„Co děláte?“„No, … My se máme rádi.“ Kluci jsou ještě malí. Jsou věci, které jim úplně nevysvětlíš. Drrr… Hard disk se roztočil. Ty také přemýšlíš. Jestli jsi neměl říct něco jiného. Ale znáš lepší odpověď? Srozumitelnější pro tříleté dítě? Určitě na nějakou později přijdeš. Jenže reagovat jsi musel hned. Genetická informace není tou jedinou, kterou si od nás děti odnesou. Určitě převezmou i část našeho vidění světa. Co jim řeknu o lezení? A budu je vůbec učit lézt? Popravdě řečeno s tím už pomalu začínám. Lezení považuji za něco krásného a nechci je o tu zkušenost ochudit. A mám pocit, že by lezení mohlo posloužit i jako výchovný prostředek. I když nedávno jsem se na dané téma bavil s Atomem a ten prohodil něco v tom smyslu, že před závislostmi by měl rodič své děti spíše chránit. Že ho napadá, jestli třeba kuřáci učí své děti v pubertě kouřit, ale myslí si prý, že se to ti holomci s největší pravděpodobností naučí na střední škole, jako všichni. Krabičku cigaret u táty v kapse pak používají jako argument k ospravedlnění své nové záliby a jako zdroj, když dojdou peníze na obědy. Nevím, do jakého citlivého místa jsem se trefil. Nejenže utekl malinko jinam, ale dokonce u toho i zvýšil hlas! Výchova dětí zjevně nebude jednoduchá. Jestli to mělo něco společného s jeho dcerami, jsem se raději neptal. Každopádně nekouří ani jedna a lezou obě. Lezení může být nebezpečné. Budu se o kluky bát? Určitě! Proto je to chci naučit sám. Budu klidnější, když na vlastní oči uvidím, že se umí správně navázat a jistit. Jednou je to jistě přestane s rodiči bavit a půjdou lézt sami. Minimálně někam za roh, aby od nás konečně měli na chvíli klid. Upřímně se mi ta myšlenka docela zamlouvá, mohli bychom mít klid i my od nich… „Co děláte?“„No, …“ Bojím se ale trochu i o sebe. Abych ustál, kdyby jim lezení šlo, ale nebavilo je. Abych je kromě osmičky, slaňování a tak dále, naučil...

Jsem snílek. Vyrostl jsem na knížkách vonících dálkou. Obracel stránky pokryté rampouchy, šustící jako vítr na arktické pláni a vlnící se jako oceán. Ve škole jsem si při hodinách nudy listoval atlasem a přemýšlel, jak to na všech těch místech s nepravděpodobnými názvy asi vypadá. Ulaan-Uul a Kropáčova Vrutice dráždí mou zvědavost dodnes. Jenže od dob hrdinů z těch knih se svět malinko změnil. Nebudu soudit, zda k lepšímu, nebo k horšímu, prostě to tak je. Družicemi jsme nafotili celý zemský povrch, a pokud budeš chtít, na druhý konec světa můžeš odletět ještě dnes odpoledne. K čemu je teď dobrá třeba výprava na severní pól? Možná, když už nezbyla žádná bílá místa na mapách, slouží jako připomínka toho, že i přes obezitu, bolavá záda a další civilizační neduhy jsme jako lidstvo pořád schopni vydat se do nejistoty, kde i s nejmodernějším vybavením od sponzorů může jít o život. A možná také proto, abys při pohledu do nekonečné mrazivé prázdnoty zjistil něco o sobě. Věci, které jsi už nějakou dobu tušil, najednou vyplavou na povrch, abys je ve světle čistého a nekompromisního polárního dne buď zahodil, a nebo jim začal věnovat větší pozornost. Ale to jenom hádám. Ještě jsem na žádném takovém výletě nebyl. Jen na pár zimních čundrech. Snad jsem se tam tomu aspoň přiblížil. V zasněžených Jizerských horách jsem vyháněl lezavý chlad ze spacáku, vařil čaj z čerstvého prašanu a doma pak zažíval silný pocit uspokojení, že jsem to zvládnul. Podobný, jako když vylezeš odpudivou širočinu, nebo na první pohled absolutně hladkou stěnu. Jenže dnes nechci psát o světě vertikál. Chci ti říct něco o tom, proč občas putovat za horizontem. Dá se to dělat různě. „Vážený pane,na základě Vašeho dotazu Vám sdělujeme, že dle zákona č. 114/1995 Sb. ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákon) je na sledovaných vodních cestách dopravně významných plavba samotíží zakázána. Mezi tato plavidla patří i vor, který využívá ke svému pohybu sílu říčního proudu.Pokud by jste chtěl...

„Když budeš hodný, dostaneš od Mikuláše samé dobroty. Když ale budeš zlobit, tak dostaneš cibuli a uhlí.“„Uhlí? To počebuju! Mašinky papaj uhlí. Tak já budu zlobit!“ Děti jsou bezva. Jsou bezprostřední, upřímné, umí se radovat z maličkostí a dát ti najevo lásku. Jsou otiskem tvých genů, ale najdeš v nich i své rodiče a prarodiče. Podle mého jsou děti naplněním podstaty života. A teď nemám na mysli odpověď na otázku, proč život existuje a jaká je v něm role člověka, ale čistě technicky důvod toho, že mám mezi nohama pindíka a od puberty nemůžu dostat z hlavy činnosti vedoucí k reprodukci. Podstatou života je prostě jeho pokračování a všechno na téhle planetě je tomu podřízeno. Od dělení buněk přes koloběh vody až po páteční diskotéky a sociální systém. Do svých dětí investuješ čas, energii, peníze a nikdo tě k tomu nemusí nutit. Jednoduše je miluješ a dělá ti to radost. Jenže děti bohužel také umí ničit drahé předměty. Porušovat dobře míněné zákazy, být nebezpečné, a to nejen sami sobě, umí ohrnovat nos, být vypočítavé a vůči sobě navzájem kruté. Dokáží se vztekat, kňourat, courat a v tom lepším případě počůrat. Ale stejně je máš rád. Stačí udělat roztomilý kukuč a vše je odpuštěno. Mateřská láska je mocné pouto… Moji kluci mě sice mají v hrsti a udělal bych pro ně první poslední, ale jednu věc bych asi nedokázal. Vzdát se kvůli nim lezení. Když si vzpomenu, jaké to bylo, držet čerstvě narozeného Sebastiána v náručí a jaké bylo třeba vylézt první vícedélku, nedokážu určit, ve který moment jsem byl šťastnější. Možná je to špatně, ale prostě to tak je. V obou případech jsem zažíval okouzlení, pocity uvolnění, naplnění a věděl jsem, že se jedná o zlomový okamžik. Obojí jsem chtěl mít už napořád. Ale nemyslím si, že by lezení bylo podstatou života. Tam mají děti navrch. Lezení je něco jiného. „Pepku, ty strašně moc kouříš.“„Pche, vy víte houby, co je to vášeň a sport!“ Jeli jsme s Atomem na Kotlářku. Na...

Nevím, jestli to náhodou nebyl první příznak krize středního věku, ale když mi bylo třicet, rozhodl jsem se, že ten rok vylezu osmičku na skalách. Deset let před tím už se mi to jednou povedlo a říkal jsem si, že to k tomu mému jubileu bude super dárek. Mimochodem, od té doby jsem si nechal propíchnout ucho, pořídil si nové bicí a zatoužil po skateboardu, takže opravdová krize asi propukne co nevidět. Ale zpět k tématu. V těch dvaceti se mi to nezdálo zase tak těžké. Chodil jsem lézt třikrát týdně, každý druhý víkend jel někam ven a to vlastně stačilo. Že by nejlepším tréninkem na lezení opravdu bylo samotné lezení? Ve třiceti už to bylo horší. S Amélií se nám narodil druhý syn, na stěnu jsem se dostal maximálně čtyřikrát do měsíce, na skály skoro vůbec a občas mě i někde něco zabolelo. Svému cíli jsem v tu chvíli byl hodně daleko a bylo potřeba se zamyslet, jak ho alespoň polechtat na chodidlech, když už se mi nedařilo skočit mu rovnou po krku. Přiznám se ti, že mi to nevyšlo. Tak jako spousta jiných předsevzetí. Ale teď už asi vím, co jsem udělal špatně. „Atome, kolik uděláš shybů?“„Já shyby nedělám. Nepamatuju se, že bych nějakou cestu nedolezl, protože jsem nebyl schopnej udělat shyb. To už se dřív neudržíš prstama. Nebo ti smekne noha. Nebo se z toho prostě poděláš.“ Už jsem říkal, že jsem táta. Jenomže to není všechno. Ještě před pár týdny jsem byl táta na rodičovské dovolené. Mezi námi, slovo „dovolená“ tam prosadil nějaký státní úředník bez fantazie, který nemohl přijít na jiný výraz pro období, kdy nechodíš do zaměstnání. Osobně si pod tím pojmem představuji něco jiného. Schválně si to zkus! Ale jinak je ta rodičovská bezva doplňkový sport. Hlavně když jsi skoro dvoumetrový chlap. To se pak lidi moc nehrnou pomoct ti s kočárkem do tramvaje. Kočárek váží...

„Prostě nejdřív jsem musel pro staršího do školky, pak s mladším na očkování, nakoupit, uvařit oběd na zejtra a jo, večer jsem sice šel lízt, ale jenom proto, že to jinej den nešlo a byl jsem z toho všeho tak hotovej, že mi dělalo problém vylézt pětku. To se pak zastavíš a říkáš si, že ti život vlastně lajnujou okolnosti a kde je něco, co jsi udělal ze svobodný vůle?“ „Ty sis aspoň ze svobodný vůle pořídil ty děti. To já třeba u prvního takový štěstí neměl…“ Atom vždycky ví, co říct. Někdy mám dojem, že by neměl dělat zeměměřiče, ale kněze. To je možná věc, která mě k němu táhne nejvíc. Jeho nadhled a moudrost, která není vyčtená, ale pramenící ze zkušenosti. A ornát by mu určitě slušel. Má prošedivělý plnovous. Vlastně mě teď napadlo, že ho poprosím, jestli by k nám nechtěl v prosinci přijít za Mikuláše. Já mám dva malé kluky, on dvě už dospělé dcery. Jsem přesvědčený, že Atoma mi osud poslal do cesty, abych se z toho všeho nezbláznil. Abych viděl, že to jde. Vychovat děti a u toho nezapomenout žít. A to všechno bez ztráty důstojnosti. Ten večer jsme řešili čas. Den má jednoduše 24 hodin a šmitec. Do nich musíš nacpat všechno to, co „musíš“, nějaký ten spánek a při troše dobré vůle ti zůstane pár hodin na to, co „chceš“. Tahle složka se dá docela dobře vyměnit za spánek a opačně, ale když do sebe v půl desáté ráno leješ třetího turka, dojde ti, že to tak nemůžeš dělat donekonečna. Navíc s malými dětmi je to ještě o trochu zábavnější. Kromě toho, co „musíš“ ty, je tam potřeba začlenit i věci, které „musí“ ony. Pětiletého kluka nepošleš tramvají do školky samotného. A když je máš aspoň trochu rád, šoupneš tam i něco, co tvoje děti „chtějí“. Třeba se cestou z nákupu stavíte na chvíli na hřišti. Nebo je v sobotu, když je hezky, vezmeš do zoo. Kolik času ti...