„Být skromný při vítězství a umět elegantně prohrávat." Howard Somervell
„200 slov“
Místo mobilů vzkazy pod rohožkou. Jak se žilo v nedávné době, kdy všechno bylo jinak?
18. 06. 2025, Michaela Sládková
Tohle není žádná řachanda, žádný vtípek, ale z dnešní doby to už působí opravdu úsměvně a nereálně. „Časy se mění a my se měníme s nimi,“ řekl někdo a každý to asi může potvrdit. Co bylo normální a běžné před 25 lety, dnes už vypadá úsměvně, spíš jako sci-fi z doby pravěku.
Představ si časy bez sociálních sítí, bez internetu a bez mobilu. Opravdu to není tak dávno. I pro mě je dnes mobil někdy vším, co potřebuji k cestování po celém světě a bez něj jsem téměř „ztracená“. Někdy jsem ale ráda „ztracená“ a aktivně vyhledávám místa bez internetu/wifi a nejlépe i bez mobilního signálu. Děsně „naspídovaný“ technologický pokrok, který současné generaci dal plno vymožeností, nám toho ale také hodně vzal. Vzal nám volnost, svobodu, osobní kontakty a komunikaci s přáteli.
Vraťme se ve vzpomínání do té nedávné doby, kdy všechno bylo jinak. Lezci se mezi sebou lezci poznali i na ulici. Každý nosil na krku lavinovku, na které měl hodinky. Na zápěstí měl taky lavinovku. Poznávacím a rozlišovacím znamením bylo i samotné oblečení: bunda bonekanka, lariska, později flíska a na zádech batoh s karabinou. Když měl odřené ruce, krvavé klouby a odřená bříška na prstech, díry na kolenou, písek ve vlasech, bylo to jasné. Potkávali jsme se spěchajíc na nádraží nebo na zdech ve městě, kde se dalo lízt, třeba železniční viadukt ze žulových kvádrů, hráz přehrady anebo opěrné vysoké zdi. Všechno to pro nás byly cvičné stěny.
Mezi lezce jsem přišla ve svých 16 letech. Na pravidelné čtvrteční lezecké schůzi v sokolovně se vždycky dohodlo, kam se jede, povětšinou vlakem a ráno kolem šesté hodiny jsme se tam sešli. Ne všichni ale mohli na schůzi přijít, někdo pracoval, někdo měl jinou akci, byl zrovna lézt nebo byl nemocný. Jak se tedy dalo na něčem dohodnout?
Vše fungovalo „per huba“ anebo se odehrávala komunikace skrz běžnou bytovou rohožku, kde se nechávaly vzkazy. Vzkazy se psaly na vše, co bylo dostupné, zpravidla na nějaké úderné letáky z nástěnky ve vchodu domu. Člověk, rozuměj lezec, šel za někým, o kom nevěděl, že je doma a mohl jen doufat. Pokud ta osoba doma nebyla, přišly na řadu vzkazy. Domlouvalo se tak lezení, nákup lezeckého materiálu nebo auta na cestu do francouzských oblastí, o kterých jsme do té doby jen četli v zahraničních časopisech.
Zprávy, které jsem našla pod rohožkou, byly třeba ve znění: „Čau Míšo, byl jsem tady (pátek 29. 11. 1991, 21 h. Martin. Nebyla jsi doma. Ach jo! Tak až zítra.“ A druhý den se zkusil stavit znovu. Buď jsem byla doma nebo nechala odpověď pod rohožkou, kdy a kde se sejdeme. Martin mi pomáhal s inventurami při privatizaci ordinací, a když jsme jeli někam, kde byly i skály, brali jsme s sebou i lezení a po práci stihli ještě něco vylízt.
Jiný vzkaz třeba zněl: „Míšo, byl jsem u Tebe dát ti ty peníze a domluvit se s Tebou, jestli bys šla v pátek lézt. Nevím, jak děláš. Já se tady u tebe zítra stavím v 15:45 h. Kdybys někam šla, tak mi nech vzkaz pod rohožkou. Hlavně mi napiš, jestli v pátek můžeš. A jestli jo, tak v kolik a kde. Ahoj, Dan.“ S Danem jsem lezla poprvé na Kapelníka, ale jinak jsem lezla, s kým to šlo, kdo měl čas a chuť jet lézt. Byli jsme dobrá banda a dodnes jsme často v kontaktu.
Celkově jsme byli dost solidární. Třeba jsem nakoupila látku a ušila všem kraťasy na lezení. Sedáky a různá pouzdra jsme si šili sami. Dělaly se smyce, kruhy, šťourátka… Každý, kdo něco uměl, to dal do placu nebo vyrobil a prodal. Sedáky se vyráběly z požárnických hadic a autopásů z auta (na vrakovištích jich byl dostatek), poutka a drobné ploché smyce nabízel Kutil, nitě se používaly kobercové. Lezečky byly kopačky s uříznutými špunty nebo se lezlo v babičkovských bačkorách. Prostě vše, co bylo dostupné, se použilo. Stará dobrá Singerovka po babičce pak vše prošila a lezlo se. Karabiny jsme měli nejvíc české Walterovky. Kdo měl ruské titanovky nebo německé lehčí menší, byl za frajera. Počet pádů jsme raději ani nezkoušeli. Však dříve se lezlo i na statických lanech, které neměly certifikovaný ani jeden pád. To jsme tehdy fakt neřešili a byli jsme rádi, že máme na a v čem lézt a zajistit se.
Lezci se mezi sebou na skalách zdravili a družili, a to nejen v noci. Radili si cesty, půjčovali presky, lana, smyce a půjčovali si vzájemně i spolulezce. Pamatuji třeba, jak jsme se v Ádru potkali s lezcema z Jeseníku. Nabídla jsem jim svůj kletr a dala svou adresu, ať se rozmyslí. A za týden mi přišel dopis, že jim mám kletr poslat na adresu a oni my pak složenkou pošlou peníze. Můj bágl opravdu cestoval do Jeseníku a peníze mi pak následně dorazily. A protože jsem jako jedna z mála lidí, rozuměj lezců, vozila na skály těžký starý kovový Zenit (posléze Minoltu), každý chtěl udělat fotku a na skalách mi dal adresu. Já pak fotku posílala dopisem se známkou za 3,60 Kč na uvedenou adresu. Zadarmo.
Když jsme jezdili stopem na měsíc po Francii, Itálii, Německu a Rakousku (žádný přesný plán, itinerář nebo harmonogram neexistoval), chtěla jsem aspoň občas poslat rodičům pohled, že žijeme a máme se dobře. Ale pro nás bylo vše v těchto „západních“ zemích drahé, tedy i pohlednice se známkou. Proto jsem doma ze čtvrtky připravila formáty A6, nakreslila na ně linky pro adresáta a vše předepsala, nakreslila známku a na druhou stranu nakreslila obrázek lezců. Pak jsem někde dopsala na vyrobený pohled, kde zrovna jsme, hodila ho do schránky a doufala. Musím říci, že i bez validní známky všechny takto odeslané pohledy ze zahraničí domů dorazily v pořádku. Jen po babičce s dědou chtěla Česká pošta poštovné uhradit.
Nikdy jsme dopředu nevěděli, kde budeme spát. Prostě se jelo lézt a po lezení to vždy nějak dopadlo. Vzhledem k tomu, že jsme jezdili na skály zejména vlaky, někdy už v pátek navečer, někdy v sobotu ráno a vraceli se až v neděli večer, bylo třeba někde i přespat. Na Hrubici v kempu nebo v hospodě U Sláviny někdo řekl, že má klíče od horolezecké chaty a všichni jsme se tam nasáčkovali. Nebo jsem zaskočila k Radovanovi Kuchařovi pro klíče od prázdného objektu u jejich chatek pod Hrubou Skálou, a kdo přišel, prostě přespal. Nikdo nic neřešil. Na Malé Skále jsme měli vyhlídnutý jeden altánek na zahradě, kde se dobře spalo, jinak se spalo pod převisama, v kempu na černo, pod stromama, na louce nebo v příkopech (někdo tak zakopl a už nevstal). Večer se často hrálo na kytary, zpívalo a povídalo.
Ze skal jsme často běhali na poslední chvíli. Jednou jsme z Obrvégrů běželi dokonce i navázaní na lano a skákali za jízdy do rozjetého vlaku. Že jsme platili ve vlaku příplatek za nekoupení jízdenky na nádraží v Rynolticích, bylo pak to nejmenší. Když nám ujel z Turnova poslední vlak, přišel na řadu autostop. Celkově pak stopování po lezeckých oblastech po jižní Evropě bylo adrenalinové a plné nezapomenutelných zážitků. Někde jsme potkali německého lezce, který cestoval sám autem po Itálii a nabídl nám spolujízdu. On získal jističe i lezce – tahače a fotografa, a my snazší způsob, jak se dostat z italského Finále do francouzského Verdonu. Potkali jsme tam i plno vyhlášených jmen světových špičkových lezců jako byla Lynn Hill, Patricie Erbesfield, Francois Legrand aj. Stopem jsme taky třeba jeli do Arca, kde jsme si sedli na zem před vstupem a prodávali lezecké plakáty, které jsem u nás nechala vyrobit s mýma fotkama.
Fotila jsem i na stěně v Turnově (foťák jsem brala skoro všude a vždy), a seznámila jsem se tam s lezci z Lomnice nad Popelkou. Poslala jsem jim v dopise poštou vyvolané černobílé fotky ze stěny a oni mi poslali koresponďák s pozváním do Frankenjury. Do Jury tehdy jelo z Lomnice asi pět aut. Spali jsme tam ve velké jeskyni, každý lezl a jistil kohokoliv, kdo chtěl. Já všude dřív jezdila se svým psem Andym. Byl moc družný a horolezce měl rád. Ležel poslušně na volno u našich báglů a sledoval, kam lezeme. Někdy přišel na to, že se tam, kam my šplháme, dá dojít normálně z druhé, náhorní strany, a tam na nás čekal. Z batohů jiným kradl maximálně jen svačiny, byl fakt slušně vychovaný. Nemusel být na vodítku a byl šťastný, že je s námi venku. Byl to takový náš maskot. Takový typický lezecký pes, který se někdy prostě i rychle zamiloval do mého spolulezce. Jaký pán, takový pes? Hmmmm…
Pro nás to prostě byly staré dobré časy, kdy se věci domlouvaly vzkazy pod rohožkou. A ono to, světe div se, fungovalo…
____________________________
Tento text (redakčně krácený) skončil na 7. místě v naší letní soutěži „To nevymyslíš“. Vybrané příspěvky postupně publikujeme tady.