fbpx Povinná četba – „Kdo neriskuje, nevyhraje”. Jak sir Ed prožíval své „těžko na bojišti“ - eMontana

„200 slov“

Povinná četba – „Kdo neriskuje, nevyhraje”. Jak sir Ed prožíval své „těžko na bojišti“

16. 12. 2018, Standa „Sany” Mitáč

Když Edmund Hillary přijel pár let po druhé světové válce zlézat evropské hory, asi se trochu nudil. „Přestože nás místní vůdci varovali, připadal nám výstup příjemný a nepříliš obtížný,“ popisuje v knize třeba výpravu na čtyřtisícovku Lyskamm. Tou dobou už měl nasbírané nějaké zkušenosti z rodného Nového Zélandu a na starý kontinent vyrazil s paroplavební společností „P&O“ (cca dva měsíce na lodi, pozn.) navštívit rodiče, kteří byli v Evropě na dovolené. Po čase s nimi nasedl v Paříži na vlak a za 22 hodin se ocitl v Insbrucku, odkud mohl začít objevovat krásy našich Alp. Za krátkou dobu a bez větších komplikací vylezl čtyřtisícovky Jungfrau, Mnich, Finsteraarhorn, Aletschhorn, Lyskamm a Weisshorn.

Jak se dočteš v knize „Kdo neriskuje, nevyhraje“, sir Edmund měl skvělou alpinistickou školu. I když byl samouk, první lekce dostával od Jižních Alp Nového Zélandu – a ty člověka školí neustále a důkladně. Musíš tady počítat s vlivem oceánu, který ti často servíruje vítr a srážky ze všech možných stran. Pokud ti foukne od Antarktidy nebo západu, všimneš si toho… Pokud se probojuješ nástupovou buší, tak měj na paměti, že na dvoutisícovky se tu běžně leze se dvěma lezeckými cepíny. A to i v letní sezóně.

Co mě zaujalo na této knize, je právě popis počátku cesty, která slavného Edmunda Hillaryho do hor přivedla. Pracoval pro tatínka včelaře na rodinné farmě, kde v průběhu zdejšího léta musel hodně pomáhat (často sedm dní v týdnu, i o Vánocích, pozn.) a otec mu dával volno spíše v zimě. Hillary se snažil využít každé volné chvíle, a tak za našetřené dolary vyrážel do místních hor hodně v průběhu zimy, kdy dostával propustky a kdy jsou podmínky ještě drsnější. Něco jako, kdyby se zimní Tatry přesunuly k Sevenímu moři?

I když to byl na základní škole hubený kluk s pocitem méněcennosti, přes plachého vysokoškoláka se díky utužování své tělesné kondice v horách vypracoval v devadesátikilového, skoro metr devadesát vysokého hromotluka–ragbistu, který se pomalu přestával bát výzev. Začal je vyhledávat.
.

Celou válku se také toužil dostat ke Královskému letectvu. Podařilo se mu to až v závěru. 1945, Blenheim. (f: Creative commons)

.
První stan si nechal ušít od kamaráda pláteníka a už to jelo. Jeho prvním výraznějším kopcem byla izolovaná hora Tapuaenuku a brzy na to se podíval normálkou na objektivně nebezpečný Mt. Cook (3724 m n. m., nejvyšší hora Zélandu, psali jsme 200 slov, pozn.). Pro jeho další himálajskou kariéru bylo asi klíčové, že se seznámil s místním horským vůdcem Harrym Ayresem, který ho vzal do skupiny, která se měla pokusit o prvovýstup Jižním hřebenem Mt. Cooku. Jižním – tedy tím ledovým a studeným, otočeným k pólu. Záměr se podařil a k úspěšnému výstupu jim tehdy na vrchol gratulovali dvanácti obřími zrcadly přímo z nedaleké chaty. Přestože výpravu v roce 1948 vedl Ayres, hřeben se dnes jmenuje „Hillaryho“.

Díky důvěře a přátelství s Ayresem a později Georgem Lowem, kteří byli členové britského horolezeckého spolku (British Mountaineering Council, pozn.), se v pozdějších letech mohl Hillary vydat ještě výš. Sice byl z Nového Zélandu, ale tou dobou se podle svých slov cítil více Britem, až poté Novozélanďanem. Díky tomu mohl využívat výhod koloniální mocnosti a v roce 1953 se účastnil slavné expedice na Mt. Everest.

Everest je ta známější a už několikrát omílaná část jeho života. Kouzlo téhle knihy spočívá možná spíše v tom, že z ní můžeš pochopit jeho kořeny a vztah k domovskému hřišti: „Teprve, když jsem se častěji dostával za moře, začal jsem plně oceňovat novozélandské hory jak pro jejich krásu, tak pro jejich horolezeckou obtížnost. Jižní Alpy se táhnou stovky kilometrů na sever i na jih a tvoří mocnou hradbu proti vlhkým západním větrům, jež dují z Tasmanova moře. (…) Počasí je jednu chvíli teplé a příjemné, a v příštím okamžiku divoké a bouřlivé. Zuřící severozápadní bouře je obávanější než himálajské vichřice se sněhem. Přístup do hor je často dlouhý a obtížný – nebo alespoň býval, než se začalo běžně používat letadel a helikoptér. Zdatný horolezec se musí na Novém Zélandě dobře vyznat v buši, musí umět přecházet prudké toky a nosit těžká břemena.“

_____

Edmund Hillary (20. července 1919 Tuakau – 11. ledna 2008 Auckland)
Rodák z Nového Zélandu, který celosvětově proslul tím, že se mu společně s Tenzingem Norgayem podařilo jako prvním lidem stanout na vrcholku Mt. Everestu. Stalo se tak 29. května během bristké expedice, kterou v roce 1953 vedl John Hunt. Později se Hillary zúčastnil výpravy na Severní pól (mimochodem s prvním člověkem na Měsíci Neilem Armstrongem) a na Jižní pól – pozemní cestou! Stal se tím pádem prvním člověkem, který stanul na všech třech pólech, tzv. „Three Poles Challenge“, konkrétně v roce 1985. Je držitelem Řádu britského impéria a nositelem titulu „sir“. (Na příští rok pro tebe na eMontaně chystáme jedno hillaryovské překvapení. Drž palce, ať to vyjde, pozn.)

_____

PŘEDCHOZÍ DÍLY LITERÁRNÍ RUBRIKY: Deset velkých stěn, Padající hvězda, Velké himálajské dobrodružství, Má cestaSetkání se smrtí, Šivova velká noc, Extreme AlpinismCesta do hor, Ze života horolezce, Himálajští tygři, Vilém Heckel.

Edmund Hillary v roce 1953 (f: Creative commons)

I malé články dají dohromady velkou práci. Cvakni a potěš eMontanu.