Kouření trávy za restaurací s dědou Chongem, boulderování s Beth Rodden a jejím talentovaným synem, nebo Pepovo setkání s Alexem Honoldem a jeho ženou Sanni. O potkávání slavných lezeckých osobností není v Yosemitech nouze. Člověk jen nikdy neví, jak přesně se má zachovat, když se před ním někdo takový zjeví. Instinktivní pud by ho hnal udělat si selfíčko, vyznat svoje fanouškovství, rychle zase odběhnout a pochlubit se s fotkou kámošům. I slavní lezci jsou ale zatím docela normální lidi, žijící ve stejném světě jako my smrtelníci. Snažím se tedy spíš překonat ostych a normálně se s nimi seznámit. Najít společnou řeč. Jednoho odpoledne jsme sestupovali z nepovedeného pokusu o „Misty Wall“ a procházeli mezi bouldery před kempem, když mě zaujal jeden lezec. Soukal se po tupé hraně takovým specifickým stylem. Vždycky mě samozřejmě zaujmou dobří lezci. Prošli jsme přímo kolem a otočil jsem se, abych mu viděl do tváře. Moje tušení se potvrdilo. „Tyjo, to je Nico Favresse!“ řekl jsem vzrušeně a překvapeně Pavlovi. „Aha,“ odvětil celkem nevzrušeně. Nevěděl, o koho jde. „Yes, it is Nico,“ potvrdila ještě žena, která ho spotovala. Nico se ve výlezu otočil a s úsměvem od ucha k uchu nás pozdravil. Bylo mi v tu chvíli trapné shodit bágl a zalézt si s nimi, zájem by byl příliš okatý. A tak jsem se jenom nervózně usmál, otočil se na podpatku a šel vařit. Spokojil jsem se s myšlenkou, že ho určitě ještě potkám. O dva dny později jsme s Pavlem zase procházeli kolem inkriminovaného boulderu, tentokrát směrem nahoru, na druhý pokus v „Misty Wall“. Zoufal jsem si, že jsem promarnil možná jedinou životní šanci seznámit se s mým největším bigwallovým idolem. O pár minut později mi od Pepy pípla nadšená zpráva o boulderingu s Alexem. Hm, zasvitl ve mně závistivý plamínek. To mi moc nepomohlo. Další scéna se odehrála skoro o měsíc později. Už ve tmě jsme s Timem tahali čerstvě nabalené a ultra těžké svině po fixních lanech na takzvané Heart Ledges. Nebyli jsme jediní, ale všichni ostatní to stihli před námi...

Každý výstup velkou stěnou se nakonec smrskne do jednoho klíčového momentu. Možná i do jednoho kroku, jednoho pádu, který rozhodne o úspěchu, či neúspěchu. Pravda, když se stěna leze pět dní jako v našem případě „Freerider“ (5.13a, 9+ UIAA, 7c+ fr., cca 33 délek, 880 m, pozn. red.), dá se těch momentů najít víc, ale pro mě ho představovala délka Enduro Corner. Stalo se to až pátý a poslední den ve stěně. Bylo jasné, že ten den musíme dolézt na vrchol a měli jsme to celkem kus cesty – osm délek. Portaledge jsme si den předtím pověsili na takzvanou Sous Le Toit. Malou poličku přímo pod impozantním lehce převislým koutem. Expozice patřičná. Tady jsem se rozdýchával, abych dal přímo z postele první a snad i poslední pokus. Jsem nervózní. Můj šílený cíl vylézt jako vůbec první člověk v historii El Capitana na flash/onsight byl doslova na dosah ruky. Až do téhle chvíle jsem nespadl a podařilo se mi flashnout i papírově nejtěžší délku – Boulder Problem. V mé hlavě to ale vždycky byl Enduro Corner, z něhož jsem měl obavy. Když se to teď podaří, v dalších délkách už určitě nespadnu. (František zřejmě nevěděl, že v roce 2014 už cestu stylem FLASH vylezl Pete Whittaker, viz článek, pozn. red.) Začínám lézt. Ranní podmínka na El Capovi dělá zázraky a navzdory únavě se cítím svěží. Po pár metrech ovšem zjišťuji, že spára je vevnitř mokrá! Parťák Tim dal zkušební pokus už včera při západu Slunce, ale totálně shořel na vytrvalost. V téhle fázi nebyl problém zopakovat 7A+ boulder, ale jakmile se stěna naklonila a lezení bylo konzistentní, celková únava se projevila až děsivě rychle. Rozhodně tuhle spáru nepodceňuji, ačkoli je psaná „jenom za 5.11c“. To je na El Capovi, kde tě i 5.10béčka potrápí, hodně vysoká klasa. Je normální, že ráno jsou spáry vytečené, aby mohly přes den zase vyschnout. Nenechám se rozhodit a ani nic neříkám jističovi. Naprosto plně se...

Nastavuju budík na půl čtvrtou a jdu spát. Ve čtyři ráno mě budí Pavel, který za námi před pár dny dorazil v roli fotografa a kameramana. Spal jsem tak tvrdě, že mě budík nevzbudil… Nebo ani nezvonil? Chystáme se lézt na masiv Sentinel cestou „Misty Wall“, kterou jako první prostoupili Royal Robbins a Dick McCracken v roce 1963 a výstup ohodnotili klasifikací 5.9, A4 (5c a hákovací hrůza, pozn. red.). Volně byla za jeden den vylezená až v roce 2017 (Jon Cardwell a Sasha DiGulian s nejtěžší délkou za 5.13/7c+, viz článek, pozn. red.). Cesta, kterou jsme vybrali jako „rozlezovou“ před „Freeriderem“, leží vlevo od slavné věže Lost Arrow Spire, kde si lidé rádi napínají legendární highlajnu a kde se před téměř třiceti lety zabil jeden z našich nejlepších horolezců Míra Šmíd. Ten den jsem si na něj vzpomněl ještě několikrát. Přístup pod onu legendární jehlu začíná lezeckou cestou. Jmenuje se „Sunnyside Bench“ route. Je to cca 150 metrů terénu za 5.5 (kolem 5 UIAA, pozn. red.), který lezeme převážně bez jištění a jenom jednu délku Pepa vytáhne bez batohu a zafixuje nám s Pavlem lano. Byl jsem zvědavý, jestli Pavel nebude protestovat proti našemu sólo stylu, ale má toho v Alpách hodně nalezeno, takže byl jako doma. „To šlo vcelku hladce!“ dovolím si podotknout na topové terase. „To jo, ale to byl teprve začátek, tak to nezakřikni,“ podotkl Pavel. PLOTNYAčkoli si myslím, že naše tempo nebylo špatné, i tak nám úvodní cesta z kempu a scrambling zabral skoro dvě hodiny, což úplně nesedělo do koncepce 3,5 hodin na nástup. Následovalo hledání jakési pěšinky ve tmě. No, pěšinku, po níž očividně někdo před námi šlapal, jsme našli, ale po chvíli nás dovedla pod velkou bariéru ploten. Skála byla sice hodně poklopená, ale žádný další lezecký terén v popisu nebyl. Zkusil jsem traverzovat podél stěny, jestli se náhodou neobjeví nějaká slabina s cestou, ale plotny se táhly až „Pavel ví kam“. Co teď?...

Vždycky jsem si myslel, že JPK (jednotná pískovcová klasifikace, pozn. red.), je tak absurdní, že mě ve skalách už nemůže nic překvapit. Když jsem například lezl širočinu za III na Konvalinku v prachovském Babinci, chtělo se mi z vyčerpání zvracet, močit a tlačit výkaly zároveň… Tehdy jsem si řekl: „Tohle už je opravdu dno.“ Nebudu lhát – přesně s tímto očekáváním, že „horší než na písku už to být nemůže“, jsem jel do Yosemitů, ale zároveň jsem měl z amerických lezců respekt; věděl jsem, jak jsou silní. Když jsem svoji nervozitu sdílel se svými kamarády, utěšovali mě tvrzeními jako: „Nemusíš se bát – všude si založíš frenda! Není to Skalák! Neláme se to! To bude brnkačka!“ S tímto jsem se tedy rozhodl letět přes půlku světa. S přáním, že si od JPK na chvíli odpočinu. Když jsem druhý den v údolí na rozlez vylezl „Separate Reality“ na flash, říkal jsem si: „Na 5.12a (7a+) docela pohoda. Asi měli pravdu. Tady to bude lehké…“ Kéž by to neplatilo pouze u této cesty – následující týdny působily jako neustálá připomínka toho, že lezení v Yosemitech není žádná dovolená. Začalo to legendární širočinou „Twilight Zone“ 5.10d (6b). Ihned padla myšlenka: „No 6b to rozhodně není, ale vlastně 6b je zhruba VIIIb v JPK… No sakra – jako na písku.“ Chuck Pratt udělal prvovýstup v podstatě bez jištění. Byl známý pro svou hlášku: „Technique is my protection!“ Nicméně jsem stále přesvědčený, že i Cikán by dal do této cesty aspoň jeden kruh. V dnešní době ale s velkými frendy člověk naštěstí bojuje jenom o RP, ne o život. Přesto ale bojuje. O pár dnů později jsme se vydali s Jamesem Enrightem na Arch Rock s tím, že si dáme pár hezkých cest. Většina byla zabraných, a tak jsme vybrali jedinou volnou: „Leanie Meanie“ 5.11b (6c). „To dáme na rozlez, ne?“ Vylezl jsem na polici, kde začínal převislý kout, jehož stěny byly z žuly hladké a kluzké jako naleštěný...

„Konečně máme spacáky!“ zalykáme se v euforii při rozbalování ztracených zavazadel. Několikrát se mi o nich i zdálo. Vedeme debilní kecy o tom, že tímhle nově nabytým komfortem výlet trochu ztratí charakter. „Pomysli! Teď už máme stan, karimatku, luxusní péřový spacák, oblečení a další. Co budeme dělat?“„Mno, mohli bychom třeba konečně vylézt nějakou vícedélku, když na to máme materiál…“ Shodli jsme se na tom, že nastal čas a hned ráno po vyzvednutí báglů už třídíme věci na sedácích. Chystáme se vylézt na Rostrum Tower variantou „Alien Roof“ (5.12b, fr, 7b, 250 m). To je ta cesta, kterou Dean Potter ve slavném videu sóluje s padákem na zádech. Je rozdělená na pouhých osm délek a je orientovaná severně, což z ní dělá perfektní cíl pro horké dny, jaké v údolí panovaly. Přístup pod nástup je taky jeden z nejlepších v Yosemitech, stačí ujít pár set metrů od auta a slanit tři délky. Plán je začít lézt v 11 hodin, což by nám na takhle krátkou a relativně lehkou cestu poskytlo dostatek času. Jenomže u paty stěny se srazíme se dvěma partami, co čekali, než se uvolní první délka. Pozvednu zrak a najdu další tři páry vysoko ve štěně. Začínáme lézt chvíli po dvanácté a na každém štandu musíme chvíli čekat. Lezení je ale naprosto úžasné, takže mi to ani v nejmenším nevadí. Vyvedu první tři dlouhé délky na krásnou polici. Založím dva frendy, spojím je do štandu a pohodlně se vyvalím, zatímco dobírám Pepu a vytáhnu svini. Mezitím se od dvou sympatických Američanů – Tonyho a Chrise dozvím, že Poláci před nima se na to vykašlali a jim se také nechce čekat. Právě z té police se dá pohodlně vytraverzovat nad ony tři slanění a dojít k autu. Pepa za mnou dolezl a stěžoval si na nerozlezené lezečky. Vzhledem k tomu, že měl začít tahat on a následující délku tvořila krásná prstovka, svolil jsem a půjčil mu svoje rozlezené lezky. BEZMOCNÝ VÝKŘIK Byl jsem fakt v dobrém rozmaru po tom, co Pepa onsightnul...

Lidi. Když si říkáš dirtbag, jsi na nich závislý a musíš s nimi komunikovat mnohem více než normálně. Mám pocit, že v komfortu domova se rádi uzavíráme do svých sociálních bublin, kde jsme samostatní, ustálení a možná taky osamělí. Nejsme tolik ochotní vytvářet si nová přátelství. Kamarádství většinou dosahuje maximálně levelu „jezdíme spolu na skály“, ale každý vlastním autem s vlastním vařičem. Možná to má taky co dočinění s českou náturou. My Češi obecně působíme trochu více uzavřeně a introvertně. Američan se tě zeptá: „How is it goin’?” když si myješ ruce na záchodě. V následující minutě překvapení se kromě toho, že on se má fajn, dozvíš i o tom, že si tady v údolí jeho syn zlomil páteř a teď se sem společně vrátili překonat to trauma. „Wow, ok man, I am sorry to hear that… Have a nice trip,” odpovím. Zaklapnou dveře a už ho nejspíš nikdy neuvidím. Na českých záchodcích a jiných veřejných místech spíše probíhá neoficiální soutěž o to, kdo se bude nejvíc mračit. Na druhou stranu mám z konverzací s Američany pocit určité umělosti. Jako kdybych si pusu vypláchnul mýdlovou vodou s příchutí žvýkačky, když jsem si chtěl dát panáka slivovice. Prostě řekneš tisíc slov, ale neřekneš nic. ŠPINAVÝ TAŠKY V ÚDOLÍCitelně jsem vnímal ten rozdíl mezi českou a americkou konverzací na cestě autem s Kristýnou a Štěpánem. Kristýnu jsme potkali ve frontě na letišti v Mnichově. Letěla na výlet za svým manželem Štěpánem. Předdomluvili jsme se, že by nás mohli vzít do Yosemit. Krásný, jak se ti občas problémy vyřeší dřív, než nastanou. Všechno ale nakonec bylo kvůli ztraceným zavazadlům trochu jinak. „Doporučili“ nám hotel Sunnyside a nabídli nám společný výlet do Sonory, kde přespávali u svých kamarádů a odtud další den do Yosemit. My jsme se nakonec rozhodli vzít to vlakem a busem rovnou do údolí a strávit tam tak o pár dní víc. Zrovna, když jsem vylezl „Midnight Lighting“ a seděl šťastnej na bouldermatce, pípla mi zpráva na WhatsAppu od Kristýny. „Ahoj, jsme v obchodě,...

Obecně existují dva přístupy k životu. Optimistický a pesimistický. Pepův přístup se dá shrnout v jeho oblíbené frázi: „To bude dobrý.“ (Pepa Little, pozn. red.) Já se pohybuji někde na hranici. Občas hledám problémy tam, kde nejsou, občas se vyplatí přemýšlet několik kroků dopředu, ale každopádně, když slyším Pepovo: „To bude dobrý,“ vím, že to přinejmenším nebude ideální. Cestu do amerických Yosemit jsem plánoval docela dlouho předem, a snažil jsem se tím předejít všem potenciálním problémům a nedostatkům. Většina z toho se týkala materiálu, filmování, cestovních starostí. Jak jsem ale zjistil, život neobejdeš, chodí ve vlnách. To znamená, že jednou jsi nahoře, za chvíli zase dole. Můžeš se snažit skákat po hřebenech vln, ale nakonec stejně zakopneš a půjdeš dolů po hlavě. Nejlepší je surfovat. A jak řekl Chongo, který sedává v rohu restaurace hned u zásuvek a už v životě něco zažil: „Náhoda neexistuje, to je vědecky dokázaný – naše osudy jsou prostě předurčený a nic s tím neuděláš, kámo.“ V novém seriálu si můžeš počíst o našem surfování na amerických vlnách. SAN FRANCISCO Už při balení našeho špičkového vybavení a oblečení jsem si říkal: „No, nejhorší by bylo, kdyby nám zavazadla nedorazila.“ Pak by všechno to snažení kleslo zpátky na nulu. Do příručních zavazadel jsem nabalil karabiny, frendy, presky, sedáky, lezečky a jiný lezecký matroš. Vynechal jsem jenom mágo, blokanty (kvůli zoubkům) a lana. K tomu jsme měli ještě nějakou elektroniku, doklady a čtivo. Oblečení jsme měli na sobě + lezecké kalhoty, tričko a ponožky (výčet za mě, Pepa neměl ani péřovku, pozn. aut.) Hektické přesuny na letištích, prohlídky a otázky směřující k těm 15 kilům železa nestojí za to líčit. Dorazili jsme do San Francisca! Začali jsme úmorným čekáním ve frontě na pasovou kontrolu a doufali jsme, že po ní už jenom vyzvedneme naše dva tahačáky, portaledge a hurá na hotel. Opak byl pravdou. Nenašli jsme ani jedno zavazadlo. Takže jsme ještě nějaký čas čekali, vyžadovali, vzdychali a organizovali, ale nakonec jsme se...