HORSKÝ KILÁK

POSUNOUT HRANICE MOŽNÉHO

Bylo 20. dubna roku 2016, když se Danny Menšík navždy ve velkém stylu zapsal do slacklinové historie. S francouzským lajnerem Nathanem Paulinem tehdy natáhli a poslali (tj. přešli bez pádu) jako první na světě highline přesahující jeden kilometr. Podařilo se jim to ve francouzském Aiglun s highline měřící 1020 metrů. Byl to velký průlom pro celý slacklinový svět a jejich úspěch byl oslavován jako překročení magické hranice do nového, neprozkoumaného světa takzvaných „monster lajn”.

Revoluce v dlouhých lajnách přišla hlavně s vynálezem high-tech dyneemových popruhů z ultra lehkého materiálu, který výrazně usnadnil složitý proces tahání několika set metrů dlouhých „monster“. Hodnota Dannyho a Nathanova počinu proto s uplynulým časem ještě více stoupá v očích highlajnerů po celém světě. Faktem totiž zůstává, že ani s ultra lehkým high-tech materiálem není tahání a přechod dlouhých lajn žádnou lehkou procházkou a mnoho lajnerů si sáhne až na dno. Naštěstí ne doslova.

Danny a Nathan přišli o světové prvenství za necelý půlrok po tom, co světu ukázali ve stylu Lynn Hill: „It goes, boys!“ Držitelem českého rekordu však Danny zůstával i několik let po svém kilometrovém přechodu. Ne ale proto, že by u nás neměl žádného vyzyvatele. Danny svým slacklinovým umem motivoval mnoho lajnerů, včetně mě, aby do toho šlápli. Dnes má proto u nás šanci kilometrovou highline poslat aspoň desítka lajnerů, z řad mužů i žen. (Velký článek mapující historii a vývoj českého highliningu jsme publikovali před pár lety, najdeš ho tady, pozn. red.).

Jenže zrealizovat tak velký projekt vyžaduje mnoho úsilí, času, spoustu zkušených a odhodlaných rukou a v neposlední řadě taky pořádnou díru v dostatečně vysokém prostoru. Na rozdíl od Francie nebo Severní Ameriky u nás nemáme kaňony, vysoké hory a ani tolik vhodných údolí, kde by nedošlo k potenciálním střetům s místní infrastrukturou. I na lajny dlouhé pár set metrů často musíme informovat místní orgány a domluvit speciální povolení. Na kilometrovou highline proto u nás stále ještě čekáme.

Po dlouhých šesti letech vlády před necelými dvěma lety Danny konečně předal pomyslné žezlo dál – do rukou tří českých lajnerů žijících v Kanadě. Petr Voříšek, Jiří Světlík a Jan Blažek poslali v srpnu roku 2022 na hoře Mount Habrich v Britské Kolumbii (mapa) krásnou horskou highline o délce 1130 metrů. O jejich přechodu se u nás dlouho ani nevědělo. Novinka k nám na východ z dálné Kanady putovala dlouho hlavně proto, že tihle skromní kluci nejsou příliš aktivní na sociálních sítích a od české lajnerské komunity byli tou dobou poměrně distancováni. (O rekordu poprvé víc promluvil Voříšek až při své návštěvě českých zemí v prosinci roku 2022 ve slackhovoru Phillipa Bitnara, pozn. aut.).

NAPNOUT HORSKÝ KILÁK

Jestli jsou Yosemity mekkou lajnerů, je kanadský Squamish lajnerskou Medinou. Koncentrují se tu lajneři rozličných národností, úrovní a preferencí a slacklinová komunita se rozrůstá takovou rychlostí, že už se všichni lajneři navzájem ani neznají. Freestyleři mají možnost učit se po boku těch nejzkušenějších a highlineři, kteří se raději projdou, mají v sezóně na výběr hned z několika lajn, které většinou zůstávají natažené i několik týdnů. Procházky to nejsou úplně krátké, běžně tady visí lajny od 200 m až po 500 m, nebo dokonce i 880 m. (Svůj pokus o přechod zmíněné 880 m dlouhé lajny v kanadském Cheakamus Canyonu popsala Denisa v tomto článku, pozn. red.).

Když jsem byla před dvěma lety ve Squamishi na lajnách poprvé, potkala jsem Honzu Blažka, kterému kluci v Kanadě říkají „Janko“. Zaujal mě okamžitě svou neuvěřitelnou výdrží a sebedisciplínou. Na rozdíl od ostatních lajnerů, kteří si často chodí k lajnám posedět, pokecat, uvolnit se a možná něco málo pochodit, Janko přišel k lajně s jasným cílem: pořádně potrénovat. Na hodinkách si stopnul čas, nasadil sluchátka a šel dělat kolečka, tedy chodit po lajně tam a zpět, co to jen jde. Když už jsem si myslela, že si jde odpočinout, vrátil se jen pro činky a dalších několik desítek minut chodil se zátěží. Svou tréninkovou session pak ještě zakončil freestylem. Tehdy jsem si myslela, že trénuju dostatečně, ale Janko mi ukázal, že to jde ještě víc. A jeho trénink se vyplatil.

Lajnové místo na Mount Habrichu našel právě Janko. Na horu, která se zdvihá jihovýchodně nad Squamishem, šel jednou na túru a spatřil velký potenciál. Příští rok tam zavedl partu kamarádů a napnuli první krátkou 80metrovou highline. Brzy poté přidali ještě jednu, dlouhou 120 m. Za rok na místě uspořádali menší sešlost o 15 lidech a napnuli lajny rovnou čtyři. Ta nejdelší už měla úctyhodných 300 metrů a byla natažená mezi dvěma horami. Největší průlom ale přišel, když si uvědomili, že v blízké průrvě by šla napnout ještě exponovanější a delší highline. Další rok se jim to podařilo a 680 m dlouhou krásku pojmenovali Euphoria. Chodit po ní totiž byla čistá euforie a Voříšek na ni stále vzpomíná, jako by to bylo včera. Povedlo se mu ji tehdy přejít nejen bez pádu oběma směry, ale dokonce pouze s otočkou ve stoje, tedy bez odsednutí na jejím konci (tzv. continuous full man, pozn. red.), což je něco, o co se většina lajnerů ani nepokouší.

Lajnerské řádění na Mount Habrichu kulminovalo o rok později v kilometrové lajně, která je podle Jirkových slov takovou prodlouženou verzí Euphorie – ta byla důležitým milníkem a nakopnutím k ještě většímu projektu: „Ten rok jsme prostě koukali na ten kilák a viděli jsme, že to půjde. No, a další rok jsme tam už šli s tím, že ten kilák napnem.“ V týmu bylo 12 lajnerů včetně Jirky, Voříška a Janka… Natáhnout lajnu trvalo dva a půl dne. Protože přinést všechen potřebný matroš a dostatek zásob na několik dní (celkem 750 kg) by bylo doslova neúnosné, pomohla i helikoptéra.

Jirka Světlík byl hlavou projektu – vymyslel všechnu logistiku, rozdělení matroše a v neposlední řadě i samotné přetahování lajny. Jak Voříšek popisuje: „Bylo to fakt složitý napínání. Dron letěl na jednu i na druhou stranu a celý se to spojilo z prostředního bodu.“ Ačkoli dron letí pouze s úzkým rybářským vlascem, i ten by ho na kilometrové vzdálenosti příliš zatížil. Proto se kluci rozhodli pro dva lety a přetahování repky – úzkého provázku, který se naváže na vlasec, do středobodu.

Jenže bod, ze kterého více než kilometr navázané repky vypouštěli, byl asi 300 metrů mimo linii samotného směru a tahání se tím výrazně ztížilo. „Až pak jsme zjistili, že by bylo jednodušší to dělat přímo pod tím,“ vzpomíná Voříšek. „Totálně jsme podcenili, jak je to ve skutečnosti hrozně moc z boku. A ta repka nám strašně dropla dolů, kde se samozřejmě zasekla ve stromě.” Nakonec se to ale povedlo a tahání mohlo pokračovat – s jednou repkou ve vzduchu už jde všechno jednodušeji. Tým si přetáhl ještě jednu paralelní a ta našponavanější a tlustší polyesterová repka posloužila jako takzvaný závěs (anglicky curtain line, pozn. red.), na který věšeli lajnu a druhou repkou jí tahali.

Ještě ten večer na lajnu vyslali dva lidi z týmu, každého z jedné strany, aby odcvakli karabiny, které sloužily jako kolíčky na věšení lajny k závěsu. A protože lajna v tuhle chvíli ještě nebyla dopnutá a připravená na chůzi, navázali oba dobrovolníky na repku a přitáhli je zpět, aby nemuseli ručkovat půl kilometru do kopce. Další den ráno už lajnu jen dopnuli, doladili detaily kotvení a dopoledne třetího dne se mohlo začít chodit. Ne každý z 12členného týmu měl ambice lajnu poslat. Pro mnohé byl dostatečně ambiciózní cíl zkusit lajnu přepadat na druhou stranu, ale ani to nebylo v silách každého, a tak lajnu nakonec přešlo bez pádu pět lajnerů.

ÚSPĚŠNĚ OKLAMAT SMYSLY

Jako první z Čechů lajnu poslal Petr Voříšek. Podařilo se mu to na druhý pokus po cestě zpět k hlavnímu kotvení. První směr šel v těžké podmínce a nevyvaroval se jednomu pádu. Vůbec mu nefoukalo, což dlouhé lajny výrazně ztíží. Poryvy větru jsou druhým nežádoucím extrémem. Ideální je mírný vánek, který se do lajny opírá z jedné strany a stabilizuje ji. Toho se Voříšek sice asi ve čtvrtině lajny dočkal, ale podmínka se mu opět hodně rychle změnila. Vítr zesílil víc, než je příjemné, a Voříšek cítil, jak mu lajna tvrdne pod nohama a je větrem čím dál tím víc napnutá. Lajna navíc ve větru létala ze strany na stranu.

Nechtěl si v té chvíli ani představovat, co se děje za ním. Byli přece jen v horách, kde bouřky přichází nečekaně. Nemělo cenu se ohlížet nebo zastavovat. Voříšek věděl, že nejrychlejší cesta pryč z lajny je rychlou chůzí, protože úmorné ručkování do kopce je fyzicky náročnější a zabere víc času. V hlavě měl velké „zdrhej“, zároveň si ale užíval přechod na hranici pádů. „To je na tom to zábavný, jak seš furt na hraně, ale furt to drtíš. A když nakonec nespadneš, tak ti to přijde úplně neuvěřitelný, jak jsi to vůbec mohl dát.” Cesta tam a zpět mu zabrala něco málo přes hodinu. Jiným v týmu trvala jedna cesta klidně i dvě a půl hodiny. Voříšek splnil svůj úkol a dostál své pověsti jednoho z nejlepších českých highlinerů.

„To je na tom to zábavný, jak seš furt na hraně, ale furt to drtíš. A když nakonec nespadneš, tak ti to přijde úplně neuvěřitelný, jak jsi to vůbec mohl dát.”

Jirka lajnu poslal stejně jako Voříšek druhým pokusem. Víc než samotný bezpádový send mu ale v paměti živě zůstávají jeho další přechody. Nejen proto, že z něj už spadl určitý vnitřní tlak, ale stejně jako Voříšek se musel potýkat s výzvou způsobenou vlivy počasí. Ve chvíli, kdy člověk na lajně čelí nečekaným poryvům větru, jeho smysly zbystří a lajner se tak paradoxně lépe dostane do kýženého stavu flow.

Negativní emoce převládly nad těmi pozitivními ve chvíli, kdy Jirka zjistil, že se k lajně žene bouře. Utíkal zpět, co mu síly stačily a mraky naštěstí předběhl. Stejně jako Voříšek patří Jirka mezi rychlé chodce a na lajně proto nestrávil dlouhé hodiny. Když zrovna neutíkal před bouřkou, cítil se na kilometrové lajně poměrně pohodlně, ačkoli měl vždy velký strach z výšek. Lajna byla sice 200–250 m vysoko, ale okolní velké hory spolu s délkou lajny úspěšně klamou lidské smysly. „Díky tomu, že je lajna tak dlouhá, ti skoro nepřijde, že jsi tak vysoko. Protože ta kompozice té délky vůči výšce způsobuje, že to vypadá, jak kdyby to nebylo vysoko, i když ve skutečnosti to vysoko je. Je to takový zvláštní místo,“ popisuje Jirka.

Jirka si úspěšným přechodem kilometrové lajny po osmi letech, co poprvé stanul na slackline, splnil velký lajnerský cíl. V Kanadě žije už od roku 2013 a nedávno se stal řádným kanadským občanem. Na rozdíl od Voříška tak s lajnami nezačínal v Čechách (i když prvního longa viděl v Ádru, pozn. aut.), ale v Kanadě, kde si s Jankem začali tahat krátké lajny v parku a společně se posouvali.

Jednou se k nim přidala i Mia Noblet, několikanásobná držitelka světového highline rekordu (aktuálně 2,7 km, pozn. red.). Poradila jim, aby si koupili užší a delší lajnu a vzala je na setkání highlinerů na Chiefovi. Jirka si tehdy říkal, že je to úplný nesmysl a lidé, co nad tou šílenou propastí chodí, musí být blázni. I přesto ho highliny zaujaly a na Chiefa se brzy začali s Jankem vydávat pravidelně. Jejich vstup do highlinového světa byl věru velkolepý a poskytl jim tu nejlepší školu. Když pak společně začali otevírat nové směry v nedalekém kaňonu Checkamus (zkráceně Chek, pozn. aut.), strach už je nelimitoval.

Jankova stopa už je v kanadském lajnovém prostředí nesmazatelná. Objevil totiž lajny v Cheku, které se v posledních letech staly jak tréninkovými klasikami pro místní, tak i lajnami, na kterých si lajneři z celého světa posouvají své osobní rekordy. Zasadil se i o otevření dlouhých lajn, od 400metrové Czech yo’self, po 880 metrů dlouhé monstrum, na kterém jsem měla možnost chodit minulé léto i já. Téměř ve všech případech s Jankem projekty poprvé realizoval Jirka, a oba kluci jsou dnes proto respektovanými lídry v místní komunitě. Kromě dlouhých lajn je totiž baví i výzvy v podobně lajn horských. Kilometr na Mount Habrichu tak byl ideální kombinací jejich ambicí a splňoval představy jak po stránce sportovní, tak estetické.

Když proto Voříšek i Jirka přešli kilák na Habrichu, padla na Janka velká zodpovědnost. Natrénováno měl dostatečně, ale na dlouhých lajnách se hodí mít i trochu štěstí. Chvíli to vypadalo, že Janko český kruh neuzavře. Když i při svém druhém pokusu jednou spadl, nebylo jisté, jestli se na lajnu ještě podívá. Příležitost nakonec dostal těsně před plánovaným sundáváním. Podmínku neměl ideální. Poryvy lajnu sice tentokrát nebičovaly, ale za to ji během jeho přechodu zavalila hustá mlha. Janko ji ale prostoupil a tentokrát zůstal celou dobu nohami na lajně. Stal se třetím držitelem nového rekordu a čtvrtým Čechem, který přešel posvátnou délku jednoho kilometru. Kruh se tak uzavřel a žezlo bylo předáno.

Kromě Čechů lajnu poslali i místní lajneři Benham Harper a Sean Englund z Colorada. Celý projekt zdokumentovali kluci z Inbound. Jejich film bude mít premiéru na letošním Vancouver International Mountain Film Festivalu, ale už teď jsou na jejich Youtube kanálu dostupné dvě epizody ze seriálu dokumentujícího lajnerský život v Britské Kolumbii. Čeští kluci jsou v něm samozřejmě také zastoupeni, stejně jako lajny, které otevřeli.

__________