„200 slov“

Zaměstnání lezec: Připravit jim týden, na který nezapomenou. Honza Zozulák

07. 07. 2019, Eva Trnková Janatová

„Tak dou­fám, že jest­li jsem tě nepře­zul, tak jsem tě ale­spoň zul!“ smál se Hon­za Zozu­lák – motor jed­no­ho z nej­vět­ších lezec­kých oddí­lů u nás. „A přečti si kníž­ku Born To Run…“
Takhle jsme se lou­či­li po našem roz­ho­vo­ru a já měla nad čím pře­mýš­let… A na chví­li jsem si říka­la, že snad půjdu na nákup jako správ­ný lezec – tedy bosky.

Hon­za Zozu­lák se kolem leze­ní pohy­bu­je spous­tu let. Kro­mě sta­ros­ti o Par­du­bic­ký oddíl také spo­luza­lo­žil orga­ni­za­ci Čes­ké spor­tov­ní leze­ní a už něko­li­ká­tý rok po sobě má na sta­ros­ti nej­vět­ší boul­de­rin­go­vý závod u nás – fes­ti­va­lo­vé Tep­li­ce nad Metu­jí…

Dá se říct, Hon­zo, že tě živí leze­ní?
A co to je – živí? (smích)

Jest­li je to tvo­je kaž­do­den­ní prá­ce, kte­rá ti zaru­čí, že máš co do pusy…
Pro mě vlast­ně není důle­ži­té, jest­li mě něco živí finanč­ně, ale je důle­ži­té, jest­li mě to baví… Leze­ní nedě­lám kaž­dý den. Mám ješ­tě jiné věci, leze­ní mi dává část peněz. Mění se to zatím kaž­dým rokem. Ale pení­ze se leze­ním vydě­lat dají.

Ví se o tobě, že jsi šikov­ný, co se týče zapo­je­ní gran­tů do finan­co­vá­ní lezec­kých akti­vit. Jak tohle vznik­lo? Je to hod­ně slo­ži­té?
Začnu tro­chu víc zeši­ro­ka: máme už oprav­du vel­ký oddíl. Lez­ci tomu říka­jí oddíl, ale dá se tomu říkat i „spor­tov­ní klub“. To je to, z čeho žiješ. To živí všech­ny lidi, kte­ří tady pra­cu­jí. A já jsem se kdy­si dáv­no živil shá­ně­ním peněz a peně­zi oko­lo Evrop­ské unie. Tam jsem si sice zažil tako­vé papí­ro­va­cí peklo, ale taky se něco nau­čil…

Pro mě a mno­ho dal­ších lez­ců je mys­lím papí­ro­vá­ní spíš noč­ní můra, pro tebe tedy ne?
Když člo­věk prv­ně při­jde a ote­vře sou­vi­se­jí­cí strán­ky od EU, tak se v tom vůbec nemů­že vyznat, to chá­pu. A když MŠMT roz­dě­lo­va­lo gran­ty pří­mo do klu­bů – to zača­lo dělat asi před tře­mi lety, mys­lím – tak jsme byli jedi­ný lezec­ký oddíl, kte­rý to v Čechách dostal. Nebo nej­spíš jedi­ný, kdo požá­dal.

Věděl jsem zkrát­ka, že tyhle mož­nos­ti tu jsou a nebál jsem se toho. Věděl jsem, že to nějak zvlád­nu vyúčto­vat a tak. Občas sly­ším, že vyúčto­vá­ní pro MŠMT je slo­ži­té…. A při­tom, kdy­bych to seče­tl, tak mě to při­bliž­ně stá­lo 10 hodin prá­ce a dostal jsem 170 tisíc korun. Teď už žádá víc klu­bů. Exis­tu­je transpa­rent­ní vzo­re­ček, se kte­rým si můžeš spo­čí­tat, kolik s nej­vět­ší prav­dě­po­dob­nos­tí dosta­neš peněz.

Asi jste také měli napros­to jas­no v tom, na co pení­ze pou­ži­je­te…
My sice máme stě­nu, ale vlast­ně jsme chtě­li dělat něco jiné­ho. Vždyc­ky jsme chtě­li tré­no­vat děti… Je to tak, že na leze­ní nám teď aktu­ál­ně cho­dí asi 220 dětí. Také jsme teď zača­li kom­bi­no­vat leze­ní s par­kou­rem. Tak­že začneš zkrát­ka hle­dat, kde všu­de se na tako­vé­hle plá­ny dají sehnat pení­ze. A jsou tady zdro­je, kte­ré prav­dě­po­dob­ně má kaž­dý kraj nebo měs­to, liší se pod­mín­ka­mi. Pak je tady už zmí­ně­né MŠMT a pak taky něco dosta­neš od dětí. To, co tady popi­su­ju, už je ale roz­je­tý kolos…
.

Rád kom­bi­nu­ji leze­ní s par­kou­rem. (f: archiv JZ)

.
A jaké byly začát­ky toho­hle „kolo­su“?

Kdy­si jsem cho­dil na dět­ský krou­žek pomá­hat a za pár let jsme s pří­tel­ky­ní Míšou při­šli, že bychom chtě­li krou­žek vést. Pak jsme v létě jeli na sou­stře­dě­ní a už se nám začal tvo­řit tenhle nápad v hla­vě, že chce­me vlast­ní pro­stor, vlast­ní stě­nu pro tré­no­vá­ní a tak dále. Lezec­ký Tým je oddíl, kte­rý jede akti­vi­ty v Par­du­bi­cích. Čes­ké spor­tov­ní leze­ní je pakt pře­sa­hu­jí­cí naše oddí­ly, kte­rý jsme před lety s kluka­ma vytvo­ři­li (ČSL: Hon­za Zozu­lák, Jir­ka „Oli­váč“ Oli­va a Jir­ka Žák, pozn. red.), je super a skvě­le se v něm dopl­ňu­je­me.

Pra­cu­ješ hod­ně s dět­mi – máte lezec­ké kur­zy, krouž­ky, tábo­ry a prý s nima jez­dí­te i na písek. Jaké to je?
Máme pra­vi­del­nou čin­nost přes rok – tré­nin­ky a krouž­ky. V létě pak s dět­mi jede­me někam do skal. Je to super kom­bi­na­ce tré­nin­ků a toho, že vez­meš děti ven. Prak­tic­ky vždyc­ky, když jsme vza­li děti na ská­ly, tak všech­ny nám pak řek­ly, že to byl snad nej­lep­ší týden jejich živo­ta! Vykry­je­me tím poml­ku léta, kdy nejsou krouž­ky, a lidi míň cho­dí na stě­nu.
A v nepo­sled­ní řadě jsou tábo­ry důle­ži­té pro­to, že s dět­mi chce­me cho­dit na ská­ly a uka­zo­vat jim tak leze­ní kom­plex­ně.

Jak moc a v čem je to nároč­né vyjet s dět­mi na ská­ly? Je to stres, nebo je to poho­dič­ka?
Je to o nátu­ře samo­zřej­mě. (smích) Pro mě to nároč­né vnitř­ně není. Nej­hor­ší pro mě je, když musím před tábo­rem strá­vit čty­ři hodi­ny v Glo­bu­su a nakou­pit tam všech­no to jíd­lo. (smích) Ale když už jsi tam na mís­tě, tak to je krá­sa. Dřív jsme jez­di­li na Vyso­či­nu a teď jsme jeli na písek, popr­vé se vše­mi do Ádru. Samo­zřej­mě, že men­ším dětem všech­no taháš a nene­cháš je lézt na prv­ním. A děti při­ro­ze­ně vidí, že je to jiné, než jin­de na ska­lách, že kru­hy jsou dál. Pta­jí se na to a zají­má je to. Když věříš, že to dob­ře dopad­ne, tak vybra­né pus­tíš něco si i vytáh­nout nebo jim tam pově­síš smyč­ky. A ty star­ší děti taha­ly víc a víc. Roz­hod­ně to nedě­lá­me tak, že bychom tam brousi­li ská­lu! Když pak vidíš, že děti něco vytáh­nou, tak to je pec­ka! Ty máš strach v sobě vry­tý, ale to u dětí ješ­tě nepla­tí.
.

Mla­ďo­ši v Tep­lič­kách. (f: archiv JZ)

.
Orga­ni­za­ce lezec­kých závo­dů je asi také něco hod­ně nároč­né­ho…

Závo­dy jsem dělal ješ­tě dřív, než jsem začal dělat s dět­mi. Je to hroz­ně dáv­no, co jsem si pro­na­jal H‑centrum a udě­lal tam Čes­ký pohár s lanem… Mys­lím, že to jsem byl ješ­tě na vejš­ce. Měsíc pří­pra­vy vše­ho oko­lo a pak mi z toho zby­lo deset tisíc. Byl jsem nad­še­ný!
Pak byl i něja­ký neú­spěch a já musel dělat vejš­kov­ky, abych si něco při­vy­dě­lal. (smích) A pak při­šly Tep­li­ce. Ty jako boul­de­ro­vé závo­dy začí­nal Oli­váč, před ním tam byly závo­dy s lanem. Dělal je tři­krát a pak si přá­li zase něko­ho jiné­ho. A tak jsem Tep­li­ce dělal už asi osm­krát nebo devět­krát.

Spo­je­ní s kluka­ma for­mou ČSL vznik­lo tak, že je pros­tě dale­ko zají­ma­věj­ší mít spo­je­ní závo­dů, ne jenom jeden. Pomá­háš si navzá­jem a poří­díš si i spo­leč­né věci a hlav­ně je to zají­ma­vé v tom, že je to celist­vý pro­dukt. Závo­dy jsou vlast­ně jen mar­ke­tingo­vý pro­dukt. Dota­ce na to něja­ké seže­neš, ale je to hroz­ně málo. ČHS na závo­dy nedá­va­lo sko­ro nic a před­tím to bylo tře­ba 20 tisíc. Ale uspo­řá­dat boul­de­ro­vý ven­kov­ní závod sto­jí mezi 400 až 600 tisí­ci. A to říkám ceny bez daně.

Tak­že pořá­dá­ní závo­dů je vlast­ně asi doce­la „nele­zec­ká prá­ce“, kde je spous­tu akti­vit oko­lo…
Jojo, na boul­de­ro­vé závo­dy jsme tři a vždyc­ky je jeden jako hlav­ní guru závo­du a dva zby­lí mají něja­ké úko­ly oko­lo, a pak se to na jiném mís­tě zase oto­čí.
.

Pořá­dá­ní lezec­kých závo­dů je dři­na. (f: S. Mitáč)

.
Sta­lo se ti někdy, že by tě tvá prá­ce odra­di­la od leze­ní?

Když jsme ote­vře­li stě­nu, tak jsem půl roku nele­zl… Pro­to­že mě to oprav­du s****. (smích)
Hýbal jsem se jinak, cvi­čil jsem hod­ně jógu… A pak jsem se vrá­til k leze­ní a obje­vil dal­ší vesmír dál. Jsem sice doce­la sta­rý a lezu už řád­ku let, ale při­jde mi, že někte­ré věci tepr­ve začí­nám obje­vo­vat.

Říkal jsi, že sis také zalo­žil bare­fo­ot fir­mu a že cítíš, že je s tím leze­ní pro­vá­za­né… Jak jsi to mys­lel?
S bare­fo­o­ta­ma to zača­lo mojí hroz­ně širo­kou nohou, kdy jsem asi 12 let zpát­ky začal hle­dat něja­ké „jiné boty”. A to jsem vůbec nevě­děl, co to bare­fo­ot je. Prv­ní jsem si objed­nal z Ang­lie, odkud je vlast­ně ta nej­vět­ší fir­ma. No a najed­nou jsem obje­vil, že mě boty nemu­sí tla­čit.
Noha ti zkrát­ka napros­to oži­je! Trvá to teda asi dva roky, ale oprav­du se ti změ­ní noha. Mění se, pro­to­že sílí a mění se ti i vní­má­ní toho, co je pod tebou, po čem jdeš. Já už takhle exis­tu­ju asi těch 12 let a teh­dy bare­fo­o­ty tady v Par­du­bi­cích nikdo neznal. A mě to tak hroz­ně bavi­lo, že jsme říka­li, že zku­sí­me bare­fo­ot­ky tady na stě­ně para­lel­ně začít nabí­zet také. Mys­le­li jsme si, že se bude­me hod­ně tre­fo­vat do nátu­ry lez­ců. Je pře­ce hroz­né, že jdeš do skal a necí­tíš své nohy, po čem jdou… Komu nohy „oži­jou“, tak si nedo­ká­že před­sta­vit, že by necí­til. Jed­na zná­má fyzi­o­te­ra­pe­u­t­ka říká, že nohy jsou stvo­ře­né na to, aby cíti­ly. Když pozo­ru­ješ malé děti, tak vidíš, co všech­no děla­jí noha­ma. My dospě­lí máme „mrt­vé nohy“. Ono to teď dost letí, že by děti měly nosit tyhle boty a mam­ky se o to zají­ma­jí hod­ně. Chtě­jí pro své děti udě­lat to nej­lep­ší, ale zají­ma­vé je, že pro sebe to neu­dě­la­jí. (smích)
Mys­le­li jsme, že to tedy spo­jí­me s leze­ním… Spous­tu lez­ců jsme chyt­li, ale bylo to tako­vé pře­mlou­vá­ní. Kli­en­te­la bare­fo­o­tu je zatím pros­tě jiná. Ale když tvo­je noha oži­je, tak do roka tě začnou štvát všech­ny tvo­je boty. A mar­ke­tingo­vě je to skvě­lé! (smích), při­jdeš si pro dal­ší.
Můj osob­ní názor je, že se svět pře­zu­je. Pod­le mě tak 50 let cho­dí­me ve špat­ných botách.
.

Hon­za na před­náš­ce o správ­ném pohy­bu v Ost­ra­vě. (f: S. Mitáč)

.
A řeší­te to i v rám­ci leze­ček?

Na to se tady kaž­dý ptá, když vidí naši nabíd­ku leze­ček a hned u toho barefoot…(smích) Je to tak, že lezeč­ka je spor­tov­ní bota a ty ji máš obou­vat jen na spor­tov­ní výkon. Děti si u nás povin­ně mezi leze­ním musí lezeč­ky sun­dá­vat. Jak je to důle­ži­té, o tom jsme se i bavi­li s fyzi­o­te­ra­pe­u­t­kou. A ješ­tě je dob­ré, když sun­dáš lezeč­ky, tak si ješ­tě str­čit mezi prs­ty od nohou prs­ty od rukou. Pro­to­že, když si sun­dáš lezeč­ky, tak máš k sobě prs­ty sle­pe­né a je to nepří­jem­né. Takhle si je zno­va oži­víš. Dají se taky roz­hod­ně vybí­rat lezeč­ky pod­le tva­ru nohy – tře­ba La Spor­ti­va má napros­to per­fekt­ně vymyš­le­né lezeč­ky a mají něko­lik dru­hů kopyt, kte­ré si můžeš vybrat dle své nohy. Mně sedí, když palec není nikam tla­če­ný. Kdo chce mít nohu „živou“ a má ji tře­ba pomě­ro­vě šir­ší, tak jsou napros­to skvě­lé La Spor­ti­va Skwa­ma. Je i tako­vá měk­čí a netla­čí palec nikam pryč. Mají už i dět­skou lezeč­ku La Spor­ti­va Gri­pit, kte­rá je skvě­lá, a údaj­ně teď půjdou ven s dospě­lác­kou bare­fo­o­to­vou lezeč­kou. Do lezeč­ky pod­le mě není potře­ba nohu tak rvát.

Kdy­bys měl na závěr říct hlav­ní výho­dy a nevý­ho­dy tvé prá­ce, jaké by to byly?
Váž­ně to nemys­lím jako frá­zi, i když to tak bude znít – já si oprav­du mys­lím, že nepra­cu­ju. Žiju to, co chci, a to dělám. Kdy­by někdo při­šel, že mi dá mili­ar­du, tak bych nic nemě­nil. Dělal bych to samé. Je to moc fajn, že to takhle zatím můžu mít, i když je to občas vel­kej punk. A nevý­ho­da toho je pro mě troš­ku v tom, že tahle prá­ce vyža­du­je neu­stá­lý kon­takt s komu­ni­tou lidí. A já poprav­dě nejsem tak spo­le­čen­ský člo­věk – mám rád svůj klid, tak­že když je tře­ba posled­ní sla­ně­ní nebo podob­ná akce, tak tam pros­tě už radě­ji nejdu.

__________

Jaké to je – mít leze­ní jako hlav­ní sou­část pří­jmů? V této původ­ní rub­ri­ce eMon­ta­ny se na to ptá­me lidí, kte­ří o tom mají co říci. Nový díl najdeš kaž­dý měsíc v rub­ri­ce 200 slov. Před­cho­zí roz­ho­vo­ry: „Sto­pro­cent­ní hor­ský vůd­ce nee­xis­tu­je.“ Juráš Šefl„Sta­vě­ní je pla­ce­ná fyzic­ká mor­da!“ Ríša Pařil, Sekre­tář­ka ČHS Božen­ka Valen­to­vá – Ige­lit na tis­kár­nu už dávat nemu­sí­me.

Všich­ni pak říka­li, že to byl nej­lep­ší týden jejich živo­ta. (F. archiv JZ)


I malé články dají dohromady dost práce. Díky za tvoji podporu