Lidi. Když si říkáš dirt­bag, jsi na nich závis­lý a musíš s nimi komu­ni­ko­vat mno­hem více než nor­mál­ně. Mám pocit, že v kom­for­tu domo­va se rádi uza­ví­rá­me do svých soci­ál­ních bub­lin, kde jsme samo­stat­ní, ustá­le­ní a mož­ná taky osa­mě­lí. Nejsme tolik ochot­ní vytvá­řet si nová přá­tel­ství. Kama­rád­ství vět­ši­nou dosa­hu­je maxi­mál­ně leve­lu „jez­dí­me spo­lu na ská­ly“, ale kaž­dý vlast­ním autem s vlast­ním vaři­čem. Mož­ná to má taky co doči­ně­ní s čes­kou nátu­rou. My Češi obec­ně půso­bí­me tro­chu více uza­vře­ně a intro­vert­ně.

Ame­ri­čan se tě zeptá: „How is it goin’?” když si myješ ruce na zácho­dě. V násle­du­jí­cí minu­tě pře­kva­pe­ní se kro­mě toho, že on se má fajn, dozvíš i o tom, že si tady v údo­lí jeho syn zlo­mil páteř a teď se sem spo­leč­ně vrá­ti­li pře­ko­nat to trau­ma. „Wow, ok man, I am sor­ry to hear that… Have a nice trip,” odpo­vím. Zaklap­nou dve­ře a už ho nej­spíš nikdy neu­vi­dím.

Na čes­kých záchod­cích a jiných veřej­ných mís­tech spí­še pro­bí­há neo­fi­ci­ál­ní sou­těž o to, kdo se bude nej­víc mra­čit. Na dru­hou stra­nu mám z kon­ver­za­cí s Ame­ri­ča­ny pocit urči­té umě­los­ti. Jako kdy­bych si pusu vyplách­nul mýdlo­vou vodou s pří­chu­tí žvý­kač­ky, když jsem si chtěl dát paná­ka sli­vo­vi­ce. Pros­tě řek­neš tisíc slov, ale neřek­neš nic.

ŠPINAVÝ TAŠKY V ÚDOLÍ

Citel­ně jsem vní­mal ten roz­díl mezi čes­kou a ame­ric­kou kon­ver­za­cí na ces­tě autem s Kris­tý­nou a Ště­pá­nem. Kris­týnu jsme potka­li ve fron­tě na letiš­ti v Mni­cho­vě. Letě­la na výlet za svým man­že­lem Ště­pá­nem. Před­do­mlu­vi­li jsme se, že by nás moh­li vzít do Yose­mit. Krás­ný, jak se ti občas pro­blémy vyře­ší dřív, než nasta­nou. Všech­no ale nako­nec bylo kvů­li ztra­ce­ným zava­za­dlům tro­chu jinak. „Dopo­ru­či­li“ nám hotel Sun­ny­si­de a nabíd­li nám spo­leč­ný výlet do Sono­ry, kde přespá­va­li u svých kama­rá­dů a odtud dal­ší den do Yose­mit. My jsme se nako­nec roz­hod­li vzít to vla­kem a busem rov­nou do údo­lí a strá­vit tam tak o pár dní víc. Zrov­na, když jsem vyle­zl „Mid­ni­ght Lighting“ a seděl šťast­nej na boul­der­mat­ce, píp­la mi zprá­va na What­sAp­pu od Kris­tý­ny.

„Ahoj, jsme v obcho­dě, chce­te něco kou­pit? Zít­ra ráno při­je­de­me do Yose­mit a chtě­li bychom jít na jeden něko­li­ka­den­ní trail, potře­bo­va­li bychom pře­vézt auto zpát­ky do údo­lí, kam dojde­me.“

Geni­ál­ní! Z niče­ho nic máme auto (skvě­lé záze­mí) a jíd­lo. Hez­ký pří­klad, jak se dob­ré zprá­vy a štěs­tí mají ten­den­ci násle­do­vat. Pro­ži­li jsme nesku­teč­ný den.

Vzbu­di­li jsme se na půj­če­ných kari­mat­kách, v tep­lém spa­cá­ku a uchá­ze­jí­cích dekách. Večer před­tím nás jis­tý Andy pohos­til veče­ří u sebe doma. Tam nás dovez­li Miš­ka Iza­ko­vi­čo­vá, její par­ťák Spo­o­ner a kámo­š­ka Ethel. Všich­ni jsme moh­li zadar­mo přespat před Andy­ho domem. Nemě­li jsme fakt nic, tak­že nám dali sní­da­ni, tyčin­ky, oříš­ky a vysa­di­li nás ces­tou do údo­lí u nástu­pu k slav­né stro­po­vé spá­ře „Sepa­ra­te Rea­li­ty“! (5.12a, 7a+ z roku 1978 od Rona Kau­ka, pozn. red.) Tu jsme moh­li vylézt díky půj­če­né­mu lanu od Camilly, což byla dal­ší kama­rád­ka z prv­ní­ho dne.

Ces­tu jsme ve vel­ké eufo­rii oba vylez­li, já RP na dru­hej, Pepa na Fla­sh! Chví­le slu­ně­ní na vrš­ku a potom stop do údo­lí. Už po pár minu­tách nám sta­ví vel­ký obyt­ný pick-up říze­ný sym­pa­tic­kým chla­pí­kem. Zapo­mněl jsem jeho jmé­no, ale kaž­do­pád­ně mu táh­ne na šede­sát, ces­tu­je tisí­ce mil po národ­ních par­cích a točí z toho videa svo­jí mámě, kte­rá už je na ces­to­vá­ní moc sta­rá. Pepa se i s bato­hy vmáčk­nul do kuf­ru na postel a já jsem mezi­tím chla­pí­ko­vi gui­do­val tako­vou malou sight­se­e­ing tour po Yose­mi­tech. Poví­dal jsem o stě­nách a oko­ře­nil to růz­ný­mi lezec­ký­mi his­tor­ka­mi. Byl zrov­na čas obě­da, tak jsme zasta­vi­li hned u Yose­mi­ty Lod­ge. Nabí­dl nám sendvi­če, což jsme v naší situ­a­ci ani nemoh­li odmít­nout. Zla­tý hřeb toho­to setká­ní při­šel, když vytá­hl z kuf­ru plá­tě­ný pytel s tlus­tou péřo­vou peři­nou: „Zapo­mněl jsem to hodit na cha­ri­tu, když jsem odjíž­děl z měs­ta, chce­te ji?“ „Hell yeah!“ vykři­kl jsem s roz­zá­ře­ný­ma oči­ma.

MIDNIGHT LIGHTNING

Obtěž­ka­ní peři­nou jsme se vyda­li do Camp 4 hle­dat asi nej­slav­něj­ší boul­der svě­ta. Již zmí­ně­ný „Mid­ni­ght Light­ning“ (7B+ rov­něž od Rona Kau­ka z roku 1978, pozn. red). Ten šutr jsem samo­zřej­mě viděl desetkrát na růz­ných fot­kách a videích, ale když jsem k němu při­šel doo­prav­dy, spadla mi bra­da a vyschlo v puse. Sto­jí pros­tě napros­to monu­men­tál­ně, iko­nic­ky, pří­mo upro­střed kem­pu. Něja­ká elektři­na ve vzdu­chu oko­lo musí být, pro­to­že jakmi­le se začneš na boul­der upře­ně kou­kat a osa­há­vat star­tov­ní chy­ty, obje­ví se oko­lo hned něko­lik nabu­še­ných posta­vi­ček s obdél­ní­ky na zádech. V pod­sta­tě hned mám pod sebou tři boul­der­mat­ky a popr­vé se odle­pím od země. Na fla­sh padám v nej­těž­ším kro­ku. Na něja­ké roze­hří­vá­ní ani nebyl čas. Jsem pří­liš vzru­še­ný z týhle laj­ny.

Na pátý pokus dole­tím do dvo­ji­té liš­ty. Pra­vá noha neklouz­ne a já ten­to­krát nezku­sím poho­dit rukou o pár cen­ti­me­t­rů dopra­va. Mís­to toho instink­tiv­ně pod­kří­žím levou ruku, pra­vou stisk­nu pozi­tiv­ní spoďák a už mám nohy ve vzdu­chu a nako­pá­vám je smě­rem dopra­va. Je to tady! Slav­ný mant­le move spo­čí­va­jí­cí v nava­le­ní se na pra­vou nohu a při­tom se vytlá­čet levou rukou dla­ní a loktem naho­ru. Tohle už znám z videjá­čů. Jsem ve flow. Opět instink­tiv­ně, posou­vám levou nohu tro­chu výš, lehce zavr­tím pra­vou nohou, abych jí víc věřil, cuk! a už se jako had plí­žím raj­basem k vítěz­né liš­tě. Hle­dám se zadr­že­ným dechem, chyt­nu a s výde­chem se posta­vím nad pře­vis. Tro­chu v tran­su zdo­la sly­ším jed­nu hol­ku kři­čet: „Woo­ow, you just clim­bed Mid­ni­ght Light­ning!! Con­gra­tu­lati­ons!“ Uf, tyvo­le, nojo, mlha­vě se dosta­vu­je radost a uvě­do­mě­ní, že jsem noha­ma v pěti met­rech a ješ­tě mám před sebou čty­ři met­ry leh­ké­ho dole­zu na vršek obří­ho bal­va­nu.

Zpát­ky dole spo­ko­je­ně sedím na boul­der­mat­ce, při­jí­mám zprá­vu od Kris­tý­ny, obta­hu­ju mágem legen­dár­ní sym­bol bles­ku, při­jí­mám gra­tu­la­ce a zve­dám tele­fon nezná­mé­mu ame­ric­ké­mu čís­lu.
„Jste Josef Litt­le? Mám tu vaše zava­za­dla, dneska večer dora­zím do údo­lí a nechám je tam.“

Všech­no se děje straš­ně rych­le a dob­rá nála­da dosa­hu­je vrcho­lu. Sna­žím se zpra­co­vat emo­ce z toho vše­ho. V jeden den jsem vyle­zl nej­slav­něj­ší spá­ru a boul­der na svě­tě, poznal ale­spoň sedm nových lidí, objel celé údo­lí a budu spát v Camp 4.

Uká­že se, že zava­za­dla nejsou tři, ale jenom jed­no, zrov­na to nejmíň prak­tic­ké: por­ta­led­ge. Ale je vycpa­ná tro­chou oble­če­ní, tak­že roz­hod­ně lep­ší než nic. Usí­nám na zemi v Camp 4 na roz­lo­že­né por­ta­led­gi, při­kry­tý daro­va­nou peři­nou a osla­vu­ji krá­su míst­ní komu­ni­ty. Dob­ře, že jsme nezů­sta­li ve měs­tě. Život je fun­ny.

_______________________________________

Dočí­táš dru­hý pří­spě­vek nové­ho seri­á­lu Nahá­či v Yosá­či. Letos na pod­zim vyra­zi­li Fran­ti­šek „Albert“ Bulič­ka a Pepa Litt­le do Ame­ri­ky s cílem pus­tit se hned do toho nej­lep­ší­ho… Jen­že, tak tro­chu jim nedo­ra­zi­la lezec­ká zava­za­dla, tak­že i pro­to „nahá­či“. Nové díly chce­me pub­li­ko­vat zhru­ba po týd­nu – zále­ží také na poča­sí v Yose­mi­tech (nej­lé­pe se píše, když je ošk­li­vo, to se ví), pozn. red.