Lynn Hill: „Pořád to jde, kluci!“

Procházíme s Lynn a jejím psem okolo terárka s hadem do strohé pracovny s výhledem na hory. Vytahuji plechovky kokosové vody a krabičku borůvek. Nabízím sváču, otevírám poznámky a zapínám diktafon

TEXT: EVA KRCHOVÁ FOTO: ARCHIV LYNN HILL, FREYTAG AND BERNDT, EVA KRCHOVÁ, STANDA MITÁČ
| ZÁŘÍ 2019

„KOUŘOVKA“ NA LYNN

Na tu štíhlou, svalnatou, opálenou holku s rozpuštěnými vlasy a ve fialovém tílku jsem koukala celé své dětství. Táta – horolezec, sehnal někde její plakát a vylepil nám ho se ségrou do pokojíčku na stěnu. Dle toho plakátu nás učil lézt sokolíka. Nemohly jsme se inspirovat nikým lepším. Když jsme pak na Hrubici lezli „Kouřovou cestu“ na Daliborku s její chrakteristicky prohnutou spárou zdánlivě podobné plakátové „Pancake Flake“ na El Capitanu, tátovy povely z věže nebyly: „Chytni to na sokolíka!“ ale: „Lez to na Lynn Hill!“

Ano, pod tou elegantní a odvážnou holkou z plakátu v dětském pokojíčku bylo napsáno „Lynn Hill – freeing the Nose.“ Tato podoba Lynn Hill se mně od té doby obtiskla do paměti. Z Lynn vyzařoval pocit absolutního soustředění, naprostého klidu a uchvacujícího sebevědomí. Byla ve flowčku. Něco ze své podstaty nepředstavitelného, protože pod touto mojí dětskou hrdinkou se rozprostírala pouze rozostřená skála. Hodně rozostřené skály. Lynn byla pro malou Evu tehdy fascinujícím vzorem.

(…)

Dvacet let poté stojím pod umělou stěnou v americkém městě Boulder. Kecám s kámošem, když někomu omylem stoupnu na lano: „Sorry,“ bezmyšlenkovitě odpovím a koukám se, komu jsem zapříčinila toto lezecké faux paux. Přede mnou stojí drobná vyšvihaná lezkyně staršího ročníku, usměje se, mávne rukou a nalézá do převislého projektu. „Oh shit! To byla Lynn!“ Nevěřícně koukám se zalomenou hlavou do stropu a s údivem sleduji, jak se můj dětský vzor volně pohybuje mořem barevných chytů směrem nahoru. Na techniku sokolíka nedošlo, ale z jejího lezeckého stylu stále vyzařovalo ono plakátové soustředění, klid, sebevědomí a v neposlední řadě vertikální elegance.

(…)

Dva týdny poté zvoním na branku u rodinného domu poblíž úpatí Skalistých hor. Na zvonku je napsáno: „Lynn Hill“.

„Ty vogine! Já fakt zvoním na zvonek Lynn Hill!“ říkám si a pro osobní potěšení a nebo snad ujištění, že se nejedná o sen, zmáčknu zvonek ještě jednou. Otevře se podkrovní okno a z něho s úsměvem vyhlédne má dětská legenda. „Eva! Come in!” mává na mě Lynn a já nesměle vstupuji dovnitř.

Lynn Hill po letech v délce „Changing Corners“ cesty „the Nose“


VOLNĚ VZLÉTNOUT

Usilovat o nemožné je ojedinělá touha lidského jedince. Jejím opakem je si říct, že to nejde. Tyto dvě protikladné energie se v lidském jedinci a v celé jeho společnosti přelévají už od nepaměti.

Obeplout svět, vzlétnout, chodit po Měsíci. Vše bylo pouhou představou, dokud se neobjevil člověk s osobním snem. Vizionář – motýl v okovech, který proměnil bláznivou ideu ve skutečnost.

Loni tomu bylo dvacet pět let, co americká lezkyně, Lynn Hill, jako první člověk v historii volně přelezla ikonickou cestu „the Nose“ na masiv El Capitana v Yosemitském údolí.

Věřit, že to dokáže, byl pro Lynn primární podnět, aby se o toto úsilí pokoušela. „Záleží, jaký příběh si v hlavě vyprávíš,“ vysvětluje ve své pracovně. Se stejným osobním přesvědčením pokračovala také o rok později, kdy v roce 1994 tuto cestu zvládla za pouhý den a zapsala se tak mezi nejlepší lezecké vizionáře, co si kdy na sebe obuli lezečky.

„It Goes, Boys!“ pronesla po výstupu směle tato drobná žena velkých snů.

„Jde to, kluci!“

Lynn, co vlastně výrok „It Goes, Boys!“ pro tebe a pro lezeckou komunitu znamená?
It Goes, Boys!“ znamená, že je to možné. „Je to možné, kluci!“ Tehdy ten výkon byl velmi významný ve smyslu být ženou a ucházet se o první volný přelez něčeho tak historického a důležitého.

Věta se sama o sobě vztahuje k momentu, když jsem se jednou potkala s Johnem Bacharem na vrcholu El Capa, kvůli nějakému focení pro sponzory. Bavili jsme se jak jinak než o lezení a John říká: „Jednoho dne to nějakej chlap volně vyleze.“ To je něco, co jsi do té doby normálně slyšela okolo sebe. Celou svoji kariéru jsem poslouchala, jak „nějakej chlap“ někde něco vylezl, udělal první přelez. Pokaždé se zmiňovali v mužském rodě. Moje zvolání tehdy bylo tedy přetočení dosavadního vzorce myšlení:

„Jde to, kluci!“

Volba slova „kluci“ byla jen takové poštouchnutí mužů. Mladých můžů.

Odkud se bere tvá vnitřní touha snažit se o nemožné? Překonávat limity a dosavadní společenské konvence?
Je to něco, co jsem prostě já. Vždy jsem taková byla. Tuto mentalitu jsem přijala již jako malá holka. Když jsem byla malá, říkali mi „holkokluk“. Domnívám se, že je to urážlivé. Zpochybňovalo to moji identitu, skutečnost, že jsem děvče, že jsem žena. Skoro se mohlo zdát, že jsi o něco méně ženou – jen proto, že mám určité sportovní schopnosti.

Snažila jsem se tím neovlivnit a šla si za tím, co bylo pro mě osobně důležité. Zjistila jsem, že lidé mi přisuzují nepravdivé nálepky a soudy. To nejlepší rozhodnutí pro mě osobně bylo následovat svoji vášeň a své nadšení. Velmi brzy jsem si uvědomila, že bych se neměla nechat ovlivnit úsudky druhých, kulturou a jejich tradicemi. Když začneš tímto předpokladem, touto premisou a začneš sama zpochybňovat okolní řeči, s největší pravděpodobností dosáhneš vetší osobní objektivity ohledně toho, co je možné a co mozňé není.

Mohla bys prosím přiblížit, co předcházelo tvým dvěma historickým volným přelezům cesty „the Nose“ z roku 1993 a 1994?
Poprvé jsem se pokusila o „the Nose“ s britským lezcem Simonem Nadinem. Potkali jsme se v roce 1989, kdy jsme oba dva objížděli závody světových pohárů. Oba dva jsme začínali naší kariéru nejprve s tradičním lezením a až pak se dostali ke sportovnímu lezení.

V Údolí jsme se potkali čtyři roky poté, v roce 1993, a spontánně se rozhodli pro „the Nose“. Postupovali jsme nahoru v čistém stylu, ale 22. délka „the Great Roof“ (v té době ještě volně nepřelezená, pozn. aut.), nás pozastavila. Zkoušeli jsme tu stropní tenkou spáru několikrát, ale až napotřetí jsem ji k našemu společnému překvapení dokázala celou zkrokovat a volně přelézt. Simon v tom úseku bohužel spadl, ale to nás neodradilo v pokračování. Následující délky ale byly stejně tak náročné a nám docházela jak síla, tak i jídlo. Když jsme dorazili do délky Camp VI s úsekem „Changing Corners“, byli jsme unavení a hladoví a nakonec jsme se rozhodli to zabalit. Simone odjel zpátky domů do Anglie a já jsem jela navštívit svoji mámu ve státě Idaho. O druhý pokus jsem se pak úspěšně pokusila toho léta s americkým lezcem Brookem Sandahlem.

Zajímá mě tvá tehdejší motivace a vnitřní rovnováha. Jak jsi dokázala překonat prvotní nezdar a nadchnout se pro další pokus?
Zpočátku jsem byla unavená a demotivovaná. V ten moment to nevypadalo, že by se to dalo volně přelézt. Když jsme se vrátili zpátky na zem, vzala jsem si týden odpočinku s rodinou. Ten čas mi umožnil psychicky se odreagovat a znovu přemítat nad klíčovými pohyby. Rozhodla jsem se, že by stálo se za to se do Údolí vrátit a klíčové úseky znovu natrénovat. Řekla jsem si: „Vždyť ‚Changing Corners‘ je přeci kout! A každý kout se logicky dá vylézt!“

Mám tendenci se koukat na věci racionálně. V případě „Changing Corners“ jsem přemýšlela, že když najdu to správné místo, měla bych se zapřít do protějších hran. Došla jsem k tomu, že ten klíč vyžadoval velmi netradiční způsob lezecké koutové techniky. Nakonec jsem byla velmi nadšená, že jsem na řešení a notičky přišla.


FLEXIBILITA MYŠLENEK

Je to tedy tvé analytické přemýšlení, které ti pomáhá utišit tvé pochyby – vřískající opice v hlavě? Jak ovládáš negativní rozmluvy ve tvé hlavě, které člověka, a o to víc lezkyni či lezce, dokáží psychicky oslabit?
Rozeznávám věci pro to, pro co samy o sobě jsou. Zkoumám své úsilí v různých sportovních aktivitách či veřejných vystoupeních a shledávám, že musím být pokaždé jak spontánní a flexibilní, tak i uspořádaná ve svých myšlenkách. Odehrávají se ve mně dva rozdílné myšlenkové pohyby – stejně jako se děje při lezení.

Čím víc se připravíš na skutečnost, že tě může pohltit strach, že se můžeš nechat přehltit okolnostmi, že budeš pochybovat, že se ocitneš v nepříjemné situaci, že se rozptýlíš… Když si budeš vědoma toho všeho, tím víc jsi nachystaná to ovlivnit. Já se většinou připravím, že se mi toto všechno může stát a nesnažím se tomu vzdorovat. A když mám strach, když mi natíká, když si nevím rady, tak následuje krátká pauza. Je to takový resetující čudlík. Nazývám to myšlenkový posun. Zastavím se a učiním mentální ohodnocení – posouzení situace.

Třeba se jedná o změnu lezecké pozice, možná mám natolik natečeno, že jediné, co mi zbývá, je se podívat po nejbližším chytu. Moment soustředění a pak akce. A nebo na druhou stranu se může jednat o opak – vytřepat, slézt, změnit způsob, jakým držím chyt.

Ale pokaždé tam je chvíle pauzy, myšlenkové přeskupení. Snažím se nadechnout a relaxovat. Protože když jsi v momentě vyčerpání, máš sklon k přespříliš silnému stisku chytů, jenž tě vysiluje, na rozdíl od uvolněného úchopu. Ztrácíš tak energii. Domnívám se, že celý ten kolotoč paniky začíná v momentě přepjatého ždímání chytů.

Snažím si připomínat, abych lezla co nejvolněji. Vyklepávat. Dýchat. Být flexibilní v myšlenkách. Přehodnocovat. Dělat dobrá rozhodnutí. Pokud máš strach a nacházíš se v těžké situaci, možná bys měla slézt. Možná by ses měla podívat, kam chceš směřovat své tělo během pádu. Ty znáš své tělo a jsi si vědoma, že se už neudržíš. Tvá nejlepší možnost je pak kontrolovat svůj pád. Já jsem naštěstí tohle nikdy nemusela řešit. Vždy jsem dokázala jít do dalšího kroku. Tedy ne vždy. (směje se) Jednou jsem spadla. Ale všeobecně se nejedná o hroznou situaci.

Nelezu, abych se dostávala do těžkých a nebezpečných situací. Lezu, protože je to můj způsob života. Je to zábava. Pokud bych se ale měla v každém momentě, kdy jdu lézt, sama stavět do rizikových situací, lezení by tento pocit zábavy ztratil.

– „LEZU, PROTOŽE JE TO MŮJ ZPŮSOB ŽIVOTA.“ LYNN NA KONCI „GREAT ROOF“ –


Když jsi volně přelezla jako první člověk cestu „the Nose“, dostalo se ti uznání od lezecké komunity. Další volný přelez se uskutečnil až deset let poté v podání Beth Roddenové a Tommyho Caldwella. Proč si myslíš, že k tomu došlo až po tak dlouhé době? Vždyť v tvé době bylo Údolí plné soutěživého testosteronu a pohybovali se tam například bratři Huberové, Dean Potter, Hans Florine, Peter Croft, Yuji Hirayama…
V době mé nejlepší kariéry se vskutku v lezení pohybovalo dost mužů. Navíc se v lezení začalo závodit a závody lákaly mnoho lezců. Brali to jako příležitost cestovat do Evropy a porovnávat se s místními lezci. Snad tedy nebyl čas a příležitost na velké stěny. Vlastně to byla tehdy jedna z nejlepších věcí pro moji generaci – poznávat lezení i skrz soutěžní sféry, které byly mimochodem úplně jiné tenkrát, než jsou nyní. Každopádně si myslím, že je velmi náročné pro kohokoliv se pod tento projekt v Údolí postavit, navázat se a vzkázat: „Vylezu to volně.“

Nemyslíš, že měli obavy, že by byli s tebou, jakožto lezkyní, srovnáváni? Že by neuspěli?
Vzadu v hlavě budeš mít vždycky ten hlas, který ti bude našeptávat, že to nezvládneš. K tomu všemu tam budeš mít ještě ten pocit, že tě budou srovnávat a že na tom nejsi stejně tak dobře jako ti ostatní. Upřímně si ale myslím, že jedna cesta, že jeden projekt, nedefinuje tvoji lezeckou osobností

„The Nose“ je velmi specifické lezení. Je to velmi těžká cesta a navíc se stává velmi populární. Takže je velmi logisticky náročná. Když jsme to lezli my, nevzpomínám si, že by si lidé stěžovali na přítomnost fixních lan v jejich cestě. Na druhou stranu, když jsem to lezla já, tak jsme tam měli natažený fix jen na tři dny – pouze na délku „Changing Corners“. Ve srovnání s tím, jak dlouho to lidem trvá nyní, jsem nakonec mile překvapena nad našim výkonem. Když jsem to minulý rok lezla naposledy (s Ninou Caprez, která se neúspěšně snažila o volný přelez, pozn. aut.), tedy 25 let po mém prvním přelezu, divila jsem se, jak je ta cesta nyní náročná. Na druhou stranu, kdyby tomu tak nebylo, byla bych zklamaná. (směje se)

„Naštěstí je to pořád těžké.“ Nina Caprez, které cesta „the Nose“ odolala, a Lynn Hill


Přelézt „the Nose“ volně je velmi náročný projekt a vyžaduje různé schopnosti, a to jak logistiku tradičního lezení, tak i fyzičku sportovního lezení. Domnívám se, že jsem byla natolik napřed, protože jsem za sebou měla období závodního a sportovního lezení a byla jsem tudíž ve velmi dobré kondici. Také jsem se cítila komfortně při lezení po vlastním.

Ještě bych chtěla zmínit, že média v té době nefungovala tak efektivně jako nyní. Můj výstup byl v době daleko před internetovým boomem. Neexistovala taková výměna zpráv a informací. Někdo musel fyzicky přenést magazín z kontinentu na kontinent. A nebo se zprávy šířily ústně.

Navazovala jsi se na lano s velmi zkušenými lezci a někteří se stali tvými nejen lezeckými partnery (Lynn Hill chodila s lezcem Johnem Longem a byla provdaná za Russe Raffa, pozn. aut.). Měla jsi někdy potřebu či pocit, že musíš lézt silně, aby jsi dokázala, že patříš do skupiny, do lezeckého kmene?
Ne. Protože já jsem lezla silně. Nemusela jsem nikomu, ani sobě, nic dokazovat. Byl to velmi přirozený vývoj a přátelské prostředí. Byli jsme kamarádi, co spolu trávili volné chvíle. Nutno říct, že jsem začala lézt, když mi bylo 14 se svými sestrami a bratry (Lynn je ze sedmi sourozenců, pozn. aut.). V 16 jsem už měla svoje vlastní auto. Nebyla to žádná kvalitní kára. Jednou se mi dokonce rozbilo na cestě do Joshua Tree.

Jezdila jsem pak sama a sama jsem vyhledávala nové lidi. Ze začátku jsem s sebou brala svého mladšího bráchu a další jeho kámoše, ale pak jsem se brzy ve skalách seznámila s další partou lidí, kteří se stali mými dosavadními kamarády. Byla to skvělá bandička stejně smýšlejících lidí. Všichni jsme měli rádi lezení. Toužili jsme po dobrodružství. Žili jsme ze dne na den. A navíc respektovali tehdejší lezeckou tradici.

Můžeš ji popsat?
Šlo o jasná pravidla hry – velmi přísný lezecký styl. Žádné odsedávání, žádné žádosti o dobrání a vyklepávání. Spadneš, spustí tě. Byla to sranda! Navzájem jsme se špičkovali, ale i motivovali. Vytvořili jsme si pevnou komunitu s jednotným zájmem. Všichni jsme tehdy bydleli v Los Angeles. Já tam chodila do školy, ostatní do práce. Do Joshua Tree jsme unikali před realitou. Nyní jsou všichni už v důchodu a žijí na plný úvazek v Joshua Tree, či jiných lezeckých oblastech.

„Žádné odsedávání, žádné žádosti o dobrání a vyklepávání. Spadneš, spustí tě.“ Takové byly začátky v Joshua Tree.

MALÉ PRSTY DRTÍ „GREAT ROOF“

Z Joshua Tree zpátky do Yosemitského údolí. Současný úspěch Alexe Honnolda je laickými mainstreamovými médii přisuzován Alexovým velkým rukám a malé amygdale (mozková struktura, která ovlivňuje pocit strachu, pozn. aut.). Tvůj úspěch z „the Nose“ byl paradoxně přisuzován tvým malým rukám. Znamená to tedy, že máš velkou amygdalu?
(směje se) Řekla bych, že mám pravděpodobně vcelku normální amygdalu. Samozřejmě, že pociťuji strach, ale dokážu ho kontrolovat. Snažím se, aby mě pocit strachu nepřemohl. Když Alexe tehdy zkoumali, jeho reakce se prolínala do rozsvěcujícího se světýlka. V mém případě by kontrolka určitě nešla do plných, ale byla by rovnoměrná. Světýlko by poblikávalo, ale žárovka by nepraskla.

A co se týká mezilidských vztahů, které byly v té souvislosti s Alexem také intenzivně diskutovány, tak jsem spíš člověk empatických vlastností. Nacházím se v části spektra, kde jsou lidské vztahy důležité.

A co ty ruce? Povídá se, že malé prsty můžou být výhodou v délce „the Great Roof”, která má tenkou stropní spáru. Myslíš si, že tvé ruce a tvá drobná postava byly výhodou?
Zní to zvláštně, ale bylo tomu naopak. Když jsem byla ve stropě „the Great Roof“, bylo to pro mě náročnější než pro mého partnera. Simone mohl stát na nižších stupech, kdežto já jsem musela být v té sekvenci celá přihrbená. Docela nepříjemná pozice. Vůbec jsem si to neužila. Říkala jsem si: „To je hrůza!“ Byly tam dvě prstovky. Nebyly to ani díry. Jen lehce otevřené spáry. A ty v tom stojíš takhle (ukazuje kroky a kroutí se, pozn. red.). Dost nepříjemné. Takhle (natahuje se ještě víc). Malé prsty, ale dlouhé přešahy. Takže ne. Neřekla bych, že jsem měla nějakou výhodu.

Zrovna předvádíš konkrétní kroky. Dokážeš si teď z hlavy vzpomenout na přesné notičky pro „Great Roof“?
Teď už úplně přesně ne. Tehdy jsem to měla samozřejmě nakrokované. Používám často vizualizaci. Když se mi podaří rozluštit kroky, tak o nich posléze přemýšlím a snažím se je obtisknout do mysli. Říká se, že vizualizace je stejně tak efektivní, jako fyzický pohyb sám o sobě. Pakliže si v tom stropě vzpomeneš na všechny kroky a dokážeš vtěsnat třísla dostatečně vysoko a chytneš tu hranu, máš paže roztažené jako kříž. No a pak následuje docela slepý pohyb za hranu, kam pokládáš nohu víceméně intuitivně. V celé téhle sekvenci je strašně důležité zatnout břišáky. Teď, když jsem tam byla minulý rok s Ninou Caprez, tak jsem zjistila, že jsem ten silný střed těla ztratila během těhotenství a porodu. Břicho ti zeslábne zejména, když ti do něj vjedou kudlou.

Lynn a její beta na „Great Roof“


NEZKROKOVANÝ KOUT

Zmínila jsi vizualizaci. Věnovala ses jí před tvým úspěšným přelezem „the Nose“ s Brookem Sandhalem v létě 1993?
Nebylo to jenom o vizualizaci. Jednalo se o celých dvacet let mé dosavadní lezecké zkušenosti. Kdyz̆ jsem lezla v Evropě, trénovala jsem velmi těžké kroky a musela celé ty sekvence napojit. Zkoušet to dvakrát, třikrát. Myslím si, že tato zkušenost mi nahoře v délkách „the Nose“ velmi pomohla. Přijít na ty klíčové kroky, celé to zkrokovat, spojit a mít navíc fyzičku to zvládnout bez odpočinku. Eliminovat ztrátu energie zbytečnými pohyby. Být víc efektivní, lézt to lehce, s lepší strategií cvakání, s lepším dýcháním… Vědět také, jaký matroš si s sebou vzít do stěny. Na to vše jsem byla ve finálním pokusu připravená.

Paradoxně jsem délku s „Changing Corners“ neměla nikdy nakrokovanou kompletně. „Great Roof“ jsem trénovala se Simonem a pak ji vylezla, ale „Changing Corners“ jsem trénovala tři dny, ale nezkompletovala jsem ji. (Když se Lynn vrátila toho léta 1993 do Údolí s Brookem Sandhalem, oba slanili z vrcholu a v klíčových délkách si nechali fixy k nacvičování, pozn. aut.). Rozluštila jsem klíč, pochopila jsem a zvládla důležité kroky. Ale během krokování bylo velké vedro, a tak mně nezbývalo, než si věřit, že až do toho nastoupíme naostro, bude snad chladněji a guma na mých lezečkách bude víc držet.

Zatímco tobě nohy v klíčovém bodě nesmekly a „Changing Corners“ jsi vylezla, tvůj parťák Brook Sandhal se pokoušel o variantu zleva, ale nebyl úspěšný. Muselo to pro něj být náročné radovat se z tvého úspěchu a zároveň velmi štědré, že tě i přes své neúspěšné cíle podporoval i nadále v cestě.
„The Nose“ byl i jeho cíl. Ale v takovýchto chvílích musíš být realistický a upřímně se sám sebe zeptat, zda-li na to máš. Při bigwallovém lezení nemáš ten komfort slanit dolů, jít spát, uvařit si, osprchovat se. Jsi tam nahoře. Musíš tam fungovat.

Volný přelez z roku 1994 byl ale jiný příběh. Ve skutečnosti jsem se rozhodla ho udělat za jeden den, protože jsem o tom výstupu chtěla natočit film. Myslela jsem si, že volný přelez „The Nose“ za jeden den obohatí můj film o zajímavou přidanou hodnotu. A v neposlední řadě mě zajímalo, zda-li jsem toho schopná.

FILMAŘI VE STĚNĚ

Můžeš nám přiblížit tento výstup a vlastně i filmovou produkci, která za tím stála? Slyšela jsem, že se na tebe pár filmařů vykašlalo, protože měli strach z výšek.
Bylo to vskutku velmi náročné. Myslím si, že to bylo dokonce náročnější, než si lidé tehdy uvědomovali. Seběhlo se plno věcí a celý ten projekt byl velmi komplikovaný. Spousta lidí a logistiky.

Na základě těchto vzpomínek musím ocenit, jakým způsobem Adam Ondra zvládl vylézt „the Dawn Wall“. Vložil se do tohoto projektu bez nějaké větší podpory. Šel do toho doslova odspodu. A dokonce stylem, který mu není tolik vlastní. A zvládl to naprosto úžasně. Nakrokoval si to za týden. Skvělý! A to neměl kdovíjaký podpůrný tým, co by mu posílal nahoru do štandu lezečky vytvarovaný k jeho naprosté potřebě. Zvládl to s prostředky, které měl dostupné. Prostě tam přišel a vylezl to.

Někde jsem četla, že jsi se s Adamem Ondrou v minulosti bavila a ponoukala jsi ho, aby zkusil „the Nose“ na onsight. Adam do toho nalezl se svým taťkou Miroslavem Ondrou, ale onsight překazily opět ty náročné délky „the Great Roof“ a „Changing Corners“. Jaký máš vlastně k Adamovi vztah a co si myslíš, že má ještě před sebou?
V prvé řadě si Adama velmi vážím po lidské stránce, jakožto osoby. Myslím si, že je důležité, jak jednáš – jaký jsi člověk. No a samozřejmě Adama obdivuji. Každý ho obdivuje, nebo by měl! Když ho pozoruješ lézt – je ohromující.

Poštěstilo se mu, že ho od dětství brali rodiče do skal, a měl tudíž už od raných let spoustu příležitostí lézt v různých lezeckých oblastech. Myslím si, že je velmi pokorný a cílevědomý a neustále se snaží zlepšovat. Možná jen na můj vkus trošku víc křičí. To je trošku úsměvné. Lidé ten křik možná přijímají jinak, než je zamýšlen. Já také křičím, když lezu, ale ne tolik.

Existuje mnoho různých křiků. Třeba ten jako při úderu karate: „PASAAAT!“ To třeba pomáhá. To ti dodává sílu. No pak ale existuje křik ze zoufalství, z nezdaru. Rozumím tomu. Pro krátký moment můžeš být nešťastný. Já jsem ale už ve fázi lezecké kariéry, kdy se nechci zahltit emocemi a frustrací v okamžiku neúspěchu. Možná jsem chvíli smutná a není mi do řeči, ale pak tu emoci setřepu a jdu do toho znovu. Adam to vlastně dokazuje taky. Pracuje na svých projektech tak dlouho, až je prostě dokončí. Když jseš lezec Adamových kvalit, tato osobní houževnatost je jediná cesta, jak dosáhnout další úrovně.

Lynn a její největší pád

KECÁNÍ POD SKALOU…

V roce 1989 jsi při lezení ve Francii spadla. Co se tehdy stalo?
Byli jsme s mým partnerem Russem Raffou v Buouxu ve Francii a celý ten lezecký výlet jsem na konci cesty cvakala pouze slaňák. Můj partner Russ po mně tedy jen vycvakával presky z borháků a když dolezl nahoru, tak jsem ho potom jenom dobrala a spustila. Když lezl on, tak dával nahoře ještě presky, takže když jsem lezla po něm, musela jsem se cvaknout do odsedky a převázat se. Poslední den jsme se rozhodli, že si dáme ještě před Russovým odletem pár cest. Russ vyváděl, ale nahoře najednou cvakl lano napřímo do slaňáku. Ta cesta byla jednoduchá a já si řekla, že si ji dám jen na dopinknutí v péřovce na druhém. Vzpomínám si, že jsem přemýšlela, zda-li si tu péřovku mám sundat a nebo ne. „Hmmmm, nechám si ji,“ rozhodla jsem se.

Když jsem protahovala lano sedákem, abych se navázala, uvědomila jsem si, že mám lezečky opodál, a tak jsem nevědomě přehodila koncentraci na lezečky a šla si pro ně. V ten moment jsem se ještě navíc nechala rozptýlit opodál stojící lezkyní a začaly jsme se spolu bavit. Vzala jsem boty, dokončila jsem větu a šla pod skálu.

Russ mě měl už v jistítku a to byl ten moment, kdy jsem se rozhodla nechat si péřovku. Očistila jsem si boty a protože jsem lezla na rybu, necítila jsem, že by lano ode mě odcházelo. Stoupalo se mnou nahoru. Když jsem dolezla nahoru, procvakla jsem lano do slaňáku a koukla jsem se dolů na svého jističe. Ta stejná lezkyně, se kterou jsem se bavila, se teď bavila s mým jističem. Domnívala jsem se, že Russ nedává pozor, a tak jsem zatáhla za spodní lano, abych ho upozornila, že už jsem nahoře. Tento tah, ale uvolnil lano v mém úvazku. Svůj uzel jsem totiž nikdy nedokončila. Jen jsem ho protáhla oky úvazku.

Ve stejný moment si zároveň sedám a pak už vidím jen třepetající se listy stromu. A já přemýšlím, že bych měla manévrovat směrem k tomu stromu a zpomalit tak svůj pád. Jak jsem chytila rukou větev stromu, vyhodila jsem si loket. Dopadla jsem tvrdě na zadek a následně se v bezvědomí skutálela obličejem mezi dva šutry. Měla jsem ale štěstí. (Pád byl dlouhý 25 metrů. Lynn Hill si zlomila pouze kost v noze, pozn. aut.) Šest týdnů na to jsem už znovu lezla. No, a od té doby si dávám pozor, abych si pokaždé pečlivě zkontrolovala uzel.

Tato nehoda se ti stala, když jsi bydlela ve Francii. Kromě Evropy jsi cestovala a žila i v blízkosti dalších slavných lezeckých oblastí – Německo, Californie, Gunks, teď colorádský Boulder. Co tě přivedlo k tomu, aby ses sem přestěhovala?
Kromě toho, že zde žije ta největší lezecká komunita v celých Spojených státech a je zde plno lezení v blízkosti města, je to také centrálně situované město v USA s dobrou dostupností. V Boulderu je živo a je to velmi progresivní město. Politicky směřuje doleva a je zde podstatná spirituální komunita. Lidé, co si cení přírody a její ochrany, co se snaží žít efektivně. Firmy, které přichází s novými technologiemi, jak zmírnit současné klimatické změny. Hned za barákem můžu jít vyvenčit psa bez vodítka. Což bych vlastně neměla. (směje se). Žije se zde hezky. Mám zde syna, psa, kočku, ještěrku a hada.

Lynn a její zvěřinec


Jak jsi říkala, zde v Boulderu žije hodně lezců. Kromě tebe, třeba i mladičká a talentovaná Margo Hayes, která se tu přímo narodila. Margo vylezla v roce 2017 španělskou cestu „La Rambla“ a stala se tak první ženou, která vylezla 9a+. Ty Margo znáš, byla jsi přítomná jejím začátkům, často spolu lezete. Co nám můžeš říct o jejím vývoji?
Margo je úžasná a velmi talentovaná lezkyně ochotná dát lezení vše. Neznám nikoho jiného, kdo do svého úsilí věnuje tolik energie jako Margo. Stoprocentní odhodlání. Na druhou stranu si myslím, že tento zápal je i její druhou stranou mince. Pro trénink udělá vše, co je možné.

Když jsem závodila já, tak můj sportovní život byl spíš takové prázdninové lezení. Žila jsem ve Francii a snažila jsem se tuto příležitost využít k poznávání nového místa a nové kultury. Byla to sranda a zábava. Odpočinkové dny byly o tom jít se projít na farmářské trhy a seznamovat se s místními. Půjčovala jsem si knížky ze školních knihoven, abych se naučila francouzštinu a francouzský zeměpis. Bylo to pro mě velmi inspirativní – být součástí toho všeho. Být součástí nové komunity.

Myslím si, že když se pohybuješ v elitní sportovní kategorii, už nemáš tolik času na další věci okolo sebe. Když žila Margo ve Francii a my jsme se potkaly na závodech v Itálii, zeptala jsem se jí: „S kým teď lezeš?“ „Víceméně s nikým, chodím na stěnu své univerzity sama,“ odpověděla Margo. „Wow,“ říkala jsem si, „to je tak osamělé.“ Naprostý opak mé zkušenosti. Já jsem během svého „prázdninového lezení“ potkávala plno lidí.

Zmiňovala jsem se o tom Robyn Erbesfield-Raboutou, své bývalé soupeřce a nynější trenérce Margo, která taky žije a trénuje další mladé naděje tady v Boulderu, a ta mi říkala: „Ale víš, Lynn, vždyť my jsme taky trénovaly. A trénovaly jsme tvrdě.“ Asi má pravdu, ale stejně si pamatuji, že jsme byly víc v pohodě – víc uvolnění.

Nehledĕ na to si myslím, že kromě fyzičky je stejně tak důležité, jaký máš pohled na věc, a co se odehrává ve tvé hlavě. S jakým postojem se díváš na to své 7b+, nebo 7c. Navíc lezecká obtížnost je strašně subjektivní a relativní. Záleží na typu skály. 7c může být velmi, velmi obtížné po malých chytech – po hrankách, které ani nevidíš. Naopak jiné sedm céčko může být převislá cesta, po větších namágovaných chytech, kde přesně víš, kam jít.

Nakonec je to stejně všechno jen o tom, jak na svůj projekt nahlížíš, co si o tom myslíš, a jaký příběh si v hlavě vyprávíš.

Lynn v roce 2019 na domáci bouldrovce v Boulderu


MATKU NEZASTAVÍŠ

Boulder se stal nejen tvým novým domovem, ale také domovem tvého nyní už sedmnáctiletého syna Owense. Jak moc tě mateřství změnilo a ovlivnilo tvé lezení?
Vrátit se zpět k lezení nebyl vůbec žádný problém. Už když jsem kojila, tak jsem dost a tvrdě lezla. Každopádně být matkou a profesionální sportovkyní zároveň je velmi náročné. Spolec̆nost předpokládá, že se matky ujmou většiny domácích prací, navíc v momentě mateřství jde cena profesionální sportovkyně-matky dolů. Sponzoři nejsou nadšení, když jim sportovkyně otěhotní. Zrovna dneska ráno jsem četla článek americké atletky Alysia Montaño Nike told me to dream crazy until i wanted to have a baby („Firma Nike mi říkala, ať mám velké sny, až do té doby, co jsem otěhotněla“) v The New York Times. Můj život to potrvzuje.

Usilovně na něčem pracuješ, ale většinu příležitostí získávají muži. A nejedná se o to, že ty jako žena tu příležitost nechceš. Ona ti totiž ta příležitost ani nebyla nabídnuta. Myslím si, že teď je dobrá doba, aby se toto téma veřejně řešilo. V tom je hnutí #metoo důležité.

Co se týče mého osobního mateřství, je to věc vybalancování všech zodpovědností, které jako máma syna mám. Mít dítě znamená, posunout své vlastní potřeby a ambice za potřeby toho dítěte. Jsou tak zranitelní. Jsou to malé lidské bytosti. Být mámou je zcela nové dobrodružství.

Jsem si vědoma, že jsem během svého života prožila plno zážitků a skrz lezení procestovala kus světa. Nyní se ale cítím, že se mohu zastavit a vrátit něco nazpět. Být přítomna pro tuto svoji osobu. Když jsem byla mladá, byla jsem dost zaneprázdněná a velmi mnoho jsem cestovala, nebyl čas se zastavit. Osobně si myslím, že jsem udělala dobře – počkala si na moment, až poznám svět, a pak se teprve usadila. I když je pravda, že se věci v mém životě nezpomalily a že jsem stále v jednom kole.

Tvůj syn Owens miluje skateboarding. Baví ho lezení?
Krom skateboardingu miluje i parkour. Lezení ho tolik nezajímá. Trošku ho nadchnul basketball, protože jeho kamarád ho hraje. Pak máme na zahradě trampolínu, na které dělá celou škálu hustých triků. Myslím si, že by mohl být velmi dobrým lezcem, ale lezení ho teď tolik nezajímá.

Jeden z tvých posledních přelezů, který si vysloužil mediální pozornost, byla technická cesta „the Orb“ v nedalekém Boulder Canyonu, ohodnocena jako 8a. Poté, co jsi cestu vylezla, jsi vtipně využila situace a slovní hříčky a pronesla: „It still goes, Boys!“ tedy: „Pořád to jde, kluci!“
Ano, byl to jen vtip. Lezli jsme s mým kámošem Kylem, který celé naše snažení natáčel. Kyle má rád srandu, a tak když jsem cestu přelezla, řekla jsem tu větu snad kvůli němu, než kvůli čemukoliv jinému.

Pro mě osobně ta cesta nebyla kdovíjak důležitá. Nesnažila jsem se předvádět a hlásat do světa: „Koukni, jak silně lezu.“ Dokonce si myslím, že mám teď v současnosti na těžší cesty. Ale i tak to byla náročná cesta s boulderovým klíčem. Těžká sekvence. Není to příliš dlouhá linka, ale stejně se tam potýkáš se silovými kroky. Takže jsem nakonec byla docela nadšená.

Lynn Hill a její letošní přelez cesty „the Orb“ 8a.

Prostě to dokazuje, že to „stále jde, kluci!“ Co dalšího tě čeká v blízké či daleké budoucnosti, Lynn?
Fůra dalších různých projektů. Jde o plno věcí, které chci stihnout. V prvé řadě se musím starat o domácnost. Pak mám rozdělaná videa, která chci dokončit pro svůj multimediální projekt. Mám pořádat několik workshopů a zúčastnit se různých přednášek. Napsat pár článků. Odpovědět lidem, co se mnou chtějí dělat rozhovory, ale já na ně nemám čas a bohužel mnohé z nich musím odmítnout.

Je to pro mě náročné zvládnout všechny tyto úkoly a ještě chodit lézt. Chtěla bych také dokončit pár nápadů pro svoji boulderovku. Přemýšlím také, že bych začala se svojí osobní oděvní značkou. Je toho všeho vskutku hodně, takže mě napadá, že už budu muset odběhnout, abych to všechno stihla. (směje se)

Lynn Hill

Narodila se 3. ledna 1961 v Detroitu (Michigan, USA). Vystudovala bakaláře z oboru biologie na University of Santa Clara.

Žije se svým synem, psem, ještěrkou a hadem v Boulderu (Colorado, USA). Byla vdaná za lezce Russe Raffa a otec jejího syna Owense je Brad Lynch.

V roce 1993 udělala první volný přelez legendární cesty „the Nose“ (5.14a/b, 8b+/8c) na El Capitana. Rok poté výstup zopakovala za jeden den.

V osmdesátých a na začátku devadesátých se také proslavila jako jedna z nejúspěšnějších lezkyň v začínajícím soutěžním lezení. Vyhrála světový pohár a několikrát také Arco Rock Master.

První žena, co na kusovku přelezla 8b+. Nejlepší onsajt má 8a.

Napsala autobiografickou knihu Climbing Free: My Life in the Vertical World. Vyšel s ní rozhovor také v Montaně 6/2012. Spoluvytvářela film Lynn Hill On the Nose o svém přelezu „the Nose“ za jeden den. Nyní pracuje na multimediální lezecké coachingové online platformě.


Facebook eMontany | Potěš nás svým komentářem a odškrtávej nejnovější články a videa.

Eva Krchová

Autorka

Od malička běhá, ve dvaceti přemýšlí od čeho, že to utíká, před třicítkou přemítá, jestli ji něco neutíká a od třiceti by chtěla lízt.

Standa Mitáč

Hlavní editor

„Lezení není jen o číslech a život není jen o penězích.“ Nejraději píše o lidech, kteří vědí, že štěstí si nikde nekoupíš. Je závislý na stavech, kdy neřeší datum – v horách nebo na labském písku. Neléčí se.