Janču a Martina nejde mezi lezeckými páry na české scéně přehlédnout. On přešel k lezení z gymnastiky, ona začala v sedmi letech a pokračovala závodní kariérou. Poprvé jsem je slyšela mluvit o vzájemné manželsko-bušičské podpoře a motivaci ve snímku Švecovi od Lukáše Černého. Při vzniku RPéček jsem si říkala, že by nám toho do rubriky mohli o svém soužití doma i na bouldrech povědět víc. A protože bychom to k sobě měli přes půl republiky, udělali jsme rozhovor přes počítač a osobně se seznámili a prohodili řeč až ex post v létě na Fesťáku v Teplicích. Každopádně, kdo by tyto elitní bouldristy chtěl potkat v jejich domácí oblasti, ať vyrazí do Moravského krasu.  Potkali jste se díky lezení?Jana: Ano, potkali jsme se na lezeckém výjezdu na Sněžníku. Byl to můj asi první oficiální bouldrový výjezd. Přizpůsobujete lezení jeden druhému? Jak vybíráte sektory, když je rozdíl v obtížnosti, kterou lezete?Jana: Ano, přizpůsobujeme. Když v nějakém sektoru máme vybraný každý jiný boulder, tak většinou prvně lezu já a Martin večer, protože má rád chladnější podmínku. Ale když mám rozlezeného něco, co mi trvá déle, tak si Martin najde prostě něco poblíž, v čem se může zabavit. Občas je to i naopak. (směje se) Berete si vzájemně cajky?Jak to myslíš? Martin většinou nese víc matic, větrák a foťák, já naopak svačinky. (směje se) Měla jsem na mysli, jestli si vzájemně „půjčujete” bez dovolení lezecký matroš…Jana: Docela by mě vlastně zajímalo, co bychom si tak mohli od sebe půjčit a dalo se to v lezení použít. (směje se) Každý máme svoje lezečky, svoje maglajzáky a svoji taštičku, kde máme pilník na kůži, tyčinku na rychlou sváču, ibalgin a tady ty základní věci, takže ani není potřeba si od sebe něco půjčovat. Bouldermatky máme společný. Jediný co, tak Martin nemá rád, když si půjčím jeho maglajzák, protože tam má prý svůj vlastní „ekosystém“. (směje se) Radíte si s tréninkem? V čem případně?Jana: Než jsem začala trénovat s Lattice Training, tak mi veškerý trénink plánoval Martin, který je...

Vážou se na jedno lano nebo se spotují na bouldrech a k tomu společně sdílí život. Když kluk a holka propadají vášni skal, může to přinášet klady i zápory, které nová rubrika RPéčka hodlá prozkoumat. Je výhra, když v páru lezou oba dva? Myslím, že sklenička vína tomuto tématu kdysi v Tisé napomohla. Seděly jsme u letního ohně na lezeckém kempu pro holky, který pořádala Lucka (Špirochová Hrozová) s Editou (Vopatovou). Lucka už tehdy byla se Špirym (Honza Špiroch) a řeč o tom, jaká je výhoda mít kluka lezce, se linula večerem. Právě proto jsem Lucku, bývalou českou reprezentantku v závodním lezení, spolu s Honzou, který je jako doma v Ádru, oslovila do rubriky RPéčka mezi prvními.  Potkali jste se díky lezení?Honza: Ano, potkali. Lucka pracovala v té době v Kanadě ve Victorii a já jsem tam jel za lezením. Potkali jsme se jen narychlo, pak jsem Lucce poslal zprávu, že až se vrátí, můžeme dát nějakou spáru u mě v Ádru. Po roce to klaplo a na naše první společné lano jsme se navázali na Džbánu, kde jsme se čtyři roky nato zasnoubili. Přizpůsobujete lezení jeden druhému? Jak vybíráte sektory, když je rozdíl v obtížnosti, kterou lezete?Lucka: Vzpomínám si na náš první společný výjezd ven do Leonidia krátce po seznámení. První den zájezdu jsem si tam rozlezla nějaké 8b v hlavní oblasti a tak nějak samozřejmě jsem si myslela, že se tam vrátíme i další den nebo v průběhu zájezdu. Honzík mě pak překvapil, že do toho sektoru nechce. „Tam už jsme přece byli.“ (směje se) Honzík všeobecně nerad něco nacvičuje, radši objevuje něco nového. Když jsem se chtěla na něco těžkého vrátit, tak abych ho tím tolik netrápila, jela jsem třeba s kamarády. Jinak všeobecně si vstříc vyjdeme, Honzík není tolik ambiciózní a neřeší čísla, to mě taky překvapilo. Jeli jsme na bouldry a on ani nepotřeboval průvodce. Lezl si prostě od pohledu to, co se mu líbilo, klasa mu byla jedno. Nikam si nic...