„200 slov“

Čtyři v jednom šroubu a Kejklas, co si ustlal na náplavce. Prvovýstup na Chumbu 6859 m n. m.

07. 11. 2022, Standa „Sany“ Mitáč

Proč to nikoho nenapadlo dřív? Nepálská hora Chumbu (mapa) leží jen zhruba pět kilometrů vzdušnou čarou od frekventovaného treku do base campu pod Mt Everestem. Asi proto, že pod svícnem je největší tma. Napadlo to až Zdeňka „Háčka“ Háka, kterému nakonec kluci věnovali čestnou chvíli, aby se na vršek této hory postavil jako první člověk vůbec.

Čtveřici Jarda „Banán“ Bánský, Radek „Radar“ Groh, Zdeněk „Háček“ Hák a Petr „Kejklas“ Kejklíček (mimochodem, tři z nich členové CMGA, pozn. aut.) se na konci října povedlo otevřít cestu „The Last Flight of a Falcon“, TD+ na dosud nevylezený himálajský vrchol (TOPO).

Do základního tábora se přes ledovce Ngozumba a Gaunara žádným Šerpům jít nechtělo – báli se neznáma. Nakonec se nechali umluvit dva stateční plus jeden styčný důstojník. Zásoby (cca 150 kilo lezeckého matroše a jídla) si pak kluci do BC na ledovci Gaunara nechali shodit vrtulníkem. V cestě nahoru a zpátky do Lobuche je pak čekaly celkem čtyři bivaky ve stěně – ve výšce 5700 m, 6400 m, 6800 m a poslední při sestupu ve 6400 m. Jak popisuje čerstvé zážitky z téhle expedice Petr „Kejklas“ Kejklíček? Přečti si krátký rozhovor.

Působí to na mě jako bezva podnik – sehraná parta kamarádů, super počasí, alpský styl, perfektní lajna… Vnímal jsi to taky tak?
Jo, bylo to úplně přirozený. S Banánem se znám, protože bydlím už deset let ve Vrchlabí, a Háčka znám zase z Rokytnice, odkud pochází táta. Sešlo se to v kamarádským stylu – úplně. Bylo to nenucený, dělali jsme si ze sebe srandičky… Když jedeš s někým cizím, tak úplně nevíš, co si můžeš dovolit. A výběr linky byl super. Ale bylo to těžký – jak na lezení, tak na sestup.

Kudy jste vlastně sestupovali?
Poslední den jsme spali 80 metrů pod vrškem, což byl třetí bivak ve stěně. Další den jsme byli během půl hodiny na vrcholu a pak jsme sestupovali celej den, bivak a pak ještě další den dolů. Takže dva dny. Sestupovali jsme úplně jinou cestou, vlastně jsme dělali takový přechod – vylezli jsme západní stěnou a sestupovali jsme k jihozápadu úplně na jinej ledovec.

Když to řeknu upřímně, bylo to hodně neznámý, nikdo tam nikdy nebyl a my jsme vůbec nevěděli, co nás čeká. To, co jsme si nakoukali zdálky, se ukázalo stejně úplně jinak. Často jsme sestupovali po ostrým hřebeni „na koníka“. Povrch měl často ledovou krustičku a pod tím se to sypalo jak cukr…




Byl pro tebe větší zážitek ten sestup než lezení nahoru?
Jo, to určitě. Bylo to fakt záživnější a něco nového. To lezení nahoru mi je přirozenější a bližší, ale tohle sestupování a slaňování do neznáma, ještě v počtu čtyř lidí… Štandy narychlo, aby to odsýpalo, takže v jednom šroubu čtyři lidi… Bylo to hodně vostrý. (směje se) Části jsme šli sólo na raka nebo popředu, částečně jsme se jistili a udělali jsme třeba deset slanění. Kdybychom to slaňovali celý, tak bychom tam strávili ještě den navíc.

K jaké cestě v Alpách bys váš prváč přirovnal?
Ty brďo. Podnebí i materiál – všechno je jiný. Ale náročností bych to přirovnal třeba k severce Matterhornu. Bylo to asi trošičku lehčí než severka Eigeru. Tady šlo spíš o to, že nic nevíš. V Alpách napíšeš spoustě kamarádům, pošlou ti tipy na podmínky a jedeš „na jistotu“. Těch 1400 metrů, co měla ta naše stěna, bylo spíš náročných v tom, že tam musíš zvládnout trpět. Časem začal foukat vítr, bylo mrazivo…

Kdy jsi měl největší krizi?
Taky při sestupu – už jsme se konečně dostali dolů na ledovec. Trochu mi omrzly nohy a zkoušeli jsme se dovolat záchrany vrtulníkem. Ten zkoušel dvakrát vzlétnout, čekali jsme tam čtyři hodiny, ale nepovedlo se mu to kvůli větru. „Záchrana nebude, je to nemožné,“ řekli nám. Takže jsme museli pokračovat dalších zhruba osm hodin do Lobuche. Cesta vedla asi sedm kilometrů po ledovci Changri Nup, spíš šutrovišti – balvany o velikosti osobních aut se tam houpaly na hranách… Každou chvíli hrozilo, že na tebe něco spadne. Tam už jsem zároveň usínal ve stoje a sahal si na úplný dno. To byly nejhorší chvíle.

Ještě pověz, jaká byla nejvtipnější scéna… Kluci tě prý někde ztratili a pak našli spícího uprostřed vesnice…
Jó, to vlastně hned následovalo. Když jsme docházeli do toho Lobuche, tak Háček s Banánem šli jako první, protože Háček se propadl do jezera po pás v péřovejch kalhotách. Nabral si do obou bot vodu v noci v mínus deseti… Takže oni dva spěchali jako první a dohodli jsme se, že sraz bude v první lodgii napravo v Lobuche. Když jsme s Radarem došli na cestu, tak už jsem byl prošitej a říkám mu: „Běž napřed, sejdeme se v tý první lodgii napravo.“ Já jsem tam došel dvě hodiny po nich – sám, úplně mrtvej a nikde nikdo. Obešel jsem další lodgii, tam taky nebyli. Obešel jsem asi dalších pět míst, ale nikde jsem je nenašel. Tak si říkám: „Kde mě ráno najdou?“ Tak jsem zvolil prostředek vesnice – vypadalo to jako náplavka v Praze… Lehnu tady. Tak jsem i v těch promrzlejch botách zalezl do spacáku a po půlnoci si tam ustlal. Ráno kolem mě začaly proudit davy turistů: „Jste v pořádku?“ Japonci si mě fotili jak vyvrženýho vorvaňě. (směje se) Pak mě kluci našli – oni samozřejmě spali v teple a suchu jedný kuchyně v uličce, kde bych je stejně nenašel. Já si dal ještě jeden mrazivý bivak navíc.

Nejvtipnější bylo, že v noci, asi ve tři ráno, mně někdo šikmookej rozepnul spacák a narval mi do něj veškerý oblečení, co jsem měl okolo poházený, potom taky mačky a cepín! Všechno mi tam nacpal a zapnul mě – asi aby mě zateplil. (směje se) Takže jsem k tomu všemu byl ráno ještě popíchanej o mačky a probudil se s roztrhaným spacákem. (směje se)

Kejklas na náplavce. Kliknutím na fotku přehraješ video. (foto: Radar Groh)


I malé články dají dohromady dost práce. Díky za tvoji podporu