„200 slov“

LEZECKÉ HOSPODY

V tomto novém seriálu eMontany bychom rádi postupně představili hospody, které si v Česku zaslouží přívlastek „lezecké“. Formou tohoto cyklu chceme těmto „našim místům“ poděkovat, že se do nich můžeme po svých výkonech ve skalách bezpečně stahovat. Držte se!

Zároveň vyhlašujeme malou soutěž – kdo jako první dodá důkazy (fotky nebo účtenky), že od 1. ledna roku 2022 navštívil minimálně pět lezeckých hospod v Česku, dostane od eMontany pískařský plakát. Piš na [email protected]

Lezecké hodpody: „Na srdce neklepej – pojď rovnou dál.“ U Tošováka v Ádru

23. 05. 2022 | Terka Ševečková
„Stůl plný přeživších pobudů po lezeckém dni hned poznáš – ruce mávají nad hlavou, žáby a ropuchy sténají v otevřených spárách, klíče vyjíždějí, hodiny nejdou provázat, bórky ne a ne se kousnout…“ popisuje klasický večer u Tošováka Honza „Tatuš“ Žwak, vrchní hudebník a podstatná součást adršpašského kulturního života. „Všichni vytlemení, jak se kdekdo málem zabil, půllitry cinkají…“ U vedlejšího stolu večeří rodinka normálních lidí. Zprvu jen tak poslouchají, pak i pozorují, a když už je zvědavost silnější než ostych, hlava rodiny se zvedá a přichází se zeptat: „Prosím vás, jak je to možné – vy jste Češi, my jsme taky Češi, a přitom vám vůbec nerozumíme?“ A tak je to tady neustále. Přes den narazíš na skupiny turistů, ale v podvečer odkryje hostinec U Tošováka svou pravou tvář. Lezci ze skal už sbalili veškeré cajky a přichází do hospody na zaslouženou Poličku a pavlišov. Za pípou stojí rozesmáté holky nebo sám provozní Jirka „Blboň“ Nešpor a hospodou se nesou útržky neuvěřitelných historek. Celkovou atmosféru lezecké hospody dotvářejí fotky ze skal na stěnách, staré lezečky na stropě nebo třeba velký dřevěný medvěd se smyčkami přes rameno. První zmínka o hostinci pochází už z roku 1867, kdy zde jistý řezník Franz Wittwer provozoval masné krámy a výčep. Od té doby vystřídal hostinec všemožné podoby a několik majitelů. Název „U Tošováka“ získal v době, kdy byl provozován manželi Tošovskými. Tenkrát hostinec vypadal úplně jinak, než jak jej známe dnes. O současnou podobu se postaral jeden z nedávných hostinských, jistý Láďa Drda. Ten lokálu vdechl osobitý ráz a dodnes na něj místní vzpomínají. „To jsme u Tošováka zase jednou slavili Silvestra. A Láďa tu pořád pobíhal v pracovních monterkách. Tak mu říkáme: ‚Láďo, je Silvestr. Běž se převléct a pojď s náma slavit.‘ Tak se Láďa převlíkl do obleku a šel s náma tancovat. Pár minut před půlnocí se najednou skácel k zemi a už jsme ho neprobudili,“ vzpomíná současný provozní Jirka. Od té doby to bylo s hospodskými dost proměnlivé, až nakonec zůstala hospoda na nějaký čas zavřená....

Lezecké hospody: Pražský Mamut z doby kamenné, který přežívá v průmyslové hale

15. 12. 2021 | Dan Podráský (s přispěním Standy Mitáče)
Zbloudilý skalní lezec, zahnaný nastupující zimou do nepřirozených prostor umělé stěny, může být překvapen v mnoha směrech. Když se po sportovním výkonu, který jeho běžné lezení ještě alespoň trochu připomíná, dostaví k výčepu, podobnosti s tím, na co je zvyklý, mohou zmizet úplně. Osvěžovny v těchto zařízeních jsou většinou odlišné. Odlišné od těch, kde se s kamarády za zvuků kytary veselí až do časných ranních hodin, kdy se ve spacáku svalí na terásku a po pár hodinách spánku vyrazí opět do skal. Je libo třeba proteinovou tyčinku za 50 korun? Anebo snad veganský shake? Není to všude stejné. Na stěně Mamut (v začátcích ji podpořil Jirka Šťastný, který kdysi zastupoval švýcarskou firmu Mammut, proto ten název, pozn. red.) v pražských Holešovicích na to šli jinak. „My jsme chtěli vytvořit místo, kde se budou lezci cítit dobře a po lezení nebudou mít potřebu přecházet do jiné hospody. Od začátku je pro nás důležité, aby se odsud nevytratil lezecký duch a nezbylo jen fitko,“ říká spolumajitel Radek Císař. To, že se záměr daří, je vidět na první pohled. Po průchodu lehkým bludištěm průmyslových hal se člověk ocitá v lokálu, který ani jiné přízvisko, než „lezecký“ nesnese. Bezkonkurenční výzdoba nikoho nenechá na pochybách. Stará horolezecká lana, lyže, historické vařiče. Na stěnách fotografie pískovcových věží a severky Eigeru. Člověk je až zaražen, že za okny místo skalních věží spatří halu s barevnými chyty. Jak to začalo? Mamut je jedna z nejstarších dosud fungujících pražských stěn. Po zbourání legendární Brumlovky na Praze 4 se Libor Hroza a Radek Císař usnesli, že je třeba vytvořit v Praze stěnu novou. Radek poskytl zejména finance a „formu“, Libor ji pak naplnil „tím lezeckým“ – prostor si pronajímají od září 2004 a stěnu otevřeli v březnu 2005. V uživení stěny není ideální se spoléhat pouze na, byť nadšené a hodné, kamarády lezce. „Snažíme se, aby si u nás každý našel svoje. A to včetně toho fitka,“ říká Radek. Libor s Radkem si však...

Lezecké hospody: „Umět zvládnout přívalové vlny.“ U Kosti v Labáku

05. 10. 2021 | Standa Mitáč
Gravitační centrum Labáku spojené se jménem „Kosťa“ začalo fungovat už v roce 1993, kdy Honza Kostolník z Děčína převzal starou fungující hospodu Hubertus a vzal si ji do správy na dobu tří let – během nich stáhl do svého podniku spoustu kamarádů a lezců z okolí. Pak se původní majitelka vrátila a vzala si Hubertus zpátky. Honza však chtěl v hospodě pokračovat, a tak koupil starou hasičárnu a provedl tam velkou rekonstrukci. Lezci se přesunuli za ním do bývalé garáže, ve které je dnes hlavní společenská místnost. Nová hospoda „U Kosti“ pod Honzou nefungovala moc dlouho – její majitel vyrazil pěšky do Indie, ale došel jen na Slovensko, kde zahnul na sever a skončil v buddhistickém klášteře v Polsku. Zřejmě se mu tam velmi zalíbilo, jelikož tam žije dodnes, klášter vede a stala se z něj duchovní osoba. Do Žlebu jezdí občas na návštěvu. V roce 1998 převzal hospodu jeho brácha Jirka, kterého pod přezdívkou „Kosťa“ zná větší počet lezců než Honzu. Jirka poznal lezeckou komunitu až v hospodě, na písek ho to moc netáhlo, lezl jen občas během dovolených ve Středomoří – El Chorro, Sicílie, Kalymnos… Tam na skály podle svých slov „musel“. Na současném místě hospody si „Kosťa – Jirka“ odkroutil nějakých 20 let… Nejprve na to byli dva, pak mu kuchařka zemřela, a tak to často pro jednoho člověka před důchodem byl slušný zápřah. Jeho hlášky z té doby si asi leckdo pamatuje: „Malý pivo? Zapomeň!“„Hranolky? To kvůli tobě mám rozjíždět friťák?“„Vodu? Tu si běž natočit na záchod.“ Co vlastně Kosťu nejvíc vytáčelo? „Já jsem se vytáčel sám,“ směje se, když o tom mluví teď s odstupem. A co se mu líbilo? „Že tu máš ty kámoše všechny pohromadě. Teď mi to zase chybí, ale když vidím těch lidí, tak si říkám: ‚ještě že tak‘. Bylo to víc starostí než radostí.“ Jeho oblíbená historka? Ta je z doby hulicí éry konce devadesátek, kdy se hospoda topila v oblacích dýmu. Kosťa...

Lezecké hospody: „Poskytnout jim místo, které si mohou utvářet.“ Zámecká v Ádru

24. 07. 2021 | Standa Mitáč (s přispěním Dana Podráského)
Když v Ádru někdo něco kope a potřebuje se zbavit hlíny, s největší pravděpodobností ví, komu ji udat. Martin „Pif“ Dufek spravuje Zámeckou už dvanáctým rokem a přísun velké porce zeminy potřebuje v podstatě neustále. Provedl tady už spoustu náročných terénních úprav a nevzhledný zarostlý svah pomalu přeměnil v terasovité útočiště pro lezce, kteří sem přijíždějí z regionu i z dálek. Začalo to nějak takto – nejprve ubytování pro kamarády zdarma, později za 15 korun jako příspěvek na vodu… „Pak do mě začali hučet, že bych tu měl točit i pivo,“ vzpomíná Pif. Přestože říká, že není „žádnej hospodskej“, postupně tlaku návštěvníků o pár kroků ustoupil. Od utopenců přes polívku a letos trochu i ke gulášům. „Stanovil jsem si hranici, co už tady dělat nechci, ale ona se pořád posouvá,“ směje se původně Turnovák, který se odstěhoval do Brna. V Ádru tráví hlavně letní měsíce, během kterých tu tepe lezecký život. „Jindy tu nemá smysl podnikat. Letos do začátku června tu nebyla ani noha a po Fesťáku tady zdechne pes.“ Pif vydělává peníze jinde – byl jeden z prvních, co začal s výškovkami ve Švédsku a vlastní také „pár drobných nemovitostí“ v Brně. Díky tomu, že Zámecká je pro něj v podstatě „koníček“ navíc, tak celkem v pohodě přežil letošní rok plný omezení. „Když nás zavřou, tak zamknu, zhasnu a náklady mám téměř nula. Platím jen trochu elektriky za temperování baráku,“ vysvětluje majitel Zámecké. Byl by rád, kdyby kemp zůstal vyloženě lezecký, a tak se brání jeho propagaci na masových platformách jako booking.com a podobných. Firmě google však neunikl – jednoho dne projel google-auťák s kamerou na střeše až ke stodole, otočil se a odjel. Zanedlouho se kemp objevil na „Google Street View“, krátce poté přijel zaměstnanec a nabízel vytvoření komerční prezentace za peníze. „Vždyť vy už jste mi prezentaci udělali – a to jsem o ni nežádal a ani jsem vás nepustil na svůj pozemek,“ reagoval Pif. „Aha, když tak se nějak dohodněte s Googlem, aby to smazali,“ bylo mu řečeno...

Lezecké hospody: Kačák a jeho šéfová, kterou do skal nikdo nevytáhne

01. 06. 2021 | Standa Mitáč (s přispěním Dana Podráského)
„Před třema rokama jsem neznala žádnýho horolezce a teď jich znám určitě 100. Ani jsem nevěděla, že tolik magorů leze na skálu,“ směje se Lenka Patzenhauerová, která má třetím rokem v nájmu hospodu Kačák v Tisé na severu Čech. Jak to vzniklo? Jednoho dne během návštěvy podniku nadsazeně utrousila: „Až to tady krachne, tak mi dejte vědět, já bych to tady trochu vylepšila.“ Nečekala, že se tak stane za 14 dní. Předchozí majitel jí dal vědět a uspěla v konkurzu. „Dávej si bacha, každej tady vytekl velký peníze,“ strašili ji. Místo s neokoukatelným výhledem na Hřebenové stěny však díky nové provozní chytlo druhý dech a zrovna minulý čtvrtek se na koncertě pod venkovním pódiem sešlo zhruba 70 „magorů v péřovkách“ a jim podobných. Loni na Kačáku proběhl třeba křest bouldrového průvodce na Sněžník od Ondry Beneše a Zdenála Suchého, který Lenka komentuje svým jazykem: „I ti horolezci ty svý brožury, když už se jim nějaká povede, propagujou tady. A nás to těší.“ Mimochodem, je vidět, že žije celá Tisá. Mimo Lenku se tu angažuje například spolek Kultura Tisá, který organizuje různé masopusty, vypouštění draků a podobné akce. Pochází odsud také kapela Gorily v mlze. Proč „v mlze“? Obec se často halí do svého typického „neviditelna“ a topná sezóna tady trvá klidně osm měsíců v roce. „Jinak je to tady krásný. Příroda, lesy, ty jejich skály. Mám odsud miliardu fotek a pořád to fotím dokola – jsem taky magor,“ kochá se Lenka pohledem na pás skal proti terase, jejímž stropem vede těžký traverzový boulder po umělých chytech. Už za tu dobu někdo Lenku vytáhnul na lano? „Kolikrát mi nabízeli: ‚Pojď s náma do skal!‘ Ne! V životě ne. Kdo vám tady bude točit pivo, když spadnu? Musím být rozumná.“ A jak vůbec Kačák přečkal uplynulý „rok zmaru“? Díky úsporám, které si našetřila ze svého platu. A také díky Lenčině mamince, která na Kačáku pracuje 12 hodin denně a řekne si mzdu zhruba za půlku....