„Co dělá­te?“„No, … My se máme rádi.“ Klu­ci jsou ješ­tě malí. Jsou věci, kte­ré jim úpl­ně nevy­svět­líš. Drrr… Hard disk se roz­to­čil. Ty také pře­mýš­líš. Jest­li jsi neměl říct něco jiné­ho. Ale znáš lep­ší odpo­věď? Sro­zu­mi­tel­něj­ší pro tří­le­té dítě? Urči­tě na něja­kou poz­dě­ji při­jdeš. Jen­že rea­go­vat jsi musel hned. Gene­tic­ká infor­ma­ce není tou jedi­nou, kte­rou si od nás děti odne­sou. Urči­tě pře­vez­mou i část naše­ho vidě­ní svě­ta. Co jim řek­nu o leze­ní? A budu je vůbec učit lézt? Poprav­dě řeče­no s tím už poma­lu začí­nám. Leze­ní pova­žu­ji za něco krás­né­ho a nechci je o tu zku­še­nost ochu­dit. A mám pocit, že by leze­ní moh­lo poslou­žit i jako výchov­ný pro­stře­dek. I když nedáv­no jsem se na dané téma bavil s Ato­mem a ten pro­ho­dil něco v tom smys­lu, že před závis­lost­mi by měl rodič své děti spí­še chrá­nit. Že ho napa­dá, jest­li tře­ba kuřá­ci učí své děti v puber­tě kou­řit, ale mys­lí si prý, že se to ti holom­ci s nej­vět­ší prav­dě­po­dob­nos­tí nau­čí na střed­ní ško­le, jako všich­ni. Kra­bič­ku ciga­ret u táty v kap­se pak pou­ží­va­jí jako argu­ment k ospra­ve­dl­ně­ní své nové záli­by a jako zdroj, když dojdou pení­ze na obě­dy. Nevím, do jaké­ho cit­li­vé­ho mís­ta jsem se tre­fil. Nejen­že ute­kl malin­ko jinam, ale dokon­ce u toho i zvý­šil hlas! Výcho­va dětí zjev­ně nebu­de jed­no­du­chá. Jest­li to mělo něco spo­leč­né­ho s jeho dce­ra­mi, jsem se radě­ji neptal. Kaž­do­pád­ně nekou­ří ani jed­na a lezou obě. Leze­ní může být nebez­peč­né. Budu se o klu­ky bát? Urči­tě! Pro­to je to chci nau­čit sám. Budu klid­něj­ší, když na vlast­ní oči uvi­dím, že se umí správ­ně navá­zat a jis­tit. Jed­nou je to jis­tě pře­sta­ne s rodi­či bavit a půjdou lézt sami. Mini­mál­ně někam za roh, aby od nás koneč­ně měli na chví­li klid. Upřím­ně se mi ta myš­len­ka doce­la zamlou­vá, moh­li bychom mít klid i my od nich… „Co dělá­te?“„No, …“ Bojím se ale tro­chu i o sebe. Abych ustál, kdy­by jim leze­ní šlo, ale neba­vi­lo je. Abych je kro­mě osmič­ky, sla­ňo­vá­ní a tak dále, nau­čil...

Jsem sní­lek. Vyros­tl jsem na kníž­kách voní­cích dál­kou. Obra­cel strán­ky pokry­té ram­pou­chy, šus­tí­cí jako vítr na ark­tic­ké plá­ni a vlní­cí se jako oce­án. Ve ško­le jsem si při hodi­nách nudy lis­to­val atla­sem a pře­mýš­lel, jak to na všech těch mís­tech s neprav­dě­po­dob­ný­mi názvy asi vypa­dá. Ula­an-Uul a Kro­pá­čo­va Vru­ti­ce dráž­dí mou zvě­da­vost dodnes. Jen­že od dob hrdi­nů z těch knih se svět malin­ko změ­nil. Nebu­du sou­dit, zda k lep­ší­mu, nebo k hor­ší­mu, pros­tě to tak je. Dru­ži­ce­mi jsme nafo­ti­li celý zem­ský povrch, a pokud budeš chtít, na dru­hý konec svě­ta můžeš odle­tět ješ­tě dnes odpo­led­ne. K čemu je teď dob­rá tře­ba výpra­va na sever­ní pól? Mož­ná, když už nezby­la žád­ná bílá mís­ta na mapách, slou­ží jako při­po­mín­ka toho, že i přes obe­zi­tu, bola­vá záda a dal­ší civi­li­zač­ní nedu­hy jsme jako lid­stvo pořád schop­ni vydat se do nejis­to­ty, kde i s nej­mo­der­něj­ším vyba­ve­ním od spon­zo­rů může jít o život. A mož­ná také pro­to, abys při pohle­du do neko­neč­né mra­zi­vé prázd­no­ty zjis­til něco o sobě. Věci, kte­ré jsi už něja­kou dobu tušil, najed­nou vypla­vou na povrch, abys je ve svět­le čis­té­ho a nekom­pro­mis­ní­ho polár­ní­ho dne buď zaho­dil, a nebo jim začal věno­vat vět­ší pozor­nost. Ale to jenom hádám. Ješ­tě jsem na žád­ném tako­vém výle­tě nebyl. Jen na pár zim­ních čun­drech. Snad jsem se tam tomu aspoň při­blí­žil. V zasně­že­ných Jizer­ských horách jsem vyhá­něl leza­vý chlad ze spa­cá­ku, vařil čaj z čer­stvé­ho pra­ša­nu a doma pak zaží­val sil­ný pocit uspo­ko­je­ní, že jsem to zvlád­nul. Podob­ný, jako když vyle­zeš odpu­di­vou širo­či­nu, nebo na prv­ní pohled abso­lut­ně hlad­kou stě­nu. Jen­že dnes nechci psát o svě­tě ver­ti­kál. Chci ti říct něco o tom, proč občas puto­vat za hori­zon­tem. Dá se to dělat růz­ně. „Váže­ný pane,na zákla­dě Vaše­ho dota­zu Vám sdě­lu­je­me, že dle záko­na č. 114/1995 Sb. ve zně­ní poz­děj­ších před­pi­sů (dále jen zákon) je na sle­do­va­ných vod­ních cestách doprav­ně význam­ných plav­ba samo­tí­ží zaká­zá­na. Mezi tato pla­vi­dla pat­ří i vor, kte­rý vyu­ží­vá ke své­mu pohy­bu sílu říč­ní­ho prou­du.Pokud by jste chtěl...

„Když budeš hod­ný, dosta­neš od Miku­lá­še samé dob­ro­ty. Když ale budeš zlo­bit, tak dosta­neš cibu­li a uhlí.“„Uhlí? To poče­bu­ju! Mašin­ky papaj uhlí. Tak já budu zlo­bit!“ Děti jsou bez­va. Jsou bez­pro­střed­ní, upřím­né, umí se rado­vat z malič­kos­tí a dát ti naje­vo lás­ku. Jsou otis­kem tvých genů, ale najdeš v nich i své rodi­če a pra­ro­di­če. Pod­le mého jsou děti napl­ně­ním pod­sta­ty živo­ta. A teď nemám na mys­li odpo­věď na otáz­ku, proč život exis­tu­je a jaká je v něm role člo­vě­ka, ale čis­tě tech­nic­ky důvod toho, že mám mezi noha­ma pin­dí­ka a od puber­ty nemůžu dostat z hla­vy čin­nos­ti vedou­cí k repro­duk­ci. Pod­sta­tou živo­ta je pros­tě jeho pokra­čo­vá­ní a všech­no na téhle pla­ne­tě je tomu pod­ří­ze­no. Od děle­ní buněk přes koloběh vody až po páteč­ní dis­ko­té­ky a soci­ál­ní sys­tém. Do svých dětí inves­tu­ješ čas, ener­gii, pení­ze a nikdo tě k tomu nemu­sí nutit. Jed­no­du­še je milu­ješ a dělá ti to radost. Jen­že děti bohu­žel také umí ničit dra­hé před­mě­ty. Poru­šo­vat dob­ře míně­né záka­zy, být nebez­peč­né, a to nejen sami sobě, umí ohr­no­vat nos, být vypo­čí­ta­vé a vůči sobě navzá­jem kru­té. Doká­ží se vzte­kat, kňou­rat, cou­rat a v tom lep­ším pří­pa­dě počů­rat. Ale stej­ně je máš rád. Sta­čí udě­lat roz­to­mi­lý kukuč a vše je odpuš­tě­no. Mateř­ská lás­ka je moc­né pou­to… Moji klu­ci mě sice mají v hrs­ti a udě­lal bych pro ně prv­ní posled­ní, ale jed­nu věc bych asi nedo­ká­zal. Vzdát se kvů­li nim leze­ní. Když si vzpo­me­nu, jaké to bylo, držet čer­s­tvě naro­ze­né­ho Sebas­ti­á­na v náru­čí a jaké bylo tře­ba vylézt prv­ní více­dél­ku, nedo­ká­žu určit, ve kte­rý moment jsem byl šťast­něj­ší. Mož­ná je to špat­ně, ale pros­tě to tak je. V obou pří­pa­dech jsem zaží­val okouz­le­ní, poci­ty uvol­ně­ní, napl­ně­ní a věděl jsem, že se jed­ná o zlo­mo­vý oka­mžik. Obo­jí jsem chtěl mít už napo­řád. Ale nemys­lím si, že by leze­ní bylo pod­sta­tou živo­ta. Tam mají děti navrch. Leze­ní je něco jiné­ho. „Pep­ku, ty straš­ně moc kou­říš.“„Pche, vy víte hou­by, co je to vášeň a sport!“ Jeli jsme s Ato­mem na Kotlář­ku. Na...

Nevím, jest­li to náho­dou nebyl prv­ní pří­znak kri­ze střed­ní­ho věku, ale když mi bylo tři­cet, roz­ho­dl jsem se, že ten rok vyle­zu osmič­ku na ska­lách. Deset let před tím už se mi to jed­nou poved­lo a říkal jsem si, že to k tomu mému jubi­leu bude super dárek. Mimo­cho­dem, od té doby jsem si nechal pro­pích­nout ucho, poří­dil si nové bicí a zatou­žil po ska­te­bo­ar­du, tak­že oprav­do­vá kri­ze asi pro­puk­ne co nevi­dět. Ale zpět k téma­tu. V těch dva­ce­ti se mi to nezdá­lo zase tak těž­ké. Cho­dil jsem lézt tři­krát týd­ně, kaž­dý dru­hý víkend jel někam ven a to vlast­ně sta­či­lo. Že by nej­lep­ším tré­nin­kem na leze­ní oprav­du bylo samot­né leze­ní? Ve tři­ce­ti už to bylo hor­ší. S Amélií se nám naro­dil dru­hý syn, na stě­nu jsem se dostal maxi­mál­ně čty­ři­krát do měsí­ce, na ská­ly sko­ro vůbec a občas mě i někde něco zabo­le­lo. Své­mu cíli jsem v tu chví­li byl hod­ně dale­ko a bylo potře­ba se zamys­let, jak ho ale­spoň polech­tat na cho­di­dlech, když už se mi neda­ři­lo sko­čit mu rov­nou po krku. Při­znám se ti, že mi to nevy­šlo. Tak jako spous­ta jiných před­se­vze­tí. Ale teď už asi vím, co jsem udě­lal špat­ně. „Ato­me, kolik udě­láš shy­bů?“„Já shy­by nedě­lám. Nepa­ma­tu­ju se, že bych něja­kou ces­tu nedo­le­zl, pro­to­že jsem nebyl schop­nej udě­lat shyb. To už se dřív neu­dr­žíš prsta­ma. Nebo ti smek­ne noha. Nebo se z toho pros­tě podě­láš.“ Už jsem říkal, že jsem táta. Jenomže to není všech­no. Ješ­tě před pár týd­ny jsem byl táta na rodi­čov­ské dovo­le­né. Mezi námi, slo­vo „dovo­le­ná“ tam pro­sa­dil něja­ký stát­ní úřed­ník bez fan­ta­zie, kte­rý nemohl při­jít na jiný výraz pro obdo­bí, kdy necho­díš do zaměst­ná­ní. Osob­ně si pod tím pojmem před­sta­vu­ji něco jiné­ho. Schvál­ně si to zkus! Ale jinak je ta rodi­čov­ská bez­va doplň­ko­vý sport. Hlav­ně když jsi sko­ro dvou­me­t­ro­vý chlap. To se pak lidi moc nehr­nou pomoct ti s kočár­kem do tram­va­je. Kočá­rek váží...

„Pros­tě nejdřív jsem musel pro star­ší­ho do škol­ky, pak s mlad­ším na očko­vá­ní, nakou­pit, uva­řit oběd na zej­t­ra a jo, večer jsem sice šel lízt, ale jenom pro­to, že to jinej den nešlo a byl jsem z toho vše­ho tak hoto­vej, že mi děla­lo pro­blém vylézt pět­ku. To se pak zasta­víš a říkáš si, že ti život vlast­ně laj­nu­jou okol­nos­ti a kde je něco, co jsi udě­lal ze svo­bod­ný vůle?“ „Ty sis aspoň ze svo­bod­ný vůle poří­dil ty děti. To já tře­ba u prv­ní­ho tako­vý štěs­tí neměl…“ Atom vždyc­ky ví, co říct. Někdy mám dojem, že by neměl dělat zeměmě­ři­če, ale kně­ze. To je mož­ná věc, kte­rá mě k němu táh­ne nej­víc. Jeho nad­hled a moud­rost, kte­rá není vyčte­ná, ale pra­me­ní­cí ze zku­še­nos­ti. A ornát by mu urči­tě slu­šel. Má pro­še­di­vě­lý plno­vous. Vlast­ně mě teď napadlo, že ho poprosím, jest­li by k nám nechtěl v pro­sin­ci při­jít za Miku­lá­še. Já mám dva malé klu­ky, on dvě už dospě­lé dce­ry. Jsem pře­svěd­če­ný, že Ato­ma mi osud poslal do ces­ty, abych se z toho vše­ho nezbláz­nil. Abych viděl, že to jde. Vycho­vat děti a u toho neza­po­me­nout žít. A to všech­no bez ztrá­ty důstoj­nos­ti. Ten večer jsme řeši­li čas. Den má jed­no­du­še 24 hodin a šmi­tec. Do nich musíš nacpat všech­no to, co „musíš“, něja­ký ten spá­nek a při tro­še dob­ré vůle ti zůsta­ne pár hodin na to, co „chceš“. Tahle slož­ka se dá doce­la dob­ře vymě­nit za spá­nek a opač­ně, ale když do sebe v půl desá­té ráno leješ tře­tí­ho tur­ka, dojde ti, že to tak nemů­žeš dělat done­ko­neč­na. Navíc s malý­mi dět­mi je to ješ­tě o tro­chu zábav­něj­ší. Kro­mě toho, co „musíš“ ty, je tam potře­ba začle­nit i věci, kte­ré „musí“ ony. Pěti­le­té­ho klu­ka nepo­šleš tram­va­jí do škol­ky samot­né­ho. A když je máš aspoň tro­chu rád, šoup­neš tam i něco, co tvo­je děti „chtě­jí“. Tře­ba se ces­tou z náku­pu sta­ví­te na chví­li na hřiš­ti. Nebo je v sobo­tu, když je hez­ky, vez­meš do zoo. Kolik času ti...