nakládat zavazadla, kotvil je vlastním lanem a pak za lístek zaplatil násobně víc než oni… To zamrzelo, ale dalo se to překousnout – za služby se holt platí a od chodících peněženek se štědrost očekává.

Placený doprovod na horské treky už ale chápu jako nadstandard, o který nemám vůbec žádný zájem. Ve vší úctě k místním i k horám – svůj batoh si rád ponesu sám a stáhnout si dnes kvalitní mapy také není moc těžké. Tyhle horské chrámy nepostavili Nepálci, ale příroda.

Ještě jedno trochu absurdní zamyšlení – nedávno jsme publikovali odlehčený článek o výstupu Nepálce Subina Thakuriho na Sněžku. Nepůsobilo by divně, kdyby si jeho čeští kamarádi vyšlápli na nejvyšší horu Krkonoš zadarmo a on jako cizinec musel jako jediný zaplatit?

Jsem zvědavý, jak se situace v Nepálu bude vyvíjet. Každopádně se raději v příštích letech vydám tam, kde cizince budou brát více jako cestovatele/návštěvníka/člověka než jako onu bezednou zápaďáckou peněženku.

Rozhodnutí vlády mě mrzí zejména kvůli obyčejným Nepálcům – v drtivé většině úžasní a přátelští lidé. Přišlo mi, že si dokázali udržet zdravý respekt i během smlouvání na tržišti v Thamelu. Dokonce jsem měl pocit, že měli větší radost z pořádného smlouvacího zápasu, než když turista jenom něco tupě koupil za první nahozenou cenu…

________________

Standa „Sany“ Mitáč / duben 2023

Pohoda tomu neříkám, ale svoboda to je

„Tak co, nezaměstnaná? To je pohodička, co?“ nová otázka na uvítanou vystřídala klasické optání, jak se mám. A tak se při každém dalším pozdravu s někým známým zamyslím, jestli jde o zdvořilostní frázi, mám odkývat pohodu, nebo zda dotyčného doopravdy zajímá, jak mi v té nezaměstnanosti je.

Ještě pár týdnů zpátky jsem si užívala jistou bezstarostnost jako státní zaměstnanec. Pevná pracovní doba a neodkladné penzum práce mi zpočátku pracovního života přišly jako vězení. Zhýčkaná životem v lezecké komunitě jsem tvrdě narazila při prvním zazvonění budíku v 5:50. Uf… tohle bude boj!

O devatenáct měsíců později jsem pochopila výhody pevného řádu. Přece jen se o spoustu věcí nemusíš starat, jsi-li součástí systému. Daně odvádí zaměstnavatel, každý měsíc ti přijde plus mínus stejný plat, při dobrých vztazích s obvoďákem máš při každé bolístce k dispozici nemocenskou, zkrátka po materiální stránce cítíš jistotu. Dokonce ani nemusíš vymýšlet, co v té práci budeš dělat. Každý den je totiž stereotypně podobný, pouze s únosnou dávkou proměnlivosti. Začátkem roku u mě ale zvítězila touha po svobodě.

Když jsme se se Standou domlouvali na rozšíření spolupráce pro eMontanu, malovala jsem si podobný pracovní řád jako v zaměstnání. Jenom okořeněný o časovou flexibilitu a prostor pro slunečné dny strávené ve skalách. Při mém zoufání koncem dubna, že ještě nemám hotové všechny články na květen, mě Kuba chlácholil: „A to si myslíš, že my se Standou máme všechno takhle dopředu připravené? To nebudeš mít nikdy, Teri.“

Chápání času se změnilo. Finanční jistota se neodehrává v měsíčních cyklech, ale v návaznosti na odmakanou práci. Každý den má nádech malého dobrodružství, jak to vlastně bude dál. Pohoda tomu neříkám, ale svoboda to je.

Těžko se mi vybírá mezi jistotou v systému a nekonečným dobrodružstvím na volné noze. Každý máme ten svůj ideál jinde. A tak když ne v pracovní sféře, hledám svoje jistoty aspoň ve skalách: Prvním květnem se otevírá další lezecká sezóna v Ádru. Proběhne tu oslava stoletého výročí prvovýstupu na Krále (třetí květnový víkend) a nedaleko se otevře nová bouldrová oblast (druhý květnový víkend). O zábavu bude postaráno!

Ať už jsi zaměstnanec nebo živnostník, stejně svou jistotu najdeš v bezpečí no handu nebo tutové žáby.

Dostatek slunečných dnů ve skalách přeje

________________

Terka Ševečková / květen 2023

Příliš umělá inteligence. Pustíš si ji do života?

Téma, které poslední týdny hýbe světem:

„Koukej, jaký umí vytvořit fotky. To je neuvěřitelný!“
„Nechávám si od ní psát maily, které potom jenom lehce upravím.“
„Je skvělá! Nahazuji přes ni kostru svých textů. Jen zadáš téma, styl, emoci a ona se postará o zbytek.“

Nevím, jak v Čechách, ale tady na Bali se mezi mými kámoši poslední dobou neřeší skoro nic jiného. Kdo alespoň v nějakých aspektech života aktuálně nevyužívá umělou inteligenci, jakoby vůbec nebyl…

S dikcí zapšklého starce, kterému tak trochu ujel vlak, na všechna podobná prohlášení se stoickým klidem odpovídám pořád to stejné: „Děkuji, ale nechci.“ Na obligátní reakci, „ale proč? Víš, kolik bys tím ušetřil času?“ s úsměvem a lehkou nadsázkou dodávám. „K ničemu ji nepotřebuji. Nechci zakrnět jako opice, která zapomněla používat mozek.“

Jasně, tohle hodnocení je dost zjednodušené a určitě se najde spousta každodenních pracovních nebo osobních rovin, ve kterých by AI mohla plnit velmi užitečnou roli. V některých věcech jsem ale asi trochu staromódní.

Probírání tisíců fotek po návratu domů, které jsem navíc sám vyfotil, je vždycky opruz a trvá mi, než se k tomu dokopu. Nakonec jsem ale vždycky rád, protože se aspoň na pár chvil pomyslně teleportuju zpátky na druhou stranu světa.

Odepisování na maily je prý taky nuda a ztráta času. Každý podzim, když přichází na svět nový kalendář, mi do schránky proudí stovky zpráv. Po třech měsících toho sice už mám trochu nad hlavu, svým způsobem mě to ale baví. Taková malá kapka osobního přístupu v oceánu internetových robotů.

Psaní a vymýšlení článků? Další zbytečně náročná činnost… Mám svůj mozek ale rád a myslím, že mu občasné zapojení na plné obrátky nijak neuškodí. Spíš naopak.

Nedávno jsem viděl krátký rozhovor s Geoffrey Hintonem, který byl u zrodu umělé inteligence jako takové a který před ní nyní sám varuje a volá po regulaci. „Co můžeme udělat proto, abychom omezili dlouhodobá rizika, že věci, které jsou chytřejší než my, nakonec převezmou kontrolu?“ Při podobných slovech se mi vždycky vybaví kultovní film Terminátor a Skynet – autonomní obranný systém, který se rozhodne vyhladit lidstvo.

21. století bez umělé inteligenci je nejspíš utopie. Aniž bychom o tom vůbec věděli, používáme ji v nejrůznějších aplikacích v mobilech, na sociálních sítích nám na míru skládá obsah a současný svět, řízený počítači, by se bez ní asi dočista zastavil.

Nehledě na to všechno ale pořád myslím máme možnost volby, jak moc si ji nad rámec zmíněného „nutného zla“ pustíme do života. Já v tom mám už dlouho jasno.

Užij si začátek léta,

________________

Jakub Freiwald / červen 2023

Raději nezastavovat. Co je parking a co už camping?

Je to jako hra na kočku a myš pro dospělé… Sdílí prvky zvířecí honičky a kopíruje hlavní pravidlo původní hry – prohrát může jedině myš. Občas to je zábava, občas adrenalin, občas se dostaví neklidné spaní. Kde se hraje? V Polsku je to prý pohoda, kdežto hřiště pro pokročilé mají třeba ve Švýcarsku, Rakousku nebo Slovinsku. Tady se za prohru platí tvrdě – sice ne ulovením, ale finančním škrábancem, který může proniknout až do masa.
 
Cedule „no camping“ s přeškrtnutým stanem a karavanem jsou in. Každý správný majitel pozemku už si ji pořídil: „Okolo své chaty budu mít klid. Nikdo mě tu nebude prudit a chodit na záchod za parkoviště.“ Jenže prázdniny začínají a zdvihá se opačná záplavová vlna: „Jsme unaveni městem a teď chceme do přírody. Ta přece patří nám všem.“
 
Oba tábory mají v podstatě pravdu, takže to leckde přinese tvrdý náraz. Obzvlášť, když přihlédneme k tomu, že činnost „camping“ u nás v podstatě není nijak definována a v zahraničí je to v každém regionu jinak. Co třeba odpočinek/přespání v autě po cestě do Alp – je to ještě parking, nebo už camping? V osobáku snad parking, ale co třeba dodávka s vyklápěcím stanem na střeše? A do kolika ráno mohu spát, aby to byl ještě parking?
 
V Německu se prý jako camping bere zvětšování obrysu vozidla. Takže když z auta vyndám kočárek, je to už camping? Asi ne, s ním se dá odjet. Co sušení plachty od stanu na dveřích auta? To je dost na hraně. Markýza, stoleček a židličky? To zavání průšvihem, jelikož podobné předměty evokují atmosféru pohody, což přihlížejícího může přivést k závistivému jednání a určité jedince vytočit do extrému – zejména někoho, kdo si dlouho nevzal dovolenou. Tito „hejtři“ pak ráno cestou do práce troubí na obytňáky v okolí silnice. „Tady nám nikdo chrápat nebude!“ Na druhou stranu, pro kempera to může být výhoda – když chce brzy vyrazit do přírody, nemusí si dávat budík.
 
Hranice mezi parkingem a campingem je někdy nečekaně tenká. Ve španělské Chulille přijela jednoho rána na parkál policie – kdo měl podložená kola (aby auto bylo v rovině), usvědčil sám sebe jako pachatele a strážníci ho řešili. Kdežto všichni majitelé obytňáků, co shodou okolností spali na rovné části parkoviště, policii vyvázli.
 
Není tedy lepší nechat si poradit a zvolit přespávací místa přes aplikaci Park4night, která razí slogan „World is my garden“? Myšlenka je vznosná, ale nemusí to být dobrý nápad. Vykrádači aut prý v některých zemích jezdí na obytňáky přesně podle této appky. Rajský plyn prostrčí do auta hadičkou, zazní tiché „tsssss“ a osazenstvo si ráno asi nevšimne, že mělo návštěvu… A že zmizelo staré lano a svačina na další den. Jak se zlodějům vyhnout? Možná když si člověk koupí placenou verzi aplikace, bude to mít bez nich. Kdo ví.
 
Trochu více klidu dopřeje novější portál „Bez kempu“, který razí sexy slogan: „Uteč! Od lidí. Z města. Z práce…“ Nápad kombinuje pocit divokého přespávání s jistotou, že člověka nikdo v noci nebude tahat z postele. Mimochodem, tenhle mix je jazykově paradoxní: U někoho cizího spím na dvorku, chodím tam na záchod, platím mu za to peníze, ale zároveň to není camping. Respektive, je to camping, ale ne v kempu.
 
Situace se spaním v autě je tedy poměrně spletitá a hráči často manévrují na tenké hranici… Pro toho, kdo se bojí používat zdravý rozum, a není si jistý (co je tedy camping a co není), máme jeden závěrečný redakční tip: Největší jistota je celou noc jezdit kolečka – to zatím nikdo nezakázal. A hlavně nezastavovat!
 
Akorát bacha – mikrospánek za volantem je v konečném důsledku také camping.

 

________________

Standa „Sany“ Mitáč / prázdniny 2023

„Co se tam vrtíš?“ O svobodě skončit, kterou školáci nemají

Budíček těsně po půlnoci nepomohl. Udýchaní alpinisti sice sedí na vrcholu, ale do firnového svahu pod nimi se právě opřely sluneční paprsky. Hmota sněhu ožila a z hřebene začaly padat kameny. Co teď? Kudy se vrátit dolů?

I na písku má člověk občas chuť stisknout tlačítko „konec hry“. Třeba když se nešikovným rovnáním lana povede vyhodit si jedinou dobrou smyčku pod nohama, která se s nárazem sveze do jističova kýblu.

Také v normálním životě se z některých situací špatně couvá – ať už jde o nevyhovující vztah nebo nasmlouvanou práci, co se promění v utrpení.

V knize Svoboda učení jsem nedávno četl větu, která mě přivedla k zamyšlení: „Základním aspektem při definici hry je svoboda skončit.“ Sice se občas špatně ukončují, ale zmíněné situace mají jeden společný průnik – jsou to „hry“, které člověk rozehrál dobrovolně. Nemusel. Měl na výběr…

Opakem „svobody skončit“ je „povinnost začít“. Jako školák jsem si to tolik neuvědomoval, prostě jsem jen začátek září neměl rád. Vůbec. Snažil jsem se předstírat, že neposlouchám, když babička vždycky začátkem srpna prohlásila: „Tak, a půlka prázdnin je v čudu, co?“ Pak už to totiž utíkalo rychle.

Autorovi zmíněné knihy dávám za pravdu, jelikož jako hru jsem systém tradičního školství nikdy nevnímal… Bylo ti šest nebo sedm? Tak pojď. Tady se přezuj v klecové šatně, tady tě posadíme do lavice, řekneme ti, co máš umět a jaká je správná odpověď. Pak si tě vyzkoušíme. Ukradneme ti tisíce hodin tvého života, ale toho si nevšímej. „A nevrť se pořád! To nevydržíš chvíli v klidu?“

Až s odstupem času mi došlo, že věk povinné školní docházky (od sedmi do 16 let) byl tou nejnesvobodnější dobou mého života. Možná to zní tvrdě, ale vnímal jsem to tak – už v lavici mi spousta předmětů přišla jako ztráta času. Motivací bylo hlavně nabiflovat se učivo na známku a mít pokoj. Vědomostí moc neuvízlo. Ač se učitelé snažili, jak nejlépe uměli, vnímal jsem to období spíše jako „postavení mimo hru“.

Našim současným a budoucím školákům přeji, aby v příštích letech získali více svobody pro své vzdělávání. Možná, lépe řečeno, „pro objevování toho, co je skutečně zajímá“. Tuhle svobodu a efektivní zacházení se svým časem si zaslouží – stejně jako ti služebně mladší nebo starší…

________________

Standa „Sany“ Mitáč / září 2023

Mně se nemůže nic stát. „Lezu s Ómem.“

Na odlehčení: Jedna historka z nejmenované pražské stěny poblíž Smíchovského nádraží…

Na recepci přijde dvojka – chlapík s holčinou, nic neobvyklého. Jen borec je od pohledu asi o 40 kilo těžší než jeho partnerka. „Tyjo, asi byste měli lízt s Ohmem,“ pozorně navrhne obsluha pokladny. (Jisticí vychytávka od Edelridu, trochu menší než gri-gri, která se cvaká do prvního jištění ve stěně, kde zvýší tření lana a pomáhá lépe chytat pády výrazně těžšího člověka, než je jistič, pozn. aut.)

„Jasný, to neznáme, ale radši si to vezmeme,“ shodují se oba, půjčují si kouzelný zelený předmět a míří do šatny.

Během odpoledne pak dávají cestu za cestou, střídají se ve vyvádění a postupně začínají cítit únavu.

Teď možná čekáš seriózní zápletku – zemovku od řetězu, nebo alespoň smeknutí ve chvíli, kdy tahač nabírá lano a pod nohama má vynechanou expresku, kterou necvakl, protože chtěl na slečnu udělat dojem…

Ne ne, tentokrát vše skončilo naprosto zenově. Muž nespadl ani jednou a vlastně se vůbec nic nestalo.

Nic se mu přece ani nemohlo stát.

Borec si zřejmě myslel, že leze s Ómem (posvátnou slabikou ve vibraci vesmíru, mantrou sjednocení, pozn. aut.), nikoliv s Ohmem (jednotka odporu, pozn. aut.). To by vysvětlovalo, proč mu zelený předmět po celou dobu lezení visel připnutý na sedáku. Z boku na materiálovém poutku…

Podzim je tady, tak ať tě božská síla provází…
Nejen na umělce.

________________

Standa „Sany“ Mitáč / říjen 2023

DÍKY ZA PODPORU | Svým cvaknutím přispíváš eMontaně na další tvorbu