„200 slov“

Naháči v Yosáči: Tady moc matroše nepotřebuješ – „Midnight Lightning“

24. 11. 2022, František „Albert“ Bulička

Lidi. Když si říkáš dirtbag, jsi na nich závislý a musíš s nimi komunikovat mnohem více než normálně. Mám pocit, že v komfortu domova se rádi uzavíráme do svých sociálních bublin, kde jsme samostatní, ustálení a možná taky osamělí. Nejsme tolik ochotní vytvářet si nová přátelství. Kamarádství většinou dosahuje maximálně levelu „jezdíme spolu na skály“, ale každý vlastním autem s vlastním vařičem. Možná to má taky co dočinění s českou náturou. My Češi obecně působíme trochu více uzavřeně a introvertně.

Američan se tě zeptá: „How is it goin’?” když si myješ ruce na záchodě. V následující minutě překvapení se kromě toho, že on se má fajn, dozvíš i o tom, že si tady v údolí jeho syn zlomil páteř a teď se sem společně vrátili překonat to trauma. „Wow, ok man, I am sorry to hear that… Have a nice trip,” odpovím. Zaklapnou dveře a už ho nejspíš nikdy neuvidím.

Na českých záchodcích a jiných veřejných místech spíše probíhá neoficiální soutěž o to, kdo se bude nejvíc mračit. Na druhou stranu mám z konverzací s Američany pocit určité umělosti. Jako kdybych si pusu vypláchnul mýdlovou vodou s příchutí žvýkačky, když jsem si chtěl dát panáka slivovice. Prostě řekneš tisíc slov, ale neřekneš nic.

ŠPINAVÝ TAŠKY V ÚDOLÍ

Citelně jsem vnímal ten rozdíl mezi českou a americkou konverzací na cestě autem s Kristýnou a Štěpánem. Kristýnu jsme potkali ve frontě na letišti v Mnichově. Letěla na výlet za svým manželem Štěpánem. Předdomluvili jsme se, že by nás mohli vzít do Yosemit. Krásný, jak se ti občas problémy vyřeší dřív, než nastanou. Všechno ale nakonec bylo kvůli ztraceným zavazadlům trochu jinak. „Doporučili“ nám hotel Sunnyside a nabídli nám společný výlet do Sonory, kde přespávali u svých kamarádů a odtud další den do Yosemit. My jsme se nakonec rozhodli vzít to vlakem a busem rovnou do údolí a strávit tam tak o pár dní víc. Zrovna, když jsem vylezl „Midnight Lighting“ a seděl šťastnej na bouldermatce, pípla mi zpráva na WhatsAppu od Kristýny.

„Ahoj, jsme v obchodě, chcete něco koupit? Zítra ráno přijedeme do Yosemit a chtěli bychom jít na jeden několikadenní trail, potřebovali bychom převézt auto zpátky do údolí, kam dojdeme.“

Geniální! Z ničeho nic máme auto (skvělé zázemí) a jídlo. Hezký příklad, jak se dobré zprávy a štěstí mají tendenci následovat. Prožili jsme neskutečný den.



Vzbudili jsme se na půjčených karimatkách, v teplém spacáku a ucházejících dekách. Večer předtím nás jistý Andy pohostil večeří u sebe doma. Tam nás dovezli Miška Izakovičová, její parťák Spooner a kámoška Ethel. Všichni jsme mohli zadarmo přespat před Andyho domem. Neměli jsme fakt nic, takže nám dali snídani, tyčinky, oříšky a vysadili nás cestou do údolí u nástupu k slavné stropové spáře „Separate Reality“! (5.12a, 7a+ z roku 1978 od Rona Kauka, pozn. red.) Tu jsme mohli vylézt díky půjčenému lanu od Camilly, což byla další kamarádka z prvního dne.

Cestu jsme ve velké euforii oba vylezli, já RP na druhej, Pepa na Flash! Chvíle slunění na vršku a potom stop do údolí. Už po pár minutách nám staví velký obytný pick-up řízený sympatickým chlapíkem. Zapomněl jsem jeho jméno, ale každopádně mu táhne na šedesát, cestuje tisíce mil po národních parcích a točí z toho videa svojí mámě, která už je na cestování moc stará. Pepa se i s batohy vmáčknul do kufru na postel a já jsem mezitím chlapíkovi guidoval takovou malou sightseeing tour po Yosemitech. Povídal jsem o stěnách a okořenil to různými lezeckými historkami. Byl zrovna čas oběda, tak jsme zastavili hned u Yosemity Lodge. Nabídl nám sendviče, což jsme v naší situaci ani nemohli odmítnout. Zlatý hřeb tohoto setkání přišel, když vytáhl z kufru plátěný pytel s tlustou péřovou peřinou: „Zapomněl jsem to hodit na charitu, když jsem odjížděl z města, chcete ji?“ „Hell yeah!“ vykřikl jsem s rozzářenýma očima.

MIDNIGHT LIGHTNING

Obtěžkaní peřinou jsme se vydali do Camp 4 hledat asi nejslavnější boulder světa. Již zmíněný „Midnight Lightning“ (7B+ rovněž od Rona Kauka z roku 1978, pozn. red). Ten šutr jsem samozřejmě viděl desetkrát na různých fotkách a videích, ale když jsem k němu přišel doopravdy, spadla mi brada a vyschlo v puse. Stojí prostě naprosto monumentálně, ikonicky, přímo uprostřed kempu. Nějaká elektřina ve vzduchu okolo musí být, protože jakmile se začneš na boulder upřeně koukat a osahávat startovní chyty, objeví se okolo hned několik nabušených postaviček s obdélníky na zádech. V podstatě hned mám pod sebou tři bouldermatky a poprvé se odlepím od země. Na flash padám v nejtěžším kroku. Na nějaké rozehřívání ani nebyl čas. Jsem příliš vzrušený z týhle lajny.

Na pátý pokus doletím do dvojité lišty. Pravá noha neklouzne a já tentokrát nezkusím pohodit rukou o pár centimetrů doprava. Místo toho instinktivně podkřížím levou ruku, pravou stisknu pozitivní spoďák a už mám nohy ve vzduchu a nakopávám je směrem doprava. Je to tady! Slavný mantle move spočívající v navalení se na pravou nohu a přitom se vytláčet levou rukou dlaní a loktem nahoru. Tohle už znám z videjáčů. Jsem ve flow. Opět instinktivně, posouvám levou nohu trochu výš, lehce zavrtím pravou nohou, abych jí víc věřil, cuk! a už se jako had plížím rajbasem k vítězné liště. Hledám se zadrženým dechem, chytnu a s výdechem se postavím nad převis. Trochu v transu zdola slyším jednu holku křičet: „Wooow, you just climbed Midnight Lightning!! Congratulations!“ Uf, tyvole, nojo, mlhavě se dostavuje radost a uvědomění, že jsem nohama v pěti metrech a ještě mám před sebou čtyři metry lehkého dolezu na vršek obřího balvanu.

František leze „Midnight Lightning“ (foto: Pavel Nesvadba, photonesvadba.com)

Zpátky dole spokojeně sedím na bouldermatce, přijímám zprávu od Kristýny, obtahuju mágem legendární symbol blesku, přijímám gratulace a zvedám telefon neznámému americkému číslu.
„Jste Josef Little? Mám tu vaše zavazadla, dneska večer dorazím do údolí a nechám je tam.“

Všechno se děje strašně rychle a dobrá nálada dosahuje vrcholu. Snažím se zpracovat emoce z toho všeho. V jeden den jsem vylezl nejslavnější spáru a boulder na světě, poznal alespoň sedm nových lidí, objel celé údolí a budu spát v Camp 4.

Ukáže se, že zavazadla nejsou tři, ale jenom jedno, zrovna to nejmíň praktické: portaledge. Ale je vycpaná trochou oblečení, takže rozhodně lepší než nic. Usínám na zemi v Camp 4 na rozložené portaledgi, přikrytý darovanou peřinou a oslavuji krásu místní komunity. Dobře, že jsme nezůstali ve městě. Život je funny.


_______________________________________

Dočítáš druhý příspěvek nového seriálu Naháči v Yosáči. Letos na podzim vyrazili František „Albert“ Bulička a Pepa Little do Ameriky s cílem pustit se hned do toho nejlepšího… Jenže, tak trochu jim nedorazila lezecká zavazadla, takže i proto „naháči“. Nové díly chceme publikovat zhruba po týdnu – záleží také na počasí v Yosemitech (nejlépe se píše, když je ošklivo, to se ví), pozn. red.



I malé články dají dohromady dost práce. Díky za tvoji podporu