Když Sean před dvěma lety poprvé vkročil v Ádru do hospody, lidi si hned začali šuškat: „Hej, to je ta bigwallová legenda! Nebo ne? A co tady dělá sám?”

Dala se s ním do řeči Anička Havelková. Stěžoval si, že natrefil na nějaké spolulezce, ze kterých byl trochu v šoku. Prý během jištění popíjeli a všechny cesty s lanem mu připadaly spíš jako sólování. Aničce došlo, že shání lepší parťáky a řekla nám: „Zítra lezete se Seanem!“ Tak jsme šli – bylo to jednoduchý. Přestože bylo mlžné dopoledne, vyrazili jsme do Teplic a odpoledne zkusili „Bod zlomu“ (Xc). Nechápal jsem, jak vysoko se dostal během svého onsajtového pokusu. Bylo inspirující ho sledovat. Byl jsem si jistý, že druhým pokusem to nekompromisně smahne. (Tak se také po týdnu stalo, pozn. red.)

O dva roky později se mi Sean ozval, že se vrací zpátky do Adršpachu. Zrovna v tu dobu se mi to moc nehodilo, musel jsem být v práci. A tak jsem se snažil sehnat co nejvíc lidí, kteří by mu mohli ukázat ty nejlepší cesty. Nakonec se mi povedlo dorazit do Adršpachu ve stejný čas jako jemu a lezli jsme spolu spoustu cest celý týden jenom s jedním rest dayem.

Jaké jsme vybírali cesty? Znáš Adršpach – je to jedno velké bludiště skalních věží. Na první pohled vypadají všechny cesty pekelně těžce. A to je taky důvod, proč je dost náročné vybrat si cestu, kterou chceš lézt. Víš, že se s velkou pravděpodobností budeš bát v každé cestě, do které se pustíš.

Nakonec jsme vyrazili do sektoru Himálaj. Neměl jsem ponětí, kam přesně půjdeme. A tak jsem dal dohromady cesty, které mám rád, s těma, co jsem ještě nelezl nebo nedolezl. Další podmínka pro výběr cest byla jasná: držet se co nejdál od turistické stezky. Žádné speciální plánování neproběhlo. Sean je tak přizpůsobivý a nadšený do lezení, že je dost náročné vybrat cestu, která by se mu nelíbila.

První dva dny byl v Ádru spolu se Seanem taky jeho známý – kameraman Johan. Točili jsme záběry z cesty „Rohová“ (VI) na Annapurnu. Byl jsem přesvědčený, že takové stavění Sean ještě nezkoušel. Hlavní důvod, proč jsme si vybrali tuhle věž, ale byla cesta „Prckova porucha“ (IXa). Sean ji úspěšně vytáhl, ale řekl bych, že si v ní dost zabojoval… Pak se ukázal Matěj Svojtka a já byl přesvědčený, že najde něco dobrého. Šli jsme do Jelení rokle. Tahle oblast se v poslední době hodně rozvíjí. Najdeš tam například nádhernou cestu „A jde se na pivko“ (Xc). No není to poetický název? Než ji Matěj se Seanem vylezli, dali jsme si ještě dvě nové cesty: „Fenkám“ a „Hovado z lesa“ (IXb), které jsou taky na Johanových záběrech. Poté kluci udělali první a druhý volný přelez cesty „A jde se na pivko“, v současnosti je to jedna z nejnáročnějších linek v téhle oblasti.

Další den nás čekala jedna širočina – to byla celkem náhoda. Jednou jsem se procházel v dešti a všiml jsem si jí. Nakonec se právě ta zapomenutá širočina stala výzvou pro náš další lezecký den. To taky uvidíš na videu. Umíš si představit, že staří klasici udělali prvovýstup téhle cesty ve svých šedesáti letech? Mohli bychom se od nich učit.

Později jsme vylezli cesty jako „Memento Mori“ (VIIIa), „Mrtvička“, „Lvíčata“ (VIIIa), „Vabank“, „Smrtonoška lahodná“ (IXa), „Bílý mustang“, „Bludný kořen“ a „Pražský výběr“. Spolu se Smolem jsme udělali prvovýstup na věž Střelci a Sean naši cestu pojmenoval „Robin Hood“ – stále čeká na RP. 

Nedokážu říct, která z těch cest se Seanovi líbila nejvíc. Z každé vypadal nadšeně, ale měl jsem pocit, že ty bizarní a náročné cesty celkem pracovaly se Seanovou psychikou. Měli jsme opravdu co dělat, abychom se znova pustili do širočiny „Olověný hřebík“ IXa, kterou můžeš v krátkém filmu taky zahlédnout. Další bizár, co jsme lezli, byl „Obstarožný strašák“ – sypající se převislá spára s pekelným dolezem v širočině. Po téhle cestě musíš jít na nějaké sportovky, abys začal mít lezení zase rád.

Jednou ráno jsme vyrazili lézt s mým kamarádem. Ubalil si pořádného jointa, kterého sám stáhl, a hned poté jsme se šli rozehřát do Xb-c. Přemýšlel jsem, co si tak asi Sean myslí. Řekl mi: „Vy šílení Češi a ty vaše rozlezovky…“ Ten den jsme si hodně užili. Zadky nám nakopala pětková širočina – musel jsem se nechat zachránit ze svého sólo pokusu a Sean z toho také slezl. Nakonec jsme poslali cestu „V hašišovém rytmu“ (Xa), kterou dal Sean na flash, jako kdyby to byla procházka.

Přišel jeho poslední den. Řekl bych, že jsme mu ukázali spoustu novějších cest a trochu jsme šetřili s opravdovými starými klasikami. Jeden z parťáků měl skvělý nápad, abychom si dali „Přízemní komplikaci“ (VIIIa). Ve chvíli, kdy ji Sean lezl, na nás volal: „To je nádhera! Chce se mi z toho brečet. Hej chlapi, myslíte, že můžu brečet?“ Řekl to několikrát za sebou už v průběhu lezení. A tehdy mi došlo, jaké máme štěstí, že tohle místo – Adršpach – máme.

Od téhle Seanovy návštěvy na něj vzpomínám jako na klidného, pokorného a trpělivého člověka s vášní pro lezení, hudbu a legraci.

______________________

Text vznikl jako volné doplnění Článku měsíce:
Sean Villanueva. Lezeckou vášeň musíš cítit ve své hrudi