Janču a Martina nejde mezi lezeckými páry na české scéně přehlédnout. On přešel k lezení z gymnastiky, ona začala v sedmi letech a pokračovala závodní kariérou. Poprvé jsem je slyšela mluvit o vzájemné manželsko-bušičské podpoře a motivaci ve snímku Švecovi od Lukáše Černého. Při vzniku RPéček jsem si říkala, že by nám toho do rubriky mohli o svém soužití doma i na bouldrech povědět víc.

A protože bychom to k sobě měli přes půl republiky, udělali jsme rozhovor přes počítač a osobně se seznámili a prohodili řeč až ex post v létě na Fesťáku v Teplicích. Každopádně, kdo by tyto elitní bouldristy chtěl potkat v jejich domácí oblasti, ať vyrazí do Moravského krasu. 

Potkali jste se díky lezení?
Jana: Ano, potkali jsme se na lezeckém výjezdu na Sněžníku. Byl to můj asi první oficiální bouldrový výjezd.

Přizpůsobujete lezení jeden druhému? Jak vybíráte sektory, když je rozdíl v obtížnosti, kterou lezete?
Jana: Ano, přizpůsobujeme. Když v nějakém sektoru máme vybraný každý jiný boulder, tak většinou prvně lezu já a Martin večer, protože má rád chladnější podmínku. Ale když mám rozlezeného něco, co mi trvá déle, tak si Martin najde prostě něco poblíž, v čem se může zabavit. Občas je to i naopak. (směje se)

Berete si vzájemně cajky?
Jak to myslíš? Martin většinou nese víc matic, větrák a foťák, já naopak svačinky. (směje se)

Měla jsem na mysli, jestli si vzájemně „půjčujete” bez dovolení lezecký matroš…
Jana: Docela by mě vlastně zajímalo, co bychom si tak mohli od sebe půjčit a dalo se to v lezení použít. (směje se) Každý máme svoje lezečky, svoje maglajzáky a svoji taštičku, kde máme pilník na kůži, tyčinku na rychlou sváču, ibalgin a tady ty základní věci, takže ani není potřeba si od sebe něco půjčovat. Bouldermatky máme společný. Jediný co, tak Martin nemá rád, když si půjčím jeho maglajzák, protože tam má prý svůj vlastní „ekosystém“. (směje se)

Radíte si s tréninkem? V čem případně?
Jana: Než jsem začala trénovat s Lattice Training, tak mi veškerý trénink plánoval Martin, který je v tom dobrý a hodně si v tom libuje. Teď s Latticem jsem se naučila spoustu super cviků na všechno: flexibilitu, posilování ramen, core trénink až po správnou rozcvičku… Takže se občas i stane, že poradím já jemu nějaký cvik. (směje se)

Lezete si do projektů?
Jana: Poslední rok dva výjimečně. Na výjezdu většinou máme každý svůj projekt. V Česku se snažíme lézt společně bouldry, co nemáme na max. Naše aktuální limit projekty máme ale hned vedle sebe, tak je to super, že nemusíme přecházet nebo přejíždět. Ale Martin se do toho 8C vlastně pustil jen proto, aby měl co dělat během mého pokusování Terranovy. (Během listopadu Janča zveřejnila video o svém novém pokroku v tomto 8C+ boulderu od Adama Ondry, pozn. red.)

Potřebujete mít prostor pro sebe, alá ty pojedeš na víkend s klukama a ty s holkama do skal?
Jana: Většinou né. Jednou za čas asi ponorku máme, ale to nám stačí večer od sebe a je to v pohodě. (směje se)

Martin: Nás to lezení a život okolo baví oba tolik, že nemá smysl jezdit bez sebe, spíš občas někoho přibereme k sobě.

Jsi schopen/schopna těžšího přelezu, když je na místě partner/ka?
Jana: Zatím jsem vždy všechno vylezla, když byl Martin u toho, takže bych řekla, že moje odpověď je ANO.

Martin: Občas něco vylezu bez Janči, ale to bývalo v dobách, kdy se Janči nechtělo v zimě mrznout pod bouldrem. Od doby, co má hřejítko a zateplený kalhoty, se jí nezbavím už ani v zimě. (směje se)

Když už ten projekt trvá moc dlouho, nebylo by lepší jí/mu to rozmluvit?
Jana: Né, člověk se nesmí nechat zlomit. Když vydržíš a děláš pro to, co můžeš, tak to jednou padne.

Martin: Pro mě je to naopak dobré mít projekt, ve kterém jsem dlouho temnej. Mám mnohem větší motivaci k tréninku a i během nacvičování toho zvládnu docela dost vylézt okolo. Jednak sílím, za druhé v projektu na limit dá člověk vždy jen pár pokusů a pak už je to bída. Po dvou třech hodinách můžeš přeskočit na lehčí věci a doklepávat resty, nebo si jen příjemně zalézt.

Z bouldrů, co vylezu za den dva, nemám takovou radost. Potřebuju se pořádně potrápit, pochybovat o sobě, mít radost z malých posunů. Teď jsem po 15 dnech v projektu zkusil crux jinak a najednou z něj crux není, takže to není jen o tom slepě sázet pokusy a čekat, až to padne. Člověk se pořád učí, ale k tomu je potřeba lézt na hraně nebo za hranou.

Ideální sektor na planetě Zemi, kde si skvěle zalezete oba?
Jana: Moravský kras.

Martin: No, asi Kras, jak je tam všechno převislý a chyty jsou malý, tak člověk nedělá až tak dlouhý kroky. Janča tam má pořád dost co na výběr, v čem se může mučit, a já se zabavím všude, kde je Janča spokojená. Ale kdybychom bydleli v Ticinu, asi si stěžovat nebudeme. (směje se)

Kdo z vás se momentálně rychleji zlepšuje?
Jana: Asi já – je to díky tomu, že mám kouče z Lattice, který mi přesně dělá trénink na míru.

Martin: No, to je asi jasný, pro mě lezení není úplně přirozenej pohyb, všechno mi trvá, než se naučím a dostanu to do těla, navíc nejsem typ, co by nabíral rychle sílu.

Jakou máte radu pro lezecké páry?
Jana: To asi nebude jen pro lezce, ale najděte si to, co vás oba baví, a podporujte se v tom. Lezení a sporty celkově jsou časově hodně náročný a člověk tráví hodně dní spolu, obzvlášť na výjezdech. Pokud to jednoho nebaví a točí se to jen okolo jednoho z páru, tak se to pak projevuje v náladě i ve zbylém čase. My máme kliku, že nás oba baví to samý – pořádně trénovat, bušit na limit v projektech a zbytek dne se válet, takže nemusíme vymýšlet program pro toho druhého.

Koho byste rádi dalšího nominovali do rubriky o párech?
Oba: Zajímali by nás Nevělíkovi. (smějí se)