Lezení alpským stylem v nejvyšších horách světa je jako psaní diktátu v hodině češtiny. Šije s tebou nervozita z toho, co přijde, spoléháš, že náplň ve tvém peru nedojde, máš jeden pokus, běží ti čas a píšeš na dosud nepopsané stránky. Je jen jeden rozdíl – ve třídě tolik nefouká.

Už od jara jsem si pohrával s myšlenkou přidat se na podzim k Honzovi Kreisingerovi a dokončit jím započatý prvovýstup v impozantní západní stěně odlehlé nepálské Tengi Ragi Tau (6938 m n. m., mapa, pozn. red.), ze které byli Honza a Karel Roudnický nuceni v roce 2021 sestoupit po druhém bivaku kvůli nepříznivému počasí.

______________________


Říjen 2023: Honza (Jan Kreisinger, pozn. red.) i Kuba (Jakub Vlček, pozn. red.) už jsou týden v Nepálu a pomalu stoupají z Lukly (2800 m) vstříc věhlasné vesničce Namche Bazar (3500 m). Já přilétám ve čtvrtek v noci do Káthmándú, v pátek brzy ráno transport vrtulníkem do Lukly a ještě tentýž den přicházím svižným tempem do Namche Bazar, kde přespávám v jedné z mnoha lodgií. Kluci už mezitím postupují výš směrem k našemu plánovanému základnímu táboru (BC, base camp). Další den se konečně s klukama potkáváme v osadě Thyangbo (4300 m). Ráno pokračují zase o pár set metrů výš a já je dobíhám o den později, abych to s výškou moc nepřehnal. Definitivně se setkáváme v Ngole (4800 m), kde nás od BC dělí posledních 600 výškových metrů.

V BC (5400 m) se moc neohřejeme. Předpověď počasí je příznivá, a my se musíme co nejdříve dostat na správnou stranu Tengi Ragi Tau, jejíž východní stěna se nyní tyčí nad naším základním táborem a jejíž jižní hrana sbíhá do sedla Tashi Laptsa La (5750 m), z druhé strany ohraničeného horou Parchemuche (6279 m). Po dvou nocích v BC balíme a natěžko (25kg/osoba, pozn. aut.) vyrážíme přes sedlo pod západní stěnu. „Ty vole, jeden z důvodů, proč mi tenhle projekt zněl jako dobrej nápad, byl krátkej přístup pod stěnu!“ řvu v afektu na Honzu. Za dva roky od Honzova prvního pokusu se ale spousta věcí změnila. Trhliny jsou otevřenější, ledovec kratší, skalní zuby žulové suti ostřejší a převisy, které lemovaly větrné horské sedlo, už popadaly. Túra je to úmorně pomalá a vysilující. Ze sutě přes skály do sedla, po ledovci za sedlo a nekonečnou ledovcovou morénou až na místo, kde stavíme náš improvizovaný předsunutý základní tábor (ABC, Advanced Base Camp, 5450 m).

Západní stěna Tengi Ragi Tau (6938 m) je monstrózní. V její pravé části, té dostupnější ze sedla, už vedou dvě cesty. Cesta „Release the Kraken“, za kterou získali v roce 2019 její autoři Tino Villanueva a Alan Rousseau ocenění Zlatý cepín, a druhá „Trinité“, od horolezců Charlese Noirota, Symona Welfringera a Silvana Schüpbacha z téhož roku. Naším cílem je však doposud neprostoupená centrální část západní stěny charakteristická mohutným ledovým sérakem v její horní třetině (foto).

Dvě noci v ABC (5450 m) se zdají být dostatečné pro regeneraci po náročném přechodu sedla (5800 m) z BC. Předpověď, kterou dostáváme z ČR, slibuje tři až čtyři dny čistého nebe, teploty do minus 25 stupňů a vítr do 40 km/h.

Vstáváme v jednu hodinu ráno, před třetí hodinou vyrážíme do stěny. Když se s Kubou navazujeme u prvního štandu pod prvním skalním prahem, Honzovo světlo čelovky se teprve pomalu blíží po šedém ledu. „Kluci, mám pro vás návrh,“ tlačí ze zebe zadýchaně Honza, když dorazí k nám. Vše je nám jasné. Výška udělala své a Honzovo tělo odmítlo akceptovat, že se během následujících hodin přesune do svislé stěny a o dalších tisíc metrů výš. I když to byl právě Honza, jehož hnací motor dal dohromady tento projekt, tým a svým několikaletým úsilím dokázal dosáhnout toho, že jsme připraveni a odhodláni dokončit tenhle vzrušující prvovýstup, je to znovu silné (a moc těžké) rozhodnutí našeho „vedoucího“, že ve výstupu nebude pokračovat, aby neohrozil dosažení hlavního cíle – vylezení nové cesty a bezpečný návrat. Půlhodinovou diskuzi tak definitivně ukončují Honzova slova: „Jestli jsem teda vedoucí, tak sakra říkám, že jdu dolů a vy to vylezete.“

První délka je jako silné ranní kafe se studenou sprchou zároveň. Tenká ledová žíla proplétající se kolmým, místy převislým koutem. Poctivá M5 a o to výživnější, že v takové nadmořské výšce a s batohy na zádech. Následuje pasáž položených sněhovo-ledových ploten se sklonem okolo 60 stupňů a my „valíme“ vzhůru. S vycházejícím Sluncem jsme ohromeni ledovým sérakem, který vpravo nad námi visí. Linii výstupu tak z jedné strany držíme co nejpřímější vzhůru středem západní stěny, zároveň ale pečlivě hlídáme, abychom co nejméně zasáhli do zóny potenciální spádnice čehokoliv, co by se ze séraku mohlo uvolnit.

Terén se postupně narovnává, střídá se led a skály, kolem séraku se ledové a sněhové varhany staví do 80stupňového sklonu. Po 16 hodinách lezení a vylezeném výškovém kilometru zalézáme za tmy do malé trhliny v těle nadlezeného séraku cirka v 6500 metrech nad mořem a na pár hodin skládáme hlavu, zabaleni v peří od hlavy až k patě.

Přes naše očekávání je vrcholová pasáž, kterou lezeme následující den, ještě nesmírně dlouhá. Navíc se led postupně mění ve firn, pod vrcholem pak v nepříjemnou krupici, ve které nedrží cepíny, a pro každý metr vzhůru se musíme úmorně prohrabávat nestabilním terénem nad hlubokou propastí západní stěny.

Hodiny běží a najednou už není kam dál. Kontura bílé vrcholové převěje zřetelně odkrajuje pozadí tmavomodrého nebe. Stát na vrcholu je jako sen. Naše pohyby se zpomalily v důsledku výšky a únavy a svět jako by se na chvíli zastavil. Stojíme na vrcholu naší vysněné linie prvovýstupu – nově prostoupené „Honzovy cesty“ („Johnny’s Route“, M5, 80°, 1300 m, topo, pozn. aut.) v západní stěně Tengi Ragi Tau, Rolwaling Himal, na místě, kde před námi ještě nikdy nikdo nestál. Je to jedinečný pocit. Jiný, než kdykoliv dřív. Nevedou sem žádné jiné stopy, než ty naše, na sestupu nepotkáme nikoho jiného. Jsme tu jako první malé tečky za příběhem, který jsme na bílých stránkách centrální části západní stěny Tengi Ragi Tau právě napsali.

Tím ale diktát nekončí, je třeba dopsat ještě několik dlouhých sestupových odstavců, aby byl příběh správně uzavřený a čtenáře zahřál na srdci. Za světel omrzlých čelovek slézáme na místo našeho prvního bivaku (6400 m) a znovu na pár hodin uleháme. Třetí den nám pak vyplňuje vrtání abalaků a slaňování, abychom se mohli v nočních hodinách obejmout s Honzou na úpatí západní stěny Tengi Ragi Tau v našem ABC.

Tímto bych rád poděkoval Honzovi za jeho nadšení a nasazení, díky kterému se podařilo dát dohromady tento horolezecký projekt a realizovat ho ve skvělém týmu, Kubovi za to, že mi byl spolehlivým lezeckým partnerem a všem dalším, co na nás mysleli a drželi nám pěsti. Náš příběh bych rád uzavřel Honzovým rčením: „Na lezení je nejlepší, když skončí.“ Už se moc těším, že brzy začne zase nějaké další…

_______________________

(Výpravy Marka a jeho bráchy Petra můžeš sledovat na jejich společném blogu Dismanteam, pozn. red.)