„Povin­ná čet­ba“ – nová rubri­ka, ve kte­ré se s tebou jed­nou měsíč­ně podě­lí­me o tip na kni­hu, kte­rá by nemě­la chy­bět v žád­né lezec­ké kni­hov­nič­ce. Letos vybí­rá­me ty o horách.

„Poprav­dě jsem jed­na z těch, kte­ří pře­ska­ku­jí před­mlu­vy a čtou konec kni­hy dří­ve, než se k němu dosta­nou. Pro­to se budu sna­žit psát struč­ně a skon­čit brzy.“ Píše hned na začát­ku autor­ka kníž­ky a přes­ně tohle také dodr­ží.

Pokud máš rád struč­né a úder­né čte­ní, tak tohle je přes­ně pro tebe. A když k tomu autor­ka ješ­tě doká­že sem tam vmí­sit tro­chu té poe­tic­ké strán­ky a vti­pu, tak je to zkrát­ka doko­na­lé. Tohle je znak něko­ho, kdo pros­tě umí psát!

Kníž­ka o lezec­ky nespou­ta­ném živo­tě. O tom, jak se dá žít „jinak“.

Kníž­ka dení­ko­vých zápis­ků z yose­mit­ských dob­ro­druž­ství a pře­le­zů cest El Capa. Kníž­ka o horo­le­zec­kých zážit­cích z pro­stře­dí vyso­kých hor Peru a o dnech v horách divo­ké Pata­go­nie.

Proč číst tako­vou ten­kou kníž­ku? Co tam může být? Prav­dě­po­dob­ně žád­né nové ces­ty nebo popsá­ní posou­vá­ní lid­ských mož­nos­tí…

Tak proč?

Pro­to­že leze­ní a život není o tom doká­zat si, jak jsme nej­lep­ší – sil­něj­ší než ostat­ní. Není to o tom, doká­zat si, že jako jedi­nec se dosta­nu i tam, kam ostat­ní ne…

Ano, hol­ky to mož­ná mají v tom­to ohle­du jed­no­duš­ší. Z při­ro­ze­né pod­sta­ty pros­tě nepo­tře­bu­jí krmit své ego. Vní­má­me to od pří­ro­dy jinak. Pro někte­ré z nás je zkrát­ka snaz­ší zamě­řit se na úpl­ně jiné věci.

A já mám pocit, že přes­ně o tom tato kníž­ka je. Nena­jdeš to tam nikde napsa­né, ale cítit to je v kaž­dé větě.

„…kdy­bych moh­la, žila bych na té nej­vyš­ší hoře, abys až pole­zeš, vidě­la, že tě tam naho­ře ve tvém svě­tě stá­le čekám…“
.

Tře­ba ji někdy zahléd­neš. Dent Blanche. (i: Stan­da Mitáč)

_____

Miri­am Gar­cía Pascu­al se naro­di­la v roce 1963 ve špa­něl­ské pro­vin­cii Navar­ra. Lézt zača­la ve čtr­nác­ti letech, ale už dáv­no před­tím psa­la poezii. V roce 1986 odpro­mo­va­la v obo­ru peda­go­gi­ka a v tom­též roce vyhrá­la lezec­ké závo­dy v Pato­nes – jedi­né závo­dy, kte­rých se kdy zúčast­ni­la. Poté odje­la do Ame­ri­ky, kde spo­lu s Mari Car­men Mag­da­le­nou, zva­nou „Coco“, vylez­ly ces­tu „The Nose“. Sta­ly se tak prv­ní špa­něl­skou žen­skou lezec­kou dvo­ji­cí, kte­rá vystou­pi­la na El Capi­tan.

Postup­ně se sta­la ženou, kte­rá měla ve své době nej­vět­ší počet výstu­pů na El Capi­tan – sedm. Její ces­ty také ved­ly do peru­ánksých And a do Pata­go­nie. Po návra­tu do Špa­něl­ska pak zamí­ři­la se svým „Risim“ Bue­zem a Migue­lem Lau­sí­nem do Indie, na horu Meru, odkud při­šla 25. květ­na 1990 zprá­va o jejich zmi­ze­ní…

Miri­am Gar­cía Pascu­al (f: repro z kni­hy)