Vra­cíš se domů ze skal a máš radost. Byl to výkon, leze­ní na tvém limi­tu, kte­ré ti pocu­cha­lo ner­vy – jenom jeden kruh… Poved­lo se ti to bez pádu a na prv­ní pokus! Vyba­lu­ješ věci do skří­ně a uvnitř těla se ti roz­lé­vá pří­jem­né tep­lo. Ego slast­ně pře­de.

„Hele, ten borec v klo­bou­ku leze stej­nou ces­tu jako já,“ nara­zíš na sta­rou fot­ku z roku 1922. Při­blí­žíš se k dis­ple­ji, zkou­máš čer­no­bí­lé pixe­ly a hlas se ti poma­lu sni­žu­je:

„On to leze nabo­so…
S konop­ným lanem přes prsa…
A bez toho doda­né­ho kru­hu…“