MILAN „KYSLÍK“ ZDVOŘILÝ

Skočíš doma na zemi pět metrů z místa? Kyslík taky ne. Když člověk sedí na Fortnýřovi, tak by ho ani nenapadlo, že se z něj dá někam doskočit. Nicméně roku 1998 se to povedlo… Jak na to Kyslík vzpomíná a jak žije dnes?

TEXT: STANDA „SANY“ MITÁČ, FOTO: ARCHIV VLADIMÍRA „CHROUSTA“ PROCHÁZKY MLADŠÍHO, ARCHIV MILANA „KYSLÍKA“ ZDVOŘILÉHO, PETR BROŽ, STANDA MITÁČ
| BŘEZEN 2024

NEDĚLNÍ OBĚD KDESI NA SLOVENSKU

Halušky s bryndzou – domácí, fakt dobré… Slovenský národní pokrm putuje do žaludků hladových návštěvníků, kteří se ocitli v Bánovcích nad Bebravou během návratu ze zimních Tater. Proč Bánovce? To není úplně při cestě z Tater…

Tenhle příběh v podstatě začal důkazem, že náhody neexistují. Kamarádka autora článku Markéta chtěla po cestě domů z hor navštívit kamaráda Pavla, který tou dobou pobýval u svého kamaráda Milana právě v Bánovcích. Pavel přijel za Milanem kvůli fascinaci a sdílení zkušeností s jakýmsi hudebním nástrojem… Zatím celkem zamotané, že?

České návštěvě se dostává vřelého uvítání. Během nedělního oběda se hovoří o hudbě, horách, o tom, co koho fascinuje… Po nějaké době se řeč stočí i k lezení na písku. Milan jakoby na okraj prohodí: „Jo, kdysi jsem také lozil v Adršpachu. Tam je krásně.“ Věci do sebe v tu chvíli rychle zaklapnou. „Počkej, nejsi ty náhodou Kyslík? Jako ‘ten skokan Kyslík’?“ Krátký úsměv: „Ano, jsem.“ Naproti u stolu, v Bánovcích nad Bebravou, sedí člověk, který se z lezecké komunity vytratil podobně jako kdysi Kokša a nikdo o něm přes 20 let nic moc nevěděl…

Možná si Kyslíka pamatuješ z dokumentu Jump!, který na písku koncem devadesátek natáčel americký štáb… Film chvíli existoval volně ke shlédnutí na YouTube, pak také zmizel… Dokumentuje lezce, kteří se věnovali pískovcovým přeskokům: první generaci zastupuje známé duo Zorka a Petr Prachtelovi, dále se ve filmu objeví Karel Šimek a na závěr, jako zástupce nejmladších „magorů“, právě Kyslík. Ten v průběhu natáčení podával doslova animální výkony. Do skákání dal všechno a 9. 9. 1998 se mu podařilo skočit něco, co dodnes nemá opakování – Americký skok, tedy první český přeskok čisté obtížnosti pět. Neuvěřitelné dvě vteřiny akce: mohutný odraz, let mezi věžemi, přistání na mechovou polici, uklouznutí pravé nohy a legendární chycení záchranné borovičky. Wau!

Zpět ke stolu. Halušky jsou dojedeny. Tohle je vážně „Kyslík“? Když se na něj člověk dívá dnes, vidí vousatého, vyladěného a moudrého muže, jakéhosi „Gandalfa zamlada“. Milan říká, že žije naplno přítomností, rodinou a svojí tvorbou – nejen výrobou hudebních nástrojů, ale i samotným skládáním hudby. Do léta zřejmě bude na světě jeho druhé CD. Co se stalo s pískařem uvnitř a kam se za ty roky posunul? Domluvili jsme si povídání, po nějaké době to uzrálo a opět jsme se spojili…

Kyslík v přeskoku Hobišhop 4 z Herynka na Polární trůn, Teplice (foto: Vladimír Procházka ml.)


VYBRAT SCHŮDNOU MOŽNOST

Vzpomeneš si občas na lezení během současného života?
Vzpomínky jsou krásné, i když tělíčka občas trpěla. Když se potkám třeba s nějakými neznámými lezci tady na Slovensku, vždy se něco vynoří. Někteří vůbec neznali Ádr, tak jsem jim to popisoval…

S odstupem času tu životní etapu vnímám tak, že to byl adrenalinový masakr. Fakt mazec! Život podle hesla „nic není nemožné“. Zejména v tom posledním přeskoku (zmíněný Americký skok 5, z Fortnýře na Pošťáka v Ádru, pozn. aut.) to bylo doslova tak, že jsem zapomněl, že tam je kamera. Byl jsem jenom sám se sebou. „Až řeknu půjdu, tak půjdu. A nezajímá mě, jestli jste připravení nebo ne,“ vysvětlil jsem jim tehdy. Hlavou jsem si prociťoval veškeré možné situace a z té obrovské škály možností se vybrala jedna schůdná, u které jsem se zastavil, a šel jsem.

Možnost, že to „prostě skočíš a nic se ti nestane“.
No jasně. Přesně tak. Ten Americký skok je dlouhý jako kráva, je to fakt nářez. A rozeběh tam máš jeden krok. To je nic.

Máš průběh toho skoku pořád v živé paměti? Zůstaly ti tam detailní pocity a obrazy?
Mysl tohle dokáže. S veškerými situacemi, které sis prožil, se dá zpětně spojit. I s tou emocí, se vším. Zážitky jsou tvoje a dá se do nich vrátit. Když nad tím teď přemýšlím, tak mě úplně mrazí. Bylo to hodně adrenalinové.

Pomohl ti ten moment odhodlání k Americkému skoku i ve tvém dalším životě? Říkal sis třeba: „Když jsem zvládl tenhle skok, tak tahle další zkouška bude lehčí…“ Co myslíš?
To bych ani neřekl. Tehdy to byla spíš momentální záležitost. Jasně, o sebedůvěru šlo hodně. Ale hlavně jsem si vážil toho, že dokážeš s myslí pracovat natolik, že ti dokáže nabídnout veškeré možnosti. A ty si z nich můžeš vybrat tu správnou, která dopadne dobře. Týká se to víry ve své vnitřní vedení.

Už jsi tou dobou na sobě nějak mentálně pracoval? Z toho filmu mi to tak nepřipadalo v porovnání s tím, jak jsem tě poznal teď.
Vůbec ne. Když jsem se na ten film díval zpětně, tak jsem tam viděl to svoje velké nafouklé ego a říkal jsem si… „No, Milane… Jako fakt?“ (směje se)

– KYSLÍK A TROJKOVÝ PŘESKOK NA TUČŇÁKA, DRÁBKY (foto: Vladimír Procházka ml.) –

Představ si, že bys teď potkal Kyslíka 90. let. Měli byste si co říct?
(směje se) To je zvláštní otázka. Určitě bychom se shodli na tom, že každá příčina má svůj následek. A asi bych mu sdělil různé nadhledy ohledně vědomí a svědomí, které ke mně přišly až v pozdějších letech. Zamysleli bychom se nad tím, jak moc „hazardovat“ se svým životem… Jo, asi bychom si měli co říct. Určitě bychom se ale nejdřív obejmuli. (směje se)

Víš, jestli Americký skok někdo zopakoval?
O tom vůbec nemám žádné informace. Je to fakt mazec přeskok.

Tedy i tvůj nejtěžší?
Ano, dá se říct. Ten Paragliding (obtížnost 4–5, na Perníkářku, pozn. aut.), co jsem skákal v Teplických, měl aspoň nějaký rozeběh. Na Zbečnické věžičce jsem se musel odrážet ne na okraji, ale více vevnitř, protože na kraji je takový schod. Skok je docela dlouhý a na druhé straně byl písek a jehličí. Po dopadu jsem se smekl a pohmoždil jsem si pravý bok. Jau, jau. Ještě jsem si natloukl levou patu. Kamarádi a bývalá žena Vendulka mi pomáhali dojít k autu. Kdyby ale na druhé straně nebyl ten šutr, o který jsem se v poslední chvíli zachytil, tak bych frčel dál – dostal bych jednu ránu od protější věže a pak obloukem padal dolů, kde by mě čekala další, hodně tvrdá rána.

Americký skok byl těžší, tam musela na začátku proběhnout obrovská dynamická síla v tom krátkém odrazu. Pak jsme to měřili a ono to má kolem pěti metrů! Když jsem si to dal doma na podlahu, říkám: „Ty vole, to není možný.“ K tomu se musím přiznat.

A skáče se aspoň trochu dolů?
Myslím, že Pošťák není níž. Nemám takový dojem. Přišlo mi to ve stejné úrovni.

Kyslíkův Americký skok 5, Ádr, 1998 (ukázka z filmu Jump!)

AMERICKÝ SEN

Když se natáčel Jump!, tak na Herynka jsi skákal dokonce čtyřikrát (přeskok Hobišhop 4, pozn. aut.). Přišlo mi, jako kdybys na něčem frčel, nebo měl slíbený obrovský honorář…
Pravda, to už jsem konopí poznal, ale když jsme lezli, tak jsme měli čisté hlavy. Morál jsme brali tou zdravou cestou bez nějakých berliček a pomůcek. A honorář nám slíbili. Tou dobou jsem měl první rodinu a mně se ty korunky hodily. Američani ale jenom slibovali a slibovali, že se o zisk podělíme, a pořád to oddalovali. Pak to dopadlo tak, že se úplně odmlčeli.

Až Chroust (Vladimír Procházka mladší, pozn., aut.) zjistil, že film mezitím sklízí ceny na velkých festivalech. To bylo velmi milé, jelikož jsem ten film bral jako dokument o třech generacích skokanů. Byl tam krásně ukázaný vývoj… Dával jsem do toho během natáčení, dá se říct, všechno. Takže mě naštvalo a lidsky zamrzelo, jak to dopadlo. Připadal jsem si, jako kdyby nám Amíci pověsili bulíky na nos, oblbli nás, využili a zmizeli.

Jak sis užil natáčení se Zorkou a Petrem Prachtelovými?
Koukal jsem na ně jako na průkopníky. S velkou úctou. Ty věci, co dělali, to vážně klobouk dolů. Fakt mazec. Co jsem se dozvídal o Petrovi, jaké dělal šílenosti, a Zorka mu to snášela srdíčkem… Velký respekt k ní. Možnost se s nimi setkat jsem měl jenom párkrát… Jen mě tam zamrzelo, že jsem ze strany Petra cítil jakousi rivalitu. Nechtěl se se mnou moc bavit. Důvod nevím moc, jak popsat… Ani Karel Šimek se se mnou nechtěl bavit. Když se dozvěděl, že jsem na Polární trůn jeho skok dal čtyřikrát za sebou, a on se v tom natloukl, tak jsem to z jeho strany také necítil dobře…

Takže asi mužské ego hrálo roli?
Asi ano. Mně to nedělalo dobře, protože já jsem to tehdy nedělal proto, abych byl nejlepší. Tehdy jsem si ani neuvědomoval, že vytvářím něco úplně nejtěžšího. Když se to pak skočilo, tak jsem to prociťoval. Měl jsem radost: „Hej, to je super! Zase se posunuly hranice.“ Nebral jsem to vůbec soutěživě – proti někomu nebo vůči někomu. Ale to už je každého věc. Já je mám, chlapáky, rád takové, jací jsou. Měnit je nemíním. Každý rosteme postupně, jak jde život. Každý se posouvá dle svých možností.

Zorka Prachtelová, předchůdce GoPro kamery a filmař John Catto (foto: Vladimír Procházka ml.)

KAFEMLEJN NA KYSLÍKA. O NATÁČENÍ FILMU JUMP!

Vladimír „Chroust“ Procházka


Narychlo jsme dovezli Kyslíka, původně „rezervovaného“ pro jeho domovský Ádr/Teplice, a vyrazili do Prachova s Mocanem (Petr Mocek, pozn. red.), aby na svých přeskocích jistil Kyslíka. Povedlo se za den. Instalace kamer u Hrocha snadná, Kyslík Hloubkovej přeskok 3- s tvrdým dopadem dal opakovaně na jedničku. A honem na pověstný Palcát 4. „Action!“ „Jdu!“ Zdálo se, že Kyslík opičí doskok netrefil úplně přesně a že to možná neudrží. Ale přece! Dvě tempa a byl na vršku. „Ty vole, to je kokot…“ chechtal se Mocan a obohatil zvukový záznam. Podzim hrál barvami a další den na Drábkách jsme cítili zatím nejhezčí záběry, když scéna dostala nádherný světlo.

(…)

Poplach! Sucho! Nebylo sice ideálně fotogenično, ale moviemakeři zatroubili k útoku. Kyslík ožil. „To půjde!“ Horem i dolem jsme vyvalili matroš k Herynkovi. Rostik s Mrožem na Polární trůn vedle doskokových hrotů pověsili fix. Po něm na jümarech vyjel John, aby ručkou Bolex točil detaily. Allen s rychlou kamerou ARRI zůstal na chodníku, Jeff s AATONkou na vrcholu Herynka. Kyslíkův vyvolený jistič Petr Bárta v pirátském šátku a s cigárem usedl nad slaňák. Když Kyslík házením vyměřil správnou dýlku lana, had turistů se zastavil. Napjaté ticho. „Roll sound…“ „Sound“ „Take…“ „Hareng – take one!“

„ACTION!“ BzzzzzzZZZZZ… A už letí! Kyslík to ale přeťal s odrazem, letěl moc vysoko a k hrotům musel trochu spadnout po plácnutí o zeď. Netrefil přesně, jednou rukou minul chyt a zůstal viset jen za druhou. Jak byl rozevlátý, už už se zdálo, že to neudrží – ale pak se jednoruč dotáhl… Záběrově efektní hrůzné divadlo s výraznou sportovní hodnotou sklidilo potlesk. Kvůli urychlení procesu Kyslík z vertikálního „doskočiště“ neslaňoval, ale skočil dolů do luftu. Nechal si dost povolit motouz, aby se neprásk o Herynka, a zhoupl se do převisu. „To bude dobrá tlama,“ říkám si a šťouchám do Allena, ať pustí rychlej kafemlejn. „Jdu!“ Prásknutí bičem a – jistič Petr udělal nádhernej kotrmelec, pirátšátek a sandály z něj odletěly do prostoru, ale Kyslíka nepustil ani o píď. Crčela z něj rajská, ale po cígu cvaknul sedák do kruhu a jistil dál. Kyslík přidával – obávaný Hobišhop 4 v rychlém sledu metnul čtyřikrát! Filmaři ani ve snu tolik nečekali.

Speciálně pro film si Kyslík vymyslel prvopřeskok v Ádru, z Pošťáka na Fortnýře nebo naopak. To jsou ty dvě malé věžky u Myší díry, v těsném sousedství Malého Konšela. Vzdálenost mezi nimi hrozná, odraziště žádné, doskok nejistý. Teprve po obhlídce z vrcholů se Kyslík chtěl rozhodnout, zda vůbec – a když, tak odkud kam. Skákat z Pošťáka se mu nejevilo vůbec. S osvědčeným jističem Petrem proto přelanili na hůře dostupného Fortnýře. „Je to daleko, pořádně nevím, kam doskočit… Ale zkusím to!“ Náladu zlepšila přítomnost Karla Šimka, nečekaně se objevil. Když Kyslík nahazoval lano a měřil vzdálenost, Karel šeptnul: „Já nervózním za něj, je to hrozná dálka!“ Hup! Trefil vyhlídnutý balkónek, ale tělo v záklonu vypadalo na příšerný pád. Kyslík seknul rukou k borovičce – a držel! Vítězný řev a bylo posekáno. „Tak to je absolutně nejtěžší, co jsem zatím skočil!“ zajíkal se Kyslík. (zdroj: Dobrodruh 5, 2004)


SKALNÍ VÝPRASK

Jaká byla tvoje cesta k lezení?
Vyrůstal jsem v přírodě. První roky jsem lezl bez lana, a když jsem nahoře potkal krabičku, tak jsem do knížky vždycky napsal celou svojí poštovní adresu. (směje se) Protože jsem vůbec nevěděl, o co jde. (směje se) Pak jsme s kamarádem začali brát lano, abych se ze skály mohl dostat dolů. Kámoš většinou čekal dole ve společnosti lahváčů. Po letech Petr Bárta zjistil, že nějaký týpek si takhle lozí, potkal mě v práci a říká: „Kyslík, vole, ty seš blázen, ne?“ (směje se)

Kolik ti tehdy bylo?
Těsně před vojnou – 16 nebo 17 roků. Cítil jsem se v přírodě jako doma. Už tehdy jsem věděl, že je živá a že je to moudrá květena. Utíkal jsem tam i s taškou ze školy. Do lesa, mezi skály… I když jsem věděl, že večer přijdu domů a dostanu výprask. Stejně mi to za to stálo. Byl jsem takový samorost.

Jaké jsi měl rád cesty – stěny, nebo spáry?
I když se o spárách říká, že je to nekonečný chyt, tak mně nikdy nešly. Byl jsem v nich nesvůj. Mám na ně jen úsměvné a krvavé vzpomínky. Ve spárách jsem poznal, jak mocně tě tvoje mysl dokáže sundat. Když se něčeho bojíš, mysl ti to natolik zhmotní, že ti žádná fyzická síla nepomůže. Často jsem se ve spárách začal tolik bát, že mě opustily veškeré síly. Začal jsem se klepat i na druhém konci lana. A dole bych mohl v klidu dělat desítky shybů. Ve spáře? Nula síly.

POPRVÉ V SEDÁKU

NABER LANO A LEŤ

Takže jsi byl od začátku naučený věřit skále a sám sobě. Jaké pro tebe bylo začít lézt normálně se sedákem a lanem i nahoru?
K materiálu jsem ze začátku vůbec neměl důvěru. A nejvíc jsem se bál na druhém. Bylo mi řečeno: „Kyslík, ty si potřebuješ skočit do lana, vyzkoušet pád, a budeš dělat věci!“ Zeptal jsem se: „Petře, to myslíš vážně?“ „Smrtelně vážně.“ Tak jsme šli na to. Někde na Křížáku jsem si nadlezl nad kruh a ještě si do rukou nabral lano… „Ty, Kyslík, zas nepřeháněj! Ať nehodíš podlahu, vole!“ řval Petr. (směje se) „Jdu si skočit do lana, tak si skočím pořádně.“

U mě to bylo vždycky tak – když něco děláš, tak to dělej pořádně. Takže jsem si nabral pořádného fousa a zařval jsem: „Du!“ Ale to odhodlání pustit se skály, to byl horror! Pustil jsem to a dodnes si pamatuju ten pocit – prolomení hráze strachu a okamžik, kdy je to mimo tvojí kontrolu… Odevzdání se v důvěru vesmíru… To je k nezaplacení. Ale abych to dopověděl: byla to taková šupa a Petr říká: „Kyslíku, seš první, kdo mě vystřelil ze sandálí!“ Potkali jsme se u kruhu… Dobrá tlama… Natrhl jsem lano, které jsme museli vyřadit…

A měl Petr pravdu? Pomohlo ti to k dalšímu lezení?
Ano. Samozřejmě.

Pamatuješ si nějakou lezeckou výzvu/nejtěžší vylezenou cestu?
Ty brďo, to je dobrá otázka. Spíš jsem koukal na ten proces, když lezeš s někým. Bral jsem to víceméně z toho společného zážitku. Z toho, že na skalách musíš důvěřovat jako brácha bráchovi. Nebral jsem to, co se obtíží týká. Nějaké pro mě těžké cesty jsem lezl, ale názvy nevím. Třeba si ještě vzpomenu. Nebo Petr Bárta bude vědět – to je chodící knihovna.

VE ZNÁMÉ LUFTWAFE VIIIc

ON SI POCHLASTÁVÁ A DÁ TO RP!

Petr „Tlustopleš“ Bárta


Byla to pro mne neopakovatelná a gerojská doba! Začal jsem s lezením sice už v roce 1965 (to byl Kyslík ještě na houbách), ale záhy po roce a půl skončil, byť mi to kupodivu tehdy šlo. Vylezl jsem pár pěkných cest, žel zlákaly mne jiné atrakce, a tím bych svou tristní story ukončil.

Následných 23 let jsem se beze skal obešel, ale když nás pak děti opustily, začal jsem vzpomínat a nostalgické výlety na Bišík, Ostaš a do Ádru mne doslova pohltily, a tak jsem začal shánět někoho, kdo by se mnou znovu začal. Podotýkám, že jsem měl 40 let + něco přes metrák, takže to bylo věru krušné dobrodružství… A tak trochu i komedie! Ale když je to zažraný???

A konečně protagonista Milan O2: Dělal na naší údržbě soustružníka, a tak jsem se ho zeptal, zda by neměl o lezení zájem. Zájem měl, bydlel nad Rybárnou, tedy pod Bišíkem v Teplicích nad Metují. Lezení už zkoušel, tedy jen tak bez lana. Paráda!!!

Milan byl ten nejtalentovanější chlapík, jakého jsem kdy viděl. V 18 letech měl neskutečnou sílu, byl pružný, dynamický, se smyslem pro rovnováhu a ohromující odvahou! Ideální kombinace pro lezbu. Jsem skálopevně přesvědčený, že mohl být klíďo novým Kokšou. Problém byl v tom, že on to bral výhradně jako zábavu a neměl ctižádost být nejlepší. Lezli jsme, co nás bavilo, ale i kalili jako o život. Přesto vylezl hezkých pár prásků, které jsem mu sice odjistil, ale nikdy bych je nevylezl. Jak jsem ostatně předeslal, byl to mimořádný borec! Což nakonec korunoval extrémními jumpy, posunujícími hranice možností!

Milan vylezl několik cest klasifikace IXa: Casino na Matese (Křižák), Kitzbühel na Vinnetoua IXa (Ádr) nebo Šokovou terapii Kyslíkem na Bubáka IXb (Zaječí rokle) a hafo dalších VIIIc! Ale majstrštyk, který jsem mu jistil, byl Aerobic IXc, RP Xa na Leopoldovu věž (Křižák) začátkem sezóny v březnu 1997, kde se předvedl v plné parádě. V nesmírně silovém lezení, s dlouhým hopdynamem do mělkého chytu exceloval. A doslova znechutil lezbu naší oddílové špičce z DKH Broumov, která to komentovala asi takto: „My lezeme, dřeme se a H*VNO… On si pochlastává a DÁ TO RP!“ Byl to zážitek!!!

Jeho naprostá dominance v přeskocích je věrně zachycena v americkém horofilmu Jump!, který posbíral zhruba 18 hlavních cen na různých festivalech. Dalo by se ještě dlouho psát o jeho udatnosti, ale v nejlepším chci přestat.

Byl to holt veselý chlapík a BOREC! Rád na něj vzpomínám, byli jsme si blízcí, a ta doba byla prostě TOP!!!

DNES NESKÁKEJ

Pamatuješ si na moment, kdy sis řekl, že lezení tě úplně nenaplňuje a že bys raději zkusil něco jiného? Bylo to ve chvíli, kdy sis poranil kotník při opakování Amerického skoku?
(Kyslík to skákal znovu, protože první skok se kvůli technické chybě kamer nepovedlo zdokumentovat k americké spokojenosti, pozn. aut.) Nezlomil jsem si kotník, ale nějakou kostičku pod kotníkem. Stalo se to proto, že to bylo vlhké a Allan opravdu naléhal. „Hele, Milane, já jsem kvůli tomu do Česka přiletěl…“ Řekl jsem: „Dobře, zkusíme to. Ale pokud to bude mokrý, tak na to seru a nezajímá mě tvoje letenka.“

Takže jsi měl tušení, že skákat podruhé nemáš?
Jo, měl jsem tušáka, že to není úplně košér. Bylo vlhko. A na druhé straně u toho stromečku mi smekla noha na mechu. Sice jsem se chytil stromku (už na místě není, pozn. aut.), ale noha se natočila a zaslechl jsem praskání… „Ty vole, au!“ Šel jsem přes svůj pocit, který říkal: „Nedělej to.“ Někomu jsem chtěl vyhovět kvůli něčemu, co stejně neuzřelo světlo světa, protože film někde zakopali… To mě docela mrzí. Neposlechl jsem vnitřní hlas, skočil jsem to a ublížil jsem si. Nicméně, tohle nebyl moment, kdy jsem na lezení zanevřel.

To se dělo postupně. Odletěl jsem do Londýna za prací kvůli financím. Tam jsem jezdíval na vápencové útesy nad mořem. Úplně jiné lezení. A hodně jsem chodil na jednu obrovskou londýnskou umělou stěnu. Hodně jsem bouldroval venku, ale žádné velké masakry. Lezení upadalo a postupně odcházelo ze života. Začaly se mi objevovat různé duševní vhledy: „Važ si sebe sama, važ si toho tělíčka, které jsi sem dostal a které ti slouží. Buď za něj vděčný.“ Ten adrenalin už jsem neprovozoval a kráčel jsem životem dál: začaly mě bavit motorky, cestování… Nebylo mi po tom smutno. Bral jsem to jako etapu života, za kterou jsem poděkoval. A hlavně jsem si začal více vážit sebe sama.

Předtím sis sebe tolik nevážil?
Samozřejmě, že vážil. Ale s tou nadvládou ega se děly takové věci, které se dít nemusely. Ale jsou z toho zkušenosti. Kdybych si teď šel zalézt, už bych nedělal takové hovadiny a spíš bych si to užíval. V Británii mi navíc začala vadit jakási soutěživost komunity, kterou jsem potkával na umělé stěně. „Tys to nevylezl, ty seš sračka,“ slýchával jsem různé výsměchy mezi lezci. To už nebyl ten starý klasický přístup, kdy můžu věřit druhému na sto procent. Lezecká klasika podle mě spočívá v tom, že si jeden druhého váží a nepopichují se egoistickým pohledem čísel a výkonnosti. Čísla tě někdy dokážou motivovat, ale někdy to dokáže i ublížit. Zbytečně vytváří rivalitu mezi lidmi, která nevede nikam do dobrých krajů.

„Pohled čísel tě dokáže motivovat, ale někdy dokáže i ublížit. Zbytečně vytváří rivalitu mezi lidmi, která nevede nikam do dobrých krajů.“


Kyslík kolem roku 2000 (foto: Petr Bárta)


TADY MÁŠ. HRAJ!

Čím se stalo, že jsi zavítal na Slovensko? Díky seznámení s tvojí současnou ženou?
Ano. S Gábinkou jsme se potkali v Londýně. Může to být asi 18 roků zpátky. Ale když byl syn na cestě, shodli jsme se, že nechceme, aby tam vyrůstal. Cítili jsme tam tu zvláštní a nadřazenou mentalitu Angličanů. Tak jsme zabalili kufry: „Jedeme směr Československo a tam se rozhodneme, kde budeme.“ Vzali jsme motorku, byli chvíli v Čechách, navštívili rodinu a nakonec jsme zůstali na Slovensku v domečku, kde kdysi žila Gábinky rodina, vyplatili sourozence a začali jsme domek dávat dohromady.

Jaké jsou výhody žití v Česku a na Slovensku? Vnímáš rozdíly v mentalitě?
Na Slovensku jsou srdíčkoví lidi, co ti dokážou dát první poslední, ale jsou tady i lidi, co se ti dokážou vysmát. Když jsme přišli, tak se mi nelíbilo to dlouhodobé zneužívání slovenské dobrosrdečnosti církví a politikou. Přišlo mi to smutné. V Čechách je to takové víc „lví“, ve smyslu „českého lva“ v srdíčku – jako kdyby se Češi méně báli postavit se sami za sebe a za ideu, která má smysl. Ale přijde mi, že už se to díky mladým začíná zlepšovat i tady. Postupně se to bouří a sjednocuje asi všude na světě, jak to tak vnímám… Všude to vře, tak jak má, aby se to srovnalo z hlavy do srdce.

Handpan jsi objevil ještě v Anglii?
Ano, představil mi ho tam kamarád Petr Latta. Dal mi ho do klína a já na to koukal jak malé dítě: „Ty vole, co to je?!“ On se tak pod fousy usmíval a řekl: „No, hraj.“ Já ale nevěděl, jak se to dělá, tak jsem to začal různě hladit. Když mě Peter viděl, tak do toho ťuknul. A jak se vydal tón, tak to bylo wau: „Tak toto?“ Okamžitě mě to vnitřně oslovilo.

– MILAN „KYSLÍK“ ZDVOŘILÝ VE SVÉ SOUČASNÉ DÍLNĚ NA SLOVENSKU (foto: Standa Mitáč) –

Můžeš ten nástroj trochu představit?
Začnu recenzemi, které se nám teď dostávají od lidí, co si ho pořídili. Jsou velmi vděčné a je tam cítit obrovská úcta, co ten nástroj dokáže pomocí frekvencí s člověkem udělat. Sám jsem to zažíval při jeho výrobě – začal mi spouštět staré myšlenkové programy… Když někde vyrůstáš, tak se s nimi ztotožníš a přivlastníš si je. Tenhle nástroj mi poodkryl to, co dokáže s tělem udělat zvuk. Myslím, že Tesla řekl: „Chceš-li objevit tajemství vesmíru, zajímej se směrem: energie, frekvence a vibrace.“ A muzikanti postupně přicházejí na čaro tohoto nástroje. Sám jsem se u seznamování s tímto nástrojem hodně naplakal, ale i nasmál. Zjistil jsem, jaké programy a jaké hovadiny v mysli dokážou tvůj život tak ovlivnit…

Takže během toho, co jsi na nástroj hrál, se ti tyhle programy „zjevovaly“ a ty jsi je pak díky tomu dokázal sám zpracovat?
Ano, ten nástroj mi pomáhá uvědomovat si různé situace a propouštět „to staré“. Jako když na počítači zmáčkneš „delete“ nějakému nefunkčnímu programu, který už tam nechceš. Ten nástroj také dokáže díky svým frekvencím spouštět různá emocionální zranění – ono to bylo nejen cítit uvnitř mě, ale i rodina na mně poznávala, že si něčím procházím. Tím začalo to čištění a mnohem hlubší práce sám na sobě.

Čekal jsi, že se něco podobného spustí? Šel jsi do handpanu kvůli tomu?
Vůbec ne. Vůbec jsem neměl tucha, co ten zvuk dokáže. Neměl jsem ani páru! Ve škole mě při hudební výchově posouvali do zadní lavice: „Ty tomu nerozumíš. Sedni si co nejdál, mlč, otvírej ústa a dostaneš čtyřku, abys prošel, protože já tě tady znovu nechci.“ A to je vlastně i typ ponižování, které v každým z nás zanechává různá emociální zranění… Tyhle zranění však můžeš vyčistit a propustit. Když se ti to povede, život pak nabere úplně jiné obrátky a smysl.

Hodně lidí zná tibetské mísy a jejich schopnost zklidnit a pročišťovat… A teď si představ, že spustíš desítky a desítky tibetských mís, které spolu vzájemně ladí – to je handpan. Tibetská mísa má jeden konkrétní tón, který se rozepne a vrátí zpět, kdežto handpan má těch tónů obrovský balík. Jedno jeho hrací políčko, neboli „nota“, obsahuje tři frekvence. Ty tři noty se ladí různým povolováním a napínáním pomocí kladívka do jedné frekvence. A když je jedna z těch frekvencí obsažená v další notě, tak se nástroj rozvibruje a jeho frekvence se šíří prostorem. Vznikají alikvótní doprovodné tóny, které mají obrovsky blahodárný vliv na tělo, okolí, mysl…

Při těch alikvótách jsem měl ze začátku nádherné pocity. „Wau, to bylo, co?!“ A pak to postupně začalo spouštět ty jednotlivé sekvence emocionálních zranění… Tělo se jakoby ptalo: „Hele, Milane, tohle je potřeba vyladit, co?“ Na začátku jsem ale fakt neměl šajnu o tom, co ten nástroj dokáže.

„Hrál jsem a tělo se jakoby ptalo: ‘Hele, Milane, tohle je potřeba vyladit, co?”’



Dnes za námi chodí lidi s vděčností – v poslední době často i ženy, které handpan koupily jako dárek svým mužům. „Ti naši chlapi se úplně změnili.“ Ale ne v tom smyslu, že zkřehli a stali se z nich ženy. Naopak, oni zůstali ve své mužské síle, ale zjemnili. Přestali se tolik upínat na ego a začali žít srdcem.

Nebo další příběh – člověk v kómatu v nemocnici. Zkoušeli všechno možné včetně tibetské mísy. Jako poslední možnost vzali handpan a ten člověk začal opět komunikovat… Když se ti pak vrací podobné ohlasy, tak tě to pohladí po duši. V dnešní době ten nástroj má svůj smysl. Když s ním koncertujeme, tak s prvními tóny publikum úplně ztichne a lidi to zpřítomní. Začne léčení, narovnávání, harmonizace… A tyhle věci nemohou nikdy jindy probíhat než v přítomnosti.

Nástroj ti, předpokládám, ta zranění jen odkryje, ale tu práci stejně musíš udělat sám…
No jasně. Ten nástroj to pomáhá odkrýt, ale pomáhá to i hladit, harmonizovat. Ale tu práci samotnou, tu dělá člověk sám. Nástroj ti neřekne: „Tohleto vymažu, to už nepotřebuješ.“ On jen upozorní, ale to otevření dveří musí udělat každý sám. Je to bolestivé a úžasné zároveň.

Je to bolestivé a úžasné zároveň. Ale tu práci za tebe nikdo jiný neudělá (foto: Standa Mitáč)
NOVÍ MUŽI


ČISTÝ STŮL

Jaké byly začátky tvé vlastní výroby handpanů?
Nebylo to úplně lehké. Vůbec jsem nevěděl, do čeho jdu. Jak jsem říkal: hudební výchova nula, bod mrazu. Výroba nula, nic, čistě prázdný stůl. Ladění? Nic. Postupně jsem si tu cestičku prošlapával metodou „pokus, omyl“ a nechal jsem se vést vnitřním vedením. Jen jeden chlapík v Londýně mi řekl: „Hele, já ti to nijak nevysvětlím, akorát ti řeknu, že ta jedna nota obsahuje tři frekvence. Máš tady dvě osy a různým napínáním a povolováním z toho uděláš jeden tón. Mapuj si, kam ťukneš kladívkem, a tvoje mysl si postupně vytvoří svůj systém.“ Další úhel pohledu byly finance – nebyli jsme na tom nějak dobře. Měli jsme dluhy z rekonstrukce baráčku, dluhy vůči sourozencům… I motorku jsme prodali. Ale jednotlivé krůčky téhle nové cesty byly podporovány – přicházela finanční pomoc z jiných míst. Ona ta podpora je přítomná vždycky. Jen je potřeba chtít si jí všímat.

Měl jsi strach, že se ti výroba nepovede rozjet a že budeš muset začít chodit někam „normálně do práce“?
To ne, strach tam nebyl. Jen ze strany ženy docházelo k takovému popichování: „Milane, dělej si to třeba jenom jako koníček víkendově.“ Já se do toho ale pustil střemhlav. Brigádově jsem občas někam zašel, ale jinak jsem měl čistou důvěru v sebe, vnitřní vedení a přátele.

Jako před přeskokem? Mysl ti nabízela různé možnosti a ty sis vybral tu, že to zvládneš?
Ano. Mysl ti nabídne možnosti, ale není zodpovědná za to, jakou si vybereš, To je na každém. Když si vybereš a nedopadne to, tak z té možnosti zbyde jen zkušenost, kterou nezapomeneš.

Muzikoterapeuti moc dobře vědí, že zvuk dokáže obrovsky ovlivnit naše životy. A každý máme svůj nástroj, který jsme dostali – tedy tělo. A tím, jaký vydáváme zvuk, ovlivňujeme realitu a druhé lidi… Podle toho, jak mluvíme, se všechno odvíjí…

Začal sis od té doby dávat větší pozor, jakým tónem mluvíš k lidem?
Určitě, protože mi bylo ukázáno, jak obrovsky to může ovlivnit mě samotného. Někdy, když mě to ujede a ten tón hlasu se zvýší, tak mě to kolikrát mrzí. A pátrám po tom, proč to muselo být, nebo co není v souladu. Hlas ti napoví hodně.

DALŠÍ LEKCE

Co bylo na začátcích výroby handpanů nejtěžší?
Ze začátku mě při ladění praskaly plechy. Celý týden jsi dělal vršek nástroje, a když došlo k finálnímu ladění, tak to během pěti minut prasklo… Takže týden práce v prdeli. Co teď? „Mám se rozplakat, cítit se dotčeně, nebo se začít smát?“ Tam bylo dobré prociťovat si sám sebe a tu reakci. Beru to jako dobrou školu.

Můžeš zmínit ještě nějaké lekce?
Jednu velkou jsem dostal od svého prvního kusu, co jsem vyráběl. Měl jsem handpan skoro hotový, dal jsem ho do ladícího stojanu… Téměř hotovo. První dvě noty šly naladit dobře, ale ta třetí né a né. Uplynula hodina… Nic. Celý den… Nic. Další den… Nic. Tam už mi to bylo hodně divné – začal jsem to různě měřit a porovnávat… Takhle jsem frčel skoro týden a pořád NIC. „Řekl jsem si, dobře…“ Ťuknul jsem do toho naposledy kladívkem, a jak jsem to energeticky pustil, nástroj se okamžitě naladil. Ta nota úplně svítila. Tak nádherně zněla! Ne, že bych to vzdal, ale já jsem to v tu chvíli odevzdal. Zprávu jsem pochopil takto: „Milane, přestaň se zajímat okolím a zkus se zajímat sám sebou.“

A asi za pět minut mi naskočilo, proč to tak dlouho trvalo. Do té doby tam velkou roli hrála hovadina/ego/vsunutý program: při výrobě jsem přemýšlel, za kolik peněz budu nástroj prodávat a tak dále. To bylo ale nastavení mysli, během kterého se nástroj naladění „bránil“. Připadalo mi, jako kdybych ladil sebe sama. Takže jsem sebou bouchl o koberec a se smíchem si poplakal – zjistil jsem, jaká kravina dokáže ovlivnit život člověka, a ten program jsem začal mazat. V pláči se to pak časem uzdravilo – vedlo mě to až k nějakým starším zraněním a programu nedostatku, který jsem získal v dětství…

Tyhle vnitřní záležitosti sis řešil sám, nebo jsi to sdílel se svojí ženou?
Se ženou jsem to samozřejmě sdílel. Sdílením zkušeností se navzájem posouváme a rosteme. Můžeš inspirovat druhé. Je dobré nestydět se sám za sebe a být autentický… Některé věci byly ženě k smíchu. Ostatně, mně pak také. Když se to pořeší, tak je to často k zasmání.

Gift. Milanovo první CD z roku 2023


Vidíš handpan i nadále jako oblast, které se chceš věnovat?
Takhle jsem nad tím nepřemýšlel. Baví mě to. Baví mě i muzika, která se s tím propojuje. Zkouším to přes sebe nechat téct, tvořit i pro ostatní. Nepřemýšlel jsem o ničem jiném. Vím jen jedno – vyrobit ten nástroj je fyzicky náročné. To je mazec. A ty ceny máme stále velmi, velmi kamarádské. „Tak už to změň. Nevidíš, jak se tady dřeš?“ nabádá mě často žena. „Mamko, klídek, až dostanu signál zevnitř, tak se to změní.“ Nad jinou tvořivou činností jsem nepřemýšlel. Důležitý je postoj k přítomnosti.

Nedávno mi někdo řekl: „Milane, ty máš tak úžasnou práci. Ty děláš něco, co tě obrovsky baví. A vytvoříš něco, co udělá obrovskou radost dál. A ta radost se šíří. To je úplně úžasný.“ Je to tak, a nemusíš nikoho přemlouvat… Hraj si na ten nástroj a on si tě nasměruje sám. Inspiruj sám sebou. Pomocí zážitků, vjemů, postojem… To je největší přínos pro vesmír – být sám sebou. Nikoho nekopírovat. Žít život srdcem… Přijde mi, že ten největší a nejtěžší skok, který pro člověka existuje, je z hlavy do srdce.

Na tom asi něco bude, když to říkáš ty – jako skokan.
(směje se)

Jakou bys tomu dal obtížnost?
Ty brďo, tak to nevím. To nemá žádnou hranici. Pro někoho je to snazší, pro někoho těžší. Záleží, jak moc máš svůj hard disk, neboli mysl, zapráskanou starými programy a různými jinými hovadinami… Záleží, jak člověk procházel životem, jaké měl dětství… Každý má tedy tu obtížnost danou podle podmínek, ze kterých vychází. Každopádně, je to ten NEJ skok. (směje se)

– NEJTĚŽŠÍ SKOK? Z HLAVY DO SRDCE (foto: Standa Mitáč) –

__________

Standa Mitáč

Hlavní editor

„Lezení není o číslech a život není o penězích.“ Nejraději píše o lidech, kteří vědí, že štěstí si nikde nekoupíš. Je závislý na stavech, kdy neřeší čas a datum – v horách nebo doma uprostřed Labských pískovců. Neléčí se.

DÍKY ZA PODPORU | Svým cvaknutím přispíváš eMontaně na další tvorbu