VLEZ MI NA ZÁDA

POČÍTÁNÍ RADOSTI

„Mám pocit, že se kvů­li RP ztrá­cí přá­tel­ství na laně.“ Tahle věta zazně­la v roz­ho­vo­ru s Bern­dem Arnol­dem a já jsem na ni od té doby neza­po­mněl. Jsou ces­ty, kte­ré chci JÁ – chci je pro sebe, budu na ně tré­no­vat a mož­ná o nich niko­mu neřek­nu jen pro­to, abych s prv­ním pří­bě­hem z těch­to krá­sek mohl při­jít JÁ.

Tohle všech­no je v pořád­ku a je to jed­na z nej­dů­le­ži­těj­ších hna­cích sil pro osob­ní růst. Co ale par­ťá­ci, kte­ří jsou s tebou ochot­ní zno­vu a zno­vu se vra­cet k cestám, kde by se po zavě­še­ných pyt­lech dala udě­lat už regu­lér­ní nová linie? Co výstu­py, kte­ré leze­me doslo­va MY?

V tra­dič­ních pís­kov­co­vých oblas­tech může­me najít skvos­ty, kde se na par­ťá­ky zapo­me­nout nedá. Ces­ty, kde jsme jako jed­not­liv­ci pros­tě krát­cí, a to doslo­va. Něja­ký RPéč­ko je tady buď úpl­ně mimo mísu, nebo je to zále­ži­tost ote­vře­ná jen oprav­du skrom­né sku­pi­ně vyvo­le­ných. Nezbý­vá tedy než dobrat zby­tek skal­ních inže­ný­rů a spo­leč­ný­mi sila­mi posta­vit vybra­né­ho hrdi­nu přes nepro­stup­no. Jest­li se při kla­sic­kém výstu­pu ve dvo­ji­ci eufo­rie na vrcho­lu zdvoj­ná­so­bí, v rov­ni­ci pro výpo­čet čiré rados­ti ze sta­vě­ní bychom počet účast­ní­ků muse­li ale­spoň umoc­nit na dru­hou.

Už pří­pra­va na tako­vou kla­sic­kou sta­věč­ku na pís­ku je dob­rá diva­del­ní scé­na. Navíc by ti nikdy nepři­šlo, kolik z tvých par­ťá­ků se úpl­ně minu­lo povo­lá­ním. Inže­nýr ved­le archi­tek­ta, napro­ti hlav­ní sta­vař a hned ved­le odbor­ník přes visu­té mos­ty. Jed­na teo­rie lep­ší než dru­há. Ticho nasta­ne až s pří­cho­dem otáz­ky, kdo že bude ten šťast­li­vec, kte­rý jako prv­ní živou kon­struk­ci otes­tu­je. A to je pak zase argu­men­tů, že to má být ten nej­leh­čí, nebo nao­pak ten nej­vyš­ší…

STATNEJ ZÁKLAD

Roz­ho­vor se sta­vě­cím „Kin­gem“

Tahle ryze pís­kař­ská dis­ci­plí­na není o čís­lech. Nikde jin­de nemá obdo­by, a spí­še než z prů­vod­ců a vrcho­lo­vých kní­žek, se o ní dozvíš večer v hos­po­dě – při poslou­chá­ní pří­hod z oblé­há­ní věží od ostří­le­ných pís­ka­řů. Pokud jde o sta­vě­ní na čes­kém pís­ku, spous­tu toho zažil Jaro­slav „King“ Sei­fert. Polic­ký rodák, kte­rý se může pyš­nit prvo­vý­stu­py nejen z domá­cí­ho „pís­ko­viš­tě“, ale tak­též z poho­ří Hogar v alžír­ské čás­ti Saha­ry, z neda­lekých Alp (Piz Badi­le západ­ní stě­nou) nebo z Himá­la­je, kam se vydal v roce 1976 v rám­ci úspěš­né expe­di­ce na Nun (7135 m n. m.). 

„Mám sta­vě­ní rád. Je to neod­mys­li­tel­ná sou­část leze­ní na pís­ku. Vždyc­ky to bylo pří­jem­ný zpes­t­ře­ní. Byl jsem vět­ši­nou stat­nej základ. U jed­ný pěk­ný sta­věč­ky jsem odlej­zal a zrov­na se to hez­ky zdo­ku­men­to­va­lo,“ vzpo­mí­ná na jed­no z nej­slav­něj­ších sta­vě­ní na čes­kém pís­ku.

O co teh­dy šlo? O prvo­vý­stup na věž Budík, kde 10. červ­na roku 1972 vznik­la ces­ta „Pou­ťo­vá vari­an­ta“ VI. Výzvou a záro­veň spo­le­čen­skou udá­los­tí zůsta­la dodnes. Nej­čas­tě­ji se leze o Polic­ké pou­ti, odtud nej­spí­še pochá­zí i její název. Na pře­lez je potře­ba mno­ho­čet­ná sku­pi­na stat­ných lez­ců. Dole čty­ři, naho­ře dva, nad nimi dal­ší dva a tepr­ve ten vrch­ní přes ně pře­le­ze do spá­ry. Pod­le fot­ky (níže) se poda­ři­lo iden­ti­fi­ko­vat násle­du­jí­cí čle­ny stav­by: Miroslav „Lanč“ Šmíd, Jaro­slav „Piki“ Poul, Vác­lav Hor­nych, Miloš Nosek, Vla­di­mír Těši­tel nebo Zde­něk „Job“ Hauft.

Prů­běh prv­ní­ho poku­su se neo­be­šel bez pádu – celá pyra­mi­da se zbor­ti­la, ale Jar­da „King“ Sei­fert se ve spá­ře udr­žel a výstup dokon­čil: „Kři­čel jsem na ně, ať mi hodí lano („King“ nebyl navá­za­ný, pozn. aut.) a vyruč­ku­jou za mnou – to se tak vždyc­ky děla­lo, ale niko­mu se už nechtě­lo, tak­že jsem v kníž­ce u „Pou­ťo­vé vari­an­ty“ para­dox­ně napsa­ný jen já,“ popi­su­je „King“ prvo­vý­stup na Osta­ši a dodá­vá: „Je to jed­na z cest, kte­rá nám opět při­po­me­ne, jak jsme krát­cí.“

DO VANY ČI KORYTA

Co bys ješ­tě vypích­nul ze své ostaš­ské sbír­ky?
Jed­no pěk­ný sta­vě­ní máme na Šik­mou. To jsme si s Milo­šem Nos­ko­vým řek­li: „Her­got, tady by to šlo!“ Tak jsem dole­zl, až kam mě to pus­ti­lo, skon­čil jsem v tako­vý pěk­ný díře s oblou­kem, tam jsem se chyt­nul a dal kruh. Sto­jíš per­fekt­ně v řím­se, krás­ně se držíš a teď je metr napros­to hlu­chej, teda aspoň pro nás byl (smě­je se), dneska už to zase pře­lez­li. Dobral jsem Milo­še a šli jsme na to. Jenomže, jak jsme byli dva, tak to bylo všech­no kom­pli­ko­va­něj­ší. Neměl nás kdo jis­tit, tak­že jsem musel dát Milo­šo­vi dlou­hý­ho sichra, sám jsem se chyt­nul v tý díře, cvak­nul se do kru­hu, kte­rej byl úpl­ně vodo­rov­ně, on mě pře­le­zl, a když už se rela­tiv­ně dob­ře držel, tak jsem se zhou­pl zpát­ky, zru­šil mu ten fix a lezlo se dál. („Kar­tá­čo­vá stě­na“ VIIb, bez sta­vě­ní VIIIb na Šik­mou, Ostaš)

Na Biší­ku toho máš spous­tu, vzpo­me­neš si na něja­ký vydat­něj­ší sta­vě­ní, ze kte­ré­ho už by bylo kam lítat?
Na Rusal­ku vede z náhor­ní stra­ny „Hyd­rau­lic­ká“. Mys­lím, že to byl dokon­ce prvo­vý­stup na věž. Dole­zeš něja­kou troj­kou na před­ska­lí, kte­ré kon­čí obrov­ským bal­va­nem. No a odtam­tud naho­ru zatím nele­zi­tel­ný. Tak­že jsme kolem toho bal­va­nu dali smyč­ku, byli jsme v ní odjiš­tě­ný tři, já jsem si dřepnul, Gustav Lam­ků si mně dřepnul na rame­na, na nás si vyle­zl Vlá­ďa Horák a teď to tepr­ve zača­lo. Nejdřív se posta­vil Gusta s Vlá­ďou na zádech a pak jsem se s obě­ma ješ­tě zve­dl já, tak­že to moh­ly být dob­rý tři hlu­chý met­ry. Do dneška obdi­vu­ju Vláďu, že z toho­hle ješ­tě odle­zl do toho raj­buň­ku.

Čisté/Saské sta­vě­ní – Všech­na lana, odsed­ky apod. jsou povo­le­ná a slou­ží jen k jiš­tě­ní účast­ní­ků.
Sta­vě­ní ze sedač­ky – Tíhu nesou lana i kot­vi­cí body. Méně spor­tov­ní způ­sob.
Vydat­né sta­vě­ní – Má více než dvě lid­ská pat­ra. Může být sas­ké i ze sedač­ky.

Sly­šel jsem o něja­kém tes­tu v žab­ko­vá­ní na Krá­lí­kár­nu…
Krá­lí­kár­na? Jó, to byla kuri­óz­ní ces­ta. Jsem zvě­da­vej, jest­li má něja­ký opa­ko­vá­ní. Tam jsme zeza­du obje­vi­li zají­ma­vou lezec­kou mož­nost, ale byl tam půl­me­tr až metr úpl­ně hlu­chej hned na začát­ku. Kou­sek nad zemí je vel­ká díra a tam dáš napros­to před­pi­so­vou žábu. Jak se říká, žába je jis­těj­ší než kruh. Jenom to pak metr pros­tě nepo­kra­ču­je. Tak jsem dal žábu, za zápěs­tí jsem se chy­tl dru­hou rukou, pro­to­že jinak tam nic jiný­ho není, a na tom jsme sta­vě­li. Dob­rý nohy a jed­na před­pi­so­vá žába – víc nepo­tře­bu­ješ. Pak už to vzal Vlá­ďa pře­se mě, a jak mi stál na rame­nou, tak se dostal výš a hned nad tím dal kruh. Potom už je to tako­vá hnus­ná, osliz­lá ces­ta, ale mož­nost byla a sta­vě­ní je z toho neza­po­me­nu­tel­ný. („Peká­čo­vá“ VI na Krá­lí­kar­nu, Bišík)

Tady jsem si vzpo­mněl ješ­tě na jed­nu, hned napro­ti v Sup­kách (Supí ská­ly pozn. aut.). Věž se jme­nu­je Majá­le­so­vá a zespo­du jsme s Gustou Lam­ko­vým obje­vi­li tako­vej šir­ší komín, nad kte­rým byla vidět už odspo­du spá­ra. Komí­nem to bylo tak šest až osm met­rů, ale z poměr­ně dost širo­ký­ho roz­po­ru. Stál jsem tam pěk­ně roz­ca­pe­nej. Na kon­ci jsem zaštan­do­val, dobral Gustu, oba dva jsme stá­li roz­ta­že­ný a kou­ká­me, co se bude dít dál. Čekal nás tam žlab, kte­rej začí­nal tako­vou vanou. Pěk­ný půl­me­t­ro­vý korýt­ko, kte­rý se pak zúží a o kou­sek výš už začí­ná spá­ra. To by neby­lo nic tak hroz­ný­ho, ale odraž se z roz­po­ro­vý­ho komí­nu do raj­buň­ku! Tak­že nezby­lo, než zase posta­vit. Jak jsem stál v roz­po­ru, Gusta se mně posta­vil na nohu, co jsem měl v komí­ně, já jsem ho chy­tl za tu dru­hou, kte­rou byl v roz­po­ru, a vlo­žil jsem ho do vany. Chá­peš, musel jsem ho tam polo­žit, pro­to­že kdy­by se odra­zil, tak se pořád neměl čeho chy­tit, jak to bylo širo­ký a doko­na­le hlad­ký. A tepr­ve jak se posta­vil, udě­lal dva kro­ky v raj­buň­ku v tý vaně a chy­tl se ve spá­ře, tak tam pak dal kruh. Tak­že to bylo taky zají­ma­vý sta­vě­ní – spíš by se dalo říct „vlo­že­ní par­ťá­ka do vany“. („Krát­ký dech“ VIIa, Majá­le­so­vá, Supí ská­ly)

NA POŘÁDNÝ SKÁLY

Když to máme takhle hez­ky seřa­ze­ný po ces­tě smě­rem do Ádru, napad­ne tě něja­ká his­tor­ka k Tep­lič­kám?
No jéje, tře­ba hned na Kráp­ní­ko­vou. Tam jsme šli jed­nou oko­lo, a jak jsme dole kou­ka­li na ty kráp­ní­ky, tak jsme hned ved­le obje­vi­li krás­nou spá­ru. Samo­zřej­mě netr­va­lo dlou­ho a šli jsme ji zku­sit. Dole­zl jsem přes ní na bal­kon, kde byly dvě bříz­ky, tam jsem si Vaš­ka dobral a on mi poví­dá: „Už to bude jen kou­sek. A támhle vidím hodi­ny.“ Tak teda lezu, už sahám po těch hodi­nách, ale hodi­ny nikde. Říkám: „Ty vole, tady žád­ný hodi­ny nejsou!“ Tam ses chyt­nul a chy­bě­la ti ta cen­ti­me­t­ro­vá díra, co dělá z hodin hodi­ny. Já už měl vyta­že­nejch dob­rejch osm met­rů a tohle mi teda vůbec neu­dě­la­lo radost.

Tak­že jsem se tam musel držet těch „sko­ro­ho­din“, pus­til jsem přes sebe lano, Vašek mi po něm poslal navr­tá­vá­ček, jed­nou rukou jsem navr­tal a dali jsme tam kruh. Odtam­tud začí­ná stě­no­vý leze­ní, dal­ší kruh je tře­ba za tři čty­ři met­ry a pak násle­du­je tako­vá širo­ká spá­ra naho­ru na pla­to, kde je pěk­ný tro­ji­tý sta­vě­ní na vrchol s jed­nou vtip­nou his­tor­kou. Karel Šim­ků s Láďou Horá­ko­vým děla­li ces­tu hned ved­le. Dolez­li na to naše pla­tó, ale byli jenom dva a Láďa mi poví­dá: „Vy tam máte psa­ný sta­vě­ní, ale my jsme se naho­ru nedo­sta­li.“ Chy­běl jim tam ješ­tě jeden par­ťák a kruh – ten jsme tam neda­li. To pla­tó je tak veli­ký, tam člo­věk nemá kam padat. (smě­je se) Tak­že zby­teč­ná hodi­na prá­ce s kru­hem. Kaž­do­pád­ně jsme to teda nako­nec pře­psa­li na „sta­vě­ní vydat­né“. („Údol­ní“ VIIa na Kráp­ní­ko­vou Tep­lic­ké ská­ly)

Koneč­ně se dostá­vá­me k Ádru. Hod­ně cest tu máte se Stan­dou „Ciká­nem“ Lukav­ským. Vzpo­mí­náš na něja­ké spo­leč­né sta­vě­ní?
Děla­li jsme spo­lu spous­tu prvo­vý­stu­pů, já jsem ho totiž do Ádru vlast­ně při­tá­hl. V 69. roce jsme spo­lu byli na zájez­du v Dolo­mi­tech a tam jsme se pozna­li. On v tý době lezl spíš na Hru­bi­ci a v Dráb­skejch svět­nič­kách, tak jsem mu říkal: „Kou­kej při­jet na pořád­ný ská­ly do Ádru!“ No, a jak se tady uká­zal popr­vé, tak to zača­lo. Prv­ní náš spo­leč­ný prvo­vý­stup byl mys­lím na Moř­skou pan­nu.

Co se týče sta­vě­ní, tak s „Ciká­nem“ si vzpo­me­nu tře­ba na Ťuhý­ka. To je tako­vej zápr­dek. Když kou­káš v Ádru na „Bílou růži“ na Kober­ce, tak záda­ma se opí­ráš prá­vě o něj. Tam jsme se sešli: „Piskoř“, „Cikán“, Mocek, já a Fran­ta Půl­pán. Při­šli jsme tam, pro­to­že „Piskoř“ nás navna­dil, že tam má roz­dě­la­nou ces­tu. Spár­kou na bal­kó­nek, ten je asi půl met­ru širo­kej, a pak to pokra­ču­je zase spá­rou. Jenomže ta spá­ra začí­na­la až tře­ba tři nebo čty­ři met­ry nad bal­kón­kem a to ješ­tě, jak tyhle spá­ry bej­vaj, začí­na­la tako­vým tím nija­kým žláb­kem, se kte­rým toho moc nevy­mys­líš. „Piskoř“ už tam měl na řím­se danej kruh, tak­že jsme se k němu čty­ři dobra­li – s Fran­tou Půl­pá­no­vým jsme se chyt­li za rame­na, na nás vyle­zl tře­tí. Když na nás vyle­zl čtvr­tej, tak se do tý spá­ry dostal tak po lok­ty. „Cikán“ to zkou­šel prv­ní, ale po chvil­ce po nás sjel dolů: „To nejde!“ Tak došlo na stří­dá­ní. Šel Fran­ta, zas se tam s tím mor­do­val a po chvil­ce po nás sjel stej­ně jak „Cikán“. Posled­ní šel na řadu Mocek, dole jsme se vymě­ni­li a vyle­zl po nás. Byl o troš­ku del­ší, tak se koneč­ně natá­hl, aby mu to bra­lo. Hned co udě­lal prv­ní krok z „Ciká­na“, tak jsme se pod ním všich­ni rozu­tek­li – kdy­by náho­dou padal, tak aby nám neskon­čil na hla­vě. Nako­nec to vybo­jo­val, tak­že z toho vzni­kl hezkej prvo­vý­stup na věž. („Kvak“ VIIc na Ťuhý­ka, Adr­špach)

VÁNOČNÍ PŘÁNÍ

Na jaké sta­vě­ní s „Moca­nem“ si ješ­tě vzpo­mí­náš?
S ním toho máme dost. Je ode mě asi jen o dva měsí­ce. Čas­to jsme cou­ra­li po ska­lách a kou­ka­li jsme, co vylízt. Jed­nou se nám poda­ři­lo kou­sek pod Poled­ní najít novou věžič­ku. Šlo o komí­nek a pak začí­na­la spá­ra. Jenomže zase – komín dost širo­kej a do spá­ry kou­sek chy­bě­lo. „Cikán“ tam nabě­hl, ale nesta­čil, tak­že kři­čel dolů na „Moca­na“: „Tady spíš posta­vím tobě!“ Tak pod něj Mocek nabě­hl. Jak byl schop­nej dělat šňů­ry, tak tenhle roz­por to svo­jí šíř­kou přes­ně vyža­do­val. Posta­vil se na „Ciká­na“, ale jak byl i „Cikán“ o něco níž pořád­ně roz­ca­pe­nej, tak začal řvát: „Ty vole, nebláz­ni, vždyť se pro­lo­mím!” Tak­že jsem ješ­tě já nabě­hl pod něj a v roz­kro­ku jsem ho hla­vou pod­pí­ral. To jsem říkal: „Tohle­to někdo vyfo­tit, to by bylo vánoč­ní přá­ní.“ (smě­je se) Nevím ani, jest­li jsme na to dali kníž­ku, ale pro sebe jsme si to pojme­no­va­li Roz­hoďnož­ka. („Čín­ská pyra­mi­da“ V na Roz­hoďnož­ku, Adr­špach)

Zatím jsi mlu­vil jenom o čis­tém sta­vě­ní. Je to jen výbě­rem, nebo přes to nejel vlak?
Vět­ši­nou bylo hned jas­ný, když člo­věk pod ces­tu při­šel, jest­li se sta­vět bude, nebo nebu­de. Dokud to šlo, tak jsme se sna­ži­li vždyc­ky sta­vět čis­tě. Gene­ra­ce před náma si pro­sa­di­la, aby se povo­li­lo i sta­vě­ní ze sedač­ky, ale to je gene­ra­ce, kte­rá začí­na­la kon­cem 50. let, tak­že tře­ba Vašek Hor­nychů a dal­ší. Vašek už ten­krát říkal: „To jsme si pro­sa­di­li my, pro­to­že jsme na to nemě­li.“ Ať už je to vyba­ve­ním, pří­pra­vou nebo čím­ko­liv jiným, dneska už je vět­ši­na těch­to sta­vě­ní pře­le­ze­ná vol­ně. Samo­zřej­mě ne tako­vé ces­ty, jako je tře­ba ten „Kvak“ na Ťuhý­ka, ale my jsme ale­spoň tím čis­tým sta­vě­ním chtě­li jít s dobou. V Němec­ku bylo napros­to nemys­li­tel­ný, že by někdo seděl v kru­hu a dal­ší lezl přes něho, tak­že jsme se tímhle tren­dem řídi­li taky. Mohl jsi mít kruh klid­ně hned metr ved­le sebe, chy­tl ses ská­ly, par­ťák přes tebe pře­le­zl, ale neza­tě­žo­val jsi jis­ti­cí bod. Vždyc­ky jsme tam měli necha­nej prů­věs – pak až se tomu dalo říct „čis­tý sta­vě­ní“.

Napří­klad i prv­ní výstup na domi­nan­tu, jakou je Sta­ros­ta v Adr­špa­chu, byl mož­ný jen díky sta­vě­ní. A ne jed­no­mu. Ces­ta je tím­to způ­so­bem ote­vře­ná už od 30. květ­na roku 1928. 

Jak se díváš na sta­vě­ní dnes?
Dneska je trend všech­no zkou­šet pře­lej­zat vol­ně – na RP, tak­že můžeš čas­to v prů­vod­ci číst sta­rou kla­su se sta­vě­ním a hned za tím v závor­ce, za kolik je to čis­tě. Znám ale jed­nu ces­tu, kte­rá měla ten vývoj přes­ně nao­pak. V Adr­špa­chu na Krá­lov­nu měl z náhor­ky udě­la­nou ces­tu Krecbach. Bylo to asi přes dva tři kru­hy a ze začát­ku se pořád někdo chvástal, jak se to dá odlízt bez sta­vě­ní. Kdo to tam znal, tak věděl, že hned před tím stál smrk, tak­že to kaž­dej lezl samo­zřej­mě roz­po­rem o něj. No a „Piskoř“ už to jed­nou nevy­dr­žel a tako­vej­hle smrk pora­zil (smě­je se a uka­zu­je v ruce prů­měr kme­ne o dob­rém půl met­ru. Tak­zva­ná „Praž­ská ces­ta“ byla poz­dě­ji zru­še­na, jeli­kož ji J. Krecbach nedo­ká­zal po pochyb­nos­tech zopa­ko­vat, pozn. aut.).

Máte teda i přes to, že jste se vždyc­ky sna­ži­li sta­vět čis­tě, něja­ké ces­ty se sta­vě­ním ze sedač­ky?
Něja­ký sta­vě­ní od kru­hu máme. Tře­ba na Kar­lí­ka z roku 1970. Tam už sice ved­la ces­ta, ale „Cikán“ si tam ješ­tě jed­nu lin­ku vymys­lel ved­le. Zase spá­ra. Krás­ně zahnu­tá na kon­ci, úpl­ně jak hokej­ka. Začí­na­la asi v půl­ce stě­ny. Byli jsme tam ješ­tě s Láďou Meie­ro­vým. Zača­li jsme stej­ně jako „Sta­rá ces­ta“, ale pak jsme uhnu­li dopra­va přes bal­kon až na hra­nu věže. Tam jsem nabou­chal kruh co nej­blíž k hra­ně to šlo, pro­to­že ta hokej­ka začí­na­la až za rohem. Výji­meč­ně tady nešlo o sta­vě­ní naho­ru, ale spíš do stra­ny. Vymys­le­li jsme to tak, že si Láďa sedl do kru­hu, pořád­ně roz­tá­hl nohy, já jsem si dal dlou­hý­ho sichra, opřel jsem se o něj, abych byl rame­na­ma za rohem a „Cikán“ vyra­zil pře­se mě. Do tý spá­ry dosá­hl, až když mi stál na rame­ni. Mezi náma, ta spá­ra se naho­ru roz­ši­řu­je, je hnus­ná a ten konec už je vůbec nepří­jem­nej. Tam se člo­věk úpl­ně zalo­mil. Je to kol­mý, spíš až mír­ně pře­vis­lý. Jak říkám, napros­to hnus­ný, ale „Cikán“ byl špič­ko­vej spá­rař – pora­dil si. Co si pama­tu­ju, něja­ký pís­men­ko jsme tomu dáva­li (tzn. VIIb/VIIc teh­dy, pozn. red), mys­lím, že to bude doce­la hod­not­ná ces­ta i v dneš­ní době. Zdá se mi totiž, že spá­ry, na roz­díl od stěn, na své hod­no­tě časem spíš nabý­va­jí. („Tor­tu­ra“ ! VIIIa, bez sta­vě­ní VIIIb, Kar­lík, Ádr)

Co sta­věč­ky mimo prvá­če, vylez­li jste si po někom něco pěk­ný­ho?
Vzpo­mí­nám si na „Sta­rou ces­tu“ na Velry­bu od Her­ber­ta Rich­te­ra. To je už tako­vá kla­si­ka. Dole­zeš komí­nem ke kru­hu a jak se to pořád roz­ši­řu­je, tak u něj už seš „ruka­ma noha­ma“ (nata­že­ný jak prk­no, pozn. red.). Cvak­neš si ho, dobe­reš si dru­hý­ho a ten se ti musí posta­vit na tu jed­nu nohu, co máš v roz­po­ru, a z ní se odra­zí do raj­buň­ku, kte­rej vede až ke spá­ře. Leze se to čas­to ve třech. Jeden sedí v kru­hu, dru­hej je opře­nej záda­ma o něho a noha­ma o stě­nu, no a ten tře­tí odlej­zá. Ta spá­ra na kon­ci je krás­ná, ne jak ta hokej­ka na Kar­lí­ka. To si urči­tě dej. Samo­zřej­mě, jak bylo u Her­ber­ta zvy­kem, kam se dala dát aspoň troš­ku kloud­ná smyč­ka, tak širo­ko dale­ko nebyl kruh a ne jinak je tomu u týhle krás­ky. Mezi náma, my to nedě­la­li jinak. Co šlo, tak sis rad­ši deset minut hrál se šťárát­kem, než abys hodi­nu bou­chal kruh – to byla prá­ce a my jsme chtě­li lízt!

__________