„Stůl plný pře­ži­vších pobu­dů po lezec­kém dni hned poznáš – ruce máva­jí nad hla­vou, žáby a ropu­chy sté­na­jí v ote­vře­ných spá­rách, klí­če vyjíž­dě­jí, hodi­ny nejdou pro­vá­zat, bór­ky ne a ne se kous­nout…“ popi­su­je kla­sic­ký večer u Tošo­vá­ka Hon­za „Tatuš“ Žwak, vrch­ní hudeb­ník a pod­stat­ná sou­část adr­špaš­ské­ho kul­tur­ní­ho živo­ta. „Všich­ni vyt­le­me­ní, jak se kdekdo málem zabil, půl­li­t­ry cin­ka­jí…“

U ved­lej­ší­ho sto­lu veče­ří rodin­ka nor­mál­ních lidí. Zpr­vu jen tak poslou­cha­jí, pak i pozo­ru­jí, a když už je zvě­da­vost sil­něj­ší než ostych, hla­va rodi­ny se zve­dá a při­chá­zí se zeptat: „Pro­sím vás, jak je to mož­né – vy jste Češi, my jsme taky Češi, a při­tom vám vůbec nero­zu­mí­me?“

A tak je to tady neu­stá­le. Přes den nara­zíš na sku­pi­ny turis­tů, ale v pod­ve­čer odkry­je hos­ti­nec U Tošo­vá­ka svou pra­vou tvář. Lez­ci ze skal už sba­li­li veš­ke­ré caj­ky a při­chá­zí do hos­po­dy na zaslou­že­nou Polič­ku a pavli­šov. Za pípou sto­jí roze­smá­té hol­ky nebo sám pro­voz­ní Jir­ka „Blboň“ Nešpor a hos­po­dou se nesou útrž­ky neu­vě­ři­tel­ných his­to­rek. Cel­ko­vou atmo­sfé­ru lezec­ké hos­po­dy dotvá­ře­jí fot­ky ze skal na stě­nách, sta­ré lezeč­ky na stro­pě nebo tře­ba vel­ký dře­vě­ný med­věd se smyč­ka­mi přes rame­no.

Prv­ní zmín­ka o hos­tin­ci pochá­zí už z roku 1867, kdy zde jis­tý řez­ník Franz Wit­twer pro­vo­zo­val mas­né krá­my a výčep. Od té doby vystří­dal hos­ti­nec vše­mož­né podo­by a něko­lik maji­te­lů. Název „U Tošo­vá­ka“ zís­kal v době, kdy byl pro­vo­zo­ván man­že­li Tošov­ský­mi. Ten­krát hos­ti­nec vypa­dal úpl­ně jinak, než jak jej zná­me dnes.

O sou­čas­nou podo­bu se posta­ral jeden z nedáv­ných hos­tin­ských, jis­tý Láďa Drda. Ten loká­lu vde­chl oso­bi­tý ráz a dodnes na něj míst­ní vzpo­mí­na­jí. „To jsme u Tošo­vá­ka zase jed­nou sla­vi­li Sil­vest­ra. A Láďa tu pořád pobí­hal v pra­cov­ních mon­ter­kách. Tak mu říká­me: ‘Láďo, je Sil­vestr. Běž se pře­vléct a pojď s náma sla­vit.’ Tak se Láďa pře­vlí­kl do oble­ku a šel s náma tan­co­vat. Pár minut před půl­no­cí se najed­nou ská­cel k zemi a už jsme ho nepro­bu­di­li,“ vzpo­mí­ná sou­čas­ný pro­voz­ní Jir­ka. Od té doby to bylo s hos­pod­ský­mi dost pro­měn­li­vé, až nako­nec zůsta­la hos­po­da na něja­ký čas zavře­ná. Před pěti lety se jí ujal Jir­ka a Tošo­vák se opět stal cen­t­rem lezec­ké­ho živo­ta a divo­kých večír­ků.

Tošo­vák láká své hos­ty na nej­růz­něj­ší spe­ci­a­li­ty z čes­ké kuchy­ně. Neo­če­ká­vej gastro výstřel­ky pod­le nej­no­věj­ších tren­dů. Na své si při­jdou milov­ní­ci peče­ných kach­ních ste­hen, kned­lí­ků s uze­ným, sma­žá­ku či vep­řo­vé­ho kole­na. Na čepu vždy najdeš vychla­ze­nou Polič­ku, Plzeň a na vyžá­dá­ní od Jir­ky dosta­neš i prvotříd­ní pálen­ku. Posled­ních pár sezón je vel­kým hitem mra­zák s nanu­ky. Sám hos­pod­ský Jir­ka jim dělá skvě­lou rekla­mu pokaž­dé, když si kolem půl­no­ci sed­ne s nanu­kem do křes­la ke krbu a se spo­ko­je­ným úsmě­vem pozo­ru­je dění.

Hlav­ní sezó­na Tošo­vá­ka trvá od květ­na do září. Přes léto bývá pro­blém najít během obě­da mís­to k seze­ní. Večer je hos­po­da tak­též plná, ale to večír­kům na jejich kva­li­tě neu­bí­rá. Kaž­dý týden (nehle­dě na roč­ní obdo­bí) pro­bí­há neděl­ní schůze adr­špaš­ských míst­ňá­ků a kaž­dý den má sku­pi­na míst­ních vyhra­ze­ný vlast­ní stůl napro­ti výče­pu, za kte­rý jim od 17. hodi­ny radě­ji nese­dej. Zim­ní měsí­ce jsou mno­hem poklid­něj­ší. Množ­ství turis­tů se radi­kál­ně sní­ží, ale hos­po­da neza­ví­rá. Oheň praská v krbu a atmo­sfé­ra je znač­ně komor­ní. Aby ne, přes zimu tady potkáš to nej­pev­něj­ší adr­špaš­ské jádro, kte­ré se vejde ke dvě­ma sto­lům.

Tošo­vák je beze­spo­ru mís­tem netra­dič­ních zážit­ků. Když se večí­rek roz­je­de ve vel­kém sty­lu, vytáh­ne se skle­ně­ná bota plná alko­ho­lu, kte­rá kolu­je mezi hos­ty a tím zpe­če­tí osud mno­hých nešťast­ní­ků. Něko­li­krát za léto se roz­pou­tá hudeb­ní večí­rek. To pak celou hos­po­dou zní kla­vír, kyta­ry, hous­le nebo tře­ba trub­ka, a dokud se hra­je, tak Jir­ka neza­vře. A když je řeč o večí­r­cích, byl by hřích nezmí­nit snad nej­zná­měj­ší tošo­vác­kou tra­di­ci – pře­lé­zá­ní trá­mu. Pra­vi­dla jsou jas­ná: vysko­čit z pod­la­hy na trám a pře­lézt ho. Nezní to až tak slo­ži­tě. Pro­blém ovšem při­chá­zí ve chví­li, kdy má dotyč­ný pře­lé­za­jí­cí pří­liš širo­ký hrud­ník. To se pak musí vymýš­let nej­růz­něj­ší tak­ti­ky, jak ten­to han­di­cap vyře­šit.

Poznám­ka na konec: Posled­ní, dosud nezdo­la­nou výzvou, je shyb na vstup­ních futrech. Kdo ho udě­lá, ten má u hos­pod­ské­ho zajiš­tě­nou spe­ci­ál­ní výhru. Zatím se žád­ný nato­lik zdat­ný shy­bař nena­šel, a tak sli­bo­va­ná výhra čeká… Tře­ba to koneč­ně pad­ne v letoš­ní adr­špaš­ské sezó­ně.

A malá čte­nář­ská sou­těž: V Ádru exis­tu­je čtyř­ka z deva­de­sá­tých let s krás­ným názvem „Tošo­vák je naše máma“ (v prů­vod­ci není) a zřej­mě ješ­tě nemá opa­ko­vá­ní. Kdo ji obje­ví a vyle­ze, toho zve Hon­za „Tatuš“ Žwak na pivo a paná­ka. Dej mu vědět na [email protected]. (Aktu­a­li­za­ce pro­si­nec 2022: Sou­těž byla ukon­če­na. Vyhrál Voj­ta Při­byl a Kája Jelín­ko­vá, pozn. red.)

Indi­cie:

• věž z prv­ní­ho dílu Ciká­no­va prů­vod­ce
• leze­ní povo­le­no od čer­ven­ce
• na celé věži je jen jeden stě­no­vý kruh
• na věž nemá žád­nou ces­tu Cikán, Mocek ani Rusý (lez­ci z malo­va­ných por­trétů v Tošo­vá­ko­vi)

TŘI REFERENCE OD LEZECKÉHO LIDU

David
Když se zrov­na nele­ze, tak je Tošo­vák středo­bod vše­ho. Je to hos­po­da, jak má být. Nena­jdeš tu skvost­nou kávu z pro­fe­si­o­nál­ní­ho ital­ské­ho kávo­va­ru nebo neu­stá­le se obmě­ňu­jí­cí jídel­ní­ček s názvy pokr­mů, u kte­rých si nejsi jis­tý, co jsou zač ani poté, co si pře­čteš seznam aler­ge­nů. To by jen zdr­žo­va­lo obslu­hu od toho hlav­ní­ho – noše­ní Polič­ky (pří­pad­ně Plz­ně), jídel­ních kla­sik (jako tře­ba kach­ny s čer­ve­ným zelím a kar­lo­var­ským kned­lí­kem) a klá­bo­se­ním s lez­ci. Nezříd­ka si zde uži­ješ živou hud­bu, potkáš lezec­ké legen­dy nebo sle­du­ješ, jak se někdo pokou­ší pro­lézt nad trá­mem u med­vě­da. Pros­tě veče­ry snů. Nena­šel jsem dru­hou, srd­ci tak blíz­kou hos­po­du, kam bych se tak rád vra­cel.

Tatuš
Jak bych mohl objek­tiv­ně zhod­no­tit Tošo­vá­ka? Mís­to, kde jsem pro­se­děl u sto­lu a za piá­nem veče­ry, a kde jsem potkal VŠECHNY, bez nichž si neu­mím Ádr před­sta­vit. Obzvláš­tě nyní, kdy je hos­po­da v nej­lep­ší for­mě, co pama­tu­ji. Věč­ně přá­tel­ský Jir­ka s nanu­kem, s nímž smlou­váš kaž­dou dese­ti­ko­ru­nu dýš­ka, děv­ča­ta za barem, co se neo­kou­ka­jí, stůl pro Míst­ní Demen­ty s celou sesta­vou, pro­lej­zá­ní trá­mu, stě­ho­vá­ní a váže­ní med­vě­da, Mates a jeho Maxi­pes Fík, pivo z boty, medo­vi­na z bažan­tu, Sil­vestr o den dří­ve a vlast­ně kaž­dý víkend a čas­to i všed­ní den… Tak takhle to mám já. Těž­ko popsat poci­ty, když se zas a zno­vu blí­žím ke dve­řím a beru za kli­ku. „Na srd­ce nekle­pej – pojď rov­nou dál.“

Ond­ra
Tošo­vák je srd­cov­ka. Kla­sic­ká hos­po­da, kte­rá tě nezkla­me. Sta­bil­ní jídel­ní lís­tek a dob­rý pivo. Tak­že víš, do čeho jdeš. Když se chceš tro­chu zpra­sit, tak jsou sma­žák nebo pavli­šov jas­ná vol­ba! Přes den tady sice potkáš pol­ské rodin­ky turis­tů, ale večer to tady pat­ří lez­cům. V sezó­ně je tady nar­vá­no sko­ro kaž­dý den a málo­kdy zůsta­ne piá­no netknu­té. Tady zapi­ješ to, žes pře­žil ve zdra­ví dal­ší den v Ádru. Tady se dozvíš, jaké ces­ty jsou zrov­na v kur­zu a kam jde jaká smyč­ka. A když budeš mít štěs­tí (a odva­hu), tak se můžeš těch pánů, co jsou napsa­ní v prů­vod­ci u kaž­dé dru­hé ces­ty, zeptat, proč tam neda­li o kruh víc.

TVRDÁ DATA

Nej­bliž­ší skal­ní objekt:
288 met­rů vzduš­nou čarou

Mož­nost zapůj­če­ní, či zakou­pe­ní lezec­ké­ho prů­vod­ce:
Zapůj­če­ní ano. Zakou­pe­ní nové­ho snad brzy.

Fle­xi­bil­ní ote­ví­ra­cí a zaví­ra­cí doba:
Ano (ofi­ci­ál­ně od 12 h do 21 h, ale zále­ží na kva­li­tě veče­ra)

Ceno­vá dostup­nost nej­žá­da­něj­ších komo­dit:
Polič­ka 35 Kč,
Plzeň 50 Kč,
Polív­ka 55 Kč,
Hlav­ní jíd­la 140–200 Kč

Lezec­ké fot­ky na zdi / Lezec­ká lite­ra­tu­ra vol­ně k pro­hlí­že­ní:
***** (max počet hvěz­di­ček = 5)

Mož­nost přespá­ní:
Ano, po domluvě.

Ostat­ní:
K dis­po­zi­ci jsou ote­vře­né zácho­dy. V kasič­ce můžeš nechat dob­ro­vol­ný pří­spě­vek za par­ko­vá­ní. Kdo má doma sta­ré lezec­ké caj­ky, ať klid­ně při­ne­se – pou­ži­jí se jako výzdo­ba hos­po­dy.

Aktu­ál­ní infor­ma­ce a webov­ky:
face­boo­ko­vá strán­ka

______________________________

V tom­to seri­á­lu eMon­ta­ny bychom rádi před­sta­vi­li hos­po­dy, kte­ré si v Čes­ku zaslou­ží pří­vlas­tek „lezec­ké“. For­mou toho­to cyk­lu chce­me těm­to „našim mís­tům“ podě­ko­vat, že se do nich může­me po svých výko­nech ve ska­lách bez­peč­ně sta­ho­vat. Drž­te se!

Záro­veň trvá naše malá sou­těž – kdo jako prv­ní dodá důka­zy (fot­ky nebo účten­ky), že od začát­ku roku 2022 navští­vil mini­mál­ně pět lezec­kých hos­pod v Čes­ku, dosta­ne od eMon­ta­ny její příští kalen­dář. Piš na [email protected].