„200 slov“

KRASOJÍZDA

Většina naší redakce žije na severu Čech a je poblázněná lezením na písku. Víme však, že naše země má ještě další pulsující lezecké centrum – Moravský kras. Abychom dění v této oblasti nezanedbávali, rozhodli jsme se přijít s původní rubrikou, která nese název „Krasojízda“. V současnosti o ni pečuje Terka Ševečková.

Jak Mauglí vyjel Macochu na samonavijáku. Bujará nálada v Krasu před 40 lety

29. 04. 2021 | Tereza Ševečková
„Kras. To byla tehdy úžasná aréna!“ vzpomíná Honza „Drobek“ Krch na doby, kdy se jezdívalo do Krasu brzy po ránu a zpátky do Brna se chodilo pěšky. „Ochranáři tenkrát byli takhle malinký, jako kdysi ti komunisti. Lézt se mohlo všude. V celých Žlebech od Rorejsů nahoru, kde se dneska nesmí. Tam jsou schované mraky skal, čtyřicet padesát metrů vysokých. Dalo by se tam ještě udělat tolik cest… Jenže to všechno skončilo někdy kolem osmdesátého čtvrtého.“ V osmdesátkách se to v Krase hemžilo lezeckou omladinou, mezi kterou patřili Jiří „Mauglí“ Beneš, Vladimír „Fery“ Pípal, Honza „Drobek“ Krch, Lenka „Žížala“ Benešová a mnoho dalších. Po dnu stráveném ve skalách se šlo pěšky do Babic. Hospoda u pana Jahody vítala lezce s otevřenou náručí a lákala je na studené pivo a polívku s játrovými knedlíčky. Na Štěpána se všichni pravidelně scházeli na Býčině a probíhal zde košt bramborových salátů. Po tradičním výlezu klasického „Idaha“ vedla cesta zase do Babic. Sportovní lezení zatím nebylo samostatnou disciplínou a Kras byl častokrát přípravou na horské výstupy v Tatrách. „Vylézt zimní Macochu bylo hrozně módní. Ale musel být sníh a pod nulou! V Tatrách taková zima nikdy nebyla, jako když nám tady přimrzaly nehty. Když bylo nasněženo, tak ta Macocha trvala čtyři hodiny, a to myslím jenom vršek – takže tři délky. Lézt Macochu odspodu zabralo celý den. Dělali jsme to kvůli fyzičce a taky, abychom si zvykli na mráz. I když na ten mráz si nikdy nezvykneš,“ popisuje Drobek zimní lezení. Lezlo se v tom, v čem jsi přišel pod skálu. V létě to byly kecky a v zimě pohory. A celkově se do skal tolik matroše netahalo. Čtyřicítka lano, deset nebo dvanáct karabin, dvě svíčky a hotovo. Víc matroše nikdo neměl, protože nebyl k dostání. A na závěr jedna Drobkova historka, která nás přiměla k sepsání tohoto textu: „To se stalo taky na Macoše. Uskutečnilo se tady soustředění československého reprezentačního družstva. Jednou odpoledne mě vzal Mauglí na svůj prvovýstup, který chtěl dolézt. Dostali jsme...

KVR – Krasové výstupy roku 2020. Mladá krev přebírá vládu nad Moravou

24. 02. 2021 | Vojta Vlk
Ze zjevných důvodů nabízel minulý rok víc prostoru pro venkovní lezení než závodní roky předchozí. Navíc, až do června šlo lézt výhradně na českých skalách. Kdo vyhledával těžké sportovky na vápně, jednou z nemnoha možností pro něj bylo navštěvovat Moravský kras. Jak to tam minulý rok vypadalo s přelezy? Drtilo se na laně víc než obvykle? Nejvíc se přelézalo tradičně na Lidomorně, kde je spousta těžkých cest a ještě víc kombinací. Atletický „Kašpárkův hrobeček“ za 10 si odškrtnulo hned šest mladých siláků – Adam Adamovský, Rishat Khaibullin, Kryštof Lebeda, Šimon Potůček, Ondra Slezák, Vojta Trojan. Takový nápor přelezů během tří měsíců možná tahle cesta nepamatuje. Šimon Potůček a Kryštof Lebeda mimo původní linku „Hrobečka“ přidali ještě variantu „Němaj boj“, také za 10. Pro jeden ze dvou osm céčkových krasových přelezů minulého roku netřeba chodit daleko. Je jím „Kašpárkova technika“ za 11- v podání Štěpána Volfa. Povedl se mu v polovině listopadu, kdy už podmínky hrály do karet spíš bouldristům. Tahle kombinace vychází z boulderu v „Hrobečku“, uhýbá do „Němé barikády“ 9+/10- a následně ještě víc doleva do „Technics“ 10/10+. Obtížnost této varianty je podle Štěpána možná lehčí, ale to ukáží budoucí přelezy. Denis Pail „stihl“ vylézt v dubnu „Glutamana“ ještě jako 11-, tedy před výlomem chytu, který cestu zase zlehčil. Navíc si do deníčku připsal silovou linku hned vedle – „Bruce Lee“ 10+. Poslední dvě jmenované cesty se podařily i Šimonu Potůčkovi s tím rozdílem, že „Glutaman“ už byl ve stavu 10+/11-. Na nové obtížnosti se shodl s Vojtou Vlkem, který ho také přelezl. Lištovací záležitost, cestu „Evoluce“ za 10, zřetězil Jirka „Django“ Jaroň – stalo se tak během jeho první sezóny v Krasu. A co ženy a jejich přelezy? Tady byl loňský rok také povedený. Co se Holštejnu týče, Markéta Janošová seslala „Softa“ 10-, lehčí nástup „Kašpárkova hrobečku“. Ella Adamovská obligátně doplnila jednu ze známých kombinací, „Němý kašpárek“ 10-. U obou holek se zdaleka nejedná o výkonnostní...

Zahrát si hru, že ti zima nevadí. Krasové tipy Pavla Weissera na mrazivé dny

03. 01. 2021 | Pavel Weisser
Co já, starý pardál, který celý život poslouchá Deep Purple a Black Sabbath, mám radit něco mladším, kteří by radši slyšeli něco od Justina Biebra (Adama Ondry)… Ale byl jsem požádán, tak zkusím zavzpomínat, jak to bylo ohledně zimního lezení v Krase kdysi. Předesílám, že jsme se snažili lézt venku celou zimu, když to jenom trochu počasí dovolilo, a byli jsme rádi za každý slunečný den. Prostě když byl víkend, jelo se do Krasu. Krkavčí skála a BýčinaTam jsme v zimě a chladu jezdili nejraději. Hlavně Krkavčí skála je v takové závětrné podkově, a když svítilo Slunce, nebylo co řešit. V dnešní době je od 1. 1. do 30. 6. oblast pro lezení uzavřena, nicméně do konce roku bych jako příznivec venkovního lezení neváhal. Je zde hodně lehčích cest, skála je více členitá než třeba ve Sloupu nebo na Holštejně, a tak si zde zalezou i méně zdatní lezci. Je to ale pořád vápno, je potřeba počítat s tím, že vlhká a posněžená skála je opravdu pro „skalní“ fanoušky. Kdybych měl doporučit nějakou klasiku, asi bych vybral „Kubáskovu cestu“ (5+ UIAA) a z těch těžších (ne extrémních) cest „Stěnavu“ (7-). SloupKlasická krasová oblast. Místy oklouzané vápno a v létě podle počtu visících lan je to skoro jako v tělocvičně. Napadá mě teď taková myšlenka, že vlastně mezi letním a zimním lezením na skalkách není až tak velký rozdíl. Musí být aspoň trošku dobré počasí a podmínka. Hlavní rozdíl je v tom, že v zimě „přemrzají“ ruce, jsme více oblečení a termoska s teplým čajem přijde vhod. Jinak se leze po stejné skále, cvakají se stejná jištění jako v létě a vůbec si tady hrajeme takovou hru, že vlastně ta zima ani moc nevadí (i když se všichni těšíme domů a do tepla). Opět zkusím doporučit jednu lehčí klasiku a něco těžšího. Z těch lehčích mě napadá cesta „Květy zla“ (6) – tady už se musí lézt, je to i trošku vzdušnější a modelace skály je na hladký kras úžasná. Je tady...

„Utržené splachovadlo“ – název cesty často napoví víc než její klasa (video)

16. 11. 2020 | Pavel Kubík
O lezení a dění kolem něj se aktivně zajímám už delší dobu. Šikovná parta nadšenců pořádá u nás v Blansku každoroční cestovatelský festival. Vždy mne iritovalo sledovat akční fotky a filmy z hor a skal celého světa, když z milovaného Moravského krasu se vždy objevovaly jen krápníkové jeskyně, jeskyně a zase jeskyně! O lezení ani zmínka. Proto jsme se my, ryzí amatéři, pokusili vytvořit toto dílo. Byli jsme omezeni délkou videa (maximálně patnáct minut) a nulovou praxí s jakoukoliv audiovizuální činností. Psal se rok 2009 a naše přístrojové vybavení tomu odpovídalo. O digitální technice, stabilizátorech, dronech a jiných vychytávkách dnešních tvůrců jsme neměli ani tušení. Při vymýšlení scénáře jsem myslel i na nelezeckou část diváků cestovatelského festivalu a jejich malý zájem o lezeckou činnost. Je jasné, že několikaminutové záběry na lezce, bez ohromující expozice velkých stěn a nebezpečných pádů, jsou pro nezasvěcené docela nuda. Na vážné umění jsme si samozřejmě netroufali, proto jsme se snažili spíš o vtipné vyjádření tématu.  Obsah byl celkem jasný. V začátcích našeho lezení nás muselo zajímat nejen číslo obtížnosti, ale také název cesty, doba jejího vzniku a autor výstupu. Jištěním byly mnohdy staré rezavé skoby a cesta končila většinou u stromu na vrcholu skály. Následovalo slanění nebo pěší sestup. Nebyla možnost lezení na „top rope“ a většího nacvičování. O pádech do skob nemluvě. Údaje kolem cest však mnohé napověděly. Názvy jako „Pádová“, „Jednoskobová“, „Přidržte se chytu z mýdla“, „Mechový kout“ a jméno autora (hlavně jeho pověst) dávaly tušit náročnost výstupu. Dnešní preferované číselné vyjádření obtížnosti občas borcům z překližky připraví nejednu zapeklitou situaci.  Jeden zážitek kamaráda za všechny případy. V Adršpachu je (Kokšova, pozn. red.) cesta s názvem „Hubařská“. Řekl si: „To asi autor šel z hub a spára mu padla do oka.“ Že je to úplně jinak, mu došlo až po pátém pádu na „hubu“ a nastlaná hromada chvojí pod nástupem začala také dávat smysl.  Do filmu jsme vybírali cesty s ještě lezoucími autory, aby mohli objasnit vznik názvů. A to nebylo tak snadné. Ono historek je spousta, ale při zhlédnutí...

„Epita“ – nejlehčí devítka v Krase. Tak lehká, až ne a ne padnout

20. 10. 2020 | Prokop Kudlík
PODZIM 2019„EPITU“? TRAPNÉ… Je notoricky známá svým atletickým charakterem, tak netypickým pro Vaňousovy díry. Slýchám o tom, že je nakloněna provést lezce bez újmy až k řetězu. Na to, že je to devítka. Vím o ní, ale nechystám se do ní. Vše má svůj čas, a když mám přelézt první devítku, chci poctivý kousek. Ne cestu, kterou musím jmenovat s mávnutím ruky a pokrčením ramen. Odposlechnuto: „Yes! Moje první devítka! Teda ještě mám Epitu, ale to není devítka, že jo…“ Ano, řeč je o legendární „Epitě“ (zhruba dvacetimetrová cesta od Tomáše „Sviště“ Pilky z roku 1987, pozn. red.) Na podzim 2019 do ní přes to všechno poprvé nalezu. Aniž bych to plánoval, aniž bych to zvlášť chtěl. Přesvědčuje mě spolulezec. „To ti půjde, je to po dobrých, dlouhý tahy!“ Moje dosavadní skóre činí pár osmiček a čerstvě poslaný „Nejdelší den“ 8+/9-. Mám v takové cestě co dělat? Neměl bych raději rozvíjet pohybové schopnosti sbíráním desítek dalších sedmiček a osmiček a nechat sám sebe do vyšších obtížností dospět? Pozdě, už krokuju. A opravdu to jde. Za chvilku je vyřešeno a já se nemohu dočkat, až to příště přijedu spojit. Naiva. Zakrátko uskutečněná návštěva Vaňousů přináší spíš frustraci, když mám problém hned s první ze tří kratičkých sekvencí, které stojí za tím číslem, se kterým je „Epita“ spojována. JARO 2020TRAGÉDIE POHYBU Ocitám se v ní znovu. Přece už mám v Krase něco naboulderováno a jsem silnější než na podzim. Umím ale lézt? Pokud nekončím v prvním těžkém dvojkroku, couvám s vidinou nepříjemného pádu z kroků navazujících. Stávám se tak prvním člověkem, kterého jsem viděl nebo o kterém jsem slyšel, že pokus ukončil právě tam. Hýbu se strašně. Lezu pomalu, nepřesně, trhaně. Cesta mi dnes k srdci nepřiroste. PODZIM 2020„EPITU“? PROČ NE Majíc z většiny za sebou kalendářní rok, kdy maximum pokusů věnovaných jedné cestě na laně nepřekračuje dva, jedu na „Epitu“ znovu. Je přece rozdělaná, ne? Už ji nepodceňuji. Naopak, proplout těžkou pasáží se mi ze...

Radost ohřívala vzduch ve Žlebech. Loučení a přelez cesty „Brandlemoucha“ 10-

23. 09. 2020 | Lukáš „Asu“ Abt
Seš součástí celku. Patříš do procesu. Sdílíš, hrotíš nebo jen stojíš opodál. Zdánlivě je vše jen o tobě – ty volíš směr, styl a hloubku záklonu. Ačkoliv často seš v tom sám, je to i o lidech, jenž tvé paže následují. Jednou za čas střetneš squadru biancu. Víš, že to není každý den, ale o to tě to víc těší. Záklon zpočátku víc než chceš, obzvláště nedokážeš-li cvaknout první. To tě nebude bolet jen za krkem, ale i na prdeli. Točíš se v těch pár metrech jak na obrtlíku, ale někdy, než uděláš postup o metr vzhůru, je třeba probít pár metrů „nepotřebných“ kroků vpravo a pak zas zpět. Je to o akceptaci nebo respektu? Řekněme o úctě. Máš-li sílu, klidně povinné směry a traverz vynechej, ale bavíme se pak o jiném levelu. A technika? To je převlečená žízeň. Na zlomek sekundy ti může pomoci, ale nakonec stejně musíš zabrat. Ostatně dojde-li ti ve džberu voda, taky se musíš sehnout do studně pro novou. Rozradostněnost ohřívala vzduch, ba co víc, chvíle utkvívala v paměti téměř magicky. Jako tečka za sezónou ideál! Zjevilo se však i jisté prozření, pro některé se totiž završení „Brandlemouchy“ stalo pomyslným závěrem, koncem jedné kapitoly. Je potřeba jen hrotit? Nápredovať se přeci dá i jinými způsoby. V čems měl Polda pravdu, ostatně stejně jako onehdy Pavel pod „Jelínkovou“ – cesta na přelez, ale najednou je to vše malicherné – další pokus už (nikdy) nebude. I tak někteří odkládají své lezečky na hřebík. Každá hra má svá dějství, toto byl pro oba konec jedné z kapitol. A my další? Klidně se v poklidu nadechněme a opět hurá zpět… Hajde, idemo! Redakční poznámka: Cestu „Brandlemoucha“ udělal Tomáš „Svišť“ Pilka v roce 1992. Má klasifikaci 10- (8a) a najdeš ji ve Žlebech. Ke dnešnímu dni má pravděpodobně osm přelezů. Jde o převislou linku s obtížným prvním cvakáním. Ono první jištění vzbuzuje emoce v nejednom krasovém lezci – přelezení cesty na RK sice zvýší bezpečnost cesty, na druhé straně...

Jak šel čas v Krase. Sportovní milníky, které posouvaly klasifikaci

26. 07. 2020 | Vojta Vlk
V Moravském krase najdeš to nejtěžší sportovní lezení u nás. V pohodě obstojí i ve srovnání se světem. Nebude snad od věci podívat se na konkrétní krasové linie a jejich autory, kteří ve své době posouvali výkonnostní hranice (podobný článek ze světového pohledu najdeš tady, pozn. red.). Dalo by se diskutovat, na jaké obtížnosti s přehledem milníků začít. Obtížnost 10- (ani 9+/10-) neměla v Česku obdoby, a to ani na písku, kde už cesty srovnatelné s devítkami UIAA byly. Samozřejmě se to velmi těžce porovnává, ale pro tenhle zásadní přelom si v Krase zaslouží být úvodním milníkem v tomto přehledu první desetmínuska. (Nejstarší 9+ u nás byla „Rekonstrukce“ od Tomáše Pilky, 1985, pozn. red.) Onou první 10- (8a) je holštejnská „Hradní spára“. Volný přelez původní hákovačky z roku 1969 udělala krasová legenda Tomáš „Svišť“ Pilka v roce 1987, čímž se stal prvním Čechem, který kdy dosáhl dolního desátého stupně UIAA. Na pohled krásná estetická cesta, navíc na Kras dlouhá, by klasického spáraře nejspíš zklamala – leze se spíš po chytech. To je možná pro značnou část potenciálních přelezců pozitivní, nicméně ohlasy na krásu samotného lezení jsou často rozporuplné. Navíc jsou v cestě tři nohandy, takže navzdory délce cesty nečekej zrovna vytrvalostní nářez. Na jaře 1992 přelezl Svišť „Čarodějova učně“ 10+ (8b+) a znovu předehnal dobu. Je záhodno podotknout, že kdyby uměle nezasáhl do cesty, prvním přelezcem být nemusel. Nevylezený projekt na Vaňousových dírách na Holštejně měl údajně slušně rozdělaný třeba Tonda Páleníček. Svišť však upravil některé stupy/chyty, prý protože byl přesvědčený, že to poleze tím těžším způsobem. Cesta tak ztěžkla i pro delší lezce, kteří to předtím měli snazší. Jak známo, na sekání se toho času pohlíželo jinak než dnes. Nicméně v devadesátých letech (nejen) v Krase sekání leckdy korelovalo s určitou rivalitou mezi lezci. Kolmá až mírně převislá cesta po mikrochytech do dneška nasbírala pouze dvě opakování, od Tufiho a Adama Ondry. Podle Adama by si „Učeň“ zasloužil...

Krasojízda. Příběh „prvního českého babského 8B“, které si zapsala Jana Vincourková

06. 07. 2020 | Jana Vincourková
Základem toho, aby člověk vylezl něco v Krase, je mít ho „za barákem“. Nevěřím totiž, že by někdo po první návštěvě místních vápenců řekl: „Tady se mi tak líbí a nemůžu se dočkat, až sem pojedu znovu.“ Krasové lezení je opravdu specifické a nic, ani pětky, tam nejsou zadarmo. Prostě si na ten styl lezení musíš zvyknout. Další věc, kterou je potřeba o lezení v Krase znát, je nevyzpytatelná podmínka. Vychytat dobrou podmínku je polovina úspěchu a není to zdaleka tak lehký úkol, jak se může zdát. Většinou se leze na okraji jeskyní, což znamená jedno – když první den prší a druhý svítí Slunko, bude všechno zapařené a nemá smysl nikam jezdit. A naopak. Když prší, je překvapivě nejlepší podmínka, protože vzduch venku i v jeskyni je chladný a skála má super tření. Když ale prší moc, tak se ve Starých skalách, kde se bouldruje, udělá potok. Jindy se skály v Holštejnských listnatých lesích kompletně zapaří. To se můžeš zase otočit zpátky a jet třeba na Kotelnu, což je super bouldrovka v Brně patřící Adamu Ondrovi, kde jsem strávila dlouhé hodiny tréninkem. Osobně jsem si ze začátku myslela, že mi Kras opravdu sedí. Ale bylo to spíš tím, že jsem měla štěstí na podmínku. Tak po pěti měsících jsem už na skalách měla něco vylezeno a to nejen v Krase, jako spíš mimo něj. V tu chvíli mi začala hlavou vrtat otázka: „Jaký je nejtěžší přelezený boulder babou v ČR?“ Odpověď zněla 8A+! Challenge accepted. Chtěla jsem být třetí baba v ČR, která přeleze boulder této obtížnosti. Mimo to jsem si začala vést deníček a tam jsem si navíc ještě tajně napsala, že bych chtěla vylézt „první český babský 8B“, ale spíš jen tak pro motivaci a hodně do budoucna. Ale abych neodbíhala od tématu. Začala jsem se dívat po boulderech v klase 8A+. Jednou, když jsme byli na Holštejně, tak říkám Martinovi Stráníkovi: „Ukázal bys mi Ten Boulder, jak je na...

Krasojízda: Varianty „Kašpárkova hrobečku“ – spousta možností, jak ti nateče

25. 05. 2020 | Vojta Vlk
V každé sportovnější oblasti lezci po vyčerpání určitého potenciálu začnou vymýšlet různé kombinace a varianty už vylezených cest. Samozřejmě to musí umožňovat struktura skály a výkonnost tamějších lezců. Občas nad některými kombinacemi zůstává rozum stát – fantazie lezců nezná hranic. Pravdou však je, že varianty neodmyslitelně patří k Moravskému krasu, o němž je tato rubrika. Věnovat se smysluplnosti variant nebo teoretizovaní, která kombinace už je zbytečná, není cílem tohoto textu. Na to si musí každý udělat svůj názor. Nicméně u variant zůstáváme, konkrétně těch, které má „Kašpárkův hrobeček“ na Lidomorně. Všeobecně známá cesta z roku 1996, která je považována za etalon čisté desítky. Autorem je Tomáš Sedláček, který v druhé polovině devadesátých let sklízel z určitých stran kritiku za to, že je uměle vytvořená. Dokonce se uvažovalo i o zrušení cesty, což by byla velká škoda. Atletické pohyby v podobné obtížnosti v Česku jen tak nenajdeš. Kdysi jsem od někoho slyšel, že v Krasu se nepočítají pokusy do cest, ale sezony v nich strávených. A právě varianty Hrobečku jsou několikaročními projekty nejednoho krasového nadšence. Na úvod tedy o původní cestě za 10 UIAA – „Kašpárkův hrobeček“ originál. Vstupenkou je prstový boulder po malých lištách, pak „zbývá“ vydržet nějakých dvacet silově vytrvalostních kroků, které samostatně nejsou těžké a někomu by možná mohly dát falešnou naději na brzký přelez. Při ostrém pokusu (většinou) záhy přijde rychlé vystřízlivění. Často se padá lehce nad polovinou, kolem „hrotu“. Ale neměj obavy, že by cesta začala nudit. Po určité době začne Hrobeček překvapovat, kde všude se dá spadnout. Dříve či později začneš padat blíž a blíž k řetězu, až ho třeba jednou cvakneš. Pokud se na čistou desítku necítíš, stačí nastoupit kousek vlevo – „Němou barikádou“ 9+/10-, načež se nad druhou preskou odpojíš vcelku plynule doprava do Hrobečku, čímž vznikne „Kašpárkův hrobeček soft“ 10-. Nedisponuješ-li velkou výškou, je dost pravděpodobné, že Soft pro tebe bude lezitelnější než zmiňovaná Barikáda, přestože je papírově o kousek lehčí. Tahy v Barikádě...

Chemické reakce jsou neúprosné. Meteo-okénko z Krasu. Kdy a kam vyrazit za lezením?

20. 04. 2020 | Terka Ševečková
V Moravském krasu se dá lézt prakticky celoročně. Dalo by se říct, že za každého počasí – pokud víš, kam jít. Zatímco pískovcová sezóna naplno odstartovala teprve před nedávnem, krasoví lezci díky teplé zimě pokusovali své projekty už v průběhu února. PÁR RAD HNED ZE STARTU:› Vápno v Krasu nejlíp drží při teplotách mezi pěti až deseti stupni.› Pokud prší, najdi si cestu na Býčí skále nebo ve Sloupu.› Na oklouzané cesty pomáhá lehká vlhkost. Nasliň si ruce. Pak se tření skrze magnézium zvýší (tip Štěpána Stráníka). Na konci zimy se krasovému lezci otevírají první skalní oblasti. Je-li bezvětří, pak se tento tvor vydá do Rudice. Cesty jsou orientované na jih až jihovýchod a Slunce tady svítí celý den. Z celého Moravského krasu se nejdříve zahřívají právě tamní stěny. Problém přichází ve chvíli, kdy se venkovní teplota sice pohybuje kolem nuly, ale duje studený vítr. Rudice se nachází na otevřeném prostranství a před větrem tě neochrání. V takovýchto podmínkách je načase vyrazit na Vaňousovy díry na Holštejně (tzv. Vaňousy). V únoru ještě nejsou stromy zarostlé listím, a tak se může natěšený lezec hned z rána vyhřát na sluníčku. Této části ranní přípravy by měl lezec věnovat dostatečný čas, protože se slunko v průběhu dopoledne schová za kopec. Vaňousy nabízejí závětří a jejich orientace na východ přináší jistou výhodu v chladnějším počasí. Cesty jsou lehce převislé, takže si tady zalezeš i v případě, že přes noc trochu pršelo. Rok se pomalu posouvá a přichází léto. Místní stromy pokrylo listí a najednou jsou cesty kryté celodenním stínem. Zkrátka a dobře na Vaňousovy díry platí rčení nejmenovaného lezce: „Ať je léto nebo zima, Vaňousy jsou vždycky príma.“ Holštejn je díky všudypřítomnému stínu pro léto značka ideál. Jak se ale říká, výjimka potvrzuje pravidlo. A touto výjimkou je známá jeskyně Lidomorna. Stěny Lidomorny v létě kondenzují, vysněné varianty „Kašpárkova hrobečku“ (těš se na další krasový článek, pozn. red.) tedy musejí počkat. Ani takového...

Zničím se v Krase. Nikam jinam netřeba jezdit. Štěpán Volf

09. 03. 2020 | Jakub Skočdopole
Pokud při závodech na laně zjistí, že se dostal špatnou rukou do dvouprstovky, bez sebemenších pochyb ji přebere a pokračuje směle dál pro vítězství. Štěpán je třiadvacetiletý kluk z Valašského Meziříčí a lezec, který splňuje označení „krasový nadšenec“. Na Moravě se narodil, působí zde celý život a na vápně přelézá neskutečné prásky. Bydlí v Brně. Když zrovna netrénuje, nepracuje nebo nespí, tak se učí být správným „fitnessákem“. Blbne na hrazdách nebo otravuje spolubydlící, aby s ním dělali stojky… Jak dlouho lezeš v Moravském krase?Pokud si dobře pamatuji, už to bude pět let. Jako první cestu v Krase vůbec jsem si zkusil „Němou barikádu“ za 8a. Na pohled se mi cesta hodně líbila, když jsem do ní ale vlezl a zjistil, že je sekaná, docela mě to odradilo. Další návštěvy naštěstí první dojem spravily. Proč lezeš v Krase a co tě na něm láká? Čím je pro tebe specifický?Kras je pro mě blízko, cest i bouldrù všech obtížností je tam hafo, převisy, kolmáče, stropy. Najdeš tady kolmáček, který musíš urvat, a na druhou stranu pak i ladičku ve stropě, zkrátka je tady všechno. Která z oblastí v Krase ti je nejbližší?Vlastně žádná… nebo spíše všechny? Na každé krasové oblasti najdeš něco pěkného, co tě zaujme. Z pohledu lanaře bych asi nejvíce ocenil Vaňousy. Z pohledu bouldristy Sloup. Sice zde bouldry nevypadají tak pěkně, zato krokově je to naprostá bomba. No, a Lidomorna bude takový zlatý střed. Jaká je tady tvá nejvyšší vylezená obtížnost?V Krase mám vylezených pár bouldrù okolo 8B. Je to dáno ale spíše tím, že mi tohle specifické krasové lezení až na nějaké výjimky docela pěkně sedí. Už jsem byl nabádán, abych jel do zahraničí a tam lezl tyhle obtížnosti jednu za druhou, ale já se obávám, že by to bylo spíše naopak. Cestou si nejsem tolik jistý, jestli 8c+ nebo 8c? Někdo by ještě musel potvrdit obtížnost. „Superklikatý hrobeček“ (varianta „Kašpárkova hrobečku“, kde jsme točili sestru Adama Ondry Kristýnu,...