„Povinná četba“ – nová rubrika, ve které se s tebou jednou měsíčně podělíme o tip na knihu, která by neměla chybět v žádné lezecké knihovničce. Letos vybíráme ty o horách.

„Ždímáme promočené kusy výstroje a užíváme krásné místo pro přenocování. Navlečeni do péřových bund se pohodlně natahujeme na kamenném lůžku. Proti pádu jsme se zajistili lanem zavěšeným na skalním hrotě.“

Mrazivý bivak v Západní stěně Petit Dru by se určitě dal popsat i jinak. Pokud knihu Deset velkých stěn od Radana Kuchaře neznáš, seznam se. Vyšla v roce 1963 a mnozí o ní mluví jako o horolezecké bibli. Její filosofie se zdá být jasná – zahrnuje pozitivní přístup k věci od generace velikánů, kteří lezením skutečně žili. A během dlouhých bivaků je hřálo vědomí, že tam prostě mohou být.

Jak už napovídá název, knížka je rozdělena do deseti kapitol o deseti významných počinech; kromě Západní stěny Petit Dru s Oldou Kopalem tu najdeš vyprávění z lezení na Kavkaze, například opakování „Abalakovy cesty“ na Dych Tau 5 205 m n. m., příběh českého prvovýstupu na Nakra Tau 4 269 m n. m. (zřejmě dodnes nemá opakování, pozn. aut.), nebo afghánskou Uparisinu 6 130 m n. m., kde československá skupina po zhoršení počasí jen o chlup vyvázla z lavinových svahů…

Snad nejsilněji působí kapitoly ze začátku 60. let, kdy Radan Kuchař společně se svým hlavním alpským parťákem Zdeno Zibrínem objíždějí nejtěžší evropské severní stěny své doby – Grandes Jorasses, Matterhorn a Eiger. Probíhalo to například tak, že dorazili pod Eiger a zjistili, že podmínky jsou špatné, a tak sedli znovu do auta a jeli pod Matterhorn. Což může vzbudit úsměv, když si dnes člověk uvědomí, že díky webkamerám může sledovat podmínky v obou stěnách v podstatě nepřetržitě ze svého notebooku nebo mobilu. A jak to teď často chodí? Před odjezdem vidíme, že podmínky nejsou úplně optimální, tak raději vůbec nevyrazíme a ušetříme dovolenou (na příště?)…

Nicméně, v šedesátých letech tu byli minimálně dva borci, Radan a Zdeno, kteří dělali československému horolezectví čest a dobrou pověst. Na Eiger vyrazili v situaci, kdy ho před jejich pokusem 17 družstev vylezlo a 18 lidí se v něm zabilo. Jeden horský vůdce zrovna den před nimi.

Kvůli tomu se jim stala známá scénka s policistou v Grindelwaldu: „Dejte mi zálohu 1000 švýcarských franků za případné náklady s transportem pozůstatků,“ řekl jim před nástupem do zubačky. Tolik peněz samozřejmě neměli. „Zdena napadá spásná myšlenka: oktávie! Nabízíme tedy policistovi s patřičným gestem klíče od auta a říkáme, že si vůz může prodat. Souhlasil.“ Mimochodem, Radan se Zdenem byli obtěžováni i v samotné stěně. Když se rozkřiklo, že v severce Eigeru jsou další horolezci, mobilizovaly místní rozhlas a televize svá letadla, aby mohly divákům přiblížit onen „bláznivý hazard.“ Trochu to připomínalo úpěnlivé live sledování Tommyho Caldwella a Kevina Jorgesona během prvovýstupu „Dawn Wall“ na El Capa v lednu 2015. Kuchař píše, že kolem Eigeru v roce 1961 létala až čtyři letadla najednou a jejich hluk oběma horolezcům dost znepříjemňoval komunikaci. Nicméně, po čtyřech dnech lezení, 2. září 1961, dosáhli oba vrcholu. Čechoslováci tak prostoupili tuhle stěnu dříve než Britové nebo Španělé. Radan Kuchař ji v knize shrnuje takto: „Krutá a nemilosrdná, ale i štědrá – darovala nám nejsilnější zážitky našeho života.“

O severce Eigeru mluví také v dokumentu Skály, sny a vzpomínky z roku 1990:

.

Čtení Kuchařových Deseti velkých stěn chtě nechtě ponouká ke srovnání s dnešním přístupem k horám. Radan je v horách uvolněný a cítí se v nich jako doma. Jak by ne, když v nich společně s kamarády trávil tolik času. Proč do nich nejezdíme také podobně často? Obstojí naše výmluvy na dobu? Staří chlapi si to uměli zařídit. Jednoduše vyrazili a nějaké počasí vždycky bylo. Dnes si volno na týdenní výpravy umíme udělat stále obtížněji. Alespoň, že máme high-tech vybavení a naše chytré webkamery.

A jeden postřeh na konec – v celé knize téměř nikde nenajdeš žádná čísla obtížností typu (ED‑, 1200 m, VII, A2, WI 3, M3…). Je to sice způsobené hlavně tím, že první topo průvodce se začaly objevovat až v sedmdesátých letech, ale i tak tahle maličkost z dnešního pohledu působí jak z jiného světa. Sám Radan se zřejmě klasou nenechával moc rozptylovat. Na téma obtížnosti se v knížce vyjadřuje: „Nejvyšší hodnotou výstupu by měla být míra radosti, kterou nám přinese.“

_____

Radan Kuchař (1928–2012) byl velký pískař a horolezec, který svůj život svázal s jeho srdečním Hruboskalskem, odkud podnikal výpravy do zahraničních hor. Vítěz ankety o nejlepšího českého horolezce 20. století. Vynikající spárař (např. „Krvavá spára“ VIIc na Ocún). Jeho portrét vyšel v tištěné Montaně 3/2012.

Radan Kuchař na přechodu Tater v roce 1955 (f: Vilém Heckel, archiv H. Heckelové)