FRANTA JAROŠ

BRÁT ŽIVOT ZA SPRÁVNÝ KONEC

„Tak to zkusíme, i když to bude trapas. Hlavně, že nás to baví!“ říkával Franta v posledních letech spolulezkyni Jarmile Havlové před nástupem do cesty. Letos v dubnu nás opustil v úctyhodných 83 letech a nechal nám tu po sobě spoustu historek, které zahřejí u srdce a vykouzlí úsměv na tváři. „On táta věděl, že má rakovinu. Ale nechtěl být v nemocnici. Navrhli mu paliativní péči. Podepsal reverz a šel domů,“ líčí poslední měsíce jeho dcera Jana. „Mám jeho fotky ještě dva týdny před smrtí – jak šplhá po stromě. Vyrobil s mými syny budky pro ptáky a šli je zavěsit ven. Jednu udělali pořádnou, prý pro sovu, ale já jsem jí říkala bouda pro bernardýna. Jenže kdo ji pověsí nahoru? Můj starší syn s ní dokázal vylézt na strom, ale už s ní v tý výšce nedokázal manévrovat. Táta si povzdech, vylezl tam a boudu zavěsil sám.“

Frantu znal na Broumovsku kde kdo. Jako vášnivého lezce, včelaře, kominíka… Zkrátka jako člověka, se kterým bylo vždycky veselo. Přestěhoval se sem kvůli lásce k lezení a byl jedním z těch, kdo do skal chodil za srandou a ne „jenom” za výkony. Smutky se nechávaly doma. Osobně jsem se s Frantou nikdy nepotkala. O to barevnější obrázek jsem dostala od lidí z jeho blízkého okolí. Třeba jak řekla Jarmila: „Byl esencí tolika věcí, ale pro mě byl hlavně vzorem nevzdávat se ani v zoufalých situacích. Vždy se choval svobodně. I v dobách nesvobody, ačkoli mu to přinášelo nemalé potíže. Patřil k tomu málu lidí, kteří bez zbytečných řečí raději něco udělají. Proto byl pro mě vzorový skromný hrdina, nejen mezi lezci.“ 

Milovník nezajistitelných komínů a poctivých širočin. „Věkový rozdíl je mezi námi 27 let a v té době i ten váhový byl 27 kilo,“ psal o něm kdysi Martin Havlík na web Broumovského oddílu, odkud se s Frantou znali. „Pokud šlo při našem společném lezení o „hlaďáky“, tak do těch se Frantík moc nehrnul. To jsem nastoupil neohroženě já. Na oplátku mi to zase vracel v širočinách a úzkých komínech. On, hubený jak žížala, se tam vždy nějak „propinožil“ (název, který prý často používal František, pozn. aut.), a pak s úsměvem na tváři pozoroval, jak se tam já tlustý červ proplazím. Párkrát se stalo, to jsme ještě nepoužívali sedací úvazky, že jsem se tam nakonec nějak protáhl, ale tepláky i trenky skončily u kolenou! Táta se pak doma divil, jak je možné, že mám z toho lezení odřený i zadek.“

Ráda poslouchám příběhy o lidech, kteří se druhým zapsali do srdce. Obzvlášť takhle před Vánoci. Franta to podle všeho uměl znamenitě! A tak jsem poskládala všechny příběhy, co ke mně doputovaly od dcery Jany Jarošové, spolužáka Ludvíka Martince a Frantových spolulezců Honzy Hornycha a Zbyňka Oubrechta. Udělala jsem z nich jeden velký rozhovor – jako bychom všichni společně seděli nad talířem s cukrovím a vzpomínali společně. Při poslechu všech těch historek se nedá ubránit úsměvu. Jak by taky ne! Jen si to přečti a přesvědč se sám, že Franta dokázal vzít život za ten správný konec. V uších mi hraje pořád dokola jeho oblíbená: Always Look On the Bright Side of Life.

CESTA KE ŠTĚSTÍ

Jana: Jako jeho dcera jsem asi dost zaujatá. Ale pro mě byl výjimečný tím, že uměl brát život z tý správný stránky. Zároveň byl celou dobu schopnej koukat sám na sebe trochu z nadhledu a uvědomovat si svoji nicotnost. To mu jednak pomáhalo a taky ho díky tomu měli lidi hrozně rádi, protože z něj vůbec necítili ego. Tím, že byl optimistickej a veselej, tak s ním bylo každýmu člověku dobře. Život ho fascinoval se vším všudy.

Ludvík: Franta patřil mezi nejchytřejší lidi, co jsem znal. Takovej veselej, kamarádskej, což to mu zůstalo až do konce.

Jani, jaký byl táta, když pomineme jeho vášeň k lezení?
Jana: Sám k sobě byl přísnej, ale zároveň nesmírně laskavej k okolí. Když jsem byla malá, přála jsem si umět sekat kosou. Táta mně to ukázal jednou na chalupě a pak mě nechal kosit zahradu. Byla jsem na sebe pyšná, jak mi to krásně jde, a najednou slyším souseda od vedle, jak se táty ptá: 
„Prosím tě, ty ji necháš? Vždyť ti tu zahradu úplně zkazí.“
Táta mu odvětil: „Jen ji nech. Jí to baví a já mám posekáno.“ 
Jemu o ten výkon zkrátka nikdy nešlo. 

Zmínila jsi chalupu. To byla ta Frantova „zašívárna“ v Jetřichově, že?
Honza: Jo. Měl tam kompletně vybavenou truhlárnu. František byl velice šikovný. Například byl vášnivý včelař a sám si vyráběl veškeré vybavení, všechno ze dřeva. On to dřevo hlavně rád těžil. Měl kamaráda hajného. Ten mu vždycky vyčlenil kus lesa, který bylo potřeba zpracovat. To pak Franta i ve svém značně pokročilém věku naběhl do lesa a jal se štípat dříví.

Zbyněk: Před nedávnem jsme s Honzou byli na Bišíku a Honza povídá: „Kdyby tady byl Franta, ten by řek: Tady je ale ku*va hodně dřeva!“ (směje se)

Honza: A na podzim jsem si volal s Janičkou a ta mi zase povídá: „V Jetřichově je dříví jak nas*áno. Sousedi si stěžujou, musíme to tam jet o víkendu zpracovat.“ Franta stihl ještě před smrtí nasbírat kupu dříví, ať se tady nenudíme. 

Franta za svůj život vystřídal různé profese, například dělal kominíka. V mládí měl ale nakročeno na slušnou kariéru. O tom bys nám mohl povědět ty, Ludvíku. Kde jste se vy dva poznali?
Ludvík: Študovali jsme spolu na vysoké škole v Pardubicích. Franta byl o pět roků starší než já a dělal asáka na nejobávanější katedře fyzikální chemie. Byl vážně špičkovej fyzikální chemik. V tý době byl jedinej počítač v republice na ČVUT a František tam jezdíval programovat. Byl ale taky dost politicky aktivní přes organizaci KAN (Klub angažovaných nestraníků. Sdružoval zájemce o politickou angažovanost, kteří nebyli nebo nechtěli být členy KSČ, pozn. red.) a kvůli jeho politickým názorům ho, tuším ještě před rokem 1968, vyhodili z fakulty.

Jaké práci se věnoval potom?
Ludvík: Odstěhoval se na Broumovsko, protože si zamiloval Adršpach a lezení na písku. Vím, že se nějakou dobu živil sběrem semen smrku. Jenže pak se rozmlátil a nemohl po těch stromech lízt. Potom přišel s tím, že se vyučí zedníkem. Tak se učil. K získání výučního listu potřeboval schválení od komise, ale ta tehdy rozhodla: „To nejde, aby inženýr dělal zedníka.“ A z učení ho vyhodili. Pak začal dělat kominíka. Můj táta věděl, že se známe. A když jel Franta-kominík na kole okolo našeho domu, tak na mě táta volal: 
„Hele, Ludvo, kominík jede!“
Já jsem mu říkal: „Tati, to není kominík. To je inženýr chemie a kandidát věd!“
Tak to vzal a už mu od tý doby vždycky říkal: „Pane inženýre.“

Litoval někdy toho vyhazovu z fakulty?
Ludvík: Ne, nikdy. Kdysi jsem mu mohl sehnat místo, který by bylo aspoň trošku odpovídající jeho původní profesi. A Franta nechtěl. „Už jsem od toho dvacet roků pryč. Abych to mohl dělat na tý úrovni, na jaký jsem to dělal dřív, musel bych dřít jako mezek. A to já nechci. Mně to takhle vyhovuje.“ 
Pěstoval včely, rubal dřevo. Myslím si, že si žil takovej vopravdu spokojenej život.

Jana: Táta si to vynahradil jinde. Jak nepracoval hlavou, tak měl spoustu času na intelektuální koníčky. Četl složitý filozofický spisy a historický knížky. Rád o věcech diskutoval. Ve skutečnosti nebyl šovinista, ale hrozně se do tý role stavěl. A říkával mně a mámě: „Když vy ženský nemáte vůbec žádnou transcendenci.“ (směje se) 

Z vašeho vzpomínání na mě působí jako člověk, kterého ten život jednoduše bavil. Měl Franta vlastní životní filozofii?
Jana: Kdysi jsme se bavili o náboženství. Byl mu blízký přístup, že se všechno ve vesmíru děje ideálně. Tak, jak to má být. A pokud se ti něco ve tvém životě nezdá perfektní, tak je chyba v tobě. Musíš si pak sám v sobě srovnat, co potřebuješ jinak. Myslím, že tudy vede cesta ke štěstí. Měla jsem velkou výhodu, že jsem vyrůstala vedle vnitřně spokojenýho člověka. Máš pak podvědomou tendenci následovat ho. Protože máš pocit, že on je sám se sebou vnitřně srovnanej, narozdíl od ostatních lidí.

„Pokud se ti něco ve tvém životě nezdá perfektní, tak je chyba v tobě.“

ACH, TY HŘEBÍČKY

Měl aspoň jednu negativní vlastnost?
Jana: Tátovi se nesmělo šáhnout na jeho nářadí, hlavně na hřebíčky. Všichni jsme bydleli v Broumově a táta často jezdíval na tu chalupu do Jetřichova. Udělal si z ní jednu velkou dílnu, kam si natahal spoustu strojů. V pubertě jsem tam dělávala mejdany a u toho se sem tam poztrácely nějaký hřebíčky. To pak táta nadával, a dokonce sprostě. Ale byla to jenom bouřka, která se rychle přehnala. Byl v podstatě flegmatik, jenom ty hřebíčky ho dokázaly rozpálit doběla. (směje se)

Nemůžu si pomoct, ale tahle historka z rozzuřeným Frantou mě stejně nakonec rozesmála. Asi jsem čekala i horší vlastnost.
Honza: Tak to s ním bylo. Všichni ho měli rádi.

Jana: I v nemocnici jim hrozně přirostl k srdci. Když už se vědělo, že to s tátou nebude dobrý, tak ho jedna sestřička litovala. A on ji utěšoval: „Nelituj mě, děvče. Já jsem měl strašně krásnej a dlouhej život. Teď nadešel můj čas. Na tom není co litovat.“ Sestřička mi pak říkala, že to bylo absurdní, jak si prohodili role.

To znova potvrzuje, že na život koukal s nadhledem. Když bych to shrnula, tak byl rád ve skalách, na chalupě, u včel a v mezičase filozofoval nad světem. 
Jana: Ještě byl moc rád s vnoučaty. A moji kluci zase zbožňovali jeho. Pěkně to ukazuje jedna historka mého mladšího syna. Před nedávnem dostali ve škole úkol: „Napište, jak by vypadal den podle vašeho přání.“ Jeden chlapeček napsal: „Chtěl bych, aby bylo v COOPu všechno zadarmo.“ Další holčička zase: „Chtěla bych mít doma sto štěňátek a sto koťátek, abych si je mohla mazlit.“ A náš osmiletý Bertík? „Chtěl bych, aby za mnou přiletěl z nebe děda. Jeli bysme do Ádru, vylezli na Milence, a pak bysme si udělali ohýnek a přespali ve skalách.“

KOLIK TI JE, ABYS TOHLETO TAHAL?!

Chodilas s tátou do skal, Jani?
Jana: Chodila, ale většinou jsem si tam jenom hrála. Já se totiž bojím vejšek. Ale můžu ti povědět vzpomínku, jak se mě snažil naučit lézt. Bylo mi sedm a vyrazili jsme na Ostaš. Táta miloval spáry a komíny a na tenhle den nám vybral komín ve svahu. Vyběhl ho a jistil mě klasicky seshora. Tak jsem za ním lezla tak dlouho, dokud mě nenapadlo podívat se pod sebe. Zjistila jsem, že už jsem hrozně vysoko a strachy jsem dočista ztuhla. Když jsem koukla nad sebe, viděla jsem jenom nebe a tátovy klimbající se boty. Hrozně jsem brečela a táta byl na mě ještě poměrně tvrdej. Křičel na mě shora: „Pohni sebou, buchto! To tady budeme věčně.“ Nezmoh se mnou nic, v podstatě mě musel vytáhnout nahoru. Já jsem byla úplně hysterická. Svázal mě do kozelce a spustil mě dolů. A tím skončily mé lezecké pokusy. (směje se) Aspoň brácha se potatil, spolu toho nalezli mnohem víc. 

Tehdy jsi nadobro skončila s lezením?
Jana: Na dlouhou dobu jo. Ale skrz moje syny jsme s tátou začali jezdit znova do skal. Stávaly se nám přesně ty stejné situace. Táta natáhl cestu a kluci se v ní zasekli, protože se báli. A najednou jsem se já, matka horlivá, která celý život nelezla, přistihla, jak kvůli těm klukům lezu sama bez jištění do pěti metrů, abych je tam pošťouchla. Nakonec jsem si taky pořídila sedák. Pak se na nás nabalili další známí a vytvořili jsme skupinu, které jsme říkali Baby Club. Pořádali jsme víkendové akce a začali jsme v létě jezdívat na Bišík. Tam je krásnej starej dřevěnej srub Mádrovka, kterej si kdysi prý postavili tři hajní-horolezci. Tam jsme vždycky jezdili i s tátou. 

Jani, co podle tebe pro tátu znamenalo lezení?
Jana: Co si pamatuju, tak pro něj byla vždycky nejdůležitější parta a sranda. Samozřejmě byly důležitý i výkony, ale ten čas ve skalách na nich nestál. Nikdy před sebou s kámošema nemachrovali. Drželo je silný přátelství. Smutky se nechávaly doma a do skal šli kámoši, co dělali srandu. Myslím si, že právě tím byli atraktivní i pro mlaďáky.

Dost času ve skalách trávil s mladšími lezci, že?
Jana: Spolu s kamarádem Vénou Hornychem chodívali do skal a pořád byli mezi mladýma lidma. Bylo to krásně vidět na společném rozptylu, který jsme pro Frantu a Vénu letos uspořádali. On totiž táta zemřel měsíc po Vénovi. Den před rozptylem jsme uspořádali večírek. Měla jsem radost, že se tam sešly ty starý páky, ale chlapi vlastně šli celkem brzo spát. Pak se ale pokračovalo a ty dva starý pány tam zapíjeli lezci všichni pod padesát let.

Kdo byli jeho nejčastější lezečtí parťáci v posledních letech?
Jana: Na starý kolena často lezl s Jarmilou Havlovou, a to mu vyhovovalo. 

Zbyněk: Ale řekl bych, že nejčastěji lezl s Líhem (Vladimírem Netrestou, pozn. aut.). Lezli furt, každý víkend byli ve skalách. Byli spolu tak často, že jsem byl Líhovi na Frantově pohřbu kondolovat jako pozůstalému.

Jak se vlastně Franta dostal z Pardubic do Ádru, kde pak tak často lezl?
Ludvík: Přijel tam kdysi se mnou. Už jsem zmiňoval, že jsme se s Frantou znali ze študií. On byl úplně jinačí než všichni ostatní. Do školy chodíval vždycky ve stejným – v pohorkách a kalhotech. Jednou jsem se ho zeptal, jestli se mnou nechce jet lézt do Adršpachu. Dali jsme dohromady partu třech lidí, včetně jednoho černocha, a Frantovi se tam zalíbilo. To bylo v roce 1965 nebo 1966, hrozně dávno. Začal tam jezdit pravidelně, pak si našel barák v Jetřichově, potom manželku v Broumově a už tady zakotvil.

Ludvíku, ty z Broumovska pocházíš. Lezli jste pak s Frantou společně?
Ludvík: Ani ne. Já jsem se totiž odstěhoval do Ústí. Pamatuju si, jak jsem v roce 68 jednou přijel domů a četl jsem místní plátek. Psali v něm, že nějaký horolezec, snad tam bylo i jméno Jaroš, vylezl na Milence a nechce slézt, dokud Rusové neodejdou. Tu historku znáš?

Znám. Četla jsem s ním rozhovor a viděla jsem dokument České televize, kde se Frantova hladovka proti okupaci také objevila. Přibliž, prosím, jak jsi to viděl ty.
Ludvík: Jel jsem se tam podívat a zjistit, jestli to je opravdu Franta. Byl. A mně to bylo blbý, tak jsem na něj pod Milencema volal: „Franto, neblbni. Ty tady umřeš, než Rusové odejdou.“ Neslezl. Vydržel tam tak pět dní. Pak jsme ho z tama sundali, jen už si nepamatuju s kým. Za to si ještě vzpomínám, jak pak běžím k Tošovákovi pro lahvový pivo. Lehli jsme si vedle Náchodský boudy a tam jsme ho popíjeli.

V posledních letech s Frantou chodil lézt i Vénův syn Honza se Zbyňkem Oubrechtem. Jaké byly ty dny s Frantou ve skalách?
Honza: S Františkem bylo lezení optimální, protože lezl obtížnosti, které jsem byl schopen lézt za ním. (směje se) Ve svém starším věku v podstatě zvládal to, co jsem zvládal já. Bylo to fajn. Když nemohl jít lézt nikdo mladej, tak Franta mohl v podstatě kdykoliv.

Co jste nejčastěji lezli?
Zbyněk: Komíny a lehčí stěny. On měl Franta špatnou ruku, tak ty stěny moc lézt nemohl. Ale měl takový svůj způsob. Když byl těžký krok, vzal lano, omotal si ho kolem dokola okolo tý špatný ruky a o kousek se přitáhl. Takhle mu ta ruka fungovala dobře. 

Honza: Když dolezl, přišel pod skálu, většinou si dal svačinku od Dany, která mu upekla nějaké dobré buchty, a podělil se…

Zbyněk: Vždycky říkával: „S tím já nemůžu přijít domů! To by mně Dana dala!“

Honza: A pak si lehl na lano a usnul.

Kde jste se s Františkem poznali?
Zbyněk: Byl to kamarád mého táty. Pamatuju si ho z doby, kdy jsem byl šestiletej kluk. Pak jsem ho dlouho neviděl. V dospělosti jsem ho začal potkávat ve skalách, ale nikdy jsem se neodhodlal jít se mu připomenout. Až jsme se jednou potkali na Fesťáku. Seznámili jsme se a on mě vytáhl lézt na Křížák. O týden později jsme šli na Krále. Franta nám tehdy říkal:
„Ty vole, kluci, já si říkal, že už se sem nikdy nepodívám.“
A pak jsme jezdili skoro každejch čtrnáct dní.

Honza: Já jsem se k Frantovi dostal až v jeho pokročilém věku. To mu bylo už kolem sedmdesáti.

Zbyněk: Ještě je dobrý říct, že Franta nepoužíval mobil. Když jsme se domlouvali na lezení, musel jsem mu zavolat pár dní dopředu na pevnou linku. Vždycky jsme si domluvili čas a místo a už to platilo. Neexistovala možnost tam v tom čase nebejt. Jednou třeba fest pršelo. A já jsem mu volal asi o půl devátý ráno, abych ho ještě stihl, než půjde na vlak. Vzala to jeho paní a říkala mi: 
„To je průšvih, Zbynďo. On odjel na kole a bude tam.“
Tak jsem taky vyrazil. Sešli jsme se na Bišíku u zámečku a říkám mu:
„Franto, tys přijel na kole, jo?“
A Franta na to: „Hele, už to není, co to bejvalo. Měl jsem uprostřed kopce jednu pauzu.“ To mu tehdy bylo kolem sedmdesáti osmi. 

Honza: Byl vitální až do konce! Třeba trochu unavený, ale pořád se tím životem bavil. 

„Už to není, co to bejvalo. Měl jsem uprostřed kopce jednu pauzu.“

Honza: Mám pro tebe ještě jednu vtipnou historku. Ale budu tím pádem definitivně ztrapněnej na věky věků. (směje se)

Zbyněk: Jak ses pos*al?

Honza: No… Nedá se svítit. To se skutečně stalo. Vyrazili jsme s Františkem do Ostrova. Nevím, jak se ta cesta jmenovala, ale našli jsme tam nějakou šílenou spáru, která se lezla rozporem. Takový téčko to bylo. Není kec, když řeknu, že to bylo čtyřicet metrů bez jištění. Franta se navázal a vydal se do toho. Do hnusný, vodporný, zelený, absolutně nelezený širočiny a rozporového komína. Vytáh to bez jediný smyčky. Já jsem to lez za ním a v půlce jsem se posral. Doslova. Tehdy jsem si říkal: „Do prdele, Franto, kolik ti je? Abys tohleto tahal!“

Zbyněk: Bylo to dva roky zpátky. Františkovi tím pádem bylo osmdesát tři.

Honza: Když jsme s klukama lezli šestkové nebo sedmičkové stěny, tak Franta říkával, že už je to nad jeho síly. Ale vždycky to za náma vylezl a nahoře poděkoval za cestu. Ale tuhle hnusnou širočinu tehdá natáh s prstem v nose. Musím říct, že to byl obdivuhodnej výkon.

Jak na Frantu dneska vzpomínáte?
Zbyněk: Moc rádi. Franta byl celej život hodně svobodomyslnej člověk. Kdysi byl v podcastu Nadzemí a Čaj se ho tam ptal, co by vzkázal mladým lezcům. Franta mu odvětil: „Já bych jim snad ani nic neříkal. Mně taky nikdo nic neříkal. Tak ať si to dělaj, jak chtěj.“

BOŽSKÝ EDEN

Zbyněk: Ještě jsem si vzpomněl na jednu historku. Zase jsme jednou seděli ve třičtvrtě na devět u stánku v Ádru a čekali na ostatní. Nějak jsme se bavili o drogách a Franta vykládal o tom jeho pádu na Křížáku: 
„Já jsem nikdy žádné drogy nezkoušel. Ale když jsem se tehdy rozmlátil, tak jsem byl asi týden na morfiu. Čoveče, to byla lambáda!“ Takhle si to pochvaloval. „Jediný, co na tom morfiu bylo fakt blbý, že si nepamatuju ten let vrtulníkem.“ 

Nebo jednou na Mádrovce jsme se spolu krásně ožrali slivovicí při vzpomínání na mojeho tatínka. Franta tam seděl na ohništi a najednou se po zádech skulil kamsi do díry vedle ohniště, hlavou dolů a tam se řehtal. To bylo perfektní. Jo, ta Mádrovka byla teďka po několik let jeho záchytný bod. Letos to bylo poprvé bez něj.

Ludvík: Frantu měli všichni rádi. Kam přišel, tam bylo veselo. On se znal nejenom s lezcema, ale taky s lidma, co dělali do kultůry. A v Broumově působí Standa Pitaš, co pořádá koncerty a zve tam všelijaký významný lidi. A na ty koncerty Franta rád chodil. Bylo mu skoro 80, tancoval si tam před pódiem a dlabal na lidi, jestli na něho koukají. On byl prostě svůj.

„Bylo mu skoro 80, tancoval si tam před pódiem a dlabal na lidi, jestli na něho koukají.“

Honza: Tos mi připomněl. Franta nikdy nějak nechlastal. Ale měl jednu velkou zálibu – Eden!

Eden?
Zbyněk: Eden, pozor Eden! Hudební undergroundový klub Eden v Broumově. Znáš ho?

Nikdy jsem tam nebyla.
Zbyněk: Franta nikdy nebyl mánička. Ale znal se s takzvanou Křižovnickou školou. Nevím, kde na ně natrefil. Křižovnická škola čistého humoru bez vtipu, nebo jak se to jmenovalo (neformální hospodské sdružení, pozn. red.). A v ní byl třeba Jan Steklík, Ivan „Magor“ Jirous a taky ve svý době mimořádní výtvarníci. Díky téhle skupině Franta přičichl k androši (undergroundu, pozn. aut.) a to mu vydrželo až do smrti. To byl pro něho velký benefit Broumova, že mohl každej pátek nebo sobotu chodit do Edenu. 

Každý týden?
Zbyněk: Každou sobotu byl u Pitaše na jakémkoliv rockovém koncertu, na čemkoliv, co se tam dělo. I když tam hráli Cimrmani. Vždycky se tam nalil a pak šel domů. Tuhle vášeň jsme měli společnou. Pamatuju si na koncert lorda Bishopa – obrovskej černoch, co sem jezdí každej rok a hraje odpalovací rock’n‘roll. A v jeden moment začal nalívat whisky lidem, co byli nejblíž pod pódiem. Lil jim to přímo do chřtánu a Franta tam mezi nima taky stál. To bylo neskutečný. Eden byl Frantův druhej domov. Do smrti byl v Edenu. 

__________