„Povin­ná čet­ba“ – rubri­ka, ve kte­ré se s tebou jed­nou měsíč­ně dělí­me o tip na kni­hu, kte­rá by nemě­la chy­bět v žád­né lezec­ké kni­hov­nič­ce. Letos vybí­rá­me ty o horách.

Málo­kte­rý horo­le­zec napsal tolik knih. Málo­kte­rý horo­le­zec se stal tako­vou legen­dou. A když se ohléd­ne­me zpět, tak záro­veň málo­kte­rý půso­bil mnoh­dy tak kon­tro­verz­ně ve spo­leč­nos­ti horo­le­zec­ké nebo jiné.

Co takhle odho­dit na chví­li všech­ny mož­né před­sud­ky? Co se jen tak bez vli­vu okol­ních pohle­dů zku­sit začíst do napsa­ných myš­le­nek jed­no­ho horo­lez­ce – Reinhol­da Messne­ra…

Kni­ha Má ces­ta ply­nu­le kom­bi­nu­je Messne­ro­vo auto­bi­o­gra­fic­ké vyprá­vě­ní, zážit­ky z prvo­vý­stu­pů a expe­dic, úva­hy o pod­sta­tě horo­le­zec­tví, úva­hy o eti­ce leze­ní a úryv­ky roz­ho­vo­rů, kte­ré Reinhold Messner k těm­to téma­tům posky­tl. Jeho pří­běh na strán­kách ply­ne tak, že si zkrát­ka nevšim­neš, že se tady dohro­ma­dy mísí tak růz­né žán­ry psa­né­ho slo­va.

„Nikdy jsem s sebou nebral žád­né vlaj­ky a v roce 1978, prá­vě po návra­tu z Mount Eve­res­tu, jsem se v Již­ním Tyrol­sku dopus­til sva­to­krá­de­že, když jsem ve slav­nost­ním pro­je­vu pro­hlá­sil, že mojí vlaj­kou je tak nanej­výš kapes­ník. Sto­jím-li totiž na obro­vi­té hoře, jsem pří­liš nepa­tr­ný na něja­ká hero­ic­ká ges­ta.“
.

„Mojí vlaj­kou je tak nanej­výš kapes­ník.“ Tuniský horo­le­zec na vrcho­lu Eve­res­tu, 2016 (f: Wiki, cre­a­ti­ve com­mons)

.
Na čte­ná­ře můžou někte­ré řád­ky občas půso­bit tak, že strikt­ně udá­va­jí názor, jaký­si didak­tic­ký „směr“, kte­rým by člo­věk měl o horách pře­mýš­let. Půso­bi­lo to tak i na mě a muse­la jsem si občas od někte­rých témat tak tro­chu „odpo­či­nout“.

Ale na dru­hou stra­nu si mys­lím, že pokud nás někte­rá z knih vede k zamyš­le­ní, je to vlast­ně dob­ře.

„Jste ego­is­ta?
Domní­vám se, že pro horo­le­zec­tví nee­xis­tu­je žád­né jiné ospra­ve­dl­ně­ní než ego. Jiné důvo­dy neu­zná­vám. Pro­zkou­má­vá­ní hor­s­tev pova­žu­ji za nega­tiv­ní, pro­to­že hory se nema­jí nadá­le pro­bá­dá­vat, ale nechat při­ro­ze­ně divo­ké. Rov­něž odmí­tám měře­ní sil s pří­ro­dou. Osob­ně vyhle­dá­vám tako­vý pobyt v pří­ro­dě, kte­rý vyža­du­je mé síly, schop­nos­ti a instinkt.“

Neda­jí se snad hory zkou­mat a chrá­nit najed­nou? Zamýš­lím se zas a zno­va. Jak to cítíš ty? A co téma mož­ná všem horo­lez­cům a lez­cům veli­ce zná­mé: utí­ká­ní do hor a skal od vše­ho doma, utí­ká­ní od rea­li­ty běž­né­ho živo­ta – je to lhos­tej­nost?

„Revo­lu­ce, kte­rá je v Evro­pě už dáv­no nut­ná, musí spo­čí­vat v revo­lu­ci kaž­dé­ho jed­not­liv­ce, v nut­nos­ti najít svůj život. Když mne někdo pozo­ru­je, jak si dělám, co chci, pak mohu dodat kuráž najít si obor nebo oblast, kde by žil svůj anar­chis­mus, kde by si mohl dovo­lit být tím, čím oprav­du je.“

V dobách, kdy lidé hory obje­vo­va­li a ano – dobý­va­li – tudíž se razi­la ces­ta vzhů­ru jakým­ko­li způ­so­bem, Messner pře­mýš­lel jinak. Něko­mu se můžou zdát jeho řád­ky ego­is­tic­ké a napros­to jed­no­stran­né. Ale co urči­tě mezi řád­ky kníž­ky najdeš, to je auto­ro­va vel­ká poko­ra vůči horám a ska­lám.

Uvě­do­m­me si, že pokud tak tro­chu před­běh­neš svou dobu, kdy se tepr­ve obje­vu­jí smě­ry a sty­ly horo­le­zec­tví a pohy­bu v horách, je jed­no­du­ché být tím „div­ným”.

„Moje ces­ta je jen způ­sob hry, kte­rý uka­zu­je, jak se dá vzdo­ro­vat měš­ťan­ské exis­ten­ci. Celý můj myš­len­ko­vý svět je zamě­řen pro­ti kon­zum­ní­mu myš­le­ní. „Cle­an clim­bing“ – čis­té leze­ní, není pou­ze čím­si spor­tov­ním, nýbrž ztě­les­ňu­je eko­lo­gic­kou anga­žo­va­nost. Jestli­že jdu bez kys­lí­ku na Mount Eve­rest, nene­chám tam naho­ře ležet žád­nou prázd­nou lahev. A co nesu v bato­hu naho­ru, vez­mu zase zpát­ky dolů.“

Pokud chceš chví­li pře­mýš­let nad téma­ty hor, mož­ná i nad způ­so­bem živo­ta, začti se do téhle kníž­ky. Mož­ná se ti nebu­de zpr­vu číst lehce. Ale najdeš tam spous­tu poko­ry a otá­zek, na kte­ré se těž­ko hle­da­jí odpo­vě­di.

_____

Reinhold Messner (* 17. září 1944) je rodák z Již­ní­ho Tyrol­ska (němec­ky mlu­ví­cí pro­vin­cie na seve­ru Itá­lie), legen­dár­ní horo­le­zec, ces­to­va­tel a pub­li­cis­ta. Mimo jiné je prv­ním člo­vě­kem, kte­rý vyle­zl všech 14 osmi­ti­sí­co­vek a jako prv­ní také zle­zl Mount Eve­rest bez pou­ži­tí kys­lí­ko­vé­ho pří­stro­je. Nako­nec pak také jako prv­ní pro­ve­dl na Mount Eve­rest kom­plet­ní sólo­vý výstup bez fix­ních lan.
Po výstu­pech na vrcho­ly hor se začal věno­vat pře­cho­dům pouš­tí. Nejdří­ve ledo­vým: již­ní pól, sever­ní pól a Grón­sko. A pak také těm píseč­ným: Tak­la Makan, Téné­re a Gobi. Zalo­žil také sty­lo­vou síť šes­ti hor­ských muzeí.

Messne­ro­va defi­ni­ce dob­ro­druž­ství: „Defi­nu­ji ho ve starém řec­kém smys­lu. Volím si ces­tu, kte­rá je obtíž­ná, není nikým při­pra­ve­ná a může kon­čit smr­tí. Ces­ta, o níž nevím, zda se zase vrá­tím. Pokud pře­ži­ji, vrá­tím se jako všich­ni ostat­ní. Nechci zkou­mat něco, nýbrž sám sebe. Ano, moje dob­ro­druž­ství je samo­ú­čel­né. Popu­zu­je mě, když stá­le sly­ším o „vzne­še­ných cílech” horo­le­zec­tví, ať už jsou lékař­ské, geo­gra­fic­ké nebo eko­lo­gic­ké.“
(R. Messner: Má ces­ta, str. 101)

_____

PŘEDCHOZÍ DÍLY LITERÁRNÍ RUBRIKY: Deset vel­kých stěn, Pada­jí­cí hvězda, Vel­ké himá­laj­ské dob­ro­druž­ství

Reinhold Messner (f: Wiki, cre­a­ti­ve com­mons)