„To není možný, takovej převis. Tam se dá jako vylézt?“ Asi takto vypadal můj úžas, když jsem se poprvé objevil pod klenbou Býčí skály. Psal se rok 2009 a já jsem s kamarádem chtěl zkusit hákování, které jsem si týden před chystaným výjezdem nacvičil na stropě tělocvičny na naší oddílové stěně.

Vybrali jsme si cestu „Drobkův strop“, což měla být papírově poměrně schůdná A2 rozdělená do tří délek s klíčovou prostřední pasáží vedoucí patnáctimetrovým stropem.

Už v první délce jsem zažil zajímavé pocity, když se se mnou poprvé v životě vyrval špatně založený frend. Ve druhé, klíčové délce, jsme zprvu trochu nechápali, proč z takového stropu visí smyčky s erárními karabinami. „To tu jako někdo leze v lezečkách a bez žebříčků?“ Neuvěřitelné.

Celý výstup nám trval asi čtyři hodiny. Po vylezení Býčí skály jsme se cítili jako opravdoví horolezci. Když jsem v týdnu vracel půjčené hákovací vybavení, kasal jsem se dosaženým úspěchem u starých oddílových vlků.

Roky plynuly, lezecké zkušenosti přibývaly a na Býčinu jsem tak trochu pozapomněl. Někdy kolem roku 2014 jsem se však do Josefovského údolí vrátil s vidinou volného lezení. Nejprve jsme se pokoušeli o cesty kolem osmého stupně v dolní části klenby, které mi svým bouldrovým charakterem celkem seděly. Další sezónu jsem se vrátil znovu. Tentokrát jsem měl v úmyslu vylézt bájný „Drobkův strop“ volně. Klasifikace se z minulého A2 přehoupla do aktuálnější podoby ve formě 9- UIAA.

V prvním nálezu jsem strávil poměrně dlouhou dobu. Rozklíčovat sekvenci vedoucí stropem klenby pro mě vůbec nebylo jednoduché. Od kamarádů jsem měl info, že paradoxně jsou v cestě potřeba více nohy než ruce. Vymyslel jsem si proto svůj styl přelezu, kdy se nohama musím předběhnout a zapatovat za dobrou hranku, teprve pak jsem schopný se dostat rukama do takzvaných kleští, ze kterých už se nepadá. Po poměrně slušném boji se mi cestu nakonec podařilo volně přelézt a radost mohla být na světě. Pamatuji si, že ten den jsem také přelezl svou tisícátou cestu v Krase, takže důvod k oslavě byl hned dvojitý.

Další roky jsem na podzim na Býčinu pravidelně jezdil za těžšími projekty, ale „Drobka“ jsem si vždy rád vylezl. Postupem času se z cesty stala ideální dolezová záležitost. Při natáčení videa pro eMontanu jsem se sice moc nepředvedl, každopádně doufám, že mi kluci věřili, že jsem cestu nelezl poprvé. Highlightem natáčecího dne pro mě nakonec nebyl přelez na kameru, ale setkání s Honzou „Drobkem“ Krchem, autorem cesty. Tento vitální a urostlý chlapík sršel energií a historkami o prvním průstupu klenby Býčí skály celý den.

Když jsem v Krase dospěl do stádia, že jsem téměř vše, na co jsem měl sílu a schopnosti přelezl, začal jsem se dívat po dalších výzvách. Co takhle zkusit vylézt něco netradičním způsobem? Třeba sólo nebo po vlastním?! Začal jsem polehounku. Rudická „E55“ (7, pozn. red.) a „Jasná páka“ (8‑, pozn. red.) se staly dobrými souputníky a hlavně nabízely tak akorát možností k zajištění. Několik sólo cest ve Žlebech a v Josefovském údolí pak bylo jen logickým vyústěním mého krasového počínání. Velký quest pro mě představovala také „Knoflíková válka“ (9, pozn. red.), která se z moderního pohledu jeví více jako highball než jako cesta se třemi očky. Zde jsem však dostal pořádně za vyučenou, když jsem zkoušel její variantu ze sedu. Špatně jsem si z klíčového kroku ve čtyřech metrech odskočil a zlomený kotník byl na světě. Stopka asi na půl roku. Naštěstí však přišlo vystřízlivění a uvědomění, že vše opravdu nemusím…

„DROBEK“ BEZ BORHÁKŮ

Loni na podzim jsem zase hledal, co bych kde v Krase podnikl a napadla mě myšlenka něčeho těžšího po vlastním. Metodou postupného výběru jsem dospěl k přesvědčení, že dobrým adeptem na Greenpoint by byl právě „Drobkův strop“. (Greenpoint = vylezení cesty bez použití stávajícího fixního jištění. Jako třeba Arnaud Petit v 65metrové lajně „Black Bean“ 8b, viz video, pozn. red.) Tento nápad mě naprosto nadchl a jal jsem se ho realizovat. Pod skálu jsem přijel asi s deseti kily železa. Nachystal jsem si fix a pomalu zkoušel možnosti, jak cestu bezpečně odjistit. Naštěstí jsem našel před klíčovou sekvencí tutové hodiny a frend. Věděl jsem, že toto jištění by případný pád určitě vydrželo. Pečlivě jsem si tedy celý postup promyslel, nachystal si ve správném pořadí všechno jištění, instruoval jističe, kdy mi pošle zbytek cajků, a mohlo se jít na věc.

Samotné lezení bylo docela zvláštní. I když jsem nad cestou měl poměrně velkou převahu, cítil jsem, že ji lezu mnohem více silově, než kdybych cvakal fixní očka. Strach podvědomě zapůsobil a já do každého kroku dával mnohem více energie, než by bylo ve skutečnosti zapotřebí. Po dolezu mě zaplavila euforie a nadšení. Prostě skvělý pocit. Když jsem se o emoce dělil s krasovými kamarády, bylo mi řečeno: „Jako dobrý, ale že čistý Greenpoint to není.“ Použil jsem totiž čtvery předvázané hodiny a erární čok. Nejprve jsem se snažil si vlastní jednání vysvětlit a legitimizovat mimo jiné na příkladu britských lezců, u kterých jsou přeci také mnohdy u tradičních přelezů vidět nachystané smyčky či dokonce skoby. Napsal jsem i Davovi MacLeodovi, kterého považuji za jednoho z nejlepších tradičních lezců na světě, co si o tom myslí. Ten mi však vůbec neodpověděl, a já tak se svými myšlenkami zůstal sám. Postupně to ve mně bublalo a začal jsem měnit názor. Ano, přece jen by to šlo udělat čistěji. Už to nebude o tolik těžší. To přece zvládnu.

Netrvalo dlouho a znovu jsem stál pod Býčinou – tentokrát jsem v cestě neměl jedinou umělou pomůcku, žádné smyčky, žádné hodiny, nic. Jen já a skála. Tak to má být. Za dvacet minut bylo posekáno a já tak uzavřel jednu krásnou krasovou kapitolu (free sólo nechám asi někomu jinému, pozn. aut.). Nejdůležitější pro mě bylo nakonec zjištění, že člověk leze především sám pro sebe. Žádná videa, žádné lajky, žádné poplácání po ramenou, prostě nic nedokáže suplovat ten vnitřní hlas: „Tak teď to bylo stoprocentně čisté!“