Redakční poznámka: Není to stoprocentní lezecká hospoda, ale zatím jsme v našem seriálu měli samé české zástupce. Chtěli jsme najít i moravskou, ovšem kolem Krasu nebo v Brně je to slabota (Nechce se někdo chopit díry na trhu? Bylo by to super.), a tak nás jako hlavní zástupce Moravy napadl Rabštejn – skály blízko, dlouholetý lezecký provozovatel, metodické kurzy, lezecké akce, festiválek… ________________________ Jižní okraj Jeseníků. Rabštejnská louka. Nadmořská výška kolem 700 metrů. Dříve tady místo současné chaty stávala hájenka, kterou postavili prý už začátkem 17. století. Ta postupem času přerostla na hospodářský statek a pak k budově, na přelomu 18. a 19. století, přibyl zadní přístavek, kde hajný otevřel první výletní hospodu. Začátkem minulého století tu v sezóně bydlelo až 12 lidí a statek využívali hlavně jako zemědělskou základnu. Po druhé světové válce pak Rabštejn, neboli Rábl, dostal dalšího využití – jako zázemí lesní školky a ubytovna pro lesní dělníky. V roce 2002, jako na potvoru těsně před dokončením rekonstrukce, chata vyhořela a do dnešní podoby se povedla znovu opravit po roce 2004. Na tohle období vzpomíná dlouholetý provozovatel a „kotelník“ chaty – Marek Hilscher. „Začalo hořet 1. května 2002. Já osobně u toho sice nebyl, ale co vím, tak chatu měli pronajatou nějací studentíci, kteří zapomněli u sauny zapálenou svíčku. Tehdá byla sauna přímo uprostřed baráku a chata ještě nebyla elektrifikovaná, takže jako příčina požáru byla určena právě ta zapomenutá svíčka někde v odpočívárně. Bylo velké štěstí, že se nikomu nic nestalo. Shořelo totiž celé horní patro, které bylo už po rekonstrukci, a nedotčená zůstala pouze hospoda a zázemí spodního patra. Trvalo pak další dva roky, než se podařilo patro po částech znovu dostavět a pokoje zrekonstruovat do současné podoby.“ S Márou jsme se bavili také o předchozích provozovatelích, které měl tu čest poznat. Kolik se jich tu vystřídalo, už přesně neví. Tuší, že něco kolem čtyř až pěti. Nejvíce vzpomíná na legendárního Haryho. „To byl jeden z prvních...

Letos na jaře jsme v rámci našeho cyklu „Lezecké hospody“ psali o ostrovském areálu Pod Císařem. Díky lezeckému pamětníkovi Gertu Tschunkovi jsme se nedávno dozvěděli o tom, že v Ostrově dříve fungovala ještě jedna lezecká hospoda. Dále už pokračuje Gert svým vyprávěním, pozn. red. Proč se vlastně Ostrovu říká Ostrov? Název pochází ze starofrýžského „Eyland“ – území obklopené vodou. A vody je zde opravdu hodně. Proto tady v 15. století vybudovali hamr, jenž zpracovával železnou rudu těženou v okolí obce Sněžník. Po skončení výroby železa spustila hraběnka Marie Adelheid z Thunu v roce 1706 sklářskou huť, jež vyráběla okenní sklo, barevné korálky a modré lékárnické zboží. Tato výroba skončila v roce 1882 a osada s hospodou na hranici a malým krámkem se začala vylidňovat. Oživení se dostavilo až koncem 19. století, v období raného romantismu, kdy do Ostrova začali přicházet turisté ze saské strany. Básníci, malíři, milovníci přírody a také první horolezci… Ti všichni se chtěli stravovat popřípadě i přenocovat, a tak se začaly stavět hospody: hotel Meder, Zur Grenze, hostinec U Löbla (dnešní autokemp Pod Císařem, pozn. red.) a hospoda Günther´s Gasthaus Bergkeller včetně pivního srubu „Wolf“. Posledně jmenované stavení se nacházelo nedaleko současného rekreačního objektu ministerstva vnitra. A právě v této hospodě se scházeli první horolezci, převážně pocházející ze Saska. Mimochodem, první vylezenou věží byl v roce 1906 Kořenáč. Pak následovaly další. Rudof Fehrmann ve svém prvním lezeckém průvodci z roku 1908 uvádí v Ostrově pět vylezených věží. Teprve po skončení první světové války přibylo množství prvovýstupů. Lezci nadále přicházeli převážně z německé strany, ale začali se objevovat i první Češi. Hranice mezi Německem a nově vzniklou Československou republikou sice existovala, ale turistickému ruchu vůbec nebránila. Kolem hostince Bergkeller (někdy se uvádí také jméno Felsenkeller, pozn. aut.) tehdy vznikl zájmový spolek mladých lezců. Založili ho patnáctiletý Erwin Ritschel spolu se svým kamarádem Gerhardem Ehrtem a dalšími přáteli v roce 1941. Svému lezeckému klubu dali název „BBE“ – Bergbrüder Eiland, „Horští bratři Ostrov“. Oddíl nebyl velký. Pravděpodobně šlo o osm až...

„Budu v Ostrově, tak se mi asi nedovoláš.“ A pro jistotu telefon ještě vypnout nebo dát do režimu „letadlo“, protože Němci prý ze severu posílili svůj vysílač. Potom vypnout i svoje starosti a tak trochu se zašít před okolním světem… Aspoň na chvíli. Dopřát si pohodu, za kterou sem jezdili už průkopníci pískovcového lezení před stovkou let. Ať už to byli Češi nebo Němci. V téhle slepé uličce to bylo vždy trochu speciální – Ostrov je sice český, ale leží na opačné straně hraničního hřebene, jakoby vystrčený směrem k Severnímu moři… Soužití tu nebylo vždy lehké a na člověka tu kromě přírodní izolovanosti dolehne i svérázná historie, kterou se nemůže pochlubit žádná jiná česká lezecká hospoda. Když člověk přichází blíž, roubená pohledová strana s podstávkovou konstrukcí napovídá, že tenhle dům už něco zažil… Jaká v něm byla atmosféra? Kdo se dovnitř chodil bavit? Dali si tam pivo i prvovýstupci Kořenáče, první vylezené věže v Ostrově roku 1906? Nechme na úvod trochu vyprávět pamětníka Gerta Tschunka (*1935) z Dubí. „Pamatuju si, když se hospoda ještě jmenovala U Lébla (Gasthaus Löbel, pozn. aut.). Scházeli se tam ti staří lezci, a dokonce tam chodili i Němci načerno přes hranice, když to ještě nebylo tak nebezpečné. Spousta mých, dnes už často nežijících kamarádů tam svého času měla horolezeckou základnu. Udála se tam spousta věcí. Velký zážitek se stal kolem roku 1953, když kluci Wolf (hromotluk Wolfgang Bruch, viz foto níže v galerii, pozn. aut.) a další hráli na kytaru a přišla na ně posádka péesáků – pohraniční stráže. Vojákům se to nelíbilo, protože oni chlapi taky občas zpívali německy. Péesáci měli řeči, ať okamžitě přestanou hrát. Wolf toho největšího křiklouna zhvízdal a vrazil mu pár facek. V tu chvíli se to semlelo a rozpoutala se obrovská bitva mezi civilem a tou pohraniční stráží, přímo v hospodě. Péesáci to prohráli a dokonce přišli o osobní zbraně. (směje se) Hospoda zůstala dost zdemolovaná… Druhý den šli lidi okolo: ‘Tady to je zavřený,...

Věděli, co obnáší mít lezeckou hospodu, a proto se do toho moc nehrnuli. Tuhle práci si vyzkoušeli v německé oblasti Pfalz, kde lezci zakládají frendy do růžového pískovce. Pět let tam Jindřich a Pavlína Benešovi makali ve velké restauraci… „Jeden týpek uvnitř ukazoval, jak se leze na sokolíka, a převrhl celou vitrínu plnou koláčů,“ vzpomíná Pavlína na jednu ze scének, která se v normální restauraci nestane. Po pěti letech v hospodě na statku si pak zřídili vlastní lezecký krámek, kde vydrželi dalších pět let. „Věděli jsme, že se chceme vrátit do Česka, než půjdou naše děti do školy,“ říká Jindra, táta tří kluků. To se psal rok 2002. Hledali na severu Čech místo, kde by mohli žít. Sháněli od Bynovce po Rájec a poštěstila se jim Tisá, která jejich malým klukům nabídla i fungující školku se školou. První roky zpátky v Česku prožívali pěknou idylku – čekalo je hezké lezecké období. Jindřich v zimní sezóně pomáhal ve skiservisu v Teplicích a v létě měli spíše volno, jelikož žili z německých úspor. Děti strčili do školky, školy a s Pavlínou vyráželi každou chvíli do skal. „Pak jsme přišli na tenhle nápad a od tý doby jenom pracujem,“ směje se Jindřich, „otevřít si hospodu v lezeckým světě znamená přestat lízt,“ doplňuje ho Pavlína. Litují toho? „To ne, je to něco za něco. Nikdy jsem neměl v lásce lidi, kteří měli v hlavě jenom to lezení. Potvrdilo se mi, že je hezký budovat i jiný věci,“ říká Jindra. „Já to s tím litováním mám půl na půl. Vletěli jsme do toho, když kluci byli v první, třetí a čtvrté třídě. Najednou jsme je utnuli a kluci se museli večer sami naučit dělat vajíčka, protože my jsme byli tady a začali budovat Refo,“ vzpomíná Pavlína. Rok stavěli a těšili se, že až to otevřou, tak se všechno uklidní. Akorát netušili, že ten rok stavby byl vlastně ještě procházka růžovou zahradou… Tou dobou chodili včas spát… Práci si mohli rozplánovat tak, aby...

„Stůl plný přeživších pobudů po lezeckém dni hned poznáš – ruce mávají nad hlavou, žáby a ropuchy sténají v otevřených spárách, klíče vyjíždějí, hodiny nejdou provázat, bórky ne a ne se kousnout…“ popisuje klasický večer u Tošováka Honza „Tatuš“ Žwak, vrchní hudebník a podstatná součást adršpašského kulturního života. „Všichni vytlemení, jak se kdekdo málem zabil, půllitry cinkají…“ U vedlejšího stolu večeří rodinka normálních lidí. Zprvu jen tak poslouchají, pak i pozorují, a když už je zvědavost silnější než ostych, hlava rodiny se zvedá a přichází se zeptat: „Prosím vás, jak je to možné – vy jste Češi, my jsme taky Češi, a přitom vám vůbec nerozumíme?“ A tak je to tady neustále. Přes den narazíš na skupiny turistů, ale v podvečer odkryje hostinec U Tošováka svou pravou tvář. Lezci ze skal už sbalili veškeré cajky a přichází do hospody na zaslouženou Poličku a pavlišov. Za pípou stojí rozesmáté holky nebo sám provozní Jirka „Blboň“ Nešpor a hospodou se nesou útržky neuvěřitelných historek. Celkovou atmosféru lezecké hospody dotvářejí fotky ze skal na stěnách, staré lezečky na stropě nebo třeba velký dřevěný medvěd se smyčkami přes rameno. První zmínka o hostinci pochází už z roku 1867, kdy zde jistý řezník Franz Wittwer provozoval masné krámy a výčep. Od té doby vystřídal hostinec všemožné podoby a několik majitelů. Název „U Tošováka“ získal v době, kdy byl provozován manželi Tošovskými. Tenkrát hostinec vypadal úplně jinak, než jak jej známe dnes. O současnou podobu se postaral jeden z nedávných hostinských, jistý Láďa Drda. Ten lokálu vdechl osobitý ráz a dodnes na něj místní vzpomínají. „To jsme u Tošováka zase jednou slavili Silvestra. A Láďa tu pořád pobíhal v pracovních monterkách. Tak mu říkáme: ‘Láďo, je Silvestr. Běž se převléct a pojď s náma slavit.’ Tak se Láďa převlíkl do obleku a šel s náma tancovat. Pár minut před půlnocí se najednou skácel k zemi a už jsme ho neprobudili,“ vzpomíná současný provozní Jirka. Od té doby to bylo s hospodskými dost proměnlivé, až nakonec zůstala hospoda na nějaký čas zavřená....

Aktualizace 2023: Tato hospoda je už bohužel minulostí.Zbloudilý skalní lezec, zahnaný nastupující zimou do nepřirozených prostor umělé stěny, může být překvapen v mnoha směrech. Když se po sportovním výkonu, který jeho běžné lezení ještě alespoň trochu připomíná, dostaví k výčepu, podobnosti s tím, na co je zvyklý, mohou zmizet úplně. Osvěžovny v těchto zařízeních jsou většinou odlišné. Odlišné od těch, kde se s kamarády za zvuků kytary veselí až do časných ranních hodin, kdy se ve spacáku svalí na terásku a po pár hodinách spánku vyrazí opět do skal. Je libo třeba proteinovou tyčinku za 50 korun? Anebo snad veganský shake? Není to všude stejné. Na stěně Mamut (v začátcích ji podpořil Jirka Šťastný, který kdysi zastupoval švýcarskou firmu Mammut, proto ten název, pozn. red.) v pražských Holešovicích na to šli jinak. „My jsme chtěli vytvořit místo, kde se budou lezci cítit dobře a po lezení nebudou mít potřebu přecházet do jiné hospody. Od začátku je pro nás důležité, aby se odsud nevytratil lezecký duch a nezbylo jen fitko,“ říká spolumajitel Radek Císař. To, že se záměr daří, je vidět na první pohled. Po průchodu lehkým bludištěm průmyslových hal se člověk ocitá v lokálu, který ani jiné přízvisko, než „lezecký“ nesnese. Bezkonkurenční výzdoba nikoho nenechá na pochybách. Stará horolezecká lana, lyže, historické vařiče. Na stěnách fotografie pískovcových věží a severky Eigeru. Člověk je až zaražen, že za okny místo skalních věží spatří halu s barevnými chyty. Jak to začalo? Mamut je jedna z nejstarších dosud fungujících pražských stěn. Po zbourání legendární Brumlovky na Praze 4 se Libor Hroza a Radek Císař usnesli, že je třeba vytvořit v Praze stěnu novou. Radek poskytl zejména finance a „formu“, Libor ji pak naplnil „tím lezeckým“ – prostor si pronajímají od září 2004 a stěnu otevřeli v březnu 2005. V uživení stěny není ideální se spoléhat pouze na, byť nadšené a hodné, kamarády lezce. „Snažíme se, aby si u nás každý našel svoje. A to včetně toho fitka,“...

Gravitační centrum Labáku spojené se jménem „Kosťa“ začalo fungovat už v roce 1993, kdy Honza Kostolník z Děčína převzal starou fungující hospodu Hubertus a vzal si ji do správy na dobu tří let – během nich stáhl do svého podniku spoustu kamarádů a lezců z okolí. Pak se původní majitelka vrátila a vzala si Hubertus zpátky. Honza však chtěl v hospodě pokračovat, a tak koupil starou hasičárnu a provedl tam velkou rekonstrukci. Lezci se přesunuli za ním do bývalé garáže, ve které je dnes hlavní společenská místnost. Nová hospoda „U Kosti“ pod Honzou nefungovala moc dlouho – její majitel vyrazil pěšky do Indie, ale došel jen na Slovensko, kde zahnul na sever a skončil v buddhistickém klášteře v Polsku. Zřejmě se mu tam velmi zalíbilo, jelikož tam žije dodnes, klášter vede a stala se z něj duchovní osoba. Do Žlebu jezdí občas na návštěvu. V roce 1998 převzal hospodu jeho brácha Jirka, kterého pod přezdívkou „Kosťa“ zná větší počet lezců než Honzu. Jirka poznal lezeckou komunitu až v hospodě, na písek ho to moc netáhlo, lezl jen občas během dovolených ve Středomoří – El Chorro, Sicílie, Kalymnos… Tam na skály podle svých slov „musel“. Na současném místě hospody si „Kosťa – Jirka“ odkroutil nějakých 20 let… Nejprve na to byli dva, pak mu kuchařka zemřela, a tak to často pro jednoho člověka před důchodem byl slušný zápřah. Jeho hlášky z té doby si asi leckdo pamatuje: „Malý pivo? Zapomeň!“„Hranolky? To kvůli tobě mám rozjíždět friťák?“„Vodu? Tu si běž natočit na záchod.“ Co vlastně Kosťu nejvíc vytáčelo? „Já jsem se vytáčel sám,“ směje se, když o tom mluví teď s odstupem. A co se mu líbilo? „Že tu máš ty kámoše všechny pohromadě. Teď mi to zase chybí, ale když vidím těch lidí, tak si říkám: ‘ještě že tak’. Bylo to víc starostí než radostí.“ Jeho oblíbená historka? Ta je z doby hulicí éry konce devadesátek, kdy se hospoda topila v oblacích dýmu. Kosťa už...

Když v Ádru někdo něco kope a potřebuje se zbavit hlíny, s největší pravděpodobností ví, komu ji udat. Martin „Pif“ Dufek spravuje Zámeckou už dvanáctým rokem a přísun velké porce zeminy potřebuje v podstatě neustále. Provedl tady už spoustu náročných terénních úprav a nevzhledný zarostlý svah pomalu přeměnil v terasovité útočiště pro lezce, kteří sem přijíždějí z regionu i z dálek. Začalo to nějak takto – nejprve ubytování pro kamarády zdarma, později za 15 korun jako příspěvek na vodu… „Pak do mě začali hučet, že bych tu měl točit i pivo,“ vzpomíná Pif. Přestože říká, že není „žádnej hospodskej“, postupně tlaku návštěvníků o pár kroků ustoupil. Od utopenců přes polívku a letos trochu i ke gulášům. „Stanovil jsem si hranici, co už tady dělat nechci, ale ona se pořád posouvá,“ směje se původně Turnovák, který se odstěhoval do Brna. V Ádru tráví hlavně letní měsíce, během kterých tu tepe lezecký život. „Jindy tu nemá smysl podnikat. Letos do začátku června tu nebyla ani noha a po Fesťáku tady zdechne pes.“ Pif vydělává peníze jinde – byl jeden z prvních, co začal s výškovkami ve Švédsku a vlastní také „pár drobných nemovitostí“ v Brně. Díky tomu, že Zámecká je pro něj v podstatě „koníček“ navíc, tak celkem v pohodě přežil letošní rok plný omezení. „Když nás zavřou, tak zamknu, zhasnu a náklady mám téměř nula. Platím jen trochu elektriky za temperování baráku,“ vysvětluje majitel Zámecké. Byl by rád, kdyby kemp zůstal vyloženě lezecký, a tak se brání jeho propagaci na masových platformách jako booking.com a podobných. Firmě google však neunikl – jednoho dne projel google-auťák s kamerou na střeše až ke stodole, otočil se a odjel. Zanedlouho se kemp objevil na „Google Street View“, krátce poté přijel zaměstnanec a nabízel vytvoření komerční prezentace za peníze. „Vždyť vy už jste mi prezentaci udělali – a to jsem o ni nežádal a ani jsem vás nepustil na svůj pozemek,“ reagoval Pif. „Aha, když tak se nějak dohodněte s Googlem, aby to smazali,“ bylo mu řečeno...

„Před třema rokama jsem neznala žádnýho horolezce a teď jich znám určitě 100. Ani jsem nevěděla, že tolik magorů leze na skálu,“ směje se Lenka Patzenhauerová, která má třetím rokem v nájmu hospodu Kačák v Tisé na severu Čech. Jak to vzniklo? Jednoho dne během návštěvy podniku nadsazeně utrousila: „Až to tady krachne, tak mi dejte vědět, já bych to tady trochu vylepšila.“ Nečekala, že se tak stane za 14 dní. Předchozí majitel jí dal vědět a uspěla v konkurzu. „Dávej si bacha, každej tady vytekl velký peníze,“ strašili ji. Místo s neokoukatelným výhledem na Hřebenové stěny však díky nové provozní chytlo druhý dech a zrovna minulý čtvrtek se na koncertě pod venkovním pódiem sešlo zhruba 70 „magorů v péřovkách“ a jim podobných. Loni na Kačáku proběhl třeba křest bouldrového průvodce na Sněžník od Ondry Beneše a Zdenála Suchého, který Lenka komentuje svým jazykem: „I ti horolezci ty svý brožury, když už se jim nějaká povede, propagujou tady. A nás to těší.“ Mimochodem, je vidět, že žije celá Tisá. Mimo Lenku se tu angažuje například spolek Kultura Tisá, který organizuje různé masopusty, vypouštění draků a podobné akce. Pochází odsud také kapela Gorily v mlze. Proč „v mlze“? Obec se často halí do svého typického „neviditelna“ a topná sezóna tady trvá klidně osm měsíců v roce. „Jinak je to tady krásný. Příroda, lesy, ty jejich skály. Mám odsud miliardu fotek a pořád to fotím dokola – jsem taky magor,“ kochá se Lenka pohledem na pás skal proti terase, jejímž stropem vede těžký traverzový boulder po umělých chytech. Už za tu dobu někdo Lenku vytáhnul na lano? „Kolikrát mi nabízeli: ‘Pojď s náma do skal!’ Ne! V životě ne. Kdo vám tady bude točit pivo, když spadnu? Musím být rozumná.“ A jak vůbec Kačák přečkal uplynulý „rok zmaru“? Díky úsporám, které si našetřila ze svého platu. A také díky Lenčině mamince, která na Kačáku pracuje 12 hodin denně a řekne si mzdu zhruba za půlku....