„Povin­ná čet­ba“ – nová rubri­ka, ve kte­ré se s tebou jed­nou měsíč­ně podě­lí­me o tip na kni­hu, kte­rá by nemě­la chy­bět v žád­né lezec­ké kni­hov­nič­ce. Letos vybí­rá­me ty o horách.

„Ždí­má­me pro­mo­če­né kusy výstro­je a uží­vá­me krás­né mís­to pro pře­no­co­vá­ní. Navle­če­ni do péřo­vých bund se poho­dl­ně nata­hu­je­me na kamen­ném lůž­ku. Pro­ti pádu jsme se zajis­ti­li lanem zavě­še­ným na skal­ním hro­tě.“

Mra­zi­vý bivak v Západ­ní stě­ně Petit Dru by se urči­tě dal popsat i jinak. Pokud kni­hu Deset vel­kých stěn od Rada­na Kucha­ře neznáš, seznam se. Vyšla v roce 1963 a mno­zí o ní mlu­ví jako o horo­le­zec­ké bib­li. Její filo­so­fie se zdá být jas­ná – zahr­nu­je pozi­tiv­ní pří­stup k věci od gene­ra­ce veli­ká­nů, kte­ří leze­ním sku­teč­ně žili. A během dlou­hých biva­ků je hřá­lo vědo­mí, že tam pros­tě mohou být.

Jak už napo­ví­dá název, kníž­ka je roz­dě­le­na do dese­ti kapi­tol o dese­ti význam­ných poči­nech; kro­mě Západ­ní stě­ny Petit Dru s Oldou Kopa­lem tu najdeš vyprá­vě­ní z leze­ní na Kav­ka­ze, napří­klad opa­ko­vá­ní „Aba­la­ko­vy ces­ty“ na Dych Tau 5 205 m n. m., pří­běh čes­ké­ho prvo­vý­stu­pu na Nak­ra Tau 4 269 m n. m. (zřej­mě dodnes nemá opa­ko­vá­ní, pozn. aut.), nebo afghán­skou Upa­ri­si­nu 6 130 m n. m., kde čes­ko­slo­ven­ská sku­pi­na po zhor­še­ní poča­sí jen o chlup vyváz­la z lavi­no­vých sva­hů…

Snad nej­sil­ně­ji půso­bí kapi­to­ly ze začát­ku 60. let, kdy Radan Kuchař spo­leč­ně se svým hlav­ním alp­ským par­ťá­kem Zde­no Zib­rí­nem objíž­dě­jí nej­těž­ší evrop­ské sever­ní stě­ny své doby – Gran­des Joras­ses, Mat­ter­horn a Eiger. Pro­bí­ha­lo to napří­klad tak, že dora­zi­li pod Eiger a zjis­ti­li, že pod­mín­ky jsou špat­né, a tak sed­li zno­vu do auta a jeli pod Mat­ter­horn. Což může vzbu­dit úsměv, když si dnes člo­věk uvě­do­mí, že díky web­ka­me­rám může sle­do­vat pod­mín­ky v obou stě­nách v pod­sta­tě nepře­tr­ži­tě ze své­ho note­boo­ku nebo mobi­lu. A jak to teď čas­to cho­dí? Před odjez­dem vidí­me, že pod­mín­ky nejsou úpl­ně opti­mál­ní, tak radě­ji vůbec nevy­ra­zí­me a ušet­ří­me dovo­le­nou (na příš­tě?)…

Nicmé­ně, v šede­sá­tých letech tu byli mini­mál­ně dva bor­ci, Radan a Zde­no, kte­ří děla­li čes­ko­slo­ven­ské­mu horo­le­zec­tví čest a dobrou pověst. Na Eiger vyra­zi­li v situ­a­ci, kdy ho před jejich poku­sem 17 druž­stev vylezlo a 18 lidí se v něm zabi­lo. Jeden hor­ský vůd­ce zrov­na den před nimi.

Kvů­li tomu se jim sta­la zná­má scén­ka s poli­cis­tou v Grin­delwal­du: „Dej­te mi zálo­hu 1000 švý­car­ských fran­ků za pří­pad­né nákla­dy s trans­por­tem pozůstat­ků,“ řekl jim před nástu­pem do zubač­ky. Tolik peněz samo­zřej­mě nemě­li. „Zde­na napa­dá spás­ná myš­len­ka: oktá­vie! Nabí­zí­me tedy poli­cis­to­vi s pat­řič­ným ges­tem klí­če od auta a říká­me, že si vůz může pro­dat. Sou­hla­sil.“ Mimo­cho­dem, Radan se Zde­nem byli obtě­žo­vá­ni i v samot­né stě­ně. Když se roz­křik­lo, že v sever­ce Eige­ru jsou dal­ší horo­lez­ci, mobi­li­zo­va­ly míst­ní roz­hlas a tele­vi­ze svá leta­dla, aby moh­ly divá­kům při­blí­žit onen „bláz­ni­vý hazard.“ Tro­chu to při­po­mí­na­lo úpěn­li­vé live sle­do­vá­ní Tommy­ho Cal­dwel­la a Kevi­na Jor­geso­na během prvo­vý­stu­pu „Dawn Wall“ na El Capa v led­nu 2015. Kuchař píše, že kolem Eige­ru v roce 1961 léta­la až čty­ři leta­dla najed­nou a jejich hluk obě­ma horo­lez­cům dost zne­pří­jem­ňo­val komu­ni­ka­ci. Nicmé­ně, po čtyřech dnech leze­ní, 2. září 1961, dosáh­li oba vrcho­lu. Čecho­slo­vá­ci tak pro­stou­pi­li tuhle stě­nu dří­ve než Bri­to­vé nebo Špa­ně­lé. Radan Kuchař ji v kni­ze shr­nu­je tak­to: „Kru­tá a nemi­lo­srd­ná, ale i štěd­rá – daro­va­la nám nej­sil­něj­ší zážit­ky naše­ho živo­ta.“

O sever­ce Eige­ru mlu­ví také v doku­men­tu Ská­ly, sny a vzpo­mín­ky z roku 1990:

.

Čte­ní Kucha­řo­vých Dese­ti vel­kých stěn chtě nechtě ponou­ká ke srov­ná­ní s dneš­ním pří­stu­pem k horám. Radan je v horách uvol­ně­ný a cítí se v nich jako doma. Jak by ne, když v nich spo­leč­ně s kama­rá­dy trá­vil tolik času. Proč do nich nejez­dí­me také podob­ně čas­to? Obsto­jí naše výmlu­vy na dobu? Sta­ří chla­pi si to umě­li zaří­dit. Jed­no­du­še vyra­zi­li a něja­ké poča­sí vždyc­ky bylo. Dnes si vol­no na týden­ní výpra­vy umí­me udě­lat stá­le obtíž­ně­ji. Ale­spoň, že máme high-tech vyba­ve­ní a naše chyt­ré web­ka­me­ry.

A jeden postřeh na konec – v celé kni­ze téměř nikde nena­jdeš žád­ná čís­la obtíž­nos­tí typu (ED‑, 1200 m, VII, A2, WI 3, M3…). Je to sice způ­so­be­né hlav­ně tím, že prv­ní topo prů­vod­ce se zača­ly obje­vo­vat až v sedm­de­sá­tých letech, ale i tak tahle malič­kost z dneš­ní­ho pohle­du půso­bí jak z jiné­ho svě­ta. Sám Radan se zřej­mě kla­sou nene­chá­val moc roz­pty­lo­vat. Na téma obtíž­nos­ti se v kníž­ce vyja­dřu­je: „Nej­vyš­ší hod­no­tou výstu­pu by měla být míra rados­ti, kte­rou nám při­ne­se.“

_____

Radan Kuchař (1928–2012) byl vel­ký pís­kař a horo­le­zec, kte­rý svůj život svá­zal s jeho srdeč­ním Hru­bo­skal­skem, odkud pod­ni­kal výpra­vy do zahra­nič­ních hor. Vítěz anke­ty o nej­lep­ší­ho čes­ké­ho horo­lez­ce 20. sto­le­tí. Vyni­ka­jí­cí spá­rař (např. „Krva­vá spá­ra“ VIIc na Ocún). Jeho por­trét vyšel v tiš­tě­né Mon­ta­ně 3/2012.

Radan Kuchař na pře­cho­du Tater v roce 1955 (f: Vilém Hec­kel, archiv H. Hec­ke­lo­vé)