Lynn Hill: „Pořád to jde, kluci!“

„KOUŘOVKA“ NA LYNN

Na tu štíhlou, sval­na­tou, opá­le­nou hol­ku s roz­puš­tě­ný­mi vla­sy a ve fia­lo­vém tíl­ku jsem kou­ka­la celé své dět­ství. Táta – horo­le­zec, sehnal někde její pla­kát a vyle­pil nám ho se ségrou do poko­jíč­ku na stě­nu. Dle toho pla­ká­tu nás učil lézt soko­lí­ka. Nemoh­ly jsme se inspi­ro­vat nikým lep­ším. Když jsme pak na Hru­bi­ci lez­li „Kou­řo­vou ces­tu“ na Dali­bor­ku s její chrak­te­ris­tic­ky pro­hnu­tou spá­rou zdán­li­vě podob­né pla­ká­to­vé „Pan­ca­ke Fla­ke“ na El Capi­ta­nu, táto­vy pove­ly z věže neby­ly: „Chyt­ni to na soko­lí­ka!“ ale: „Lez to na Lynn Hill!“

Ano, pod tou ele­gant­ní a odváž­nou hol­kou z pla­ká­tu v dět­ském poko­jíč­ku bylo napsá­no „Lynn Hill – fre­e­ing the Nose.“ Tato podo­ba Lynn Hill se mně od té doby obtisk­la do pamě­ti. Z Lynn vyza­řo­val pocit abso­lut­ní­ho sou­stře­dě­ní, napros­té­ho kli­du a uchva­cu­jí­cí­ho sebe­vě­do­mí. Byla ve flowč­ku. Něco ze své pod­sta­ty nepřed­sta­vi­tel­né­ho, pro­to­že pod tou­to mojí dět­skou hrdin­kou se roz­pro­stí­ra­la pou­ze rozostře­ná ská­la. Hod­ně rozostře­né ská­ly. Lynn byla pro malou Evu teh­dy fas­ci­nu­jí­cím vzo­rem.

(…)

Dva­cet let poté sto­jím pod umě­lou stě­nou v ame­ric­kém měs­tě Boul­der. Kecám s kámo­šem, když něko­mu omy­lem stoup­nu na lano: „Sor­ry,“ bez­myš­len­ko­vi­tě odpo­vím a kou­kám se, komu jsem zapří­či­ni­la toto lezec­ké faux paux. Pře­de mnou sto­jí drob­ná vyšvi­ha­ná lez­ky­ně star­ší­ho roč­ní­ku, usmě­je se, máv­ne rukou a nalé­zá do pře­vis­lé­ho pro­jek­tu. „Oh shit! To byla Lynn!“ Nevě­říc­ně kou­kám se zalo­me­nou hla­vou do stro­pu a s údi­vem sle­du­ji, jak se můj dět­ský vzor vol­ně pohy­bu­je mořem barev­ných chy­tů smě­rem naho­ru. Na tech­ni­ku soko­lí­ka nedo­šlo, ale z její­ho lezec­ké­ho sty­lu stá­le vyza­řo­va­lo ono pla­ká­to­vé sou­stře­dě­ní, klid, sebe­vě­do­mí a v nepo­sled­ní řadě ver­ti­kál­ní ele­gan­ce.

(…)

Dva týd­ny poté zvo­ním na bran­ku u rodin­né­ho domu poblíž úpa­tí Ska­lis­tých hor. Na zvon­ku je napsá­no: „Lynn Hill“.

„Ty vogi­ne! Já fakt zvo­ním na zvo­nek Lynn Hill!“ říkám si a pro osob­ní potě­še­ní a nebo snad ujiš­tě­ní, že se nejed­ná o sen, zmáčk­nu zvo­nek ješ­tě jed­nou. Ote­vře se pod­krov­ní okno a z něho s úsmě­vem vyhléd­ne má dět­ská legen­da. „Eva! Come in!” mává na mě Lynn a já nesmě­le vstu­pu­ji dovnitř.

VOLNĚ VZLÉTNOUT

Usi­lo­vat o nemož­né je oje­di­ně­lá tou­ha lid­ské­ho jedin­ce. Jejím opa­kem je si říct, že to nejde. Tyto dvě pro­ti­klad­né ener­gie se v lid­ském jedin­ci a v celé jeho spo­leč­nos­ti pře­lé­va­jí už od nepa­mě­ti.

Obe­plout svět, vzlét­nout, cho­dit po Měsí­ci. Vše bylo pou­hou před­sta­vou, dokud se neob­je­vil člo­věk s osob­ním snem. Vizi­o­nář – motýl v oko­vech, kte­rý pro­mě­nil bláz­ni­vou ideu ve sku­teč­nost.

Loni tomu bylo dva­cet pět let, co ame­ric­ká lez­ky­ně, Lynn Hill, jako prv­ní člo­věk v his­to­rii vol­ně pře­lez­la iko­nic­kou ces­tu „the Nose“ na masiv El Capi­ta­na v Yose­mit­ském údo­lí.

Věřit, že to doká­že, byl pro Lynn pri­már­ní pod­nět, aby se o toto úsi­lí pokou­še­la. „Zále­ží, jaký pří­běh si v hla­vě vyprá­víš,“ vysvět­lu­je ve své pra­cov­ně. Se stej­ným osob­ním pře­svěd­če­ním pokra­čo­va­la také o rok poz­dě­ji, kdy v roce 1994 tuto ces­tu zvlád­la za pou­hý den a zapsa­la se tak mezi nej­lep­ší lezec­ké vizi­o­ná­ře, co si kdy na sebe obu­li lezeč­ky.

„It Goes, Boys!“ pro­nes­la po výstu­pu smě­le tato drob­ná žena vel­kých snů.

„Jde to, klu­ci!“

Lynn, co vlast­ně výrok „It Goes, Boys!“ pro tebe a pro lezec­kou komu­ni­tu zna­me­ná?
„It Goes, Boys!“ zna­me­ná, že je to mož­né. „Je to mož­né, klu­ci!“ Teh­dy ten výkon byl vel­mi význam­ný ve smys­lu být ženou a uchá­zet se o prv­ní vol­ný pře­lez něče­ho tak his­to­ric­ké­ho a důle­ži­té­ho.

Věta se sama o sobě vzta­hu­je k momen­tu, když jsem se jed­nou potka­la s Johnem Bacha­rem na vrcho­lu El Capa, kvů­li něja­ké­mu foce­ní pro spon­zo­ry. Bavi­li jsme se jak jinak než o leze­ní a John říká: „Jed­no­ho dne to něja­kej chlap vol­ně vyle­ze.“ To je něco, co jsi do té doby nor­mál­ně sly­še­la oko­lo sebe. Celou svo­ji kari­é­ru jsem poslou­cha­la, jak „něja­kej chlap“ někde něco vyle­zl, udě­lal prv­ní pře­lez. Pokaž­dé se zmi­ňo­va­li v muž­ském rodě. Moje zvo­lá­ní teh­dy bylo tedy pře­to­če­ní dosa­vad­ní­ho vzor­ce myš­le­ní:

„Jde to, klu­ci!“

Vol­ba slo­va „klu­ci“ byla jen tako­vé poš­touch­nu­tí mužů. Mla­dých můžů.

Odkud se bere tvá vnitř­ní tou­ha sna­žit se o nemož­né? Pře­ko­ná­vat limi­ty a dosa­vad­ní spo­le­čen­ské kon­ven­ce?
Je to něco, co jsem pros­tě já. Vždy jsem tako­vá byla. Tuto men­ta­li­tu jsem při­ja­la již jako malá hol­ka. Když jsem byla malá, říka­li mi „hol­ko­kluk“. Domní­vám se, že je to uráž­li­vé. Zpo­chyb­ňo­va­lo to moji identi­tu, sku­teč­nost, že jsem děv­če, že jsem žena. Sko­ro se moh­lo zdát, že jsi o něco méně ženou – jen pro­to, že mám urči­té spor­tov­ní schop­nos­ti.

Sna­ži­la jsem se tím neo­vliv­nit a šla si za tím, co bylo pro mě osob­ně důle­ži­té. Zjis­ti­la jsem, že lidé mi při­su­zu­jí neprav­di­vé nálep­ky a sou­dy. To nej­lep­ší roz­hod­nu­tí pro mě osob­ně bylo násle­do­vat svo­ji vášeň a své nad­še­ní. Vel­mi brzy jsem si uvě­do­mi­la, že bych se nemě­la nechat ovliv­nit úsud­ky dru­hých, kul­tu­rou a jejich tra­di­ce­mi. Když začneš tím­to před­po­kla­dem, tou­to pre­mi­sou a začneš sama zpo­chyb­ňo­vat okol­ní řeči, s nej­vět­ší prav­dě­po­dob­nos­tí dosáh­neš vet­ší osob­ní objek­ti­vi­ty ohled­ně toho, co je mož­né a co moz­ňé není.

Moh­la bys pro­sím při­blí­žit, co před­chá­ze­lo tvým dvě­ma his­to­ric­kým vol­ným pře­le­zům ces­ty „the Nose“ z roku 1993 a 1994?
Popr­vé jsem se poku­si­la o „the Nose“ s brit­ským lez­cem Simo­nem Nadi­nem. Potka­li jsme se v roce 1989, kdy jsme oba dva objíž­dě­li závo­dy svě­to­vých pohá­rů. Oba dva jsme začí­na­li naší kari­é­ru nej­pr­ve s tra­dič­ním leze­ním a až pak se dosta­li ke spor­tov­ní­mu leze­ní.

V Údo­lí jsme se potka­li čty­ři roky poté, v roce 1993, a spon­tán­ně se roz­hod­li pro „the Nose“. Postu­po­va­li jsme naho­ru v čis­tém sty­lu, ale 22. dél­ka „the Gre­at Roof“ (v té době ješ­tě vol­ně nepře­le­ze­ná, pozn. aut.), nás poza­sta­vi­la. Zkou­še­li jsme tu strop­ní ten­kou spá­ru něko­li­krát, ale až napo­tře­tí jsem ji k naše­mu spo­leč­né­mu pře­kva­pe­ní doká­za­la celou zkro­ko­vat a vol­ně pře­lézt. Simon v tom úseku bohu­žel spa­dl, ale to nás neod­ra­di­lo v pokra­čo­vá­ní. Násle­du­jí­cí dél­ky ale byly stej­ně tak nároč­né a nám dochá­ze­la jak síla, tak i jíd­lo. Když jsme dora­zi­li do dél­ky Camp VI s úse­kem „Chan­ging Cor­ners“, byli jsme una­ve­ní a hla­do­ví a nako­nec jsme se roz­hod­li to zaba­lit. Simo­ne odjel zpát­ky domů do Ang­lie a já jsem jela navští­vit svo­ji mámu ve stá­tě Ida­ho. O dru­hý pokus jsem se pak úspěš­ně poku­si­la toho léta s ame­ric­kým lez­cem Bro­o­kem San­da­hlem.

Zají­má mě tvá teh­dej­ší moti­va­ce a vnitř­ní rov­no­vá­ha. Jak jsi doká­za­la pře­ko­nat prvot­ní nezdar a nadchnout se pro dal­ší pokus?
Zpo­čát­ku jsem byla una­ve­ná a demo­ti­vo­va­ná. V ten moment to nevy­pa­da­lo, že by se to dalo vol­ně pře­lézt. Když jsme se vrá­ti­li zpát­ky na zem, vza­la jsem si týden odpo­čin­ku s rodi­nou. Ten čas mi umož­nil psy­chic­ky se odre­a­go­vat a zno­vu pře­mí­tat nad klí­čo­vý­mi pohy­by. Roz­hod­la jsem se, že by stá­lo se za to se do Údo­lí vrá­tit a klí­čo­vé úse­ky zno­vu natré­no­vat. Řek­la jsem si: „Vždyť ‘Chan­ging Cor­ners’ je pře­ci kout! A kaž­dý kout se logic­ky dá vylézt!“

Mám ten­den­ci se kou­kat na věci raci­o­nál­ně. V pří­pa­dě „Chan­ging Cor­ners“ jsem pře­mýš­le­la, že když najdu to správ­né mís­to, měla bych se zapřít do pro­těj­ších hran. Došla jsem k tomu, že ten klíč vyža­do­val vel­mi netra­dič­ní způ­sob lezec­ké kou­to­vé tech­ni­ky. Nako­nec jsem byla vel­mi nad­še­ná, že jsem na řeše­ní a notič­ky při­šla.

FLEXIBILITA MYŠLENEK

Je to tedy tvé ana­ly­tic­ké pře­mýš­le­ní, kte­ré ti pomá­há uti­šit tvé pochy­by – vřís­ka­jí­cí opi­ce v hla­vě? Jak ovlá­dáš nega­tiv­ní roz­mlu­vy ve tvé hla­vě, kte­ré člo­vě­ka, a o to víc lez­ky­ni či lez­ce, doká­ží psy­chic­ky osla­bit?
Roze­zná­vám věci pro to, pro co samy o sobě jsou. Zkou­mám své úsi­lí v růz­ných spor­tov­ních akti­vi­tách či veřej­ných vystou­pe­ních a shle­dá­vám, že musím být pokaž­dé jak spon­tán­ní a fle­xi­bil­ní, tak i uspo­řá­da­ná ve svých myš­len­kách. Ode­hrá­va­jí se ve mně dva roz­díl­né myš­len­ko­vé pohy­by – stej­ně jako se děje při leze­ní.

Čím víc se při­pra­víš na sku­teč­nost, že tě může pohl­tit strach, že se můžeš nechat pře­hl­tit okol­nost­mi, že budeš pochy­bo­vat, že se ocit­neš v nepří­jem­né situ­a­ci, že se roz­ptý­líš… Když si budeš vědo­ma toho vše­ho, tím víc jsi nachys­ta­ná to ovliv­nit. Já se vět­ši­nou při­pra­vím, že se mi toto všech­no může stát a nesna­žím se tomu vzdo­ro­vat. A když mám strach, když mi natí­ká, když si nevím rady, tak násle­du­je krát­ká pauza. Je to tako­vý rese­tu­jí­cí čud­lík. Nazý­vám to myš­len­ko­vý posun. Zasta­vím se a uči­ním men­tál­ní ohod­no­ce­ní – posou­ze­ní situ­a­ce.

Tře­ba se jed­ná o změ­nu lezec­ké pozi­ce, mož­ná mám nato­lik nate­če­no, že jedi­né, co mi zbý­vá, je se podí­vat po nej­bliž­ším chy­tu. Moment sou­stře­dě­ní a pak akce. A nebo na dru­hou stra­nu se může jed­nat o opak – vytře­pat, slézt, změ­nit způ­sob, jakým držím chyt.

Ale pokaž­dé tam je chví­le pau­zy, myš­len­ko­vé přesku­pe­ní. Sna­žím se nadech­nout a rela­xo­vat. Pro­to­že když jsi v momen­tě vyčer­pá­ní, máš sklon k přespří­liš sil­né­mu stis­ku chy­tů, jenž tě vysi­lu­je, na roz­díl od uvol­ně­né­ho úcho­pu. Ztrá­cíš tak ener­gii. Domní­vám se, že celý ten kolo­toč pani­ky začí­ná v momen­tě pře­pja­té­ho ždí­má­ní chy­tů.

Sna­žím si při­po­mí­nat, abych lez­la co nej­vol­ně­ji. Vykle­pá­vat. Dýchat. Být fle­xi­bil­ní v myš­len­kách. Pře­hod­no­co­vat. Dělat dob­rá roz­hod­nu­tí. Pokud máš strach a nachá­zíš se v těž­ké situ­a­ci, mož­ná bys měla slézt. Mož­ná by ses měla podí­vat, kam chceš smě­řo­vat své tělo během pádu. Ty znáš své tělo a jsi si vědo­ma, že se už neu­dr­žíš. Tvá nej­lep­ší mož­nost je pak kon­t­ro­lo­vat svůj pád. Já jsem naštěs­tí tohle nikdy nemu­se­la řešit. Vždy jsem doká­za­la jít do dal­ší­ho kro­ku. Tedy ne vždy. (smě­je se) Jed­nou jsem spadla. Ale vše­o­bec­ně se nejed­ná o hroz­nou situ­a­ci.

Nele­zu, abych se dostá­va­la do těž­kých a nebez­peč­ných situ­a­cí. Lezu, pro­to­že je to můj způ­sob živo­ta. Je to zába­va. Pokud bych se ale měla v kaž­dém momen­tě, kdy jdu lézt, sama sta­vět do rizi­ko­vých situ­a­cí, leze­ní by ten­to pocit zába­vy ztra­til.

Když jsi vol­ně pře­lez­la jako prv­ní člo­věk ces­tu „the Nose“, dosta­lo se ti uzná­ní od lezec­ké komu­ni­ty. Dal­ší vol­ný pře­lez se usku­teč­nil až deset let poté v podá­ní Beth Rod­de­no­vé a Tommy­ho Cal­dwel­la. Proč si mys­líš, že k tomu došlo až po tak dlou­hé době? Vždyť v tvé době bylo Údo­lí plné sou­tě­ži­vé­ho tes­toste­ro­nu a pohy­bo­va­li se tam napří­klad brat­ři Hube­ro­vé, Dean Potter, Hans Flo­ri­ne, Peter Croft, Yuji Hira­ya­ma…
V době mé nej­lep­ší kari­é­ry se vskut­ku v leze­ní pohy­bo­va­lo dost mužů. Navíc se v leze­ní zača­lo závo­dit a závo­dy láka­ly mno­ho lez­ců. Bra­li to jako pří­le­ži­tost ces­to­vat do Evro­py a porov­ná­vat se s míst­ní­mi lez­ci. Snad tedy nebyl čas a pří­le­ži­tost na vel­ké stě­ny. Vlast­ně to byla teh­dy jed­na z nej­lep­ších věcí pro moji gene­ra­ci – pozná­vat leze­ní i skrz sou­těž­ní sfé­ry, kte­ré byly mimo­cho­dem úpl­ně jiné ten­krát, než jsou nyní. Kaž­do­pád­ně si mys­lím, že je vel­mi nároč­né pro koho­ko­liv se pod ten­to pro­jekt v Údo­lí posta­vit, navá­zat se a vzká­zat: „Vyle­zu to vol­ně.“

Nemys­líš, že měli oba­vy, že by byli s tebou, jakož­to lez­ky­ní, srov­ná­vá­ni? Že by neu­spě­li?
Vza­du v hla­vě budeš mít vždyc­ky ten hlas, kte­rý ti bude našep­tá­vat, že to nezvlád­neš. K tomu vše­mu tam budeš mít ješ­tě ten pocit, že tě budou srov­ná­vat a že na tom nejsi stej­ně tak dob­ře jako ti ostat­ní. Upřím­ně si ale mys­lím, že jed­na ces­ta, že jeden pro­jekt, nede­fi­nu­je tvo­ji lezec­kou osob­nos­tí

„The Nose“ je vel­mi spe­ci­fic­ké leze­ní. Je to vel­mi těž­ká ces­ta a navíc se stá­vá vel­mi popu­lár­ní. Tak­že je vel­mi logis­tic­ky nároč­ná. Když jsme to lez­li my, nevzpo­mí­nám si, že by si lidé stě­žo­va­li na pří­tom­nost fix­ních lan v jejich ces­tě. Na dru­hou stra­nu, když jsem to lez­la já, tak jsme tam měli nata­že­ný fix jen na tři dny – pou­ze na dél­ku „Chan­ging Cor­ners“. Ve srov­ná­ní s tím, jak dlou­ho to lidem trvá nyní, jsem nako­nec mile pře­kva­pe­na nad našim výko­nem. Když jsem to minu­lý rok lez­la napo­sle­dy (s Ninou Caprez, kte­rá se neú­spěš­ně sna­ži­la o vol­ný pře­lez, pozn. aut.), tedy 25 let po mém prv­ním pře­le­zu, divi­la jsem se, jak je ta ces­ta nyní nároč­ná. Na dru­hou stra­nu, kdy­by tomu tak neby­lo, byla bych zkla­ma­ná. (smě­je se)

Pře­lézt „the Nose“ vol­ně je vel­mi nároč­ný pro­jekt a vyža­du­je růz­né schop­nos­ti, a to jak logis­ti­ku tra­dič­ní­ho leze­ní, tak i fyzič­ku spor­tov­ní­ho leze­ní. Domní­vám se, že jsem byla nato­lik napřed, pro­to­že jsem za sebou měla obdo­bí závod­ní­ho a spor­tov­ní­ho leze­ní a byla jsem tudíž ve vel­mi dob­ré kon­di­ci. Také jsem se cíti­la kom­fort­ně při leze­ní po vlast­ním.

Ješ­tě bych chtě­la zmí­nit, že média v té době nefun­go­va­la tak efek­tiv­ně jako nyní. Můj výstup byl v době dale­ko před inter­ne­to­vým boo­mem. Nee­xis­to­va­la tako­vá výmě­na zpráv a infor­ma­cí. Někdo musel fyzic­ky pře­nést maga­zín z kon­ti­nen­tu na kon­ti­nent. A nebo se zprá­vy šíři­ly úst­ně.

Nava­zo­va­la jsi se na lano s vel­mi zku­še­ný­mi lez­ci a někte­ří se sta­li tvý­mi nejen lezec­ký­mi part­ne­ry (Lynn Hill cho­di­la s lez­cem Johnem Lon­gem a byla pro­vda­ná za Rus­se Raf­fa, pozn. aut.). Měla jsi někdy potře­bu či pocit, že musíš lézt sil­ně, aby jsi doká­za­la, že pat­říš do sku­pi­ny, do lezec­ké­ho kme­ne?
Ne. Pro­to­že já jsem lez­la sil­ně. Nemu­se­la jsem niko­mu, ani sobě, nic doka­zo­vat. Byl to vel­mi při­ro­ze­ný vývoj a přá­tel­ské pro­stře­dí. Byli jsme kama­rá­di, co spo­lu trá­vi­li vol­né chví­le. Nut­no říct, že jsem zača­la lézt, když mi bylo 14 se svý­mi sestra­mi a bra­t­ry (Lynn je ze sed­mi sou­ro­zen­ců, pozn. aut.). V 16 jsem už měla svo­je vlast­ní auto. Neby­la to žád­ná kva­lit­ní kára. Jed­nou se mi dokon­ce roz­bi­lo na ces­tě do Joshua Tree.

Jez­di­la jsem pak sama a sama jsem vyhle­dá­va­la nové lidi. Ze začát­ku jsem s sebou bra­la své­ho mlad­ší­ho brá­chu a dal­ší jeho kámo­še, ale pak jsem se brzy ve ska­lách sezná­mi­la s dal­ší par­tou lidí, kte­ří se sta­li mými dosa­vad­ní­mi kama­rá­dy. Byla to skvě­lá ban­dič­ka stej­ně smýš­le­jí­cích lidí. Všich­ni jsme měli rádi leze­ní. Tou­ži­li jsme po dob­ro­druž­ství. Žili jsme ze dne na den. A navíc respek­to­va­li teh­dej­ší lezec­kou tra­di­ci.

Můžeš ji popsat?
Šlo o jas­ná pra­vi­dla hry – vel­mi přís­ný lezec­ký styl. Žád­né odse­dá­vá­ní, žád­né žádosti o dobrá­ní a vykle­pá­vá­ní. Spad­neš, spus­tí tě. Byla to sran­da! Navzá­jem jsme se špič­ko­va­li, ale i moti­vo­va­li. Vytvo­ři­li jsme si pev­nou komu­ni­tu s jed­not­ným zájmem. Všich­ni jsme teh­dy byd­le­li v Los Ange­les. Já tam cho­di­la do ško­ly, ostat­ní do prá­ce. Do Joshua Tree jsme uni­ka­li před rea­li­tou. Nyní jsou všich­ni už v důcho­du a žijí na plný úva­zek v Joshua Tree, či jiných lezec­kých oblas­tech.

MALÉ PRSTY DRTÍ „GREAT ROOF“

Z Joshua Tree zpát­ky do Yose­mit­ské­ho údo­lí. Sou­čas­ný úspěch Ale­xe Hon­nol­da je laic­ký­mi main­stre­a­mo­vý­mi médii při­su­zo­ván Ale­xo­vým vel­kým rukám a malé amy­g­da­le (mozko­vá struk­tu­ra, kte­rá ovliv­ňu­je pocit stra­chu, pozn. aut.). Tvůj úspěch z „the Nose“ byl para­dox­ně při­su­zo­ván tvým malým rukám. Zna­me­ná to tedy, že máš vel­kou amy­g­da­lu?
(smě­je se) Řek­la bych, že mám prav­dě­po­dob­ně vcel­ku nor­mál­ní amy­g­da­lu. Samo­zřej­mě, že poci­ťu­ji strach, ale doká­žu ho kon­t­ro­lo­vat. Sna­žím se, aby mě pocit stra­chu nepře­mohl. Když Ale­xe teh­dy zkou­ma­li, jeho reak­ce se pro­lí­na­la do roz­svě­cu­jí­cí­ho se světýl­ka. V mém pří­pa­dě by kon­t­rol­ka urči­tě nešla do plných, ale byla by rov­no­měr­ná. Světýl­ko by pobli­ká­va­lo, ale žárov­ka by neprask­la.

A co se týká mezi­lid­ských vzta­hů, kte­ré byly v té sou­vis­los­ti s Ale­xem také inten­ziv­ně dis­ku­to­vá­ny, tak jsem spíš člo­věk empa­tic­kých vlast­nos­tí. Nachá­zím se v čás­ti spek­tra, kde jsou lid­ské vzta­hy důle­ži­té.

A co ty ruce? Poví­dá se, že malé prs­ty můžou být výho­dou v dél­ce „the Gre­at Roof”, kte­rá má ten­kou strop­ní spá­ru. Mys­líš si, že tvé ruce a tvá drob­ná posta­va byly výho­dou?
Zní to zvlášt­ně, ale bylo tomu nao­pak. Když jsem byla ve stro­pě „the Gre­at Roof“, bylo to pro mě nároč­něj­ší než pro mého part­ne­ra. Simo­ne mohl stát na niž­ších stu­pech, kdež­to já jsem muse­la být v té sek­ven­ci celá při­hr­be­ná. Doce­la nepří­jem­ná pozi­ce. Vůbec jsem si to neu­ži­la. Říka­la jsem si: „To je hrůza!“ Byly tam dvě prs­tov­ky. Neby­ly to ani díry. Jen lehce ote­vře­né spá­ry. A ty v tom sto­jíš takhle (uka­zu­je kro­ky a krou­tí se, pozn. red.). Dost nepří­jem­né. Takhle (nata­hu­je se ješ­tě víc). Malé prs­ty, ale dlou­hé přeša­hy. Tak­že ne. Neřek­la bych, že jsem měla něja­kou výho­du.

Zrov­na před­vá­díš kon­krét­ní kro­ky. Doká­žeš si teď z hla­vy vzpo­me­nout na přes­né notič­ky pro „Gre­at Roof“?
Teď už úpl­ně přes­ně ne. Teh­dy jsem to měla samo­zřej­mě nakro­ko­va­né. Pou­ží­vám čas­to vizu­a­li­za­ci. Když se mi poda­ří roz­luš­tit kro­ky, tak o nich poslé­ze pře­mýš­lím a sna­žím se je obtisk­nout do mys­li. Říká se, že vizu­a­li­za­ce je stej­ně tak efek­tiv­ní, jako fyzic­ký pohyb sám o sobě. Pakli­že si v tom stro­pě vzpo­me­neš na všech­ny kro­ky a doká­žeš vtěs­nat třís­la dosta­teč­ně vyso­ko a chyt­neš tu hra­nu, máš paže roz­ta­že­né jako kříž. No a pak násle­du­je doce­la sle­pý pohyb za hra­nu, kam poklá­dáš nohu více­mé­ně intu­i­tiv­ně. V celé téhle sek­ven­ci je straš­ně důle­ži­té zatnout bři­šá­ky. Teď, když jsem tam byla minu­lý rok s Ninou Caprez, tak jsem zjis­ti­la, že jsem ten sil­ný střed těla ztra­ti­la během těho­ten­ství a poro­du. Bři­cho ti zesláb­ne zejmé­na, když ti do něj vje­dou kud­lou.

NEZKROKOVANÝ KOUT

Zmí­ni­la jsi vizu­a­li­za­ci. Věno­va­la ses jí před tvým úspěš­ným pře­le­zem „the Nose“ s Bro­o­kem Sand­ha­lem v létě 1993?
Neby­lo to jenom o vizu­a­li­za­ci. Jed­na­lo se o celých dva­cet let mé dosa­vad­ní lezec­ké zku­še­nos­ti. Kdyz̆ jsem lez­la v Evro­pě, tré­no­va­la jsem vel­mi těž­ké kro­ky a muse­la celé ty sek­ven­ce napo­jit. Zkou­šet to dva­krát, tři­krát. Mys­lím si, že tato zku­še­nost mi naho­ře v dél­kách „the Nose“ vel­mi pomoh­la. Při­jít na ty klí­čo­vé kro­ky, celé to zkro­ko­vat, spo­jit a mít navíc fyzič­ku to zvlád­nout bez odpo­čin­ku. Eli­mi­no­vat ztrá­tu ener­gie zby­teč­ný­mi pohy­by. Být víc efek­tiv­ní, lézt to lehce, s lep­ší stra­te­gií cva­ká­ní, s lep­ším dýchá­ním… Vědět také, jaký mat­roš si s sebou vzít do stě­ny. Na to vše jsem byla ve finál­ním poku­su při­pra­ve­ná.

Para­dox­ně jsem dél­ku s „Chan­ging Cor­ners“ nemě­la nikdy nakro­ko­va­nou kom­plet­ně. „Gre­at Roof“ jsem tré­no­va­la se Simo­nem a pak ji vylez­la, ale „Chan­ging Cor­ners“ jsem tré­no­va­la tři dny, ale nezkom­ple­to­va­la jsem ji. (Když se Lynn vrá­ti­la toho léta 1993 do Údo­lí s Bro­o­kem Sand­ha­lem, oba sla­ni­li z vrcho­lu a v klí­čo­vých dél­kách si necha­li fixy k nacvi­čo­vá­ní, pozn. aut.). Roz­luš­ti­la jsem klíč, pocho­pi­la jsem a zvlád­la důle­ži­té kro­ky. Ale během kro­ko­vá­ní bylo vel­ké vedro, a tak mně nezbý­va­lo, než si věřit, že až do toho nastou­pí­me naostro, bude snad chlad­ně­ji a guma na mých lezeč­kách bude víc držet.

Zatím­co tobě nohy v klí­čo­vém bodě nesmek­ly a „Chan­ging Cor­ners“ jsi vylez­la, tvůj par­ťák Bro­ok Sand­hal se pokou­šel o vari­an­tu zle­va, ale nebyl úspěš­ný. Muse­lo to pro něj být nároč­né rado­vat se z tvé­ho úspě­chu a záro­veň vel­mi štěd­ré, že tě i přes své neú­spěš­né cíle pod­po­ro­val i nadá­le v ces­tě.
„The Nose“ byl i jeho cíl. Ale v tako­vých­to chví­lích musíš být rea­lis­tic­ký a upřím­ně se sám sebe zeptat, zda-li na to máš. Při bigwallo­vém leze­ní nemáš ten kom­fort sla­nit dolů, jít spát, uva­řit si, ospr­cho­vat se. Jsi tam naho­ře. Musíš tam fun­go­vat.

Vol­ný pře­lez z roku 1994 byl ale jiný pří­běh. Ve sku­teč­nos­ti jsem se roz­hod­la ho udě­lat za jeden den, pro­to­že jsem o tom výstu­pu chtě­la nato­čit film. Mys­le­la jsem si, že vol­ný pře­lez „The Nose“ za jeden den obo­ha­tí můj film o zají­ma­vou při­da­nou hod­no­tu. A v nepo­sled­ní řadě mě zají­ma­lo, zda-li jsem toho schop­ná.

FILMAŘI VE STĚNĚ

Můžeš nám při­blí­žit ten­to výstup a vlast­ně i fil­mo­vou pro­duk­ci, kte­rá za tím stá­la? Sly­še­la jsem, že se na tebe pár fil­ma­řů vykaš­la­lo, pro­to­že měli strach z výšek.
Bylo to vskut­ku vel­mi nároč­né. Mys­lím si, že to bylo dokon­ce nároč­něj­ší, než si lidé teh­dy uvě­do­mo­va­li. Seběh­lo se plno věcí a celý ten pro­jekt byl vel­mi kom­pli­ko­va­ný. Spous­ta lidí a logis­ti­ky.

Na zákla­dě těch­to vzpo­mí­nek musím oce­nit, jakým způ­so­bem Adam Ond­ra zvlá­dl vylézt „the Dawn Wall“. Vlo­žil se do toho­to pro­jek­tu bez něja­ké vět­ší pod­po­ry. Šel do toho doslo­va odspo­du. A dokon­ce sty­lem, kte­rý mu není tolik vlast­ní. A zvlá­dl to napros­to úžas­ně. Nakro­ko­val si to za týden. Skvě­lý! A to neměl kdo­ví­ja­ký pod­půr­ný tým, co by mu posí­lal naho­ru do štan­du lezeč­ky vytva­ro­va­ný k jeho napros­té potře­bě. Zvlá­dl to s pro­střed­ky, kte­ré měl dostup­né. Pros­tě tam při­šel a vyle­zl to.

Někde jsem čet­la, že jsi se s Ada­mem Ond­rou v minu­los­ti bavi­la a ponou­ka­la jsi ho, aby zku­sil „the Nose“ na onsi­ght. Adam do toho nale­zl se svým tať­kou Mirosla­vem Ond­rou, ale onsi­ght pře­ka­zi­ly opět ty nároč­né dél­ky „the Gre­at Roof“ a „Chan­ging Cor­ners“. Jaký máš vlast­ně k Ada­mo­vi vztah a co si mys­líš, že má ješ­tě před sebou?
V prvé řadě si Ada­ma vel­mi vážím po lid­ské strán­ce, jakož­to oso­by. Mys­lím si, že je důle­ži­té, jak jed­náš – jaký jsi člo­věk. No a samo­zřej­mě Ada­ma obdi­vu­ji. Kaž­dý ho obdi­vu­je, nebo by měl! Když ho pozo­ru­ješ lézt – je ohro­mu­jí­cí.

Poštěs­ti­lo se mu, že ho od dět­ství bra­li rodi­če do skal, a měl tudíž už od raných let spous­tu pří­le­ži­tos­tí lézt v růz­ných lezec­kých oblas­tech. Mys­lím si, že je vel­mi pokor­ný a cíle­vě­do­mý a neu­stá­le se sna­ží zlep­šo­vat. Mož­ná jen na můj vkus troš­ku víc kři­čí. To je troš­ku úsměv­né. Lidé ten křik mož­ná při­jí­ma­jí jinak, než je zamýš­len. Já také kři­čím, když lezu, ale ne tolik.

Exis­tu­je mno­ho růz­ných kři­ků. Tře­ba ten jako při úde­ru kara­te: „PASAAAT!“ To tře­ba pomá­há. To ti dodá­vá sílu. No pak ale exis­tu­je křik ze zou­fal­ství, z nezda­ru. Rozu­mím tomu. Pro krát­ký moment můžeš být nešťast­ný. Já jsem ale už ve fázi lezec­ké kari­é­ry, kdy se nechci zahl­tit emo­ce­mi a frustra­cí v oka­mži­ku neú­spě­chu. Mož­ná jsem chví­li smut­ná a není mi do řeči, ale pak tu emo­ci setře­pu a jdu do toho zno­vu. Adam to vlast­ně doka­zu­je taky. Pra­cu­je na svých pro­jek­tech tak dlou­ho, až je pros­tě dokon­čí. Když jseš lezec Ada­mo­vých kva­lit, tato osob­ní hou­žev­na­tost je jedi­ná ces­ta, jak dosáh­nout dal­ší úrov­ně.

KECÁNÍ POD SKALOU…

V roce 1989 jsi při leze­ní ve Fran­cii spadla. Co se teh­dy sta­lo?
Byli jsme s mým part­ne­rem Rus­sem Raf­fou v Buou­xu ve Fran­cii a celý ten lezec­ký výlet jsem na kon­ci ces­ty cvaka­la pou­ze slaňák. Můj part­ner Russ po mně tedy jen vycva­ká­val pres­ky z bor­há­ků a když dole­zl naho­ru, tak jsem ho potom jenom dobra­la a spus­ti­la. Když lezl on, tak dával naho­ře ješ­tě pres­ky, tak­že když jsem lez­la po něm, muse­la jsem se cvak­nout do odsed­ky a pře­vá­zat se. Posled­ní den jsme se roz­hod­li, že si dáme ješ­tě před Rus­so­vým odle­tem pár cest. Russ vyvá­děl, ale naho­ře najed­nou cvakl lano napří­mo do slaňá­ku. Ta ces­ta byla jed­no­du­chá a já si řek­la, že si ji dám jen na dopink­nu­tí v péřov­ce na dru­hém. Vzpo­mí­nám si, že jsem pře­mýš­le­la, zda-li si tu péřov­ku mám sun­dat a nebo ne. „Hmmmm, nechám si ji,“ roz­hod­la jsem se.

Když jsem pro­ta­ho­va­la lano sedá­kem, abych se navá­za­la, uvě­do­mi­la jsem si, že mám lezeč­ky opo­dál, a tak jsem nevě­do­mě pře­ho­di­la kon­cen­t­ra­ci na lezeč­ky a šla si pro ně. V ten moment jsem se ješ­tě navíc necha­la roz­ptý­lit opo­dál sto­jí­cí lez­ky­ní a zača­ly jsme se spo­lu bavit. Vza­la jsem boty, dokon­či­la jsem větu a šla pod ská­lu.

Russ mě měl už v jis­tít­ku a to byl ten moment, kdy jsem se roz­hod­la nechat si péřov­ku. Očis­ti­la jsem si boty a pro­to­že jsem lez­la na rybu, necí­ti­la jsem, že by lano ode mě odchá­ze­lo. Stou­pa­lo se mnou naho­ru. Když jsem dolez­la naho­ru, pro­cvak­la jsem lano do slaňá­ku a kouk­la jsem se dolů na své­ho jis­ti­če. Ta stej­ná lez­ky­ně, se kte­rou jsem se bavi­la, se teď bavi­la s mým jis­ti­čem. Domní­va­la jsem se, že Russ nedá­vá pozor, a tak jsem zatáh­la za spod­ní lano, abych ho upo­zor­ni­la, že už jsem naho­ře. Ten­to tah, ale uvol­nil lano v mém úvaz­ku. Svůj uzel jsem totiž nikdy nedo­kon­či­la. Jen jsem ho pro­táh­la oky úvaz­ku.

Ve stej­ný moment si záro­veň sedám a pak už vidím jen tře­pe­ta­jí­cí se lis­ty stro­mu. A já pře­mýš­lím, že bych měla mané­v­ro­vat smě­rem k tomu stro­mu a zpo­ma­lit tak svůj pád. Jak jsem chy­ti­la rukou větev stro­mu, vyho­di­la jsem si loket. Dopadla jsem tvr­dě na zadek a násled­ně se v bez­vě­do­mí sku­tá­le­la obli­če­jem mezi dva šut­ry. Měla jsem ale štěs­tí. (Pád byl dlou­hý 25 met­rů. Lynn Hill si zlo­mi­la pou­ze kost v noze, pozn. aut.) Šest týd­nů na to jsem už zno­vu lez­la. No, a od té doby si dávám pozor, abych si pokaž­dé peč­li­vě zkon­t­ro­lo­va­la uzel.

Tato neho­da se ti sta­la, když jsi byd­le­la ve Fran­cii. Kro­mě Evro­py jsi ces­to­va­la a žila i v blíz­kos­ti dal­ších slav­ných lezec­kých oblas­tí – Němec­ko, Cali­for­nie, Gunks, teď colo­rád­ský Boul­der. Co tě při­ved­lo k tomu, aby ses sem pře­stě­ho­va­la?
Kro­mě toho, že zde žije ta nej­vět­ší lezec­ká komu­ni­ta v celých Spo­je­ných stá­tech a je zde plno leze­ní v blíz­kos­ti měs­ta, je to také cen­t­rál­ně situ­o­va­né měs­to v USA s dobrou dostup­nos­tí. V Boul­de­ru je živo a je to vel­mi pro­gre­siv­ní měs­to. Poli­tic­ky smě­řu­je dole­va a je zde pod­stat­ná spi­ri­tu­ál­ní komu­ni­ta. Lidé, co si cení pří­ro­dy a její ochra­ny, co se sna­ží žít efek­tiv­ně. Fir­my, kte­ré při­chá­zí s nový­mi tech­no­lo­gi­e­mi, jak zmír­nit sou­čas­né kli­ma­tic­ké změ­ny. Hned za bará­kem můžu jít vyven­čit psa bez vodít­ka. Což bych vlast­ně nemě­la. (smě­je se). Žije se zde hez­ky. Mám zde syna, psa, koč­ku, ješ­těr­ku a hada.

Jak jsi říka­la, zde v Boul­de­ru žije hod­ně lez­ců. Kro­mě tebe, tře­ba i mla­dič­ká a talen­to­va­ná Mar­go Hayes, kte­rá se tu pří­mo naro­di­la. Mar­go vylez­la v roce 2017 špa­něl­skou ces­tu „La Ram­b­la“ a sta­la se tak prv­ní ženou, kte­rá vylez­la 9a+. Ty Mar­go znáš, byla jsi pří­tom­ná jejím začát­kům, čas­to spo­lu leze­te. Co nám můžeš říct o jejím vývo­ji?
Mar­go je úžas­ná a vel­mi talen­to­va­ná lez­ky­ně ochot­ná dát leze­ní vše. Neznám niko­ho jiné­ho, kdo do své­ho úsi­lí věnu­je tolik ener­gie jako Mar­go. Sto­pro­cent­ní odhod­lá­ní. Na dru­hou stra­nu si mys­lím, že ten­to zápal je i její dru­hou stra­nou min­ce. Pro tré­nink udě­lá vše, co je mož­né.

Když jsem závo­di­la já, tak můj spor­tov­ní život byl spíš tako­vé prázd­ni­no­vé leze­ní. Žila jsem ve Fran­cii a sna­ži­la jsem se tuto pří­le­ži­tost vyu­žít k pozná­vá­ní nové­ho mís­ta a nové kul­tu­ry. Byla to sran­da a zába­va. Odpo­čin­ko­vé dny byly o tom jít se pro­jít na far­mář­ské trhy a sezna­mo­vat se s míst­ní­mi. Půj­čo­va­la jsem si kníž­ky ze škol­ních kniho­ven, abych se nau­či­la fran­couz­šti­nu a fran­couz­ský země­pis. Bylo to pro mě vel­mi inspi­ra­tiv­ní – být sou­čás­tí toho vše­ho. Být sou­čás­tí nové komu­ni­ty.

Mys­lím si, že když se pohy­bu­ješ v elit­ní spor­tov­ní kate­go­rii, už nemáš tolik času na dal­ší věci oko­lo sebe. Když žila Mar­go ve Fran­cii a my jsme se potka­ly na závo­dech v Itá­lii, zepta­la jsem se jí: „S kým teď lezeš?“ „Více­mé­ně s nikým, cho­dím na stě­nu své uni­ver­zi­ty sama,“ odpo­vě­dě­la Mar­go. „Wow,“ říka­la jsem si, „to je tak osa­mě­lé.“ Napros­tý opak mé zku­še­nos­ti. Já jsem během své­ho „prázd­ni­no­vé­ho leze­ní“ potká­va­la plno lidí.

Zmi­ňo­va­la jsem se o tom Robyn Erbes­field-Rabou­tou, své býva­lé sou­peř­ce a nyněj­ší tre­né­r­ce Mar­go, kte­rá taky žije a tré­nu­je dal­ší mla­dé nadě­je tady v Boul­de­ru, a ta mi říka­la: „Ale víš, Lynn, vždyť my jsme taky tré­no­va­ly. A tré­no­va­ly jsme tvr­dě.“ Asi má prav­du, ale stej­ně si pama­tu­ji, že jsme byly víc v poho­dě – víc uvol­ně­ní.

Nehledĕ na to si mys­lím, že kro­mě fyzič­ky je stej­ně tak důle­ži­té, jaký máš pohled na věc, a co se ode­hrá­vá ve tvé hla­vě. S jakým posto­jem se díváš na to své 7b+, nebo 7c. Navíc lezec­ká obtíž­nost je straš­ně sub­jek­tiv­ní a rela­tiv­ní. Zále­ží na typu ská­ly. 7c může být vel­mi, vel­mi obtíž­né po malých chy­tech – po hran­kách, kte­ré ani nevi­díš. Nao­pak jiné sedm céč­ko může být pře­vis­lá ces­ta, po vět­ších namá­go­va­ných chy­tech, kde přes­ně víš, kam jít.

Nako­nec je to stej­ně všech­no jen o tom, jak na svůj pro­jekt nahlí­žíš, co si o tom mys­líš, a jaký pří­běh si v hla­vě vyprá­víš.

MATKU NEZASTAVÍŠ

Boul­der se stal nejen tvým novým domo­vem, ale také domo­vem tvé­ho nyní už sedm­nác­ti­le­té­ho syna Owen­se. Jak moc tě mateř­ství změ­ni­lo a ovliv­ni­lo tvé leze­ní?
Vrá­tit se zpět k leze­ní nebyl vůbec žád­ný pro­blém. Už když jsem koji­la, tak jsem dost a tvr­dě lez­la. Kaž­do­pád­ně být mat­kou a pro­fe­si­o­nál­ní spor­tov­ky­ní záro­veň je vel­mi nároč­né. Spolec̆nost před­po­klá­dá, že se mat­ky ujmou vět­ši­ny domá­cích pra­cí, navíc v momen­tě mateř­ství jde cena pro­fe­si­o­nál­ní spor­tov­ky­ně-mat­ky dolů. Spon­zo­ři nejsou nad­še­ní, když jim spor­tov­ky­ně otě­hot­ní. Zrov­na dneska ráno jsem čet­la člá­nek ame­ric­ké atlet­ky Aly­sia Mon­ta­ño Nike told me to dre­am cra­zy until i wan­ted to have a baby („Fir­ma Nike mi říka­la, ať mám vel­ké sny, až do té doby, co jsem otě­hot­ně­la“) v The New York Times. Můj život to potr­vzu­je.

Usi­lov­ně na něčem pra­cu­ješ, ale vět­ši­nu pří­le­ži­tos­tí zís­ká­va­jí muži. A nejed­ná se o to, že ty jako žena tu pří­le­ži­tost nechceš. Ona ti totiž ta pří­le­ži­tost ani neby­la nabíd­nu­ta. Mys­lím si, že teď je dob­rá doba, aby se toto téma veřej­ně řeši­lo. V tom je hnu­tí #metoo důle­ži­té.

Co se týče mého osob­ní­ho mateř­ství, je to věc vyba­lan­co­vá­ní všech zod­po­věd­nos­tí, kte­ré jako máma syna mám. Mít dítě zna­me­ná, posu­nout své vlast­ní potře­by a ambi­ce za potře­by toho dítě­te. Jsou tak zra­ni­tel­ní. Jsou to malé lid­ské bytos­ti. Být mámou je zce­la nové dob­ro­druž­ství.

Jsem si vědo­ma, že jsem během své­ho živo­ta pro­ži­la plno zážit­ků a skrz leze­ní pro­ces­to­va­la kus svě­ta. Nyní se ale cítím, že se mohu zasta­vit a vrá­tit něco nazpět. Být pří­tom­na pro tuto svo­ji oso­bu. Když jsem byla mla­dá, byla jsem dost zane­prázd­ně­ná a vel­mi mno­ho jsem ces­to­va­la, nebyl čas se zasta­vit. Osob­ně si mys­lím, že jsem udě­la­la dob­ře – počka­la si na moment, až poznám svět, a pak se tepr­ve usa­di­la. I když je prav­da, že se věci v mém živo­tě nezpo­ma­li­ly a že jsem stá­le v jed­nom kole.

Tvůj syn Owens milu­je ska­te­bo­ar­ding. Baví ho leze­ní?
Krom ska­te­bo­ar­din­gu milu­je i par­kour. Leze­ní ho tolik neza­jí­má. Troš­ku ho nadchnul bas­ket­ball, pro­to­že jeho kama­rád ho hra­je. Pak máme na zahra­dě tram­po­lí­nu, na kte­ré dělá celou šká­lu hustých tri­ků. Mys­lím si, že by mohl být vel­mi dob­rým lez­cem, ale leze­ní ho teď tolik neza­jí­má.

Jeden z tvých posled­ních pře­le­zů, kte­rý si vyslou­žil medi­ál­ní pozor­nost, byla tech­nic­ká ces­ta „the Orb“ v neda­le­kém Boul­der Cany­o­nu, ohod­no­ce­na jako 8a. Poté, co jsi ces­tu vylez­la, jsi vtip­ně vyu­ži­la situ­a­ce a slov­ní hříč­ky a pro­nes­la: „It still goes, Boys!“ tedy: „Pořád to jde, klu­ci!“
Ano, byl to jen vtip. Lez­li jsme s mým kámo­šem Kylem, kte­rý celé naše sna­že­ní natá­čel. Kyle má rád sran­du, a tak když jsem ces­tu pře­lez­la, řek­la jsem tu větu snad kvů­li němu, než kvů­li čemu­ko­liv jiné­mu.

Pro mě osob­ně ta ces­ta neby­la kdo­ví­jak důle­ži­tá. Nesna­ži­la jsem se před­vá­dět a hlá­sat do svě­ta: „Kouk­ni, jak sil­ně lezu.“ Dokon­ce si mys­lím, že mám teď v sou­čas­nos­ti na těž­ší ces­ty. Ale i tak to byla nároč­ná ces­ta s boul­de­ro­vým klí­čem. Těž­ká sek­ven­ce. Není to pří­liš dlou­há lin­ka, ale stej­ně se tam potý­káš se silo­vý­mi kro­ky. Tak­že jsem nako­nec byla doce­la nad­še­ná.

Pros­tě to doka­zu­je, že to „stá­le jde, klu­ci!“ Co dal­ší­ho tě čeká v blíz­ké či dale­ké budouc­nos­ti, Lynn?
Fůra dal­ších růz­ných pro­jek­tů. Jde o plno věcí, kte­ré chci stih­nout. V prvé řadě se musím sta­rat o domác­nost. Pak mám roz­dě­la­ná videa, kte­rá chci dokon­čit pro svůj mul­ti­me­di­ál­ní pro­jekt. Mám pořá­dat něko­lik worksho­pů a zúčast­nit se růz­ných před­ná­šek. Napsat pár člán­ků. Odpo­vě­dět lidem, co se mnou chtě­jí dělat roz­ho­vo­ry, ale já na ně nemám čas a bohu­žel mno­hé z nich musím odmít­nout.

Je to pro mě nároč­né zvlád­nout všech­ny tyto úko­ly a ješ­tě cho­dit lézt. Chtě­la bych také dokon­čit pár nápa­dů pro svo­ji boul­de­rov­ku. Pře­mýš­lím také, že bych zača­la se svo­jí osob­ní oděv­ní znač­kou. Je toho vše­ho vskut­ku hod­ně, tak­že mě napa­dá, že už budu muset odběh­nout, abych to všech­no stih­la. (smě­je se)