Stalo se to dávno, už je to roků pár…
Tenhle příběh je pravda, ať sním svůj klobouk, jestli jsem vám lhal…

Takhle začínaly dvě písničky mého oblíbeného barda a může tak začínat i tenhle trochu zaprášený příběh, který se kdysi opravdu stal přesně tak, jak se ti ho chystám vyprávět… (Autorkou článku je Vendula, děj ale popisuje pohledem svého manžela Michala Coubala, pozn. red.)

#

„Tak letos už to určitě klapne,“ říkám a šlapu s báglem do kopce. Oslava mých narozenin s polskými kamarádkami se loni moc nepovedla. Hlavně proto, že vůbec nebyla. Vyrazili jsme tehdy každý ze své strany hranice a sejít jsme se měli na hraniční čáře v Ráčkovském sedle v Tatrách. Nějakým záhadným způsobem měly ale holky v mapě jako Ráčkovské sedlo označené úplně jiné místo než my. A tak jsme se po několikahodinovém marném čekání všichni vrátili dolů na svou stranu a v dopisech to řešili několik následujících týdnů.

Tentokrát jsme nepodcenili přípravu, sjednotili dokumentaci a zdar akce je tedy zaručen. Kamarádky z varšavského speleologického klubu dokonce slíbily přinést dort. Je konec léta 1982. V Polsku je uvolněná nálada a hnutí Solidarita si získává u lidí stále větší podporu. U nás si o něčem podobném můžeme nechat leda zdát, a tak jsme celí natěšení na novinky. Už z dálky vidíme proti Slunci klonícímu se k západu tři siluety posedávající na kamenech u cesty. Mirka je starší dáma ve věku naší mámy a s ní dvě holky. Se všemi jsme se potkali předloni v Tatrách na výpravě do polských jeskyní. Po radostném uvítání společně hledáme nejlepší místo. Fouká docela silný vítr, a tak se nám zdá pro oslavu nejlepší mělký dolík, asi čtyři metry od hraniční cesty na polské straně.

Vybalili jsme pití, holky nakrájely dort a předaly mi dárky. Byla jich pěkná hromádka. Odznáčky a letáky Solidarity, podepsaná fotka Lecha Wałesy a kazety písničkářů Kaczmarského a Gintrowského (něco jako Karel Kryl, ale dvakrát, pozn. aut.). U nás se toho o nově vzniklém odborovém hnutí moc nevědělo, tak jsme zpočátku moc nechápali, z čeho jsou naše kamarádky tak nadšené. To nám začalo pomalu docházet až v průběhu setkání.

Čas příjemně plynul. Atmosféra byla veselá a uvolněná až do chvíle, kdy se na cestě objevila dvojice turistů, na kterých se nám zdálo něco divného. Dva chlapi, kteří nebyli moc oblečení na túru po horách, zamířili z pěšiny rovnou k nám. Než jsme se stačili začít divit, vytáhli z kapes odznaky polské tajné policie a výmluvně odhrnuli kabáty, pod kterými jsme jasně viděli rýsující se pistole. Oznámili nám, že jsme ilegálně pronikli na polské území a jsme tedy zatčeni a budeme eskortováni do vězení v Zakopaném a ať se o nic nepokoušíme, že mají zbraně a neváhají je použít. Holky budou vyslechnuty, a pokud u nich nebudou nalezeny žádné protistátní materiály, propustí je. Věděli jsme, že je zle. Už jsme chápali o co v Polsku asi jde a vůbec nám nebylo lehko u srdce. Jediné štěstí bylo, že než se k nám prodrali těch pár metrů kosodřevinou, stačily holky všechny věci shrábnout a nacpat si je do kapes a za trička. Když k nám došli, vypadalo to tam jako na docela obyčejném mejdanu.

Dolů jsme sestupovali pomalu. My oba s bráchou jsme šli jak dvě telata na porážku. Necítili jsme se moc dobře s ozbrojenými týpky za zády a v duchu jsme si představovali ten průšvih, který z toho určitě bude. Holky se pořád snažily těm chlapům vysvětlit, co jsme tam dělali. Že jsme za nimi přijeli až z Prahy jen na oslavu narozenin. Mlely pořád jedna přes druhou, gestikulovaly a pořád něco polsky vykřikovaly. Nezmlkly ani na chvíli. Pozorovali jsme je v němém úžasu. Po chvíli Alžběta prohlásila, že musí nutně na záchod. Nejdřív jí řekli, že to nejde, ale po protestech všech tří žen povolili. Zdálo se ale, že samotnou ji nepustí. Okamžitě spustila hysterickou tirádu a její hlas začal nabírat ječivý tón. Z té smršti polštiny jsme pochytili jen to, že s chlapem na záchod v žádném případě nepůjde.

Po několika minutách bouřlivého dohadování policajti kapitulovali. Každou chvíli pak některá z nich odběhla do houští. Přestože jsme se děsili chvíle, kdy je na policejní stanici prošacují a najdou hromadu materiálů antikomunistické organizace, nepřestávali jsme žasnout nad schopností improvizace, kterou holky celou cestu předváděly.

Dole nás posadili do auta a odvezli na policii do Zakopaného. Při následné prohlídce ale nenašli vůbec nic závadného. Holkám se veškeré věci, které nám přinesly, podařilo během cesty dolů poschovávat pod kameny a zahrabat v kosodřevině. To byly ty jejich potíže a akutní potřeba jít po cestě dolů několikrát na záchod. Hned nás od nich oddělili a po důkladné prohlídce skončily v cele na druhé straně budovy, kde zůstaly 24 hodin. To jsme se ale dozvěděli až mnohem později. My s bráchou jsme ale takové štěstí neměli. Sebrali nám hodinky, brýle, tkaničky z pohorek a svlečené do spodního prádla nás zavřeli. Seděli jsme v polském vězení tři dny a dvě noci. Dostali jsme každý jen kousavou vojenskou deku, která nejspíš nikdy nebyla v pračce, a něco málo k jídlu. Pořád jsme se ptali, co jsme udělali a že chceme zavolat na zastupitelský úřad. Nic nám neřekli a zavolat nás nenechali. Třetí den nám vrátili věci, beze slova nás naložili a odvezli na hranice v Lysé Polaně, kde nás předali Slovákům. Ti nás ujišťovali, že se nic neděje, že jen Poláci rádi prudí a ukazují, kdo je tu pánem, a ať jsme v klidu. Došli jsme na vlak a odjeli zpátky do Tater, kde jsme strávili ještě celý týden a z nepříjemného zážitku jsme se za tu dobu docela vzpamatovali.

Po návratu domů nás ale čekalo nepříjemné překvapení v podobě předvolání na Místní národní výbor. Komise byla složená ze samých zasloužilých členů KSČ, a když jsme poslouchali, z čeho jsme obviněni, už jsme se viděli v base. A nebylo toho málo. Ilegální překročení hranic, opuštění republiky, podvratná činnost na území cizího státu a spolupráce s příslušníky takzvané „Solidarity“. Krev v žilách nám pomalu ale jistě tuhla. Teda hlavně bráchovi, který byl na vysoké škole. Mně už nebezpečí vyhazovu nehrozilo, protože ze školy jsem utekl na jaře a teď už jsem chodil do práce.

Po půlhodině výslechu si vzala slovo předsedkyně komise a ředitelka školy, kam jsme oba před pár lety chodili. Naše provinění jsou velmi závažná a oni by přistoupili k exemplárnímu potrestání. Máme ale velké štěstí, že jsme tak nadšení horolezci, vždycky jsme naše město dobře reprezentovali a dosud jsme byli zcela bezúhonní. Nebudou tedy přistupovat k potrestání, ale udělují nám oficiální pokárání. V protokolu jsme podepsali, že věc byla vyřešena domluvou. Ale kdyby se to mělo opakovat, museli by přikročit k přísnému trestu.

Když jsme odcházeli, ještě si nás vzala stranou a pošeptala nám tak, abychom to slyšeli jen my, že to bylo opravdu o fous a brácha by vyletěl ze školy, tak ať už příště neblbneme. Samozřejmě jsme jí to slíbili.

Když jsme pak následující rok ilegálně přecházeli u Tarvisia přes hranici z Jugoslávie do Itálie, abychom mohli vylézt na Tre Cime, doufali jsme, že tentokrát nás už nikdo nechytí. (Michalovo vyprávění z lezení na Tre Cime najdeš tady. O dalších lezeckých zážitcích se rozpovídal i v rozhovoru „Chyťte Coubaly, blázny v bačkorách!“, který jsme publikovali v roce 2016, pozn. red.)

#

Tenhle manželův příběh jsem slyšela už tolikrát, že jsem se o něj odvážila podělit. Ty tkaničky z pohorek, které jim tehdy v base sebrali, bych určitě ještě našla v krabici na půdě. A tak, když někdy večer sedíme na chalupě u krbu, směju se Michalovi, že vlastně mám doma disidenta, pronásledovaného komunistickou mocí. A kdyby tenkrát po revoluci to svoje uvěznění pořádně prodal, mohl dělat třeba ministra.

_______________________

Dočítáš další příspěvek letní čtenářské soutěže. Letošní téma je „To bylo o fous“. Pošli nám také svůj text a fotku – pravidla najdeš tady. Přihlašování končí o půlnoci 31. srpna, pozn. red.