fbpx Úspěchem je vrátit se v pořádku dolů. Jak jsem nevylezla na Mont Blanc - eMontana

„200 slov“

Úspěchem je vrátit se v pořádku dolů. Jak jsem nevylezla na Mont Blanc

13. 08. 2018, Mirka Horáková

Tyčí se do výšky 4808 metrů nad francouzským městečkem Chamonix. Dobyt byl poprvé v roce 1786 horolezci Jacquesem Balmatem a Michelem Paccardem. Je nejvyšší horou Alp a také nejvyšší horou Evropy, tedy nepočítáme-li Elbrus.

Výstup na Mont Blanc není v horolezeckých kruzích považován za nijak technicky náročný. Trénovaný a dobře aklimatizovaný člověk by ho měl zvládnout. Když ale poprvé na vlastní oči uvidíš mezi ustupujícími mraky mohutný ledovec a Bílá hora se před tebou objeví v celé své kráse, zhostí se tě nervozita. A taky trochu strach. Jako by ti hora říkala: „Tohle nebude vůbec lehké.“ 

Celou expedici jsme naplánovali na čtyři dny. První den ráno nás Tramway du Mont Blanc neboli „zubačka“, nejvýše položená železnice ve Francii, vyvezla až do své konečné stanice Nid d’Aigle ve výšce 2372 metrů nad mořem. Odtud vstupujeme na morénu ledovce Bionnassay a po kamenitém povrchu stoupáme k chatě Tête Rousse (3167 m n. m.). Druhý den nocujeme ve výšce 3815 metrů na chatě Refuge du Goûter. Tedy potom, co zdoláme už poněkud výživnější část cesty, včetně obávaného úseku Grand Culoir. Představ si obrovský kamenný trychtýř. Tvým úkolem je přejít jeho hrdlem. Má to ale jeden háček, shora na tebe prakticky neustále padají kameny. Až polovina veškerých, často i smrtelných úrazů na Mont Blancu, se stane právě tady. 

Ve chvíli, kdy ke Grand Culoiru přicházíme, začíná hustě pršet a aby toho nebylo málo, přidávají se i kroupy. Adrenalin pracuje na maximum a srdce mi buší jako blázen. Mám pocit, že se mi strachy pomíchaly všechny orgány v těle. „Tři, dva, jedna, teď,“ dodávám si odvahu a vrhám se vstříc otevřené planině. Je to chvíle stoprocentní soustředěnosti, nesmíš zbytečně plýtvat časem, ale ani příliš pospíchat. Kamenitý povrch pod tebou má totiž tendenci se neustále sesouvat a když jde člověk moc rychle, snadno uklouzne. Je to zvláštní pocit, když víš, že kamarádi jsou jen kousek od tebe, ale přitom tak daleko. Jsi tu jenom ty sám. Teď a sám za sebe. A víš, že když uděláš chybu, můžeš umřít… 
.

Vstříc otevřené planině. (f: Tomáš Čihák)

.
Počasí se trošku umoudřilo a před námi se najednou zjevuje další horolezec, který se představuje jako Jeff. Jeff je Američan, už vylezl pár vrcholů na Aljašce a do Francie přiletěl jen a jen kvůli tomuhle výstupu. Myslím, že hory mají zvláštní moc. Dokážou v lidech probudit dobro a eliminovat všechny špatné lidské vlastnosti. Jeff se přidává k naší výpravě a rozhodne se, že nás bude až k chatě zásobovat dávkami svého optimismu. Projevuje se to hlavně tak, že i když všichni víme, že nám do cíle zbývá ještě minimálně hodina strmého stoupání, Jeff nás neustále ujišťuje, že „už jsme tam“, „že už vidí chatu“ a „že je to skvělý.“ 

Na chatě Goûter panuje zvláštní ticho a napětí před závěrečným výstupem. Nocování je tady opravdovým zážitkem. Spí se na palandách po asi 30 lidech v jedné místnosti. Takže špunty do uší jsou povinnou výbavou! V noci mě taky několikrát probudí mé vlastní lapání po dechu a pocit, že se kvůli řídkému vzduchu nemůžu dostatečně nadechnout. 

Asi ve dvě hodiny ráno se rozdrnčí budíky, celá chata se probudí a začne panovat neuvěřitelný chaos. Všichni se co nejrychleji snaží posnídat super výživná jídla ze sáčku, najít své svršky, mačky, cepíny, helmy, kamarády… a s čelovkami na hlavách se v zástupu hromadně vyráží vstříc vrcholu. 

Podepisuje se na mě probdělá noc a únava z předchozích dnů a s každým krokem vzhůru se mě zmocňuje pocit, že se co nevidět musím zákonitě udusit. Lapám po dechu, ale vzduch o teplotě hluboko pod bodem mrazu není zrovna tím, co by moje plíce ocenily. Nahoru jdeme mlčky. Silný vítr bodá do obličeje, tma, led a sníh všude kolem člověku na entusiasmu rozhodně nepřidají. Tělo by to sice ještě asi zvládlo, v tu chvíli je ale můj největší nepřítel hlava. 
.

Silný vítr, led a sníh člověku na entusiasmu rozhodně nepřidají. (f: Tomáš Čihák)

.
„Já už dál nejdu kluci,“ prohlásím. „Cože? Proč? Co se děje?“ diví se Tom, který jde na laně první a nemá ponětí o vnitřním boji, který sama se sebou svádím. „Už fakt nemůžu. Běžte nahoru, já tu počkám nebo se k někomu přidám cestou dolů.“ V tu chvíli Petr vezme Tomáše bokem a najednou vidím, jak se Tom začíná vzdalovat a míří dál k vrcholu. Petr, který byl iniciátorem téhle výpravy, a jehož snem bylo Mont Blanc vylézt, zůstává. Snažím se ho po dobrém i po zlém přesvědčit, že musí jít s Tomášem! Že si to kvůli mně nesmí nechat zkazit, ale Petr tvrdohlavě trvá na svém. „Já tě tu nenechám!“ Trpělivě se mnou sestoupí až zpátky dolů k chatě, kde čekáme na Tomáše. 

Jsem sama na sebe naštvaná, je mi hrozně líto, že kvůli mé neschopnosti právě někdo přišel o svůj sen. A v tomhle rozpoložení potkávám Jeffa. Ten prohodí: „Nedal jsem to. Někdy to prostě nejde, někdy ti to ta hora nedovolí. A dneska to nešlo. Úspěchem je vrátit se v pořádku zpátky dolů, a to může být i rozhodnutí otočit to ve správný okamžik. Volnost znamená dát si šanci na další pokus.“ Jeff kvůli tomuhle dni přiletěl až z Ameriky a teď vypadá i navzdory svému „nezdaru“ naprosto smířeně. 

Moje zklamání střídá pocit úcty a respektu k tomu, že existují lidi, kteří se nerozpakují postavit bezpečí ostatních na úkor vlastních snů. A že taková ta slova jako obětavost, solidarita a odvaha, můžou mít opravdu reálnou podobu. Někdy je tohle všechno si uvědomit důležitější než svoje vlastní ego a potřeba si něco dokázat. 

Tak příště Kilimanjaro, ne?!

_________________

(Text vznikl v rámci letní soutěže eMontany.
Budeme rádi, když se s námi o své zážitky podělíš i ty, čas máš do konce srpna.)

Úspěchem je vrátit se v pořádku zpátky dolů. (f: Tomáš Čihák)

I malé články dají dohromady velkou práci. Podpoř nás třeba kalendářem.