V našem posled­ním díle seri­á­lu nakouk­ne­me do tré­nin­ku síly. Nebu­de­me ale řešit inter­va­ly, pro­střed­ky ani plá­no­vá­ní. Podí­vá­me se na tré­nink síly z tro­chu jiné per­spek­ti­vy. Marek Orko Vácha píše v kni­ze Mís­to, na němž sto­jíš, je posvát­ná země: „Je vel­kým pro­blé­mem sou­čas­né vědy, že to, jakým způ­so­bem hle­dá­me, urču­je to, co najde­me.“ Mys­lím, že to není pro­blém jen vědy. Pokud budeš chtít zjis­tit, jak jsou na tom vrcho­lo­ví lez­ci, abys je, dej­me tomu, mohl nomi­no­vat do repre­zen­ta­ce, potře­bu­ješ jejich výkon­nost nějak kvan­ti­fi­ko­vat. To se dá růz­ný­mi způ­so­by – jed­ním z nich je měře­ní síly izo­lo­va­ných sva­lů. Pokud se chceš co nej­ví­ce zlep­šit v izo­lo­va­ných visech, budou nej­lep­ším tré­nin­kem izo­lo­va­né visy. Pře­no­si­tel­nost tako­vé­ho cvi­če­ní do leze­ní je ale men­ší než u kom­plex­ních cvi­če­ní, neboť síla při leze­ní je o pro­po­je­ní síly nohy se silou ruky. To zna­me­ná, že pokud si budeš chtít zod­po­věd­ně kvan­ti­fi­ko­vat svou výkon­nost, abys odha­lil sla­bi­ny nebo změ­řil pra­vi­del­né pří­růst­ky síly, hro­zí, že se sice budeš zlep­šo­vat ve svých cvi­če­ní, v leze­ní ale posun neza­zna­me­náš, popř. vel­mi malý, neú­měr­ný úsi­lí, kte­ré do tré­nin­ku vklá­dáš. Ješ­tě jed­nou zopa­ku­ji citát Ale­xe Hube­ra z roz­ho­vo­ru pro eMon­ta­nu: „Měl jsem totiž dojem, že po cam­pu­su jsi sil­ný, což je dob­ré, ale leze­ní není vise­ní. Je to pře­de­vším pohyb v pře­vis­lém teré­nu, fixo­va­ný noha­ma a prs­ty. To zna­me­ná jiný druh koor­di­na­ce. V dneš­ní době vidím, že ten názor byl správ­ný. Když se chci na cam­pu­su srov­nat s dneš­ní­mi fran­ke­n­jur­ský­mi lez­ci, nemám žád­nou šan­ci. Vůbec. Ale na ska­lách jsem sil­něj­ší. Tak­že si mys­lím, že samo­stat­né vise­ní nezna­me­ná nic. Musíš do své­ho těla dostat tu spe­ci­fic­kou koor­di­na­ci. Vliv cam­pu­su kon­čí u prsou, kdež­to sys­tém board jde až dolů.“ Osob­ně si mys­lím, že visy i kam­pus je mož­né modi­fi­ko­vat, tak aby dáva­ly smy­sl i v této spe­ci­fic­ké lezec­ké síle, kte­rou Alex popi­su­je. Je ale tře­ba při­dat opo­ru nohou, ať už ima­gi­nár­ní (před­sta­vu­ji si, že sto­jím na noze a tla­čím do ní, jako bych stál...

Čas­to na stě­nách slý­chám pove­ly jis­ti­čů ke svým lez­cům: „Dýchej!“Čím to, že někte­ří lez­ci pře­stá­va­jí dýchat už v kro­cích kolem 60 % své­ho maxi­ma, a pro­ti tomu někdo je scho­pen i v kro­cích kolem 95 % své­ho maxi­ma snad­no dýchat? Vše vychá­zí z nasta­ve­ní hrud­ní­ku. Jak jsem psal v před­cho­zích člán­cích, lid­ské tělo se pohy­bu­je po páru stoj­ných a kroč­ných opor v křiž­ném vzo­ru, s čímž je spo­je­ná rota­ce žeber a úklon beder­ní páte­ře. Pokud mozek při pohy­bu špat­ně roze­zná­vá opo­ru hor­ních kon­če­tin, musí opřít hor­ní část těla někde jin­de. Pou­ži­je tedy jako opo­ru páteř. V tako­vém pří­pa­dě dochá­zí při pohy­bu k ome­ze­ní rota­ce hrud­ní­ku, dále pak k jeho zatuhnu­tí a zvět­še­ní v pře­do­zad­ním smě­ru (čímž se dostá­vá­me k dal­ší­mu nega­tiv­ní­mu ved­lej­ší­mu efek­tu core tra­i­nin­gu). Když se podí­váš na nej­ši­kov­něj­ší lez­ce nebo spor­tov­ce obec­ně, mají vět­ši­nou vel­mi širo­ký hrud­ník ve smě­ru mezi rame­ny, ale vel­mi úzký v pře­do­zad­ním smě­ru – jako tře­ba Rishat Khai­bu­il­lin. Je to pro­to, že sva­ly hrud­ní­ku jim pra­cu­jí ke správ­ným opo­rám (tedy rukám) a mode­lu­jí hrud­ník do této pozi­ce. V opač­ném pří­pa­dě, tedy při nasta­ve­ní nevhod­ných opor, vytvá­ří hrud­ník mír­ný odpor dechu, kte­rý v těž­ších kro­cích sta­čí k tomu, aby člo­věk pře­stal dýchat. A i přes upo­zor­ně­ní, že má lezec dýchat v dal­ším těž­kém kro­ku, dýchat pře­sta­ne. Pokud tedy někdo má ve spod­ní čás­ti uza­vře­ný hrud­ník (jeho tělo vypa­dá jako pře­sý­pa­cí hodi­ny, s vel­kou křiv­kou mezi pán­ví a hrud­ní­kem) nebo pře­po­si­lo­va­ný pří­mý břiš­ní sval, nebo hrud­ník zbyt­ně­lý v pře­do­zad­ním smě­ru, bude se mu prav­dě­po­dob­ně hůř dýchat a jeho cel­ko­vá vytr­va­lost bude hor­ší. Pokud chceš při leze­ní lépe dýchat, dopo­ru­ču­ji pra­vi­del­ně cvi­čit cvik v leže na zádech s pokr­če­ný­ma noha­ma a nebo vkle­če (viz obráz­ky). Vle­že zatlač prs­ty na nohou do pod­lož­ky, tak aby se napří­mi­la pánev a chyt­ni si uka­zo­vák a pro­střed­ník jed­né ruky rukou dru­hou a táh­ni lok­ty po zemi od sebe. Snaž se uvol­nit hrud­ník co nejní­že – ide­ál­ně, abys měl hlad­ký pře­chod mezi posled­ním žeb­rem a bři­chem, i když máš pří­mý břiš­ní sval uvol­ně­ný. Když kle­číš, pro­ta­hu­ješ prs­ty na nohou...

Na začát­ku bych při­po­me­nul, co o posi­lo­vá­ní pro­hlá­sil Alex Huber v roz­ho­vo­ru pro eMon­ta­nu:„Měl jsem dojem, že po cam­pu­su jsi sil­ný, což je dob­ré, ale leze­ní není vise­ní. Je to pře­de­vším pohyb v pře­vis­lém teré­nu, fixo­va­ný noha­ma a prs­ty. To zna­me­ná jiný druh koor­di­na­ce. Dnes vidím, že ten názor byl správ­ný. Když se chci na cam­pu­su srov­nat se sou­čas­ný­mi fran­ke­n­jur­ský­mi lez­ci, nemám žád­nou šan­ci. Vůbec. Ale na ska­lách jsem sil­něj­ší, (zve­dá táza­vě obo­čí, pozn. aut.). Tak­že si mys­lím, že samo­stat­né vise­ní nezna­me­ná nic. Musíš do své­ho těla dostat tu spe­ci­fic­kou koor­di­na­ci. Vliv cam­pu­su kon­čí u prsou, kdež­to sys­tém board jde až dolů.“ S tím se, mys­lím, dá v zása­dě sou­hla­sit. A to samé pla­tí pro posi­lo­vá­ní stře­du těla. Pokud chceš pro­po­jit funkč­ně nohy s ruka­ma, je tře­ba je posi­lo­vat, tak jak je pou­ží­vá­me na stě­ně. Co to tedy zna­me­ná? Pla­tí ty samé zása­dy, kte­ré jsme si řek­li u stre­čin­ku. Dodej opo­ru a záměr k pohy­bu. Tzn. že napří­klad v plan­ku se zasou­střeď na bříš­ka prs­tů u nohou, jako­by roz­táh­ni cho­di­dlo, dlaň si roze­vře­nou polož na zem a snaž se pro­táh­nout malí­ček, podí­vej se před sebe a aniž by ses pohnul, se snaž pro­táh­nout dopře­du. Tak­to se dají upra­vit téměř všech­ny cvi­ky na střed těla. Per­fekt­ní nasta­ve­ní opo­ry a záměr. Mož­ná se ptáš, proč je nasta­ve­ní opo­ry tak důle­ži­té? Proč to tím kom­pli­ko­vat? Háček je v tom, že sval má dva kon­ce. Jeden pev­ný a dru­hý pohy­bu­jí­cí se. Kte­rý se nasta­ví jako pev­ný a kte­rý se bude pohy­bo­vat, urču­je mozek. Pod­le toho, kde vytvo­říš opo­ru. Sval se může stáh­nout vždy jen k opo­ře. Pokud se podí­váš na všech­ny lez­ce ze svě­to­vé špič­ky, všich­ni mají opo­ru v koneč­cích prs­tů. Sva­ly celé hor­ní polo­vi­ny těla pra­cu­jí smě­rem naho­ru k této opo­ře. Tomu odpo­ví­dá i tvar těla, kte­rý je do pís­me­ne V. Pokud budeš posi­lo­vat bři­cho skla­po­vač­ka­mi, sedy lehy, nebo jiný­mi core cvi­ky, vytvá­říš opo­ru v duti­ně břiš­ní. A sva­ly hor­ní polo­vi­ny budou pra­co­vat smě­rem dolů – k opo­ře. Podí­vej se...

V pátém dílu naší rubri­ky se pus­tí­me na hor­kou půdu. Fyzi­o­te­ra­pe­u­tům a tre­né­rům se v tom­to téma­tu neda­ří dlou­ho­do­bě shod­nout. Kaž­dý má tro­chu jiné zku­še­nos­ti, kte­ré pak vedou k výbě­ru urči­tých pří­stu­pů nebo argu­men­tů. Před rokem jsem se bavil s kama­rá­dem z Izra­e­le, kte­rý tam učí fyzi­o­te­ra­pii na uni­ver­zi­tě v Hai­fě. Říkal, že posled­ních zhru­ba pět let strá­vi­li s kole­gy z uni­ver­zi­ty na revi­zi učeb­ních osnov a vyma­zá­va­li všech­ny věci, kte­ré se běž­ně učí, ale nejsou pode­pře­né výzkumy zalo­že­ný­mi na důka­zech. Tak­že spo­lu s pod­pa­těn­ka­mi, vlož­ka­mi do bot zmi­ze­lo z osnov i cvi­če­ní core. Na to jsem kon­tro­val, že pře­ce ke cvi­če­ní core výzkum exis­tu­je, což kama­rád uznal, ale řekl, že se s kole­gy shod­li na tom, že vzhle­dem k namě­ře­ným datům, jsou závě­ry pří­liš odváž­né a pro ně neak­cep­to­va­tel­né. V tom­to člán­ku nabíd­nu pohled, kte­rý dnes v Čechách asi nepat­ří mezi hlav­ní proud. Nicmé­ně PhDr. Čum­pe­lík vychá­zí z poznat­ků doc. Véle­ho a prof. Voj­ty a aby úpl­ně bylo jas­né, odkud čer­pám, uchý­lil jsem se k pár drob­ným cita­cím. V Čechách se obvykle s ter­mí­nem core setká­vám obec­ně při popi­su sva­lů tru­pu, aniž by vždy jeho uži­va­te­lé vědě­li, odkud se ter­mín vzal a co přes­ně ozna­ču­je. Ter­mín core si tedy tro­chu vysvět­lí­me. V Aus­trá­lii pro­bě­hl výzkum, při němž pozo­ro­va­ná sku­pi­na lidí v sedě tla­či­la kole­no pro­ti odpo­ru vzhů­ru a zkou­ma­lo se sono­gra­fií, jest­li se v tako­vém pohy­bu zapo­jí příč­ný břiš­ní sval a hlu­bo­ké zádo­vé sva­ly. Z měře­ní se zjis­ti­lo, že se tyto sva­ly zapo­jí, a vyvo­di­lo se, že tato sku­pi­na sva­lů má význam­ný vliv na sta­bi­li­tu tru­pu a nazva­la se hlu­bo­kým sta­bi­li­zač­ním sys­té­mem. (Richard­son, Hod­ges, Hides, 1999). Pod­le Véle­ho (2016) nelze postu­rál­ní sys­tém dělit na hlu­bo­ký a povr­cho­vý, pro­to­že je nelze odli­šit. Dohro­ma­dy tvo­ří funkč­ní celek a spo­leč­ně zajiš­ťu­jí sta­bi­li­tu polo­hy. Pod­le PhDr. Čum­pe­lí­ka je cvi­če­ní core nedo­ro­zu­mě­ním. Vychá­zí totiž z myš­len­ky, že sva­ly tru­pu jsou klí­čo­vé pro drže­ní těla, pro pře­nos síly mezi hor­ní­mi a dol­ní­mi kon­če­ti­na­mi a jejich správ­ná funk­ce je klí­čo­vou pre­ven­cí boles­tí zad. To je správ­ná úva­ha. Nicmé­ně správ­né zapo­je­ní sva­lu se v neu­ro­fy­zi­o­lo­gii neroz­li­šu­je na...

Dát nohu vyso­ko a pak na ní ješ­tě pře­nést váhu je snem kaž­dé­ho dru­hé­ho lez­ce. No jo, ale jak na to? A jak to, že někdo je scho­pen udě­lat roz­štěp, a přes­to nohu vyso­ko na stěně/skále nedá? A kdy a jak dělat stre­čink? Stre­čo­vat vůbec? Půjde­me na to zase od lesa. Od neu­ro­lo­gic­ké­ho lesa. Mozek z hle­dis­ka akti­va­ce roze­zná­vá tři sta­vy. Rela­xa­ci, pře­chod­nou fázi a akti­va­ci. Jeden by si mys­lel, že pokud drtím malou liš­tu ve visu nebo se sna­žím udě­lat co nejdel­ší krok na kam­pu­su, moz­ku je jas­né, že je tře­ba nasta­vit tělo do fáze akti­va­ce. Nicmé­ně není tomu tak. Mozek totiž kon­t­ro­lu­je akti­va­ci přes jiné infor­ma­ce prou­dí­cí do moz­ku. K akti­va­ci je tře­ba dodat moz­ku záměr k pohy­bu a dosta­tek správ­ných infor­ma­cí z opo­ry. Pokud má napří­klad lezec pro­pad­lou patu na stu­pu, nedo­sta­ne dost infor­ma­cí z opo­ry, a tím pádem hro­zí, že leze, když si jeho mozek mys­lí, že rela­xu­je. Také při stre­čin­ku se chce­me dostat do fáze akti­va­ce. Pokud moz­ku nedo­dá­me infor­ma­ce o opo­rách a zámě­ru k pohy­bu, žád­né pro­dlou­že­ní sva­lů se totiž neko­ná. V rela­xa­ci může­me pro­táh­nout měk­ké tká­ně sou­vi­se­jí­cí se sva­lem – šla­chy, vazy a úpo­ny, ale dél­ku sva­lu neo­vliv­ní­me. Jak ovliv­ní fle­xi­bi­li­tu dodá­ní opo­ry do cvi­ku, si můžeš vyzkou­šet tak, že si leh­neš na záda a zve­dáš jed­nu pro­pnu­tou nohu smě­rem k hla­vě, dru­hou necháš na zemi. Pozo­ruj, kdy to začne táh­nout na zad­ní stra­ně ste­hen nebo zádech. Pokud potom zatla­číš prs­ty na nohou (nohy, kte­rá zůsta­la na zemi) např. do zdi, pro­pnu­tou nohu ve vzdu­chu dosta­neš dál. Ješ­tě dál se dosta­neš, pokud zatla­číš malí­kem na noze pro­ti odpo­ru, tím se nasta­ví kole­no a kyčel nohy stoj­né do vněj­ší rota­ce a mobi­li­ta kroč­né kyčle se ješ­tě zvý­ší.. Roz­štěp se hodí. Když ho umíš ovlá­dat. (f: Stan­da Mitáč) . V pro­sin­ci loň­ské­ho roku jsem se potkal s býva­lým mis­trem svě­ta a jed­ním z nej­lep­ších sou­čas­ných boul­de­ris­tů Ale­xeyem Rubt­so­vem. Říkal mi, že jeho plán na dal­ší sezó­nu je zlep­še­ní mobi­li­ty kyčlí, tak­že...

V před­cho­zím díle naše­ho mini­se­ri­ál­ku jsme kon­či­li tím, že pokud se chceš zamě­řit na efek­ti­vi­tu pohy­bu, je tře­ba pohrát si se svou moti­va­cí. Podí­va­li jsme se na něja­ké kon­krét­ní tipy na zlep­še­ní pohy­bu. Je tře­ba ale také poro­zu­mět roz­vo­ji efek­tiv­ní­ho pohy­bu v kon­tex­tu cel­ko­vé­ho roz­vo­je lezec­kých doved­nos­tí. Dou­fám, že ten­to člá­nek a celý seri­ál poslou­ží k roz­ší­ře­ní pohle­du na tvůj lezec­ký roz­voj, pro­to­že se čas­to setká­vám s pří­stu­pem: „Nemám sílu v prs­tech, budu posi­lo­vat prs­ty. Izo­lo­va­ně.“ Nebo: „Nemám vytr­va­lost, musím lézt inter­va­lo­vý tré­nink.“ Vět­ši­nou je to ale pro­to, že se neu­mí posta­vit pořád­ně na nohu, tak­že si mys­lí, že se neu­dr­ží na prs­tech a nema­jí vytr­va­lost, pro­to­že to celé taha­jí ruka­ma a nepo­mo­hou si pře­no­sem váhy na nohu. Kdy­by ten inter­va­lo­vý tré­nink zařa­di­li až potom, co se nau­čí stát na nohách, měl by mno­hem vět­ší úči­nek.. V roz­vo­ji lezec­kých doved­nos­tí je totiž tře­ba ctít urči­tou posloup­nost. Urči­tě jsi už sly­šel, že je tře­ba nej­pr­ve zvlád­nout zákla­dy lezec­ké­ho pohy­bu a až potom tré­no­vat sílu, neboť v obrá­ce­ném pořa­dí je to těž­ší. Nevím, jest­li je to těž­ší, ale urči­tě máš po vyla­dě­ní pohy­bu mož­nost zesí­lit víc. Pokud se nej­pr­ve zamě­říš na pohyb, máš mož­nost si pohrát s nasta­ve­ním opor v méně inten­ziv­ní zátě­ži než je kam­pus nebo deska na vise­ní. Zesí­le­ní totiž zále­ží pře­de­vším na síle impul­zu, kte­rý mozek vyšle do sva­lo­vé­ho řetěz­ce. Síla toho­to impul­zu, resp. rych­lost a míra zesí­le­ní, je závis­lá na zpět­né vaz­bě, kte­rou mozek obdr­ží od opor. Pokud je zpět­ná vaz­ba z opor pozi­tiv­ní, tzn. opo­ry jsou dob­ře nasta­ve­ny, mozek si dovo­lí poslat sil­něj­ší impulz a dojde k zesí­le­ní. Pokud jsou opo­ry nasta­ve­ny špat­ně, mozek i přes inten­ziv­ní sti­mu­la­ci, kte­rou kam­pus umí být, do sva­lo­vé­ho řetěz­ce sil­něj­ší impulz nepo­šle. Totéž pla­tí pro vytr­va­lost – úči­nek vytr­va­lost­ních pro­střed­ků je výraz­ně lep­ší, pokud dojde k jejich pou­ži­tí, po vyla­dě­ní pohy­bu. Stej­ně tak je dob­ré nej­pr­ve zvlád­nout sta­tic­ký pohyb a až po té dyna­mic­ký. Neboť nebez­pe­čí pra­vi­del­né­ho nácvi­ku dyna­mic­kých prv­ků před...

V prv­ním díle naší rubri­ky ses doče­tl o tom, jak lépe pře­mýš­let o pohy­bu a tré­nin­ku, čemu se tře­ba vyhnout. Pro­blém s naším téma­tem je, že je to zále­ži­tost zku­še­nos­ti. Dokud nemáš zku­še­nost s tím, jak ti pou­hé pomyš­le­ní na bříško malíč­ku u ruky zpev­ní ruku tím, že se auto­ma­tic­ky opře o žeb­ra a nohu, netu­šíš, jak vel­ký roz­díl to ve sku­teč­nos­ti je. Když si ote­vřeš Kni­hu pěti kru­hů od Mija­mo­ta Musa­ši­ho, legen­dár­ní­ho samu­raj­ské­ho mis­tra žijí­cí­ho na pře­lo­mu 16. a 17. sto­le­tí, a nalis­tu­ješ kapi­to­lu týka­jí­cí se jed­not­li­vých úde­rů a tech­nik, popis je poměr­ně krát­ký, ale téměř kaž­dá tato mini­ka­pi­to­la je zakon­če­na for­mul­kou ve sty­lu: „Je tře­ba to pro­zkou­mat,“ nebo „pro lep­ší poro­zu­mě­ní je tře­ba pra­vi­del­ně prak­ti­ko­vat.“ I zde v naší rub­ri­ce je tře­ba vše pro­zkou­mat s ote­vře­nou mys­lí a pro lep­ší poro­zu­mě­ní pra­vi­del­ně prak­ti­ko­vat. Pokud jsi někdy v nedáv­né době absol­vo­val před­náš­ku u Jir­ky Balá­še (půso­bí na FTVS UK, pozn. red.), mož­ná ti uka­zo­val i sli­de s jede­nác­te­rem instruk­cí pro lez­ce začá­teč­ní­ky od Jef­fa McNa­mee a Jef­fa Ste­f­fe­na vychá­ze­jí­cí z jejich člán­ku The Effect of Per­for­man­ce Cues on Begin­ning Indo­or Rock Clim­bing Per­for­man­ce pub­li­ko­va­ném ve Phy­s­i­cal Edu­ca­tor. Tyto body jsou dle mého názo­ru výbor­né, k někte­rým mám výhra­dy, ale to je pro­to, že páno­vé tyto body vyvo­di­li z pra­xe, kdež­to pohled mnou pro­te­žo­va­ný je zalo­žen na fyzi­o­te­ra­pe­u­tic­ko-neu­ro­lo­gic­kém pří­stu­pu dok­to­ra Čum­pe­lí­ka, kte­rý vychá­zí z docen­ta Véle­ho a pro­fe­so­ra Voj­ty. Čili auto­ři nevě­dí o stra­te­gi­ích říze­ní pohy­bu ner­vo­vou sou­sta­vou, tak­že volí na prv­ní pohled nej­leh­čí ces­tu (např. třío­po­ro­vé leze­ní, kte­ré ale dlou­ho­do­bě pove­de k pře­ru­še­ní funkč­ní­ho sva­lo­vé­ho spo­je­ní rukou a nohou, což pove­de k pře­tě­žo­vá­ní, boles­tem a zra­ně­ní). Tato ces­ta je ale z dlou­ho­do­bé­ho hle­dis­ka nefunkč­ní. Body vypsa­né a pře­lo­že­né Jir­kou jsem oko­men­to­val.. JEDENÁCTERO INSTRUKCÍ PRO ZAČÁTEČNÍKY. 1. Váha je na nohou Klí­čo­vá věc. Váhu na nohy je mož­né dostat, pou­ze pokud mozek roze­zná­vá nohu jako dobrou opo­ru. Pokud lezec trpí plo­chou nohou, má pří­liš malou lezeč­ku nebo našla­pu­je na stu­py špat­ně, mozek vyhod­no­tí nohu jako špat­nou opo­ru. Dobrou opo­ru je mož­né vytvo­řit, pokud...

S fyzi­o­te­ra­pe­u­tem Jiřím Čum­pe­lí­kem a Ada­mem Ond­rou jsem se sezná­mil před dvě­ma lety a toto osob­ní setká­ní a spo­lu­prá­ce s nimi mi změ­ni­lo náhled na leze­ní, lezec­ký pohyb a tré­nink jako tako­vý. O někte­ré zají­ma­vé vhle­dy bych se rád podě­lil… Zapo­j­me celý řetě­zec Proč je efek­ti­vi­ta pohy­bu tak důle­ži­tá a jak vel­kou roli hra­je ve spor­tov­ním výko­nu? Na začá­tek je tře­ba říct, že náš vro­ze­ný pohy­bo­vý pro­gram nás před­ur­ču­je k urči­té­mu ide­ál­ní­mu pohy­bu. Čím více se náš pohyb odchy­lu­je od toho­to ide­á­lu a čím čas­tě­ji vad­ný ste­re­o­typ opa­ku­je­me, tím vět­ší je šan­ce, že se pře­tí­ží­me a zra­ní­me. To, že je tělo schop­no urči­té­ho pohy­bu, ješ­tě nezna­me­ná, že je pro něj před­ur­če­no. Člo­věk se rodí s kyčle­mi a rame­ny ve vnitř­ní rota­ci, aby zabí­ral co nejmé­ně pro­sto­ru. Po uzrá­ní cen­t­rál­ní ner­vo­vé sou­sta­vy pro­jde mimin­ko vše­mi vývo­jo­vý­mi pozi­ce­mi už ve vněj­ší rota­ci. I lézt bychom tedy chtě­li ve vněj­ších rota­cích. Při těž­kých kro­cích nicmé­ně může dojít k situ­a­ci, kdy tělo ješ­tě neu­mí pro­vést daný krok ve vněj­ší rota­ci (sva­lo­vý řetě­zec není dost sil­ný), a pro­to­že mozek pou­ži­je coko­liv k dosa­že­ní cíle, může pou­žít i jed­no­rá­zo­vě výhod­něj­ší vnitř­ní rota­ci. Výsled­kem je, že těž­ký krok zvlád­ne­me. Při opa­ko­vá­ní tako­vé­ho vzo­ru čas­tě­ji ale začne dochá­zet k pře­tí­že­ní a násled­ně i ke zra­ně­ní. Jedi­ný pohy­bo­vý vzor, pro kte­rý bylo naše tělo evo­luč­ně vymo­de­lo­vá­no, je chůze, běh, leze­ní hori­zon­tál­ní (jako dítě s kole­ny na zemi) a leze­ní ver­ti­kál­ní – tedy roz­li­še­ní páru kroč­ných a stoj­ných opor v křiž­ném vzo­ru (viz obrá­zek) a s tím spo­je­ná rota­ce žeber a úklon beder­ní páte­ře.. Roz­li­še­ní páru kroč­ných a stoj­ných opor v křiž­ném vzo­ru (zdroj: J. Čum­pe­lík) . Někte­ré spor­ty pohy­bo­vou efek­ti­vi­tu ve smys­lu pod­ří­ze­ní se ana­to­mic­ké­mu pohy­bu řeší méně, např. sil­nič­ní cyk­lis­ti­ka, u někte­rých je pohy­bo­vá efek­ti­vi­ta alfou a omegou. Jed­ním z těch­to spor­tů je i leze­ní. Skal­ní leze­ní tako­vé bylo vždy a moder­ní (cca posled­ních 10 let) závod­ní leze­ní je tomu také mno­hem blí­že než závod­ní styl „udrž co nejmen­ší liš­tu a udě­lej na ní jed­no­ruč­ní shyb“. Jakých pří­růst­ků je mož­né pohy­bo­vou efek­ti­vi­tou docí­lit? V leze­ní...