Když Edmund Hilla­ry při­jel pár let po dru­hé svě­to­vé vál­ce zlé­zat evrop­ské hory, asi se tro­chu nudil. „Přes­to­že nás míst­ní vůd­ci varo­va­li, při­pa­dal nám výstup pří­jem­ný a nepří­liš obtíž­ný,“ popi­su­je v kni­ze tře­ba výpra­vu na čtyř­ti­sí­cov­ku Lyska­mm. Tou dobou už měl nasbí­ra­né něja­ké zku­še­nos­ti z rod­né­ho Nové­ho Zélan­du a na sta­rý kon­ti­nent vyra­zil s paro­pla­veb­ní spo­leč­nos­tí „P&O“ (cca dva měsí­ce na lodi, pozn.) navští­vit rodi­če, kte­ří byli v Evro­pě na dovo­le­né. Po čase s nimi nase­dl v Paří­ži na vlak a za 22 hodin se oci­tl v Insbruc­ku, odkud mohl začít obje­vo­vat krá­sy našich Alp. Za krát­kou dobu a bez vět­ších kom­pli­ka­cí vyle­zl čtyř­ti­sí­cov­ky Jun­gfrau, Mnich, Fin­ste­ra­ar­horn, Alet­schhorn, Lyska­mm a Weisshorn.

Jak se dočteš v kni­ze „Kdo neris­ku­je, nevy­hra­je“, sir Edmund měl skvě­lou alpi­nis­tic­kou ško­lu. I když byl samouk, prv­ní lek­ce dostá­val od Již­ních Alp Nové­ho Zélan­du – a ty člo­vě­ka ško­lí neu­stá­le a důklad­ně. Musíš tady počí­tat s vli­vem oce­á­nu, kte­rý ti čas­to ser­ví­ru­je vítr a sráž­ky ze všech mož­ných stran. Pokud ti fouk­ne od Antark­ti­dy nebo zápa­du, všim­neš si toho… Pokud se pro­bo­ju­ješ nástu­po­vou buší, tak měj na pamě­ti, že na dvou­ti­sí­cov­ky se tu běž­ně leze se dvě­ma lezec­ký­mi cepí­ny. A to i v let­ní sezó­ně.

Co mě zau­ja­lo na této kni­ze, je prá­vě popis počát­ku ces­ty, kte­rá slav­né­ho Edmun­da Hilla­ry­ho do hor při­ved­la. Pra­co­val pro tatín­ka vče­la­ře na rodin­né far­mě, kde v prů­bě­hu zdej­ší­ho léta musel hod­ně pomá­hat (čas­to sedm dní v týd­nu, i o Váno­cích, pozn.) a otec mu dával vol­no spí­še v zimě. Hilla­ry se sna­žil vyu­žít kaž­dé vol­né chví­le, a tak za našet­ře­né dola­ry vyrá­žel do míst­ních hor hod­ně v prů­bě­hu zimy, kdy dostá­val pro­pust­ky a kdy jsou pod­mín­ky ješ­tě drs­něj­ší. Něco jako, kdy­by se zim­ní Tat­ry pře­su­nu­ly k Seve­ní­mu moři?

I když to byl na základ­ní ško­le hube­ný kluk s poci­tem méně­cen­nos­ti, přes pla­ché­ho vyso­ko­ško­lá­ka se díky utu­žo­vá­ní své těles­né kon­di­ce v horách vypra­co­val v deva­de­sá­ti­ki­lo­vé­ho, sko­ro metr deva­de­sát vyso­ké­ho hromotluka–ragbistu, kte­rý se poma­lu pře­stá­val bát výzev. Začal je vyhle­dá­vat.
.

Celou vál­ku se také tou­žil dostat ke Krá­lov­ské­mu letec­tvu. Poda­ři­lo se mu to až v závě­ru. 1945, Ble­nhe­im. (f: Cre­a­ti­ve com­mons)

.
Prv­ní stan si nechal ušít od kama­rá­da plá­te­ní­ka a už to jelo. Jeho prv­ním výraz­něj­ším kop­cem byla izo­lo­va­ná hora Tapu­a­e­nu­ku a brzy na to se podí­val nor­mál­kou na objek­tiv­ně nebez­peč­ný Mt. Cook (3724 m n. m., nej­vyš­ší hora Zélan­du, psa­li jsme 200 slov, pozn.). Pro jeho dal­ší himá­laj­skou kari­é­ru bylo asi klí­čo­vé, že se sezná­mil s míst­ním hor­ským vůd­cem Harrym Ayre­sem, kte­rý ho vzal do sku­pi­ny, kte­rá se měla poku­sit o prvo­vý­stup Již­ním hře­be­nem Mt. Coo­ku. Již­ním – tedy tím ledo­vým a stu­de­ným, oto­če­ným k pólu. Záměr se poda­řil a k úspěš­né­mu výstu­pu jim teh­dy na vrchol gra­tu­lo­va­li dva­nác­ti obří­mi zrca­dly pří­mo z neda­le­ké cha­ty. Přes­to­že výpra­vu v roce 1948 vedl Ayres, hře­ben se dnes jme­nu­je „Hilla­ry­ho“.

Díky důvě­ře a přá­tel­ství s Ayre­sem a poz­dě­ji Geor­gem Lowem, kte­ří byli čle­no­vé brit­ské­ho horo­le­zec­ké­ho spol­ku (Bri­tish Moun­ta­i­nee­ring Coun­cil, pozn.), se v poz­děj­ších letech mohl Hilla­ry vydat ješ­tě výš. Sice byl z Nové­ho Zélan­du, ale tou dobou se pod­le svých slov cítil více Bri­tem, až poté Novozélan­ďa­nem. Díky tomu mohl vyu­ží­vat výhod kolo­ni­ál­ní moc­nos­ti a v roce 1953 se účast­nil slav­né expe­di­ce na Mt. Eve­rest.

Eve­rest je ta zná­měj­ší a už něko­li­krát omí­la­ná část jeho živo­ta. Kouz­lo téhle kni­hy spo­čí­vá mož­ná spí­še v tom, že z ní můžeš pocho­pit jeho koře­ny a vztah k domov­ské­mu hřiš­ti: „Tepr­ve, když jsem se čas­tě­ji dostá­val za moře, začal jsem plně oce­ňo­vat novozéland­ské hory jak pro jejich krá­su, tak pro jejich horo­le­zec­kou obtíž­nost. Již­ní Alpy se táh­nou stov­ky kilo­me­t­rů na sever i na jih a tvo­ří moc­nou hrad­bu pro­ti vlh­kým západ­ním vět­rům, jež dují z Tasma­no­va moře. (…) Poča­sí je jed­nu chví­li tep­lé a pří­jem­né, a v příš­tím oka­mži­ku divo­ké a bouř­li­vé. Zuří­cí seve­ro­zá­pad­ní bou­ře je obá­va­něj­ší než himá­laj­ské vichři­ce se sně­hem. Pří­stup do hor je čas­to dlou­hý a obtíž­ný – nebo ale­spoň býval, než se zača­lo běž­ně pou­ží­vat leta­del a heli­kop­tér. Zdat­ný horo­le­zec se musí na Novém Zélan­dě dob­ře vyznat v buši, musí umět pře­chá­zet prud­ké toky a nosit těž­ká bře­me­na.“

_____

Edmund Hilla­ry (20. čer­ven­ce 1919 Tuakau – 11. led­na 2008 Auc­kland)
Rodák z Nové­ho Zélan­du, kte­rý celo­svě­to­vě pro­slul tím, že se mu spo­leč­ně s Ten­zin­gem Nor­ga­yem poda­ři­lo jako prv­ním lidem sta­nout na vrchol­ku Mt. Eve­res­tu. Sta­lo se tak 29. květ­na během brist­ké expe­di­ce, kte­rou v roce 1953 vedl John Hunt. Poz­dě­ji se Hilla­ry zúčast­nil výpra­vy na Sever­ní pól (mimo­cho­dem s prv­ním člo­vě­kem na Měsí­ci Nei­lem Arm­stron­gem) a na Již­ní pól – pozem­ní ces­tou! Stal se tím pádem prv­ním člo­vě­kem, kte­rý sta­nul na všech třech pólech, tzv. „Three Poles Challen­ge“, kon­krét­ně v roce 1985. Je drži­te­lem Řádu brit­ské­ho impé­ria a nosi­te­lem titu­lu „sir“. (Na příští rok pro tebe na eMon­ta­ně chys­tá­me jed­no hilla­ry­ov­ské pře­kva­pe­ní. Drž pal­ce, ať to vyjde, pozn.)

_____

PŘEDCHOZÍ DÍLY LITERÁRNÍ RUBRIKY: Deset vel­kých stěn, Pada­jí­cí hvězda, Vel­ké himá­laj­ské dob­ro­druž­ství, Má ces­ta, Setká­ní se smr­tí, Šivo­va vel­ká noc, Extre­me Alpi­nism, Ces­ta do hor, Ze živo­ta horo­lez­ce, Himá­la­j­ští tygři, Vilém Hec­kel.

Edmund Hilla­ry v roce 1953 (f: Cre­a­ti­ve com­mons)