JURA ŠPLÍCHAL

NA DŮSTOJNOU TÚRU

Těžko volit slova. Přízrak, trochu podivín, pohádkový dědeček, nestor? Nebo „obyčejnej Pražák“, jak sám říkal? Měl podobné rysy jako dobrodruh a srandista Gustav Ginzel z Jizerky. I Jura se staral o běžkařskou chalupu v Jizerkách, kde na záchodě návštěvník obdivoval množství jazykově vytříbených cedulek a nápisů. Podobně, jako třeba Petr Prachtel, měl svůj vlastní svět a tíhl k umění.

Když se k Jurovi autor článku chystal na chalupu do vsi se stylovým názvem Kruhy u Mnichova Hradiště, dostal jasné instrukce: „Přivez si magnetofon a tlustej blok.“ Jura nejprve plánoval navštívit muzeum horolezectví v Turnově… „Tam bychom měli zavítat. A pak k nám na piknik u táboráku na sadě.“

Odkud by ho člověk mohl znát? Pokud ne z tohoto sadařského videa, tak určitě z Českého krasu, kde se v 70. letech pustil do několika průkopnických směrů té doby. Jeho cesty „Mikulášská“ nebo „Fotogenická“ na Srbsku, kde Jura tančil se žebříčky a svěřoval život skobám, se lezou dodnes. Na Dušičkové stěně pak udělal oblíbený „Sen noci svatojánské“. Rád jezdil také do hor. Třeba na Piz Badile napřímil spolu se svým parťákem Milanem Doubnerem východní hřeben a společně také prolezli tatranskou „Hokejku“, kde se tehdy „zmrzlí jak preclíci málem utopili“. Z gruzínské strany Jura vylezl na kavkazskou Ušbu a nejtěžší výstup podnikl společně s Bobem Mrózkem: cesta „Goussault-Desmaison“ v severce Grandes Jorasses, kam se na ně létal každý den dívat vrtulník, jestli jsou ještě živí.

Jura nepatřil k extrémním lezcům, byl to spíš vertikální romantik, i když „céček“ na písku vylezli s parťáky spoustu (VIIc tehdejší uzavřené JPK stupnice, pozn. aut.). Důraz nekladl tolik na sportovní výkon, ale spíš na celkový zážitek. V některých terénech ovšem exceloval – široké komíny, spáry na pěst a skobovačky v lámavých stěnách, to byla jeho parketa. V těch dokázal i v pokročilejším věku mladé sportovní lezce mnohokrát vyškolit.

Co nepodrtil silou a technikou, doháněl po kulturní stránce. Během života si zaznamenával útržky písní ze skal, další vymýšlel a přebíral… Svoji snahu završil sestavením zpěvníku Horolezeckých písní. Jeho píseň Rozloučení: Na památku horolezcům se každoročně hraje na mši při konání Jizerské padesátky. Psal také povídky a zpracoval několik průvodců. Rád si hrál s jazykem a veršoval…

Byl vlastně první, kdo autorovi článku obstojně dokázal vysvětlit původ sousloví „zapytlit cestu“. Jirka to viděl takto: „Zejména v horách se na dosaženém místě zanechávají pomůcky v batohu/pytli a pokračuje se jindy.“ Styl OS pak definoval svými slovy jako „útok z chodu“.

Pěkné je i jeho vysvětlení termínu „morál“. Pokračuje Jura: „Pověstné slovo, jehož význam neumí nikdo definovat, ale bez něj se nic těžkého nevyleze. Souhrn vůle a psychických vlastností spolu s důvěrou ve vlastní síly, jejichž správným odhadem a přesvědčením, že to půjde, je možné překonat těžké místo.“ Mimochodem, měl nezvykle detailní paměť na jména spolulezců, názvy cest, věží a horských vrcholů…

(Tento rozhovor vznikl v roce 2021 a v plánu bylo ještě jedno setkání v Praze – „prohlídka horolezeckého vercajku, co neshořel v chalupě na Kruzích“. Jura však bohužel na podzim 2022 zemřel, a tak povídání po faktické stránce autorizoval jeho syn „Špicál“ a dlouholetý spolulezec Milan Doubner, pozn. aut.)

CVIČITEL DRUHÉ TŘÍDY

Jura se celý život věnoval metodice a výcviku nováčků, což mělo i svá úskalí. Jednou jim v Šanově koutě předváděl správnou techniku lezení: „Váhu přeneseme na nohy, kvete tu na balkónku tařice, přivoníme si, pustíme se rukama a můžeme si zatleskat.“ V ten moment se celý balkón odporoučel do údolí, a skončilo to zlámanými zády… Podobný úraz se mu přihodil i podruhé, když ve zbrklosti smeknul ve Skaláku v trojkové jižní cestě na Zlatou vyhlídku.

I po své sedmdesátce nicméně dál brával odvážné, nic netušící nováčky do zimních Tater na poučné túry, kde jim vysvětloval úskalí života horolezce. „Tyhle vycházky často končily v pozdních nočních hodinách,“ doplňuje Martin Šimůnek z oddílu VŠAK Chemie Praha.

Kromě nezbytného místopisu nováčkům ukazoval, že se dá v pohodě lézt i v ručně ušité bundě a s dřevěným cepínem, což bylo pro dnešní generace zcela nepochopitelné. Když pak jednou při nočním návratu z túry dřevěný cepín zlomil, skončilo to nervovým šokem slabších jedinců.

Legendární byla též jeho oprava skeletů, u kterých mu kompletně odpadla podrážka. Vrátil se k chatě s jednou botou a se slovy: „Helmute, půjč mi nějakej drátek.“ Extrémním lezcům zase rád doporučoval cesty i směry, čímž je často dohnal k úctyhodným výkonům. Když pak v „boji o život“ dotyčný zvítězil a s vyplazeným jazykem místo přelezl, překvapil ho Jura průpovídkou: „Vždycky jsem si říkal, že to tamtudy musí jít vylézt.“

„Já mám zase před očima, jak Jura vždycky rozdával svý přetextovaný písničky, jak jsme zírali do papírů a zpívali v šest ráno v buse mezi místníma dělníkama kdesi v Tatrách. Myslím, že to bylo cestou na Morskie Oko,“ vzpomíná Bára Kolouchová, také ze VŠAKu. S Jurou se prostě člověk na zájezdech nenudil.

Juro, ty jsi začínal v oddíle, nebo ses všechno kolem lezení učil sám?
My jsme s kamarády měli jenom tištěného průvodce. Prokousávali jsme se po těch lehčích cestách, takže vzestup naší výkonnosti trval delší dobu.

Jaký to byl rok?
Začal jsem lézt kolem roku 1966. Ze začátku jsme hodně vymetali pískovce. Vždycky jsem se nabalil na tejden a jeli jsme do bivaku buďto v Příhrazích nebo ve Skaláku. Mimochodem, měli jsme vařič Juwel a kanystr s benzínem – za bolševika byl hrozný problém sehnat láhev, která těsnila. (směje se) Takže jsme s tím bojovali v autobusech, ve vlaku… PETláhve přišly až po revoluci. Bolševik nebyl schopný nic takového vyrobit. Fungoval jedině půllitrový odrezovač, který sis musel koupit, nalít někam jinam a použít jeho nádobu.

Jaké byly tvoje nejoblíbenější tři cesty na písku?
„Dračí stěna“ VIIb na Dračí věž ve Skaláku,
„Normálka“ VII na Kapelníka ve Skaláku
a „Větrná cesta“ VI na Květovou na Kozlově.

Co nějaký prvovýstup?
Důstojná túra je například „Údolní“ VII na Třináctou v Údolíčkách. Dělali jsme ji s Doubnerem a dlouho neměla opakování.

TETELIT SE NAD SKOBOU

Odkdy jsi začal jezdit na Srbsko?
Zhruba od 70. roku. Oproti písku jsme jezdili na den – vlak jel 45 minut. Ale s manželkou Evou jsme jednou stanovali pod Pupkem na loučce u ústí Kačáku.

Jak jste s Evou dlouho spolu?
Vyhlídla si mě v jednasedmdesátém. V oddíle na radu starší zkušené kolegyně. To jsem si tak po desetiletích domyslel. (směje se) Mladá, svižná… Lezla jako veverka. Prostě paráda. Užili jsme si to dobře. Svatba byla 7. 7. 1976. Dost drsně jsem si z toho pak dělal legraci – že jsem na tom hůř než Mistr Jan Hus, který to měl sedmého už za sebou. Což leckoho zarazilo. (směje se) Na památku mistra Jana Husa jsem udělal i cestu, to si pak přečteš v průvodci. (Jura přináší pár knížek a začíná přehrabování v průvodcích, pozn. aut.)

Tady jsem zrovna narazil na „Mikulášskou“ (7, původně V+, A0) na Vlastinu stěnu v Českém krase, což je známá cesta, kterou jsi dělal…
Jo, ta je celkem pochvalovaná.

Jak se díváš na to, že se dnes tyhle cesty lezou v RP duchu a jsou sportovně přejištěné?
No, s tím přidáváním jištění mám problém. Ve starých pravidlech bylo, že k přidání jisticích prostředků je potřeba souhlas prvovýstupce. Ti, co tam chtějí skákat, tak si doprostřed těžkého úseku dají borhák. Ale prvovýstupce, ten ho tam neměl – ten se tam musel tetelit a psychicky to překonat. A právě „Mikulášská“ je ten problém, to můžeme klidně uvést, že Petr Resch dal borhák tři metry nad zem, kdežto já jsem při prvovýstupu dal první skobu pět metrů nad zem. Jako takovou pojistku pro ty, co neumí lézt, aby se z toho místa mohli vrátit. Petr tam přidal borhák, a tím se to zdegradovalo.

Na druhou stranu, starší hákovačky na vápně se začaly přelézat volně i jinde, a tomu začalo odpovídat jištění. Oproti písku se dodávalo ve Frankenjuře, v Moravském krase…
Na písku jsou naštěstí tvrdší pravidla a nic se tam dodávat nesmí. Tam se drží tradice a romantika skal.

LEDOVÁ VÝVRTKA NA SRBSKU

Pamatuješ si na prvovýstup „Fotogenické“ (9‑, původně V, A2) na Pupku? Tou dobou to byl celkem vizionářský a hodně převislý směr.
Překonat ten horní převis byl můj sen. Žádný takový, kromě jeskyně v Křížové stěně v Jánu, totiž nikde v okolí nebyl. To byla nádhera, měl jsi vzduch ze třech stran. Použil jsem tehdejší techniku žebříků a skob – terén A2 až A3. Do první délky jsem dal skobu, kterou jsem si dovezl z Kavkazu. Pak jsem se dostal na štand s hodinami, ke kterým jsem přidal asi 30 cm dlouhou skobu z první republiky, kterou vymysleli alpští lezci jako prototyp pro jištění v ledu. Neměla rovný dřík, ale kovář tam udělal takové vlnky. Ta by tam měla být naplocho zatlučená dodnes.

Takže štand tutový a pak to začalo. Přeš čtyři skoby nahoru a z poslední skoby se muselo vylézt ze žebříku, aby to bylo psychicky náročnější, a dolézt to čistě. Teď je stav takový, že to hoši nelezou až úplně nahoru, ale jmenuje se to podle průvodce pořád „Fotogenická“. Na ten největší efekt se zapomnělo, takže to by se mělo zveřejnit, že správně se cesta má lézt čistě až nahoru největším převisem. Tam je prostě ještě výzva.

Jak vzpomínáš na lezení s Mílou Pletánkem?
To byl správnej hošan. Je škoda, že ze Svatého Jána odešel. Se svou vrtačkou se tam o to pěkně staral.

Povíš něco o natáčení videa, co jste spolu vytvořili na Dušičkové stěně?
To vzniklo za pochodu. On měl takovou kameru, postavil ji na kámen a šli jsme okolo… Pak si ji dával takhle dopředu – bylo vidět jeho, jak kecá, za sebou skály a tak… Moc šikovný přístroj. Na tom videu lezeme „Dušičkovou cestu“, takzvanou „Přímou variantu“, obtížnost V. Ze štandu se nesestupuje doprava dolů, ale jde se doleva sokolíkem do kouta a tam je to místo „do prasklejch hodin si smyčku dám“… Zpíval jsem tam úryvky ze svých písniček. Bohužel, ten nejlepší text jsem tam zapomněl, takže tam vznikla trapná pauza.

Jaké své prvovýstupy si považuješ na Dušičkové stěně?
Určitě „Sen noci svatojánské“ (6+), to tehdy byl průkopnický čin, jelikož cesta vedla po celkem hladké stěně bez spár. Ale když to člověk srovná třeba s „Pokorou“ (8) od Pletánka nebo „Černým baletem“ (8/8+, viz Příběh cesty, pozn. aut.) od Standy Rataje, tak to můžu akorát blednout závistí. Takhle lízt jsem se nikdy nenaučil.

Každá doba má svoje a nedá se to srovnávat…
Měl jsem do toho pak na starosti ještě dvě chalupy, takže už se to nedalo stíhat. Do Jána jezdím jednou ročně vzpomínkově, když kvetou podléšky.

Jaké jsou tvé tři nejoblíbenější cesty na Srbsku?
„Evina“ 4+ na Stěnu kotlů,
„Blážina“ 5 na Blážinu stěnu
a „Vypečená“ (7, původně V, A1, na Blážinu stěnu, pozn. aut.).

A nějaké, co ti v Českém krase daly hodně zabrat?
Třeba „Zlatníkova cesta“ (6+, původně VI, A2, 50 m, rok 1948, pozn. aut.) pověstnou Trojúhelníkovou stěnou ve Svatém Jánu. Na tu 20 let nikdo nešel – všichni se na to báli, jelikož je hodně lámavá. Tam se pozná mistr. My jsme dělali druhé opakování s Milanem Doubnerem. (Jura se o tom pak vyjádřil, že je to „kolmá hromada uhlí“, pozn. Milan Doubner)

Ještě na nějaké lezce z Českého krasu vzpomínáš?
Rád bych zmínil Františka Koláře, který je autorem „Cesty šelem brumlíkovitých“ (dnes 8‑, pozn. aut.) na Pupku, kde se v roce 1971 jako první odvážně pustil do terénu, kterým nevedla žádná spára na skoby. Franta to vzal přímo nahoru po takových neznatelných vodorovných kostičkách na půl článku prstů, a vznikla tak krásná cesta. Jmenuje se tak proto, že měl psa Brumlíka, a ten bez páníčka dole žalostně vyl. (směje se)

„V lámavým se pozná mistr.“

METODIKA VĚDA JE

Ty jsi v roce 1976 vydal i průvodce: Vybrané horolezecké terény v okolí Prahy… (Jura ho přináší, pozn. aut.) Má to pěkně malé písmo – to jsi hodně dobře viděl, co?
A vidím naštěstí dodneška, protože mám umělé čočky. Po šedém zákalu jsem zjistil, jak je svět vlastně barevný. To je boží požehnání. Jinak v úvodu toho průvodce jsme poprvé zveřejnili pravidla lezení po nepískovcových skalách v Česku. V hospodě jsme se sešli s takovou provokativní a zvídavou figurou – jmenoval se Ivan Boháček a s ním jsme dali dohromady jejich kostru. Například tam byl bod, „že není přípustné používat fixních prostředků tam, kde může být použita jiná možnost.“ Aby se lidi učili používat svoje jištění a nespoléhali, že tam bude něco železného, za co se rafne a poleze se dál. Dále jsme tam uvedli: „Přelezení cesty bez použití fixního jištění zvyšuje sportovní hodnotu výstupu. Lezec přitom zvýšenou měrou musí dbát o bezpečné zajištění.“ (Což by se dalo považovat za filosofický základ dnešního stylu GP – green point, viz třeba nedávný článek z Moravského krasu, pozn. aut.)

Ale hlavní věc, kterou jsem si uvědomil až po několika desetiletích byla, že ta pravidla pro nepískovcové šutry, ať už mají jakékoliv vady, vůbec vznikla. Díky tomu se od pískovcového lezení oddělilo nepískovcové lezení, a mohlo se díky tomu vyvíjet jako samostatná disciplína. Takže to mám historickou zásluhu.

Jak už jsme říkali, část svého pozdějšího života jsi spojil s pražským oddílem VŠAK. Můžeš o tom říct více?
Zkratka znamená Vysokoškolský alpský klub chemie Praha. Je to tradiční oddíl, který funguje od 50. let. Ve své době ho vedl schopný a obětavý organizátor Miloš Malec. Ten mě nalákal, abych přišel jako cvičitel druhé třídy, který bude zaškolovat nováčky. A to funguje dodnes – VŠAK na podzim pořádá horoškolu pro adepty a někteří z nich vydrží i dál.

Jezdíš s nimi stále na oddílové akce. Co máš rád na společnosti mladých lezců?
Za prvé, i při té časové nouzi je zásadně potřeba ject alespoň jednou ročně do Tater. A za druhé těch cvičitelů moc není, takže se každý zkušený hodí. Já jsem ale o svoji instruktorskou legitimaci přišel, když probíhalo doškolení. A to vlastní neschopností. Přišel tam Zoban (Radek Lienerth, pozn. aut.) a říká: „Dej mi legitimaci,“ a už mi ji nevrátil. (směje se) Moje neschopnost se projevila při poskytování první pomoci – já na tyhle doktorské věci nejsem.

Pak jsem měl trapnou scénu, kdy jsme se Zobanem krátce vylezli do ledového terénu v Alpách. Měl jsem začít traverzovat, ale nedařilo se mi vycvaknout karabinu, protože ta instruktorská bunda dělala vypoulené břicho – byla na tlustší postavu… A já nevěděl, kde ta karabina je… Tak jsem ji hledal pod tou bundou v lezecké pozici na předních hrotech maček. „Co tam blbneš? Proč nelezeš?“ divil se Zoban. Takovýhle trapasy, no…

„I při té časové nouzi je zásadně potřeba ject alespoň jednou ročně do Tater.“

Jaký byl tvůj nejoblíbenější spolulezec?
No, když nebudeme počítat Evičku, tak Milan Doubner. („Já jsem nebyla moc spolulezec,“ vstupuje do hovoru manželka Eva, pozn. aut.) To víš, že jo. Kdybychom vyjmenovali, co jsi všechno vylezla, bylo by to na dlouho.

Na co společně třeba rádi vzpomínáte?
„Chlumova“ na Taktovku – sedm bé. (Dnes VIIc, pozn. aut.) To jsme šli jako sehraná dvojka. Překonal jsem ty boule doleva na hranu k nějakému asi druhému kruhu. Pak Eva dolezla ke mně a plynule pokračovala nahoru. Potom zase já a potom zase ona. Tehdy to byla těžká cesta ve Skaláku. („Já jsem se naštěstí moc nebála, ale ta Taktovka byla těžká, to jo,“ vzpomíná Eva, pozn. aut.) Lezli jsme spolu také třeba „Jeschkeho stěnu“ (VII) na Kápla. Vysmrkla sama i „Údolní“ (VI) na Sfingu – smyčky nedávala, protože se jí to zdálo lehké. No, ale co udělala na Měsíční věži v Příhrazech, to je hodné zaznamenání do nějakých análů – zdrojů neštěstí… („Vůbec nevím, co jsem tam udělala,“ pozn. Eva)

Jestli znáš tu údolní cestu („Maškova“ VIIb, pozn. aut), tak tam od druhého kruhu traverzuješ přes celou stěnu doprava k pravé hraně věže a žádný další kruh už tam není… Tak jsem to vylezl na vrchol a volám dolů: „Zruš jištění!“ Dobral jsem lano a ohlížel jsem se, kde udělám štand… A najednou se z té pravé horní hrany ozvalo: „Dober, já chci lézt dál!“ A já jsem v tu chvíli ještě nebyl zajištěný! Takže se stala hrubá chyba – dáma nečekala na povel „jistím“, a když se jí napnulo lano, tak se odcvakla od posledního kruhu a začala lézt. To byl jeden z velice špatných zážitků… Ještě, že to dobře dopadlo. Měli jsme oba namále. (Eva: „To už bych si ani nevzpomněla. Dáte si polívku?“ Jura: „Dobročinnosti se meze nekladou.“ pozn. aut.)

HUDEBNÍ VSUVKA

Chodil jsi jako malý někam na nauku?
Ve škole jsme měli povinný zpěv a potom přišel gympl, nám bylo 15 let, každý jsme drželi v rukou to dřevo a přišel rock’n’roll. Konjunkce tohohle dění vedla k tomu, že jsme založili školní bigbeatovou skupinu a mlátili jsme do toho jako „malý, velký i pitomý“, jak se zpívá dneska. Měli jsme pár vystoupení – třeba na maturitním plese v Lucerně. Nikdo z nás neuměl noty, tak jsme všechno odposlouchali a chodili jsme na skupinu Sputnici. Měl jsem od nich dvě cédéčka, ale jedno se mi ztratilo.

Co tvůj zpěvník?
Ten je hotový, ale teď je problém jeho distribuce. Je možné ho nalistovat na libovolné stránce a opřít o půllitr. A písmo je velké, aby to mohli zpívat i starci.

UKÁZKA ZE ZPĚVNÍKU

Smyčka spadla, smyčka spadla,
kdopak nám to zajistí,
v ruce držím malou škrabku a tuhne mi zápěstí.

Zavoláme na Arnolda,
ten nám cestu vyvede,
dá toho čtyři kruhy,
a bude to devět bé.

Namakáme na překližce,
tu devítku přelezem,
když nebude pámbu doma,
tak tam třeba nespadnem!

(„To je pro děti, musí se jim šroubovat ten horolezeckej islám do palice už od kolébky,“ pozn. Jura)


Jaká je tvoje srdcovka?
Těch bude víc, ale líbí se mi skladba nazvaná 1968. Ta je první z těch sametových. (Zpěvník je k nahlédnutí v knihovničce U Tošováka. Pár výtisku ještě zbylo doma Špicálovi, [email protected], pozn. aut.)

NA KAVKAZ S ČEDOKEM

Co tvoje prvovýstupy v Tatrách?
Mám jich pět.

Který je nejtěžší?
Slavkovská galéria, to je maso. Ten prvovýstup myslím ještě nemá opakování. Vždycky když jsme na Zbojandě, tak tam hraju „horolezce veterána“ a hecuju mladé, ať si to dají. (Pravděpodobně „Diagonální cesta“, 6+, A1, původně V, A2, 27. 2. 1977, J. Šplíchal, K. Benedikt, P. Šťastný. První přelez P. Jackovič v roce 2001, pozn. aut.) Jinak „horolezec veterán“ se vyznačuje tím, že z rozervanýho plecňáku mu trčí pár rezatých skob a už dávno neleze. Jen sedí na chatě u píva, a když má dobrou náladu, tak jde k oknu a ukazuje kamarádům, co všechno vylezl.

Na Kavkaz jsi jezdil?
Měli jsme tu plné noviny a rozhlas, jací jsou Rusové a sověti přátelé, ale dostat se na Kavkaz a do Alp bylo za normalizace stejně obtížné. Na Kavkaz neradi někoho pouštěli, aby tam nezanášel západní ideologické myšlenky. Byli jsme tam s Evou v roce 1973 po stopách klasického vývoje: Divoká Šárka > Hrubá Skála > Tatry > Kavkaz. Tam se člověk dostával tak, že musel mít nějakou družbu. Předseda jejich oddílu musel zajít na správu pasů a víz, kde získal bumážku, že tihle a tihle lidi mohou jet do sojuzu. Ale to se podařilo málokomu.

My jsme si cestu zařídili jako 14denní automobilový zájezd Čedoku přes ruská města, ale během pobytu jsme se zdejchli. Ubytovali jsme se v hotelu Dombaj v centru západního Kavkazu, kde roste spousta krásné vegetace. Eva za námi přiletěla přes město Miněralnyje Vody, udělali jsme aklimatizační výstup na Sofrudžu (3 782 m n. m.), abychom poznali sluníčko a pitný režim, a pak jsme se vypravili na Velký Dombaj (4046 m n. m.), kde jsme se pokusili o traverz vrcholu. S parťákem Benem jsme to přeběhli za dva dny. Naši další kamarádi tam, chudáci, strávili čtyři dny a zažili i bouřku. Šli jsme jim pak naproti. Takže důstojná túra. Pak jsme se ještě přesunuli do Těrskolu, přespali na Prijutu 11 (chata u lanovky cca ve 4000 m n. m.), ve tři jsme vstali a v devět hodin jsme byli s Evou nahoře (na Elbrusu 5621 m n. m., pozn. aut.). Je z toho krásná fotka – za námi Bezingská stěna, vrcholy Dychtau, Koštan-Tau…

Pak jsem byl na Kavkaze ještě z Gruzie, v rámci výměnného pobytu s oddílem mladých skálolezců z Tbilisi, což zorganizoval Miloš Malec. Ti Gruzínci se vyznačovali tím, že měli takové galoše a lezli natolik rychle, že ten druhý je dobíral jenom rukama, aby to stíhal. Na to jsme teda čuměli. Pak přijeli k nám na písek, kde jsme je ve Skaláku vzali na slavný Bažináč. Tam vždycky horolezci, když šli okolo a měli trochu času, odjakživa pěstovali něco, čemu se pak později začalo říkat „bouldrování“. A já tam viděl, jak ta gruzínská nahnědlá opice překráčela sedmičku jako nic. (směje se) Kdežto my jsme to nemohli vylízt. U Gruzínců jsme pak vylezli nějakou lehkou cestou na Jižní Ušbu. (4710 m n. m., pozn. aut.)

JORASSES S BOBEM

Co jsem se dočetl, tak nejvíce sis asi hrábl na dno svých sil v severní stěně Grandes Jorasses…
Ano, to byl můj nejtěžší výstup. (cesta „Gousseault-Desmaison“ 6a, A1/A2, 1200 m, pozn. aut.) Cesta má pohnutou historii v tom, že to lezli asi 11 dní v zimě a nahoře je museli zachraňovat. (Více tady, pozn. aut.) My jsme v tom posledním bivaku pod vrškem našli viset duralovou lahev na suchý líh. Samozřejmě, Čecháček to tam nenechá, takže to mám doma. První opakování dělali nějací Angláni a my jsme šli s Bobem Mrózkem jako druzí.

Dostali jsme se do Chamonix v červenci 1979 a povídám: „Ráno pojedeme první električkou.“ A Bob povídá: „Houby, jdeme teď pěšky, abychom se rozchodili.“ (směje se) Tak jsme vydusali na Montenvers, kde byl první bivak. Druhý den jsme ve vedru přeplazili Mer de Glace až pod nástup. Zabivakovali jsme vlevo od Cassinova pilíře, zamíchal jsem rozpustnou kaši a zalezl do spacáku. Najednou jsem ale tu kaši musel jít vyklopit ven, jak mi bylo blbě. Pak následovala skalní půlka stěny, kde jsme udělali dva bivaky. V ledové části stěny jsme udělali třetí bivak. Mimochodem, Mrózka jsem obdivoval, jak lezl. Ten prostě jednou zasekl mačku dva milimetry svými hroty a šel dál. Kdežto normální lezec to různě zkouší, jestli mu to drží. (směje se) Byl to obdivuhodný ledový lezec… Dolezli jsme na vršek a ještě jsme stihli za světla kousek sestoupit.

Na výstup jsme si vzali dvě bombičky plynu, které už jsme dávno vypotřebovali. Takže jako poslední večeři páně jsem na zbytku svíčky rozpustil několik zbylých bonbónů a měli jsme aspoň energii a vodu. Ráno jsme pak s vyplazeným jazykem scházeli dolů na chatu, kde nám kuchař udělal špagety ála Boccalette (název chaty, pozn. aut.), které od té doby dělám. Hodí se na rozpálený olej, získají takovou kůrčičku a na to sejra. Tak jsme to snědli a říkáme: „My máme pořád hlad, my už tejden lezeme.“ Šel tedy ještě pro nějakou konzervu a divil se, co je to za hladové lidi. Další sestup byl dost ošklivý – prašná jižní stráň a tunelem zpátky se musíš prostopovat. Takže to byl sedmý den na túře – šest bivaků. Obtížnost ED+, šestkové skalní lezení… Důrazná stěna…

__________