(Naše hlavní „eRPéčkářka“ Leňa Poláková Nechvátalová tráví začátek roku na té nejaktivnější dovolené – mateřské, a tak jsem se rozhodl vykrýt ji jedním dílem rubriky RPéčka, která se věnuje lezeckým párům. A vzhledem k tomu, že jsme zatím psali o samých sporťácích, zavítal jsem tentokrát mezi dva pískaře s lezeckou základnou v Českém ráji, pozn. aut.)

____________________


Když ve skalách zahlédneš Áju, můžeš se vsadit, že po pár vteřinách někde vykoukne nebo slaní Bobr. Platí to tak i obráceně. Jeden bez druhého vyrážejí málokdy. O Áje už jsme na eMontaně párkrát psali, třeba tady, a je také první dámou, co vylezla na RP Údolku VIIIb na teplickou Hlásku. To vše bylo pod příjmením Bedrníková, se kterým se nově loučí. „Sice jsme svoji už téměř pět let, ale já jsem si na ten manželský rozběh nechala své příjmení a cením si toho, že to Bobr v pohodě akceptoval. Teď jsem ale vnitřně došla k tomu, že už je čas i na tuhle změnu. Takže jsem se během března přejmenovala na Obročníkovou,“ vysvětluje Ája.

David „Bobr“ Obročník mezitím zůstal pořád stejný – jeho si možná pamatuješ ze spárových workshopů během teplického Fesťáku, závodů Holé spáry v pražském (ex)Mamutu nebo jako spoluorganizátora festivalu POVL. V žertu říká, že dělá také „testera a neplaceného marketingového ředitele“ bráchovi „Vorlovi“ (Honzovi) – společně vyvíjejí lezecké vychytávky, jako jsou spárovky nebo ufoni.

Ještě jedna poznámka k následujícímu rozhovoru. Ája s Bobrem odpovídali na otázky psanou formou a záměrně každý zvlášť bez toho, aniž by si dopředu přečetli odpovědi toho druhého. „Sám jsem zvědavý, jak tenhle sociální experiment dopadne,“ říká Bobr.

Poznali jste se díky lezení?
Ája: Seznámili jsme se na amatérských závodech v Sobotce na stěně. Takže se dá říct, že lezení v tom hrálo klíčovou roli. Ale ne skalní (pískovcové) lezení. O tom jsem tou dobou nevěděla vlastně nic. Bobra jsem na těch závodech oslovila s tím, že máme společného kamaráda. Podivil se, protože netušil, že jsem se asi před sedmi lety u toho kamaráda na chalupě mihla a zaznamenala Bobrovo jméno. On mě ve svém tehdejším alkoholovém víru jaksi minul. Tedy i společný kamarád byl důležitá spojka.

Bobr: Ano. Krátce po tom, co se mi rozpadlo manželství, jsem byl s Jardou Macnerem v Sobotce na stěně na akci „Nocí o závod“. Ája tam byla taky a uprostřed noci jsme na ní v jeden moment koukali. Takový to chlapský očumování. Jardovi jsem řekl: „Týjo, to je kočka.“ No nedalo mi to, zkusil jsem ji oslovit a asi tím, že byla omámená a hotová celonočním lezením, tak mě neposlala do háje. (směje se) Ráno po závodech jsme dali procházku po Prachově s povídáním svých příběhů, a tím to vlastně začalo. A do dneška je lezení klíčovou součástí našeho vztahu.

Na jaký společný výstup nejraději vzpomínáte a proč?
Ája: Mám tu paměť hodně chatrnou a všeobecně na vzpomínání není čas. Nejlepší výstup je vždy ten, který jsme ve zdraví přežili. Nejradši mám, když si večer povídáme o tom, co jsme ten den vylezli a jak se nám lezlo. Chci ti ale dát nějakou odpověď. Takže… Sranda byla Válka s mloky (IXa) na Mloka v Drábských světničkách. Tam jsme se asi před čtyřmi roky učili padat – zbavit se strachu z padání. A jelikož ta cesta byla obtížnostně nad naše síly, tak jsme se v ní hodně střídali (vždy jsme se spouštěli na zem), a tímto společným pinožením a padáním jsme, k našemu údivu, nakonec (se šlápnutím na poslední kruh) za necelých pět hodin vylezli nahoru.

Bobr: To je těžko vybrat. Většinou je to takový kontextový vzpomínání, na co zrovna přijde řeč. Ale když se takhle ptáš, tady je, co se mi objevilo teď zrovna v hlavě:

Brokova (VIIb) na Suškách… Jedna z prvních cest, který Ája tahala na Suškách. Říkala, že jí položený cesty s lištama vyhovujou a smyčky, že stejně neumí, takže nevadí, když tam žádný nejdou. Pokřižoval jsem se a stoupl si pod ni. No, dala to tenkrát v klidu a nebylo potřeba „jističsky čarovat“, ale zážitek mi zůstal. Samozřejmě pozitivní, páč to dobře dopadlo.

Údolní komín za IV od Josky Smítky už nevím na co, v Klokočí…První sezónu, co jsme byli spolu, jsme se vrhli na soutěž „O poklad Josky Smítky“. Šlo o to vylézt v Ráji všechny cesty od Josky, konkrétně stylem „na prvním naboso za dva body“ nebo „jakkoliv jinak za jeden bod“. Většinou jsme lezli jen spolu a Ája, jako ambiciózní parťák, chtěla vždycky taky svoje dva body. Tady to byl dlouhej lehkej komín na předskalí a pak překrok na vršek. Plán byl, že Ája číhá dole, a když bude překrok blbej, přehodím si lano přes předskalí a ona mě přijistí. „Je to OK! Překrok jsem udělal sólo!“ zahlásil jsem dolů. Sedím s vytaženým lanem nahoře a Ája zkoumá nepřivázaná překrok. Pak se nadechla, nakročila a z mého pohledu to vypadalo, že jí to musí ujet. Krve by se ve mně nedořezal. Když jsem to zkoušel komentovat, dostalo se mi odpovědi: „Ten tvůj překrok zespoda vypadal hrozně a já se taky bála… Tak jsme si kvit.“

Rozmlouváte si, když ten druhý plánuje nalézt do něčeho „né úplně bezpečného“? Jak to probíhá?
Ája: Ne, rozmlouvání by nefungovalo. Do skal chodíme přece proto, abychom si plnili nějaké svoje touhy, abychom si to užili… Tedy ať už tam chodíme z jakéhokoliv důvodu, určitě to neděláme proto, aby nám někdo pod skálou vysvětloval, že tuhle cestu teda dneska fakt nepolezem. (směje se) K čemu by to bylo? Občas s Bobrem zažíváme chvíle, které by asi někdo popsal jako „na hraně“, ale já považuju za velké štěstí, že je můžeme zažívat spolu. Kdyby jeden z nás propadl svému strachu o toho druhého a na základě toho strachu by se choval, okradli bychom se o spoustu zážitků, na které, až bude čas, budeme snad vzpomínat.

A jak to probíhá, když se jistíme v morálových cestách? Když je to hodně blbý, tak se modlím… Respektive si spíš tak mumlám pro sebe: ‚Bobře, to dáš. To bude dobrý,‘ a scvrkává se mi žaludek.

Bobr: Vlastně ani ne. Od začátku to máme fifty fifty a vybrat si cestu je svatý právo prvolezce. Spíš to pak je, pokud možno, věcná diskuse, co hrozí nebo nehrozí, jestli a kde budu když tak jako jistič utíkat, kdyby se to zvrtlo, a kde už je to jedno. Obvykle si Ája vybírá morálovky, kdežto já zase lezu hnoje… A stále se učíme přežít volby toho druhýho.

Jsi schopen/schopna těžšího/morálovějšího přelezu, když je na místě partner/ka?
Ája: Nejmorálovější cesty lezu vždy s ním. Ale vzhledem k tomu, že 95 procent svého lezeckého času trávím s ním, tak je ta matika jasná. Bez zábran lezu ale také s Andrejkou Obročníkovou, nevlastní dcerkou.

Bobr: Jo.

Co se každý z vás naučil pro lezení na písku od toho druhého?
Ája: Když jsme se poznali, uměla jsem se navázat, cvaknout presku do nejtu a používat kyblík na jištění. Na písku jsem nelezla. Takže Bobr mě naučil všechno.

Bobr: Pořád se od Áji marně snažím naučit se nepodělat vysoko nad kruhem nebo těsně pod kruhem.

RPéčka – pro koho z vás je důležitější styl přelezu cesty na písku? Komu stačí AF a kdo má radši „RP hru“?
Ája: V tomhle asi vedu. Mám velkou radost z OS, myslím, že dokážu víc zabojovat a jít víc na hranu než Bobr. Zároveň si tím trénuju hlavu, abych byla schopná lízt třeba, i když už moc nemůžu. V těch hůře zajištěných cestách se to pak hodí. RP v podstatě nepěstuju, nerada lezu cesty dvakrát. Třeba tu Hlásku v Teplicích, kterou jste teď točili do Příběhů cest, mám RP jenom proto, že mi tam visel pytel z prvního pokusu. Kdybych to bývala tenkrát dolezla, tak bych se tam pro RP nevracela.

Bobr: RP moc nevedem. Za deset let bych napočítal na prstech jedný ruky druhý pokusy kvůli RP. Ája ale miluje styl OS a je ochotná se téměř v každý cestě fest kousnout. Já většinou lezu AF a uspokojí mě, když přežiju. Ale taky mě to občas popadne a začnu blbnout. (směje se)

Víš, jaká je partnerova nejmilejší oblast a věž na českém písku?
Ája: Z písku asi Sasko. On je spokojenej všude (směje se), taky má rád Skalák… A věž? To už je moc specifické. Ta, na které zrovna sedíme.
(Správná odpověď od Bobra: Oblíbené nebo neoblíbené oblasti za sebe zas tak neřeším. Když je kam, a hlavně čas kdy vyrazit, jsem spokojenej. Když už jste mě ale takhle vydráždili k zamyšlení, tak dávám Sasko a pak Ostrov.)

Bobr: Pro Áju jednoznačně Příhrazy a pak Věžák. Věž těžko říct. Jestli, tak Velká Křížovka, kde má odškrtaný snad všechny cesty v údolní stěně. S těma Příhrazama je to taková plošná láska k oblasti a k cestám.
(Správná odpověď od Áji: První budou Příhrazy, pak by byl Skalák a pak Věžák. Nejkrásnější věž je ta, na které zrovna sedím, když svítí sluníčko.)

Kdo má na jaře 2025 větší lezeckou formu?
Ája: Oba stejně, oba tu svou. Máme výhodu, že nám oběma sedí trošku odlišné terény. Takže se třeba v horách skvěle doplňujeme a máme větší a rychlejší prostupnost cestou. Takže ta forma se nedá nacpat do čísla obtížnosti.

Bobr: U píva bych tě s touhle otázkou poslal někam, takže posuď sám: Mně se od zimy povedlo vylézt pár zajímavých VIIb‑c v Ostrově, kde Ája na druhým říkala, že to bylo hrozný. Podobně jsem na Havranovi AF probojoval jedno IXb, teda s lehkým ošulem u prvního háku, takže si to nepočítám, ale spokojenej jsem (směje se), a jedno VIIIb, který Áje vůbec nesedělo. Ája se zase při prvním jarním výpadu z voleje prošla v Jizerský meltě (VIb) a v Ruletě (VII) v Zahraďáku (Jizerky, pozn. red.). Tam bych já nevyrazil ani za zlatý prase. Prosím na slovo vzaté odborníky na formu, aby řekli, co je víc.

Nejlepší rada pro lezecké páry?
Ája: Jako jakýmkoliv jiným párům – tolerance, komunikace, pochopení, respekt a obdiv. Když za nějakýma dveřma najdu strach, stojí za to je otevřít, prozkoumat to místo a zjistit, k čemu tam ten strach mám. Nebude mi pak tolik otravovat život a ničit vztah(y). A taky mít svoje místo odpočinku, kam se dá odejít, když by si člověk měl srovnat osy.

Bobr: Když chceš mít z partnera lezeckého parťáka, tak ho/ji respektuj, hraj fér a dodržuj dohody. V běžném životě se dá lecos ošulit, a tak nějak se to ztratí, zapadne, promlčí, anebo se to dá ex post vyžehlit a je ti odpuštěno.

Skály, a hory zvlášť, neodpouštějí a šulení tě může snadno stát kejhák. Jak vůči sobě, tak vůči partnerovi. Vzpomínám si, co mi řekl Pavol „Pavouk“ Pochylý, když jsem se ptal, jak to má s tím sólo lezením: „Lézt sólo je pro sraby. Jo, ve dvou vyrazit do stěny, to je frajeřina. To dejcháš za dva…“

Takže dejchejte za dva a dělejte to pro sebe.

A osvědčený fígl, jak to udělat, aby pro lezení pocítily zápal i vlastní děti?
Ája: Vlastní děti nemám, takže netuším. Ale předpokládám, že když rodič dělá něco s nadšením a zápalem, tak se o to jeho dítě bude přirozeně zajímat.

Bobr: Dokud jsou malý a neuměj se moc bránit, je systematicky přiměřeně tejrat lezením všeho druhu. Skály, hory, stěna, závody, co se do nich vejde. Vláčet je všude s sebou, aby si správně nastavili měrku toho, co je normální. S pubertou je pak pustit s informací, že čím víc toho do sebe do dvaceti ve fyzickým tréninku nasypou (a je jedno v jakým sportu), tím víc budou v dalším životě svobodný stran výběru, co chtějí dělat. A když ti to zbaštěj, tak se tiše modlit a věřit.

Ohledně dětí se publikum dělí na dva tábory. První „se modlí“, aby jejich děti dál lezly, dají jim důvěru a srovnají se s myšlenkou, že občas jde o kejhák a je to kejhák „toho jejich malýho broučka“.

Druzí se při vlastních vzpomínkách, kolikrát to bylo o fous, „modlí“, aby si jejich děti v dospělosti, kdy nad nimi ztratí kontrolu, vybrali něco méně nebezpečného.

Tož vyberte si… (směje se)