Je začátek dubna a už je to týden, co s Peňou highlajníme a lezeme na červených pískovcových věžích v arizonské Sedoně. Oproti sousednímu Utahu jsme se posunuli o hodinu v čase, ale ze zimy jsme přeskočili rovnou do léta. Místo v péřovkách najednou lezeme bez trička a vyhledáváme stín pod každým kaktusem, které rostou i na špičkách vysokých věží. Sedonu jsem do našeho lezeckého itineráře přidala, když jsem náhodou narazila na fotky jedné z místních spárových cest, která mi na první pohled učarovala. Zjistila jsem, že dokonalá dvojspára tvoří dlouhou třetí délku cesty „Touched by an Angel“ (5.10, 6a fr.), vedoucí ze severní strany věže Earth Angel, která je mnohými považována za nejvyšší pískovcovou věž Severní Ameriky. Se svými cca 243 metry převyšuje o 30 metrů Titan Tower v moabské poušti, nejvyšší ze slavných Fisher Towers. Někteří ale Earth Angel prvenství upírají, jelikož je její základ spojen s vedlejší skálou a nejde proto o volně stojící věž.

Nejvyšší nebo ne, mým hlavním cílem výjimečně není vrchol věže, ale její třetí „nebeská“ spárová délka, jak ji nazývá průvodce. Věž Earth Angel si necháváme na téměř úplný závěr našeho týdne v Sedoně. Noc trávíme v dodávce na prašném a klidném parkovišti, odkud ráno vycházíme k nástupu. Narozdíl od davů turistů nejdeme po pohodlném trailu, ale skáčeme po kamenech v širokém korytě. Takzvaný „wash“ je v poušti oblíbenou přístupovou cestou na všemožná místa, protože jím voda stéká jen po výjimečných letních bouřích. To pak hrozí náhlé záplavy a v úzkých kaňonech už takto zemřel nejeden turista. My s Peňou washům ale moc neholdujeme, protože jsme se už v nejednom ztratili. Většinou proto, že o zatáčku mineme ten správný. Jinak tomu bohužel není ani tentokrát.

Do Mormon kaňonu dojdeme korytem po téměř dvou hodinách skákání po kamenech. Trvá nám to déle, než by mělo, ale to je i tím, že wash je po zimě z části zaplněný vodou z tajícího sněhu. Podle popisu v průvodci máme nakonec odbočovat z hlavního koryta doprava. Bohužel se ale opět unáhlíme a odbočíme asi o 200 metrů dříve. Místo pohodlné vyšlapané cestičky, která vede už asi jen půl hodinky k nástupu, nás tak čekají dvě hodiny trýzně na zerodovaném svahu a následné bolestivé prodírání se ostnatými keři a skrytými kaktusy. Že jdeme špatně, nám dochází až příliš pozdě. Mormon kaňon je i kvůli jeho nedostupnosti stále málo navštěvovaná oblast, i přes jeho obrovský potenciál a velké množství krásných cest na věže všech tvarů a velikostí. Horší nástup jsme proto čekali. Když se konečně dostáváme potlučení a doškrábaní k severní stěně pod naši cestu, je už téměř půl druhé odpoledne. A protože neznáme cestu zpět, vidina sestupu po tmě se nám ani jednomu moc nezamlouvá.

Domlouváme se proto, že dolezeme ke třetí délce a potom s největší pravděpodobností slaníme. Dáváme si časový limit. Pokud budeme na štandu po „andělské spáře“ později než v 5, tak dál už nepolezeme. Peňa začíná tahat první délku. Spárkou a následným komínem leze rychle a odhodlaně a brzy se mi ztrácí z dohledu. Já se snažím komínem prostrkat co nejrychleji, i když mám na zádech batoh. Nakonec s sebou neseme kromě druhého lana na slanění i bundy na přioblečení, protože v severní stěně je ve studeném větru na Sedonu nebývale chladno. Na štandu se dlouho nezdržím a rovnou pokračuji lehkým traverzem ke štandu za rohem. Doberu Peňu a ten nalézá do další, lehké délky, která na konci vede úzkým vertikálním tunelem (taky jsem moc netušila, co si mám pod tímto popisem představit). Chvíli nás tady sice zdrží vytahování batohu, se kterým bych tunelem neprolezla, celkově máme ale dobrý čas.

Konečně stojíme před mou vysněnou třetí délkou. Je řada na mně. Nebýt toho krátkého traverzu, tak teď bude tahat Peňa. Spáry jsem se lépe naučila lézt teprve nedávno, ve slavném Indian Creeku. Jakékoli obavy a pochybnosti o mé žábě a pěstech ale poměrně úspěšně zaháním a s nadšením se pouštím do dlouhé délky. Ze štandu ještě kousek traverzuji lehkým terénem vlevo, pak už se ale dívám vzhůru na téměř 30 metrů dlouhou „andělskou spáru“. Lezu s nečekaným klidem a jistotou a užívám si každý krok. Adrenalin mě zaplaví až ve chvíli, kdy se spára rozšíří a moje malé ruce (velikosti Lynn Hill) se už musí zatínat v bolestivou pěst. Když už mám ve spáře narvané celé ruce a nemám dostatečně velké frendy, dávám si chvilkovou mentální pauzu. Brzy ale horší místo překonávám a ocitám se opět v žábovém nebi, kde drží jak ruce, tak frendy. „Vidím štand!“ křičím na Peňu o chvíli později. Necítím u toho ale téměř žádnou úlevu, ačkoli frendy mi už došly téměř všechny. Má radost tentokrát pramení převážně z pozitivních pocitů, které jsem zažívala po cestě sem. Ta spára byla opravdu andělská.

„Dobrá práce!“ chválí mě Peňa, když bleskově dolézá ke mně. Zjišťujeme, že je půl 5 a jsme tedy stále v našem časovém limitu. „Tak to zkusíme dolézt, ne?“ říká Peňa a chystá se do odvážné čtvrté délky. Ta je sice o polovinu kratší, než ty předchozí, za to ale vyžaduje notnou dávku morálu. Leze se totiž širočinou, kde se nedá nic založit. Peňův radostný výkřik u štandu je tak úlevou pro nás oba. Poslední délka je už krátká, trochu morálová sportovka maličko převislou stěnkou po dvou nýtkách a chytech, které vůbec nevzbuzují důvěru. Žádný se ale neulomí a my tak napříč všem očekáváním brzy stojíme až na samém vrcholku vysoké věže, ze které je krásnější výhled, než jsem si dokázala představit. Lezení nám paradoxně trvalo jen o 20 minut déle než nástup. Je jasné, kde máme mezery.

Při slanění se okolní skály barví do krásné západové červené. K nástupu a našim věcem se sice ještě za šera dostáváme, sestup už ale za světla nestihneme. Žádné drama se ale naštěstí nekoná. Sestupovou cestičku zvládneme následovat až do washe, ve kterém se potom oba při nečekaných pádech namáčíme. Možná i proto oba další dny proležíme. Andělská spára za ty trable ale stála.