„Stůl plný přeživších pobudů po lezeckém dni hned poznáš – ruce mávají nad hlavou, žáby a ropuchy sténají v otevřených spárách, klíče vyjíždějí, hodiny nejdou provázat, bórky ne a ne se kousnout…“ popisuje klasický večer u Tošováka Honza „Tatuš“ Žwak, vrchní hudebník a podstatná součást adršpašského kulturního života. „Všichni vytlemení, jak se kdekdo málem zabil, půllitry cinkají…“

U vedlejšího stolu večeří rodinka normálních lidí. Zprvu jen tak poslouchají, pak i pozorují, a když už je zvědavost silnější než ostych, hlava rodiny se zvedá a přichází se zeptat: „Prosím vás, jak je to možné – vy jste Češi, my jsme taky Češi, a přitom vám vůbec nerozumíme?“

A tak je to tady neustále. Přes den narazíš na skupiny turistů, ale v podvečer odkryje hostinec U Tošováka svou pravou tvář. Lezci ze skal už sbalili veškeré cajky a přichází do hospody na zaslouženou Poličku a pavlišov. Za pípou stojí rozesmáté holky nebo sám provozní Jirka „Blboň“ Nešpor a hospodou se nesou útržky neuvěřitelných historek. Celkovou atmosféru lezecké hospody dotvářejí fotky ze skal na stěnách, staré lezečky na stropě nebo třeba velký dřevěný medvěd se smyčkami přes rameno.

První zmínka o hostinci pochází už z roku 1867, kdy zde jistý řezník Franz Wittwer provozoval masné krámy a výčep. Od té doby vystřídal hostinec všemožné podoby a několik majitelů. Název „U Tošováka“ získal v době, kdy byl provozován manželi Tošovskými. Tenkrát hostinec vypadal úplně jinak, než jak jej známe dnes.

O současnou podobu se postaral jeden z nedávných hostinských, jistý Láďa Drda. Ten lokálu vdechl osobitý ráz a dodnes na něj místní vzpomínají. „To jsme u Tošováka zase jednou slavili Silvestra. A Láďa tu pořád pobíhal v pracovních monterkách. Tak mu říkáme: ‘Láďo, je Silvestr. Běž se převléct a pojď s náma slavit.’ Tak se Láďa převlíkl do obleku a šel s náma tancovat. Pár minut před půlnocí se najednou skácel k zemi a už jsme ho neprobudili,“ vzpomíná současný provozní Jirka. Od té doby to bylo s hospodskými dost proměnlivé, až nakonec zůstala hospoda na nějaký čas zavřená. Před pěti lety se jí ujal Jirka a Tošovák se opět stal centrem lezeckého života a divokých večírků.

Tošovák láká své hosty na nejrůznější speciality z české kuchyně. Neočekávej gastro výstřelky podle nejnovějších trendů. Na své si přijdou milovníci pečených kachních stehen, knedlíků s uzeným, smažáku či vepřového kolena. Na čepu vždy najdeš vychlazenou Poličku, Plzeň a na vyžádání od Jirky dostaneš i prvotřídní pálenku. Posledních pár sezón je velkým hitem mrazák s nanuky. Sám hospodský Jirka jim dělá skvělou reklamu pokaždé, když si kolem půlnoci sedne s nanukem do křesla ke krbu a se spokojeným úsměvem pozoruje dění.

Hlavní sezóna Tošováka trvá od května do září. Přes léto bývá problém najít během oběda místo k sezení. Večer je hospoda taktéž plná, ale to večírkům na jejich kvalitě neubírá. Každý týden (nehledě na roční období) probíhá nedělní schůze adršpašských místňáků a každý den má skupina místních vyhrazený vlastní stůl naproti výčepu, za který jim od 17. hodiny raději nesedej. Zimní měsíce jsou mnohem poklidnější. Množství turistů se radikálně sníží, ale hospoda nezavírá. Oheň praská v krbu a atmosféra je značně komorní. Aby ne, přes zimu tady potkáš to nejpevnější adršpašské jádro, které se vejde ke dvěma stolům.

Tošovák je bezesporu místem netradičních zážitků. Když se večírek rozjede ve velkém stylu, vytáhne se skleněná bota plná alkoholu, která koluje mezi hosty a tím zpečetí osud mnohých nešťastníků. Několikrát za léto se rozpoutá hudební večírek. To pak celou hospodou zní klavír, kytary, housle nebo třeba trubka, a dokud se hraje, tak Jirka nezavře. A když je řeč o večírcích, byl by hřích nezmínit snad nejznámější tošováckou tradici – přelézání trámu. Pravidla jsou jasná: vyskočit z podlahy na trám a přelézt ho. Nezní to až tak složitě. Problém ovšem přichází ve chvíli, kdy má dotyčný přelézající příliš široký hrudník. To se pak musí vymýšlet nejrůznější taktiky, jak tento handicap vyřešit.

Poznámka na konec: Poslední, dosud nezdolanou výzvou, je shyb na vstupních futrech. Kdo ho udělá, ten má u hospodského zajištěnou speciální výhru. Zatím se žádný natolik zdatný shybař nenašel, a tak slibovaná výhra čeká… Třeba to konečně padne v letošní adršpašské sezóně.

A malá čtenářská soutěž: V Ádru existuje čtyřka z devadesátých let s krásným názvem „Tošovák je naše máma“ (v průvodci není) a zřejmě ještě nemá opakování. Kdo ji objeví a vyleze, toho zve Honza „Tatuš“ Žwak na pivo a panáka. Dej mu vědět na [email protected]. (Aktualizace prosinec 2022: Soutěž byla ukončena. Vyhrál Vojta Přibyl a Kája Jelínková, pozn. red.)

Indicie:

• věž z prvního dílu Cikánova průvodce
• lezení povoleno od července
• na celé věži je jen jeden stěnový kruh
• na věž nemá žádnou cestu Cikán, Mocek ani Rusý (lezci z malovaných portrétů v Tošovákovi)

TŘI REFERENCE OD LEZECKÉHO LIDU

David
Když se zrovna neleze, tak je Tošovák středobod všeho. Je to hospoda, jak má být. Nenajdeš tu skvostnou kávu z profesionálního italského kávovaru nebo neustále se obměňující jídelníček s názvy pokrmů, u kterých si nejsi jistý, co jsou zač ani poté, co si přečteš seznam alergenů. To by jen zdržovalo obsluhu od toho hlavního – nošení Poličky (případně Plzně), jídelních klasik (jako třeba kachny s červeným zelím a karlovarským knedlíkem) a klábosením s lezci. Nezřídka si zde užiješ živou hudbu, potkáš lezecké legendy nebo sleduješ, jak se někdo pokouší prolézt nad trámem u medvěda. Prostě večery snů. Nenašel jsem druhou, srdci tak blízkou hospodu, kam bych se tak rád vracel.

Tatuš
Jak bych mohl objektivně zhodnotit Tošováka? Místo, kde jsem proseděl u stolu a za piánem večery, a kde jsem potkal VŠECHNY, bez nichž si neumím Ádr představit. Obzvláště nyní, kdy je hospoda v nejlepší formě, co pamatuji. Věčně přátelský Jirka s nanukem, s nímž smlouváš každou desetikorunu dýška, děvčata za barem, co se neokoukají, stůl pro Místní Dementy s celou sestavou, prolejzání trámu, stěhování a vážení medvěda, Mates a jeho Maxipes Fík, pivo z boty, medovina z bažantu, Silvestr o den dříve a vlastně každý víkend a často i všední den… Tak takhle to mám já. Těžko popsat pocity, když se zas a znovu blížím ke dveřím a beru za kliku. „Na srdce neklepej – pojď rovnou dál.“

Ondra
Tošovák je srdcovka. Klasická hospoda, která tě nezklame. Stabilní jídelní lístek a dobrý pivo. Takže víš, do čeho jdeš. Když se chceš trochu zprasit, tak jsou smažák nebo pavlišov jasná volba! Přes den tady sice potkáš polské rodinky turistů, ale večer to tady patří lezcům. V sezóně je tady narváno skoro každý den a málokdy zůstane piáno netknuté. Tady zapiješ to, žes přežil ve zdraví další den v Ádru. Tady se dozvíš, jaké cesty jsou zrovna v kurzu a kam jde jaká smyčka. A když budeš mít štěstí (a odvahu), tak se můžeš těch pánů, co jsou napsaní v průvodci u každé druhé cesty, zeptat, proč tam nedali o kruh víc.

TVRDÁ DATA

Nejbližší skalní objekt:
288 metrů vzdušnou čarou

Možnost zapůjčení, či zakoupení lezeckého průvodce:
Zapůjčení ano. Zakoupení nového snad brzy.

Flexibilní otevírací a zavírací doba:
Ano (oficiálně od 12 h do 21 h, ale záleží na kvalitě večera)

Cenová dostupnost nejžádanějších komodit:
Polička 35 Kč,
Plzeň 50 Kč,
Polívka 55 Kč,
Hlavní jídla 140–200 Kč

Lezecké fotky na zdi / Lezecká literatura volně k prohlížení:
***** (max počet hvězdiček = 5)

Možnost přespání:
Ano, po domluvě.

Ostatní:
K dispozici jsou otevřené záchody. V kasičce můžeš nechat dobrovolný příspěvek za parkování. Kdo má doma staré lezecké cajky, ať klidně přinese – použijí se jako výzdoba hospody.

Aktuální informace a webovky:
facebooková stránka

______________________________

V tomto seriálu eMontany bychom rádi představili hospody, které si v Česku zaslouží přívlastek „lezecké“. Formou tohoto cyklu chceme těmto „našim místům“ poděkovat, že se do nich můžeme po svých výkonech ve skalách bezpečně stahovat. Držte se!

Zároveň do odvolání trvá naše malá čtenářská soutěž – kdo jako první dodá selfíčka z minimálně pěti lezeckých hospod v Česku, dostane od eMontany její příští kalendář. Piš na [email protected].