Kou­ře­ní trá­vy za restau­ra­cí s dědou Chon­gem, boul­de­ro­vá­ní s Beth Rod­den a jejím talen­to­va­ným synem, nebo Pepo­vo setká­ní s Ale­xem Honol­dem a jeho ženou San­ni. O potká­vá­ní slav­ných lezec­kých osob­nos­tí není v Yose­mi­tech nou­ze. Člo­věk jen nikdy neví, jak přes­ně se má zacho­vat, když se před ním někdo tako­vý zje­ví. Instink­tiv­ní pud by ho hnal udě­lat si sel­fíč­ko, vyznat svo­je fanouš­kov­ství, rych­le zase odběh­nout a pochlu­bit se s fot­kou kámo­šům. I slav­ní lez­ci jsou ale zatím doce­la nor­mál­ní lidi, žijí­cí ve stej­ném svě­tě jako my smr­tel­ní­ci. Sna­žím se tedy spíš pře­ko­nat ostych a nor­mál­ně se s nimi sezná­mit. Najít spo­leč­nou řeč. Jed­no­ho odpo­led­ne jsme sestu­po­va­li z nepo­ve­de­né­ho poku­su o „Mis­ty Wall“ a pro­chá­ze­li mezi boul­de­ry před kem­pem, když mě zau­jal jeden lezec. Sou­kal se po tupé hra­ně tako­vým spe­ci­fic­kým sty­lem. Vždyc­ky mě samo­zřej­mě zaujmou dob­ří lez­ci. Pro­šli jsme pří­mo kolem a oto­čil jsem se, abych mu viděl do tvá­ře. Moje tuše­ní se potvr­di­lo. „Tyjo, to je Nico Favres­se!“ řekl jsem vzru­še­ně a pře­kva­pe­ně Pav­lo­vi. „Aha,“ odvě­til cel­kem nevzru­še­ně. Nevě­děl, o koho jde. „Yes, it is Nico,“ potvr­di­la ješ­tě žena, kte­rá ho spo­to­va­la. Nico se ve výle­zu oto­čil a s úsmě­vem od ucha k uchu nás pozdra­vil. Bylo mi v tu chví­li trap­né sho­dit bágl a zalézt si s nimi, zájem by byl pří­liš oka­tý. A tak jsem se jenom ner­vóz­ně usmál, oto­čil se na pod­pat­ku a šel vařit. Spo­ko­jil jsem se s myš­len­kou, že ho urči­tě ješ­tě potkám. O dva dny poz­dě­ji jsme s Pavlem zase pro­chá­ze­li kolem inkri­mi­no­va­né­ho boul­de­ru, ten­to­krát smě­rem naho­ru, na dru­hý pokus v „Mis­ty Wall“. Zou­fal jsem si, že jsem pro­mar­nil mož­ná jedi­nou život­ní šan­ci sezná­mit se s mým nej­vět­ším bigwallo­vým ido­lem. O pár minut poz­dě­ji mi od Pepy píp­la nad­še­ná zprá­va o boul­de­rin­gu s Ale­xem. Hm, zasvi­tl ve mně závis­ti­vý pla­mí­nek. To mi moc nepo­moh­lo. Dal­ší scé­na se ode­hrá­la sko­ro o měsíc poz­dě­ji. Už ve tmě jsme s Timem taha­li čer­s­tvě naba­le­né a ultra těž­ké svi­ně po fix­ních lanech na tak­zva­né Heart Led­ges. Neby­li jsme jedi­ní, ale všich­ni ostat­ní to stih­li před námi...

Kaž­dý výstup vel­kou stě­nou se nako­nec smrsk­ne do jed­no­ho klí­čo­vé­ho momen­tu. Mož­ná i do jed­no­ho kro­ku, jed­no­ho pádu, kte­rý roz­hod­ne o úspě­chu, či neú­spě­chu. Prav­da, když se stě­na leze pět dní jako v našem pří­pa­dě „Free­ri­der“ (5.13a, 9+ UIAA, 7c+ fr., cca 33 délek, 880 m, pozn. red.), dá se těch momen­tů najít víc, ale pro mě ho před­sta­vo­va­la dél­ka Endu­ro Cor­ner. Sta­lo se to až pátý a posled­ní den ve stě­ně. Bylo jas­né, že ten den musí­me dolézt na vrchol a měli jsme to cel­kem kus ces­ty – osm délek. Por­ta­led­ge jsme si den před­tím pově­si­li na tak­zva­nou Sous Le Toit. Malou polič­ku pří­mo pod impo­zant­ním lehce pře­vis­lým kou­tem. Expo­zi­ce pat­řič­ná. Tady jsem se roz­dý­chá­val, abych dal pří­mo z poste­le prv­ní a snad i posled­ní pokus. Jsem ner­vóz­ní. Můj šíle­ný cíl vylézt jako vůbec prv­ní člo­věk v his­to­rii El Capi­ta­na na flash/onsight byl doslo­va na dosah ruky. Až do téhle chví­le jsem nespa­dl a poda­ři­lo se mi fla­shnout i papí­ro­vě nej­těž­ší dél­ku – Boul­der Pro­blem. V mé hla­vě to ale vždyc­ky byl Endu­ro Cor­ner, z něhož jsem měl oba­vy. Když se to teď poda­ří, v dal­ších dél­kách už urči­tě nespad­nu. (Fran­ti­šek zřej­mě nevě­děl, že v roce 2014 už ces­tu sty­lem FLASH vyle­zl Pete Whit­ta­ker, viz člá­nek, pozn. red.) Začí­nám lézt. Ran­ní pod­mín­ka na El Capo­vi dělá zázra­ky a navzdo­ry úna­vě se cítím svě­ží. Po pár met­rech ovšem zjiš­ťu­ji, že spá­ra je vevnitř mokrá! Par­ťák Tim dal zku­šeb­ní pokus už vče­ra při zápa­du Slun­ce, ale totál­ně sho­řel na vytr­va­lost. V téhle fázi nebyl pro­blém zopa­ko­vat 7A+ boul­der, ale jakmi­le se stě­na naklo­ni­la a leze­ní bylo kon­zis­tent­ní, cel­ko­vá úna­va se pro­je­vi­la až děsi­vě rych­le. Roz­hod­ně tuhle spá­ru nepod­ce­ňu­ji, ačko­li je psa­ná „jenom za 5.11c“. To je na El Capo­vi, kde tě i 5.10béčka potrá­pí, hod­ně vyso­ká kla­sa. Je nor­mál­ní, že ráno jsou spá­ry vyte­če­né, aby moh­ly přes den zase vyschnout. Nene­chám se roz­ho­dit a ani nic neří­kám jis­ti­čo­vi. Napros­to plně se...

Nasta­vu­ju budík na půl čtvr­tou a jdu spát. Ve čty­ři ráno mě budí Pavel, kte­rý za námi před pár dny dora­zil v roli foto­gra­fa a kame­ra­ma­na. Spal jsem tak tvr­dě, že mě budík nevzbu­dil… Nebo ani nezvo­nil? Chys­tá­me se lézt na masiv Sen­ti­nel ces­tou „Mis­ty Wall“, kte­rou jako prv­ní pro­stou­pi­li Royal Rob­bins a Dick McCrac­ken v roce 1963 a výstup ohod­no­ti­li kla­si­fi­ka­cí 5.9, A4 (5c a háko­va­cí hrůza, pozn. red.). Vol­ně byla za jeden den vyle­ze­ná až v roce 2017 (Jon Cardwell a Sasha DiGu­li­an s nej­těž­ší dél­kou za 5.13/7c+, viz člá­nek, pozn. red.). Ces­ta, kte­rou jsme vybra­li jako „roz­le­zo­vou“ před „Free­ri­de­rem“, leží vle­vo od slav­né věže Lost Arrow Spi­re, kde si lidé rádi napí­na­jí legen­dár­ní highlaj­nu a kde se před téměř tři­ce­ti lety zabil jeden z našich nej­lep­ších horo­lez­ců Míra Šmíd. Ten den jsem si na něj vzpo­mněl ješ­tě něko­li­krát. Pří­stup pod onu legen­dár­ní jehlu začí­ná lezec­kou ces­tou. Jme­nu­je se „Sun­ny­si­de Bench“ rou­te. Je to cca 150 met­rů teré­nu za 5.5 (kolem 5 UIAA, pozn. red.), kte­rý leze­me pře­váž­ně bez jiš­tě­ní a jenom jed­nu dél­ku Pepa vytáh­ne bez bato­hu a zafi­xu­je nám s Pavlem lano. Byl jsem zvě­da­vý, jest­li Pavel nebu­de pro­tes­to­vat pro­ti naše­mu sólo sty­lu, ale má toho v Alpách hod­ně nale­ze­no, tak­že byl jako doma. „To šlo vcel­ku hlad­ce!“ dovo­lím si podotknout na topo­vé tera­se. „To jo, ale to byl tepr­ve začá­tek, tak to neza­křik­ni,“ podotkl Pavel. PLOTNYAčko­li si mys­lím, že naše tem­po neby­lo špat­né, i tak nám úvod­ní ces­ta z kem­pu a scram­b­ling zabral sko­ro dvě hodi­ny, což úpl­ně nese­dě­lo do kon­cep­ce 3,5 hodin na nástup. Násle­do­va­lo hle­dá­ní jakési pěšin­ky ve tmě. No, pěšin­ku, po níž oči­vid­ně někdo před námi šla­pal, jsme našli, ale po chví­li nás doved­la pod vel­kou bari­é­ru plo­ten. Ská­la byla sice hod­ně poklo­pe­ná, ale žád­ný dal­ší lezec­ký terén v popi­su nebyl. Zku­sil jsem tra­ver­zo­vat podél stě­ny, jest­li se náho­dou neob­je­ví něja­ká sla­bi­na s ces­tou, ale plot­ny se táh­ly až „Pavel ví kam“. Co teď?...

Vždyc­ky jsem si mys­lel, že JPK (jed­not­ná pís­kov­co­vá kla­si­fi­ka­ce, pozn. red.), je tak absurd­ní, že mě ve ska­lách už nemů­že nic pře­kva­pit. Když jsem napří­klad lezl širo­či­nu za III na Kon­va­lin­ku v pra­chov­ském Babin­ci, chtě­lo se mi z vyčer­pá­ní zvra­cet, močit a tla­čit výka­ly záro­veň… Teh­dy jsem si řekl: „Tohle už je oprav­du dno.“ Nebu­du lhát – přes­ně s tím­to oče­ká­vá­ním, že „hor­ší než na pís­ku už to být nemů­že“, jsem jel do Yose­mi­tů, ale záro­veň jsem měl z ame­ric­kých lez­ců respekt; věděl jsem, jak jsou sil­ní. Když jsem svo­ji ner­vo­zi­tu sdí­lel se svý­mi kama­rá­dy, utě­šo­va­li mě tvr­ze­ní­mi jako: „Nemu­síš se bát – všu­de si zalo­žíš fren­da! Není to Ska­lák! Nelá­me se to! To bude brn­kač­ka!“ S tím­to jsem se tedy roz­ho­dl letět přes půl­ku svě­ta. S přá­ním, že si od JPK na chví­li odpo­či­nu. Když jsem dru­hý den v údo­lí na roz­lez vyle­zl „Sepa­ra­te Rea­li­ty“ na fla­sh, říkal jsem si: „Na 5.12a (7a+) doce­la poho­da. Asi měli prav­du. Tady to bude leh­ké…“ Kéž by to nepla­ti­lo pou­ze u této ces­ty – násle­du­jí­cí týd­ny půso­bi­ly jako neu­stá­lá při­po­mín­ka toho, že leze­ní v Yose­mi­tech není žád­ná dovo­le­ná. Zača­lo to legen­dár­ní širo­či­nou „Twi­li­ght Zone“ 5.10d (6b). Ihned padla myš­len­ka: „No 6b to roz­hod­ně není, ale vlast­ně 6b je zhru­ba VIIIb v JPK… No sak­ra – jako na pís­ku.“ Chuck Pratt udě­lal prvo­vý­stup v pod­sta­tě bez jiš­tě­ní. Byl zná­mý pro svou hláš­ku: „Tech­nique is my pro­tecti­on!“ Nicmé­ně jsem stá­le pře­svěd­če­ný, že i Cikán by dal do této ces­ty aspoň jeden kruh. V dneš­ní době ale s vel­ký­mi fren­dy člo­věk naštěs­tí boju­je jenom o RP, ne o život. Přes­to ale boju­je. O pár dnů poz­dě­ji jsme se vyda­li s Jame­sem Enrigh­tem na Arch Rock s tím, že si dáme pár hez­kých cest. Vět­ši­na byla zabra­ných, a tak jsme vybra­li jedi­nou vol­nou: „Lea­nie Mea­nie“ 5.11b (6c). „To dáme na roz­lez, ne?“ Vyle­zl jsem na poli­ci, kde začí­nal pře­vis­lý kout, jehož stě­ny byly z žuly hlad­ké a kluz­ké jako naleš­tě­ný...

„Koneč­ně máme spa­cá­ky!“ zaly­ká­me se v eufo­rii při roz­ba­lo­vá­ní ztra­ce­ných zava­za­del. Něko­li­krát se mi o nich i zdá­lo. Vede­me debil­ní kecy o tom, že tímhle nově naby­tým kom­for­tem výlet tro­chu ztra­tí cha­rak­ter. „Pomys­li! Teď už máme stan, kari­mat­ku, luxus­ní péřo­vý spa­cák, oble­če­ní a dal­ší. Co bude­me dělat?“„Mno, moh­li bychom tře­ba koneč­ně vylézt něja­kou více­dél­ku, když na to máme mate­ri­ál…“ Shod­li jsme se na tom, že nastal čas a hned ráno po vyzved­nu­tí bág­lů už tří­dí­me věci na sedá­cích. Chys­tá­me se vylézt na Rostrum Tower vari­an­tou „Ali­en Roof“ (5.12b, fr, 7b, 250 m). To je ta ces­ta, kte­rou Dean Potter ve slav­ném videu sólu­je s padá­kem na zádech. Je roz­dě­le­ná na pou­hých osm délek a je ori­en­to­va­ná sever­ně, což z ní dělá per­fekt­ní cíl pro hor­ké dny, jaké v údo­lí pano­va­ly. Pří­stup pod nástup je taky jeden z nej­lep­ších v Yose­mi­tech, sta­čí ujít pár set met­rů od auta a sla­nit tři dél­ky. Plán je začít lézt v 11 hodin, což by nám na takhle krát­kou a rela­tiv­ně leh­kou ces­tu poskyt­lo dosta­tek času. Jenomže u paty stě­ny se sra­zí­me se dvě­ma par­ta­mi, co čeka­li, než se uvol­ní prv­ní dél­ka. Pozved­nu zrak a najdu dal­ší tři páry vyso­ko ve ště­ně. Začí­ná­me lézt chví­li po dva­nác­té a na kaž­dém štan­du musí­me chví­li čekat. Leze­ní je ale napros­to úžas­né, tak­že mi to ani v nejmen­ším neva­dí. Vyve­du prv­ní tři dlou­hé dél­ky na krás­nou poli­ci. Zalo­žím dva fren­dy, spo­jím je do štan­du a poho­dl­ně se vyva­lím, zatím­co dobí­rám Pepu a vytáh­nu svi­ni. Mezi­tím se od dvou sym­pa­tic­kých Ame­ri­ča­nů – Tony­ho a Chri­se dozvím, že Polá­ci před nima se na to vykaš­la­li a jim se také nechce čekat. Prá­vě z té poli­ce se dá poho­dl­ně vytra­ver­zo­vat nad ony tři sla­ně­ní a dojít k autu. Pepa za mnou dole­zl a stě­žo­val si na neroz­le­ze­né lezeč­ky. Vzhle­dem k tomu, že měl začít tahat on a násle­du­jí­cí dél­ku tvo­ři­la krás­ná prs­tov­ka, svo­lil jsem a půj­čil mu svo­je roz­le­ze­né lez­ky. BEZMOCNÝ VÝKŘIK Byl jsem fakt v dob­rém roz­ma­ru po tom, co Pepa onsi­ght­nul...

Lidi. Když si říkáš dirt­bag, jsi na nich závis­lý a musíš s nimi komu­ni­ko­vat mno­hem více než nor­mál­ně. Mám pocit, že v kom­for­tu domo­va se rádi uza­ví­rá­me do svých soci­ál­ních bub­lin, kde jsme samo­stat­ní, ustá­le­ní a mož­ná taky osa­mě­lí. Nejsme tolik ochot­ní vytvá­řet si nová přá­tel­ství. Kama­rád­ství vět­ši­nou dosa­hu­je maxi­mál­ně leve­lu „jez­dí­me spo­lu na ská­ly“, ale kaž­dý vlast­ním autem s vlast­ním vaři­čem. Mož­ná to má taky co doči­ně­ní s čes­kou nátu­rou. My Češi obec­ně půso­bí­me tro­chu více uza­vře­ně a intro­vert­ně. Ame­ri­čan se tě zeptá: „How is it goin’?” když si myješ ruce na zácho­dě. V násle­du­jí­cí minu­tě pře­kva­pe­ní se kro­mě toho, že on se má fajn, dozvíš i o tom, že si tady v údo­lí jeho syn zlo­mil páteř a teď se sem spo­leč­ně vrá­ti­li pře­ko­nat to trau­ma. „Wow, ok man, I am sor­ry to hear that… Have a nice trip,” odpo­vím. Zaklap­nou dve­ře a už ho nej­spíš nikdy neu­vi­dím. Na čes­kých záchod­cích a jiných veřej­ných mís­tech spí­še pro­bí­há neo­fi­ci­ál­ní sou­těž o to, kdo se bude nej­víc mra­čit. Na dru­hou stra­nu mám z kon­ver­za­cí s Ame­ri­ča­ny pocit urči­té umě­los­ti. Jako kdy­bych si pusu vyplách­nul mýdlo­vou vodou s pří­chu­tí žvý­kač­ky, když jsem si chtěl dát paná­ka sli­vo­vi­ce. Pros­tě řek­neš tisíc slov, ale neřek­neš nic. ŠPINAVÝ TAŠKY V ÚDOLÍCitel­ně jsem vní­mal ten roz­díl mezi čes­kou a ame­ric­kou kon­ver­za­cí na ces­tě autem s Kris­tý­nou a Ště­pá­nem. Kris­týnu jsme potka­li ve fron­tě na letiš­ti v Mni­cho­vě. Letě­la na výlet za svým man­že­lem Ště­pá­nem. Před­do­mlu­vi­li jsme se, že by nás moh­li vzít do Yose­mit. Krás­ný, jak se ti občas pro­blémy vyře­ší dřív, než nasta­nou. Všech­no ale nako­nec bylo kvů­li ztra­ce­ným zava­za­dlům tro­chu jinak. „Dopo­ru­či­li“ nám hotel Sun­ny­si­de a nabíd­li nám spo­leč­ný výlet do Sono­ry, kde přespá­va­li u svých kama­rá­dů a odtud dal­ší den do Yose­mit. My jsme se nako­nec roz­hod­li vzít to vla­kem a busem rov­nou do údo­lí a strá­vit tam tak o pár dní víc. Zrov­na, když jsem vyle­zl „Mid­ni­ght Lighting“ a seděl šťast­nej na boul­der­mat­ce, píp­la mi zprá­va na What­sAp­pu od Kris­tý­ny. „Ahoj, jsme v obcho­dě,...

Obec­ně exis­tu­jí dva pří­stu­py k živo­tu. Opti­mis­tic­ký a pesi­mis­tic­ký. Pepův pří­stup se dá shr­nout v jeho oblí­be­né frá­zi: „To bude dob­rý.“ (Pepa Litt­le, pozn. red.) Já se pohy­bu­ji někde na hra­ni­ci. Občas hle­dám pro­blémy tam, kde nejsou, občas se vypla­tí pře­mýš­let něko­lik kro­ků dopře­du, ale kaž­do­pád­ně, když sly­ším Pepo­vo: „To bude dob­rý,“ vím, že to při­nejmen­ším nebu­de ide­ál­ní. Ces­tu do ame­ric­kých Yose­mit jsem plá­no­val doce­la dlou­ho pře­dem, a sna­žil jsem se tím pře­de­jít všem poten­ci­ál­ním pro­blé­mům a nedo­stat­kům. Vět­ši­na z toho se týka­la mate­ri­á­lu, fil­mo­vá­ní, ces­tov­ních sta­ros­tí. Jak jsem ale zjis­til, život neo­be­jdeš, cho­dí ve vlnách. To zna­me­ná, že jed­nou jsi naho­ře, za chví­li zase dole. Můžeš se sna­žit ská­kat po hře­be­nech vln, ale nako­nec stej­ně zakop­neš a půjdeš dolů po hla­vě. Nej­lep­ší je sur­fo­vat. A jak řekl Chon­go, kte­rý sedá­vá v rohu restau­ra­ce hned u zásu­vek a už v živo­tě něco zažil: „Náho­da nee­xis­tu­je, to je vědec­ky doká­za­ný – naše osu­dy jsou pros­tě před­ur­če­ný a nic s tím neu­dě­láš, kámo.“ V novém seri­á­lu si můžeš počíst o našem sur­fo­vá­ní na ame­ric­kých vlnách. SAN FRANCISCO Už při bale­ní naše­ho špič­ko­vé­ho vyba­ve­ní a oble­če­ní jsem si říkal: „No, nej­hor­ší by bylo, kdy­by nám zava­za­dla nedo­ra­zi­la.“ Pak by všech­no to sna­že­ní kles­lo zpát­ky na nulu. Do pří­ruč­ních zava­za­del jsem naba­lil kara­bi­ny, fren­dy, pres­ky, sedá­ky, lezeč­ky a jiný lezec­ký mat­roš. Vyne­chal jsem jenom mágo, blo­kan­ty (kvů­li zoub­kům) a lana. K tomu jsme měli ješ­tě něja­kou elek­tro­ni­ku, dokla­dy a čti­vo. Oble­če­ní jsme měli na sobě + lezec­ké kalho­ty, trič­ko a ponož­ky (výčet za mě, Pepa neměl ani péřov­ku, pozn. aut.) Hek­tic­ké pře­su­ny na letiš­tích, pro­hlíd­ky a otáz­ky smě­řu­jí­cí k těm 15 kilům žele­za nesto­jí za to líčit. Dora­zi­li jsme do San Fran­cis­ca! Zača­li jsme úmor­ným čeká­ním ve fron­tě na paso­vou kon­t­ro­lu a dou­fa­li jsme, že po ní už jenom vyzved­ne­me naše dva taha­čá­ky, por­ta­led­ge a hurá na hotel. Opak byl prav­dou. Nena­šli jsme ani jed­no zava­za­dlo. Tak­že jsme ješ­tě něja­ký čas čeka­li, vyža­do­va­li, vzdycha­li a orga­ni­zo­va­li, ale nako­nec jsme se...