MARC A MIKI. SYMPAŤÁCI ROKU 2023

Nestíhačka – to znáš. V životě i ve skalách. Ještě by šlo jeden pokus pohrotit, ale den se chýlí ke konci – už je špatně vidět, nebo je potřeba stihnout vlak domů. No nic, projekt zůstane pro dnešek rozdělaný. Cítíš však, že na to máš a že to brzy pošleš, a tak v cestě necháš viset expresky a budeš doufat, že tudy nebudou slaňovat žádní sběrači kovů. Však se za pár dní vrátíš.

Katalánští lezci Marc Subirana a Miquel „Miki“ Mas to udělali stejně – budík je zastihl teprve v půlce kilometrové stěny, když bylo potřeba se vrátit, aby stihli letadlo domů. Co teď? Se svým prvovýstupem na pákistánský Latok Thumb (6380 m n. m.) cítili takové sepětí, že se dlouho nerozmýšleli a rovnou provedli závaznou rezervaci na další rok. „Booking confirmed“ – ve stěně si schovali většinu matroše včetně tři a půl sady frendů, dvoumístné portaledge, 400 metrů lan, vakuovaného jídla… Odjeli s vidinou návratu v dalším roce a pověsili tam poklad za nějakých 200 000 korun, který na místě přečkal tuhou karákóramskou zimu.

V roce 2023 svůj prváč dokončili, a získali tak čestný titul Sympaťáci roku. O co jde? Společně s Martinem Stolárikem z tištěné Montany pravidelně vybíráme horský výkon za uplynulý rok, který nás zaujme svojí jiskrou a přístupem. Jde nám o počiny s čistou motivací, bez velkého mediálního humbuku, v malém týmu a alpském stylu. Za loňský rok jsme vybrali Marca a Mikiho. Napodruhé vyrazili do stěny skutečně nalehko – všechno tam na ně čekalo a sázka na jednu kartu se klukům vyplatila. Rozdělaný prvovýstup Atracció Instintiva (7a, 1100 m, A2+, M5, TOPO jednotlivých délek) se dvojici tentokrát povedlo dokončit v termínu.

BUĎ PŘIPRAVEN

K rozhovoru jsme si sedli s Marcem Subrianou, který leze přes 20 let a začal s tím v Katalánsku, kde má lezec kromě sportovek také spoustu možností, jak přičichnout k bigwallovému lezení. Velké stěny se tyčí třeba v Pyrenejích, v oblasti Montrebei (hranice s Aragonem, pozn. aut.) nebo ve slepencovém Montserratu. Ve zmíněných oblastech Marc získával své první zkušenosti, které už stihl prodat v pěti cestách na El Capa. Pokus dával také v South African route (7b+, 1200 m) na centrální věž z Torres del Paine (2460 m n. m.) v Patagonii.

Čtyři roky zpátky mu dlouholetý parťák Miki navrhl, že by měli zkusit Latok Thumb – respektive vrchol, který tou dobou neměl jméno. Marcovi se ale v roce 2020 zdálo, že ještě nejsou na podobný podnik připraveni.

Měli sice dost bigwallových zkušeností, ale nevěděli, jak na ně bude působit nadmořská výška nad pět tisíc metrů. Rozhodli se tedy zkusit známou cestu od Wolfganga Güllicha, Milana Sýkory, Christopha Stieglera a Kurta Alberta: Ethernal Flame (7c+, 650 m) na Nameless Trango Tower (5240 m n. m.) v Pákistánu – dát si ji jakožto tréninkovou záležitost. O volný přelez jim nešlo. Řekli si, že když to půjde dobře, tak další rok zkusí Mikiho Latok. (O prvovýstupu hlavní stěnou Latoku II jsme psali v roce 2016 v rozhovoru s Alexem Huberem, více tady, pozn. aut.)

A šlo to dobře?
Ano, na Nameless Trango jsme vylezli úspěšně. I přes šestidenní periodu špatného počasí, kterou jsme strávili na „Sun Terrace“ (bivakovací police zhruba v jedné třetině hlavní stěny, pozn. aut.). Cítili jsme tedy, že jsme připraveni na něco většího.

Jak velká expedice to nakonec v roce 2022 byla? Třeba co do počtu nosičů, kteří s vámi vyrazili založit BC…
Jednalo se o 45denní expedici a najali jsme si asi pět oslíků a deset nosičů.

Kolik sad frendů a co dál?
Myslím, že jsme měli tři a půl sady. Dál samozřejmě skoby, malou vrtačku, pomocí které jsme do cesty navrtali zhruba 40 nýtů, tři baterie. Chtěli jsme se totiž pohybovat co nejrychleji to šlo. Pokud se nám do cesty postavily obtíže větší než A2+, tak jsme dali nýt. Na výstup jsme také použili 400 metrů lan, abychom si stěnu zafixovali.

Mimochodem, měli jste podle předpisů v BC nějakého místňáka, který tam na vás dva týdny čekal? Asi se trochu nudil, co?
Jo, měli jsme tam kuchaře a pomocníka. Prožili si tam celkem drsný čas – tábor leží uprostřed izolovaného údolí a během dvou let tam nezavítaly žádné jiné expedice. Ve stěně jsme kromě satelitního telefonu ale měli i vysílačku, tak jsme si s nimi každý večer pokecali. Díky tomu měli naši kuchaři alespoň pocit, že jsou také součástí expedice.

Co tvůj parťák Miki? Jak vlastně fungujete jako dvojka?
Máme toho společně za sebou už spoustu. Jsme hodně odlišní. On je hodně intenzivní, silný a občas trochu vybuchne – je to takový oheň naší dvojice. Kdyby se náš lezecký tým skládal jen z něj a jeho kopie, určitě by se brzy přihodil nějaký průšvih. (směje se) Asi ze zbrklosti a přílišného tahu na bránu. Já jsem úplně jiný – zůstávám skoro vždy v klidu a více vyhodnocuji důsledky rozhodnutí… Jestli je Miki oheň, tak já jsem voda. (směje se) Tím pádem jako dva elementy dohromady fungujeme perfektně ve všech situacích. Neustále si říkáme své názory a necháme z nich vyplynout ta správná rozhodnutí.

VÍC DOPRAVA!

Jak vzpomínáš na první pokus o Latok Thumb?
První rok jsme stěnu spíše objevovali. Stalo se nám i pár nepříjemných situací – stěna nám připomněla, že to není hra, ale seriózní záležitost. Jednou na nás spadl kus skály, podruhé kus ledu s lavinou. Udělalo mi to díru v helmě… Miki to schytal do ramene… Stalo se to proto, že jsme se do nástupového kuloáru dostali příliš pozdě – až odpoledne. Naše chyba.

První dny bylo potřeba vynosit matroš kuloárem na první štand. Jinými slovy: hodně námahy! Byli jsme na to jen dva. Nikoho dalšího jsme ale nechtěli, protože jsme věděli, že přesně tyhle chvíle tam musíš trpět s kamarádem, ve kterého máš stoprocentní důvěru. Třeba Ethernal Flame jsme lezli s Edu Marinem, ale nakonec jsme se s ním moc nepohodli – asi kvůli tlaku ze strany jeho sponzorů. Takže jsme si řekli: „Příště jedeme jen ve dvou. Bude to těžké, ale dáme to.“

Žádné krizovky jste s Mikim neměli?
První rok byl Miki docela nervózní. Ta samota a velikost stěn v Pákistánu na nás hodně působila… A nervozita v týmu není dobrá – je nakažlivá. Když jsem lezl na prvním, Miki na mě pořád ze štandu křičel: „Jdeš blbě! Víc doprava.“ A tak podobně. Pořád mě někam naváděl. A někdy mě u toho ani neviděl, protože jsem byl za rohem. (směje se) „Měl bys to změnit,“ řekl jsem mu, „nebo slaníme a zapomeneme na to.“ Prodiskutovali jsme to, on se omluvil, změnil svůj přístup a pokračovali jsme vzhůru…

Jaké zbytečnosti jste měli s sebou? Flétna, knížky?
Jo, knížky. (směje se) Ale periody špatného počasí jsou na bigwallovém lezení nepostradatelné… Ležíš na portaledgi a přemýšlíš o světě dole… O lezení… Čteš si.… Je to perfektní…

ÚSCHOVA BĚHEM PŘEPRAVY

Proč to vlastně neklaplo už v roce 2022?
Neměli jsme dostatek času. Obtíže, které tam na nás čekaly, byly těžší, než jsme plánovali. Těžké volné lezení, těžké hákování, střechové převisy… Pár dní před koncem naší expedice jsme viseli teprve v půlce stěny. Rozhodli jsme se tedy pro ústup. Po cestě dolů jsme pak zlepšovali štandy, které byly většinou z frendů nebo skob. Navrtali jsme fixní jištění, čímž jsme mohli frendy uvolnit, aby tam na nás rok nemusely čekat někde pod sněhem v zateklých spárkách…

Jak to tedy bylo s tou „úschovnou zavazadel“ do dalšího roku? Nechali jste matroš v haulbagách na prvním štandu?
Na prvním štandu čekala nějaká lana, ale hlavní skrýš jsme založili na štandu číslo šest, což byl náš první stěnový tábor. Tam jsme měli hodně věcí. Další úschovna pak byla v nejvyšším štandu, na konci třinácté délky. Ano, měli jsme to v haulbagách. Visel tam pořádný balík peněz.

Kolik?
To vážně nedokážu ani spočítat. (směje se) (Během autorizace rozhovoru se Marc v klidu zamyslel a odhadovanou částku doplnil: 8000 eur, tedy zhruba 200 000 Kč, pozn. aut.)

A jak to přežilo?
Když jsme se tam po roce vrátili, plachty portaledge byly trochu porostlé houbami, ale jinak všechno přežilo v pohodě. Teda až na nějaké jídlo a dvě fixní lana, která se nám během té doby zničila. Asi na ně spadly nějaké kameny nebo ledy. Takže tyto dvě délky jsme museli lézt znovu.

Počkej, to jste se jako po roce vrátili k pověšeným lanům a začali po nich jümarovat?
Ano, bylo to strašidelné, ale předchozí sezónu jsme je připravili vážně pečlivě. Také jsme se snažili o oční kontakt štandu, abychom vždy viděli plnou délku fixu. A při prvním zatížení jsme používali záložní jištění.

ZPĚT VE VISU

V čem byl loňský pokus lepší?
Už jsme měli znalosti, jak se hora chová – hlavně v oblasti přístupu a spodních délek. V novém terénu jsme pak ale zjistili, že nejsme schopni vytáhnout náš kemp nad štand č. 13. Stěna se tam hodně nakolmí, místy tvoří převisy, a tak jsme nenašli žádný sníh, ze kterého bychom mohli vařit. Další možnost tábora jsme objevili až 400 metrů nad prvním kempem. Takže jsme tuhle část nejdříve probojovávali a vraceli se do C1. Znamenalo to tedy po ránu strávit třeba tři hodiny na jümaru – unavený ses dostal na konec a pak začal lézt, než začne tma. Do stěny nám svítilo jen pět hodin denně. Když jsme to celé zafixovali až k místu druhého tábora, teprve potom jsme mohli začít tahat věci…

A co samotné lezení? Některé délky jste prý měli dost vzdušné…
Ano, například 12. délka byla vypečená. Traverzoval jsi z kouta, kde ses jistil pomocí mikráčů… Miki to zvládl z první bomby až k nepatrné hraně, kde šlo další jištění. Kdyby tam metnul, čekal by ho šestimetrový pád do pendlu a je otázka, zda by mikráče vydržely. Docela nebezpečná délka. Dali jsme ji za 7a.

Padali jste občas?
Ne úplně velké polety, třeba jen osm metrů. Nic, o čem by bylo třeba mluvit.

Vzpomínáš si na nějaký vtipný moment?
Přijde mi, že v cestách, jako je tahle, nezažíváš žádné vtipné momenty. Celou dobu cítíš, že jsi v nebezpečí, že jsi pod hrozbou nějakého pádu skály… Jednou jsme třeba prolézali kolem velkého viklanu, kterým jsi mohl hýbat svojí rukou. Nejraději bychom ho shodili, ale to bychom si dole zničili portaledge. Tak jsme dělali jako by nic a pokračovali dál. Shodili jsme ho až ve chvíli, kdy jsme měli kemp a všechna lana nad ním.

NEBEZPEČNÁ PŘITAŽLIVOST

Nejsilnější vzpomínka?
Samozřejmě, když jsme stáli na vrcholu, to bylo něco. Nahoře nás čekal jakýsi nesoudržný převislý sníh, taková zvláštní křehká převěj… I tam jsme museli dávat dost bacha. Proběhlo to poměrně netypicky – odmotal jsem posledních 40 metrů na vrchol, kde jsem zjistil, že nedokážu udělat jištění. Tak jsem na raka slezl zpátky k parťákovi: „Miki, tam si společně stoupnout nemůžeme. Tak teď běž zase ty.“ Žádné fotky jsem neudělal, Miki něco cvakl. Říkal jsem mu: „Ale pospěš si, už je skoro sedm hodin.“ Slunce se schovávalo za horizont a brzy jsme měli začít slaňovat.

Během vrcholového útoku jsme se dost vydali a moc jsme nepili. Byli jsme úplně rozsekaní a nedokázali jsme ani začít slaňovat. I pohyb kolem portaledgi nám nakládal. Docela strašidelné pocity… Rozhodli jsme se tedy odpočinout si ještě jeden celý den, roztavit co nejvíce sněhu a pořádně se napít. Počasí nám to naštěstí dovolilo.

Co jste po sobě ve stěně zanechali? Kromě těch nýtů na štandech.
Nechali jsme jedno fixní lano ve velkém převisu a druhé v jednom traverzu. Díky tomu byl sestup bezpečnější. Slaňovat jsme začali v půl druhé v noci, abychom stěnu projeli celou a slezli nástupový kuloár před devátou ranní, kdy se do něj opře Slunce a začne být nebezpečný.

Proč jste vybrali jméno Instinktivní přitažlivost?
Tenhle pocit jsme ve spojení s horou skutečně cítili – hlavně Miki, když mi už v roce 2020 říkal: „Objevil jsem perfektní nelezený big wall.“ I to, že jsme na pokračování našeho lezení čekali celý rok, tenhle vztah potvrzuje. Cesta nás pořád přitahovala a během toho, co tam na nás čekal materiál, více nebo méně okupovala naši mysl.

„Cesta nás pořád přitahovala a během toho, co tam na nás čekal materiál, více nebo méně okupovala naši mysl.“

Podělíš se o své budoucí vize?
Pracuji jako horský vůdce, moje práce je tedy pomáhat lidem do hor, aby jejich výstupy proběhly bezpečně. Bezpečnost beru jako nejdůležitější věc. V Pákistánu jsem cítil ohrožení všude… Udělali jsme pěkný prvovýstup ve velké stěně, ale strávili jsme tím dva roky, utratili velké množství peněz… Asi nás to trochu proslavilo, dostalo nás to do různých lezeckých časopisů a webů… Ale nejsem si jistý, jestli to stálo za to.

Když vystavuješ svůj život nebezpečí, abys něčeho dosáhl, je to křehké. Když se všechno podaří, tak pohoda. Ale pokud ne, můžeš tam umřít. Kde je tedy hranice? Kolik můžeš vsadit v ruletě? Myslím si, že se nevyplatí riskovat život pro takovéto výstupy. Ale na druhou stranu, Miki je z toho nadšený a je rozhodnutý toto riziko dále podstupovat. „Musíme být psychicky silní a chodit do hor čelit těmto nebezpečím,“ říká. Ptal se mě, jestli s ním v létě pojedu do Indie na další velký big wall, který našel… A já mu na to řekl: „Ne, Miki. Tohle léto si chci odpočinout.“

Plánuji být s přítelkyní a přestěhovat se s ní do nového domu poblíž Chamonix. Určitě nemám odhodlání na to, abych vyrazil počtvrté za sebou do ledovcových velehor. Mentální odpočinek vážně potřebuji. Parťák mi na to řekl: „Pokud to nebude s tebou, nepojedu nikam.“ (směje se) No jo, jenže Miki už má spoustu dalších plánů – takže něco z toho asi zkusíme v roce 2025. (směje se)

__________