MUTTER MAFIA

ŽÁDNÉ SKÁLY, DOMA BUDEŠ

„Však počkej, až budeš mít vlastní děti! To ti skončí výjezdy do skal. Žádné skialpy, žádné hory, budeš sedět doma. Ono tě to rajzování přejde.“ Když jsi mladá bezdětná žena, co ráda tráví čas ve skalách, slýcháváš podobná přání do budoucnosti poměrně často. Zejména od nelezeckých kolegů, kamarádů a vlastních rodičů. 

Když se do téhle životní etapy dostaly tři kamarádky Jana Štrajtová, Káma Musilová a Šárka Pattermanová, nevzdaly se svých lezeckých snů a založily Mutter Mafii – lezeckou partu maminek z okolí Brna. Sbalily svá šestitýdenní mimina a neohroženě vyrazily na oklouzané stěny Moravského Krasu. „Potřebovaly jsme nějaké jméno, abychom mohly založit facebookovou skupinu,“ vysvětlovala mi Jana původ jejich jména. „A já jsem v té době dostala od švagrové německou knížku Mutter Mafia, která byla o matkách, co spolu při mateřské chodí do kavárny. Chtěla mi tím naznačit, že se můj dosavadní cestovatelský život změní v rodinný, usedlý. V podstatě jsme naši skupinu založily všem na truc.“ 

Káma Musilová pak přidala svižný slogan: „Jejich revírem jsou skály, jejich zbraní jsou děti a jejich tempo je vražedné." Původní trojice se rozrostla v širokou skupinu maminek s různými lezeckými zkušenostmi. Jak vzpomíná Jana: „Vycházely jsme si vstříc. Když si některá z nás chtěla zkusit těžší cestu, kterou se bála lézt na prvním, tak jí to natáhla druhá, která už ji měla vylezenou. A tak se stalo, že si holky vylezly i těžší cesty.“ Jako třeba převislou „Čínu“ ve Sloupu za 8 UIAA. Moc se nezevlovalo, prostě se lezlo. „Před nedávnem jsme se shodly, že jsme nakonec nejlepší lezeckou formu života měly na mateřské."

BABY FRIENDLY SPOTY V KRASU

Samozřejmě to mělo i svá úskalí (například rostoucí zoubky a probdělé noci). Ale pochopení i zkušenosti dalších matek naživo povzbudí nejvíc. Dětský křik někdy mezi třetím až čtvrtým jištěním už nevnímáš. A doma děti taky různě pláčou či vyžadují pozornost. Hlavně je důležité se dětem pěkně věnovat pod skálou. Každá svým obohacujícím přístupem. Hromadné čtení, prohlížení knížek. Říkadla, později encyklopedie, zpěv s učitelkou hudby… Ale nejlepší hračka bude vždycky klacek a nejoblíbenější hřiště les. 

Tahaly s sebou neuvěřitelné množství věcí. Podle věku a aktuálních potřeb dětí: nosítka, nočníky, hamaky, podložky, náhradní oblečení, gumáky, plíny; termosky s jídlem (těstoviny i vlažné či na studeno), hračky, knížky, plastová odrážedla, vozidla, bagry, pily; časem nožíky, jejich sedáky, helmy – buď na lezení, nebo jenom na houpání. Mláďata se spíše houpala, jelikož Kras není lezecky pro děti zrovna příznivý.

Kam se vyráželo nejčastěji? S kočárky se odhodlané matky v Moravském krase dostanou skoro všude. V Rudici nahoře příjemně svítí, proto preference na jaro, podzim. Ve Sloupu je nejvíc instantní sektor u hřiště, kde lze nechat dítě dospat v autosedačce a u Indie ho slyšíš, když se probudí. Ofoukaný a oklouzaný Hřebenáč je taky párkrát zachránil (zejména během „rozlízacích“ časů po porodech). Časem fungoval i sektor Za záchody. Staré skály spíš vynechávaly. Vaňousy byly ideální – tam skoro zakládaly lesní školku; Lidomorna šla v pohodě, do Buče musely s kočárem vrchem, Nad Holštejnskou jeskyní lezly jenom levou část. Sektor záležel i na momentální formě a morálu prvolezkyň.

TROCHU JINÁ MATEŘSKÁ

Téma těhotenství je pro značnou část lezeckých holek poměrně ožehavé. Asi každé z nás se hlavou sem tam prožene otázka, kdy je ten správný čas pořídit si dítě. Když zbožňuješ lezení ve skalách, lyžování v prašánku, spaní pod širákem, divoké kytarové večírky a neustálou přítomnost party kamarádů, umíš si horko těžko představit, jak to s těmi dětmi půjde dohromady. Některé z nás mají své lezecké cíle, ladí formu a nejsou si jisté, jestli se do ní po porodu dokážou vrátit. V hlavě se schovává spousta strašáků a nikdo ti předem neřekne, jaké to s dětmi bude.

Když jsem se ale potkala s Janou Štrajtovou (na fotce nahoře, pozn. red.) a poslouchala její vzpomínání na mateřskou ve skalách, svitla mi naděje, že to s dětmi může být pořádná lezecká jízda. 

Je pravda, že s dětma končí lezecký život?
Určitě to tak nemusí být. Ale taky jsem se toho hrozně bála. Můj muž je vášnivý lezec, pořád jsme měli nějaké sportovní plány a děti nám do nich nezapadaly. Všichni mě strašili, že nám tenhle život s dětma skončí. To byl taky jeden z důvodů, proč jsme na rodičovství nespěchali. Když jsem pak otěhotněla, potřebovala jsem vymyslet, jak to udělám. Měla jsem tehdy hrozné štěstí, protože moje kamarádky Káma Musilová a Šárka Patermannová měly taky děti, tak jsme si řekly, že zkusíme lézt i s dětma. A bylo to super rozhodnutí! Celou mateřskou jsem strávila ve skalách.

Takže vznikla parta maminek přezdívající si „Mutter Mafia“, co lezla v Moravském Krasu. Jaké byly začátky?
Věděly jsme, že musíme být aspoň tři – jedna bude hlídat děti a dvě budou lézt. Byla jsem se tehdy ptát Evy Ondrové, jak to dělali oni. „Sice jsme neměly parťáky, ale chodívali jsme lézt. A nezbývalo nám nic jiného, než brát děcka s sebou,“ říkala mi. Tak jsme se shodly, že se do toho po šestinedělí taky pustíme. Měly jsme vytipované, že můžeme jít na Vaňousy, do Rudic a do Sloupu, to jsme ze začátku točily dokola. První rok je dobré období, kdy děti jenom leží. Kolem jednoho roku přijde peklo. Začnou chodit! Musely jsme vytvářet různé ohrádky z lana, aby nám nezdrhly.

Jak Mutter Mafia fungovala? 
Za mě skvěle. (směje se) Vyjely jsme vždycky ráno a snažily jsme se končit během třetí až čtvrté odpoledne, abychom neblokovaly cesty pro ostatní lezce. Dobře jsme si pamatovaly, jaké to je, když přijdeš po práci na stěnu nebo do skal a řvou tam děti. Přesně tak jsme to nechtěly. Do Krasu jsme poprvé vyrazily někdy v květnu a jezdily jsme až do listopadu. Přes zimu jsme chodily na stěnu a hned, jak to šlo, jsme znova vyrazily do skal. Takže někdy v březnu. Každou středu nebo čtvrtek jsme trénovaly na Flashi (známá brněnská bouldrovka, pozn. aut.). Chodily jsme lézt dvakrát až třikrát týdně.

To je slušný trénink! Když si představím čerstvé rodiče z mého okolí, jsou často pořádně vyčerpaní. Jste neskutečné, že jste k mateřství zvládaly ještě takový fyzický zápřah. 
Nejčastější ranní rozhovor pod skálou vypadal asi takhle:
„Tak co? Jaká byla noc?”
„Hrozná! Každou hodinu vzhůru.”
„Jo, my taky.” 
Musíš slevit ze svých nároků. Jdeš do skal nevyspaná, často úplně vyčerpaná. Sdílely jsme spolu to hoře. Každá z nás si postěžovala, jak hroznou noc má za sebou, jedno dítě nechtělo spát, druhému rostly zuby… Až jsme se z toho vymluvily. Jakmile jsme začaly lézt, byla krize ta tam. 

Spánkový deficit asi nebyl jediné úskalí celého lezení na mateřské. S čím dalším jste se musely vypořádat? 
Samozřejmě funguje vzpomínkový optimismus! Na spoustu starostí okolo už jsme zapomněly. Pořád jsme ladily počasí. Pamatuju si, že musela být teplota nad dvanáct stupňů a svítit slunko, aby tam děcka vydržely. Když bylo pod 12 stupňů, tak už to bylo blbý. Zažily jsme několik bouřek a útěků z Vaňousů po louce do hospody, protože strašně pršelo. V hospodě z nás měli vždycky srandu. Narvaly jsme jim dovnitř kočáry a sušily věci. Ne že bychom chodily do skal za každou cenu, ale chtěly jsme lézt co nejvíc. Když ve Sloupu pršelo, tak jsme schovaly děcka na střídačku fotbalového hřiště a některá z nás s nima jezdila autíčkama po lavičkách, aby ostatní mamky mohly lézt třeba „Čínu“ (8 UIAA, pozn. aut.) nebo „No Future“ (9- UIAA, pozn. aut.), prostě něco suchého v převisu.

„V hospodě z nás měli vždycky srandu. Narvaly jsme jim dovnitř kočáry a sušily věci.“

To jste lezly dobré pecky. Probíhalo nějaké výběrko do Mutter Mafie, nebo nezáleželo na obtížnosti, kterou kdo leze?
To bylo úplně jedno. My s Kámou a Šárkou jsme lezly před mateřskou a tahaly jsme. Byly jsme různorodá skupinka – některé z nás měly větší lezecké ambice, ale chodily i holky, které před dítětem lezly malinko. Třeba jezdívaly s chlapem sem tam lézt na Vysočinu a chtěly pokračovat během mateřské. V takových případech jsme jezdívaly do Rudic a vytáhly jsme tam trojky nebo čtyřky, aby si mohla zalézt opravdu každá. Základ úspěchu je dostatečné množství lan! Každá jsme musela mít lano. 

Začínaly jste lézt ve trojici. Když jsem se podívala na facebookovou skupinu Mutter Mafie, je v ní 49 členů. Trochu se vám rozrostla.
Je fakt, že jsem o žádné podobně velké skupině žen neslyšela, i když to neznamená, že někde podobná parta není. V podstatě jsme vytvořily něco, co jsme ani nechtěly vytvořit. Před mateřstvím jsme se s Kámou děsily rodin s dětma ve skalách i na stěnách. (směje se) Postupně se ta parta obměňovala, jak jsme se vracely zpátky do prací, nebo znova otěhotněly. S většinou holek jsme se znaly z Krasu, nebo se znali aspoň naši partneři. Časem se nabalily další holky, které jsem dřív ani neznala. Chodívalo nás lézt třeba i osm. Bylo to velký! Když jsme někam přijely, tak se nás lidi báli!

Funguje Mutter Mafie do dneška? 
Teď už ne. Vím, že holky chodívají bouldrovat v menších skupinkách. Já jsem šla v roce 2020 zpátky do práce a zanedlouho přišla ta pandemická uzavírka. Holky se ještě snažily nějaký čas jezdit, ale postupně to skončilo. Časem to přešlo do společných rodinných dovolených. Už tomu neříkáme Mutter Mafie, ale z těch kontaktů pořád žijeme.

Odešla jsi ještě přes rozpadem skupiny. Vzpomeneš si na svoje tehdejší pocity? 
Ze začátku jsem se ještě snažila kombinovat Mutter Mafii i s prací. Pracovala jsem tehdy na aru a dělala 24hodinové služby, po kterých jsem měla volno. O volných dnech jsem chodila za holkama, ale už mi to nedělalo dobře. Při práci je to jiný. Po půlroce v práci jsem se musela odhlásit ze společného chatu. Když jsem si každý den četla jejich zprávy, kam se pojede lézt, tak mi z toho bylo úzko. A tak jsem si jednoho dne nalila víno a napsala do skupiny, že odcházím. Bylo to fakt těžké rozhodnutí.

Lezecký život vám s dětma nakonec neskončil. Jak vzpomínáš na období Mutter Mafie?
Opravdu ráda! Některé holky na mateřské jsou frustrované, mají laktační psychózy, jsou špatný z toho, že nejsou mezi lidma. Já jsem mateřskou prožila úplně jinak. Nikomu z nás se nechtělo do práce. Věděly jsme, že to naše období jednou skončí, a tak jsme si ho naplno užívaly. Jsem vděčná za ty zkušenosti, co jsme díky Mutter Mafii získaly.

Po půlroce v práci jsem se musela odhlásit ze společného chatu. Když jsem si každý den četla jejich zprávy, kam se pojede lézt, tak mi z toho bylo úzko. A tak jsem si jednoho dne nalila víno a napsala do skupiny, že odcházím. Bylo to fakt těžké rozhodnutí.

ŽIVOTNÍ FORMA

Jak těžké cesty jsi lezla před mateřskou?
Měla jsem vylezené nějaké devítky. Myslela jsem si, že líp než před prvním dítětem už nepolezu. Před nedávnem jsme se s holkama shodly, že jsme nakonec nejlepší lezeckou formu svého života měly právě na mateřské. Všechny jsme se výkonnostně posunuly. Holky, co lezly sedmičky, se posunuly na osmičky. Byla jsem snad jediná, co se posunula jenom o plusko. (Směje se.) Hodně to dalo i holkám, co dřív netahaly. Lezly jsme pořád dokola stejné cesty a po čase si je holky samy natáhly. Prostě se lezlo, nezevlovalo se.

Co na to říkaly děti, když se jim maminky proháněly nad hlavama?
Občas některé děti plakaly:
„Maminko, pojď dolů!” 
Tak jsme je chovaly, tulily a snažily se je utišit. Ze začátku je to stres. Obzvlášť když lezeš na prvním, máš před sebou ještě pár metrů k dalšímu nýtu a dole ti začne brečet dítě. To tě rozhazuje, ale zvykneš si na to. (směje se) Lézt na top rope je s dětma příjemnější. A překvapilo mě, jak se strašně zpomalilo naše lezecké tempo. Vylezeš, slezeš, kojíš děcko, mezitím leze někdo jiný. Byly jsme celý den ve skalách a vylezly jsme pět cest. Za ten čas bychom dřív vylezly deset cest. Ale to prostě nešlo.

Jak se na vaše lezení díval tvůj partner?
Ohromně nás podporoval. Zpočátku měl strach, aby se něco nestalo dětem. Ale když viděl, že to funguje, tak nám fandil. Jednou jsem přišla domů a říkala mu: 

„Chceme hrozně lézt jednu cestu, ale já se bojím k prvnímu, a nikdo jiný ji nenatáhne. Pojď tam se mnou a natrénujme to.” Když mě viděl, jak tam bojuju, zajel do Decathlonu, koupil rybářský prut a vyrobil mi z něj šáhlo. Tehdy šáhla ještě nešla sehnat. A byly jsme v bezpečí. Takhle to v Krasu prostě je – první metry často bývají o zdraví. Když cvakneš první nýt, tak už je to dobrý.

Existuje nějaká aktivita, o kterou jsi kvůli dětem přece jenom přišla?
O lezení vícedélek v horách. Dřív jsem měla parťačku, se kterou jsme jezdívaly do Tater. A to už s dětma opravdu nejde. V práci sloužím, a když mám volný víkend, tak nechci odjet pryč a nechat děti doma. Ale zase jsem získala novou parťačku ­– mám dceru tak vychovanou, že mi třeba řekne: „Mami, jdeme bouldrovat na Vaňousy.“ Vybere místo, kde polezeme, a já jí tam vymýšlím bouldery. 

V kolika letech jsi měla první dítě?
První dítě jsem měla ve 37 a ze své zkušenosti můžu říct, že je to v pohodě. Možná je to dokonce dobře, protože cítím, že mi nic neuteklo. Kdysi jsme plánovali lézt big wally. To jsme nestihli. Ale spoustu jsme toho odlyžovali, vylezli a s dětma zase objevujeme spoustu nového. 

BRUTÁLNĚ SILNÉ TĚHULE

Lezly jste i během těhotenství?
Lezly jsme. „Tělo si řekne,“ věřily jsme. Kdysi v NDR prý nechávali německé atletky otěhotnět, protože měly v prvních šesti týdnech extrémní formu. Všechny jsme si vyzkoušely, že je to fakt pravda. Když tělo zjistí, že je něco jinak a začnou se v něm startovat hormony, začneš mít brutální sílu. Špatně ti začne být teprve po těch šesti týdnech. Své nejtěžší přelezy mám právě z dob těhotenství. S dcerkou v břiše jsme vylezly „Extázi“ (9 UIAA, pozn. aut.) a se synem při druhém těhotenství „Depresi” (9-/9 UIAA, pozn. aut.). Miminko je v té době zatím maličký. Když už jsme měly velká břicha, tak jsme lezly na druhém konci a hodně opatrně. Půjčovaly jsme si od chlapů celotěláky, aby nás to moc netlačilo.

Jak se na lezení v těhotenství díváš z pohledu lékařky?
Vždycky záleží na fyzických dispozicích konkrétní ženy. Za mě – když jsi na pohyb zvyklá, tak můžeš lézt do doby, dokud se ti nedělá fyzicky špatně. To znamená, že tě břicho moc netahá. Pokud máš partnera lezce, tak se ti nechce přestat lézt. Když jde na stěnu, přidáš se k němu. Vytáhne ti položenou pětku, ty si ji dáš na druhým, ale vlastně tě to nebaví. Nedá ti to, zvlášť když ti leze partner, tak jdeš taky na stěnu. Tahat se do převisu s břichem není alright. Pak přijde další problém, že už neoblíkneš sedák. 

Kolik času potřebuje žena po porodu, než může začít zase lézt?
Zase je to individuální. Jsou holky, které začaly lézt hned po porodu, jiné už se k lezení nevrátí. Z medicínského hlediska se každé zranění měkkých tkání hojí šest týdnů. Stejný názor měly i moje kamarádky fyzioterapeutky. Sama jsem měla strach z rozestoupení svalů na břiše, takže jsem během šestinedělí nelezla. I tak mi zůstala malinká diastáza, protože jsme dost brzo lezly v převisech. Většina holek z Mutter Mafie měla bezproblémové porody bez větších zranění. Možná to bylo dobrou fyzičkou před těhotenstvím. Jenom chudáci naše děcka ležely od šesti týdnů pod skálou. 

„S dcerkou v břiše jsme vylezly „Extázi“ (9 UIAA) a se synem při druhém těhotenství „Depresi” (9-/9 UIAA).“

HLAVNĚ HODNĚ JÍDLA

Všechny vaše děti prakticky vyrostly ve skalách. Jaký k nim mají vztah?
Ne všechny děti chtějí lézt, ale rády tráví čas ve skalách. Jsou zvyklé, že je lezení normální součástí života. Vždycky jsme se snažily, aby byl i ten čas pod skálou zábavný. Žádné dítě z Mutter Mafie by ti neřeklo: „Dneska s váma na skály nejedu.“ 

To vypadá na úspěšnou misi, jak naučit děti lásce ke skalám. Stálo vás to hodně sil?
Nebylo to zadarmo. Ale věděly jsme, že když se jim ve skalách nebude líbit, tak máme s lezením utrum. Kdysi mi Simča Ulmonová říkala: „Počkej, ona ti v pěti letech řekne, že už s tebou nikam nepojede.“ Toho jsme se lekly. Tak jsme se hodně snažily, aby měly děti ve skalách pohodu. Aby jim nebyla zima, měly se kde plazit, s čím si hrát a hlavně, aby měly dost jídla. Do dneška dojdeme pod skálu a oni hned žerou! (směje se) Chodily jsme do skal jako soumaři. Tahaly jsme mega pytle hraček. Občas se pak na facebooku objevovaly příspěvky domorodců ve stylu: „Opět jsme na Vaňousech našli spoustu autíček. Ráda bych věděla, kdo je tady nechal.“ Tak kdo asi. Už jsme byly známé firmy. Kdo nemá děti, tak nás moc nechápal.

Zní mi to jako poměrně náročný logistický úkol...
Pamatuju si, že jsem se do auta chystala den předem, abych měla sbalený kočár, případně bouldermatku, podložky, věci pro děcka. Když se mi narodilo druhé děcko, tak to bylo ještě složitější. Musela jsem vstát hodinu a půl dopředu, abychom vyrazily včas. Jedno dítě nakojit, druhému nachystat normální jídlo, lezecké věci už čekaly v autě a na závěr jsem ještě pobalila hrozně moc jídla. 

Co jste s dětma dělaly ve skalách?
Snažily jsme se, aby je to bavilo. Po lezení jsme chodily na hřiště na Holštejně, v Rudici jsme chodili k Propadání. Brodily jsme potoky, chodily na houby, vymýšlely jsme různá dobrodružství. Největší úspěch mělo houpání na laně! Vždycky jsme jim slibovaly, že když budou hodné, bude houpačka. Pro nás to znamenalo, že jsme musely lézt v převisech. (směje se) Jindy jsme zase dělaly lanovky. Měly jsme systém, jak děti vytáhnout po laně nahoru, a pak jsme je pouštěly z Hřebenáče dolů. 

„Vždycky jsme jim slibovaly, že když budou hodné, bude houpačka. Pro nás to znamenalo, že jsme musely lézt v převisech. (směje se)“

Stala se vám někdy nějaká nepříjemná situace?
Kromě úprků před bouřkou? Jednou jsme se vylekaly, že nám jedna holčička uplavala do Propadání. Děti furt lezly do potoka a nás tehdy bylo málo na hlídání. Jedno dítě jsme holt neuhlídaly. Běhaly jsme kolem potoka s hrůzou v očích a hledaly ji. Nakonec seděla jako vodník na posledním schůdku nad rozvodněným potokem. Jindy se splašil kůň, co se pásl na hřišti ve Sloupu. Poskakoval jako zběsilý a my jsme se bály, aby nám nerozdupal děti. Nakonec ho zastavil mantinel kolem hřiště. Chudák, zasekl se o něj břichem. Rychle jsme zahájily záchrannou akci. Holky, které zrovna lezly, musely zaštandovat a my ostatní jsme naháněly majitele. Ale nevzpomínám si, že by někdo špatně spadl při lezení. Dávaly jsme na sebe dost pozor. 

Děti toho s váma dost zažily. Takové dětství v přírodě a navíc se spoustou kamarádů bych si hrozně užívala.
Všechny se od mala houpaly na laně a učily lézt. Byly pořád venku. A myslím si, že to pro ně bylo super i ze socializační stránky. Žádné z našich dětí nemělo problém pozdravit cizího člověka nebo si později zvyknout ve školce. Když některé dítě nechtělo jíst, tak s ostatními kámoši pod skálou začalo. Jak nám do party přibývaly nové a nové holky, tak otrkané děti pokaždé začlenily ty nováčky do kolektivu. 

Existuje zaručený recept, aby si děti oblíbily skály?
Je to balancování na tenkém ledě. Podle mě je to o tom, že jim nedáš jinou možnost. Vždycky máš pocit, že to, co platí na tvoje děti, bude platit univerzálně. Ale tak to bohužel není. Nám se tahle strategie naštěstí vyplatila. A největší odměnou nám bylo, když děti vyrostly a začaly lézt spolu s náma. 

__________