200 slov: Papa lezec: Zabouchneš dveře a jdeš

Materiál to za tebe nevyleze, ale…

– inzerce –
Spacák Patizon G800
Šrouby do ledu Quickspin
Taška na lano Petzl Kab

„Každý den nalezu aspoň do jedné cesty, o které si myslím, že ji nezvládnu,“ Alešák Procházka

– Citát pro tuhle chvíli –

Jsem snílek. Vyrostl jsem na knížkách vonících dálkou. Obracel stránky pokryté rampouchy, šustící jako vítr na arktické pláni a vlnící se jako oceán. Ve škole jsem si při hodinách nudy listoval atlasem a přemýšlel, jak to na všech těch místech s nepravděpodobnými názvy asi vypadá. Ulaan-Uul a Kropáčova Vrutice dráždí mou zvědavost dodnes.

Jenže od dob hrdinů z těch knih se svět malinko změnil. Nebudu soudit, zda k lepšímu, nebo k horšímu, prostě to tak je. Družicemi jsme nafotili celý zemský povrch, a pokud budeš chtít, na druhý konec světa můžeš odletět ještě dnes odpoledne. K čemu je teď dobrá třeba výprava na severní pól?

Možná, když už nezbyla žádná bílá místa na mapách, slouží jako připomínka toho, že i přes obezitu, bolavá záda a další civilizační neduhy jsme jako lidstvo pořád schopni vydat se do nejistoty, kde i s nejmodernějším vybavením od sponzorů může jít o život. A možná také proto, abys při pohledu do nekonečné mrazivé prázdnoty zjistil něco o sobě. Věci, které jsi už nějakou dobu tušil, najednou vyplavou na povrch, abys je ve světle čistého a nekompromisního polárního dne buď zahodil, a nebo jim začal věnovat větší pozornost.

Ale to jenom hádám. Ještě jsem na žádném takovém výletě nebyl. Jen na pár zimních čundrech. Snad jsem se tam tomu aspoň přiblížil. V zasněžených Jizerských horách jsem vyháněl lezavý chlad ze spacáku, vařil čaj z čerstvého prašanu a doma pak zažíval silný pocit uspokojení, že jsem to zvládnul. Podobný, jako když vylezeš odpudivou širočinu, nebo na první pohled absolutně hladkou stěnu.

Jenže dnes nechci psát o světě vertikál. Chci ti říct něco o tom, proč občas putovat za horizontem. Dá se to dělat různě.

Vážený pane,
na základě Vašeho dotazu Vám sdělujeme, že dle zákona č. 114/1995 Sb. ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákon) je na sledovaných vodních cestách dopravně významných plavba samotíží zakázána. Mezi tato plavidla patří i vor, který využívá ke svému pohybu sílu říčního proudu.
Pokud by jste chtěl takovou plavbu uskutečnit, bylo by nutné ji předem projednat se Státní plavební správou a podat žádost o zvláštní přepravu, kterou lze vykonat jen na základě povolení plavebního úřadu.“ (Taková byla odpověď plavební správy, když jsem se informoval o možnosti plutí na voru po trase Praha–Hamburk)

Drž se chůze! Je nejsvobodnější. Nikoho se nemusíš na nic ptát, zabouchneš dveře a jdeš. Nic na ni nepotřebuješ. Nemusíš se bát, že píchneš, ztratíš pádlo, nebo dojde lano. Krajina je stavěná na pohyb pěšky. Jen pomalé tempo umožňuje vnímat všechny detaily a vůně. Nohy ti řeknou, kudy jsi harcoval. Kopce je unaví jinak než údolí velkých řek.

Chůze. Nemusíš se bát, že ti dojde lano (ilustrace: Markéta Oličová)


To jsme takhle seděli na kládách u cesty, svačili a šla kolem nějaká pani s dítětem. Chápeš, vedle sebe inženýr, docent a houslista. No a ta paní na nás tak opovržlivě kouká a povídá tomu dítěti: ‘Vidíš, takhle dopadneš, když se nebudeš učit!’“

Úplně Atoma vidím. Dlouhé vlasy, odřená usárna, kovbojský klobouk, to vše nasáklé kouřem z vlhkého dřeva, lžíce zastrčená v kanadách. Do přírody začal jezdit v časech, kdy ještě nikdo neznal slovo „outdoor“. Ale kdyby znal, možná by se už tenkrát ujalo. Anglická slovíčka prý připomínala nedostupný Západ a byla symbolem nenávisti k režimu. Jednou mi Atom hrdě ukazoval starou kytaru s namalovaným nápisem „Coca-cola“ – omamný nápoj západních imperialistů, to je přece něco! Bílá místa na mapách možná došla, ale jinak naše doba není tak zlá.

Když jsem začal chodit do školy já, soudružky učitelky byly už jenom učitelkami. Jen móda z armádních výprodejů byla na vandrech ještě běžná, náš turistický oddíl nevyjímaje. Naštěstí jsme brzy přišli na to, že je mnohem pohodlnější strávit deštivý víkend v membránovém oblečení, než v „pláštěnce“ z vodou nacucané celty. Krok za krokem jsme se od veteránů východní fronty začali přesouvat k horolezcům. Začít s lezením bylo vlastně logickým vyústěním toho všeho.

Proč o tom vlastně píšu? Protože jsem nakonec pro samé lezení na krásu obyčejné chůze zapomněl. Stal se ze mě konzument adrenalinu. Jenže s narozením dětí ho najednou bylo nějak moc. Učení na nočník v pronajatém bytě plném koberců je jako první seskok padákem. Od určitého momentu už nejde vzít zpět. Musíš vydržet až do konce. A když máš štěstí, nemusíš prát spoďáry.

Nevýhodou rodičovství i lezení je, že se pořád s někým na něčem domlouváš. Na výchově, na hlídání, do jaké oblasti se pojede, nebo v kolik se bude vyrážet. Obojí je podřízené počasí a do jisté míry i společenskému tlaku. Časem jsem toho měl plné zuby, hledal nějakou formu úniku a na zkoušku na víkend vyrazil do těžkými mraky zahalených Lužických hor. Jel jsem sám. Nikde nikdo – déšť neodradil jenom mě a pár německých důchodců. Šel jsem, kam se mi chtělo, vstával, kdy se mi chtělo, kochal se nádherou podzimních lesů.

Nefunguje polovina zásuvek, páč naše nebezpečná vykloktaná to konečně dokázala – zničila evidentně celý obvod, jsme bez wifi (tragédie) a dnes jsme zjistili, že v kuchyni nechladí lednice. Co se světla týče, je to nepodstatný luxus. Čekám na záchranný tým z Budějovic, který se na to má během odpoledne přijet podívat.“

…adrenalin jsem nakonec nechal doma Amélii. Od té doby jezdím v rámci duševní hygieny častěji.

_____________________________

Právě dočítáš předposlední díl rubriky Papa lezec. (Minulé díly: Když je hezky, vezmeš je do zoo. Osmičku ke třicetinám? Přiznám se, že to nevyšlo. Co pro mě znamená lezení? Přemítání na konečné stanici Kotlářka)

Skály moknou. Ale pořád se něco děje

Čím začít? Jednou radostnou. Ač to trvalo skoro dva roky, vyplnilo se aprílové proroctví eMontany a ČHS se dohodlo s ČSL. Budeme se tak moct zase těšit na jednu pořádnou oficiální sérii boulderzávodů (a třeba časem i závodů s lanem)? Vypadá to, že ano. Držíme palce.

Krok dopředu zřejmě udělá vyhlašování výsledků ankety Výstupy roku. Tentokrát si naše nejlepší venkovní borkyně a borci převezmou ocenění na stadionu v Bedřichově (pátek 7. 2. od 19 h). Ceremoniál naváže přímo na zahájení Jizerské padesátky, která původně vznikla jako testovací závod horolezců TJ Lokomotiva Liberec před jejich expedicemi. Patnáct zakládajících členů se později nevrátilo z Peru 1970. Letos od tragédie uplyne 50 let, a tak je dobré, že tohle propojení žije.

Co dál? Od 20. února má v ČT začít Adamův seriál Balkánem nahoru a dolu, který režíroval Petr Horký, a Adam tenhle počin komentoval v minulém rozhovoru na eMontaně: „Konečně se lezení dostane na obrazovku ČT v té podobě, která je nejpopulárnější. Nebude to lezení na osmitisícovku a nebudou to ani závody – bude to fakt lezení ve skalách.“ Uvidíme v bedně.

Do schránek brzy přistane první letošní Montana pod vedením Martina Stolárika. Co měl autor úvodníku možnost vidět, časopis osvěží příjemná změna sazby.

Na závěr eMontana. Tady právě připravujeme na oddych od rozhovorů jedno „akademické téma“ a konečně finišujeme klokočský Příběh cesty, který bude mít k akademické půdě hodně daleko.

Povedený únor přeje

_____________________________

Standa „Sany“ Mitáč / únor 2020
Editor

Kdopak to leze?


Jejich tempo připomíná zástup marodů v nemocniční jídelně. Sunou krok za krokem, občas si dají pauzu. Moc spolu nemluví, vypadají smutně. Cílem jejich dnešního pochodu není výdejní okénko, ale vrchol alpské čtyřtisícovky.

Jaké to asi je – být jedním z řady klientů?

Nemusíš se starat o předpověď počasí – termín máš zamluvený půl roku dopředu, takže víš, že stejně nemáš na vybranou. Když cestu v půlce zahalí hustá mlha, tvoje tempo to nijak neovlivní – vůdce, který tě táhne na laně, tu byl už několikrát a terén zná poslepu. Je to profík. Mapa, kompas, navigace? Můžeš nechat doma. Stejně tak jako matroš – půjčí ti, postará se…

Řešit, kde umístíš stan a jak si ho ukotvíš proti noční vichřici? Vymýšlet, co si nahoře uvaříš? Nic takového tě během placeného výstupu nečeká – necháš se rozmazlovat zázemím chaty – hlavně pomocí jídla, které sem přiletělo vrtulníkem… Vítr bereš jako zajímavou kulisu, kterou trochu slyšíš zpod peřiny. Zvuk hor ve formě lehkého doteku prochází i přes stěny z kamenů a dřeva… Příjemně tě uspává.

Když ti pak horský vůdce na vrcholu udělá fotku, může tě to probrat a napadnout otázka: „Kdo to dneska vlastně vylezl?“

(…)

Užij si o prázdninách výzvy jiného ražení… Plánuješ se spoléhat jenom na sebe nebo kamarády a nemáš jistotu, jak to dopadne? Tak do toho jdi! Život je příliš krátký na to, aby si ho člověk zaplácával předem vyhranými výzvami… Těmi si jen dokážeš, jak si na tom. Utvrdíš se v přešlapování na místě. Lepší je se posunout dál.

_____________________________

Standa „Sany“ Mitáč / prázdniny 2019
Editor

Vypnout stres, zapnout sebe

Tak nám na vesnici prodloužili den. Pocitově je asi o deset hodin delší než ten včerejší. A to je teprve lehce po obědě.

Když vypnou na dvanáct hodin elektřinu, mozek se na tu pohodu neuvěřitelně rychle adaptuje. Zpomalí se a zklidní. Najednou je čas přečíst si vytisknuté články, na které se vedle počítače práší už nějaký ten měsíc. Vzít si k ruce Pískaře – zjistit něco o Kokšovi, dovzdělat se o devadesátkách v Arcu z nové Montany, nebo během úklidu najít v šuplíku Hotejl z roku 1979. Opatrně ho otevřít a trochu si pocestovat v čase. Sem a tam. Pokud u toho člověk na chvíli usne na gauči, nevadí.

Během „dlouhého dne“ není potřeba odpovídat na žádné maily nebo trávit čas laděním webu. Prostě to technicky nejde. Lepší nápad je vzít si k ruce tužku a poslat dávku dopisů přispěvatelům eMontany. Přihodit samolepky a vyrazit na kole k nejbližší schránce.

Úvodník měl původně být o dodělání nového webu a jeho spuštění. Ano, byla to robota, co gradovala poslední půlrok, a bez nezdolného programátora Michala Katuščáka bychom si neškrtli… Na druhou stranu si musíme přiznat – čtenář zatím moc změn nepozná. eMontana by nadále měla být hlavně o pocitu pohody. Měla by na tebe působit podobně jako zmíněná odstávka elektřiny – vypneš proud, popustíš uzdu fantazii a nemusíš nic řešit. A klidně u toho buď třeba v práci. Aspoň na malou pauzu máš nárok vždycky.

Mimochodem, jak se člověk rozplývá nad vypnutou elektřinou, stejně tak v kuchyni činí lednička a mrazák… Každá mince má dvě strany.

Užij si tu lepší.

_____________________________

Standa „Sany“ Mitáč / září 2019
Editor

Rozhovor, který unikl (na chvíli)

Docela zamrzelo tohle prošvihnout. Když mi kamarád napsal, že v Praze měli přednášku Sean Villanueva s Nico Favressem, divil jsem se, že tahle akce neměla větší propagaci. Málokdo ji zaznamenal a jedni z nejlepších bigwallových lezců světa by si určitě zasloužili větší publikum. Zvlášť, když po promítání ještě zorganizovali malý koncert. Prý to bylo super. No nic.

Sean měl v plánu zůstat ještě dva týdny v Adršpachu. Další promarněná šance – tou dobou jsem byl v Norsku. Jak to ale v životě bývá, nakonec se ukázalo, že to tak mělo být. Dlouhodobě plánovaného rozhovoru se perfektně ujmula Terka Ševečková a na její prvotinu se můžeš těšit tento měsíc na eMontaně. Už Seanova první věta o tom, co je vlastně realita, donutí člověka k zamyšlení…

Užij si začátek podzimu. Buď dlouhým spánkem pod skalami, kdy si během snídaně přes sebe přehodíš vlhký spacák, a pak vyrazíš lovit suchou skálu. Nebo se plně vrhni do nastupující umělkářské sezony – ta v Praze opět vyvolala diskusi o tom, jak se nechat přeoperovat na něžné pohlaví, aby lezci na jedné z umělých stěn ušetřili za vstup.

_____________________________

Standa „Sany“ Mitáč / říjen 2019
Editor

Umění přestat v nejlepším

Zdá se, že lezení spár je dnes celkem in. Hodně lezců se v nich zlepšilo a ádrovské klasiky zaznamenaly po letech silnější provoz. Co to?

Za vším hledat ženu – jako vždy. „Když se ti líbí kalírenský holky, přeci je nebudeš krmit historkama z Křížáku.“ A tak se švarní jinoši rozprchli do spár (dřevěné meče u pasu), aby bylo po večerech slečnám co vyprávět.

Ve spárách zdomácněli a tuhle chalupu si zamilovali: „Velmi příjemné místo, obsluha fantastická, ale hlavně: božská kuchyně. Přál jsem si, abych mohl pořád jíst,“ píše Marek Juráček v jedné ze 700 recenzí, z drtivé většiny podobně napsaných.

Bohužel, po celovíkendovém večírku už Kalírna na webu hlásí: „trvale zavřeno“. S ní nejspíš končí jedna éra zdejšího lezení, která díky stylové základně do Ádru nalákala spoustu mladé krve.

Provozní Lukáš s Denisou se rozhodli po šesti letech skončit a vymyslet zase něco jiného. To je smutná zpráva. Život ale půjde dál. Nezbývá než doufat, že původní myšlenky se chopí někdo jiný, třeba i jinde nebo jinak a zase vizi někam posune (to bude dost těžké)… Každopádně, díky příkladu zmíněné dvojice už se stačí jen inspirovat, jak nějaké místo dokáže tak pěkně „hřát“. Děkujeme, že jste nám to ukázali.

PS. K listopadu na eMontaně: Těš se na vydatné čtivo z labského pískovcového centra. Finišujeme připravu rozhovoru s králem pískařů Berndem Arnoldem…

_____________________________

Standa „Sany“ Mitáč / listopad 2019
Editor

Setkání s mytickou postavou. Martin Stolárik existuje

Podobný vztah jsem v životě nikdy s nikým neměl:
Počet napsaných mailů: 1392 kousků od roku 2012
Protelefonovaných hodin: Určitě stovky (naštěstí nejde zjistit)
První potřesení rukou: listopad 2019

Po smrti vydavatele Montany Tomáše Roubala se Martin ocitl v nešťastném kole událostí a postupem času mu asi docházelo, že všichni okolo čekají na jeho rozhodnutí… Ano, nebo ne?
Nějaký čas na rozmyšlenou měl… (Než by Montanu koupili jiní.) Když však vylezl jednu z mnoha krásných cest na Kalymnosu v sektoru Poets, ona chvíle přišla: „Tam jsem se rozhodl, že do toho jdu!“

Martin Stolárik, někdejší tvůrce obsahu Montany, ji krátce poté koupil (za nemalé peníze) a stane se tak zároveň i jejím vydavatelem.

Pane jo – kdo si v dnešní době koupí papírové médium? Osobně si myslím, že to může udělat jen člověk, který si chce upevnit moc (příklad Mafry), nebo absolutní srdcař, který svůj projekt doopravdy miluje a chce se za něj bít i za cenu ztráty části osobního (a rodinného) pohodlí.

Že je Martin příkladem té druhé možnosti, jsem nepochyboval. Dva společně strávené dny mě v tom ještě utvrdily… Ze světa akademiků poslední dobou plynule přechází i do zákulisí marketingu a médií. Učí se v tom plavat. Nedat inzerentům prostor zalevno, bránit hranice redakčního obsahu a do toho stále vymýšlet originální témata pro náročné čtenáře.

„Po tom, co jsem koupil Montanu, o mně část lidí říká, že jsem magor… Někdo mi zase drží palce.“ (…) „Myslím si obojí,“ řekl jsem mu na jedné z pražských schůzek, kde jsme byli společně. Vyvolalo to sice smích všech zúčastněných, ale stojím si za tím. A jsem doopravdy rád, že Montana zůstala doma – v dobrých rukou.

Celá redakce eMontany tedy Martinovi do dalšího posouvání časopisu – naší tištěné ségry – drží palce. Montana je nejlepší československý lezecký časopis, ale zároveň je na ní hodně ke zlepšování. Martin to ví a postupně bude změny přivádět k životu. Tak si nezapomeň koupit vánoční M6, předplatit Montanu na další rok a potěšit tím banditu z podhůří Beskyd. Protože jeho energie, kterou si přivezl z Kalymnosu, jen tak nevyšumí…

_____________________________

Standa „Sany“ Mitáč / prosinec 2019
Editor

Tak já jedu. Ahoj v roce 2070

Jaké by to asi bylo rozloučit se s nejbližšími, odjet do světa a vrátit se zpátky na důchod až za padesát let?

Na tyhle myšlenky přivádí člověka příběh výjimečně talentovaného adršpašského lezce (někteří budou vědět), který se nedávno, po padesáti letech toulání Zeměkoulí, vrátil domů – do úplně jiného světa.

Jak by to asi probíhalo, kdyby člověk udělal to samé teď a vrátil se do rodných kopců v roce 2070?

Jak bude tou dobou naše země vypadat? Jak budou lidé komunikovat – a o čem se nejčastěji bavit? Čím budou jezdit, nebo spíš co je bude vozit? V jakém stavu bude příroda, zemědělská krajina, voda, naše skály?

Budou už mít drony funkci „safety first“ ­– nacvakávání kruhů, díky čemuž vygumují z trhu ufony? Koupíš ještě klasickou expresku bez tlumiče pádů? A co automatický nafukovací air bag přezdívaný „bublina od Actimelu“ proti pádům na podlahu? Bez něj tě nikdo nepojistí (do skal nepustí?)…

Kdo z tvých dávných kamarádů tady zůstane, vzpomene si na tebe a zajde na pivo?

O člověku, (lépe řečeno manželském páru), který má tenhle obrovský nadhled půlstoletí, by bylo důstojnější napsat knihu. Nicméně rozhovor pro eMontanu snad neurazí…

Můžeš se těšit v blízké době.

PS. Hodně štěští v letošním roce a radosti z promyšleného konání. Právě to ovlivní, jaký bude svět v roce 2070.

_____________________________

Standa „Sany“ Mitáč / leden 2020
Editor

Facebook eMontany | Potěš nás svým komentářem a odškrtávej nejnovější články a videa.