Nevím, jestli to náhodou nebyl první příznak krize středního věku, ale když mi bylo třicet, rozhodl jsem se, že ten rok vylezu osmičku na skalách. Deset let před tím už se mi to jednou povedlo a říkal jsem si, že to k tomu mému jubileu bude super dárek. Mimochodem, od té doby jsem si nechal propíchnout ucho, pořídil si nové bicí a zatoužil po skateboardu, takže opravdová krize asi propukne co nevidět. Ale zpět k tématu.

V těch dvaceti se mi to nezdálo zase tak těžké. Chodil jsem lézt třikrát týdně, každý druhý víkend jel někam ven a to vlastně stačilo. Že by nejlepším tréninkem na lezení opravdu bylo samotné lezení? Ve třiceti už to bylo horší. S Amélií se nám narodil druhý syn, na stěnu jsem se dostal maximálně čtyřikrát do měsíce, na skály skoro vůbec a občas mě i někde něco zabolelo. Svému cíli jsem v tu chvíli byl hodně daleko a bylo potřeba se zamyslet, jak ho alespoň polechtat na chodidlech, když už se mi nedařilo skočit mu rovnou po krku. Přiznám se ti, že mi to nevyšlo. Tak jako spousta jiných předsevzetí. Ale teď už asi vím, co jsem udělal špatně.

„Atome, kolik uděláš shybů?“
„Já shyby nedělám. Nepamatuju se, že bych nějakou cestu nedolezl, protože jsem nebyl schopnej udělat shyb. To už se dřív neudržíš prstama. Nebo ti smekne noha. Nebo se z toho prostě poděláš.“

Už jsem říkal, že jsem táta. Jenomže to není všechno. Ještě před pár týdny jsem byl táta na rodičovské dovolené. Mezi námi, slovo „dovolená“ tam prosadil nějaký státní úředník bez fantazie, který nemohl přijít na jiný výraz pro období, kdy nechodíš do zaměstnání. Osobně si pod tím pojmem představuji něco jiného. Schválně si to zkus!

Ale jinak je ta rodičovská bezva doplňkový sport. Hlavně když jsi skoro dvoumetrový chlap. To se pak lidi moc nehrnou pomoct ti s kočárkem do tramvaje. Kočárek váží patnáct kilo, roční mrňous deset, k tomu taška plná plenek, náhradního oblečení, pití a nákup. Docela slušná činka, ne? Tím jsem se uklidňoval vždycky, když jsem šel okolo balkny nad dveřmi dětského pokoje.

Moje první rada. Přesvědč svou Lásku, že třeba takový Beastmaker je ze dřeva, a jedná se tedy o vážně pěkný a stylový bytový doplněk. Takže určitě může viset i jinde. Protože až konečně sebereš rytíři meč, dohoníš jeho koně a dáš je oba v osm spát, budeš mít potřebnou půlhodinu času. Jenže do jejich království už raději nepůjdeš, abys náhodou nevzbudil draka. Na balknu bude sedat prach a ty nebudeš mít prsty silné, ale mastné od chipsů, které místo toho budeš chroupat u „Age of Ondra“.

„Normálně jsem zvednul Kristiána a v tom mi tady něco přeskočilo. Prý jsem si pohmoždil úpon bicepsu, či co. Je klika, že mám kámošku na rehabilitačním.“
„Hele, ty si poslední dobou vlastně pořád jenom na něco stěžuješ a hledáš si nějaký výmluvy. Tak choď zatím třeba běhat. Jestli ty nebudeš prostě línej.“
„Jak to teď říkala ta paní v tramvaji: Líní Pražáci, to není jak my Ostraváci. Já vám to říkám otevřeně. Já už tu žiju deset let a to je něco hrozného…“
„A první, co jsi v práci udělal, bylo, že jsi to dal jako status na facebook. Ty určitě víš, co je to prokrastinace.“
„Jo, ale nebyl si náhodou první, kdo mi to olajkoval?“

A co ty? Kolik času strávíš nějakou nepodstatnou činností? Nebylo by lepší dát si místo toho trochu do těla? Pokud chceš náročný work-out, zkus hodinu dělat přesně to, co dělají malé děti. Můžeš začít tím, že doma všude polezeš po čtyřech. Vsadím se, že to vzdáš po deseti minutách. Rada číslo dvě. Vem si staré tepláky. Těch pár minut stačí na to, aby ti koberec na tvých krásných kalhotách na jógu od Prany prodřel kolena. A pokud se ti nechce plazit po bytě ve stylu Meresjeva, kup si libovolnou stavebnici a na tu hodinku si k ní sedni na bobek. Pro moje kluky je to běžná věc, já musím po chvíli změnit pozici. Přitom v Číně to prý zvládají i důchodci. A nebudou tak ve formě proto, že stejně jako Alexej Petrovič byli komunisté. Prostě to dělali celý život. Neproseděli tisíce hodin na židli u počítače a nemusejí se tak znovu učit hýbat. Vím to. Přečetl jsem o tom na internetu spoustu článků.

Atom má pravdu. Trénink je ta věc, která z tebe dělá drtiče těžkých cest a ze mě „softmovera.“ Hlavní chyba byla, že jsem tomu nakonec moc nedal. Uklidňuje mě jediné. Že pořád lezu vyšší čísla než on.

_____________________________

Právě dočítáš druhý díl rubriky „Papa lezec“. (Minulý díl je tady.) Rádi bychom nový kousek publikovali vždy koncem měsíce ve 200 slovech. Takový je plán – pokud zrovna nebude múza, nezlob se na nás. Tohle není psaní na povel…