Pořádný matroš do hor a skal
„Člověk musí dělat věci, o nichž si myslí, že je udělat nedokáže,“ Anna Eleanor Roosevelt
„200 slov“
„Až se přerazíš, tak za mnou nechoď!“ Jak se fotilo lezení v předdigitální éře od konce 60. let
13. 11. 2025, Vladimír „Chroust“ Procházka II.
Jeli jsme parním dřevěňákem do Skaláku. Psal se rok 1969 a ve vlaku jsem seděl s bráchou Honzou a Ondrou Pochylým. Kluci se domlouvali o „Expedici Tatry“, kterou na příští zimu chystal Ondrův bratr Pavol, přezdívaný Pavouk. Mluvili přitom i o pražském fotografovi Honzovi Švábovi, který se spolu s nimi měl té akce zúčastnit.
Ve vlaku a na nádraží kluci ukecali nějaké pěkné holky – jako modelky pro reklamu na buřty. Rozdělali jsme ohníček na zarostlém vrcholu věže Cikán, za což by tě dnes ochranáři sejmuli, a Honza Šváb fotil děvčata s Kapelníkem v pozadí, jak si opékají špekáčky. Poprvé jsem viděl profíka při práci s velkoformátovým superfoťákem Linhof…
Dva roky předtím jsem začal fotit a tohle pro mne bylo skoro osudové setkání. Honza byl dobrej brach. Jeho ateliér v Rytířské 12 byl pro kamarády vždy otevřen, nechával nás bivakovat ve spacáku. Potkávali jsme se tam (stejně jako ve skalách) s Karlem „Šedým“ Vlčkem, který se záhy vypracoval na mistra profesionální fotografie.
Protože jsem fotil všelikými vehikly, Honza mi půjčil zrcadlovku PraktiSix 6x6, pro mne tehdy úplnej zázrak! Zrovna tím jsem cvaknul Prachtelovu stojku i bosonohou Zorku. Pak jsem v zaměstnání „nafasoval“ modernější PentaconSix se sadou objektivů. Méně poruchový, ale stejně měl přezdívku PentaconKiks. Tím jsem fotil Bobuláče (Petr Čermák) a Mílu Staňka na Posledním zvonění (IX). Snímky z obou Kiksů jsou v kalendáři Písek 2026.
První fotky z visu v laně u nás udělal Karel Vlček v roce 1969. V Údolce (VIII) na Káplu cvaknul Oťase Nováka a Pištu Berežného svým PraktiSixem. Na focení ve stěně byl tento přístroj „poněkud“ těžký – a pozor, po laně se tehdy šplhalo pomocí prusíků a sedělo jen ve smyčce kolem zadku! Karel takhle dokonce i filmoval. Jednou, když slanil dülferem (!) do údolní stěny Káplu s kamerou daleko hmotnější než ten P‑Kiks, až u kruhu zjistil, že do něj nemá co cvaknout! Zoufale se držel, dokud ho kamarádi nezachránili.
Sedáky a šplhadla k nám dorazily až ve druhé půlce sedmdesátek. Já jsem si podle fotky Forrestova Swami Belt & Leg Loops ušil sedák ze širokého „vejcáku“ (popruhu k transportu vajec z drůbežárny, viz foto, pozn. aut.) a k polským šplhadlům Malpa ukutil rukojeti. To byla najednou pohoda!
Za pár let jsem za fotky do jednoho norského katalogu dostal origo Jümary, a Malpy zašmelil. Zapomněl jsem, komu jsem je za něco vyměnil nebo za pár babek prodal, a skoro 40 let toužil získat je zpět. Až mi parta se Špekem přijela dělat střechu, vypadly mi oči z důlků! Mezi jejich nářadím se válely „moje“ Malpy, tehdy už Špekovy! Vyrazil mi dech, byly s ním na Eigeru i při vejškařině. Dal mi je za „vehementek“ Rock Exotica SoloAid k sebejištění při prvovýstupech, když s ním po práci nikdo nechce chodit dodělat se při lezení! Exotickou pomůcku jako dárek pro Špeka poslal John Catto, autor filmu Jump!.
Rád jsem z visu fotil na Suškách. Tam jsem s báglem dokázal ze severu vylézt nějakou lehkost skoro na každý vrchol a naslaňovat do jižních stěn. Když mi zmizelo ukotvení lana za obzorem, míval jsem divný pocit „co kdyby“… Proto jsem se radoval, pokud mi kamarádi cvakli lano do kruhu a já mohl jümarovat odspoda. S kruhem stále na dohled.
Snad nejlíp se mi fotilo s Honzou Karešem. Než jsem došel na smluvené místo k Neuropatologovi (XIa), už tam pro mne dávno měl bytelně pověšený fixní špagát a v dobrém směru. „Kde seš? Sluníčko tam nalejzá!“
Slaňoval jsem nejraději japonskou „stoosmadvacítkou“ GMG, dala se bloknout omotáním špagátu a hned zas rozjet. No a nahoru „pumpování“ s jümary. Zprvu jsem kromě šplhacího lana používal ještě záložní, po němž se volně coural Gibbs. ‚Co kdybych něco s jümary zblbnul?‘ Zálohování jsem záhy opustil, neboť se často motalo.
Dokud se ve visu lze opřít nohama o skálu, je hej. Ale když jsou nohy krátké a visíš v luftu, máš potíž, vrtíš se. Pro profíky týmy „riggerů“ kotví soustavu štanglí pro vis dále od skály a pomocné stabilizační šňůry do stran. Nic pro osamělého amatéra. Mne napadlo přidělat na holínky francouzské hole jako „tykadla“, ale byly tehdy jen na poukaz. Poprosil jsem známého doktora-ortopeda a vysvětlil, na co to potřebuju. Kroutil hlavou, pravil: „Až se přerazíš, tak za mnou nechoď!“ Ale poukaz napsal.
Ještě veselá historka. Občas jsem pomáhal Karlu Vlčkovi jako „rigger“ a jistič. Jednou v Teplických chtěl z visu fotit a filmovat sólo přelez Prásknutí bičem (VIIIb). Kdosi z lezecké party nám pověsil moje bytelné 13 mm lano na vrcholu Věže Jardy Berana. Na ukotvení jsem neviděl a trochu nervózně se ptal, jak to nahoře vypadá. „Dobrý!“ Po několika metrech šplhání najednou bylo něco jinak. To Karel obtíženej kamerou naskočil pode mne na dřevěné lano a jeho pumpování se hádalo s tím mým! „Nech toho!“ řval jsem. Ale neposlechl: „Takhle to bude rychlejší!“ Těšil jsem se na vrchol, kde minuty strachu měly skončit – ale ta pravá hrůza přišla až při pohledu na „ukotvení“ lana. Bylo uvázáno kolem nějaké samonáletové břízky! O lano z Bolatic jsem strach neměl, ale za tuhle břízku bych neslanil ani sám. Klepal jsem se ještě dlouho po spásném odcvaknutí.
Šedej byl prostě drsňák i na sebe a velkej hecíř, dokázal poručit a ukecat skoro každého a skoro k čemukoli. Výsledkem byla kvanta nádherných fotek a řada filmů, oceňovaných na festivalech. Pro focení ve stěně si koupil kinofilmového Nikkormata a na něm měl nejčastěji výrazný širokáč, lovil nezvyklou perspektivu a uměl se zatraceně dobře podívat do hledáčku. Svými snímky plnil stránky světových horo&lezeckých magazínů, jeho fotky se daly hned poznat. Učarovaly i Timu Lewisovi, který ve svém věhlasném časopisu Mountain (89/1983) otiskl osmistránkový medailon s titulkem Paprika (podle názvu věže na jedné z nosných fotek, pozn. aut.). Obsáhlý archiv svých diapozitivů Karel na stará kolena profesionálně naskenoval a nechal brilantně vytisknout. Kolekce těchto velkých obrazů byla u nás k vidění na řadě výstav.
Já jsem zůstal amatérem. Přesto se mi podařilo občas „zabodovat“ nejen v lezeckých časopisech u nás i ve světě – nejdále v Japonsku. Lituji, že nás éra digitálních foťáků nezastihla v rozpuku mládí. Jak je to dnes snadné a levné, kolik se toho dá „beztrestně“ nacvakat!
Předdigitální éru jsem končil Pentaxem MX s několika origo objektivy… Hned napoprvé, někdy v roce 1980, jsem visel na Drážďanské a fotil Trpaslíka (Pepa Voděracký) na Šicím stroji (VIIIc). Při odkládání foťáku na krk jsem ucítil, jak „ujíždí“ a reflexivně po něm hrábnul! Málem se nevyplatilo, že se mi nelíbil tuhý a neskladný „značkový“ popruh se závěsnými trojúhelníčky a místo toho jsem aparát pomocí malých klíčových kroužků pověsil na měkoučkou lepičku. Zrada! Kroužek se zapíchl mezi oka propletu a postupným kýváním se nepozorovaně vytočil… Naštěstí se mi foťák povedlo v poslední chvíli chytit, čímž se mi povedlo zachránit narozeninový dárek.
____________________
Článek vznikl jako doprovodná vzpomínka, tak trochu „behind the scenes“ ke kalendáři Písek 2026. Tentokrát jsme ho pojali v retro stylu a vybrali černobílé lezecké fotky z minulého století. Nejvíc kousků v něm má právě Karel Vlček a Chroust. O výtisk se můžeš přihlásit tady, pozn. red.
