Asi před sedmnácti lety jsem prožila, zpětně viděno, ne úplně šťastný úvod do světa lezení na písku. Vždy jsem se všeobecně ráda pohybovala – běhání po lesích, kolo, běžky, chození po kopcích. Můj tehdejší přítel jel občas vylézt nějaký alpský vrcholek a lezení jako takovému se věnoval velmi okrajově. Přesněji řečeno jsme spolu asi dvakrát navštívili umělou stěnu a asi dvakrát vyjeli do Ádru – toť ten zmíněný úvod do lezení.

Očekávala jsem, že to tedy bude především o tom „sportování“. Však lezení je sport, ne? Ano, tenkrát jsem si to fakt myslela. V pátek večer jsme se naložili k Tošovákovi s kamarády z Moravy. Bujarý večírek. V sobotu kolem desáté dopolední si ještě někteří členové party dávali vyprošťovací pivka. Kolem poledne jsme vyrazili do skal. Tam jsme zhruba dvě hodiny bloudili a hledali něco, co by se dalo vylézt. Vůbec jsem nechápala, co se děje. Pak jsme našli nějaký komín, kterým se prvolezec v podroušeném stavu vydrápal nahoru a za ním následoval vláček nás asi tří lidí. Z toho jednomu se vůbec nepodařilo vylézt nahoru. Tím se završila asi pětihodinová trachtace a šlo se zase k Tošovákovi.

O lezení jsem nevěděla nic a po této zkušenosti jsem udělala jasný závěr: „Tuhle ztrátu času už nechci nikdy zažít. Co je to, k…va, za sport??“ Asi sedm let jsem byla přesvědčena, že lezení není nic pro mě.


__________________

Klapka. Máme rok 2023 a já zažila další, svou devátou, sezónu na měkkém, překrásném pískovci v Českém ráji. Pořád se posunuju, pořád je kam jít. Fyzicky i duševně. Přestala jsem věřit tomu, že osmy jsou pro mě příliš těžké, a už si nekladu žádná omezení.

Ráda si na sebe vymýšlím výzvy a také miluji, když mají věci řád / systém. Pro můj běžný život to není příliš příjemná a užitečná vlastnost, ale zjistila jsem, že pro lezení se mi hodí. Tam mi to život usnadňuje, zpřímočařuje. Letos jsem si řekla, že vylezu 40 cest na písku, které budou obtížnosti VIII a výš. Vzhledem k tomu, že osmičky se v mém deníčku v uplynulých letech objevovaly velmi sporadicky, byla to velká výzva.

Zavedlo mě to do spousty zajímavých cest, odnesla jsem si mnoho vzpomínek (pocitů, emocí) a zavěsila pár pytlů.

(Protože jsme zvědaví, poprosili jsme Áju o malý seznam cest, z jakých má letos zejména radost, pozn. red.)

V dubnu hodně pršelo, takže lezení na Panťáku přineslo třeba cesty „Otvírání studánek“ IXb (AF, jedno odsednutí), „Eldorádo“ IX (AF, jedno odsednutí) nebo „Maestro“ VIIIc, RP IXb (povedlo se RP). Na Suškách potom „Magnézium Julči Čvančarové“ RP VIIIc (OS), „Stoperová válka“ VIII (RP), „Agresivní motýl“ VIIIb (odsed u kruhu) a „Slzavá stěna“ VIIIb, RP VIIIc (RP).

Od května se konečně dalo lézt na měkkém písku, takže:
„Adagio Cantabile“ VIIc, RP VIII (povedl se OS) – Dominstein (Skalák),
„Lidová cesta“ VIIIa (s odsedem u 1. K) – Kočka (Drábské Světničky),
„Adéla ještě nevečeřela“ VIIIc (var. Vypitých hlav) (odsed u 2. K) – Šikmá věž (Příhrazy),
„Hrana Skřítků“ VIII (tři pády do 2. K) – Dolní věž (Příhrazy),
„Alkatraz“ VIIIb, RP VIIIc (odsed u 1. K) – Velimská věž (Příhrazy),
„Slunovrat“ VIIIb/c (dva pády do 2. K) – Anebo (Skalák) a další.

Už mi je více než jasné, že, jak řekl Špek: „Lezení není sport, ale úchylka.“

_________________________


Kdo by si chtěl na vlastní uši poslechnout, co se tedy stalo, že Ája vzala lezení na milost a co pro ní teď v životě znamená, ať dorazí 2. prosince na Sherpafest do kina Aero v Praze. Tam se všechno na začátku druhého bloku probere. eMontana je mediální partner téhle kulturně-lezecké akce. A mimochodem, Ája je vítězka naší letní čtenářské soutěže, pozn. red.