Pořádný matroš do hor a skal
„Člověk mnoho vydrží, má-li cíl.“ Tomáš Garrigue Masaryk
„200 slov“
„Když si nekoupím dodávku, můžu být na lezeckém tripu mnohem déle.“ Ten Jonasův trval skoro čtyři roky
05. 11. 2025, František D'Agostino, Standa „Sany“ Mitáč
Přístup do sektoru Babála v Řecku trvá skoro hodinu. Z parkoviště za vesničkou Kyparissi tě vede strmá pěšina klikatící se mezi keři a zakrslými stromky až pod nekonečně široký a na některých místech až 80 metrů vysoký útes, který lemuje hranu náhorní planiny. Trochu jako v Ceüse, akorát s rozdílem, že tady potkáš jen pár lezců a koukáš z výšky na azurově modré moře.
Kousek stranou od pěšiny nacházím nenápadný vyšisovaný žlutý stan a vedle položené cestovně vybavené kolo. Jejich majitel Jonas Oberle je můj dnešní parťák na lezení. Spojila mě s ním kamarádka z Leonidia a já jsem jí za to vděčný, protože s miminem na zádech mi ten kopec stačil jednou, a tak jsem dneska rodinku radši nechal na pláži. Jonas je na první pohled trochu zvláštní, ale milý pán. Šedivá bradka a delší vlasy svázané v culíku působí v kontrastu s jeho hravýma očima za brýlemi a hladkou pletí.
Cestou nahoru přemýšlím, kolik mu vlastně je… Dozvídám se to až později. Vyzařuje z něj takový klid a spokojenost člověka, který si dělá, co chce. Leze se nám dobře, oběma se nám podaří přelez krásného 8a Advocatus Diaboli: 40 metrů vytrvalosti mezi dvěma souběžně padajícími tufa-hady, typický Babála style, který mě v kombinaci s vedrem velice efektivně ničí. Lezu stylem „OS a smrt nebo smrt a pád“. Jonasovi to jde naopak pěkně: „Dlouhé a vytrvalostní linie mám rád.“ To mi celkem sedí i k jeho stylu cestování.
Jonas vzal lezecký život za trochu jiný konec. Většina z nás se honí sem a tam, abychom měli přestavěné dodávky a jednou dvakrát za rok s nimi vyrazili na jih. Ale představ si, jak dlouho by ti trvalo utratit peníze, co jsi narval do dodávky za minimalistické cestování na kole? Promluvy typu „Na to bejt furt ve skalách jsem měl čas možná ve dvaceti…“ slýchám celkem často, a tak bylo osvěžující potkat někoho, komu je 40 let a lezením ve skálách strávil za poslední roky asi víc času, než většina profesionálních lezců. (Tady je detailnější popis jeho tripu v angličtině, pozn. red.)
Když jsem byl s rodinou minule v Řecku, spotřebovali jsme za tu dobu několik tub zubní pasty. Přijde mi to jako docela vtipný způsob měření, jak dlouho člověk někde vydrží. Takže kolik zubní pasty jsi spotřeboval ty?
Celkem jsem cestoval téměř čtyři roky. Přesněji řečeno, vyrazil jsem v říjnu 2021 a vrátil se na konci května 2025, dohromady 43 měsíců. Na konci léta jsem dodělal zubní pastu z Řecka, kterou jsem koupil v březnu. Pokud tedy předpokládám, že jedna tuba zubní pasty mi vydrží asi pět měsíců, spotřeboval jsem celkem osm a půl tuby.
Cestoval jsi na kole a spal ve stanu. Jaká byla tvoje další spotřeba vybavení za tu dobu?
Jo, docela mě překvapilo, jak ten materiál rychle odcházel. Například stan: vždy jsem používal tunelové stany pro dvě až tři osoby s hmotností asi tři a půl kilo, protože mají velkou předsíňku. To má obrovskou výhodu v tom, že v případě deště mohu sedět uvnitř a vařit (jedna předsíňka Jonasovi kvůli tomu shořela, pozn. aut.). Stan nechávám dlouho postavený na stejném místě, takže UV záření časem zničí látku. Ta pak začne být křehká a trhá se. Nebo jsem měl problémy s tím, že se lámaly tyčky, i když nefoukal silný vítr. Ten vyšisovaný stan, co jsi viděl, je už můj třetí.
Kolo mám klasické turistické s ocelovým rámem a nezničitelným převodovým nábojem Rohloff se 14 rychlostmi. Je už ale druhé, protože to první mi ve Francii ukradli.
Nejraději mám vybavení, které má více využití. Například moje péřová bunda slouží zároveň jako polštář. Nebo helma – tu používám na lezení i na kolo.
Nějaké další vychytávky?
Na elektřinu jsem používal malý solární panel, který stačil na nabití powerbanky, když nebylo zataženo. V případě několika po sobě jdoucích zamračených dnů jsem musel jít do baru, abych si nabil tablet.
Tablet jsem používal na mapy a také jsem si jím ofocoval průvodce, protože bych všechny ty knihy neuvezl. Jako kompenzaci jsem přispíval na místní jištění, které se často financuje prodejem průvodce. Normálně si zapisuji, co jsem vylezl, přímo do svého průvodce, ale protože jsem měl jen digi fotky, založil jsem si deníček na thecrag.com: @jonaso.
Kolik prostoru ti zabral lezecký matroš?
Celou jednu velkou brašnu. Měl jsem v ní 100metrové lano, 20 expresek, sedák, tři páry lezeček a nějaké další věci.
Když jsme se potkali v Řecku, bydlel jsi ve stanu a pohyboval se na kole. Co pro tebe vlastně znamená domov?
Musím přiznat, že na to není snadné odpovědět. Možná bych mohl říct, že domov je pro mě místo, kde žijí důležití lidé mého života – rodina a přátelé. Na své cestě jsem však pocítil, že místo, kde stojí můj stan, se pro mě stalo jakýmsi domovem, když jsem na stejném místě zůstal několik měsíců. Po dlouhou dobu to bylo centrum mého života.
Musel jsi strávit více času o samotě v přírodě než většina lidí…
Ani ne. Vlastně jsem se necítil osamělý, protože při lezení se vždy musíš s někým spojit – sám si moc nezalezeš.
Jak vnímáš lezeckou komunitu? Klidně zmiň pozitiva i negativa.
Podle mých zkušeností je lezecká komunita opravdu otevřená a vstřícná. To je jedna z věcí, které mě na tomhle cestování baví – setkávání s lidmi z různých prostředí a s různými názory, navazování přátelství. Je opravdu inspirující vidět různé přístupy k lezení a k životu obecně. Když se spojíš s někým, koho neznáš, tak důvěra, kterou mu prokazuješ tím, že věříš v jeho schopnost správně jistit a naopak, tvoří dobrý základ pro vztahy obecně.
Na druhou stranu také vidím, že lezení se dnes stalo tak populární, že v mnoha oblastech dochází k problémům s lezci, kteří se nechovají správně. To vede k tendenci nezveřejňovat lezecké oblasti, aby se předešlo problémům s přístupem na soukromé pozemky. Negativním příkladem je třeba španělský Rodellar, kam mnoho lezců, které jsem potkal, už ani nejezdí. Musíš tam spát v ofiko kempech, což je hodně drahé.
Přiznám se, že trochu váhám s propagováním svého způsobu cestování, kdy všude přespávám zdarma ve stanu. Je to dobrý způsob s malým dopadem na životní prostředí, ale nejspíš by nefungoval, kdyby to tak dělali všichni.
Během tripu jsi vylezl zhruba 1300 cest. Můžeš zavzpomínat na nejtěžší FLASH a nejtěžší PP?
Nejtěžší přelez na první pokus se odehrál v oblasti Roca Verde, což je krásné vápno se spoustou tufáků. V úžasném sektoru Carcalosa jsem vylezl cestu s názvem Dimensiones Paralelas. Je to 7c+ a musel jsem hodně bojovat a dát do toho úplně všechno.
Největší projekt pak byl v Chulille. Zabralo mi vážně hodně návštěv, než se mi povedlo vylézt cestu La Buena 8a+. Vložil jsem do toho spoustu úsilí a přelezu si vážím více než toho flashe.
Měl jsi během takto dlouhé doby problém s hledáním motivace k lezení?
Obecně miluji lezení natolik, že mě snadno inspiruje jen pohled na nové skály a nové cesty. Čas od času potřebuji změnit místo a vidět něco nového. Baví mě vlastně obojí: zkoušet lézt na onsight nebo flash, kde se můžu opravdu ponořit hluboko a vymáčknout ze sebe všechno. Ale také mám rád proces projektování, kdy musím vyřešit „puzzle“, jak nejlépe najít krokosled, který mi vyhovuje. Potom mě baví cítit zlepšení, když se mi povede nějaký nový link. A nakonec je to samozřejmě super, když se to povede spojit celé a vylézt bez chyby až k řetězu.
A jaká je tvoje skutečná motivace, ve tvých 40 letech, cestovat takto nízkonákladově? Chceš ušetřit, nebo je za tím ekologie, či touha být nekonvenční?
Dobrá otázka! Pro mě je to kombinace snahy o co nejmenší dopad mého cestování na životní prostředí a vzpoury proti konvencím a očekáváním. Přijde mi divné, že v naší společnosti je normální toto: koupíš si drahé nové auto, které po dvou letech ztratí polovinu své původní hodnoty. Naopak, za šílené je považováno, když se soustředíš na to, co tě v životě opravdu baví. A že se nechceš upracovat k smrti? Nezodpovědné.
Další výhoda: můj způsob cestování na kole je natolik levný, že si ho mohu dovolit několik let. Když jsem začal krátce po pandemii, dodávky už stály raketu. Kdybych si jednu koupil, utratil bych tolik, že by se doba mého cestování zásadně zkrátila…
A co teď se životem takhle po návratu?
Bydlím v německém Ulmu, kde jsme se s partnerkou rozhodli dát to znovu dohromady, a snažím se přijít na to, jestli mi vyhovuje klidnější a usazenější způsob života. Momentálně si představuji, že si najdu práci, kde budu pracovat třeba na 60 procent a pak budu dva měsíce v roce podnikat „kratší“ výlety. Není to úplně snadné, protože většina společností nabízí inženýrům jen plné úvazky.
Jinak si užívám Německo, navštěvuji přátele a rodinu. Obzvláště jsem ocenil všechny hudební festivaly a koncerty, které mi na cestě chyběly.
Část léta jsem strávil ve Frankenjuře na jednom „workaway“ (práce několik hodin denně výměnou za bezplatné ubytování a stravu, pozn. red.). Dostal jsem se k lidem, co si pronajali starou farmu jako základnu a postavili několik jurt, kde žijí jednodušším životem. Zjišťoval jsem, zda si dokážu představit život v jurtě nebo podobné komunitě lidí. Stále si nejsem jistý…
Jistotu mám však ohledně lezení: Jsem velmi motivovaný trénovat a konečně se zlepšit poté, co jsem během své cesty zaznamenal určitou stagnaci.
