200 slov: Ukořistili jsme našeho prvního Pískomila. 19 cest v Ádru za jeden den

Pořádný matroš do hor a skal

– inzerce –
Bunda ReLight 200 od Patizonu
Helma Singing Rock Penta
Frendy Metolius Ultralight Master Cam

"Je faktem, že všechny sporty jsou triviální a nesmyslné. Lezení se však zdá být jediným sportem, jehož účastníci si to uvědomili."

– Citát pro tuhle chvíli –

Když jsme s klukama na skalách v Ostrově přemýšleli, co podnikneme další týden, navrhnul Ondra (Mrklovský, pozn. red.), že bychom mohli v Adršpachu zkusit Pískomila (více info o této výzvě/spolku najdeš tady, pozn. red.) Tato akce vyžaduje získání nejméně 100 bodů za jeden den v jedné skalní oblasti, přičemž cesty (na různé věže) jsou ohodnoceny body dle obtížnosti. Další podmínkou je, že každý z lezecké dvojice musí získat alespoň 50 bodů jako prvolezec a měla by být zároveň vylezena dominanta dané oblasti. Ondra během týdne pečlivě vybral věže a cesty, které polezeme, a to podle webu nepiskari.cz, abychom vyzkoušeli, co tam náš kamarád Zbyšek (viz článek Profi druholezec, pozn. red.) vlastně všechno doporučuje.

Ve čtvrtek odpoledne jsme vyrazili směr Ádr. K naší lítosti se nám při příjezdu zjevuje velice smutný pohled na naši oblíbenou hospodu U Tošováka, ve které je tma, pusto a prázdno. No, alespoň jsme byli schopni v pátek v 5:30 ráno vstát a za svítání vyrazit do skal. Pod Čarodějkou jsme ještě vyzvedli kamaráda Šímu (Šimon Navrátil, pozn. red.), který se sice Pískomila neúčastnil, ale vylezl za námi většinu věží a staral se jako obvykle o dobrou zábavu na štandech a o hudební vložky.

První cestou na seznamu byla „Stará cesta“ na Krále, ze které jsme si užívali úchvatný východ Slunce. Dále byla v pořadí věž Hurajda s cestou „Záškrt“, tady nás ale trochu zklamal náš orientační smysl a ocitli jsme se na věži Járková cestou „Vybíhačka“. Chybu jsme rychle napravili a dohledali správnou věž. Sólo jsme vylezli lehký komínek, potom jsem udělal překrok a cvaknul první kruh. Tam ovšem moje snažení skončilo, protože se mi nepodařilo udělat záludný zved do rajbasu. Vystřídal mě Ondra, kterému se povedlo najít relativně dobrý chyt, a tím klíčové místo vyřešit. Potom následovala nízká věž Doga a cesta „Haf haf haf“, kde jsme se ani nezdržovali cvakáním kruhu.

Dle průvodce byla nejtěžší cestou na seznamu „Stará cesta“ na Koberce za VIIb (tedy za osm bodů, pozn. aut.). Začíná stejně jako „Bílá růže“, ale po přibližně 15 metrech se zaleze do vnitřních prostor, kde se pokračuje vzhůru nejprve solivým komínkem a poté soustavou širočin až na předvrchol. V první části cesty jištění nebylo potřeba, ve druhé délce se tahání ujal Ondra a z předvrcholu to vyšlo na mě. Přepadl jsem do stěny a následně naskočil do jemných lišt, poté pár kroků rajbasem a za roh do širočiny, kde už to bylo jako na koloběžce až na vrchol. Při slaňování z Koberců nám nevyšlo lano, a když jsem se kluků dotázal, co tam mám jako dělat, odpověď byla jasná: „No co asi? Klasicky proslaň a hlavně nezapomeň chytit lano, jinak jsme v pr…!“ Dopad byl naštěstí do měkkého písku, a tak jsme se jen všichni zasmáli, když jsem se tam následně rozplácl na zemi. Oklepal jsem ze sebe písek a běželi jsme dál k věži Pegas. Vzhledem k časovému presu jsme i tuto věž vylezli stylem „gruppen solo“. Po slanění jsme zjistili, že pokud to chceme stihnout, musíme zrychlit mnohem víc – bylo 12:30 a měli jsme za sebou pouhých pět věží.

Dovnitř do Koberců! (foto: Šimon Navrátil)


Ondra na jaře nakoukal přeskok na věž Alkron z Čertova mostu a rozhodl se, že ho uskutečníme právě v tento den. Čertův most jsme vylezli cestou „Tunelová“. Když jsem se na vrcholu podíval na ten polet a na propast mezi věžemi, už se mi přeskok nezdál jako zas tak dobrý nápad. Ondra mi ale podal lano a poslal mě do čelby. Řekl jsem si, „jak je to od něj pěkný“, nechtěl jsem zklamat jeho důvěru, a tak jsem odměřil lano a bez většího váhání skočil na vyhlídnuté místo v kořenovém systému vřesu. Záhy jsem pochopil, proč byl Ondra tak šlechetný, když se z druhé strany ozvalo: „Sakra! Von to fakt skočil, to je vůl! Já to chtěl zapytlit a teď musím taky skákat!“ Ondrovi se nakonec úplně nezdařil odraz ani dopad a lehce si pohmoždil kotník, naštěstí to nebylo nic hrozného a byl schopný pokračovat dál, jen trochu kulhal.

Z časové tísně nás zachránila série věží, kde nebylo třeba jištění. Na „nepískařích“ bylo sice u každé z nich vypsáno, jaká ufa a kam lze založit, my ale naštěstí takovéhle věci vůbec nevlastníme, a tak jsme se tím nemuseli zdržovat. Na Ostrově bláznů jsme si vylezli pravou širočinu (já teda nejprve zkoušel prostřední, ale po třech tempech mi ze zelené oslizlé spáry dvojžába vyjela a skutálel jsem se do údolí, pozn. aut.). Pak jsme pokračovali přes nepříjemný namáhavý komínek vedoucí na věž Peklo na Adršpašskou bránu. Tam jsme v „Severní spáře“ chvíli zvažovali jištění, ale když jsem pod vrcholem chytil ve spáře tutové žáby, usoudil jsem, že není třeba zakládat uzle. Bez jištění jsme zvládli ještě „Starou cestu“ na Lesáčka a Ušiačika.

Po tomhle rychlém nahnání bodů ale zase přišlo zdržení. Relativně rychle jsme ještě vylezli „Highway č. 1“ na Tři sestry, ale potom následovala dominanta oblasti – Milenci. Nástupová širočina v cestě „Přes fichtli“ mě celkem potrápila, a než jsem se vyškrábal ke kruhu, strávil jsem v ní dost času. Potom už šlo vše dobře a soustavou komínů a spár jsme byli zanedlouho na vrcholu.

Zbývaly poslední čtyři věže a tma se neúprosně blížila. Ještě za posledních slunečních paprsků jsem stihl vylézt „Starou cestu“ na Bakchuse a pak už jsme museli vytáhnout čelovky. Když jsme lezli „Placentu“ na Lehátko, bylo ze tmy slyšet jen pravidelné: „Jau… Jaau… Jaau“, to když Ondra zakládal otlačenou patu/špicu do širočiny. Naštěstí už zbývaly jen poslední dvě cesty. V „Pětkové“ na Babiččinu lenošku jsme si ještě užili zelený slizký komín a pak už nás Ondra nadšeně vedl k poslední cestě se slovy: „Kluci, to se vám bude líbit! To si vysólujete!“ Když jsme přišli pod „Študáckou dvojspáru“ na Španělskou stěnu, koukli jsme na Ondru, jestli si z nás nedělá srandu. V průvodci je sice psaná za III, ale pořád to je 25 metrů dlouhá spára v kolmé stěně. Ondra pohotově reagoval: „Vždyť to jsou dvě krásný žáby, na každou ruku jedna. Z toho nejde vypadnout.“ Pustili jsme se tedy do lezení poslední, devatenácté cesty dne. Ondra měl nakonec pravdu, žáby držely pěkně a vzhledem k úplné tmě všude kolem člověku ani nepřišlo, že je nějak vysoko.

A tak jsme v devět hodin večer dolezli našeho prvního Pískomila s celkovým skóre 19 cest/věží a 103 bodů. Dovršením tohoto krásného dne bylo hudební představení dvou virtuózů v podobě Tatuše a Magnuska na Qádru, od kterého se nešlo odtrhnout i přes ukrutnou únavu, a tak jsme se ještě hydratovali několika Krakonoši a ve dvě hodiny ráno byli obsluhou hospody donuceni jít spát.

Den, na který budeme vzpomínat… (foto: Ondra Mrklovský)

„Co se tam vrtíš?“ O svobodě skončit, kterou školáci nemají

Budíček těsně po půlnoci nepomohl. Udýchaní alpinisti sice sedí na vrcholu, ale do firnového svahu pod nimi se právě opřely sluneční paprsky. Hmota sněhu ožila a z hřebene začaly padat kameny. Co teď? Kudy se vrátit dolů?

I na písku má člověk občas chuť stisknout tlačítko „konec hry“. Třeba když se nešikovným rovnáním lana povede vyhodit si jedinou dobrou smyčku pod nohama, která se s nárazem sveze do jističova kýblu.

Také v normálním životě se z některých situací špatně couvá – ať už jde o nevyhovující vztah nebo nasmlouvanou práci, co se promění v utrpení.

V knize Svoboda učení jsem nedávno četl větu, která mě přivedla k zamyšlení: „Základním aspektem při definici hry je svoboda skončit.“ Sice se občas špatně ukončují, ale zmíněné situace mají jeden společný průnik – jsou to „hry“, které člověk rozehrál dobrovolně. Nemusel. Měl na výběr…

Opakem „svobody skončit“ je „povinnost začít“. Jako školák jsem si to tolik neuvědomoval, prostě jsem jen začátek září neměl rád. Vůbec. Snažil jsem se předstírat, že neposlouchám, když babička vždycky začátkem srpna prohlásila: „Tak, a půlka prázdnin je v čudu, co?“ Pak už to totiž utíkalo rychle.

Autorovi zmíněné knihy dávám za pravdu, jelikož jako hru jsem systém tradičního školství nikdy nevnímal… Bylo ti šest nebo sedm? Tak pojď. Tady se přezuj v klecové šatně, tady tě posadíme do lavice, řekneme ti, co máš umět a jaká je správná odpověď. Pak si tě vyzkoušíme. Ukradneme ti tisíce hodin tvého života, ale toho si nevšímej. „A nevrť se pořád! To nevydržíš chvíli v klidu?“

Až s odstupem času mi došlo, že věk povinné školní docházky (od sedmi do 16 let) byl tou nejnesvobodnější dobou mého života. Možná to zní tvrdě, ale vnímal jsem to tak – už v lavici mi spousta předmětů přišla jako ztráta času. Motivací bylo hlavně nabiflovat se učivo na známku a mít pokoj. Vědomostí moc neuvízlo. Ač se učitelé snažili, jak nejlépe uměli, vnímal jsem to období spíše jako „postavení mimo hru“.

Našim současným a budoucím školákům přeji, aby v příštích letech získali více svobody pro své vzdělávání. Možná, lépe řečeno, „pro objevování toho, co je skutečně zajímá“. Tuhle svobodu a efektivní zacházení se svým časem si zaslouží – stejně jako ti služebně mladší nebo starší…

________________

Standa „Sany“ Mitáč / září 2023

Přepnout se do jiného módu a poznat Česko i pěšmo

Vždycky jednou za čas mám nutkání někam vyrazit. Sám s báglem, trochu si máknout a odpojit se aspoň na chvíli od okolního světa. Česko jsem v tomhle ohledu ale trochu neprávem dlouho zanedbával.

Původně jsem měl letos v plánu něco v horách, nakonec jsem ale dal na doporučení a rozhodl se pro Zlatou stezku Českého ráje. Měří 119 km a křižuje skrz naskrz celou oblast. V Ráji jsem byl už mockrát, vždycky ale cíleně v jednom konkrétním místě.

Nikdy jsem moc nepřemýšlel nad tím, jak jsou od sebe jednotlivá místa daleko a co kde leží. Docvaklo mi to až letos – ve chvíli, kdy jsem se během dvou dnů ocitl už ve třetí lezecké oblasti a usínal pod pískovcovým převisem. Příhrazy, Hrubice, Prachov, Panťák, Sušky… Skoro celou cestu jsem s menšími přestávkami prakticky pořád šel ve skalách.

Obecně mám raději odlehlejší místa a celá trasa se na můj vkus až moc drží civilizace. Jednu chvíli pod hradem Kost pozoruješ zástupy nadšených turistů, o chvíli později tě předjíždí cyklisti v pestrobarevných trikotech a hned další den ráno míjíš hlasité vodáky ládující se párkem v rohlíku.

Vlastně mi to ale bylo jedno. Když jsi na cestě, jedno jaké, celý svět se smrskne na tvůj vlastní ekosystém. Rušivé elementy okolo sice vnímáš, jsou ale zdánlivě bezvýznamné. Svištící auta na dálničním nadjezdu ti přijdou jako z jiné planety – kam všichni tak spěchají?

Tahle malá prozření mě na chození po vlastních baví asi nejvíc. Začneš si všímat detailů, které ti předtím unikaly a přemýšlíš nad docela jinými věcmi. Jakoby se mozek přepnul do úplně jiného, výrazně pomalejšího, zároveň ale vnímavějšího módu.

Martin Úbl, který se specializuje hlavně na dálkové traily, to má podobně. „Pro mě dálkový trail znamená neuvěřitelnou volnost a to, že si můžeš dělat, co chceš. Jsi sám s přírodou, vyčistíš a vypneš hlavu a získáváš krásný náhled na svůj život. Po týdnu zjistíš, že to, co tě v normálním životě štve, možná zase tak důležité není,“ říká v připravovaném horizontálním rozhovoru.

Martin kromě jiného stojí i za projektem Stezka Českem. Nápad dostal při dálkovém trailu v Kanadě a společně s partou kámošů dal dohromady trasu dlouhou přes dva tisíce kilometrů, kopírující kolem dokola celou Českou republiku. „Povedlo se nám vzbudit v lidech nadšení a vytvořit obrovskou komunitu. Dneska už to dávno přesáhlo to, co jsme zamýšleli nebo co jsme si vůbec mohli přát,“ říká tři roky od spuštění Stezky.

Rozhovor jsme připravili společně s Matějem Švecem – těšit se můžeš začátkem měsíce.

Pohodové září přeje

________________

Jakub Freiwald / září 2022

 

Proti bídě. Ultralight matroš, jaký svět neviděl

Tahle 200gramová čokoláda v batohu málokdy chyběla. Studentskou pečeť jsme vozili na tábory a první výpravy do hor… Když ji zmenšili na 180 gramů, prozradila se na první potěžkání v ruce. Zbyla hořká příchuť zrady. Další oblíbené byly máslové sušenky Opavia – jejich nenápadné zhubnutí na 140 gramů šlo poznat pouhým okem… Po letech se ke mně dostaly i Hašlerky – propadávaly mezi prsty a měly snad víc obalu než obsahu… A včera listové těsto z Kauflandu, které opět zaplnilo menší plochu pekáče než minule… Pokud hubneš, tak ideál. Ale na štrúdl nic moc.

Je fajn, že lezeckého matroše se tohle plíživé zmenšování netýká, říkal jsem si. Ale tenhle týden jsem se už od druhého kamaráda dozvěděl, že La Sportiva prý začala dávat do lezeček horší gumu, aby se špička rychleji prolezla a donutila tím nebohého spotřebitele naklusat do krámu pro nový pár dříve, než byl zvyklý. Trochu doufám, že kamarádi schytali jen nějakou špatnou várku (viděl jsem jedny skoro děravé lezky po dvou měsících používání). Koncem září jsem jeden osvědčený model koupil, a tak budu pozorovat rychlost jeho rozpadu…

Drobné možnosti k ušetření by se výrobcům určitě nabízely i jinde. Takové padesátimetrové lano místo šedesátky – toho by si určitě nikdo nevšiml, málokdo délku svého špagátu kontroluje metrem, že? Maximálně by se to prozradilo nečekaným doskokem na předskalí během slaňování oblíbené věže. Pozdvižení na trhu by asi způsobily i light-karabiny, které by byly normované přesně na 100 odsednutí. Nebo futuristická grigrina, co automaticky sepne v 80 procentech případů… Elkový sedák, co jím neprostrčíš eskové nohy… Šroub do ledu (odlehčená verze bez závitu) nebo půlmetrová lavinová sonda… Dobrá zpráva je, že o ničem z tohoto výčtu se (zatím) nemluví.

Nakonec nám zůstává osvědčené rčení: „Co nemáš, to nepotřebuješ.“ Nebo si v klidu poradíš nějak jinak – zaimprovizuješ nebo prostě víc zabereš… Aspoň se člověk konečně naučí neprotáčet lezečky na stupech. Nebo dopadne tak, jak to dělal jeden velký pískař, se kterým připravujeme větší rozhovor: lezl naboso, německá íbíčka měl zavázaná tkaničkou přes rameno a obouval si je jenom na nejtěžší místa cesty.

Dobrou říjnovou podmínku a pohodu ve skalách přeje

________________

Standa „Sany“ Mitáč / říjen 2022

Ať žije umělá inteligence! Jednoho pomocníka bereme

Takhle začínal úvod k jednomu z našich letošních článků (o jihočeském srdcaři Frantovi Pozniakovi): „Ne každý sportovní lezec může být Adam, ne každý spárař je Ci*án a ne každý horolezec byl dříve Míra Šmíd. Málokdo z nás se lezení dokáže věnovat na sto procent.“

Po nějaké době přišla zpráva od facebooku, že nám zamítá další šíření tohoto článku. Odůvodnění? Vadil mu „obsah, který prosazuje nebo implikuje osobní atributy. To zahrnuje přímé nebo nepřímé tvrzení nebo narážky na rasu, etnický původ, náboženství, věk, sexuální orientaci nebo praktiky, pohlavní identitu, zdravotní postižení, fyzické nebo duševní zdraví, zranitelný finanční status, volební status, členství v odborech, záznam v trestním rejstříku nebo jméno.”

Bystrého facebookového robota zneklidnila přezdívka Standy Lukavského. Chápeme – kdekdo se mohl leknout. A děkujeme za upozornění. Určitě je super, že nás někdo trochu hlídá. Co by se stalo, kdybychom psali třeba o cestě „Smyslů zbaveni“ (to by si mohl osobně vzít někdo, kdo smysly nadobro ztratil), nebo o věžích Prezidentův poradce či Tlustopleška v Adršpachu?

Raději nedomýšlet. Rozhodli jsme se, že půjdeme s dobou, a letošní Vánoce nám nahrávají. Zdá se, že mezi dárky bude bodovat umělá inteligence. Třeba chytrá lampička Clova. „Mluví přirozeným hlasem vyvinutým pomocí technologie hlasové syntézy k vytvoření poutavějšího zážitku pro posluchače a dětem může pomoci také při studiu cizích jazyků. Seznam dokončených knih je navíc uložen v zařízení a odměňuje děti za dosažené milníky, zatímco rodičům nabízí vhled do jejich vzorců čtení a pomáhá jim pro děti vybrat správnou literaturu,“ tvrdí jihokorejský výrobce Naver Corp.

Lampičku sice kupovat nebudeme, ale je načase, abychom se v redakci trochu vzchopili a nezůstali sto let za opicemi. V rámci zkvalitnění našich služeb jsme se tedy rozhodli nadělit si pod stromeček nového editora s umělou inteligencí. Máme vyhlédnutého jednoho z Číny, který dokáže sám konstruovat články 200 slov na základě syntézy facebookových a instagramových profilů všech lezců. Zároveň už je profesionálně lingvisticky naprogramován a vynechává slova, která nejsou vhodná. Nová posila bude znamenat dvě hned trefy jednou ranou – zabráníme zbytečným faux pass a nám živým v redakci ubyde trocha práce…

Pěkný podzim a na viděnou ve skalách,

________________

Standa „Sany“ Mitáč / listopad 2022

Když něco vážně chceš, nezáleží na systému ani na překážkách

Rozvrzaný růžový jeep ukrajuje strojovým tempem metr za metrem. Stoupáme vzhůru údolím řeky Shigar na severu Pákistánu po cestě, která už rozhodně něco zažila. Pod koly se střídá jeden výmol za druhým a při pohledu do několikasetmetrového srázu pod námi by jeden klidně dostal závrať.

Po dvou dnech cesty ze Skardu konečně přijíždíme do vesnice Arando, ležící na samém konci údolí. Z jihu a západu ji svírají dva mohutné ledovcové splazy, a kdyby existoval pomyslný konec světa, vypadal by nejspíš nějak takhle. Není tu elektřina ani kanalizace, pitná voda je samospádem přiváděna jednoduchým systémem potrubí z okolních pramenů a během zimních měsíců se odsud nedá jakkoli dostat. Jestli se někde dočista zastavil čas, tak právě tady.

„Dina, Dina, Dina,“ volá z plných plic hlouček dětí ve chvíli, kdy z oblaků všudypřítomného prachu vystupují naše jeepy. Cizinci do těchto míst prakticky nejezdí a v očích všech jde vidět neskrývanou radost. Během chvíle se náš příjezd do vesnice rozkřikne po okolí a nevelký plácek před místní nemocnici je v mžiku skoro úplně zaplněn.

Právě ona zmíněná nemocnice je posledních 15 let bez přehánění středobodem místního dění. Podobné zařízení nemá žádná z okolních vesnic, jenom Arando. Uvnitř skromné stavby, vybavené nejrůznějšími zdravotnickými přístroji včetně utrazvuku, s regály napěchovanými až po strop léky, místní lékař Najaf zachránil už nespočet lidských životů. Dříve tu jenom na zápal plic umíralo každou zimu 10–15 dětí. Od výstavby nemocnice neumřelo ani jedno.

Na svědomí ji má právě ona zmíněná Dina, celým jménem Dina Štěrbová. Československá horolezkyně, mimo jiné první žena, která kdy stanula na vrcholu osmitisícovky Čo Oju. Nemocnici, nazvanou Czech Hospital, tu za pomoci českých dárců v roce 2006 vybudovala společně s Víťou Dokoupilem.

V Karákóramu, Himálajích, ale i v Tatrách za svůj život vylezla mnoho vrcholů, včetně dvou osmitisícovek. Nejvíc jí ale k srdci přirostl Pákistán, kam letos vyrazila už po jedenadvacáté. I když to nikdy neplánovala, právě tady se před lety rozhodla pomáhat.

Co bylo tím impulzem? „Když v horách potkáváš místní lidi a vidíš, jaký mají život, tak jim chceš pomoct. Když vidíš, jak nic nemají a slyšíš příběhy dětí, které v zimě umřely na úplně banální nemoci, tak to s tebou otřese. Najednou ti to všechno dojde, cítíš se hrozně a nemusíš o tom moc přemýšlet,“ říká energická dáma, která letos oslavila dvaaosmdesáté narozeniny.

Prosincový rozhovor s Dinou bude nejen o humanitární pomoci, ale hlavně o životě téhle tvrdohlavé horolezkyně. Vždy si šla svým, nehledě na nelibost komunistického režimu i mužských kolegů. „Myslím, že když člověk něco fakt chce, tak má velkou šanci to uskutečnit. Nehledě na jakýkoliv systém a překážky.“

Pohodový advent přeje,

________________

Jakub Freiwald / prosinec 2022

Co všechno stihnout během „ideálního běžného dne“

„Ať máš povedený rok“ nebo „povedené dny“. Na začátku ledna tahle sousloví člověk slýchá často… Jak by vlastně mohl vypadat takový „ideální běžný den“? A co během něj stihnout?

Spánek je prý základ, a tak by se na něm moc škudlit nemělo. (8 h)

Dopřát si pohodové ráno – kvalitní snídani a pěkně v klidu si ji vychutnat. Užít si další rituály začátku dne (někdo rád cvičí svoje série, někdo přidá kávičku…) (2 h)

Pohybová aktivita venku – ať už je to lezení nebo cokoliv jiného. Prostě dát si do těla, trochu se odřít a mít z toho radost. Ideálně se svými nejbližšími nebo s partou kámošů. (6 hodin)

Zařadit tvůrčí činnost doma nebo na zahradě – něco vyrobit, opravit, zasadit, natřít, uvařit… Kdo není lezecky vybitý, může skočit ještě na bouldrovku přidat druhou fázi. (4 hodiny)

Čas pro své blízké a rodinu – návštěva babičky, procházka, výprava s dětmi na pískoviště (pokud neměly dost písku pod skalami). (3 hodiny)

Odpolední protažení těla se zaměřením na svaly, které dostaly největší nálož. Případně jóga pod vedením lektora, masáž atd. (1 hodina)

Před spaním trocha kultury – mrknout na nějaký film nebo se začíst do zajímavé knížky. (2 hodiny)

Dohromady to dělá 26 hodin. No dobře, tak by to byl trochu delší den. To snad nevadí.

A že tam něco chybí?
Vždyť i lezecký filosof Tomáš „Svišť“ Pilka káže:
„Práce je zlo, které je třeba odstraňovat anebo alespoň zmírňovat.“

Na závěr přání za redakci: Ať se ti bez problémů povede vkročit do roku 2023 a zachováš si dobrou náladu i během otupujícího bezčasí, které momentálně nenahrává skalkaření ani lyžování. Ono se to brzy zase otočí.

________________

Standa „Sany“ Mitáč / leden 2023

Ledňáčkům končí permice. Do jara vydrží jen ti nejsilnější

Mě z toho normálně bolej záda.“ „Je to moc drahý.“ „Ty chyty jsou hrozně na šlachy.“ Výmluv, proč nejít lézt na stěnu, se dá použít spoustu. V lednu jsem od kamaráda v Trutnově slyšel jednu úplně novou: „Teď fakt nepůjdu, bude tam mraky ledňáčků.“

„Cože, koho?“
„No, těch, co si plní svoje novoroční sportovní předsevzetí a jejich zápal ještě nevyhasl.“

Pravda, asi už jsem jich letos také pár viděl. Jak se poznají? Byli to ti, co se fotili při spouštění na Hudy stěně v Ústí? Nebo ti, co si natáčeli videa během lezení po všech barvách v libereckém Boulderpointu? Slyšel jsem také o dvojici na brněnské Hudy stěně: mamka s dcerou. Když spolu zrovna nelezly, sedly si každá do jiné části haly a hledaly si něco na mobilu. Tak jako tak, mnoha ledňáčkům právě v těchto dnech vyprchává permice na 10 vstupů, kterou dostali k Vánocům…

Atmosféra na umělkách se celkově mění. Vzpomínám si, jak jsme s kamarády poprvé hledali čerstvě otevřenou Smíchoffku v Praze – přeskakovali jsme koleje, probíjeli křoví a přelézali zohýbané ploty kolem nádraží Smíchov. Kolem roku 2006 mapy v mobilu ještě nefrčely a vstup se dal pěkně blbě najít. Ocitli jsme se na druhé straně kolejí v budově Meet Factory: „Tady v okolí žádná stěna není,“ řekli nám. Když jsme ji konečně našli, bylo to: „Wau!“ Stavěči sice stihli nahodit jen půlku profilů, ale slabé večerní osvětlení dotvářelo speciální atmosféru – skoro jako kdyby člověk vstoupil do nějakého rituálního stanu lezců, který byl od okolního světa skrytý schválně.

Současný trend je mít všechno nablýskané a prostě víc profi – leckde člověka čekají turnikety, povinné čipy nebo registrační kartičky… Nedá se říct, co bylo lepší nebo horší. Obě období měla svá pro a proti. Je to vývoj. Možná za tuhle změnu nejvíc může olympiáda? Těžko říct. Lezení teď jednoduše táhne.

Ledňáčci jsou v tom tedy nevinně. Většina z nás začínala podobně jako oni… Nebo možná na horkých letních skalách jako červeňáčci. Tak jako tak jsme byli úplně mimo a bez znalosti metodiky jsme se postupně začali nořit do tajů lezeckého života…

Tomu, kdo začal kolem Vánoc 2022 a dokázal vydržet až do února, za redakci přejeme, ať vydrží také další roky a ať se díky lezení naučí spoustu věcí o sobě, pozná ty nejlepší kámoše a více pronikne i do prostředí, ve kterém máme to štěstí žít.

Lezbě zdar!

________________

Standa „Sany“ Mitáč / únor 2023

Ti, co žonglují s jednou koulí navíc. Skalní správci

„Život je jako žonglování.
Neustále žongluješ, akorát postupem věku ti přibývají koule.“
Tohle je citát Toniho Arbonèse, otce-zakladatele španělské oblasti Siurana, který tam strávil tisíce hodin čištěním cest a vrtáním jištění…

Na jeho průpovídku s kamarády často vzpomínáme, protože celkem trefně odhaluje nepříjemnou pravdu. Ze začátku jsi v pohodě: koulí máš jen pár – třeba studium a lezení. Jak člověk stárne, začíná se to docela znatelně nabalovat… Tu nějaký úřad, tu oprava auta, tu oprava svého těla, práce, zajistit vlastní rodinu: nákupy, dřevo na zimu, zase práce, a do toho někdo stíhá házet a chytat třeba hypotékovou kouli…

Když to člověk posčítá, občas je těžké si v každodenním shonu (když jsou všechny zmíněné koule ve vzduchu) rychle urvat čas na samotné lezení venku nebo alespoň skočit si zatrénovat na stěnu.

Příští velký článek, který připravujeme s Danem Podráským, bude o skupině srdcařů, kteří si do svého volného času dobrovolně přibrali ještě jednu kouli navíc. Jsou to správci skal – ti, co se nám starají například o kvalitu jištění, nahlašují ptačí hnízda, vyměňují a archivují popsané vrcholovky…

Kolik jich u nás funguje? Co je na jejich práci nejtěžší a co je motivuje, aby správcování věnovali své volné chvíle? Na článku ještě pracujeme a brzy se to snad na eMontaně dozvíš.

Úspěšné hospodaření s časem přeje

________________

Standa „Sany“ Mitáč / březen 2023

Bye, bye, Nepal. Díky za vaši starost, ale raději pojedu jinam

O novinkách v Ádru jsme psali nedávno… Od prvního dubna probíhají změny také v Nepálu, ale v tomto případě asi bohužel nepůjde o apríl… Kdo se tam vydá trekovat, bude si k sobě nově muset zaplatit i místního průvodce jako doprovod. A časem asi i kuchaře, protože gajd mívá po celodenním pěším výletě hlad.

Jasně, místní si potřebují také vydělat a peníze jim přeji. Rád je podpořím, něco koupím – třeba ubytování, jídlo nebo suvenýry. Po zemětřesení jsme místním lidem s kamarády z Čech posílali peníze přímo.

Povinný průvodce je ale prý hlavně „pro dobro a bezpečnost turistů“. Což je argument, který neobstojí, a vnímám ho, slušně řečeno, jako populistický. Kdyby šlo o bezpečnost, stačil by povinný satelitní telefon nebo s nadsázkou třeba zákaz ježdění místními autobusy, které se občas zřítí do řeky… Situaci by mohlo vyřešit také dražší pojištění pro svobodné trekaře nebo možnost předem se záchrany úplně zříci.

Kdo někdy zažil vícedenní putování přes hory, ať už ve dvojici nebo s menší skupinou kamarádů, ví, o čem je řeč. Je to způsob, jak poznat parťáky, prostředí, ale také sebe sama. Odměnou jsou zažitá dobrodružství a vzpomínky, které vydrží celý život. Dalo by se říci, že je to až intimní zážitek. Jak říká Reinhold Messner: „S horami se setkáš jen tehdy, když spoléháš pouze sám na sebe.“

S trvalým dozorem? Ne, děkuji. To je podobné jako vzít na rande svoje rodiče… Seděli by hned u vedlejšího stolu, poslouchali by konverzaci, všem by to připadalo malinko trapné, ale přeci jen, „mají více zkušeností, lepší znalost jazyka a mohou v případě potřeby lépe vyhodnotit situaci. Je to bezpečnější.“

Mimochodem, bude vůbec Nepál schopný připravit tisíce kompetentních gajdů? (V roce 2019 tam na vlastní pěst trekovalo dle dat Nepal Tourism Board 50 000 lidí, pozn. aut.) Vzpomněl jsem si na historku Petra Bárty, boudaře z krkonošských Brádlerek, která se mu stala v oblasti Manangu – gajd se onoho dne zpozdil a poslal s nimi jen nosiče. Pokračuje Petr: „Se spolulezkyní jsme sami dohledali místo base campu – poznali jsme to podle díry v zemi a hromady odpadků všude okolo. Chvíli jsme čekali. Nosič nikde. Tak jsem se vrátil a po pár kilometrech jsem uviděl naše batohy položené na sněhu. Naložil jsem si je na záda a odnesl nahoru. Když za námi dorazil gajd, tak jsem se dozvěděl, že nosič si vzal málo vody… Chtěl na nás prý volat, ale vyschlo mu v krku, tak to nešlo. Situaci vyhodnotil, že aby se zachránil, tak se vrátil zpátky do vesnice.“ (více viz článek Placené krásky dál zdražují v Montaně 4/2015, pozn. aut.)

Za vstupy do chrámů jsem v Nepálu rád ochoten zaplatil a klidně bych platil dál. Pomáhal jsem místním na střechu autobusu nakládat zavazadla, kotvil je vlastním lanem a pak za lístek zaplatil násobně víc než oni… To zamrzelo, ale dalo se to překousnout – za služby se holt platí a od chodících peněženek se štědrost očekává.

Placený doprovod na horské treky už ale chápu jako nadstandard, o který nemám vůbec žádný zájem. Ve vší úctě k místním i k horám – svůj batoh si rád ponesu sám a stáhnout si dnes kvalitní mapy také není moc těžké. Tyhle horské chrámy nepostavili Nepálci, ale příroda.

Ještě jedno trochu absurdní zamyšlení – nedávno jsme publikovali odlehčený článek o výstupu Nepálce Subina Thakuriho na Sněžku. Nepůsobilo by divně, kdyby si jeho čeští kamarádi vyšlápli na nejvyšší horu Krkonoš zadarmo a on jako cizinec musel jako jediný zaplatit?

Jsem zvědavý, jak se situace v Nepálu bude vyvíjet. Každopádně se raději v příštích letech vydám tam, kde cizince budou brát více jako cestovatele/návštěvníka/člověka než jako onu bezednou zápaďáckou peněženku.

Rozhodnutí vlády mě mrzí zejména kvůli obyčejným Nepálcům – v drtivé většině úžasní a přátelští lidé. Přišlo mi, že si dokázali udržet zdravý respekt i během smlouvání na tržišti v Thamelu. Dokonce jsem měl pocit, že měli větší radost z pořádného smlouvacího zápasu, než když turista jenom něco tupě koupil za první nahozenou cenu…

________________

Standa „Sany“ Mitáč / duben 2023

Pohoda tomu neříkám, ale svoboda to je

„Tak co, nezaměstnaná? To je pohodička, co?“ nová otázka na uvítanou vystřídala klasické optání, jak se mám. A tak se při každém dalším pozdravu s někým známým zamyslím, jestli jde o zdvořilostní frázi, mám odkývat pohodu, nebo zda dotyčného doopravdy zajímá, jak mi v té nezaměstnanosti je.

Ještě pár týdnů zpátky jsem si užívala jistou bezstarostnost jako státní zaměstnanec. Pevná pracovní doba a neodkladné penzum práce mi zpočátku pracovního života přišly jako vězení. Zhýčkaná životem v lezecké komunitě jsem tvrdě narazila při prvním zazvonění budíku v 5:50. Uf… tohle bude boj!

O devatenáct měsíců později jsem pochopila výhody pevného řádu. Přece jen se o spoustu věcí nemusíš starat, jsi-li součástí systému. Daně odvádí zaměstnavatel, každý měsíc ti přijde plus mínus stejný plat, při dobrých vztazích s obvoďákem máš při každé bolístce k dispozici nemocenskou, zkrátka po materiální stránce cítíš jistotu. Dokonce ani nemusíš vymýšlet, co v té práci budeš dělat. Každý den je totiž stereotypně podobný, pouze s únosnou dávkou proměnlivosti. Začátkem roku u mě ale zvítězila touha po svobodě.

Když jsme se se Standou domlouvali na rozšíření spolupráce pro eMontanu, malovala jsem si podobný pracovní řád jako v zaměstnání. Jenom okořeněný o časovou flexibilitu a prostor pro slunečné dny strávené ve skalách. Při mém zoufání koncem dubna, že ještě nemám hotové všechny články na květen, mě Kuba chlácholil: „A to si myslíš, že my se Standou máme všechno takhle dopředu připravené? To nebudeš mít nikdy, Teri.“

Chápání času se změnilo. Finanční jistota se neodehrává v měsíčních cyklech, ale v návaznosti na odmakanou práci. Každý den má nádech malého dobrodružství, jak to vlastně bude dál. Pohoda tomu neříkám, ale svoboda to je.

Těžko se mi vybírá mezi jistotou v systému a nekonečným dobrodružstvím na volné noze. Každý máme ten svůj ideál jinde. A tak když ne v pracovní sféře, hledám svoje jistoty aspoň ve skalách: Prvním květnem se otevírá další lezecká sezóna v Ádru. Proběhne tu oslava stoletého výročí prvovýstupu na Krále (třetí květnový víkend) a nedaleko se otevře nová bouldrová oblast (druhý květnový víkend). O zábavu bude postaráno!

Ať už jsi zaměstnanec nebo živnostník, stejně svou jistotu najdeš v bezpečí no handu nebo tutové žáby.

Dostatek slunečných dnů ve skalách přeje

________________

Terka Ševečková / květen 2023

Příliš umělá inteligence. Pustíš si ji do života?

Téma, které poslední týdny hýbe světem:

„Koukej, jaký umí vytvořit fotky. To je neuvěřitelný!“
„Nechávám si od ní psát maily, které potom jenom lehce upravím.“
„Je skvělá! Nahazuji přes ni kostru svých textů. Jen zadáš téma, styl, emoci a ona se postará o zbytek.“

Nevím, jak v Čechách, ale tady na Bali se mezi mými kámoši poslední dobou neřeší skoro nic jiného. Kdo alespoň v nějakých aspektech života aktuálně nevyužívá umělou inteligenci, jakoby vůbec nebyl…

S dikcí zapšklého starce, kterému tak trochu ujel vlak, na všechna podobná prohlášení se stoickým klidem odpovídám pořád to stejné: „Děkuji, ale nechci.“ Na obligátní reakci, „ale proč? Víš, kolik bys tím ušetřil času?“ s úsměvem a lehkou nadsázkou dodávám. „K ničemu ji nepotřebuji. Nechci zakrnět jako opice, která zapomněla používat mozek.“

Jasně, tohle hodnocení je dost zjednodušené a určitě se najde spousta každodenních pracovních nebo osobních rovin, ve kterých by AI mohla plnit velmi užitečnou roli. V některých věcech jsem ale asi trochu staromódní.

Probírání tisíců fotek po návratu domů, které jsem navíc sám vyfotil, je vždycky opruz a trvá mi, než se k tomu dokopu. Nakonec jsem ale vždycky rád, protože se aspoň na pár chvil pomyslně teleportuju zpátky na druhou stranu světa.

Odepisování na maily je prý taky nuda a ztráta času. Každý podzim, když přichází na svět nový kalendář, mi do schránky proudí stovky zpráv. Po třech měsících toho sice už mám trochu nad hlavu, svým způsobem mě to ale baví. Taková malá kapka osobního přístupu v oceánu internetových robotů.

Psaní a vymýšlení článků? Další zbytečně náročná činnost… Mám svůj mozek ale rád a myslím, že mu občasné zapojení na plné obrátky nijak neuškodí. Spíš naopak.

Nedávno jsem viděl krátký rozhovor s Geoffrey Hintonem, který byl u zrodu umělé inteligence jako takové a který před ní nyní sám varuje a volá po regulaci. „Co můžeme udělat proto, abychom omezili dlouhodobá rizika, že věci, které jsou chytřejší než my, nakonec převezmou kontrolu?“ Při podobných slovech se mi vždycky vybaví kultovní film Terminátor a Skynet – autonomní obranný systém, který se rozhodne vyhladit lidstvo.

21. století bez umělé inteligenci je nejspíš utopie. Aniž bychom o tom vůbec věděli, používáme ji v nejrůznějších aplikacích v mobilech, na sociálních sítích nám na míru skládá obsah a současný svět, řízený počítači, by se bez ní asi dočista zastavil.

Nehledě na to všechno ale pořád myslím máme možnost volby, jak moc si ji nad rámec zmíněného „nutného zla“ pustíme do života. Já v tom mám už dlouho jasno.

Užij si začátek léta,

________________

Jakub Freiwald / červen 2023

Raději nezastavovat. Co je parking a co už camping?

Je to jako hra na kočku a myš pro dospělé… Sdílí prvky zvířecí honičky a kopíruje hlavní pravidlo původní hry – prohrát může jedině myš. Občas to je zábava, občas adrenalin, občas se dostaví neklidné spaní. Kde se hraje? V Polsku je to prý pohoda, kdežto hřiště pro pokročilé mají třeba ve Švýcarsku, Rakousku nebo Slovinsku. Tady se za prohru platí tvrdě – sice ne ulovením, ale finančním škrábancem, který může proniknout až do masa.
 
Cedule „no camping“ s přeškrtnutým stanem a karavanem jsou in. Každý správný majitel pozemku už si ji pořídil: „Okolo své chaty budu mít klid. Nikdo mě tu nebude prudit a chodit na záchod za parkoviště.“ Jenže prázdniny začínají a zdvihá se opačná záplavová vlna: „Jsme unaveni městem a teď chceme do přírody. Ta přece patří nám všem.“
 
Oba tábory mají v podstatě pravdu, takže to leckde přinese tvrdý náraz. Obzvlášť, když přihlédneme k tomu, že činnost „camping“ u nás v podstatě není nijak definována a v zahraničí je to v každém regionu jinak. Co třeba odpočinek/přespání v autě po cestě do Alp – je to ještě parking, nebo už camping? V osobáku snad parking, ale co třeba dodávka s vyklápěcím stanem na střeše? A do kolika ráno mohu spát, aby to byl ještě parking?
 
V Německu se prý jako camping bere zvětšování obrysu vozidla. Takže když z auta vyndám kočárek, je to už camping? Asi ne, s ním se dá odjet. Co sušení plachty od stanu na dveřích auta? To je dost na hraně. Markýza, stoleček a židličky? To zavání průšvihem, jelikož podobné předměty evokují atmosféru pohody, což přihlížejícího může přivést k závistivému jednání a určité jedince vytočit do extrému – zejména někoho, kdo si dlouho nevzal dovolenou. Tito „hejtři“ pak ráno cestou do práce troubí na obytňáky v okolí silnice. „Tady nám nikdo chrápat nebude!“ Na druhou stranu, pro kempera to může být výhoda – když chce brzy vyrazit do přírody, nemusí si dávat budík.
 
Hranice mezi parkingem a campingem je někdy nečekaně tenká. Ve španělské Chulille přijela jednoho rána na parkál policie – kdo měl podložená kola (aby auto bylo v rovině), usvědčil sám sebe jako pachatele a strážníci ho řešili. Kdežto všichni majitelé obytňáků, co shodou okolností spali na rovné části parkoviště, policii vyvázli.
 
Není tedy lepší nechat si poradit a zvolit přespávací místa přes aplikaci Park4night, která razí slogan „World is my garden“? Myšlenka je vznosná, ale nemusí to být dobrý nápad. Vykrádači aut prý v některých zemích jezdí na obytňáky přesně podle této appky. Rajský plyn prostrčí do auta hadičkou, zazní tiché „tsssss“ a osazenstvo si ráno asi nevšimne, že mělo návštěvu… A že zmizelo staré lano a svačina na další den. Jak se zlodějům vyhnout? Možná když si člověk koupí placenou verzi aplikace, bude to mít bez nich. Kdo ví.
 
Trochu více klidu dopřeje novější portál „Bez kempu“, který razí sexy slogan: „Uteč! Od lidí. Z města. Z práce…“ Nápad kombinuje pocit divokého přespávání s jistotou, že člověka nikdo v noci nebude tahat z postele. Mimochodem, tenhle mix je jazykově paradoxní: U někoho cizího spím na dvorku, chodím tam na záchod, platím mu za to peníze, ale zároveň to není camping. Respektive, je to camping, ale ne v kempu.
 
Situace se spaním v autě je tedy poměrně spletitá a hráči často manévrují na tenké hranici… Pro toho, kdo se bojí používat zdravý rozum, a není si jistý (co je tedy camping a co není), máme jeden závěrečný redakční tip: Největší jistota je celou noc jezdit kolečka – to zatím nikdo nezakázal. A hlavně nezastavovat!
 
Akorát bacha – mikrospánek za volantem je v konečném důsledku také camping.

 

________________

Standa „Sany“ Mitáč / prázdniny 2023

DÍKY ZA PODPORU | Svým cvaknutím přispíváš eMontaně na další tvorbu