„Budu v Ostrově, tak se mi asi nedovoláš.“ A pro jistotu telefon ještě vypnout nebo dát do režimu „letadlo“, protože Němci prý ze severu posílili svůj vysílač. Potom vypnout i svoje starosti a tak trochu se zašít před okolním světem… Aspoň na chvíli. Dopřát si pohodu, za kterou sem jezdili už průkopníci pískovcového lezení před stovkou let. Ať už to byli Češi nebo Němci. V téhle slepé uličce to bylo vždy trochu speciální – Ostrov je sice český, ale leží na opačné straně hraničního hřebene, jakoby vystrčený směrem k Severnímu moři… Soužití tu nebylo vždy lehké a na člověka tu kromě přírodní izolovanosti dolehne i svérázná historie, kterou se nemůže pochlubit žádná jiná česká lezecká hospoda.

Když člověk přichází blíž, roubená pohledová strana s podstávkovou konstrukcí napovídá, že tenhle dům už něco zažil… Jaká v něm byla atmosféra? Kdo se dovnitř chodil bavit? Dali si tam pivo i prvovýstupci Kořenáče, první vylezené věže v Ostrově roku 1906? Nechme na úvod trochu vyprávět pamětníka Gerta Tschunka (*1935) z Dubí.

„Pamatuju si, když se hospoda ještě jmenovala U Lébla (Gasthaus Löbel, pozn. aut.). Scházeli se tam ti staří lezci, a dokonce tam chodili i Němci načerno přes hranice, když to ještě nebylo tak nebezpečné. Spousta mých, dnes už často nežijících kamarádů tam svého času měla horolezeckou základnu. Udála se tam spousta věcí. Velký zážitek se stal kolem roku 1953, když kluci Wolf (hromotluk Wolfgang Bruch, viz foto níže v galerii, pozn. aut.) a další hráli na kytaru a přišla na ně posádka péesáků – pohraniční stráže. Vojákům se to nelíbilo, protože oni chlapi taky občas zpívali německy. Péesáci měli řeči, ať okamžitě přestanou hrát. Wolf toho největšího křiklouna zhvízdal a vrazil mu pár facek.

V tu chvíli se to semlelo a rozpoutala se obrovská bitva mezi civilem a tou pohraniční stráží, přímo v hospodě. Péesáci to prohráli a dokonce přišli o osobní zbraně. (směje se) Hospoda zůstala dost zdemolovaná… Druhý den šli lidi okolo: ‘Tady to je zavřený, nebo se to nedoplňuje?’ Nakonec došlo ke smíru – přišel velitel péesáků a všechno to urovnal. Zbraně dostal od kluků zpátky a vojáci to všechno zaplatili. To byla v Ostrově velká událost,“ vzpomíná Gert na původní éru hospody, která byla spjatá s rodinou Löblových.

Tahle rodina v Ostrově podle místní kroniky žila od roku 1730 a zmíněný Gasthaus vznikl původně v hospodářské budově, protože rodina Löbelových se živila zemědělstvím. Hospodu založil Otto Löbel kolem roku 1925. V té době fungovalo v Ostrově zhruba šest hospod a hotelů. Dobové pohlednice lákají k návštěvě místa, které se nachází „v půvabném chráněném kotlinovém údolí s balzamickým a kořeněným lesním vzduchem bohatým na ozón.“ (In einem atmutigen geschutzten Kesseltale gelegen, mit ozonreicher balsamisch würziger Waldluft, pozn. aut.) Tehdy se Ostrovu vznosně říkalo Luftkurort Eiland, v překladu „vzdušné lázně Ostrov“.

Ale marketingu se nedalo věřit ani tehdy – místní dění mělo k pohlednicové romantice daleko. Kromě léčby vzduchem se tu dařilo pašeráctví. Pokračuje Gert: „Po nástupu Hitlera k moci v Německu se pašerácká činnost na zdejší hranici přeměnila na politickou a začala být velmi nebezpečná. Zdejší hlavní středisko antifašistů, českých i německých, byl Lidový dům v Tisé. Uchovávaly se v něm zbraně pašované z Německa a také zbraně získané od československé armády. České četnictvo zde občas konalo velmi dramatické razie. Část zbraní, ale i tiskoviny a letáky byly přechodně umístěny U Löbla v hospodě, která se tak stala druhým střediskem antifašistického hnutí. V roce 1934 Němci hospodského Löbela zatkli a uvěznili.“ Jaký byl jeho další osud, se neví.

„Hospoda U Löbla se po Lidovém domě v Tisé stala druhým střediskem antifašistického hnutí.“

Vypukla válka, která všechno změnila. Nicméně, hospoda fungovala i během Říše a také po roce 1945, kdy se údolí Ostrova vylidnilo. Zůstali mu věrní pouze zbývající členové horolezeckého klubu „Lindenbrüder“ (Lipoví bratři, spolek německy mluvících lezců, kteří žili na obou stranách hranic, pozn. aut.). Jezdili sem jezdili na víkendy – respektive na neděle, protože v sobotu se ještě pracovalo. Občas k nim tajně přes hranici, která ještě nebyla zabezpečená, přicházel starý pašerák a výborný lezec Manti Lexa z Krupky-Unčína. I toho chytili a uvěznili v Ústí nad Labem. Zůstal tam pár dní a pak ho vysídlili do Německa.

Co se stalo po válce s Löbelovými? „Vím jen, že jim komunisti celou hospodu i s pozemky sebrali v roce 1947 a posledního Löbela vysídlili do českého vnitrozemí, kde pracoval v JZD. Co se s celou rodinou dělo dál, se nepovedlo zjistit,“ říká Josef „Pepíno“ Nežerka, který v „Autokempu pod Císařem“, jak se dnes místo oficiálně jmenuje, pracuje jako provozní.

V letech po válce začalo pro Ostrov těžší období – vygradovalo vznikem pohraničního oplocení, které část obce oddělilo od Tisé ostnatým drátem. Podél něj vedly pruhy se signálními světlicemi, které se spouštěly při zavadění o drát nízko nad zemí. Spouštěla je tedy i zvěř, což způsobovalo časté plané poplachy. Tou dobou, začátkem 60. let, jela naplno Turistická chata v zatáčce nad Tisou. O sobotách hrály kytary a bylo veselo alespoň tady. Po vybudování Berlínské zdi už nemělo takový smysl těmito lesy a přes metro v Berlíně prchat do Západního Německa, a tak se ochrana hranic začala pomalu uvolňovat. Dráty mizely a lezci začali dělat nové prvovýstupy.

V období normalizace následovaly komunistické nápady, jak bývalý hostinec U Lébla využít. Celý areál byl nejprve přidělen Sklo Unionu Teplice (1957), podniku s 15 000 zaměstnanci, a později se z něj stala ubytovna, respektive rekreační osada ROH. V 70. letech také proběhla „přestavba“ rybníka na současné betonové koupaliště – původně ho obložili růžovým mramorem… Z areálu se nakonec stal pionýrský tábor.

Obrat k současné podobě má na svědomí skupina lezců (Mirek „Mžoura“ Mžourek, Josef Nežerka starší, Jirka Janiš a další, pozn. aut.), která areál koupila brzy po revoluci. Hospodu otevřeli v roce 1991. „Už tenkrát se řídili myšlenkou, že to bude místo pro normální lidi a žádný drahý hogo fogo zařízení,“ říká Pepíno. V 1993 tu proběhl festival Ostrov čarodějů… Chlapi spolčeně s Jirkou „Prcasem“ Slavíkem a dalšími sehnali velké kapely a odehrálo se tu setkání, které by si deset let předtím nikdo nedokázal představit. Kultovní film asi znáš a možná už i víš, že akce se letos po 30 letech zopakuje – poslední víkend v dubnu (eMontana plánuje Ostrov čarodějů 2023 mediálně podpořit, pozn. red.) Z lidí, co se na duši tohoto místa podíleli, by bylo fér zmínit ještě Milana Černého. Toho sem kolem roku 1996 přivedl Mžoura. Milan tu pracoval jako provozní a společně postavili přístavbu střechy a hospodu víceméně dovedli do současného vizuálního stavu.

A jaký je kemp Pod Císařem po roce 2010? V sezóně živý. Jezdí sem lidi, kteří si místo oblíbili a pravidelně se vrací. Možná vzpomínáš třeba na Jirku „Taxise“ Svobodu, který měl Ostrov jako svoji letní oázu, po večerech se seznamoval s lezci, vyprávěl historky a prodával jim svoje Paměti. (Zemřel 11. ledna 2023, pozn. aut.) Štamgastů, co tu tráví týden v roce, je spousta. Občas už ani kapacita 250 lidí v kempu nestačí. Konají se tu různé lezecké tábory pro děti nebo highlinové akce třeba pouze pro ženy – to by páni průkopníci koukali, až by jim fajfka z pusy vypadla.

Existují nějaké nápady, kam tohle místo dál posunout? „Vize máme samozřejmě velký. Ale pořád řešíme, co si můžeme dovolit, abychom se nedostali do žádnýho finančního průšvihu. Vlastně neustále se tu něco řeší, opravuje… Nedávno třeba nová střecha na sociálkách… Z technickýho hlediska zbytečná věc – kontejner střechu nepotřebuje, ale vypadá to parádně,“ říká Pepíno, který tu kroutí už 19. sezónu.

Další věc, co se tu poslední roky hodně řeší, je množství odpadu, co návštěvníci vyprodukují a nechají v kempu. „Do budoucna by to mohl být problém – podnikatelé nebudou moci produkovat komunální odpad. Musí vše třídit a své zákazníky to naučit… Už teď je to boj. Do Ostrova jezdí popeláři jen jednou za dva týdny, což v létě, při 250 lidech v kempu, znamená slušnou hromadu odpadu. Kdyby si lidi část odpadků odvezli domů nebo je alespoň vytřídili v našich kontejnerech, hrozně moc by nám to pomohlo.“

Poslední otázka se nabízí sama: „A Pepíno, co tě na tom vlastně nejvíc baví?“ „Práce s lidma. To mě nabíjí. Sice jsem na podzim už často unavenej, ale je strašně fajn, že sem jezdí samý bezvadný lidi. Málokdy sem přijede někdo ‘rozcapenej’, s kým by byly problémy. Ti sem přijedou maximálně jednou a víckrát už ne. Ti bezvadný lidi, co to tady znají, sem berou jenom svoje kamarády, o kterých vědí, že se jim to tady bude taky líbit. A když se sem vracíš, tak dopředu víš, do čeho jdeš – že to tady máme trochu v punku.“

TŘI REFERENCE OD LEZECKÉHO LIDU

Ondra
Vždycky to bylo divoký. Většinou jsme tam šli večer na jedno, skončili jsme na deseti a odcházeli ve tři ráno. (směje se) Když nikdo nehrál, tak jsme zahráli my na ten klavír, co tam vždycky byl. Občas jsme tancovali i Němcům na stole – jedni přišli na pár skleniček vína a trochu se tam rozšoupli. Skočili jsme jim na stůl bosí, špinaví… Říkali nám něco německy, čemuž jsem vůbec nerozuměl. Pár z nich se smálo a pár z nich asi nebylo úplně štěstím bez sebe. Ale koukli se po okolí a pokrčili rameny, že to je tady asi normální. (směje se) Strávil jsem tam mnohokrát i týden nebo čtrnáct dní. Spali jsme před hospodou na parkovišti a vždycky jsme tam šli večer na pívko nebo na oheň za hospodou. Záchody s mušličkama – jedna odtejká, jedna neodtejká, byly taky legendární. Vždycky tam bylo co vidět a co zažít. Párty byly vždycky vydařený a nikdy jsem se tam nenudil.

Tomáš
Místo pěkný, ale na mě to je až moc velkej chaos. Přijde mi, že si jedou vlastní bugy, večírky pro úzkou skupinu a člověk si tam může připadat „trochu navíc“. V hospodě jsem byl v sezóně párkrát – u jednoho člověka jsem si objednal, druhej to udělal, třetí to přinesl a čtvrtej se mě ptal, jestli už mám zaplaceno. Na můj vkus to je punk až moc, tak jsem tam přestal jezdit. Ale je možný, že pokud se s těmi lidmi z hospody znáš osobně, budou se k tobě chovat líp.

Martin
Hospoda si myslím, že je relativně dražší, ale to je asi tím, že leží blízko hranic. Co se ale určitě vyplatí, je ubytování, když si vezmeš, že tam máš chatičku za nějaký čtyři stovky na noc pro čtyři lidi. Máš k tomu sociálku a teplou vodu, což je za mě super. Když nejsi místňák, tak se to vyplatí a vyjde to na pohodovou cenu. Od Pepína pak už všude můžeš chodit pěšky, pokud teda nechceš do Labáku nebo do Saska. Necháš auto týden u chatičky a máš tam pro sebe celej Ostrov, Rájec, Tisou v dochozí vzdálenosti…

TVRDÁ DATA

Nejbližší skalní objekt:
305 metrů vzdušnou čarou

Možnost zapůjčení, či zakoupení lezeckého průvodce:
Ano.

Otevírací a zavírací doba:
Hostinec je v dubnu a květnu otevřen o víkendech a svátcích, od června
do konce srpna denně. Kemp denně od Velikonoc do konce října (v roce 2023 jen do konce září).

Cenová dostupnost nejžádanějších komodit:
Klášter 12° 49 Kč
Česnečka 79 Kč
Hlavní jídla kolem 150 Kč

Lezecké fotky na zdi / Lezecká literatura volně k prohlížení:
* (max počet hvězdiček = 5)

Možnost přespání:
Kemp nad hospodou. Aktuální ceník najdeš tady.

Aktuální informace a webovky:
web a facebooková stránka

______________________________

V seriálu LEZECKÉ HOSPODY bychom rádi představili hospody, které si v Česku zaslouží čestný přívlastek „lezecké“. Formou tohoto cyklu chceme těmto „našim místům“ poděkovat, že se do nich můžeme po svých výkonech ve skalách bezpečně stahovat. Držte se!

Zároveň trvá naše malá čtenářská soutěž – kdo jako první dodá selfíčka z minimálně pěti lezeckých hospod v Česku, dostane od eMontany její příští kalendář. Piš na [email protected].