Do RPéček jsem tentokrát nominovala dvojici, se kterou jsem se vůbec poprvé v životě navázala na lano a vylezla na věž. Byla to Stará cesta na Lesáčka, obtížnost III. Od té doby už pokaždé, když jedu směr Adršpach, ťukám do messengeru zprávu: „Budete tam taky?“

Barča a Matěj jsou pro mě zkrátka dvě tváře, které mám s Ádrem neodmyslitelně spojené. Barču vnímám jako čistý zen. Klidnou, odvážnou i rozvážnou, neplýtvající slovy. Možná také tobě pár let zpátky natočila s úsměvem pivo v Kalírně.

Matěj je pohodář s morálem a se známkou punku. Jeho slovy odpadá řešení, jestli si se ženou v oblasti zalezou oba, protože se obtížnostně potkávají v podobné klase: „Jediný, co nás rozděluje, je velikost rukou a žábových svalů, a tím pádem i umístění cruxu ve spárových cestách. Tady mám štěstí, že se rozměrově blížím prvovýstupcům, a tak můj crux častěji vychází nad kruh.“

A protože měli Barča s Matějem letos svatbu, padla v rozhovoru otázka i na to, jestli se po složení manželského slibu shybovalo…

Poznali jste se díky lezení? Případně kde a jak to probíhalo?
B: Ne. My už se známe hrozně dlouho. Vlastně se známe déle, než se neznáme. Potkali jsme se v prváku na osmiletém gymplu v Pardubicích. Nejprve jsme byli dlouho jen kamarádi a k lezení jsme se dostali společně až v maturitním ročníku. Tehdy otevřeli stěnu v sokolovně a my tam začali chodit každý týden místo odpolední výuky francouzštiny a zeměpisu.

M: Lezení mělo velkou zásluhu na tom, že jsme si zůstali blízcí.

„Život to je Adršpach!“ Platí to ve vašem případě?
B: Ne. Nebo jako… Když je v létě o víkendu hezky a máme volno, tak se jede vždycky do Ádru. Ale jinak mi je teď dobře v Liberci.

M: Platí. I když už to možná není vidět tak výrazně, jako dřív. Do Ádru jsme se oba zamilovali dřív, než jsme se trochu naučili lézt. O to zajímavější bylo jeho objevování. Mé výlety tam často vypadaly tak, že jsem stihl dva večírky na Kalírně a k tomu tak dvě cesty na Křižáku. Baru toho za barem na Kalírně stihla trochu víc, hlavně si zalezla i v Adršpachu. To jsem jí tiše záviděl, ale bál jsem se, dokud jsme se nenechali protáhnout Fichtlí (VI na Milence, pozn. red.) a já poznal kouzlo komínů. Teď už si v Ádru vybereme spoustu cest, jen náš „Ádr lajf“ trochu trpí na pracovní povinnosti, rodinné návštěvy a jiné akce. Ale skoro každý volný víkend cpeme tam.

Nějaká společná historka z večírků v Kalírně nebo u Tošováka?
B: Matěj určitě nějakou přispěje. (směje se)

M: No, kromě nekonkrétních tancovaček na Kalírně mě snad nenapadá nic moc lichotivého. Hodně si pamatuju, jak jsme s kamarády hráli hru „muži vs. ženy“ s tím, že kdo prohraje, musí prolézt trám u Tošky jen ve spodním prádle. Holky prohrály k velké radosti celé hospody. Bylo mi jich trochu líto, a tak jsem šel solidárně do trenek taky. Jakmile jsem ale zapatoval, všichni hlasitě odvrátili zrak a bylo po zábavě.

Na kterou společnou věž vzpomínáte nejraději a proč?
B: To je těžké vybrat jednu. Jako první mi přišla na mysl Piz Badile, i když to je spíš vrchol. Byli jsme tenkrát ve Val di Mello, a jelikož hlásili pěkné počasí, zeptala jsem se Matěje, jestli bychom nezkusili Cassina (6a, 800 m, pozn. red.). Kamarád Óňa (Mrklovský) nás hodil do Švýcarska a my si dokonce zarezervovali jednu noc na chatě Sasc Furä, abychom byli úderní a nemuseli tahat celou dobu spacáky. Přestože na chatě nikdo neuměl francouzsky ani anglicky, ukecali jsme nějak slevu na členy horolezeckého švýcarskeho klubu. (směje se) Ráno jsme vstali asi jako poslední ve čtyři, což nás vyneslo na poslední pozice ve vláčku dvojiček… To trošku snižovalo atmosféru velké stěny a odlehlosti místa, ale i tak to bylo fajn.

Ráda na ni vzpomínám, protože to pro mě byla velká výzva, hodně jsem o ní četla a byla to krásná a obrovská stěna, ze které jsem měla respekt. Nakonec byla dost v pohodě, lezlo se nám krásně. Nahoru jsme dolezli ve dvě odpoledne a byli jsme překvapeni, jak rychle to odsýpalo. Počítali jsme totiž s bivakem na vršku v domečku. Ale to nebylo potřeba, tak jsme slanili na italskou stranu a sešli zpátky do Val di Mello na espresso.

M: To je těžká volba, vlastně nejhezčí zážitky mám z výlezů, kde byly i ostatní „bompitchky“ (název holčičí lezecké party, pozn. aut.). Třeba když jsme kamarádům připravovali narozeninové překvapení na Milencích. Ti si dali dost na čas, a tak jsme čekali asi pět hodin na vrcholu s obrovskou spoustou dobrot a alkoholu. Obdobně to mám i u Starosty, na nějž jsem se nechal za holkama vytáhnout. Krásný den, super cesta… A pohled, jak holky, co mají v průměru metr šedesát, dvakrát úspěšně staví a jednou přepadávají… Prostě super!

Letos jste měli svatbu. Byla „lezecká“?
B: Lezecká nebyla. Ale lezečtí kamarádi dorazili a dali si s námi stropní spáru, kterou připravil Matěj se svým taťkou.

M: Bylo to hodně uzpůsobené rodině, u nás na chatě, s obřadem u studánky. Stropní spáru si Baru prolezla v šatech. Nakonec byla velkým hitem i pro nelezecké účastníky.

Rozmlouváte si, když ten druhý plánuje nalézt do něčeho „né úplně bezpečného“? Jak to probíhá?
M: Jak kdy. Rád nalézám do cest, i když nevím, jaké to jsou. To se Baru nikdy nelíbí, a tak buď dlouze hledá, nebo jdeme dál. Jindy přijde rozmlouvání, kdy ze země ukazuju, kam určitě půjde smyčka. Někdy ale zase nadhazuje: „To si dáme, ne?“ na cesty, ze kterých mám respekt. Na druhou stranu myslím, že já Baru nic nerozmlouvám, ale jsem dost zvědav, co odpoví.

B: Myslím si, že do toho Matějovi hodně kecám. Poslední dobou se víc a víc bojím, takže když nepřijdeme společně na nějaké dobré jištění, tak se mu to snažím rozmluvit. Často si taky vybírá cesty jen tak od pohledu, tak mu aspoň najdu, jaká to je obtížnost, aby nenalezl do nějaké vraždy.

Jsi schopen/schopna těžšího/morálovějšího přelezu, když je na místě partner/ka?
B: Myslím, že ne. Před Matějem na písku častěji fňukám, že se bojím a radši slezu a nechám to dolézt Matěje, protože vím, že mu to půjde líp.

M: Těžšího určitě jo. Myslím, že klasifikačně nejtěžší cesty mám vylezené s Barčou. Co se morálovek týče, to je jiná. Velkou roli v tom hraje zážitek z Příhraz, kdy mi v Hraně skřítků (VIIIa na Dolní věž, pozn. red.) usolila noha při cvakání třetího kruhu. Lehce jsem se otřel o zem, zatímco Barča vylétla k prvnímu s prstem v jistítku. Padání na ni se mi nelíbí, tak často vycouvám i z míst, kde bych si pád za sebe klidně lajsnul.

Co se každý z vás naučil pro lezení na písku od toho druhého?
B: Matěj mě naučil lézt širočiny.

M: Cvakat presky správným směrem!!! Ne, kecám, to pořád neumím, občas tam padne obráceně, nebo vzhůru nohama, ale určitě jsem se díky Barče zlepšil. Taky myslím, že jsem od Baru okoukal techniku lezení nohama.

Už zaznělo, že Barča má svoje parťačky „bompitchky“. Potřebujete občas zabombit bez sebe, alá „ty pojedeš na víkend s klukama a ty s holkama do skal“?
B: Neřekla bych, že potřebujeme. Ráda vyrazím do skal s holkama, když se zrovna všechny sejdeme. Má to vždycky trošku jinou atmosféru, kterou mám moc ráda.

M: Občas takové víkendy máme. Někdy je to vzájemné, někdy jen Baru slouží v nemocnici a já mám čas na blbosti. Asi si to bez toho představit nedokážu. Mám rád i věci, který Baru nebaví a byl by vopruz je dělat společně. Bez Baru pak třeba lezu „hnusný“ cesty, často se stavěním, nebo nějakým morálovým prvkem.

Nějaký lezecký zlozvyk, který ti na partnerovi vadí?
B: Když si dělá odsedku ze smyčky, vybere si vždycky tu nejodrbanější a říká, že je nejlepší. A taky má asi čtyři štáradla, která nechá vždy doma.

M: Vybere si cestu, do které se zamiluje, vše naplánujeme, pak chvíli předem (v horách běžně předvečer výstupu, pozn. Matěj) začne pochybovat a vycouvávat, je mrzutá, musí být přemlouvána. Když ji pak nakonec vylezeme, tak je nadšená a do cesty je zamilovaná ještě víc.

Nejlepší rada pro lezecké páry?
B: Nejlepší radu nemám… Cením si pokory.

M: Ať vás to oba baví.