Vylezeš z kina, je něco kolem 14:40 a jsi najednou v jiném světě, nebo filmu? Jo, to je ono. Jak v tom americkém westernu, kde stojí týpek na kraji města. Nikde ani noha, jen se po prašné cestě převaluje chuchvalec jakéhosi roští. Teda tady to není roští ale pomačkaný kus papíru. A z asfaltu teplického náměstí se moc nepráší. Ale ta prázdnota? Ta je stejná. Ten okamžik vnímám už několik let. Je to něco, co se snad nedá popsat. Protože… Jak je to možné? Ve dvě vlezeš do kina, všude venku je ruch, stánky, město pulsuje. Čekáš, až se vyžvejkne porota, pak musíš vymáčknout nějaké moudro, větu, poděkování. Když to máš za sebou a spustí se vítězné filmy, vyjdeš ven a tam je prázdno.

Zvedám ten kus papíru, na kterém je fotka elegantní dámy a spousta písmenek seřazených do sloupců, řádků, odstavců. Začíná lehce pršet. Podívám se na oblohu a první kapka mě jebne přímo do oka. Mnu si zasaženou část a utírám slzu. Slzu z nebe? Nebo kde se vlastně vzala?

Převíjím ten film o rok, o dva o tři dozadu a pokaždé je to stejné. Jen loni touto dobou to mělo drobnou změnu. Protože v neděli odpoledne, na tom vylidněném teplickém náměstí, mi rezonovalo v hlavě jedno jméno: „Lynn“. Teď se dívám na její fotku v pomačkaném programu. Pod fotkou je mnoho dalších jmen.

Pomalu mně dochází, že jsme tu čtyřicítku dost nafoukli. Vracím se v myšlenkách o ten rok zpátky. Pár dní po Fesťáku jsem seděl v obýváku Pepeho Piechowicze, který mi před nosem mával knížkou od Jerryho Moffatta: „Pítrsi, pozvi Jerryho, to je legenda! A s Lynn jsou kámoši. To by byla pecka!“

Co bych neudělal pro kámoše? To dá rozum! Lynn reagovala na první mail, Jerry si po prvním mailu hned koupil letenku. S jídlem roste chuť a i já jsem propadnul opojení z úspěchu.

Megalomanství, které se začalo valit do všech komunikačních skupin našeho týmu, bylo opojné. Do toho všechna ta výročí. Krom čtyřicítky MHFF, stovka od vylezení Krále, třicet let od odchodu Míry Šmída a mnoho dalších. Co z toho bylo? Nejnabitější ročník MHFF a obrovská hromada práce. Ale také mnoho hovorů s přáteli a zajímavými lidmi, kteří naplnili programovou tabulku k prasknutí.

Když převíjím v hlavě ten filmový pás, vracím se na zahájení do kina. Roztřesen melu nějaké věty. Pak starosta a jdu znovu na pódium. Pouštím prezentaci Makalu 1973, zvu Zdeňka Brabce. Stojíme nalepeni na sebe. Cítím jeho nervozitu. Ale přichází postupné uvolnění a nakonec Zdeněk exceluje. Sype ze sebe data, jména, historky. Jako by ta expedice na pátý nejvyšší kopec světa proběhla ne před 50 lety, ale před měsícem.

Z kina na úřad, kde je již plno. Lidé hledají autora výstavy – mého přítele Pepeho. Sedí na zemi pod svojí fotkou, na níž je mladý dlouhovlasý sympaťák. Sympaťák je stále, ale mládí a vlasy jsou kdesi v trapu. Pepe dokumentuje Fesťák od doby, kdy si koupil první fotoaparát. A jeho fotky mají neuvěřitelnou atmosféru.

Normálně by čtvrtek přešel do jakéhosi poklidnějšího stavu u pivka, kde bychom klábosili o tom, co rok dal a vzal. Chceš ty kecy? Ne! Tak přemýšlej, kdo může naplnit amfík v deset v noci.

„Héj Pítrsi, Mára přijel včas!“ hlásí mi v hotelu Koruna, kde máme během Fesťáku zázemí. Amfík se za svitu loučí naplnil a já si užíval bezprostřednost a energii, která vychází z tohoto krásného blázna, unikátního lezce a obrovské osobnosti.

A pak to přišlo. Nějaká zkratka, kde je jen pár výjevů ze dvou přesycených dní. V paměti zůstala pokorná a skromná postava Bernda Arnolda, vysmátý Jerry Moffatt, plný sál lidí na Výstupech roku a časovaná bomba v podobě finále závodu těch našich punkových provazochodců.

Mizím na statek. Rozhrkanou mysl uklidňuje Maok a moudra Petra Horkého. Je to jakési pohlazení. A když už jsem úplně vyhlazen, usedám na nádvoří statku k ohni. Je tu klid, pohoda. Něco, co mně na Fesťáku dlouho chybělo. Jakási protiváha tomu cirkusu dole ve městě.

Zas ráno. Rosa na kolejích teplického viaduktu vysychá pomalu. O to rychleji do sebe leju první dvě presa ve Volkafe. Je to boží zevlovat u oroseného stolku a jen sledovat, jak se město probouzí. Něco mě nutí opět prolézt celým mraveništěm. Příště si seženu nějaké cool přibližovadlo. Ale představa koloběžky je něco jako duhové legíny lezců na konci osmdesátek.

Zastavím se až v amfíku, kde vidím něco neskutečného. Hlavu na hlavě. Taková je síla malé skromné ženy, která v životě dokázala velké věci. Třebas dopoledne vyběhnout na Krále. Letmým pohledem analyzuji návštěvnost a docházím k číslu 3125 diváků a pět nenápadných hlav za plotem. Dobře, dobře, ty tisíce jsem si vymyslel, ale těch pět hlav ne. (směje se) Lynn je úžasná. A to nejen na pódiu. Závidím Kačce a Stoupovi, že jsem se s nimi nevydal do skal. Myslím, že Lynn překonala i rekord v době věnované podpisům fanoušků.

Bereme v hotelu nové Boryše. Jsou odlití z matroše na chyty. Neseme je s Věrou do Boulder Arény. Stavíme je na stage. Když se vracím, odchytí mě Háček a povídá: „Hele, támhleti mlaďoši jsou úplně vydřený. Prý se měli víc snažit. Protože ta cena je boží!“ Ano, je to tak. Hřeje mě to u srdce. Boryš je opravdu unikátní cena. A to až uvidí toho velkého, putovního, který jednou bude jak ten Stanley Cup.

Stojím pod LED obrazovkou a sleduji vás. Fandíte a podporujete borce na bouldrovce. A vím, že jsme v podstatě ve finále. Že to, co celý rok připravujeme, proteče jak voda mezi prsty.

Na začátku píšu, že je to jako ve filmu. Jsme u konce, jedou titulky. Čtyřicátý Mezinárodní horolezecký filmový festival je za námi. Titulky jsou dlouhé, protože těch lidiček, co tuto lezeckou párty připravují, je moc. A všem patří obrovský dík!