S fyzi­o­te­ra­pe­u­tem Jiřím Čum­pe­lí­kem a Ada­mem Ond­rou jsem se sezná­mil před dvě­ma lety a toto osob­ní setká­ní a spo­lu­prá­ce s nimi mi změ­ni­lo náhled na leze­ní, lezec­ký pohyb a tré­nink jako tako­vý. O někte­ré zají­ma­vé vhle­dy bych se rád podě­lil…

Zapo­j­me celý řetě­zec

Proč je efek­ti­vi­ta pohy­bu tak důle­ži­tá a jak vel­kou roli hra­je ve spor­tov­ním výko­nu?
Na začá­tek je tře­ba říct, že náš vro­ze­ný pohy­bo­vý pro­gram nás před­ur­ču­je k urči­té­mu ide­ál­ní­mu pohy­bu. Čím více se náš pohyb odchy­lu­je od toho­to ide­á­lu a čím čas­tě­ji vad­ný ste­re­o­typ opa­ku­je­me, tím vět­ší je šan­ce, že se pře­tí­ží­me a zra­ní­me. To, že je tělo schop­no urči­té­ho pohy­bu, ješ­tě nezna­me­ná, že je pro něj před­ur­če­no. Člo­věk se rodí s kyčle­mi a rame­ny ve vnitř­ní rota­ci, aby zabí­ral co nejmé­ně pro­sto­ru. Po uzrá­ní cen­t­rál­ní ner­vo­vé sou­sta­vy pro­jde mimin­ko vše­mi vývo­jo­vý­mi pozi­ce­mi už ve vněj­ší rota­ci. I lézt bychom tedy chtě­li ve vněj­ších rota­cích. Při těž­kých kro­cích nicmé­ně může dojít k situ­a­ci, kdy tělo ješ­tě neu­mí pro­vést daný krok ve vněj­ší rota­ci (sva­lo­vý řetě­zec není dost sil­ný), a pro­to­že mozek pou­ži­je coko­liv k dosa­že­ní cíle, může pou­žít i jed­no­rá­zo­vě výhod­něj­ší vnitř­ní rota­ci. Výsled­kem je, že těž­ký krok zvlád­ne­me. Při opa­ko­vá­ní tako­vé­ho vzo­ru čas­tě­ji ale začne dochá­zet k pře­tí­že­ní a násled­ně i ke zra­ně­ní. Jedi­ný pohy­bo­vý vzor, pro kte­rý bylo naše tělo evo­luč­ně vymo­de­lo­vá­no, je chůze, běh, leze­ní hori­zon­tál­ní (jako dítě s kole­ny na zemi) a leze­ní ver­ti­kál­ní – tedy roz­li­še­ní páru kroč­ných a stoj­ných opor v křiž­ném vzo­ru (viz obrá­zek) a s tím spo­je­ná rota­ce žeber a úklon beder­ní páte­ře.
.

Roz­li­še­ní páru kroč­ných a stoj­ných opor v křiž­ném vzo­ru (zdroj: J. Čum­pe­lík)

.
Někte­ré spor­ty pohy­bo­vou efek­ti­vi­tu ve smys­lu pod­ří­ze­ní se ana­to­mic­ké­mu pohy­bu řeší méně, např. sil­nič­ní cyk­lis­ti­ka, u někte­rých je pohy­bo­vá efek­ti­vi­ta alfou a omegou. Jed­ním z těch­to spor­tů je i leze­ní. Skal­ní leze­ní tako­vé bylo vždy a moder­ní (cca posled­ních 10 let) závod­ní leze­ní je tomu také mno­hem blí­že než závod­ní styl „udrž co nejmen­ší liš­tu a udě­lej na ní jed­no­ruč­ní shyb“.

Jakých pří­růst­ků je mož­né pohy­bo­vou efek­ti­vi­tou docí­lit? V leze­ní jsou pří­růst­ky hůře měři­tel­né, a tak si pomů­že­me kam­pu­sem. Adam Ond­ra se po apli­ka­ci urči­tých prv­ků naše­ho vro­ze­né­ho pohy­bo­vé­ho pro­gra­mu zlep­šil na kam­pu­su v závis­los­ti na dis­ci­plí­ně o 50–90 % za deset dní. Ano, samo­zřej­mě je to Adam s jeho enorm­ním citem pro tělo. Záro­veň je to ale Adam a jeho peč­li­vě a cíle­ně pilo­va­ná efek­ti­vi­ta pohy­bu, kte­rá i přes­to umož­ni­la tako­vý pro­gres. Dlou­ho­do­bě spo­lu­pra­cu­ji také s jed­ním pro­fe­si­o­nál­ním kaja­ká­řem, kte­rý se při posled­ní výraz­něj­ší změ­ně pohy­bo­vé­ho vzo­ru (bylo to už tuším tře­tí sko­ko­vé zlep­še­ní) zlep­šil za týden na tré­nin­ko­vé tra­ti z času 5: 30 na 5: 10, tzn. z původ­ně pro­du­ko­va­ných 100–110 wat­tů se dostal na 130–140 wat­tů. Záro­veň se poma­le­ji zaky­se­lu­je a má niž­ší tem­po zábě­rů za minu­tu. Bylo by dob­ré zmí­nit, že oba dva spo­lu s těmi­to zlep­še­ní­mi při­šli o dlou­ho­do­bé boles­ti zad.

Výše zmí­ně­ná čís­la, mys­lím, hez­ky popi­su­jí, co se s tělem při vyla­dě­ní pohy­bu sta­ne. Na pří­kla­dech enorm­ně nada­ných spor­tov­ců vidí­me, že adap­ta­ce pohy­bo­vých změn se dosta­ví rych­le­ji než u běž­né popu­la­ce, ale díky tomu lze lépe poro­zu­mět výsled­kům apli­ka­ce těch­to prin­ci­pů, neboť lze vylou­čit mož­nost výraz­né­ho zlep­še­ní jiný­mi tré­nin­ko­vý­mi způ­so­by, např. pra­cí s ener­ge­tic­ký­mi zdro­ji (síla, silo­vá vytr­va­lost, anae­rob­ní vytr­va­lost atd.) Nicmé­ně ne všech­ny zása­hy do pohy­bo­vé­ho vzo­ru se pro­mít­nou oka­mži­tě. U někte­rých zása­hů je tře­ba dlou­ho­do­bě vytvá­řet pro­stor pro opě­tov­né zapo­je­ní někte­rých sva­lů zpět do sva­lo­vé­ho řetěz­ce, což může trvat i něko­lik měsí­ců a pro­je­vu­je se to nej­pr­ve mír­ným pokle­sem výkon­nos­ti, kte­rý poz­dě­ji pře­jde v růst.

To, co pro­du­ku­je sílu na chyt nebo pád­lo, je násle­du­jí­cí řetě­zec akcí: Z celé­ho těla a sen­zo­ric­kých čás­tí těla (pře­de­vším koneč­ky prs­tů, vel­mi důle­ži­tý je malí­ček) dojdou infor­ma­ce o nasta­ve­ní a roze­zná­ní opor do moz­ku a mozek pod­le těch­to infor­ma­cí naplá­nu­je dal­ší pohyb. Po naplá­no­vá­ní pohy­bu je ode­slán ner­vo­vý impulz moz­kem do sva­lo­vé­ho řetěz­ce, kte­rý jej vyko­ná. Je to poměr­ně kom­pli­ko­va­né a nabí­zí se dost pro­sto­ru pro poka­že­ní jed­not­li­vých kro­ků. Spor­tov­ní tré­nink zatím bohu­žel pra­cu­je pou­ze s posled­ní fází, kdy se sna­ží napo­si­lo­vat co nej­ví­ce izo­lo­va­né sva­ly (a ničí tak řetě­zec) a nebo se sna­ží napo­si­lo­vat řetě­zec. Jen­že není řetě­zec jako řetě­zec. Efek­tiv­ní řetěz­ce se neře­ší na úrov­ni jed­not­li­vých sva­lů (jest­li je sval zapo­jen nebo ne), ale na úrov­ni sva­lo­vých snop­ců (u někte­rých sva­lů je klí­čo­vé, kte­ré jejich čás­ti pra­cu­jí domi­nant­ně).

Jak dostat do moz­ku co nej­ví­ce „správ­ných“ infor­ma­cí, tak aby idea pohy­bu auto­ma­tic­ky zapo­ji­la co nej­e­fek­tiv­něj­ší řetě­zec? Nej­jed­no­duš­ší způ­sob je sou­stře­dit se na to, jak zapo­ju­ji jed­not­li­vé koneč­ky prs­tů na rukou do úcho­pu a jak tla­čím do prs­tů na nohou v lezeč­ce (je lep­ší nemít pří­liš malou lezeč­ku). A nepo­slou­chat při pohy­bu hud­bu, ale sou­stře­dit se na pro­ve­de­ní pohy­bu.
.

TRX SE HÝBE. SKÁLA NE

Jak vět­ši­na spor­tov­ců ješ­tě stá­le pře­mýš­lí o svém těle? Nějak tak­to: Ten­to sval, pří­pad­ně sva­lo­vá sku­pi­na nepra­cu­je, tak jak bych si před­sta­vo­val, musím ho tedy napo­si­lo­vat. Nebo: Chci, aby mi pra­co­va­lo v pohy­bu co nej­ví­ce sva­lů, budu posi­lo­vat tak, abych jich zapo­jil co nej­víc.

Řeše­ním prv­ní myš­len­ky jsou izo­lo­va­né cvi­ky. S nimi je ale pro­blém – dlou­ho­do­bě roz­po­ju­jí sva­lo­vý řetě­zec. Efek­tiv­ní sva­lo­vá sou­hra totiž nepro­bí­há na úrov­ni jed­not­li­vých sva­lů, ale na úrov­ni sva­lo­vých snop­ců. K tako­vé sou­hře není mož­né se dopra­co­vat vědo­mou sti­mu­la­cí této sou­hry, je tedy tře­ba v posi­lo­vá­ní zapo­jit celý řetě­zec tak, jak jej vní­má mozek – tj. od koneč­ků prs­tů na nohou po koneč­ky prs­tů na rukou a dodat tako­vé sti­mu­ly nebo pod­ně­ty, kte­ré moz­ku umož­ní vytvo­řit efek­tiv­něj­ší ideu pohy­bu, např. lépe zvě­do­mit opo­ry. Záro­veň jsou ale izo­lo­va­né cvi­ky cen­ný­mi spo­jen­ci při natré­no­vá­ní na urči­tý silo­vý krok v ces­tě, či při tré­nin­ku před závo­dy, kdy je občas výhod­něj­ší krok urvat než ladit. Při apli­ko­vá­ní tako­vé­ho pří­stu­pu dlou­ho­do­bě se ale dosta­ví zra­ně­ní.

Dru­há myš­len­ka – tedy posi­lo­vat co nej­ví­ce sva­lů, je z hle­dis­ka neu­ro­lo­gie také nedo­ro­zu­mě­ním, neboť mozek neza­po­ju­je sva­ly pod­le jejich síly, ale spouš­tí sva­lo­vý řetě­zec, kte­rý zná nej­lé­pe, tzn. ten kte­rý je nej­čas­tě­ji opa­ko­ván. Pokud napří­klad chci co nej­ví­ce pro­cvi­čit sva­lo­vý řetě­zec pou­ží­va­ný při leze­ní, nedá­vá moc smy­sl pou­ží­vat balanč­ní pod­lož­ky či TRX. A to z důvo­du, že chy­ty, po kte­rých leze­me, jsou sta­bil­ní. (Adam Ond­ra už od pou­ží­vá­ní TRX také upus­til, pozn. red.) Labil­ní pod­lož­ky vedou k zapo­je­ní jiné­ho sva­lo­vé­ho zře­tě­ze­ní než ty sta­bil­ní. Čili pro­cvi­ču­ji jiný pohy­bo­vý vzor než lezec­ký – tedy ničí nám lezec­ký pohy­bo­vý vzor, pro­to­že je mož­né buď sva­lo­vý řetě­zec posi­lo­vat a nebo apli­ka­cí jiné­ho ten­to ničit. Pro jis­to­tu: Chůze i běh jsou stej­ný pohy­bo­vý vzor jako lezec­ký. Ale to nezna­me­ná, že krát­ko­do­bě nám nemů­že TRX zvý­šit výkon­nost. Může, ale dlou­ho­do­bě nám napří­klad kazí naši schop­nost pře­nést co nej­lé­pe těžiš­tě na nohu, což je základ efek­tiv­ní­ho lezec­ké­ho pohy­bu.

Jak tedy co nej­lé­pe tré­no­vat pohy­bo­vou efek­ti­vi­tu? To je věc kom­pli­ko­va­ná. Zále­ží, jaké má člo­věk cíle a jaký je jeho lezec­ký pro­jev. Více bychom se tomu­to téma­tu chtě­li věno­vat v nové sérii člán­ků, kte­ré najdeš na eMon­ta­ně vždy kon­cem měsí­ce ve 200 slo­vech.

Poznám­ka na konec:
Vět­ši­nu ide­jí zde pre­zen­to­va­ných jsem nabyl během kon­zul­ta­cí s panem dok­to­rem Jiřím Čum­pe­lí­kem a apli­ko­val je na sobě a svých svě­řen­cích. Sice už ho někte­ří díky posled­ní­mu Reel Roc­ku zna­jí, nicmé­ně by bylo dob­ré zmí­nit jeho pro­fes­ní poza­dí. Pan dok­tor je vystu­do­va­ný fyzi­o­te­ra­peut a téma jeho diser­tač­ní prá­ce zní „Zkou­má­ní vzta­hu mezi drže­ním těla a decho­vý­mi pohy­by“. Záro­veň má vlast­ní boha­té zku­še­nos­ti s pohy­bem – 20 let byl taneč­ní­kem bale­tu Národ­ní­ho diva­dla a zhru­ba 50 let cvi­čí jógu. Klí­čo­vá byla i jeho čty­ři dese­ti­le­tí trva­jí­cí spo­lu­prá­ce s doc. Vélem, kte­rý byl jeden ze zakla­da­te­lů obo­ru fyzi­o­te­ra­pie na čes­kých vyso­kých ško­lách a vystu­do­va­ným neu­ro­lo­gem. Pan dok­tor Čum­pe­lík kro­mě před­ná­še­ní na FTVS, DAMU a 2. Lékař­ské fakul­tě pra­vi­del­ně pře­dá­vá své zna­los­ti také v zahra­ni­čí.

Kuba Novot­ný (vle­vo) rov­ná Kubu Sko­č­do­po­le­ho v ost­rav­ském Troj­ha­lí Karo­li­na (f: Stan­da Mitáč)