Potka­li jsme se v praž­ském Boul­der Baru. Od té doby, co Boul­der Bar znám, se tohle mís­to stá­le pro­mě­ňu­je, postup­ně při­bý­va­jí nové pro­sto­ry na leze­ní, tré­nink i odpo­či­nek. Napo­sle­dy při­byl nový kou­sek na Výsta­viš­ti, a to v podo­bě ven­kov­ní­ho boul­de­ru.

Co ale stá­le zůstá­vá, je Ríša Pařil.

Tak jaká je prá­ce sta­vě­če, v Říšo­vé pří­pa­dě i stě­na­ře, se vší její slá­vou i utr­pe­ním? Kolik úsi­lí je potře­ba k při­pra­ve­ní boul­d­ro­vých závo­dů, kde se čas­to pra­cu­je i přes noc? Přečti si, jak to vidí.
.

Ríša Pařil na ČP v Tep­li­cích 2017 (f: Stan­da Mitáč)

.
Měl jsi ve svých boul­de­ro­vých začát­cích pod­po­ru rodi­ny v tom, co děláš?
Přes­to­že jsem z nespor­tov­ní rodi­ny, tak mi mamin­ka k 15. naro­ze­ni­nám zaří­di­la stě­nu. Vidě­la, že mě to fakt baví, pro­sto­ry jsme na to měli, finan­ce taky, tak mi spe­ci­a­lis­ta na stav­bu stěn Ros­ťa Šte­fá­nek jed­nu doma posta­vil.

Neflá­kal jsi kvů­li domá­cí stě­ně ško­lu? Co jsi vlast­ně stu­do­val?
Mám obchod­ku. Musím se při­znat, že jsem tohle chtěl mít oprav­du rych­le z krku. Potře­bo­val jsem mít ten blbý papír, abych mohl říct, že mám stře­do­škol­ské vzdě­lá­ní a jít lízt! (smě­je se)
Po skon­če­ní ško­ly jsem napsal na tři praž­ské stě­ny a Boul­der Bar ode­psal jako prv­ní. Tak­že bylo jas­no. Začal jsem tady pri­már­ně jako instruk­tor, a když se Oli­váč (maji­tel BB, pozn. red.) dozvě­děl, že jsem sta­věl, tak mě hned zapřá­hl: „Máme tady dět­ský den a Ště­pán potře­bu­je pomoc, tak mu pomů­žeš s dět­ský­ma boul­de­ra­ma.“

Stá­vá se ti v tvo­jí prá­ci občas, že se vrá­tíš a říkáš si – proč tohle vlast­ně dělám?
Vím, že někte­ré věci u nás nikdy nebu­dou mož­né. Tře­ba do Němec­ka a taměj­ší Man­da­ly (vyhlá­še­ná boul­drov­ka v Dráž­ďa­nech, pozn. red.) teď jez­dí všich­ni. A proč? Pro­to­že se tam sta­ví boul­de­ry sty­lu svě­to­vé­ho pohá­ru. Jen­že pro nás v repub­li­ce je tako­vé leze­ní pro deset lidí. A kon­krét­ně pro čty­ři lidi, co to potře­bu­jí na repre. Tohle je něco, z čeho boul­de­rov­ka nevy­ži­je. Potře­bu­je komerč­ní boul­de­ry. Komerč­ním boul­de­rům říká­me „naha­zo­vač­ky“ – musí­me posta­vit něco pro začá­teč­ní­ky, aby si vylez­li naho­ru a chtě­li při­jít zno­va.

A jaké jsou tren­dy u nás?
To už je na kaž­dé té stě­ně, jak tohle poj­me. Oli­váč chce v Boul­der Baru skal­ní boul­de­ry. A já jsem rád. Pro­to­že se něja­kým způ­so­bem udr­žu­je ráz skal­ní­ho leze­ní. Dneska spor­tov­ní boul­de­ry vypa­da­jí tak, že se roze­běh­neš pro­ti stě­ně a je to vlast­ně tako­vý par­kour. Tohle ven­ku dělat nebu­deš. Za mě by boul­drov­ka měla být pořád tré­nink na leze­ní ven.

Kaž­dý sta­věč se spe­ci­a­li­zu­je na urči­tý typ cest. Na co se spe­ci­a­li­zu­ješ ty?
Já jsem „silák“ – tzn. baví a jdou mi silo­vé boul­de­ry. A jsem mizer­ný tech­nik.
.

Rád sta­vím silo­vé boul­de­ry. Čes­ký pohár 2018. (f: Stan­da Mitáč)

.
Jak moc ve své prá­ci vlast­ně lezeš?
Je to tak, že to posled­ní na co máš chuť, je si jít zalízt… Já tady lezu teď napros­to mini­mál­ně. Lezu jen své boul­de­ry a sta­vě­čům věřím, že něco posta­vi­li. A jenom když se potře­bu­ju pře­svěd­čit, že něco je nebo není blbost, tak to pře­le­zu. Boul­de­ry sta­vě­čům nemě­ním… Ať si sta­věč pyká ty dva měsí­ce, co to tam boul­der bude, a lidi mu budou nadá­vat, že je to blbost! (smě­je se)

Tak­že hlav­ní sta­věč to má zkrát­ka celé na sta­ros­ti…
Jo, je to tak. Jde o to udr­žet něja­kou kva­li­tu obtíž­nos­ti, aby lidé měli pocit, že jsou sil­ní. Kdy­bychom tady měli sta­vět obtíž­nost pod­le toho, co se leze ven­ku, tak je to troš­ku demo­ti­vač­ní.

Je to tře­ba i tak, že někte­ré boul­de­rov­ky si řek­nou, že to u nich budou boul­de­ry těž­ší a sta­ví se pod­le toho?
Nene. Odví­jí se to zkrát­ka od toho, kdo tam sta­ví. Kdo se tam v tu chví­li tře­ba anga­žu­je, kdo to má celé na sta­ros­ti a co tam chce… Za mě boul­de­rov­ka s nej­lep­ší­ma boul­de­ra­ma v Pra­ze je Tři­náct­ka. Vyba­ve­ní se tam nakou­pi­lo asi za mili­on a má ji na sta­ros­ti Vil­da Chejn – ten sta­ví asi přes 20 let. I Hon­za Zbra­nek říká, že u nás ten nej­vět­ší men­tor může být prá­vě Vil­da Chejn. A když dostal mož­nost vést boul­de­rov­ku na Tři­náct­ce, tak si udě­lal sys­tém zce­la pod­le své­ho. To je hroz­ně důle­ži­tý, mít dob­rý sys­tém – obvo­lá­vá­ní sta­vě­čů, kdy, kde, co a jak. Kaž­dý má své plán­ky, kde má být kte­rý boul­der a jaké obtíž­nos­ti.

Kolik lidí čítá tře­ba tým tady Boul­der Baru?
Oby­čej­ně sta­ví­me tak 50 boul­de­rů měsíč­ně, a to dělá pět lidí. Jeden sta­ví žlu­té boul­d­ry a čty­ři lidi se dělí o 40 boul­de­rů.

Může se člo­věk stát sta­vě­čem jed­no­du­še tře­ba i tak, že za tebou při­jde a řek­ne: „Čau Ríšo, já bych chtěl sta­vět…“
Jo, klid­ně to může být i takhle. A dokon­ce mám už i sys­tém, jak si ho ově­řit.

Jo? Jaký?
Dám mu chy­ty a vybe­ru mu pokud mož­no špat­ný chy­ty a stu­py. A kaž­dý dob­rý sta­věč, nebo teda člo­věk, kte­rý má v hla­vě ty sta­věč­ské nápa­dy a má na to tře­ba talent, tak by měl umět posta­vit i z těch nej­víc debil­ních chy­tů pěk­nej leh­kej boul­der. Nebo ten pod­le zadá­ní… Ale hroz­ně důle­ži­té pro mě je, jest­li umí posta­vit leh­kej boul­der. Všich­ni sta­vě­či mají tu ten­den­ci chtít posta­vit 7B. Nojo, ale to pak pole­zou tři lidi… Ale něja­ké 6A mi pro­stor zapl­ní zkrát­ka líp. Dám mu chy­ty a potřeb­ný věci, vyme­zím mís­to, kam je to potře­ba, a za dvě nebo tři hodi­ny, by mohl zvlád­nout dva boul­de­ry… A pokud nemá nářa­dí, tak mu dám jen inbus. Byly doby, kdy se inbu­sem sta­vě­ly Svě­to­vé pohá­ry!
.

Dám mu špat­né stu­py a uvi­dí­me, co doká­že. (f: Stan­da Mitáč)

.
Mys­líš, že se i sta­vě­ní boul­de­rů bude někam posou­vat?
To nevím. Já jenom dou­fám, že olym­pi­á­da to nezka­zí tak, jak si mys­lím, že to zka­zí. Olym­pi­á­da jako samot­ná je fajn, ale for­ma je na pytel. I skej­ťá­ci i sur­fa­ři jsou z toho tako­ví smut­ní – tyhle spor­ty, to je samo­stat­ná kul­tu­ra.

Dá se říct, že tě sta­vě­ní živí?
Dří­ve jsem nebyl úpl­ně v té pozi­ci, kdy by se tím dalo plně uži­vit. Tak­že jsem to musel ješ­tě dopl­ňo­vat jinou pra­cí. U nás se sta­vě­ním doká­že plně uži­vit jen pár lidí. Jinak to vět­ši­na lidí dopl­ňu­je ješ­tě s vejš­kov­ka­ma a podob­ně. No, posled­ní dobou ale zjiš­ťu­ji, že už jinou prá­ci než sta­vě­ní nedě­lám. (smě­je se)

Jaké jsou hlav­ní výho­dy a nevý­ho­dy toho­hle povo­lá­ní?
Nevý­ho­dy: Je to fyzic­ká mor­da!
Výho­da: Jseš pla­ce­nej za leze­ní.

Ale fyzic­ká zátěž je vel­ká. Člo­věk by se měl udr­žo­vat v kon­di­ci a musíš mít také něco nale­ze­no. Také je to prá­ce s poměr­ně těž­kým mate­ri­á­lem – pře­prav­ky plné chy­tů… Člo­věk si musí život nalaj­no­vat s pauza­mi a odpo­čin­kem tak, aby si byl schop­ný sta­vět tře­ba pět dní v kuse. Po sta­vě­ní závo­dů si vždy beru jeden den vol­no. Důle­ži­té také je udr­žo­vat prs­ty. To mě nau­čil Hon­za Zbra­nek. Mágo­vat per­ma­nent­ně! Když sta­vím, tam mágo od rána do veče­ra nesun­dám. Napří­klad: sta­víš čty­ři dny a po čtyřech dnech máš jít sta­vět finá­le Čes­ké­ho pohá­ru, tak­že těž­ké boul­de­ry – na to je oprav­du potře­ba mít ty prs­ty v poho­dě. Musíš tedy mágo­vat i během toho, co nele­zeš. Nau­čil mě také vybí­rat si pří­rod­ní mag­né­zi­um. A fun­gu­je to – po 15 nebo 20 boul­de­rech ješ­tě můžu pře­lé­zat. Když něco posta­víš, víš, že musíš dát ale­spoň ten jeden pokus, tře­ba se ti už vůbec nechce, ale musíš. A stej­ně tře­ba ráno zjis­tím, že to je vlast­ně straš­ně leh­ký boul­der. (smích) Čas­to se také sta­ví přes noc až do rána. Potom, kdo mys­líš, že tam na sou­tě­žích všu­de ješ­tě roz­vě­šu­je ty ban­ne­ry a tak? (smích) A samo­zřej­mě jsem se nau­čil, že stre­čink je důle­ži­tá sou­část. Po večer nedě­lám nic jiné­ho, než že sedím v růz­ných jogín­ských pose­dech. Je to tedy vel­ká zátěž z fyzic­ké­ho, ale i z psy­chic­ké­ho hle­dis­ka – lez­ci čas­to kri­ti­zu­jí tvo­je boul­de­ry. Ale to je něco, co tě časem pře­sta­ne pálit.

__________

Jaké to je – mít leze­ní jako hlav­ní sou­část pří­jmů? V této původ­ní rub­ri­ce eMon­ta­ny se na to ptá­me lidí, kte­ří o tom mají co říci. Nový díl najdeš kaž­dý měsíc v rub­ri­ce 200 slov. Před­cho­zí roz­ho­vor: „Sto­pro­cent­ní hor­ský vůd­ce nee­xis­tu­je.“ Juráš Šefl.

Někdy se ti už nechce, ale musíš. Ríša Pařil (f: Stan­da Mitáč)