Po roce se vracím do Squamishe, highlinerské Mekky. Komunita slacklinerů je tady tak velká, že už se její kultura začíná podobat té lezecké. Tvoří se skupinky na základě preferencí a v běžný letní víkend se tak netahá jen jedna lajna, ale na výběr je více lokací a typů lajn. Je libo pořádná expozice? Tak vzhůru na Chiefa. Chceš si zabouncovat a zatrikovat? Freestyle lajny visí v Cheakamus Canyonu (tzv. „Cheku“, pozn. aut.) celé léto. Je na highlinu moc vedro? Na Cat Lake určitě najdeš pár těžkých lajn na pořádný trénink nad vodou. Nebo si snad posouváš osobáček na delších lajnách? Z Cheku dojdeš pěšky na dvě dvoukila, která tu visí už měsíc. A pokud toužíš stejně jako my po ještě trochu delší lajně? Stačí říct!

Chek je epicentrum velkých lajn, které proplétají jednotlivé vrcholky zalesněného a na první pohled skrytého kaňonu (který nabízí i skvělé sportovní lezení, pozn. aut.). Nejdelší směr tady před rokem objevil český lajner žijící v Kanadě Jan Blažek – lajnu o délce 880 metrů pak s týmem napnul spolu s Jirkou „Georgou“ Světlíkem, který stejně jako Honza začal lajnit v Kanadě před zhruba deseti lety. Je to právě Jirka, který jednoho večera nadhodí, že bychom mohli lajnu napnout znovu. Na takovou monster lajnu už je ale zapotřebí mnoho webbingu (lajnového materiálu, pozn. aut.) a hlavně mnoho rukou. To však není na místě, kde se na léto sjíždí zdatní lajneři z celého světa, nejmenší problém a brzy navíc zjišťujeme, že stejný nápad mají i Neil z Kolorada spolu s místním zkušeným lajnerem Björnem. Spojujeme tak síly a segmenty dyneemitu (hightech ultra lehký webbing, pozn. aut.) a v týmu asi deseti lidí se dáváme do práce… Nejprve připravujeme materiál dole v neplaceném kempu, v takzvaném „Tarp Mahallu“, jak lajneři pojmenovali svůj squat pod plachtou, kde spousta z nich bydlí i trvale a do práce odsud dojíždí.

Ráno vyrážíme na kopec brzy, ale celá mise je ohrožena hned na samotném začátku, když dron s rybářským vlascem jen tak tak přeletí kaňon. K našemu štěstí nouzově přistane přímo na kotvicí skále. Celý zbytek dlouhého dne už jde vše jako po másle a lajna v deset večer visí. Po zaslouženě dlouhém spánku pak zahajujeme týden na lajně, která je pro většinu z nás tou zdaleka nejdelší, po které jsme kdy měli tu možnost se projít. Protože na tak dlouhých lajnách je záchrana náročná, na lajnu chodíme vždy s vysílačkou, vodou a někteří i s čokoládou. Protože styl chůze každého lajnera se velmi liší, trávíme na lajně každý jinou dobu. Zatímco „rychlochodci“ ji zvládají přeběhnout za půl hodiny, my pomalejší chodci na ní trávíme klidně i přes dvě hodiny.

Nejdůležitějším faktorem na takto dlouhých lajnách je počasí. Příznivý vánek, který se do lajny jemně opírá z jedné strany přispívá k její stabilizaci, a chůze je tak o poznání lehčí. Naopak silné poryvy větru procházku značně komplikují. Má první „session“ na lajně je spíše procházka peklem než cesta ke změněnému stavu vědomí a běžné euforii. O nějakém flow si můžu nechat zdát, když bojuji jak s příliš přeplou lajnou, tak se silnými poryvy větru. Nemluvě o tom, že se druhá strana vůbec nepřibližuje.

Když mě už po několikáté shazuje silný poryv asi 300 metrů před koncem, nedokážu rozlišit, co je realita, a co jsou bludy. „Fouká vůbec? Proč bych se ale jinak cítila jako na moří? Možná mám úpal?“ Jako na zavolanou se ozve Björn z vysílačky: „Denisa, you are killing it in the crazy wind! Good job!“ Jeho slova mě povzbudí a poslední stovky metrů už nějak dobojuji. Až ze skály pak vidím, jak se lajna kroutí jako had a oka backupu se vypínají nad hlavní lajnou ve všech směrech. Další den nejsem schopná ničeho. Jen sedím a koukám do prázdna a snažím se pochopit, jak moc si se mnou moje mysl na lajně hrála.

Před mou další session jsem proto celý den značně nervózní. Mám pochybnosti o svých schopnostech potýkat se s velkým prostorem a zachovat klid. Otočil se navíc vítr a přifouknul kouř z blízkých lesních požárů. Příroda opět vypadá apokalypticky, hory zmizely a obloha zčervenala. Mezi tím vším šedým kouřem se třpytí naše lajna, na jejíž konec nelze dohlédnout. Mám trochu strach, že se nadýchám kouře a ztratím vědomí. V sedáku bych v bezvědomí moc dlouho nepřežila a těžko by se za mnou někdo dostal včas. Ve chvíli, kdy se rozhodnu na lajnu jít ale černé myšlenky zaháním a plně se soustředím na chůzi. Tentokrát se nenechám vyděsit vzdáleností, která mi zbývá a soustředím se jen na každý další stometrový segment. A jde se mi skvěle! Po necelých dvou hodinách docházím na druhý konec lajny, s pěti pády. Necítím se unavená a čas jakoby žádný neuběhl.

V následujících dnech snižuji počet pádů na pouhé dva a začínám doufat v čistý přechod. Před týdnem jsem si přešla osobák 235 metrů, a ačkoli by to byl velký skok, cítím, že na to mám. Celý tým lajnerů mě podporuje a navzájem se hecujeme. Všem nám ale ubývají, jak psychické, tak fyzické síly. Nemáme navíc štěstí na podmínku. Měj nejlepší pokus končí pádem po půl kilometru a v tu chvíli přijímám, že si na „send“ takto dlouhé lajny budu muset ještě chvíli počkat. „Nebuď nenasytná,“ píše mi táta a máma moudře dodává, „brzdi a užívej si to.“ Má pravdu. Tento bezpádový, ale nervózní, unavený a opatrný půlkilák jsem si vůbec neužila. Odpočinu si proto a svou poslední session si hodlám vychutnat a najít flow. Když pak ale poslední den sedím u kotvení a koukám na lajnu zmítanou silnou vichřicí, nedokážu zahnat myšlenky na první den. Bude to zase takové peklo?

Třikrát se na prvních sto metrech otočím a oznamuji Jirkovi do vysílačky, že v tom větru nejdu. „Zkus to, uvidíš, že budeš překvapená, jak to třeba nakonec půjde.“ Jeho slova si nakonec vezmu k srdci a rozhodnu se na druhou stranu přepadat. Ostatní tam už pár hodin grilují a baví se u kytary, zatímco já se na lajně sotva udržím v sedě a utápím se v sebelítosti. První půlka lajny je očekávané peklo. Snažím se rychle běžet, ale poryvy mě vždy nečekaně shodí a já zase visím v odsedce. Už jsem si odvykla padat.

Když už cítím, že jsem na pokraji psychických sil, vzdám se a vzpomenu si na Jirkovu jednoduchou radu: „Prostě utíkej.“ Dalších 300 metrů lajny jakoby ani nebyly. Běžím po lajně v takovém flow stavu, jaký jsem ještě nikdy nezažila a cítím se neporazitelně. Vítr stále fouká, ale už mi nevadí. Cítím se jako v ráji a vím, že za tento pocit všechny ty útrapy stály. K ostatním doběhnu po západu Slunce. Ten večer oslavujeme především silné spojení, které mezi námi lajna za poslední týden vytvořila. A já ze srdce děkuji celému týmu z celého světa za tento nezapomenutelný zážitek.

SENDS:
Pepa „Peňa“ Vychodil (oba směry i poslepu, ČR),
Jirka „Georga“ Světlík (ČR),
Lukas Blenkinsopp (Nový Zéland),
Jon Montes (Španělsko)

_______________________

Chceš se dozvědět víc o tom, jak se (velké) lajny tahají, co je nového ve světě lajn a kam se český slackline za poslední dekádu posunul jak doma, tak v zahraničí? Těš se na připravovaný velký slackline článek, který se zaměří jak na „často kladené dotazy“, tak na české rekordmany v Kanadě, kteří před rokem napnuli krásnou horskou kilometrovou lajnu a pak ji bez pádu přešli – a to i při útěku před bouří, pozn. aut.