„Co děláte?“
„No, … My se máme rádi.“

Kluci jsou ještě malí. Jsou věci, které jim úplně nevysvětlíš. Drrr… Hard disk se roztočil. Ty také přemýšlíš. Jestli jsi neměl říct něco jiného. Ale znáš lepší odpověď? Srozumitelnější pro tříleté dítě? Určitě na nějakou později přijdeš. Jenže reagovat jsi musel hned.

Genetická informace není tou jedinou, kterou si od nás děti odnesou. Určitě převezmou i část našeho vidění světa. Co jim řeknu o lezení? A budu je vůbec učit lézt?

Popravdě řečeno s tím už pomalu začínám. Lezení považuji za něco krásného a nechci je o tu zkušenost ochudit. A mám pocit, že by lezení mohlo posloužit i jako výchovný prostředek. I když nedávno jsem se na dané téma bavil s Atomem a ten prohodil něco v tom smyslu, že před závislostmi by měl rodič své děti spíše chránit. Že ho napadá, jestli třeba kuřáci učí své děti v pubertě kouřit, ale myslí si prý, že se to ti holomci s největší pravděpodobností naučí na střední škole, jako všichni. Krabičku cigaret u táty v kapse pak používají jako argument k ospravedlnění své nové záliby a jako zdroj, když dojdou peníze na obědy.

Nevím, do jakého citlivého místa jsem se trefil. Nejenže utekl malinko jinam, ale dokonce u toho i zvýšil hlas! Výchova dětí zjevně nebude jednoduchá. Jestli to mělo něco společného s jeho dcerami, jsem se raději neptal. Každopádně nekouří ani jedna a lezou obě.

Lezení může být nebezpečné. Budu se o kluky bát? Určitě! Proto je to chci naučit sám. Budu klidnější, když na vlastní oči uvidím, že se umí správně navázat a jistit. Jednou je to jistě přestane s rodiči bavit a půjdou lézt sami. Minimálně někam za roh, aby od nás konečně měli na chvíli klid. Upřímně se mi ta myšlenka docela zamlouvá, mohli bychom mít klid i my od nich…

„Co děláte?“
„No, …“

Bojím se ale trochu i o sebe. Abych ustál, kdyby jim lezení šlo, ale nebavilo je. Abych je kromě osmičky, slaňování a tak dále, naučil lásce k lidem, přírodě a pohybu. Aby byli dobří parťáci, nebáli se mravenců a vlastního potu. Mám prostě z té výchovy respekt. Rád bych, aby pochopili, že lezení je hlavně zábava, čas strávený s přáteli, aktivita na čerstvém vzduchu, způsob, jak se udržet v kondici a teprve až potom výkon ohodnocený číslem.

Je to výzva a doufám, že až kluci dorostou do věku, kdy je duše hladová a schopná okouzlení, lezení mi s tím pomůže. Že jednou přijde den, kdy se rukou odřenou do krve zapíší do vrcholové knížky, a pak budou líně a spokojeně dlouhé minuty pozorovat skalní labyrint zalitý odpoledním Sluncem. Kdy tenhle zážitek bude silnější než to, že jsme šli do kiosku na hranolky s kečupem.

„Bože, jak já miluju hranolky s kečupem! Co tvůj langoš?“
„Super, ale možná si pak ještě dám ty hranolky.“
„To já si pak dám toho langoše. A zkusím toho višňovýho Rohozce…“

Atom tvrdí, že občas je dobré dívat se na život jako na divadlo. Lenský umírá, vztekáš se – vždyť to bylo tak zbytečné! Ale vlastně se tě to vůbec netýká. Už ve frontě u šatny se dokážeš bavit o něčem úplně jiném. Dojmy ti zůstanou, jinak si ponecháváš odstup. Je to jenom hra a člověk by si měl hledět hlavně své role.

Mojí rolí na chvíli bylo psát tuhle rubriku. Děkuji, že jsi ji četl. Opona padá. Těším se, kdo přijde na scénu po mně.

_____________________________

Právě dočítáš závěrečný díly rubriky „Papa lezec“. (Minulé jsou tu:
Když je hezky, vezmeš je do zoo.
Osmičku ke třicetinám? Přiznám se, že to nevyšlo,
Co pro mě znamená lezení. Přemítání na konečné stanici Kotlářka.)