Do Pákistá­nu jsem vyra­zil v rám­ci cha­ri­ta­tiv­ní­ho pro­jek­tu „Čes­ká lezec­ká ško­la v Aran­do“ (o jejím vzni­ku jsme psa­li tady, pozn. red.) pod tak­tov­kou Diny Štěr­bo­vé, kte­rá v jed­nom zapo­me­nu­těj­ším údo­lí pro­vo­zu­je nemoc­ni­ci. A krom toho tam dělá mno­ho jiné­ho. Mimo bohu­li­bou čin­nost, kte­rá tam na nás čeka­la, jsem se ješ­tě poo­hlí­žel po něja­kém lezec­kém cíli. A zjis­til jsem, že asi den chůze od ves­ni­ce je skal­ní více­dél­ka od Něm­ců – „Rode­o­plat­ten“ 6 (18 délek, start ve 4000 m n. m.). Sla­ňu­je se to stej­nou ces­tou zpět. To mi při­šlo, že půjde zku­sit, kam to pus­tí. Cíl tedy byl.

Infor­ma­cí není moc, ale popi­sy délek jsou. (Popis prvo­vý­stu­pu včet­ně topa a fotek najdeš tady, pozn. red.) K tomu vím, že v nýtech na sla­ně­ní jsou necha­ný šrou­bo­vač­ky. Jiš­tě­ní mezi se uvi­dí. Do par­ty domlou­vám dva míst­ní bor­ce – Chair­man byl 22x na míst­ní sed­mi­ti­sí­cov­ce Span­tik (7027 m n. m.) a Ahmed, kte­rý tam byl jen 10x, ale k tomu má Broad Peak a na Gasher­bru­mu II má svěťák – z base cam­pu na vršek to dal bez kys­lí­ku za 14 hodin. Skal­ní leze­ní oba nezna­jí, tak­že všich­ni oče­ká­vá­me spous­tu zážit­ků.

Do údo­lí jsme vez­li obsáh­lou sbír­ku lezec­ké­ho mat­ro­še, tak­že mám ze své­ho vyba­ve­ní jen lezeč­ky. Proč tam tahat něco, co tam bude, že jo. Dru­há par­ta ale den před námi vyrá­ží na vyhlíd­ko­vý kopec Bar­gan­cho (5621 m n. m.) a nabí­rá si mat­roš jako prv­ní. Sada vklí­něn­ců a fren­dů je, pre­sa taky, ale k tomu nám zby­ly jenom tři šrou­bo­vač­ky, jed­na osma a jeden kýbl. K tomu vybí­rá­me dvě nejdel­ší lana. Tuhý maca­tý drá­ty nejsou úpl­ně znač­ka ide­ál, ale když nemáš na výběr, tak není co řešit. Bor­ci hlá­sí, že jeden má doma jed­nu šrou­bo­vač­ku a dru­hý osmu. Bale­ní uza­vře­no a vyrá­ží­me.

„Jed­nou jsem v tom údo­lí byl, moh­lo by to být tak sedm hodin chůze,“ říká Ahmed. Jen­že ješ­tě na dohled od kem­pu pro­bí­há prv­ní pozvá­ní na čají­ček. V prů­bě­hu dne jich je ješ­tě něko­lik a k tomu pauza na oběd u míst­ní­ho pas­tev­ce. Spous­ta mlí­ka, tva­ro­hu a roz­puš­tě­né­ho más­la. Při vzpo­mín­ce na obdob­né pohoš­tě­ní v Rumun­sku, kdy násle­do­val něko­li­ka­den­ní troj­boj v kře­čích, oběd s díky vyne­chá­vám. Do posled­ní osa­dy dorá­ží­me k veče­ru. K cíli to máme ješ­tě tři hodi­ny a za hoď­ku je tma. U nezbyt­né­ho čajíč­ku padá návrh na přespá­ní. Jen­že na celou akci mám jenom tři dny, a když nebu­de­me ráno pod nástu­pem, tak se leze­ní nestih­ne. Dis­ku­zi tedy ukon­ču­ji s tím, že se spí pod nástu­pem a teč­ka.

S mír­nou nevo­lí tedy pokra­ču­je­me. Ješ­tě navr­hu­ju, že mám leh­ký batoh, a když se podě­lí­me, tak bude­me rych­lej­ší. To nepro­chá­zí s tím, že to je jejich prá­ce, a když jim vez­mu pár kilo, tak to na tem­po vliv mít nebu­de. Když pře­stá­vám vidět špič­ky bot, vyta­hu­ju čelov­ku. Bor­ci mají zřej­mě oči sněž­né­ho pan­tera a opo­tře­bo­vá­vat čelov­ku se odva­žu­jí jen v nej­nut­něj­ších pří­pa­dech. Spo­leč­ný postup s jed­nou čelov­kou je zamít­nut. Moder­ní vyba­ve­ní zřej­mě ruší jejich noč­ní vidě­ní. Vyrá­žím tedy napřed a jed­nou za čas čekám, než doklo­pý­ta­jí. Po třech hodi­nách tmy dorá­ží­me na mís­to a sta­ví­me stan. Zpět­ně musím oce­nit jejich nasa­ze­ní, pro­to­že pod­le míst­ních pra­vi­del nosi­či cho­dí za den 10–13 kilo­me­t­rů. My jsme to měli 19 kilo­me­t­rů.

Ráno bez pro­blé­mů dohle­dá­vá­me nástup. Zjiš­ťu­ju, že Chair­man sli­bo­va­nou osmu zapo­mněl doma. No nic, prá­ci s polo­vič­ním loďá­kem je v rám­ci meto­di­ky taky potře­ba pro­brat, tak­že to ani moc neva­dí. Vzhle­dem k úrov­ni jejich ang­lič­ti­ny nemá cenu zkou­šet něco vysvět­lo­vat dopře­du a prak­tic­ká ukáz­ka je stej­ně nej­lep­ší. Nasta­vu­je­me budík na čtvr­tou s tím, že tam roz­hod­ně nechce­me zatmět a dvě hodi­ny na sla­ně­ní by moh­ly sta­čit. Bor­ci hlá­sí, že čelov­ky necha­li v bez­pe­čí sta­nu, tak­že noč­ním rado­ván­kám se chci roz­hod­ně vyhnout. Meto­dic­ky navá­zán na dvě lana vyrá­žím do prv­ní dél­ky. Je to leh­ké leze­ní, jen nějak není kam zalo­žit. Nako­nec v půl­ce dél­ky dávám jed­no­ho fren­da. Štand je dle tuše­ní jeden nejt se šrou­bo­vač­kou a vyra­že­ný nápis na nej­tu „Long Life“ půso­bí doce­la uklid­ňu­jí­cím dojmem.

Chví­li mi trvá, než se smi­řu­ju s fak­tem, že ty tuhé drá­ty oprav­du kýblem pro­táh­nout nejdou. Bor­ci mezi­tím vyrá­že­jí sou­běž­ně za mnou. Než to pře­dě­lám na dva půlloďá­ky, tak mají přes deset met­rů prů­věs. Ale když se těšíš na leze­ní, tak tyhle detai­ly nevní­máš. Když dora­zí ke mně, tak se sna­žím dostát meto­di­ce a vysvět­lu­ju, že by bylo dob­rý počkat na pokyn, že můžou vyra­zit. Jejich usmě­va­vé „Yes, yes,“ je poměr­ně odzbro­ju­jí­cí a dál již toto téma neo­t­ví­rá­me. Na dal­ších štan­dech se sna­žím vše poře­šit co nej­rych­le­ji, aby prů­věs nebyl tako­vý. Chair­man při pohle­du na erár­ní šrou­bo­vač­ku hned domlou­vá, že si ji vez­me. Vysvět­lu­ju, že při sla­ně­ní nejde stáh­nout lano z nej­tu bez kara­bi­ny a tak ji tam bude­me muset nechat. Chair­man zamač­ká­vá slzu v oku, ale mám stej­ně leh­ké pode­zře­ní, že si pro ni časem doběh­ne. Ptám se po tom jed­nom fren­du. Ahmed po pře­kva­pe­ném: „To se má brát s sebou?“ pro něj brysk­ně vyrá­ží zpět.

Před odle­zem ješ­tě dělám meto­dic­ký pokus na téma: „Správ­ný štand by měl mít dva body. Pou­ze jeden jis­tí­cí bod je rizi­ko.“ Usmě­va­vé „Yes, yes,“ mě ujiš­ťu­je o hlu­bo­kém pocho­pe­ní této pro­ble­ma­ti­ky. Dal­ší leze­ní pro­bí­há hlad­ce. Občas mám i dvě jiš­tě­ní na dýl­ku. Čtvr­tý štand evi­dent­ně pro­dě­lal něko­lik zása­hů kame­nem. Kara­bi­na má roz­plác­lý zámek, tak­že nejde otevřít, ale jinak to vlast­ně půso­bí cel­kem bytel­ně. Bor­ci po dole­ze­ní taky poky­vu­jí hla­vou, že cajk. Ahme­da ješ­tě učím, jak dát lano do osmy narych­lo, pro­to­že drát při jiš­tě­ní vytvá­ří nepří­jem­ně vel­ký odpor.

Devá­tá, šede­sá­ti­me­t­ro­vá dél­ka je psa­ná jako nej­těž­ší. Naštěs­tí mají do kla­sy zapo­čí­ta­né růz­né při­da­né hod­no­ty této kra­to­chví­le. Lezu na jis­to­tu, ale pře­ci jenom víc hle­dám, jak zajis­tit. Zjiš­ťu­ju, že se dá frend odlo­žit do ote­vře­né­ho véč­ka nebo do dva cen­ti­me­t­ry hlu­bo­ké­ho plyt­ké­ho žláb­ku. Ješ­tě se mi pove­de udat jeden vakla­vý vklí­ně­nec. Čty­ři met­ry pod štan­dem při­chá­zí hlá­še­ní o kon­ci lana. Asi máme jiné šede­sát­ky než prvo­vý­stup­ci. K cíli to vypa­dá schůd­ně. Něja­ké sofis­ti­ko­va­né řeše­ní, vyža­du­jí­cí komu­ni­ka­ci s dru­hým kon­cem lana zavr­hu­ju a k tomu tam mám pře­ce asi pět jiš­tě­ní. Houk­nu dolů, že lezu dál ke štan­du a ply­nu­le pokra­ču­ju. Lano se neza­sta­vi­lo. Bor­ci zjev­ně infor­ma­ci, že již nemu­sí dýl smr­dět na štan­du při­ví­ta­li s nad­še­ním a vyra­zi­li spo­ko­je­ně za mnou. Poz­dě­ji na štan­du jsem si meto­dic­ké okén­ko k této situ­a­ci odpus­til. Při­šlo mi, že takhle spo­ko­je­ní a nad­še­ní lidé si to nepo­tře­bu­jí kom­pli­ko­vat něja­ký­mi nad­by­teč­ný­mi infor­ma­ce­mi.

Jsou dvě hodi­ny a nad hla­vu nám při­plul čer­nej mrak, ze kte­ré­ho se tu a tam sná­ší sněhán­ky. Ptám se, jest­li to bude lep­ší, nebo spíš hor­ší. Ahmed to okem zku­še­né­ho hora­la vyhod­no­tí, že: „Inšalláh,“ to bude dob­rý. Pobí­rám to tak, že vůbec neví­me. Vzhle­dem k tomu, že vršek tak jako tak nestí­há­me, velím k ústu­pu. Posled­ní při­na­táh­nu­tá dél­ka byla naštěs­tí do oblou­ku a navá­za­ní jsme taky neby­li asi nej­ú­spor­ně­ji. Kaž­do­pád­ně zpří­ma dolů to s leh­kým pro­pru­že­ním dalo ako­rát. Bor­ci sla­ňu­jí cel­kem roz­váž­ně a drát napra­sát­ko­va­ný půlloďá­kem taky úpl­ně nespo­lu­pra­cu­je. Dolů se dota­ra­bí­me po třech hodi­nách. To, že měl Ahmed s poča­sím prav­du a je hez­ky, mne v tu chví­li vůbec nemr­zí. Kdy­bychom lez­li do plá­no­va­ných čtyř, tak urči­tě zatmí­me. Noč­ní déšť se sně­hem si tak uží­vá­me ve sta­nu zachumlá­ní do tep­lých spa­cá­ků. Biva­ko­vá­ní na poli­ci v mizer­ných pod­mín­kách tak s nimi bude muset meto­dic­ky roze­brat někdo jiný.

Při ran­ním bale­ní Chair­man po dvou­den­ním povzbu­zo­vá­ní k výko­nům zřej­mě usou­dil, že mu není dva­cet a na něja­kou nosič­skou čest se může vybod­nout. Váha bato­hu se mi tudíž rázem zdvoj­ná­so­bi­la. Poprchá­vá jen občas a úse­ky mezi čajíč­ka­ma bere­me poklu­sem. Při pozvá­ní na oběd se tro­chu cuk­ám, ale jen do chví­le, než u slo­va mlí­ko krou­tí hla­vou a u slo­va kozo­roh nao­pak kývou. Hodin­ka čeká­ní u voňa­vé­ho kas­t­ro­lu stá­la za to. Dole v údo­lí ješ­tě odbo­ču­je­me do ves­nič­ky Bis­il, kde jed­nou budou pěk­né ter­mál­ní láz­ně. Zatím tam je bazé­nek u meši­ty. Po chví­li zva­žo­vá­ní, jak moc vel­ký kekel to je, tam lezu. Mini­mál­ně poci­to­vě to byl hygi­e­nic­ký posun správ­ným smě­rem. Kemp je na dohled přes řeku, ale ješ­tě musí­me po rovin­ce do Aran­do k mos­tu a zpět. Pří­chod se setmě­ním způ­so­bu­je na základ­ně nad­še­ní. Vzhle­dem k ran­ní­mu odjez­du již zača­li zva­žo­vat pát­ra­cí akci. Nachys­ta­ná veče­ře byla pří­jem­nou teč­kou.

Mys­lím, že hlav­ní cíl výle­tu do Pákistá­nu tahle více­dél­ka pro niko­ho nebu­de, ale jako fakul­ta­tiv­ní výlet pro zpes­t­ře­ní bych ji i dopo­ru­čil.

__________________________

Ten­to text vol­ně nava­zu­je na vel­ký roz­ho­vor s Dinou Štěr­bo­vou. Do Pákistá­nu se letos vypra­vi­la už po jeden­a­dva­cá­té a ve ves­ni­ci Aran­do už 15 let pomá­há míst­ním lidem. Spo­leč­ně s Víťou Dokou­pi­lem tu posta­vi­la nemoc­ni­ci Czech Hospi­tal, vodo­vod, opra­vi­la ško­lu a mno­ho dal­ší­ho, pozn. red.