„200 slov“

Naháči v Yosáči: Hotel El Capitan – tady si moc nezalezeš. Štěnice po tobě ano

15. 11. 2022, František „Albert“ Bulička

Obecně existují dva přístupy k životu. Optimistický a pesimistický. Pepův přístup se dá shrnout v jeho oblíbené frázi: „To bude dobrý.“ (Pepa Little, pozn. red.) Já se pohybuji někde na hranici. Občas hledám problémy tam, kde nejsou, občas se vyplatí přemýšlet několik kroků dopředu, ale každopádně, když slyším Pepovo: „To bude dobrý,“ vím, že to přinejmenším nebude ideální.

Cestu do amerických Yosemit jsem plánoval docela dlouho předem, a snažil jsem se tím předejít všem potenciálním problémům a nedostatkům. Většina z toho se týkala materiálu, filmování, cestovních starostí. Jak jsem ale zjistil, život neobejdeš, chodí ve vlnách. To znamená, že jednou jsi nahoře, za chvíli zase dole.

Můžeš se snažit skákat po hřebenech vln, ale nakonec stejně zakopneš a půjdeš dolů po hlavě. Nejlepší je surfovat. A jak řekl Chongo, který sedává v rohu restaurace hned u zásuvek a už v životě něco zažil: „Náhoda neexistuje, to je vědecky dokázaný – naše osudy jsou prostě předurčený a nic s tím neuděláš, kámo.“

V novém seriálu si můžeš počíst o našem surfování na amerických vlnách.

Vstupujeme do Ameriky! „Světla, zvuky, vůně, lidi, všechno jiný a nový.“ (foto: Pavel Nesvadba, photonesvadba.com)

SAN FRANCISCO

Už při balení našeho špičkového vybavení a oblečení jsem si říkal: „No, nejhorší by bylo, kdyby nám zavazadla nedorazila.“ Pak by všechno to snažení kleslo zpátky na nulu. Do příručních zavazadel jsem nabalil karabiny, frendy, presky, sedáky, lezečky a jiný lezecký matroš. Vynechal jsem jenom mágo, blokanty (kvůli zoubkům) a lana. K tomu jsme měli ještě nějakou elektroniku, doklady a čtivo. Oblečení jsme měli na sobě + lezecké kalhoty, tričko a ponožky (výčet za mě, Pepa neměl ani péřovku, pozn. aut.)

Hektické přesuny na letištích, prohlídky a otázky směřující k těm 15 kilům železa nestojí za to líčit. Dorazili jsme do San Francisca! Začali jsme úmorným čekáním ve frontě na pasovou kontrolu a doufali jsme, že po ní už jenom vyzvedneme naše dva tahačáky, portaledge a hurá na hotel.

Opak byl pravdou. Nenašli jsme ani jedno zavazadlo. Takže jsme ještě nějaký čas čekali, vyžadovali, vzdychali a organizovali, ale nakonec jsme se museli spokojit s tím, že nám pošlou zavazadla do 24 hodin na náš hotel.

Z metra jsme vystoupili do Ameriky! Světla, zvuky, vůně, lidi – všechno jiné a nové. Hned mi do žil nateče nová dávka energie a stoupnu si do fronty na mexický tacos. Je to sice asi desátá fronta v pořadí, ale zvolil jsem správnou strategii, protože dlouhá fronta se spoustou místňáků je nejlepší reklama. Za prvních pět minut se s námi skamarádí asi šest Američanů a pomůžou nám vybrat místní delikatesy. „Burrito“ tady znamená válec velikosti jezevčíka a obsahuje tisíce kalorií v podobě fazolí, rýže, avokáda, sýru a hlavně hromady masa a bůhví čeho všeho ještě. Zbyde nám i na snídani, kterou konzumujeme v poněkud chladném pokoji hotelu „El Capitan“. Název by tě mohl navést na mylné myšlenky o krásném místě plném lezců… Tady najdeš spíš spoustu pochybných existencí, neustále se pohybujících na hraně kriminality a nezaměstnanosti. Co jsou Yosemity, tady moc lidí ani neví. Jo, a Pepu pokousaly štěnice, dvakrát.

Co jsou Yosemity, tady moc lidí ani neví. Pepa před hotelem El Capitan (foto: František Bulička)

Z hotelu nás vykopnou v deset ráno, a tak se vydáme na bezprizorní cour po mexickém ghettu. Na jednu stranu mě ta kultura fascinuje svojí rychlostí, rozmanitostí a vlastně velkými kontrasty, které na druhou stranu nahání strach. Polovina obchodů a kancelářských budov je polepena nápisy „FOR RENT“, protože předchozí nájemníci buď zkrachovali, nebo jednoduše odešli za lepším. Prostě kapitalismus v čiré formě.

Sedíme v příjemném bistru a doufáme, že nám napíšou z Lufthansy. Mezitím strávíme další noc v San Franciscu, tentokrát v downtownu, v hotelu „Sunnyside“. Ulice v centru města jsou obležené feťáky a bezdomovci v jednom. Jsou neškodní, ale není příjemné chodit kolem postranních uliček, kde se válejí lidé v hromadách harampádí, které se snaží prodávat kolemjdoucím nebo v nich pak spí. Odvrátím zrak a dojdu na roh bloku, kde se málem srazím s kývajícím se tělem, jehož třaslavé ruce si zrovna zapalovaly crack ze skleněnky.

Zároveň je v Kalifornii legální vlastnit, prodávat i konzumovat marihuanu, jejíž specifický zápach se líně táhne všemi ulicemi. Menší kulturní šok zkrátka proběhl… Ač nám batohy stále nedorazily, je načase vypadnout z města a vydat se k opravdovému El Capitanovi. Cestou vlakem koukám na ubíhající krajinu a do sluchátek mi hraje výstižný text Filipa Topola:

Připadá mi to děsný,
ale začíná mi bejt,
tohle město těsný…

O tom pravém El Capovi nebo Half Domu se nám zatím může jen zdát… (foto: Pavel Nesvadba, photonesvadba.com)


_______________________________________

Dočítáš první příspěvek nového seriálu Naháči v Yosáči. Letos na podzim vyrazili František „Albert“ Bulička a Pepa Little do Ameriky s cílem pustit se hned do toho nejlepšího… Jenže, tak trochu jim nedorazila lezecká zavazadla, takže i proto „naháči“. Nové díly chceme publikovat zhruba po týdnu – záleží také na počasí v Yosemitech (nejlépe se píše, když je ošklivo, to se ví), pozn. red.



I malé články dají dohromady dost práce. Díky za tvoji podporu