„200 slov“

ZAMĚSTNÁNÍ LEZEC

Jaké to je – mít lezení jako hlavní součást příjmů? V této původní rubrice eMontany se na to Evča Trnková Janatová ptá lidí, kteří o tom mají co říci. Mezi zpovídanými najdeš třeba stavěče cest, horsékho vůdce, zaměstnankyni ČHS nebo profesionální trenérku.

Zaměstnání lezec: Žena musí být o 100 % lepší než muž. Trenérka Helena Lipenská

19. 08. 2019 | Eva Trnková Janatová
Na úvod se Helči ptám, jak se jí vlastně teď leze a ona s odpovědí neváhá ani vteřinu! „Čím dál lépe! Porodila jsem před třemi lety a bylo to slabé, ale teďka se už konečně něco děje. Už zase můžu lézt!” Jak vypadá práce trenérky sportovního lezení? S lezeckým tréninkem jsi začínala, pokud dobře vím, kvůli sobě samé… Jak moc rozdílné to je – trénovat sebe a trénovat někoho jiného? To jsou úplně odlišné disciplíny. Občas i neúspěšný nebo méně úspěšný závodník může být špičkový trenér. Většinou to tak je. Jde i o pedagogický a osobní přístup k lidem. A naopak se stává, že hodně úspěšným sportovcům trénink někoho jiného nejde. Je třeba trpělivost a jít zase zcela od začátku. Trenéři jsou u nás rozděleni dle třídy A, B, C, kde nejvyšší trenérská třída je A a tu mají, pokud se nemýlím, aktuálně tak 4 lidi v České republice. Na Slovensku myslím nikdo. Je to tak, že nemáme kde školit, jedině u nás by se měli kde školit. A k třídě A náleží to, že musíš mít vysokoškolské vzdělání sportovního zaměření – nějaká tělovýchova nebo sport. Co tahle práce vlastně všechno obnáší? Co do ní patří? Trenér sám by se samozřejmě měl udržovat ve formě a být příkladem. Nemůže vážit 100 kilo a něco vykládat ostatním. Když má vzdělání, tak je to skvělé. Každý trenér se posuzuje podle toho, jaké má výsledky. To je vlastně to největší kritérium pro klienty. Myslíš výsledky v trénování, že? Ano, když má vzorky – ať už dospělé nebo děti – tak tvoje výsledky generují další potenciální děti a klienty. . Tvoje výsledky generují další potenciální děti a klienty (f: archiv Helči Lipenské) .A není to nefér – můžeš být někdy sebelepší trenér a stejně to závisí hodně na tom trénovaném jedinci… Nojo, tak to je. Ale když se bavíme o trénování těch dobrých, tak je to tak, že špatné vzorky se k placeným trenérům ani nedostanou. Anebo jsou hobíci a tam to končí,...

Zaměstnání lezec: Připravit jim týden, na který nezapomenou. Honza Zozulák

07. 07. 2019 | Eva Trnková Janatová
„Tak doufám, že jestli jsem tě nepřezul, tak jsem tě alespoň zul!“ smál se Honza Zozulák – motor jednoho z největších lezeckých oddílů u nás. „A přečti si knížku Born To Run…“ Takhle jsme se loučili po našem rozhovoru a já měla nad čím přemýšlet… A na chvíli jsem si říkala, že snad půjdu na nákup jako správný lezec – tedy bosky. Honza Zozulák se kolem lezení pohybuje spoustu let. Kromě starosti o Pardubický oddíl také spoluzaložil organizaci České sportovní lezení a už několikátý rok po sobě má na starosti největší boulderingový závod u nás – festivalové Teplice nad Metují… Dá se říct, Honzo, že tě živí lezení? A co to je – živí? (smích) Jestli je to tvoje každodenní práce, která ti zaručí, že máš co do pusy… Pro mě vlastně není důležité, jestli mě něco živí finančně, ale je důležité, jestli mě to baví… Lezení nedělám každý den. Mám ještě jiné věci, lezení mi dává část peněz. Mění se to zatím každým rokem. Ale peníze se lezením vydělat dají. Ví se o tobě, že jsi šikovný, co se týče zapojení grantů do financování lezeckých aktivit. Jak tohle vzniklo? Je to hodně složité? Začnu trochu víc zeširoka: máme už opravdu velký oddíl. Lezci tomu říkají oddíl, ale dá se tomu říkat i „sportovní klub“. To je to, z čeho žiješ. To živí všechny lidi, kteří tady pracují. A já jsem se kdysi dávno živil sháněním peněz a penězi okolo Evropské unie. Tam jsem si sice zažil takové papírovací peklo, ale taky se něco naučil… Pro mě a mnoho dalších lezců je myslím papírování spíš noční můra, pro tebe tedy ne? Když člověk prvně přijde a otevře související stránky od EU, tak se v tom vůbec nemůže vyznat, to chápu. A když MŠMT rozdělovalo granty přímo do klubů – to začalo dělat asi před třemi lety, myslím – tak jsme byli jediný lezecký oddíl, který to v Čechách dostal....

Zaměstnání lezec: Sekretářka ČHS Boženka Valentová – Igelit na tiskárnu už dávat nemusíme

06. 06. 2019 | Eva Trnková Janatová
Když je lezení stále téma číslo jedna. Když jsou skoro všechny dovolené lezecké a když o víkendech kamarádům běžně vysvětluješ, jak funguje pojištění nebo proč jsou problémy s povolením lezení v dané oblasti ČR. Jak vypadá práce „úřadující lezkyně“ Boženky Valentové, která je na pozici generální sekretářky Českého horolezeckého svazu? Dostáváš se na skály nebo hory? Asi stále stejně jako dřív – pořád jsem schopná si víkendy na skály vyšetřit a do hor se také dostanu jednou dvakrát za rok. Je to asi spíš otázka věku a životní fáze než čehokoli jiného. Co obnáší práce generální sekretářky ČHS? Je to docela obvyklá funkce všech sportovních svazů. Zaujímá ji člověk, který má na starosti administrativní a organizační řízení svazu. Je to zaměstnanecká funkce, není to funkce volená. Jsem tedy člověk, který řídí sekretariát a má na starosti vnitřní předpisy ČHS, legislativní agendu, spolupracuje s výkonným výborem a tak dále. Na jednotlivé oblasti tu máme specialisty – třeba ekonomku, nebo kolegy, poskytující zázemí závodnímu sportu, mládeži a podobně. Ale někdo je musí koordinovat a zastřešovat, což je moje práce. Můžeš to prosím víc přiblížit? Na jedné straně je to třeba zapisování členské základny do rejstříku sportu nebo podávání žádostí o dotace, čili úřad jak má být. Na druhé straně například připravujeme vyhlášení výsledků ankety Výstup roku. Komise alpinismu vybírá ty nejlepší výstupy a komunikace se všemi, kteří posílají nominace, jde hodně za mnou… Toto má opravdu blízko k horolezectví. Také mám na starosti oblast ochrany přírody a vyjednávání povolení lezení, takže jsem neustále v kontaktu jednak s orgány ochrany přírody, tak hlavně s našimi oblastními vrcholovými komisemi – zastřešuji je a dělám pro ně tento úřad. Jednám se správci oblastí, nebo třeba jedeme společně na nějaké terénní šetření, no a to už jsem zase zpátky ve skalách. (smích) Určitě to tedy není jen čistý úřad. Je to také komunikace s oddíly, kterým poskytujeme granty a tak dále. Je to tedy spíše...

Zaměstnání lezec: Stavění je placená fyzická morda! Ríša Pařil

16. 05. 2019 | Eva Trnková Janatová
Potkali jsme se v pražském Boulder Baru. Od té doby, co Boulder Bar znám, se tohle místo stále proměňuje, postupně přibývají nové prostory na lezení, trénink i odpočinek. Naposledy přibyl nový kousek na Výstavišti, a to v podobě venkovního boulderu. Co ale stále zůstává, je Ríša Pařil. Tak jaká je práce stavěče, v Říšové případě i stěnaře, se vší její slávou i utrpením? Kolik úsilí je potřeba k připravení bouldrových závodů, kde se často pracuje i přes noc? Přečti si, jak to vidí.. Ríša Pařil na ČP v Teplicích 2017 (f: Standa Mitáč) . Měl jsi ve svých boulderových začátcích podporu rodiny v tom, co děláš? Přestože jsem z nesportovní rodiny, tak mi maminka k 15. narozeninám zařídila stěnu. Viděla, že mě to fakt baví, prostory jsme na to měli, finance taky, tak mi specialista na stavbu stěn Rosťa Štefánek jednu doma postavil. Neflákal jsi kvůli domácí stěně školu? Co jsi vlastně studoval? Mám obchodku. Musím se přiznat, že jsem tohle chtěl mít opravdu rychle z krku. Potřeboval jsem mít ten blbý papír, abych mohl říct, že mám středoškolské vzdělání a jít lízt! (směje se) Po skončení školy jsem napsal na tři pražské stěny a Boulder Bar odepsal jako první. Takže bylo jasno. Začal jsem tady primárně jako instruktor, a když se Oliváč (majitel BB, pozn. red.) dozvěděl, že jsem stavěl, tak mě hned zapřáhl: „Máme tady dětský den a Štěpán potřebuje pomoc, tak mu pomůžeš s dětskýma boulderama.“ Stává se ti v tvojí práci občas, že se vrátíš a říkáš si – proč tohle vlastně dělám? Vím, že některé věci u nás nikdy nebudou možné. Třeba do Německa a tamější Mandaly (vyhlášená bouldrovka v Drážďanech, pozn. red.) teď jezdí všichni. A proč? Protože se tam staví bouldery stylu světového poháru. Jenže pro nás v republice je takové lezení pro deset lidí. A konkrétně pro čtyři lidi, co to potřebují na repre. Tohle je něco, z čeho boulderovka nevyžije. Potřebuje komerční bouldery. Komerčním boulderům říkáme „nahazovačky“...

Zaměstnání lezec: „Stoprocentní horský vůdce neexistuje.“ Juráš Šefl

16. 04. 2019 | Eva Trnková Janatová
„Tak jo, můžeme si zavolat, ale potřeboval bych, aby to bylo přesně po půl osmé,“ ozve se z telefonu Juráš, „jakmile uložíme syna, tak určitě můžem.“ Juráš Šefl je horským vůdcem, pro kterého je tohle povolání logickým posledním krokem jeho vzdělávání. Jak to vypadá, když spojíš směr svého života s tvou prací? Říkal jsi, že budeš mít čas na rozhovor, až uložíte synka… První otázka je tedy jasná – jak jde tvoje práce spojit s rodinným životem? Je to samozřejmě trošku zvláštní režim. Má to svoje výhody i nevýhody. Nevýhody jsou takové, že jsem dost často třeba měsíc a půl nebo dva měsíce v sezóně pryč, kdy prostě rodinu nevidím. Ale pak jsem zase schopný být v mezisezóně s rodinou měsíc od rána do večera, když chci. A tenhle jiný režim mi docela vyhovuje, protože si můžeme v klidu dovolit jet na tři týdny na dovolenou, ať už si jet zalízt nebo někam za teplem… A hlavně se mi líbí, jak teď můžu vidět synátorovy pokroky. Každý den. Ty jsi propadl lásce k lezení a horám už dávno… No, na dnešní poměry to úplně mladá léta nejsou. Začínal jsem lézt ve 14 letech na skalách se strejdou a hnedka mě to chytlo, tak jsem tomu potom začal věnovat víc a ubírat se tím směrem. Brigády jsem měl v Hudy sportu a pak hned, jak to šlo, tak jsem si udělal instruktorský papíry a začal jsem dělat instruktora na stěně. To si asi teda prošel víc „lezeckých prací“… Jo, taky jsem třeba stavěl stěny s jabloneckým Makakem a podílel jsem se na pořádání nějakých lezeckých a boulderových závodů a stavění cest na stěnách. Pak jsem začal dělat kurzy a mám svou horoškolu pro děti a dospělé, takže se to pořád tak nějak vyvíjelo dál, až nezbývalo nic jiného, než se stát horským vůdcem a posunout se ze stěn a ze skal do hor. S tím, že záběr vůdce může být velice široký – od dělání instruktora na stěně...