„HORY, BIG WALL, TRAD 2024“ (VYPRODÁNO)

PRODEJ UKONČEN | aktualizace 18. 12. 2023
Máme vyprodáno a další objednávky už nepřijímáme. Příští kalendář (písek) plánujeme zveřejnit v druhé půlce října 2024.

________________

VÝKONY, CO SE BLBĚ FOTÍ

Jasně, když vejdeš do prvního papírnictví v okresním městě, kalendář s tématem hor tam taky budou mít. Většinou bývá zastrčený do stojanu vedle přání k narozeninám a asi bude i o pár stovek levnější…

Změna je život, a tak jsme se po šesti pískovcových letech rozhodli připravit nový kousek s názvem: HORY, BIG WALL, TRAD. A oproti horským kalendářům z papírnictví jsme chtěli, aby se na našich fotkách pořádně lezlo. Můžeš se tak těšit na jednu z nejtěžších tradičních spár Evropy, exponované nepálské velehory, odlehlé pákistánské big wally, hladkou yosemitskou žulu nebo nepohodlí zimních tatranských mixů.

Kalendář jsme se zároveň v redakci snažili koncipovat tak, aby fungoval trochu jako „dokument doby“ a představil české lezce, kteří v posledních letech do hor nebo velkých stěn jezdí a daří se jim přivážet super výstupy. Samozřejmě, ne na všechny české top alpinisty se dostalo, protože měsíců je málo a kritéria na výběr fotek byla tvrdá. Kdo leze v horách, tak ví, že čím těžší podnik, tím se to všechno hůř fotí… Mimochodem, žádná fotka nebyla pořízena dronem. Všechno fotili (většinou zadýchaní) lidé.

V kalendáři se objeví třeba zkušení vlci Vašek „Šatavis“ Šatava, Mára Holeček, Zdeněk „Háček“ Hák – ten jen za hledáčkem, dále občasný vícedélkový mistr Adam Ondra ve svém domácím „big wallu v uvozovkách“, milovník morálovek Pepa Little a čerstvá krev ze Sokolíků (týmu mladých alpinistů ČHS), která pomalu začíná přebírat horské kormidlo od předchozí generace.

To je na úvod vše. Někomu bude prostředí hor a velkých stěn bližší, někdo se při pohledu na fotky zatřese zimou… Každopádně doufáme, že tě náš nový kalendář osloví a že si ho pověsíš na své oblíbené místo. Nebo výtiskem uděláš radost někomu jinému.

HODÍ SE VĚDĚT

1) PRO SNADNÉ ODBAVENÍ
Kalendář prosím objednávej pomocí formuláře níže (preferovaná varianta) nebo přes email: [email protected]. Pokud nemáš žádná speciální přání a máš přesně spočítáno, kolik zaplatíš, můžeš po odeslání formuláře peníze rovnou převést (ideálně s tvým jménem v poznámce) na účet: 670100–2212654881/6210

2) LEPŠÍ MOC NEOTÁLET
Náš kalendář zůstává limitovanou edicí, takže stále platí: „Kdo dřív přijde, ten dřív bere“. Loni bylo vyprodáno v půlce listopadu.

3) NA SLOVENSKO POSÍLÁME TAKÉ
Jen je nutné počítat s poměrně drahým poštovným – cca deset euro navíc. To samé platí i pro Německo a okolní státy.

4) ZÁSILKOVNA MÍSTO POŠTY
Loni jsme dali sbohem České poště, která zdražila balík našich rozměrů o 122 %. Abychom zachovali cenu dopravy, posíláme kalendáře přes Zásilkovnu (kdo objedná a zaplatí do 15. prosince, tomu stíháme doručit do Štědrého dne). Prosíme však nadále všechny, ať využívají hlavně naše výdejní místa.

CO TO STOJÍ?

Cenu si tradičně můžeš vybrat:
1. Když zaplatíš 600 Kč („plnou palbu“), podpoříš tím zároveň chod redakce na rok 2024. Dostaneš novou „dálničku“ na přední sklo auta (teď už se to může) a tvoje jméno uvedeme mezi našimi přispěvateli.
2. Lidových 400 Kč zaplatíš, pokud šetříš a eMontanu nečteš. Nižší cena je myšlena zejména pro studenty nebo živitele více krků.

Kalendář bude mít tato VÝDEJNÍ MÍSTA:

Praha, Levý břeh – obchod stěny Smíchoff (Křížová 6)
Praha, Pravý břeh – prodejna Namche (Křižíkova 55/65)
Brno – prodejna Hanibal (Orlí ulice 612/20)
Liberec – stěna Šutr (Hrazená 470)
Děčín – stěna Bělá (Tělocvičná 192, po, st, pá večer. Nejlepší zavolat: 774 111 993)
Trutnov – sport Mates (Svatojánské náměstí 47)

Osobní vyzvednutí nám ulehčí logistiku.
Potěší nás, když vymyslíš osobní vyzvednutí – pokud nemůžeš sám/sama, zkus tím třeba pověřit kamaráda. Ušetříš nám čas s balením kalendářů. Pokud však bydlíš někde na šumavské samotě nebo ve Šluknovském výběžku, nedá se nic dělat. Kalendář/e samozřejmě pošleme. (Pro více kalendářů se platí jedno poštovné.)

„Osobní vyzvednutí šetří náš čas a tvé peníze.“

Kdy bude?
K dostání na výdejních místech bude přibližně v týdnu od 14. listopadu (až ho budeš moct vyzvednout, napíšeme email) a počká tam na tebe do konce ledna 2024. Pro naše přispěvatele na výdejní místa přichystáme také dálničky na příští rok.

Jaký je po technické stránce?
Kalendář má rozměr A3 plus, konkrétně 44,5 cm x 31,5 cm. Tiskneme ho ofsetovým způsobem na křídový papír v matné variantě. Dlouhodobě spolupracujeme s osvědčenou tiskárnou POINT CZ v Moravském krase.
.

____________________

SEZNAM SE S FOTKAMI

V KOUTĚ MALÉHO KEŽMARÁKU

Do této části severní stěny Malého Kežmarského štítu mě to nějak zvláštně táhne. Už někdy na vysoké (2013) jsme tu s Filipem Zaoralem lezli „Levý ypsilon“, před pár lety pak s Péťou Šoufkem nádhernou „Škotskou anabázi“, do které jsem se opět vrátil – tentokrát se zrcadlovkou, protože se odsud dá šikovně fotit elegantní kout vedlejší mixové lajny „Nas nedobegať“. Zrovna se nahoru škrábali Dan Podráský a Ondra Mrklovský, takže o výhledy a kvalitní hlášky bylo postaráno. Měl jsem zákeřný úmysl na Dana svalit polštář prašanu a pak scénku fotit, ale odolal jsem.

Dan Podráský leze „Nas nedobegať“ M5, 200 m, Severní stěna Malého Kežmarského štítu, Tatry (text a foto: Standa Mitáč)

PO DOHLEDEM DIDIERA

Lezení na Portaletu člověka dostane. Tenhle večer to mělo ještě větší grády – běžel jsem nocí na chatu na domluvený sraz se spárařem (a hrdinou mých lezeckých začátků) Didierem Berthodem. Kecali jsme a večer ubíhal… Proč cestu pojmenoval „Ave Caesar“? „Ne, že by to bylo nějak zákeřné, ale je to prostě ohromně působivá stěna… Po sousloví ‘Ave Caesar’ následuje ‘Mori turi te Salutant’. A já jsem si připadal stejně – jako kdybych šel do té stěny na smrt,“ smál se lezec/mnich, který strávil 13 let ve františkánském klášteře a na čas zmizel ze scény. (Příběh cesty najdeš tady, pozn. red.)

František Bulička ve čtvrté délce (7c) cesty „Ave Caesar“ 7c, 200 m, na věž Petit Clocher du Portalet, Švýcarsko (text a foto: Standa Mitáč)

GO GO, SPÁRY JDOU

Anča asi bude mrzutá, až se dozví, že jsme do kalendáře zařadili „takhle lehkou spáru“. Ale zas tak lehká úplně nebude, jelikož na OS to tehdy v podvečer jednoho lezeckého dne nepadlo. Možná, kdyby si na lezení vzala čelovku, šlo by to lépe než stylem AF. Lano tak na moji prosbu zůstalo viset ve slaňáku přes noc – aby se z něj ráno dalo fotit. Anča do cesty naběhla hned po snídani a bez větších problémů se touhle krásnou linkou prošla. Obtížnost VIIa v Ádru nebo 7a v Alpách, na tom nesejde – zážitky a námaha jsou podobné.

Anča Šebestíková leze na RP cestu „Crack a Go Go“ 7a, Cadarese, Itálie (text a foto: Standa Mitáč)

FOŤÁK POD BUNDOU

Focení ve vysokých horách není příliš komfortní záležitost. Nedokážu si představit v mrazu vytahovat z batohu těžkou zrcadlovku, udělat záběr a opět ji ukládat. Já pro tyto účely používám „kompaktní“ bezzrcadlovku, která mi při lezení visí pod bundou na krku. Fotka ukazuje náročný sestup jižním hřebenem hory Chumbu, na které se nám podařil prvovýstup západní stěnou – „Last Fly of the Falcon“ (1150 m, TD+). Pohyb nám znepříjemňoval hluboký bořivý sníh. Radar (sněžná fréza) prošlapává stopu Kejklasovi (jeho článek o akci čti tady, pozn. red.) a já s Háčkem hledáme příhodné místo ke slanění na ledovec Changri Nup a užíváme si famózních výhledů.

Radoslav „Radar“ Groh a Petr „Kejklas“ Kejklíček sestupují z Chumbu 6859 m n. m., Nepál (text a foto: Jaroslav „Banán“ Bánský)

BIG WALL V SEDMÉM PATŘE

Alnasca – to je nádherný big wall v srdci kantonu Ticino. Kdyby tahle stěna ležela deset minut od silnice, stal by se z ní evropský El Capitan. Bohužel (bohudík?), zájemce o lezení si k ní musí proklestit cestu několikahodinovým strmákem k bivaku, tam nabrat síly a pak pokračovat terénem kořenů, strmých trav a exponovaných traverzů. Když konečně dorazí pod nástup, může se stát, že na lezení už nemá ani chuť. Fotka zachycuje Elu v cestě, která vede pravou částí stěny a je odjištěná daleko lépe než zmíněný přístup… Takže svět je v rovnováze.

Eliška Zýková v cestě „Impronte d’orso“ 7b, 240 m, Poncione d’Alnasca, Švýcarsko (text a foto: Standa Mitáč)

PŘÍJEZD SPÁROVÉ MAŠINY

Na tohle zjevení si pamatuju poměrně přesně. Sokolíci (tým mladých alpinistů ČHS) se právě vraceli ze svého soustředění v Picos de Europa (Španělsko) a po nějakých deseti dnech lezení a cestování síla a motivace týmu začala postupně uvadat. Do tohoto rozpoložení se připojil čerstvý Honza „Honzál“ Novák – dostal volno z laborky, popadl Gošu Zhuravleva a na jeden zátah byli v Chamonix. Honzál vstával brzo a neustále hecoval vyčpělé mrtvoly k lezení. Sázel jednu spáru za druhou a oblíbil si zejména sektor Little Yosemite, kde jsme udělali tuhle fotku.

Honza „Honzál“ Novák v prstové spáře „Méllisa“ 7a, 90 m, Little Yosemite, Chamonix, Francie (text a foto: Standa Mitáč)

NEMUSÍME VŠUDE VRTAT

A Didier Berthod podruhé. Když v roce 2005 přelezl tuhle spáru po vlastním, odstranil z ní zelené nýty (proto „Greenspit“), které tam pro své pokusy dříve navrtal Roberto Perucca. „Je to nejtěžší spára Evropy,“ prohlásil tehdy Didier. Zelený nýt zůstal jen jeden – zavrtaný na památku v kameni pod nástupem cesty. „Mám pocit, že příběh pokračuje dál… Lezení se vyvíjí. A dnes máme možnosti jištění, díky kterému nemusíme všude vrtat,“ říká Didier. Vašek „Šatavis“ Šatava tuhle lajnu navštívil vícekrát, ale RP přelez se mu zatím nepodařil.

Vašek „Šatavis“ Šatava leze „Greenspit“ 8b+, Valle dell’Orco, Itálie (text a foto: Standa Mitáč)

POHLED Z PŘEDSÍŇKY

Udělat lezeckou fotku v horách stojí hodně úsilí a fotograf se často dostává do nebezpečných situací – jümarování přes různé hrany do štandů různých kvalit, pády kamení… Proto má ve finále autor často pocit, že nejlepší je ta fotka, kvůli které zakusil úplně nejvíc. Jenže, tak to nefunguje. Důkaz? Stačí fotky ukázat někomu, kdo na místě vůbec nebyl a kdo má odstup. Pak se třeba může zjistit, že lepší záběr se povedl udělat kompaktem z předsíňky stanu… V době, kdy byla zrcadlovka schovaná v nepromokavém žlutém pytli pod stěnou, připravená na další focení z lana. (Připravujeme článek o přelezu této cesty, pozn. red.)

Anča Šebestíková v klíči cesty „Bloody Mary“ 7c+/8a, 450 m. Jistí František Bulička. Denbor Brakk, Nangmah Valley, Pákistán (text a foto: Standa Mitáč)

Žiletkový hřeben rozdělující kopec na dvě strany byl jak Jekyll and Hyde. Dalo se tam nejlépe postupovat, nicméně severní srázy tvořil drobivý led a východní stranu našlehal vítr do sypké pěny. K tomu přibyly skalní prahy, vyžadující slanění. Celá ta linie bílého hada tvořící hřebínek při pohledu ze shora vypadala, že visí jen ve vzduchu. Nekonečný kilometrový hřeben bez možnosti odjištění. A s přibývajícím časem přišla od údolí neprůstupná mlha… Fotka je ze sestupu po vylezení nové cesty „UFO Line“ (2000 m, ABO). Ten den nás čekal další nechtěný pátý bivak.

Mára Holeček a sestup po prváči „UFO Line“ (2000 m, ABO), Chamlang 7319 m n. m., Nepál (text: Mára Holeček, foto: Zdeněk „Háček“ Hák)

SPÁRA NA SEKYRU

Vyhlášená širočina v Yosemitském NP „Twilight Zone“ 5.10d (oblast Cookie Cliff) je dílem Chucka Pratta. Pepovi se při prvním pokusu ve spáře kousl ten největší frend, co jsme měli. Podařilo se mu ho vytáhnout až s pomocí sekery druhý den při opětovném přelezu. Fotil jsem to dlouho po západu slunce na citlivost ISO 6400 s objektivem o ohnisku 300 mm, 1/40 sekundy, opřený o strom a doufal, že z toho něco vyjde… Komentář Pepy Littla k cestě: „Mega podhodnocené, pocitově 6c+/7a, Chuck Pratt to při prvovýstupu prakticky vysóloval.“ (Z popisovaného zájezdu vznikl seriál Naháči v Yosáči, pozn. red.)

Pepa Little leze klasickou širočinu „Twilight Zone“ 5.10d (6b) na Cookie Cliff v Yosemitech, USA (text a foto: Pavel Nesvadba)

MLÁDÍ V PETITOVI

„Tobě je zima?“ „Ne, mě hřeje mládí,“ odpovídal Honza Zbranek (jistí na fotce) po tom, co Matěje Svojtku spustil na štand pod klíčovou délkou cesty „Voie Petit“. Podle toho, jak se Honzovi třásly nohy i ruce, bylo ale jasně vidět, že dost kecá. Během tohoto pokusu se klukům vylézt cestu na slavnou věž Grand Capucin nepovedlo. Další rok se do „Petita“ Matěj vrátil s Ondrou Tůmou – každý jednou zkusil nejtěžší délku a jeli dolů. Nakonec se zadařilo čtyři roky po seznamovacím pokusu. „To jsme měli strašnou kliku na všechno. Hlavně délky, které nechceš lézt znovu, se nám podařily vylézt napoprvé,“ vzpomínal Ondra.

Matěj Svojtka v koutku „Voie Petit“ 8b, 450 m, Grand Capucin, Chamonix, Francie (text a foto: Standa Mitáč)

ZACHYTIT PROSTOR

Když se ozval Adam s tím, že by se chtěl pokusit volně přelézt Macochu, byl jsem nadšený. Při prvním pohledu do propasti jsem věděl, že je třeba fotografií ukázat, jak velký ten prostor skutečně je. První den lezení jsem kvůli tmě takovou fotku nebyl schopen udělat. Druhý den jsme začali ráno a na pořadu dne byl výlez ze stropu do stěny propasti. Naštěstí jsem se rozhodl, jen tak pro jistotu, posečkat uvnitř jeskyně, odkud jsem fotil minulý večer, a podívat se, jestli odtamtud ještě něco neuvidím. V tu chvíli se objevila malá siluetka Adama, jak se vyklonil, aby si prohlédl cestu nad sebou. To byl moment, který jsem potřeboval. (Rozhovor s Adamem o Macoše najdeš tady, pozn. red.)

Adam Ondra leze „Příklepový strop“ 10+ (8b+), 120 m, Macocha, Česká republika (text a foto: Petr Chodura)

____________________