Když Edmund Hillary přijel pár let po druhé světové válce zlézat evropské hory, asi se trochu nudil. „Přestože nás místní vůdci varovali, připadal nám výstup příjemný a nepříliš obtížný,“ popisuje v knize třeba výpravu na čtyřtisícovku Lyskamm. Tou dobou už měl nasbírané nějaké zkušenosti z rodného Nového Zélandu a na starý kontinent vyrazil s paroplavební společností „P&O“ (cca dva měsíce na lodi, pozn.) navštívit rodiče, kteří byli v Evropě na dovolené. Po čase s nimi nasedl v Paříži na vlak a za 22 hodin se ocitl v Insbrucku, odkud mohl začít objevovat krásy našich Alp. Za krátkou dobu a bez větších komplikací vylezl čtyřtisícovky Jungfrau, Mnich, Finsteraarhorn, Aletschhorn, Lyskamm a Weisshorn. Jak se dočteš v knize „Kdo neriskuje, nevyhraje“, sir Edmund měl skvělou alpinistickou školu. I když byl samouk, první lekce dostával od Jižních Alp Nového Zélandu – a ty člověka školí neustále a důkladně. Musíš tady počítat s vlivem oceánu, který ti často servíruje vítr a srážky ze všech možných stran. Pokud ti foukne od Antarktidy nebo západu, všimneš si toho… Pokud se probojuješ nástupovou buší, tak měj na paměti, že na dvoutisícovky se tu běžně leze se dvěma lezeckými cepíny. A to i v letní sezóně. Co mě zaujalo na této knize, je právě popis počátku cesty, která slavného Edmunda Hillaryho do hor přivedla. Pracoval pro tatínka včelaře na rodinné farmě, kde v průběhu zdejšího léta musel hodně pomáhat (často sedm dní v týdnu, i o Vánocích, pozn.) a otec mu dával volno spíše v zimě. Hillary se snažil využít každé volné chvíle, a tak za našetřené dolary vyrážel do místních hor hodně v průběhu zimy, kdy dostával propustky a kdy jsou podmínky ještě drsnější. Něco jako, kdyby se zimní Tatry přesunuly k Sevenímu moři? I když to byl na základní škole hubený kluk s pocitem méněcennosti, přes plachého vysokoškoláka se díky utužování své tělesné kondice v horách vypracoval v devadesátikilového, skoro metr devadesát vysokého hromotluka–ragbistu, který se pomalu přestával bát výzev. Začal je vyhledávat.. Celou válku se také toužil dostat ke Královskému letectvu....

„To jsou nějaké staré knihy po dědovi, zachránil jsem je, když jsme třídili jeho věci. Klidně si je projdi.“ To byla pro mě osudová věta… Nalezla jsem různé poklady a mezi nimi jeden velký (a to ještě s ručně malovaným věnováním dědovi) – kniha Karla Dvořáka o Vilému Heckelovi. Čím je kniha zajímavá? Co ji odlišuje od ostatních knih sestavených z fotografií různých autorů? Než se pustím do literárních a jiných ohledů, chci zmínit ještě ten čistě designerský. Jen sestavení fotografické knihy není žádná legrace. A sazba a celkový vzhled už vůbec ne. Už u přebalu knihy jsem se rozplývala. A ten když pak sejmeš, objevíš další promyšlené kouzlo, které schválně nebudu prozrazovat… A samotný obsah knihy? Nádhera! Černobílá obálka je bránou k parádně stejně laděným fotografiím, které umí vzít dech i popohnat k zamyšlení – jak v té době dokázal někdo tak úžasně zachytit zrovna tuhle chvíli? Je vidět talent naleznout ten správný okamžik, místo, úhel pohledu a vědět, kdy cvaknout. Fotografové naleznou nejeden poklad třeba v černobílých fotografiích detailů. Cestovatelé objeví pohledy do krajin českých i vzdálených. Portréty lidí a života v jiných zemích… . Lidé pod Karákóramem (zdroj: archiv Heleny Heckelové) . Fotografie akce – ať už sportovní nebo pracovní nasazení. Horolezci si přijdou na své u fotografií hor a známých československých horolezců té doby. A lezci najdou nádherné fotografie pískovcových oblastí i lezeckého života v nich. Zkrátka naprostý poklad černobílých fotografií v jedné knize s perfektním knižním designem. Kniha je strukturována do čtyř částí – projdeš přes Heckelovy fotografické začátky a utváření jeho fotografického cítění. V textu se setkáš s historickými fakty doby, které ještě podpoří význam mnoha fotografií. A skrytým pokladem v pokladu můžou být i fotografovi zachycené myšlenky a rady: „Kdo neprožil ony harmonické chvíle v krajině, kde se jí obdivoval a podivoval, tomu krajinářská fotografie mnoho neřekne.“ „Fotograf umělec nesmí ustrnout na reprodukci, na reportáži krajiny. Musí přírodu studovat, znát třeba i filozofické základy vzniku, umět vyjádřit příčiny života v přírodě, spojitosti, řád, velikost.“ _____ NEJEN NAŠE HORY Třetí část knihy...

„Povinná četba“ – rubrika, ve které se s tebou jednou měsíčně dělíme o tip na knihu, která by neměla chybět v žádné lezecké knihovničce. Letos vybíráme ty o horách. Je rok 1921. Sir Younghusband s úsměvem povstane a zdvihne sklenku jako gesto pro slávu této chvíle. Je předsedou Britského výboru pro výpravu na Mount Everest. Pečlivě oblečení pánové, kteří zastupují Královskou zeměpisnou společnost a londýnský Alpine Club, všichni, kteří tu sedí – nejodvážnější horolezec Velké Británie George Leigh-Mallory, plukovník C. K. Howard-Bury, který zná Himaláj z mnoha loveckých a horských výprav, Malloryův spolužák a druh z různých výstupů Guy Bullock. přírodovědec a lékař A. F. R. Wollastone, Harold Reaburn, zkušený lezec ve skále i ledu – ti všichni se chtějí konečně dostat tam… nahoru… Jsme v Dárdžilingu. Tibeťanovy oči jen září a on tančí radostí kolem dokola. „Tygři!“ Ano, nesli břemena do výšky víc než 7000 metrů. Teď se konečně také mohou nazývat tím čestným titulem – tygry! Kniha Himalájší tygři se opírá o historické skutečnosti a vykládá příběhy prvních pokusů o lezení na Mt Everest. Bez příkras, tak jak se staly. Autor knihy Fritz Rudolph nás vezme do časů, kdy ještě člověk zdaleka netušil, co ho čeká v nadmořských výškách nad 7000 metrů. A nejen to. Věnuje se komunitě těch nepostradatelným z himalájských výprav – popisuje tehdejší kulturu a vnitřní komunitu tzv. kuliů, nosičů neboli šerpů. Líčí, jak vypadalo tehdejší spojenectví členů výprav a nosičů, kteří za jeden a půl rupie na den předváděli neuvěřitelné výkony. Okénko do historických událostíPrůzkumná výprava na Everest se uskutečnila v roce 1921 – vedl ji George Mallory. Chtěli hlavně vylepšit geografické znalosti o oblasti, jelikož na výstup na vrchol ještě neměli potřebné vybavení. Expedice vystoupila na severní sedlo v nadmořské výšce 7060 metrů, odkud se všichni vrátili. V roce 1922 se uskutečnila větší britská expedice pod vedením Charlese Granvilla Bruce. Čítala 13 britských horolezců (včetně George Malloryho) a více než 160 nepálských a tibetských nosičů. Tentokrát se ze Severního sedla vydali ještě výš....

„Povinná četba“ – rubrika, ve které se s tebou jednou měsíčně dělíme o tip na knihu, která by neměla chybět v žádné lezecké knihovničce. Letos vybíráme ty o horách. „Už není úniku. Nejde to dolů, vpravo ani vlevo. Mohu jen vzhůru. Myslím, že nepřeháním, kombinovaný terén skály, sněhu a ledu má sklon kolem osmdesáti pěti až devadesáti stupňů. Už dávno lezu bez rukavic, jsem úplně v transu, vzdálenější svět nevnímám,“ popisuje Mirek Šmíd stavy během svého sólového prvovýstupu na pyramidu Ama Dablamu v Nepálu v roce 1986. Tehdy mu bylo 34 let a drzé nápady ho neopouštěly. „Tuhle knížku si určitě sežeň,“ doporučoval před lety kamarád a vůbec se nemýlil. Je to exkurze po sbírce extrémních výkonů v horách, která u nás nemá obdoby. Zakladatel teplického Fesťáku v ní popisuje své výpravy na limity tehdejšího lezení, jako kdyby o nic nešlo. Bez příkras, věcně, lidsky. V tom spočívá asi hlavní síla této knihy. A že by se mohl čím chlubit – Severní stěna Trollů v zimě, třikrát Mount McKinley, Cerro Torre, účast na úspěšné expedici Dhaulágiri 1984… Jenže chlubení, to nebyl styl Míry „Lanče“ Šmída: „Moje generace povětšinou chápe hory jako kolbiště seberealizace, slávy a uznání. Ale mně se zdá přinejmenším podivné být lepší než ten druhý, někoho přetrumfnout, ukázat mu záda,“ píše v závěru knihy, kde přiznává, že jeho velkým vzorem byl romantik Julius Kugy – jeden z průkopníků horolezectví, botanik (*1858) a autor původní knihy Ze života horolezce. Obě dvě sdílí naladění lidí, kteří nad svoje výkony obdivují východy a západy Slunce, pestré horské louky a úžasné vysoké stěny.. Mirek Šmíd (f: archiv Petra Schnabla) . „Míru si pamatuju z Fesťáků, když se tam ještě rozdávaly chleby se sádlem,“ vzpomíná himálajský horolezec Pepa Šimůnek, který se shodou okolností tento týden chystá také na Ama Dablam. „Tehdy mi bylo dvacet, byl jsem zelenáč – koukal jsem na něj jako na boha. Byl to vzor, ikona, borec. Už za komančů byl v Yosemitech! Já byl tehdy...

„Povinná četba“ – rubrika, ve které se s tebou jednou měsíčně dělíme o tip na knihu, která by neměla chybět v žádné lezecké knihovničce. Letos vybíráme ty o horách. Poslouchám písničku „Riders on the Storm“ od skupiny The Doors… Je fantastická, tak dlouho jsem ji neslyšela! A jakou to má souvislost s knížkou pro tento měsíc? „Riders on the Storm – teď už jsem chápal, že název té jejich cesty není žádný hold Morrisonovi, ale přesný popis reality. Ještě v hospodě v Puerto Nateles jsme u třetího piva vedli svalnaté řeči, jako že: ‘Všechno musí jít přelézt čistě, koneckonců i Güllich s Albertem jsou taky jenom lidi, atd.’ Teď jsme neměli co říci. Ono také co říkat ve chvíli, kdy vítr venku uhání takovou rychlostí, že člověk sotva stojí na nohou. Dojít si na záchod znamenalo namočit si do obličeje. Představa lezení po skále byla směšně absurdní.“ Možná už poznáváš, že se jedná o sloh Filipa Šilhana z knížky Cesta do hor, kterou vydala Montana v roce 2001. Filip v této části knížky popisuje výlet za lezením v jihoamerické Patagonii v žulovém terénu v Torres del Paine. A já si přesně dokážu představit, jak to myslel Morrison i Filip. To je také jedno z velkých kouzel Filipova psaní. Člověk ani neví jak, ale Filip Šilhan dokázal slovy vystihnout okamžik tak, jako bys na skále byl s ním. Lezeš na písku se všemi třemi expreskami, co máš. Lezeš a touláš se po Americe. Vydáš se do Tater, kde nejprve sotva popadáš dech, ale v Himálaji ti dojde, že už je to vážné. Zavítáš do skalisek divoké Patagonie a sluníš se na boulderech v jižní Africe… V druhé části knížky tě čeká Filipův „Lezbiář aneb o čem se v metodických příručkách nepíše”. Najdeš tady lezecké poznámky definované slovy autora takto: „Kdo je přesvědčený, že se ho poznámky netýkají, patří nejspíš k oné bezproblémové části lezeckého spektra… Naopak ten, kdo prohlásí, že mu jsou podobné problémy buřt, a pozdě v noci si je potom bude...

„Povinná četba“ – rubrika, ve které se s tebou jednou měsíčně dělíme o tip na knihu, která by neměla chybět v žádné lezecké knihovničce. Letos vybíráme ty o horách. Tahle je jiná, než jsme dosud měli. Není to knížka o legendárních horolezcích. Sice je to knížka od velkého amerického alpinisty, ale tentokrát je spíše o tobě. Respektive o tom, co si z ní dokážeš vzít. Někdo ji přezdívá biblí alpinismu. Zřejmě proto, že jde o metodiku psanou přímo škrábanci hor: hloupými chybami, bolestí, neúspěchy a vyčerpáním. Autor Mark Twight ji rozdělil do kapitol: Přístup, Trénink, Vybavení a Technika. A podkapitoly nesou trefné názvy jako například: Zůstat naživu, Parťáci nebo Budování fyzických základů. Alpinismus se tu řeší ze všech možných úhlů pohledu. Hodit se ti určitě bude praktická tabulka pro zabalení vhodného jídla nebo seznamy vybavení do různých typů vícedélek… Teorie je čtivě, vtipně a řízně napsaná, takže se nudit nebudeš. K tomu ji Mark Twight ještě čas od času doplňuje krátkými příběhy z hor (různá ponaučení z chyb, které se přihodily jemu nebo kamarádům). Které myšlenky a rady zaujaly autora tohoto příspěvku během čtení?. První den na Mt Hunteru v cestě „Deprivation“, která bude zmíněná níže. „Naše batohy vážily 12 kilo bez materiálu na lezení.“ (f: Mark Twight) .¨ VÝBĚR TIPŮ – Rychlost je bezpečí. – Panika blokuje myšlenky. – Pracuj s naprogramovanou únavou – většinou ji cítíš v posledních délkách. „Když lezu 500 metrovou stěnu, jsem po 500 metrech unavený. Když lezu 2000 metrovou stěnu, po 500 metrech jsem v pohodě. Podvědomě se tedy dopředu rozhoduji, kdy se unavím. Tenhle zlozvyk je těžké prolomit.“ Podle Marka to ale jde. Soustřeď se na svůj aktuální stav na nestresuj se tím, co tě ještě čeká. – Pokud nepadá mokrý sníh nebo neprší, kašli na GORE-TEX. Jeho prodyšnost je mýtus. – Nejlepší materiál na drtič mrazu na štandu je syntetický Polyguard 3D. Péřovka ti v zimních horách vydrží fungovat maximálně dva dny, pak slehne a ztěžkne. – Spacák...

„Povinná četba“ – rubrika, ve které se s tebou jednou měsíčně dělíme o tip na knihu, která by neměla chybět v žádné lezecké knihovničce. Letos vybíráme ty o horách. A je to tady znova. Otevírám další knížku. Čtu zase nové řádky. Šivova velká noc – knížka o československé expedici roku 1976, o prvovýstupu jihozápadním pilířem na vrchol Makalu. Očekávám podobné čtení, které můžeš často najít v knihách o expedicích a provýstupech. Popis přípravy na expedici, seznámení se s členy týmu expedice a podrobný či méně podrobný popis cesty až tam – nahoru a do neznáma. Ano, tyto řádky tady také jsou. Jenomže končí dřív, než bys to čekal. Tahle „skutková podstata dějů“, jak ji autor nazývá, je dlouhá asi tak na tři stránky téhle knížky. A pak ti Jaromír Wolf dovolí začíst se do něčeho, co možná spoustu dobrodruhů a horolezců na svých cestách vidí, nebo nevidí, možná nosí celé roky v hlavě, ale nikdy nenapíše… NADHLED VLKA Co tě tedy hned po skutkové podstatě expedice čeká? V průběhu vyprávění najdeš například zamyšlení: „Proč lidé ze Západu – a je lhostejné, zda-li je to skutečný geografický západ, či Západ, do něhož patří i tak vyspělá východní země jako je Japonsko – proč lidé z bohatých, přesycených a rozporuplných civilizací utíkají do poledního ráje chudoby, bídy a hygieny? Snad proto, že zde ještě dojdou klidu a radosti z těch nejprostších věcí života, jako je mísa plná rýže a rudý květ rododendronu v černých vlasech dívek.“ „…Hromady odpadků, o něž mívali zájem nosiči, hledajíc plechovku, kterou lze ještě použít co nádobí na vodu či kotlík na vaření rýže, a zteřelé boty, v nichž možná lze přejít ještě naposled Barunské sedlo. Ale dnes v nich sotva klovou usmolení havrani a opelichaný orlosup a odpadky z plechu, papíru a polyvinylchloridu bez jakékoli naděje na jakýkoli užitečný osud a zneškodnění milosrdným faktorem času tvoří nejmladší geologickou vrstvu, jež bude nazvána ČLOVĚKIEN či LIDOHORY!“ Člověk si uvědomí, že kniha nebyla psaná zrovna „včera“, že čte knihu starou několik desítek let… Jak to...

„Povinná četba“ – rubrika, ve které se s tebou jednou měsíčně dělíme o tip na knihu, která by neměla chybět v žádné lezecké knihovničce. Letos vybíráme ty o horách. Joe začíná s vyprávěním zostra. Představ si, že spíš v jihozápadní stěně Petit Dru nad Chamonix, když najednou, uprostřed noci, se ozve hromová rána. Chvíli netušíš, jestli je to zlý sen, nebo něco horšího – realita. Obrovský žulový blok letí do údolí. Celá police, na které spali dva lezci, se uvolňuje a řítí do údolí. Škubnutí. Oba dva zůstávají potlučeni viset na potrhaných lanech ve dvou nejistých skobách bez šance dostat se zpátky. Všechno jejich vybavení včetně bot je pryč. „Nikdy nezapomenu na zkušenost té dlouhé, předlouhé noci, kdy jsme čekali, že se každým okamžikem zřítíme, chvíli v záchvatech hysterického smíchu a chvíli potichu, stále však s žaludkem sevřeným strachem, ztuhlí v očekávání něčeho, na co jsme ani nechtěli pomyslet.“ Po dvanácti hodinách zachránil Joa a Iana vrtulník. Ian po tomto zážitku přestal mít chuť na lezení a řekl, že do Alp už nikdy nepojede. Ne však Joe Simpson, kterému tahle zkušenost z pokoušení osudu nestačila. Zmíněný zážitek překonal a rozhodl se podnikat další výstupy. Knížka Setkání se smrtí popisuje výhradně události malé expedice do peruánských And v květnu 1985, kam se Joe vydal společně s parťákem Simonem Yatesem. Do basecampu je doprovodil ještě cestovatel Richard, kterého potkali v Limě a vzali ho doprostřed hor. Podle knížky panovalo tehdy v horách nestabilní počasí. „Hory byly zahalené v mracích a zpod šedého příkrovu vyčnívaly jenom spodní části stěn. Ve vzduchu bylo cítit napětí. Oba jsme si to při balení batohů na příští den uvědomovali.“ Než oba horolezci opustili tábor a vydali se do západní stěny Siula Grande (6 344 m n. m.), řekli svému kamarádovi Richardovi: „Víme, co děláme, a jestli se něco stane, stejně nám nemůžeš pomoci.“ Co se dělo dál, to je známý strhující příběh, který nemá smysl přepisovat. Pokud ho neznáš a nechce se ti číst knížku, můžeš se...

„Povinná četba“ – rubrika, ve které se s tebou jednou měsíčně dělíme o tip na knihu, která by neměla chybět v žádné lezecké knihovničce. Letos vybíráme ty o horách. Málokterý horolezec napsal tolik knih. Málokterý horolezec se stal takovou legendou. A když se ohlédneme zpět, tak zároveň málokterý působil mnohdy tak kontroverzně ve společnosti horolezecké nebo jiné. Co takhle odhodit na chvíli všechny možné předsudky? Co se jen tak bez vlivu okolních pohledů zkusit začíst do napsaných myšlenek jednoho horolezce – Reinholda Messnera… Kniha Má cesta plynule kombinuje Messnerovo autobiografické vyprávění, zážitky z prvovýstupů a expedic, úvahy o podstatě horolezectví, úvahy o etice lezení a úryvky rozhovorů, které Reinhold Messner k těmto tématům poskytl. Jeho příběh na stránkách plyne tak, že si zkrátka nevšimneš, že se tady dohromady mísí tak různé žánry psaného slova. „Nikdy jsem s sebou nebral žádné vlajky a v roce 1978, právě po návratu z Mount Everestu, jsem se v Jižním Tyrolsku dopustil svatokrádeže, když jsem ve slavnostním projevu prohlásil, že mojí vlajkou je tak nanejvýš kapesník. Stojím-li totiž na obrovité hoře, jsem příliš nepatrný na nějaká heroická gesta.“. „Mojí vlajkou je tak nanejvýš kapesník.“ Tuniský horolezec na vrcholu Everestu, 2016 (f: Wiki, creative commons) . Na čtenáře můžou některé řádky občas působit tak, že striktně udávají názor, jakýsi didaktický „směr“, kterým by člověk měl o horách přemýšlet. Působilo to tak i na mě a musela jsem si občas od některých témat tak trochu „odpočinout“. Ale na druhou stranu si myslím, že pokud nás některá z knih vede k zamyšlení, je to vlastně dobře. „Jste egoista? Domnívám se, že pro horolezectví neexistuje žádné jiné ospravedlnění než ego. Jiné důvody neuznávám. Prozkoumávání horstev považuji za negativní, protože hory se nemají nadále probádávat, ale nechat přirozeně divoké. Rovněž odmítám měření sil s přírodou. Osobně vyhledávám takový pobyt v přírodě, který vyžaduje mé síly, schopnosti a instinkt.“ Nedají se snad hory zkoumat a chránit najednou? Zamýšlím se zas a znova. Jak to cítíš ty? A co téma...

„Povinná četba“ – nová rubrika, ve které se s tebou jednou měsíčně podělíme o tip na knihu, která by neměla chybět v žádné lezecké knihovničce. Letos vybíráme ty o horách..„Marně hledají [na spaní] nějakou plošinku ve svahu; všude jsou jen hladké kamenné kvádry. Naštěstí je tu seržant Felipe Godoy, který si jako odborník na sabotážní práce vysloužil v armádě přezdívku ‘dinamitero’. Odstřelit kus skály ve výšce 7200 metrů pro něj není žádný problém, i když mu to nakonec zabere tři dny. Musel totiž napřed najít ve skále vhodné trhliny, dát do nich dynamitovou nálož, zapálit doutnák a rychle se skrýt. To opakoval snad dvacetkrát nebo třicetkrát, než se mu podařilo vytvořit plošinku, na níž by se daly vmístit dva stany.“ Tenhle odstavec z knihy Velké himálajské dobrodružství během čtení docela překvapí. Uvědomíš si, že držíš v ruce knihu – svědectví o pionýrech, kteří Himálaj doopravdy dobývali. (V tomto případě Argentinci na Dhaulágiri v roce 1954, pozn. aut.). To však neznamená, že bychom tuhle generaci měli odsuzovat. Žili v jiné době a těžko říci, jak bychom se na jejich místě chovali my. Třeba bychom místo frenda do spáry také založili dynamit. Doba už je v tomhle naštěstí jiná. Co se však chlapům, kteří vyráželi na osmitisícovky už od dvacátých let, rozhodně nedá upřít, je jejich neuvěřitelné odhodlání, schopnost trpět a obrovská statečnost pustit se do neznámého prostředí. Autorem knížky, která převypravuje příběhy prvních monstrózních expedic, je Maurice Herzog – francouzský horolezec, který se stal společně s Louisem Lachenalem první lidskou bytostí na vrcholu osmitisícovky. Psal se rok 1950 a Francouzi tehdy hrdinně „dobyli“ Annapurnu – Herzog s Lachenalem za to zaplatili dohromady přes dvaceti amputovanými prsty. „Měla by expedice u veřejnosti takový ohlas i bez omrzlých nohou a amputovaných rukou?“ zamýšlí se ve své knize Hvězdy a bouře jeden z mladších členů té samé expedice Gaston Rébuffat. „Příčina omrzlin však spočívala ve dvou chybách po sobě. Že ztratil rukavice. A že u sebe neměl náhradní,“ podotýká.. Sestup z Annapurny, 1950 (f: repro knihy...

„Povinná četba“ – nová rubrika, ve které se s tebou jednou měsíčně podělíme o tip na knihu, která by neměla chybět v žádné lezecké knihovničce. Letos vybíráme ty o horách. „Popravdě jsem jedna z těch, kteří přeskakují předmluvy a čtou konec knihy dříve, než se k němu dostanou. Proto se budu snažit psát stručně a skončit brzy.“ Píše hned na začátku autorka knížky a přesně tohle také dodrží. Pokud máš rád stručné a úderné čtení, tak tohle je přesně pro tebe. A když k tomu autorka ještě dokáže sem tam vmísit trochu té poetické stránky a vtipu, tak je to zkrátka dokonalé. Tohle je znak někoho, kdo prostě umí psát! Knížka o lezecky nespoutaném životě. O tom, jak se dá žít „jinak“. Knížka deníkových zápisků z yosemitských dobrodružství a přelezů cest El Capa. Knížka o horolezeckých zážitcích z prostředí vysokých hor Peru a o dnech v horách divoké Patagonie. Proč číst takovou tenkou knížku? Co tam může být? Pravděpodobně žádné nové cesty nebo popsání posouvání lidských možností… Tak proč? Protože lezení a život není o tom dokázat si, jak jsme nejlepší – silnější než ostatní. Není to o tom, dokázat si, že jako jedinec se dostanu i tam, kam ostatní ne… Ano, holky to možná mají v tomto ohledu jednodušší. Z přirozené podstaty prostě nepotřebují krmit své ego. Vnímáme to od přírody jinak. Pro některé z nás je zkrátka snazší zaměřit se na úplně jiné věci. A já mám pocit, že přesně o tom tato knížka je. Nenajdeš to tam nikde napsané, ale cítit to je v každé větě. „…kdybych mohla, žila bych na té nejvyšší hoře, abys až polezeš, viděla, že tě tam nahoře ve tvém světě stále čekám…“. Třeba ji někdy zahlédneš. Dent Blanche. (i: Standa Mitáč) _____ Miriam García Pascual se narodila v roce 1963 ve španělské provincii Navarra. Lézt začala ve čtrnácti letech, ale už dávno předtím psala poezii. V roce 1986 odpromovala v oboru pedagogika a v tomtéž roce vyhrála lezecké závody v Patones – jediné závody, kterých se kdy zúčastnila. Poté odjela...

„Povinná četba“ – nová rubrika, ve které se s tebou jednou měsíčně podělíme o tip na knihu, která by neměla chybět v žádné lezecké knihovničce. Letos vybíráme ty o horách. „Ždímáme promočené kusy výstroje a užíváme krásné místo pro přenocování. Navlečeni do péřových bund se pohodlně natahujeme na kamenném lůžku. Proti pádu jsme se zajistili lanem zavěšeným na skalním hrotě.“ Mrazivý bivak v Západní stěně Petit Dru by se určitě dal popsat i jinak. Pokud knihu Deset velkých stěn od Radana Kuchaře neznáš, seznam se. Vyšla v roce 1963 a mnozí o ní mluví jako o horolezecké bibli. Její filosofie se zdá být jasná – zahrnuje pozitivní přístup k věci od generace velikánů, kteří lezením skutečně žili. A během dlouhých bivaků je hřálo vědomí, že tam prostě mohou být. Jak už napovídá název, knížka je rozdělena do deseti kapitol o deseti významných počinech; kromě Západní stěny Petit Dru s Oldou Kopalem tu najdeš vyprávění z lezení na Kavkaze, například opakování „Abalakovy cesty“ na Dych Tau 5 205 m n. m., příběh českého prvovýstupu na Nakra Tau 4 269 m n. m. (zřejmě dodnes nemá opakování, pozn. aut.), nebo afghánskou Uparisinu 6 130 m n. m., kde československá skupina po zhoršení počasí jen o chlup vyvázla z lavinových svahů… Snad nejsilněji působí kapitoly ze začátku 60. let, kdy Radan Kuchař společně se svým hlavním alpským parťákem Zdeno Zibrínem objíždějí nejtěžší evropské severní stěny své doby – Grandes Jorasses, Matterhorn a Eiger. Probíhalo to například tak, že dorazili pod Eiger a zjistili, že podmínky jsou špatné, a tak sedli znovu do auta a jeli pod Matterhorn. Což může vzbudit úsměv, když si dnes člověk uvědomí, že díky webkamerám může sledovat podmínky v obou stěnách v podstatě nepřetržitě ze svého notebooku nebo mobilu. A jak to teď často chodí? Před odjezdem vidíme, že podmínky nejsou úplně optimální, tak raději vůbec nevyrazíme a ušetříme dovolenou (na příště?)… Nicméně, v šedesátých letech tu byli minimálně dva borci, Radan a Zdeno, kteří dělali československému horolezectví čest a dobrou pověst. Na Eiger vyrazili v situaci,...