Kdo někdy lezl v Adlitzgräbenu, ví, že když zaparkuješ dostatečně drze, můžeš jistit i z auta. Zato dnes je to krapet jiný příběh…

Vracím se z polospánku zpátky do reality bílé stopy, kterou za sebou nechávám o fous víc vyleštěnou mohérem. Je jedna ráno, popruhy 25kg batohu tlačí do ramen i beder a já už se dvě hodiny šoupu do mírného kopečka dál a dál Bielovodskou dolinou. Už jde aspoň jet na lyžích a zbytky sněhu se častěji objevují i mimo cestu. Ze stromů kape.

Chatka Tanapu je nízko, ve 1300 metrech. Je to štreka dostat se tam a nemenší štreka dostat se odtamtud na nástupy. Ráno produpáváme krustu okolního terénu v ne vždy úspěšných pokusech o orientaci. O ladném, až baletním prostoupení svahů směrem dolů se netřeba zmiňovat. Zvlášť mé figury jízdy na jedné noze se zakouslými hranami, následované neméně bizarními piruetami, přivádí přihlížející kamzíky do varu.

Koncentrovaná porce tatranské divočiny (f: Ondřej Straka)

V dolině není kromě nás ani živáčka, což se vzhledem k podmínkám a k tomu, že je čtvrtek, není čemu divit. Popadaní a polámané stromy ještě umocňují pocit divočiny. Není tu skoro žádný signál. A hlavně krom chatky, skromného tábořiště a občasné turistické značky tu není vidět nic, co by připomínalo lidskou činnost. V dohledu žádná silnice, žádný dům nebo jiná stavba. Z jižních dolin je vidět dolů do podhůří, tady jen dál ubíhá klikatící se údolí. „Trochu jak Yosáče,“ komentuje kámoš umělecký profil skoro kolmé stěny Malého Mlynára, která vyrůstá z lesa a jejíž vršek se schovává vysoko v mracích.

„Ráno vyjdeme k Ťažkému plesu, vylezeme žlabem severovýchodní stěnou Rysů a pak sjedeme Váhou dolů. Vršky budou dobrý,“ šermuje se večer prstama nad mapou.

Ráno mrzne. Od půl osmé do jedenácti dupeme střídavě s lyžema na nohách a na zádech, až stojíme u úvodního ledu. Při jeho překonávání je mi udělena jedna ze základních lekcí zimního lezení: když někdo leze ve žlabu nad tebou, nos kromě helmy i kapuci. Po vyklepání sněhové spršky ze svršků, prostředků i spodků pokračujeme ještě přes dva ledové prahy. Ledy lezeme na délky, dupačka ve sněhu sólo. Na hřebínku má touha po dosažení vrcholu Rysů tváří v tvář zapadajícímu slunci málem ustupuje neústupným parťákům. Výstup uskutečňujeme nalehko, s batohy odpočívajícími na hřebínku.

„V Bielovodské dolině kromě nás není ani živáčka“ (f: Ondřej Straka)

Sloup sloup, líp líp, cvak cvak – a už porcujeme stále ještě prašanový svah pod sedlem Váha. Ostře krájené oblouky se trochu otupily v mlze okolo Ťažkého plesa a sestup krustou žlabem kolem Ťažkého ladu už radši hezky po svých.

Když jdu kolem druhé ráno barvit sníh na žluto, zahlédnu kousek od chaty dvě čelovky blížící se z Rovienkové doliny. Za pár minut už vřele konzervujeme s dvojicí zničeně vypadajících Poláků. Jeden má přes obličej krvavý šrám. Nabízím čaj a nocleh, ale zkřehlé ruce jen mávají směrem k údolí. „You’re seriously going all the way back to Lysá Polana?“ No – prý už tu je aspoň šláplá stopa.

Když pak o dva dny později sestupujeme, k mojí nemalé úlevě mrazem mumifikovanou dvojici nepotkáváme. Ve dvou třetinách cesty dolů předáváme majestátně vyhlížejícímu lesníkovi neméně majestátný klíč od srubu. A taky od koncentrované porce tatranské divočiny servírované s cukrovým posypem.

Poznámka autora:
Ťažké pleso se dříve jmenovalo České pleso. V roce 2006 bylo přejmenováno stejně jako dolina štít, věž i zmíněný led. Údajně tím byla napravena chyba překladu německého kartografa z 19. století.

„Trochu jak Yosáče.“ (f: Ondřej Straka)