VLEZ MI NA ZÁDA

Dnes je už trochu z kurzu, ale stejně jako v horách se hodí umět hákovat, tak na písku se šikne umět stavět. Když už nic jiného, tak historky z toho budou vždy exkluzivní. Spoustu jich má třeba Jarda „King“ Seifert.

TEXT: VOJTA JOSKA FOTO: ARCHIV J. SEIFERTA, M. JÄGER, J. ŽWAK, P. NOVOTNÝ, I. NÁLEVKOVÁ, P. LISÁK, P. MAJDIČOVÁ, M. DOUBEK
| DUBEN 2020

POČÍTÁNÍ RADOSTI


„Mám pocit, že se kvůli RP ztrácí přátelství na laně.“ Tahle věta zazněla v rozhovoru s Berndem Arnoldem a já jsem na ni od té doby nezapomněl. Jsou cesty, které chci JÁ – chci je pro sebe, budu na ně trénovat a možná o nich nikomu neřeknu jen proto, abych s prvním příběhem z těchto krásek mohl přijít JÁ.

Tohle všechno je v pořádku a je to jedna z nejdůležitějších hnacích sil pro osobní růst. Co ale parťáci, kteří jsou s tebou ochotní znovu a znovu se vracet k cestám, kde by se po zavěšených pytlech dala udělat už regulérní nová linie? Co výstupy, které lezeme doslova MY?

Tady lezeme MY! (f: Mike Jäger)


V tradičních pískovcových oblastech můžeme najít skvosty, kde se na parťáky zapomenout nedá. Cesty, kde jsme jako jednotlivci prostě krátcí, a to doslova. Nějaký RPéčko je tady buď úplně mimo mísu, nebo je to záležitost otevřená jen opravdu skromné skupině vyvolených. Nezbývá tedy než dobrat zbytek skalních inženýrů a společnými silami postavit vybraného hrdinu přes neprostupno. Jestli se při klasickém výstupu ve dvojici euforie na vrcholu zdvojnásobí, v rovnici pro výpočet čiré radosti ze stavění bychom počet účastníků museli alespoň umocnit na druhou.

Už příprava na takovou klasickou stavěčku na písku je dobrá divadelní scéna. Navíc by ti nikdy nepřišlo, kolik z tvých parťáků se úplně minulo povoláním. Inženýr vedle architekta, naproti hlavní stavař a hned vedle odborník přes visuté mosty. Jedna teorie lepší než druhá. Ticho nastane až s příchodem otázky, kdo že bude ten šťastlivec, který jako první živou konstrukci otestuje. A to je pak zase argumentů, že to má být ten nejlehčí, nebo naopak ten nejvyšší…

Má nahoru vyrazit nejlehčí, nebo naopak nejvyšší? Přepad na Kata v Ádru. (f: P. Majdičová)

STATNEJ ZÁKLAD

Rozhovor se stavěcím „Kingem“

Tahle ryze pískařská disciplína není o číslech. Nikde jinde nemá obdoby, a spíše než z průvodců a vrcholových knížek, se o ní dozvíš večer v hospodě – při poslouchání příhod z obléhání věží od ostřílených pískařů. Pokud jde o stavění na českém písku, spoustu toho zažil Jaroslav „King“ Seifert. Polický rodák, který se může pyšnit prvovýstupy nejen z domácího „pískoviště“, ale taktéž z pohoří Hogar v alžírské části Sahary, z nedalekých Alp (Piz Badile západní stěnou) nebo z Himálaje, kam se vydal v roce 1976 v rámci úspěšné expedice na Nun (7135 m n. m.). 

„Mám stavění rád. Je to neodmyslitelná součást lezení na písku. Vždycky to bylo příjemný zpestření. Byl jsem většinou statnej základ. U jedný pěkný stavěčky jsem odlejzal a zrovna se to hezky zdokumentovalo,“ vzpomíná na jedno z nejslavnějších stavění na českém písku.

O co tehdy šlo? O prvovýstup na věž Budík, kde 10. června roku 1972 vznikla cesta „Pouťová varianta“ VI. Výzvou a zároveň společenskou událostí zůstala dodnes. Nejčastěji se leze o Polické pouti, odtud nejspíše pochází i její název. Na přelez je potřeba mnohočetná skupina statných lezců. Dole čtyři, nahoře dva, nad nimi další dva a teprve ten vrchní přes ně přeleze do spáry. Podle fotky (níže) se podařilo identifikovat následující členy stavby: Miroslav „Lanč“ Šmíd, Jaroslav „Piki“ Poul, Václav Hornych, Miloš Nosek, Vladimír Těšitel nebo Zdeněk „Job“ Hauft.

Průběh prvního pokusu se neobešel bez pádu – celá pyramida se zbortila, ale Jarda „King“ Seifert se ve spáře udržel a výstup dokončil: „Křičel jsem na ně, ať mi hodí lano („King“ nebyl navázaný, pozn. aut.) a vyručkujou za mnou – to se tak vždycky dělalo, ale nikomu se už nechtělo, takže jsem v knížce u „Pouťové varianty“ paradoxně napsaný jen já,“ popisuje „King“ prvovýstup na Ostaši a dodává: „Je to jedna z cest, která nám opět připomene, jak jsme krátcí.“

– „POUŤOVÁ“ PYRAMIDA SE ZBORTILA, ALE „KING“ SE UDRŽEL. (f: archiv JS) –

DO VANY ČI KORYTA


Co bys ještě vypíchnul ze své ostašské sbírky?
Jedno pěkný stavění máme na Šikmou. To jsme si s Milošem Noskovým řekli: „Hergot, tady by to šlo!“ Tak jsem dolezl, až kam mě to pustilo, skončil jsem v takový pěkný díře s obloukem, tam jsem se chytnul a dal kruh. Stojíš perfektně v římse, krásně se držíš a teď je metr naprosto hluchej, teda aspoň pro nás byl (směje se), dneska už to zase přelezli. Dobral jsem Miloše a šli jsme na to. Jenomže, jak jsme byli dva, tak to bylo všechno komplikovanější. Neměl nás kdo jistit, takže jsem musel dát Milošovi dlouhýho sichra, sám jsem se chytnul v tý díře, cvaknul se do kruhu, kterej byl úplně vodorovně, on mě přelezl, a když už se relativně dobře držel, tak jsem se zhoupl zpátky, zrušil mu ten fix a lezlo se dál. („Kartáčová stěna“ VIIb, bez stavění VIIIb na Šikmou, Ostaš)

Na Bišíku toho máš spoustu, vzpomeneš si na nějaký vydatnější stavění, ze kterého už by bylo kam lítat?
Na Rusalku vede z náhorní strany „Hydraulická“. Myslím, že to byl dokonce prvovýstup na věž. Dolezeš nějakou trojkou na předskalí, které končí obrovským balvanem. No a odtamtud nahoru zatím nelezitelný. Takže jsme kolem toho balvanu dali smyčku, byli jsme v ní odjištěný tři, já jsem si dřepnul, Gustav Lamků si mně dřepnul na ramena, na nás si vylezl Vláďa Horák a teď to teprve začalo. Nejdřív se postavil Gusta s Vláďou na zádech a pak jsem se s oběma ještě zvedl já, takže to mohly být dobrý tři hluchý metry. Do dneška obdivuju Vláďu, že z tohohle ještě odlezl do toho rajbuňku.

Čisté/Saské stavění – Všechna lana, odsedky apod. jsou povolená a slouží jen k jištění účastníků.
Stavění ze sedačky – Tíhu nesou lana i kotvicí body. Méně sportovní způsob.

Vydatné stavění – Má více než dvě lidská patra. Může být saské i ze sedačky.



Slyšel jsem o nějakém testu v žabkování na Králíkárnu…
Králíkárna? Jó, to byla kuriózní cesta. Jsem zvědavej, jestli má nějaký opakování. Tam jsme zezadu objevili zajímavou lezeckou možnost, ale byl tam půlmetr až metr úplně hluchej hned na začátku. Kousek nad zemí je velká díra a tam dáš naprosto předpisovou žábu. Jak se říká, žába je jistější než kruh. Jenom to pak metr prostě nepokračuje. Tak jsem dal žábu, za zápěstí jsem se chytl druhou rukou, protože jinak tam nic jinýho není, a na tom jsme stavěli. Dobrý nohy a jedna předpisová žába – víc nepotřebuješ. Pak už to vzal Vláďa přese mě, a jak mi stál na ramenou, tak se dostal výš a hned nad tím dal kruh. Potom už je to taková hnusná, oslizlá cesta, ale možnost byla a stavění je z toho nezapomenutelný. („Pekáčová“ VI na Králíkarnu, Bišík)

Tady jsem si vzpomněl ještě na jednu, hned naproti v Supkách (Supí skály pozn. aut.). Věž se jmenuje Majálesová a zespodu jsme s Gustou Lamkovým objevili takovej širší komín, nad kterým byla vidět už odspodu spára. Komínem to bylo tak šest až osm metrů, ale z poměrně dost širokýho rozporu. Stál jsem tam pěkně rozcapenej. Na konci jsem zaštandoval, dobral Gustu, oba dva jsme stáli roztažený a koukáme, co se bude dít dál. Čekal nás tam žlab, kterej začínal takovou vanou. Pěkný půlmetrový korýtko, který se pak zúží a o kousek výš už začíná spára. To by nebylo nic tak hroznýho, ale odraž se z rozporovýho komínu do rajbuňku! Takže nezbylo, než zase postavit. Jak jsem stál v rozporu, Gusta se mně postavil na nohu, co jsem měl v komíně, já jsem ho chytl za tu druhou, kterou byl v rozporu, a vložil jsem ho do vany. Chápeš, musel jsem ho tam položit, protože kdyby se odrazil, tak se pořád neměl čeho chytit, jak to bylo široký a dokonale hladký. A teprve jak se postavil, udělal dva kroky v rajbuňku v tý vaně a chytl se ve spáře, tak tam pak dal kruh. Takže to bylo taky zajímavý stavění – spíš by se dalo říct „vložení parťáka do vany“. („Krátký dech“ VIIa, Majálesová, Supí skály)

NA POŘÁDNÝ SKÁLY


Když to máme takhle hezky seřazený po cestě směrem do Ádru, napadne tě nějaká historka k Tepličkám?
No jéje, třeba hned na Krápníkovou. Tam jsme šli jednou okolo, a jak jsme dole koukali na ty krápníky, tak jsme hned vedle objevili krásnou spáru. Samozřejmě netrvalo dlouho a šli jsme ji zkusit. Dolezl jsem přes ní na balkon, kde byly dvě břízky, tam jsem si Vaška dobral a on mi povídá: „Už to bude jen kousek. A támhle vidím hodiny.“ Tak teda lezu, už sahám po těch hodinách, ale hodiny nikde. Říkám: „Ty vole, tady žádný hodiny nejsou!“ Tam ses chytnul a chyběla ti ta centimetrová díra, co dělá z hodin hodiny. Já už měl vytaženejch dobrejch osm metrů a tohle mi teda vůbec neudělalo radost.

Takže jsem se tam musel držet těch „skorohodin“, pustil jsem přes sebe lano, Vašek mi po něm poslal navrtáváček, jednou rukou jsem navrtal a dali jsme tam kruh. Odtamtud začíná stěnový lezení, další kruh je třeba za tři čtyři metry a pak následuje taková široká spára nahoru na plato, kde je pěkný trojitý stavění na vrchol s jednou vtipnou historkou. Karel Šimků s Láďou Horákovým dělali cestu hned vedle. Dolezli na to naše plató, ale byli jenom dva a Láďa mi povídá: „Vy tam máte psaný stavění, ale my jsme se nahoru nedostali.“ Chyběl jim tam ještě jeden parťák a kruh – ten jsme tam nedali. To plató je tak veliký, tam člověk nemá kam padat. (směje se) Takže zbytečná hodina práce s kruhem. Každopádně jsme to teda nakonec přepsali na „stavění vydatné“. („Údolní“ VIIa na Krápníkovou Teplické skály)

„Vzpomínka“ VIIIa na Stožárovou, Ádr (f: Mike Jäger)


Konečně se dostáváme k Ádru. Hodně cest tu máte se Standou „Cikánem“ Lukavským. Vzpomínáš na nějaké společné stavění?
Dělali jsme spolu spoustu prvovýstupů, já jsem ho totiž do Ádru vlastně přitáhl. V 69. roce jsme spolu byli na zájezdu v Dolomitech a tam jsme se poznali. On v tý době lezl spíš na Hrubici a v Drábskejch světničkách, tak jsem mu říkal: „Koukej přijet na pořádný skály do Ádru!“ No, a jak se tady ukázal poprvé, tak to začalo. První náš společný prvovýstup byl myslím na Mořskou pannu.

Co se týče stavění, tak s „Cikánem“ si vzpomenu třeba na Ťuhýka. To je takovej záprdek. Když koukáš v Ádru na „Bílou růži“ na Koberce, tak zádama se opíráš právě o něj. Tam jsme se sešli: „Piskoř“, „Cikán“, Mocek, já a Franta Půlpán. Přišli jsme tam, protože „Piskoř“ nás navnadil, že tam má rozdělanou cestu. Spárkou na balkónek, ten je asi půl metru širokej, a pak to pokračuje zase spárou. Jenomže ta spára začínala až třeba tři nebo čtyři metry nad balkónkem a to ještě, jak tyhle spáry bejvaj, začínala takovým tím nijakým žlábkem, se kterým toho moc nevymyslíš. „Piskoř“ už tam měl na římse danej kruh, takže jsme se k němu čtyři dobrali – s Frantou Půlpánovým jsme se chytli za ramena, na nás vylezl třetí. Když na nás vylezl čtvrtej, tak se do tý spáry dostal tak po lokty. „Cikán“ to zkoušel první, ale po chvilce po nás sjel dolů: „To nejde!“ Tak došlo na střídání. Šel Franta, zas se tam s tím mordoval a po chvilce po nás sjel stejně jak „Cikán“. Poslední šel na řadu Mocek, dole jsme se vyměnili a vylezl po nás. Byl o trošku delší, tak se konečně natáhl, aby mu to bralo. Hned co udělal první krok z „Cikána“, tak jsme se pod ním všichni rozutekli – kdyby náhodou padal, tak aby nám neskončil na hlavě. Nakonec to vybojoval, takže z toho vznikl hezkej prvovýstup na věž. („Kvak“ VIIc na Ťuhýka, Adršpach)

Důležité je pořádně si to namalovat…
– …A PAK SE NEBÁT SKOČIT. SASKÉ STAVĚNÍ (!) NA SCHANDAUER TURM, AFFENSTEINE (f: Mike Jäger)

VÁNOČNÍ PŘÁNÍ


Na jaké stavění s „Mocanem“ si ještě vzpomínáš?
S ním toho máme dost. Je ode mě asi jen o dva měsíce. Často jsme courali po skalách a koukali jsme, co vylízt. Jednou se nám podařilo kousek pod Polední najít novou věžičku. Šlo o komínek a pak začínala spára. Jenomže zase – komín dost širokej a do spáry kousek chybělo. „Cikán“ tam naběhl, ale nestačil, takže křičel dolů na „Mocana“: „Tady spíš postavím tobě!“ Tak pod něj Mocek naběhl. Jak byl schopnej dělat šňůry, tak tenhle rozpor to svojí šířkou přesně vyžadoval. Postavil se na „Cikána“, ale jak byl i „Cikán“ o něco níž pořádně rozcapenej, tak začal řvát: „Ty vole, neblázni, vždyť se prolomím!” Takže jsem ještě já naběhl pod něj a v rozkroku jsem ho hlavou podpíral. To jsem říkal: „Tohleto někdo vyfotit, to by bylo vánoční přání.“ (směje se) Nevím ani, jestli jsme na to dali knížku, ale pro sebe jsme si to pojmenovali Rozhoďnožka. („Čínská pyramida“ V na Rozhoďnožku, Adršpach)

Zatím jsi mluvil jenom o čistém stavění. Je to jen výběrem, nebo přes to nejel vlak?
Většinou bylo hned jasný, když člověk pod cestu přišel, jestli se stavět bude, nebo nebude. Dokud to šlo, tak jsme se snažili vždycky stavět čistě. Generace před náma si prosadila, aby se povolilo i stavění ze sedačky, ale to je generace, která začínala koncem 50. let, takže třeba Vašek Hornychů a další. Vašek už tenkrát říkal: „To jsme si prosadili my, protože jsme na to neměli.“ Ať už je to vybavením, přípravou nebo čímkoliv jiným, dneska už je většina těchto stavění přelezená volně. Samozřejmě ne takové cesty, jako je třeba ten „Kvak“ na Ťuhýka, ale my jsme alespoň tím čistým stavěním chtěli jít s dobou. V Německu bylo naprosto nemyslitelný, že by někdo seděl v kruhu a další lezl přes něho, takže jsme se tímhle trendem řídili taky. Mohl jsi mít kruh klidně hned metr vedle sebe, chytl ses skály, parťák přes tebe přelezl, ale nezatěžoval jsi jisticí bod. Vždycky jsme tam měli nechanej průvěs – pak až se tomu dalo říct „čistý stavění“.

Například i první výstup na dominantu, jakou je Starosta v Adršpachu, byl možný jen díky stavění. A ne jednomu. Cesta je tímto způsobem otevřená už od 30. května roku 1928. 


Jak se díváš na stavění dnes?
Dneska je trend všechno zkoušet přelejzat volně – na RP, takže můžeš často v průvodci číst starou klasu se stavěním a hned za tím v závorce, za kolik je to čistě. Znám ale jednu cestu, která měla ten vývoj přesně naopak. V Adršpachu na Královnu měl z náhorky udělanou cestu Krecbach. Bylo to asi přes dva tři kruhy a ze začátku se pořád někdo chvástal, jak se to dá odlízt bez stavění. Kdo to tam znal, tak věděl, že hned před tím stál smrk, takže to každej lezl samozřejmě rozporem o něj. No a „Piskoř“ už to jednou nevydržel a takovejhle smrk porazil (směje se a ukazuje v ruce průměr kmene o dobrém půl metru. Takzvaná „Pražská cesta“ byla později zrušena, jelikož ji J. Krecbach nedokázal po pochybnostech zopakovat, pozn. aut.).

„King“ a historka se smrkem

Máte teda i přes to, že jste se vždycky snažili stavět čistě, nějaké cesty se stavěním ze sedačky?
Nějaký stavění od kruhu máme. Třeba na Karlíka z roku 1970. Tam už sice vedla cesta, ale „Cikán“ si tam ještě jednu linku vymyslel vedle. Zase spára. Krásně zahnutá na konci, úplně jak hokejka. Začínala asi v půlce stěny. Byli jsme tam ještě s Láďou Meierovým. Začali jsme stejně jako „Stará cesta“, ale pak jsme uhnuli doprava přes balkon až na hranu věže. Tam jsem nabouchal kruh co nejblíž k hraně to šlo, protože ta hokejka začínala až za rohem. Výjimečně tady nešlo o stavění nahoru, ale spíš do strany. Vymysleli jsme to tak, že si Láďa sedl do kruhu, pořádně roztáhl nohy, já jsem si dal dlouhýho sichra, opřel jsem se o něj, abych byl ramenama za rohem a „Cikán“ vyrazil přese mě. Do tý spáry dosáhl, až když mi stál na rameni. Mezi náma, ta spára se nahoru rozšiřuje, je hnusná a ten konec už je vůbec nepříjemnej. Tam se člověk úplně zalomil. Je to kolmý, spíš až mírně převislý. Jak říkám, naprosto hnusný, ale „Cikán“ byl špičkovej spárař – poradil si. Co si pamatuju, nějaký písmenko jsme tomu dávali (tzn. VIIb/VIIc tehdy, pozn. red), myslím, že to bude docela hodnotná cesta i v dnešní době. Zdá se mi totiž, že spáry, na rozdíl od stěn, na své hodnotě časem spíš nabývají. („Tortura“ ! VIIIa, bez stavění VIIIb, Karlík, Ádr)

Co stavěčky mimo prváče, vylezli jste si po někom něco pěknýho?
Vzpomínám si na „Starou cestu“ na Velrybu od Herberta Richtera. To je už taková klasika. Dolezeš komínem ke kruhu a jak se to pořád rozšiřuje, tak u něj už seš „rukama nohama“ (natažený jak prkno, pozn. red.). Cvakneš si ho, dobereš si druhýho a ten se ti musí postavit na tu jednu nohu, co máš v rozporu, a z ní se odrazí do rajbuňku, kterej vede až ke spáře. Leze se to často ve třech. Jeden sedí v kruhu, druhej je opřenej zádama o něho a nohama o stěnu, no a ten třetí odlejzá. Ta spára na konci je krásná, ne jak ta hokejka na Karlíka. To si určitě dej. Samozřejmě, jak bylo u Herberta zvykem, kam se dala dát aspoň trošku kloudná smyčka, tak široko daleko nebyl kruh a ne jinak je tomu u týhle krásky. Mezi náma, my to nedělali jinak. Co šlo, tak sis radši deset minut hrál se šťárátkem, než abys hodinu bouchal kruh – to byla práce a my jsme chtěli lízt!

Stavění na adršpašskou Velrybu v polovině 60. let (foto: Milan Doubek)

VÝBĚR PĚTI LAHŮDEK

„Stavitelský zázrak“ VIIc na Hrad (Adršpach)
„Gemeinschaftsweg“ VIIIa na Wilde Zinne (Sasko)
„Saská expedice“ VIIc na Svatodušní věž (Adršpach)
„Hlavolam“ VIIb na věž Kat (Adršpach)
„Česká cesta“ VIIb na příhrazskou Kobylu (Český ráj)
Jedná se o stavění ze sedačky, což by samo o sobě nebylo nic tak zajímavého. Ani počtem tří kusů prvovýstupců (Stanislav Lukavský a Petr Mocek, K. Živný) se nedostáváme do žádných extrémů. U cesty „Stavitelský zázrak“ je ale zajímavý směr – staví se do strany. Takže jestli už máš zajetou a osvědčenou taktiku, kde použít jaké stavění, tady to bude chtít zase kapku originality. (na fotce leze Petr „Jony“ John)
.

Jedna z prvních cest s vydatným stavěním. Vznikla už v roce 1938 a použitá pyramida otevřela oči prvovýstupcům u spousty do té doby nedosažitelných směrů. Autory cesty jsou Richard Dreßler, W. Hauptvogel. H Richter a H. Tittel. Podobným způsobem byla o rok později vylezena Cikánka na Ostaši.
.
.

„Údolní SV spárou na pilíř k 1. kruhu. Asi s dvaceti spolulezci vydatným stavěním (2. kruh) a stěnou doprava (3. kruh). Stavěním a spárami na vrchol.“ Popis cesty z průvodce mluví za vše. Stavění přes dva kruhy, které se na několik let drželo na první příčce v počtu zapsaných prvovýstupců. 26. května 1996 vznikla cesta, pod kterou se podepsalo do vrcholové knížky 21 dobyvatelů.
..
.

Aby bylo jasno – stavění, to nejsou jenom pyramidy nebo lidské „samozřicující se“ věže. Mezi pravé pískařské stavitelské řemeslo bezesporu patří také nejrůznější visuté, přepadové nebo jakkoliv jinak se držící mosty nad krásnou propastí. Vzorovým příkladem je stavění z přepadu na Kata. „Netradičně jsem se ocitl se svými 84 kg jako nejlehčí z party na čelbě, na což nejsem úplně zvyklý,“ vzpomíná Tatuš na přelez. „Až na Majdu byli všichni ostatní z tvrdého karvinského rajónu. Hlavní hajcman Boďo měl toho času kolem 115 kg. Mocek v Tošovákovi komentoval naši společnost slovy: ‘Proboha, čím to tam krmíte?’“
.
.

První na téhle ikonické věži byli Němci. Češi ovšem chtěli také svoji cestu a namířili ji přímo z předskalí „Staré cesty“. Lezecky na tom však ještě nebyli tak dobře, aby stěnu vylezli dnešním způsobem, a tak stavěli u obou z prvních dvou kruhů. V roce 1937 tím každopádně vznikla „Česká cesta“ – postarali se o ni Ladislav Vodháněl a Josef Smítka. Dnes se většinou leze volně na začátku mírně zleva za VIIIb, ale pokud si ji chceš zkusit postaru, je to klasické VIIb. (Její příběh skvěle vypráví film Tenkrát v ráji – foto)
..
.

__________

Vojta Joska

Autor

Lezec, skialpinista a hlavě nadšený dobrodruh, kterému se písek dostal hluboko pod kůži. Rád přijímá nové výzvy a je pro každou špatnost. Jestli se něčeho opravdu bojí, tak je to jednotvárnost všedního dne a sportovní cesty.

Standa Mitáč

Hlavní editor

„Lezení není jen o číslech a život není jen o penězích.“ Nejraději píše o lidech, kteří vědí, že štěstí si nikde nekoupíš. Je závislý na stavech, kdy neřeší datum – v horách nebo na labském písku. Neléčí se.

Facebook eMontany | Potěš nás svým komentářem a odškrtávej nejnovější články a videa.