Obec­ně exis­tu­jí dva pří­stu­py k živo­tu. Opti­mis­tic­ký a pesi­mis­tic­ký. Pepův pří­stup se dá shr­nout v jeho oblí­be­né frá­zi: „To bude dob­rý.“ (Pepa Litt­le, pozn. red.) Já se pohy­bu­ji někde na hra­ni­ci. Občas hle­dám pro­blémy tam, kde nejsou, občas se vypla­tí pře­mýš­let něko­lik kro­ků dopře­du, ale kaž­do­pád­ně, když sly­ším Pepo­vo: „To bude dob­rý,“ vím, že to při­nejmen­ším nebu­de ide­ál­ní.

Ces­tu do ame­ric­kých Yose­mit jsem plá­no­val doce­la dlou­ho pře­dem, a sna­žil jsem se tím pře­de­jít všem poten­ci­ál­ním pro­blé­mům a nedo­stat­kům. Vět­ši­na z toho se týka­la mate­ri­á­lu, fil­mo­vá­ní, ces­tov­ních sta­ros­tí. Jak jsem ale zjis­til, život neo­be­jdeš, cho­dí ve vlnách. To zna­me­ná, že jed­nou jsi naho­ře, za chví­li zase dole.

Můžeš se sna­žit ská­kat po hře­be­nech vln, ale nako­nec stej­ně zakop­neš a půjdeš dolů po hla­vě. Nej­lep­ší je sur­fo­vat. A jak řekl Chon­go, kte­rý sedá­vá v rohu restau­ra­ce hned u zásu­vek a už v živo­tě něco zažil: „Náho­da nee­xis­tu­je, to je vědec­ky doká­za­ný – naše osu­dy jsou pros­tě před­ur­če­ný a nic s tím neu­dě­láš, kámo.“

V novém seri­á­lu si můžeš počíst o našem sur­fo­vá­ní na ame­ric­kých vlnách.

SAN FRANCISCO

Už při bale­ní naše­ho špič­ko­vé­ho vyba­ve­ní a oble­če­ní jsem si říkal: „No, nej­hor­ší by bylo, kdy­by nám zava­za­dla nedo­ra­zi­la.“ Pak by všech­no to sna­že­ní kles­lo zpát­ky na nulu. Do pří­ruč­ních zava­za­del jsem naba­lil kara­bi­ny, fren­dy, pres­ky, sedá­ky, lezeč­ky a jiný lezec­ký mat­roš. Vyne­chal jsem jenom mágo, blo­kan­ty (kvů­li zoub­kům) a lana. K tomu jsme měli ješ­tě něja­kou elek­tro­ni­ku, dokla­dy a čti­vo. Oble­če­ní jsme měli na sobě + lezec­ké kalho­ty, trič­ko a ponož­ky (výčet za mě, Pepa neměl ani péřov­ku, pozn. aut.)

Hek­tic­ké pře­su­ny na letiš­tích, pro­hlíd­ky a otáz­ky smě­řu­jí­cí k těm 15 kilům žele­za nesto­jí za to líčit. Dora­zi­li jsme do San Fran­cis­ca! Zača­li jsme úmor­ným čeká­ním ve fron­tě na paso­vou kon­t­ro­lu a dou­fa­li jsme, že po ní už jenom vyzved­ne­me naše dva taha­čá­ky, por­ta­led­ge a hurá na hotel.

Opak byl prav­dou. Nena­šli jsme ani jed­no zava­za­dlo. Tak­že jsme ješ­tě něja­ký čas čeka­li, vyža­do­va­li, vzdycha­li a orga­ni­zo­va­li, ale nako­nec jsme se muse­li spo­ko­jit s tím, že nám pošlou zava­za­dla do 24 hodin na náš hotel.

Z met­ra jsme vystou­pi­li do Ame­ri­ky! Svět­la, zvu­ky, vůně, lidi – všech­no jiné a nové. Hned mi do žil nate­če nová dáv­ka ener­gie a stoup­nu si do fron­ty na mexic­ký tacos. Je to sice asi desá­tá fron­ta v pořa­dí, ale zvo­lil jsem správ­nou stra­te­gii, pro­to­že dlou­há fron­ta se spous­tou míst­ňá­ků je nej­lep­ší rekla­ma. Za prv­ních pět minut se s námi ska­ma­rá­dí asi šest Ame­ri­ča­nů a pomů­žou nám vybrat míst­ní deli­ka­te­sy. „Burri­to“ tady zna­me­ná válec veli­kos­ti jezev­čí­ka a obsa­hu­je tisí­ce kalo­rií v podo­bě fazo­lí, rýže, avo­ká­da, sýru a hlav­ně hro­ma­dy masa a bůhví čeho vše­ho ješ­tě. Zby­de nám i na sní­da­ni, kte­rou kon­zu­mu­je­me v poně­kud chlad­ném poko­ji hote­lu „El Capi­tan“. Název by tě mohl navést na myl­né myš­len­ky o krás­ném mís­tě plném lez­ců… Tady najdeš spíš spous­tu pochyb­ných exis­ten­cí, neu­stá­le se pohy­bu­jí­cích na hra­ně kri­mi­na­li­ty a neza­měst­na­nos­ti. Co jsou Yose­mi­ty, tady moc lidí ani neví. Jo, a Pepu pokou­sa­ly ště­ni­ce, dva­krát.

Z hote­lu nás vykop­nou v deset ráno, a tak se vydá­me na bez­pri­zor­ní cour po mexic­kém ghet­tu. Na jed­nu stra­nu mě ta kul­tu­ra fas­ci­nu­je svo­jí rych­los­tí, roz­ma­ni­tos­tí a vlast­ně vel­ký­mi kon­tras­ty, kte­ré na dru­hou stra­nu nahá­ní strach. Polo­vi­na obcho­dů a kan­ce­lář­ských budov je pole­pe­na nápi­sy „FOR RENT“, pro­to­že před­cho­zí nájem­ní­ci buď zkra­cho­va­li, nebo jed­no­du­še ode­šli za lep­ším. Pros­tě kapi­ta­lis­mus v čiré for­mě.

Sedí­me v pří­jem­ném bis­tru a dou­fá­me, že nám napí­šou z Lufthan­sy. Mezi­tím strá­ví­me dal­ší noc v San Fran­cis­cu, ten­to­krát v down­tow­nu, v hote­lu „Sun­ny­si­de“. Uli­ce v cen­t­ru měs­ta jsou oble­že­né feťá­ky a bez­do­mov­ci v jed­nom. Jsou neškod­ní, ale není pří­jem­né cho­dit kolem postran­ních uli­ček, kde se vále­jí lidé v hro­ma­dách haram­pá­dí, kte­ré se sna­ží pro­dá­vat kolemjdou­cím nebo v nich pak spí. Odvrá­tím zrak a dojdu na roh blo­ku, kde se málem sra­zím s kýva­jí­cím se tělem, jehož třasla­vé ruce si zrov­na zapa­lo­va­ly crack ze skle­něn­ky.

Záro­veň je v Kali­for­nii legál­ní vlast­nit, pro­dá­vat i kon­zu­mo­vat mari­hu­a­nu, jejíž spe­ci­fic­ký zápach se líně táh­ne vše­mi uli­ce­mi. Men­ší kul­tur­ní šok zkrát­ka pro­bě­hl… Ač nám bato­hy stá­le nedo­ra­zi­ly, je nača­se vypad­nout z měs­ta a vydat se k oprav­do­vé­mu El Capi­ta­no­vi. Ces­tou vla­kem kou­kám na ubí­ha­jí­cí kra­ji­nu a do slu­chá­tek mi hra­je výstiž­ný text Fili­pa Topo­la:

Při­pa­dá mi to děs­ný,
ale začí­ná mi bejt,
tohle měs­to těs­ný…

_______________________________________

Dočí­táš dru­hý pří­spě­vek nové­ho seri­á­lu Nahá­či v Yosá­či. Letos na pod­zim vyra­zi­li Fran­ti­šek „Albert“ Bulič­ka a Pepa Litt­le do Ame­ri­ky s cílem pus­tit se hned do toho nej­lep­ší­ho… Jen­že, tak tro­chu jim nedo­ra­zi­la lezec­ká zava­za­dla, tak­že i pro­to „nahá­či“. Nové díly chce­me pub­li­ko­vat zhru­ba po týd­nu – zále­ží také na poča­sí v Yose­mi­tech (nej­lé­pe se píše, když je ošk­li­vo, to se ví), pozn. red.