Když se Martin Stráník staví po závodech na bednu, často na ní dělá místo i svým dvojčatům. Rodina ho s radostí doprovází po svěťácích a víkend bez skal v jejich životě skoro neexistuje. Přesto v rozhovoru, který mi se ženou Kačkou naťukali do mejlu přímo z dovolené v Ádru, říkají, že lezení není středobod všeho. Možná tě překvapí, že i když Martin v lezečkách vyrůstal, s Kačkou je svedla dohromady jiná aktivita už v období střední školy. Dneska bydlí v Hradci Králové, tam i společně pracují na Solární a Ozónové observatoři ČHMÚ, kde se Martin stal od nového roku vedoucím pracoviště. „Myslím, že se mi to daří poměrně dobře a vlastně se mi líbí, že to mám v životě pestré. Nemám tam třeba jen to lezení.“ Pokud tě minul dokument Honzy Šimánka Taťka, pusť si ho tady. Stejně jako si užij tento rozhovor o tom, jaký je rodinný život jednoho z nejlepších českých lezců a jestli jeho dva synové mají nakročeno být dalšími bratry Stráníky v české repre… Potkali jste se díky lezení?Kačka: Ne. Potkali jsme se v tanečních. Martin: Po pár měsících jsme si začali psát a přeskočila jiskra. Jak se lezení propsalo do vašeho společného života?M: Myslím, že poměrně hodně a vlastně celý náš společný život se tak trochu točí okolo lezení. Poslední roky jsou středobodem našeho světa děti. Od začátku, co jsme spolu začali chodit, se mnou Kačka vždy všude jezdila na závody, skály i tréninky a začala lézt taky. Vždy mi fandí a podporuje, za což jí moc vděčím. K: Lezení sem poznala až díky Marťovi. Víkend bez skal nebo stěny si nepamatuju. (směje se) Jak vypadá váš rodinný život, když Martin jezdí závody?K: Když byli kluci menší, bylo náročnější být na ně sama. Ale teď už jsou to skvělí parťáci, plno věcí zvládnou sami a hlavně chodí do školky a já do práce, takže si i od sebe odpočineme. (směje se) Na víkendy většinou jezdíme za rodiči do Chocně, kde je zase jiné vyžití....

Do RPéček jsem tentokrát nominovala dvojici, se kterou jsem se vůbec poprvé v životě navázala na lano a vylezla na věž. Byla to Stará cesta na Lesáčka, obtížnost III. Od té doby už pokaždé, když jedu směr Adršpach, ťukám do messengeru zprávu: „Budete tam taky?“ Barča a Matěj jsou pro mě zkrátka dvě tváře, které mám s Ádrem neodmyslitelně spojené. Barču vnímám jako čistý zen. Klidnou, odvážnou i rozvážnou, neplýtvající slovy. Možná také tobě pár let zpátky natočila s úsměvem pivo v Kalírně. Matěj je pohodář s morálem a se známkou punku. Jeho slovy odpadá řešení, jestli si se ženou v oblasti zalezou oba, protože se obtížnostně potkávají v podobné klase: „Jediný, co nás rozděluje, je velikost rukou a žábových svalů, a tím pádem i umístění cruxu ve spárových cestách. Tady mám štěstí, že se rozměrově blížím prvovýstupcům, a tak můj crux častěji vychází nad kruh.“ A protože měli Barča s Matějem letos svatbu, padla v rozhovoru otázka i na to, jestli se po složení manželského slibu shybovalo… Poznali jste se díky lezení? Případně kde a jak to probíhalo?B: Ne. My už se známe hrozně dlouho. Vlastně se známe déle, než se neznáme. Potkali jsme se v prváku na osmiletém gymplu v Pardubicích. Nejprve jsme byli dlouho jen kamarádi a k lezení jsme se dostali společně až v maturitním ročníku. Tehdy otevřeli stěnu v sokolovně a my tam začali chodit každý týden místo odpolední výuky francouzštiny a zeměpisu. M: Lezení mělo velkou zásluhu na tom, že jsme si zůstali blízcí. „Život to je Adršpach!“ Platí to ve vašem případě?B: Ne. Nebo jako… Když je v létě o víkendu hezky a máme volno, tak se jede vždycky do Ádru. Ale jinak mi je teď dobře v Liberci. M: Platí. I když už to možná není vidět tak výrazně, jako dřív. Do Ádru jsme se oba zamilovali dřív, než jsme se trochu naučili lézt. O to zajímavější bylo jeho objevování. Mé výlety tam často vypadaly tak, že jsem stihl dva večírky na Kalírně a k...

(Naše hlavní „eRPéčkářka“ Leňa Poláková Nechvátalová tráví začátek roku na té nejaktivnější dovolené – mateřské, a tak jsem se rozhodl vykrýt ji jedním dílem rubriky RPéčka, která se věnuje lezeckým párům. A vzhledem k tomu, že jsme zatím psali o samých sporťácích, zavítal jsem tentokrát mezi dva pískaře s lezeckou základnou v Českém ráji, pozn. aut.)____________________ Když ve skalách zahlédneš Áju, můžeš se vsadit, že po pár vteřinách někde vykoukne nebo slaní Bobr. Platí to tak i obráceně. Jeden bez druhého vyrážejí málokdy. O Áje už jsme na eMontaně párkrát psali, třeba tady, a je také první dámou, co vylezla na RP Údolku VIIIb na teplickou Hlásku. To vše bylo pod příjmením Bedrníková, se kterým se nově loučí. „Sice jsme svoji už téměř pět let, ale já jsem si na ten manželský rozběh nechala své příjmení a cením si toho, že to Bobr v pohodě akceptoval. Teď jsem ale vnitřně došla k tomu, že už je čas i na tuhle změnu. Takže jsem se během března přejmenovala na Obročníkovou,“ vysvětluje Ája. David „Bobr“ Obročník mezitím zůstal pořád stejný – jeho si možná pamatuješ ze spárových workshopů během teplického Fesťáku, závodů Holé spáry v pražském (ex)Mamutu nebo jako spoluorganizátora festivalu POVL. V žertu říká, že dělá také „testera a neplaceného marketingového ředitele“ bráchovi „Vorlovi“ (Honzovi) – společně vyvíjejí lezecké vychytávky, jako jsou spárovky nebo ufoni. Ještě jedna poznámka k následujícímu rozhovoru. Ája s Bobrem odpovídali na otázky psanou formou a záměrně každý zvlášť bez toho, aniž by si dopředu přečetli odpovědi toho druhého. „Sám jsem zvědavý, jak tenhle sociální experiment dopadne,“ říká Bobr. Poznali jste se díky lezení?Ája: Seznámili jsme se na amatérských závodech v Sobotce na stěně. Takže se dá říct, že lezení v tom hrálo klíčovou roli. Ale ne skalní (pískovcové) lezení. O tom jsem tou dobou nevěděla vlastně nic. Bobra jsem na těch závodech oslovila s tím, že máme společného kamaráda. Podivil se, protože netušil, že jsem se asi před sedmi...

Náš další zpovídaný pár jsou znovu Moraváci! V té souvislosti mě napadá, že můžou být RPéčka občas škodolibou rubrikou, a to v případě, že se chceš dozvědět něco neveřejného na své lezecké kámoše. Haha. Každopádně věřím, že předchozí pár Švecovi nominovali Markétu s Ondrou s čistým svědomím a potěšilo mě, když na rozhovor Nevělíkovi kývli. Ondra je náš bývalý reprezentant a zapálený bouldrista, Markéta lezkyně a fyzioterapeutka, která napraví tvé neduhy v brněnském Hangaru. Potkali jste se jste díky lezení?Ondra: Vlastně za to vděčíme ČHS. Markéta potřebovala svézt na svůj první juniorský Evropák a tehdejší šéfka juniorské repre jí dohodila mě se ségrou. Markétu jsem tedy prvně poznal u nás doma, ale trvalo mi ještě víc než rok, než jsem ji pozval na rande.Markéta: Pro představu, to rande byl společný bouldrovací víkend na Petráči, takže žádné kino. (směje se) Přizpůsobujete lezení jeden druhému? Jak vybíráte sektory, když je rozdíl v obtížnosti, kterou lezete?Markéta: Většinu večerů na lezeckém výjezdu, obzvlášť do nových oblastí, Ondřej tráví zkoumáním průvodce a vymýšlením, jak to logisticky co nejlépe udělat, abychom si druhý den dobře zalezli oba.Ondra: Já ti to přeložím – Markéta si stěžuje, že se jí celý večer nevěnuju. Od letoška nám ale sektory bude primárně určovat dcera, musí být totiž baby friendly. Berete si vzájemně bez dovolení cajky?Markéta: U nás balí cajky Ondřej. Já mám na starosti chystání svačiny.Ondra: Myslím, že Markéta ani neví, kde jaké věcí máme. A pro mě je to tak lehčí, než vysvětlovat svůj organizační systém – proč které věci máme doma ve skříni, které ve sklepě a které v kůlně na zahradě. Radíte si s tréninkem, případně v čem?Ondra: Markéta je fyzioterapeutka, takže mi nejvíc radí, proč jsem daný krok neudělal, co na něj posílit, jak na kompenzaci a tak dále.Markéta: Mám tendence se vyhýbat určitým druhům kroků a Ondřej to moc dobře ví, takže se mě snaží popostrčit z mé komfortní zóny. Lezete si do projektů?Markéta: Víceméně ne. Ondřej...

Janču a Martina nejde mezi lezeckými páry na české scéně přehlédnout. On přešel k lezení z gymnastiky, ona začala v sedmi letech a pokračovala závodní kariérou. Poprvé jsem je slyšela mluvit o vzájemné manželsko-bušičské podpoře a motivaci ve snímku Švecovi od Lukáše Černého. Při vzniku RPéček jsem si říkala, že by nám toho do rubriky mohli o svém soužití doma i na bouldrech povědět víc. A protože bychom to k sobě měli přes půl republiky, udělali jsme rozhovor přes počítač a osobně se seznámili a prohodili řeč až ex post v létě na Fesťáku v Teplicích. Každopádně, kdo by tyto elitní bouldristy chtěl potkat v jejich domácí oblasti, ať vyrazí do Moravského krasu.  Potkali jste se díky lezení?Jana: Ano, potkali jsme se na lezeckém výjezdu na Sněžníku. Byl to můj asi první oficiální bouldrový výjezd. Přizpůsobujete lezení jeden druhému? Jak vybíráte sektory, když je rozdíl v obtížnosti, kterou lezete?Jana: Ano, přizpůsobujeme. Když v nějakém sektoru máme vybraný každý jiný boulder, tak většinou prvně lezu já a Martin večer, protože má rád chladnější podmínku. Ale když mám rozlezeného něco, co mi trvá déle, tak si Martin najde prostě něco poblíž, v čem se může zabavit. Občas je to i naopak. (směje se) Berete si vzájemně cajky?Jak to myslíš? Martin většinou nese víc matic, větrák a foťák, já naopak svačinky. (směje se) Měla jsem na mysli, jestli si vzájemně „půjčujete” bez dovolení lezecký matroš…Jana: Docela by mě vlastně zajímalo, co bychom si tak mohli od sebe půjčit a dalo se to v lezení použít. (směje se) Každý máme svoje lezečky, svoje maglajzáky a svoji taštičku, kde máme pilník na kůži, tyčinku na rychlou sváču, ibalgin a tady ty základní věci, takže ani není potřeba si od sebe něco půjčovat. Bouldermatky máme společný. Jediný co, tak Martin nemá rád, když si půjčím jeho maglajzák, protože tam má prý svůj vlastní „ekosystém“. (směje se) Radíte si s tréninkem? V čem případně?Jana: Než jsem začala trénovat s Lattice Training, tak mi veškerý trénink plánoval Martin, který je...

Vážou se na jedno lano nebo se spotují na bouldrech a k tomu společně sdílí život. Když kluk a holka propadají vášni skal, může to přinášet klady i zápory, které nová rubrika RPéčka hodlá prozkoumat. Je výhra, když v páru lezou oba dva? Myslím, že sklenička vína tomuto tématu kdysi v Tisé napomohla. Seděly jsme u letního ohně na lezeckém kempu pro holky, který pořádala Lucka (Špirochová Hrozová) s Editou (Vopatovou). Lucka už tehdy byla se Špirym (Honza Špiroch) a řeč o tom, jaká je výhoda mít kluka lezce, se linula večerem. Právě proto jsem Lucku, bývalou českou reprezentantku v závodním lezení, spolu s Honzou, který je jako doma v Ádru, oslovila do rubriky RPéčka mezi prvními.  Potkali jste se díky lezení?Honza: Ano, potkali. Lucka pracovala v té době v Kanadě ve Victorii a já jsem tam jel za lezením. Potkali jsme se jen narychlo, pak jsem Lucce poslal zprávu, že až se vrátí, můžeme dát nějakou spáru u mě v Ádru. Po roce to klaplo a na naše první společné lano jsme se navázali na Džbánu, kde jsme se čtyři roky nato zasnoubili. Přizpůsobujete lezení jeden druhému? Jak vybíráte sektory, když je rozdíl v obtížnosti, kterou lezete?Lucka: Vzpomínám si na náš první společný výjezd ven do Leonidia krátce po seznámení. První den zájezdu jsem si tam rozlezla nějaké 8b v hlavní oblasti a tak nějak samozřejmě jsem si myslela, že se tam vrátíme i další den nebo v průběhu zájezdu. Honzík mě pak překvapil, že do toho sektoru nechce. „Tam už jsme přece byli.“ (směje se) Honzík všeobecně nerad něco nacvičuje, radši objevuje něco nového. Když jsem se chtěla na něco těžkého vrátit, tak abych ho tím tolik netrápila, jela jsem třeba s kamarády. Jinak všeobecně si vstříc vyjdeme, Honzík není tolik ambiciózní a neřeší čísla, to mě taky překvapilo. Jeli jsme na bouldry a on ani nepotřeboval průvodce. Lezl si prostě od pohledu to, co se mu líbilo, klasa mu byla jedno. Nikam si nic...