„Povin­ná čet­ba“ – rubri­ka, ve kte­ré se s tebou jed­nou měsíč­ně dělí­me o tip na kni­hu, kte­rá by nemě­la chy­bět v žád­né lezec­ké kni­hov­nič­ce. Letos vybí­rá­me ty o horách.

Poslou­chám pís­nič­ku „Riders on the Storm“ od sku­pi­ny The Doors… Je fan­tas­tic­ká, tak dlou­ho jsem ji nesly­še­la!

A jakou to má sou­vis­lost s kníž­kou pro ten­to měsíc?
„Riders on the Storm – teď už jsem chá­pal, že název té jejich ces­ty není žád­ný hold Morri­so­no­vi, ale přes­ný popis rea­li­ty. Ješ­tě v hos­po­dě v Puer­to Nate­les jsme u tře­tí­ho piva ved­li sval­na­té řeči, jako že: ‘Všech­no musí jít pře­lézt čis­tě, konec­kon­ců i Gül­lich s Alber­tem jsou taky jenom lidi, atd.’ Teď jsme nemě­li co říci. Ono také co říkat ve chví­li, kdy vítr ven­ku uhá­ní tako­vou rych­los­tí, že člo­věk sotva sto­jí na nohou. Dojít si na záchod zna­me­na­lo namo­čit si do obli­če­je. Před­sta­va leze­ní po ská­le byla směš­ně absurd­ní.“

Mož­ná už pozná­váš, že se jed­ná o sloh Fili­pa Šilha­na z kníž­ky Ces­ta do hor, kte­rou vyda­la Mon­ta­na v roce 2001. Filip v této čás­ti kníž­ky popi­su­je výlet za leze­ním v jiho­a­me­ric­ké Pata­go­nii v žulo­vém teré­nu v Torres del Pai­ne. A já si přes­ně doká­žu před­sta­vit, jak to mys­lel Morri­son i Filip.

To je také jed­no z vel­kých kou­zel Fili­po­va psa­ní. Člo­věk ani neví jak, ale Filip Šilhan doká­zal slo­vy vystih­nout oka­mžik tak, jako bys na ská­le byl s ním. Lezeš na pís­ku se vše­mi tře­mi expres­ka­mi, co máš. Lezeš a tou­láš se po Ame­ri­ce. Vydáš se do Tater, kde nej­pr­ve sotva popa­dáš dech, ale v Himá­la­ji ti dojde, že už je to váž­né. Zaví­táš do ska­li­sek divo­ké Pata­go­nie a slu­níš se na boul­de­rech v již­ní Afri­ce…

V dru­hé čás­ti kníž­ky tě čeká Fili­pův „Lez­bi­ář aneb o čem se v meto­dic­kých pří­ruč­kách nepí­še”. Najdeš tady lezec­ké poznám­ky defi­no­va­né slo­vy auto­ra tak­to: „Kdo je pře­svěd­če­ný, že se ho poznám­ky netý­ka­jí, pat­ří nej­spíš k oné bez­pro­blé­mo­vé čás­ti lezec­ké­ho spek­tra… Nao­pak ten, kdo pro­hlá­sí, že mu jsou podob­né pro­blémy buřt, a poz­dě v noci si je potom bude pro­čí­tat na zácho­dě, ten pat­ří k nej­o­hro­že­něj­ší­mu dru­hu. Pro zby­tek svě­ta je lez­bi­ář inspi­ra­cí, infor­ma­cí, ane­bo také idi­ot­skou hova­di­nou.”

Komu­ni­ta lez­ců – rebe­lan­tů estab­lishmen­tu, kte­ří mají svůj svět a svo­je náhle­dy na to, co je důle­ži­té. Vře­le dopo­ru­ču­ji pře­číst, i pokud si mys­líš, že se tě tahle část netý­ká. Trou­fám si totiž říct, že někte­ré lezec­ké pro­blémy se v čase nemě­ní. Vza­du kníž­ky najdeš také Fili­po­vy krát­ké úva­hy nad růz­ný­mi téma­ty a pub­li­ko­va­né pří­spěv­ky do Mon­ta­ny, kte­ré sto­jí za pře­čte­ní.

Proč jsme tady? (Fili­po­va odpo­věď za Mon­ta­nu)
„Pro pocit komu­ni­ty, pospo­li­tos­ti, infor­ma­ce, pro­to, že dělá­me něco smys­lu­pl­né­ho, něco, co nás baví. Jací bude­me, je čás­teč­ně věcí kaž­dé­ho z nás. I pro­to jsme tady! Za smys­lu­pl­nost exis­ten­ce lezec­ké­ho peri­o­di­ka, a potaž­mo za Mon­ta­nu.”

Jed­ním z nej­vět­ších přá­tel a par­ťá­ků Fili­pa Šilha­na byl své­ho času Mára Hole­ček (Napsal o něm také vzpo­mín­ko­vý text Pan­ta rei do Mon­ta­ny č. 2, 2002, pozn. red.)…

Máro, jaká je prv­ní věc, kte­rá tě napad­ne, když se řek­ne Filip Šilhan?
Jed­no­znač­ně vzpo­mín­ka na parád­ní a výji­meč­né časy. Dobu, kdy se naše spo­leč­né před­sta­vy jed­no­du­še pře­ta­vo­va­ly do reál­ných kro­ků, při­čemž „pro­blém”, byl pojem jen pro pochy­bo­va­če, či věč­ný kve­ru­lan­ty. Při­po­mín­ka kama­rá­da a lez­ce, kte­rý mi chy­bí. Dokon­ce ani za více jak pat­náct let zub času neza­ce­lil ztrá­tu a neza­nes­lo ho ani jedi­né smít­ko pra­chu zapo­mně­ní.

Na jakou situaci/na jaký moment s Fili­pem vzpo­mí­náš nej­ra­dě­ji?
Vyber­te z nádo­by plné smě­si­cí svých oblí­be­ných lasko­min jed­nu či dru­hou a řek­ně­te: tuhle bez­vý­hrad­ně pre­fe­ru­ji. Při­po­mí­nám jen, že nádo­ba i s víč­kem vám celá pat­ří. Pokud ovšem budu chtít vypích­nout jed­nu chuť, musí­te počkat, až vše zdláb­nu. Pak mož­ná vydám resumé. Je to obdo­ba vydr­žet odvy­prá­vět celý mno­ha­le­tý pří­běh. Je ale dost mož­né, že na kon­ci bude­me zce­la bez výsled­ku, stej­ně tak, jak na samot­ném začát­ku. Vybe­re­te jed­not­li­vost, když vše chut­ná, respek­ti­ve vzpo­mín­ky jsou stá­le živé.

Bylo na něm něco pro lez­ce a horo­lez­ce oprav­du typické/netypické?
Jas­ně…, pro hor­ské leze­ní nebyl kniž­ním ide­á­lem. Dlou­hý jak sám týden, vyhub­lý, byla mu zima a kaž­dý den vybil bater­ky svých sil až na samé dno. Nicmé­ně ráno se vždy vzbu­dil čer­tík na péru, usmě­va­vý a pro oko­lí nej­spíš nebez­peč­ný opti­mis­ta. Niko­li však pro mě. Já mu za to budu do své nejdel­ší smr­ti vděč­ný. Nau­čil mě i ve srá­go­rách vždy kou­kat na hori­zont zali­tý Slun­cem. Nebo­li, pro­blémy nejsou okol­nos­ti, ale rezer­vy vždy hle­dej v sobě, než při­jde defi­ni­tiv­ní „tma“. How­gh.

_____

Filip Šilhan (3. 12. 1969 Plzeň – 13. 1. 2001 Ötzal­ské Alpy)
Pub­li­cis­ta, novi­nář, redak­tor Čes­ké tele­vi­ze a výji­meč­ný spo­lu­pra­cov­ník Mon­ta­ny. Kro­mě toho byl výbor­ným lezec – na spor­tov­kách dosá­hl obtíž­nos­ti 10 UIAA a z hor­ských poči­nů se slu­ší zmí­nit tře­ba prvo­vý­stup na pákistán­ský Amin Brakk (9‑, A4) nebo novou vari­an­tu na Cerro Torre Cen­t­ral v Pata­go­nii (8, A3+). Jako lezec pro­ces­to­val obrov­ský kus svě­ta a všech­no doká­zal ostat­ním zpro­střed­ko­vat svým jedi­neč­ným jazy­kem.

_____

PŘEDCHOZÍ DÍLY LITERÁRNÍ RUBRIKY: Deset vel­kých stěn, Pada­jí­cí hvězda, Vel­ké himá­laj­ské dob­ro­druž­ství, Má ces­ta, Setká­ní se smr­tí, Šivo­va vel­ká noc, Extre­me Alpi­nism.

Filip Šilhan (f: Mon­ta­na 2, 2002, str. 42)