„Budu v Ost­ro­vě, tak se mi asi nedo­vo­láš.“ A pro jis­to­tu tele­fon ješ­tě vypnout nebo dát do reži­mu „leta­dlo“, pro­to­že Něm­ci prý ze seve­ru posí­li­li svůj vysí­lač. Potom vypnout i svo­je sta­ros­ti a tak tro­chu se zašít před okol­ním svě­tem… Aspoň na chví­li. Dopřát si poho­du, za kte­rou sem jez­di­li už prů­kop­ní­ci pís­kov­co­vé­ho leze­ní před stov­kou let. Ať už to byli Češi nebo Něm­ci. V téhle sle­pé ulič­ce to bylo vždy tro­chu spe­ci­ál­ní – Ost­rov je sice čes­ký, ale leží na opač­né stra­ně hra­nič­ní­ho hře­be­ne, jako­by vystr­če­ný smě­rem k Sever­ní­mu moři… Sou­ži­tí tu neby­lo vždy leh­ké a na člo­vě­ka tu kro­mě pří­rod­ní izo­lo­va­nos­ti doleh­ne i své­rázná his­to­rie, kte­rou se nemů­že pochlu­bit žád­ná jiná čes­ká lezec­ká hos­po­da. Když člo­věk při­chá­zí blíž, rou­be­ná pohle­do­vá stra­na s pod­stáv­ko­vou kon­struk­cí napo­ví­dá, že tenhle dům už něco zažil… Jaká v něm byla atmo­sfé­ra? Kdo se dovnitř cho­dil bavit? Dali si tam pivo i prvo­vý­stup­ci Koře­ná­če, prv­ní vyle­ze­né věže v Ost­ro­vě roku 1906? Nech­me na úvod tro­chu vyprá­vět pamět­ní­ka Ger­ta Tschun­ka (*1935) z Dubí. „Pama­tu­ju si, když se hos­po­da ješ­tě jme­no­va­la U Léb­la (Gasthaus Löbel, pozn. aut.). Schá­ze­li se tam ti sta­ří lez­ci, a dokon­ce tam cho­di­li i Něm­ci načer­no přes hra­ni­ce, když to ješ­tě neby­lo tak nebez­peč­né. Spous­ta mých, dnes už čas­to neži­jí­cích kama­rá­dů tam své­ho času měla horo­le­zec­kou základ­nu. Udá­la se tam spous­ta věcí. Vel­ký záži­tek se stal kolem roku 1953, když klu­ci Wolf (hro­motluk Wol­f­gang Bruch, viz foto níže v gale­rii, pozn. aut.) a dal­ší hrá­li na kyta­ru a při­šla na ně posád­ka pée­sá­ků – pohra­nič­ní strá­že. Vojá­kům se to nelí­bi­lo, pro­to­že oni chla­pi taky občas zpí­va­li němec­ky. Pée­sá­ci měli řeči, ať oka­mži­tě pře­sta­nou hrát. Wolf toho nej­vět­ší­ho křiklou­na zhvíz­dal a vra­zil mu pár facek. V tu chví­li se to semle­lo a roz­pou­ta­la se obrov­ská bitva mezi civi­lem a tou pohra­nič­ní strá­ží, pří­mo v hos­po­dě. Pée­sá­ci to pro­hrá­li a dokon­ce při­šli o osob­ní zbra­ně. (smě­je se) Hos­po­da zůsta­la dost zde­mo­lo­va­ná… Dru­hý den šli lidi oko­lo: ‘Tady to je zavře­ný,...

Vědě­li, co obná­ší mít lezec­kou hos­po­du, a pro­to se do toho moc nehr­nu­li. Tuhle prá­ci si vyzkou­še­li v němec­ké oblas­ti Pfalz, kde lez­ci zaklá­da­jí fren­dy do růžo­vé­ho pís­kov­ce. Pět let tam Jin­dřich a Pavlí­na Bene­šo­vi maka­li ve vel­ké restau­ra­ci… „Jeden týpek uvnitř uka­zo­val, jak se leze na soko­lí­ka, a pře­vr­hl celou vit­rí­nu plnou kolá­čů,“ vzpo­mí­ná Pavlí­na na jed­nu ze scé­nek, kte­rá se v nor­mál­ní restau­ra­ci nesta­ne. Po pěti letech v hos­po­dě na stat­ku si pak zří­di­li vlast­ní lezec­ký krá­mek, kde vydr­že­li dal­ších pět let. „Vědě­li jsme, že se chce­me vrá­tit do Čes­ka, než půjdou naše děti do ško­ly,“ říká Jin­d­ra, táta tří klu­ků. To se psal rok 2002. Hle­da­li na seve­ru Čech mís­to, kde by moh­li žít. Shá­ně­li od Bynov­ce po Rájec a poštěs­ti­la se jim Tisá, kte­rá jejich malým klu­kům nabíd­la i fun­gu­jí­cí škol­ku se ško­lou. Prv­ní roky zpát­ky v Čes­ku pro­ží­va­li pěk­nou idyl­ku – čeka­lo je hez­ké lezec­ké obdo­bí. Jin­dřich v zim­ní sezó­ně pomá­hal ve ski­ser­vi­su v Tep­li­cích a v létě měli spí­še vol­no, jeli­kož žili z němec­kých úspor. Děti str­či­li do škol­ky, ško­ly a s Pavlí­nou vyrá­že­li kaž­dou chví­li do skal. „Pak jsme při­šli na tenhle nápad a od tý doby jenom pra­cu­jem,“ smě­je se Jin­dřich, „otevřít si hos­po­du v lezec­kým svě­tě zna­me­ná pře­stat lízt,“ dopl­ňu­je ho Pavlí­na. Litu­jí toho? „To ne, je to něco za něco. Nikdy jsem neměl v lás­ce lidi, kte­ří měli v hla­vě jenom to leze­ní. Potvr­di­lo se mi, že je hez­ký budo­vat i jiný věci,“ říká Jin­d­ra. „Já to s tím lito­vá­ním mám půl na půl. Vle­tě­li jsme do toho, když klu­ci byli v prv­ní, tře­tí a čtvr­té tří­dě. Najed­nou jsme je utnu­li a klu­ci se muse­li večer sami nau­čit dělat vajíč­ka, pro­to­že my jsme byli tady a zača­li budo­vat Refo,“ vzpo­mí­ná Pavlí­na. Rok sta­vě­li a těši­li se, že až to ote­vřou, tak se všech­no uklid­ní. Ako­rát netu­ši­li, že ten rok stav­by byl vlast­ně ješ­tě pro­cház­ka růžo­vou zahra­dou… Tou dobou cho­di­li včas spát… Prá­ci si moh­li roz­plá­no­vat tak, aby...

„Stůl plný pře­ži­vších pobu­dů po lezec­kém dni hned poznáš – ruce máva­jí nad hla­vou, žáby a ropu­chy sté­na­jí v ote­vře­ných spá­rách, klí­če vyjíž­dě­jí, hodi­ny nejdou pro­vá­zat, bór­ky ne a ne se kous­nout…“ popi­su­je kla­sic­ký večer u Tošo­vá­ka Hon­za „Tatuš“ Žwak, vrch­ní hudeb­ník a pod­stat­ná sou­část adr­špaš­ské­ho kul­tur­ní­ho živo­ta. „Všich­ni vyt­le­me­ní, jak se kdekdo málem zabil, půl­li­t­ry cin­ka­jí…“ U ved­lej­ší­ho sto­lu veče­ří rodin­ka nor­mál­ních lidí. Zpr­vu jen tak poslou­cha­jí, pak i pozo­ru­jí, a když už je zvě­da­vost sil­něj­ší než ostych, hla­va rodi­ny se zve­dá a při­chá­zí se zeptat: „Pro­sím vás, jak je to mož­né – vy jste Češi, my jsme taky Češi, a při­tom vám vůbec nero­zu­mí­me?“ A tak je to tady neu­stá­le. Přes den nara­zíš na sku­pi­ny turis­tů, ale v pod­ve­čer odkry­je hos­ti­nec U Tošo­vá­ka svou pra­vou tvář. Lez­ci ze skal už sba­li­li veš­ke­ré caj­ky a při­chá­zí do hos­po­dy na zaslou­že­nou Polič­ku a pavli­šov. Za pípou sto­jí roze­smá­té hol­ky nebo sám pro­voz­ní Jir­ka „Blboň“ Nešpor a hos­po­dou se nesou útrž­ky neu­vě­ři­tel­ných his­to­rek. Cel­ko­vou atmo­sfé­ru lezec­ké hos­po­dy dotvá­ře­jí fot­ky ze skal na stě­nách, sta­ré lezeč­ky na stro­pě nebo tře­ba vel­ký dře­vě­ný med­věd se smyč­ka­mi přes rame­no. Prv­ní zmín­ka o hos­tin­ci pochá­zí už z roku 1867, kdy zde jis­tý řez­ník Franz Wit­twer pro­vo­zo­val mas­né krá­my a výčep. Od té doby vystří­dal hos­ti­nec vše­mož­né podo­by a něko­lik maji­te­lů. Název „U Tošo­vá­ka“ zís­kal v době, kdy byl pro­vo­zo­ván man­že­li Tošov­ský­mi. Ten­krát hos­ti­nec vypa­dal úpl­ně jinak, než jak jej zná­me dnes. O sou­čas­nou podo­bu se posta­ral jeden z nedáv­ných hos­tin­ských, jis­tý Láďa Drda. Ten loká­lu vde­chl oso­bi­tý ráz a dodnes na něj míst­ní vzpo­mí­na­jí. „To jsme u Tošo­vá­ka zase jed­nou sla­vi­li Sil­vest­ra. A Láďa tu pořád pobí­hal v pra­cov­ních mon­ter­kách. Tak mu říká­me: ‘Láďo, je Sil­vestr. Běž se pře­vléct a pojď s náma sla­vit.’ Tak se Láďa pře­vlí­kl do oble­ku a šel s náma tan­co­vat. Pár minut před půl­no­cí se najed­nou ská­cel k zemi a už jsme ho nepro­bu­di­li,“ vzpo­mí­ná sou­čas­ný pro­voz­ní Jir­ka. Od té doby to bylo s hos­pod­ský­mi dost pro­měn­li­vé, až nako­nec zůsta­la hos­po­da na něja­ký čas zavře­ná....

Aktu­a­li­za­ce 2023: Tato hos­po­da je už bohu­žel minu­los­tí.Zblou­di­lý skal­ní lezec, zahna­ný nastu­pu­jí­cí zimou do nepři­ro­ze­ných pro­stor umě­lé stě­ny, může být pře­kva­pen v mno­ha smě­rech. Když se po spor­tov­ním výko­nu, kte­rý jeho běž­né leze­ní ješ­tě ale­spoň tro­chu při­po­mí­ná, dosta­ví k výče­pu, podob­nos­ti s tím, na co je zvyk­lý, mohou zmi­zet úpl­ně. Osvě­žov­ny v těch­to zaří­ze­ních jsou vět­ši­nou odliš­né. Odliš­né od těch, kde se s kama­rá­dy za zvu­ků kyta­ry vese­lí až do čas­ných ran­ních hodin, kdy se ve spa­cá­ku sva­lí na terás­ku a po pár hodi­nách spán­ku vyra­zí opět do skal. Je libo tře­ba pro­tei­no­vou tyčin­ku za 50 korun? Ane­bo snad vegan­ský shake? Není to všu­de stej­né. Na stě­ně Mamut (v začát­cích ji pod­po­řil Jir­ka Šťast­ný, kte­rý kdy­si zastu­po­val švý­car­skou fir­mu Mam­mut, pro­to ten název, pozn. red.) v praž­ských Hole­šo­vi­cích na to šli jinak. „My jsme chtě­li vytvo­řit mís­to, kde se budou lez­ci cítit dob­ře a po leze­ní nebu­dou mít potře­bu pře­chá­zet do jiné hos­po­dy. Od začát­ku je pro nás důle­ži­té, aby se odsud nevy­tra­til lezec­ký duch a nezby­lo jen fit­ko,“ říká spo­lu­ma­ji­tel Radek Císař. To, že se záměr daří, je vidět na prv­ní pohled. Po prů­cho­du leh­kým blu­diš­těm prů­mys­lo­vých hal se člo­věk oci­tá v loká­lu, kte­rý ani jiné pří­z­vis­ko, než „lezec­ký“ nesne­se. Bez­kon­ku­renč­ní výzdo­ba niko­ho nene­chá na pochy­bách. Sta­rá horo­le­zec­ká lana, lyže, his­to­ric­ké vaři­če. Na stě­nách foto­gra­fie pís­kov­co­vých věží a sever­ky Eige­ru. Člo­věk je až zara­žen, že za okny mís­to skal­ních věží spat­ří halu s barev­ný­mi chy­ty. Jak to zača­lo? Mamut je jed­na z nej­star­ších dosud fun­gu­jí­cích praž­ských stěn. Po zbou­rá­ní legen­dár­ní Brumlov­ky na Pra­ze 4 se Libor Hro­za a Radek Císař usnes­li, že je tře­ba vytvo­řit v Pra­ze stě­nu novou. Radek posky­tl zejmé­na finan­ce a „for­mu“, Libor ji pak napl­nil „tím lezec­kým“ – pro­stor si pro­na­jí­ma­jí od září 2004 a stě­nu ote­vře­li v břez­nu 2005. V uži­ve­ní stě­ny není ide­ál­ní se spo­lé­hat pou­ze na, byť nad­še­né a hod­né, kama­rá­dy lez­ce. „Sna­ží­me se, aby si u nás kaž­dý našel svo­je. A to včet­ně toho fit­ka,“...

Gra­vi­tač­ní cen­t­rum Labá­ku spo­je­né se jmé­nem „Kos­ťa“ zača­lo fun­go­vat už v roce 1993, kdy Hon­za Kos­tol­ník z Děčí­na pře­vzal sta­rou fun­gu­jí­cí hos­po­du Huber­tus a vzal si ji do sprá­vy na dobu tří let – během nich stá­hl do své­ho pod­ni­ku spous­tu kama­rá­dů a lez­ců z oko­lí. Pak se původ­ní maji­tel­ka vrá­ti­la a vza­la si Huber­tus zpát­ky. Hon­za však chtěl v hos­po­dě pokra­čo­vat, a tak kou­pil sta­rou hasi­čár­nu a pro­ve­dl tam vel­kou rekon­struk­ci. Lez­ci se pře­su­nu­li za ním do býva­lé gará­že, ve kte­ré je dnes hlav­ní spo­le­čen­ská míst­nost. Nová hos­po­da „U Kos­ti“ pod Hon­zou nefun­go­va­la moc dlou­ho – její maji­tel vyra­zil pěš­ky do Indie, ale došel jen na Slo­ven­sko, kde zahnul na sever a skon­čil v budd­his­tic­kém kláš­te­ře v Pol­sku. Zřej­mě se mu tam vel­mi zalí­bi­lo, jeli­kož tam žije dodnes, kláš­ter vede a sta­la se z něj duchov­ní oso­ba. Do Žle­bu jez­dí občas na návště­vu. V roce 1998 pře­vzal hos­po­du jeho brá­cha Jir­ka, kte­ré­ho pod pře­zdív­kou „Kos­ťa“ zná vět­ší počet lez­ců než Hon­zu. Jir­ka poznal lezec­kou komu­ni­tu až v hos­po­dě, na písek ho to moc netáh­lo, lezl jen občas během dovo­le­ných ve Stře­do­mo­ří – El Chorro, Sicí­lie, Kalym­nos… Tam na ská­ly pod­le svých slov „musel“. Na sou­čas­ném mís­tě hos­po­dy si „Kos­ťa – Jir­ka“ odkrou­til něja­kých 20 let… Nej­pr­ve na to byli dva, pak mu kuchař­ka zemře­la, a tak to čas­to pro jed­no­ho člo­vě­ka před důcho­dem byl sluš­ný zápřah. Jeho hláš­ky z té doby si asi lec­kdo pama­tu­je: „Malý pivo? Zapo­meň!“„Hra­nol­ky? To kvů­li tobě mám roz­jíž­dět fri­ťák?“„Vodu? Tu si běž nato­čit na záchod.“ Co vlast­ně Kos­ťu nej­víc vytá­če­lo? „Já jsem se vytá­čel sám,“ smě­je se, když o tom mlu­ví teď s odstu­pem. A co se mu líbi­lo? „Že tu máš ty kámo­še všech­ny pohro­ma­dě. Teď mi to zase chy­bí, ale když vidím těch lidí, tak si říkám: ‘ješ­tě že tak’. Bylo to víc sta­ros­tí než rados­tí.“ Jeho oblí­be­ná his­tor­ka? Ta je z doby huli­cí éry kon­ce deva­de­sá­tek, kdy se hos­po­da topi­la v obla­cích dýmu. Kos­ťa už...

Když v Ádru někdo něco kope a potře­bu­je se zba­vit hlí­ny, s nej­vět­ší prav­dě­po­dob­nos­tí ví, komu ji udat. Mar­tin „Pif“ Dufek spra­vu­je Zámec­kou už dva­nác­tým rokem a pří­sun vel­ké por­ce zemi­ny potře­bu­je v pod­sta­tě neu­stá­le. Pro­ve­dl tady už spous­tu nároč­ných terén­ních úprav a nevzhled­ný zarost­lý svah poma­lu pře­mě­nil v tera­so­vi­té úto­čiš­tě pro lez­ce, kte­ří sem při­jíž­dě­jí z regi­o­nu i z dálek. Zača­lo to nějak tak­to – nej­pr­ve uby­to­vá­ní pro kama­rá­dy zdar­ma, poz­dě­ji za 15 korun jako pří­spě­vek na vodu… „Pak do mě zača­li hučet, že bych tu měl točit i pivo,“ vzpo­mí­ná Pif. Přes­to­že říká, že není „žád­nej hos­pod­skej“, postup­ně tla­ku návštěv­ní­ků o pár kro­ků ustou­pil. Od uto­pen­ců přes polív­ku a letos tro­chu i ke gulášům. „Sta­no­vil jsem si hra­ni­ci, co už tady dělat nechci, ale ona se pořád posou­vá,“ smě­je se původ­ně Tur­no­vák, kte­rý se odstě­ho­val do Brna. V Ádru trá­ví hlav­ně let­ní měsí­ce, během kte­rých tu tepe lezec­ký život. „Jin­dy tu nemá smy­sl pod­ni­kat. Letos do začát­ku červ­na tu neby­la ani noha a po Fes­ťá­ku tady zdech­ne pes.“ Pif vydě­lá­vá pení­ze jin­de – byl jeden z prv­ních, co začal s výš­kov­ka­mi ve Švéd­sku a vlast­ní také „pár drob­ných nemo­vi­tos­tí“ v Brně. Díky tomu, že Zámec­ká je pro něj v pod­sta­tě „koní­ček“ navíc, tak cel­kem v poho­dě pře­žil letoš­ní rok plný ome­ze­ní. „Když nás zavřou, tak zamknu, zhas­nu a nákla­dy mám téměř nula. Pla­tím jen tro­chu elek­tri­ky za tem­pe­ro­vá­ní bará­ku,“ vysvět­lu­je maji­tel Zámec­ké. Byl by rád, kdy­by kemp zůstal vylo­že­ně lezec­ký, a tak se brá­ní jeho pro­pa­ga­ci na maso­vých plat­for­mách jako booking.com a podob­ných. Fir­mě goo­gle však neu­ni­kl – jed­no­ho dne pro­jel goo­gle-auťák s kame­rou na stře­še až ke sto­do­le, oto­čil se a odjel. Zane­dlou­ho se kemp obje­vil na „Goo­gle Street View“, krát­ce poté při­jel zaměst­na­nec a nabí­zel vytvo­ře­ní komerč­ní pre­zen­ta­ce za pení­ze. „Vždyť vy už jste mi pre­zen­ta­ci udě­la­li – a to jsem o ni nežá­dal a ani jsem vás nepus­til na svůj poze­mek,“ rea­go­val Pif. „Aha, když tak se nějak dohod­ně­te s Goo­glem, aby to sma­za­li,“ bylo mu řeče­no...

„Před tře­ma roka­ma jsem nezna­la žád­ný­ho horo­lez­ce a teď jich znám urči­tě 100. Ani jsem nevě­dě­la, že tolik mago­rů leze na ská­lu,“ smě­je se Len­ka Pat­ze­nhaue­ro­vá, kte­rá má tře­tím rokem v nájmu hos­po­du Kačák v Tisé na seve­ru Čech. Jak to vznik­lo? Jed­no­ho dne během návštěvy pod­ni­ku nad­sa­ze­ně utrousi­la: „Až to tady krach­ne, tak mi dej­te vědět, já bych to tady tro­chu vylep­ši­la.“ Neče­ka­la, že se tak sta­ne za 14 dní. Před­cho­zí maji­tel jí dal vědět a uspě­la v kon­kur­zu. „Dávej si bacha, kaž­dej tady vyte­kl vel­ký pení­ze,“ stra­ši­li ji. Mís­to s neo­kou­ka­tel­ným výhle­dem na Hře­be­no­vé stě­ny však díky nové pro­voz­ní chyt­lo dru­hý dech a zrov­na minu­lý čtvr­tek se na kon­cer­tě pod ven­kov­ním pódi­em sešlo zhru­ba 70 „mago­rů v péřov­kách“ a jim podob­ných. Loni na Kačá­ku pro­bě­hl tře­ba křest boul­dro­vé­ho prů­vod­ce na Sněž­ník od Ond­ry Bene­še a Zde­ná­la Suché­ho, kte­rý Len­ka komen­tu­je svým jazy­kem: „I ti horo­lez­ci ty svý bro­žu­ry, když už se jim něja­ká pove­de, pro­pa­gu­jou tady. A nás to těší.“ Mimo­cho­dem, je vidět, že žije celá Tisá. Mimo Len­ku se tu anga­žu­je napří­klad spo­lek Kul­tu­ra Tisá, kte­rý orga­ni­zu­je růz­né maso­pus­ty, vypouš­tě­ní dra­ků a podob­né akce. Pochá­zí odsud také kape­la Gori­ly v mlze. Proč „v mlze“? Obec se čas­to halí do své­ho typic­ké­ho „nevi­di­tel­na“ a top­ná sezó­na tady trvá klid­ně osm měsí­ců v roce. „Jinak je to tady krás­ný. Pří­ro­da, lesy, ty jejich ská­ly. Mám odsud mili­ar­du fotek a pořád to fotím doko­la – jsem taky magor,“ kochá se Len­ka pohle­dem na pás skal pro­ti tera­se, jejímž stro­pem vede těž­ký tra­ver­zo­vý boul­der po umě­lých chy­tech. Už za tu dobu někdo Len­ku vytáh­nul na lano? „Koli­krát mi nabí­ze­li: ‘Pojď s náma do skal!’ Ne! V živo­tě ne. Kdo vám tady bude točit pivo, když spad­nu? Musím být rozum­ná.“ A jak vůbec Kačák pře­čkal uply­nu­lý „rok zma­ru“? Díky úspo­rám, kte­ré si našet­ři­la ze své­ho pla­tu. A také díky Len­či­ně mamin­ce, kte­rá na Kačá­ku pra­cu­je 12 hodin den­ně a řek­ne si mzdu zhru­ba za půl­ku....