„200 slov“
Zaměstnání lezec: Připravit jim týden, na který nezapomenou. Honza Zozulák
07. 07. 2019, Eva Trnková Janatová
„Tak doufám, že jestli jsem tě nepřezul, tak jsem tě alespoň zul!“ smál se Honza Zozulák – motor jednoho z největších lezeckých oddílů u nás. „A přečti si knížku Born To Run…“
Takhle jsme se loučili po našem rozhovoru a já měla nad čím přemýšlet… A na chvíli jsem si říkala, že snad půjdu na nákup jako správný lezec – tedy bosky.
Honza Zozulák se kolem lezení pohybuje spoustu let. Kromě starosti o Pardubický oddíl také spoluzaložil organizaci České sportovní lezení a už několikátý rok po sobě má na starosti největší boulderingový závod u nás – festivalové Teplice nad Metují…
Dá se říct, Honzo, že tě živí lezení?
A co to je – živí? (smích)
Jestli je to tvoje každodenní práce, která ti zaručí, že máš co do pusy…
Pro mě vlastně není důležité, jestli mě něco živí finančně, ale je důležité, jestli mě to baví… Lezení nedělám každý den. Mám ještě jiné věci, lezení mi dává část peněz. Mění se to zatím každým rokem. Ale peníze se lezením vydělat dají.
Ví se o tobě, že jsi šikovný, co se týče zapojení grantů do financování lezeckých aktivit. Jak tohle vzniklo? Je to hodně složité?
Začnu trochu víc zeširoka: máme už opravdu velký oddíl. Lezci tomu říkají oddíl, ale dá se tomu říkat i „sportovní klub“. To je to, z čeho žiješ. To živí všechny lidi, kteří tady pracují. A já jsem se kdysi dávno živil sháněním peněz a penězi okolo Evropské unie. Tam jsem si sice zažil takové papírovací peklo, ale taky se něco naučil…
Pro mě a mnoho dalších lezců je myslím papírování spíš noční můra, pro tebe tedy ne?
Když člověk prvně přijde a otevře související stránky od EU, tak se v tom vůbec nemůže vyznat, to chápu. A když MŠMT rozdělovalo granty přímo do klubů – to začalo dělat asi před třemi lety, myslím – tak jsme byli jediný lezecký oddíl, který to v Čechách dostal. Nebo nejspíš jediný, kdo požádal.
Věděl jsem zkrátka, že tyhle možnosti tu jsou a nebál jsem se toho. Věděl jsem, že to nějak zvládnu vyúčtovat a tak. Občas slyším, že vyúčtování pro MŠMT je složité…. A přitom, kdybych to sečetl, tak mě to přibližně stálo 10 hodin práce a dostal jsem 170 tisíc korun. Teď už žádá víc klubů. Existuje transparentní vzoreček, se kterým si můžeš spočítat, kolik s největší pravděpodobností dostaneš peněz.
Asi jste také měli naprosto jasno v tom, na co peníze použijete…
My sice máme stěnu, ale vlastně jsme chtěli dělat něco jiného. Vždycky jsme chtěli trénovat děti… Je to tak, že na lezení nám teď aktuálně chodí asi 220 dětí. Také jsme teď začali kombinovat lezení s parkourem. Takže začneš zkrátka hledat, kde všude se na takovéhle plány dají sehnat peníze. A jsou tady zdroje, které pravděpodobně má každý kraj nebo město, liší se podmínkami. Pak je tady už zmíněné MŠMT a pak taky něco dostaneš od dětí. To, co tady popisuju, už je ale rozjetý kolos…
.
Rád kombinuji lezení s parkourem. (f: archiv JZ)
.
A jaké byly začátky tohohle „kolosu“?
Kdysi jsem chodil na dětský kroužek pomáhat a za pár let jsme s přítelkyní Míšou přišli, že bychom chtěli kroužek vést. Pak jsme v létě jeli na soustředění a už se nám začal tvořit tenhle nápad v hlavě, že chceme vlastní prostor, vlastní stěnu pro trénování a tak dále. Lezecký Tým je oddíl, který jede aktivity v Pardubicích. České sportovní lezení je pakt přesahující naše oddíly, který jsme před lety s klukama vytvořili (ČSL: Honza Zozulák, Jirka „Oliváč“ Oliva a Jirka Žák, pozn. red.), je super a skvěle se v něm doplňujeme.
Pracuješ hodně s dětmi – máte lezecké kurzy, kroužky, tábory a prý s nima jezdíte i na písek. Jaké to je?
Máme pravidelnou činnost přes rok – tréninky a kroužky. V létě pak s dětmi jedeme někam do skal. Je to super kombinace tréninků a toho, že vezmeš děti ven. Prakticky vždycky, když jsme vzali děti na skály, tak všechny nám pak řekly, že to byl snad nejlepší týden jejich života! Vykryjeme tím pomlku léta, kdy nejsou kroužky, a lidi míň chodí na stěnu.
A v neposlední řadě jsou tábory důležité proto, že s dětmi chceme chodit na skály a ukazovat jim tak lezení komplexně.
Jak moc a v čem je to náročné vyjet s dětmi na skály? Je to stres, nebo je to pohodička?
Je to o nátuře samozřejmě. (smích) Pro mě to náročné vnitřně není. Nejhorší pro mě je, když musím před táborem strávit čtyři hodiny v Globusu a nakoupit tam všechno to jídlo. (smích) Ale když už jsi tam na místě, tak to je krása. Dřív jsme jezdili na Vysočinu a teď jsme jeli na písek, poprvé se všemi do Ádru. Samozřejmě, že menším dětem všechno taháš a nenecháš je lézt na prvním. A děti přirozeně vidí, že je to jiné, než jinde na skalách, že kruhy jsou dál. Ptají se na to a zajímá je to. Když věříš, že to dobře dopadne, tak vybrané pustíš něco si i vytáhnout nebo jim tam pověsíš smyčky. A ty starší děti tahaly víc a víc. Rozhodně to neděláme tak, že bychom tam brousili skálu! Když pak vidíš, že děti něco vytáhnou, tak to je pecka! Ty máš strach v sobě vrytý, ale to u dětí ještě neplatí.
.
Mlaďoši v Tepličkách. (f: archiv JZ)
.
Organizace lezeckých závodů je asi také něco hodně náročného…
Závody jsem dělal ještě dřív, než jsem začal dělat s dětmi. Je to hrozně dávno, co jsem si pronajal H‑centrum a udělal tam Český pohár s lanem… Myslím, že to jsem byl ještě na vejšce. Měsíc přípravy všeho okolo a pak mi z toho zbylo deset tisíc. Byl jsem nadšený!
Pak byl i nějaký neúspěch a já musel dělat vejškovky, abych si něco přivydělal. (smích) A pak přišly Teplice. Ty jako boulderové závody začínal Oliváč, před ním tam byly závody s lanem. Dělal je třikrát a pak si přáli zase někoho jiného. A tak jsem Teplice dělal už asi osmkrát nebo devětkrát.
Spojení s klukama formou ČSL vzniklo tak, že je prostě daleko zajímavější mít spojení závodů, ne jenom jeden. Pomáháš si navzájem a pořídíš si i společné věci a hlavně je to zajímavé v tom, že je to celistvý produkt. Závody jsou vlastně jen marketingový produkt. Dotace na to nějaké seženeš, ale je to hrozně málo. ČHS na závody nedávalo skoro nic a předtím to bylo třeba 20 tisíc. Ale uspořádat boulderový venkovní závod stojí mezi 400 až 600 tisíci. A to říkám ceny bez daně.
Takže pořádání závodů je vlastně asi docela „nelezecká práce“, kde je spoustu aktivit okolo…
Jojo, na boulderové závody jsme tři a vždycky je jeden jako hlavní guru závodu a dva zbylí mají nějaké úkoly okolo, a pak se to na jiném místě zase otočí.
.
Pořádání lezeckých závodů je dřina. (f: S. Mitáč)
.
Stalo se ti někdy, že by tě tvá práce odradila od lezení?
Když jsme otevřeli stěnu, tak jsem půl roku nelezl… Protože mě to opravdu s****. (smích)
Hýbal jsem se jinak, cvičil jsem hodně jógu… A pak jsem se vrátil k lezení a objevil další vesmír dál. Jsem sice docela starý a lezu už řádku let, ale přijde mi, že některé věci teprve začínám objevovat.
Říkal jsi, že sis také založil barefoot firmu a že cítíš, že je s tím lezení provázané… Jak jsi to myslel?
S barefootama to začalo mojí hrozně širokou nohou, kdy jsem asi 12 let zpátky začal hledat nějaké „jiné boty”. A to jsem vůbec nevěděl, co to barefoot je. První jsem si objednal z Anglie, odkud je vlastně ta největší firma. No a najednou jsem objevil, že mě boty nemusí tlačit.
Noha ti zkrátka naprosto ožije! Trvá to teda asi dva roky, ale opravdu se ti změní noha. Mění se, protože sílí a mění se ti i vnímání toho, co je pod tebou, po čem jdeš. Já už takhle existuju asi těch 12 let a tehdy barefooty tady v Pardubicích nikdo neznal. A mě to tak hrozně bavilo, že jsme říkali, že zkusíme barefootky tady na stěně paralelně začít nabízet také. Mysleli jsme si, že se budeme hodně trefovat do nátury lezců. Je přece hrozné, že jdeš do skal a necítíš své nohy, po čem jdou… Komu nohy „ožijou“, tak si nedokáže představit, že by necítil. Jedna známá fyzioterapeutka říká, že nohy jsou stvořené na to, aby cítily. Když pozoruješ malé děti, tak vidíš, co všechno dělají nohama. My dospělí máme „mrtvé nohy“. Ono to teď dost letí, že by děti měly nosit tyhle boty a mamky se o to zajímají hodně. Chtějí pro své děti udělat to nejlepší, ale zajímavé je, že pro sebe to neudělají. (smích)
Mysleli jsme, že to tedy spojíme s lezením… Spoustu lezců jsme chytli, ale bylo to takové přemlouvání. Klientela barefootu je zatím prostě jiná. Ale když tvoje noha ožije, tak do roka tě začnou štvát všechny tvoje boty. A marketingově je to skvělé! (smích), přijdeš si pro další.
Můj osobní názor je, že se svět přezuje. Podle mě tak 50 let chodíme ve špatných botách.
.
Honza na přednášce o správném pohybu v Ostravě. (f: S. Mitáč)
.
A řešíte to i v rámci lezeček?
Na to se tady každý ptá, když vidí naši nabídku lezeček a hned u toho barefoot…(smích) Je to tak, že lezečka je sportovní bota a ty ji máš obouvat jen na sportovní výkon. Děti si u nás povinně mezi lezením musí lezečky sundávat. Jak je to důležité, o tom jsme se i bavili s fyzioterapeutkou. A ještě je dobré, když sundáš lezečky, tak si ještě strčit mezi prsty od nohou prsty od rukou. Protože, když si sundáš lezečky, tak máš k sobě prsty slepené a je to nepříjemné. Takhle si je znova oživíš. Dají se taky rozhodně vybírat lezečky podle tvaru nohy – třeba La Sportiva má naprosto perfektně vymyšlené lezečky a mají několik druhů kopyt, které si můžeš vybrat dle své nohy. Mně sedí, když palec není nikam tlačený. Kdo chce mít nohu „živou“ a má ji třeba poměrově širší, tak jsou naprosto skvělé La Sportiva Skwama. Je i taková měkčí a netlačí palec nikam pryč. Mají už i dětskou lezečku La Sportiva Gripit, která je skvělá, a údajně teď půjdou ven s dospěláckou barefootovou lezečkou. Do lezečky podle mě není potřeba nohu tak rvát.
Kdybys měl na závěr říct hlavní výhody a nevýhody tvé práce, jaké by to byly?
Vážně to nemyslím jako frázi, i když to tak bude znít – já si opravdu myslím, že nepracuju. Žiju to, co chci, a to dělám. Kdyby někdo přišel, že mi dá miliardu, tak bych nic neměnil. Dělal bych to samé. Je to moc fajn, že to takhle zatím můžu mít, i když je to občas velkej punk. A nevýhoda toho je pro mě trošku v tom, že tahle práce vyžaduje neustálý kontakt s komunitou lidí. A já popravdě nejsem tak společenský člověk – mám rád svůj klid, takže když je třeba poslední slanění nebo podobná akce, tak tam prostě už raději nejdu.
__________
Jaké to je – mít lezení jako hlavní součást příjmů? V této původní rubrice eMontany se na to ptáme lidí, kteří o tom mají co říci. Nový díl najdeš každý měsíc v rubrice 200 slov. Předchozí rozhovory: „Stoprocentní horský vůdce neexistuje.“ Juráš Šefl, „Stavění je placená fyzická morda!“ Ríša Pařil, Sekretářka ČHS Boženka Valentová – Igelit na tiskárnu už dávat nemusíme.
