„200 slov“

„Když se nebojíš, kašli na metodiku.“ Vytáhl jsem dva horské vlky na jejich první vícedélku

09. 01. 2023, Honza „Vorel“ Obročník

Do Pákistánu jsem vyrazil v rámci charitativního projektu „Česká lezecká škola v Arando“ (o jejím vzniku jsme psali tady, pozn. red.) pod taktovkou Diny Štěrbové, která v jednom zapomenutějším údolí provozuje nemocnici. A krom toho tam dělá mnoho jiného. Mimo bohulibou činnost, která tam na nás čekala, jsem se ještě poohlížel po nějakém lezeckém cíli. A zjistil jsem, že asi den chůze od vesnice je skalní vícedélka od Němců – „Rodeoplatten“ 6 (18 délek, start ve 4000 m n. m.). Slaňuje se to stejnou cestou zpět. To mi přišlo, že půjde zkusit, kam to pustí. Cíl tedy byl.

Informací není moc, ale popisy délek jsou. (Popis prvovýstupu včetně topa a fotek najdeš tady, pozn. red.) K tomu vím, že v nýtech na slanění jsou nechaný šroubovačky. Jištění mezi se uvidí. Do party domlouvám dva místní borce – Chairman byl 22x na místní sedmitisícovce Spantik (7027 m n. m.) a Ahmed, který tam byl jen 10x, ale k tomu má Broad Peak a na Gasherbrumu II má svěťák – z base campu na vršek to dal bez kyslíku za 14 hodin. Skalní lezení oba neznají, takže všichni očekáváme spoustu zážitků.

Okolí vesnice Arando. V dálce vrchol Spantik – 7027 m n. m. (f: Jakub Freiwald)

Do údolí jsme vezli obsáhlou sbírku lezeckého matroše, takže mám ze svého vybavení jen lezečky. Proč tam tahat něco, co tam bude, že jo. Druhá parta ale den před námi vyráží na vyhlídkový kopec Bargancho (5621 m n. m.) a nabírá si matroš jako první. Sada vklíněnců a frendů je, presa taky, ale k tomu nám zbyly jenom tři šroubovačky, jedna osma a jeden kýbl. K tomu vybíráme dvě nejdelší lana. Tuhý macatý dráty nejsou úplně značka ideál, ale když nemáš na výběr, tak není co řešit. Borci hlásí, že jeden má doma jednu šroubovačku a druhý osmu. Balení uzavřeno a vyrážíme.

„Jednou jsem v tom údolí byl, mohlo by to být tak sedm hodin chůze,“ říká Ahmed. Jenže ještě na dohled od kempu probíhá první pozvání na čajíček. V průběhu dne jich je ještě několik a k tomu pauza na oběd u místního pastevce. Spousta mlíka, tvarohu a rozpuštěného másla. Při vzpomínce na obdobné pohoštění v Rumunsku, kdy následoval několikadenní trojboj v křečích, oběd s díky vynechávám. Do poslední osady dorážíme k večeru. K cíli to máme ještě tři hodiny a za hoďku je tma. U nezbytného čajíčku padá návrh na přespání. Jenže na celou akci mám jenom tři dny, a když nebudeme ráno pod nástupem, tak se lezení nestihne. Diskuzi tedy ukončuji s tím, že se spí pod nástupem a tečka.

Jedno z mnoha pozvání na čaj (f: Honza „Vorel“ Obročník)

S mírnou nevolí tedy pokračujeme. Ještě navrhuju, že mám lehký batoh, a když se podělíme, tak budeme rychlejší. To neprochází s tím, že to je jejich práce, a když jim vezmu pár kilo, tak to na tempo vliv mít nebude. Když přestávám vidět špičky bot, vytahuju čelovku. Borci mají zřejmě oči sněžného pantera a opotřebovávat čelovku se odvažují jen v nejnutnějších případech. Společný postup s jednou čelovkou je zamítnut. Moderní vybavení zřejmě ruší jejich noční vidění. Vyrážím tedy napřed a jednou za čas čekám, než doklopýtají. Po třech hodinách tmy dorážíme na místo a stavíme stan. Zpětně musím ocenit jejich nasazení, protože podle místních pravidel nosiči chodí za den 10–13 kilometrů. My jsme to měli 19 kilometrů.

Ráno bez problémů dohledáváme nástup. Zjišťuju, že Chairman slibovanou osmu zapomněl doma. No nic, práci s polovičním loďákem je v rámci metodiky taky potřeba probrat, takže to ani moc nevadí. Vzhledem k úrovni jejich angličtiny nemá cenu zkoušet něco vysvětlovat dopředu a praktická ukázka je stejně nejlepší. Nastavujeme budík na čtvrtou s tím, že tam rozhodně nechceme zatmět a dvě hodiny na slanění by mohly stačit. Borci hlásí, že čelovky nechali v bezpečí stanu, takže nočním radovánkám se chci rozhodně vyhnout. Metodicky navázán na dvě lana vyrážím do první délky. Je to lehké lezení, jen nějak není kam založit. Nakonec v půlce délky dávám jednoho frenda. Štand je dle tušení jeden nejt se šroubovačkou a vyražený nápis na nejtu „Long Life“ působí docela uklidňujícím dojmem.

Pod nástupem cesty „Rodeoplatten“ 6 (f: HO)


Chvíli mi trvá, než se smiřuju s faktem, že ty tuhé dráty opravdu kýblem protáhnout nejdou. Borci mezitím vyrážejí souběžně za mnou. Než to předělám na dva půlloďáky, tak mají přes deset metrů průvěs. Ale když se těšíš na lezení, tak tyhle detaily nevnímáš. Když dorazí ke mně, tak se snažím dostát metodice a vysvětluju, že by bylo dobrý počkat na pokyn, že můžou vyrazit. Jejich usměvavé „Yes, yes,“ je poměrně odzbrojující a dál již toto téma neotvíráme. Na dalších štandech se snažím vše pořešit co nejrychleji, aby průvěs nebyl takový. Chairman při pohledu na erární šroubovačku hned domlouvá, že si ji vezme. Vysvětluju, že při slanění nejde stáhnout lano z nejtu bez karabiny a tak ji tam budeme muset nechat. Chairman zamačkává slzu v oku, ale mám stejně lehké podezření, že si pro ni časem doběhne. Ptám se po tom jednom frendu. Ahmed po překvapeném: „To se má brát s sebou?“ pro něj bryskně vyráží zpět.

Před odlezem ještě dělám metodický pokus na téma: „Správný štand by měl mít dva body. Pouze jeden jistící bod je riziko.“ Usměvavé „Yes, yes,“ mě ujišťuje o hlubokém pochopení této problematiky. Další lezení probíhá hladce. Občas mám i dvě jištění na dýlku. Čtvrtý štand evidentně prodělal několik zásahů kamenem. Karabina má rozpláclý zámek, takže nejde otevřít, ale jinak to vlastně působí celkem bytelně. Borci po dolezení taky pokyvují hlavou, že cajk. Ahmeda ještě učím, jak dát lano do osmy narychlo, protože drát při jištění vytváří nepříjemně velký odpor.

Vlevo Ahmed, vpravo Chairman (f: HO)


Devátá, šedesátimetrová délka je psaná jako nejtěžší. Naštěstí mají do klasy započítané různé přidané hodnoty této kratochvíle. Lezu na jistotu, ale přeci jenom víc hledám, jak zajistit. Zjišťuju, že se dá frend odložit do otevřeného véčka nebo do dva centimetry hlubokého plytkého žlábku. Ještě se mi povede udat jeden vaklavý vklíněnec. Čtyři metry pod štandem přichází hlášení o konci lana. Asi máme jiné šedesátky než prvovýstupci. K cíli to vypadá schůdně. Nějaké sofistikované řešení, vyžadující komunikaci s druhým koncem lana zavrhuju a k tomu tam mám přece asi pět jištění. Houknu dolů, že lezu dál ke štandu a plynule pokračuju. Lano se nezastavilo. Borci zjevně informaci, že již nemusí dýl smrdět na štandu přivítali s nadšením a vyrazili spokojeně za mnou. Později na štandu jsem si metodické okénko k této situaci odpustil. Přišlo mi, že takhle spokojení a nadšení lidé si to nepotřebují komplikovat nějakými nadbytečnými informacemi.

Jsou dvě hodiny a nad hlavu nám připlul černej mrak, ze kterého se tu a tam snáší sněhánky. Ptám se, jestli to bude lepší, nebo spíš horší. Ahmed to okem zkušeného horala vyhodnotí, že: „Inšalláh,“ to bude dobrý. Pobírám to tak, že vůbec nevíme. Vzhledem k tomu, že vršek tak jako tak nestíháme, velím k ústupu. Poslední přinatáhnutá délka byla naštěstí do oblouku a navázaní jsme taky nebyli asi nejúsporněji. Každopádně zpříma dolů to s lehkým propružením dalo akorát. Borci slaňují celkem rozvážně a drát naprasátkovaný půlloďákem taky úplně nespolupracuje. Dolů se dotarabíme po třech hodinách. To, že měl Ahmed s počasím pravdu a je hezky, mne v tu chvíli vůbec nemrzí. Kdybychom lezli do plánovaných čtyř, tak určitě zatmíme. Noční déšť se sněhem si tak užíváme ve stanu zachumlání do teplých spacáků. Bivakování na polici v mizerných podmínkách tak s nimi bude muset metodicky rozebrat někdo jiný.

Chairman při slaňování z vícedélky „Rodeoplatten“ 6 (video: Honza „Vorel“ Obročník)

Při ranním balení Chairman po dvoudenním povzbuzování k výkonům zřejmě usoudil, že mu není dvacet a na nějakou nosičskou čest se může vybodnout. Váha batohu se mi tudíž rázem zdvojnásobila. Poprchává jen občas a úseky mezi čajíčkama bereme poklusem. Při pozvání na oběd se trochu cukám, ale jen do chvíle, než u slova mlíko kroutí hlavou a u slova kozoroh naopak kývou. Hodinka čekání u voňavého kastrolu stála za to. Dole v údolí ještě odbočujeme do vesničky Bisil, kde jednou budou pěkné termální lázně. Zatím tam je bazének u mešity. Po chvíli zvažování, jak moc velký kekel to je, tam lezu. Minimálně pocitově to byl hygienický posun správným směrem. Kemp je na dohled přes řeku, ale ještě musíme po rovince do Arando k mostu a zpět. Příchod se setměním způsobuje na základně nadšení. Vzhledem k rannímu odjezdu již začali zvažovat pátrací akci. Nachystaná večeře byla příjemnou tečkou.

Myslím, že hlavní cíl výletu do Pákistánu tahle vícedélka pro nikoho nebude, ale jako fakultativní výlet pro zpestření bych ji i doporučil.

Osazenstvo fakultativního výletu – zleva Chairman, Ahmed a Vorel (f: HO)


__________________________

Tento text volně navazuje na velký rozhovor s Dinou Štěrbovou. Do Pákistánu se letos vypravila už po jedenadvacáté a ve vesnici Arando už 15 let pomáhá místním lidem. Společně s Víťou Dokoupilem tu postavila nemocnici Czech Hospital, vodovod, opravila školu a mnoho dalšího, pozn. red.



I malé články dají dohromady dost práce. Díky za tvoji podporu