Když Edmund Hilla­ry při­jel pár let po dru­hé svě­to­vé vál­ce zlé­zat evrop­ské hory, asi se tro­chu nudil. „Přes­to­že nás míst­ní vůd­ci varo­va­li, při­pa­dal nám výstup pří­jem­ný a nepří­liš obtíž­ný,“ popi­su­je v kni­ze tře­ba výpra­vu na čtyř­ti­sí­cov­ku Lyska­mm. Tou dobou už měl nasbí­ra­né něja­ké zku­še­nos­ti z rod­né­ho Nové­ho Zélan­du a na sta­rý kon­ti­nent vyra­zil s paro­pla­veb­ní spo­leč­nos­tí „P&O“ (cca dva měsí­ce na lodi, pozn.) navští­vit rodi­če, kte­ří byli v Evro­pě na dovo­le­né. Po čase s nimi nase­dl v Paří­ži na vlak a za 22 hodin se oci­tl v Insbruc­ku, odkud mohl začít obje­vo­vat krá­sy našich Alp. Za krát­kou dobu a bez vět­ších kom­pli­ka­cí vyle­zl čtyř­ti­sí­cov­ky Jun­gfrau, Mnich, Fin­ste­ra­ar­horn, Alet­schhorn, Lyska­mm a Weisshorn. Jak se dočteš v kni­ze „Kdo neris­ku­je, nevy­hra­je“, sir Edmund měl skvě­lou alpi­nis­tic­kou ško­lu. I když byl samouk, prv­ní lek­ce dostá­val od Již­ních Alp Nové­ho Zélan­du – a ty člo­vě­ka ško­lí neu­stá­le a důklad­ně. Musíš tady počí­tat s vli­vem oce­á­nu, kte­rý ti čas­to ser­ví­ru­je vítr a sráž­ky ze všech mož­ných stran. Pokud ti fouk­ne od Antark­ti­dy nebo zápa­du, všim­neš si toho… Pokud se pro­bo­ju­ješ nástu­po­vou buší, tak měj na pamě­ti, že na dvou­ti­sí­cov­ky se tu běž­ně leze se dvě­ma lezec­ký­mi cepí­ny. A to i v let­ní sezó­ně. Co mě zau­ja­lo na této kni­ze, je prá­vě popis počát­ku ces­ty, kte­rá slav­né­ho Edmun­da Hilla­ry­ho do hor při­ved­la. Pra­co­val pro tatín­ka vče­la­ře na rodin­né far­mě, kde v prů­bě­hu zdej­ší­ho léta musel hod­ně pomá­hat (čas­to sedm dní v týd­nu, i o Váno­cích, pozn.) a otec mu dával vol­no spí­še v zimě. Hilla­ry se sna­žil vyu­žít kaž­dé vol­né chví­le, a tak za našet­ře­né dola­ry vyrá­žel do míst­ních hor hod­ně v prů­bě­hu zimy, kdy dostá­val pro­pust­ky a kdy jsou pod­mín­ky ješ­tě drs­něj­ší. Něco jako, kdy­by se zim­ní Tat­ry pře­su­nu­ly k Seve­ní­mu moři? I když to byl na základ­ní ško­le hube­ný kluk s poci­tem méně­cen­nos­ti, přes pla­ché­ho vyso­ko­ško­lá­ka se díky utu­žo­vá­ní své těles­né kon­di­ce v horách vypra­co­val v deva­de­sá­ti­ki­lo­vé­ho, sko­ro metr deva­de­sát vyso­ké­ho hromotluka–ragbistu, kte­rý se poma­lu pře­stá­val bát výzev. Začal je vyhle­dá­vat.. Celou vál­ku se také tou­žil dostat ke Krá­lov­ské­mu letec­tvu....

„To jsou něja­ké sta­ré kni­hy po dědo­vi, zachrá­nil jsem je, když jsme tří­di­li jeho věci. Klid­ně si je pro­jdi.“ To byla pro mě osu­do­vá věta… Nalez­la jsem růz­né pokla­dy a mezi nimi jeden vel­ký (a to ješ­tě s ruč­ně malo­va­ným věno­vá­ním dědo­vi) – kni­ha Kar­la Dvo­řá­ka o Vilé­mu Hec­ke­lo­vi. Čím je kni­ha zají­ma­vá? Co ji odli­šu­je od ostat­ních knih sesta­ve­ných z foto­gra­fií růz­ných auto­rů? Než se pus­tím do lite­rár­ních a jiných ohle­dů, chci zmí­nit ješ­tě ten čis­tě designer­ský. Jen sesta­ve­ní foto­gra­fic­ké kni­hy není žád­ná legra­ce. A saz­ba a cel­ko­vý vzhled už vůbec ne. Už u pře­ba­lu kni­hy jsem se roz­plý­va­la. A ten když pak sejmeš, obje­víš dal­ší pro­myš­le­né kouz­lo, kte­ré schvál­ně nebu­du pro­zra­zo­vat… A samot­ný obsah kni­hy? Nád­he­ra! Čer­no­bí­lá obál­ka je brá­nou k parád­ně stej­ně ladě­ným foto­gra­fi­ím, kte­ré umí vzít dech i popo­hnat k zamyš­le­ní – jak v té době doká­zal někdo tak úžas­ně zachy­tit zrov­na tuhle chví­li? Je vidět talent nalez­nout ten správ­ný oka­mžik, mís­to, úhel pohle­du a vědět, kdy cvak­nout. Foto­gra­fo­vé nalez­nou neje­den poklad tře­ba v čer­no­bí­lých foto­gra­fi­ích detai­lů. Ces­to­va­te­lé obje­ví pohle­dy do kra­jin čes­kých i vzdá­le­ných. Por­tréty lidí a živo­ta v jiných zemích… . Lidé pod Kará­kó­ra­mem (zdroj: archiv Hele­ny Hec­ke­lo­vé) . Foto­gra­fie akce – ať už spor­tov­ní nebo pra­cov­ní nasa­ze­ní. Horo­lez­ci si při­jdou na své u foto­gra­fií hor a zná­mých čes­ko­slo­ven­ských horo­lez­ců té doby. A lez­ci najdou nád­her­né foto­gra­fie pís­kov­co­vých oblas­tí i lezec­ké­ho živo­ta v nich. Zkrát­ka napros­tý poklad čer­no­bí­lých foto­gra­fií v jed­né kni­ze s per­fekt­ním kniž­ním designem. Kni­ha je struk­tu­ro­vá­na do čtyř čás­tí – pro­jdeš přes Hec­ke­lo­vy foto­gra­fic­ké začát­ky a utvá­ře­ní jeho foto­gra­fic­ké­ho cítě­ní. V tex­tu se setkáš s his­to­ric­ký­mi fak­ty doby, kte­ré ješ­tě pod­po­ří význam mno­ha foto­gra­fií. A skry­tým pokla­dem v pokla­du můžou být i foto­gra­fo­vi zachy­ce­né myš­len­ky a rady: „Kdo nepro­žil ony har­mo­nic­ké chví­le v kra­ji­ně, kde se jí obdi­vo­val a podi­vo­val, tomu kra­ji­nář­ská foto­gra­fie mno­ho neřek­ne.“ „Foto­graf umě­lec nesmí ustr­nout na repro­duk­ci, na repor­tá­ži kra­ji­ny. Musí pří­ro­du stu­do­vat, znát tře­ba i filo­zo­fic­ké zákla­dy vzni­ku, umět vyjá­d­řit pří­či­ny živo­ta v pří­ro­dě, spo­ji­tos­ti, řád, veli­kost.“ _____ NEJEN NAŠE HORY Tře­tí část kni­hy...

„Povin­ná čet­ba“ – rubri­ka, ve kte­ré se s tebou jed­nou měsíč­ně dělí­me o tip na kni­hu, kte­rá by nemě­la chy­bět v žád­né lezec­ké kni­hov­nič­ce. Letos vybí­rá­me ty o horách. Je rok 1921. Sir Youn­ghusband s úsmě­vem povsta­ne a zdvih­ne sklen­ku jako ges­to pro slá­vu této chví­le. Je před­se­dou Brit­ské­ho výbo­ru pro výpra­vu na Mount Eve­rest. Peč­li­vě oble­če­ní páno­vé, kte­ří zastu­pu­jí Krá­lov­skou země­pis­nou spo­leč­nost a lon­dýn­ský Alpi­ne Club, všich­ni, kte­ří tu sedí – nej­od­váž­něj­ší horo­le­zec Vel­ké Bri­tá­nie Geor­ge Lei­gh-Mallo­ry, plu­kov­ník C. K. Howard-Bury, kte­rý zná Hima­láj z mno­ha lovec­kých a hor­ských výprav, Mallo­ry­ův spo­lu­žák a druh z růz­ných výstu­pů Guy Bullock. pří­ro­do­vě­dec a lékař A. F. R. Wollas­to­ne, Harold Rea­burn, zku­še­ný lezec ve ská­le i ledu – ti všich­ni se chtě­jí koneč­ně dostat tam… naho­ru… Jsme v Dár­d­ži­lin­gu. Tibe­ťa­no­vy oči jen září a on tan­čí rados­tí kolem doko­la. „Tygři!“ Ano, nes­li bře­me­na do výš­ky víc než 7000 met­rů. Teď se koneč­ně také mohou nazý­vat tím čest­ným titu­lem – tyg­ry! Kni­ha Hima­láj­ší tygři se opí­rá o his­to­ric­ké sku­teč­nos­ti a vyklá­dá pří­běhy prv­ních poku­sů o leze­ní na Mt Eve­rest. Bez příkras, tak jak se sta­ly. Autor kni­hy Fri­tz Rudol­ph nás vez­me do časů, kdy ješ­tě člo­věk zda­le­ka netu­šil, co ho čeká v nad­moř­ských výš­kách nad 7000 met­rů. A nejen to. Věnu­je se komu­ni­tě těch nepo­stra­da­tel­ným z hima­láj­ských výprav – popi­su­je teh­dej­ší kul­tu­ru a vnitř­ní komu­ni­tu tzv. kuliů, nosi­čů nebo­li šer­pů. Líčí, jak vypa­da­lo teh­dej­ší spo­je­nec­tví čle­nů výprav a nosi­čů, kte­ří za jeden a půl rupie na den před­vá­dě­li neu­vě­ři­tel­né výko­ny. Okén­ko do his­to­ric­kých udá­los­tíPrů­zkum­ná výpra­va na Eve­rest se usku­teč­ni­la v roce 1921 – vedl ji Geor­ge Mallo­ry. Chtě­li hlav­ně vylep­šit geo­gra­fic­ké zna­los­ti o oblas­ti, jeli­kož na výstup na vrchol ješ­tě nemě­li potřeb­né vyba­ve­ní. Expe­di­ce vystou­pi­la na sever­ní sed­lo v nad­moř­ské výš­ce 7060 met­rů, odkud se všich­ni vrá­ti­li. V roce 1922 se usku­teč­ni­la vět­ší brit­ská expe­di­ce pod vede­ním Char­le­se Gra­n­vil­la Bru­ce. Číta­la 13 brit­ských horo­lez­ců (včet­ně Geor­ge Mallo­ry­ho) a více než 160 nepál­ských a tibet­ských nosi­čů. Ten­to­krát se ze Sever­ní­ho sed­la vyda­li ješ­tě výš....

„Povin­ná čet­ba“ – rubri­ka, ve kte­ré se s tebou jed­nou měsíč­ně dělí­me o tip na kni­hu, kte­rá by nemě­la chy­bět v žád­né lezec­ké kni­hov­nič­ce. Letos vybí­rá­me ty o horách. „Už není úni­ku. Nejde to dolů, vpra­vo ani vle­vo. Mohu jen vzhů­ru. Mys­lím, že nepře­há­ním, kom­bi­no­va­ný terén ská­ly, sně­hu a ledu má sklon kolem osm­de­sá­ti pěti až deva­de­sá­ti stup­ňů. Už dáv­no lezu bez ruka­vic, jsem úpl­ně v tran­su, vzdá­le­něj­ší svět nevní­mám,“ popi­su­je Mirek Šmíd sta­vy během své­ho sólo­vé­ho prvo­vý­stu­pu na pyra­mi­du Ama Dabla­mu v Nepá­lu v roce 1986. Teh­dy mu bylo 34 let a drzé nápa­dy ho neo­pouš­tě­ly. „Tuhle kníž­ku si urči­tě sežeň,“ dopo­ru­čo­val před lety kama­rád a vůbec se nemý­lil. Je to exkur­ze po sbír­ce extrém­ních výko­nů v horách, kte­rá u nás nemá obdo­by. Zakla­da­tel tep­lic­ké­ho Fes­ťá­ku v ní popi­su­je své výpra­vy na limi­ty teh­dej­ší­ho leze­ní, jako kdy­by o nic nešlo. Bez příkras, věc­ně, lid­sky. V tom spo­čí­vá asi hlav­ní síla této kni­hy. A že by se mohl čím chlu­bit – Sever­ní stě­na Trol­lů v zimě, tři­krát Mount McKin­ley, Cerro Torre, účast na úspěš­né expe­di­ci Dhau­lá­gi­ri 1984… Jen­že chlu­be­ní, to nebyl styl Míry „Lan­če“ Šmí­da: „Moje gene­ra­ce povět­ši­nou chá­pe hory jako kol­biš­tě sebe­re­a­li­za­ce, slá­vy a uzná­ní. Ale mně se zdá při­nejmen­ším podiv­né být lep­ší než ten dru­hý, něko­ho pře­trumf­nout, uká­zat mu záda,“ píše v závě­ru kni­hy, kde při­zná­vá, že jeho vel­kým vzo­rem byl roman­tik Julius Kugy – jeden z prů­kop­ní­ků horo­le­zec­tví, bota­nik (*1858) a autor původ­ní kni­hy Ze živo­ta horo­lez­ce. Obě dvě sdí­lí nala­dě­ní lidí, kte­ří nad svo­je výko­ny obdi­vu­jí výcho­dy a zápa­dy Slun­ce, pes­t­ré hor­ské lou­ky a úžas­né vyso­ké stě­ny.. Mirek Šmíd (f: archiv Pet­ra Schna­b­la) . „Míru si pama­tu­ju z Fes­ťá­ků, když se tam ješ­tě roz­dá­va­ly chle­by se sádlem,“ vzpo­mí­ná himá­laj­ský horo­le­zec Pepa Šimů­nek, kte­rý se sho­dou okol­nos­tí ten­to týden chys­tá také na Ama Dablam. „Teh­dy mi bylo dva­cet, byl jsem zele­náč – kou­kal jsem na něj jako na boha. Byl to vzor, iko­na, borec. Už za koman­čů byl v Yose­mi­tech! Já byl teh­dy...

„Povin­ná čet­ba“ – rubri­ka, ve kte­ré se s tebou jed­nou měsíč­ně dělí­me o tip na kni­hu, kte­rá by nemě­la chy­bět v žád­né lezec­ké kni­hov­nič­ce. Letos vybí­rá­me ty o horách. Poslou­chám pís­nič­ku „Riders on the Storm“ od sku­pi­ny The Doors… Je fan­tas­tic­ká, tak dlou­ho jsem ji nesly­še­la! A jakou to má sou­vis­lost s kníž­kou pro ten­to měsíc? „Riders on the Storm – teď už jsem chá­pal, že název té jejich ces­ty není žád­ný hold Morri­so­no­vi, ale přes­ný popis rea­li­ty. Ješ­tě v hos­po­dě v Puer­to Nate­les jsme u tře­tí­ho piva ved­li sval­na­té řeči, jako že: ‘Všech­no musí jít pře­lézt čis­tě, konec­kon­ců i Gül­lich s Alber­tem jsou taky jenom lidi, atd.’ Teď jsme nemě­li co říci. Ono také co říkat ve chví­li, kdy vítr ven­ku uhá­ní tako­vou rych­los­tí, že člo­věk sotva sto­jí na nohou. Dojít si na záchod zna­me­na­lo namo­čit si do obli­če­je. Před­sta­va leze­ní po ská­le byla směš­ně absurd­ní.“ Mož­ná už pozná­váš, že se jed­ná o sloh Fili­pa Šilha­na z kníž­ky Ces­ta do hor, kte­rou vyda­la Mon­ta­na v roce 2001. Filip v této čás­ti kníž­ky popi­su­je výlet za leze­ním v jiho­a­me­ric­ké Pata­go­nii v žulo­vém teré­nu v Torres del Pai­ne. A já si přes­ně doká­žu před­sta­vit, jak to mys­lel Morri­son i Filip. To je také jed­no z vel­kých kou­zel Fili­po­va psa­ní. Člo­věk ani neví jak, ale Filip Šilhan doká­zal slo­vy vystih­nout oka­mžik tak, jako bys na ská­le byl s ním. Lezeš na pís­ku se vše­mi tře­mi expres­ka­mi, co máš. Lezeš a tou­láš se po Ame­ri­ce. Vydáš se do Tater, kde nej­pr­ve sotva popa­dáš dech, ale v Himá­la­ji ti dojde, že už je to váž­né. Zaví­táš do ska­li­sek divo­ké Pata­go­nie a slu­níš se na boul­de­rech v již­ní Afri­ce… V dru­hé čás­ti kníž­ky tě čeká Fili­pův „Lez­bi­ář aneb o čem se v meto­dic­kých pří­ruč­kách nepí­še”. Najdeš tady lezec­ké poznám­ky defi­no­va­né slo­vy auto­ra tak­to: „Kdo je pře­svěd­če­ný, že se ho poznám­ky netý­ka­jí, pat­ří nej­spíš k oné bez­pro­blé­mo­vé čás­ti lezec­ké­ho spek­tra… Nao­pak ten, kdo pro­hlá­sí, že mu jsou podob­né pro­blémy buřt, a poz­dě v noci si je potom bude...

„Povin­ná čet­ba“ – rubri­ka, ve kte­ré se s tebou jed­nou měsíč­ně dělí­me o tip na kni­hu, kte­rá by nemě­la chy­bět v žád­né lezec­ké kni­hov­nič­ce. Letos vybí­rá­me ty o horách. Tahle je jiná, než jsme dosud měli. Není to kníž­ka o legen­dár­ních horo­lez­cích. Sice je to kníž­ka od vel­ké­ho ame­ric­ké­ho alpi­nis­ty, ale ten­to­krát je spí­še o tobě. Respek­ti­ve o tom, co si z ní doká­žeš vzít. Někdo ji pře­zdí­vá bib­lí alpi­nis­mu. Zřej­mě pro­to, že jde o meto­di­ku psa­nou pří­mo škrá­ban­ci hor: hloupý­mi chy­ba­mi, boles­tí, neú­spě­chy a vyčer­pá­ním. Autor Mark Twi­ght ji roz­dě­lil do kapi­tol: Pří­stup, Tré­nink, Vyba­ve­ní a Tech­ni­ka. A pod­ka­pi­to­ly nesou tref­né názvy jako napří­klad: Zůstat naži­vu, Par­ťá­ci nebo Budo­vá­ní fyzic­kých zákla­dů. Alpi­nis­mus se tu řeší ze všech mož­ných úhlů pohle­du. Hodit se ti urči­tě bude prak­tic­ká tabul­ka pro zaba­le­ní vhod­né­ho jíd­la nebo sezna­my vyba­ve­ní do růz­ných typů více­délek… Teo­rie je čti­vě, vtip­ně a říz­ně napsa­ná, tak­že se nudit nebu­deš. K tomu ji Mark Twi­ght ješ­tě čas od času dopl­ňu­je krát­ký­mi pří­běhy z hor (různá pona­u­če­ní z chyb, kte­ré se při­ho­di­ly jemu nebo kama­rá­dům). Kte­ré myš­len­ky a rady zau­ja­ly auto­ra toho­to pří­spěv­ku během čte­ní?. Prv­ní den na Mt Hun­te­ru v ces­tě „Depri­vati­on“, kte­rá bude zmí­ně­ná níže. „Naše bato­hy váži­ly 12 kilo bez mate­ri­á­lu na leze­ní.“ (f: Mark Twi­ght) .¨ VÝBĚR TIPŮ – Rych­lost je bez­pe­čí. – Pani­ka blo­ku­je myš­len­ky. – Pra­cuj s napro­gra­mo­va­nou úna­vou – vět­ši­nou ji cítíš v posled­ních dél­kách. „Když lezu 500 met­ro­vou stě­nu, jsem po 500 met­rech una­ve­ný. Když lezu 2000 met­ro­vou stě­nu, po 500 met­rech jsem v poho­dě. Pod­vě­do­mě se tedy dopře­du roz­ho­du­ji, kdy se una­vím. Tenhle zlo­zvyk je těž­ké pro­lo­mit.“ Pod­le Mar­ka to ale jde. Sou­střeď se na svůj aktu­ál­ní stav na nestre­suj se tím, co tě ješ­tě čeká. – Pokud nepa­dá mok­rý sníh nebo nepr­ší, kaš­li na GORE-TEX. Jeho pro­dyš­nost je mýtus. – Nej­lep­ší mate­ri­ál na drtič mra­zu na štan­du je syn­te­tic­ký Poly­gu­ard 3D. Péřov­ka ti v zim­ních horách vydr­ží fun­go­vat maxi­mál­ně dva dny, pak sleh­ne a ztěžk­ne. – Spa­cák...

„Povin­ná čet­ba“ – rubri­ka, ve kte­ré se s tebou jed­nou měsíč­ně dělí­me o tip na kni­hu, kte­rá by nemě­la chy­bět v žád­né lezec­ké kni­hov­nič­ce. Letos vybí­rá­me ty o horách. A je to tady zno­va. Ote­ví­rám dal­ší kníž­ku. Čtu zase nové řád­ky. Šivo­va vel­ká noc – kníž­ka o čes­ko­slo­ven­ské expe­di­ci roku 1976, o prvo­vý­stu­pu jiho­zá­pad­ním pilí­řem na vrchol Maka­lu. Oče­ká­vám podob­né čte­ní, kte­ré můžeš čas­to najít v kni­hách o expe­di­cích a pro­vý­stu­pech. Popis pří­pra­vy na expe­di­ci, sezná­me­ní se s čle­ny týmu expe­di­ce a podrob­ný či méně podrob­ný popis ces­ty až tam – naho­ru a do nezná­ma. Ano, tyto řád­ky tady také jsou. Jenomže kon­čí dřív, než bys to čekal. Tahle „skut­ko­vá pod­sta­ta dějů“, jak ji autor nazý­vá, je dlou­há asi tak na tři strán­ky téhle kníž­ky. A pak ti Jaro­mír Wolf dovo­lí začíst se do něče­ho, co mož­ná spous­tu dob­ro­dru­hů a horo­lez­ců na svých cestách vidí, nebo nevi­dí, mož­ná nosí celé roky v hla­vě, ale nikdy nena­pí­še… NADHLED VLKA Co tě tedy hned po skut­ko­vé pod­sta­tě expe­di­ce čeká? V prů­bě­hu vyprá­vě­ní najdeš napří­klad zamyš­le­ní: „Proč lidé ze Zápa­du – a je lhos­tej­né, zda-li je to sku­teč­ný geo­gra­fic­ký západ, či Západ, do něhož pat­ří i tak vyspě­lá východ­ní země jako je Japon­sko – proč lidé z boha­tých, pře­sy­ce­ných a roz­po­ru­pl­ných civi­li­za­cí utí­ka­jí do poled­ní­ho ráje chu­do­by, bídy a hygi­e­ny? Snad pro­to, že zde ješ­tě dojdou kli­du a rados­ti z těch nej­prost­ších věcí živo­ta, jako je mísa plná rýže a rudý květ rodo­den­dro­nu v čer­ných vla­sech dívek.“ „…Hro­ma­dy odpad­ků, o něž míva­li zájem nosi­či, hle­da­jíc ple­chov­ku, kte­rou lze ješ­tě pou­žít co nádo­bí na vodu či kot­lík na vaře­ní rýže, a zte­ře­lé boty, v nichž mož­ná lze pře­jít ješ­tě napo­sled Barun­ské sed­lo. Ale dnes v nich sotva klo­vou usmo­le­ní havra­ni a ope­li­cha­ný orlo­sup a odpad­ky z ple­chu, papí­ru a poly­vi­nylchlo­ri­du bez jaké­ko­li nadě­je na jaký­ko­li uži­teč­ný osud a zne­škod­ně­ní milo­srd­ným fak­to­rem času tvo­ří nejmlad­ší geo­lo­gic­kou vrst­vu, jež bude nazvá­na ČLOVĚKIEN či LIDOHORY!“ Člo­věk si uvě­do­mí, že kni­ha neby­la psa­ná zrov­na „vče­ra“, že čte kni­hu sta­rou něko­lik desí­tek let… Jak to...

„Povin­ná čet­ba“ – rubri­ka, ve kte­ré se s tebou jed­nou měsíč­ně dělí­me o tip na kni­hu, kte­rá by nemě­la chy­bět v žád­né lezec­ké kni­hov­nič­ce. Letos vybí­rá­me ty o horách. Joe začí­ná s vyprá­vě­ním zost­ra. Před­stav si, že spíš v jiho­zá­pad­ní stě­ně Petit Dru nad Cha­mo­nix, když najed­nou, upro­střed noci, se ozve hro­mo­vá rána. Chví­li netu­šíš, jest­li je to zlý sen, nebo něco hor­ší­ho – rea­li­ta. Obrov­ský žulo­vý blok letí do údo­lí. Celá poli­ce, na kte­ré spa­li dva lez­ci, se uvol­ňu­je a řítí do údo­lí. Škub­nu­tí. Oba dva zůstá­va­jí potlu­če­ni viset na potr­ha­ných lanech ve dvou nejis­tých sko­bách bez šan­ce dostat se zpát­ky. Všech­no jejich vyba­ve­ní včet­ně bot je pryč. „Nikdy neza­po­me­nu na zku­še­nost té dlou­hé, předlou­hé noci, kdy jsme čeka­li, že se kaž­dým oka­mži­kem zří­tí­me, chví­li v záchva­tech hys­te­ric­ké­ho smí­chu a chví­li poti­chu, stá­le však s žalud­kem sevře­ným stra­chem, ztuh­lí v oče­ká­vá­ní něče­ho, na co jsme ani nechtě­li pomys­let.“ Po dva­nác­ti hodi­nách zachrá­nil Joa a Iana vrtu­l­ník. Ian po tom­to zážit­ku pře­stal mít chuť na leze­ní a řekl, že do Alp už nikdy nepo­je­de. Ne však Joe Simp­son, kte­ré­mu tahle zku­še­nost z pokou­še­ní osu­du nesta­či­la. Zmí­ně­ný záži­tek pře­ko­nal a roz­ho­dl se pod­ni­kat dal­ší výstu­py. Kníž­ka Setká­ní se smr­tí popi­su­je výhrad­ně udá­los­ti malé expe­di­ce do peru­án­ských And v květ­nu 1985, kam se Joe vydal spo­leč­ně s par­ťá­kem Simo­nem Yate­sem. Do base­cam­pu je dopro­vo­dil ješ­tě ces­to­va­tel Richard, kte­ré­ho potka­li v Limě a vza­li ho doprostřed hor. Pod­le kníž­ky pano­va­lo teh­dy v horách nesta­bil­ní poča­sí. „Hory byly zaha­le­né v mra­cích a zpod šedé­ho příkro­vu vyční­va­ly jenom spod­ní čás­ti stěn. Ve vzdu­chu bylo cítit napě­tí. Oba jsme si to při bale­ní bato­hů na příští den uvě­do­mo­va­li.“ Než oba horo­lez­ci opus­ti­li tábor a vyda­li se do západ­ní stě­ny Siu­la Gran­de (6 344 m n. m.), řek­li své­mu kama­rá­do­vi Richar­do­vi: „Víme, co dělá­me, a jest­li se něco sta­ne, stej­ně nám nemů­žeš pomo­ci.“ Co se dělo dál, to je zná­mý str­hu­jí­cí pří­běh, kte­rý nemá smy­sl pře­pi­so­vat. Pokud ho neznáš a nechce se ti číst kníž­ku, můžeš se...

„Povin­ná čet­ba“ – rubri­ka, ve kte­ré se s tebou jed­nou měsíč­ně dělí­me o tip na kni­hu, kte­rá by nemě­la chy­bět v žád­né lezec­ké kni­hov­nič­ce. Letos vybí­rá­me ty o horách. Málo­kte­rý horo­le­zec napsal tolik knih. Málo­kte­rý horo­le­zec se stal tako­vou legen­dou. A když se ohléd­ne­me zpět, tak záro­veň málo­kte­rý půso­bil mnoh­dy tak kon­tro­verz­ně ve spo­leč­nos­ti horo­le­zec­ké nebo jiné. Co takhle odho­dit na chví­li všech­ny mož­né před­sud­ky? Co se jen tak bez vli­vu okol­ních pohle­dů zku­sit začíst do napsa­ných myš­le­nek jed­no­ho horo­lez­ce – Reinhol­da Messne­ra… Kni­ha Má ces­ta ply­nu­le kom­bi­nu­je Messne­ro­vo auto­bi­o­gra­fic­ké vyprá­vě­ní, zážit­ky z prvo­vý­stu­pů a expe­dic, úva­hy o pod­sta­tě horo­le­zec­tví, úva­hy o eti­ce leze­ní a úryv­ky roz­ho­vo­rů, kte­ré Reinhold Messner k těm­to téma­tům posky­tl. Jeho pří­běh na strán­kách ply­ne tak, že si zkrát­ka nevšim­neš, že se tady dohro­ma­dy mísí tak růz­né žán­ry psa­né­ho slo­va. „Nikdy jsem s sebou nebral žád­né vlaj­ky a v roce 1978, prá­vě po návra­tu z Mount Eve­res­tu, jsem se v Již­ním Tyrol­sku dopus­til sva­to­krá­de­že, když jsem ve slav­nost­ním pro­je­vu pro­hlá­sil, že mojí vlaj­kou je tak nanej­výš kapes­ník. Sto­jím-li totiž na obro­vi­té hoře, jsem pří­liš nepa­tr­ný na něja­ká hero­ic­ká ges­ta.“. „Mojí vlaj­kou je tak nanej­výš kapes­ník.“ Tuniský horo­le­zec na vrcho­lu Eve­res­tu, 2016 (f: Wiki, cre­a­ti­ve com­mons) . Na čte­ná­ře můžou někte­ré řád­ky občas půso­bit tak, že strikt­ně udá­va­jí názor, jaký­si didak­tic­ký „směr“, kte­rým by člo­věk měl o horách pře­mýš­let. Půso­bi­lo to tak i na mě a muse­la jsem si občas od někte­rých témat tak tro­chu „odpo­či­nout“. Ale na dru­hou stra­nu si mys­lím, že pokud nás někte­rá z knih vede k zamyš­le­ní, je to vlast­ně dob­ře. „Jste ego­is­ta? Domní­vám se, že pro horo­le­zec­tví nee­xis­tu­je žád­né jiné ospra­ve­dl­ně­ní než ego. Jiné důvo­dy neu­zná­vám. Pro­zkou­má­vá­ní hor­s­tev pova­žu­ji za nega­tiv­ní, pro­to­že hory se nema­jí nadá­le pro­bá­dá­vat, ale nechat při­ro­ze­ně divo­ké. Rov­něž odmí­tám měře­ní sil s pří­ro­dou. Osob­ně vyhle­dá­vám tako­vý pobyt v pří­ro­dě, kte­rý vyža­du­je mé síly, schop­nos­ti a instinkt.“ Neda­jí se snad hory zkou­mat a chrá­nit najed­nou? Zamýš­lím se zas a zno­va. Jak to cítíš ty? A co téma...

„Povin­ná čet­ba“ – nová rubri­ka, ve kte­ré se s tebou jed­nou měsíč­ně podě­lí­me o tip na kni­hu, kte­rá by nemě­la chy­bět v žád­né lezec­ké kni­hov­nič­ce. Letos vybí­rá­me ty o horách..„Mar­ně hle­da­jí [na spa­ní] něja­kou plo­šin­ku ve sva­hu; všu­de jsou jen hlad­ké kamen­né kvá­d­ry. Naštěs­tí je tu ser­žant Feli­pe Godoy, kte­rý si jako odbor­ník na sabo­táž­ní prá­ce vyslou­žil v armá­dě pře­zdív­ku ‘dina­mi­te­ro’. Odstře­lit kus ská­ly ve výš­ce 7200 met­rů pro něj není žád­ný pro­blém, i když mu to nako­nec zabe­re tři dny. Musel totiž napřed najít ve ská­le vhod­né trh­li­ny, dát do nich dyna­mi­to­vou nálož, zapá­lit dout­nák a rych­le se skrýt. To opa­ko­val snad dva­cet­krát nebo tři­cet­krát, než se mu poda­ři­lo vytvo­řit plo­šin­ku, na níž by se daly vmís­tit dva sta­ny.“ Tenhle odsta­vec z kni­hy Vel­ké himá­laj­ské dob­ro­druž­ství během čte­ní doce­la pře­kva­pí. Uvě­do­míš si, že držíš v ruce kni­hu – svě­dec­tví o pio­ný­rech, kte­ří Himá­laj doo­prav­dy dobý­va­li. (V tom­to pří­pa­dě Argen­tin­ci na Dhau­lá­gi­ri v roce 1954, pozn. aut.). To však nezna­me­ná, že bychom tuhle gene­ra­ci měli odsu­zo­vat. Žili v jiné době a těž­ko říci, jak bychom se na jejich mís­tě cho­va­li my. Tře­ba bychom mís­to fren­da do spá­ry také zalo­ži­li dyna­mit. Doba už je v tomhle naštěs­tí jiná. Co se však chla­pům, kte­ří vyrá­že­li na osmi­ti­sí­cov­ky už od dva­cá­tých let, roz­hod­ně nedá upřít, je jejich neu­vě­ři­tel­né odhod­lá­ní, schop­nost trpět a obrov­ská sta­teč­nost pus­tit se do nezná­mé­ho pro­stře­dí. Auto­rem kníž­ky, kte­rá pře­vy­pra­vu­je pří­běhy prv­ních mon­stróz­ních expe­dic, je Mau­ri­ce Her­zog – fran­couz­ský horo­le­zec, kte­rý se stal spo­leč­ně s Loui­sem Lache­na­lem prv­ní lid­skou bytos­tí na vrcho­lu osmi­ti­sí­cov­ky. Psal se rok 1950 a Fran­cou­zi teh­dy hrdin­ně „doby­li“ Anna­pur­nu – Her­zog s Lache­na­lem za to zapla­ti­li dohro­ma­dy přes dva­ce­ti ampu­to­va­ný­mi prs­ty. „Měla by expe­di­ce u veřej­nos­ti tako­vý ohlas i bez omrz­lých nohou a ampu­to­va­ných rukou?“ zamýš­lí se ve své kni­ze Hvězdy a bou­ře jeden z mlad­ších čle­nů té samé expe­di­ce Gas­ton Rébu­f­fat. „Pří­či­na omrz­lin však spo­čí­va­la ve dvou chy­bách po sobě. Že ztra­til ruka­vi­ce. A že u sebe neměl náhrad­ní,“ podo­tý­ká.. Sestup z Anna­pur­ny, 1950 (f: repro kni­hy...

„Povin­ná čet­ba“ – nová rubri­ka, ve kte­ré se s tebou jed­nou měsíč­ně podě­lí­me o tip na kni­hu, kte­rá by nemě­la chy­bět v žád­né lezec­ké kni­hov­nič­ce. Letos vybí­rá­me ty o horách. „Poprav­dě jsem jed­na z těch, kte­ří pře­ska­ku­jí před­mlu­vy a čtou konec kni­hy dří­ve, než se k němu dosta­nou. Pro­to se budu sna­žit psát struč­ně a skon­čit brzy.“ Píše hned na začát­ku autor­ka kníž­ky a přes­ně tohle také dodr­ží. Pokud máš rád struč­né a úder­né čte­ní, tak tohle je přes­ně pro tebe. A když k tomu autor­ka ješ­tě doká­že sem tam vmí­sit tro­chu té poe­tic­ké strán­ky a vti­pu, tak je to zkrát­ka doko­na­lé. Tohle je znak něko­ho, kdo pros­tě umí psát! Kníž­ka o lezec­ky nespou­ta­ném živo­tě. O tom, jak se dá žít „jinak“. Kníž­ka dení­ko­vých zápis­ků z yose­mit­ských dob­ro­druž­ství a pře­le­zů cest El Capa. Kníž­ka o horo­le­zec­kých zážit­cích z pro­stře­dí vyso­kých hor Peru a o dnech v horách divo­ké Pata­go­nie. Proč číst tako­vou ten­kou kníž­ku? Co tam může být? Prav­dě­po­dob­ně žád­né nové ces­ty nebo popsá­ní posou­vá­ní lid­ských mož­nos­tí… Tak proč? Pro­to­že leze­ní a život není o tom doká­zat si, jak jsme nej­lep­ší – sil­něj­ší než ostat­ní. Není to o tom, doká­zat si, že jako jedi­nec se dosta­nu i tam, kam ostat­ní ne… Ano, hol­ky to mož­ná mají v tom­to ohle­du jed­no­duš­ší. Z při­ro­ze­né pod­sta­ty pros­tě nepo­tře­bu­jí krmit své ego. Vní­má­me to od pří­ro­dy jinak. Pro někte­ré z nás je zkrát­ka snaz­ší zamě­řit se na úpl­ně jiné věci. A já mám pocit, že přes­ně o tom tato kníž­ka je. Nena­jdeš to tam nikde napsa­né, ale cítit to je v kaž­dé větě. „…kdy­bych moh­la, žila bych na té nej­vyš­ší hoře, abys až pole­zeš, vidě­la, že tě tam naho­ře ve tvém svě­tě stá­le čekám…“. Tře­ba ji někdy zahléd­neš. Dent Blanche. (i: Stan­da Mitáč) _____ Miri­am Gar­cía Pascu­al se naro­di­la v roce 1963 ve špa­něl­ské pro­vin­cii Navar­ra. Lézt zača­la ve čtr­nác­ti letech, ale už dáv­no před­tím psa­la poezii. V roce 1986 odpro­mo­va­la v obo­ru peda­go­gi­ka a v tom­též roce vyhrá­la lezec­ké závo­dy v Pato­nes – jedi­né závo­dy, kte­rých se kdy zúčast­ni­la. Poté odje­la...

„Povin­ná čet­ba“ – nová rubri­ka, ve kte­ré se s tebou jed­nou měsíč­ně podě­lí­me o tip na kni­hu, kte­rá by nemě­la chy­bět v žád­né lezec­ké kni­hov­nič­ce. Letos vybí­rá­me ty o horách. „Ždí­má­me pro­mo­če­né kusy výstro­je a uží­vá­me krás­né mís­to pro pře­no­co­vá­ní. Navle­če­ni do péřo­vých bund se poho­dl­ně nata­hu­je­me na kamen­ném lůž­ku. Pro­ti pádu jsme se zajis­ti­li lanem zavě­še­ným na skal­ním hro­tě.“ Mra­zi­vý bivak v Západ­ní stě­ně Petit Dru by se urči­tě dal popsat i jinak. Pokud kni­hu Deset vel­kých stěn od Rada­na Kucha­ře neznáš, seznam se. Vyšla v roce 1963 a mno­zí o ní mlu­ví jako o horo­le­zec­ké bib­li. Její filo­so­fie se zdá být jas­ná – zahr­nu­je pozi­tiv­ní pří­stup k věci od gene­ra­ce veli­ká­nů, kte­ří leze­ním sku­teč­ně žili. A během dlou­hých biva­ků je hřá­lo vědo­mí, že tam pros­tě mohou být. Jak už napo­ví­dá název, kníž­ka je roz­dě­le­na do dese­ti kapi­tol o dese­ti význam­ných poči­nech; kro­mě Západ­ní stě­ny Petit Dru s Oldou Kopa­lem tu najdeš vyprá­vě­ní z leze­ní na Kav­ka­ze, napří­klad opa­ko­vá­ní „Aba­la­ko­vy ces­ty“ na Dych Tau 5 205 m n. m., pří­běh čes­ké­ho prvo­vý­stu­pu na Nak­ra Tau 4 269 m n. m. (zřej­mě dodnes nemá opa­ko­vá­ní, pozn. aut.), nebo afghán­skou Upa­ri­si­nu 6 130 m n. m., kde čes­ko­slo­ven­ská sku­pi­na po zhor­še­ní poča­sí jen o chlup vyváz­la z lavi­no­vých sva­hů… Snad nej­sil­ně­ji půso­bí kapi­to­ly ze začát­ku 60. let, kdy Radan Kuchař spo­leč­ně se svým hlav­ním alp­ským par­ťá­kem Zde­no Zib­rí­nem objíž­dě­jí nej­těž­ší evrop­ské sever­ní stě­ny své doby – Gran­des Joras­ses, Mat­ter­horn a Eiger. Pro­bí­ha­lo to napří­klad tak, že dora­zi­li pod Eiger a zjis­ti­li, že pod­mín­ky jsou špat­né, a tak sed­li zno­vu do auta a jeli pod Mat­ter­horn. Což může vzbu­dit úsměv, když si dnes člo­věk uvě­do­mí, že díky web­ka­me­rám může sle­do­vat pod­mín­ky v obou stě­nách v pod­sta­tě nepře­tr­ži­tě ze své­ho note­boo­ku nebo mobi­lu. A jak to teď čas­to cho­dí? Před odjez­dem vidí­me, že pod­mín­ky nejsou úpl­ně opti­mál­ní, tak radě­ji vůbec nevy­ra­zí­me a ušet­ří­me dovo­le­nou (na příš­tě?)… Nicmé­ně, v šede­sá­tých letech tu byli mini­mál­ně dva bor­ci, Radan a Zde­no, kte­ří děla­li čes­ko­slo­ven­ské­mu horo­le­zec­tví čest a dobrou pověst. Na Eiger vyra­zi­li v situ­a­ci,...